Píši nyní o něčem, u čeho jsem nikdy nebyl.
... kdysi dávno četla se Bible jako tajnej úkaz přesvědčení. Možná v těch dobách měl bych černej klobouk a černej plášť. Pláč kolem mne chodící třásl by se zimou a bouře nad hlavou, v podobě malého Koniáše, by mi zapálila střechu nad hlavou...
Právě v tuhle chvíli dívám se do očí pana Masaryka, jehož podobizna visí nad mým psacím stolem.
Hodiny se třesou časem, jako by chtěly předat svá tajemství tajemným hvězdám. Třesou se jako naše životy, naše vyznání, třesou se jako naše lži i naše pravdy. Ve jménu naší víry, lásky i naděje, po které někdy šlapem.
Asi tohle řekla moje prababička:
"Děti, přece tady je náš domov!"
A pak se rozpovídala o tatínkovi, kterej je ve válce (té první) a posílá jí prsteny vylité z kulek. Jejích šest dětí naslouchalo. Tiše a pokorně, aby nevyrušilo ani jediné slovo.
"Maminko, tatínek se nám vrátí," řekl jeden z nich.
"Ale to víš, tatínek nás nenechá v té bídě," a podívala se tiše na kříž. Skončila válka a těch šest dětí neosiřelo. Jejich tatínek se vrátil do domova, kterej z tvrdejch kamenů vystavěl. Založil si hospodářství a jeho děti od rána do večera nacházely smysl života v těžké práci, takže ani na tu knížku nebyl čas. Ta tajemství vzrušující chvíle se stejně našla, třeba hluboko v noci.
A jejich máma pekla chléb, prala prádlo na valše a každého, kdo přišel, pohladila úsměvem, i toho nejchudšího, jako by to byl její nový syn.
Zanedlouho přišla válka (ta druhá). Když skončila, přišel dopis, ten nejsmutnější, s poděkováním za pana řídícího, který se u nich schovával. Byl náhodně zadržen a umučen v Kounicových kolejích.
O několik málo let později neznámí pánové hrají šachy na osudech životů. Vše, co za ta léta rodina poctivě získala, jí bylo odebráno. I koně, které když je odváděli a procházeli kolem domu, vzepjali se a zařehtali. Na rozloučenou. Zazpívali árii smutku, že již se živé nikdy, domů nikdy nevrátí.
... a začal se tančit valčík v této zemi
valčík smutkubonzáků a jejich udáváníSTRACHU...Čím jsem starší, tím více zjišťuji, jak se prohlubuje moje láska k rodnému kraji. Dokáži si živě představit obličeje a příběhy dávných předků. Tento kout naší země naplňuje mě mírou nejvyšší svojí inspirací, svým imaginárním dotekem, hladem po dalším vědění dávných nezjištěných pravd, věčnou vodou pověstí a – chrámem víry. Čím dál více se snažím být obsažen v jeho mnoha rozměrných prostorách, mystickým šípem přímo do srdce zasažen, přítomen v myšlenkách a tvorbě geniů nekonečna. Zmagnetizovaný v blízkosti našich velikánů namátkou Březiny, Demla, Zahradníčka, Kosmáka, Tichého nebo mého milovaného Josefa Floriana. Kolikrát mě již obdarovali drahokamy ducha. Žijí ve mně a tam někde mají vždy mnou pečlivě prostřený stůl.
x x x
Velice rád se ocitám mimo prostor a čas. Miluji snění. Svět představ, ve kterém mi nikdo nevrazí nůž do zad a to díky mému ochránci – něžnému a zároveň představivostí ozářenému andělovi inspirace.
Tato neviditelná bytost ve mně žije a doprovází mé kroky již od mládí. Vzpomínám, jak v lese jsem si dokázal lehce představit dávný, bájný hrad, pod běžnou zemskou vyvýšeninou, třeba chodbou, na prašné polní cestě formanský vůz. I dnes miluji staré, omšelé, prachem zaváté drobné věci, které nedokáži vyhodit, byť jsou z nich už jen torza. Torza pro někoho bezcílná, pro někoho zpívající.
Vzrušuje mě starý papír. Zažloutlé noviny, životem a stářím zklamané knížky za branou sběrných surovin. Zakládám si mini archiv článků o umění, historii, náboženství, ale i politice a přírodě. Do jisté míry jsem tento vztah zdědil po svém pradědečkovi. S pečlivostí sobě vlastní uchovával mince, které nacházel při práci na poli. Nedokázal spálit noviny s důležitými událostmi. Vše po něm zůstalo na půdě, kam jsem jako kluk s radostí utíkal před okolním světem. Ve školce jsem byl snad dvakrát, potřetí jsem utekl. A spěchal zpět do svého království, tam, kde je každému dítěti nejlépe. Pro mě pohádkový ráj představovala půda přeplněná starými věcmi.
Martínkov
jaro 2000
jaro 2000