Přesvědčení o své výjimečnosti opírá člověk o rozdíl své hodnoty příslušného ukazatele od hodnoty populačního průměru – ale zároveň o to, kolikrát už mohl být tento rozdíl v nezávislém hodnocení osvědčen.
   Ano, tak je to správné: přesvědčení má být vystavěno z osvědčení, která lze sečítat, ovšem ze vzájemně nezávislých realizací.
   Modelem, předobrazem takového způsobu usuzování může být házení mincí. Nejjednodušší model nutící Náhodu projevit se. Jako veverka v kleci – nahoru, dolů.
   Pro čas nadúrody jablek lze formulovat hypotézu o zvýšení frekvence výskytu Isaaců Newtonů v obecné populaci. Je to docela přirozené; víc jablek na větvích znamená víc jablek k zemi padajících a tedy i vyšší šanci dopadnutí na hlavu, v níž se rozsvítí nápadem. Samozřejmě není tak úplně jasné jakým. Jakým a o čem – protože gravitační zákon je už tři sta let na světě.
   V čase nadúrody jablek roste i počet ohryzků – což jejich vyhlídky podle zákona trhu rozhodně snižuje. Není to však vztah tak úplně jednoduchý. Například, kam až má povědomost sahá, nikdo nezkoumal, jak naložil Newton s oním osudovým jablkem poté, co jím byl udeřen. Není tedy vyloučeno, že nápad s gravitací přišel – jako hlavní produkt úderu jablkem do hlavy – ve chvíli, kdy Newton spadlé jablko konzumoval, transformuje jablko do podoby ohryzku. Gravitační zákon tak mohl být docela dobře jakousi emanací Newtonova mozku, k níž došlo mezi jablkem a jeho ohryzkem. Nápad, jablkem zapříčiněn, ohryzkem dospěl ke svému vyvrcholení.
   Jenom málo toho zůstává nesporným.
   Není známo, jak velká byla v roce rozpoznání gravitačního zákona úroda jablek. Nepochybné je, že nějaká jablka se urodila. Alespoň jedno, a to v dosahu Sira Isaaca.
   Protože naše doba už dávno zahrnula do svého uvažování také působení Náhody, můžeme o kus postoupit. Lze totiž soudit, že pravděpodobnost udeření jablkem je vyšší v letech, kdy je úroda jablek nadprůměrná. Zpětně tedy z faktu pádu a udeření lze usuzovat na relativně vyšší úrodu.
   Stále přítomná gravitace spolu s jablky stále přítomnými na podzimních větvích v jeden jediný okamžik daly zablesknout nápadu – gravitačnímu zákonu.
   Stále přítomná gravitace s mincemi občas přítomnými v kapsách a dlaních daly vzniknout nápadu o chování Náhody. Té Náhody, která i Newtonovi podala ruku.
   A neříkejte mi, že tím byla interakce Náhody a lidstva vyčerpána. Třeba to budu právě já, ty anebo my, komu podá ruku příště, aby svěřila další z božských tajemství do rukou lidí, a člověku.