"Na mou pravdu!" "Řekl jsem vám to po pravdě!" "Doopravdy?" "Řekni mi pravdu!" "Máte svatou pravdu!" "Pro pravdu se lidé nejvíce hádají." ... A tak bychom mohli citovat nepřehledné množství výroků. Tisíce tváří, tisíce variací osobních pravd – a kde je ta "neosobní pravda"?
   Ano, každý máme svoji pravdu kreslenou naším pohledem, úsudkem, emocí, naším individuálním "já". Každé "já" má své vlastní brýle, jimiž vnímá okolí, posuzuje svět a život. Přes tyto brýle vidíme svoji pravdu. Je to naše skutečná, opravdová, námi prožívaná pravda, kterou hájíme, obhajujeme, tvrdíme, pro kterou se přeme a dáváme mnoho v sázku. Tato "naše" pravda je neoddělitelná od naší podoby, od našeho života. Ta naše pravda – a je to pravda???
   Celý život nás smysly klamou. Každý je máme trochu jinak zbarvené, naladěné, s jinou intenzitou, s jinými vrozenými sklony. To, co smysly vnímáme, nemusí však být skutečná pravda. Vždyť tolik nemohou naše smysly zachytit!!! Jsou barvy, zvuky, které nám unikají. Žijeme vlastně v neznámém, neviditelném, tajuplném světě, který nemůžeme lidskými smysly obsáhnout, neboli jsme svojí hmotností, svojí fyzickou podstatou omezeni a nemůžeme proniknout, dotknout se, pochopit věci nefyzické. Nemůžeme ani pochopit, prožít chápání, poznávání, myšlení druhého člověka. Abstraktní reality nám unikají. A přece tyto reality jsou, existují.
   Pravda, osobní pravda je výsledek usuzování, vnímání a hodnocení naší individuality. Snad malý příklad: Strom. Košatý, mohutný, urostlý strom. A k němu se blíží čtyři osoby. K jednomu a témuž stromu.
   První je znavený poutník. Nevidí strom, ale jeho stín. Jak si odpočine! Dobře že tam ten strom roste – pro něj dar stínu.
   Druhá osoba je malíř. Vidí krásu. Ne stín, ale strom mu nabízí motiv pro uměleckou práci. Strom, dárce krásy.
   Třetí příchozí je vědec – botanik. Strom je vzácný druh – vidí kůru, soustavu větví, tvar listů. Zaznamenává – analyzuje, ověřuje. Vědecký pohled. Strom, život v jiné formě.
   Poslední návštěvník je obchodník. Tenhle strom, to je kus! Ty rozměry, ten kmen! Kolik by bylo z toho kusů dřeva! Počítá, kalkuluje. Strom – praktický zisk – dřevo.
   A strom? Který z těch "stromů" je ten pravý, ten skutečný? Jsou v něm všechny čtyři pravdy – byť je každá jiná. A pouze tyto pravdy? Pravdy vnímání lidmi? Nebo je tam ještě jiná, "stromová" pravda, pro samotný strom odmyšleně od lidí? – Kdesi mimo nás, ne pro nás, ne "naše" pravda, ale pravda "stromu samotného".
   A tak bychom mohli jít dál a dál. Třeba oranžový květ? Jak jej vidí barvoslepý? Nebo zvíře, které barvy nevnímá, nebo hmyz s mnohobuněčnými zraky? Je to tedy oranžový květ, jak ho vidím já? Který květ je ten pravý?
   "Co je to pravda?" tázal se Pilát Ježíše. Tato otázka zní dodnes.
Pro její odpověď se lidé přou, hádají, bojují, tvoří nepřátelství. Rvačky, revoluce, konflikty, války, nenávisti... vše souvisí s různým pojmem různých pravd. Každý zastává tu svoji, nechce připustit možnost jiné.
   A ta skutečná, neměnná, nezměnitelná pravda? Ta, podle jejíchž zákonů se vše řídí, vše žije, vše existuje? Tato pravda je mimo nás, ale my v ní žijeme. Pravdou je naše vlastní bytí, existence makrokosmu a mikrokosmu. Jsme součástí pravdy, jejíchž částeček se dotýkáme a které vnímáme a posuzujeme svým malicherným subjektivismem.
   Tato pravda je mohutnější, závažnější, důstojnější než všechny naše osobní pravdy. K ní se můžeme blížit svojí duší, tou nefyzickou, abstraktní realitou, která, byť nevnímatelná smysly, je pravdivější než smysly zbarvené reality.
   V této nemateriální, nezničitelné sféře můžeme matně zahlédnout záblesk té nekonečné, věčné pravdivé pravdy...
   A v tomto oceánu věčné pravdy jsou naše proměnlivé, malicherné ale skutečné osobní pravdy jako nesčíslné kapky, které se dotýkají jedna druhé... V tomto oceánu milionu individuálních lidských pravd společně plaveme k nám dosud neznámému věčnému cíli té věčné pravdy...