Dnešní člověk, odchovaný, odkojený vědou, pragmatismem, atomovým věkem, technologií věří, že existuje jen to, co může ověřit svými lidskými smysly, co je schopen vědecky prozkoumat, analyzovat, rozebrat a jakož si "ověřit".
   To je přece rozumné a logické. To je skutečnost, o kterou je možno se opřít, kterou je možno dokázat, ohmatat, ofotografovat atd... To je možno se i naučit, s tím je možno experimentovat, to se dá dokázat.
   A tak poznává dnešní člověk realitu kolem sebe, tak – jak se domnívá – poznává i druhé lidi.
   A přece nám ta pravá realita, ta "totální znalost" uniká.
   Co vlastně známe? Malou vteřinku, maličký úsek z velkého neznámého celku. Žijeme ne ve známé, ale v NEZNÁMÉ realitě.
   Jednou jsem dětem ve škole ukázala obyčejný kvítek. Víte, co to je? Znáte to? Jak by ne, jednohlasně děti prohlásily, že je to pampeliška, tu přece všichni znají!!! Opravdu ji znáte? Jistě! Kdo by ji neznal!
   Ale vždyť ji neznáte – vidíte před sebou jen maličký záběr, maličký kousíček té celé pampelišky. Vidíte jen žlutý kvítek – schází listy a kořen – ale to ještě není celá květina! Ta by musela obsahovat všechny ty změny a proměny, celý průběh svého růstu od semínka do chomáčku chmýří... To celé, to vše je pampeliška.
   My vždy vidíme, konstatujeme jen maličký záběr z té celé reality.
   A svět – život – lidé – vše kolem nás! Dotýkáme se vždy jen malého okamžiku té NEZNÁMÉ, celé ZÁHADNÉ reality.
   Vše se mění – co je dnes, nebude zítra a nebylo včera.
   Znáte své rodiče, přátele, manžela, manželku. Dotýkáte se jen těch etap, v nichž se právě nacházíte.
   Například rodiče jako děti a mladí lidé jsou vám neznámí – čím byli, co prožívali? Doopravdy neznáme nikoho – žijeme v jakési neustálé záhadě, protože nám uniká to nezadržitelné, to abstraktní, to, co vlastně je pravou realitou, z níž se ta druhá, dočasná, chvilková vytváří.
   Realita je neviditelný proces, který žádná technologie nebo věda nemůže plně zachytit.
   Tedy, co je to realita – a co je to pampeliška? Musíme přiznat, že ještě tak málo víme...