Saze na nose

důvod k bytí

V pšeničném lánu prosvítaly ostrůvky koukolu, vlčího máku a chrp.
"Oč větší užitek bych mohl lidem dávat," povzdechl si pšeničný klas, "kdyby nebylo plevele, který si bez zábran bere z toho, co lidé poskytují nám jako zálohu na budoucí úrodu! To, že vaše modré a červené barvy zpestřují pohled na vlnící se pšenici, nemůže přece dát smysl vašemu bytí!"
"Snad opravdu ne," odpověděl stvol koukolu, "lidem by asi opravdu nestačily naše zářivé barvy jako náhrada za to, co si ze země spolu s pšeničnými stébly bereme. Jenomže – starali by se lidé tak pečlivě o pšenici, kdyby nebyli přesvědčeni, že menší péče rozmnoží na poli koukol, chrpu a vlčí mák? Takže... za část toho, čeho se jí od lidí dostává, vděčí pšenice existenci plevele – a neměla by proto usilovat, aby její pole úplně vyklidily... koukol, chrpa a vlčí máky..."

dar v pravý čas

Slavil lev narozeniny.
   První se objevil levhart, s námahou vlekoucí mladou antilopu. Popřál všechno nejlepší, předal dárek a s potěšením (neboť obdarovávat je příjemné) a nadějí (protože dárek lze považovat za zálohu na protislužby) sledoval, jak Ivovi chutná. Sotva lev. dojedl a otřel si vousy, přihrnul se krokodýl. V tlamě držel půlku telete, které si u napajedla počínalo příliš bezstarostně. S přáním dobré chuti se posadil opodál a pozoroval, že telecí jde Ivovi docela k duhu.
   Lev dojedl a rozhlédl se.
   "Dobré to bylo," povídá a uznale si olízl tlamu. "Jen by to chtělo něco docela malého navrch. Jako zákusek..."
   Sotva to dořekl, vynořila se z trávy liška, nesoucí v hubě tučného hraboše.
   "Kdybys dovolil, lve, i já bych se ráda připojila..." Lev spolkl hraboše – a pocítil, že je konečně zcela syt. Samotného jej to překvapilo: co nedokázaly celá antilopa a půlka telete, stačila splnit pouhá myš.
   Pln laskavosti obrátil se k lišce.
   "Samozřejmě si vážím každého daru, ale... jak je možné, že...?"
   "Ach, pane," zašeptala liška skromně, "snad je to tím, že jsem ti svůj malý dárek předávala s velkou láskou..."
   Takže teď lev ví, že láskyplné dary zasytí hladový žaludek nejvíce a liška se poučila, jak důležité je dávat dary v pravý čas.

svědek

Vrazil žralok do velryby.
   Oceán je rozlehlý, a tak nebylo divu, že se brzy poté šeptalo, jak někteří žraloci i docela.nízko pod hladinou moře mívají vysokou hladinu alkoholu v krvi.
   Po předběžném šetření se ukázalo; že žraloka krátce před onou politováníhodnou událostí potkal delfín.
   Zavolali delfína jako svědka.
   "Je vám známo, že pohybovat se mořem opilý je nebezpečné?" ptali se ho.
   Ochotně souhlasil.
   "A víte, že žralok krátce po setkání s vámi nebezpečně ohrozil velrybu? A že jí mohl ublížit?"
   Připustil, že je to možné. Žralok pije přece více méně pravidelně. A ohrožuje kdekoho.
   Rozhořčili se.
   "A to říkáte jen tak? Víte, že pít se nemá. Přiznáváte, že žralok byl opilý. A nemůžete zapřít, že jste se s ním setkal. Vám nevadí, .že byla vaši vinou málem poraněna velryba?"
   A než se udivený delfín vzpamatoval, vyměřili mu trest za liknavé plnění občanských povinností, kterým ohrozil život a zdraví dvou svých spoluobčanů: velryby a žraloka.
   Delfín je přesto se svým osudem docela spokojen. Umí si totiž představit, oč hůř by dopadl, kdyby se pokusil opilého žraloka napomenout.

jak se stát oblíbeným

Vypsali slimák s hlemýžděm konkurs na místo nočního hlídače svého salátového záhonu. Přihlásilo se pět uchazečů.
   Samý zajíc.
   Než došlo k rozhodováni, vykonali zaječí kandidáti u slimáka i hlemýždě zdvořilostní návštěvy. U každého odděleně, samozřejmě.
   Hlemýžď každého. zajíce vyslechl a 'rychle se s ním rozloučil. Ne zrovna zdvořile. Úplatky stroze odmítl.
   Při návštěvě u slimáka se dostávalo zajícům úplně jiného přijetí.
   S každým uchazečem porozprával o jeho schopnostech a rodinných trampotách, poptal se na zdraví paní zajícové a projevil souhlas s názorem, že po světě běhá zbytečně mnoho psů. Všem slíbil plnou podporu jejich žádostí a na důkaz dobré vůle ochotně přijal nabídnuté' dárky: zprávu o místě, kde rostou pravé hřiby, čerstvé jahody a předpověď počasí na příští měsíc.
   Při rozhodování o tom, kdo bude po nocích hlídat jejich salát, vložili slimák s hlemýžděm jména uchazečů do klobouku, zamíchali a vylosovanému zajíci poslali zprávu s datem nástupu do služby.
   Odmítnutí uchazeči byli rozumní: chápali, že nebylo možno vyhovět než pouze jedinému.
   Ještě dlouho pak přežíval mezi zajíci názor, že hlemýžď je nemá v lásce a je proti nim zaujat, zatímco slimák jim ze srdce přeje všechno nejlepší a ze všech sil jim pomáhá.

co může být užitečné

Rostl jetelíček. Protože to bylo u vody, rostl jako z vody, jeho stonky vyháněly vysoko a pokrývaly zemi hustým zeleným kožichem. Sotva ho posekali, obrůstal znovu hned za kosou a jeho červené květy lákaly už za pár dní znovu včely a jiný hmyz sladkou šťávou svých palic.
   Kousek dál zvedaly se břehy potoka do výše. Na suché stráňce se plazil drobný bílý jetel. Nízko při zemi, aby udržel co nejdéle každou kapku vláhy.
   "Proč nesejdeš raději dolů?" ptávali se bílého jetele, "není tady sice mnoho místa, ale přece jen... byl bys tu užitečnější."
   "Raději zůstanu, kde jsem," odpovídal bílý jetel, "žije se mi tu chudobně, ale těší mě vědomí, že se mému bratru daří líp. Kdybychom se oba tísnili dole, kdož ví... Mohli bychom si vzájemně překážet: Nejsme užiteční jenom tím, co dáváme, ale i tím, čemu dokážeme zabránit. Kdybych odešel, zaujaly by moje místo kopřivy a bodláčí. A také jim by se možná po čase zachtělo dostat se dolů k potoku. I bez pozvání..."

podmínky a okolnosti

Setkávali se občas obyvatelé bažantnice se svými příbuznými z polí a lesů a neuniklo jim, oč méně se leskne peří bažanta, který se musí mít stále na pozoru před dravci a nepřáteli, v jejich domově zcela neznámými.
   Domlouvali jim, aby na sebe víc dbali a nekazili všeobecně rozšířený názor o půvabech bažantího peří, o jehož přijetí se oni, obyvatelé bažantnice, tak zasloužili.
   Pak byla bažantnice z jakéhosi důvodu zrušena. Během krátké doby vypadali všichni stejně.
   Ti z bývalé bažantnice, kterým se dařilo unikat nástrahám, měli peří zmáčené ranní rosou a odřené při hledání úkrytu v křoví stejně jako jejich polní druhové.
   A ti, kterým na kráse jejich per záleželo příliš mnoho a nedokázali se s ní dost rychlé rozloučit, už do statistiky zahrnuti nebyli.
   Ta si totiž všímá jenom živých bažantů.

znala svou babičku

Stěžovala si straka sojce, že se jí do hnízda dostal zloděj a okradl ji. Zejména naříkala nad ztrátou pozlacené brože, což byl prý nejcennější šperk v její domácnosti. Památeční, po babičce...
   "S pěkným červeným obrázkem," podotkla soucitně sojka, "to je opravdu velká škoda. Mimochodem... podstatně větší škoda než si myslíš. Ta brož nebyla totiž pozlacená. Byla doopravdy zlatá. Jen samotný řetízek měl docela slušnou hodnotu. Neměla bys tu záležitost nechávat jen tak. Zloděje takové věci je třeba příkladně potrestat."
   "Jsem ráda, že máš pro mne pochopení. Ale jak to všechno můžeš vědět tak přesně?" otevřela straka oči údivem. "Popsala jsi tu věc tak, že bych ji já sama líp popsat neuměla."
   "To je úplně jednoduché," odpověděla sojka přísně, "není to tak dávno, co právě tenhle šperk ukradl někdo z mého vlastního hnízda. A já – na rozdíl od tebe – svou babičku poznám!"

co lze a co nelze

Klopýtal vůl únavou, s hlavou otlačenou nepohodlným náčelníkem a boky odřenými řetězy postraňků. Z těžkého vozu do pluhu neméně namáhavého jej neúprosně pobízely pálící šlehy biče. Práci, kterou ještě nedávno konali dva, musel teď zastat sám.
   Nedaleko místa, na němž v chlévě stával a lehával vůl, měl svůj kotec vepř. Líné a ospalé pochrochtávání připomínalo volovi už dávno nespravedlivé rozdělení životních úloh; teď se mu však zdálo být už nesnesitelné.
   "Proč, pane," odvážil se zeptat jednoho dne, kdy jeho rozhořčení převážilo nad rozvážností, "proč je od jednoho vyžadováno plnění povinností nesmlouvavými ranami biče a druhý je ponecháván, aby si dělal, co se mu zlíbí? Vždyť on..."
   "Vepři se možná líbí, co dělá;" odpověděl hospodář, "může to však dělat především proto, že se to líbí mně. Jeho povinností je ležet a žrát, právě tak jako je tvým údělem tahat pluh nebo vůz. Je to sice smutné, ale je to pravda... K tomu, aby dělal, co se mu líbí, nemůže být nikdo bičem donucen. Ten je tu k tomu, aby pobízel k věcem, které se nám nelíbí, jako třeba tobě rychlejší chůze..."
   A zvedl bič...

jenom chvilkový rozmar

Z lánu do hněda vyzrálé pšenice ukrajovaly kombajny široké plástve a na jejich místě zanechávaly šedivé strniště. Mlátičky oddělovaly zrní od plev. Zrní ukládaly do zásobníku, zatímco plevy nechávaly unášet letním větrem daleko do polí. Opojeny výškou a rychlostí letu, zmámeny suchým letním větrem snášely se plevy jenom zvolna k zemi. Nejedna z nich doletěla až za hřbet návrší.
   Když i ta, které se podařilo na křídlech větru dostat nejdále, klesla konečně k zemi, zjistila, že se zachytila na zbytku toho, co ještě nedávno bylo pšeničným stéblem. Kolem ní – daleko široko – rozkládalo se strniště jiného pšeničného pole.
   "Jak je to možné?" divila se pleva, "po tak dlouhém a vzrušujícím létu ocitnout se jinde a přece znovu na úplně stejném místě, jako bylo to, odkud jsem odešla. To přece nedává žádný smysl."
   "Snad je to tím; že hledáš smysl svého života jinde než může být," odpovědělo jí stéblo; dosud pevně vězící kořeny v zemi rozpukané žárem letního dne. "Smysl tvého života se naplnil tím, žes dokázala ochránit zrnko pšenice a umožnila mu vyrůst. Tvůj let na křídlech větru byl jenom jeho chvilkový rozmar. Možná krásný, ale úplně nepodstatný..."

vytrvalost

Byl jednou jeden slon, jehož životní touhou bylo proslavit se. Chodil po světě a nenápadně se poptával, co by se dalo pro uskutečnění jeho snu udělat. Protože pilně četl noviny a vysedával v čítárnách knihoven, neušlo mu, že jeho životní cíl není tak úplně ojedinělý. Celá řada slonů stejně jako on toužila po slávě. Někteří dávali dokonce najevo, že jim nejde ani tak o slávu vlastní jako spíše o pověst celého slonstva.
   Nakonec se rozhodl pro umění. Začal dělat v porcelánu.
   Marně mu známí i neznámí jeho úmysl vymlouvali. Snášeli statistiky, jasně dosvědčující, že v porcelánu slon vždycky víc rozšlapal než stačil udělat. Poukazovali na jiné možnosti uplatnění slona – třeba v cirkusové manéži. Anebo při lámání rekordů v nošení břemen.
   Všechno bylo zbytečné.
   Slon v porcelánu setrval, i když jeho uměleckou dráhu lemovaly hlavně hromady střepů.
   Svého cíle nakonec přece jen dosáhl. Do,knihy rekordů byl zapsán. Písmem mnohem výraznějším než ti, kteří pochodovali pod plachtami cirkusu, .nechávali se krmit v zoologických zahradách anebo nosili břemena.

nahoru a dolů

"Oč snazší máš život," stěžoval si ukřivděně vlk orlovi, svírajícímu v drápech zajíce, kterého ještě před chvílí sám zahrnoval do svého rozpočtu. "Stačí ti, abys ve výšce, kam zajíc nedohlédne, složil svá křídla a žádný ti nemůže uniknout. Takhle dostaneš každého. A bez námahy. Nemusíš se za nimi trmácet cestou necestou jako já..."
"Tak, tak," zamyslil se orel. "Jistě máš pravdu. Jenom jedno ti možná uniklo. Aby mohl orel jako kámen ze skály svržený padat střemhlav dolů, musel před tím s námahou do těch výšin vyletět. A téhle pomalé dřiny si všimne, málokdo. Není totiž tak nápadná jako střelhbitý let dolů. Jenomže... bez únavné dřiny při cestě nahoru nebylo by ani efektního orlího letu za kořistí..."

na prameni

Seděla žába na prameni.
   Způsob, jakým poulila oči, nenechával nikoho na pochybách, že je si vědoma významu svého posazení.
   Přicházeli pít ptáci i laně. A mnozí jiní.
   Nebylo nikoho, komu by pohled na žábu, rozcapeně dřepící na dně studánky, nekazil požitek tišení žizně. Protože – právě tak, jak je žízeň velká, musí být přiměřeně nemalý i požitek jejího ukojení. Oni však přicházeli, chvatně se napili a ještě spěšněji odcházeli.
   Nejednoho napadlo, proč tam žába sedí.
   To však nebyla ta základní otázka. Odpověď na ni bylo totiž třeba hledat v psychice žáby. A ta nikoho nezajímala.
   Jenomže – na správně položenou otázku se hledá odpověď stejně nesnadno jako na otázky jiné. Zejména tehdy, nabízí-li se několik odpovědí vzájemně si odporujících.
   Sýkorku děsila pochybnost, zdali za sedící žábou někdo nestojí.
   Jelenovi vrtalo hlavou, zda o případně žábou uvolněné místo na prameni nemůžé projevit zájem někdo jiný. Třeba vlk.
   A navíc tu pořád zbývala možnost, že výmluvný pohled sedící žáby má své oprávnění. Co když opravdu nemohou existovat prameny bez toho, že by na nich nějaká žába seděla?
   Proto sedí žába na prameni dál.

zisk možný a očekávaný

Poslala liščí matka svoje syny do kraje na zkušenou, aby si ověřila jejich schopnost vyrůst v lišáky.
   Nejdřív se vrátil první syn a nadšeně jal se líčit, že narazil na bohatou vesnici, v níž se za ploty kuřaty a slepicemi jen hemžilo.
   O něco později druhý syn sděloval svoje poznatky o nepřehledném množství králíků, shromážděných na jednom místě v obrovské králíkárně plné nových kotců. Konečně se objevil i nejmladší a oznamoval, že kdesi daleko, až za rybníkem, stojí osamělé stavení, na jehož dvoře se, popelí několik ušmudlaných slepic a pod polorozpadlou kůlnou ve staré králíkárně se krčí pár ustrašených ušáků.
   Pohrdavě naslouchali starší synové řeči nejmladšího bratra, podávajícího zprávu o skutečnostech tak skromných.
   Velice se proto divili, když začala jejich matka organizovat příští výpravu právě tam, odkud se vrátil její nejmladší syn.
   "Málokdo dělá svou práci polovičatě. Kde mají mnoho slepic a králíků, bude také hodně psů a pevné ploty," pravila liška suše na vysvětlenou, "možný zisk je třeba měřit velikostí rizika s ním spojeného!"

jak se věci mají

Nakupoval ježek v obchodním domě.
   Se zaujetím vybíral v oddělení pilníků, který by se nejlépe hodil na špičatění bodlin, když ho vyrušil šum od vedlejšího pultu.
   Protože i ježci bývají zvědaví, zaskočil tam. Přišel právě včas. Jeho soused králík teprve po zabalení vybraného zboží zjistil, že nemá dost peněz na jeho zaplacení, což vyvolalo nelibost na straně prodavačky a zármutek na tváři králíka.
   "A já se tak těšil, že si už zítra zajdeme na pastvu s novými zelenými brýlemi! V tomhle suchu všechna tráva uschla a moje žena odmítá všechno, co není na světě zelené..." naříkal se slzami v očích.
   "Kolik ti vlastně na ty zelené brýle chybí?" zeptal se ježek, kterému se králíkova situace zdála cosi připomínat.
   "Dvanáct padesát," odpověděl králík, škytl a utřel si nos.
   A tak mu ježek půjčil chybějící peníze ze svého, rozpačitě mávaje rukou nad králíkovým ujišťováním, že mu co nejdříve vypůjčené vrátí i s úroky.
   "Dostaneš ode mne dvakrát tolik," sliboval tak horlivě, že zapomněl nové brýle na pultě. Za pár dní se opravdu objevil.
   Splnil svůj slib.
   Celou půlhodinu přesvědčoval ježka, že si jeho ochota zaslouží být odměněna a že je zcela na místě, aby si ježek vzal víc než půjčil...
   Ježek trval důsledně na svém. Cokoliv navíc odmítl. Převzal od králíka obálku s penězi a přátelsky se rozešli.
   Teprve potom mu začalo vrtat hlavou, proč měl králík, když mu chtěl dát mnohem víc, v obálce odpočítáno právě oněch dvanáct padesát...

utěšitelé osamělých

"Jak smutný je náš osud," naříkalo zelí, "osaměle čekat až dorosteme a skončíme svůj život na kuchyňském stole anebo v přecpané bečce... Vidět kolem sebe jen jiné zelné hlávky... Oč zajímavější to mají keře nebo stromy kolem nás... Na jejich větvích usedají ptáci, stavějí v korunách svá hnízda a k ránu zpívají. Tolik krásy pro jiné a žádná pro nás..."
   Přiletěl motýl bělásek.
   Chvíli se třepotal nad zahrádkou jakoby v rozpacích a pak unaveně sedl na krajní hlávku.
   "Jsi tak půvabný," radovalo se zelí, "jak hebká a křehká máš křídla... Odpočiň si u mne... anebo ještě lépe... raději zůstaň napořád..."
   "Nemohu zůstat," zašeptal motýl. "Život motýla je příliš krátký, aby ho mohl prožit na jednom místě. Za chvíli musím dál. Jen si trochu odpočinu. Rád využiji tvého pohostinství. Za to ti slibuji, že už nezůstanete samy. Kdo se jednou seznámí se mnou, už nikdy nebude osamělý..."
   Bělásek odletěl. Jeho slib se splnil. Z droboučkých vajíček, která něžný motýlek zanechal pod vrchním listem krajní zelné hlávky, se vyklubaly ošklivé housenky, které v několika dnech zničily celý záhon. Ze zubožených zelných hlávek, plných bělavých kukel, postupně vylétávala hejna něžných bělásků, třepotavým letem pátrajících po dalších dosud osamělých zelných hlávkách...

prozradil podezřele mnoho

Jednoho odpoledne lev – snad se přehlédl, možná vypil o sklenku víc – napadl slona.
   Přeražená žebra si léčil půl roku a před každým příchodem monzunů ho vždy znovu bolela.
   "Zdalipak sis všiml, lve" přitočil se k němu s uctivou poklonou buvol, "jak nápadně se podobá támhleto prase slonovi? Stačí, když se podíváš trochu z profilu. Úplně stejné držení těla... a z huby mu taky lezou špičáky. Jenom čumák má trochu kratší než sloní chobot. Ala ten mu ještě může dorůst..."
   Lev se zvedl a zamyšleně se podíval směrem, kam mu buvol hlavou ukazoval. V mělké strouze spokojeně rylo prase, a vůbec netušilo, jakým způsobem se snaží buvol získat víc místa v jejich.dosud společně užívaném kališti.
   "Snad máš pravdu," zabručel po chvíli a podrbal se levou prackou za pravým uchem, což je u lvů známka hlubokého zamyšlení. "Nějaká podoba tu skutečně je. Možná s tím opravdu něco udělám... až budu mít čas. Teď mi vrtá hlavou něco jiného..."
   Skočit buvolovi na krk a prokousl mu tepnu. "To prase se mi moc nelíbilo," pokyvoval hlavou nad chladnoucím tělem, "ale ještě méně se mi zamlouvá představa, žes toho věděl o tom zatraceném slonovi nápadně mnoho. Prase možná o své podobě se slonem vůbec nic netuší. Zato ty bys mohl zítra vzpomínal na slona před někým jiným a tomu by to třeba připomnělo i moje zlomená žebra..."

bublina

Z mlýnského kola do náhonu padala voda a plná bublin, čeřících její hladinu, spěchala strouhou; aby se ve stínu starých olší spojila znovu s vodou, přetékající stavidlem rybníka.
   "Ted už chápu, co je práce," vykřikovala bublina horlivě na své známé kapky, s nimiž se před chvílí v rybníku rozloučila, "opravdu něco vznešeného – být vyzvednuta do výše, třpytit se ve slunečních paprscích a šplouchat z lopatek kola. A když si uvědomím. že kvůli mně a mně podobným stojí tento mlýn a točí se těžké dubové kolo..."
   Naštěstí byla voda v nademlýnském rybníku čistá, takže bublina dlouho nevydržela. Nedaleko pod místem, kde splaskla, už nikdo nevěděl, že mlýn stojí proto, aby se mohly bubliny třpytit na lopatkách velkého kola.
   Naneštěstí se však kvůli jejímu řečnění nedostal ke slovu nikdo, kdo by mohl povědět něco o mlýnských kamenech, které kolem roztáčeny smílají otruby a bolestivě drtí žitná zrna na mouku, ze které bude upečen chléb.

dvakrát minus rovná se plus

Hlídali psi svěřená stáda ovcí. První na kopcích vlevo od rokle a druhý od rokle napravo.
   Byli to odvážní a stateční psi a oba byli svědomití hlídači. Když přicházel vlk, neohroženě se mu stavěli na odpor a všemi prostředky jim dostupnými mu vytýkali nevhodnost jeho počínání. Od domluv, poukazujících na morální stránku věci, až po použití násilí při obraně hospodářova majetku.
   Skončilo to pokaždé stejně. Morální výtky přecházel vlk pohrdavým mlčením a fyzický odpor překonával prostě právem silnějšího.
   Nakonec se oba psi domluvili a podnikli poslední zoufalý pokus, jak vylepšit zcela negativní skóre: Nechali jedno stádo bez dozoru a u druhého zůstali oba.
   Když se objevil vlk, ukázalo se, že ve dvou na něj jejich síly stačí. Odešel s nepořízenou a bez ovce. A hlavně se zviklanou jistotou.
   Oba psi se nad situací zamysleli a od té doby hlídali společně – někdy jedno, jindy druhé stádo. Když měl vlk štěstí a zašel tam, kde nehlídali, vzal si, co potřeboval. V opačném případě odcházel, aniž by se vůbec vzít ovci pokusil.
   V celkové bilanci nebyli teď sice hlídači beze ztrát, rozhodně však dopadli lépe než dřív. Zároveň pochopili, že kdo chce účinně napomínat zloděje, musí nejdříve v jeho očích získat respekt. Námitky slabšího totiž násilníka v jeho počínání jenom povzbuzují.
   Trochu je ovšem mátlo a do rozpaků uvádělo vědomí, že dosáhli úspěchu při vynakládání mnohem menšího úsilí, než bylo to, kterým dříve platili za neúspěch.

ocenění, které přišlo vhod

Konávaly kočky pravidelně večerní táčky, na které – pro utužení sousedských vztahů – zvávaly také domácího psa.
   Probíralo se všechno možné. Od kočičích drbů typu "kdo a jak a s kým a kde" až po nejnovější výsledky ekologického bádání.
   Pes přijímal kočičí pozvání rád. Jednak proto, že byl povahy nesmělé a z vlastní iniciativy navazovat styky se neodvažoval, a také proto, že rád poslouchal vyprávění jiných. Což je příklad ne právě šťastné kombinace vlastností jen málokdy současně ukojitelných.
   Pouze jedna okolnost bránila psovi, aby se cítil při večerních sezeních dokonale šťastnými. Tížilo ho vědomí, že i od něj se časem očekává příspěvek k večernímu vyprávění.
   Když na něj přišla řada, rozpačitě se jal vysvětlovat, jaké potíže mu vždycky činí skutečnost, že si nedokáže vybavit příběh a vyprávět ho. Přiznal, že i tady jej těšilo každé jejich pozvání a nemohl se ani dočkat, kdy bude moci zase za nimi přijít... a proto ho o to víc mrzí neschopnost přispět k úspěšnému průběhu jejich večerů...
   Příběh psa o tom, jak jej trápí neschopnost vyprávět příběh, kočky velice zaujal a hodnotily jej jako originální příspěvek večerních sezení vůbec. Uznání, kterého se mu dostalo, nejenom zbavilo psa ostychu, ale navíc způsobilo, že příště nacházel příběhy pro svá vyprávění už docela bez potíží.

koeficient úměrnosti

Pronásledoval žralok tuňáka. Bez úspěchu.
   Rozladěn ztrátou času a oběda obvinil sardinku, že se mu připletla do cesty a způsobila mu tím škodu materiální i morální, protože příhoda proběhla za přítomnosti svědků.
   Rybí soud zhodnotil situaci a shledal, že nelze vznik škody pro žraloka vyloučit. Rozhodl, aby sardinka nahradila žralokovi škodu v rozsahu do poloviny vlastní hmotnosti, z toho, co sama uloví.
   Rozzuřený žralok prohlásil soudní výrok za projev nevážnosti k vlastní osobě a důrazně požadoval vysvětlení.
   "Vážený, pane," řekli mu, "jestliže někdo jako vy obviní z přestupku vůči sobě někoho jako je sardinka, musí očekávat nápravu úměrnou možnostem obviněného. Jsme toho názoru, že sardinka může poškodit žraloka jenom do výše sardinky, i kdyby byla její vina plně prokázána: Chcete-li požadovat vysoké odškodné, uděláte nejlépe, obviníte-li jiného žraloka!"

jak to souvisí

Plakala mandelinka na souvrati brambořiště.
   "Proč jsou ke mně tak nespravedliví? Já nepopírám, že se bramborovou natí živím. Ale opravdu jenom natí. Nikdy jsem se ani nedotkla brambor, které rostou pod zemí. A jim přece záleží právě ha nich. O nať nemají žádný zájem. Ta jim spíš překáží.
   Na podzim, když brambory vybírají, ji dokonce pálí... Copak nikdo nevidí, že jim vlastně pomáhám a tuhle práci usnadňuji?"
   "A to jsou k tobě nespravedliví vlastně dvakrát," podotkl cynicky kňour, mohutnými klencáky rozrývající brázdy brambořiště, "protože tvoje nezištné úsilí jim kromě starostí s odklízením natě ušetří taky podstatnou část práce se sklízením brambor. Oni mají zřejmě jakousi teorii, že množství natě s velikostí úrody brambor nějak souvisí."
   "A ty se nebojíš, že tě budou za tohle tvoje počínání pronásledovat?" ptala se ho mandelinka, když si trochu otřela uslzené oči.
   "Ani ne," povídá kňour. "Čím jsem starší, tím víc jsem.přesvědčen, že se po mně shánějí ti s flintou ani ne tak pro to, co jsem jim sežral, jako spíš kvůli tomu, co se mi z toho povedlo udělat. Jenom nevím, jak ti může tohle vysvětlení pomoci."
   Pak se zamyslil.
   "Vlastně se jim nedivím. Asi bych taky měl námitky, kdyby mi chtěl někdo ubrousit zuby, ačkoliv zuby jsou to poslední, co je na mně zajímá. Špatně by se mi rylo..."
   A s hlasitým zafuněním znovu sklonil hlavu k brázdě.

nemělo to smysl

Nechal se slyšet žralok, že už ho nebaví slýchávat tu a tam pokoutně za zády poznámky o svých špatných vlastnostech.
   "Má-li někdo výhrady proti mně,"' prohlásil, dávaje najevo, že není nikterak předem zaujatý a hodlá věci objektivně posoudit, "může je klidně vyslovit nahlas. Nikoho nebudu za jeho připomínky pronásledovat a vynasnažím se podle nich zařídit."
   Nikdo se neozval.
   "Proč nic neřeknete?" ptala se medúza tresek, které si potají nejčastěji stěžovaly. "Třeba by se opravdu dalo, něco změnit k lepšímu..."
   "Asi nedalo," povzdechla si treska. "Nám se totiž nelíbí, že má žralok tolik zubů."

o veliké řepě

Vyrostla na poli řepa. Veliká, převeliká.
   Všichni byli na tenhle exemplář jaksepatří pyšní. Pěkně ji zalévali a snášeli jí, co kde bylo nejlepšího.
   Aby se o svou radost z narostlé řepy rozdělili s jinými, vodili k ní delegace a výpravy. Podívat se na řepu.
   Jisté potíže nastaly, když bylo třeba řepu sklidit. Ze ztvrdlé udusané půdy se podařilo řepu vytáhnout teprve úsilím mnoha rukou.
   Na vůz nedokázali takhle velikou řepu vůbec vyzvednout.
   Kdosi navrhoval vymyslet a zkonstruovat pro velikou řepu speciální podvozek.
   Navrhována byla i jiná, neméně odvážná a nápaditá řešení, svou vynalézavostí hodná veliké řepy.
   Všechna však byla, bohužel, příliš náročná.
   Před zimními mrazy zachránili nakonec řepu tak, že ji odvezli rozřezanou na malé kousky. Velikosti asi tak běžné řepy. Když studené zimní dny poněkud zchladily nadšení nad dosaženým úspěchem, snadno si spočítali, že dosáhli stejného užitku jako na sousedním poli, kde vyrostly pouze řepy běžné velikosti. Veliká řepa musela totiž nahradit i to, co nevyrostlo v jejím stínu a co bylo zdupáno zvědavými obdivovateli nebo při náročné sklizni.
   Přesto však jsou odhodláni pěstovat velikou řepu i v příštích letech.
   Protože sláva i bez cukru chutná sladce.

náročný posuzovatel

Kritizovala želva zajíce, že se při běžeckých závodech umístil až na třetím místě za oběma prvními běžci.
Nejsi vůči němu nespravedlivě zaujatá?" ptali se jí. "Vždyť dokáže předběhnout celou řadu jiných, jako jsou křeček, sysel a hraboš. A to nemluvíme o dalších, na jejichž pohyb se slovo běžet vůbec nehodí. Jejich nedostatky ti nijak nevadí?"
"Co si o mně myslíte?" ohradila se želva pohrdavě, "nejsem přece hlupák. Kdybych měla výhrady vůči těm, co běhat vůbec neumějí, kdekoho napadne, že já sama umím ještě o něco méně než oni. Se zajícem mě nikdo srovnávat nebude. Na to je příliš lepší než já. A navíc, vždycky působí mnohem lepším dojmem kritizovat někoho, kdo dokáže hodně, než toho, kdo prokazatelně neumí skoro nic. I podle nedostatků kritizovaného se usuzuje na schopnosti posuzujícího..."

nepřátelství věcně korigované

Zajíc a liška.se nemají.rádi.
   Kde jen může, dělá jeden druhému samé schválnosti.
   Všichni to chápou.
   Leckdo se však podivuje, proč zajíc nikdy neopomene zanechat lišce vzkaz, narazí-li na velké hnízdo myší v jetelišti, a liška mu dává vědět pokaždé, objeví-li při svých toulkách na poli obzvláště sladkou mrkev.
   Jenom oni vědí, proč to.dělají.
   Liška si už ověřila, že dobře živený zajíc poskytne vydatnější oběd, a zajíc má jasnou představu, oč větší naději má na útěku před zavalitou liškou.

kdo soudí učitele

Zestárnul žralok po letech bouřlivého života a zbylými zuby často nemohl než zlostně zaskřípat, když mu mladší a hbitější před nosem sebrali, co už považoval za svou kořist.
"Nestydíte se takhle chovat ke mně, od něhož jste se naučili všechno, co vám dnes umožňuje žít jako vládci mořských hlubin?" tázal se pln spravedlivého rozhořčení.
"Právě proto, že jsme se od tebe naučili všechno, jsme takoví, jací jsme," odpovídali mu, "neděláme přece nic jiného, než jsme viděli dělat tebe. Nikdy jsi nenechával nikoho na pochybách, že právo na život a všechno, co život poskytuje, mají, jenom mladí a silní!"

nepřímá metoda měření výkonu

Žily v domě dvě kočky, pověřené úkolem udržovat početnost myší kolonie na přijatelné úrovni. Každý je nějaký..
   Kočka s modrýma očima byla šikovná, měla bystré nohy a ostrý zrak, vstávala se slepicemi a spát chodila poslední.
   Její družka měla oči zelené, nohy si musela každou chvíli přepočítávat, aby se jí nepletly a daleko lépe než myši viděla nedostatky kolem sebe. Spát chodila se slepicemi a vstávala krajně nerada. Zato však slyšela všechno, co se kde šustlo. Při tomto stavu věcí nebylo nijak překvapující, že jenom díky modrooké kočce nerozhodovaly dosud myši o tom, co se má vařit k obědu.
   Tahle kočka měla kromě lovení myší ještě dalšího koníčka.
   Vlastně... koníčků několik. Spoustu. koníčků. Sbírala totiž známky zobrazující koně.
   Protože kočce se zelenýma očima neušlo, co se kde šustlo (to byl zase její koníček), dověděla se zavčas, že účinnost kočičí práce v domě se stala předmětem jednání.
   Její nenápadné upozornění, že sbírání známek jistě zabírá čas, který nemůže být věnován lovení myší, splnilo svůj účel.
   Nebylo už třeba pracně zkoumat, kdo kterou myš zakousl, aby se poznalo, kdo pracuje ze všech sil.
   Nikoho nenapadlo, že "všechno" může znamenat množství podstatně rozdílná.

jak se dva smutní vzájemně rozveselili

Vlezla žába do bezu.
   Ne že by zatoužila po vůni květů. Spíše z lítosti nad tím, že do vrbiček, kam dříve lezla úplně pravidelně, se naučil chodit i čáp. Jak má mít žába radost ze života, když k ní doléhá neodbytné klapání dychtivého čapího zobáku i do míst, která považovala za svůj nejspolehlivější úkryt? Sotva se trochu v bezu rozkoukala, zjistila, že tam není sama. Ve spleti kořenů a mladých bezových výhonků se krčila ustrašená myška.
   Když poznaly, že nejsou jedna druhé nebezpečné, daly se do řeči.
   Žába vyprávěla o svých potížích s čapí dotěrností a zřetelně cítila, jak ji soucitný pohled její nové sousedky. uklidňuje.'
   Sotva skončila žába se svými stesky, začala si bez pobízení stěžovat myška na chování kočičí rodiny, která se rozvětvila natolik, že pro myši už není nikde v okolí ani trochu bezpečno.
   Večer si při rozchodu slíbily, že se v bezu zase sejdou. Obě optimisticky pociťovaly, že se jejich stísněnost a smutná nálada rozplynuly a že je na světě přece jenom docela hezky.
   I když myš nepředpokládala, že koček ubylo, a žábu ani nenapadlo, že by se čáp hodlal odstěhovat.

zmýlená neplatí

Žili na zahradě pávi a perličky.
   Už nějakou dobu pozoroval páv, že je středem pozornosti jedné ze sousedek.
   Její zájem o něj neušel ostatním. Někteří se škodolibě ušklíbali, jiní mu společenský úspěch záviděli.
   Všichni jsme trochu ješitní.
   A.tak páv, přestože se upřímně snažil nepřikládat onomu jevu přílišný význam, zvýšil péči o svůj zevnějšek, více se věnoval barvám svého ocasu a dbal; aby jej v deštivých dnech příliš necoural blátem zahradních pěšin.
   Perlička neúnavně sledovala každý jeho krok.
   Kamkoliv se hnul, byla stále za ním.
   Nakonec neodolal.
   Zastavil se, blahosklonně se na cupitající perličku obrátil a oslovit ji.
   "Opravdu se vám, slečno, tolik líbí barvy mého ocasu?"
   "Jistě, mladý pane," zapýřila se perlička a stydlivě sklonila hlavu, "vaše barvy nemůže nikdo přehlédnout. Jsou nádherné. Obdivuji je celou tu dobu, kdy za vámi chodím kvůli žížalám, které tak krásně vyhrabujete..."

moudrost – dítě opakování

Stalo se kuře v útlém věku svědkem hrůzyplného divadla, když se kuně podařilo otevřít dvířka kurníku, divadla, jemuž padli za obět' všichni jeho příbuzní.
   Čas plynul a z kuřete vyrostla statná kvočna. Šokující zážitek z dětství neztratil pro ni nic ze své hloubky a barvitosti.
   Připomínala teď proto každý večer vlastním kuřatům, že nesmějí zapomenout překontrolovat petlicí na dveřích, protože kuna se může kdykoliv pokusit navštívit je. Kuřata poslouchala a kývala hlavičkami.
   Kuna se však stále neobjevovala.
   A tak začala pozornost kuřat, pro něž zůstávala kuna jenom abstraktním pojmem, při večerním povídání jejich matky klesat a ochabovat. Nakonec zůstávala petlice nezkontrolována a dveře pootevřené. téměř pravidelně.
   Konečně se to stalo.
   Samotná kuna byla překvapena, jak úplně se už zapomnělo na loňskou návštěvu. Ušetřenou námahu využila jinak.
   Z kuřat, vyděšeně se krčících v koutku, zbylo jediné.
   Čas plynul a z kuřete vyrostla statná kvočna. Každý večer zapřísahává svoje kuřata...

příběh nízko létajícího orla

Důvody nebyly známy.
   Onen orel mohl mít příliš velkou hmotnost anebo malou odvahu. Možná měl zakrnělá křídla. Snad trpěl závratí.
   Ať to bylo jakkoliv, nedokázal vyletět nad vrcholky skal, kolem nichž kroužili ostatní orlové.
   Při svém létání se držel nízko u země. Ve výškách vyhražených vrabcům, sýkorkám a vlaštovkám. Nízko létající orel neměl u svých orlích druhů přílišný respekt ani autoritu. Ostatně, ani to vlastně nevadilo. Nepřicházeli totiž do styku nijak často. Pro ně létal on příliš nízko, a oni pro něj zase vysoko.
   Když se zamýšlel nad svým postavením, zdálo se mu, že má všechny předpoklady stát se vrabcům, sýkorkám a vlaštovkám uznávaným vládcem. Byl orel a navíc – na rozdíl od jiných orlů – mezi nimi žil. Znal je, i jejich zvyky. A oni důvěrně znali jeho.
   Byl proto velice zklamán, když zjistil, že ho za svého vůdce nepovažují.
   Právě proto, že jej dobře znali. Věděli o něm příliš mnoho. Orla, který neobstál mezi svými, si ani vrabec nebude vážit.
   Vzbuzovat respekt se daří lépe tomu, kdo je postavou alespoň trochu tajemnou a neznámou. kdo uráží krále .
   Zpíval kos posměšnou písničku o domýšlivém hlupákovi, který způsobil spoustu škody nesmyslným zasahováním do záležitostí, o jejichž podstatě neměl ani ponětí.
   "Potrestejte kosa," pohoršoval se konipas, "nestydatě urazil našeho krále!"
   "Potrestejte konipasa," bránil se kos, "prohlašuje; že náš král je domýšlivý hlupák!"

po druhé totéž...

Dostal zajíc hlad.
   Mimořádně veliký.
   Bylo k poledni. Zašel proto do lepší restaurace, pročetl jídelní lístek a objednal si k obědu plněný zelný list.
   Už dlouho si takhle nepochutnal. S jídlem roste chuť.
   Při pohledu na prázdný talíř ho sice trochu trápilo vědomí, že by měl držet dietu, protože do zimy bylo ještě daleko, neodolal však.
   Kývl na vrchního a objednal si ještě jednou totéž. Když mu po chvíli čekání žádané přinesli, shledal zajíc s překvapením, že mu druhá porce chutná daleko méně než první chod.
   Marně ho servírka s vrchním ujišťovali, že jeho objednávka byla vyřízena úplně přesně. Nepřesvědčil ho ani narychlo přivolaný kuchař. Dodnes se zajíc oné hospodě vyhýbá a stěžuje si' známým, že v ní využívají situace, kdy se objeví mimořádně vyhladovělý host a po jejím ověření ho odbudou druhořadou krmí.
   Uniklo mu, že chuť může přetrvávat, i když hlad pominul.
   O krátkodobé a dlouhodobé paměti Po letní bouřce vystoupila voda z potoka a rozlila se na louce.
   Když se opět vrátila zpět a znovu se Vynořily břehy, zůstalá ležet v pomalu vysychající kaluži bělice.
   Bezmocně se převalovala z boku na bok.
   Když už se smířila s tím, že dožije své dny na suchu, objevila se na louce vydra. Uviděla bělici, a protože byla syta, s poznámkou "Leklé ryby já nérada" ji hodila do potoka.
   Za chvíli se bělice vzpamatovala.
   S návratem sil se jí vrátila i paměť a bělice s vděčností vzpomněla na svou zachránkyni.
   Čas plynul jako voda a v jejím šplouchání bělice zapomínala na chvíle strávené v zablácené kaluži. Kupodivu se jí však stále častěji vybavovala vzpomínka na urážku, kterou musela od vydry vyslechnout, když byla nazvána leklou rybou. A její rozhořčení se upevňovalo tím silněji, čím hlouběji mizel obraz letní záplavy a čím větší měla pocit bezpečí.
   Nakonec nebyla v potoce jediná ryba, která by měla k vydře takové výhrady jako vydrou zachráněná bělice.
   Nebude váženo tvoje, jehož si sám nevážíš.
   Od jara až do pozdního léta sbírala včela neúnavně pyl a sladké šťávy z kvetoucích jabloní, pampelišek a lip. A když nenacházela vhodnou pastvu v blízkém okolí úlu, neváhala zaletět až ke vzdálenému lesu, od něhož se stačila vrátit jenom jedenkrát denně.
   Občas se při svých cestách potkávala se svou příbuznou vosou. Ta dávala nepokrytě najevo, že zásobování vosího hnízda je práce naprosto otravná a nezajímavá a ona se jí věnuje jen v míře zcela nezbytné a vynucené tlakem okolností. Vůbec se netajila názorem, že v podobné činnosti může najít smysl života jenom jedinec bez fantazie, neschopný vyplnit své dny počínáním více vzrušujícím.
   Pak se dny začaly zkracovat a chladná rána připomínala, že se záhy zima zeptá, co kdo dělal v létě. Při jednom setkání se vosa zatvářila ustaraně a svěřila včele, že nevidí budoucnost právě růžově. Vosí hnízdo je poloprázdné. A tak trochu vyčítavě se na ni obrátila.
   "Vlastně bychom si měly zcela samozřejmě pomáhat, když jsme příbuzné. Ty už máš v úlu jistě všechny plástve plné. A rozdáváš kdekomu. Lidem – i medvěd k tobě občas zajde. Proč bys neměla pomoci mně, když jsi pomáhala úplně cizím? Alespoň, porad' a ukaž cestu, kde a jak bych co nejrychleji našla dostatek zásob na zimu!"
   "Poradím ti ráda," odpověděla včela, "jenomže rada vhodná v květnu může být koncem srpna bezcenná. Chceš, abych se podílela na tvojí práci. Jak však můžeš žádat něco takového a očekávat, že tvou nabídku přijmu, když jsi sama přede mnou právě o téhle práci mnohokrát mluvila s takovým opovržením... Jistě, včely nemohou mít radost, když jim do úlu hrábne medvědova pracka. Mohou si však být jisty, že jejich práci ocení a bude si jí vážit... i když odejde od úlu, nebo s medvědem můžeme nesouhlasit, ale nemůžeme dost dobře posoudit stanoviska saze na nose. Jsou příliš jiní než my.
   My dvě jsme si však dost podobné, abychom rozuměly svým pohnutkám. Je obtížné definovat spravedlnost ve vztazích včely a medvěda. Mezi námi dvěma je však docela jasné, co je a co není spravedlivé. Vidíme si do karet... nezávisle na tom, co jedna druhé povídáme.
   Proto nemáš právo žádat mě teď o pomoc při práci, kterou tak opovrhuješ..."

saze na nose

Na shromáždění si všiml osel nepatrné saze, která se usadila na královském lvím nose.
   Rozhlížel se kolem sebe dosti rozpačitě. Nezdálo se však, že by sazi zpozoroval také někdo další. Chvíli uvažoval.
   Bylo mu jasné, že nemůže jen tak beze všeho jít a upozorňovat vládce, aby si otřel nos.
   Na druhé straně – jako občan, jemuž záleží na tom, jak vypadá jeho říše, jejíž je součástí – zřetelně cítil, že mu nemůže být lhostejný panovníkův vzhled.
   Zvolil proto kompromis.
   Naklonil se k žirafě vedle stojící, o níž soudil, že má k panovníkovi blíž než on a navíc může informaci díky dlouhému krku pohotově předat na potřebné místo.
   Vyslechla ho, nedůvěřivě zvedla oči a jakoby nevěřícně zakroutila krkem. Nicméně mohl osel po chvíli spokojeně konstatovat, že žirafa cosi důrazně šeptá někomu stojícímu o pár řad vpředu.
   Druhý den obdržel osel předvolání ke královské komisi. Jako důvod pozvání se v něm uvádělo podezření z úmyslu zlehčit vážnost panovníka a očernit ho v očích poddaných.
   Při cestě do paláce potkal ustrašený a zmatený osel orla. Postěžoval si a nakonec – když zvědavost nabyla vrchu nad obavami – odvážil se položit mu otázku, jak mohla ona saze ujít orlímu zraku.
   "Copak tvrdím, že jsem ji neviděl?" zasmál se orel. "Tohle přece vůbec není problém ostrosti vidění. Saze na vládcově nose nikdy neexistovala, dokud o ní nevěděl on. A vůbec při tom nezáleželo na tom, kolik jiných ji vidělo jako ty nebo já. Když už ho chceš upozorňovat na něco, o čem dosud neví, musí to být věc příjemná. Tou ovšem vada na kráse rozhodně není."
   A nechal osla pokračovat v jeho neradostné cestě.

domysleli to

Hájila se straka, když jí vyčítali příliš volný a svérázný výklad pojmu vlastnictví.
   "Co je na mém jednání špatného? Je přece účelné. Snadno dokáži, že věci, o kterých tvrdíte, že je kradu, umím využít mnohem lépe než jejich původní vlastníci! Není tedy výhodnější pro všechny, aby to, čeho se dá rozumně použít, bylo skutečně rozumně použito? Proč dávat přednost neplodnému postupu jenom proto, že se shoduje s obecně přijatými pravidly jednání?"
   Zamysleli se nad stračími důvody a museli uznat, ze obsahují racionální jádro.
   Dokonce usoudili, že by měly být aplikovány důsledněji a v širším měřítku.
   Oznámili strace, že její schopnost rozpoznat optimální účel věcí musí být využita maximálně účelně.
   A jmenovali ji členkou znalecké komise.

laciná velkorysost

Stěžovali si králíci a zajíci, že jim srnci a jeleni spásají všechnu trávu na lesní mýtině.
   Ke všeobecnému překvapení podpořil jejich stížnost vlk, který se velice důrazně domáhal, aby byla respektována práva menších a slabší tvorové aby nebyli utiskováni silnějšími.
   "Proč se tak staráš, vždyť tohle je záležitost, která se tě vůbec netýká," ptali se známí udiveně. "Být takhle velkorysý vůči někomu docela cizímu..."
   "Co je na tom divného?" smál se vlk, "tahle velkorysost mne vůbec nic nestojí... jen pár slov. Co přinese moje velkorysost králíkům a zajícům, zaplatí ze svého účtu srnci a jeleni!"

hlava v písku

Kritizovali pštrosa za poraženectví, strká-li před hrozícím nebezpečím hlavu do písku.
   "To je přece jinak," bránil se, "pštrosové před nebezpečím utíkají, dokonce rychleji než mnozí jiní. Někdy však dojdou věci tak daleko, že ani rychlé nohy pštrosa do bezpečí nedopraví. Teprve potom, když se už stejně nic rozumného nedá dělat, strká pštros hlavu do písku, aby se nemusel dívat na to, jak hanebně se s ním zachází. Koneckonců, i tohle je určitý druh obrany: ať si trápí nevinného – dělat proti tomu sice už nic nemohu, ale nemám s tím nic společného!"
   Uznávali pštrosovu dobrou vůli a zlou situaci a rozhodli se mu pomoci.
   Jedni radili to, druzí ono.
   Jako nejlepší byl přijat návrh ještěrky. Zejména proto, že byl vlastně jenom jakousi obměnou dosavadního už dobře naučeného pštrosova postupu.
   Poradili mu, aby do písku nezahrabával hlavu, ale to ostatní. Hlavu aby naopak nechával koukat z písku ven. O tu že beztoho nebude mít nikdo zájem. Co by si kdo na maličké pštrosí hlavě vzal? Jediný, kdo nejevil nad návrhem žádné nadšení, byl samotný pštros, živě si představující, oč více námahy by si vyžádala malá obměna jeho dosavadního postupu.

osamělost

Létával orel vysoko v oblacích, opojený výškou, dalekým rozhledem a silou, překonávající zemskou tíži.
   Čas plynul, s přibývajícím věkem orlova křídla slábla. Už ho nestačila vynést do nadoblačných výšek. Létání přestávalo být pro něj potěšením. S námahou orel vzlétl jen tehdy, když ho k tomu donutil hlad. On, který v mládí převážnou část dne trávil za letu ve vzduchu, sedával teď osaměle na skále a bez hnutí hleděl na zemi. Už dávno přestal upírat pohled k výškám, v nichž kdysi kraloval.
   Přisedl k němu racek.
   "Proč sedíš sám? Nikdo se nedivil tvé osamělosti, dokud jsi létal vysoko na obloze. Je přirozené, že nemůže zůstávat v houfu, kdo se chce dostat výše než ostatní. Jenomže teď létáš už jenom docela nízko. Jako my. Ne pro vznešené cíle. Docela obyčejně... za potravou. Nemáš už tedy důvod, abys zůstával sám. Můžeš přijít mezi nás racky. Anebo třeba i za vrabci. V jejich očích i dnes stále ještě vzbudíš dostatek respektu a úcty."
   "Jenomže to budou respekt a úcta vrabců," zvedl hlavu orel. "A já jsem se naučil být sám, protože jsem žil jako orel, a zůstanu orlem i v budoucnu, pokud dokáži být sám. Osamělost je moc tíživá, ale nemohu se jí zříci. Je to teď to hlavní, co mi jako orlovi zbylo. Dokud dokáži být sám, jsem stále ještě orel."

ptal se nepravých

Hledal si osel službu.
   Byl to opatrný a obezřetný osel a tak, dříve než vyhledal hospodáře, zjišťoval si v sousedství, co se o něm povídá.
   Protože to, co se povídalo, dokázalo vždy odradit nejen osla, hledání se protahovalo.
   Konečně našel osel to, co hledal. Hospodáře, kterého každý jen chválil a o jehož laskavosti a dobrém srdci mu mohli předložit řadu příkladů. Navíc právě sháněl nového osla.
   Představil se, byl přijat a nastoupil službu.
   Oslův pán měl opravdu dobré srdce.
   Nikomu, koho při společných cestách se svým oslem potkával, neodepřel pomoc. Dokonce ji občas sám nabízel.
   A na hřbetě jeho osla se hromadily náklady všech, kterým laskavý pán tak ochotně pomohl. Někdy i se skromným odmítáním vyslovovaných díků. Rostoucího nákladu na oslově hřbetě si nikdo z děkujících ani nevšiml.
   A tak unavenému oslovi docházelo, že informaci o pánově povaze měl hledat především u oslů. Zejména u toho, který ze služby odešel před jeho příchodem.
   Protože laskavost některých se projevuje na úkor jiného.

přející a nepřející

Vyprávěla liška o báječných možnostech seberealizace, poskytovaných výpravami do vesnických dvorů a kůlen.
   Jezevec naslouchal s ušima napjatýma; když pak překročila jeho zvědavost mez vrozeného ostýchání se, nesměle se zeptal, zdali by také mohl...
   "Ale proč ne?" pobízela ho velkoryse liška, "já si přece nedělám na výlety do vsi žádný monopol. Ráda se s tebou rozdělím o svoje zkušenosti. Můžeš jít se mnou hned zítra večer, máš-li chuť..."
   A nechala nedočkavého jezevce jeho vlastním představám o půvabech nočního podnikání.
   Jezevcova fantazie se rozběhla na plné obrátky. Už se viděl šmejdit dvorky i zahradami, kde na něj na každém kroku čeká příjemné překvapení.
   Povzbuzen lákavou vyhlídkou ztratil svou vrozenou ostýchavost a uvažoval nahlas před ostatními o tom, co ho v budoucnu očekává.
   "Tak nevím," drbal se za uchem vlk samotář," ne že bych ti to nepřál, jezevče, ale... víš, že na dvorcích chalup pobíhají psi a v zahradách se občas najde past s ocelovými čelistmi, dobře zakotvená u pořádného špalku? A napadlo tě, že liška utíká lépe než ty... takže může být pro ni výhodné, zdrží-li se psi chytáním pomalejšího, který zůstal pozadu?"
   Jezevcovo nadšení nahlodaly pochybnosti a do vsi večer nešel. Přesto se však nemohl zbavit dojmu, že liška je velkorysá a přející sousedka, zatímco vlk nikomu nepřeje, aby byl šťasten.

ochránci utiskovaných

Bral si vlk v ovčím stádu podle své chuti a možností, které mu okolnosti dovolily. S takovou samozřejmostí, že ovce ani nenapadlo protestovat. Jenom odevzdaně očekávaly, která přijde na řadu při následující příležitosti.
   Došlo k tomu, že z celého stáda zbylo jen několik hubených jehňat, vyděšeně se třesoucích a zmateně prchajících před každým šelestem.
   Tak uviděl vlk jednoho dne vyplašeně pobíhat ubohý houfek jehňat před dobromyslným funěním pachtícího se ježka.
   "Jakým právem děsíš tahle ubohá mláďata?" rozhořčeně napadl vlk zmateného ježka. "Může vůbec být někdo takový bezohledný necita? Podívej se, jak se tě jehňata polekala! Celá se třesou strachy... ani se pořádně napást nemohou... Vždyť takhle by z nich statné ovce nikdy nevyrostly..."
   A naplněn uspokojením nad vlastní laskavostí a velkorysou starostlivostí o bezbranné tvory zašel do lesa, se spravedlivým rozhořčením vyprávěje o tom, jak se zastal postižených. Bylo mu dvojnásob dobře: dokázal si, že mu nikdo nemůže vyčítat zaujatost vůči ovcím, a sama sebe uspokojil, že bude moci jednou, až přijde čas, bez výčitek svědomí odrostlým jehňatům předložit svoje požadavky...

věrnost až ke hrobu

Doprovázeli supové zpovzdálí lva a jeho družinu na jejich toulkách buší. Po úspěšném lovu se nasytil lev, pak jeho družina a pochlebníci a teprve pak, ke zbytkům, které už nikdo jiný nechtěl, se slétali supi.
   Dokud byl lev mladý a plný síly, supy ani pořádně nevnímal. Nezajímalo ho, kdo se přiživuje na tom, oč už on sám neměl zájem.
   Jak lev stárnul, síly ho opouštěly a smysly se stávaly méně spolehlivými.
   Družina se poznenáhlu tenčila, až zůstal lev sám. Opuštěný se belhal stepí za stádem antilop. Už se nepokoušel je dostihnout; jenom čekal, nezůstane-li pozadu osamělý kus, bezmocnější stářím nebo nemocí, než je on sám.
   Až jednou, když mu nohy vypověděly úplně službu, zůstal ležet ve stínu stromu a čekal na svůj konec. Všemi opuštěn, zpozoroval ve vzduchu nad sebou kroužit známé hejno supů.
   "Ti jediní vydrželi se mnou věrně až do konce," napadlo ho, když umíral.

marnivost jako svědek obžaloby

Obvinili straku z krádeže.
   Sova, pověřená řízením soudní pře, vyslechla svědky, prohlédla důkazní materiál, prostudovala soudní protokoly.
   Na závěr řízení povstala ze svého místa, shrnula dosavadní nálezy a prohlásila, že straku propouští pro nedostatek důkazů.
   Zatímco se obviněná vítězoslavně rozhlížela, protestovali přísedící proti sovinu rozhodnutí, dožadujíce se vysvětlení tak překvapivého závěru.
   "Prosím," řekla sova klidně, "jak si přejete. Svědkové jednomyslně vypovídali, že na místě činu spatřili elegantního ptáka, který se po vyrušení rychlým letem vzdálil z místa činu i s uloupenými věcmi. Ale stačí se podívat na obviněnou," obrátila se na straku, "a každý vidí, že takový popis se na ni vůbec nehodí. Obviněná je postavy zcela nesouměrné; o eleganci vůbec nemůže být řeč. A létá přece těžkopádně a pomalu. Navíc není nijak zvlášť chytrá. Proto považuji za vyloučené, aby dokázala provést tak obratnou krádež. To bychom jí křivdili a já nedopustím..."
   "Co je to za nesmysly?" vpadla sově do řeči rozčepýřená straka, stěží potlačujíc rozhořčení, "já že těžkopádně létám a nedokážu chytře krást?" A ukvapeně se pochlubila třemi dalšími trestnými činy, z nichž vůbec obviněna nebyla.

velkorysost

Uhodila na kraj neúroda.
   Bylo rozhodnuto, že se má každý z obyvatel kraje uskrovnit a přinést v zájmu společného přežití nějakou oběť.
   Zřekl se zajíc salátu, králík jetele a orel se rozhodl nechat na pokoji jehňata.
   Když požádali lišku, aby se k situaci vyjádřila, zamyslela se a prohlásila: "Že se nestydíte, přijít s takovými malichernostmi! My, lišky, dokážeme být i ve svých obětech velkorysé!"
   A slíbila, že nebude v tomto roce lovit jeleny.

povaha podmíněná počasím

Vrtalo bažantovi hlavou, jak je možné, že v zimě a na jaře se o ně lidé obětavě starají, zatímco na podzim se na bažanty zcela zdivočelí vrhají, aby je bezohledně zraňovali a vyvražďovali. Nemohl pochopit, proč člověk, který ho v zimě zachránil před hladem a mrazem, namáhavě se vláčeje s pytli obilí a semen lesními závějemi, mu po několika měsících usiluje o život. Bylo mu záhadou, že člověk v květnu sebere opuštěná bažantí vajíčka, doma je v teple za kamny vypiplá a s něžným pohlazením vypustí mladé bažantíky znovu do pole, aby je v listopadu chladnokrevně vyhubil.
   Přemýšlel nad věcí a usoudil, že povaha člověka je závislá na počasí či roční době. S podzimními mlhami prostě posedá lidi – jinak po zbytek roku laskavé – zavilá zuřivost a surovost.
   Usadil se proto v jiném kraji, kde bylo stále mlhavo a kde bažanti vůbec nežili.
   Bažantova teorie o tom, že lidská zuřivost je vázána na počasí, se ukázala být správnou a nejasnosti se zcela rozptýlily.
   Tady se ho totiž snažili zabít po celý rok.

nepříjemná pravda

Koncem léta a na začátku podzimu se husy, kachny a slepice na dvoře shodly, že poměry se výrazně zlepšují. Všude je dostatek zrní, zbytků po snopech, svážených o žních z polí do stodoly; dokonce je možno si i vybírat. Také lidé sami jim přímo podstrojují, velice pečlivě dbajíce, aby husám, kachnám a slepicím nic nechybělo.
   "Časy se rozhodně lepší," ozývalo se optimisticky ze všech koutů dvora.
   A když se navíc proslechlo, že lidé v domě chystají v nejbližší době uspořádání jakési oslavy, o níž se mluvilo jako o posvícení, zavládla nadšená nálada zcela všeobecně. Vědělo se totiž, že po podobných oslavách se i na obyvatele dvora dostává spousta velice atraktivních zbytků.
   Nikdo proto nepopřál sluchu poznámkám starého kocoura, upozorňujícího na souvislost posvícenských hodů s úbytkem v řadách hus, kachen a kuřat, který se v předcházejících letech o posvíceních pravidelně dostavoval.
   "Pokaždé je to stejné," pokyvoval zasmušile hlavou kocour, když viděl, že se obyvatelé dvora nemohou po posvícenecké neděli navzájem dopočítat. "A zase nepřijde nikdo, aby ocenil, že moje předpověď byla správná.
   Nepříjemná pravda je především nepříjemná. Teprve potom pravda."

čí děti

Podstrčili kvočně do hnízda hrst kachních vajec. Po několika týdnech pečlivého zahřívání se z vajec vyklubala kachňata a unavená kvočna vyvedla pyšně svůj houfek poprvé na dvůr.
   Svědomitě je vychovávala několik týdnů.
   Jednou zaslechla kvočna poznámku staré kachny o tom, jaké má ona, kachna, letos pěkné děti Kachňátka, radost se na ně podívat.
   A tak kvočna postupně poznávala, oč snazší je vychloubat se výsledkem neuvědomělých biologických zákonitostí než tím, co je výsledkem uvědomělého výchovného úsilí.

vlastní ocas nepohaníš

Dohodla se zvířata, že je žádoucí zavést v rámci integrace živočišné říše jednotné učební osnovy. Zástupce každého druhu, rodu, čeledě i třídy přislíbil připravit do příštího zasedání rady svůj návrh toho, co by mělo být do programu výuky všech druhů, rodů, čeledí i tříd zahrnuto.
   Liška navrhla, aby se výuka opírala o příběh, ve kterém její bájná příbuzná získala kdysi svačinu od bájné vrány.
   Vrána protestovala.
   Uznávala, že příběh má svou logiku a ukazuje výstižně škody, které mohou vyplynout z nedostatku sebekontroly a nadměrné ješitnosti. Tvrdila však, že rámec, do nějž je příběh zasazen, naprosto postrádá smysl pro realitu. Všichni nakonec uznali, že sýr opravdu není typickou potravou vran a že tedy takto ona příhoda proběhnout nemohla.
   Požádali proto vránu o její námět.
   Ta navrhla, aby byl do učebnice pojat příběh, v němž liška prohlašuje za kyselé ty hrozny, na které nemůže dosáhnout.

jistota

Chytil vlk ovci.
   Byl to přemýšlivý vlk a chtěl od života víc než jenom kus skopového ze dne na den.
   "Poslyš, ovečko," povídá své třesoucí se zajatkyni, "rád bych se s tebou dohodl. Dám ti šanci, budeš-li ke mně upřímná... Souhlasíš?"
   "Souhlasím s každou nabídkou," odpověděla ovce, "nejsem právě v situaci, kdy bych si mohla dovolit odmítat."
   "Rád bych věděl," zamyslel se vlk, "co vy ovce na těch lidech máte. Kůži z vás stahují jako my, skopové pečou na několik způsobů... a to všechno za trochu trávy. Tu vám my můžeme zaručit taky. Tak proč žijete raději s lidmi?"
   "Snad máte vy, vlci, moc ostré a dlouhé zuby," zašeptala bojácně ovce.
   A tak ji vlk, k jejímu překvapení, nechal jít. Dal připilovat chrup celé rodině a vzkázal ovci, jak že se teď dívá na jeho nabídku.
   "A proč, k čertu?" rozzuřil se, když mu došla zpráva, že ovce nehodlají ani teď měnit, "v čem vám dávají lidé lepší záruky než vlci?"
   "Snad v tom, vlku," vzkázala mu ovce, "že člověka by ani nenapadlo kvůli nějaké dohodě si dát upilovat zuby."

kdo je kdo

Žili veverčák s veveřicí u lískového keře. Na podzim sbírali oříšky, a tak snadno přečkávali zimu. V létě se veveřice nudila a začala proto kamarádit s veverkou od dubu. Ta jí vyložila, že z lísky je mizerný výhled, že to není žádný pořádný strom a navíc, že slabých lískových větví jí mohou spadnout děti.
   Veveřice začala přesvědčovat veverčáka, aby změnil obydlí. Ten se nejdřív vyjevil a vyložil jí, že se zbláznila: Proč by měl pracně shánět potravu někde jinde, když jí má tady dostatek přímo u huby? Veveřice se urazila, potom brečela, začala dělat schválnosti... až jí veverčák nakonec vyhověl a našel nové obydlí. Odstěhovali se o pár set metrů dál do dutiny staré jedle, odkud byla vyhlídka přímo prvotřídní.
   Přišel podzim a veverčák začal shánět zásoby na zimu. Sbíral kořínky, žaludy, loupal šišky a sháněl bobule, z těch, které se našly poblíž. Pak si vzpomněl na starou lísku a potají, aby veveřice nevěděla, zašel si pár oříšků nasbírat.
   Stačil zvednout jenom dva a už na něj začal kdosi pokřikovat. Byla to právě ta veverka, která přesvědčila jeho ženu o potřebě vystěhovat se. A kupodivu se vůbec nezajímala o vyhlídku bývalé přítelkyně. Se srstí zlostí zježenou se rozkřikla na veverčáka jako na zloděje, který krade cizí ořechy.
   Doma mu pak veveřice vysvětlila, že je neschopný, kdo se nechá obalamutit a ke své škodě poslechne kdejakou troubu.

povinnost nahlas konati

Na okraji vesnice sousedily dvě chalupy.
   První z nich navštívil v noci zloděj.
   Pes, kterému bylo svěřeno hlídání, se přičinlivě věnoval plnění svých povinností. Kousal zloděje do nohou, trhal mu nohavice a nedbaje ran a urážek, kterými se napadený bránil, zahnal zloděje na útěk.
   Sousedovu psu neušlo drama, probíhající za plotem, a pilně dával najevo svou účast hlasitým štěkotem.
   Ráno byl pochválen, že zahnal zloděje.
   Jeho potlučeného kamaráda napomenuli pro neplnění povinností. Poraněním, které nebylo možno přehlédnout, se přisuzoval původ v tajných psích spádech, o nichž se mezi slušnými psy, stejně jako mezi slušnými lidmi, nahlas nemluví. Zkušenost je zdrojem poučení.
   V budoucnu musí každý zloděj, směřující do některé z obou chalup, počítat s dvojhlasým štěkotem.

právo na rozhořčení

Umíral starý lev pod osamělým stromem a hyena vítězoslavně svolávala zvířata ze stepi, aby se přišla podívat na ubohý konec toho, kdo jí celý život opovrhoval a urážlivě dovoloval nasytit se odpadky ze své kořisti, které už sám nechtěl.
Díval se lev unaveně na pošklebujícího se dřívějšího patolízala a neměl už ani dost síly, aby se rozzuřil.
A tak povídá slábnoucím hlasem: "Já dokážu pochopit, hyeno, že tě urážely zbytky z mého stolu. Ale byl to můj stůl, který tě po léta živil. Tvé rozhořčení vůči mně by bylo pochopitelné a já bych je omluvil, kdyby bylo doprovázeno také změnou způsobu života. Ale pokud vím, postáváš opodál lví smečky, abys urvala z toho, co zbude, i nyní, kdy já už do ní nepatřím. Takže vůbec nemáš právo se rozhořčovat..."

proč jsou ryby němé

Pohádali se hroch s rybou. V rozčilení se ryba vyjádřila neuctivě o šíři hrochova duševního obzoru a prohlásila, že hroch je vůl.
   Hroch zažaloval rybu pro urážku královského majestátu. V žalobě uvedl, že on, hroch, je blízkým příbuzným slona. Slon je jedním z královských rádců. Členy rady si vybírá, jak známo, samo královské veličenstvo.
   Jestliže tedy bylo pochybováno o intelektuálních schopnostech královského rádce, byla tím zároveň zlehčena schopnost krále své rádce si vybírat. A protože se ví, že vrána k vráně sedá, je urážlivost chování ryby naprosto zřejmá.
   A ryba, sledující jen s obtížemi složitost logického řetězce hrochovy úvahy, se zastyděla, když si uvědomila, že něco podobného by bylo nad její schopnosti.
   Skutečnost, že byla odsouzena, ji nijak nepřekvapila.
   Od té doby dávají ryby přednost mlčení.

není nad teorii

"Posvícení?" divila se husa, "to je přece slavnost, kterou pořádají lidé, aby uctili památku našich záhadně zmizelých sester... Nechápu, proč je třeba vést diskusi o důvodech věci tak samozřejmé. Pokud sahá paměť našeho husího rodu – a ta sahá hodně daleko – vždycky slavili lidé posvícení právě tehdy, když se některé z hus ztratily.
   My, husy, jsme přesvědčeny, že tato shoda nemůže být náhodná. Posvícení se dostavuje jako důsledek působení tajemných sil, které nechávají zmizet některé z nás. Lidé pak tyto tajemné síly uctívají... a slaví posvícení.
   A všechna fakta dokazují, že naše husí teorie je správná – protože je s fakty v souladu.
   Lidé si nás váží a starají se o nás proto, aby si nepohněvali ony tajemné síly, které se o nás husy tak zajímají. V tom se my lišíme úplně ode všech ostatních zvířat a ptáků na dvoře," dodala husa slavnostně a dojata vlastní řečí odkolébala se k rybníku.
   "Není nad teorii," pokyvoval u boudy hlavou pes, vybíraje z misky se zbytky posvíceneckého oběda husí kosti. "Jenom mi není jasné, proč si nevšimla, že tajemně mizí vždycky husy nejtučnější."

prvek celku

Postěžovala si kapka deště sousední kapce, s níž se bok po boku blížily pod dešťovým mrakem k zemi.
"S tím nemohu nikdy souhlasit, aby lidé pochválili déšť za to, že zavlaží pole a zahrady a naplní vodou jejich prázdné studny, a nevzpomněli na každou z nás mnoha, které činíme déšť deštěm. Vždyť přece každá z nás oživí kořeny rostlin a stromů a každá z nás vytvoří pramen."
"Myslím, že bychom neměly tolik toužit po vděčnosti vůči každé z nás zvlášť," odpověděla kapce její družka, "potom bys musela také připustit, že každou z nás budou obviňovat za to, když ničivý příval poškodí jejich úrodu nebo lavina strhne dům. Ať jsou raději projevovány vděčnost či nenávist bouři, vánici nebo lavině a kapky deště i sněhové vločky jsou vzpomínány bez souvislosti s nimi, i když do nich patří."

odcházet s představou návratu

Na kraj se sneslo hejno sarančat. Když se sarančata nakrmila a odlétla, zůstaly na zemi mezi zbytky zničené vegetace vedle sebe ležet saranče, těžce zraněné při pádu na zem, a luční kobylka, vyděšená zkázou, která vtrhla tak neočekávaně do jejího světa.
"Není ti hanba, tak zbaběle naříkat?" oslovilo umírající saranče s opovržením svou příbuznou, "vždyť jenom tohle kolem nás umožní zvětšit počet příslušníků našeho rodu dvojnásobně. A když nám bude přát štěstí, nebude za několik let na zemi místo, které bychom nenavštívily. Copak to nebude nádherné? Odevšad, kde se objevíme, odejdeme silnější. Bude nás stále víc..."
"Snad ano," zašeptala bázlivě kobylka, "ale pak se budou muset hejna sarančat vracet znovu do míst, kde už jednou byla a která jim teď nebudou moci poskytnout vůbec nic. Odcházet je třeba tak, aby stálo za to se vrátit..."

tma pod svícnem

Kočka lezla dírou.
   Pes oknem.
   Do sklepa.
   Když domácí zjistili, že ubylo smetany a zmizela celá šunka, jali se pátrat po příčině.
   Jakmile našli díru, o které dosud nikdo nevěděl, nabyli přesvědčení, že vědí, na čem jsou.
   Při příštím lezení byla kočka dopadena a usvědčena.
   Nebylo sice docela jisté, jak se kočce podařilo protáhnout úzkou dírou tlustou šunkovou kost; přesto však nepadl na psa ani stín podezření. Každý mohl přece vidět, že díra byla pro něj příliš úzká.
   O okénku nikdo nepřemýšlel. Bývalo přece pootevřené i jindy a nic se ze sklepa neztrácelo. Kromě toho takhle nebylo nutné klást si otázku, kdo zapomněl okénko zavřít.
   Pes mívá teď důvod k přemýšlení o tom, jak výhodné je mít spoluviníka mezi těmi, kdo o přestupku rozhodují...

vědomí jistoty

Zkušenost poučila ovce, že poté, co vlk zadávil jednu z jejich stáda, získaly ostatní několik klidných dnů, kdy je nijak neobtěžoval.
   Ne, rozhodně nebylo možno jim vytýkat, že by pociťovaly potěšení z osudu své kamarádky. Prostě se těšily z těch několika dnů, kdy se mohly pást na stráních bez obav, že nebudou mít dost času spasenou trávu také strávit.
   Velice se proto vyděsily, když se po jedné ze svých pravidelných návštěv objevil vlk druhého dne znovu a odnesl si další ovci.
   Když pominul obvyklý šok z leknutí, ovce se rozhořčily.
   Více než osud poslední vlkovy oběti je však rozhněvala skutečnosti, že je porušována zavedená zásada a že přestalo platit pravidlo, na které tak dlouho spoléhaly.
   Takže, když se vysvětlilo, že vlk měl pouze nenadálou návštěvu, kterou potřeboval pohostit, oddechly si ovce a pocítily uspokojení, jaké už dávno nezažily.
   Řád věcí se vrátil do vyježděných kolejí.
   Přestože vlk opět zcela pravidelně přicházel.

všem vyhověti

Napsal slavík píseň a předložil ji ostatním ptákům k posouzení.
   "Pěkné verše," řekl vrabec, "ale snad trochu příliš pesimistické. Jistě, máš pravdu, slavíků opravdu ubývá, ale... vždyť není třeba dívat se na to tak jednostranně. Nás, vrabců, je přece pořád víc... Proč jste si vy, slavíci, ještě nevšimli, kolik je všude pootevřených popelnic, plných zbytků jídla? A ty chceš zpívat o tom, že ubývá hájů a křoví, kde by mohli tlouci slavíci..."
   A tak slavík pár veršů vyškrtal.
   Pak se přidala vrána s poznámkou, že melodie slavíkovy písně je poněkud vzdálená skutečnosti (protože romantická) a zase ne dost radostná (protože melancholická). Doporučila zařadit několik vojensky rázných motivů, nejlépe v pochodovém rytmu.
   A slavík opět škrtal a přepisoval.
   Další úpravy si vyžádala slepice a její přítelkyně ze dvora a zahrady, které projevily zájem o zařazení několika domácích námětů, zachycujících půvab rodinného krbu.
   Premiéra slavičí písně byla pro všechny zklamáním. Snad nejvíce pro vrabce, vránu a slepici.

pozor na lháře, ať nemají nakonec pravdu aneb... i krátké nohy dojdou někdy dost daleko

Upadl pes mezi vlky, a ti s ním chtěli udělat krátký proces. Pes požádal o poshovění a pak, mezi řečí, je zaujal vyprávěním o tom, jak znamenitým je lovcem medvědů. "Proboha," řekli si vlci, "takového významného medvědobijce nebudeme přece obtěžovat," a s mnoha omluvami ho vyprovodili z lesa ven.
   Psí sebevědomí tím stouplo a v lese byl víc než doma. Jednou ho dopadl medvěd. Když se připravoval stáhnout z něj kůži, vypravoval mu pes o svých úspěších při honbě vlků. Medvěd zafuněl, a protože vlky neměl rád, přátelsky se psem pobesedoval a ukázal mu cestu domů.
   Pak se vypravili lidé do lesa na lov a psa vzali si s sebou. Zavětřil je medvěd: "Je s nimi pes, tak to jdou na vlky," a neučinil žádná bezpečnostní opatření. Za chvíli zpozorovali lovce vlci: "Aha, už jdou se psem na medvěda," řekli si na půl huby a dřímali dál.
   A večer pod vlčími a medvědími kůžemi byl pes slavnostně prohlášen za nejlepšího lovce vlků a medvědů v celém kraji.

prasečí morálka

Uzavřelo divoké prase dohodu s veverkou: místo toho, aby pobíhala po stromech a větvích a pracně sháněla už od léta zásoby na zimu, bude se specializovat na buky a duby. Bukvice a žaludy nahází dolů tak, aby je mohlo prase bez dlouhého hledání sebrat. Za to se zavázalo prase zajistit veverce v zimě obživu z toho, co samo najde.
   Toho podzimu obdivovala všechna zvířata v lese prase, jak skvěle vypadá. A protože se dokázalo o sebe postarat zřejmě bez velké námahy, bylo zcela přirozené, že mu bylo ve spolku zvířat nabídnuto významné postavení, přiměřené jeho vzhledu. Každý uznával, že by bylo nevhodné nevyužít tak vynikajícího jedince zvířecí říše pro reprezentaci. Zejména když mu na to nechybí čas...
   Pak přišla zima. Napadl sníh a pokryl i půdu pod lesními stromy.
   S prvními mrazy vyhledala veverka prase. Čekala hodinu, než na ni přišla řada, protože prase udělovalo teď rady a slyšení mnohým zájemcům. Vstoupila a setkala se s tázavým pohledem prasete: "Oč ti jde?" A veverka ostýchavým hlasem vyprávěla (přitom se na sebe zlobila, proč se vlastně ostýchá). že je venku zima a ona nemá žádné oříšky, ani žaludy, protože v létě a na podzim...
   "Milá veverko," pravilo prase zamyšleně a na dně jeho hlasu bylo možno pocítit výčitku nad nevděkem světa, "já tady věnuji všechny svoje síly pro rozvoj našeho lesního společenství a ty za mnou přijdeš s takovou maličkostí, jako je pár chybějících oříšků nebo žaludů... Kdybys byla na podzim trochu pilnější, jistě bys stačila udělat si i trochu těch zásob. Nic ti nevyčítám," dodalo prase po chvíli smířlivě, "a nějaké zásoby ti obstarám... ale nebude to hned."
   A tak nespokojená veverka odešla, styděla se a zároveň měla vztek, že se stydí. Což není právě nejlepší pro životní pohodu, je-li zima na krku a špíž zeje prázdnotou.
   Při jednom slyšení prozradila praseti straka, že není všechno v pořádku mezi veverkou a jejími družkami. Stěžují si na ni, že jim v létě posbírala kde co a na ně zbylo podstatně méně než jindy. A navíc prý teď dokonce drze a nepochopitelně předstírá, že má hlad a proslýchá se, že byla žebrat o příspěvek u prasete!
   Prase slíbilo, že věc přešetří. Velkoryse rozhodlo, že veverku nepotrestá ani nepokárá; o zaslání nějakých zásob však nemůže být ani řeči. Velkorysost je jedna věc... ale morálka musí být respektována...
   Zima byla toho roku mírná a veverka ji přežila i bez zásob.
   Příští podzim odmítla žaludy pro prase shazovat a starala se jenom o to, aby měla dost zásob pro sebe. Prase muselo věnovat všechen čas vlastní obživě a jeho zájem o záležitosti zvířecího společenství klesl na nulu. Každému na potkání žalovalo, jak je veverka sobecká.
   Veverku teď všichni odsuzují za špatný vztah ke společenským záležitostem.

pro zlepšení sluchu

Divil se slavík, že člověk, s obdivem a nadšením naslouchající jeho zpěvu, může snést ve své blízkosti tvory tak přízemní a nečisté jako jsou slepice a prasata.
Člověk se zamyslil a povídá: "Víš, slavíku, chovám je proto, aby se mi lépe naslouchalo tvému zpěvu. Nevím, čím to je, ale po šunce s vejci se stává i krásný zpěv ještě krásnějším..."
Od té doby slavík ví, že prasata a slepice chová člověk pro zlepšení svého sluchu.

vždycky zbývá možnost

Tahle bajka se už dávno stala klasickou a jako taková vstoupila do čítanek.
   Zakázali psovi štěkat, aby nezvyšoval hladinu hluku.
   Byl to poslušný pes, takže poznal, že si nepřejí, aby štěkal, už po několika málo výprascích.
   I když mu pohled na zloděje, odnášejícího pánův majetek, způsoboval mnoho utrpení, trápil se mlčky.
   Sotva ráno zjistili, co se stalo, zbili psa znovu, tentokrát za neplnění základní psí povinnosti.

Tahle bajka je vlastně stejně krutá jako půvabná. Čtenáře potěší připomenutím paradoxu; chudák báječný (protože z bajky) pes se ovšem ocitl v situaci, kterou zná neurologie pod názvem "experimentální psychóza". Prostě řečeno, z toho by se pes zbláznil.

Zapomeňme teď na okamžik, že byl napsán předcházející odstavec a dokončeme bajku optimistickým rozuzlením. Třeba tímto:

Přemýšleje o své situaci, uvědomil si pes, že pro něj existují dvě řešení.
   Jedno hypotetické – přestěhovat se do kraje, kde nejsou zloději.
   Druhé reálné – najít si hluchého pána.
   Naplněn radostí nad tím, že našel východisko, pes šťastně zaštěkal.
   Za což mu natloukli ještě jednou.

ten správný vztah

Omrzelo ovci naslouchat mezi ostatními ovcemi neustálým řečem o pastvě a lepším žrádle. Zatoužila po tom, aby místo přízemních hádek mohla kolem sebe slyšet půvabné úvahy, překypující ušlechtilými myšlenkami o umění a kráse.
   Dala do novin inzerát, ve kterém vypsala soutěž o nejlepší esej o ovčím půvabu.
   Přicházela díla špatná i lepší. Mezi všemi však vysoce vynikala jistá práce, prodchnutá živým, neformálním vztahem k pojednávanému tématu, práce, ze které bylo zřejmé, že její autor má k ovčí duši a – nestyďme se to říci – k ovčímu tělu vášnivý, plnokrevný poměr. Bylo jisté, že ovce miluje, líbí se mu a jsou pro něj objektem plným půvabu. Vedle mísy suchopárných líčení, která se objevovala v jiných dílech, poskytovala tato práce čtenáři svěží a téměř hmatatelně šťavnatý požitek.
   Rozhodnout o nejlepším eseji bylo krajně jednoduché.
   Ovce pak požádala, aby jí redakce zprostředkovala schůzku s autorem, do té chvíle anonymním. Chtěla mu osobně předat cenu.
   Na schůzku se dostavil vlk.

zásluhy a tma

Toho roku se přemnožily myši. Na podzim, když se z polí stáhly do dvorů a stavení,. se jimi jen hemžilo.
   Hospodář uviděl tohle nadělení a zavolala si domácího psa: "Teď můžeš ukázat, že si zasloužíš, abychom tě tu živili. Dokaž, že umíš ještě něco jiného než jenom klímat přede dveřmi!"
   A pes se opravdu činil. Hospodář uznale pokyvoval hlavou, když viděl, jak pes vytrvale štěká hned v jednom, hned ve druhém koutě dvora, lítá jako blesk a neúnavně hrabe.
   V řídkých chvílích, kdy podzimní slunce ospale zalilo dvůr, vycházel ze stodoly protáhnout si prostydlé kosti starý mrzutý kocour.
   "Proč vyvádíš tady na dvoře, kde skoro žádné myši nejsou, a nejdeš se mnou do stodoly? Tam se nedá vůbec udělat krok, abys nějaké nešlápl na ocas," divil se kocour. "Vždyť na dvoře ulovíš jenom tu a tam nějakého myšího invalidu, který už zpitoměl natolik, aby vylezl na dvůr ze stodoly plné obilí. Tak půjdeš se mnou?"
   "Ba ne, kamaráde," povídá chytrácký pes. "Máš pravdu, ve stodole bych opravdu chytil myší víc. Jenomže tady ve světle dvora je ze stavení moje činnost rozhodně víc vidět!"

tvrzení lháře může být někdy nejlepší reklamou... opaku

V lese se začaly objevovat zvěsti o tajemném jezevcově pokladu.
   Jezevec nikdy příliš aktivně do společenského života nezasahoval. Všeobecně byl považován za introverta, samotáře, který i rodinné styky udržuje jenom na vlažné úrovni. Kdo mohl tušit, že jezevec valnou část dne tráví ve své noře přemýšlením o tom, jak by pozvedl svou popularitu mezi ostatními zvířaty! A že k řečem o svém záhadném bohatství dal podnět sám několika poznámkami, nenápadně utroušenými na vhodných místech. A tak mohl potěšený jezevec čas od času pohoršeně odmítat občasné podlézavé a obdivné poklony svých známých. Nikdo už dávno nevěřil strace, vykřikující do světa zprávy o stavu svého bohatství, ačkoliv je mohla hmatatelně doložit četnými obviněními z krádeží, která byla na ni podávána. Nanejvýš se připouštělo, že má ve svém hnízdě něco blýskavých cetek. Zato zdrženlivá jezevcova nemluvnost se zdála všechny utvrzovat v přesvědčení o jeho bohatství.
   Celá tato záležitost začala být strace nejdříve nepochopitelná. Pak se rozhořčila: "Jak k tomu vlastně přijdu? Celé roky já sama a předtím generace mých stračích předků krademe, co jen je k vidění... a kde je nějaký efekt?! Žrát se to nedá, jenom to v hnízdě překáží! Jediné, co z toho plahočení a rizika my, straky, máme, je naše pověst nejšikovnějších zlodějů v živočišné říši. A teď najednou nějaký jezevec, lenoch, který pořádně ani rypák z nory nevystrčí, by měl být slavnější než já? Kde zůstala spravedlnost?
   A straka začala zanedbávat loupení a věnovala se úvahám.
   Po čase jí došlo, že by bylo účelné podívat se věci na kloub a získat informace o jezevcově pokladu přímo od pramene.
   Domluvila se s křečkem, který jako jediný, kdo s jezevcem udržoval jakés takés styky, měl do jeho doupěte přístup. Za malou úplatu jí podrobně popsal stav jezevcových zásob, z čehož jasně vyplývalo, že kromě trochy živobytí neobsahují nic zajímavého.
   Od toho dne rozradostněná straka neopomenula jedinou příležitost, aby vykřikovala, že pověsti o jezevcově pokladu jsou falešné a že jde o podvod.
   Na občasné narážky známých o stračích řečech krčil jezevec rameny a nanejvýš odpovídal, že přece sám vždycky říkal, že nic nemá.
   Dnes už věří v existenci jezevcova pokladu i ti, kteří původně pochybovali.
   Zklamaná a udivená straka dodnes nechápe, co se vlastně stalo...

umění přinášet dary

Když sup, královský sekretář pro daňové otázky, přiděloval jednotlivým zvířatům požadavky královského dvora, naříkali paviáni na náročnost předpisu, fňukali, že jim neúroda pokazila ořechy, že jim onemocněly babičky a utekli dědečkové, pověření obstaráváním právě těch produktů, které od nich daňový předpis požaduje. Nakonec supa tak znechutili, že jim původní výměr zredukoval na pětinu, jenom aby se zbavil jejich kňourání.
   Po několika měsících dostala všechna zvířata oběžník, jímž byla zvána na královy narozeniny. Každý chápal, že se od něj očekává předání vhodného upomínkového dárku.
   Když došla řada na paviány, všichni udiveně hleděli, že má vůdce tlupy úplně prázdné pracky. Na tázavý pohled panovníka si pavián odkašlal a začal hovořit. Řekl, že pociťuje rozhořčení nad tím, jak málo si poddaní váží svého krále, a nad nicotností přinášených darů. Aby napravili špatný dojem, který musela neuctivost poddaných na králi zanechat, navrhují paviáni, že si každý ode dneška na královu počest zdvojnásobí daň. Oni, paviáni, jsou k tomuto kroku už rozhodnuti. A zároveň navrhli, aby se do pravidel daňového systému připojil princip stimulace: Každý, kdo vymyslí, jak královské důchody zvednout, bude v budoucnu platit jenom polovinu toho, co platil dosud. Protože takový návrh je vlastně také dar.
   Lev pochopitelně nic nenamítal a tak platí paviáni za vzorné a iniciativní poddané, ačkoliv stále odvádějí jenom pětinu toho, co měli původně odvádět.

ze života: bajka – fejeton

Ve staré oboře žilo v družné pospolitosti jelení stádo: houf laní se dvěma statnými dvanácteráky. Ti se jednou do roka, vždy v říjnu, poprali, ale působilo to spíše dojmem zdvořilého respektování rodových zvyklostí, ustálených po mnoha generací, než opravdová řež na život a na smrt.
   Na sklonku jednoho léta se v oboře objevil další jelen. Příchozí byl v podstatě chcípák, nesouměrný osmerák, jehož sebevědomí se zdálo být vyvinuto právě tak málo jako jeho paroží. Uctivě se představil oběma vůdcům stáda, při pastvě se zdvořile zdržoval opodál a celým svým chováním budil dojem, že je vděčen už jenom za to, nechají-li ho mezi sebou.
   Byl velmi úslužný. Hned přiběhl se zprávou, že na horním konci obory je mýtina s jetelem obzvlášť šťavnatým, jindy zas věděl, kam založili sůl nebo seno. Postupně si získával důvěru obou vůdců stáda, protože je příjemné, jsou-li vám prokazovány laskavosti, za které nemusíte být vděčni. Laskavosti, s nimiž je naznačováno, že si je zasloužíte jen tak; prostě za to, že vůbec jste.
   Dále plyne ten příběh způsobem natolik očekávaným, že postačí jenom ho stručně komentovat.
   Jak se dalo předpokládat, přišedší jelen svou podřízenost opravdu jenom předstíral. Ve skutečnosti byl velmi ctižádostivý – nepřímo úměrně svému nevalnému vzhledu. Mazaně donášel jednomu jelenu na druhého, až se ti dva na sebe doopravdy dopálili a v zápalu tradičního souboje na podzim vzájemně utloukli.
   Čímž dosáhl nový jelen svého cíle.
   Tradice bajky si žádá jeho potrestání.
   Způsoby realizace mohou být různé.
   Jedna z nich vychází z možnosti, že laně rozhořčeně odmítnou mít s takovým bídákem – navíc nevalného zevnějšku – cokoli společného. To by šlo; stát se ničemou zbytečně, bez toho, že by se dosáhlo užitku, je nepříjemné. Svědomí se špatně a jenom pomalu uklidňuje, nedostavuje-li se po špatném skutku odměna. A navíc, k výčitkám svědomí, si musí takto postižený sám před sebou připadat jako trouba. Protože se vlastně nechal ošidit.
   Jenomže to má háček.
   Laně nemají s čím srovnávat, je-li tu pouze jediný uchazeč o jejich přízeň.
   Taky by mohlo přijít rozhodnutí o zrušení obory. Ale proč právě teď?
   Takže zbývá uvážit ještě jiné řešení.
   Musí být opravdu zbylý jelen považován za bídného provinilce? Neměl stejné právo použít svých schopností jako jich využívali jeho druhové? Oni byli silní a krásní. On byl mazaný a cílevědomý. Všichni usilovali o totéž. Proč by tedy měl právě on váhat použít svých možností proti možnostem jejich, kterých oni používali zcela bez zábran?
   Takže...

nemístná škodolibost

Hádaly se dvě lišky pod lesem, jakým způsobem si rozdělí králíka, který se – nic netuše – pásl opodál na poli. Jak se jejich hádka protahovala a nabývala na síle, zaslechl je králík a nastražil slechy.
   "Podívejme se," rozhořčil se po chvíli, "tak ony se dohadují, na kterou připadne přední a na kterou zadní půlka? To je ale drzost!"
   A místo, aby se potichu odklidil, jak předpokládala role třetího mezi dvěma hádajícími se, posadil se na mez a škodolibě přihlížel, jak si dva z jeho nepřátel vyměňují názory.
   Přihlížel tak zaujatě, že vůbec nepostřehl, kdy se mu zakousla do krční tepny lasička.
   Takže se nakonec stejně našel třetí, který se zasmál.

zdání a skutečnost

Potkali se dva zajíci.
   "Kam tak spěcháš?" ptá se první zajíc druhého, sám sotva dechu popadaje.
   "Vždyť to znáš, kamaráde," povídá ten druhý, "pořád samá práce, shánění, vyřizování. Právě běžím z jedné konference, kde jsem referoval o našich zahraničních stycích s lesními králíky, a už jsem měl být na poradě specialistů pro nízkokaroténní mrkev. Takže..."
   "Aby ne," pokyvoval první zajíc souhlasně, "já jsem na tom úplně stejně. Z práce do práce a té přitom neubývá. Musím nastavovat volný čas, dělám i po večerech. Teď právě..."
   "Strašně rád bych si s tebou popovídal," vpadl mu druhý zajíc do řeči, "ale opravdu už musím..."
   "Vždyť já se taky nemohu víc zdržet, čeká mne spousta práce..." dodal chvatně ten první.
   A ve spěchu se rozloučili.
   Když o půl hodiny později zvedl první zajíc na horním konci jeteliště hlavu, s překvapením zjistil, že ho z dolního konce rozpačitě pozoruje jeho neméně zaměstnaný druh.

podmínka nepostačující

Omrzelo špačka poslouchat neustálou chválu moudrosti sovy.
   "Kdo má pořád vydržet ty věčné výklady o tom, co všechno vymyslela, jak moudře dokázala rozsoudit ptačí spory a co navrhla na ochranu proti hajnému," rozčiloval se, "vždyť co je na tom zvláštního? Ve dne se vyspí, k večeru si uloví nějakou tu myš a pak má spoustu času v nočním klidu si přemýšlet o záhadách ptačího světa. To byste koukali, kdybych já měl ty možnosti... ten klid... Kdybych se nemusel pořád hádat v houfu o každou třešni a kdejakého červíčka..."
   A tak se rozhodl, vzal si na to služební volno, ve dne se prospal a večer se usadil na větev starého dubu k přemýšlení.
   Pohled na červánky nad obzorem naladil špaččí duši do poetického rozpoložení. Ticho nastupující noci příjemně chladilo rozpálené čelo. Myšlenky se zdály přímo hmatatelně rojit v hlavě a jenom docela málo chybělo, aby se vynořily úplně...
   Nakonec to začalo být poněkud zdlouhavé.
   K ránu špaček zjistil, že místo nápadu se dostavila únava. Spolu se svítáním se rozsvěcovalo i ve špaččím mozečku.
   Druhý den se vrátil do houfu.
   Špaček si i nadále stěžuje na nedostatek klidu k přemýšlení, dělá však svědomitě všechno pro to, aby nemusel v klidu zůstávat.

kritika

Mourovatý kocour byl všeobecně znám jako nejúspěšnější lovec myší.
   "Myslím, že by se nikdo neměl pyšnit tím, že dokáže zabíjet zvířata o tolik menší než je sám," pravila jedna slepice.
   "Zejména tehdy, jsou-li ta malá zvířátka taková roztomilá," přidala se druhá.
   Kocour se s převahou usmíval. Všiml si, že život slepice na dvoře není nijak vzrušující a už dávno věděl, jak snadno se stává nudící se tvor poučovatelem svých bližních.
   "Nedávno jsem četla, že kočky i myši jsou savci. Požírat příbuzné, to je vlastně kanibalismus," kvokala třetí slepice. "Co by asi takoví jedinci dokázali udělat cizím, třeba ptákům, kdyby jen mohli..."
   Slepic bylo mnoho, a tak slepičích poznámek přibývalo. Kocour poznenáhlu ztratil dobrou náladu, potom se zamyslel a nakonec změnil způsob života.
   Stal se vegetariánem a denně už jenom čekal na svou misku mléka.
   Myši se rozmnožily a postupně sežraly všechno zrní.
   Hladové slepice teď kdekomu rozhořčeně poukazují na nepochopitelnou lenost kocoura, který nedokáže plnit svoji základní povinnost.

vděčnost

Chodil pes potají do komory občas si přilepšit.
   Jednou k ránu zapadly za ním dveře a on nemohl ven. Po několika marných pokusech o vyproštění už jenom seděl a přemýšlel, co o něj tentokrát hospodář přerazí.
   Už nedoufal, že se z celé věci dostane se zdravou kůží, a potichu bědoval za dveřmi komory nad svou smůlou. Náhodou šel kolem vepřík, nechal si přes dveře vysvětlit, oč jde, pak se do dveří opřel a pes mohl zase ven. Vřele vepříkovi děkoval a tiskl všechny nohy z radosti, že ušel výprasku.
   Po čase začalo psovi vrtat hlavou, že jeho hřích má svědka. Zapřemýšlel a přešel ve své vděčnosti vůči vepříkovi od slovních projevů ke konkrétním důkazům. O každé jídlo, které mu do boudy donesli, se s ním rozdělil. Kdejaké lepší sousto, které sám sehnal, donesl rovnou do chlívka. Spočítal si, že tím vším se dá uspíšit zabíjačka.

dobré nohy a dobrý nápad

Dohodli se zajíci, jak vyzrají s konečnou platností na liščí vpády do jejich řad. Složili se, koupili příručku vědeckého tréninku a začali systematicky odstraňovat svoje nedostatky v běhu na krátké i dlouhé tratě.

Liška mrzutě pozorovala, jak chudne její jídelníček. Pak se nechala zvolit do hlavního sportovního chování. Intenzívně propagovala čistotu běžeckého stylu.
Nově vydaná pravidla zakazovala s okamžitou platností kličkování a běh s úskoky do stran. Zmatení zajíci běhali hůře než před zahájením tréninku. Liška skromně požádala o uvolnění z funkce ve výboru, aby se mohla intenzívněji věnovat vlastním soukromým záležitostem.

krása a užitek

Žili na dvoře páv a slepice.
   Každému bylo jasné, kdo je ozdobou dvora; stačilo se podívat a ani přitom nebylo třeba, aby páv rozložil vějíř svého ocasu naplno. I slepice, ačkoliv z toho velkou radost neměla, přiznávala, že každý, kdo na dvůr přijde, všimne si rozhodně páva, zatímco ji obvykle jenom přehlédnou.
   Jednou k jaru donesl kocour z půdy na dvůr zprávu, že dochází zrní. Bylo jasné, že to, co ještě hospodyně má, nevystačí pro všechny. Páv, vědom si svého významu, žil bezstarostně dál; zato slepice plna obav sledovala vývoj událostí.
   Všichni byli proto překvapeni, když ze dvora jednoho dne zmizel páv.
   "Neuměl snášet vejce," říkala pak hospodyně divícím se hostům.

sobec

Zachtělo se stromku nebýt přízemní a paťatý jako ostatní kolem něj a umínil si, že všechny své síly věnuje tomu, aby vyháněl do výšky. A tak rostl stále vzhůru, štíhlý a tyčící se nad ostatními. O své kořeny se příliš nezajímal, protože na ty přece není vůbec vidět...
   Vyčítali mu, že ostatním stíní a bere si více slunečního světla a vzduchu než na něj připadá.
   "Jaképak... připadá...," odpovídal jim pohrdavě, "vždyť stejnou možnost jako já má přece každý z nás. Stačí chtít... já nikomu bránit nebudu, bude-li chtít být jako já... růst třeba až do nebe. Kdybyste místo věčného rozšiřování kořenů vyháněli vzhůru..."
   A tak ho nechali.
   Pak přišla bouře s vichřicí a vyvrátila ho. Při pádu rozlámal a poškodil řadu svých druhů.
   Ukázalo se, že sobec může škodit vlastně dvakrát: během svého života i v okamžiku smrti...

taky důvod

Vysmíval se vepř volovi, že musí pořád pracovat.
   "Od rána do noci taháš vůz nebo chodíš před pluhem," říkával mu, "čelo máš otlačené, hřbet samý šrám a odpočinout si můžeš nanejvýš v neděli. Podívej se na mě; nedělám nic, ve dne v noci se mohu jenom válet. A když má hospodář málo krmení pro nás oba, ubere z tvého a přidá mně. Nakonec skončíme oba ve stejném hrnci, já jako jitrnice a ty jako guláš. A při tom všem, co pro lidi děláš, používají tvé jméno jako nadávku. Nejsi ty vůl?"
   "Asi jsem," pokýval vůl unaveně hlavou, "já si totiž navíc uvědomuji, že bez mé dřiny bys i ty pošel hlady."
   "A proč se tedy lidem nevzepřeš?" zvědavě se otázal vepř.
   Vůl chvíli přemýšlel.
   "Zřejmě mi lichotí," povídá potom rozpačitě, "že jsem na tom stejně jako oni. Ti, co se nejvíc dřou, dostanou většinou nejmíň a taky se jim navíc posmívají."

shoda názorů

Přišla v diskusi řeč na chování myši.
   "Myš," povídá slon, "není takové malé protivné zvíře, které se plete jednomu pořád pod nohama, takže se bojí, aby na ně nešlápl?"
   "Ach ano," odpověděl mravenec, "myš je to protivné veliké zvíře, které se pořád kolem jednoho plete, takže se bojí, aby na něho nešláplo."
   Od té doby se soudí, že slon a mravenec mají téměř shodné názory.

malý, ale podstatný

Uviděl zajíc jelena s námahou na pasece otloukajícího staré paroží.
   "Že se ti chce s tím dřít každý rok znovu," politoval ho, "kolik úsilí musíš vynaložit, aby ses zbavil starého a hned tě zase čekají starosti s novým... Podívej se na mne. My zajíci jsme se zařídili mnohem pohodlněji. Na zimu nám trochu chlupů přiroste, na jaře zase vylíná... Nebylo by to takhle snadnější i pro tebe?"
   "Snad máš pravdu," pokyvoval jelen otlučenou hlavou, setřásaje z ní úlomky větví a kůry, "jenom je tu malý rozdíl, kvůli kterému... Možná docela malý, ale jelenům připadá jako dost podstatný.
   Nám totiž vyrůstá každým rokem na hlavě o jednu výsadu víc."

opatrnost přes míru

Zíval osel na břehu řeky.
   Moucha malátná horkem letního odpoledne špatně odhadla situaci a vlétla rovnou do otevřené huby.
   Z rákosin u břehu se hlasitě bavila ryba pohledem na osla, snažícího se nešťastnou mouchu vyplivnout.
   "Škoda, že nejsem osel," volala vesele, "docela bych uvítala, kdyby mi mouchy létaly samy do huby!"
   Až do večera se smála, když si znovu vybavila obrázek osla, znechuceně prskajícího na břehu řeky.
   Teprve večer ji to napadlo.
   "Co když si někdo vyloží mou poznámku o mouše a oslu po svém? Jako bych já tvrdila, že mouchy vyhledávají osly?! Že jsem si raději hubu nevymáchala... Vždyť mouchy sedají i na lva a slona. A nevyhýbají se ani hrochům a krokodýlům!"
   Vůbec se už nebavila.
   Aby předešla možné pomlouvače, rozhodla se sama preventivně zasáhnout.
   Navštívila krokodýla.
   Protože ten však nejevil příslušnou trpělivost a ryba výmluvností nijak nevynikala, dopadlo vysvětlování dost žalostně. Sotva ze sebe ryba vysoukala "promiňte, kmotře, já si vůbec nemyslím, že jste osel...", plácnul po ní krokodýl ocasem. Lépe se jí nevedlo ani při návštěvě hrocha, slona a lva.
   Protože vedla všude zhruba stejnou řeč, naložili s ní všichni stejně.
   A tak číhá ryba odevzdaně na hladině řeky s hubou dokořán a doufá, že ji některá z much sama navštíví.
   Aby měla alibi alespoň v tom, že i ji je možno považovat za osla.

přátelství, které se naplnilo

Prase a pes se spřátelili. Byla to záležitost jednoznačně oboustranná.
   Ve stejné době, kdy jejich přátelství spělo ke svému vrcholu, dosáhlo vynikajících kvalit také prase jako takové. Alespoň podle názoru lidí v domě. Toho dne, kdy dovedli lidé svoje představy o dokonalosti prasete do příslušných důsledků, pochopil pes, že se životem přítele vzal za své i jejich vztah.
   Svírán hlubokým pocitem smutku a beznaděje zalezl do kouta kůlny a truchlil.
   Po několika hodinách truchlení se jeho pocity začaly prohlubovat a nabývat konkrétní podoby. Už se mu nesvíralo jen hrdlo, svíral se mu i žaludek. Pocitem tupé prázdnoty.
   Z misky před boudou voněly zbytky polévky s kostmi, které...
   Pes se malátně doplížil ke své boudě. Pak něžně olízl to, co kdysi bývalo dolní čelistí jeho přítele... Po čtvrthodině zjistil, že se jeho pocity změnily. Svíravá prázdnota v žaludku zmizela.
   A smutek nad zmizelým druhem dozníval jakoby z dálky, překryt neurčitým pocitem vděčnosti...

poslední kapka

Vybíral si jestřáb z holubího hejna podle nejrůznějších hledisek. Velké i menší, mladé i dobře vykrmené, popelavé nebo strakaté, holé či hřivnáče.
   Odevzdaně snášeli holubi jestřábí nároky. Neradi, samozřejmě. Přesto však trpělivě, i když už často mívali pocit, že víc než jestřáb sám jim pijí krev jeho kousavé poznámky o kvalitě toho, čeho se mu z jejich strany dostává.
   Trpělivost holubí povahy podrobil zkoušce zejména jestřábův požadavek, aby za ním vybraný holub sám do jeho hnízda přiletěl.
   Ani to však nestačilo.
   Teprve když vyslovil jestřáb přání, aby vybraný holub přiletěl už pečený, holubi se vzbouřili. Celé hejno odletělo jinam, aniž by zanechalo jestřábovi novou adresu.
   "To jsem blázen," vrtěl jestřáb hlavou, "uvažování holubů asi nikdy nedokáži pochopit. Když jim nevadilo, že končí v mých drápech a že dokonce musí sami za mnou přiletět, proč změnili své chování tak radikálně kvůli úplné maličkosti? Pečený nebo vařený... mohli to vzít třeba jako žert..."
   Kromě holubího hejna mu uniklo i to, že plný pohár přeteče přidáním byť i jediné kapky.
   I pohár trpělivosti.

ohleduplnost aneb tím se všechno vysvětlilo

Požádal lev lišku, aby vyřídila vlkovi jeho pozvání na schůzi, kde se měly příštího dne projednávat otázky mezizvířecích vztahů.
   "Nevidím tu vlka," podíval se lev rozzlobeně krátce po zahájení schůze do naplněného sálu. "Copak jsi nevyřídila, liško, můj vzkaz?"
   "Promiň mi, lve," zatvářila se liška rozpačitě, "ale neměla jsem odvahu. Už jsem byla u jeho dveří, ale... pak mne napadlo, jak by asi bylo trapné a nevhodné, kdybych vstoupila dovnitř a našla tam u vlka lvici..."

Lev zalapal po dechu.
   "Copak by dělala lvice u vlka? No tohle..." Zarazil se, když mu paměť připomněla všechny ty chvíle, kdy musel čekat kvůli nedokončené večeři.
   "Já jsem vůbec nechtěla říci, že lvice u vlka byla," vysvětlovala liška horlivě. "Jenom mne napadlo, že kdyby tam byla, bylo by trapné a nevhodné..."
   Čímž se všechno vysvětlilo.
   Vlka však lev pro jistotu zadávil.

půjčka bez návratu

Nabízela hyena antilopám, že se za úplatek u vůdce lví smečky přimluví, aby je ušetřil.
   Některé souhlasily, jiné nevěřily.
   Každou z antilop, která hyenu uplácela, utvrdilo šťastné přežití útoku ve víře, že se jí opravdu dostalo ochrany.
   Ty z nich, které skončily ve lvích drápech, si už stěžovat na dodržení smlouvy nemohly.
   A protože svými styky s hyenou se žádná antilopa nepochlubila, neboť dobře věděla, že její ochrana zvyšuje riziko ostatních, měla hyena ze svého počínání dvojí užitek.
   Třeba se s ní lvi vůbec nebavili.

mluvil také o sobě

Dostal kapr pochvalu za to, že krásně šplouchá po hladině rybníka.
   "To je toho," ušklíbal se okoun, "vždyť je to pod jakoukoliv úroveň, přijímat vyznamenání tak nepatrné!"
   A kousavými poznámkami zlehčoval váhu kaprova ocenění, kdykoliv se k tomu naskytla vhodná příležitost.
   Nenapadlo ho, že znevažováním zásluh toho, komu se dostalo ocenění jakkoliv nepatrného, jsou zároveň snižovány výkony těch, kteří ani tak málo oceněni nebyli.

Bažanti na dubu

Sněžná žena

Je to vlastně součást bajek naší doby... YETI. Vděčný námět, živočišný model, do kterého by se daly promítat lidské vlastnosti. Proč ne ? Máme už přece spoustu dokladů, které snesly informaci o tom, že je a že by měl mít jisté vlastnosti – zároveň však nemáme žádné svědectví přímé a nezpochybnitelné, svědectví tváří v tvář, nejlépe fotografické nebo filmově dokumentární. Ideální situace – byla naznačena možnost, která zároveň není svazována a omezována fakty příliš konkrétními.
   K základním biologickým parametrům savčího druhu, primáta, patří nezbytnost existence obojího pohlaví. Těžko si představit, že by YETI mohl žít a přitom se nerozmnožovat. Takže – existuje-li YETI, nemůže neexistovat i paní YETIová. Ať už s gramatickým rodovým přechýlením nebo bez něho. Vlastně – skutečnost, že nikdy nebyly evidovány žádné stopy YETího rodinného života, případně svědectví o existenci YETíčat, je trochu podezřelé.
   Zdá-li se YETI být tvorem zcela nespolečenským, nemuselo by to platit o lepší polovině YETího rodu. Nejsem primatolog a o primátí etologii toho vím jenom docela málo, ale – primátí dámy by snad měly být společenštější než jejich maskulinní protějšky. Kdyby ano, otevíralo by to nám, kdo si občas omočíme brk v báječné tématice, pole neorané a k poorání zvoucí pro rozsáhlá uvažování, mudrování a fantazírování.
   Prostě bájení.
   Je s podivem, že téma sněžné ženy až doposud unikalo zájmu feministek a feminismu. Škoda. Jde o námět vděčný a v případě konečného objevu by se možná zjistilo, že YETIové žijí v matriarchátu. V souladu s legislativou, která by mohla být i pro soužití lidí inspirativní.
   Než – vraťme se do říše bajek.
   Možná jednou, v době, když už YETI bude zařazen do standardní zoologie bajkosloví, bude se báječná literatura dělit do dvou základních period: PRE-YETI a POST-YETI. A tenhle skromný úvod se stane předělem vpravdě historickým.

I.

Jak se cítit v cizí kůži
Na velkém sněmu říše ptačí
usneseno – V budoucnu nepostačí
tak jako dosud vlažně milovat!
Když výklad žádá hlava tupá
jako vzor dán jí příklad supa:
Ten ještě po smrti má rád!

Oslí úděl

Počítal osel, co mu to vynáší.
   Ať to bral, jak to bral, s tabulkami logaritmů nebo s kapesním kalkulátorem, výsledky se příliš nelišily.
   Stále mu vycházelo, že kdo přijde na svět jako osel, musí očekávat, že bude nosit náklady, v průměru spíše těžké, na hřbet mu naloží kdovíco, domlouvat se s ním budou holí a k jídlu na něho zbude, co odmítne kdejaký vůl.
   Plus – minus něco málo.
   Podle toho, jak se na něho usměje štěstí. Jenomže to, jak známo, usedá raději na voly, i když je už hodně unavené.
   Teprve pro konec oslí cesty vypadal výpočet zajímavěji.
   Veselý život vojenský, přijde-li jeho kůže na buben.
   Každý líc má však svůj rub. Budou do něho tlouci.
   Každý rub má i svůj líc. Jeho kůže bude už za živa na bití zvyklá. Bude se cítit po smrti jako za živa – což se podaří málokomu. Jeho hlas bude pobízet k pochodu ty, kteří kdysi poháněli jeho.
   Důstojný život vědecký, vydělají-li ho na pergamen a popíší moudrými slovy.
   Bude oslavován ještě po staletích, stářím získávaje na ceně jako vzácné víno, povedou se kvůli němu spory o smysl toho, co se na něm uchovalo, bude chráněn před vším, co by mu mohlo uškodit.
   Nakonec se rozhodl.
   Zvolil být od každého trochu.
   Levou půlí kůže pokrýt buben volající do boje, a pravou stát se stránkami foliantu, moudrými slovy kárajícího nesmyslnost válčení.
   A zdálo se mu, že být oslem neznamená být osamocený.

Význam znaku a znak významnosti

Přela se zmije s užovkou, která z nich má větší význam a vážnost v lékařství.
"O tom je zbytečné se přít," stála na svém užovka. "Proč by si jinak už celá staletí lékaři a lékárníci dávali do svého znaku právě nás?"
"Dějiny nejsou mou silnou stránkou," zamyslila se zmije, "abych mohla posoudit význam toho, co říkáš. Zato však vím velice dobře, že nás zmije lidé nejen chytají, ale i pěstují, aby z našich výměšků připravovali léky. I když nás jako svůj znak nemalují..."

Jak to kdo vidí

Rozmlouvali zajíc s ježkem o smyslu technického rozvoje a pokroku vůbec.
   "Tohle přece víš právě tak dobře jako já," obrátil se zajíc na svého druha. "Tak třeba tyhle silnice. Lidé je staví, aby se měli ježci a zajíci kde ohřát, když se k ránu příliš ochladí, a taky proto, abychom na nich mohli na jaře lízat sůl, kterou je v zimě posýpají. Nestavějí je vždycky na nejpříhodnějších místech, to je pravda. Jistě na to sami přijdou. Chce to čas a zkušenosti.
   A že zůstává příliš mnoho našich pod koly vozů? To se jistě časem upraví. Nic nevzniká úplně dokonalé. Už teď si můžeš všimnout, že zakázali jezdit příliš rychle. Kvůli nám. Jakmile ještě trochu zdokonalí zabezpečovací zařízení... bude možno využívat technického pokroku k úplné spokojenosti všech ježků a zajíců."
   A se zaujetím sledovali těžké stavební stroje, vršící vysoký násep tam, kde se ještě nedávno zelenalo jetelové pole.

Úspěšně v nepřízni

Rostly na stráni modřín a borovice.
   Modřín na dolním okraji, v hlubší půdě, kde se udržel dostatek vláhy po celý rok, a borovice nahoře, kde na tenkém plátku prsti usychala i tráva a strom se mohl udržet jen tehdy, podařilo-li se mu proniknout kořeny do skulin zvětralé skály a pevně se zachytit balvanů.
   Z modřínu vyrostl za několik let statný strom, zatímco borovice jen s námahou udržovala život v několika pokřivených větvích.
   "Mám o tebe strach, sestřičko," volal modřín zdola na borovici, už teď nemáš na skále žádnou vodu a kdyby ještě přišlo sucho..."
   "O mne se neboj, bratře," odpovídala borovice, "jsem zvyklá žíznit od mládí a naučila jsem se vystačit se svým skromným údělem docela dobře. Nejsem velká a nepotřebuji tolik, co ty."
   Pak udeřilo velké sucho a nepršelo týdny a měsíce. Vyschly nejen pramínky na skalách a kopcích, ale i potoky dole v údolí.
   Teprve v zimě napadlo trochu sněhu.
   Když se vrátilo jaro na stráň, ožilo několik větví pokroucené borovice novými výhonky. Tvrdé životní zkušenosti umožnily jí přežít i mimořádné sucho. Modřín pod kopcem však nevyrazil světlou zelení, protože náhlá nepřízeň osudu se ukázala být příliš krutou pro toho, kdo uvykl pohodlí a bezpečí.

Slézt s vozu

Pracovali na statku kůň a osel.
   Zachtělo se hospodáři přibrat na statek krávu: "Budu mít mléko," říkal si, "a vůbec další užitek. Vždyť stačí jenom málo. Ti dva – osel a kůň – se prostě trochu uskrovní. Kde bylo dost pro dva, uživí se i třetí."
   A dal svým pomocníkům do žlabu jen polovic.
   Kůň protestoval. Odmítal nechat se zapřáhnout do pluhu a rozhořčeně žádal, aby se věci vrátily do původního stavu.
   Byl zbit a svoji práci toho dne dokončil nejen s prázdným břichem, ale i se zkrvaveným hřbetem.
   Osel se nechal klidně zapřáhnout do vozu a s pánem za zády ujížděl k městu.
   Na trhu vyřídil hospodář potřebné a obrátil vůz na zpáteční cestu. Usedl na kozlík. Na výzvu k návratu však osel nereagoval.
   "Co je?" zeptal se hospodář.
   "Svou dnešní práci jsem už vykonal," vysvětloval osel, "a na dluh já nedávám."
   Protože svého osla před lidmi na tržišti bít nechtěl, začal mu hospodář domlouvat. Dokazoval, že z krávy budou mít užitek všichni na statku. Když se trochu uskrovní...
   A znovu vylezl na kozlík.
   Osel otočil hlavu a díval se na něho.
   "Já to všechno chápu," povídá. "Jenom jedno mi není jasné. Jestliže se máme dnes uskrovnit, abychom se mohli mít líp zítra, nebylo by spravedlivé, abys i ty...? Stačí, když slezeš s vozu a půjdeš pěšky."

Důkaz nad jiné přesvědčivý

Žil kdysi zajíc milující legraci.
   Už místo pobytu si našel takové, že je nikdo nebral příliš vážně. Ustlal si pod lesem, známým daleko široko pod jménem Vlčí hora.
   Tohle překvapivé slovní spojení bylo pro zajíce zdrojem nejednoho potěšení. Některé dopisy určené jemu nedošly, takže mu odpadla nepříjemná povinnost na ně odpovídat anebo platit nedoručené účty. A z těch, které dostal omylem, se těšil dvakrát: mohl si přečíst, co mu nepatřilo a odpovídat také nemusel.
   Jednou se zajíc milující legraci nudil. Vlastně... nebylo divu, když mu zbývalo tolik volného času, který by jinak musel strávit vyřizováním korespondence. A tak začal vymýšlet, jak by někoho napálil.
   Pak ho to napadlo.
   Přestal chodit pást se na palouk s jetelem.
   Protože tohle bylo místo, kam všichni zajíci z okolí spěchali, aby se na ně alespoň trochu dostalo, nemohlo jeho počínání ujít zvědavé pozornosti. Zeptali se ho a on jim s vážnou tváří vyložil, že tenhle druh jetele byl shledán botaniky jako mimořádně nebezpečný zejména zajícům – a on si chce své zdraví co nejdéle uchovat – pokud možno až do podzimních honů.
   Nejdříve mu moc nevěřili – ale když byl tak důsledný... Po čase se v jeteli žádný zajíc neukázal.
   Palouk dříve vypasený až ke kořínkům obrostl hustou zelení. A tak si mohl zajíc jednoho večera popřát na něm jetele co hrdlo ráčilo. A protože se předtím tak dlouho postil...
   Druhý den všichni viděli zajíce v pelechu sténat s bolavým břichem. Spasený palouk podával jasné vysvětlení.
   "Copak nevíš, hlupáku, že tenhle jetel je zajícům nebezpečný?" ptali se ho. A tvrzení o nepoživatelnosti jetele uvěřili teď i ti, kteří původně tak úplně přesvědčeni nebyli.

O poskakování ptáčat

Bylo jednou jedno ptáče a to si předsevzalo, že doskáče ze všech nejdále.
   Hledalo proto vhodný a účinný pracovní postup.
   Záhy zjistilo, že jako osvědčená je doporučována metoda časného ranního vstávání, a tak – sice bez požitku, zato však s nadšením – nastavovalo každého večera ručičku budíku o dvě hodiny dopředu.
   Když po několika týdnech hodnotilo plody svého úsilí, ukázalo se, že jediným prokazatelným výsledkem časného ranního vstávání je předčasná večerní ospalost.
   Hledalo ptáče radu u moudrých starších ptáků.
   Ten radil to a ten zase ono. Někdo upozorňoval, že je třeba skákat stále stejným směrem, jiný soudil, že směr skákání je třeba pohotově přizpůsobovat okolnostem.
   Jenomže – ať tak či onak, skákání stále nevedlo k cíli – a ranní ptáče najednou s údivem pozorovalo, jak je přeskakují jiní ptáčkové, kteří vstávali teprve k obědu.
   Před trapnou situací, v níž se ranní ptáče málem ocitlo, je zachránil zásah vyšší moci.
   Jeho zvýšené večerní ospalosti využila sova, která si jako noční dravec potrpěla na ještě časnější vstávání.
   Takže bylo nakonec počínání ranního ptáčete přece jen někomu užitečné.

Nebezpečí z nevzdělanosti plynoucí

Přemýšlel zajíc, jak se vyhnout nepříjemnému pronásledování se strany lišek.
   Protože mu nechyběla představivost, pozorovací schopnosti a logický úsudek, nemohlo mu ujít, že lišky mají respekt před psy.
   Přestavěl proto pelech do tvaru psí boudy. Včetně nápisu "Pozor – zlý pes!"
   Opatření se osvědčilo. Lišky, procházející kolem, po přečtení poděšeně uskakovaly a příště obcházely zajícovo obydlí velikým obloukem. Nebylo proto divu, že si zajíc liboval a pochvaloval výhody vzdělanosti.
   Pak se stalo, že se jedna z kolemjdoucích lišek zahleděla na pelech, bez váhání přistoupila blíž a aniž by čekala na vysvětlení, které se jí zajíc chystal podat, ho sežrala.
   Truchlivá událost proběhla tak rychle, že ani nestačil zjistit, proč k ní došlo.
   Tahle liška byla totiž negramotná.

Ohleduplnost

Pobíhala kvočna vzrušeně po dvoře.
   Plna horlivosti vyžadovala od každého, s kým se potkala, aby se choval vůči kohoutovi co nejšetrněji. Na nechápavé pohledy pak podávala vysvětlení, že kohoutovi spadl hřebínek, což musí být pro něho zajisté těžká rána – a je proto povinností všech, kteří žijí na dvoře, obtížnou situaci mu co nejvíce ulehčit. Zejména je důležité – zdůrazňovala přesvědčeně – aby si kohout nevšiml, že ostatní o jeho neštěstí vědí.
   Když se poslouchající dovtípili, co jim vlastně kvočna vykládá, slibovali jí úplnou diskrétnost a ohleduplnost vůči postiženému kohoutovi.
   Tak se stalo, že v příštích několika dnech obklopoval kohouta neustále houf zvědavců, se zájmem sledujících změnu na jeho hlavě, jíž by si většina z nich – nebýt kvočniny starostlivé péče – vůbec nevšimla.
   Jak se dalo očekávat, pocítily záhy slepice, že kromě hřebínku ztratil kohout také dobrou náladu.
   * * *
   "Jak může být někdo tak bezohledný," naříkala kvočna a rozhlížela se vyčítavě po obyvatelích dvora, "a jeho nehodu mu připomenout? Copak jsem neudělala všechno pro to, aby se kohout nedověděl, že se o ní ví?"

Radit se znalostí věci

Sešly se divoké husy při svém tahu k jihu u rybníka za vsí se svými místními příbuznými.
   Ty první pociťovaly pochopitelnou potřebu pochlubit se svými zahraničními zkušenostmi, poznatky o hloubce vodních toků v cizích krajinách, tím, jak chutnají červi a měkkýši v tamějších zemích a četnými dalšími nezapomenutelnými dojmy a pocity, na které si doma nikdo ani nevzpomene.
   Ty druhé prvním svou zvědavostí umožňovaly v hojné míře tuto potřebu realizovat.
   "Proč vlastně někdy nevezmete naše domácí husy s sebou do ciziny?" vpadla najednou do vyprávění divokých hus opodál stojící kachna. "Vždyť si to už dávno mnohokrát zasloužily. Pilně se starají o svá housata, plují po potoce, pijí jenom vodu..."
   A mluvila na ono téma tak dlouho, až začaly divoké husy své zážitky, o nichž tak nadšeně vyprávěly, pociťovat téměř jako provinění vůči svým domácím sestrám. Když potom kachna slíbila, že sama zařídí všechny potřebné formality spojené s odcestováním, včetně povolení na dvoře, zavazadel a diet, byla věc hotová.
   Příštího večera odletěla od břehů rybníka místo jednoho dvě husí hejna.
   Tomu druhému vystačily síly právě aby přeletělo les. Unavené letkyně dosedaly na zem u sousední vesnice.
   Měly smůlu. V místě jejich předčasného přistání chystali právě posvícení, takže zůstaly jejich zážitky poněkud jednostranné.
   Kachna pak ještě dlouho vzdychala nad nevděkem těch, kteří přijmou dobrou radu a na dárce si nevzpomenou ani pohlednicí.

Důležitost okolností

S námahou vlekl mravenec stéblo trávy na přístavbu mraveniště. Když se zastavil, aby si oddechl, objevila se na pěšině luční kobylka.
   "Nadřeš se, jen co je pravda," podívala se soucitně na upachtěného mravence. "Copak si nemůžeš někdy vzít pár týdnů volna, aby sis pořádně od té každodenní dřiny odpočinul?"
   "Ale ano, už brzy mi nastane dovolená," povídá mravenec vesele, "dny se krátí, podzim je tady... Zavřeme se v mraveništi a budeme odpočívat. Co ti mám povídat – po takové dřině od jara do podzimu odpočinek opravdu chutná."
   Kobylka se zatvářila nechápavě.
   "Odpočinek je jistě příjemná věc. Ale... proč se tváříš tak nadšeně? Nic zvláštního to zase není. To bych přece musela vědět. Já odpočívám pravidelně. Vlastně každý den."
   "Snad je to právě v tom," zamyslil se mravenec a uchopil znovu odložené stéblo, "že jinak chutná odpočinek po práci a jinak po nicnedělání. Mně už po pár dnech bez práce taky nepřipadá odpočívání jako něco mimořádného. Je to s ním jako s jídlem. Musíš mít pořádný hlad, aby ti chutnalo."
   A kobylka ještě dlouho po jeho odchodu rozmrzele přemítala, proč jí zůstávají některé životní radosti odepřeny.

Všem přáním bylo vyhověno

Za lvího panování byla správa jedné části říše svěřena tygrovi, ve druhé části správu vykonával slon.
   Tygr vymáhal daně pro královský dvůr a pokladnu tvrdostí a strachem, který kolem sebe šířil. Slonovi odváděli obyvatelé jemu svěřené části říše právě tak svědomitě, co byli povinni, ačkoli s nimi jednal vždy laskavě a žádných násilností a hrozeb se nedopouštěl.
   Lev byl spokojen.
   Aby dal své uspokojení s průběhem věcí najevo, pověřil oba správce shromažďováním přání a požadavků poddaných. Chtěl, aby přáním a žádostem vyhovovali a uspokojovali je, protože jenom spokojený poddaný je zárukou řádného plnění povinností. A vůbec je pro vladaře příjemnější vidět kolem sebe obyvatele spokojené než občany nešťastné.
   Po čase si vyžádal zprávu.
   Ke slonovi přicházeli mnozí s nejrůznějšími přáními. Protože však ani ten nejvlídnější správce nemůže vyhovět všem, oznamovalo se ve slonově zprávě, že každé druhé přání bylo možno uspokojit.
   Přijít za tygrem se stížností nebo požadavkem se nikdo neodvážil.
   Jeho zpráva zněla proto stručně.
   "Všem požadavkům obyvatel bylo vyhověno."
   Královská kontrola byla pak nucena konstatovat, že hlášení správců odpovídají skutečnosti.

Nečekané poučení

Popadl krokodýl neopatrné tele u řeky za nohu a táhl je do vody.
   "Nespěchej tolik," prosilo tele, "třeba o tom dosud nemáš ani tušení, že se ženeš do nepříjemností."
   "Nepovídej," zasmál se krokodýl a málem tele pustil, "anebo raději povídej, ať se před jídlem trochu pobavím."
   "Napadlo mě," shledávalo tele rychle vhodná slova, "že z mé kůže chtějí lidé jednou udělat boty nebo třeba kabelku – anebo co se ještě dá vyrobit z teletiny. Když mě teď stáhneš do vody, přijdou o mou kůži. Až budou za mne hledat náhradu, třeba je napadne, že kabelka se dá udělat i z krokodýla. Navíc mohou uvidět souvislost tvého pobytu v řece s mým zmizením."
   Stisknutí čelistí povolilo.
   Krokodýl se zamyslil.
   Nakonec uznal, že o telecí kůži sám žádný zájem nemá. Když mu tele slíbilo, že lidi přemluví, aby mu po stáhnutí teletiny to ostatní k řece poslali, pustil ho domů.
   Tele se dobelhalo na dvůr a povědělo, co se stalo. Na krokodýla podnikli lov, v němž podlehl.
   Na přání telete byla krokodýlí kůže nějakou dobu sušena na břehu řeky jiným krokodýlům pro výstrahu a poučení.
   Tele pak chodilo k řece pít bez obav a úplně bezstarostně.
   Sežral je o několik dnů později jiný krokodýl, který se z osudu svého druha poučil, že s telaty je lépe nesmlouvat.

Co nebývá zvykem

"Vždycky jsem byl proti násilí. Nikdy jsem nikomu nic nebral a nechápu ty, kteří tak činí. Když něco potřebuji, zdvořile o to požádám a potřebné si vypůjčím," řekl žralok.
"A jak to děláš, když na tobě chtějí, abys vypůjčené vrátil zpět?" ptali se ho.
"Obávám se, že vám nerozumím," odpověděl žralok překvapeně. "Copak někdo někdy žádá, aby se vypůjčené vracelo?"

Filozofie mola

"To všechno jsou jenom plané řeči. Nenechte si nic namluvit – není nad poctivý, pravý přírodní materiál. Tyhle umělé náhražky – ze silonu a kdovíčeho jiného – vypadají líbivě jenom na pohled. Ve skutečnosti se nikdy nemohou vyrovnat produktům přírody. Mohl bych uvést řadu příkladů, svědčících o tom, že přírodní materiály jsou půvabnější, ušlechtilejší a hlavně zdravější než sebelépe zhotovená umělá věc. I lidi jsme přesvědčili o správnosti našeho molího stanoviska. Dávají dnes jednoznačně přednost přírodním materiálům právě tak jako my. Díky našemu vytrvalému a důslednému postoji, opírajícímu se o objektivní hodnocení skutečnosti, všestrannému a komplexnímu posouzení vlastností, které jsou v dané situaci důležité, přijali i oni náš názor za svůj," pravil mol, láskyplně přihlížeje hemžení svých potomků na kožešinovém límci.

Koeficient nesprávně dosazený

"Proč se tváříš tak zasmušile?" ptala se straka vlka, osaměle bloudícího na okraji lesa. "Doba, kdy lidé vlky pronásledovali pro jejich kůže anebo pro svou zábavu, už dávno minula. Teď se přece můžeš kdekoli dočíst, že snaha vyhubit vlky byla ekologickým omylem, který je nyní důsledně napravován."
   "To se všechno docela hezky poslouchá," pokyvoval hlavou vlk. "Jenomže já nemohu zapomenout na tátu, kterého utloukli před mýma očima, když jsem byl ještě vlče. A nic mu nepomůže, když se dnes dovídám, že byl zabit neprávem, protože do ekologického vzorce, z něhož počítali optimální počet vlků v ekosystému, dosadil někdo nesprávně za nějaký koeficient."
   "Vždyť to bylo dávno," mávla křídlem straka.
   "Snad máš pravdu," zamyslil se vlk. "Ale ve vzorcích se může vyskytnout chyba znovu. A co když bude po nějaké době nynější zákon na ochranu vlků prohlášen opět za omyl v ekologickém výpočtu? Nehledě na to, že čím je vlčí kůže vzácnější, tím větší zájem může vzbuzovat a tím víc bude důvodů k úpravě příslušných koeficientů..."

Dobrá vůle nestačí

Seděl sokol na javoru.
   Podíval se dolů na cestu, u níž javor stál, a přestal si probírat drobné peří. Spatřil tam člověka, který šel po cestě směrem k javoru – a sokol se začal chystat k odletu.
   "Snad by ses nebál?" divila se vrána sedící na vedlejší větvi, "vždyť sokoli jsou celý rok přísně hájeni. A lidé to vědí, protože jsou o tom neustále poučováni. Takové poučení bývá účinné, to mi můžeš věřit. My vrány máme s tím vlastní bohaté zkušenosti... nás doporučují hubit na potkání – a opravdu nemáme chvíli klidu."
   "To je tak, vážená," pokračoval sokol dál v přípravách k odletu, "lidé jsou možná opravdu odhodláni sokoly chránit a neubližovat jim. Osvěta může být účinná, jak dokazuje příklad vran. Jenomže... tohle všechno ještě nezaručuje pro mne bezpečí."
   "Proč ne, sokole?" divila se vrána.
   "Vran je mnoho, takže lidé měli příležitost naučit se je poznávat. To je důvod, proč se ve vašem případě úmysl shoduje se skutkem. Ale jak může zaručit bezpečí sokola ochota a vůle neublížit mu, když nás jen málokdo dovede rozpoznat? Je nás tak málo, že jim k tomu ani nemůžeme poskytnout dost příležitosti. Chceš-li někomu pomáhat, nestačí jenom chtít – je třeba také vědět a umět!"
   A bez váhání odletěl.

O významu vzdělání

Přál si vrabec poskytnout svým synům nejlepší možné vzdělání. Přihlásil je proto do třídy, v níž vyučoval starý jestřáb.
   Po absolvování několika prvních lekcí vraceli se mladí vrabčáci ze školy domů celí vyjevení a zmateně sestavovali domácí slohová cvičení na téma Jak nejlépe lapati vrabce.
   Tehdy jejich otec, posuzuje popletené výtvory synů z hlediska nejen literárního, zapochyboval o účelnosti svého někdejšího rozhodnutí. Protože však školné bylo už zaplaceno na rok dopředu – a na zaplacení nového v jiné škole mu prostředky chyběly – nezbylo než mávnout křídlem a nechat věci jít svou cestou.
   Vrabčákům časem otrnulo a ve škole si postupně zvykali pohlížet na svět jestřábíma očima.
   Školu absolvovali sice v horší polovině žáků, nicméně vysvědčení způsobilosti dostali.
   Starý vrabec sledoval vstup svých synů do praktického života s jistými obavami.
   Brzy se však uklidnil.
   Mladí, ve škole poučení jestřábem o metodách racionálního lapání vrabců, se uměli vyhnout nebezpečí lépe než jejich druhové, kteří dokázali absolvovat s vyznamenáním vrabčí školu.

Krajíc odříkaného chleba

Vyslechlo prase přednášku o škodlivosti kouření, zejména v kombinaci s nadměrnou hmotností.
   "Naprosto nechápu, co na tom ti kuřáci mají," uvažovalo nahlas před svými známými, "ještě teď se mi dělá nanic, když si znovu vybavím, jak vypadají plíce, do kterých roky vdechovali kouř."
   A rozhodně prohlašovalo, že tenhle osud mu v žádném případě nehrozí.
   "Odříkaného chleba největší krajíc," pomyslil si v duchu naslouchající pes, "i když vlastně... kus pravdy mu nelze upřít. V tom komíně ho nechají jenom pár hodin."
   A zavřel oči, vzpomínaje na nejedno uzené žebro nebo šunkovou kost, které skončily v jeho boudě a ještě dlouho voněly kouřem dubových a švestkových polen.

Špatné důsledky úspěšné zkoušky aneb Meze oddanosti

Přeli se dva, čí kůň je lepší.
   Aby spor rozhodli, naložili zvlášť těžký náklad na vůz, který měl prověřit sílu a obětavost koní při obhajobě názorů jejich pánů.
   První kůň se opřel do chomoutu, napjal postraňky – a když mu zkušenost napověděla, že úkol je nad jeho síly, vzdal se. Ani sliby, ani pobízení bičem ho nepřiměly k tomu, aby se dále pokoušel.
   Druhý kůň sebral všechny síly a veden oddaností k pánovi vypjal svou vůli tak, že vozem pohnul a uzavřenou sázku pro něho vyhrál.
   Později se ukázalo, že náklad byl opravdu nad síly kohokoli. Nadměrnou námahou si vítěz ublížil. Strhl se a pošel.
   Už se nedověděl, že ten, kterému za cenu vlastního života splnil jeho furiantské přání, hledí teď závistivě na svého souseda zapřahajícího do vozu neúspěšného, leč zdravého koně. Ani ho nemohlo trápit pomyšlení, že mu v duchu vyčítá, proč projevil svou oddanost tak bezmezně.

Být láskou sněden

Králík vedl spor s jelenem o jetel pod lesem.
   Dlouho nebylo možno spor rozhodnout. Pak se do rozpravy přihlásila liška a přesvědčivě vyložila, proč nemá jelen pravdu. Ukázala, jak je nespravedlivé, aby silnější utiskoval slabšího. Vysvětlila všem a zejména překvapenému jelenovi, že má možnost pást se ve větvích – zatímco králíci jsou odkázáni jenom na ten jetel. Když skončila, bylo všem jasné, že právo je na straně králíka a vyčítavě se dívali na jelena. Ten sám byl liščí řečí tak zmaten, že se omluvil králíkovi za své sobectví a raději se odstěhoval až na opačný konec lesa. Nezaujatý objektivní postoj lišky byl všemi vysoce oceňován. Vždyť se nemusela do sporu vůbec plést! Jí se přece netýkal, protože liška jetel nežere.
   Liška sama dovedla králíka na jeteliště a ujistila ho, že bude bdít nad tím, aby ho nikdo při jídle nerušil. Její péče o něho byla přímo dojemná. Králík se těšil na každou novou schůzku se svou přítelkyní a měl slzy v očích, když mu jemně vyčítala, že se nevěnuje jeteli dost intenzívně.
   Jednoho dne tak zmizel poslední kousek jetele. Od toho dne byl postrádán také králík.
   Liška se chovala, jak se sluší v případě, kdy ztrácíme dobrého přítele: taktně a důstojně. Poťouchlé poznámky, poukazující na souvislost mezi králíkovou tloušťkou a liščím zájmem, přecházela povzneseným mlčením.
   Po čase, když pominulo období smutku, začala liška opět jevit zájem o veřejné záležitosti. Proslýchalo se totiž, že jezevec začal vést spor se slepicí o jakési zbylé obilí.

Pracovní úraz

Potkal vlk trojici ovcí. Zastavil je a vybídl ke konverzaci o vztazích mezi vlky a ovcemi.
   Protože dával vlk svůj zájem na rozhovoru dosti důrazně najevo, dodala si jedna z ovcí odvahy a v zápalu diskuse kritizovala jednostrannost vlčího zájmu o ovčí problematiku. Vlk chvíli poslouchal, pak se rozhořčil, prohlásil ovci za drzou a její řeč za dotýkající se vlčí cti. Nakonec, když už situace hrozila stát se téměř trapnou, uzavřel vlk debatu tím, že ubohou ovci zadávil.
   Za nějakou dobu potkal vlk dvojici ovcí. Zastavil je a vybídl ke konverzaci. O čemkoli.
   Ovce hleděly nešťastně i rozpačitě. Konverzace očividně vázla. Vlk se tvářil nejdříve udiveně, potom dotčeně. Nakonec ovcím řekl, že jsou krajně nezdvořilé a neochotné spolupracovat, a té, která stála u něho blíž, přerazil hřbet.
   Ještě týž den si nechala poslední ovce vystavit potvrzení, že je hluchoněmá.
   Vlk teď kdekomu rozhořčeně vykládá, že s ovcemi není o vzájemných vztazích žádná rozumná řeč.

Neúměrná prověrka oddanosti

Brával s sebou lovec psa při svých výpravách na lišku nebo na králíky.
   Když se přesvědčil, že jeho pes je opravdu šikovný a svému pánovi oddaně a obětavě pomáhá, vzal ho s sebou i na lov vlků. Dával mu přitom zcela otevřeně najevo, že se na něho úplně spoléhá a cítí se v přítomnosti svého psa v bezpečí. I uprostřed vlčí smečky.
   Po několika úspěšných výpravách oznámil lovec psovi, že půjdou spolu na medvěda.
   Výprava se ukázala být velice riskantní.
   Jen díky odvaze, hbitosti a obětavosti lovcova psa se oba vrátili živi a zdrávi.
   Lovec neskrblil chválou a všude vyprávěl, jak oddaného má v psovi druha a přítele, se kterým si troufá kamkoli.
   Dlouho pak nemohl pochopit, proč ho jeho pes krátce nato bez rozloučení opustil. Nenapadlo ho, že přátelství je vztah oboustranný a činy, které je v očích jednoho upevňují, mohou zároveň jeho hodnotu v očích druhého zpochybňovat.

Proč zůstal zajíc smutný

Pronásledovali vlci zajíce.
   Vlků bylo několik a vzhledem ke společnému cíli měli snahu spolupracovat.
   S přibývající únavou se prchajícímu zajíci jevila jeho budoucnost spíše chmurně. Jedinou pozitivní stránkou situace se mu zdála být skutečnost, že se zřejmě snižuje riziko případného úrazu při podzimních honech.
   Když už dospíval k názoru, že bude muset výrazně upravit svoje životní plány, objevila se před ním liška a zavedla ho do bezpečného úkrytu.
   Vlci nedokázali zajíce najít a museli se uřícení a hladoví vrátit domů s nepořízenou.
   Když později vyprávěla liška tuto příhodu svým známým, pokaždé dodávala, že teprve tehdy pochopila, co znamená prožití takového duševního otřesu: přestože právě unikl zkáze ve vlčích zubech, zůstával zajíc stále smutný a ani laskavá slova, jimiž ho liška utěšovala, mu nedokázala vrátit radostnou náladu.

Kontrola

Lovil kos pilně žížaly na záhoně mezi kytkami a salátem.
   Jednou se mu připletla v návalu práce mezi křehké provázky žížal také chlupatá jedovatá housenka, které se podařilo ošklivě podrápat kosí mláďata.
   Rozhodli se proto kosové vyčlenit několik kosů jako kontrolory a pověřili je úkolem bdít nad jedlostí kosích úlovků.
   Po čase stalo, že žížala dosud neznámého druhu byla kontrolou přehlédnuta a způsobila jisté kosí rodině zažívací potíže.
   Byli proto vyčleněni další kosové, aby dohlíželi nad kvalitou kontroly. Protože už nebylo možno takto vytvořenou funkční strukturu řídit jenom empiricky, byla jiná část teoreticky zvlášť vyspělých a zkušených kosích jedinců pověřena vypracováním teorie kontrolních systémů a ukazatelů kvality kontroly. Součástí jejich úkolů bylo rovněž konstruování futurologických prediktorů předpokládané dynamiky vývoje kontrolních systémů a návrhu jejich optimalizace.
   Kontrolní systém splnil všechna očekávání. Fungoval zcela bezvadně. Ani jediná housenka nebo žížala nesprávného druhu se nedostala ke kosím mláďatům.
   Všechna kosí mláďata však postupně onemocněla úplavicí, protože pečlivá mnohostupňová kontrola dodávaných žížal bohužel způsobila, že tyto nevydržely v čerstvém stavu.

Domysli to

Našli zajíci v lese zapomenutou kuchařskou knihu.
   Jednak proto, že se kdysi doslechli o významu vzdělání v moderní době a také z nudy, doprovázející ospalé letní dny, v ní občas zalistovali.
   Ke svému překvapení zjistili, že zajícům je věnována podstatná část celé jedné kapitoly.
   Začali se proto věcí hlouběji zabývat a neušlo jim, že lidé mají k zajícům kladný vztah. Na mnoha stránkách nacházeli slova chvály a uznání. Dočetli se o nejrůznějších dosud jim neznámých situacích, v nichž se může zajíc ocitnout. Popisované souvislosti zajíce se smetanou a knedlíkem jim sice nebyly úplně jasné – zato text zdůrazňující význam bobkového listí je ihned přesvědčil, že je všechno v nejlepším pořádku.
   Závěrem zajíci usoudili, že je třeba opravit dosavadní názor, podle něhož jsou lidé nepřáteli zajíců a přijali novou koncepci "Člověk – přítel zajíce."
   Protože však bylo třeba uvést v soulad s novou teorií také chování myslivců, dospěli zajíci k závěru, že myslivci nejsou lidé.

Nestěžují si

"Ať dělám, co dělám, stále nemohu být hotova," stěžovala si včela. "Pokaždé, když dokončím jedno, zjistím, že na mne čeká druhé. Sotva přiletím a uložím na svoje místo, co jsem posbírala, už je třeba letět jinam..."
   "Je to přinejmenším zarážející," ozval se pohoršeně trubec, který včelí postesknutí náhodou zaslechl, "každý by měl stačit na své úkoly. Jestliže mu jednou byly uloženy... záměrem někoho nebo něčeho vyššího... je povinen splnit je."
   Rozhlédl se kolem sebe, je-li jeho slovům nasloucháno.
   "My, trubci, plníme své povinnosti beze zbytku. A bez stěžování."

Vždycky vědí, jak...

"Snad bys neměl strach," pobízeli koně, váhajícího před hlubokým příkopem. "Tolik jiných už před tebou skočilo..."
"Riskovat se musí s rozumem," pokyvovali hlavami, hledíce na koně, ze zlomenýma nohama ležícího na dně příkopu. "Měl si nechat poradit. Vždyť jsme mu říkali, že už tolik jiných před ním to taky zkoušelo..."

Zájem hodnotu vytvářející

Uviděl zajíc na skládce odpadků v lese vyhozený mlýnek na kávu. Sebral ho a odnesl s sebou do pelechu.
   Protože rozumně využít starý kafemlejnek nedokáže ani zajíc s mimořádnou fantazií, ochotně ho zapůjčil strace, aby v něm schraňovala korálky. Ne že by nějak zvlášť pociťoval snahu strace pomoci – spíše šlo o to, že mu mlýnek v pelechu dost překážel.
   Stalo se, že se od straky dověděl o existenci mlýnku starý jezevec a projevil zájem nechat si jej natrvalo.
   "Alespoň se toho krámu zbavíš," s ulehčením řekla svému muži zaječice.
   "Ba ne," rozhodl se zajíc. "Mlýnek si nechám. A vezmu si ho od straky zpět."
   A přes protesty dalších členů domácnosti nacpal starý krám do přeplněného pelechu.
   "To se ví, že nevím, k čemu mi může být," odpovídal na udivené dotazy. "Jenomže teď vím, že má cenu. Jinak by o něj neměli zájem. Přece nenechám jen tak někomu cennou věc!"

Z jiného důvodu

"Nechápu, proč tak mnozí touží zůstat mladí," nechal se slyšet sup. "Stáří má přece nejednu přednost. Je rozumné, umí využívat zkušeností. My, supové, zásadně vyhledáváme společnost starých. S těmi si rozhodně rozumíme líp než s mladými."
Nikdo o pravdivosti supových slov nepochyboval.
Jenom si nebyli docela jisti, zdali si sup nevšímá mladých pro jejich nerozvážnost a dává přednost společenství starých právě pro jejich moudrost.

Možnost a skutečnost

"Konečně se všechno vyjasnilo," radovala se moucha. "Ukázalo se, že lidé proti nám vlastně nic nemají. Hubí a pronásledují nás proto, že přenášíme na svých nohách a křídlech zárodky nemocí... choroboplodné bakterie a podobný neřád. Takže stačí, abychom byly pozornější na to, s čím přijdeme do styku... a lidé nebudou mít žádný důvod chovat se k nám nepřátelsky. I bez nich nám zbude dost nepřátel, před nimiž se moucha musí mít na pozoru – pavouci, vlaštovky..."
"To je všechno hezké," řekla jiná bez zjevného nadšení, "jenomže jak může být moucha živa jako moucha, když na všech místech, kde nachází potravu, se to zárodky jenom hemží? Hezké úmysly nejsou vůbec k ničemu, nejsou-li podloženy reálnou možností je uskutečnit!
Bylo by příjemné být oblíbenou mouchou. Ale protože naše situace nám umožňuje volit pouze mezi alternativami být pronásledována anebo vůbec nebýt, nezbývá než spokojit se s dosavadním stavem."

S čím se zachází

Žil v chlívku čuník, kterého netěšilo, že má zůstávat stále osamělý. Proto, když jednou zabloudilo do chlívku kuře, nabídl mu ze svého nikdy nevyprázdněného koryta a pozval ho k sobě na návštěvu i v budoucnu.
   Tak se kuře naučilo docházet do chlívku pravidelně a v družné společnosti dobromyslného čuněte trávit podstatnou část dne a beze spěchu uzobávat z bohaté nabídky prasečího koryta. Byla to příjemná změna oproti nervóznímu hašteření slepic o každé sousto vyhrabané na smetišti.
   Pak jednou kuře nepřišlo a neobjevilo se ani v dalších dnech.
   Zarmoucený čuník se teprve později dověděl, že jeho známé kuře bylo vybráno jako první z letošního houfu, aby sehrálo hlavní roli v nedělním svátečním obědě.
   Protože bylo ze všech největší a nejtučnější.
   Zbytek svých dnů strávil čuník v chlívku osaměle. Už se nepokoušel navázat nové přátelství.
   Usoudil totiž, že jeho vliv na slepice a kuřata je považován za nežádoucí a jeho přátelé jsou proto vystavováni pronásledování.

Nedůslednost

"Logika lidí..." odfrkl pohrdavě lesní králík v rozhovoru s myškou, "nemá v sobě žádnou důslednost. Nás králíky lidé zabíjejí proto, že jsme jim užiteční – chutnáme jim na smetaně a z naší kůže si šijí čepice. Myši hubí právě tak jako nás – jenomže z důvodu zcela opačného: jsou prý pro ně docela bez užitku. Logika lišky je důslednější. Loví, co ji zajímá, a ostatní nechává na pokoji.
Nás lidé potřebují a vyhledávali by nás všude. Po vás by se však určitě nesháněli. Proto se divím, že se vy, myši, neodstěhujete někam daleko od lidských obydlí... když jsou k vám tak nemilosrdní."
"Snad máš pravdu," odpověděla mu myška, "když už však mluvíme o důslednosti, neměl by ses tolik divit našemu způsobu života. Divocí králíci žijí přece v blízkosti lidí právě tak jako myši. My se přiživujeme u jejich stolů a ve špížích, králíci na polích a v zahradách. A to ostatní ber jako daň za užívání."

Měla štěstí

Skočila myš na špek.
   Než si stačila pořádně uhryznout, zjistila, že je v pasti.
   Chuť na slaninu se rychle kamsi vytratila. Myška pobíhala zmateně uvnitř drátů, podvědomě hledajíc neexistující východ.
   Pak uviděla za drátěnou stěnou svého vězení jinou myš, s níž vedla až do včerejška řadu sporů. Měla najednou pocit, že snad ještě nikdy ji přítomnost jiné myši tolik nepotěšila.
   "Opravdu jsi měla štěstí," řekla jí tahle myš zvenčí pasti, "že jsi nesnědla tuhle slaninu. Není právě čerstvá. Vím o této pasti už několik týdnů... a pořád tam ten kousek špeku leží. Nemusela bych ti to říkat, když se nemáme rády, ale... abys věděla, že nejsem úzkoprsá..."
   S tím odběhla a měla opravdu hřejivý pocit, že se zachovala ušlechtile a velkoryse, když téhle myši prozradila, že to jediné, čím si může o pár dní prodloužit život, má pochybnou hodnotu.

Přehnaná poslušnost

Přikázal hospodář svým dvěma psům, aby jako oko v hlavě hlídali nově postavenou ovčí ohradu, do které přivedl stádo jehňat.
   "Dobře víte," řekl jim, "že vlk se k nám už dávno neodvážil. Jenomže teď jsou tu jehňata a to bude pro něho veliké pokušení, kterému třeba nedokáže odolat. Já vím, že vlk je silný, ale vy jste dva... Prostě po vás chci, abyste se mi celou noc od jehněčí ohrady ani nehnuli. Žádné postranní spády a vedlejší činnosti, holenkové. To je všechno, co se od vás žádá."
   A tak psi ulehli před ohradou a naslouchali, jak zraje noc.
   Ticho, dosud přerušované jenom občasným zabečením jehněte, náhle roztrhlo zmatené volání slepic pod kůlnou. Během okamžiku poznali psi, že se liška pokouší navázat důvěrnější kontakt se slepicemi.
   "Počkej přece," zarazil starší pes svého mladšího druha, který se zvedal se zřejmým úmyslem pocuchat lišce oháňku, "vždyť my se odsud nesmíme hnout. Co kdyby přišel vlk právě teď? Konec konců, i když to zní podivně, liškou vykradený kurník dokáže, že jsme hlídali jehňata jak se patří..."
   Takže se tentokrát liška, překvapená blahovůlí hlídačů, vrátila pod kůlnu ještě dvakrát.
   Ráno dostali psi výprask, jaký dosud nezažili. O jehňatech přitom nepadlo ani slovo.
   "Zdá se, že je někdy lépe míň poslouchat a víc přemýšlet," povzdechl si starší pes, když zachytil vyčítavý pohled mladšího.

Tvorstvo a tvorové

Protestovala fauna proti ekologickým pohromám způsobeným zásahy lidí do přírody.
"Ale vždyť lidstvo udělalo mnohé i pro záchranu tvorstva," namítali lidé, "snadno se přece dá spočítat, že dnes žije na Zemi víc biomasy než kdy dříve."
"Tvorstvu možná lidstvo pomohlo," konstatovala fauna, "ale tvorové se už na počínání lidí nemohou dívat."

Sen

Stěžoval si lišák, jaké má hrozné sny.
A vyprávěl o tom, jak se mu zdá, že s ním vlk doopravdy zachází tak, jak vylíčil ve své stížnosti, podle níž a na jejímž základě vlka potrestali.
"Něco takového jsem ještě nezažil," dodával nakonec ustrašeně.

Soucit

"Ach, jak je mi líto těch křehkých, útlých stromečků, které musí žít stále bez slunce u té studené země. Copak se pro ně nedá nic udělat?" vzdychla soucitně statná jedle a narovnala své mohutné větve, zastiňující celou paseku...

Zlomyslný

Objevila se liška na večeři se škrábanci na tvářích a s vytrhanými vousy.
Když zaslechla u stolu poznámku, jala se hlasitě stěžovat na zlomyslnost zajícova synovce, který ji zcela bez důvodu tak zřídil. S pohledem vyčítavě upřeným na zajíce žádala, aby mu bylo domluveno za to, že nedokázal vštípit svému příbuznému zásady slušného vychování. "Kdyby tím něčeho mohl dosáhnout," říkala, "něčeho užitečného... Odpustila bych mu. Ale takhle... vždyť mi stejně nemohl zabránit, abych ho měla k obědu."
A nechala si schválit odškodné za bolest.

Ze dvou zel...

Usoudili zajíci, že se liška už dost dlouho živila na jejich účet. Podplatili jezevce a ten v radě zvířat prosadil pro lišku zákaz pobytu v zaječím revíru a povinné přesídlení.
   Zajíci tloustli a množili se. Tam, kde jich původně žilo dvacet, bylo jich najednou sto. Kamkoli se zajíc obrátil, všude narazil na zajíce.
   Zajíci už netloustli. Neměli z čeho. Kde se dříve zajíc za hodinku napásl a ještě stačil jedním očkem ostražitě sledovat každý podezřelý pohyb v okolí, musel teď zaměstnávat obě oči celý den, aby dokázal alespoň trochu zahnat úporný hlad.
   "Přijde to vlastně nastejno," začaly se ozývat mezi zajíci hlasy, "máme-li skončit v drápech lišky anebo ve spárech hladu." A někteří dodávali zamyšleně: "A navíc si v tom prvém případě alespoň nemusel nikdo z nás vyčítat, že zavinil smrt svých druhů. Drželi jsme pohromadě... měli jsme sice nepřítele, ale každý z nás měl i mnoho přátel. Zatímco teď... teď jsme si všichni vzájemně nepřáteli..."
   Žádost, v níž se obrátili na radu zvířat, aby zrušila liščí vyhnanství, podepsali zajíci téměř do jednoho.

Medaile

Zvítězil zajíc v běhu na střední trati a hrdě nosil na hrudi připjatou medaili.
   Jednou se dostal do sporu s vrabcem o možnosti předpovědi počasí. Vrabec trval na svém, že počasí dokáže rozpoznat líp, protože létá vysoko a zná mraky, o kterých zajíc nic neví. Zajíc poukazoval na svou medaili, která přece dává jeho zaječímu názoru větší váhu než má mínění nějakého opelichaného vrabce.
   Rozhořčen neuctivým vrabčím postojem prohlásil, že mu jeho všemi uznávané schopnosti dovolují snadno dosáhnout čehokoliv, čeho dosáhne nějaký vrabec. A vylezl na skálu, aby z ní vzlétl k mrakům...
   Potlučenému zajíci teď rovná polámané kosti zaječice pod mezí. Ven se mu nechce, protože uštěpačné poznámky posměváčků dolétají až do jeho pelechu. Medaile se při pokusu kamsi ztratila.
   Poučení: Než se začneš vychloubat svými vyznamenáními, uvědom si, zač jsi je dostal!

Podmínka důvěry

Vytknul vlk ovcím, že ho urážejí.
   Zavírají-li se každý večer tak důkladně do ohrady, dávají mu najevo, že ho podezírají z úmyslu je napadnout. Podobné podezření je vůči němu nejen nezdvořilé, ale také naprosto nezdůvodněné. On, vlk, se nikdy nepokusil dostat se do zavřené ohrady – byla tedy námaha, s níž je zavírání ohrady spojeno, vynakládána zbytečně.
   "Ale vlku," osmělila se jedna z ovcí, "to všechno je pouhé nedorozumění. Zavíráme-li se na noc do ohrady, vůbec to neděláme z nedůvěry k tvým úmyslům. Jediným důvodem tohoto našeho opatření je potřeba nerušeného spánku. Dříve jsme spávaly neklidně, pořád nás cosi ze spánku rušilo. Zato teď, co máme ohradu, spí každá z nás tvrdě až do rána."
   A ostatní ovce dávaly jednomyslně najevo, že naopak teprve pevná ohrada jim umožnila skutečně se zbavit nedůvěry vůči vlkovi a jeho úmyslům.

Sytý hladovému nevěří (i když by někdy měl)

V údolí se pásl beránek.
   Měl rád tohle místo. Z jedné strany skály, z druhé potok a nad ním stráň. Přes potok jediná lávka, takže měl pocit bezpečí. Spolehlivě uviděl každého, kdo by se chtěl dostat za ním na louku.
   Toho dne byl všude klid. Jenom potok hučel jinak než v ostatních dnech, voda stoupala a hnědla, a kameny, které čeřívaly hladinu a s bubláním nechávaly po svých zádech přepadat pramínky třpytivé a čiré, zmizely pod zakalenou vodou.
   Pak se za potokem, na druhé straně, objevil vlk. Nejevil snahu dostat se za beránkem. Naopak, volal na něho a varoval, aby odešel z louky za potok za ním, za vlkem, protože v horách pršelo a voda stoupá.
   "Ale, vlku," odmítal beránek pozvání, podivuje se nad naivností vlkovy nabídky, "já tu raději zůstanu. Trávy mám dost, já jsem sytý a ty hladový..."
   Jenomže voda opravdu vystoupila z břehů, strhla lávku a zaplavila louku i s beránkem.

Dvojí radost najednou

Stěžovala si želva, že ji v noci na jejím vlastním záhoně salátu málem zašlápl zloděj. Kdekomu vyprávěla, jaké to bylo mohutné zvíře, které – když zjistilo, že je majitelkou salátu pozorováno – divokým tryskem odcválalo.
Podezření padlo na koně, který jenom velice pracně a s obtížemi látal proděravělé alibi.
Nikoho nenapadlo podezírat neohrabaného osla, který teď v pozadí, stranou zájmu, zmateně dumal, má-li mít radost z toho, že se na jeho přestupek nepřišlo, anebo nemá-li se spíše těšit nad tím, že byl alespoň jednou – i když jenom díky želvině strachu a nočnímu šeru – považován za bujného oře.

Obhájil svou čest

Ztratila se v noci z komory část zásob.
   Podezření padlo na psa, pověřeného hlídáním dvora.
   Nařčený se bránil, vysvětloval a zdůvodňoval, proč je obvinění neoprávněné. Nakonec přesvědčivě dokázal hospodáři svou nevinu – uvedl skutečnosti, které potvrdily, že tráví už mnoho týdnů každou noc v síni, protože se v noci na dvoře sám hrozně bojí. Nic ho neděsí víc než představa, že by se mohla před ním uprostřed tmavého nočního dvora objevit liška nebo dokonce kuna.
   Takže mu hospodář uvěřil, že i poslední noc strávil jeho hlídač za dveřmi síně místo na dvoře.
   Pes si oddechl – viděl, že jeho poctivost byla před hospodářem obhájena.
   Nemohl se však ubránit dojmu, že hospodář nejeví při pohledu na svého poctivého hlídače přílišné nadšení. Spíše vypadá, jakoby o čemsi přemýšlel...

Špaček a kos

Spřátelili se špaček s kosem. Zatímco špaček se živil většinu roku třešněmi a jinými zdroji uhlohydrátů, držel se kos spíše při zemi žížal na záhonech. Vzájemně si nepřekáželi, a tak se nikdo ani příliš nedivil, že začali spolu udržovat těsnější společenské styky.
   Špačkovi se líbila kosova rozvážnost, kosovi imponovala špačkova odvaha řešit problémy bez dlouhého váhání.
   Jak rostla špačkova náklonnost ke kosovi, začalo mu stále více záležet na kosově vzhledu a chování. Nenápadně ho přesvědčoval o nedůstojnosti zápolení s umazanými žížalami, když jsou stromy plné krásných, lesknoucích se a nádherně vybarvených ovocných plodů. Kosovi, zvyklému dosud doplňovat si jídelníček tu a tam jahodou, chutnaly třešně jakž takž první dva dny. Zarmoutit přítele však nechtěl. A tak raději chodil spát s prázdným žaludkem. Zhubnul, peří mu předčasně pelichalo a vůbec zchátral.
   Špaček obětavě ošetřoval nemocného přítele. Všichni ptáci z okolí obdivovali sílu jejich přátelství, protože teď už nosil špaček kosovi třešně až do zobáku.
   Když už měl kos málem na kahánku, stala se jeho příteli nehoda. Zármutek nad nemocí přítele oslabil špačkovu pozornost – a sežrala ho kočka.
   Kos si s vynaložením posledních sil ulovil neopatrnou žížalu a jeho stav se začal zase zlepšovat.
   Dodnes si ptáci na něho ukazují jako na nevděčníka, kvůli němuž přišel špaček o život.

Nárok na odměnu

Zajíc a králík si postavili pelechy vedle sebe, suché a prostorné.
   Po čase odjel králík na návštěvu k příbuzným a zajíc zůstal bez souseda. Přišla za ním liška a prosila ho, aby se ustrnul nad potížemi její rodiny a pronajal králíkův pelech lišákovi – mají prý malý dům, kam se oba nemohou vejít.
   Zajíc souhlasil a lišák se nastěhoval.
   Po nějaké době prodal lišák králíkovo doupě jezevcovi a vrátil se k lišce.
   Když se králík příbuzných nabažil, přihopkal zpátky a našel své doupě obsazené jezevcem. Obrátil se na zajíce – ten se podivil a žádal lišku o vysvětlení. Liška se rozhořčeně odmítla se zajícem bavit a poradila králíkovi, aby podal na zajíce stížnost pro zanedbání péče o svěřený majetek.
   Zajíc byl odsouzen a musel králíkovi poskytnout vlastní pelech jako náhradu.
   Liška teď navštěvuje králíka a nenápadně mu připomíná, že by měl vzít lišáka do podnájmu za to, že mu její rada dopomohla získat pelech.

Nejenom jeden

Jmenovali osla do vysokého postavení.
V nástupní řeči se nový hodnostář zmínil o tom, že o něm kdosi ne dost informovaný roznáší řeči jako o hlupákovi.
V průběhu následujícího dne ho postupně vyhledala dlouhá řada jeho známých. Každý hovořil o informačním šumu, zkreslení a riziku dvojího výkladu zpráv. Nakonec vždycky vysvětlil, že se jedná o nedorozumění a že to, co sděloval kdy komukoli o oslovi, myslel úplně jinak.

Dary vhodné a nevhodné aneb O relativnosti hodnot

Přemýšlel jestřáb, jak vyjádřit králi zvířat co nejpřesvědčivěji svou poddanskou úctu a respekt.
   "Slepici nebo holuba mu dávám každý rok," lámal si hlavu, "ale teď by se patřilo darovat králi něco zvláštního... a mimořádně cenného. Aby věděl, že odvádět králi daň není pro mne jenom obtížná povinnost, která se plní z obav a bez nadšení, ale že svůj vztah k vládci uvědoměle prožívám. Holub je vlastně docela malé sousto a slepice... o té přece všichni vědí, že je to nejhloupější pták vůbec."
   A tak, když se doslechl, že za nejmoudřejšího ze všech ptáků je považována sova, zadávil jestřáb největší z těch, které znal a přinesl ji králi jak dar obzvláště vzácný.
   Velice se však podivil, když mu po několika dnech od krále vzkázali, že ten nebyl jeho novátorstvím příliš nadšen a dává mu vědět, aby se raději držel slepic jako dříve.
   Takže teď jestřábi vědí, že vladaři mívají konzervativní názory.

Nejen množství

Rozzlobily se vosy, že se do jejich skromného hnízda kdekdo oboří a ničí je. "Čím to je," uvažovaly, "že na včely si nikdo takhle netroufá?"
   Pak přišly na to, že nad včelami drží ochrannou ruku silák medvěd, což vysvětluje, proč si vůči včelám nikdo nic nedovolí. A jaly se přemýšlet, jak převést do okruhu medvědova zájmu také své obydlí.
   "Je nás příliš málo," říkaly si, "proto naše existence doposud unikala medvědově pozornosti. Musíme se dát dohromady z několika hnízd. Pak už kolem nás nikdo neprojde bez povšimnutí. Ani ten medvěd. Vždyť jinak jsme od včel skoro k nerozeznání."
   A skutečně se přestěhovaly z mnoha hnízd dohromady, takže je opravdu nebylo možné přehlédnout.
   Medvěd však ani teď neprojevil o vosy žádný zájem, ačkoliv se jejich hnízdo včelímu obydlí docela věrně podobalo.

Solidarita

Ovce a kozy žily spolu více méně svorně. Spásaly trávu na týchž stráních a pít chodily společně ke stejnému potoku.
   Pak se nastěhoval do blízkého lesa vlk.
   Jednou zmizela ovce, jindy koza a na okraji lesa se ve slunci bělely roztroušené kosti. A ovce i kozy jednohlasně naříkaly nad neblahým osudem a zapřísahaly se, že udělají něco, co vlkovi napraví hlavu: začaly sbírat peníze na zaplacení hlídacího psa.
   Stalo se, že se jednou v noci vlk přehmátl a odnesl kozí stařešinu. Asi si moc nepochutnal, protože od té doby dával soustavně přednost skopovému a jehněčině.
   Kozy s ovcemi dál jednohlasně naříkají a proklínají vlka. Hlasitě litují nešťastné ovečky, které skončily ve vlčí tlamě.
   Ušetřené peníze však daly potají strace, aby nad vlčím doupětem soustavně vykřikovala, oč lepší je skopové než kozina...

O rovnosti a vzájemných souvislostech

Nelíbilo se koze, že kráva dostává třikrát víc sena než ona.
   "Jsme si přece rovni," stěžovala si ochotně naslouchající slepici, "ona má čtyři nohy, já mám čtyři nohy. Taky rohů máme obě stejně a po jednom ocase. Tak proč ty rozdíly, když jde o seno?"
   Slepice měla vysoce vyvinutý smysl pro spravedlnost. Navíc jí lichotilo, že by se jako pták měla stát rozhodčím ve sporu dvou savců a tak si vlastně vývojově polepšit, a jala se proto na dvoře přesvědčovat kdekoho o oprávněnosti kozího stanoviska.
   Protože kráva byla v podstatě dobrák a nebylo jí lhostejné, co se o ní povídá, začala se s kozou o své seno dělit napolovic.
   Jak ubývalo při dojení mléka, nebylo za co koupit pro slepici zrní. Při snížených dávkách nebyla vejce a slepice skončila v hrnci, aby byla alespoň polévka.
   Ještě v posledních chvílích svého předčasně ukončeného života měla slepice šťastný pocit, že nežila jako ty ostatní a zasloužila se o dobrou věc.
   Konec konců, byla to slepice.

Být pozorný...

Na stráni pod lesem obíhal pes svěřené stádo ovcí. Pastva byla dobrá, ovce se držely pohromadě, a tak se pes trochu nudil – protože pohodlí bývá příjemné, ale obvykle nepříliš intelektuálně podnětné.
   S vděčností vzpomněl si pes na pána, který mu k příjemné práci poskytoval i živobytí, a napadlo ho, že by mu za to měl udělat nějakou radost.
   Ještě rychle přelétl pohledem svěřené stádo, zaskočil do lesa a na pasece zalité sluncem jal se trhat do kytičky jahody: "Jakou radost bude mít hospodář, až mu večer spolu se stádem sytých ovcí budu moci předat malý dárek!"
   Jak byl zaujat svou snahou potěšit hospodáře, uniklo mu, že stráň navštívil vlk.
   A tak se stalo, že večer měl ovčák o hrst jahod víc a o dvě ovce míň. Neváhal dát psovi najevo, že si cení ovcí víc než jahod a že celkovou bilanci psovy činnosti považuje za zápornou.
   Chudák pes dodnes nepochopil, proč mu za jeho dobrý úmysl spráskali hřbet.
   Poučení: Být pozorný je krásná ctnost, nezanedbáš-li svou povinnost...

Po použití bezcenná

Varovala liška koně, že ho chce v noci spícího přepadnout vlk.
   Kůň poděkoval a slíbil lišce přiměřenou odměnu, až se přesvědčí o pravdivosti její informace.
   V noci kůň na vlka čekal, takže událost proběhla obráceně než se předpokládalo.
   Nad chladnoucím vlčím tělem se pak ráno znovu s liškou setkali.
   "Obávám se, liško," zamyslil se kůň, "že ti nejsem povinen za tvou službu žádnou odměnou." A když uviděl udivený liščin pohled, připustil, že její informace se skutečně potvrdila jako pravdivá.
   "Jenomže teď je pro mne bezcenná," vysvětloval ještě nakonec, "protože vlk už není. Ověřením pravdivosti ztratila tvá informace veškerou svou hodnotu."

Stačí, když se nedohodnou

Míval vlk ve zvyku čas od času pokřikovat přes údolí na ovce, proč že se berani bojí přijít si s ním popovídat. Berany to sice hnětlo, ale nevěděli, co v této záležitosti dělat rozumnějšího než nechat ji být.
   Jednou zařadili do stáda berana ze sousední vsi.
   Když uslyšel vlkovo volání, zamyslil se a odpověděl mu, že se mohou sejít třeba hned příští den.
   "Přeskočilo ti?" ptali se příchozího ostatní berani. "Jestli ti šlo jenom o to, aby ses vytáhl před našimi ovcemi, pak se ti to jistě povedlo. Pochybujeme však, že budeš mít ještě příležitost toho nějak využít!"
   "To se ještě uvidí, kamarádi," odpověděl beran, "jenom mi rychle povězte, jak bych mohl poslat vzkaz jinému vlkovi, který se s tímhle křiklounem nemá rád, aby tam přišel taky."

Věrnost horší nevěry

Nevěrná žena brávala s sebou na zálety psa, aby ji chránil, když se pozdě v noci vracívala domů.
   Odpoledne chodíval muž oné ženy se psem na procházku, a tak neuniklo jeho pozornosti, že pes nejednoho pro něho neznámého muže z těch, které potkávali, zdraví stejně jako jeho vlastní známé.
   Spojil si jedno s druhým a usoudil, že je klamán.
   Když trestal nevěrnou ženu, mírnilo pádnost jeho ruky vědomí obratnosti a pohotovosti vlastního úsudku.
   Když o něco později trestala žena přílišnou věrnost psa, kterou prokazoval jejím dočasným známým, zvyšovala sílu svých ran nad obvyklou míru.
   Na vyčítavý psův pohled odpověděla bez váhání.
   "Při výběru svých přátel schválně jsem volila mezi těmi, které on neznal, abych ho ušetřila ponížení a nevystavovala ho zbytečnému posměchu. Také muži bývají nejen samolibí, ale i škodolibí. Trestám tě dvojnásob, i za něho. Protože teď mi nezbývá než vybírat své přátele z řad jeho známých, aby mne nemohla tvá přílišná věrnost znovu prozradit. A ti se mu později nepochybně vysmějí."

Zdvořilost i velkorysost

Stýskala si liška na nezdvořilost králíků.
   Staří že ji u svých známých pomlouvají, mladí nemají pro ni kus vlídného slova a nejmladší králíci, sotva se trochu v pelechu rozkoukají, vystrkují hlavy a pokřikují za ní samé hanebnosti.
   "A tohle všechno mi dělají," přemítala zasmušile liška, "přestože já se k nim chovám vždycky jenom zdvořile. Ode mne kousek křivého slova nezaslechnou. I kdyby slechy špicovali sebevíc. Svoje požadavky vůči nim kladu vždycky s co největší korektností..."
   Informovali o liščích výhradách králíky.
   Ti neprojevili nad svým chováním žádnou lítost a dávali jasně najevo, že svůj postoj nehodlají změnit. Nezdvořile prohlašovali, že je jim liščí zdvořilost zcela lhostejná a že by dali přednost tomu, kdyby si jich ani liška vůbec nevšímala.
   S požadavkem lhostejnosti ve vzájemných vztazích nebylo ovšem možno souhlasit. Navrhli proto, aby byl králíkům jako odpověď na jejich nesnášenlivost zakázán pobyt v družné pospolitosti těch, kteří s nimi žijí na společném území.
   Liška osvědčila vedle zdvořilosti i velkorysost.
   Přemluvila je, aby bylo králíkům odpuštěno a mohli zůstat i nadále tam, kde žili doposud. V její blízkosti.

Kdo to může vědět

Shlédla ještěrka v televizi pohádku o statečném Honzovi, který vyrval drakovi princeznu, když mu předtím usekal jeho sedm hlav.
   Našla si jeskyni vhodné velikosti a podala inzerát, že má v úmyslu způsobit mnohé nesnáze, nebude-li jí dodána do jeskyně princezna.
   "Ale ještěrko," domlouvali jí, "měj přece rozum. Podívej se na věc reálně. Vždyť jsi úplně mrňavá. Drak byl mnohem větší než ty... a jak to s ním špatně dopadlo. Navíc by dnes byl Honza technicky mnohem líp vybaven... A hlavně, nesmíš zapomínat, že to všechno byla jenom pohádka..."
   "Nejsem přece hloupá," urazila se ještěrka, "rozeznám pohádku od skutečnosti. Já jen... jestliže není možné, aby měl ten drak sedm hlav, jak můžete vědět, že by se Honza odvážil do jeskyně třeba jen na jednohlavou ještěrku?"

Pocit spřízněnosti

Z paláce vyhnali nehodného vládce.
   Osla, pozorujícího, jak pochlebníci bývalého panovníka teď usilují o přízeň jeho nástupce, snažíce se mu dokázat, že vlastně vždycky byli proti tyranovi, popadla zlost.
   "Neposlouchej je, pane! Každý z nich se ti teď pokouší namluvit, že neměl tvého předchůdce rád, měl vůči němu výhrady a myslil si o něm to nejhorší. Jen se jich zeptej, co udělali, aby zabránili jeho nepravostem! Možná s ním opravdu nesouhlasili... ale vždycky jenom mlčeli anebo přitakávali. Zato o mně, pane, všichni vědí, kolikrát jsem byl potrestán za to, že jsem krále shodil ze svého hřbetu, když už jsem se nemohl dívat na jeho počínání..."
   Kupodivu však nový král nedal nikterak najevo, že by toužil mít zásadového osla trvale ve své blízkosti.

Nevděk

Vlk sežral beránka.
   V tom problém nevězí.
   Surové bylo, že potom ovci řek´:
   "Není nad hovězí!"

Nedbalost

Letěl poštovní holub na své obvyklé trase.
   Uprostřed cesty uviděl jiného holuba, který se nešťastně zapletl do hustého hlohového keře. Přerušil svůj let, pomohl kamarádovi na svobodu a pokračoval v cestě.
   Po nějaké době byla věc zveřejněna a mluvilo se o udělení pochvaly poštovnímu holubovi za jeho statečný čin.
   "Statečný čin..." mudrovala kavka, "vždyť je to nedomyšlené... tahle pochvala. Holub to vyprošťování přece provedl v pracovní době. Já to vím nejlépe, seděla jsem tam poblíž celé dopoledne. Byl ve službě, když tomu druhému holubovi pomáhal. A za to, co dělá ve službě, je přece placen. Jako kdokoli jiný...
   Proč nikoho ani nenapadlo," dodala po chvíli zvýšeným hlasem, "že se holub svým činem po cestě zdržel? Musel mít zpoždění... A co když právě nesl mimořádně důležitou zprávu?"
   A tak byla – po zvážení všech okolností – holubovi udělena důtka pro zanedbání služebních povinností (omluvitelné čestností jeho pohnutek).

Hodnota věcí, které neznáme

Za snaživý výkon v cirkusové manéží dostávali poníci navíc kostku cukru. Moc si ji považovali.
   Při večerním představení vylepšil jeden z nich společné číslo nápadem, který se ukázal jako velice úspěšný. Diváci živě reagovali, návštěvy se zvýšily, vystoupení poníků se stalo zlatým hřebem celého představení.
   Protože tohle všechno zvýšilo proslulost cirkusu a naplnilo jeho pokladnu, bylo nadšeno nejen obecenstvo, ale dokonce i samotný ředitel.
   Aby dal svoje uznání najevo i tomu, kdo se o úspěch zasloužil, přinesl poníkovi místo obvyklé kostky cukru celou homoli.
   V několika dalších představeních proběhlo vystoupení poníků s podstatně menším elánem. Odměněného poníka zřejmě cosi trápilo.
   Pak se věci opět dostaly – ke všeobecné spokojenosti – do správných kolejí.
   Poníkovi totiž vyměnil medvěd homoli za dvě kostky cukru.
   Teprve potom, když byla takto jeho odměna zařazena na stupnici hodnot jemu známých, pocítil poník tu opravdovou radost z uznání.

Nedostával svůj díl zbytečně

Usoudili lvi, že si šakal dost neváží dobrodiní, které mu lví smečka prokazuje, a vyhnali ho, aby se nemohl nadále přiživovat na zbytcích jejich úlovku.
   Protože mu nezbylo než uposlechnout, odešel šakal tam, kde lovili jiní lvi.
   Zbytky mršin, opuštěné po skončeném lvím hodování, už zdálky upozorňovaly lehkonohé antilopy na nebezpečí, číhající na ně v trávě buše. A jak vzrůstala opatrnost gazelích stád, zvyšovala se námaha, kterou museli lvi vynakládat k ukojení svých potřeb.
   Nebylo proto divu, že se mladému šakalovi, zvědavě zkoušejícímu, jak bude přijat jeho zájem o trvalejší pobyt v okolí lví smečky, dostalo docela vlídného přijetí.

Námahu odměňovat

Ptali se medvěda, proč za velkou plástev medu nedává včelám nic, zatímco vosám za nepatrné množství medu podstatně horšího pokaždé s poděkováním přidává ještě dárek.
   "Vždyť je to tak jednoduché," smál se medvěd, "je přece zbytečné odměňovat včely za to, co dělají s chutí a nadšením. Ale myslíte, že vosy těší vyrábět med?"
   * * *
   Tak začasté i naše práce bývá odměňována ne podle svého užitku, ale podle povyku, který při jejím konání činíme. Poukazování na námahu, kterou bylo třeba v díle vynaložit, účinně oslabuje pozornost, s níž bude posuzována jeho hodnota.
   Kdo mlčky pracuje, bude pracovat víc.

Dieta

"Co se s tebou děje?" ptali se prasete, horlivě se popásajícího v podzimním jetelišti, "vždyť tamhle na kraji lesa je hustě nastláno žaludů...?"
   "Držím dietu," odpovědělo prase.
   "A co je to za dietu, když při ní spořádáš takové množství jetele?"
   "Předepsali mi, že musím změnit poměr tučného a jalového krmení. Místo dřívějšího 3:1 jsem přešlo na systém 1:3. A umíte si představit, kolik musím spást jetele a trávy, abych si mohlo dovolit stejné množství žaludů jako dřív? Na které mám chuť? Tak už mě laskavě přestaňte zdržovat!" a páslo se dál.

Osamělé přátelství

Strhl příval za letní bouřky zmiji ze stráně do řeky.
   Když se už zdálo, že zmije ukončí svou pozemskou pouť na dně řeky, objevil se kapr a pomohl jí dostat se zpátky na břeh.
   "Nikdy na tebe nezapomenu," slibovala zmije svému zachránci, sotva se trochu vzpamatovala z mokrého šoku.
   "To nic," mávl kapr rozpačitě hřbetní ploutví a zmizel.
   Zmije dané slovo plnila.
   Den co den se objevovala na břehu řeky, aby se s kaprem pozdravila. Přicházela dokonce v chladných dnech, kdy jí činilo značné potíže rozhýbat ztuhlé tělo.
   Čím déle trvala vděčná náklonnost zmije ke kaprovi, tím více pustnul říční břeh. Pobývat v sousedství zmije nikoho nelákalo.
   A tak trávil dříve tolik družný kapr podstatnou část svých dnů osamocen. Poznal, že některá přátelství jsou na překážku veškeré jiné družnosti. Poučil se, že může být všemi opuštěn i ten, kdo se ničím neprovinil.
   * * *
   Je sice loďka našeho osudu poháněna vesly vlastních rukou – neméně podstatná však pro ni je síla říčního proudu, který nemůžeme urychlit ani zpomalit.

Neštěstí jiného jako příležitost (tvé) laskavosti

Strhla vichřice orlí hnízdo a orlí mládě, neschopné letu, bezmocně zahynulo na zemi pod skálou.
   Dny i noci kroužil osaměle orel nad údolím i vrcholky okolních hor, pronásledován pocity viny za smrt svého syna.
   V zahradě za domem obletoval vzrušeně houf vrabců opuštěné hnízdo, z něhož odnesl kocour mladé vrabčáky.
   Uprostřed křiku a zmateného hašteření vrabčího houfu nebylo už druhý den možno rozpoznat, čí hnízdo kocour navštívil.
   Poučení: Až budeš úplně nešťasten, nezoufej! Svěř se se svými starostmi jiným! Poskytneš jim možnost, aby tě litovali a pocítili uspokojení nad svou vlastní laskavostí a dobrotou. A tvé neštěstí, které tak bylo k něčemu dobré a užitečné, už nemůže být úplným neštěstím.

Parametry mimořádnosti

Táhly oblohou v majestátním klínu divoké husy.
   I ze dvora je bylo vidět. Všichni s obdivem sledovali, jak se vyrovnané řady bílých ptáků rýsují na pozadí předjarní oblohy a zvolna mizejí za kopcem.
   "Musí to být nesmírně zajímavé," povzdechla si kropenatá slepice, "jistě by bylo poutavé moci si s některou z nich popovídat..."
   Husy uprostřed dvora pozvedly hlavy, ještě rozčepýřené vzrušením nad tím, co právě mohly sledovat.
   "Vždyť to byly divoké husy, naše příbuzné. Mohli jste je slyšet... kejhaly jako my. Všechno, co vás zajímá o životě hus, se můžete dovědět od nás."
   A obyvatelé dvora si teprve teď s překvapením uvědomovali, že vlastně šlo o pouhé husy, nejen podle vzhledu, ale i podle hlasu. Udiveně si prohlíželi houfek tak dobře známých a nenápadných sousedek, a začali pociťovat, že to, co právě spatřili, nebylo vlastně ani zdaleka tak obdivuhodné a zvláštní, jak se jim až doposud zdálo.

Mlčeti zlato

Stěžoval si zajíc, že ho králík nepozdravil.
   Z uvedeného faktu vyvozoval, že tím poklesla jeho vážnost mezi sousedy, kteří si teď mohou myslit, že králík měl ke své nezdvořilosti nějaké důvody, vrhající na zajíce stín podezření a stavící ho v jejich očích do nepříznivého světla.
   "To se mi nezdá," poškrábal se za uchem lišák, který věc rozsuzoval, "musíš se rozhodnout: buď na tebe ty důvody vrhaly stín anebo tě stavěly do špatného světla. Obojí najednou není možné. Takže... s tím tvým zdůvodněním je to nějaké podezřelé, zajíci!"
   "Promiňte, "odvážil se králík nesměle vstoupit do rozhovoru, "ale já jsem neměl žádné důvody, pro které bych zajíce nepozdravil. Prostě..."
   "Tak to je jiná," rozhodl rozvážně lišák, "králík tedy zajíce zcela bezdůvodně nepozdravil..."
   A předepsal králíkovi pokutu za nezdvořilost.

Jednostrannost

Nechala se slyšet želva, že jí osel zanechal šlápoty v salátovém záhoně.
Bránil se, že opomenula uvést, jak k tomu došlo. Pomáhal jí nosit vodu ze studny na zalévání právě toho salátu.
"Na to si přece vůbec nestěžuji," pravila udiveně želva.

Rovnice s jednou neznámou

Sysel a křeček byli přátelé.
   Stalo se, že na podzim kdosi objevil křečkovu zimní zásobárnu a téměř ji vyprázdnil.
   Zima byla na spadnutí, ze strnišť foukalo a křeček stál bezradně nad pustou norou.
   V nouzi poznáš přítele.
   Sysel se dověděl o neštěstí, které postihlo kamaráda. Přiběhl, podíval se nabídl polovinu vlastních zásob.
   Zimu oba přežili.
   Na jaře se už někdejší přátelství neobnovilo.
   Křeček sice věděl, že přežil jenom díky syslí pomoci. Nedokázal však zahnat myšlenku, že tomu, kdo vrátí polovinu ukradeného, pořád ještě druhá polovina zbude.
   I když neměl vůbec žádné důkazy, že ho okradl právě sysel.

Oheň a čas

Spálil lesní požár stromy i trávu pod nimi.
Truchlivý byl pohled na ohořelé pahýly kmenů a ostrůvky stébel, které už oheň nestačil sežehnout.
"Oč těžší je osud spáleného stromu nežli osud trávy," pomyslil si havran, osaměle přelétající nad spáleništěm. "Ta znovu na jaře vyraší. Stačí, když vítr zanese tím směrem semena bodláků a pampelišek. Ale jak dlouho poroste strom, i když ho lidské ruce zasadí a roky budou ochraňovat! Oheň je moudrý. Ví, proč častěji posílá své malé děti, které dokáží spálit pouze trávu a jenom zřídka se opře celou silou, aby sežehl i les..."

Přítel dvakrát ztracený

Zajíc a králík vlastnili napůl kus loučky u lesa.
   Jednoho večera našel zajíc na své loučce stádo srnců a srn s kolouchy a s překvapením zjistil, že králík jim loučku prodal. I s jeho, zajícovou, polovinou.
   Zmateně toulal se zajíc lesem i poli. Byl rozhořčen. Není tak snadné uvyknout představě, že přítel může být proradný a přátelství nespolehlivé.
   Čas je zařízení velice zvláštní. Faktor, jehož účinek se dá jenom obtížně předvídat. Žernov, hrubě tesané kamenné kolo, neustále smílající slupku bolesti, která pak dorůstá stále slabší a tenčí.
   Jak plynul čas, pocítil zajíc, že nedokáže žít sám. A rozhodl se vyhledat bývalého přítele, aby mu sdělil, že umí provinění odpustit. I když pohnutky králíkova jednání nepochopil.
   Teprve potom zjistil, že s králíkem se už sejít nemůže.
   Řekli mu, že ho ulovila liška, která teď každému ochotně vysvětluje pohnutky svého činu nutností napravit křivdu, spáchanou králíkem na zajíci.

Co může být užitečné

Naříkala straka, že se namáhala zbytečně, když po dlouhé měsíce kdeco nápadného sháněla a snášela do svého hnízda.
"Až teď po takové době jsem se dověděla, že tohle všechno jsou bezcenné tretky a střepy, dobré leda na vyhození. A to jsem se vždycky snažila nedělat nic, co by mi nepřineslo užitek! Navíc se teď kdekdo vysmívá mé naivnosti," stěžovala si své přítelkyni. "A nejhorší na tom je, že mají pravdu."
"Ne tak docela," zamyslila se oslovená. "Nějaký užitek ze své činnosti přece máš. I když je podstatně jiný než ten, který jsi čekala. Teď už víš, co ti užitek přinést nemůže. Dověděla ses, že není zlaté všechno, co se třpytí. A tenhle poznatek je rozhodně také užitečný."

Na svém místě

Naslouchal vesnický voříšek s našpicovanýma ušima vyprávění o statečných bernardýnech, se soudky na krku hrdinně zachraňujících turisty, mrznoucí ve sněhových závějích.
   Je pravda, že ho představa rumu lákala. Ale rozhodně to nebylo to hlavní – zatoužil především také projevit svou odvahu.
   Kromě toho nevěděl, jak se dá takový soudek sehnat.
   Přemluvil svého pána, a když ten se vypravil s lyžemi do hor, vzal ho s sebou.
   A tak jednoho jiskřivého dopoledne stanuli pán a jeho pes na vrcholu sjezdovky a prožívali pocit vzrušení, tak dobře známý všem, kdo se někdy ocitli nahoře.
   Pak se pán opřel do holí a spustil se dolů.
   Voříšek náhle pocítil, že pán je ohrožen. Že tohle je ta chvíle, kdy musí zasáhnout – třebaže to tak docela neodpovídalo jeho původním představám. A pustil se s hlasitým štěkotem po pánově stopě, upozorňuje na nebezpečí, které mu hrozí.
   Skončili v půli kopce na jedné hromadě.
   S ostudou pro oba.
   Tak poznal voříšek, že stát se hrdinou může přece jenom nejspíše doma na dvoře.

Zdání klame

Bušil vůl hlavou do zdi.
"Hlavou zeď neprorazíš," radili mu, "rozhodně ne tuhletu. Je moc tlustá. Musíš si najít nějakou slabší."
"Ba ne," povídá vůl. "Tahleta mi úplně vyhovuje. Nechci ji prorazit. Potřebuji si nabrousit rohy."

Půvab skrytý a náročný

Rostlo v zahrádce několik stromků nádherných čajových růží, od května do července zdaleka zářících velkými květy.
   Přezíravě hleděly růže přes plot, kde se na přilehlé mezi uprostřed hromádek kamení skromně krčil šípkový keř.
   "Když už jsi taky růže jako my," domlouvaly ze zahrádky šípkovému keři, "musíš se snažit. Nejde přece o to, mít tolik květů jako máš ty. Vždyť jsou to jenom samé malé růžičky. Podívej se, jak veliké květy může mít růže, která na sebe dbá!"
   "Přemýšlely jste někdy, sestřičky, o tom, že rok má víc měsíců než jenom letní tři?" odpověděl jim šípkový keř. "V létě dáváte lidem radost a krásu. Ale potom, na podzim, v zimě i na jaře, se o vás musejí starat. Ovazovat vás, přistřihovat a očkovat. Chránit vás před mrazem. Z každé růžičky šípkového keře na kamenité mezi uzraje na podzim šípek, který v zimě uzdravuje děti od kašle a dává obživu hladovějícím sýkorkám. Krása vašich květů je náročná a pomíjivá. Půvab šípkového keře je v jeho skromnosti a užitečnosti."

I když na jeho slova došlo

Uviděl slimák jelena, otloukajícího paroží o kmen starého dubu.
   Vyděšen představou, že si jelen musí ublížit, prolézal lesem křížem krážem a každému vykládal, že dojde k neštěstí.
   Samozřejmě, že se všechno vysvětlilo a slimákovi zbyl kopec ostudy.
   Byl to citlivý slimák. Nedokázal přenést přes své slimáčí srdce, že byl měl ztratit úctu okolí a žít dál jako lhář a roztrušovač klevet.
   Hned další ráno se nechal sezobnout kosem.
   Na jeho slova tak alespoň zčásti došlo.
   Nezdálo se však, že by úcta k jeho památce zůstala nějak zvlášť vysoká.
   Nejvíce mu měli za zlé, že to byl úplně cizí kos, z jiného lesa.

Zákon rovnováhy

Pociťovala jepice jako nespravedlivé, že má žít tak krátce, když se tolik jiných tvorů dožívá věku mnohonásobně delšího.
   Přečetla si, že délka života jedince je přímo úměrná jeho velikosti: havran žije déle než vrabec, pes déle než myš a slon pamatuje několik generací antilop.
   A tak věnovala veliké úsilí zvětšení svých proporcí. Jedla, i když jí nechutnalo, prováděla posilovací cvičení, roztahovala křídla. Snad se opravdu o trochu zvětšila.
   Zaujata svou činností přehlédla v rozhodné chvíli ťuhýka, který ji při jednom jejím cvičném letu sezobl.
   Už nestačila pochopit, že nemohou pomalu umírat, kteří se tak rychle rodí.

Ve stínu velkého

Chodila divoká prasata navštěvovat brambořiště a ovesniště pod lesem.
   Člověk s puškou a psem přicházel hlídat zpustošená pole. Nikdo přitom nevěnoval pozornost malé myšce, pilně se přiživující na tom, co zbylo po prasatech.
   Protože myška byla družná a vůbec ne lakomá, pozvala k sobě postupně mnoho jiných myšek. Všem se tam líbilo, protože na všechny zbylo dost a ti, kterým úroda patřila, se věnovali prasatům budícím daleko větší pozornost.
   Když vyhubili a zahnali prasata, s překvapením zpozorovali, že se ve stínu malého stáda velkých zlodějů úspěšně přiživuje velký houf zlodějů malých. Tak velký, že způsobená škoda je v obou případech stejná.
   Zlodějů sice malých, ale o to nebezpečnějších, že puška a hlídací pes je zastrašit nedokázaly.

Hlupákova chvála

"Tohle nechápu," obrátil se hlupák k moudrému, "když jsem tvou práci naposledy kritizoval, neříkal jsi nic. Dnes jsem tě pochválil a zdá se, že tě to potěšilo ještě míň. Jsi domýšlivý, v tom to vězí!"
   "Myslím, že ne," odpověděl moudrý, "moje chování se dá snadno vysvětlit. Vzpomněl jsem si na ty, kteří tě znají: v jejich očích jsem tvými výhradami získával a tvou chválou ztrácel. Naopak u těch, kteří tě neznají, jsem mohl tvou kritikou ztratit a chválou získat. Jenomže – tvé schopnosti jsou už široce proslulé. Zná tě kdekdo. Proto mi tvá pochvala nemůže způsobit radost."
   * * *
   Kritizován hlupákem, moudrý nic neztrácí. Chválen hlupákem nemá co získat.

Měla pravdu

Obvinili tchoře, že hubí ptačí mláďata ještě nenarozená, jestliže vypíjí vejce v hnízdech.
   Hájil se všelijak. Že mívá hlad a že si nemůže pomoci, protože ho k takovému počínání nutí jakýsi pud zděděný po předcích. Ještě jiné důvody uváděl.
   Nikoho příliš nepřesvědčil.
   Pak se k soudcům obrátila kuna.
   "A je vám známo, vážení, že tchoř vypíjí vejce jenom v opuštěných hnízdech? Pokud by se z nich ptáčata vůbec vylíhla, víte přece, co vyroste z takových ptačích mláďat bez dohledu. Samí pěkní ptáčkové!"
   Tchořovi bylo prominuto.
   Občas je teď možno vidět ho slídit za potravou s kunou pohromadě. Pečlivě dbají na to, aby brali vejce pouze z opuštěných hnízd. Tchoř je opravdu vybírá teprve potom, když kuna odehnala vyděšené rodiče.

Vyzkouší si to

"Pořád slýchávám, že se má v životě poznat všechno a všechno zkusit," povídalo prase psovi, "já už dlouho přemýšlím o tom, jaké to je mít hlad... ne že bych to chtělo natrvalo, to ne, ale jednou bych to přece jen rádo zkusilo. Pořád jenom plné koryto..."
   "Neměj obavy," odpověděl pes, "můžu ti zaručit, že se tvé přání opravdu splní."
   Jeho prohlášení znělo docela přesvědčivě.
   Dobře si pamatoval, že poslední noc před zabíjačkou musí každé prase strávit bez večeře.

Nežalovatelný přestupek

Šla liška lesem a hlasitě naříkala.
   "Co se ti stalo, že tak lamentuješ?" vyptávali se jí zvědaví známí.
   "Jak nemám naříkat, když mě včera přepadl vlk a pobral mi všechno, co jsem měla. Jsem teď načisto chudák. Nezbylo mi nic než čtyři holé tlapy. Co si mám počít?"
   "Ale liško," ptali se, "vždyť je tu možnost na zloděje si stěžovat. Copak je možné, že právě ty bys tohle nevěděla ? Všichni uznávají tvou mazanost... Nebuď přece hloupá. Proč nepředáš celou záležitost soudu?"
   "Právě proto, že nejsem hlupák," povzdechla si liška otráveně, "mezi věcmi, o které mě ten zloděj vlk obral, bylo pár takových, které jsem sama jinde uzmula. A nejvíc mě štve, že on tohle ví a ještě se může vysmívat... mé bezmocnosti."
   * * *
   Kdo chce na jiného ukazovat, musí mít sám čisté ruce!

Silní a slabí

Přiletěla moucha. Za ní přilétaly druhá a další.
   Usedaly na oj žebřiňáku a pokoušely se jím pohnout, aby se dostaly k předmětu svého zájmu, který zůstal ležet právě pod kolem těžkého vozu.
   Lidé přivedli vola a zapřáhli ho vedle oje.
   Aby se zbavil dotěrných much, škubl sebou a vozem pohnul. Mouchy nechaly vola volem a chvatně usedaly na zem pod vůz.
   "Jakou máš sílu, vole," pravila obdivně moucha. "Bylo nás tolik, když jsme se pokoušely vozem pohnout a nedokázaly jsme to. A tobě stačilo jenom udělat krok..."
   "Přeháníš, moucho," zavrtěl vůl hlavou. "Já nejsem nijak mimořádně silný. Síla je pojem relativní. Mnozí prostě raději obdivují sílu druhých, aby nemuseli mluvit o vlastní slabosti."
   A pak si ještě uvědomil, že by ho nikdy ani nenapadlo hýbat vozem, kdyby ho slabé mouchy k tomu nepřiměly svým dotěrným obtěžováním. Neboť i nepatrná síla může uvést do chodu velkou a obtížnou věc.

Oba se přepočítali

Chodily ovce z pastvy po lávce do salaše.
   Pes zezadu naháněl stádo a ovce jedna za druhou přecházely přes potok. Na druhé straně ovčák ovce počítal.
   Protože jednotvárné počítání uspává, nedokázal ovčák nikdy dovést svou činnost do úplného konce. A tak, sotva se v tichu podvečera přidalo k bečení ovcí ovčákovo chrápání, přicházel vlk a odnášel si ovci.
   Tak běžel čas.
   Stádo se zmenšovalo, až jednou nestačilo zkrácené počítání ztenčeného ovčího houfu ovčáka uspat.
   Proto se mu podařilo přistihnout vlka, který si už vybíral ovci jako samozřejmost, a udělat s ním krátký proces.
   Vlčí kožich byl ovšem dost hubenou záplatou za prořídlé ovčí stádo.

Špatné důsledky dobrého skutku

Bouře vyvrátila v lese strom. Padl tak nešťastně, že zastínil česno včelího roje v sousedním dutém kmeni.
   Včely, zvyklé, že je ráno sluneční paprsky probouzely co nejdříve, uvažovaly o přestěhování.
   Šel kolem medvěd, uslyšel o jejich potížích, a silou svých tlap odvalil sražený strom o kus dál.
   Včely medvědovi poděkovaly a jako projev vděčnosti mu poslaly plástev medu.
   Nakonec se stejně musely přestěhovat.
   Ranní sluníčko vyhřívalo úl stejně štědře jako dříve. Medvěd, kterému med zachutnal, se však naučil po padlém kmeni šplhat snadno až do úlu a vybírat si med úplně pravidelně. A stěžovat si na něho včely dost dobře nemohly, když všichni věděli, že jim kdysi nezištně prokázal laskavost.

Řešení příliš radikální

Podali trubci stížnost na včely pro nešetrné zacházení.
   Byla ustavena komise. Navštívila úl, seznámila se s poměry tam panujícími a vyslechla zúčastněné strany. Po přiměřené době dospěla k závěru, že s trubci se opravdu zacházelo odsouzeníhodným způsobem, v čemž by bylo třeba zjednat nápravu.
   Trubci dávali najevo svou úplnou spokojenost.
   "To ovšem není všechno," připojil ještě mluvčí komise, "navíc jsme zjistili, že včely nedaly trubcům vůbec příležitost pracovně se v úlu realizovat. Takže – ačkoli se o tom stěžovatelé nezmiňovali – považovala komise za potřebné zjednat nápravu i v tomto směru a zajistila jim, aby se mohli v budoucnu zúčastňovat práce společně se včelími dělnicemi."
   Poté trubci stáhli svou stížnost zpět.

Licoměrnost

"Lidé si tě dost neváží," pochleboval vrabec skřivanovi, "vždyť by bez tvého zpěvu ani nepoznali, kdy mají vyjet do polí orat a sít. Kdyby nezaseli, nebylo by co sklízet a neměli by co jíst. Takže... ty je vlastně zachraňuješ před bídou a hladem. A za tohle všechno ti zůstávají dlužni."
Skřivan zavrtěl hlavou.
"Přeháníš, vrabče. Já sice opravdu zpívám a poletuji nad jejich jarními poli, ale... ořou a sejí na nich oni. A vůbec nevím, zdali potřebují mé upozornění. Třeba to vědí sami a stejně by se dali do práce, i kdybych nezpíval. Ostatně, ani moc nevěřím, že si opravdu mé práce vážíš tolik, jak jsi naznačoval. Kdybys to myslil upřímně, muselo by tě nejdříve ze všeho napadnout, že můj zpěv zachraňuje před hladem především tebe. Protože ty se přiživuješ na tom, co lidem zbude. A kdyby jim nezbylo..."

Úspěšný učitel a důsledný žák

Učil starý rys mladého, že musí být tvrdý a nelítostný, aby dokázal obstát v krutých podmínkách života v horách. Nikomu neodpouštět, neznat slitování, s nikým se nemazlit. A hlavně – nedělat žádné výjimky.
   Mladý rys byl učenlivým žákem a pilně studoval jednotlivé lekce. Naučil se strhávat srnce skokem z větví dubů nad zvěřími stezkami, lámat vaz silnějším a hrůzou omračovat slabší.
   Starý byl spokojen.
   Do té doby, než poznal, že si jeho žák především dobře osvojil zásadu, že má být zcela důsledný a nedělat žádné výjimky.
   Ani vůči svému učiteli.

Jak se do lesa volá...

Prohnal vlk neopatrného beránka, který se zatoulal do lesa. Jen s obtížemi a pomocí těch, kteří s ním jako slabším sympatizovali a vlka zdržovali, se pronásledovanému podařilo dostat do bezpečí z lesa ven.
   Nikdo nemá rád, je-li jeho sebevědomí uráženo. Zejména tenkrát ne, činí-li se tak před svědky. A beránek dobře věděl, že jeho závod s vlkem měl diváky.
   Nemohl se zbavit pocitu, že jsou závody, v nichž vítěz nedostává vavřínový věnec. I když získal podstatně víc, totiž život, pořád tu zůstává skutečnost, že utíkal. Zřejmě je vítězství v běhu oceňováno jako sportovní výkon jenom tehdy, nastoupí-li ke startu všichni zúčastnění zcela dobrovolně.
   Aby odčinil utrpěnou křivdu, chodíval beránek pravidelně každé ráno na okraj lesa a hlasitě nevybíravými slovy napadal vlčí vlastnosti, vady charakteru i tělesné nedostatky. A protože se záporné vlastnosti druhého nejlépe vyjímají na pozadí kladných vlastností vlastních, nezapomínal beránek zdůrazňovat skutečnost, že vlka svým umem nedávno přelstil.
   Pomoc, které se mu dostalo při jeho útěku před vlkem, byla ponechána stranou. Nehodila se.
   Tak se stalo, že když se vlk objevil jednoho dne na scéně, nedostalo se tentokrát beránkovi při útěku pomoci.
   Nikdo neslyší rád, zůstávají-li jeho zásluhy nepovšimnuty.

Možné je ledacos

Zakopl kohout o vejce a rozzlobeně se je chystal rozklovnout jako trest za to, že se odvážilo postavit se mu do cesty.
"Jen do toho," ozvala se opodál stojící slepice, "možná se ti podaří vykonat záslužný a užitečný čin. Třeba by se z něj vylíhl právě takový nafoukanec jako jsi ty!"

Kladný význam záporného hodnocení

Složil skřivan novou písničku.
   Protože ho opravdu zajímalo, je-li jeho nová skladba dobrá, předložil ji několika známým k posouzení.
   Písničku si poslechli, zamyslili se a uvedli své připomínky.
   Prvnímu se zdála zbytečně dlouhá a doporučil zkrácení.
   Druhému připadalo potřebné některé části podrobněji rozvést.
   Třetí doporučoval oživit ji několika veselejšími takty.
   Poslední navrhoval zdůraznit vážnost základní melodie.
   Skřivan všechny pozorně vyslechl, poděkoval jim a pocítil, že hodnocení ho naprosto uklidnilo a povzbudilo jeho sebedůvěru.
   Vycházeje z principu, že skutečné nedostatky by se musely v hodnocení objevit opakovaně a že opačné názory se vzájemně ruší, jal se spokojeně zpívat svou novou písničku bez jakýchkoliv úprav.

Vzdělanost to nevyřeší

Rozčiloval se komár, že kdekdo usiluje o jeho život.
   "Vždyť nemají žádné rozumné důvody, pro které bych měl být pronásledován! Entomologové přece objektivně prokázali, že my, komáří samečkové, kteří pískáme a pobzukujeme, nikomu nedokážeme ublížit. To všechno komáří samičky..." opatrně se rozhlédl, "ty potichu přisednou a sají cizí krev! Pes, který štěká, nekouše a komár, který bzučí, neštípe. Tak proč se každý ohání po nás a snaží se nás připlácnout?"
   Marně mu vysvětlovali, že ten, kdo svým počínáním kryje činnost opravdových škůdců a navíc se jim tak nápadně podobá, nenajde omluvu v očích poškozených. I kdyby bylo toto počínání samo o sobě prokazatelně neškodné.
   Protože i komáři pociťují jako potřebné umět si vysvětlit, co se kolem nich děje, usoudil komáří sameček, že se pro něho nepříznivý stav věcí napraví s rozšířením poznatků vědy o životě komárů.
   Tahle představa mu umožňovala smířit se se statistikou, nemilosrdně vykazující podstatně vyšší úmrtnost v řadách komárů, kteří bzučí, ve srovnání s těmi, kteří sají.
   Skončil jednoho dne mezi připlácnutými, aniž stačil dospět k poznání, že se situace pro bzučící komáry nezmění, dokud budou i nadále jejich bzučení jiní využívat k tomu, aby nerušeně sáli.
   Rovněž nepochopil, že postižení víc než pravdu a vysvětlení potřebují důkaz o tom, že se původci svého trápení pomstili a potrestali ho. A ten jim každé přerušené písknutí zřejmě dokáže poskytnout.

Problém měření

Vychloubala se žába, že ji želva nedohoní.
   "Nechápu, nač jsi tak pyšná," povídá želva klidně, "já jsem naopak přesvědčena, že se ti docela dobře vyrovnám! Ani závodit přitom nemusíme."
   ? ? ?
   "Proč? Vždyť je to úplně jednoduché. Předhoníš zajíce? Tak vidíš, já taky ne. Dohoníš dešťovku? Já taky. Takže jsme na tom obě stejně."
   A s tím se důstojně vzdálila.

Důležitost detailu

Vyprávěl orel slepici, jak daleko lze dohlédnout při letu ve velkých výškách a zval ji, aby létala s ním.
"Ba ne, orle," odpověděla slepice, "z té výšky se možná dohlédne daleko, jenomže není vidět dost podrobností. Například žížaly."

Pes na karavanu štěkající

Lze najít řadu důvodů schopných stát se pohnutkou psovi, aby štěkal na karavanu.
   Opouští-li karavana město či oázu, může být štěkot psa projevem lítosti z rozloučení nebo příslibu návratu.
   Přichází-li karavana k místu pobytu psa, může být jeho štěkot projevem snad radosti, možná ostražitosti nebo naděje na dobrodružství.
   Všechny tyto interpretace psího štěkotu jsou přijatelné a pochopitelné, protože schopné být takto námi samotnými prožívány.
   Předmětem posměchu a kritiky je štěkot psa, snažícího se karavanu zastavit anebo alespoň svést z její cesty. Protože pociťujeme, že pes by neměl určovat, kam má a kam nemá karavana jít.
   Nebraňme mu však dávat najevo pocity smutku nad odchodem velbloudů nebo projevy radosti nad jejich návratem.
   Protože i náš vlastní život je posloupností odchodů a návratů a svět našich pocitů je složen z radostí a smutků nad oběma z nich.

Nedůvěřivý

Vydal kos knihu povídek.
   Humoristických.
   Velice ho potěšila reakce kamaráda z dětství, se kterým se už dávno nesetkal a který mu teď poslal lístek.
   "Gratuluji. Dva večery jsem se výtečně bavil."
   Radost z uznání začala ochabovat v okamžiku, kdy ho napadlo, že jeho kniha je poměrně objemná.
   "Co když ji přítel četl déle než dva dny?"

Nabídka kompromisu

Jestřáb a liška se dohodli o rozdělení oblastí zájmu: liška nebude lovit ptáky a jestřáb nechá na pokoji zvířata.
   Nějakou dobu úmluva úspěšně fungovala.
   K nejasnostem došlo po čase v případě slepice.
   "Vždyť přece lítá," tvrdil jestřáb.
   "Ale jenom z donucení a nerada," ohrazovala se liška.
   A liška také nakonec přišla s nabídkou kompromisního řešení: Co lítá, je jestřábovo – co chodí po zemi, patří jí.
   Věděla, že hloupou mladou a tučnou slepici lítat ani nenapadne. Svých křídel používají jenom zkušené staré slepice, které se už zbavily přebytečného tuku a masa. A jenom tyto poslední by měly být považovány za ptáky a jako takové jestřábem loveny.
   Pak sama už předem velkoryse slíbila, že na slepici, letící vzduchem, se ani nepokusí zaútočit.

Odvaha nejvyšší

Zajíce považovali za odvážného, protože si troufal v zimě až do vesnických zahrad ohryzávat mladé jabloně.
   Oceňovali statečnost ryb, žijících v řece nad výpustí celulózky, produkující oslnivě bílý papír, zčásti určený, aby byl popsán úvahami o potřebě čistých vod.
   Vážili si odvahy jezevce, který se ve svém doupěti neohroženě postavil myslivcovým psům a své právo na život proti přesile uhájil.
   Nejvíce však obdivovali statečnost a odvahu kvočny, spoléhající na rady mladších slepic, které jako kuřata sama vychovala...

Něco za něco

"Já nevím, co na mně ti lidé vidí," povídá rozpačitě vepř koňovi, "ty se sotva dovlečeš celý sedřený večer z pole domů a oni nejdříve nesou večeři mně. Skoro se stydím... vždyť já bych dokázal počkat! A to ještě není všechno – oni občas kvůli mně dokonce sami sebe odbudou. Nezávidíš mi ten blahobyt?"
"Ani ne," odpověděl kůň, který už několik generací vepřů na dvoře přežil.

Holub v hrsti

Držel vrabce v hrsti.
   Zadumaně pozoroval holuba, odpočívajícího v bezpečí na střeše.
   Čím déle na střechu hleděl, tím více pociťoval, že holub na střeše je pořád ještě naděje na pečeni s nádivkou. I když třeba naděje nevelká.
   Zato titěrné vrabčí tělíčko v jeho dlani vydávalo spolehlivé svědectví o tom, že tahle jistota zaručuje užitek zcela zanedbatelný.
   Ulovit vrabce je snadnější než chytit holuba. Kdo chytá vrabce, má úspěch častěji.
   Ale pokaždé je to jen malý úspěch.
   Kdo se odváží na holuby, nese velká riziko neúspěchu. Zato je tu pořád naděje úspěchu, který stojí za to, aby bylo ono riziko podstoupeno.
   Takže nebraňme těm, kteří se rozhodli pro holuby. Nevysmívejme se jim.
   Konec konců, co jiného zbude nám, až budou všichni vrabčáci polapáni?

Zkušenost

Ztroskotala loď.
   Jediným cestujícím, kterému se podařilo zachránit na osamělém ostrůvku, byl malý pudlík. Ani on však nevyvázl bez úhony: při nehodě ztratil oko a nohu.
   Ostrovní fauna se živě zajímala o nového přistěhovalce a umožnila mu prožít na ostrově klidný život až do přirozené smrti. Vzhledem k okolnostem psí rod na ostrově vyhynul zároveň s pudlíkem.
   Už po několik generací je program školního vzdělávání mláďat ostrovních živočichů rozšířen o kapitolu, v níž se pojednává o psech. Hovoří se v ní o psích zvycích, jejich početnosti ve světě, vztahu k lidem a ostatním tvorům.
   V odstavci o anatomii psa se konstatuje, že pes je jednooký tvor se třema nohama.

Neúplné vzdělání

Uvažovala slepice o záhadě mizení jejích družek ze dvora.
   Postupně dospěla k poznání, že intervaly mezi dvěma za sebou následujícími ztrátami jsou pravidelné a zahrnují sedm dní a sedm nocí. Zjistila, že ke zmizení slepice dochází v den, který lidé nazývají sobotou. Seznámila se tak s některými zásadami kalendáře a jako expert v této věci získala na dvoře jistou proslulost.
   Aplikaci teoretických poznatků v denním životě si vyhradila pro sebe. Každou sobotu, jak se ji naučila podle jistých známek v chování lidí rozpoznávat, trávila o samotě v nenápadném koutku, kde nikoho nenapadlo ji hledat. Díky tomuto postupu přežila bez úhony mnoho týdnů a procházela se vesele po dvoře v době, kdy téměř všechny její vrstevnice už zmizely v nenávratnu.
   Přece se však stalo, že byla vyhlédnuta a lapena, aby přispěla ke kvalitě sváteční slepičí polévky.
   Do poslední chvíle života se víc než svým osudem trápila nejistotou o tom, kde udělala chybu.
   Už se nestačila dovědět, že v onom týdnu se vyskytl kromě neděle ještě další sváteční den.

Právo sklízet

Chytila liška zajíce na poli pod lesem, kde pilně zaléval hlavičky mladého salátu.
"To není spravedlivé," bránil se, "vždycky mne učili, že nemohu sklízet, co jsem nezasel. Já sázel salát, okopával ho a za sucha zaléval tamhle z potoka. Jenom té vody co jsem se natahal! A ty si přijdeš jenom tak, jakoby nic... a ulovíš mne. Vždyť jsi nic nezasela!"
"Ale jdi," smála se liška, "a kdo myslíš, ti umožnil sázet salát na tomto záhoně? Vždyť ještě loni patřilo pole jinému zajíci a tobě připadlo, když on se ztratil. Jeho zmizení, to byla moje zásluha, která mi dává právo se o tebe zajímat..."

Mnohomluvnost a mlčenlivost

"Jak si může někdo zařadit mezi své rádce tvora tak užvaněného jako je papoušek?" divila se ryba, "každý si přece snadno dovede představit, kolik nesmyslů a hloupostí se mezi tolika slovy musí objevit!"
Připustili, že mezi mnoha slovy lze opravdu očekávat výskyt řady nesprávných názorů. Vysvětlili jí však, že užitečnost mnohomluvného rádce je sice někdy problematická, ale přesto je třeba dávat mu přednost před rádcem nemluvným.
Ten, kdo neříká nic, protože žádný názor nemá, nemůže říci ani nic moudrého.

Přece něco

Vytýkali mravenci cvrčkovi, že žije chaoticky a bez plánu, že to, co udělá, postrádá řád a soustavnost, takže vynaložené úsilí přijde často nazmar.
   "Jak to... bez plánu?" bránil se cvrček, "já jsem si přece plán práce na začátku roku pečlivě sestavil!"
   "I kdyby to byla pravda," namítali mravenci, "že sis opravdu svou činnost naplánoval, stejně jsi z toho plánu nic nesplnil!"
   "To je lež," ohradil se cvrček opravdu rozhořčen, "uznávám, že nejsem příliš pořádný, ale jeden bod svého pracovního programu jsem splnil určitě. Tím jsem si jist!"
   "A který, proboha?" nedali mu pokoj.
   "No, přece... sestavení pracovního programu. To byl jeho první bod!"

Kritérium nevhodně zvolené

Hledal si pes místo.
   Chodil od jednoho pána ke druhému, nabízel své služby a bedlivě přitom sledoval tloušťku pánovy hole. Vycházel totiž z toho, že mezi výhodností služby a mohutností hole domácího je nepřímá úměrnost.
   Po nějaké době se potkal s člověkem, který neměl vůbec žádnou hůl a ke kterému okamžitě vstoupil do služby.
   Při nejbližším konfliktu mezi psem a pánem se však hůl odkudsi objevila a psovi nezbylo než lamentovat nad nespolehlivostí životních pravidel.
   "Jo, kamaráde," smáli se mu zkušenější druhové, "kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. Takže je neúčelné hledat si pána podle tloušťky jeho hole. Musíš zjišťovat, jakou má povahu! I když tohle je mnohem obtížnější než změřit, jak těžkou má hůl..."

Strach, který se odečetl

Šel zajíc do lesa, a protože se bál, požádal kamaráda, aby ho doprovodil. Spoléhal na to, že jeho přítel je statečnější než on a z nebezpečí by mu pomohl.
   Pozvaný zajíc si o vlastním hrdinství nedělal žádné iluze. Řekl si, že dva jsou víc než jeden, a protože si do lesa stejně potřeboval zaskočit, s návrhem souhlasil.
   Na mýtině našli svěží trávu s mladým jetelem, napásli se a ještě si donesli zásobu domů.
   Šramot a jiné zvuky, které by každého z nich samotného dokázaly vyhnat z pastvy, jim teď tolik nevadily. Jeden pokukoval po druhém, trochu se za svůj strach oba styděli a tím si navzájem dodali odvahu zůstat.
   Tak si ověřili, že ve společenství se odvaha jednotlivců násobí, zatímco strach se odečítá.

Dobrá vůle nezmůže všechno

Přátelili se pes se slepicí.
   Po dvoře bylo možno tu a tam zaslechnout poznámku, že je snadné udržet přátelství mezi těmi, kdo si vzájemně nepřekážejí a jejichž zájmy se vůbec nekříží.
   Slepici to mrzelo. Byla svou povahou idealistka a veřejné mínění jí nebylo lhostejné. Pociťovala potřebu dokázat ostatním a konec konců také sobě samé, že její přátelství se psem má pevné a dostatečně hluboké základy, schopné vydržet i životní zkoušky.
   Navrhla proto svému příteli, že převezme na několik dní jeho práci. "Už dávno sis přál vybrat dovolenou," řekla mu, "a já ti teď umožním, aby se tvé přání splnilo. Stejně každé ráno brzy vstávám a večer jsou zase vzhůru jiní," vysvětlovala překvapenému psovi.
   A tak si pes sbalil po obědě do uzlíku pár kostí a zmizel.
   Hned první noc navštívila dvůr kuna. Slepici, statečně se pokoušející plnit funkci hlídacího psa, zakousla jako první. O její další činnosti bude lépe pomlčet.
   Ubohý pes, kterému po návratu z dovolené hned ve vratech spráskali hřbet, dodnes přemýšlí, zda udělal chybu on anebo jeho přítelkyně.

Poezie a próza

Králík a zajíc se přeli o umělecký styl.
   Proti názoru králíka, který hájil strohou geometrii přímého běhu s důrazem na význam rychlosti, prosazoval zajíc teorii elegance rafinovaného kličkování. Nakonec se shodli na jediném: že jejich životní styly se zásadně liší a jejich zájmy jsou zcela rozdílné.
   K ránu se oba sešli na témž záhoně salátu.
   S překvapením pocítili, že ráno s plným žaludkem se jeví diskutovaný problém poněkud jinak než večer, kdy měli oba hlad.
   Vydali proto prohlášení, že umělecký názor je závislý na stavu zažívání.

Zavděčit se všem

Barvou srsti ani celkovým vzhledem se onen křeček nijak nelišil od ostatních křečků. Tedy, abychom byli přesní – kdybyste si dali tu práci a podrobně si všímali všech detailů, jistě by se vám podařilo nějaké drobné zvláštnosti zjistit. Rozhodně by však nepřekročily normy, vymezující v biologické klasifikaci druh křeček polní.
   Ve vzhledu to tedy opravdu nebylo. To, čím se lišil náš křeček od stovek svých druhů, byla vlastnost charakteru. Byla to citlivost. Zatímco ostatní křečci pokojně konali svou křeččí činnost, rodovými instinkty v nich zakořeněnou, trápil se náš křeček pomyšlením, že se o nich, křečcích, tak nepěkně mluví. Vadilo mu, že jsou křečci považováni za hamouny, hrabivce a lakomce. Prostě, za křečky. Věděl, že když se jednou narodil jako křeček, těžko může očekávat, že bude hodnocen jako symbol síly, elegance nebo odvahy. Natolik byl realista. Přesto však snil o časech, kdy budou křečci považováni za solidní, vážené obyvatele živočišné říše, s nimiž nejsou spojovány žádné hanlivé představy.
   A tak se rozhodl pro svůj sen něco konkrétního udělat.
   Jal se prohlašovat, že shromažďovat celé léto zásoby na zimu není nezbytnou vlastností křečků. Ochotně pomáhal krtkům budovat podzemní chodby, ježkům vyhledával žížaly a slimáky a dokonce chodil občas s veverkami hledat v listí zapadlé oříšky.
   Všichni křečka chválili za jeho obětavost.
   Nejvíce byl oceňován na jaře, kdy jeho vyhublá mrtvolka byla nezvratným důkazem opravdovosti křečkových zásad.

Překvapení

Beran byl znám jako vynikající sportovec, výborně běhal a skákal, silné rohy se klenuly nádhernou spirálou nad tvrdou lebkou, a když sklonil výhružně kudrnatou hlavu... Pro ovčí oko radost pohledět.
   Nebylo divu, že na pastvu chtěly všechny ovce chodit právě s ním. Snad se teď dokonce na vlčí návštěvu těšily jako na příjemné povyražení. "To bude pro něho překvapení, až bude muset utíkat," těšily se.
   Vlk přišel.
   Zřejmě se však objevil z nesprávné strany, takže krajní ovce poděšeně zabečela, dala se na útěk a za ní okamžitě celé stádo. Beran prokázal svou tělesnou zdatnost a za malou chvíli byl už bezpečně v čele prchajícího stáda.
   Vlk popadl nejpomalejší ovci a se zájmem se jí věnoval.
   A ovcím teprve v bezpečí pod kopcem došlo, že u překvapení je podstatné zejména to, kdo má být překvapen.

Bezpečnost a předpisy

Konstatovali zajíci, že se rozmohla v zaječích řadách neopatrnost a nezodpovědnost vůči zaječímu rodu. Příliš mnoho ušáků doplatilo v poslední době na svou lehkomyslnost. Usnesení poukázalo na to, že rozpomínat se na bezpečnostní opatření teprve tehdy, když už hřbet pevně vězí v liščích zubech, je v podstatě plýtvání energií.
   Speciálně jmenovaná komise vypracovala nové, dokonalejší a podstatně přísnější předpisy pro ochranu zaječího života, kůže a cti. Pravidla byla sepsána zaječí řečí do svazku březové kůry a každý si musel jeden exemplář zakoupit.
   V jednom z bodů ochranných ustanovení byl příkaz, že každý zajíc je povinen nosit březové předpisy stále s sebou, aby do nich mohl v případě potřeby nahlédnout.
   Opatření se zdálo být velmi rozumné. Lišák se totiž nejdříve domníval, že se zajíci vyzbrojili klacky. Když však namátkovým pokusem zjistil, že zajíc s nákladem březové kůry daleko neuteče a že kůra samotná není jako obranná zbraň použitelná, bylo po několika týdnech roztroušeno po polích a stráních mnoho březových svitků, navždy opuštěných jejich majiteli.
   Nařízení o povinném nošení předpisů bylo tedy zrušeno a nahrazeno požadavkem, aby se každý zajíc naučil předpisům zpaměti. Byly vypsány zkoušky, které musel každý zajíc ve věku od šesti měsíců výše absolvovat. Pro nejlepšího znalce předpisů byla připravena zlatá medaile s diplomem.
   A tak bylo možno ve vlahých podvečerech pozdního léta vidět osamělé postavy zajíců, zahloubaných pod keři a u mezí do studia březových svitků. S rostoucími vědomostmi zajícům rostly hlavy a zakrňovaly běhy.
   Přišel den zkoušek.
   S pečlivě vykartáčovanými kožichy předstupovali ušáci před komisi a demonstrovali svoje znalosti bezpečnostních předpisů. Úroveň znalostí byla celkově shledána výtečnou. Kromě zajíců sledoval scénu zkoušek ze stínu na okraji lesa jediný divák –, jehož jméno bylo ostatně zkoušejícími i zkoušenými často citováno.
   Třesoucím se během převzal nejlepší ze zkoušených diplom a zlatou medaili. Celý rozechvělý přijímal blahopřání známých a nakonec, unavený a šťastný, usedl do voňavé trávy a oddal se snění...
   Stín na kraji lesa se pomalu a opatrně pohnul směrem ke šťastnému výherci.
   Blýskající se zlatou medaili sebrala druhý den straka a pod opuštěným, osiřelým diplomem se schovávají před deštěm mravenci.

Dva nedělající totéž

Postavili vrabce před soud. Byl obviněn z krádeže zrní slepicím.
   Vrabec nezapíral. Svůj čin odůvodňoval tím, že má spoustu dětí a že je chudý. Tvrdil, že kradl z nutnosti, že musel, protože hladem zemřít nechtěl a jinou možnost živobytí neviděl. Nakonec vida že jeho argumenty nechávají soud bez zjevného účinku, povídá ještě:
   "A co taková straka, vážený soude? Ta přece pořád bere z cizího a nikdo ji za to netrestá..."
   Dostalo se mu poučení, že v případě straky se nejedná o krádež, a proto že straka před soud nepatří. Že stračí počínání je spíše kvalifikovatelné jako sport (a pak by je měl hodnotit sportovní výbor), anebo jako genetické zatížení (a pak je mají posuzovat vývojoví psychologové).
   Zejména pak přesvědčili vrabce o nevhodnosti jeho námitky, když mu uvedli, že straka si bere věci pro ni nepotřebné, že vlastně krást nemusí, zatímco on krást musí, protože ukradené potřebuje. Proto je jeho počínání mnohem závažnější a společensky nebezpečnější...

Komplexní rozhodnutí

Dostal vlk chuť na skopové. Vyhlédl si na stráni berana a jal se ho stíhat.
   Brzy zjistil, že si vybral špatně. Beran běhal výborně, a tak se lov změnil ve zdlouhavou honičku, kterou musel vlk nakonec pro naprostou vyčerpanost vzdát.
   Rozhořčen, že beran nerespektuje zavedené zásady chování, sedl vlk a napsal ovcím anonymní dopis. V dopise upozornil, že nebudou mít brzy co žrát, nechají-li berana zdupávat trávu na stráni.
   Ovce anonymní zprávu projednaly. Vzaly v úvahu všechny okolnosti a rozhodly se:
   a) odsoudit psaní anonymních dopisů jako nedůstojné
   b) přiznat beranovi jako polehčující okolnost, že se jinak než útěkem zachránit nemohl
   c) zakázat, aby se při útěku před vlkem přebíhala stráň více než dvakrát.
   Ovčí rozhodnutí bylo sepsáno a vyvěšeno na okraji stráně. Všichni, kdo si je mohli přečíst, souhlasili s tím, že je moudré, protože vzalo v úvahu všechny okolnosti.
   Nejvíce souhlasil vlk. Vyzkoušel si, že na dvojí přeběhnutí stráně mu dech vystačí.

Splněné přání

Koupil si zajíc boty. Moderní, pohodlné a dokonce pěkně vypadaly, jak se občas stává.
   Když přestal zajíc v nových botách obdivovat svou vlastní eleganci (k čemuž došlo zakrátko poté, co ji přestali obdivovat ostatní zajíci), všiml si, že se mu běhá poněkud obtížněji než dříve. Ukázalo se, že boty jsou mu velké.
   Boty byly opravdu pěkné, a tak je zajíc za jiné vyměnit nechtěl. Ostatně, stejně už prošla zákonitá lhůta, která mu výměnu bot umožňovala. A tak se rozhodl, že si koupí do bot vložky.
   Bohužel se ukázalo, že sehnat vložky správné velikosti je obtížnější než koupit si boty. Je pravda, že občas se nějaké vložky v obchodě našly, ale byly buď malé anebo naopak velké, anebo se nehodily z jiného důvodu. Zajíc si postupně zvykl jednak chodit pomalu a jednak se pravidelně v obchodě ptát po vložkách do bot. Vytvořil se stereotyp – stiskl kliku, pozdravil a zeptal se po vložkách. Prodavačka stiskla rty, pozdravila a odpověděla, že nejsou. Po jisté době zahrnul zajíc zastávku v obchodě jako stálý bod do svého denního programu. A tak plynul čas.
   Až jednoho dne... přidala prodavačka k obvyklému pozdravu významný úsměv, sáhla za sebe do regálu a položila na pult před zajíce vložky do bot přesně té velikosti, na jakou se tak dlouho ptal.
   Byl natolik zmaten, že jenom s obtížemi shledával slova díků. Když se vzpamatoval, zaplatil a vzal si tak dlouho sháněnou věc. Dokonce mu chvíli trvalo, než si uvědomil, nač ji vlastně potřeboval. Sehnul se, zul boty, dal do nich vložky a znovu se obul.
   S překvapením zjistil, že ho boty tlačí.
   Po té době to byly už docela jiné boty.

Vzor

Vidělo kuře orla bez hnutí křídel rýsovat nádhernou spirálu zákonů aerodynamiky na pozadí modravé oblohy. "Létat je krásné a snadné," zasnilo se, vylezlo na půdu a skokem z vikýře si polámalo nohy pod koly žebřiňáku.
"Jak strašlivý musí být pád z výšky do hlubin," zhrozilo se orlí mládě, pozorující kámen uvolněný nohou kamzíka, a schoulilo se strachem na dně hnízda.

Jak králík zpyšněl

Spadl medvěd do jámy. Jáma byla hluboká a její okraje příkré, takže nedokázal sám vylézt.
   Medvědovo bědování zaslechl kolemjdoucí králík. Protože měl dobré srdce, dal si tu práci, odhryzal z okolních keřů větve, naházel je do jámy a tak se mu podařilo dostat medvěda ven.
   Medvěd králíkovi děkoval, nabízel mu med, mladou křepelku, loňské ořechy a hovězí kýtu. Když králík stále skromně odmítal, medvěd ho z vděčnosti srdečně objal a rozloučili se.
   V souvislosti s medvědím objetím králík od té doby napadal na levou zadní a pociťoval silné bolesti páteře.
   Rozhodně odmítal kohokoli dalšího z jam vyprošťovat.
   Všeobecně se rozšířil názor, že králíkovi stoupl úspěch jeho činu do hlavy a že zpyšněl.

Relativnost cti

Vytýkal levhart antilopě, že před ním zbaběle prchá: "Proč se mi nedokážeš postavit v čestném boji? K čemu je dobré dělat ostatním nedůstojné divadlo a unavovat se zbytečným pobíháním? Vždyť nejsi beze zbraní: máš kopyta a tvrdou lebku. Dokonce zubů nemáš míň než já..."
"Souhlasím, levharte," zamyslila se antilopa, "ať je tedy po tvém. Já nebudu zbaběle utíkat, nebudeš-li se ty za mnou proti větru zákeřně a nedůstojně plazit po břiše."

II.

Zákony perspektivy

Vařila myška kašičku
Přitom se bála trošičku:
Co když se myšák od někoho doví
že trošku dala jinému myšáčkovi?
Neboj se, myško, kdo by mu to řek'?
Tvůj myšák jinde naletěl na špek!

Spravedlivější vztah

Omrzelo zajíce stále se schovávat před liškou, a proto se nastěhoval do blízkosti vlčího doupěte.
   "Co blázníš, hlupáku," vzkázala mu liška, "myslíš, že ve vlčím žaludku je zaječí hřbet méně stravitelný než v žaludku liščím? Teď mají místo jednoho o tebe zájem dva..."
   "Máš pravdu, liško," odpověděl zajíc, "jenomže když už mám být sežrán, dávám přednost tomu, abych si sám vybral zuby, ve kterých skončím. A pak, taky mi dělá dobře vědomí, že budeš-li mě chtít pronásledovat, bude v tom i pro tebe riziko, že ti vlk pocuchá kožich. Náš vztah se tak stane alespoň trochu spravedlivějším..."
   Od té doby nikdo lišce nevymluví, že zajíci jsou tvorové velice zlomyslní a záludní.

Poslušnost

Žili spolu spokojeně v chlívku dva čuníci.
   První z nich vyslechl kdysi rozhovor hospodyně se sousedkou na téma obezity a půvabu. Aplikoval vyslechnuté na prasečí poměry a tak se stalo, že oč pomaleji tloustl první, o to rychleji přibýval druhý čuník.
   Do jejich vzájemné pohody vnášely mírnou nevraživost jenom občasné poznámky hospodyně, že "ten první by si měl vzít příklad z toho druhého", jejichž důvod si první čuník nedokázal nijak vysvětlit, když se přece tolik snažil.
   Nicméně, podobné maličkosti nemohly narušit vzájemnou náklonnost obou čuněcích druhů. Vlastně se díky svým odlišným životním koncepcím vzájemně výhodně doplňovali: prvnímu lichotilo vědomí, že je pohlednější než jeho kamarád, který si byl zase vědom toho, že ho hospodyně chválí a jemuž vyhovovalo, že mu jeho přítel občas přenechá část svého oběda.
   Pak přišel den, kdy z chlívku vypustili většího čuníka samotného, aby se jeho štíhlejší druh návratu svého přítele už nedočkal. Navíc vyslechl k večeru vzrušené kdákání slepic, z něhož vyrozuměl, že došlo k tragedii.
   A tak se až do konce svého života nemohl čuník zbavit pochybností o tom, zdali se opravdu vyplácí snažit se být co nejvíc poslušným...

Ochránce

Zdálo se včelám nesnesitelné nadále bezmocně přihlížet, jak jim medvěd vykrádá úl.
   Daly proto do novin inzerát, že zaplatí medem podle dohody tomu, kdo jim zaručí bezpečí a umožní nerušenou práci. Vzhledem k širším diplomatickým okolnostem situace požadovaly, aby byla ochrana prováděna diskrétně a nenápadně.
   Dostaly nabídku a přijaly ji.
   Pilně pracovaly a začátkem léta opouštěly na dva dny úl, aby si mohl jejich ochránce vybrat svou odměnu. Z výsledků jejich práce včelám sice ani teď mnoho nezbývalo, přesto si však libovaly, že mohou žít v klidu a bez obav. Navíc je těšilo vědomí, že napálily medvěda.
   Svůj nápad si pochvalovaly zejména tehdy, když po letní návštěvě svého ochránce našly kolem úlu jim tak dobře známé stopy medvědích tlap. Vzrušeně si představovaly, jaký výprask dostal medvěd od strážce jejich úlu.
   Jenom stále nemohly pochopit, proč se medvěd – podle všech dostupných informací – zdá být se stavem věci docela spokojen.

Vědomí smyslu věci

Rozzlobily se slepice, že jim v jejich nepřítomnosti vrabci seberou zrní, které jim hospodyně nasypala na dvůr.
   Najaly proto jestřába, aby kroužil nad dvorem a hlídal jejich oběd před dotěrnými zloději.
   Hladoví vrabci při pohledu na kroužícího dravce zjistili, že jejich hlad není dost velký, aby je stačil vytáhnout z úkrytu v bezpečné vzdálenosti ode dvora.
   Po chvíli zpozoroval bystrý jestřábův zrak na zemi jakýsi pohyb a uviděl houfek myší, odnášejících zrní do děr.
   "Máte štěstí, hlodavci," povídá si jestřáb, "že musím hlídat slepicím zrní před dotěrnými vrabci. Docela rád bych se vám trochu věnoval, ale... povinnost je povinnost."
   A kroužil ostražitě dál nad dvorem, nadmíru spokojený se svou pečlivostí, s níž plní svěřený úkol.
   Jenom se divil, že slepice po návratu na dvůr nijak zvlášť spokojeny nebyly, ačkoli všichni ochotně dosvědčili, že na dvůr ani jediný vrabec nepronikl.
   Poučení: Tak častokrát se svědomitě
   plní úkoly svěřené
   a přec se škoda přižene –
   než zkušenosti poučí tě
   že právě pečlivost hlupáka
   úspěšně škodnou přiláká

Zájem

Stěžovaly si včely, že jim všelijaký hmyz problematického původu posbírá na horské louce příliš mnoho pylu a sladké šťávy, takže nestačí shromáždit dostatek medu na zimu. Požádaly proto srnce, jeleny a ostatní zvířata, o kterých se dalo předpokládat, že mají na louce zájem a hmyz je jim spíše na obtíž, o podporu své žádosti. Avšak, i když jim slíbily odměnu, nikdo nejevil přílišný zájem o včelí starosti.
   Včely se zejména obávaly, že jejich žádost napadne medvěd, s nímž vedly už nejeden spor.
   Jaké však bylo jejich překvapení, když se dověděly, že medvěd vzal jejich stížnost za svou, plně ji podpořil celou svou medvědí autoritou a dosáhl jejího přijetí.
   "Tak vida, jak jsme mu křivdily," povídaly si včely, "a on zatím jako jediný má pro nás pochopení a zajímá se o nás." A vzkázaly medvědovi, že by ho chtěly navštívit a poděkovat mu.
   Medvěd nechal po poslu pozdravovat a ujistil včely, že vůbec není třeba, aby se za ním obtěžovaly s nějakými díky. Jen ať pilně sbírají pyl a vyrábějí med a nezdržují se. Že si je vyhledá sám, až bude vhodná doba...
   Poučení: Jen takoví se zajímají
   o osud tvůj. Rádi tě mají
   že přinášíš jim užitek.
   Tak nač se starat o zbytek?

Pokus

Rozzlobil se zajíc, že má pořád trpět pronásledování se strany lišky a nedostatek respektu se strany ostatních zajíců a rozhodl se s celou záležitostí rázně skoncovat.
   Byl to inteligentní zajíc a tak mu nebylo zatěžko pochopit, že nejkratší cesta k řešení je ta, po níž se směřuje k oběma cílům najednou. A jal se proto zkoumat, co dělá lišku liškou.
   Záhy dospěl k řadě zajímavých poznatků. Zjistil, že zatímco liška žere zajíce, z čehož má prokazatelný prospěch, žerou se zajíci pomyšlením, že tomu tak je, což jim není prakticky k ničemu. Podobných obecných poznatků odhalil zajíc víc, nicméně hbitě rozpoznal, že je z nich stejný užitek jaký má literatura z literárního kritika.
   Konečně přišel k poznání, že zásadní rozdíl mezi oběma druhy je ve způsobu jejich stravování. Typickou potravou zajíce je tráva a jetel, zatímco liška dává přednost slepicím. A tak se zajíc rozhodl, že začne svou cestu k liščí podobě změnou způsobu obživy, protože souvislost se mu jevila jako zcela nesporná.
   Večer místo na jeteliště zamířil zajíc k vesnici. Proklouzl dírou v plotě a tiše se kradl ke kurníku...
   A tam ho také k ránu, bezradně dumajícího nad systémem dveřní závory, popadla za uši hospodyně a v domnění, že jde o zatoulaného králíka, ho zavřela do prázdného kotce.
   A tak byl zajíc nucen přerušit pokus a živit se zase trávou a jetelem. Až do smrti zůstal přesvědčen, že jenom náhoda způsobila, proč končí ne jako liška, ale jako králík.
   Poučení: Když ledacos se nepovede
   a život plány vyvrátí –
   nezdar se na náhodu svede
   a zmýlená zas neplatí

Docela dobrý důvod

Chodila liška do vesnice navštěvovat kurníky. Přišla jednou, dvakrát... Desetkrát se jí podařilo úspěšně prolézt plotem a otevřít si dvířka, za nimiž na ni čekal předmět jejího zájmu.
   Při následujícím výletě se chytila do pasti.
   S přeraženým hřbetem se trápila v železech až do rozednění, kdy se kolem ní sběhli domácí lidé, dávající nepokrytě najevo svou radost nad tím, že liščí návštěvy definitivně skončily.
   Ještě než pozvedli klacek, který měl zraněnou lišku dorazit, zeptali se jí.
   "Jistě musíš velice litovat, liško, že´s k nám dnes v noci přišla. Nebýt tvých krádeží, mohla bys teď spokojeně odpočívat v bezpečí někde u lesa..."
   "Samozřejmě, že z dneška nemám žádnou radost," ušklíbla se z posledních sil zraněná liška, "ale jistě uznáte, že jsem měla dobrý důvod přijít po jedenácté tam, kde se mi předtím podařilo desetkrát vás úspěšně přelstít."

Starosti

Letěli spolu špaček a kos.
   Do cesty se jim připletla osamělá višeň. Špaček poletoval z větve na větev a ozobával nejsladší plody. Kos sundal čepici a pečlivě si ji naplnil až po okraj.
   Za chvíli pokračovali v cestě.
   Pod strání uviděli třešňovou alej. Vyrovnané řady stromů byly obsypány celými hrozny těch nejkrásnějších třešní. Černých, červených i bělavě narůžovělých. Všechny druhy byly zastoupeny.
   Špaček zajásal, na každém stromu se zastavil a nepřestal, dokud mu zobák stačil. Pak zavolal na kamaráda a společně odlétli.
   Udiveně sledoval špaček, že jeho chvála krásného a vydařeného dne se nesetkává u zamračeného kosa s očekávaným ohlasem.
   "Co je ti," zeptal se zvědavě, "tobě třešně nechutnaly?"
   "Copak nevidíš," rozhořčil se kos, "že jsem si nemohl utrhnout ani jedinou? Ještě teď mě ruce bolí, jak jsem musel pořád držet tuhle čepici višní!"

My o vlku za humny

Lámaly si ovce hlavu nad problémem, jak snížit na únosnější míru povážlivě vysokou úmrtnost.
   Všimly si, že kdykoli přišla řeč na vlka jako hlavní faktor ovlivňující sledovaný jev, vlk se vzápětí objevil.
   Uložily si proto přísnou povinnost zákazu o vlkovi mluvit. Dokonce proti výrokům typu "...mám hlad jako vlk...", "vlčí máky jsou sice nádherné, ale chutnají nevalně" a výrokům podobným se zakročovalo.
   Příští sčítání ovcí ukázalo, že se jejich úmrtnost udržuje v podstatě na stejné úrovni jako dříve.
   Přesto však nebyl zákaz zmínek o vlkovi zrušen.
   Ukázalo se, že ty z ovcí, kterým se podařilo přežít, spí teď v noci klidněji než kdysi spávaly.

Důslednost

Hlídala kobra králi zvířat královský poklad tak úspěšně, že se nikdo ani neodvážil pomyslit na to, aby z něj cokoli odcizil. Stačilo, aby na možného zájemce kobra upřela svůj uhrančivý pohled a každému přešel mráz po zádech a s mrazem také chuť krást.
Když král hledal opatrovníka pro svá povyrostlá mláďata, vzpomněl si na kobru. Ta souhlasila a slíbila králi, že bude hlídat ještě pečlivěji než dosud.
Na konci týdne našel král ostražitou kobru stále bděle hlídající mrtvá těla jeho dětí, ke kterým se ze strachu před svědomitým hlídačem neodvážil přiblížit žádný královský poddaný, přinášející jim obvykle potravu.

Váha laskavého slova

Jezevci a lišce vyměřila královská rada stejnou daň: každý z nich měl odvádět do královské kuchyně čtvrtinu úlovku.
   Jezevec přicházel pravidelně týden co týden, hodil na stůl vyměřený díl, zavrčel cosi o dvorních flákačích, kteří se celý den jenom povalují a nechají se poctivým zvířetem živit, a zase odešel. Dodaný úlovek byl vždy prvotřídní a čerstvý. Oblíben však jezevec u dvora nebyl. Zřejmě proto, že jeho poznámky na adresu dvořanů se příliš nelíbily.
   Liška přicházívala do královské kuchyně zřídka. A jenom někdy měla přitom s sebou úlovek: opelichanou slepici, jejíž vzhled svědčil spíše o přirozené smrti sešlostí věkem nebo dvě hubené myši, o které nikdo pořádně nestál. Čím ubožejší byl její úlovek, tím hlasitější řeči vedla liška o tom, jak špatné má podmínky pro lov a jak si to, co odvádí, musela doslova utrhnout od huby. A čím řidčeji se objevovala liška u královské kuchyně, tím častěji ji bylo vidět před hlavním vchodem. Nikdy neopomněla pronést několik slov o hloubce myšlenek královských rádců, o vkusu, který projevují jejich manželky ve volbě toalet a o laskavosti pana krále.
   Při výročních hodnoceních bývala liška pravidelně pochválena jako vzor poddanského plnění povinností.

Rovnoprávnost

Rozhodla se zvířata skončit s věčnými stížnostmi na chování jedněch a trápení druhých a zavést ve zvířecí říši demokracii. Bylo odhlasováno, že napříště mají být vztahy mezi zvířaty určovány pravidlem rovnoprávnosti: každý si může dělat co chce, ale musí dovolit ostatním, aby s ním nakládali tak, jak činí on jim.
   Radovaly se ovce, že dosáhly rovnoprávnosti s vlky a vzkázaly jim, že nemají námitky, aby se vlci pásli s nimi na louce.
   Vlci zdvořile poděkovali a oznámili, že nemají nic proti tomu, budou-li ovce lovit zajíce.
   Rada zvířat vzala s uspokojením na vědomí, že mezi vlky a ovcemi zavládla rovnoprávnost.
   V následujícím týdnu roztrhali vlci polovinu ovčího stáda. Na ovčí stížnosti odpověděli, že nebudou nic namítat, začnou-li ovce lovit vlky – zcela v duchu rovnoprávnosti.
   A v radě zvířat se dodnes diskutuje o tom, zda došlo či nedošlo k porušení zásady rovného práva.

Jestliže chytrák rád maso, pěstuj raději zeleninu

Liška se chytila do želez a ta jí přerazila nohu. Rekonvalescence probíhala pomalu, a tak nedokázala uštvat ani toho nejpomalejšího zajíce.
   Podala si stížnost, že zajíci běhají moc rychle a mohou tím způsobit dopravní nehodu.
   Medvěda, pověřeného vyřizováním stížnosti, liščin návrh tak zmátl, že jí vyhověl. Vydal příkaz, aby zajíci chodili nadále jenom krokem.
   Lišce se opět dařilo dobře. A protože se jí noha mezitím zahojila a zajícům chyběla odvaha porušit medvědovu vyhlášku, vylovila liška zajíce do jednoho.
   Když dojedla posledního, došlo lišce, že něco není v pořádku. Rozhořčena hladem, obvinila medvěda, že svým neodpovědným rozhodnutím zavinil vyhubení zajíců, ochudil přírodu o jeden biologický druh a ohrozil rovněž život lišek. Jako náhradu za utrpěnou škodu požadovala, aby jí v budoucnu medvěd pravidelně poskytoval část svého úlovku.
   Její žádost byla shledána oprávněnou a spravedlivou.
   A tak se stal medvěd vegetariánem.

Něco za něco

Postavili vlka před soud na základě obvinění ovcí, že dáví jejich děti.
   "Já že jsem krutý?" divil se vlk docela upřímně. "Vždyť to naprosto neodpovídá skutečnosti. Dokonce bych měl právo za takové obvinění žalovat ovce pro urážku na cti!
   Jak to, proč? Jsme přece všichni, jak tu stojíme a sedíme, svobodná zvířata. Až na ovce," dodal s despektem. "A podstatou svobody je, že každý jedná podle zákonů svého druhu. Já sice chápu, že se ovcím náš vlčí zákon příliš nelíbí, ale já jim přece přiznávám plné právo na to, aby podle něj jednaly také vůči nám! Není přece mou vinou, že ovcím vlčí maso nechutná tolik jako tráva na stráni. Ta by také protestovala, kdyby mohla...
   Kromě toho bych se chtěl ovcí zeptat," pokračoval vlk, "proč neprotestují, když jejich hospodyně v neděli připravuje nadívané jehněčí. Snad proto, že jim lidé opatřili střechu nad hlavami a na zimu seno?
   Takže s lidmi se ovce považují za vyrovnané. Něco za něco. Prostě obchod," dodal vlk opovržlivě.
   "Jenomže já se svým jednáním do toho vašeho ovčího zákona také docela dobře vejdu," pokračoval po chvíli zamyšleně, "stačí si to jenom trochu hlouběji promyslit.
   Vy, ovce, jste přáteli lidí. A lidé mají u nás, vlků, dluh... Tak proč byste jim ho nepomohly splácet? To se přece mezi přáteli dělá, ne?
   Nás, vlky, lidé neživí. A přece se v zimě zahřívají ve vlčích kůžích. A každý vlčí kožich, do kterého se mohou obléci, ušetří kůži některé z vás!"

Souvislosti

Pod lískovým keřem žil hraboš. Každý podzim posbíral spadané oříšky, které pak tvořily podstatnou část jeho zimních zásob.
   Jednou ho navštívil známý ze sousední stráně. Ochutnal nabídnutý ořech a na oplátku posloužil radou: "Proč vlastně neuděláš něco s tou úrodou ořechů?" ptal se, "je přece zbytečné dovolovat veverkám, aby je trhaly už na keři. Určitě se ti ještě posmívají, že se spokojíš jen tím, co ti přenechají. Měl by ses jich nějak zbavit..."
   Hrabošovi vrtala sousedova slova hlavou. Konečně ho to napadlo. Na podzim, sotva oříšky dozrály, podhryzal lísku a všechny ořechy sebral sám. Veverky se odstěhovaly a hraboš byl se sebou náramně spokojen. Sousedovi poslal výslužku za dobrý nápad.
   Protože další rok oříšky nebyly, pošel hraboš hlady.
   A na sousední stráni plakal usedavě hrabošův soused a litoval svého druha, který si teď bez veverek mohl tak blahobytně žít...

O pohodlném vlkovi

U řeky žil vlk. Žil, jak vlci žijí, lovil zajíce a co se dalo.
   Uprostřed řeky byl ostrůvek. Vlk často sedával při měsíčku na břehu řeky a roztouženě hleděl na travnatou plochu, kde se v klidu a míru popásali zajíci, tlustí jako kuličky, protože je nikdo nerušil. "Já se tady tak musím honit," vzdychal vlk, "a když pak po takové dřině lapím zajíce, je to pokaždé chudák hubený jako šindel, na jehož žebrech se mohou vlčata učit počítat. A tam... ti ušáci vlastně nemají kam utéci. Sami by za mnou chodili." A myslil také na to, že by ho věčně hladová vlčata ani nevrlá vlčice nemohly na ostrově obtěžovat stálými stesky, že by se měl víc činit.
   Protože vlk uvažoval občas nahlas, dověděli se zajíci na břehu o jeho touhách. Domluvili se, postavili z několika větví vor a nabídli ho vlkovi darem, aby se podíval na návštěvu k jejich příbuzným.
   Vlk sedl na vor, šťastně doplul na ostrůvek, vor nechal plavat a začal si žít.
   Hodoval, polehával pohodlně ve stínu, až jednou zjistil, že na ostrově není kromě jeho čtyř už žádná další noha.
   A protože mu nový vor nikdo nepostavil, nebyly tam po uplynutí patřičné doby už ani ty jeho nohy.

Nebezpečí ješitnosti

Mezi obyvateli dvora zaujímal kohout čelné místo. Slepice neopomenuly jedinou příležitost, kdy se mohly pochlubit statnou postavou svého vůdce, jeho majestátním a elegantním vystupováním. Nebylo proto divu, že obdiv ke kohoutovi sdíleli záhy i jiní, nejen slepice. Kohout byl zván k řešení sporů mezi housaty, krůtami a perličkami. Jeho vážnost každým dnem rostla.
   Brzy se začaly o kohoutovu přízeň ucházet také kachny. Jasně rozpoznaly, že nažloutlý kabát jejich kačera vypadá vedle pestrého obleku kohoutova úplně všedně a neváhaly dát svůj názor najevo. Kačer tím, samozřejmě, moc nadšen nebyl. Když však porovnal své skromné pírko s nepřehlédnutelným kohoutím ocasem, uznal realitu a držel se skromně v pozadí.
   Kohout nebyl žádný hrdopýšek, dychtivý honit se za slávou za každou cenu. Když však viděl a slyšel ze všech stran jenom obdiv a slova uznání, řekl si, že na tom něco musí být.
   Nevěnoval se už tolik slepicím, protože jejich zájem o něho měl své přirozené a tedy dobře pochopitelné důvody. Bylo logické, že přikládal daleko větší význam obdivu kachen – jestliže se o něho zajímaly ony, muselo to mít nějaké hlubší a ne tak evidentní důvody. A tyto nevšední důvody se zdály být odvoditelné z jeho inteligence a vyšších duchovních kvalit.
   A tak bylo možno vídat kohouta daleko častěji v hejnu kachen než mezi slepicemi. Ty nakonec, když zhodnotily situaci, začaly vyhledávat mladého, teprve odrůstajícího kohoutka. I když se nemohl svým zjevem ani zdaleka rovnat kohoutímu krasavci a jeho přeskakující, mutující hlásek zněl vedle kohoutí polnice téměř komicky, základní slepičí požadavky uspokojit dokázal.
   Starý kohout byl tak zaujat svou novou rolí, že si toho ani nevšiml.
   Jednou se dal kohout přemluvit, aby si vyšel s kachnami ven ze zahrady a dvora až k rybníku, za kterým začínal les. Kohout se zdráhal – věděl, že v lese bývá lišák a před ním měl už od malička respekt. Choval dosud v živé paměti hrůzný obraz své matky kvočny, která skončila v liščích zubech hned za plotem zahrady. Když ho však kachny suverénně ujistily, že lišáka dobře znají a že se před ním dokáží i ony, ubohé kachny, snadno ochránit, takže on, nádherný kohout, nemusí mít žádné obavy – usoudil, že je na čase stres z dětství konečně překonat.
   Udivený lišák se zájmem pozoroval, že kromě známých kachen se ode vsi ke druhému břehu rybníka blíží také kohout, o kterém se mu v jeho liščích snech už tolikrát zdálo. Teď tu však nestála dvířka kurníku.
   Varovný křik vedoucí kachny byl signálem, po kterém se všechny vrhly do vody a odplavaly do bezpečné vzdálenosti od břehu. Vyděšený kohout zůstal stát na mělčině po ostruhy ve vodě a ztrnule pohlížel na blížícího se lišáka.

"Slyšel jsem o tobě, jaký jsi frajer," povídá lišák. "Zdá se, že moc nepřeháněli, postavu máš opravdu pěknou. Můžeš si vybrat, kamaráde. Vletíš-li do vody, utopíš se a vlny mi tě stejně vyhodí na břeh. Tvé nádherné peří přitom splihne a od zmoklé slepice tě nerozezná ani ten nejlepší přítel. Počkáš-li na mne u břehu, ušetříš si utopení a budeš mít parádní pohřeb, jak se na krasavce tvého formátu sluší..."
   A nešťastný kohout se sklopenou hlavou odevzdaně čekal, až se lišák rozběhne...

Stížnost

Kamzík podal písemnou stížnost na chování horského orla, že krade kůzlata.
   Po čase zjistil, že zásilka nedošla na místo určení. Šel proto pátrat po jejím osudu.
   Holub, odpovědný za službu poštovního doručovatele, zjistil data odeslání a ochotně slíbil zjednat nápravu. Nakonec se zeptal: "A co vlastně bylo v tom dopisu?"
   Kamzík ochotně vyložil, že šlo o stížnost na chování orla.
   Holub zaváhal: "Stížnost na chování orla? Poslyš, a byl ten dopis řádně frankován? A s kým jsi se radil před jeho odesláním?"
   A kamzík pod záplavou otázek jenom zmateně vrtěl hlavou.
   Za nějakou dobu byla stížnost vyřízena.
   Kamzíka pokutovali za zneužívání poštovních spojů.

Hrdinství

Zachránil kapr vlaštovku, která náhodou spadla do vody.
   Přijímal díky ze všech stran. Když bylo rozhodnuto, že má být jmenován zachránce tonoucích jako odborník z povolání, padla volba jednoznačně na něho.
   Všechny ryby v řece, od pramene po ústí, záviděly kaprovi slávu a zajištěné postavení.
   S jídlem roste chuť. Se slávou je to podobné. Komu se jednou dostane poct, nemůže nepokračovat v získávání dalších. Jinak jeho vážnost upadá.
   Jenomže ptáci a ostatní suchozemci se od vlaštovčiny nehody poučili a k řece se přibližovali jenom obezřetně. Do vody nikdo nepadal.
   Tak se zvolna vytrácela nejen nově nabytá kaprova vážnost, ale i jeho dřívější solidní postavení. Pomalu si z něho dělali legraci i pulci a rybí potěr. A kaprovi začínalo docházet, že hrdinství je záležitost okamžiku, z něhož čas neúprosně ukrajuje.
   Aby neztratil všechno, podplatil kapr vydru, aby mu pomohla a tu a tam někoho do vody stáhla, až bude on nablízku. Za to jí prozradil, kam plavou k ránu mladí kapříci.
   Žádná dohoda není dokonalá a občas kapr při pádu do vody nablízku nebyl.
   Nicméně počet zachráněných rostl a kapří sláva s ním.

Uznání

Vyhrál zajíc soutěž v běhu do kopce.
   Když doběhl poslední závodník a soutěž skončila, omluvil se vlk jako předseda hodnotící poroty náhlou nevolností a odešel domů. Diplomy a čestná uznání slíbil poslat poštou. Vypadal opravdu mrzutě a mizerně.
   Rozzářený zajíc se udiveně rozhlížel. Očekával, že bude středem zájmu a pozornosti a teď se najednou i jeho nejbližší známí jenom s rozpaky po něm ohlíželi, hledajíce, kde nechal tesař díru.
   Druhý den se mezi zvířaty šeptalo i vykřikovalo nahlas, že zajíc vlka urazil, protože nenechal vyhrát psa, vlkova blízkého příbuzného, že se neuklonil dost hluboko a ještě řada jiných zvěstí. Dokonce se kdosi zlomyslný dal slyšet, že vlk přišel na zajícovy tajné spády za mladou vlčicí (protože prý byli spolu viděni na louce, kde vlčice běžela za zajícem, omámená a svedená jeho sportem vypěstovanou postavou).
   Když vlka přestalo bolet břicho (večer před závodem se přejedl), dal napsat diplomy a rozeslal je. Zajíc ho dostal nejdříve a hned ho vyvěsil na břízce, stojící těsně vedle cesty na kraji lesa.
   Následujícího dne nestačil zajíc přijímat blahopřání k vynikajícímu výkonu v běhu do kopce.

Riziko přátelství

Liška objevila, kam ukrývá medvěd své zásoby. Domluvila se s vlkem a společnými silami udělali z medvědových zásob své zásoby vlastní.
   Protože se přitom nepohodli o spravedlivém způsobu dělení, rozešli se ve zlém. Od té doby mohl být kdekdo v lese svědkem toho, jak vlk pomlouvá lišku a liška zase spílá vlkovi.
   Když medvěd obvinil lišku a vlka, že se spolčili a okradli ho, neměla jeho žaloba ani tu nejmenší naději na příznivé vyřízení. Všichni sice uznávali, že oba obvinění jsou podobného činu schopni, nikdo si však neuměl představit, jak by se ti dva dokázali na společné akci domluvit.
   Vlk a liška, kterým medvědovo obvinění nahnalo strach, si oddechli. Z radosti nad tím, že se jim podařilo vyváznout z nebezpečí, se velmi rychle usmířili a zapomněli na důvod svého nepřátelství.
   A tak se stalo, že opakovaná medvědova žaloba byla už přijata bez námitek.

O ceně chyby

Splácala liška halabala chatrné obydlí, hned vedle poctivě zbudovaného příbytku zajícova.
   Když pak vítr a déšť učinily liščin dům neobyvatelným, prosila a škemrala u zajíce tak dlouho, až ji vzal k sobě do podnájmu. Po první hádce pak – z pozice silnějšího – původního majitele z domu vyhodila.
   Příběh je to známý. Známo je také, že kudy zajíc chodil, tudy plakal, až se mu nakonec dostalo spravedlnosti.
   Méně známo však je, že příběh má pokračování. Anebo by je alespoň mít mohl.
   Třeba tohle.
   Jak se zajíci množili, ukázalo se být nevyhnutelným, aby si někteří z nich postavili obydlí v blízkosti liščího doupěte. Šlo o jinou lišku, samozřejmě.
   Bylo dost údivu nad rozhodnutím medvěda, kterému byly bytové záležitosti zpravidla svěřovány, když mezi ty, kdo se budou do liščího sousedství stěhovat, zařadil jako prvního našeho zajíce. Ano, právě toho, který se nechal od lišky tak naivně napálit.
   Vůbec nepochyboval o tom, že kdo už jednou okusil trpké plody důsledků své chyby, vyhne se dalšímu omylu snáze než ten, kdo dosud nikdy nechybil.

Nebezpečná velkorysost

Přestěhoval křeček potají své podzimní zásoby do nového úkrytu. Pak obvinil souseda z krádeže.
   Ten se marně bránil, že o ničem neví – všichni viděli, že křečkova nora zůstala prázdná.
   U soudu projevil křeček velkorysost a spokojil se s náhradou pouhé poloviny ztraceného množství. Přítomné dojal svým prohlášením, že nechce, aby soused zahynul přes zimu hlady.
   V zimě, když dobral na dno z toho, co mu přiřknul soud, zašel křeček opatrně na místo, kam ukryl své vlastní zásoby. Nenašel nic – úkryt nebyl tak docela bezpečný.
   Nad vyhublými křeččími pozůstatky na jaře jeho bývalí známí usoudili, že přílišná velkorysost může být i životu nebezpečná.

Nemístná skromnost

Žil sám osel se smutnou tváří.
   Zajícům ho bylo líto, a proto mu nabídli, aby žil s nimi. Oslovi sice nebylo docela jasné, proč by měl žít pohromadě se zajíci, nechtěl jim však kazit radost a tak jejich nabídku přijal.
   Po čase si všiml, že na společné pastvě spotřebuje ve srovnání se zajíci příliš mnoho. Měl dojem, že ho někteří z nich sledují vyčítavými pohledy.
   Protože se pořád cítil jako host, omezoval svou spotřebu, pásl se pořád méně a méně, chodil spát hladový a nakonec hlady pošel.
   "Byl skromný jako zajíc, ten osel," říkali pak o něm s uznáním zajíci.
   "Skromnost železná vrata otvírá," dodával potichu oslův dávný přítel, "někdy i vrata hřbitova."

Umění výchovy

Zvykl si tchoř navštěvovat slepičí hnízdo. A tak nacházely slepice po ránu místo vajec jenom hromádky skořápek, jednoznačně svědčících o tchořích sympatiích k jejich produktům.
   Protože stav věcí slepicím nevyhovoval, přemýšlely o možnostech, jak tchoře převychovat.
   Nenápadně roztrušovaly po dvoře poznámky o nebezpečí cholesterolu pro oběhový systém teplokrevných živočichů. Drasticky líčily tragické konce, k nimž vede jednostranné zaměření stravy na bílkoviny, poruchy vznikající z nedostatku vitamínů, a zejména přednosti požívání zeleniny a ovoce.
   Vejce se však ztrácela dál.
   Potom napadlo jednu ze slepic přidávat do hnízda vejce dřevěné, svým vzhledem k nerozeznání od ostatních.
   Po několika dnech dřevěné vejce zmizelo a ostatní vejce naopak mizet přestala.
   Právě ve stejnou dobu začala paní tchořová vyhledávat zubního lékaře.

Jednostranná výživa

Poslušny svých instinktů vylétaly včely z úlu, aby sbíraly pyl a sladké šťávy, nosily je do úlu a vyráběly med, řídíce se přitom počasím, stavem ovzduší a denní dobou.
   Ve shodě se zvyky svých předků vyhledával medvěd včelí úl a med z něj vybíral.
   Nelze říci, že by panovala se stavem věcí oboustranná spokojenost. Nicméně, zvyk je zvyk a včely už dávno pochopily, že stěžovat si nemá valnou cenu.
   Zkušenost labužníka přivedla medvěda k poznání, že nejlépe chutná lipový med. Navrhl proto včelám, aby med nemíchaly. Stačí, když si práci trochu zorganizují: do jedné plástve budou shromažďovat med lipový, do druhé lesní a do jiných zase med z pylu jetele a pampelišek. Za to, že včely vyhoví jeho návrhu, slíbil omezit svůj zájem výhradně na med lipový.
   Včely si návrh promyslily. Protože dospěly k závěru, že nemají co ztratit, s medvědem souhlasily. Ten pak nevynechal žádnou příležitost, aby se holedbal svou velkorysostí a organizační vynalézavostí.
   Včely brzy zjistily, že medvědovu požadavku nebude možno vyhovět bez jistých organizačních opatření. Bylo nutno vyčlenit plástve pro speciální druhy medu a nechat některé včely jako dispečery, ukazující dělnicím, přilétajícím zvenčí, místo, kam jejich náklad patří. Ukázalo se potřebným vypracovat globální plán ukládání medu, protože jednotlivé zdroje pylu a šťáv nebyly stejně bohaté. Zjistilo se, že některé zvláště horlivé včelí dispečerky nutily dělnice, přinášející med do pláství už plných, aby ho zase odnesly zpět. Protože však produkce pylu závisela na počasí a vzdálenostech, bylo třeba k plánu připojit dodatek, obsahující zásady, které by umožnily upravovat plán podle pokynů včel, pověřených meteorologickou službou. K dodatku byl později připojen další dodatek o způsobech modifikace původního dodatku. Sestavováním plánu, dodatku k jeho provádění a dodatku dodatku byly pověřeny speciální skupiny včel, další skupiny byly vyčleněny s úkolem kontrolovat realizaci plánu a sestavovat hlášení o výsledcích. Mezi včelami se začalo mluvit o prognostice, ekologii, územním plánování, lineárním programování a jiných matematických modelech – a také o instalaci počítače.
   Když se k medvědovi donesly zprávy o intenzívním úsilí včel, které vynakládají na realizaci jeho návrhu, byl upřímně polichocen a kdekomu vyprávěl, jak se těší na lipový med. Jeho těšení však trvalo jenom do konce léta, kdy se zjistilo, že v celém úlu je pouze docela skromná zásoba medu, sotva postačující včelám na přezimování. Pro medvěda nebyl med žádný, ani lipový ani jiný. Zato mu však včely mohly předat spoustu statistických dokladů, přehledně zachycujících stav věci, včetně mnoha kopií. A požádaly medvěda o zakoupení onoho počítače, s nímž by bylo možno statistiku dále zdokonalovat.
   Na jaře našli medvěda jeho příbuzní v brlohu zcela vyčerpaného hladem. Od té doby se mezi medvědy soudí, že jednostranná výživa je nezdravá.

Shoda názorů

"Letošní zima byla velice příznivá," pochvalovaly si myši, "bylo sucho, žádné velké mrazy a netrvala ani příliš dlouho. Všem našim nepřátelům a škůdcům navzdory stojí tu dnes náš myší rod plný chuti do života. I když se jim to třeba nelíbí," dodávaly některé z nich škodolibě, sledujíce pozorně starého kocoura, lenivě nastavujícího pelichající kožich vstříc jarnímu slunci.
"Byla to letos opravdu velice příznivá zima," odpověděl zamyšleně kocour, "a já nemám důvod s vámi nesouhlasit, moje milé myšky."
A jal se potichu počítat a odhadovat, na jak dlouho mu husté řady myšek vystačí.

Teoretické vysvětlení

Králíci si všimli, že jeden z nich sežere mnohem víc než ostatní. Byl prostě nějak jinak fyziologicky uzpůsoben, či co – a byl pořád při chuti.
   Králíci jsou hlodavci zdvořilí. Neustále se radili, jak by šetrně upozornili svého druha na nevhodnost jeho jednání. Ale pokaždé, když některému z nich dodaly společné porady odvahu a on se odhodlal za ním zajít, zjistil, že jejich druh zase o kus povyrostl, takže odvaha opět nestačila – a vrátil se.
   Nakonec to králíky unavilo a vzniklou situaci vyřešili teoretickým vysvětlením. "Je nám ho líto," říkali, "vždyť on, chudák, je vlastně nemocný a musí dříve nebo později prasknout." A setrvali v této své víře až do smrti.
   Třebaže velký králík je všechny přežil.

Velikost není všechno

Byla jednou jedna slepice a ta zjistila, že její vejce jsou větší než vejce snášená ostatními slepicemi.
   Začala si na svých mimořádných schopnostech zakládat a přemýšlela, jak by je mohla dále zdokonalovat.
   Všimla si, že obzvláště velká jsou vejce husí. Sledovala proto pečlivě podmínky a okolnosti husího snášení.
   Brzy zjistila, že technologie snášení u hus se liší od poměrů slepičích zejména tím, že je výhradně omezena jenom na určitou část roku. Zatímco moderní slepice snáší vejce téměř rovnoměrně po celý rok, soustřeďují se husy výhradně na období časného jara.
   Usoudila proto slepice, že když se přidrží této okolnosti, mohlo by jí to pomoci zvětšit snášená vejce.
   Sestavila plán a jala se ho realizovat. Protože už bylo jaro pryč, přestala snášet.
   Když vybírali koncem léta méně produktivní slepice jako kandidátky pro nedělní polévku, přišla řada i na experimentující slepici. Ukázalo se, že zapomněla o svých velkorysých plánech informovat hospodyni.

Širší okolnosti

Proslechlo se v říši hmyzu, že se uvažuje o ocenění hmyzích zásluh pro všeobecný biologický rozvoj.
   Když se někde před vosou mluvilo o tom, že by se nemělo zapomenout na pilnou včelku, nenápadně zaváděla řeč, že včela má sestřenici vosu, jejíž lenost je proslulá. Zdůrazňovala, že je sice záslužné mít dobré vlastnosti, ale na širší okolnosti a příbuzenské vztahy by se rozhodně nemělo zapomínat.
   Kdykoli se někde mluvilo o vose a jejím zanedbatelném příspěvku k rozvojovému úsilí, neopomněla naznačit, že sice vosa je vosa, ale že její sestřenice včela... je pověstná svou pilností, že její zásluhy jsou nesporné a že by se rozhodně nemělo zapomínat na širší okolnosti a příbuzenské vztahy...
   Takže nakonec hodnotící komise se svým rozhodnutím velice váhala...

Umění a náklonnost

Ucházeli se čáp a plameňák o přízeň divoké husy.
   Čáp předváděl gymnastické prvky a elegantní chůzi. Plameňák kladl důraz spíše na barevnou kompozici projevu.
   Občas se objevil nenápadný šedivý vrabec, nepředváděl nic a když se nikdo nedíval, podstrčil huse hrst ukradeného zrní.
   Jednoho dne husa zmizela.
   S vrabcem.

Výnosná velkorysost

Vlk uzavřel s liškou dohodu: Budou lovit společně a o kořist se budou dělit.
   Vlk navrhuje, aby se dělili rovným dílem, na polovic. Liška odmítla – prohlásila, že vlk dokáže ulovit desateronásobek toho, co ona, a že chce proto jenom desetinu společného úlovku. Spočítala vlkovi, že i tak bude dostávat víc než odpovídá jejím schopnostem: patřila by jí vlastně jenom jedna jedenáctina.
   Vlk byl dojat liščinou velkorysostí a lovil ze všech sil.
   Liška zašla za medvědem a postěžovala si, jak ohavně ho vlk pomlouvá. Vylíčila mu, že podle vlka je medvěd neohrabaný, tlustý a líný a že nedosahuje jemu, vlkovi, ani po kolena.
   Medvěd se rozzuřil a vlka zabil.
   Liška si hned podala stížnost k radě zvířat, že ji medvěd zbavil živitele.
   Rada rozhodla, že liška má nárok na dědictví po vlkovi a že vlkův díl plánovaného společného úlovku má nyní lišce zajišťovat medvěd. Podle zásady, že vlk uloví desetkrát víc než liška – jak dosvědčila všechna zvířata.
   Truchlící liška v době smutku utěšeně tloustne.

Mezi slepými jednooký

"Jak k tomu přijdu," rozčiloval se osel, když se s liškou vraceli ze schůze, "aby mne kdekdo považoval za hlupáka a tebe naopak za chytrou. Vždyť oba víme, že ty´s o tom, co bylo dnes projednáváno, věděla právě tak málo jako já. Šli jsme tam přece spolu a cestou jsme si všechno pověděli..."
"Snad to bude tím," zamyslila se liška, "že ty jsi o tom, co jsme oba neznali, mluvil dnes večer podstatně víc než já. Snadno získá pověst moudrého ten, kdo zná. Jenomže když dva nevědí, zdá se být moudřejší ten, kdo o tom dokáže mlčet."

Smutek daru, který zůstal nepředán

V jednom dni časného jara, kdy se sluneční paprsky zdály hřát mnohem víc než skutečně dokázaly, narazila myška na včelku, která se nechala jarním sluncem předčasně vylákat z úlu a ležela teď bezmocně prokřehlá na studené pěšině. Zahřála ji a pomohla jí odletět, takže se včela mohla přece jen vrátit nazpět do úlu.
   Celé léto myslila včela na svou zachránkyni. Pilně sbírala pyl a sladké šťávy a těšila se, až jí bude moci koncem léta předat jako dárek plástev ušetřeného medu. A protože dárek dokáže působit radost dvakrát – obdarovanému i dárci – dodávala včelce tato představa nové síly ve chvílích, kdy už padala únavou.
   Velice ji proto zarmoutilo, když se dověděla, že se myška chytila do pasti, zlákána nastraženou návnadou. Chytila se na kousek cukru. Docela maličký, mnohem menší než byl připravený med.
   A včelka si nikdy nepřestala vyčítat, že její touha těšit se, až bude moci předat celý dárek najednou, jí vlastně zabránila myšku zachránit.

Relativnost hodnocení

Obdivoval hlemýžď hbitost hraboše pobíhajícího mezi záhony: "Jak rychlé máš nohy! Byl bych šťasten, kdybych dokázal běhat stejně rychle jako ty a unikat bez potíží všem, kteří mne pronásledují. Jsi jistě spokojen se svým osudem!"
"Nijak zvlášť," odpověděl bez nadšení hraboš, "je mi líto, ale kocour nemá stejný názor jako ty. Bohužel, ti, kteří pronásledují mne, jsou obvykle rychlejší než já právě o tolik, o kolik jsou tvoji nepřátelé hbitější než ty."

Nepřímá ochrana

Litoval zajíc želvu, že nedokáže dost rychle běhat: "Opravdu se skoro stydím, želvo, když si představím, jak nepatrné jsou tvé šance proti mým, uvidí-li nás spolu liška!"
   "Nedělej si o mne starost, příteli," usmála se želva, "jistě máš pravdu, tvoje nohy jsou výtečnou ochranou. Ale i tak máš pořád jenom jedinou výhodu oproti mým dvěma."
   "Je to možné?" divil se zajíc, "že by sis tolik cenila spolehlivosti tvého krunýře?"
   "To je jenom jedna výhoda," odpověděla želva, "druhou výhodu budu mít vždycky, uvidí-li nás liška spolu pohromadě. Alespoň tak dlouho, dokud budou dávat lišky přednost zaječí pečeni před želví polévkou."

Sobectví, které ochraňuje

Naučil se ježek k ránu, kdy studená rosa ochlazuje trávu i lesní pěšiny, vyhledávat teplé místo na asfaltu silnice, překračující rozhraní lesa a luk. Pokaždé si stačil ještě hodinku příjemně zdřímnout než ho rámus a otřesy aut nového dne zahnaly zpět do lesa.
   Pyšný na své právo objevitele chtěl je využívat sám a neřekl proto svým známým o ranních vycházkách k vlahé silnici vůbec nic.
   A tak se stalo, že se o nich dověděli teprve tehdy, když jednou usnul na silnici obzvlášť tvrdě a přeslechl dunění prvního kamionu, jehož řidiče naopak spánek předčasně opustil.
   Při pohledu na truchlivé pozůstatky svého druha si uvědomili, že nebýt jeho sobectví, mohla teď přejíždět kola aut na silnici také kohokoli z nich.

Neodbytný učitel

Zaslechla žába vyprávění o létajících rybách. Všeobecný údiv, který dávali posluchači najevo o schopnosti některých ryb pohybovat se ve dvojím živlu, žábu podráždil.
   "Copak si nikdo nevšiml, že my, žáby, taky dokážeme žít ve vodě i na souši? Tak proč tolik údivu nad létajícími rybami?"
   A rozhodla se přesvědčit všechny o svých schopnostech ještě důkladněji tím, že se také naučí létat.
   Záhy však poznala, že samostatným studiem a pokusy nedosáhla žádného významnějšího pokroku. Jala se proto hledat učitele.
   Z nabídek, které dostala, se jí zdála být nejvýhodnější ta, s níž přišel čáp. Jednak mohl dokázat, že létá velmi elegantně a kromě toho nežádal honorář předem. Trval na zaplacení pouze v případě úspěchu výuky.
   Po několika lekcích, při nichž čáp vyhazoval žábu do vzduchu a nechával ji dopadat zpět do kaluže, začala žákyně pociťovat, že její touha naučit se létat rychle ochabuje.
   Se svými pocity se svěřila učiteli.
   A tak podnikl čáp poslední pokus.
   Tentokrát úspěšně. Žába vylétla vysoko nad kaluž a při svém návratu hladce vklouzla do pootevřeného čápova zobáku.
   Zřejmě však ani potom nepociťoval čáp jako učitel dostatečné uspokojení ze splnění svého úkolu, protože se o výhodnosti létání snaží přesvědčovat žáby dodnes.

Nikdo neměl radost

Přišly na vlka výčitky svědomí. Ze spánku ho probouzelo žalostné bečení stovky jehňat, jimž kdysi podepsal úmrtní list. A přerušení spánku způsobuje špatnou náladu, ta zase povzbuzuje nespavost a tak pořád dokola. Prostě – nežádoucí pozitivní zpětná vazba.
   Proto vlk, když se mu připletlo do cesty sto prvé jehně, pokusil se mu vysvětlit své stanovisko. Nebylo to tak docela nesobecké. Šlo mu přece taky o klidnější spánek.
   "Byl bych rád," povídá vlk jehněti, "kdybys pochopilo, že v našem vzájemném vztahu nejde jen o potravu. Hrají v něm svou úlohu taky věci mnohem závažnější. Tak třeba radost ze života... Já se teď cítím docela hezky a chtěl bych, aby bylo příjemně i tobě. Není ti se mnou ani trochu dobře, opravdu ne...?"
   A jehně, jak bylo vyděšené, jenom zmateně zabečelo, že ne.
   Takže je vlk sežral, otráven vědomím, že odteď bude rušit jeho spánek o jedno jehně víc.
   Jenom ho trochu uklidňovalo, že vlastně tohle jehně nezadávil z pouhého hladu, ale také jako trest za to, že nebylo schopno sdílet s ním radost ze života a vědomě tak přispělo k poruchám jeho spánku.

Byl neosobní

Pozval vlk lišáka na oslavu narozenin.
   Jeden za druhým vstávali hosté a pronášeli přípitky. Chválili vlka za vlastnosti, které měl – i za ty, o kterých neměl ani tušení. Za statečnost v přátelských i nepřátelských utkáních, za loveckou zdatnost, za ušlechtilou velkorysost vůči slabším.
   Taktně se pomlčelo o ostudě s Červenou Karkulkou a řadě dalších příběhů, v nichž bylo oslavenci hrát roli nepříliš důstojnou.
   Vlk se chvílemi cítil skoro rozpačitě, protože přehnaná chvála působí spíše opačně, a prohodil k vedle sedícímu lišákovi, že dává přednost projevům neosobním.
   Pak pozvedl sklenku lišák.
   Připíjel na zdraví lovců, kteří neváhají před nebezpečím a tam, kde se okolnosti proti nim spiknou, dokáží si pomoci lstí. Provolal slávu těm, kdo se umějí v případě nebezpečí rychle rozhodnout a vzdát se méně důležitého, aby získali důležitější anebo vyměnit jistotu malé výhody za naději na výhodu větší.
   Všem se to líbilo.
   Vlkovi proto, že byl pochválen, aniž by se musel červenat při osobním projevu řečníka.
   Spokojen byl i lišák, kterému se tak podařilo za cizí peníze se napít i sebe sama pochválit.

Úhel pohledu

"Já že jsem nespolečenský?" divil se upřímně vlk, když se dověděl, že právě tohle si o něm ovce povídají. "To přece nemohou myslet vážně. Opak je pravdou. Stačí se dívat kolem sebe a trochu přemýšlet. A neposuzovat věci jenom povrchně, podle prvního dojmu. Je pravda, že ovce žijí ve stádu a já se toulám lesem obvykle sám. Ale to je jednostranný pohled. Když to vezmete jenom trochu z širšího hlediska..."
? ? ?
"Vždyť nikdo, a tím méně ovce, nemůže popřít, že já vyhledávám jejich společnost, zatímco ony se mé společnosti důsledně vyhýbají!"

Cena za duševní vyrovnanost

Hlídal pes svěřené stádo.
   Počasí bylo krásné, slunce svítilo a ovce se poslušně držely v houfu. Přesto však pociťoval pes jakýsi vnitřní neklid, nespokojenost se svým osudem.
   Všiml si změny své nálady už před nějakou dobou. Nezdála se záviset na počasí. Spíše na tom, co mu nabídl ovčák k obědu. Zejména tehdy, když na něho nezbyly než suché brambory se zbytky starého sýra, vystupňoval se psův vnitřní nepokoj na nesnesitelnou míru.
   A tak, když zádumčivě pozoroval nemotorné batolení se jehňat, náhle pocítil, že vlastně vlka docela chápe. Tam kdesi v hloubi podvědomí, z jedné strany ohraničený představou suchých brambor a z druhé vidinou šťavnatého jehněčího, pramenil jeho neklid.
   Bojoval se sebou dlouho. Až jednou, když se příliš zvědavé krajní jehně ostatními nepovšimnuto zatoulalo hlouběji do lesa, pes podlehl.
   Ztrátu jehněte připsal ovčák na vrub vlčí rodině.
   Pes se uklidnil. Dokonce si všiml, že i suché brambory mu – v důsledku vnitřního uklidnění – docela chutnají.
   Jenomže si toho všiml i ovčák. Měl však pro to úplně jiné vysvětlení.

Zbytečně složité i příliš jednoduché

"Bylo by to příliš složité," odpovídal bažant, když se ho ptali, proč utíká před každým člověkem, aniž by se pokusil nejdříve odhadnout, zda má opravdu nepřátelský úmysl. "Kdybych měl nejdříve každého zkoumat a pozorovat a přemýšlet o něm... Kdo by se tím namáhal. To raději uteču pokaždé rovnou a hned."
   A utíkal bez oddechu tak často a tak dlouho, až mu jednou nezbylo dost sil na to, aby stačil uniknout v případě pro něho opravdu nebezpečném.
   "Není to k ničemu, pořád jen utíkat a třást se strachem," pokyvoval hlavou zajíc, když mu vyprávěli o bažantově osudu, "já před žádným člověkem neutíkám – jenom se přikrčím – a doposud se mi nic nestalo."
   Jenomže to říkal jenom do té doby, kdy sám na podzim v jedné chvíli poznal, že se smrtelně mýlil.

Úskalí činorodosti

Rozhodl se orel radikálním způsobem reformovat poměry v ptačí říši. "Vymýtit nedostatky, zbavit se chyb, dělat věci lépe," byla hesla, s nimiž se obracel na ostatní ptáky při společných shromážděních.
   "Tohle a zejména aktivita každého z nás," dodával ještě, "nám pomohou stát se velkými. Být aktivní... vždy a při každé příležitosti upozorňovat na nedostatky ve vlastních řadách – to je spolehlivá cesta vzhůru za naším společným cílem."
   Jenomže pořád se mu jaksi nedařilo vyburcovat své spoluobčany k aktivnějšímu přístupu k životu. Většinou dávali přednost tomu držet se stranou, opatrně se schovávat v pozadí... když orel nadšeně horoval pro své představy.
   Až se jednou přihlásil vrabec.
   Rozpačitě se omlouval a pak se nechal slyšet, že by rád uposlechl orlovy výzvy a ze svých skromných sil přispěl k naplnění jeho záměru při odstraňování nedostatků. A v nastálém tichu ho upozornil, že ve slově vymýtit dávají gramatická pravidla přednost tomu, psát po "m" raději ypsilon.
   Od té doby bojuje orel za svou myšlenku podstatně vlažněji než dříve.
   Navíc se občas dává slyšet, že úzkoprsé puntičkářství bylo vždy brzdou pokroku.

Důkaz

"Poslouchej," obrátila se znechuceně na svou ušmudlanou sousedku úpravná knížka v hladkém, panensky neposkvrněném lesklém přebalu, "copak ti už na tobě ani trochu nezáleží?
   Proč myslíš, že tě několikrát za měsíc vytahují z police a odnášejí s sebou?" pokračovala po chvíli, když jí na její oslovení odpovědělo jenom rozpačité ticho. "Chtějí si zkontrolovat, zdali ses dokázala dát trochu do pořádku. Vždyť my, knihy, jsme přece nositelky kultury a vzdělanosti! A jak můžeš plnit tuhle úlohu ty, při tvém vzhledu? Ty je pokaždé zklameš, protože jsi uválená a rozdrbaná pořád víc. Vsadím se, že jsi špinavá a potrhaná i uvnitř," dodala s odporem.
   "Ale... " ozvala se nesměle oslovená knížka, celá zaražená, protože uvnitř také opravdu ušpiněná byla a s hrůzou si uvědomovala, že jí nedávno dokonce vypadlo několik listů a ty jsou v ní teď jenom nedbale nalepené, "já snad ani... vždyť oni se mne nijak neštítí. Berou mě s sebou i do postele – někdy – a smějí se, když ve mně listují."
   "Smějí se," ušklíbla se opovržlivě krásná knížka, "to si myslíš ty. Jenomže oni se ti ve skutečnosti vysmívají. To je ono, má drahá. Stačí se podívat. Co je na tobě k smíchu? Vždyť je to spíš k pláči, ten tvůj vzhled...
   Ty mi možná nevěříš," ozvala se po chvíli ještě jednou, "a myslíš si, že jsem proti tobě zaujatá. Což je, samozřejmě, úplný nesmysl, stačí porovnat náš vzhled. Dodnes ostatně nechápu, jak nás mohli postavit vedle sebe v knihovně. Ale já ti dokážu, že mám pravdu. Vsaď se, oč chceš, že až nás příště přijdou zase kontrolovat, vyberou si znovu tebe."
   A opravdu sázku vyhrála.

Láska užitek přinášející

Zamilovala se želva do zajíce. Ten však jevil o její půvaby zájem zcela nepatrný. Donesené pampelišky sežral a pod záminkou sportovního tréninku odběhl skotačit se zaječicemi.
   Šla se želva poradit s vránou. Ta jí po chvíli přemýšlení řekla, aby se naučila běhat jako běhají zajíci. Zdůraznila, že je to nezbytné ze dvou příčin: jednak oceňují zajíci schopnost rychle běhat ze všeho nejvíc – a pak, naučí-li se želva rychle běhat, nebude moci ušák, do kterého se zamilovala, před ní utíkat.
   Znělo to rozumně a tak želva začala trénovat.
   Po nějaké době si sama musela kriticky přiznat, že nedělá valné pokroky. Šla si proto znovu postěžovat vráně.
   Vrána jí poradila, aby odložila krunýř, který přece při rychlém běhu nepotřebuje. Navíc se nabídla, že na její trénink sama dohlédne.
   Želva po určitém váhání sundala krunýř, odstartovala a omámena vlastní rychlostí doběhla na konec dráhy. "Jaké to bylo?" zeptala se rozzářeně vrány, čekající v rohu závodiště.
   "Jsi neodolatelná, úplně k nakousnutí," odpověděla rozvážně vrána, prudkým úderem zobáku přerazila želvě holý hřbet a začala obědvat.
   Poučení: Není třeba pociťovat hned štěstí, najde-li v tobě někdo zalíbení. Někdy je lépe v takovém případě vyhledat dobrý úkryt.

Co bude oceněno

Vyseděla kvočna kuřata. Celé dny pilně hrabala a vyhrabané pozorně střežila před ostatními slepicemi, dokud se kuřata nenazobala. Ani jí nijak nevadilo, že na ni samotnou obvykle nezbylo nic.
   Jak kuřata rostla, začínala se nudit a být nespokojená. Nejdříve kvočně za zády a později docela otevřeně utrušovala poznámky o zaostalosti výchovných metod. Kuřata prohlašovala, že kvočna zaspala dobu, když pořád papouškuje ty předpotopní fráze o nebezpečí číhajícím za plotem zahrady. Kuna a liška přece vědí, že hospodář má brokovnici. Pokud vůbec nějaké kuny a lišky existují... Vždyť – co může taková kvočna vědět o životě, když se ani večer na televizi nedívá, protože chodí spát se slepicemi a únavou usíná hned za soumraku. Ale ona, kuřata, jsou přece mladá... chtějí poznat svět a ne se jenom pořád učit hrabat na dvoře a v zahradě anebo dokonce... fuj! – na hnoji.
   A spát že si budou chodit, kdy se jim bude líbit, a ne do toho páchnoucího kurníku, ale třeba na jabloň do zahrady. Ať si kvoká máma, co chce, kvočna jedna...
   A tak ubíhal čas.
   Kuřata chodila spát kdy chtěla a kam chtěla. Kvočnu ani nepozdravila a nepoděkovala, když je zvala k obědu. Jenom tu a tam pípala, že máma ani pořádnou žížalu vyhrabat nedovede.
   Jak přicházel podzim, hospodyně se pátravě dívala po hejnech dorůstajících kuřat.
   "Už se o nás zajímají," jásala kuřata, "tak teprve teď můžeme hospodyni ukázat, že nejsme takové slepice jako ty ostatní, které umějí dělat jenom to, co se jim řekne. Předvedeme jí, že z nás rostou zvláštní, mimořádně nadaní jedinci, kteří se vyznají v nových věcech..." A do kurníku už vůbec nechodila a jenom se od rána do večera toulala.
   A pak právě tento houf prodala hospodyně do města na kuřecí pečeni. Ještě když je cpali do klecí auta, zvedala kuřata pyšně zobáky nad ukázněnými zaostalci, kteří zůstali na dvoře.

Pravidla hry

Smál se zajíc na celé kolo, když slyšel želvu vyprávět, že dokáže běhat líp než on.
   "Vždyť já se umístil jako třetí v letošních přeborech jednoletých zajíců o Velkou zelnou hlávku! A jak chceš dokázat své výsledky ty?" zeptal se želvy opovržlivě, podrážděn její drzostí. "Copak o tom nic nevíš? Čteš ty vůbec noviny?"
   "Právě proto, že je pravidelně čtu a o tvém výsledku jsem věděla," povídá klidně želva, "mohu směle stát za svým prohlášením."
   ? ? ?
   "Já totiž tuhle běžela o závod s tvým bratrancem a doběhla jsem jako druhá."

Každému stejným dílem

Na shromáždění zvířat protestovala liška hlasitě proti tomu, jaké jí bylo vymezeno loviště.
   "Podívejte se, jak velký prostor jste přidělili medvědovi! A proč bych já, jenom proto, že nejsem tak tlustá a huňatá jako on, měla být odstrkována?"
   A srovnávala sebe s medvědem tak dlouho, až se medvěd zastyděl a kusu svého loviště se ve prospěch lišky zřekl, aby měli oba stejně.
   Po nějaké době se sešla zvířata znovu, aby se dohodla o výši daně, odváděné do společné pokladny. Když lišce oznámili její povinnosti, rozhořčeně vyskočila.
   "A nestydíte se přijít sem a nahlas vyslovit takovou nespravedlnost? Podívejte se na zajíce – má odvádět jenom polovinu toho, co já. Jak k tomu přijdu? Copak mohu za to, že zajíc vyroste menší než liška? Kvůli takové malichernosti, kterou já vůbec nemohu ovlivnit, mám platit vyšší daň? Vždyť je to pro zajíce výhoda, že se nemusí starat o tak velké tělo jako mám já..."
   A zajíc, stydě se, že byl málem obviněn z trpaslictví, slíbil rozdělit s liškou o její daň napolovic.
   "Tak vidíte," pravila liška skromně, "jak snadno se dosáhne spravedlnosti. Každému rovným dílem..."
   A hrdě odešla.

Znát pravidla dokonale

Listovala želva ve filozofických spisech a dočetla se, že kdysi závodil Achilles neúspěšně s jednou z jejích předků. Celá věc jí vrtala hlavou: "Když člověk běhá hodně rychle, dokáže možná běžet stejně jako třeba zajíc! To znamená, že by mohla i želva běhat jako zajíc!"
   Napsala proto veliký plakát, ve kterém vypsala závod želvy se zajícem. Tomu nezbylo než účast v závodě přijmout, protože by se byl jinak docela znemožnil.
   V dohodnutý den se připravili želva se zajícem na dráze, želva s náskokem jednoho kola. Podle pravidel sázky měla želva zvítězit, jestliže se zajíci nepodaří ji předhonit.
   Závod začal. Zajíc uběhl první kolo, vběhl do druhého a v necelé jeho pětině želvu předběhl. Z frajerství kolo dokončil a tázavě se zahleděl na upachtěnou želvu motající se uprostřed trati.
   Ostuda byla dokonalá. Z želvy si dělal legraci kdekdo a tak raději vůbec nevylézala z díry. Filozofické spisy ve vzteku spálila.
   Jednou ji v její samotě vyhledal mravenec. Po pozdravu a několika úvodních společenských frázích jí nabídl, aby s ním běžela o závod.
   Želva chtěla nejdříve mravence zašlápnout, protože si myslila, že si z ní chce také tropit posměch. Potom však uznala mravencovy vážné úmysly a nabídku přijala. Došlo jí, že by vyhraný závod, i když jenom s mravencem, mohl alespoň částečně napravit její pošramocenou reputaci.
   Závod se měl běžet za stejných podmínek jako se zajícem. Želva měla poskytnout mravenci náskok jednoho kola. Ten si navíc vymínil jenom to, že kvůli divákům a dostatečné dramatičnosti závodu by se měla běžet jenom dvě kola.
   Želva souhlasila a závod začal.
   Když želva dokončila první kolo, byl už mravenec za polovinou svého kola. A když s úpornou námahou dolezla do konce druhého kola, mravence na ni právě čekal za čárou.
   "Polez ještě jedno kolo," křičela chraplavě želva. "Ba ne, želvo," zavrtěl hlavohrudím mravenec, "alespoň se naučíš, že každý závod je předem ztracen, nedáváš-li pozor na pravidla. Kdybys byla už od začátku pořádně četla, věděla bys, že tvůj předek mohl nad Achillem vyhrát jenom díky vhodné volbě dráhy nebo délky závodu. Myslet, želvo, je víc než utíkat...," pravil a odlezl si pro výhru.
   Poučení: Poloviční vědění je někdy horší než nevědění.

Nezdar

Prohlásil orel, že doletí ke slunci.
   Míjely hodiny a dny. Orel stoupal nad řekami a lesy, pod sebou viděl pouště, stepi i lány zrajícího obilí. Z nížin se dostal do kopců, až nakonec unavený usedl na vrchol nejvyšší hory.
   Obsáhl pohledem mrazivý chlad prázdného prostoru kolem sebe i nad sebou a poznal, že ani jeho orlí křídla nejsou dost silná.
   Vrátil se nazpět.
   Nad známým krajem ho zdálky vítalo posměšné cvrlikání vrabců, na všechny strany halasně oznamujících orlův nezdar.
   Aby jeho neúspěch vynikl co nejvíce, vyžádali si vrabci svolání ptačího shromáždění, na kterém měl být orel odsouzen a potrestán za své nezdařené vychloubání, které uvedlo v pochybnost schopnosti ptáků vůbec.
   Když se ptáci shromáždili, vystoupil orel, a zahrnován posměšnými poznámkami, jal se líčit svou cestu. Vyprávěl o širokých řekách, jako had se stříbřitě vinoucích zelení luk a lesů. Shromáždění utichalo, když mluvil o skalách, ve kterých hnízdí tisíce jiných ptáků, jejich bratrů, o nichž doposud nic nevěděli. Orlova slova umožňovala naslouchajícím pocítit chlad horských ledovců i horkost vzdušných proudů stoupajících nad nekonečnou písečnou pouští.
   Nakonec orel přiznal, že jeho plán byl neuvážený a nesplnitelný. Dodal však, že cesty nelituje a vydá se na ni znovu, i když už nevěří, že by ho orlí křídla mohla ke slunci vynést. Jenom počkat že musí, až dorostou orlí mláďata, aby se mohla sama o sebe postarat.
   Ztichlé shromáždění ho jednohlasně požádalo, aby letěl znovu a zase jim vyprávěl o své cestě. Na trest nikdo ani nevzpomněl. A rozlétali se do svých hnízd s vědomím, že poctivé úsilí o velkou věc nemůže být bezcenné, ani když se cíle nedosáhne...

Skromnost

Žily pod mezí dvě myšky – jedna s modrýma a druhá s černýma očima. Jinak si byly úplně podobné a snad byly i příbuzné. I když to poslední se nevědělo tak docela jistě.
   Bývalo zvykem, že se celá myší kolonie, žijící pod mezí, koncem léta dohodla na rozdělení pole: z dohodnutého dílu se sklízelo do zásob té myšky, na kterou díl připadl. Protože myši jsou zvířátka družná, sklízely se klásky společně, aby práce ubíhala rychleji a nikdo nemusel sám odtahovat celý těžký klas.
   Patřilo k dobrému myšímu vychování požadovat přiměřený díl. Kdo chtěl něco navíc, dostal to, musel však počítat s tím, že nezanechá ten nejlepší dojem.
   Modrooká myška vždycky vzorně dbala o svou pověst a moc jí záleželo na myším mínění. Skromně si řekla o svůj díl a s ostatními se zúčastňovala společné sklizně. Černooká myška neváhala a řekla si o dvojnásobek. Jaksi jí udivené pohledy těch ostatních tolik nevadily.
   Na konci zimy se občas stávalo, že modrooká myška vyčerpala své zásoby až do dna a pak jí nezbylo než přijít za černookou sousedkou. Ta jí velkoryse pár zrnek zapůjčila a tak se pověst o velkorysosti myšky s černýma očima rozšířila pod celou mezí.
   Myšky dokázaly být vděčné. Hluboce se zastyděly za své názory z minulého léta a pochopily, že skromnost není všechno a že může být převážena činy daleko ušlechtilejšími.
   A s větším dílem pro černookou myšku se počítalo v dalším roce už úplně samozřejmě...

Cesty k poznání

Táhla hejna ptáků od severu před podzimním chladem za jižním sluncem.
   Na zimovištích se scházeli známí a sdělovali si zážitky z cesty. Někteří přiletěli přímo – v několika dnech dosáhli cíle a divili se proto svým druhům, jimž cesta zabrala mnoho týdnů a kteří během ní několikrát zabloudili.
   Když jim po přiměřené době zděděné instinkty oznámily, že nastalo jaro, vydávali se obráceným směrem na sever do letních domovů.
   Tam pak překvapeně zjišťovali, že ti, kdo při cestě k jihu bloudili, nacházeli naopak zpáteční cestu nejsnáze.
   A tak se poučili, že nepozná správnou cestu, kdo nestanul na všech rozcestích, kde se pravá cesta křižuje s těmi nepravými a že jistotě poznání prospívá, když se při jeho hledání zabloudí.
   Poučení: Tím větší spolehlivosti dosáhneš, čím více omylů jsi musel napravit.

Úskalí rozhodování silnějšího

Na území, vklíněném mezi řeku a kopce, žily v dostatku a proto spokojeně liščí, zaječí a koroptví rodiny. Případné občasné neshody se nevyskytovaly častěji, než bylo možno při této struktuře osídlení očekávat.
   Nebylo proto divu, že nikdo nebyl zvlášť potěšen příkazem, aby se jedna z rodin přestěhovala na druhý břeh řeky, kde je prý příliš pusto a který je proto třeba oživit. Rozhodnutí o volbě přesídlenců bylo ponecháno na vůli obyvatel.
   Protože lišák dal svou nechuť k přestěhování jasně najevo, bylo zajícům a koroptvím jasné, že musejí volit mezi sebou. Neobešlo se to sice bez jistého handrkování, místy dost roztrpčeného, ale dohodli se. Za malé odškodné přeletěly všechny koroptve na opačný břeh řeky, aby tam založily nová hnízda.
   Pak přišel stejný pokyn podruhé.
   Rozhodování o tom, kdo se bude stěhovat, netrvalo tentokrát dlouho.
   Nejstarší lišák se významně podíval na zajíce, ti se pro formu poškrábali za ušima, aby jejich rozhodnutí nevyznělo tak ukvapeně, a zaječice se jaly balit rodinný majetek.
   Avšak už za pár dní začal lišák shánět papír a tužku, aby sám požádal o dovolení také se přestěhovat na druhý břeh.

Dárek obdarovaného

O psa se za jeho věrné služby v domě dobře starali a tak se stávalo, že ani nestačil sníst všechno, co mu do misky naložili.
   Toho si všimla bílá slepice. Zdvořile psa požádala a ten jí dovolil zbytky si odnášet.
   Výhodné to bylo pro oba. Užitek, získávaný slepicí, byl zřejmý – a také psovi tohle uspořádání věcí zaručovalo, že bude mít vždy dost. Navíc ho těšilo, že může prokazovat jinému laskavost, neboť velkorysost nevyžadující vlastní omezování je zvláště příjemná.
   Pak jednou, docela náhodně, zaslechl pes na dvoře stížnost jiných slepic, že je kohout zanedbává. "Hledí si jen té bílé," kdádaly, "protože ta mu pořád něco podstrojuje."
   A tak si pes snadno ověřil, že opravdu bílá slepice to, co dostává od něho, odnáší kohoutovi.
   V dalších dnech sežral pes pokaždé všechno, co mu dali, a vylizoval misku až do dna. I když neměl hlad.
   Neuměl si to vysvětlit, ale vadilo mu, že to, co on daruje, by mělo být obdarovaným někomu znovu darováno.

Omyl, který napravili

Jednoho dne zasadili u chalupy dvě mladé hrušně.
   První stromek, kterému vybrali místo blízko strouhy, se ujal snadno, hned na jaře vyháněl zelené výhonky a koncem léta už lidé se zalíbením sledovali jeho pěknou symetrickou korunku.
   Zatímco se první hrušeň bujně rozrůstala, její sousedka jenom s obtížemi zápasila v suché kamenité mezi o udržení života. I když nakonec své právo na život uhájila, zůstávala slabší a menší než její družka – pokřivený kmínek, skrčený, jako by se styděl za svou nevzhlednost, vyvolával spíše soucit než potěšení.
   Přešlo několik let.
   Ze zkroucených větví hrušně přikrčené na mezi, tu a tam polámaných dětmi, které z nich koncem léta otrhaly sladké hrušky, shazoval podzimní vítr první žloutnoucí listy.
   Na svou unavenou sousedku se od strouhy dívala shovívavě její vysoká urostlá družka, čechrající si husté, dosud svěže zelené listí, na větvích nedotčených lidskýma rukama.
   "Mám o tebe strach, sestřičko," šeptávala pokřivená hrušeň své krásné sousedce, "od nás se očekávají sladké plody víc než krásný vzhled. Bojím se, že´s neměla štěstí a že se tvé místo pro žádnou z nás nehodí..."
   A lidé v zimě opravdu nerodící krásnou hrušeň porazili, aby na její místo v blízkosti vlhké strouhy zasadili mladý topol.

Důležitost volby kritéria

Uzavřela liška smlouvu s medvědem o společném lovu. Když přišlo k dělení, dohodla se s ním, že každému připadne polovic.
   Při sestavování lovecké dohody s kunou si naopak vymínila, že se kořist bude dělit úměrně velikosti lovce.
   Jenomže pak se jednou medvěd s kunou náhodně potkali a dali do řeči.
   A liška se velice drbala za ušima, když poznala, že si oba její společníci stačili vyměnit smlouvy, které s nimi kdysi tak vychytrale uzavřela.

Umění zásluh

Byl jednou jeden krtek. Práce mu moc nevoněla, hromádek na louce dělal daleko méně než ostatní krtci, a to ještě jenom hromádky docela malé. Jeho chodbičky vedly mělce pod zemí, byly úzké a málo křivolaké.
   Protože krtci jsou zvířátka pilná, pracovitosti si velmi cení a váží si jí. Je proto přirozené, že líný a nepořádný krtek se netěšil ve svém rodu valné úctě. Dokonce ho i malá krtčata občas zapomínala pozdravit.
   Jednou si krtek všiml, že na pohřbech jsou zesnulým druhům z piety připisovány i ty zásluhy, o kterých neměl nebožtík za živa sám ani tušení.
   Po několika dnech našli sousedé svého líného druha na okraji louky, umazaného hlínou a zřejmě bez života. Diagnóza uvažovala jako možnou příčinu smrti lasičku nebo traktor. Sešli se příbuzní a známí a podle krtčího zvyku hledali někoho, kdo by pronesl řeč. Najít řečníka nebylo snadné – každému bylo jasné, že sestavení oslavné řeči si v tomto případě vyžádá opravdu mimořádné úsilí.
   Nad zemřelým druhem bylo proneseno mnoho slov o jeho usilovné práci a vysoké morálce. Z nedostatku jiných témat vyzvedal řečník zejména příklad, který zemřelý poskytoval mládeži. Situace ovšem nedovolovala mluvit o příkladu odstrašujícím. Byla to krásná řeč, kterou mnozí mrtvému dokonce záviděli, uvědomujíce si, že oni sami se budou na podobnou muset ještě pořádně nadřít.
   Když řečník skončil, postavil se ke všeobecnému překvapení nebožtík zvolna na všechny čtyři, otřepal se a prohlásil, že šlo jenom o dočasnou nevolnost, způsobenou usilovnou námahou. A ke zděšení krtčího společenství se dožadoval, aby byl za své zásluhy, právě tak jasně popsané, také náležitě hmotně odměněn.
   "Jinak by to mohlo," dodal významně, "špatně působit na mládež, kdyby viděla, že její vzor není dost vysoce oceňován."

Nejen podle okamžiku soudit...

Sledoval šakal pohrdavě neobratné pohyby lvíčete, hrajícího si s antilopí kostí: "Tohle že má být král zvířat?"
"Nikoli, šakale," ozval se opodál přihlížející sup, "tohle není lev. Jenomže jednou bude lvem a dopřeje-li ti osud dost času, možná se přiživíš na jeho úlovku. Protože na rozdíl od něho ty budeš pořád jenom šakal..."

Neúplná statistika

Zjistila myška, že na pěšině, po níž byla zvyklá navštěvovat přítelkyni, si mravenci postavili svůj dům. Její pokusy přesvědčit je, aby si zvolili jiné místo, skončily neúspěšně.
   "To nic, vy malí mizerové," utěšila se po chvíli přemýšlení, "statistika jasně říká, že mravenci se dožívají podstatně kratšího věku než myši. Počkám si, až vymřete."
   A našla si prozatím jinou, vedlejší pěšinu pro své návštěvy.
   Chodila po ní až do smrti.
   Do vlastní.

Teorie praxe

"Je třeba už konečně jednou provždy skoncovat s těmi všeobecnými řečmi o ochraně životního prostředí a začít něco konkrétního v tomto směru dělat," rozohnil se vrabec, když zjistil, že voda z kaluže se už nedá kvůli koncentraci oxidů dusíku vůbec pít, "povšechnými prohlášeními se žádný z problémů nevyřeší. Vypracovali jsme teorii životního prostředí, prostudovali jsme vliv řady faktorů na jeho kvalitu, police knihoven máme přecpány svazky příruček na tohle téma a na přednášky z tohoto oboru už dávno nikdo chodit nestačí. Teď nastal čas, kdy je nutno napřít všechny síly pro důslednou aplikaci teoretických poznatků v praxi našeho života!"
   A jal se konat energické přípravy k akci, jež by vedla k proklamovanému cíli.
   Po nějaké době se mohl vykázat prvními výsledky.
   Předložil k posouzení první část studie Teoretické principy aplikace obecných poznatků v konkrétní praxi.

Hodnota podílu

V dutém kmeni starého stromu žily včely.
   Medvěd pravidelně včely navštěvoval a vybíral jim med.
   Po čase se tyto poměry přestaly včelám líbit. Našly si jiné místo na samém konci trouchnivé větve. Při nejbližší návštěvě se větev pod medvědem zlomila a ten se potloukl.
   Medvěd včely zažaloval. Žádal jejich potrestání, zaplacení bolestného a odškodnění za to, že se nemohl po dobu trvání svého zranění věnovat plně obživě.
   Soud uznal oprávněnost stížnosti a konstatoval, že včely se medvědovu přirozenému zájmu bránily nepřiměřeným způsobem, totiž lstí. Zjistil, že medvěd odebíral včelám polovinu jejich medu a nařídil, aby včely tento podíl svých zásob nosily medvědovi až před jeho doupě.
   Včely se podřídily. První týden dostal medvěd pět pláství, druhý týden jednu a v dalších týdnech nedostal nic. Po jeho stížnosti zjistila kontrola, že včely nařízení plní – jenom se rozhodly přestat vyrábět med.
   Medvěd, který se uložil k zimnímu spánku hladový, zimu sotva přežil. Včely vůbec ne.
   Na první jarní schůzi bylo konstatováno, že včely svým nezodpovědným postojem ohrozily medvědův život a jejich neblahý konec byl hodnocen jako výstražný příklad ostatním.
   Poučení: Jsi-li malý, nebuď sobec! Velký chce být taky z něčeho živ!

Předčasně

"Co mi chcete vyčítat?" podivila se hyena, když ji upozorňovali, že se neživí jen mrtvolami, ale že občas sama z někoho mrtvolu udělá, "vždyť já jenom trochu předcházím událostem."

Dedukce velkého o malém

Velký a malý zajíc se chodili pást na jetel pod les.
   Za nějakou dobu si všimli, že jetele ubývá rychleji než stačí dorůstat.
   Velký vyslovil názor, že žerou příliš hltavě a že proto musí svou pastvu regulovat.
   Svolali poradu a usnesli se, že každý z nich si ukousne na večerní pastvě stejněkrát. Jakmile se přestane pást jeden z nich dvou, musí se přestat pást i druhý.
   Protože měl velký zajíc větší hubu, končila každý večer společná pastva na jeho pokyn. Malý zajíc chodil spát pokaždé s poloprázdným žaludkem a nikdy proto ani pořádně nevyrostl. Zato velký zajíc byl stále větší. Blahosklonně shlížel na menšího svého druha a laskavě mu radil, aby nebyl tak nenažraný.
   A mezi zajíci v lese se postupně ustálil názor, že nejlepším prostředkem k dosažení statného vzhledu je střídmost v jídle, zatímco hltavost vede k zakrnění.
   Poučení: Než s někým uzavřeš dohodu, podívej se mu na hubu!

Hleď si toho, co umíš

Přemýšlel zajíc o životě a neušlo mu, že i ten nejméně schopný ušák dokáže běhat téměř tak dobře jako on. A to si byl vědom, že není jen tak někdo: v závodech do stráně vyhrál na jaře druhou cenu! "Jakou já mám vlastně perspektivu?" pomyslil se zatrpkle, "i když se budu snažit sebevíc, pořád budu umět jenom utíkat..."
   Jednou seběhl k potoku a jak se tak prodíral mezi pomněnkami, bleskl mu hlavou nápad: "A co kdybych se naučil plavat? V zaječích dějinách není ani zmínky o tom, že by takovou věc nějaký zajíc kdy dokázal. Rázem bych nade všemi vynikl..."
   Přestal trénovat přespolní běh se zatáčkami, což je hlavní sportovní disciplína zajíců, a věnoval se výhradně zvládnutí plaveckého stylu. Každý den vkročil odvážně do potoka a nevylezl, dokud na něm zůstal suchý poslední chlup.
   Jeho pokusy neušly pozornosti ostatních zajíců. Brzy byl středem jejich zájmu a těšil se všeobecné vážnosti. Jenom starý, četnými nimrody v mnoha podzimních honech ostřílený ušák, vrtěl pochybovačně hlavou: "K čemu ti vlastně může být takové plavání dobré? Jetel ve vodě neroste a s rybami si zajíc moc nepopovídá... Už mockrát v životě se mi hodily rychlé nohy, ať před psem nebo za zaječicí, ale nikdy mi nevadily nedostatky v plaveckém stylu. A ty teď běháš moc mizerně, mladíku..."
   Zajíc, který uměl plavat, jenom opovržlivě odfrknul nad takovou zaostalostí, a odběhl k potoku.
   Až jednou ho na stráni potkala liška. Marně ji však přesvědčoval, že je správné běhat podle potoka...

O souvislosti věcí

Z lučních květů sbíraly včely pilně pyl a vyráběly med. Uprostřed léta přicházel medvěd a neméně pilně med vybíral. Včely v podstatě souhlasily, protože přítomnost medvěda jim zaručovala práci nerušenou ostatními obyvateli lesa.
   Za medvědem přišli králíci a přemlouvali ho, aby jim dovolil na louce se pást. Vysvětlili mu, že včely potřebují z květů jenom úplně nepatrný kousek a že tak louka zůstává zbytečně nevyužitá. "Je přece možné přátelsky se rozdělit," přesvědčovali medvěda, "my, králíci, stejně o pyl a sladkou šťávu nestojíme. Nám stačí jenom to ostatní..."
   A když pak nabídli medvědovi, že mu přinesou pár hrstí jahod, které může k medu přikusovat, vydal jim souhlas k pastvě. A králíci od soumraku do rána dlouhými zuby vykusovali palouk.
   Medvěd dodnes nechápe, proč ho nechaly nevděčné včely bez medu, když králíci přece pyl nesežrali.

Řešení

Našla straka na okně lesklý střep zrcadla.
   Při jeho odnášení si poranila o ostrou hranu křídlo a řadu dnů nemohla létat.
   Přišla si stěžovat, že její děti trpí v důsledku zranění své matky hladem, a dožadovala se nápravy věcí.
   Všichni kritizovali drzost zlodějky.
   Ptačí soud prohlásil, že k události sice došlo za podmínek ne zcela počestných, že však je humanitním posláním úřadu usilovat o urovnání věcí za jakýchkoliv okolností.
   A jal se zkoumat, komu patřil ukradený střep.

Úskalí vzdělanosti

Všeobecně se vědělo, že sova ví snad všechno.
   Také sova věděla, že se to o ní ví.
   A protože vědomí toho, zač je jedinec pokládán, zavazuje, usilovala sova být co nejvíce tím, čím se být zdála. Sbírala informace, poznatky, znalosti a fakta o všem, co se kde událo, dělo a dít předpokládalo. Znala všechny dostupné teorie čehokoli, hypotézy o čemkoli a názory na cokoli.
   Znala nejen fakta, ale i jejich souvislosti a vztahy k dalším skutečnostem.
   Byla schopna přemýšlet o kterémkoli jevu a promlouvat na jakékoli téma.
   Konkrétní poznatky byly pro ni látkou k abstraktním úvahám a konstrukci teoretických systémů.
   Jen jedno si nedokázala vysvětlit.
   Čím více věděla, tím méně úspěšný byl její noční lov.
   Snad to bylo tím, že jejím přednáškám nejčastěji naslouchali ti, kdo byli v noci předmětem jejího zájmu.

Znalost souvislostí

Mezi liškami panoval názor, že dříve než se usadí v určité krajině a začne budovat svůj pelech, provede řádná liška sociologický průzkum osídlení krajiny, zaměřený zejména na odhad hustoty králičích a slepičích obyvatel.
   Z toho důvodu se lišky nerady stěhovaly. Provést řádně podobný průzkum je záležitost dost obtížná. Zejména proto, že započitatelný králík musí být nejdříve objeven. V takovém případě se počítající liška začasté neudrží a králíka uloví, což komplikuje a zkresluje propočty.
   Proto se lišky velice divily, že jedna z nich se stěhuje skoro napořád a že si ve stěhování téměř libuje.
   "To je přece úplně jednoduché," vysvětlila liška svým udiveným příbuzným, "není třeba počítat králíky a slepice, abych věděla, kolik jich je. Stačí, když si spočítám jeteliště a osamělá stavení. Kde je jetel, budou i králíci a slepice jsou na každém dvorku..."

Jediná možnost

Zapomněli pod kůlnou dovřít dvířka králíkárny.
   Jeden z jejích obyvatel se odvážil vyskočit. Ze zvědavosti. Chvíli se rozhlížel, omráčen vlastní odvahou. Když zjistil, co zjistit musel, že se totiž nazpět sám nedostane, vzpomněl si na vyprávění své matky o vzdálených příbuzných, žijících v blízkém remízku, a jal se hopkat příslušným směrem.
   Po určité době se mu skutečně podařilo najít noru, před níž seděl divoký králík. Ten ho po úvodním vysvětlení situace seznámil s dalšími členy své rozvětvené rodiny.
   Se zadostiučiněním králík poznával, že vyprávění jeho matky bylo pravdivé.
   Jejich lesní příbuzní byli opravdu chudí, obydlí měli vlhké a táhlo do něj, takže ho v noci začasté probouzelo chladno, a jídlo se muselo pracně shánět každý den znovu. Neušlo mu, že zřejmě proto jsou jeho příbuzní podstatně menší a hubenější než on sám.
   Dny plynuly, návštěva se protahovala a bylo třeba se rozhodnout, co dál. Divocí králíci měli v úmyslu se přestěhovat na vzdálenější konec lesa za lepší pastvou a tak zbývalo vybrat si ze dvou možností: buď jít s příbuznými a zůstat definitivně žít v lese, anebo se vrátit domů a nechat se zavřít do kotce.
   Chtěje se zavděčit příbuzným za poskytnuté přístřeší, navrhoval jim králík, aby odešli do králíkárny s ním – zaručoval jim vlídné přijetí a zacházení až do konce života. A protože všichni byli přirozeně zvědaví, jali se konfrontovat svůj dosavadní život s nabízenými možnostmi.
   Když králík vylíčil, jak jsou jeho druhové pod kůlnou pravidelně dvakrát denně krmeni, bez ohledu na roční dobu a počasí, že mají zaručeno suché, teplé a světlé bydlení s vyhlídkou na dvůr, a že drátěnou síť dvířek kotce ještě nikdy žádná liška ani toulavá kočka neprokousaly, bylo zřejmé, že jeho řeč zapůsobila. Konec konců, vypasená postava domácího králíka byla tím nejlepším argumentem o pravdivosti toho, co říkal.
   Pak se přihlásil se svou otázkou starý králík, jehož kožich nesl nejednu známku životních soubojů: "Říkáš, kamaráde, že je o vás postaráno až do smrti. Já vím, vám mladým se to nemusí zdát důležité. Ale... jak se vlastně u vás umírá?"
   A domácí králík upřímně pověděl, co mu bylo známo o vytažení z kotce po nabytí přiměřené tělesné hmotnosti, o ráně za uši, stažení kůže přes hlavu, o vůni, linoucí se kuchyňskými okny do dvora a o umaštěných bradách a spokojených tvářích lidí po nedělním obědě.
   "Počkejte," přerušil starý králík nespokojené mumlání posluchačů, "tady přece nejde o to, že jim stahují kůži s těla. Vždyť většina z nás končí úplně stejně, když se jim nepodaří uniknout lovcům, a konečně, nechat si vysát krev tou mizerou lasičkou nebo trhat kožich po kusech lišákem není vůbec příjemnější. Já bych si přitom rád objasnil jedno. Vy si tedy u vás můžete spočítat, kdy kdo o tu kůži přijde?"
   "O tom jsem nijak moc nepřemýšlel," poškrábal se domácí králík rozpačitě za uchem, "ale jak tak uvažuji... je to vlastně tak. Každý, kdo má zájem, si může odhadnout, kdy na něho dojde řada..."
   "Tohle neberu," rozhodl se starý, "to pohodlí u vás, žádné starosti... to všechno je moc pěkné, ale to pro mě nemůže vyvážit hrůzu z vědomí, že vím, kdy si pro mne přijdou. Já vím, že o svou kůži nakonec přijdu stejně, ať už ji někdo se mne sedře za živa anebo po smrti. Ale nechci, aby mi bylo předepsáno, kdy to má být. A chci mít možnost se bránit. Chci, aby mi smrt dala šanci, že když budu silný a obratný, mohu jí uniknout. Alespoň na chvíli. I kdyby byla ta možnost sebemenší.
   Možná, že právě v tom se lišíme," dodal ještě zamyšleně, "že vám nevadí to vědomí jediné možnosti. Vy se nerozhodujete, zdali stojí za to uskočit, když se na poli mihne stín jestřába anebo utíkat či jenom se přikrčit, když opodál zaštěká zatoulaný pes. Vy máte jenom jedinou možnost a navíc víte, kdy nastane.
   Ale ať už by byla ta jediná cesta sebevíc rovná a příjemná, já dávám přednost cestám, na kterých se najde alespoň jedno rozcestí," a s tím starý králík odešel.
   Část králíků odešla s ním a zbylé odvedl domácí králík pod kůlnu.
   Cestu si krátili odhodlaným vyprávěním o tom, že využijí všech výhod, které poskytuje králíkovi králíkárna a pak že utečou. Takže budou mít pohodlí i naději.
   Jenomže nevěděli, že hospodyně bývalé divoké králíky zamyká v kotci zvlášť pečlivě.

Raději ne

Žil jeden hloubavý zajíc, který se rozhodl studovat podrobněji zvyky lidí, aby se dopátral, co jim vlastně dává moc a převahu nad jinými tvory a tedy také – i když tohle připouštěl nerad – nad zajíci.
   A protože byl opravdu všímavý, neušlo mu, že na rozdíl od zajíců se lidé věnují sexu po celý rok. Dvojice, které sledoval na jaře a v létě v přírodě, pokračovaly ve svých zvycích v chladnějším ročním období zřejmě pod střechou v teple lidských obydlí.
   Něco vypozoroval přímo a o zbytku se dovtípil, když zjistil, že frekvence výskytu nových kočárků na ročním období nijak zřetelně nezávisí.
   Zaujat svým poznatkem jak se napodobovat lidské způsoby.
   Přehlížel udivené pohledy svých přátel, překonával sám sebe a tak se mohl začátkem zimy hrdě porozhlédnout po vykonaném díle.
   Pak začalo mrznout a sněžit a zajíc si teprve teď všiml, jak je hubený. Zimu sotva přežil.
   Příští rok se stal zajíc přesvědčeným stoupencem názoru o škodlivosti nadměrného poznání.

Vyhovět i protestovat

"Nechápu tě," říkávalo hubené prase tlustému, "myslíš, že nám lidé dávají tolik žrádla jenom proto, aby nám udělali radost? Copak si nepamatuješ, jak skončili ti dva ze sousedního chlívku?"
   "Ale ano," odpovídalo dobrácky tlusté prase, "jsem sice tlusté, ale paměť mám dobrou. Já přece vím, že lidé nemilují mne, ale šunky a uzené, které ze mne hodlají udělat. Svému osudu se nevyhnu tak jako tak a když mi chutná... " pustilo se do žrádla.
   "A to se ani nepokusíš ten život si o pár dní či týdnů prodloužit?" ptalo se hubené prase rozhořčeně, "musíš poslušně vyhovět ve všem, co se od tebe očekává? I když víš, jaký osud ti přichystali? Bez protestu?"
   Zamyslilo se tlusté prase: "A to je ti známo, kamaráde, že lidé, kteří mají rádi tučné vepřové, se dožívají kratšího věku?"

Předpoklad přiměřenosti

Liška a vlk se stěhovali na nové působiště.
   Stěžoval si vlk lišce, jaké má starosti. Než přenesl první část svého inventáře, musel mu někdo hlídat ve starém doupěti zbytek věcí. Požádal proto o službu medvěda. Ale ten později prohlásil, že bylo nesmírně těžké všechno uhlídat, protože se o vlkův majetek kdekdo zajímal, takže se ledacos ztratilo. A zbylé věci medvěd teď požaduje jako úhradu za hlídání.
   "A kdo hlídal tvé věci, liško?" zeptal se nakonec vlk, když si takto postěžoval a zvědavost přemohla jeho rozhořčení.
   Liška se pousmála: "Nikdo, kamaráde."
   "A jak je tedy možné, že máš všechny svoje věci zase pohromadě?" rozhlížel se udiveně kolem sebe vlk.
   "Víš, vlku," pravila pomalu liška, "ono je někdy lépe nechat věcem volný průchod. Ty´s upozornil všechny zájemce na svoje věci tím, že jsi před doupě postavil medvěda. Já jsem nechala svou noru dokořán a všichni si myslili, že tam nic cenného nemůže být. Soudí se totiž, že ochrana bývá úměrná ceně chráněného..."

Síla výchovy a korelace

Zapřahal hospodář ve všední dny svou kobylku do vozu a pluhu, aby spolu od úsvitu do podvečerního šera s námahou obraceli úhor, připravovali kamenitou půdu k setí a sklízeli skromnou úrodu.
   V sobotu a v neděli vytahoval hospodář zpod kůlny lehký vozík, aby si na nádraží přivydělal rozvážením výletníků a jejich zavazadel.
   Za nějaký čas si hříbě, pobíhající kolem vozu, stačilo všimnout, že matka je unavená a smutná, má-li hospodář na sobě umazaný všední šedý kabát a naopak veselá a svěží, jestliže si hospodář oblékl modrý kabát sváteční.

   A tak si hříbě navyklo řídit své pocity podle barvy hospodářova kabátu, takže v době, kdy už je samotné zapřahali do vozu, si ani nevšimlo, že hospodář někdejší sváteční kabát, teď už obnošený, obléká ve všední dny...

Opatrnost jako důvod přežití

K lesu mezi houfy vran se přistěhoval sokol.
   Po nějaké době si všiml, že lidé s puškami, před nimiž vrány polekaně ulétají, se nikdy nesnaží zabít jeho. Protože to bylo pohodlné, snadno si zvykl, že nemusí pracně hledat úkryt, když prchají ostatní.
   Lovcům se tu a tam podařilo některou vránu poranit nebo dokonce zabít. Většinou se však vrány díky své opatrnosti dožívaly dost vysokého věku, jak mohl sokol soudit, když kolem sebe pozoroval hemžení vraních stařečků.
   Občas mu vrtalo hlavou, proč je na světě tak málo sokolů, když je lidé nehubí a nevšímají si jich, a tolik vran, přestože je lidé usilovně pronásledují.
   Pak se stalo, že jakýsi člověk s puškou neprošel kolem sokola nevšímavě a vystřelil na něho. Snad byl krátkozraký anebo se napil. Kdo ví.
   Těžce zraněný sokol se skryl do houští na kraji lesa. Zdálo se mu, že už pochopil, proč je vran tak mnoho a sokolů tak málo.

Co oko nevidí, srdce nebolí

Jezevec, působící jako správce královských statků, byl obviněn, že okrádá poddané ve prospěch svých příbuzných.
   Vyšetřování prokázalo, že obvinění je pravdivé. Sám jezevec přiznal, že poté, co rozdělil zásoby určené občanům království, požadoval od nich, aby odevzdali určitý díl jeho jezevčím příbuzným, známým a přátelům ve formě darů, dárků a dárečků. "Vždyť by to na mém místě udělal každý," rozčiloval se jezevec, když mu oznamovali, že je zbaven svého úřadu.
   Správcem královských statků jmenovali lišku.
   Kontrola, provedená po nějaké době, zjistila, že poddaní dostávají za liščího správcování z královských zásob právě tolik, kolik na ně připadlo za správcování jezevcova.
   Na správce si však, kupodivu, nikdo nestěžoval.
   Ukázalo se, že část zásob určených k rozdělení poddaným, dávala liška navíc svým příbuzným, známým a přátelům. "Vždyť by to na mém místě udělal každý," rozčilovala se liška, když začali kontroloři mluvit o nepoctivosti, "copak si na mě někdo stěžoval?"

Dobré a ještě lepší

Vysoko na skále hnízdil orel. Majestátně kroužil s rozepjatými křídly modrou oblohou nad vrcholky horského hřebenu i nad hlubokými brázdami údolí.
   Nebylo snadné uživit mláďata kořistí získanou v horách. A tak se občas snášel orel i do údolí, aby uchvátil neopatrnou slepici nebo zatoulané jehně.
   Mláďata rostla a tak jednoho dne vyletěl s orlem pod mraky i jeho syn. Brával ho pak s sebou každý den a těšil se z pohledu na synovu obratnost a sílu.
   Pak se jednou po skončení letu zeptal orel svého syna, jak se mu líbí být orlem.
   Syn se příliš nerozmýšlel a nadšeně prohlásil, že být orlem je nádherné. Protože může létat tak vysoko v oblacích. Pak se zamyslil a dodal: "Umím si představit jen jediný osud, který je ještě lepší. Kdybych nebyl orlem, přál bych si být slepicí."
   Zřejmě přehlédl užaslý a rozhněvaný pohled svého otce, takže své prohlášení doplnil: "Protože slepice vůbec nemusí létat. Ta dostane své jídlo každé ráno úplně bez práce."

Význam věcí, které už nejsou

Za domem rostla nádherná vysoká višeň.
   Každé léto sváděl hospodář předem prohraný marný boj s vynalézavostí špačků, kteří se s neochvějnou věrností každoročně znovu dostavovali, aby pomáhali při sklizni.
   "S tím se musí něco udělat," rozhodl se hospodář, "už z etických důvodů, aby si ta banda zlodějů uvědomila, že krádež je nepřípustný zlozvyk."
   Na podzim višeň porazil.
   Příštího léta ho zaskočil pocit, že kromě višní mu chybí snad i ti rámusící špačci. Nebylo komu vynadat a na co si postěžovat.

Čí vina

Chlubila se straka před kosem, že dokáže ukrást, cokoli si jen vzpomene.
   Třeba z orlího hnízda.
   A opravdu přinesla, jako důkaz svých schopností, kost, s níž si hrávala orlí mláďata.
   Jenomže, jak se už stává, straku při jejím činu zahlédli a nezapomněli orlovi o svém pozorování referovat.
   Při projednávání záležitosti straka velmi podrobně rozváděla skutečnost, že kosové byli o jejím úmyslu informováni a že neudělali nic, aby jí v jejím činu zabránili. Nakonec i samu sebe přesvědčila, že ji kosové svým postojem k činu vlastně vyprovokovali. Její vinou bylo, přiznala, že o onom skutku nahlas uvažovala. A kosové pak způsobili, že už nemohla couvnout. Nebýt jich, nikdy by se o takovou nehoráznost ani nepokusila.
   "A je vůbec třeba trestat," ptala se lítostivě, "někoho, kdo jenom nahlas uvažuje?"

Uznalý soused

Byli dva křečci.
   Pozdě na podzim, oba už měli zásoby shromážděny, přišel první křeček za svým sousedem. Začal dělat narážky na ošklivost lakomství a na to, že by se nemělo zapomínat na sousedské posezení, když je k tomu příležitost.
   Druhému křečkovi nebylo sice příliš jasné, oč jde, když však byl upozorněn, že zapomněl v létě oslavit přestěhování do nové, větší nory, dovtípil se pozval souseda na oběd.
   Oběd se protáhl na několik dní a když skončili, ukázalo se, že by se zásoby druhého křečka vešly docela dobře do podstatně menší nory. Třeba do té staré, z níž se v létě přestěhoval.
   Zima byla dlouhá, zásob málo, takže ji křeček nepřežil.
   Na pohřbu se křečkovi příbuzní divili, jak k tomu došlo, a shodli se, že muselo jít o nějakou lehkomyslnou nezodpovědnost.
   Jenom soused nedal na nebožtíka dopustit: "Ať byl, jaký byl," opakoval, "jedno se uznat musí. Byl velkorysý."
   "Ještě dobře," říkávali potom příbuzní, "že měl tak uznalého souseda."

Argument

Slýchávala liška o výtečnosti holoubat.
   Jestřáb, který měl v tomto směru své bohaté zkušenosti, se často nechával slyšet, že zatímco slepice je pro něho stravou všedního dne, schovává si mladé holuby výhradně pro chvíle sváteční.
   Jenomže holoubata jsou, vzhledem ke svým životním zvykům, liškám jen málo dostupná.
   Aby se zbavila otravného škemrání liščat, že chtějí ochutnat holuba, vymyslila liška teorii, podle níž jsou holubi přenašeči záhadné choroby, sídlící zejména ve svalovině jejich mláďat.
   Jako důkaz uváděla, že každý, kdo snědl holoubě, zahynul anebo s jistotou v budoucnu zahynout musí.

Není nad osvědčené postupy

Doslechl se král zvířat, že při slavnostních příležitostech bývá zvykem podávat želví polévku.
   S překvapením si uvědomil, že on sám nikdy nic takového nejedl a rozhodl se proto dohnat zameškané.
   Uložil šakalovi, aby zařídil, co je nutno.
   Odešel šakal shánět želvu. Přitom postupně zjišťoval, že želv je několik druhů, suchozemských, bahenních i mořských, a že neméně je receptů na přípravu želví polévky, přičemž obě hlediska se navzájem kombinují a podmiňují. Když už byl na problému zainteresován, dal se do jeho důkladného studia a sepsal o svých zjištěních rozsáhlý spis. Docela zajímavý. Dokonce s historickým úvodem, v němž živými slovy zachytil ontogenezi podtřídy želv v rámci vývoje třídy plazů. Dalo to hodně práce, takže bylo nutno praktickou stránku věci realizovat poněkud skromněji.
   Polévku koupil konzervovanou.
   Král ochutnal, rozzuřil se a s pojednáním vymlátil šakala ode dvora ven.
   Liška, jsouc postavena před stejný úkol, chytila za nejbližším plotem slepici, dala ji do hrnce, vynechala nudle a nesla králi.
   S jejím vyznamenáním při nejbližší příležitosti se počítá už najisto.

Nebylo to ono

Uvažoval srnec nad neúčelností, s níž jsou některé věci uspořádány.
   "Každý jelen," říkal si, "se pyšní krásným parožím. Je pravda, že některý má hlavu košatější víc a jiný míň, ale pořád je to paroží. Takže když se jeden nad druhým na podzim vytahuje, ty rozdíly v kvalitě jsou často diskutabilní, což je nutí o pravdu se servat. A to je přece zbytečné plýtvání energií! Jo, to já mít takové jelení paroží... hned by byly věci mezi námi srnci úplně jasné!"
   A nakonec zakoupil od známého jelena jeho shoz. Jelen mu ho pomohl z kamarádství i na hlavě usadit.
   Rozdíl mezi ním a ostatními srnci byl opravdu zcela zřetelný.
   Nezdálo se však, že by srny právě tento rozdíl považovaly za podstatný.

Pedagogický úspěch

Vědeckotechnická revoluce poznamenala svými zásadami také svět zvířat.
   V rámci racionalizačních úvah byl podtrhován mimo jiné i význam specializace. Zajíc nejlépe běhá, bude proto předávat svoje běžecké poznatky všem mláďatům bez rozdílu druhu. Liška je bude učit lstivosti, sova šířit moudrost a jezevec s nimi procvičí zásady opatrnosti.
   Po nějaké době se ukázala nutnost vrátit se k původnímu systému nespecializované výuky. Důvodem byl pokles kvality ze strany zaječích pedagogů.
   Zaječí učitelé s nejlepšími pedagogickými výsledky se totiž dožívali soustavně příliš krátkého věku.
   Nicméně, jejich nejúspěšnější žáci z řad mladých lišek si na ně ještě dlouho poté zachovávali opravdové, živé vzpomínky.

Srovnání

Zpíval kos sobě pro radost a pro potěšení z toho, že se jeho zpěv těm kolem něho líbí.
   Pak se usadil v sousedství slavík – a kos, poměřuje svůj hlas s hlasem slavíka, se zastyděl a zpívat přestal.
   Krákorala vrána sobě pro radost, a protože měla příležitost poslouchat jenom zpěv jiných vran, nic nenarušovalo její sebevědomí.
   Vzhledem k tomu, že zkušenost dělá mistra i ve zpěvu, zněl po čase hlas vrány lépe než hlas kosa, ačkoli nadání svědčilo jednoznačně v kosův prospěch.

Ve společném zájmu

Vyhrál zajíc závod v běhu na střední trati. Za sebou nechal mimo jiné i lišku.
Po několika dnech už všichni v lese věděli, že závod nebyl regulérní, protože zajíc svým neobratným (i když účinným) pohybem způsobuje průvan. A v jeho důsledku dostala liška rýmu, která jí zabránila dosáhnout lepšího (a snad i nejlepšího) umístění.
Výsledky závodu byly prohlášeny za neplatné okamžitě, jakmile se ukázalo, že v případě diskvalifikace zajíce si i ostatní běžci zlepší svoje umístění.

Schopnost být mnoha

"Jak je možné, že vás neubývá, když jste bezbranné a tolik z nás se vámi živí?" divil se datel, když jednou sytý pozoroval housenku ve škvíře kůry starého dubu a chuť k debatě právě převyšovala jeho chuť k jídlu. "Vždyť já sám pamatuji, jak chutnali vrstevníci tvého tatínka, dědečka a několika generací pradědečků. A žije nás, datlů, tady několik."
"Jistě máš pravdu, datle," povídá housenka, "skoro všechny z nás skončí v zobácích tvých příbuzných. Jenomže naše síla není v tom, že bychom se bránily jednotlivě. My se vlastně vůbec nebráníme, datle, naopak, to vy, datlové, se bráníte proti nám."
A když viděla údiv svého besedníka, dodala: "Naše síla je ve schopnosti množství. Žádní datlové nás nevyhubí. Jenom my samy bychom se mohly vyhubit, kdyby nás zůstalo příliš mnoho a datlů zbylo málo. Množství je naší obranou i útokem zároveň..."

Nedostatek plánu

Včely na jaře pilně pracovaly, nevynechaly ve třešňové aleji jediný strom a jediný květ.
   Koncem června třešně dozrály. Bylo dost pro všechny – pro děti, které očesaly, co bylo možno dosáhnout ze země nebo z větví, pro dospělé, přicházející s koši a žebříky, a také pro špačky na vrcholcích větví, kde dozrály třešně ze všech nejsladší.
   Zbytek třešní přezrál a opadal a stal se na zemi kořistí četných vos.
   "Nechápu," rozčilovala se k večeru jedna z nich, "proč se pořád o včelách tvrdí, že jsou ze všech nejpilnější. Vždyť ony pracují úplně bezhlavě. Protože si nedokázaly udělat na jaře pořádný plán, uzrálo třešní příliš mnoho a každá třetí je teď červivá. To nemohly nechat onu třetinu květů jen tak naplano odkvést?"

Jak na to

"Je to neveselá věc, tohle stárnutí," pokyvoval hlavou na liščím shromáždění zrzavý lišák středních let. "Tuhle jsem potkal kamaráda z mládí. Vůbec jsem nemohl uvěřit, že je to on... dokud mne sám neoslovil. Hřbet měl šedivý, a ten jeho ohon... Jako by to ani lišák nebyl, celý opelichaný, odřený a ucouraný."
   Ostatní lišáci rozpačitě stáhli ohony mezi nohy. Teprve teď si všimli, že i na nich se podepsaly psí zuby a nespočetné honičky keři a ostružiním, kterými museli zaplatit za ulovené živobytí.
   A v nastavším mlčení zrzavý lišák naplno rozvíjel své názory o tom, že mládí si musí každý hlídat a opatrovat, aby nevypadal trapně a dobře reprezentoval liščí rod.
   Rozpaky přerušilo pozvání na oběd. Všem přišli vhod králíci a slepice, předkládaní jedním ze sousedů. Taky šedivějícím. Nejvíc svou zdatnost v jídle dokazoval zrzavý lišák.
   Při loučení znovu zdůrazňoval svou teorii o důležitosti mladistvého vzhledu. Jako důkaz svého úsilí na tomto poli vypočítával, kolika dalších podobných shromáždění se musí aktivně zúčastnit v nejbližší době...

Realistický optimismus

Divila se slepice, jak klidně reaguje dešťovka na skutečnost, že se v příští minutě seznámí s jejím vnitřním životem.
"To je ti úplně lhostejný tvůj osud? Jak vůbec vy, dešťovky, dokážete žít s vědomím, že všechno, co děláte, děláte jenom proto, abyste připravily potěšení nám, slepicím, které vás vlastně hubíme?"
"Jistě mi není jedno, jaký bude můj konec," zašeptala dešťovka, "ale nemyslím, že bychom my, dešťovky, měly mít víc důvodů k nářku nad svým osudem než vy, slepice. Právě včera jsem se na smetišti seznámila docela důvěrně s hlavou jedné tvé kamarádky. Zdá se, že ani ty nevíš, kdy a jak skončí tvůj život. Já i ty prostě jednou vrátíme, co jsme si předtím vypůjčily. A taky nejsi nijak smutná nad svým osudem. Když se netrápíš ty, proč bych měla prožít svůj život v samém naříkání já?"

Slovesný vid

"Vidíš," povídá vůl smutně psovi, "na nás oba často volají skoro stejně. Na tebe křičí – "Táhni...!" a na mne – "Tahej...!" A přece je v tom rozdíl, kvůli němuž bych s tebou měnil. Ty zalezeš pod kůlnu a já musím dřít na poli."

Asymetrie

Proti všemu očekávání spřátelili se beránek s vlkem.
Jejich vztah se začal kalit teprve tehdy, když si vlk povšiml, jak často je hodnoceno přátelství jich dvou jako důkaz beránkovy odvahy, zatímco jeho úsilí nepovažuje nikdo za projev tolerance a snášenlivosti, ani důkaz pozoruhodné kvality charakteru.

Číslo jednotné a množné

Žalovala straka sojku za nactiutrhání.
"A proč si najednou stěžuješ, strako," divil se soudce, kterému byla stížnost svěřena k vyřízení, "vždyť sojka po lese vykřikuje, že straky jsou zlodějky, už od nepaměti. A já ani ostatní jsme si nevšimli, že by ti to nějak vadilo."
"To je pravda, pane soudce," odpověděla straka hlasem plným rozhořčeného údivu a uražené důstojnosti, "jenomže doposud sojka vždycky roznášela, že zlodějky jsou straky, zatímco teď obviňuje z krádeží mě samotnou!"

Úplně dokonalé

Ptal se pán tvorstva medvěda, pilně sbírajícího borůvky a maliny, na jeho přání.
   "Vlastně je mi docela dobře," olízl si medvěd sladkou šťávu z čenichu, "snad jenom... když už se ptáš, pane... víš, borůvky a maliny by chutnaly ještě líp, kdyby z nich medvědi nemuseli odhánět vosy a včely a jiný dotěrný hmyz. Takže bych si přál... aby nebyly vosy a včely."
   Zbytek léta strávil medvěd na pasece v dokonalé spokojenosti.
   Příští léto zastihl pán tvorstva medvěda mrzutě bloudícího po pasekách a marně hledajícího sladký zákusek. Ten popošel blíž a na dotaz po stavu věcí rozpačitě zabručel: "Víš, pane, bez těch včel a vos a ostatního hmyzu to vlastně není ono. Nedalo by se to moje loňské přání nějak zrušit? Zdá se, že borůvky a maliny k tomu hmyzu nějakým způsobem patří. Zřejmě je lépe, když věci nejsou úplně dokonalé..."

Věděla své

Na břehu rybníka pobíhala kvočna a usedavě plakala. Houf káčat, která před pár dny díky teplu jejího těla spatřila světlo světa, se očividně zajímal více o život hmyzu na vodní hladině než o nářek své adoptivní matky.
Kvočnu neuklidnilo domlouvání slepic ze dvora, cynické poznámky kohoutovy ani posměšné narážky kachen na rybníce.
Nářek kvočny dokázala zastavit teprve náhodně se objevivší kukačka, která jí odpřísáhla, že se určitě najdou i v příštích letech jedinci, ochotní svěřit své děti do péče někoho jiného.

Příklad obtížně řešitelný

Omrzelo už všechny poslouchat neustálé nářky zajíce na chování jeho sousedky lišky.
   Když stížnosti nebraly konce, domluvili mu, aby se zamyslil sám nad sebou. Jedná se přece o vzájemný vztah jich obou. Liška je v celé věci účastna právě tak jako on a vůbec si na něho, na zajíce, nestěžuje. Naopak, když už přijde řeč na tohle téma, má pro něho jenom slova chvály a uznání. Existuje řada svědků, potvrzujících, že liška je se zajícem spokojená a nepřeje si žádných změn.
   Doporučili mu, aby si vzal z liščího vztahu k sousedům příklad pro své vlastní chování.
   A moc se zasmáli, když zajíc pořád nepřestával lamentovat: "Bodejť by si stěžovala! Ona přece žije se mnou, ale já, vážení, já musím žít s ní!"

Historické souvislosti

Odešla muži žena.
   Na límci jeho zimníku, pozvolna zapomínajícím na drsnou naléhavost kartáče, uchytil se houf vší. Nerušen plnil úspěšně své základní poslání – množit se.
   Jak pustnul mužův zevnějšek, rostla i jeho osamělost. Jeden si odsedl, druhý se odtáhl. A pro vši na límci bylo teď stále obtížnější stěhovat část svého společenství na límce doposud neobsazené. S rostoucí hustotou osídlení se vši hádaly stále víc a atmosféra všího společenství se postupně stávala nesnesitelnou.
   Od vší války byla vší obec zachráněna ženiným návratem. S jejím příchodem přišel i kartáč a také konec vší idyly i všího trápení.
   Z několika jedinců, kteří unikli záhubě, projevil jeden nadání nazírat události v dějinných souvislostech.
   Takže je dnes poměrně rozšířen názor, že dějiny dokáží řešit společenské problémy přírodní katastrofou.
   Ve světě vší.

Nevyskakovat si

Skákaly blechy o závod.
   Z vršku nastlané peřiny skočila první až na otevřené okno, odkud ji odfoukl vítr, druhá ke dveřím, kde na ni šlápla kočka a třetí na plotnu, odkud se bleskově vypařila.
   Medaile byly rozdány in memoriam.
   Ostatní blechy skončily bez ceny. Zato bohatší o poznatek, že blecha – je-li rozumná – nevyskakuje si nad míru a nad poměry. V tomto případě nad míru a poměry své postele.

Bojím se, bojím...

Byl jednou jeden dvůr, na dvoře smetiště a na něm kohoutek. S pěkným hřebínkem, ocasními pery směle nakroucenými, i hlas měl docela obstojný – zkrátka, na pohled kohoutek, jak se patří. Však proto taky, když se rozhodovalo, zda půjde na pekáč hned anebo ještě rok, dva bude moci za vraty obtěžovat slepice, dostal svou příležitost. Chápal to jako samozřejmost – to, že jeho vrstevníci jeden po druhém a někdy i ve dvojici o nedělích kamsi mizeli, potvrzovalo mu oprávněnost názoru na jeho vlastní mimořádnost. Ani ho nenapadlo, že by mohla jejich truchlivá přítomnost jakkoli souviset s jeho vlastní skvělou budoucností.
   Příroda si někdy zahraje, snad v jakési podvědomé snaze srovnávat věci k průměru nebo něčemu jako je nulový součet.
   V případě našeho kohoutka byla vada na kráse dost neobvyklá: milý kohoutek nerad vstával.
   Naštěstí se vždycky našla slepice, která ve snaze získat nebo udržet si získanou přízeň probděla noc, aby mohla ohleduplně vzbudit svého oblíbence, který pak mrzutě odkokrhal, co bylo jeho povinností a pak si ještě na hodinku zalezl do některého hodně tmavého kouta.
   Svou neschopnost ráno se včas probudit zakrýval kohoutek košatým řečněním o nádheře letních svítání. Když tak stanul na samém vršku kopce kouřícího hnoje, a hlasem, v němž se skromnost mísila s ušlechtilým sebevědomím, promlouval o Slunci jako svém důvěrném příteli dychtivě čekajícím na jeho kohoutí pokyn – zaslzela dojetím i ta slepice, která ho toho dne ráno probouzela.
   Časem ovšem i sláva omrzí, zejména před stále stejným obecenstvem. A tak zákonitě musel přijít den, kdy kohoutek kývl na jednu ze svých slepic a povídá:
   "Heleď, Puťko, co takhle sejít se za deset minut za stodolou na zahradě?"
   Milá Puťka, to se ví, byla štěstím celá bez sebe. Takové vyznamenání! A pozval ji sám, aniž by se musela trapně vnucovat jako jindy! Horlivě zakdákala na souhlas a začala pilně odpočítávat čas.
   Kohout důstojně odkráčel za humna, rozhlédl se, našel pohodlné místo a natáhl se způsobem, v představě slepice vyjadřujícím stav ohroženého zdraví.
   Jeho očekávání se naplnilo, bohužel, jen zčásti. Puťka dostavivší se na místo schůzky s přesností téměř astronomickou opravdu propadla panice a jala se pobíhat ve stále širším okolí za hlasitého vykřikování "... leží tam v oboře, nožky má nahoře, bojím se, bojím, že umře..." Její jednání se rozešlo s kohoutkovou režií ve chvíli, kdy začala vyděšená slepice přemlouvat studánku, aby dala vodu... a slibovat za hlt vody hory doly. O vodu kohout nestál, a tak se mrzutě zvedl a načepýřeně odkráčel, ponechávaje zkoprnělou Puťku uprostřed pochybných výměnných transakcí teď naprosto postrádajících jakéhokoli smyslu.
   Kladem akce nesporně bylo, že kdo měl dobrou vůli, mohl spatřovat v jeho zdravotní indispozici důsledek přepracování. Komu ovšem dobrá vůle chyběla – a to si kohout dobře uvědomoval – dostal do ruky argument, proč o něm zapochybovat jako o kohoutovi.
   A tahle pochybnost mohla pro něho mít – na jistých místech – neodčinitelné následky.

Zákony perspektivy

Divil se jezevec:
   "Jak je možné, liško, že ty, která máš méně zásluh než já a rozhodně víc chyb, jsi u dvora hodnocena pokaždé výš než já?"
   "Na tom není nic divného," zasmála se liška, "nikdy jsi neslyšel o principech perspektivy?"
   A na tázavý jezevcův pohled dodala:
   "Prostě se snažím stát králi blíž než ty, jedná-li se o zásluhách, a naopak od něho dál, hodnotí-li se chyby. Vzdálenost nazírání koriguje skutečnost."

Olomouc 2000