Bylo mi asi čtrnáct let, kdy jsem prožíval osamocení. Nebylo první. Jak v mládí, tak i dnes rád se schovávám do ticha svých myšlenek, představ a snění. V žádném případě nejsem samotář. Miluji společnost lidí, dobrých přátel. Rád se seznamuji s novými. Hudební skladatelka Markéta Procházková v osmi letech, v jedné básni napsala: "Člověk musí být sám, aby mohl být se všemi." V těchto myšlenkách je hluboká pravda, která se dá lehce realizovat. Chvíle po určitém osamocení jsou s ostatními daleko šťastnější. Dokáží mě více rozehřát a pohladit. Můj kontakt s ostatními je intimnější a vřelejší.
Tak se i stalo tehdy. Nechodil jsem mezi ostatní mládež, a žil ve svém neidentifikovatelném, panensky čistém světě. Hodně jsem četl, sbíral různé časopisy, snil, přemýšlel. Měl jsem své místo, což byla houpačka, která již dávno přestala sloužit svému účelu. Byla z bývalého koňského sedla, od vrchu přichycená řetězy. Seděl jsem a poprvé sám od sebe, bez školního donucení, zatoužil něco napsat. Bylo teplé letní počasí. Uslyšel jsem, někde uvnitř sebe, našeptávat jakoby hlasem jiným, hlasem bez zvukového efektu naší řeči, úplně nová slova, daleko kouzelnější a mému srdci milejší. Rychle jsem zašel pro prázdný školní sešit, vzal i tužku, vrátil se a psal:
Jak krásný je dnes den, sluníčko svítí svoji hřejivou písničku. Větřík mírně, avšak blaze fouká. I zelená louka začne se třpytit kvítím. Nad květovaným barevným oválem začínají lítat motýli. Příroda kvete, lidé se smějí, jako by špatnou náladu už měli. Krása podívat se aspoň jednu vteřinu na tu květinu. Jako všechno živé rádo žije, na sluníčku se nám směje, její úsměv nám prozrazuje, kolik něhy v ní je. Po krásné, jako moře modré obloze, avšak nám tak vzdálené, že rukou bychom na ni nedosáhli, létají ptáci, ať už vlaštovky, holubi, či pěnkavy. Ať bílá holubice stále nad námi létá, ať příroda kvete, lidé se rádi mají, ať místo kulek a děl včelky bzučí, ať si lidé zpívají, ať všechnu nenávist z těla vyhnají, pak přírodu začnou chápat a řeknou, jak ji rádi mají.
Po dopsání tohoto prvního literárního pokušení jsem pocítil v sobě a okolo sebe něco tak úžasného, co se nedá vůbec popsat. Dostavila se neskutečná radost. Vytušil jsem, že jsem se dotkl něčeho neznámého, exotického. Toto okouzlení popsat nedokáži, protože se popsat nedá a ani bych to nedokázal. To zůstane po celou moji věčnost přítomnosti zde jako nevysvětlitelná záhada, něco, co jest mezi nebem a zemí.
Dnes již vím, že to byl prvopočátek určité závislosti, tvůrčí narkomanie, protože psaní a jakákoli inspirující činnost je, v dobrém slova smyslu, droga. Daleko více silněji působící na samém počátku, v nástinu určité představivosti, v koloritu pulzujících myšlenek, stává se tak něčím, na co se nezapomíná. Všechno to poprvé je vždy příjemné.
Vrátím-li se ještě jednou do tohoto období, v ten okamžik jako by se přede mnou otevřel kosmický prostor, vesmír, záhadná mořská hlubina nejkrásnějších barev, které lidské oko ještě nikdy před tím nevidělo. V této souvislosti si vzpomínám na jeden příjemný sen, který se mi zdál, když jsem bydlel v Praze. Stál jsem před domem na martínkovské návsi a přede mnou stál zemřelý otec, který beze slov ukázal, ať se podívám doprava. V malé chvíli, po mé pravici, náves s domy a kostelem v pozadí, vše zmizelo a objevila se černá tma, v jejímž středu v hloubce zahlédl jsem naši planetu. Tak živě, čistě a zřetelně, jak ji neznám z žádné sebelepší fotografie. Za malou chvíli po celém mém těle začaly se blýskat malinkaté hvězdičky, podobající se vánočním prskavkám. Byl to podobný pocit vnitřní krásy a odpoutání se od současného času jako tehdy při napsání první básničky. Nebo spíše prvního pokusu něco ze sebe vypsat. Nezáleží zde na kvalitě, jakékoli hodnoty jsou lidmi lehce opomíjeny, někdy zapomenuty. Sláva se vždy stává polní trávou, jak známo. Co přetrvá pro budoucno, to nikdo z nás přítomných dnes neví. Můžeme se pouze domnívat, ale hodnoty a moci světa se dost často mění. A co války a co požáry? Nemůžeme nikdy stavět dům i jakékoli jiné dílo na pýše, ale spíše na hluboké pokoře. I z těch největších posmrtných pomníků se možná jednou stanou torza bez hlavy. Nesmrtelnost není pouze v lidském produktu, to je ryze současná a slabě budoucí vidina. Nesmrtelnost je v Bohu.
Nerozlišuji špatnou báseň a báseň dobrou. Jsou básně, které něco dávají, a básně nic neříkající. Před svůj osobní soud nestavím v žádném případě autora. V některých případech i sám sebe a svoji nechápavost. Mluvíme plnými ústy o Otokaru Březinovi, ale jen málo vyvolených ho doopravdy chápe. To je vesmírná poezie budoucích. Mozek současného čtenáře není natolik vyspělý, aby se mu otevřely brány jasnosti a průzračného chápání Březinova genia.
Jak jsem napsal, nerozlišuji špatné básně od dobrých. Každá byla napsaná jako zpověď konkrétní osoby a tím osobnosti a kterákoli lidská osobnost je individuální. Byla sem samotným Bohem poslána a zde zůstává dítětem Božím. To, že na ni působí moci zla, je již druhá otázka. Každý se rodíme nahý a čistý. Jediný a s nikým jiným nesrovnatelný. Zrození každého je jednotlivé splněné přání Stvořitele. Každá báseň je také výpovědí konkrétní osobnosti. Její veřejnou nebo soukromou zpovědí. Její obnaženosti před světem. Jedna redakce otiskovala básničky mladé autorky, které byly lidové, jednoduché, pro někoho bez literární hodnoty. Takový názor zastávala i nová šéfredaktorka a přestala básně otiskovat. Zanedlouho musela svůj názor změnit. Do redakce přicházely dopisy, proč již neotiskuje básně této autorky? Dopisy přicházely od starších lidí, kterým byly básně silně vlastní, srozumitelné. Což napovídá, že i lidové veršotepectví, jak je někým hanebně nazýváno, má své kouzlo a své čtenáře.
Zastávám názor, že autor, který chce v psaní pokračovat a věnovat se mu, by měl, byť třeba vlastním studiem, prohlubovat talent. Měl by také pracovat na své tvorbě co nejpečlivěji. Důležitá je i rada od dobrého kritika nebo fundovaného znalce poezie. Psaní je zodpovědnost jako každá jiná lidská činnost. Každý, kdo píše, je díky Bohu služebníkem krásy, kritikem zla. Obětním beránkem pravdy, té, za kterou se, někdy i díky slovu napsanému, popravuje.
Abych mohl napsat o svém prvním počinu, musel jsem vyhledat dávno zapomenutý sešit s básničkami napsanými asi do mých sedmnácti let.
Madono
Madono trpící
co ustlala jsi
do našich životů
žal i lásku
Tobě nyní zpívám
klečím před Tvým hlasem
a mé slzy zarývají se
hluboko do krvavé
rány hříchů
Dej mi svoji ruku
nehleď na propasti
zamknuté trním
Dej mi svoji víru
ať vím že musím
hledat lásku.
Matko dej mi
svoji víru
bolesti
trůn
moje hlava ať zdobí
Tvůj klín
tam v království
bez dne i noci
schovej pro mě
poslední sloku
naděje
Potěšilo mě, že již tehdy tato báseň stala se předzvěstí něčeho, co ke mně později přišlo a o čem jsem tehdy ještě netušil, že bude tak mimořádně silné: Mé hluboké lásky a úcty k Matce Boží. A že bude tvář Matky Boží před tváří mojí.