Úvodem

Na rozdíl od panenství nebo panictví, o něž člověk přichází najednou, jednorázovým aktem souběhu okolností, příležitosti a dychtivé zvědavosti, ideály ztrácíme postupně. Na takovém ztrácení se podílí krok za krokem hromaděná zkušenost, která ideály nejdříve váhavě rozviklává, aby je později vyvracela z kořenů špatnou zkušeností oslabených a vyhnívajících, až se jednou ucho džbánu trpělivosti utrhne a občan se slyší, jak něco v něm říká – Tak dost...!
   Trochu se to podobá příběhu zubu, který se nejdříve nakazí nedůvěrou, a protože tenhle kaz nikdo nevyčistí, nevydensifikuje omluvou či vysvětlením, nezaplombuje úhradou škod vzniklých ošizením, podvedením a lží – pronikne kaz po čase až do kořenů a musí být vytažen. S umrtvením nebo bez něho.
   Podobně jako po extrahované stoličce vznikne v dutině ústní mezera, která se jenom zvolna zaceluje a ještě i po zahojení dává najevo, že tu něco chybí – také ztracené ideály vytvářejí vakuum v duši a mysli. Alespoň tak dlouho než tyto anatomicky dosud ne zcela jednoznačně definované útvary přejdou k náhradním materiálům, tvořeným zejména lhostejností a otrlostí.
   Ideály představují komoditu, která se sotva kdy dostane do oddělení ztrát a nálezů. Je to možná zvláštní, ale je to tak. Ještě jsem neslyšel, že by poctivý nálezce ideály někým ztracené někdy vrátil – a přihlásil se o nálezné. Možná je to tak, že ideály někoho nejsou pro jiného nijak zajímavé. Že by si nálezce nalezené ideály ponechal náhradou za své vlastní, třeba už obnošené nebo jinak opotřebované. Přitom je známo, že lidé své ideály docela běžně mění, zejména v dobách politických převratů a tak zvaných revolucí. Možná jsou ideály věcí v jistém smyslu nepřenosnou, asi jako občanský průkaz nebo cestovní pas. Možná nejsou ideály záležitostí konfekční a jsou zhotovovány na míru. Tomu ovšem zase odporuje má letitá zkušenost, podle níž jsou si ideály mnoha lidí navzájem podobné jako vejce vejci.
   Myslím, že souvislost životních projevů s ideály přítomnými či ztracenými by měla být podrobována soustavnějšímu průzkumu. Vezměte si třeba takové trávení. Bolí člověka bez ideálů častěji žaludek? Má zvýšený výskyt žlučníkových záchvatů? Ztrácí se s ideály také chuť k jídlu anebo naopak s jejich ztrátou roste apetit?
   A jak je to se spaním? Budí se člověk bez ideálů uprostřed noci zalit studeným potem? Anebo naopak spává jako dřevo, jako špalek nebo dub? Je vůbec možné, aby člověk bez ideálů usnul spánkem spravedlivých?
   Neubývá člověk ideály ztrativší na váze? Jestliže ano, bylo by snad možno z velikosti případného úbytku odhadovat měrnou hmotnost ideálů jako takových. Také se nabízí možnost využít ztráty ideálů jako odtučňovací kúru.
   Existují nějaké pohlavně podmíněné rozdíly v procesu ztráty ideálů? Ztrácejí muži a ženy stejně, když je ztrácejí? A je nějaký rozdíl ve způsobu, jakým nad ztrátou ideálů muži a ženy truchlí?
   Podobných otázek bylo by možno si klást mnoho. Tolik, že následující stručné úvahy se jenom letmo pokoušejí dotknout některých z nich...

 

— Obsah —

 

Ach, ta láska otcovská...

 Jenom málo lidských citů je zneužíváno tolik jako ten, kterému se říká láska. Ve jménu lásky se provádějí pitomosti i páchají zločiny, předstírá se, co není a popírá, co je, cynikové zneužívají citlivé, skáče se z oken vyšších poschodí, plýtvá plynem a zvyšuje se spotřeba barbiturátů.
   To jsou ovšem příklady tak trochu výjimečné.
   Ve jménu lásky si však lidé dělají schválnosti i v každodenním životě. V míře stejně rozsáhlé jako běžné. K nim patří zejména schválnosti, jimiž si komplikují život rodiče, kteří se rozvedli a mají nadále vzájemně sdílet péči o děti. Schválnosti, které se stávají cílem a pro něž jsou děti prostředkem, sloužícím rodičovské patologii k tomu, aby se mohla odreagovat. Ať to stojí, co to stojí. Náklady s tímto zvráceným rodičovským uspokojováním spojené platí děti.
   I takové bývá bitevní pole lidské malosti, malichernosti a neodpovědnosti.
   Svědomí je zařízení velice plastické. Bez potíží se do něj vejde otcovská láska halasně proklamovaná pestře opentlenými slovy spolu s nedoplatky na výživném za řadu měsíců. Aniž by si tyto vzájemně protiřečící slova a skutky nějak překážely.
   Voda se hlásá a víno se pije.
   Lidské farizejství má mnoho tváří – a farizejství rodičovské v tom není výjimkou. Trosky někdejší milenecké a manželské lásky mu zřejmě poskytují půdu zvlášť výživnou. Asi jako lávová pole stávající se po letech zvětrávání podkladem vinohradu.
   V soubojích bývalých manželů někdy trpí děti fyzicky, strádají hmotně. Vždycky však – i v případech, kdy jsou hmotně uspokojivě zajištěny – trpí emočně. Citově. Děti sloužící rodičům jako nástroj vydírání toho druhého, bývalého partnera, vycítí, že se věci mají právě takhle. Podle svého osobnostního založení, v závislosti na typu své psychiky, na to reagují strachem z budoucna, uzavřením se do sebe, pocitem ztráty opory v jednání, rozkolísáním hodnot a zásad. Jindy také reagují cynicky – jsouce zneužívány, svého zneužívání samy zneužívají. Zaujetí rodičovských bojovníků využívají k tomu, aby z této nečisté hry získávaly výhody pro sebe. Výhody problematické hodnoty, samozřejmě.
   Učí se, že citově angažovaný člověk je v nevýhodě. Upevňují ve své psychice vědomí, že výhodnější je neangažovat se, zůstávat citově lhostejný; je to pozice méně zranitelná. Učí se nemít přátele – jenom známé na bázi výhodnosti.
   Post-manželské šarvátky se stávají kamenem do vody hozeným, od něhož se šíří po vodní hladině kruhy nevraživosti a mezilidské ostražitosti, teprve do dlouhém čase slábnoucí a jen zvolna zanikající v pobřežních rákosinách.
   K dětskému věku patří potřeba mít rád a být milován. Jestliže zůstane tahle potřeba nenaplněna, v dětské duši uschne cosi, co zaléváno mohlo růst, kvést a přinášet ovoce. V podobě schopnosti mít rád a předávat tuto schopnost další generaci.
   Možná je to právě úhor citové plochosti, co nechává volné pole pro bujení plevele neodpovědnosti a vandalismu – které se někdy obracejí i proti těm, kteří ho pomáhali rozsévat.
   Kdo seje vítr, sklízívá bouři.

 

— Obsah —

 

Bohyně Náhody Tyché varuje: Antibiotika nebo aspirín?

 Nová doba je novou zejména novými technologiemi. Ty ji definují a vymezují. Po nějakém postmodernismu už dávno neštěkne pes – ale výpočetní technika bude stále nezpochybnitelně ovlivňovat náš život, naše jednání, práci a výkony.
   Jenomže, i na tyto vysoce sofistikované technologie nasedají časem komplikace, dané zejména tím, že lidem nestačí, co všechno se může – chtěli by nad toto možné (jakkoli nesmírné) ještě cosi navíc. Chtěli by, aby se toto možné používalo i v situacích, kdy to možné není. Nechtějí pochopit, že každá, sebevíc vynalézavá technologie a metody její aplikace mají svá přirozená omezení. Všechno, co je, je k něčemu, na něco, kvůli něčemu, pro něco. Každý lék má svou oblast indikace a oblast kontraindikace. Oblast, kde může léčit a jinou, kde může uškodit.
   Modelová je přitom pozice milující matky, která je odhodlána žalovat ošetřujícího lékaře za to, že jejímu dítku předepsal pouhý aspirin, když jsou tu přece antibiotika. A může jí ten lékař vysvětlovat svatě i zlatě, že na potíže jejího potomka se aplikace antibiotik nehodí, protože by neměla zabrat. Podle všech dostupných lékařských znalostí.
   A tak dost často týraný lékař nakonec pokrčí rameny a antibiotika předepíše. Nerad, ale přece. Aby měl pokoj. A organismus dítka je zbytečně zatěžován něčím, co mu nepomůže – co vlastně pomůže jenom jeho matce, a to k pocitu, že pro své dítě učinila něco opravdu hodnotného. Překonala úzkoprsost lékaře – šetřílka.
   Jenomže scénické obsazení na jevištní točně života bývá velmi pestré. Týž lékař, kterému zkazila náladu matka dožadující se nepřípadně penicilínu, přichází po čase ke statistikovi se svými daty. A protože si docela nedávno přečetl v odborném časopise článek s tématikou podobnou tomu, který on sám plánuje napsat, článek, ve kterém byla použita statistická metoda se zajímavým a slibně znějícím názvem, žádá, aby i jeho data byla takto statistikem ošetřena.
   A role se docela nenápadně vymění. Lékař odmítá naslouchat statistikovu vysvětlování, že jsou tu určité důvody, které činí použití oné lákavé metody nevhodným. Vždyť software tu přece je – tak proč ho nepoužít? Zatracený statistik – suchar, který si možná tyhle lepší metody šetří pro své známé a snad i rodinné příslušníky – a jiné klienty by odbyl pár desítkami korelačních koeficientů. Tak to teda ne!
   A trvá na aplikaci vybrané multivariační metody, přestože se statistik dušuje, že při takhle skromném rozsahu souboru dat je ona metoda nestabilní a její výsledky jsou v podstatě hrou náhodných čísel.
   Marně se chudák statistik zapřísahá, že každá své cti dbalá redakce odborného časopisu práci na takových výsledcích založenou vrátí. A co ještě – chudáka statistika bude od té chvíle považovat za profesionálně nekompetentního.
   Dopadne to, samozřejmě, stejně jako v případě oné přepečlivé matky. Lékař dostane své neadekvátní zpracování, stejně jako dítě dostalo svá nevhodná antibiotika.
   A nikoho ani nenapadne, jak snadné je vyměnit si životní role – aby ten, kdo ještě včera hrál Jeníčka v pohádce o Perníkové chaloupce, si zítra zahrál ve stejné pohádce babu Jagu.

 

— Obsah —

 

Antropologie handicapovaných

 Rehabilitační sanatorium – to je přehlídka bohatosti, různorodosti typů poškození lidského těla. Normalita, která je jinde standardem, je tady výjimkou.
   První poznatek, který pozorovatele udeří do očí, je uvědomění si, na kolik způsobů se dá stroj lidského těla poškodit. Ze somatologie zdravého lidského těla jsme učinili samostatný vědní obor – na kolik oborů by tématicky vystačila tahle nepřeberná škála možných typů poškození? To nejsou jenom odchylky od normálu – to jsou svérázné kategorie, z nichž každou je možno samostatně studovat, popisovat, specializovat a zobecňovat. Budiž mi odpuštěn ten příměr – ale trochu to připomíná rozdíl mezi anatomií humánní a veterinární. Lidský anatom to má těžké, ale přitom nesrovnatelně snadnější než veterinář, který by se měl vyznat v anatomii krávy, blechy, ale i krokodýla. Samozřejmě, zase to má jednodušší v terapii – pacient, který nepřežil, se dá případně zužitkovat na jatkách, a nehrozí riziko, že by pozůstalí po nebožtíkovi terapeuta žalovali.
   Už před lety jsem se setkal se somatologií handicapovaných, v ergonomii nástrojů a zařízení pro ně konstruovaných a zhotovovaných. Právě tato varieta a šířka škály typů lidského handicapu byla tím, co problém komplikovalo. Pořád se vlastně jednalo spíš o individuální konstrukci, která se s variabilitou somatologie vyrovnávala zařazováním pružných, flexibilních prvků.
   V téhle téměř nepřehledné směsici tělesné různorodosti je přece jenom něco, co nás standardizuje, při zachování individuální odlišnosti. Tím něčím je způsob myšlení. Přestože různí, jsme schopni si porozumět, třebaže někdy i nalézání slov nám činí potíže. Naštěstí srozumění není jen ve slovech.
   Vím, že i mozek a vyšší nervové funkce mohou být postiženy. Ale jde-li o postižení tělesná, je to, co nás spojuje společným vědomím, že jsme lidé, právě mozek.
   Vědomí pospolitosti – to je, co nás v naší různorodosti drží pohromadě, co nás integruje. Vědomí, že civilizace přežívá jenom v této pospolitosti. Přes všechny barbarské činy, kterých se dopouštíme vůči svému druhu, vůči jiným příslušníkům svého druhu. Tohle musíme především udržet při životě, máme-li při životě udržet sebe.
   Ve formě zdravotního pojištění udržujeme v chodu svou lidskost. To je zásadní mechanismus pospolitosti. I kdyby se forma tohoto pojištění změnila, princip solidarity, mezigeneračně vertikální i generačně horizontální, přetrvá. V ní jsme překročili svou smrtelnost, která je vlastností člověčí, ale ne lidskou. Lidstvo totiž přežívá, třebaže lidé umírají.
   Tento mechanismus dává šanci přežít i těm z nás, kteří by ve volné soutěži přírody ztratili šanci ulovit nebo najít svůj zdroj života. Léčíme své neduhy z půjček, které jsme si sami předem poskytli, podobně jako si před plánovanou operací můžeme sami dát svou vlastní krev. Ušetřit si na vlastní transfuzi.
   Vzdát se krajíce v letech tučných, aby zbylo na bochník v letech hubených.
   Takže se univerzální lidský princip i v téhle těžko přehledné typologii lidských poškození přece jen najde.

 

— Obsah —

 

Boj o život nebo boj o záchranu?

 Darwinova vývojová teorie formulovala princip, podle něhož vývoj je jako motorem stimulován schopností biologického druhu přizpůsobovat se životním podmínkám, okolnostem a vlastnostem prostředí, ve kterém existuje. Jsou-li tyto podmínky dlouhodobě stálé, význam schopnosti adaptovat se na ně se stává mimořádně závažným. V případě, že se životní podmínky poměrně rychle mění, stává se výhodnou a možná rozhodující schopnost pružně se přizpůsobovat, schopnost adaptační plasticity jako v jistém smyslu opak výrazné specializace. Právě tahle situace nabídla příležitost rodu Homo, pro nějž byla charakteristická spíše specializace na nespecializaci. Člověk je tvor velmi plastický – v čemž byl schopen pokročit tak daleko, že se přestal v jisté míře přizpůsobovat okolnostem, ale začal tyto okolnosti svými zásahy měnit, tak, aby naopak okolnosti přizpůsobil svým potřebám.
   Například ovládl oheň, aby zvýšil efektivnost svého stravování.
   Boj biologických druhů o přežití má tedy podobu soutěže o přírodní zdroje. Kdo dřív přijde, ten dřív mele, kdo má ostřejší lokty (drápy, zuby, zobák), odstrčí toho, kdo je má méně ostré. Nemusí ho přitom hned sežrat – stačí, když svého konkurenta dost důsledně odstrčí a od zdrojů odstaví. Důsledně odstrkovaný konkurent hubne a chřadne, až uchřadne do stavu vyhubení.
   Člověk dnes ve své soutěži o přírodní zdroje dospěl tak daleko, že početní stavy svých konkurentů reguluje (králíky a zajíce v soutěži o zelí a mrkev, žraloky v soutěži o tuňáky a tresky). Některé biologické druhy z volné přírody prakticky vytěsnil úplně, aby jim vytvořil uměle nové biologické niky; takhle pěstuje skot a brav, ale také třeba laboratorní potkany a morčata.
   Právě v tomto momentě se člověk dostává dnes do konfliktu sám se sebou, kdy někteří příslušníci vlastního biologického druhu Homo sapiens sapiens odmítají dosavadní způsoby manipulace s našimi živočišnými bratranci, dožadujíce se, aby jim byla poskytnuta svoboda a bylo s nimi zacházeno humánně. Což zní dost pikantně v situaci, kdy lidé nejsou schopni zajistit humánní zacházení s vlastními biologickými bratry a sestrami.
   Rád bych si dovolil malou poznámku. Nevím, zdali si lidé vášnivě protestující proti vyhubení biologických druhů uvědomují, že právě přírodní katastrofy, které před desítkami milionů let způsobily vyhubení dinosaurů, otevřely cestu k rozvoji savců a potažmo i člověka. Nebýt této katastrofy, měli bychom dnes možná podobu nevelkých hlodavců ukrývajících se v podzemních norách. Zánik biologického druhu není tedy sám o sobě důvod k veřejnému štkání a prolévání slz. Někdo by mohl pojmout podezření, že jde o slzy krokodýlí.
   Používání laboratorních zvířat k účelům základního biologického a aplikovaného lékařského výzkumu je rozumné a naprosto oprávněné. Každý tvor je životu dlužen jednu smrt. Člověk není výjimkou. Laboratornímu zvířeti člověk dal život; nebýt člověka, bílí laboratorní potkani by neexistovali a bílé myšky by se líhly jenom na Silvestra.
   Profesor Vondráček, velký český psychiatr a polyhistor, proslul před lety výrokem – Žáby neocení, co pro ně ochránci přírody požadují; jejich mozky nejsou vyvinuty natolik, aby jim to došlo. Myslím, že je důležité si uvědomovat, že ten, kdo experimentuje s použitím biologických objektů, si nemůže dovolit, aby zvířata týral; měření, která při tom provádí, by dávala podstatně zkreslené výsledky.
   Je samozřejmě na místě, aby bylo chování lidí regulováno v tom, že je nepřípustné, aby lidská chamtivost plundrovala biologické přírodní zdroje. To patří dnes k pudu společenské sebezáchovy – a takovou činnost je nutno plně podporovat. Je to vlastně docela jednoduché: než se vezme do hrsti lovecká puška, případně transparent bojovníka za práva zvířat, je dobré vzít do rukou zdravý rozum.

 

— Obsah —

 

Brepty v soudní síni

 Český soudce a spisovatel, ale také americký politolog, profesor Ota Ulč poslal několik položek vybraných z knížky Disorder in the Court, doslovně zaznamenaných soudními zapisovateli, kteří se dokázali těmito rozhovory protrpět. D = dotaz, O = odpověď.
 
D: Datum Vašeho narození?
O: Patnáctého července.
D: Kterého roku?
O: Každého roku.
 
D: Ta myasthenia gravis – ovlivňuje to nějak Vaši paměť?
O: Ano.
D: A jak ji to ovlivňuje?
O: Zapomínám.
D: Aha, zapomínáte. Můžete uvést příklad něčeho, co jste zapomněl?
 
D: Jak starý je Váš syn, ten, který s Vámi bydlí?
O: Třicet pět nebo třicet osm let, nevím přesně.
D: A jak dlouho s Vámi bydlí?
O: Čtyřicet pět let.
 
D: Co Vám Váš manžel řekl jako první, když se ráno probudil?
O: Řekl – Kde to jsem, Katuško?
D: A proč Vás to tak rozrušilo?
O: Já se jmenuji Zuzana.
 
D: Kde došlo k té havárii?
O: Poblíž milníku 499.
D: A kde je milník 499?
O: Někde mezi milníky 498 a 500.
 
D: Pane, jaký máte IQ?
O: Mám ho v pořádku, vidím docela dobře.
 
D: Strážníku, když jste zastavil obžalovaného, Vaše červená a modrá světla blikala?
O: Ano, pane.
D: Řekl obžalovaný něco, když vystoupil z vozu?
O: Ano, pane.
D: A co řekl?
O: Na jakém disco to jsem?
 
D: Doktore, je pravda, že když někdo zemře ve spánku, uvědomí si to až ráno?
 
D: Váš nejmladší syn, ten dvacetiletý, kolik on má vlastně let?
 
D: Byl jste u toho, když Vás fotografovali?
 
D: Takže datum početí Vašeho dítěte bylo 8. srpna?
O: Ano.
D: A co jste v té době dělala?
 
D: Vy máte tři děti, že ano?
O: Ano, prosím.
D: Kolik z nich jsou chlapci?
O: Žádné.
D: A nějaká děvčata?
 
D: Říkáte, že schody vedly do přízemí?
O: Ano.
D: A ty schody – vedly taky nahoru?
 
D: Jak skončilo Vaše první manželství?
O: Úmrtím.
D: A čím úmrtím skončilo?
 
D: Můžete toho člověka popsat?
O: Byl středně vysoký a měl plnovous.
D: Byl to muž nebo žena?
 
D: Doktore, kolik jste už provedl pitev na mrtvých lidech?
O: Všechny své pitvy jsem prováděl výhradně na mrtvých lidech.
 
D: Všechny Vaše odpovědi musí být ústní. Jakou školu jste navštěvoval?
O: Ústní.
 
D: Vzpomenete si, kdy jste prohlížel tělo?
O: Pitva začala asi v půl deváté večer.
D: A pan Dennington byl v té době mrtev?
O: Ne, seděl na stole a divil se, proč ho pitvám.
 
D: Jste oprávněn poskytovat vzorek moči?
 
D: Doktore, než jste provedl pitvu, zkontroloval jste puls?
O: Ne.
D: Zkontroloval jste krevní tlak?
O: Ne.
D: Zkontroloval jste dýchání?
O: Ne.
D: Takže je možné, že pacient byl ještě naživu, když jste zahájil pitvu?
O: Ne.
D: Jak si můžete být tak jistý, doktore?
O: Protože jeho mozek byl v láhvi na mém stole.
D: A nemohl být pacient přesto všechno ještě naživu?
O: Ano, možná byl ještě naživu a působil někde u soudu.
 
Soudce: Dobře, pane, prošel jsem ten případ a rozhodl jsem se, že Vaše paní dostane 775 dolarů týdně.
   Manžel: To je od Vás velkorysé, Ctihodnosti. Já sám se taky pokusím poslat jí tu a tam pár dolarů.

 

— Obsah —

 

Byl jednou jeden...

 Jmenoval se Lid. Po předcích zdědil pěkný statek, a protože i jeho těšilo pracovat, dařilo se mu, postupně přikupoval pole, přistavěl novou stodolu a zvětšil chlívky, slepic měl plný dvůr a na zahradě spoustu ovocných stromů.
   Jen jedno ho začínalo trápit. Jak tak pilně pracoval, nezbýval mu čas na počítání a kontrolu toho všeho, co se v maštali narodilo a na polích urodilo, a občas míval nepříjemné tušení, že mu tu a tam někdo vytáhl na souvrati mrkev, pod lesem obral něco lusků a otrhal višně na stráni.
   Se svými starostmi se svěřil v hospodě, kam někdy večer zašel na pivo a kus řeči.
   Jednou, když si tak pan Lid zase na poberty stěžoval, přisedli si k němu dva ze sousedství, z dolního a horního konce vsi. Vyslechli lamentaci, mrkli na sebe a hned panu Lidovi navrhli, že by si jeho starosti sami vzali na starost. Že by si je pan Lid zvolil jako své služebníky, kteří by se o jeho záležitosti starali v době, kdy on bude zaneprázdněn prací ve chlívech a na polích.
   Pan Lid se nejdřív divil, kde na to horní a dolní soused vezmou čas – mají přece vlastní práci. Ale oni, že to nevadí, že by si tuhle práci přibrali jaksi navíc – a že stačí, aby jim pan soused podepsal plnou moc a dispoziční právo se svým majetkem, aby ho mohli opravdu zodpovědně chránit a opatrovat. Za maličkost – za malou odměnu, jejíž výši si oni sami určí, aby tím pana Lida nemuseli obtěžovat.
   A že, aby to opatrování statku pana Lida bylo opravdu perfektní, pan soused z horního konce bude kontrolovat pana souseda z dolního konce, zdali on, ten z dolního konce, opatruje statek pana Lida co nejlépe. A kdyby snad ne, pan horní soused vysloví panu dolnímu sousedovi své námitky, k nimž bude muset pan dolní soused zaujmout stanovisko a buď námitky přijmout anebo je zamítnout.
   Pan Lid se poškrábal za ušima, protože mu to celé připadlo nějaké zbytečně zašmodrchané. Moc komplikované. K čemu bude případný nesouhlas s počínáním pana dolního souseda, když ten nakonec definitivně rozhodne a byl by sám proti sobě, aby souhlasil s něčím názorem, že je podezřelý fixlíř? A tak se pan Lid vyslovil, že by jako pan soused z dolního konce opatroval jeho statek, ale opatrování toho opatrování že mu připadá jako pitomost. To že nebere. A tak na něho znovu naléhali, že to tak dělají skoro všude, ve skoro všech vsích, prý je to moderní. A pořád se oháněli tím slovem, že je to demokratické, a bez demokracie že se nedá žít.
   Pan Lid se tedy nechal přemluvit.
   A dál běžel čas, pan Lid pracoval na polích i ve chlévech, dolní soused opatroval výsledky jeho práce, zatímco horní soused opatroval to opatrování.
   Jaké však bylo překvapení pana Lida, když před vánocemi zjistil, že mu na sýpce nepřibývá, ale ubývá, že slepic je pořád míň a taky pořád míň nesou.
   A tak se jal dotazovat souseda z dolního i horního konce, kolik že ho vlastně to opatrování stojí. Dolní i horní soused se rozhořčili, to že není důstojné takhle se handrkovat, že každý se má zabývat tím, co nejlépe umí; jeden pracovat a dva opatrovat. Jenomže pan Lid se pořád dál s nimi dohadoval a počítal, a vycházelo mu, že zatímco zloději odnášeli z jeho statku po kapsách a v košících, přijde ho opatrování pánů z dolního a horního konce na tragače, nůše a vozíky. Že prostě zloději jsou proti jeho opatrovníkům naprostí břídilové a amatéři.
   A rozhodl, že už o žádné opatrování nestojí, že ho nechce, že se bez něho radši obejde.
   Padla však kosa na kámen.
   Pánové dolní a horní protestovali, že to nejde. Že opatrovnická demokracie je povinná, a že platit se musí – a že všude v okolí je zvykem, aby ten, kdo opatruje, dostával desetkrát tolik jako ten, kdo jenom pracuje.
   A že to by tak hrálo, aby si někdo dovoloval říkat, že opatrovníci nejsou nic jiného než tuplovaní zloději a vyžírkové. Že pan Lid má svobodu, může si vybrat, má-li dělat dolní soused dál dolního a horní horního nebo naopak – že by dolní dělal horního a horní dolního. Že si stačili mezitím díky své pilnosti oba dva koupit domy na dolním i horním konci, takže tohle je docela dobře proveditelné. Ovšem že tahle změna je jediná, která je s demokracií slučitelná. Všechno jiné že je anarchie a to by nešlo.
   A panu Lidovi začalo docházet, že jediné východisko, které má, je v tom, přestat pracovat a stát se taky opatrovníkem. Dokud je čas. Dokud jsou tady takoví ochotní dřít se a nechat se opatrovat, má pořád ještě šanci na pohodlné živobytí.
   Jen to si netroufal domyslit, co se stane, až na tuhle zoufalou fintu přijdou všichni.

 

— Obsah —

 

Co je ne-lidské
(Mírná kritika do vlastních řad)

 V jedné moudré a vtipné knížce Johna Steinbecka se uvažuje o tom, jak podivuhodně absurdní je, že na jedné straně usilujeme vychovávat své děti k čestnosti, rovnosti, k úctě k pravdě a dalším hodnotám, které jsou hlásány jako podstata lidství, v projevech učitelů i ve školních čítankách – zatímco ve svém každodenním jednání, doma i na ulici, prostě v životě – tytéž své děti svým reálným chováním přesvědčujeme, že je třeba podvádět a lhát, neplnit slíbené, šidit, kde se dá a vůbec dělat přesný opak toho, co je obsahem tak zvané výchovy.
   Prostě, kdo chce v životě obstát a být úspěšný, musí co nejrychleji zapomenout na to, co mu ve školních čítankách vtloukali do hlavy. Naštěstí je mladý človíček bytost dostatečně plastická, její svědomí je pružné a ohebné, takže tuhle schizofrenii bez úhony zvládne a vpluje do praktického života, plného žraloků, chobotnic a jiných dravců, jako rybička. Někdy už od mládí docela útlého vlastními ostrými zoubky vybavená.
   Z trochu jiné strany uvažuje na tohle téma e-mail, který mi nedávno došel od mých amerických přátel. Zdá se, že jisté lidské zkušenosti jsou univerzálně přenosné.
 
Dokážete-li začít den bez kofeinu a povzbuzujících pilulek,
   dokážete-li být veselý, přestože vás leckde píchá a bolí,
   dokážete-li vydržet se svými potížemi v přítomnosti nudných lidí, kteří si pořád na něco stěžují,
   dokážete-li jíst každý den tytéž blafy a být za ně ještě vděčný,
   dokážete-li chápat, že ti, které milujete, jsou příliš zaměstnaní, aby si na vás našli čas,
   dokážete-li velkoryse přejít, že lidé na vás svádějí věci, které jste nezavinili, když se jim něco nedaří,
   dokážete-li přijmout kritiku a obvinění bez rozmrzelosti,
   dokážete-li se postavit světu bez lhaní a podvádění,
   dokážete-li zvládat napětí bez lékařské pomoci,
   dokážete-li odpočívat bez alkoholu,
   dokážete-li usínat a spát bez pomoci drog...
 
... potom jste pravděpodobně kočka nebo pes.

 

— Obsah —

 

Co taky odnes čas...

 Občas se na akademické půdě zapřede debata o postavení a úrovni vysokých škol dnes a kdysi. To kdysi může sahat hluboko do devatenáctého století nebo jenom o pár desítek let zpátky.
   Zpravidla se přitom konstatuje, že dnes už to není, co to bývalo. S tím se dá obvykle jen těžko polemizovat, zejména když reálie, o něž se argumentace opírá, bývá selektovaná individuálními předpojatostmi.
   Myslím, že při podobných diskusích by neměla unikat některá objektivní fakta.
   Neměla by se především pomíjet skutečnost, že se za posledních pár let revolučně změnila komunikační technologie. Kniha je pořád ještě kniha, její roli však v mnohém zastupují informační sítě. Počítače – dnes už dávno jen relativně málo počítající – vrostly do života jako další nová kvalita.
   Další objektivní skutečností je fakt v podstatě demografický a statistický. Zatímco podíl univerzitně vzdělaných jedinců ještě před pár desítkami let představoval tenoučký proplástek sociální skupiny intelektuálů, v mladších generacích dnes dosahuje podíl vysokoškolsky vzdělaných lidí řádově desítek procent; v západních zemích a zejména ve Spojených státech dokonce kolem padesáti procent populace, započítáme-li k vysokoškolskému vzdělání mnohotvárnou síť škol nejrůznějších bakalářských typů.
   V tomto kontextu je pak zcela samozřejmé, že postavení dnešního vysokoškolského učitele je srovnatelné s někdejším postavením gymnaziálního pedagoga – a totéž platí i pro společenskou prestiž absolventa univerzity. Toto společenské vnímání je docela přirozené.
   Platí to i o stupeň níž.
   S tím, jak demograficky mohutní podíl středoškolsky vzdělaných lidí, stává se maturita standardem vzdělání pro prakticky celou populaci mladších věkových ročníků. Středoškolské vzdělání má proto dnes zcela logicky prestiž někdejší měšťanky.
   Ruku v ruce s tímto společenským vnímáním prestiže vzdělání a jeho stupňů paralelně jde i ocenění a ohodnocení materiální. Relativně nízké platy učitelů všech stupňů jsou výrazem oné obecně vnímané prestiže.
   Statistika rovněž zdůvodňuje, proč je docela přirozené, aby se v dnešním vzdělávání odkláněl důraz od abstraktního ke konkrétnímu. Ať si říkáme, co chceme, nově zaváděné obory vysokoškolského vzdělávání se orientují spíše na algoritmy postupů, na hledání odpovědí na otázku Jak...? než na výchovu k hledání důvodů a příčin, ztělesňovanou otázkami typu Proč...? Abstraktní uvažování je totiž blízké jenom menší části populace; konkrétní, pragmatická orientace je vlastní většině z nás.
   Tento posun proběhl a probíhá nezávisle na našem mudrování o jistých nezpochybnitelných principech univerzitního vzdělání a tak dále a tak podobně. Zpochybnitelné je všechno na světě; co jednou život zpochybnil, tomu se dá ještě nějakou dobu slovním žonglováním oponovat a vzdorovat – nemá to však naději. Objektivní skutečnost si svou cestu prorazí jakoukoliv bariérou tradic jakkoli letitých. Kdo nedokáže vnímat změny v celém jejich komplexu a omezuje se na úvahy o příčinách změn izolovaných stránek jevů vytržených ze širokého systémového kontextu, skončí ve slepé uličce.
   A demografie spolu se statistikou by měly být v kontextu uvažovaného problému vodítkem, které nedovolí, aby prognózy budoucnosti zabředly do neplodného staromilského mudrování.
   Čas naší doby
 
Čas bývá přirovnáván k řece, jejíž proud neúnavně odnáší co bylo, aby udělal místo tomu, co je a zejména tomu, co bude. Co přijde. I v té písničce se zpívá... To všechno odnes čas...
   Ze zorného úhlu naší, lidské dimenze není einsteinovská relativita času moc důležitá. Naše vztažná soustava se nepohybuje dost rychle, aby náš lidský, životní čas nějak rozpoznatelně mohla ovlivnit. Naše vnímání času je nesporně relativní – závislé na okolnostech, za nichž čas plyne. Mezi ty okolnosti však spíše než rychlost pohybu soustavy souřadné patří obsah toho, co s sebou proud času přináší. Nese-li příjemné, zdá se nám, že plyne příliš rychle a přáli bychom si jeho uplývání zpomalit, aby nám ono příjemné déle vydrželo. Nese-li nepříjemné, smutné či dokonce tragické a katastrofální, máme pocit, že plyne zbytečně pomalu; už bychom si přáli mít tuto fázi plynutí času co nejrychleji za sebou. Nepříjemného je vždycky moc, ať je toho jakkoli.
   Někdy nám ten čas přinese údaj o sobě samém. Údaj o času. Například v podobě zprávy, že je nám dvacet, padesát nebo ještě víc. Roků či let. Že jsme ze sezóny dětství vkročili do sezóny mládí anebo z období zralé dospělosti otevřeli branku do zahrady poněkud nadneseně zvané podzim života.
   Podobná časová informace bývá vnímána, zejména v těch pokročilejších obdobích, spíše negativně. Pociťována spíše nepříjemně. Proto ji také útlocitné dámy raději tají, vyžadujíce, aby se údaje o jejich životních výročích nedoplňovaly čísly. Raději riskují, že se mohou najít tací, kdo škodolibě tuto neúplnou informaci číselně interpretují k jejich škodě. Ke škodě těch časem postižených dam. Někdy mi to trochu připomíná situaci, kdy se pečou makové buchty bez makové náplně.
   Také s tím podzimem života bývají jisté nesrovnalosti a potíže. Podzim v přírodě je čas zrání plodů země, čas svážení úrody z polí do stodol a sklepů. Čas plodný, kdy země otevíraná ostřím radlic pluhů voní příslibem budoucnosti a dým bramborové natě připomíná, že každá budoucnost nese v sobě klíčící zárodek minulosti, jíž se jednou stane.
   Můj čas mi občas připomíná, že je časem, kdy se patří o čase přemýšlet. A tak, poslušen jeho napomenutí, to občas činím. A zdá se mi, jako bychom si s časem našich podzimů a našich zim nevěděli vždycky rady. Že v tomto období býváme bezradní a že v něm improvizujeme víc než je nezbytně nutné.
   Diskuse o euthanasii, v poslední době rozvířená holandskou legislativou v téhle záležitosti, nám to znovu připomněla. Náš život je náš – tvůj život je tvůj – můj život je můj – hlásají kodexy lidských práv. Jenomže o tom, zdali je můj, tvůj či náš taky konec toho života – není tak docela jasno. Trochu to komplikují technické okolnosti – ten konec, ten úplný konec života nedokážeme sami tak úplně pevně do svých rukou uchopit. Naše ruce totiž ke konci života slábnou.
   Otázka se dá posunout. Nejde o to, abychom o konci svých životů uvažovali pouze technicky – jde o dimenzi rozhodování. Máme právo rozhodnout o svém konci sami – anebo nám ani toto rozhodnutí nepřísluší?
   Ten problém se asi nikdy vyčerpávajícím způsobem nevyřeší. Svého času nejsme ani hodináři ani pružinami hodinový stroj pohánějícími. Svého času jsme konzumenty a uživateli. A jako takoví jednou vydáme počet z toho, jak jsme se svým časem, na úvěr nám zapůjčeným, naložili. Zda k dobrému anebo jinak.

 

— Obsah —

 

Celek a jeho část

 Naše počínání je plné stereotypů, rutin a zvyklostí, které uskutečňujeme a v souladu s nimiž jednáme, zpravidla aniž bychom si uvědomovali jejich racionalitu. Často racionalitu velmi sofistikovanou, vynalézavou, intelektuálně rafinovanou.
   K těmto stereotypům je třeba také přiřadit počínání, kdy z poznatků zjištěných o části něčeho usuzujeme na vlastnosti celku, z něhož byla tato část vzata. Ve statistice se tomu říká výběrová šetření; nejde však jenom o statistiku.
   Z chuti, kterou nám nabídne sklenice piva, usuzujeme na kvalitu výčepu nejenom dnes, ale i zítra a pozítří. Nerudná prodavačka v obchodním domě nás přesvědčí, že bude dobré změnit celý supermarket. Podobné počínání nám umožňuje dokonce i svobodná volba lékaře.
   Z části na celek usuzuje učitel zkoušející žáka, protože všechny zkušební otázky, které by položeny býti mohly, nikdy položeny nebudou.
   Z části na celek usuzuje sociolog při zkoumání veřejného mínění o poctivosti politiků, zkorumpovanosti úřadů, o sexuálním chování, atomových elektrárnách a životní úrovni.
   Z části na celek usuzuje mladý muž hodlající se oženit po několikaměsíční známosti – protože o své vyvolené zdaleka neví všechno, co by o ní vědět měl. A obráceně.
   Z části na celek usuzuje armádní oddělení kontroly jakosti přebírající od dodávající zbrojovky pěchotní či dělostřeleckou munici; nemůže si dovolit zkontrolovat víc než jen nepatrnou část celé přejímané dodávky, protože kontrola se opírá o destrukční zkoušky, při nichž je kontrolované vlastně ničeno.
   Lékař usuzuje, že lék je účinný, poté, co se jeho účinnost projevila na několika desítkách či stovkách nemocných trpících chorobou, k jejímuž léčení byl lék deklarován. Nikdy nebude schopen vyzkoušet lék na všech nemocných, při jejichž léčení přichází aplikace léku v úvahu.
   Naše rozhodování bývá začasté rozhodováním o celku – na základě znalostí pouhé jeho části. Daleko častěji než si to běžně uvědomujeme. Rozhodování o celku při znalosti pouhé části tohoto celku, při znalosti vzorku z tohoto celku vybraného, se stává jedním z důležitých principů civilizace.
   Vlastně by to nemělo být nic zase tak zvláštního. Vždyť i kvalitu svých životů posuzujeme z bilance těch dnů, které nám bylo umožněno prožít, a ne všech těch, které jsme prožít mohli.
   Také každé výběrové šetření je vlastně konfrontací možného s reálně uskutečněným, dosažitelného s dosaženým, proveditelného s provedeným.
   Je to velice lidské. Metodologie vědy k tomu přispěla především požadavkem randomizace – požadavkem, aby ono vybírání vzorku z celku dávalo všem elementům celku stejnou šanci být do výběru zahrnut. Potom sice i nadále zůstane zobecnění z části na celek riskantní a ohrožené chybou, která je každému lidskému počínání vlastní – nebude to však chyba systematická, ale jen náhodná.
   Cenzus, sčítání všeho sčítatelného, je vlastně, důsledně vzato, v možnostech pouze Posledního soudu.

 

— Obsah —

 

Cena za nezávislost

 Asi se shodneme na tom, že člověk neocení, dostane-li týž dopis ve dvou kopiích. Dokonce ani tehdy ne, když mu ten dopis lichotí a oznamuje zprávy pro něho příznivé.
   Řekněme, že by autor takového dopisu napsal po jeho odeslání ještě jednou. Stejnému adresátovi, zpaměti, bez opisování a kopírování původní předlohy. Taková replika by se s původní verzí v hlavních rysech zřejmě shodovala. Něco by možná vypadlo, něco by se tam ocitlo navíc. Nebylo by to úplně totéž. Ani v tomto případě by asi neměl adresát pocit, že přečtením druhé verze dopisu navíc k té první moc získal.
   Záznam o vyšetření pacienta je něco podobného jako takový dopis.
   Soubor záznamů o vyšetření, řekněme n=100 pacientů je to, čemu říkáme databáze. Dnes má zpravidla podobu tabulky zapsané v editoru EXCEL. Těch n=100 záznamů představuje sto dopisů, které nadiktovala laboratorní vyšetření krve pacientů a klinická pozorování jejich tělesných i duševních projevů.
   Statistické zpracování dat odkládá stranou údaje o identitě pacientů – a soustřeďuje se na vlastní meritorní údaje o stavu jejich těl a jejich duší. Toto zpracování vychází z představy, že každý pacientský záznam je informační jednotkou nezávislou na informaci obsažené v záznamech ostatních pacientů. To, co bylo naměřeno a napozorováno o stavu pacienta A.B., neříká nic o stavu pacienta C.D. (nad rámec obecných norem vymezujících slučitelnost se životem).
   Nezávislost je koncept matematicky uchopitelný a definovatelný; navíc realizovatelný v procesu pořizování dat dodržováním jistých zásad. V případě biomedicínských měření patří k těmto zásadám požadavek, aby statistickou jednotkou (řádkem databáze) byl pacient.
   Rozpaky nastávají v situaci, kdy pacienti (z důvodů diagnostických i terapeutických) vstupují do procesu měření opakovaně. V archivech chorobopisů se tak hromadí záznamy o pacientech, kteří prošli ze stejného důvodu klinikou jednou, dvakrát, případně vícekrát. A badatel, svá data pro statistické zpracování připravující, si klade otázku: "Co s nimi?"
   O požadavku nezávislosti slyšel i četl. Doposud to bral jako samozřejmost, jako součást výzkumného folklóru či badatelské kultury a dobrého vychování. Respektovat nezávislost dat bere jako dodržování zásady mít v kapse čistý kapesník. Ví, že do volební urny musí každý vhodit lístek sám za sebe, i kdyby na politiku měli v příbuzenstvu všichni shodný názor. Jenomže – teď jsou tu ta opakovaná měření, což je určitě informace navíc – a taky jejich zahrnutí do databáze by rozšířilo soubor, to jest ono číslo n, na kterém s takovým zalíbením spočívá oko statistikovo.
   Co s nimi?
   A tak se ta opakovaná měření do databáze připíší a soubor se rozšíří o dalších deset či dvacet jednotek, totiž pacientů.
   Je to hřích?
   Statistik tvrdí, že ano. Byla narušena zásada nezávislosti: případné opakované záznamy daného pacienta mají k sobě jiný vztah než záznamy o dvou různých pacientech. A v krajním případě – sýčkuje statistik – by mohl být celý soubor n=100 záznamů stokrát opakovaným záznamem jediného pacienta. Kam by se pak poděla interindividuální variabilita? Bylo by to stejné jako by za celou obec voličů lístky do urny naházel dosavadní ministerský předseda.
   Vhodným výběrem pacienta by se tak dalo dokázat v podstatě cokoliv. Výzkum by přestal být hledáním pravdy a stal by se diplomacií nebo politikou. Prostě něčím, čemu nejde o pravdu poznání, ale o účel.
   A pokud je badateli líto nevyužít informace v opakovaných měřeních obsažené, měl by tuto ztrátu zakalkulovat do ceny, která se platí za nezávislost.

 

— Obsah —

 

Co je a co by být mělo

 Blíží se další Masarykovské výročí. Dost často si při takových příležitostech teď uvědomuji, jaká propast zeje mezi zásadami Masarykem vytyčovanými a jejich praktickou realizací – nejenom dnes, ale i kdysi.
   Masarykova zásada politiky poctivé a čestné – to dnes zní jako provokace, při níž by se měla soudobým potentátům ježit srst. Politik a poctivost? Politik a čest? To jsou přece tituly z absurdního dramatu!
   Nechtěl bych generalizovat víc než mi empirická fakta a obecná zkušenost zprostředkovávaná mediálně dovolují. Nicméně, o jisté zobecnění se snad pokusit lze.
   Je třeba připustit, že politik a člověk veřejně činný, jako třeba policista, soudce, ale taky, byť v míře podstatně menší, učitel nebo lékař, jsou v jejich postavení a v jejich práci vystavováni, exponováni víc než jiní občané společenskému vlivu a moci. Možná jsem se nevyjádřil dost výstižně. Chtěl bych říci, že společnost jim – prostřednictvím zavedených mechanismů – svěřuje to, co by bylo možno nazvat výkonem vlivu, výkonem moci. Ve větším rozsahu nebo jen v míře docela kapesní. A protože člověk je tvor náchylný k tomu, aby moc, kterou má užít, se odvážil také zneužít – je veřejný činitel spíše než někdo jiný vystaven riziku jednání nepoctivého a nečestného, korupci, předstíraní a lži.
   S čím kdo zachází, tím také schází – praví lidová moudrost. Včelař riskuje žihadlo, námořník ztroskotání, bankéř podvod, politik lež. Občas sice lžeme všichni, ale přece jen není totéž, když žena zalže svému muži a poslanec voličům, na kterých si vyloudil volební preference.
   I z téhle strany by se mělo hledat poučení.
   Tak jako by neměl pěstovat včely ten, kdo má výraznou alergii na včelí jed, námořník by měl umět plavat a neměl by trpět permanentní mořskou nemocí, jako by si kuchař neměl ošklivit vůni smažené cibule a hospodským by neměl být alkoholik, jako by učitel neměl mít sklony k pederastii a voják by neměl být homosexuál – neměli by politici a veřejní činitelé trpět oslabenou vůlí při odolávání pokušení. Nevím, mají-li psychologové na to nějaký test, kterým by se dala taková oslabená vůle diagnostikovat. Pokud ho nemají, mít by ho měli. Myslím, že každý, jemuž má být svěřena moc rozhodovat o osudech jiných, o penězích a jiných formách vlivu, by měl v takovém testu prokázat dostatečnou imunitu a odolnost.
   Politik, kterého opájí představa, že vládne mocí, je stejným společenským rizikem jako alkoholik za volantem silného vozu. Když dojde k havárii, ať tak či onak, bývá už pozdě. Hlavně v tom, že přitom nejsou poškozeni a neublíží si jenom oni sami (čert je vzal), ale i lidé úplně nevinní. Síť mezilidských vazeb je dnes příliš hustá, aby se v ní mohl neodpovědný hazardér a člověk vlastně úchylný nekontrolovaně pohybovat.
   Masarykovi je připisována také zásada – Nebát se a nekrást. Povzbuzena trestuhodně naivními teoriemi někdejšího předsedy české vlády transformovala tato zásada do dnes aktualizované podoby – Nebát se krást. S odůvodněním potřeby prvotní akumulace kapitálu. Ten opravdu začasté akumulován byl – aby pak nenápadně zmizel v některé exotické zemi s vlídným vztahem ke špinavým penězům.
   Moje generalizace spočívá v tom, že zřetelně vidím onu propast mezi ideály a jejich degenerovanou podobou v jednání lidí. Dost možná to nikdy jinak nebude. Někdy chybí to, čemu se říká politická vůle; jindy spíše chybí dobrá vůle. Zdá se tu být zřetelné manko v kategorii lidí dobré vůle, které dnes demografická statistika pro jistotu raději vůbec neeviduje.

 

— Obsah —

 

Co je nezávislost?

 Pojem nezávislost známe ze slovních spojení jako nezávislý soud, nezávislý posudek, nezávislé hodnocení, nezávislý odhad. Zpravidla se už ani moc nepokoušíme specifikovat, o nezávislost na čem přitom jde. Na čem má být nezávislý soud, aby byl nezávislý? Případně to ostatní?
   Pamatuji si, jak v historii (pro mne) poměrně nedávné, někdy koncem šedesátých let, užíval i prezident Antonín Novotný neblahé paměti pro vyjádření nezávislosti komise jmenované s cílem vyšetřit nezákonnosti spáchané v padesátých letech formulace Padni komu padni. Bylo to zvlášť půvabné v situaci, kdy bylo zřejmé, že zájem o členství v takové komisi mají především vysocí partajní bonzové, kteří v něm vidí možnost kamuflovat vlastní účast na předmětu vyšetřování. Není rozhodně v lidské povaze upřímně hlásat zásadu Padni komu padni, když hlásající dobře ví, že vůbec nestojí o to, aby padlo jemu.
   Naprostá neúčinnost a neschopnost popřevratových soudů vyrovnat se se zločiny bolševické minulosti je docela dobře vysvětlitelná faktem, že soudcové nebyli vůči těmto zločinům osobami nezávislými – ale naopak, ve větší nebo menší míře, přímo nebo nepřímo, závislými.
   Tahle úvaha se dá docela dobře obrátit: z panující neochoty potrestat zločin lze usuzovat, že ti, kdo by toto potrestání měli institucionálně zajistit (protože je za tuto práci platíme), nejsou vůči předmětné věci nezávislí. Jinak řečeno, je tu závažná indicie, že mají sami špínu nejen za nehty, ale také nečisté svědomí. Že jsou sami ve věci nějak namočeni a jejím zkoumáním či vyšetřováním by mohla jejich závislost vyjít najevo. Vznešeně se tomu říká nedostatek politické vůle. Myslím, že kauza lehké topné oleje, v níž šlo o desítky miliard korun, je názorným příkladem takové situace, v níž úlohu subjektu, o jehož nezávislosti na úniku státních peněz lze odůvodněně pochybovat, sehráli poslanci českého parlamentu.
   Stav nezávislosti člověka na životních jevech není stavem typickým a tedy ani normálním. Normální pro člověka je být, existovat v souvislostech, ve vazbách a v závislosti; normální zároveň je, aby jiní byli závislí na mně, na mém chování, podobně jako jsem já, jako je můj osud závislý na chování jiných.
   Je to asi tak. Jsem zřejmě zcela nezávislý na chování a jednání pana Watanabeho, listonoše v zapadlé prefektuře kdesi na severu ostrova Hokkaidó. Fakt, že pan Watanabe se pohádal se svou tchýní a jeho žena mu rozvařila rýži, nemá na běh mého života žádný vliv. Ovšem, jestliže ministerský předseda vlády japonského císařství rozhodne, že Japonci nepostaví v olomouckém kraji výrobní komplex, v němž by našla kvalifikovanou práci má dcera, bude to mít na můj život vliv dost podstatný. Budu muset své nezaměstnané dceři přispívat na živobytí, což ovlivní kvalitu živobytí mého chátrajícího já.
   Nezávislost je krajním stavem závislosti; samotná závislost může být silná i slabá, měřitelná na vhodně zvolené škále. Často se užívá škál standardizovaných na interval od nuly do jedné, případně od minus jedné do jedné. S tím, že nezávislosti odpovídá stav nula této škály. Kladné hodnoty škály odpovídají situacím typu čím víc, tím víc, například čím víc už máš, tím víc i v budoucnu dostaneš. A čím míň máš, tím míň i v budoucnu můžeš čekat.
   Naše osudy se odvíjejí na škálách závislosti od obliby po nevraživost, od lásky po nenávist, od respektu po pohrdání. Od vlivu po bezvýznamnost. Ve vztahu jiných k nám a nás k jiným. Někdy jsme spíše pány osudu jiných než osudu vlastního. Nezávislosti lze dosáhnout jenom výjimečně.
   I v sítí těchto nerozmotatelných závislostí se však dá žít, dokážeme-li do nich zabudovat dvojí: toleranci a ohleduplnost. Společný jmenovatel toho obojího má přitom jméno odpovědnost.

 

— Obsah —

 

Dávkované poznání

 Když o tom tak přemýšlím, nabývám dojmu, že bylo součástí Stvořitelova záměru udělat nás tak, abychom postupně, krůček po krůčku, poznávali, jak to vlastně na světě chodí. Včetně poznávání jak to chodí s námi a v nás. Snad právě v tomto smyslu byl člověk stvořen k obrazu Božímu.
   Alternativou k tomuto záměru by bylo umožnit lidem, aby k poznání dospěli najednou, rázem. Aby se jednoho dne dověděli všechno. Když mne tohle napadlo, přešel mi mráz po zádech. Z té představy, že lidé vědí o světě všechno. O světě, o sobě a taky o jiných lidech. Co by se v takové chvíli stalo, jsem si představit nedokázal, nemohl jsem se však zbavit pocitu, že by to nedopadlo dobře. S lidmi ani se světem.
   My lidé jsme se za ta tisíciletí civilizace adaptovali na hledání. Pokud jde o hledání, naučili jsme se už některým grifům, postupům, zejména těm, kterým říkáme hromadění zkušeností a věda. Na druhé straně, když jsme při tom hledání něco našli, bývaly s tím potíže. Jako třeba s jadernou reakcí. Takže – jestliže Stvořitel opravdu záměrně implementoval do vývojového programu Homo schopnost hledat s jen omezenou schopností nalézat, asi věděl, co dělá. Protože jistě nechtěl riskovat, že se mu celá ta záležitost s naší planetou vymkne z ruky.
   Historie vědy dává nahlédnout nejeden případ, kdy se lidé příliš velkým soustem na cestě k poznání zakuckali a málem udusili, když se hybrid lidského vědění s lidskou morálkou ukázal být bylinou pěkně jedovatou.
   Ze stejného důvodu, jako brzdu příliš překotného poznání, které by lidé nedokázali zdravě strávit, přibalil do cestovního balíčku Stvořitel lidem vedle schopnosti hledat taky schopnost mást stopy. Sobě samým. Tahle poslední schopnost bere na sebe podobu speciálního druhu hlouposti, který se projevuje šarlatánstvím, pověrami, přítulností k pavědám, okultismu, kartářství, numerologii, horoskopům a vůbec odklonem od rozumu.
   Mozky jedinců takto postižených (a Stvořitelem vlastně pověřených úkolem brzdit proces poznávání a dbát, aby se nepřehřál, podobně jako se brzdí a reguluje rychlost jaderné reakce v atomové elektrárně) jsou přitom na pohled i pod mikroskopem docela normální, buněčným strukturám nic nechybí ani nic nepřebývá, fyziologické reflexy fungují v normě, biochemie nevykazuje nic zvláštního.
   Jediné, čím se tito brzdní lidé od těch ostatních odlišují, je zvýšená potřeba předstihovat vývoj poznání tím, že se uchylují ke vzývání parajevů a parasil, ve snaze dospět k cíli poznání pomocí jakéhosi záblesku neznámé geniality. A je svědectvím jisté drobné škodolibosti a smyslu Stvořitele pro absurdní humor, že právě skrze onu snahu poznávání urychlit docilují tito brzdní lidé pravého opaku, totiž zbržďování poznání.
   Nevyzpytatelné jsou cesty Páně.
   Každá vlastnost je měřitelná na jisté škále, jejíž oba póly jsou ve vzájemné opozici, přičemž teprve v dialektickém rozporu obojího nachází tato vlastnost naplnění. Kdyby neexistovalo zlo, nebyli bychom schopni uvědomovat si existenci dobra. Možná i existenci rozumu jsme schopni si uvědomovat jen díky projevům lidské hlouposti, k jejímž význačným nositelům oni brzdní lidé patří.
   Co Bůh činí, dobře činí.
   A proto nespílejme prorokům Velkých mýtů; chovejme se k nim ohleduplně, dovolujíce jim rozvíjet jejich bláboly, aby tyto co nejbujněji rozkvetly a viditelně se projevily. Česká televize už tak činí. Konec konců, i oni jsou součástí velkého projektu lidského stvoření.

 

— Obsah —

 

Déja vu

 Drahou času není vždycky přímka, jak se asi domnívají fyzikové. Mohou mít pravdu z hlediska času objektivního, astronomického, měřitelného chronometry, od hodin přesýpacích a slunečních až po hodiny, jejichž tikání určují poměry v jádrech atomů.
   Z hlediska času subjektivně vnímaného je však čas koncept s vysokým stupněm relativity, kdy okolnosti způsobují, že to, co naměří chronometr jako stejné, se v mysli vnímajícího subjektu zatraceně liší. Přitom nejde jen o to, že hodina s vlídnou slečnou na klíně je vnímána jako významně kratší než hodina strávená vyplňováním přiznání k dani z výdělečné činnosti fyzických osob.
   Mám na mysli situace, kdy nám okolnosti sestaví kulisy scény, na níž hrajeme svou životní hru, do takové konstelace, v níž nás najednou napadne – Tohle už tady někdy bylo...!
   Nemusí to být nijak často, ale stává se to.
   Dopis spolužáka z let, kdy nám vlasy rozcuchával stříbrný vítr, mi připomněl, že v dohledu je padesáté výročí maturity. Tenhle řádek, jediný řádek, mi vybavil scénu z našeho prvního pomaturitního setkání. Tehdy nám bylo snad čtyřicet. Seděli jsme kolem dlouhého stolu v sále Besedy malého města, sídla reálného gymnázia, když se ve dveřích objevil starší gentleman o cosi žádající. Možná informaci, snad zápalky. Už přesně nevím.
   Zato si pamatuji úplně spolehlivě, že když za poskytnuté děkoval, dodal, že ve vedlejším menším sálku mají setkání abiturientů téže školy. Po padesáti letech. Takže skoro sedmdesátníci.
   Ta vzdálenost třiceti let mi při naší čtyřicítce připadala propastná.
   Teď se ji chystám překonat. Nebude to ovšem skok přes propast času, spíš lezení po skalách, s četnými zakopnutími, uklouznutími, oděrkami na těle i na duši a dokonce s pády, z nichž některé se už napravit nedaly.
   Tahle malá časová smyčka mi promítla na plátno paměti ještě jednu vzpomínku. Se dvěma dcerkami jsme se jako spořádaná mladá rodinka toulali skalním městem. Ze dna někdejšího moře vyrůstaly pískovcové věže jako pomníky dob, k nimž sice dosáhne lidský rozum, ne však lidská představivost.
   V blízkosti Drábských světniček, jeskyní, ve kterých prý (v dobách už historických) nacházeli útočiště nevolníci uprchlí před hladem a násilím soldatesek naší i druhé strany, jsme potkali starého muže s vnukem. Věkem blízkého našim dcerám.
   Dali jsme se do řeči, a starý pán vyprávěl, že vede vnuka do míst, kam i jeho samotného kdysi dovedl jeho vlastní děda. Dědův děda.
   Uvědomil jsem si, že tohle krátké vyprávění obsáhlo rozpětí čtyř generací – a napadlo mne, zdali i já bych neměl po čase, nastane-li ten pád, zavést sem svého vnuka a požádat ho, aby i on sem jednou zavedl svého vlastního vnuka. Nastane-li ten pád.
   Některé jevy si zaslouží mít svou tradici. A cestou jsem pak chvíli přemýšlel, jaké to asi bude, až si můj vnuk povede svého vnuka, aby mu na tomto místě vyprávěl příběh Drábských světniček...

 

— Obsah —

 

Den špatný a ještě horší

 Známé přísloví říká, že nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. Je to přísloví hluboce pravdivé – jak dokazují četné každodenní situace.
   Matematicky vzato, jde o posuzování možnosti výskytu extrému. Maxima nebo minima. A možnost výskytu takového extrému roste s délkou času, protože čas – to je pro extrém příležitost.
   Psychologicky posuzováno, vztah k přísloví výše zmíněnému může naznačovat, je-li člověk spíše optimista nebo pesimista. Naznačovat jeho očekávání a intenzitu jeho víry v přízeň osudu.
   Následující text je obsahem e-mailu, který došel ze státu New York z rukou profesora Oty Ulče. Je věnován tématu špatný den. Každý z oněch pěti příkladů demonstruje konstatování připisované Napoleonu Bonapartovi – Situace na bojišti se mění každým okamžikem.
 
Průměrné náklady vynaložené na záchranu jednoho tuleně zasaženého ropnou skvrnou po havárii tankeru Exxon Valdez na Aljašce činily 80 tisíc amerických dolarů. Dva z tuleňů, jejichž záchrana byla obzvlášť nákladná, byli vypuštěni zpátky do volného moře uprostřed slavnostní ceremonie a za potlesku přihlížejících diváků. Minutu poté, za perfektní viditelnosti, oba zachráněné tuleně sežrala zabijácká velryba.
 
Studentka psychologie v New Yorku pronajala rezervní pokoj ve svém bytě tesaři, aby ho mohla soustavně dráždit a pak sledovat jeho reakce. Po několika týdnech provokativního popichování se dotyčný namíchl a udeřil ji sekerou, čímž jí způsobil těžkou duševní poruchu.
 
Jistá žena se vrátila domů a našla manžela v kuchyni, jak se šíleně třese. Od pasu mu vedl jakýsi drát směrem k elektrické konvici. Ve snaze odpojit ho od smrtícího proudu udeřila manžela od zadních dveří pořádným kusem prkna a přerazila mu ruku na dva kusy. Teprve pak se ukázalo, že manžel v klidu a míru spokojeně poslouchal svého walkmana.
 
Dva ochránci zvířat protestovali proti surovostem spojeným se zasíláním prasat na jatka. Bylo to v německém Bonnu. Najednou se dvěma tisícům prasat podařilo prolomit ohradu a rozdupat ji. Oba nešťastní ochránci prasat byli udupáni k smrti.
 
Irácký terorista Khay Rahnajet špatně ofrankoval bombový dopis známkou nedostatečné hodnoty. Dopis se vrátil zpět k odesilateli s příslušným razítkem o nedostatečném frankování. Ten už mezitím zapomněl, že takový dopis odeslal a otevřel ho. Skončil roztrhán na kusy.

 

— Obsah —

 

Dohánění dějin

 Zdá se, že dějiny jsou líhní křivd a nespravedlnosti – alespoň podle toho soudě, jak se pořád snažíme (anebo tuto snahu hlásáme) křivdy minulosti napravovat. My v Česku máme tuhle partii už léta rozehranou se sudetskými Němci, na Balkáně je historicky podmíněnými křivdami dusno k zalknutí, v někdejším Sovětském svazu, přes dlouhé roky hlásané vyřešení národnostního problému, to práská výstřely a bouchá pumovými atentáty na Kavkaze, ve střední Asii i jinde. Snad není na světě dvojice sousedících států a národů, které by neměly z minulosti nevyřízené účty.
   Od historie poměrně nedaleké se sahá do minulosti hlubší a hlubší. Severoameričtí Indiáni, Siouxové, Komančové, Apači, Pueblané a jak se ty stovky kmenů jmenují, se dožadují nápravy křivd a náhrady za ukradená území – a neodcházejí od soudů tak docela s prázdnou.
   Nedávná jihoafrická konference proti národnostnímu útlaku vyzvedla zpod staletého historického nánosu otázku náhrady za útrapy otrokářství, během něhož byla dovážena levná pracovní síla do amerických kolonií. Dá se čekat, že tahle záležitost neskončí pouhými slovními deklaracemi – přestože černé otroky ve velké míře prodávali bílým otrokářům jejich vlastní kmenoví náčelníci, kteří by se taky měli chytit za nos. Prostřednictvím svých vlastních potomků. Navíc je tu jedna zajímavá netriviální komplikace celé té politováníhodné kauzy. Životní úroveň potomků někdejších černých otroků ve Spojených státech je dnes několikanásobně vyšší nežli úroveň v afrických zemích jejich původu. Takže – řečeno mírně cynicky – současní američtí černoši na utrpení svých prapředků vlastně vydělali.
   Něco podobného, samozřejmě v měřítku nesrovnatelně menším, platí i o sudetských Němcích. Také potomci těch, které jsme se souhlasem vítězných mocností nechali po válce z Československa odsunout, si dnes žijí podstatně lépe než by si žili, kdyby tu byli jejich předkové zůstali. Němci v Česku by se byli sotva tak úspěšně prosadili jako Němci mezi Němci v Německu.
   Stanou-li se pokusy dosáhnout dějinné spravedlnosti univerzálními, začneme požadovat od Švédů, aby nám vrátili, co jejich předkové u nás nakradli za třicetileté války (nám v Olomouci jde o hodně) a Irové poženou k mezinárodní arbitráži Angličany za ukradenou půdu a hladem i emigrací vyhnané předky (jejichž potomků je dnes po světě několikanásobek Irů mezi Dublinem a Belfastem). Anglosasové zase zažalují Normany za prohranou bitvu u Hastingsu a útisk Robina Hooda šerifem z Nottinghamu.
   Potomci Etrusků nasadí psí hlavu starým Římanům; k nim se okamžitě přidá půl Evropy – třebaže nebude jasné, kdo se důsledně přihlásí k římskému odkazu. Keltové asi ne. Slované jen tak povšechně obviní Germány z genocidy, při čemž se skromně vynechá podíl Přemyslovců na žalování jejich vlastních příbuzných u císaře Svaté říše římské národa německého.
   A jediní, kdo z toho všeho vyrýžují nějaký užitek, budou právníci a advokáti všech národností, co jich zná svět.

 

— Obsah —

 

Dobré a zlé

 Dobré a zlé považujeme za ukázkový příklad absolutního protikladu. Existují však situace, kdy o dobru či zlu nepochybuje opravdu nikdo?
   Když jsem dnes ráno, ve čtvrtek po teroristických náletech na New York a Washington otevřel svůj počítač po jednodenní absenci, nenašel jsem tam obvyklých pět dopisů. Bylo jich tam naskládáno čtyřicet osm. Desetkrát víc než obvykle. Skoro všechny vyslovovaly solidaritu americkým kolegům ze spřátelené organizace American International Health Alliance, podporující materiálně i prostřednictvím know-how zdravotnictví států střední a východní Evropy včetně zemí bývalého Sovětského svazu.
   V těchto dnech bezprostředně po oněch událostech se zdá být pojmenování zla jednoznačné.
   Bohužel, není tomu tak.
   Agenturní zprávy přinášejí obrazová svědectví ze zemí, jejich obyvatelé zřejmě spontánně dávají najevo svou radost. Své potěšení z toho že Spojené státy byly pokořeny ve svém nejcitlivějším místě. V místě, které bylo symbolem jejich velikosti a nepopiratelné převahy.
   Zdá se, že jednoznačně by byla jako zlo pojmenována pouze taková událost, která by nás ohrozila všechny. Třeba srážka planety Země s velkým meteoritem, schopná zahubit anebo poškodit život všech obyvatel Země. Jakmile však půjde o událost, o jev zasahující a postihující selektivně jen některé z nás, vždycky se najdou tací, kteří pocítí uspokojení typu tak i na tebe konečně došlo.
   A protože to druhé je nesrovnatelně častější než to první, je třeba se ptát – co je rozumné udělat jako odpověď na zlo, jak reagovat, jaké místo má mít odplata, jak se patří trestat zlo, co je spravedlivé. A uvažovat o takové reakci v kontextu reakce na reakci. Už řadu let se horlivě mudruje na téma nepatří se odpovídat na zlé stejnou mincí. S odůvodněním, že by se roztočil nezastavitelný stroj násilí, kdy se zlo stává samoúčelným, kdy už si žádná strana pořádně neuvědomuje, oč vlastně původně šlo – už se jenom ví, že tamti jsou nepřátelé, pro které použití jakéhokoli zla je pro nás dobré. Taky proti trestu smrti se argumentuje v tomto stylu.
   Zářijové americké události tento způsob uvažování rázem odsunuly do pozadí. Oficiální prohlášení dávají najevo, že humánní ohledy vůči těm, kteří se takto zlu otevřeli, nejsou na místě. A stejně otevřeně byla vyslovena ta zásada – Oko za oko, zub za zub. Zlo je třeba nejenom regulovat, tohle zlo je třeba vykořenit. Na hrubý pytel musí přijít hrubá záplata.
   Sledoval jsem debaty v české televizi, kde mudroval psycholog o neradostném dětství teroristů. Připadalo mi to trestuhodně naivní a nenáležité. Jednak bylo ze způsobu provedení celé akce jasně patrno, že autoři onoho útoku nebyli žádní politováníhodní duševně vyšinutí blázni, ale jedinci s mozky fungujícími stejně perfektně jako bezohledně. Je přece úplně jedno, za jakých okolností vstoupil do lidské společnosti jedinec, který způsobem zvlášť odporným zabil a zmrzačil tisíce lidí. Takový jedinec mezi lidi nepatří a má být odstraněn stejně jako se likviduje lidožravý žralok nebo tygr. Ti jsou v tom navíc vlastně nevinně – jejich existence však není slučitelná s existencí zdrcující většiny společnosti. A psychologickému mudrování, které tento racionální princip relativizuje, by mělo být rázně dáno najevo, že teď není na ně čas. Mudrování, které stříhá zlu zástěrku omluv, způsobilo samo o sobě také už příliš mnoho zla.

 

— Obsah —

 

Evropou obchází strašidlo...

 Evropou obchází strašidlo nemoci šílených krav (bovinní spongiformní encefalopatie – BSE).
   Evropou obchází strašidlo slintavky a kulhavky.
   Mne při zprávách o vybíjení desetitisíců kusů skotu, ovcí a prasat obchází hrůza.
   Jsem člověk městský svou volbou. Svým zrozením jsem však člověk vesnický. Má kolébka stála v sednici malého statku na Vysočině, na dvoře pod okny kuchyně neustávalo štěbetání hus, kdákání slepic, bečení ovcí. Vedle kuchyně, jenom přes zeď podupávali koně, za nimi v maštali bučely krávy, ve chlívkách odchrchlávala prasata.
   Dobytek byl součástí mého dětství. Býval jsem svědkem, když byl brán zvířeti život, mnohokrát jsem u toho byl. Vždycky to byla smrt odůvodněná účelem, přirozenou potřebou utišit lidský hlad. V účelnosti té smrti byla jistá důstojnost – třebaže její krutost a osudovost tím zůstávala nedotčena.
   Smrt je však součástí života všeho živého. I nás lidí.
   Tahle strojově organizovaná smrt, masové vybíjení stád s cílem snížit pravděpodobnost nákazy člověka Creutzfedt-Jacobovou chorobou, je také účelná. Učelem je snížení možnosti nákazy. Můj přítel veterinář mi kdysi řekl, že tahle choroba tu byla už dávno. I v dobách, kdy jsme ji nedokázali diagnostikovat. Naše nevědomost na sebe automaticky brala odpovědnost za případnou smrt několika lidí. Lidí, jejichž počet je nesrovnatelně nižší ve srovnání s jinými chorobami: srdečními infarkty, mozkovými mrtvicemi, rakovinou.
   Lidem, kteří hladovějí, musí počínání jejich civilizovaných bližních připadat strašlivě necivilizované. Určitě by radši dali přednost zvýšenému riziku smrti na BSE před jistotou smrti hladem.
   Totéž platí i pro slintavku a kulhavku. Tam navíc přímé riziko pro člověka nehrozí. Co hrozí, je křehkost, nesmírná křehkost velice složitého systému vzájemných vazeb našich zítřejších rizik a dnešních ztrát. I tyhle masové popravy se organizují s cílem udržet tuto rovnováhu v přijatelném stavu.
   Jako kluk jsem začátkem 50. let zažil výskyt slintavky několikrát. Než se vrata statku s nakaženými zvířaty zabednila jako v případě středověkého moru, našel mi táta podnájem ve městě, abych mohl chodit přes zimu do školy. Epidemie, jak jsem je znal, propukaly v listopadu a doznívaly na jaře. Zima je utlumila. Pokud vím, neočkovalo se – a dospělé kusy zpravidla přežily.
   Vůbec nepochybuji o tom, že veterináři mají pro své postupy racionální důvody. Jejich racionalita se nutně zakládá na úvaze o rizicích, možnostech a pravděpodobnostech. Tyto koncepty jsou mi blízké – jsem řemeslem biostatistik.
   Přesto však mé zděšení a můj smutek nad obrazem zkázy nedokážu v sobě potlačit. Tahle stránka civilizace je krutá, přestože nutná.

 

— Obsah —

 

Falešní svědkové, křivé přísahy

 Stává se, že přijde prudší vítr, povalí plot a stát nechá jenom osamělé kůly. Zbytky plotu se rozsekají a spálí v kamnech, kůly stojí dál, pasivně a nefunkčně čekajíce na stav svého vyhnití. Nanejvýš tu a tam pasáček uváže k němu pasoucí se kozu nebo babka o kůl opře tížící otep větví.
   Také naše civilizace má takové své kůly, už dávno nefunkční, přesto však pořád ještě osaměle trčící v prostoru lidských zvyků.
   Patří k nim, vedle jiných, svatební svědkové. Nevím proč, ale jakýsi těžko už detekovatelný důvod mne přiměl, abych se nad tím zamyslil. Co je vlastně smyslem takového svědectví? Co mají svědkové dosvědčit – a hlavně jaká je jejich odpovědnost vůči pravdivosti jejich svědectví? Jde přitom vůbec o něco – kromě toho, že si všichni umyjí krky a vyčistí boty, předem se svátečně oblečou a dodatečně svátečně namažou? A jestliže opravdu o něco jde – jak je to se zárukami, že to půjde?
   V této souvislosti mi přichází na mysl statistika, podle které se jenom v této zemi rozvádí každé třetí až druhé manželství; Praha, samozřejmě, jako nejpokrokovější místo v této zemi, suverénně vede. A tak se ptám: vyvozuje někdo důsledky z tohoto truchlivého faktu, který se podepisuje na dětech z rozvedených manželství, na jejich psychickém i fyzickém stavu, na vzrůstu mezilidské nevraživosti, případně násilí? Byli v případech rozvedených manželství s důsledky zvlášť truchlivými svědkové pohnáni k odpovědnosti, postaveni před soud a po právu potrestáni? Tito svědkové se přece přinejmenším provinili zločinem křivopřísežnictví!
   Možná kdyby si svědkové svou odpovědnost uvědomovali, ubylo by nerozvážně a lehkomyslně uzavíraných svazků. A taky by se třeba občas stalo, že by v oddací síni radnice svědomitější svědek prohlásil – Ne, tak tohle nepodepíšu. Franta je sice můj kamarád, ale o pár ulic dál má jednu milenku a za humny okresu ještě jednu, které neplatí pořádně alimenty – takže nic nepodepíšu! Raději mít o kamaráda míň než o jedno křivé svědectví na svědomí víc!
   Takoví však nejsme, má úvaha patří do oblasti surreálna. Navrhuji proto, aby se institut svatebních svědků jako zcela prázdný a pouze formální zrušil. Bylo by to přece úplně jednoduché a vyčistilo to společenské ovzduší, kde se to předstíráním, přetvářkou, farizejstvím a absurditami všeho druhu jenom hemží.
   Jiným takovým naprosto nefunkčním kůlem ve shnilém plotě naší civilizace je úkon zvaný přísaha. Věrnost vlasti a státu přísahají vojáci, kteří slova, která odříkávají, určitě nemyslí vážně. Už podle toho soudě, kolik se jich snaží vojenské službě vyhnout. Přísahá se i u soudů, kde je to také naprosto prázdný rituál, který jistě neberou vážně ani otalárovaní soudci. Rozdíl je snad jenom v tom, že tady jsou, alespoň teoreticky, jisté možné sankce, v případě, že svědka usvědčí z vědomého klamání. Jenomže ten má vždycky šanci vymluvit se na výpadek paměti, akutní poruchu vnímání a zatemnění mysli. Amnézie je kouzelné slovo.
   Soudím, že ani tady není věcný důvod, proč by se tahle fosilie přísahy měla dál udržovat v našem civilizačním slovníku. Mrtvoly se patří řádně pohřbívat, třeba i bez obřadů.
   Naše doba naprosto přesvědčivě prokazuje, že záležitosti svědectví a přísah expirovaly, protože lidé nemají důvod svědectvím a přísahám věřit. Vykrucovat se a vylhávat z přísah veřejně učiněných se stalo v politice standardem jednání, které nepřekvapuje nikoho ani v případě třeba amerického prezidenta v takové banální kauze jako byly sexuální hrátky s pomocnicí v Bílém domě.

 

— Obsah —

 

Hadr jako civilizační faktor

 Civilizační pokrok nás ohromuje přístroji a zařízeními stále dokonalejšími. Rychleji se přemisťujeme, úsporněji připravujeme potravu, komunikujeme na libovolnou vzdálenost, přesněji měříme. Přístroje pečují o naše zdraví poškozené jinými přístroji. Auty například.
   Přes stále se urychlující vývoj přístrojů nás obklopujících, které dnes vlastně vytvářejí naše životní prostředí mnohem důrazněji než někdejší příroda, zůstávají a přežívají v tomto prostředí některé civilizační působky z dob dávných a ještě dávnějších.
   Zvyšující se účinnost vysavačů nezabránila tomu, že v domácnosti se běžně i dnes najde lopatka a smeták. A také utěrka, vlastně hadr.
   Člověk jeskynní asi prach neutíral. Ve svém skalním příbytku 1+ 0 se cítil docela spokojeně, jakmile se mu podařilo přesvědčit původního nájemníka – jeskynního medvěda – o vhodnosti vystěhování. Pokud ho nevyhnaly plameny jeho ohně a vřískání jeho ženy, mohla v případě šťastného konce medvědí kůže posloužit i jako vítaný doplněk k vybavení domácnosti.
   Jak se s postupující civilizací ustupovalo od bydlení přírodního a příbytkem člověka se stával dům se vším, co k němu patří, stával se součástí civilizace také hadr. Prach je totiž element vtíravý, všude pronikající a vlastně nevyhubitelný. Dá se s velkým úsilím nanejvýš regulovat a udržovat na obecně přijatelné úrovni.
   Prach a hadr se staly útočnými a obrannými zbraněmi hygieny.
   Mělo to i své negativní stránky. Kdyby se byl prach neutíral, mohla se každá civilizace pod jeho vrstvou zakonzervovat a archeologům by stačilo historii jenom oprášit. Nemuseli by ji z temna minulosti pracně vyhrabávat.
   Prach a hadr způsobily, že hlavním regulátorem civilizace se stala žena. Ne, nemám na mysli matriarchát. Míním tím skutečnost, že regulace prachu byla svěřena rukám ženy – hospodyně a vládkyně rodinného krbu, která s hadrem v ruce udržovala muže v uctivé vzdálenosti. A ještě jeden vedlejší účinek ta nadvláda prachovky a hadru v domácnosti měla. Spolu s vrstvami prachu melancholicky usedajícího na stránky přítomnosti se uklízející ženě podařilo setřít a vyhodit nejedno mužské smetí, které ten muž chystal jako nápad, jenž měl civilizaci posunout o krůček dál. Nápad dosud nezrozený, zatím se jenom nesměle ze skořápky okolností klubající. Nápad, samotným jeho autorem doposud jen ostýchavě přijímaný. A ráznou ženskou rukou, vyzbrojenou mokrým hadrem jako nástrojem pořádku, setřený a na smetiště dějin vyhozený. Prostě, odstraněný ze světa věcí existujících, byť zatím jen v zárodku.
   Jako mají muži – vojáci své prapory, potrhané a zaprášené v bitevních vřavách, mají ženy své prachovky a hadry, své nástroje pořádku.
   Je v tom hluboký symbol – co muži svými činnostmi rozházejí, rozkramaří, uvedou v nesoulad, to ženy svými činnostmi uvádějí v řád a pořádek. Uspořádávají, uklízejí, rovnají a uhlazují.
   Nenechte se mýlit tím, že na vojně jsou bažanti mazáky a délesloužícími poddůstojníky nuceni rovnat košile do komínků, deky zastlávat podle pravítka a zubním kartáčkům česat štětiny na pěšinku. To je věc pouze zdánlivá, protože – jak každý, kdo byl někdy na vojně, ví – ve věcech pořádku tam platí klíčové heslo Bordel jako v tanku.
   Takže to shrneme.
   Nebýt hadru, lidská civilizace by se vyvíjela jinak. Do jaké podoby by se vyvinula, je těžké odhadnout. Měl by proto hadr mít v dějinách své místo, které mu nikdo nesmí upírat.

 

— Obsah —

 

HLUBINY A MĚLČINY PODVĚDOMÍ


 

Kde nic není, ani čert nebere

 Nedávný případ účastníků meditace na někdejší vokovické Sorbonně, kteří se (podle mediálního údaje) přiotrávili odvarem z durmanu ve snaze rychleji pootevřít padací dveře vstupu do podvědomí, nutí k úvaze o tomto jevu v širších okolnostech.
   Dlouhá tisíciletí se tvor Homo propracovával z přízemí biologické evoluce do lepších míst na balkoně. Z míst k stání na místa k sezení. To propracování spočívalo zejména v tom, že si trénoval mozek provozováním toho, co později sám nazval vyšší nervovou činností.
   Už pár tisíc let nemá člověk na této planetě vážnější konkurenci. Jeho soupeři nejsou šavlozubí tygři ani jeskynní medvědi; jediní, kdo by mohli mít v zápase s ním ještě šanci, jsou viry, bakterie a vůbec mikroorganismy, jejichž moc je zejména ve schopnosti množit se tak rychle, že nacházet účinnou obranu proti nim může být na hranici našich sil.
   V boji o přežití je nejúčinnější zbraní člověka rozum. Myšlení je disciplína, asi jediná, ve které by člověk získal zlatou medaili, i kdyby se olympijské hry otevřely pro všechny živočišné druhy. Ve sprintu by zvítězil levhart, v maratónu třeba velbloud, v letecké akrobacii vlaštovka, na dálkových tratích čáp, v plavání delfín, v zápase ve volném stylu grizzly. Vedle toho myšlení bychom ještě mohli uhrát medaili nanejvýš v házení kamením.
   Občas mívám dojem, že člověka jeho suverénní postavení v disciplíně Myšlení už poněkud unavuje. Anebo nudí. Že pošilhává po jiných disciplínách, v nichž rozum nehraje ústřední roli. Vypadá to, jako by se mu zdálo, že jeho hlavní rezervy nejsou ani tak v dalším rozvíjení rozumu; pokouší se o návrat tam, kde už kdysi byl, na křižovatky, jimiž před dávnými i méně dávnými lety procházeli jeho prapředkové. Nalézá zalíbení v látkách, o nichž soudí, že uvolňují síly podvědomí a doufá, že tyto síly budou schopny stát se alternativou sil, jež kontroluje mozek ve formě třeba jaderné energie. Nějak přitom pozapomíná, že tyto síly skrývají ohromná rizika, jejichž nezvládnutí hrozí katastrofou. Třebaže přiotrávení několika desítek jedinců dychtících meditovat se nedá srovnat s Černobylskou katastrofou.
   Existence podvědomí dráždí rozum člověka, aby se pokoušel je prozkoumat. Obtížnost tohoto úkolu je v tom, že naše měřicí nástroje se k takovým průzkumným cestám moc nehodí. To vysvětluje, proč si dveře do podvědomí člověk otevírá pomocí látek vyřazujících rozumovou kontrolu.
   Káva, alkohol, drogy a kouření jsou nástroje z této přihrádky. Soudobá forma nástrojů někdejších, jimiž byly jiné drogy, získávané lidskou zkušeností z kaktusů, hub, živočišných tkání. Taky afrodisiaka, protože i sex rozumovou kontrolu změkčuje.
   Myslím, že základním mechanismem účinku není to, že by tyto do organismu zvnějšku dodávané látky samy o sobě vnášely nějakou zvláštní energii; zřejmě fungují jako spouštěcí mechanismus uvolňující vnitřní síly člověka, doposud rozumem držené na krátké oprati. Řekl bych, že tak moc nezáleží na tom, co bude oním vypínačem rozumu a klíčem otevírajícím vchod do podvědomí. Může to být alkohol stejně jako vhodně nastavený rytmus. Než mi to doktoři zatrhli, úspěšně jsem po řadu let za tímto účelem používal slivovici a režnou.
   Myslím, že takovou drogou může být i vědomí, že mé chování vnímá dav dalších lidí. Politika a vědomí moci člověka obklopující je vlastně taky určitou obdobou drogy. Drogy sui generis. Možná to vysvětluje, proč se politik tak často chová iracionálně. Jako by s mobilem při vstupu do parlamentu vypínal také rozum.
   Myslím si, že i pro podvědomí platí, že najít se dá něco jenom tam, kde něco je. Kde jsou hlubiny, tam mohou žít větší ryby než tam, kde je úplně mělko a kde se jen tu a tam mrská nějaká hubená bělička – kterou ani podběrák drogy vylovit nedokáže.

 

— Obsah —

 

Homo reclamensis

 Současná doba traduje nejeden názor, jehož obsah v čase krok za krokem expiroval, vyšuměl až nabyl docela jiného obsahu než jaký měl v době svého vzniku, v době, kdy se tento záměr utvářel v mysli ustavitele, objevitele, vynálezce, případně autora.
   Mezi názory tohoto druhu patří i názor, že masová media, zejména televize, jsou tu proto, aby občanstvu zprostředkovávaly informaci, přinášely poznatky a poučení a poskytovaly zábavu či rozptýlení.
   Už dávno tomu tak není. Televize tu není proto, aby informovala, poučovala a bavila občana – diváka a plátce licence. Je tu proto, aby vysílala reklamu a tím vydělávala peníze. Z původního záměru postupně vymizel obsah – zbyla jen forma. Do té formy je krok za krokem pěchována reklama.
   Na prací prášky, ženské hygienické vložky, na kávu a sušenky. Piva různých značek se předhánějí ve zdůrazňování svých předností. Je podtrhována pitelnost – a tiše se pomlčuje o ceně. Účinnost pracího prášku taktně pomlčí o jeho vyšší agresivitě v odpadních vodách. Výherní loterie zdůrazní, že je jedinou hrou, v níž je možno (něco) vyhrát už při uhádnutí poloviny vsazených čísel – ačkoli je tato informace naprosto irelevantní, protože pro toho, kdo sází, je důležitá pouze matematická naděje (střední hodnota) výhry, případně pravděpodobnostní rozdělení výhry na škále možných hodnot této výhry. A prohlášení Pomáháme jiným k vítězství přechází mlčením fakt, že těch několik málo výher je hrazeno ze sázek, které zaplatily statisíce těch, kteří svůj vklad prohráli – poté, co si sázková kancelář uškubla vydatnou část z vybraných sázek na úhradu své režie a zejména jako svůj zisk. Sázková kancelář, která prodává lidem naději, si pro sebe zcela samozřejmě nárokuje jistotu. Jistotu svých příjmů.
   Patřím k jedincům, na které televizní reklama působí zřetelně kontraproduktivně. Nikdy jsem si nekoupil nic z toho, co mi nabízela. Takto nabízené je mi a priori podezřelé. Sebechvála mi smrdí. Už proto, že vím: tyhle více či méně hloupé klipy, které mne otravují a kazí mi požitek ze sledovaného filmu, promítnou náklady na své pořízení a odvysílání do výrobní režie produktu, který je mi reklamou nabízen.
   Jsem proti – proč bych měl podporovat svými nákupy to, co mi kazí večer a zdražuje nakupování? Byl bych přece sám proti sobě! A reklamní požadavek, abych podporoval něco, co mi objektivně a spočitatelně škodí, je urážkou mého intelektu – protože evidentně podceňuje úroveň mého duševna.
   Objem televizní reklamy neustále vzrůstá. Pořád méně rozumného je nahrazováno pořád více nesmyslným. Alespoň pro mne nesmyslným.
   Hlavní nebezpečí televizní reklamy však nevidím v tom, že svou pochybnou hodnotou připravuje lidi přímo o čas, jehož hodnota je nepochybná a nepřímo o peníze, jejichž hodnota je žádoucí a žádaná. Její hlavní nebezpečí je v tom, že učí lidi nemyslet. Vytváří a pěstuje v divácích návyky a představy, které nemají nic společného s životní racionalitou. Tím, že se bezohledně dere do zorného pole diváka, vytěsňuje z něj (ale také z mozku, jehož činnost se zorným polem oka úzce souvisí) věci daleko důležitější. Televizní reklama zahlcuje oko, ohlušuje ucho a otupuje mozek. Odvyká diváka přemýšlet. Kriticky hodnotit. Divák si na ni navyká, přestože na ni nadává. Spílat televizní reklamě je běžné; těžko se však dá vypínat. Alespoň ne zcela důsledně.
   Je to podobné jako s reklamními materiály různých prodejních a nabídkových akcí. Už v několika domech jsem viděl pod poštovními schránkami obrovské krabice a nápisy: Prosím, reklamní materiály odhazujte sem! Do schránky je nechci, obtěžuje mne to!
   Bohužel, odpadkové koše se dosud jako součást příslušenství k televiznímu přijímači neprodávají. Pokud ano a vy o nich víte, dejte mi, prosím, vědět. Jeden bych si koupil.

 

— Obsah —

 

Imunita vůči zločinnosti

 Před nějakou dobou rozhodli zákonodárci této země, že komunismus je zločinný systém a komunistická strana že byla zločineckou organizací. To znamená organizací, která zločin nastolila a podporovala zločinné jednání. Organizací, která ve svých řadách sdružovala zločince (což není logicky shodné s tvrzením, že každý její člen zločincem byl) a lidi vůči zločinu loajální. Jednalo se o diktaturu, členské příspěvky v ní platili jednak ti, kteří z členství těžili výhody nejrůznějšího typu, od politických kariér až po beztrestnou korupci – a jednak ti, kdo se o svou existenci obávali.
   Na počátku bylo slovo.
   To slovo však zakrnělo ve své larvální slovní podobě, z níž se nikdy nevykuklilo nic konkrétního, co by stálo za řeč.
   Taky se to dá vystihnout konstatováním, že zákonodárci nechali svá vlastní slova vyhnít, vyhnisat a zajizvit se zapomenutím.
   Člověk je prý myslící bytost. Je-li to opravdu tak, je na místě se ptát – Proč? Proč se prohlašuje něco, co prohlašující nemá v úmyslu realizovat? Takový postup býval kdysi označován pojmenováním – pusté žvanění.
   Domnívám se (je to vlastně má hypotéza), že tento jev, tento způsob chování má své kořeny v tom, že ti, kdo ono prohlášení ze sebe vydali, učinili tak vlastně neradi. Ne o své vůli; spíše k tomu byli donuceni okolnostmi, souvisejícími s tím, čemu se říká politika.
   Čas je fyzikální veličina charakteru nepochybně kontinuálního, spojitého. Dějiny neprobíhají tak, že by se jednoho dne čas zastavil, provedla se inventura, z regálů vyházelo všechno shnilé čemu prošla záruční lhůta – aby se potom začalo znovu, od podlahy, od regálů naplněných novým zbožím s novými záručními lhůtami. Takhle se ani revoluce, natož pak politické převraty nedělají. Jejich průběh se daleko spíše podobá transfúzi krve novorozence s hemolytickou žloutenkou, kdy se odsaje jistý díl špatné krve a nahradí stejným objemem krve zdravé, což se v několika krocích opakuje až se postupně dosáhne výměny vysokého procenta špatné krve za krev zdravou.
   Protože se přitom pořád ta zbylá špatná krev s nově dodávanou zdravou krví míchá, část té zdravé krve přijde nazmar. To je nezbytná oběť celé operace. Taky se tomu principu v politice říkávalo – Když se kácí les, lítají třísky.
   V té metafoře onou krví jsou lidé. Obměňováni, občas upadnou pod kola dějin, která jim přejedou nohy a zmrzačí je, nebo taky krk či hlavu a zabijí je.
   Prohlášení komunismu za zločinný systém transfúzí krve nebylo. To se podobalo spíše situaci, kdy chirurg vydá zprávu o diagnóze transfuzi vyžadující – a pak si nasadí čepici, aby si zašel na pivo. Možná přitom zjistí, že se tam sešel s některými z těch, které před chvílí prohlásil za zločince.
   Mám pro tenhle způsob chování, zdánlivě absurdního, vlastní vysvětlení.
   Tahle slova, po nichž nenásledují žádné činy, se vydávají v situaci, kdy si ti, kdo slova pronášejí, nejsou jisti, zdali sami nebyli oním odsuzovaným principem kontaminováni. Zdali se sami někdy v minulosti nenakazili, na což se může přijít až v budoucnu, kdy propuknou vlastní klinické příznaky.
   Krev kolující v cévách společenského organismu není ani úplně modrá, ani úplně rudá. Je to prostě mix obojího, tu více na jednu, tu na druhou stranu vybarvený. A opravdoví zločinci mohou klidně spát, jsou-li si jisti, že takových míšenců pobíhají po světě celé houfy; ti vždycky dají zavčas ruce pryč, když doopravdy o něco půjde. Je tu přece to riziko kontaminace v hlubší či mělčí minulosti.

 

— Obsah —

 

Individuální, regionální, státní, globální


 
Jeden z poznatků teoretické kybernetiky a teorie systémů říká, že rozsáhlejší systém lze optimalizovat účinněji než systém omezenějšího rozsahu. Jedná-li se o systém, na stabilitu jehož prvků se můžeme spolehnout, protože nepodléhají dalším vnějším vlivům, zřejmě to platí. Problém nastává, jde-li o systémy s účastí lidských faktorů, protože ty onu podmínku nepodléhání dalším vnějším vlivům nesplňují. Systémy s lidskou účastí jsou otevřené – a samotný fakt jejich začlenění jako subsystémů do mnohem rozsáhlejších celků představuje samostatný faktor, jehož vliv na fungování systému je někdy zcela zásadní.
   Jako příklady je možno uvádět z naší nedávné minulosti i přítomnosti organizaci zemědělských podniků, kdy družstva po případné transformaci přežila, protože větší pozemkové celky se staly faktorem tak významně vycházejícím vstříc moderním zemědělským technologiím, že převážil i neblahou politickou zátěž s někdejší násilnou, brutální socializací venkova spojenou. Totéž platí o moderní průmyslové výrobě, kde se automatizace stala oním faktorem, který rozhodl. Naopak ve službách se ukázalo, že výhody hromadnosti a masovosti jsou méně významné ve srovnání s faktorem individuální zainteresovanosti a osobní iniciativy.
   Systémy s lidskou účastí se však už dávno neomezují jenom na oblast primární produkce a služeb. Lidskou společností hýbají dnes především finanční toky, shromažďování a přerozdělování bohatství lidskými komunitami shromážděného. Už desítky let o osudech lidských společenství a o vývoji lidské civilizace rozhodují zásadním způsobem nadnárodní společnosti, banky, pojišťovny a jiné mezinárodní instituce. Objem prostředků, s nimiž disponují a o jejichž použití rozhodují je někdy mnohonásobně vyšší než objem prostředků, s nimiž disponují národní vlády ve svých rozpočtech. Je proto zcela přirozené, že tyto vlády, které jsou politicky a ekonomicky dotlačeny k tomu, aby si od nadnárodních institucí vypůjčily, se stávají na nich závislé. Konkrétně to znamená, že svoje vlastní rozhodování prováděné v národním měřítku s nimi musejí konzultovat, protože poskytování půjček bývá na podobná omezení vázáno. Věřitel se snaží kontrolovat jednání dlužníka, aby – z důvodů celkem pochopitelných – zajišťoval vydobytelnost svých půjček zpět anebo alespoň řádné splácení úroků.
   Vrcholné instituce mají povahu vymykat se kontrole. A co kontrolováno není, má tendenci kazit se, chování přizpůsobovat svévolně vlastním zájmům a vlastnímu prospěchu a pohrdavě přezírat zájmy jiných. Každý způsob kontroly je dobrý – už proto, že vědomí vlastní nepostižitelnosti korumpuje. Je totiž v lidské povaze přisvojovat si všechny zásluhy, které si přisvojit lze.
   Jak se zdá, objektivní důvody jako je stále dostupnější globální komunikovatelnost, globálnost technologií a univerzálnost vědy, včetně vědy lékařské, jsou faktory ženoucí vodu na mlýn globalizace. Snažit se podetínat tyto kořeny by znamenalo vracet se do jeskyní a na stromy. To nemá šanci.
   Nijak to však neanuluje povinnost lidských společenství usilovat o to, aby kontrola nadnárodních institucí nezdegenerovala na prázdnou rétoriku. Bohužel, pouliční kravály takovou účinnou kontrolou nejsou. Nemá cenu rozbíjet výlohy obchodů a podpalovat auta tomu, pro koho není žádný problém dát si okna zasklít a koupit nová auta. Tyhle náklady si navíc hravě započítá tak, aby je zaplatil neprotestující občan.
   Představa globální nadnárodní vlády mne nijak zvlášť neděsí. Rozhodně ne víc než představa vlastní neschopné a bezmocné národní vlády. Má priorita zní – zdravý rozum.

 

— Obsah —

 

Jak k dílu, tak...

 V novinách jsem si přečetl nejnovější údaje o stavu platů na českém trhu práce. V takové malé statistice, která se pokusila alespoň nahrubo shrnout závislost výše průměrné mzdy na typu pracovního zařazení placeného subjektu.
   U takových statistik si novinář především všímá extrémů – s hledá, kdo jsou nejlépe placení a kdo je placen nejhůř.
   Tak to zrekapituluji.
   Nejvyšší mzdy jsou vypláceny v oboru pojišťovnictví a bankovnictví. Průměrná mzda tam dnes činí asi 30 tisíc korun. Českých. Nejníže se pohybují mzdy v zemědělství, kde jsou tyto asi třikrát nižší, kolem 10 tisíc měsíčně. Průměrná hrubá mzda všeobecně, bez ohledu na obor působnosti, činí u nás 14740, – Kč. Tolik statistika.
   Statistiky jsou tu proto, aby se z nich mohlo dedukovat poučení o dynamice vývoje jevů, které nás zajímají, například o tom, jak se mění výše mezd se změnou času. Meziročně, například. Zdali rostou nebo klesají, případně korigovány stavem inflace, která mzdy průběžně znehodnocuje.
   O to však mi teď nejde.
   Zajímavý je fakt, že nejvyšší jsou mzdy právě v oborech, které se svými výsledky v posledních letech moc chlubit nemohou. Většina debaklů, které utrpěla naše společnost, byla způsobena právě poměry v bankovnictví. Ztráty způsobené rozkradením a nekvalifikovaným počínáním bankovních manažerů se počítají na stovky miliard.
   Jak to přijde, že ti, kteří pracují nejhůř a nejlépe ze všech kradou, jsou zároveň nejlépe placeni?
   Nesvědčí to o stavu jisté zvrácenosti, v naší společnosti panující? Každý švec a každý údržbář nese odpovědnost za své případné zmetky. Bankovní manažeři, posuzováno podle počtu krádeží, zpronevěr, chybně poskytnutých úvěrů a idiotských rozhodnutí vůbec na jedné straně a počtu zavřených a zabavením majetků postižených bankéřů na straně druhé, žádnou odpovědnost nenesou. Nikdo ji po nich nepožaduje. Ani vláda, ani policie, ani soudy. Vyvolává to dojem, jako by páni bankéři měli svou neodpovědnost tam nahoře předplacenou. Těch pár, kteří jsou teď rozpačitě vyšetřováni, nestojí za řeč.
   Budí to dojem existence jakési Old Boys Network, kamarádšoftů typu Já na bráchu, brácha na mne.
   Vzpomínám si, jak kdysi na počátku naší zánovní kapitalistické éry byly vysoké platy v bankách zdůvodňovány tím, že při nízkých platech by bankovní úředníci byli příliš stresováni pohledem na ty kupy peněz, podléhali by masově pokušení a kradli by a podváděli. Jenomže jak se zdá, tahle psychologická moudrost se moc neosvědčila – v bankách jsou platy vysoké a krade se a podvádí stejně. Tak jako tak.
   Před úřadem vlády demonstrují podvedení a okradení zákazníci kampeliček. Nápisy na jejich podomácku zhotovených transparentech si neberou servítky a nadávají ministrům do zlodějů a pochybných existencí. Máme demokracii, takže za to není nikdo postihován. Také však nikomu jeho silná slova nepomůžou. Mám podezření, že si každá česká vláda, ať mává praporem jakékoli politické partaje, jako svou první investici nechá importovat z příslušného zahraničí příslušný počet hroších kůží, podle aktuálního počtu vládních křesel. Aby ty lidové protesty bankovně postižených občanů ve zdraví a se zdravou kůží přežili.
   Ty hroší kůže se možná dovážejí i do rezervy; řekl bych, že ji občas potřebují i senátoři, kterým nevadí zasedat v malostranských palácích poté, co jejich vinou byla tahle země okradena o miliardy. Asi si myslí, že když jde o pouhé české koruny, nejde vlastně o nic důležitého.

 

— Obsah —

 

Jaké to bylo a jak to je

 Když jsme se my dva, matfyz a já, potkali, mně bylo obligátních osmnáct a jemu batolecí dva. Vzhledem k tomu ovšem, že matfyz nevznikal ze stádia embryonálního, ale mechanismem akademického pučení a odnožování, podobně jako se rozmnožují měňavky a nálevníci, ale taky třeba rybíz nebo pelargónie, neslo naše setkání znaky respektu z mé strany a shovívavé velkorysosti ze strany této instituce, jíž na ctihodnosti neubralo, že byla počata pod dohledem poměrů panujících v akademické domácnosti Velkého bratra.
   Matematicko-fyzikální fakulta pozorovaná mnou ze zorného úhlu studenta matematické statistiky se jevila být oázou politického bezvětří. Oceňoval jsem to zejména proto, že jsem měl zkušenost s tehdejší dobou poznamenanou kulackým kádrovým původem a blízkostí Babic, kde došlo v létě 1951 k jedné z největších protikatolických a politickým násilím poznamenaných afér socializovaného zemědělství. Vzpomínám si, že mou politickou angažovanost uspokojivě naplňovalo 12,- Kčs ročního členského příspěvku do ČSM a účast v prvomájovém průvodu.
   Samotná katedra matematické statistiky nesla tehdy (což jsem pochopil až později, když už mi mléko statistické indukce začalo téct po bradě) stigmata ideologického podezření kádrové spřízněnosti s buržoazní pavědou pojistné matematiky a ekonometrie, potažmo buržoazního objektivismu, který tehdy ještě páchl ohněm a sírou kybernetiky. Mám na mysli fakultu ČVUT nazvanou Vysoká škola speciálních nauk, z těchto důvodů zrušenou, na jejíchž odborných kořenech katedra statistiky MFF rašila. Vedoucí katedry profesor Jaroslav Janko a tajemník katedry doktor Bílý byli pro mne modelem toho, co se označuje pojmem gentleman. Tehdejší asistenti Ing. Josef Machek a Ing. František Fabian byli pánové laskaví, se smyslem pro humor srozumitelný i hubenému horáckému neotesanci. A to jsem tehdy vůbec netušil, že s panem profesorem jsme vlastně téměř krajani.
   Život vždycky neumožní absolventovi MFF, aby po studiích pokračoval v dráze předpokládané studijním programem a tím, čemu se říkávalo odborný profil absolventa. Mně to umožnil. Po promoci v roce 1959 jsem nastoupil jako asistent a konzultant pro biostatistiku na lékařskou fakultu Univerzity Palackého, kde jsem vydržel dodnes, až do důchodového věku a své první mozkové mrtvice. Po celých těch více než 40 let, kdy jsem kromě teologie a práv učil na všech jejích fakultách, dokonce v oborech jako je biologie, psychologie, antropologie, sociologie, tělesná kultura, ošetřovatelství, politologie, management zdravotnictví, žurnalistika a dá-li akreditační komise, také v oboru porodní asistentka – jsem se pořád pevněji přesvědčoval, že vzdělání, které mi nabídl matfyz, je znamenitým základem pro vykročení do tohoto jen obtížně plánovatelného a předvídatelného světa. Jak praví klasik (John Clark Maxwell) ... the true logic of this world is the calculus of probabilities, which takes account of the magnitude of the probability which is or ought to be in a reasonable man's mind.
   Dokonce mohu prohlásit, že mi někdy kolegové z úplně jiných akademických oborů dávali najevo, že člověku, jemuž jeho bohové (v řecké mytologii bohyně Náhody Tyché) umožňují tu a tam si něco spočítat, kde statističtí jinověrci a bezvěrci mohou pouze více nebo méně důvtipně mudrovat), je třeba závidět. Nikdy jsem si o sobě nemyslil, že jsem matematický génius; mou doménou je aplikace a využití matematických modelů a metod pro řešení vybraných problémů našeho světa. Se všemi omezeními a výhradami, plynoucími z parametrů lidské mysli, z její schopnosti uchopit zkoumanou realitu. A také z toho, že všemu lidskému počínání je vlastní přítomnost chyby jako konceptu, s nímž si věda a poznávání musí na každém svém kroku umět poradit. Statistika je přitom nástrojem stále účinnějším – a mohu prohlásit na základě své zkušenosti aplikujícího biostatistika, stále více respektovaným. Zajímá mne to tím víc, čím těsněji se statistické koncepty a metody stávají klíčovou součástí vědecké metody, metodologie vědy, o níž také svým studentům povídám.
   Druhá polovina padesátých let, kdy se matfyz ujímal nevděčného úkolu mé odborné přípravy, byla průkopnickým obdobím nejméně ve dvou ohledech. Za prvé, koncem padesátých let začala u nás prakticky éra využívání počítačů, tehdy ještě s přívlastkem samočinné, a také počátků biometrie, tedy aplikace zejména matematické statistiky v biomedicínských oborech. Obojí spolu vlastně souviselo, protože aplikace statistiky se na možnosti výpočetní techniky výrazně vázala a využívala jejich podpory. Pamatuji si pionýrské roky raného počátku šedesátých let, kdy referujícímu lékaři v Tatranské Lomnici stačilo zmínit se v referátu, že svoje tři korelační koeficienty spočítal na počítači – aby bylo jasné, že je na špici metodického pokroku.
   Zcela mimo oficiální program přednášek mne prostředí katedry zavedlo na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy do prvních seminářů o kybernetice, kde se mudrovalo na téma Mohou stroje myslet? Na tyto první nesmělé krůčky, kterými se myšlenky Norberta Wienera a Claude Shannona dostávaly na českou půdu, jsem o pár let později mohl navazovat v Olomouci, kde se diskuse o kybernetice stávaly platformou debat, co je a co není socialistická věda. Tyhle diskuse dokonce ovlivňovaly i události osmašedesátého roku v Olomouci, městě, v němž Přemyslovci vymřeli po meči.
   Dialektika života nejen akademického způsobuje, že někdy jedinec, v tomto případě aplikující statistik, razí cestu novému oboru v prostředí dosud nepooraném – jindy však respektovaný obor pomáhá nesmělému a vlastně neznámému jedinci v jeho začínající dráze v novém a netradičním prostředí. Dalo by se uvádět mnoho příkladů. Ať jsem se dostával při své práci kamkoli, vždycky jsem byl ve stínu košatého stromu vyrůstajícího z kořenů matfyzu. A tohle vědomí bylo někdy zatraceně důležité.
   Kromě aplikací biomedicínských mi můj pobyt na olomoucké univerzitě, instituci sice s hlubokou tradicí druhé nejstarší vysoké školy v českých zemích, v aplikované matematice však líše spíše panenské, poskytoval inspiraci i v experimentální psychologii (matematické modely učení), v antropometrii (velikostní sortiment oděvů a obuvi, standardy školního sedacího nábytku, index tělesné hmotnosti) a v edukometrii (pravděpodobnostní koncepce měření znalostí a schopností pomocí didaktických testů, problém nespravedlnosti školní klasifikace) a samozřejmě v otázkách racionálního rozhodování v oblasti medicínské diagnostiky, manažerských rozhodnutí i jinde.
   V programech doktorského studia je dnes matematická statistika, zpravidla pod hlavičkou biometrie, zařazována jako předmět v celé řadě oborů nejen biomedicínských. Účast statistika se stává standardem při vyhodnocování řešení grantových projektů, ale i v jejich samotné přípravě. Typický je příklad stanovení potřebného rozsahu výběrů pacientů do studie zahrnovaných. A konečně se pořád rozšiřuje okruh odborníků, pro které pojem chyba měření a variabilita pozorování přestal být slovem bezmála nemravným. Vědět znamená čím dál víc také vědět, jak přesně vím. Metaměření vedle měření. Kalibrace nástroje, pomocí něhož se nejenom měří, ale i počítá a logicky usuzuje.
   V této souvislosti si nemohu odpustit malý exkurs do posledních prezidentských voleb ve Spojených státech (podzim 2000), kdy se rozdíl úhrnu sečítaných hlasů obou kandidátů ocitl v mezích chyby měření. Výsledné šarvátky, opírající se o zašmodrchané a zbytečně komplikované právnické kličky bylo možno plnohodnotně nahradit podstatně jednodušším postupem. Stačilo, aby pánové Al Gore a George Bush jun. požádali prvního floridského kluka, aby hodil čtvrtdolarem: Rub a líc. Z ušetřených peněz mohla být podpořena celá řada grantů třeba na výzkum matematické statistiky. Zajímavé bylo, že když jsem o tomhle problému komunikoval se svými známými ve Státech (jeden někdejší olomoucký právník je ctihodným profesorem antropologie na Yale University v Connecticutu), byli zděšeni mou neúctou a statistickým hrubiánstvím. A já si upevnil své přesvědčení, že právníci, novináři a politici jsou statisticky stejně negramotní v Americe jako v Česku.
   Matfyz formoval mé životní postoje nejen pokud jde o vědeckou metodu. Jeho vliv registruji ještě dnes, po desítkách let fyzického odloučení, ve způsobu uvažování o souvislostech jevů v širokém životním kontextu. Demonstrace nejrůznějšího druhu šarlatánství, tak vydatně podporovaná i českou televizí, o bulváru nemluvě, mne pokaždé dokáže nadzvednout – a připomene mi nesmrtelnou story Ronalda A. Fishera známou pod názvem Čajový experiment, kde se prezentuje návod, jak prověřit prohlášení dámy deklarující její parapsychickou schopnost rozpoznat technologii přípravy čaje ochutnáním. Tahle historka by se měla přednášet všem gymnazistům. Bylo by to účinnější než co jiného.
   V posledních třiceti letech píši a publikuji i jiné práce než je aplikovaná statistika. Zjistil jsem, že i poměrně abstraktní nápady se nechají formulovat v podobě úvah, aforismů, bajek, povídek i veršů. Jaroslav Seifert kdysi prohlásil, že o prvních kosmických letech bylo napsáno mnoho veršů; skoro všechny špatné. Myslím, že měl pravdu. Jenomže způsob uvažování, což je pracovní metoda lidské mysli, to je problém nevyčerpatelný a stále inspirativní. Metafora je nástroj básníka i matematika. Dobré vědě i dobré literatuře je vlastní to, že obojí se neobejde bez nápadu. Victor Hugo vyjádřil to společné a to rozdílné nádhernou metaforou. Umění – to jsem já. Věda – to jsme my. Ovšem, ten společný jmenovatel vědeckého poznatku je abstrahován z nápadů jednotlivých osamělých lidských myslí. A slavný výrok Stal se básníkem, protože měl příliš málo obrazotvornosti, aby se dokázal stát dobrým matematikem, vypovídá o tomtéž.
   V posledních letech prožívá boom metoda hodnocení cenzurovaných dat v problematice přežívání, mezi lékaři známá pod názvem Kaplanovy – Meierovy křivky. V transplantologii, onkologii, hematoonkologii. Původní práce pochází z poloviny padesátých let a její autoři ji napsali z podnětu redakce statistického časopisu společně, když jeden z nich dostal týž nápad při práci s přežíváním lidí s nádory a druhý při práci týkající se přežívání elektronek užívaných v transatlantických podmořských kabelech. Brilantní ukázka matematické univerzálnosti.
   Bylo mi na matfyzu dobře. V jednom z horních šuplat svého rozlehlého psacího stolu dodnes přechovávám sešity přednášek. Profesor Janko ze své nynější pozice emeritního profesora věcí nadpozemských ví, že jsou tlustě zaprášené, takže nebudu předstírat, že jsem si v nich těch čtyřicet let pravidelně četl. To, čím mne matfyz do světa vybavil, spočívá v něčem trochu jiném. Přestože to s obsahem těch sešitů není tak úplně bez souvislosti.

 

— Obsah —

 

Jaké to je a jaké to být může

 Jako bývá zvykem v české hospodě u stolu vykládat anekdoty, Američané si vyprávějí anekdoty po internetu nebo si je rozesílají e-mailem. Z počítače do počítačů – jeden vypráví, několik poslouchá. Vlastně čte. Není totiž problém odeslat text na několik adres najednou. Ostatně, tenhle způsob komunikace se rozmáhá i u nás.
   Z Fresna v Kalifornii tak do mého počítače dorazil příběh, který mne zaujal. Zejména proto, že jako každá dobrá anekdota obsahoval i poučení. Životní moudrost. Kvůli ní tyhle řádky píšu.
   To odeslání souviselo s prastrýcem mé ženy, který ve Fresnu žije. S Frankem Hokrem, americkým synem jihočeských rodičů a navigátorem bombardéru B 29, sestřeleného v dubnu 1944 stihači Luftwaffe nad moravsko-slovenskou hranicí a loni Slováky vyznamenaného.
   Ta anekdota by se mohla – v mém překladu – vypravovat asi takhle.
 
Před nějakými sto nebo dvěma sty lety papež rozhodl, že všichni Židé musejí opustit Řím. V židovské obci přirozeně nastal velký rozruch. A tak papež připustil vyjednávání. Navrhl diskusi s vybraným členem židovské obce. Jestliže Žid zvítězí, mohou Židé zůstat. Vyhraje-li papež, Židé odejdou.
   Židé si uvědomili, že nemají na vybranou. A tak zvolili starého rabína Mojšeho, aby je zastupoval. Mojše si vyžádal jednu dodatečnou podmínku. Aby byla diskuse zajímavější, navrhoval, že obě strany při ní budou mlčet. Papež souhlasil.
   Přišel den velké diskuse. Mojše a papež seděli proti sobě celou minutu než papež zvedl ruku a ukázal tři prsty. Mojše se po něm ohlédl a zvedl jeden prst. Papež zakroužil prsty kolem hlavy. Mojše ukázal na zem v místě, kde seděl. Papež odkryl hostii a nalil sklenku vína. Mojše vytáhl jablko. Papež povstal a řekl: "Vzdávám se. Ten muž je příliš dobrý. Židé mohou zůstat."
   Hodinu poté obklopovali papeže kardinálové s dotazem, co se stalo. Papež vysvětloval: "Nejdříve jsem zvedl tři prsty na znamení Nejsvětější Trojice. Odpověděl zvednutím jediného prstu, aby mi připomněl, že obě naše náboženství mají jednoho společného Boha. Pak jsem zakroužil prsty kolem sebe, abych mu ukázal, že Bůh je všude kolem nás. Odpověděl ukázáním na zem, na znamení, že Bůh je dokonce přítomen s námi na tomto místě. Vyjmul jsem víno a hostii, abych ukázal, že Bůh odpouští naše hříchy. Vytáhl jablko, aby mi připomenul prvotní hřích. Dokázal odpovědět na všechno. Co jsem mohl dělat?"
   Mezitím se shromáždila židovská obec kolem rabína Mojšeho.
   "Co se vlastně stalo?", ptali se. "To bylo tak," řekl Mojše, "nejdříve mi povídá, že Židé měli tři dny na to, aby odsud vypadli. Já mu odpověděl, že nikdo z nás neodešel. Pak mi sdělil, že celé tohle město by mělo být očištěno od Židů. Dal jsem mu na srozuměnou, že tady zůstaneme."
   "Dobrá, dobrá... ale co potom???," dožadoval se zástup.
   "Nevím," povídá Mojše, "Pak se šel naobědvat a já taky."
 
Zrnko moudrosti toho příběhu, nevím do jaké míry vyfabulovaného, což není podstatné, je v tom, že demonstruje podmíněnost, subjektivnost, relativitu našeho vnímání skutečnosti. Nejsme počítače, jejichž algoritmy postupují jednoznačně od úvodní instrukce START až po konečné END. Cesty lidské fantazie jsou křivolaké, u každého jinak.
   Někdy to má i svou tragickou polohu. Do Hitlerovy vize dějin se vešel i holocaust. Do Stalinovy vize budoucnosti lidstva zapadla vražedná síť Gulagu. Nacionalistické interpretace smyslu dějin mokvají miliony znásilněných, umučených, zabitých. Naposledy na Balkáně, ve střední Africe, na Středním Východě i ve Srí Lance. Jen tak namátkou.
   V kořenech zla je rozdílná interpretace dějinné spravedlnosti a práva.
   Tahle anekdota vypovídá také o současné politice. I tam je základem sporů rozdílné vidění světa, jeho smyslu a vývoje. Svérázná interpretace spravedlnosti a práva – nad činy politiků a rozhodováním soudců lidé hromadně kroutí hlavami.
   Takže díky do Fresna, CAL.
   Ledaže by se našli, kdo tuhle mou interpretaci onoho příběhu papeže a rabína shledají scestnou a nabídnou jinou, svou vlastní.

 

— Obsah —

 

Jak mi v Čechách zrušili Taiwan

 Komunismus je světový názor, jemuž nic není nemožné. Není divu, je to jediný vědecký světový názor. Buržoazní fyzik Albert Einstein ohromil svět rovnicí E = m.c2. Komunistický filozof Vladimír Iljič Lenin přivedl společenské poznání do vědeckého stavu rovnicí Komunismus = sověty + elektrifikace Ruska. Když se k tomu připočtou projekty typu Poručíme větru, dešti..., větrolamy, vysídlení krymských Tatarů a deset stalinských úderů Velké vlastenecké války, stane se možnost nemožného každému člověku zřejmou.
   Nemožné činili možným i žáci Velkého učitele. Také v Čechách jsme byli učenlivými posluchači Velkého gurua. Samozřejmě, v měřítku úměrném našemu českému učednickému stavu, jehož přerůstání ve stav tovaryšský se zdálo úspěšně pokračovat navzdory překážkám, které se objektivně i subjektivně všemu pokrokovému zákonitě staví do cesty.
   V rámci boje za umožnění nemožného došlo i na mne. Také mně bylo poskytnuto dobrodiní důkazu. Ze strany nečekané a proto tím víc překvapivé. Nebudu vás už víc napínat. Ten důkaz spočíval v tom, že mi český reálný socialismus zrušil Taiwan.
   Můj osobní vztah k Taiwanu (dříve Formosa) nebyl nijak zvlášť hluboký. Ze školního zeměpisu jsem si odnesl dojem, že je – a kde přibližně je. Jak daleko od čínské pevniny ten ostrov leží. A taky jsem věděl, že se na něj uchýlil poražený generál Čankajšek se zbytky svých armád po porážce Mao-ce-tungem.
   Později mi existenci Taiwanu připomněl Jan Werich v jedné forbíně, když informoval hlediště divadla o tom, jak mají doma u Werichů rozděleny funkce. Věci důležité – říkal tenkrát pan Werich – jako třeba poměr naší rodiny k Taiwanu, rozhoduji já; zatímco o věcech nepodstatných, jako třeba o způsobu čerpání rodinného rozpočtu, rozhoduje má žena.
   Tím byl můj vztah k Taiwanu zhruba vymezen – až do počátečních let normalizace.
   Někdy v roce 1973 byla pro mne otázka Taiwanu nastolena znovu.
   To bylo tak.
   Profesor Pelikán, internista, kterého právě v té době lékařská fakulta vyloučila z řad svých členů kvůli nepochopení významu sovětských tanků pro rozvoj české demokracie, uveřejnil článek v jednom západním internistickém časopise vycházejícím kdesi v Belgii. Jedním ze spoluautorů jsem byl i já. Článek měl značnou odezvu (internistů je na světě hodně); přišlo asi 400 žádostí o separáty. Profesor Pelikán mne tehdy vyhledal a požádal, abych část těch separátů rozeslal já z našeho ústavu.
   Neměl jsem důvod proč to neudělat.
   Nakopíroval jsem ty čtyři stránky v potřebném počtu listů, napsal adresy na obálky a olízal příslušný počet známek. A vydal se na poštu.
   Poštovní úředník a vedoucí pošty v jedné osobě se probíral hromádkou obálek a razítkoval je. U jedné se zarazil a setrval na ní delším pohledem. Nijak zálibně. Pak si povzdychl a obrátil se ke mně.
   Vážený pane – pronesl téměř vyčítavě – chcete po mně nemožné. Ten dopis by měl jít na Taiwan, do jeho hlavního města Taipei. Tam ovšem jít nemůže. Česká pošta žádný Taiwan nezná; tím méně Taipei a toho pana doktora, kterému dopis posíláte. A podal mi obálku nazpět.
   V tehdejší době nebylo radno moc se divit a tak jsem se nedivil. Vzal jsem na vědomí, že ostrov Taiwan byl zrušen. Jak to nesou tamní obyvatelé, jsem si nedokázal představit.
   Uplynulo dvacet pět let.
   Americký projekt podpory řízení zdravotnictví mne přivedl do státu Virginia a jeho hlavního města Richmondu. Na fakultě řízení zdravotnictví byl vedoucím katedry profesor Tom Wan. Číňan. Když jsme se blíže seznámili, prozradil mi, že pochází z Taiwanu. Jeho žena dokonce patřila k širšímu příbuzenstvu rodiny generála Čankajška.
   Svěřil jsem se mu – při láhvi whisky – se svým problémem. Taiwan přece neexistuje. Byl zrušen. Dokonce právě v době, kdy se Tom narodil. Jak se někdo může narodit na neexistujícím ostrově?
   A tak, než jsme tu láhev dopili, jsme ono zrušení Taiwanu zrušili. Zanesli jsme ten ostrov zpět na mou soukromou mapu světa. Tentokrát snad už definitivně – nebo alespoň do příštího nastolení reálného socialismu v Čechách.
   Při současném stavu české politiky jeden nikdy neví.

 

— Obsah —

 

Jak se dělá objev

 Člověk je jediný tvor, který z hromadění poznatků učinil řemeslo. Civilizace samu sebe definovala vynálezem písma, což není nic jiného než konzervační prostředek schopný sloužit k uchování zkušenosti. Od sumérských klínových tabulek až po internet.
   Prvním předpokladem pro vznik zkušenosti a potažmo poznatku je schopnost všimnout si. Zpozorovat, zapamatovat si, změřit, evidovat, učinit záznam, zaregistrovat. Prostě – zachytit. Jev nezachycený, nepovšimnutý upadá do zapomnění, odumřelý dřív než se mohl narodit. Nepovšimnutý jev je pro poznání ztracen stejně, jako je pro posvícenský oběd ztracena husa, která se nechala svými divokými kolegyněmi zlákat k tahu na jih.
   Jsem od doby docela nedávné člověk levostranně paretický; po mozkové mrtvici mám už řadu měsíců nepříjemný pocit ztuhlé čelisti, což činí mou řeč namáhavou, neladnou a zhoršuje její kvalitu. Slova se derou přes zídku zubů upachtěná, bez někdejší hbitosti a schopnosti kličkovat. Nejsou už unášena dechem jako plachetnice větrem na volném moři. Má slova kličkují podobna zajícům postřeleným podroušenými nimrody na podzimním honu, zajícům, zoufale se pokoušejícím unikat bdělému sluchu naslouchajících.
   Věci jsou zařízeny tak, že ani člověku paretickému se nevyhýbají další tělesné neduhy. Občas mám pocit, že spíš naopak.
   A tak jsem se docela nedávno vydal na jednu z našich stomatologických klinik, s nimiž udržuji už léta přátelské vztahy. S odhodláním, čistě umytým krkem a vypadlým zubem v kapse.
   Po provedení strategické analýzy bitevního postupu, při níž jsem si připadal jako služebně nejstarší příslušník Napoleonovy gardy před bitvou u Waterloo (až na to, že ono slavné Merde...! jsem místo francouzsky a nahlas pronášel hanácky a potichu), jsem vzal na vědomí, že bilance raněných a padlých nebude na mé straně nulová. Odsouhlasil jsem navržené a ošetřující lékař se jal konat přípravy k umrtvení příslušných částí mé horní čelisti.
   Po třetím vpichu injekce nastala oddechová pauza, s tím, že počkáme, až anestezie začne působit. Ten oddech jsme vyplňovali diskusí o některých jiných, zubů se netýkajících jevech.
   Při tom diskutování jsem si najednou povšiml, že se mi nějak líp mluví. Měl jsem pocit, jako by má horní čelist vyšla ze své obvyklé ztuhlosti a já mluvil volněji. Po těch třech injekcích, které měly zabránit, abych při broušení zubů v rámci projektu nového můstku moc neprotestoval.
   Protože metodologie vědy je mým oborem, upozornil jsem na svou aktuální zkušenost ošetřujícího lékaře. A navrhl mu, že bychom mohli tento jev podrobit systematickému studiu s cílem zobecnit ho a publikovat. S případnou grantovou podporou.
   Pan doktor zrozpačitěl a zřejmě se záměrem uzavřít stavidla mému řečnění mi poručil otevřít ústa. A sáhl po vrtačce.
   Úplně jist si tím nejsem, ale trochu se mi zdálo, jako by v jeho očích soustřeďujících se na náročný výkon, blesklo podezření, zdali jsem kromě neurologie neprošel při svém ochoření taky některým oddělením na psychiatrii.
   Tak tohle je malá ukázka situace, jak se dá udělat objev.
   A zároveň také příklad, jak k objevu – pro podezíravost některých zúčastněných a nedostatek nadšení pro obohacování pokladnice lidského vědění – může nakonec nedojít.

 

— Obsah —

 

Jak se (také) dělají nehodné holčičky

 Byli jednou jeden tatínek a maminka, kteří se měli docela rádi a taky rádi bývali spolu pohromadě.
   Jednou se jim nějak zastesklo po lidech a tak se vydali do tatínkovy rodné vsi navštívit dědečka a babičku.
   Věřte, nevěřte, kus cesty jeli tramvají, pak velký kus vlakem a ještě jiným vlakem a vlakem do třetice, přesedli na autobus až nakonec došli pěšky kam dojít chtěli. To putování jim zabralo bezmála celý den.
   A jak už tak byli tatínek s maminkou na té návštěvě, zašli také k babiččinu bratrovi, tatínkovu strýci. Strýc byl pohostinný, hned otevřel láhev rybízového vína (nebo bylo jablečné?) a pořád doléval. A když už doléval, tatínek s maminkou pili a pili, až nakonec nebylo jasné, zdali pijí proto, že se jim pořád dolévá anebo se jim dolévá, protože pořád pijí.
   Když se vraceli tatínek s maminkou zpátky k dědečkovi a babičce, hvězdičky už na nebi svítily, a tak se oba na ně dívali, dlouho a dlouho. A protože hvězdičky, jak známo, jsou strašně daleko a vesmír je studený, začaly je znenadání studit nohy. To po víně bývá, zejména když je to víno kyselé. Jenomže vínečko, třebaže kyselé, bývá veselé. A tak, aby si nohy zahřáli, ustlala jim maminka společně v jedné posteli, aby to zahřívání rychleji proběhlo.
   Jak se tak nožky hřály, trochu se rozveselily, k sobě se tulily pořád víc, až se přitulily úplně.
   A druhým rokem se ukázalo, že tím tulením majícím za cíl ohřát studené nohy jako vedlejší produkt tohoto ohřátí vznikla holčička. Úplně maličká, takže ji bylo třeba přebalovat, houpat v kočárku, utírat ji zadeček i nosánek, protože pořád bulila a zamáčela plínky. Takže tatínek s maminkou pochopili, že se jim podařilo udělat nehodnou holčičku.
   V tom pochopení je holčička nezklamala ani když z ní vyrostla docela veliká holka. Pořád moc hodná nebyla. Maminka jí pořád musela pofoukávat bebínka, které jí způsoboval rozhněvaný tatínek, jemuž se od toho častého kárání nehodné holčičky na dlaních dělaly mozoly a třepil pásek u kalhot.
   A dál v tom pochopení bylo poznání, že kyselé víno, studené nohy a tulení se pod jednou peřinou jsou podmínky postačující ke vzniku nehodné holčičky. Zřejmě však ne podmínky nutné, protože jsou známy případy nehodných holčiček, které vznikly i po víně docela sladkém.
   Ale to už je jiná pohádka.

 

— Obsah —

 

Jekyll a Hyde současné demokracie

 Slovo demokracie bývá užíváno jako zaklínadlo; hlásit se k němu a ohánět se jím patří k folklóru nejen politickému. Dokonce i soudruzi Husák a Jakeš neblahé paměti tak činili, poté, co ho vylepšili přídomkem socialistická.
   Demokracie se dovolává lidu. Bohužel, tohle dovolávání se už dávno zparchantělo na pouhou frázi. Lid – to je dnes pojem bez obsahu, občas používaný v podobné funkci, jakou plní vycpávka do ramen pánského saka. Když se politikům nedostává myšlenek (což je vlastně pořád), doplní se časový prostor frázemi a také horlivým skloňováním slova lid. Je to počínání velmi oblíbené. Nikomu to neuškodí, vlk se nažere a koza nemečí. Nikdo neprotestuje, protože se nikomu neublížilo. Nic se totiž neřeklo. Jenom jsme o krůček postoupili k babylonskému zmatení jazyků.
   Nevím, zdali někdy byl nějaký lid ve středu zájmu. Pokud byl, je to hluboce zapomenutá minulost. Středem zájmu jsou dnes peníze. Lid je pouhá nálepka na kufru, se kterým v ruce se politik jde ubytovat do noclehárny zvané parlament.
   Demokracie uvolňuje vazby občana ke státu a státu k občanovi. Stát praktikuje méně kontroly a méně ochrany. Jak tak sleduji v posledních letech cvrkot na dvoře i za humny, dospívám k názoru, že systém zvaný demokracie je vhodný k aplikaci jenom za jistých okolností. Nehodí se nastolovat ho vždycky. Nejsou-li tyto okolnosti splněny, může být demokracie škodlivější než diktatura. Tenhle svůj názor odvozuji z takových skutečností jako je třeba vývoj v Rusku. Pokus o zavedení demokracie tam dále prohloubil už předtím existující chaos – a partajní bolševické mafie transformoval na mafie univerzální, jejichž jsou ty partajní pouhou součástí. Soudím, že demokracie tak přinesla ruskému občanovi pramálo pozitivního. Dokonce i Rusko jako stát je na tom dnes hůř něž na tom bylo za bolševiků.
   Ať si myslí kdo chce, co chce, mně se to jeví tak, že kdyby se Čína poddala nátlaku ve věci demokracie a lidských práv, občan by tím asi moc nezískal a dost by ztratil. Jistě, občas si musí dávat pozor na jazyk. Co je však podstatné – čínské hospodářství se rozvíjí, v důsledku čehož má občan víc co dát na zub a do hrnce. Řekl bych, že je to pro něho důležitější než fakt, že pár tisíc lidí, kteří si potřebují zařečnit, je zavřeno. Nastolení demokracie v čínských poměrech by určitě otevřelo stavidla chaosu, na který by doplatily stamiliony obyčejných lidí. Pokusím se to zobecnit. Co jsou ty okolnosti, které vytvoří šanci pro demokratický rozvoj – a které okolnosti způsobují, že demokracie naopak vede k nezvládnutelnému propadu? Jako třeba v Indii a některých afrických zemích?
   Myslím, že klíčovou otázkou je schopnost systému regulovat společenské dění. Klíčovým pojmem je funkčnost. Jestliže systém řízení není schopen zorganizovat společenské, lidské síly tak, aby produkovaly užitečné hodnoty a naopak dovolí parazitům jejich rozkrádání, je to špatné. A nedokáže-li tuto úlohu vyplnit demokracie, není na místě a není k ničemu.
   V tomto ohledu jsou diktátorské režimy výkonnější než ty demokratické. Hitlera a Stalina neporazili bojovníci za lidská práva. Pokud si to někdo myslí, je zcela naivní. Hitlerovské Německo i poststalinský Sovětský svaz porazila síla amerického hospodářství. Jeho výkonnost. Jeho schopnost využít lidských i materiálních kapacit. To bylo rozhodující. Kdyby byli měli na své straně takový potenciál Hitlerovi generálové nebo Stalinovi pohrobci, celý svět by dnes hajloval pod hákovým křížem nebo přežvykoval fráze z Dějin VKS(b).
   V tom jsou rizika demokracie. V její nevýkonnosti, v její relativní slabosti, v její malé schopnosti vyoperovávat vředy hnisající na jejím vlastním těle. Choroby demokracie – zkorumpovanost politiky, obludná kriminalita, neschopnost vynucovat si právo a zabránit degeneraci vlastních zákonů na cáry papíru, jimiž si mocní a bohatí čistí zablácená bagančata – to je, co dláždí cestu diktaturám. Systémům, které si na neschopnosti demokracie zakládají své chválynehodné, nicméně prosperující živnosti.

 

— Obsah —

 

Ježek

 Zdání někdy klame.
   Ježek je tvor, kterého obvykle vídáme jako jedince. Je proto považován za individualistu, společenské styky pěstujícího jenom vlažně.
   Ve skutečnosti tomu tak není.
   Ve skutečnosti ježek pěstuje společenské styky na poměrně rozsáhlé a rozvinuté úrovni. Rozhodně není individualista. Je neustále obklopen, vstávaje i lehaje, četnými dalšími tvory. Totiž blechami.
   Ježek je pro blechy něco jako shromaždiště, sněmovní sál, jarmark a pouť v jednom. Ty blechy mu nejsou úplně věrné, občas ho opouštějí, aby přesídlily na nový, čerstvý, dosud panensky neprobádaný terén, jakým jsou třeba mé kalhoty. Nikdy ho však – toho ježka – neopouštějí všechny. A snížený stav blešího osazenstva ježka je pohotově doplňován z čerstvých zdrojů.
   Ačkoli tedy ježci nosí na svých hřbetech zásadně blechy, romantická lidská fantazie je kreslí jako přenašeče jablek nabodnutých na ježčí ostny. Dovolte mi vznést námitky.
   Život mi umožnil seznámit se s řadou ježků. K poslednímu seznámení došlo před týdnem. Nikdy nenosili jablka, vždycky však byli plni blech. Možná proto, že pro ovoce nezbylo na jejich hřbetech pro samé blechy dost místa.
   To klamání nevinných dětí kreslením jablek na ježčích zádech je asi omluvitelné tím, že blecha je ve skutečné velikosti malířsky nezachytitelná.
   Nevím proč, ale jsou lidé, kteří se jmenují Ježek. Ti, které znám, se ježkům nepodobají. Možná je to jméno odvozeno od takové vlastnosti jako je pichlavost. V tom případě bych se mohl jmenovat Ježek i já sám. Alespoň podle toho, co o mně někteří mí známí za mými zády roztrušují. Ovšem, taky se možná pan Ježek tak jmenuje proto, že podobně jako ježci mívali jeho předkové hodně blech.
   Ježek je užitečné zvíře. Shání hmyz, slimáky a jinou škodlivou havěť, kterou se živí. Jinak by je asi nesháněl. Žádný ze mně známých Ježků slimáky ani larvy chroustů neshání. Zato nejméně jeden z těch, které znám, shání peníze. Shání je ve velkém. O tom se v učebnici biologie napsat nedá, že Ježek je užitečné zvíře. Mně dodnes nevrátili ty dva tisíce, které jsem zaplatil za své kupónové knížky. Proto jsem překlasifikoval ve své osobní zoologii Ježky na tvory škodlivé.
   Ježci patří mezi živočichy, které náklonnost k výdobytkům lidské civilizace přivádí masově do záhuby. Ranní silnice se stávají místy posledního odpočinku ježků, kteří neodolali vábení teplého asfaltu v chladné noci vydávajícího sálavé teplo, jež se v něm akumulovalo v průběhu slunečného dne. Opojeni blaženým pocitem, který tak příjemně ohřívá nastuzené bříško, končí své ježčí životy pod koly aut.
   Stinná stránka pokroku.
   Občas uvažuji nad tím, proč si ježci tuhle zkušenost navzájem nesdělí. Proč si nepředají informaci o nebezpečí, o riziku s vlahým asfaltem spojeném. Samozřejmě, ti přejetí už to sdělit nemohou. Ale jsou tu další, kteří to viděli, byli svědky anebo šťastnějšími spoluúčastníky dramatu, z něhož vyvázli se zdravými bodlinami.
   V tom se ježci podobají lidem. Nejenom Ježkům. Všem lidem. Ani ti nejsou schopni poučit se ze zlých následků svých neblahých vášní, ať jde o alkohol nebo jiné narkomanie, přejídání a nezdravý životní styl vůbec, politiku či nešťastnou lásku.
   Třebaže varujících lidských trosek na asfaltu cest života je ke spatření nepřeberně.

 

— Obsah —

 

Když dobré je špatné

 Mám takovou teorii, empirickou zkušeností hluboce podepřenou. Ta má teorie říká, že s rostoucí věkovou zralostí ženy dozrává k dokonalosti také její kulinární umění. Schopnost vařit, smažit a péci. Má teorie má oporu také v pohádkách. Podle lidové moudrosti dáma, která měla z perníku napečeno celé své obydlí včetně střešní krytiny, nebyla přece žádná mladice. Na rozdíl od Červené Karkulky, Sněhurky, Šípkové Růženky a Plavovlásky. O jejich kulinárním umění pohádky mlčí; asi proto, že je lépe o něm pomlčet. Byly to slečny mladinké a jejich kulinární schopnosti zřejmě nestály za řeč.
   Stejný čas, který mne dovedl do stavu dědkovství šedivého a kníratého, dovedl mou ženu na vrchol umění kulinárního. Má žena pro mne peče, i když se mnou právě nepeče. Když si dá záležet, přivádí na svět kuřata s nádivkou, vepřovou se zelím a knedlíkem, buchty s tvarohem, jablkový štrůdl a žemlovku s rozinkami – což jsou stavy hmoty schopné v mé okoralé duši probouzet city nejněžnější. Stejně jako se v případě jejich odepření stávám vydíratelným jako špatně podplacený politik. Neměl bych to říkat, ale za mísu vdolků z trouby na chalupě bych jen těžko odolával nabídce velezrady – a za domácí sekanou jsem připraven spáchat zločin střední velikosti. Asi tak do pěti let nepodmíněně.
   Tento nadějný a slibný vývoj osudu utrpěl trhlinu ve chvíli, kdy mi kamarád diagnostikoval diabetes. Já to tušil, že s tímhle člověkem jsem si nikdy neměl začínat. Vedle dalších rad, spočívajících v nejrůznějších zákazech, přišla také nařízení zdánlivě nevinně zvaná dieta.
   A tak do kategorie ovoce zakázaného zapadly vedle sebe nejen moravská slivovice a skotská whiskey, ale také vepřový bůček a maštěné brambory.
   Podobně jako kdysi v Egyptě, za časů Mojžíšových, dopadly na mé břicho rány dietní. A nebylo jich jenom sedm. Když počítám hodně mírně, minimálně sedmkrát sedm.
   Je to od života zvlášť kruté, žádá-li, aby vynikající kulinární schopnost mé ženy zůstala nevyužita. Přece nedovolím, aby vyvářela nějakému úplně cizímu mužskému!
   Osud mne pěkně vypekl!
   Už od malička jsem býval horlivý čtenář. Přečetl jsem všechno, co mi kdy pod ruku přišlo. Dokonce i školní povinnou četbu, knihy Fučíkova odznaku v kombinaci s tátovými rodokapsy; listoval jsem dokonce i učebnicemi matematiky.
   Teprve teď mi četbu znechutili požadavkem, abych si povinně četl na krabicích a lahvích, kolik má co kilokalorií. A naučil se přepočítávat je na Jouly. Pídit se po rovnováze energie dodané a vydané.
   Tady jsem ovšem zásadně narazil. Jsem totiž člověk povahy úsporné až lakomé – zásadně tíhnoucí k nabývání energie a jenom zdráhavě se odhodlávající k jejímu vydávání. Což je podle lékařských teorií strategie špatná a pro diabetika krajně nevhodná.
   Jenomže – zkuste si představit váhy, na jedné straně zdravotní rizika nezdravé výživy, a na druhé straně pečenou husu. Je to moc těžké rozhodování, když z dobrého může být člověku špatně.
   Díky své nezáviděníhodné životní situaci si umím představit muka pekelná, která jest podstoupiti těm, kdo nežili řádně a oddávali se hříchu. Žádné plameny pekelné, žádná síra. Bude tam oheň na správnou teplotu zahřívající kachlovou pec, v troubě plech s buchtami a ďábelsky vonící jehněčí kýta na česneku, na sporáku hrnec polévky s játrovými knedlíčky, do níž se právě přidává čerstvě natrhaná petržel.
   A tohle všechno před zraky a nosy hříšníků uvázaných opodál; v dohledu představivosti a dosahu vůně.
   Tak tohle jsou pro mne ta pravá muka pekelná.

 

— Obsah —

 

Když jde o všechno

 Sčítání lidu a věcí k lidem náležejících je příkladem vyčerpávajícího statistického šetření. Tím nemá být řečeno, že šetření tohoto druhu vyčerpává pány statistiky; má vyčerpat veškerou informaci, o niž má zadavatel úlohy, v tomto případě stát, zájem.
   Vyčerpávající šetření jsou dnes organizována poměrně zřídka, vzácně. Důvodem je nákladnost tohoto typu šetření a poznání statistické teorie, která je schopna matematicky, objektivně a kvantifikovaně prokázat, že spolehlivosti vyčerpávajících studií se lze přiblížit libovolně přesně i studiemi výběrovými, dokážeme-li je založit na vzorcích dostatečně velkých. A, samozřejmě, reprezentativních, čehož se dosahuje technikami náhodného vybírání.
   Podle mých informací přímo od zdroje, z Českého statistického úřadu, má být letošní plánované sčítání, cenzus, svého druhu posledním. Další cesty získávání podkladů pro centrální rozhodování a řízení se mají už důsledně opírat o vytěžování informace z takových zdrojů jako jsou daňová přiznání a podobně.
   Sčítání lidu, cenzy, jsou institucí historicky ctihodnou, sahající hluboko do dějin lidských civilizací. Před vánocemi používám k buzení svých studentů provokativní prohlášení, že každý dobrý křesťan chystající se oslavit vánoce, koná vlastně přípravy mající připomenout jedno z historicky prvních sčítání lidu. Totiž sčítání vyhlášené římským císařem Augustem také pro Palestinu, jemuž se podrobili i tesař Josef a manželkou Marií, když v souladu s úřední směrnicí putovali z Nazareta do Betléma, aby se dali zapsat. Viz Evangelium sv. Lukáše, hned jeho úvodní verše. Na základě těchto faktů prohlašuji před svými studenty vánoce za statistické svátky, nad čímž tito pohoršeně kroutí hlavami.
   Konfrontaci vyčerpávajícího a výběrového šetření si každý, koho nenudí politika víc než průměrně, může provést sám; stačí, aby si porovnal předpovědi volebních výsledků s vlastními výsledky voleb. Zjistí, že k chybám nepochybně dochází – je však obdivuhodné, jak malé jsou tyto odchylky předpovědí od skutečnosti, uvědomíme-li si, že pro předpovědi se používá nepatrný zlomek celkového počtu voličů. Není neobvyklé usuzovat na názor milionů voličů ze změřeného názoru dvou tisíc respondentů v předvolebním průzkumu.
   Pro vztah mezi cenzem a výběrovým šetřením platí stejné zákonitosti.
   Hitem plánovaného sčítání lidu se stal problém důvěrnosti dat, data confidentiality. Nejsem specialista na kódování, na kryptografii – vím však, že existují metody, pomocí nichž se dají data počítačově zatemnit, rozmazat tak, aby se téměř znemožnila identifikace jedince a přitom jenom zanedbatelně málo ovlivnily statistické úhrny a průměry. Nakolik mají být podobné metody využívány, nevím. Osobně se možného zneužití dat neobávám, jako chudý univerzitní profesor nemám důvod. Soudím totiž, že v dnešním světě české demokracie hrozí občanovi tolik jiných nebezpečí, že nějaké zneužití statistických dat je proti tomu úplná maličkost. Stát, který z mých peněz dokonce bez toho, že by se mne zeptal, platí náhrady za rozkradené banky, nechávaje přitom sedět v senátě ředitele jedné z oněch bank, nemá přece zapotřebí, aby mne složitě okrádal zneužitím dat, když to může udělat takhle jednoduše a bez jakéhokoli rizika.
   V tomhle já svému státu věřím. Včetně jeho justice, která rovněž přesvědčivě prokázala a prokazuje oprávněnost zásady, že trestat je třeba především malé zloděje, protože trestání těch velkých by mohlo probouzet v duších a myslích občanů nežádoucí ošklivá podezření.
   Tak přibližně tohle proběhlo mou šedivou vyholenou statistickou hlavou, když jsem se díval, jak na obrazovce někteří z mých kolegů vysvětlují, oč při sčítání lidu a věcí s lidmi souvisejících jde.
   Doufám, že se jako statistik neztrapním tím, že bych nedokázal sčítací arch, při mých anarchistických sklonech, bezchybně vyplnit.

 

— Obsah —

 

Když je služba ctí

 Každá věda, která své poznatky dobývá z informace obsažené v rudách a surovině dat empirického výzkumu, se musí na své cestě od hypotéz k ověřeným teoriím vypořádat s peřejemi a úskalími zobecňování. Jde přitom o generalizaci poznatků získaných ve vzorcích randomizovaně vzatých z daleko rozsáhlejších, někdy vlastně jenom představitelných celků, tak zvaných populací. Přenesení poznatků, zjištěných pozorováním a měřením na vzorku, ve výběru, na celou populaci, je totiž vždycky vystaveno riziku chyb, riziku omylu, kdy může být jako nepřijatelná zamítnuta hypotéza, která ve skutečnosti platí anebo jako platná podržena hypotéza ve skutečnosti falešná.
   Nejde přitom jenom o vědy empirické už samotnou svou podstatou – fyziku, chemii, komplex biologických disciplín, ale i o experimentální psychologii a empirickou sociologii, případně politologii či dokonce antropologii rozsáhlejších historických pohřebišť. A to necháváme stranou obrovský komplex inženýrských oborů včetně ekonomie, zemědělského pokusnictví a lesnictví. O soustavě medicínských věd nemluvě.
   V posledních desetiletích také u nás zdomestikovala jako nástroj této generalizace od výběru k populaci induktivní statistika. Matematická statistika, což je téměř synonymum pro statistiku induktivní, je přitom jeden z četných matematických oborů, který se rozvíjí ze svých vlastních zdrojů podobných těm, jež pohánějí rozvoj algebry, geometrie či teorie čísel. Matematická statistika je obor poměrně mladý – jeho kořeny sahají zhruba sto let nazpět. Ve srovnání s klasickými a mnohem starobylejšími matematickými obory nasává matematická statistika relativně dychtivě inspiraci pro svůj rozvoj právě z nejrůznějších domén aplikace – a zpětnovazebně jim nabízí principy a metody schopné racionalizovat rozhodování v těchto oborech.
   Pro aplikaci induktivní či inferenční statistiky v biomedicínských vědách se vžil název biometrie nebo biostatistika. Její rozvoj probíhá v úzké návaznosti na výpočetní techniku, která statistiku zcela přirozeně podporuje – a statistika také každý pokrok informatiky dychtivě vstřebává a horlivě zužitkovává. O tom, jak bouřlivý je tento rozvoj, vypovídá třeba fakt, že když jsem jako novopečený absolvent Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy v roce 1959 opouštěl Prahu, abych oséval statistickými vzorci úrodné lány Hané, vzniklo právě v té době programování počítačů jako nový obor na pomezí matematiky a inženýrství. V české tradici spíš s úkrokem do matematiky.
   Tehdejší děkan Lékařské fakulty Univerzity Palackého, docent Bruno Schober, měl s biostatistikou určité zkušenosti ze svého exilového pobytu v Anglii během 2.světové války – a rozhodl se zřídit místo biostatistika jako konzultanta na své fakultě a katedře lékařské fyziky, kterou v té době vedl. Anglie měla svou dlouhodobou tradici biostatistiky – v českých poměrech to však byl počin poměrně novátorský.
   Z jednoho asistentského místa se v průběhu následujících několika let konvertovalo nevelké biometrické oddělení při katedře lékařské fyziky a později lékařské biofyziky. A jak plynul čas, zvykali si zejména kliničtí pracovníci olomoucké lékařské fakulty a fakultní nemocnice na skutečnost, že v dosahu několika málo set kroků existuje pro ně dostupná možnost biostatistická konzultace, případně biometrické zpracování dat. Archiv oddělení tak za necelých čtyřicet let eviduje přes tři tisíce rozsáhlejších či méně rozsáhlých úloh a projektů, které pomáhali pracovníci oddělení dovést k publikovatelnému nebo obhajitelnému konci.
   V posledních letech má tato činnost výrazně charakter podílu na výchově účastníků doktorského studia a řešení grantových projektů.
   Kooperace biostatistika se zadavatelem – klinikem už dávno nespočívá ve vysvětlování, jak dosazovat data do vzorce testového kritéria. Počítání převzal software instalovaný v PC; diskuse se vede na úrovni volby vhodné metody zpracování a podobě grafické a tabelární dokumentace – zejména však na úrovni interpretace toho, co se objevuje na výstupu tiskárny. Standardem kooperace se stalo předávání dat v elektronické formě, což znásobilo v posledních dvou letech objem zpracovávaných dat několikanásobně.
   Jako všechno nové, i způsob komunikace mezi statistikem a zadavatelem úlohy přináší nové problémy, které je třeba za pochodu řešit.
   Jeden z problémů souvisí s faktem, že badatel má svá data uložena v úhledné databázi, na disketě, kde je může snadno rozšiřovat a korigovat. Kupodivu častěji než dřív se stává, že se do sestavy dat vloudí chyba, kterou autor přehlédl. Její přítomnost se zpravidla detekuje až poté, kdy zpracování už proběhlo a některý důsledek přítomnosti chyby byl ve výstupní dokumentaci zachycen.
   Jiným problémem je počínání, kdy badatel svou databázi rozšíří o několik málo nových řádek (pacientů), aby ji pak deklaroval jako nový soubor. Principiálně to není záležitost šmahem hodná odsouzení – je to však otázka zařaditelná do etiky výzkumu.
   Cestou biometrického oddělení usnadňuje olomoucká lékařská fakulta svým doktorandům – a nejen jim – přístup ke statistickému zpracování dat, což nemusí být pro ně příspěvek zanedbatelný. Navíc se tím řeší i další nově vznikající situace, kdy studenty lékařských fakult nejsou jenom medici, jejichž kurikulum v českých poměrech tradičně nevyžaduje sepisování diplomové práce – ale také někdejší zdravotní sestry, které povinnost sepsat teze bakalářských nebo magisterských prací ve svých studijních řádech zakotvenu mají. I pro ně je účast biostatistiky při řešení projektů zpravidla nezbytná.
   Každá z dnes existujících českých lékařských fakult řeší zmíněný problém v souladu s vlastní zkušeností a tradicí. K tradici olomoucké patří existence biometrického oddělení, které se snad osvědčilo – na což lze usuzovat z toho, že se za celou dobu jeho téměř čtyřicetileté existence nikdy vážně neuvažovalo o jeho zrušení. A to je v českých poměrech, kdy se organizační formy čehokoli transformují, ruší a znovu zřizují prakticky neustále, co říci.
   Biostatistika je pro lékařské obory službou, saturující jisté nezpochybnitelné potřeby jejich výzkumu. Pojem služba by měl být přitom chápán jako funkce povýtce čestná – asi jako v anglické tradici, z níž samotná biostatistika vychází – a v níž dokonce jedno z nejvyšších možných ocenění nese hrdý název Distinguished Service Order (DSO) – Řád za vynikající službu.

 

— Obsah —

 

Když se rozzuřím...

 Poznávání je hledáním souvislostí. Je-li známo, že výskyt jevu A je doprovázen výskytem jevu B, a jev B je přitom jevem žádoucím, je tu důvod zajímat se o okolnosti, za nichž jev A nastává. A ještě víc: je tu důvod těmto okolnostem uhlazovat cestu, napomáhat jim a podporovat jejich existenci.
   Potíž může nastat, jestliže onen jev A, který se zdá být příčinou žádoucího jevu B, je sám nepříliš žádoucí, spíše nepříjemný a působící komplikace.
   Abych nemudroval jen tak naplano. Budu konkrétní: Zkušenost mne dovedla k poznání, že když se rozzlobím, namíchnu či dokonce rozzuřím, zpevní se má chromá noha. Jde se mi pak líp.
   Vysvětlení pro to nemám. Má zkušenost mi nesdělila nic o důvodech této souvislosti; jenom tu souvislost samu. Není mi známo nic o možné vazbě mezi hladinou adrenalinu v krvi a neurosvalovou koordinací paretické končetiny. Jenom mám ten pocit, že když mě něco naštve, i ta handicapovaná noha jako by se cítila ohrožena, zaujme obrannou pozici. Což u většiny živočichů znamená připravit se k útěku.
   Možná je tahle odpozorovaná souvislost mezi zvýšenou emocí a neurosvalovou reakcí mé postižené dolní končetiny projevem jakéhosi primitivního atavismu, který v nás civilizační nánosy utlumily, ale dosud úplně neodstranily a z našeho povědomí nevymazaly.
   Ono je to vlastně v reflexech živočicha docela praktické zařízení. Když ho něco podráždí, postaví se organismus do střehu. A přitom do střehu uvede i tu handicapovanou končetinu, která je v dané chvíli spíše na obtíž.
   Kdo uteče, vyhraje.
   Snad je toto primitivní manažerské pravidlo živočišného organismu kořenem i onoho mého empirického postřehu – a má ochromená končetina je prostě citlivějším barometrem této reakce než jsou údy dosud deklarované jako zdravé.
   Stav mysli, který nazýváme zlostí, je projevem nespokojenosti jedince se stavem věcí. Se stavem světa, včetně sebe samého. A je docela přirozené, že takto se cítící jedinec pociťuje nutkání vzdálit se co nejrychleji. Utéci. Zmizet. Nebýt na ráně. A k takové reakci na podnět zlosti je třeba mobilizovat síly, včetně těch zbytkových, neúplných, pouze výpomocných. Protože ve chvíli nebezpečí je třeba přiložit každou ruku k dílu. A každou nohu, i tu chromou.
   Marně však přemýšlím, jak by se dalo tohoto poznatku terapeuticky využít. Nějak si neumím představit, že bych si ordinoval tu zlost ve zvýšených dávkách, očekávaje podstatnější vylepšení své chůze. Bohužel, takhle jednoduše a přímočaře asi ta aplikace poznatků neprobíhá.
   A tak budu dál sledovat, jak se epizodicky má postižená noha vzpruží, když mne někdo naštve. A budu docela uspokojen, jestliže se jí podaří, v rámci onoho vzpružení, toho, kdo mne naštval, nakopnout.

 

— Obsah —

 

Když svět přestane být kamarád...

 Slunce, včera ještě opékající červen do zlatova, si vzalo dovolenou. Teplota poklesla v kolenou a na pomoc si pozvala déšť a vítr. Trika a šortky upadly do zapomnění, na povrch paměti se vynořily deštníky a pršipláště, stydlivě tající pod nimi ukryté svetry.
   Mraky nezatáhly jenom oblohu. Pokryly i duši. Odvaha k životu se skrčila v koutě, podobná myšce tušící blízkost hladového kocoura. Svět včera ještě přátelsky zvoucí, před tebou zabouchl dveře.
   Ospalost zalévá místnost podobna marmeládě rozhlasových šlágrů a psací stůl začíná klížícím se očím připomínat kanape zvoucí k poležení.
   Svět přestal být kamarád.
   Ve dnech podobných tomuto krásy přírody devalvují a burzovní kurs akcií rozestlané postele stoupá. Předtucha vlhka v botách navádí k vnitřnímu zavlažování. Alkohol je přece prevencí nachlazení i hnití.
   Ve dnech podobných tomuto si člověk naplno uvědomí, jak málo si vážil tepla domova a špatně udržoval oheň rodinného krbu. Chvíle pro nápravu zanedbávaného přišla právě teď.
   Chlad kapek stékajících po okenních sklech studí do hloubi svědomí. Nastal čas skromnosti, schoulení do sebe a zahledění do vlastního nitra. Tělo je přece téměř výhradně voda. Samá voda. A spojením té vnitřní s vodou zevní by mohlo dojít k potopě, jíž předcházejí zvlhnutí, zmáčení a při níž hrozí utopení.
   V době dešťů, když svět přestává být kamarád, skrze přírodu, která nadměrně zvedla stavidla, vyvstává v mysli vzpomínka na hospůdku malou na návsi za můstkem... Tam jsou kamarádi, nepřízní přírody do houfu nahnaní. Do houfu a do sucha. Aby vlhku vnějšímu čelili zavlažováním vnitřním. A vodu k tomu používanou aby ředili alkoholem. Neboť přílišná vlhkost podporuje růst plísní, mechů a lišejníků. Zejména na pařezech staršího data.
   Kdesi hluboko v podvědomí je proto zakořeněna informace o prevenci podobných procesů. Alkohol konzervuje.
   Obloha pokrytá mraky brání paprskům světla v jejich cestě k lidem. Také chybějící světelnou energii je třeba nějak nahradit. Stejně jako slepice v řídkém denním světle odmítá snášet vejce tempem obvyklým ve dnech plných světla, i v lidské mysli slábne produkce nápadů a myšlenek. Nutná je podpora nejenom morální.
   Náš jazyk mateřský zná idiom zmoklá slepice jako výraz pro tvora schlíplého, ustrašeného, zbaveného důstojnosti a životní odvahy. Zmoklá slepice hledá úkryt; stejně jako člověk s duší zvlhlou plískavým počasím.
   A všimli jste si někdy, jak nepříjemně je cítit srst mokrého psa?
   Píšu tyhle řádky bez potěšení a radosti; asi jako truhlář sbíjí rakev a hrobník kope hrob. Vím, že nikoho nepotěší. Není to v jejich moci. Něco mi však říká, že napsány by přesto všechno být měly. Třebaže se tužka sune po řádcích líně jako málo zainteresovaný šnek.
   ...
   Počkejte moment. Něco se děje...
   To je přece slunce...! A přestává pršet!
   Jak mne mohlo napadnout psát něco tak ponurého...

 

— Obsah —

 

Keltové na Hané

 Olomoucký Týden přinesl 22. března informaci o tom, že město Litovel navázalo kontakt s irským městem Listowel.
   Tahle stručná informace vybavila v mé paměti vzpomínku na pobyt v městečku Listowel asi před pěti lety.
   Byl jsem tehdy účastníkem jedné z každoročně konaných konferencí Irské statistické společnosti, tenkrát pořádané katedrou statistiky na University College Cork, v hrabství Kerry, v jihozápadním cípu irského ostrova, v opravdové baště irského keltství. Ta konference se konala v hotelu, jak je anglosaským zvykem (jmenoval se honosně Great Southern Hotel), v malebném městečku Killarney. Tehdy jsem o tom v Hanáckých novinách psal.
   Po skončení konference přijel pro mne Kieran O'Shea, bratr mého kolegy Brendana O'Shea, matematika z Dublinu. Oba navštívili předtím Olomouc; po Brendanovi zůstal na olomoucké radnici v pamětní knize zápis. Požádal jsem ho, aby tak učinil v irštině; připadalo mi to jako symbolický návrat Keltů do míst, odkud před dvěma tisíciletími odešli.
   Kieran O'Shea je katolický kněz ve farnosti Knocknagoshel, kousek od města Listowel. Strávil jsem tam dva dny a jednu noc povídáním s několika zajímavými lidmi; od farmáře pěstujícího závodní chrty až po místního lékaře, vlastníka nejenom bohatých zásob irské whiskey a kentuckého bourbonu (speciálně pak Jacka Danielse), ale také rozsáhlých krasových jeskyní.
   V Listowelu mne Kieran představil Johnu B. Keanovi, údajně nejúspěšnějšímu žijícímu irskému dramatikovi, jehož hry se hrají od Broadwaye po Bolšoj těatr. Moc mu do hovoru nebylo, byl krátce po dost těžké operaci. Dal mi pár knížek a ve své vlastní hospodě mi nabídl pintu Guinnessu. Mezi těmi knížkami byly i aforismy, takže jsem mu na revanš poslal po návratu do Olomouce některé své aforistické knížky. Říkal, že se k nim do rodiny přiženil nějaký Čech, takže měl o nás slušné povědomí.
   Kieran mne pozval na oběd do svého rodného domku, kde hospodařily dvě jeho sestry. Když se mne ptaly na má kulinární přání, vzpomněl jsem si na Jana Wericha, který se ve svých vzpomínkách z Ameriky zmiňuje o Irish stew, skopovém žebírku připraveném s brambory, mrkví a cibulí. Protože Jan Werich uměl psát, tenhle literárně kulinární zážitek v mé paměti nevybledl.
   Irské žebírko je docela obyčejné jídlo, v podstatě jakýsi Eintopfgericht, řečeno po česku. Spořádal jsem toho dvakrát vrchovatý talíř; dámy byly jako kuchařky spokojené.
   Kieran mi tehdy nechal přepsat mou autobusovou jízdenku do Londýna tak, abych mohl odjet z Listowelu místo z Killarney. Nádraží tam nebylo. Seděli jsme na lavičce u kostela, když přijel důstojný starobylý taxík. Jeho řidič mi vysvětlil, že jsem jediný pasažér a že má za úkol dovézt mne k hlavní lince vzdálené asi třicet kilometrů. Takže jsem poprvé v životě jel v autobusu taxíkem. Bylo to prvního dubna, krásný slunečný den, pootevřeným oknem vonělo seno. V tom taxíku jsme tenkrát vlastně byli dva – kromě mne ještě metrový losos, kterého nechal pro mne Kieran snad právě v Listowelu vyudit jako velikonoční dárek pro mou ženu.
   Mám k Irsku velmi zvláštní vztah. Kromě toho, že mé tamější pobyty mi přinesly řadu přátelství, jsem od prvního kontaktu s fenoménem keltství pociťoval existenci jakési tajemné vazby mezi mým češstvím a jím. Jistě v tom hrála svou roli obliba aforistického vyjadřování a specifický druh humoru, jehož významnou složkou je nechuť k byrokracii jakéhokoliv druhu.
   Před pár lety jsem pro jednu ze svých novoročenek připravil malou konfrontaci irských aforismů (proverbs, sayings) s českými úslovími, abych demonstroval, že způsob myšlení obou kultur, irské i české, je podobný. Jeden příklad za mnohé:
   A trout in the pot is better than a salmon in the sea. (Lepší pstruh na pánvi nežli losos v moři) – srovnej s naším – Lepší vrabec v hrsti nežli holub na střeše.
   Tu demonstraci podobnosti lidové moudrosti jsem doplnil amatérskou koláží, v níž jsem dal dohromady znak irského piva Guinness se znakem olomouckého ležáku Václav.
   Ať žijí Keltové a keltství – drsné, upřímné, poctivé a smysl pro humor mající! Ať vzkvétají Litovel i Listowel!

 

— Obsah —

 

Korupce a ztráta nezávislosti

 Nemůže být nezávislý na řetězu, kdo je závislý na žlabu.
 
Ke klíčovým pojmům slovníku občanské výchovy patří nezávislost.
   Jako v mnohém jiném, i tady platí, že šedivá je každá teorie, zatímco strom života se svěže zelená. Nezávislost člověka jako občana existujícího a fungujícího ve společenském prostředí je koncept pouze teoretický, v praxi nenaplnitelný. Občan může být závislý víc a závislý míň. Jeho postavení, jeho plat, jeho výhody či znevýhodnění závisejí na jiných lidech, na politických institucích a sociálních poměrech. Je standardem, aby člověk jednal závisle, s ohledem na okolnosti a na důsledky, které jeho jednání vyvolává. Přirozeným stavem člověka je existovat v síti sociálních vazeb.
   Jednání občana není kamenem padajícím ve vakuu; je to pád předmětu, který má určitý tvar, pohybuje se v určitém prostředí s proměnlivou hustotou, vzdušnými víry a turbulencemi vlivů a zájmů, kterým se snaží vyhovět, vzdorovat či dokonce jim odporovat.
   Závislost je pojem pro jednání člověka v jistém smyslu klíčový. Nezávislost je krajním bodem škály závislosti, sahající od závislosti mírné až po závislost naprostou.
   Korupce patří k faktorům závislost podporujícím a jednání občana svazujícím. Čí chleba se jí, toho píseň se zpívá. Zpívala se a zpívat se bude. I když jde o chleba kradený. Napravovat se to dá jenom tím, že každý bude svůj chleba péci ve vlastní peci. Z vlastní mouky, vlastním kváskem zadělávané a ve vlastní díži vykynuté. Chleba o vlastních dvou kůrkách.
   Říkáme, že moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně. Asi je to pravda. I tento mechanismus korupce je zprostředkováván cestou zvyšování závislosti. Jestliže ten, komu byla moc svěřena – třeba i procedurou parlamentních či jiných voleb – chápe své pověření jako své vlastnictví, ze kterého bude občanům, o jejichž věci obecné má pečovat, podle vlastního uvážení blahosklonně přidělovat jako se sypou drobty starých housek ptáčkům – byla nastartována mohutná a všeobjímající procedura korupce. Procedura, jejíž důsledky už v politických převratech převálcovaly nejeden stát, neschopný zneužívání moci účinně čelit.
   Nezávislost člověka je idealizovaný stav. Vlastně to není ani stav ideální, protože některé typy závislosti jsou nezbytné a funkční. Závislost kojence na mateřském prsu, například. Závislost občana na zdravotním pojištění, závislost handicapovaného na lidské solidaritě.
   Co je nežádoucí, je závislost, která živí korupci. Která občana podřizuje, aniž by mu jakkoli sloužila. Závislost přikrmující společenskou patologii.
   Některé formy korupce už v našem prostředí tak zdomácněly, že je téměř nevnímáme. Vrostly nám pod kůži jako nedbale stříhaný nehet.
   Nebudu hledat třísku v oku bratra svého – začnu pozorováním trámu v oku mně blízkém, totiž v oku akademické obce.
   Učitel prodávající zkušební testy pro přijímací zkoušky na právnickou fakultu je pregnantní ukázkou korupce, o níž Jan Amos neměl tušení, že jeho Školu hrou učiní Školou, v níž se hraje o život. Stejně jako pedagog, který do odpadkového koše zahodil svou nezávislost za výhody nabídnuté mu rodiči uchazeče o lepší známku.
   Problém je v tom, že tyhle, v peněžním ekvivalentu vlastně prkotiny ve srovnání s úplatky ministerských úředníků při zadávání veřejných zakázek spadají do téže kvalitativní kategorie. A jak známo, nechuť postihovat velké zloděje je živena zejména existencí zlodějů menších. Máslo na hlavách se neváží v kilogramech; prostě tam je anebo není.
   Člověk, který jednou vzal úplatek, ho vezme při další příležitosti znovu. Už proto, aby vyhověl nátlaku, protože je vydíratelný. Hřích plodí hřích – to je dobrý příklad pozitivní zpětné vazby.
   Kdo čertu dobře učinil, dočká se odměny v pekle. Na zemi za ni platí další ztrátou nezávislosti. A to i v případě, že pozemská spravedlnost, tak zoufale neschopná, opět selže.
   Pojem nezávislost bývá užíván jako synonymum pro označení svobody. Svobodný je nezávislý, nezávislý je svobodný. Věc je v tom, že své nezávislosti si ceníme jenom ve slovech; ve skutečnosti se jí, stejně jako svobody, vzdáváme docela ochotně. Dostaneme-li zaplaceno. Když se to vyplatí, rádi a docela ochotně se podrobujeme. I Mojžíšovi vyčítali Izraelité ztracené hrnce egyptského masa; najednou se jim nezdála svoboda v poušti o žízni a hladu dost velká, aby váhu těch otrockých hrnců plných jídla dokázala vyvážit.
   Římský klasik říká, že otroci vlastně netouží po svobodě, nejde jim o nezávislost; na čem jim záleží, jsou lepší páni. Hodnější páni. Obvykle se přitom pozapomene, že ti hodnější páni nebývají se zárukou.
   Korupce a uplácení jsou hrou dvou stran. Hrou pro dva herce napsanou. Pro toho, kdo dává a toho, který bere. Jeden kupuje, co si nezasloužil, druhý prodává, co mu nepatří. Oba získávají, nač nemají nárok. Oba ztrácejí část své nezávislosti, na níž jim dost nezáleží. Propadají peklu – které na dálku příjemně hřeje. Alespoň mohou mít ten dojem. Je totiž snadné připadat si nedoceněný a zasluhující víc než na kolik jsem ceněn a kolik dostávám.
   Možná i cesta do pekla mnohým připadá jako zajímavé turistické dobrodružství. A Češi cestují rádi. Znám řadu lidí z akademického světa, kteří si za bolševika zaplatili cestu na zahraniční stáž tím, že prodali kus své nezávislosti. Bylo dost těžké neprodat, když se tržní hodnota nezávislosti zdála klesat k nule. Možná. Jenomže, kdo jednou část své nezávislosti prodal anebo alespoň dal do zástavy, zpátky ji vyplatit se mu už nepodařilo.
   Korupce je prodejná žena mnoha tváří. Od stokorunové pouliční holky až po rafinovanou kurtizánu, v jejíž posteli s nebesy se hraje o poslanecké mandáty, ministerská křesla anebo výnosná místa ve správních radách a komisích bankovního dohledu. Ty tváře se mohou lišit kvantitou; vždycky však jde o totéž – o výprodej nezávislosti.
   I občan se totiž může stát zbožím – třebaže se v učebnicích občanské výchovy o tom moc nepíše.

 

— Obsah —

 

Kuna a já

 Člověk je pán tvorstva.
   Nejsem však stoprocentně přesvědčen, že jsme to – jako ti páni – sdělili tomu tvorstvu dost důrazně a hlavně přesvědčivě. Občas mám totiž dojem, že tvorové, jejichž jsem deklaratorní pán, nejsou si svého postavení vůči mně vědomi, nejsou se stavem věci srozuměni a nevyvozují z toho patřičné důsledky.
   Ne všichni tvorové, s nimiž přicházím do styku, se totiž podle toho opravdu chovají.
   Tak například kosové. Když se s odstupem několika málo týdnů objevím na chalupě, kosové pobyt se mnou tam sdílející se ke mně chovají jako nerudný pan domácí k nedbale platícímu nájemníkovi, který po nocích rámusí a ve dne zapomíná umývat schody. Stavějí se mi do cesty a drze na mne pokřikují, cynicky zneužívajíce toho, že se neohrabaně pohybuji o holi.
   Chování mých kosů je však pouhý pubertální výstřelek v porovnání s chováním mé kuny.
   Ta na mne nepokřikuje. Její drzost zachází tak daleko, že se do mé chalupy nastěhovala a troufale si značkuje "své" území. Produkty svého vyměšování na mé rohožce mi dává najevo asi to, co si my lidé sdělujeme výrokem – Jen přes mou mrtvolu. Jako by tušila, že je pro mne urážlivější a víc mne ponižuje, musím-li odpadní produkty jejího trávení znovu a znovu vymetat a vynášet. Na tom nic nemění fakt, že tak činím prostřednictvím svých zástupců.
   Kuna je anarchista a provokatér. Chová se, jako by o žádných pánech tvorstva, kteří staví a zvelebují své chalupy, nikdy neslyšela. Noviny zřejmě nečte. Dokonce ani ty, které dáváme na místo, odkud na nás shora, z půdního prostoru, kam ruka pána tvorstva a potažmo chalupy nedosáhne, zvysoka močí.
   Takhle si tedy svou roli pána tvorstva nepředstavuju!
   Kuna nejenže neplatí nájemné – i bez placení si k nám navíc nastěhovala své příbuzné. Možná potomky. Možná dokonce má někde v kuní řeči vyvěšeno oznámení, ve kterém dalším kunám na vědomost dává, že v jisté zdejší chalupě, číslo popisné 32, je jakýsi pajdavý nadávající člověk, který si nejenom nechá od kun dělat na rohožku a na hlavu, ale dokonce vede jakousi zmatenou samomluvu o pánech tvorstva. Milé kuny – sděluje moje kuna jiným kunám – nezapomeňte se zastavit na kus řeči. Zábava zaručena, občerstvení s sebou. Kuřátko vítáno, v případě vysvědčení chudoby se vystačí s vrabcem. Ten vzteklý člověk se vydává za pána tvorstva.
   Tvorstva možná – ale ne kun!
   A tak nabízím širší lidské veřejnosti námět k zamyšlení. Naši politici pořád přesvědčují národ – a jak vidno, ne moc úspěšně – o potřebě vstoupit do EU. Já teď a na tomto místě závazně prohlašuji, že uvěřím ve schopnost politika, který jako první přesvědčí mou kunu, že jsem opravdu pánem tvorstva a tedy i kun, a přiměje mé kuny odstěhovat se na jinou půdu. Třeba na půdu parlamentu. Bylo by to pro ně příhodnější už proto, že ten parlament stojí na Malé Straně, kam podstatná část projevů chování mých kun patří.

 

— Obsah —

 

Lidská práva a lidská odpovědnost

 Chybička se vloudila. Už dávno si to myslím. Příčina je, řekl bych, v tom, že lidské uvažování si nedává dost práce s domýšlením anebo ještě lépe, s dopočítáváním důsledků svých rozhodnutí. Zejména rozhodování politiků demonstruje, že jim počítání ve škole nikdy moc nešlo.
   Koncept lidských práv jako vedoucí demokratický princip je nepochybně správný a plně oprávněný. Bohužel, došlo k tomu, k čemu dochází při politických rozhodnutích tak často: s vaničkou bylo vylito dítě. Mám tím na mysli skutečnost, že práva neměla být člověku poskytnuta bez toho, že by mu byla zároveň uložena odpovědnost. Přiznat někomu práva a nevyžadovat současně odpovědnost za jejich užívání je neodpovědný hazard. Odpovědnost za tuto neodpovědnost je třeba připsat na účet politiků a těch, kteří o lidech masově rozhodují. I když, bohužel, tito se sotva k této odpovědnosti přihlásí. Politikové totiž jsou jenom zcela výjimečně chlapi. Týká se to i žen politikou se živících.
   Někdy se soudí, že odpovědnost člověka oprávněného, to jest právy obdařeného, je zaručena principem, podle něhož práva jedince končí tam, kde by jejich čerpání začalo bránit ve využívání stejných práv jiných jedinců.
   Ten princip je nepochybně rozumný a důležitý. Obávám se však, že není dostatečný. Že jenom těžko může naplňovat záměr, pro nějž byl formulován. Především proto, že vymahatelnost jeho respektování je obtížná, do sporů často vstupují soudy – což samo o sobě už apriori činí celou záležitost problematickou. Soudím proto, že odpovědnost jedince vedle jeho práv by měla být formulována nejen implicite, ale také explicite.
   Člověk má právo od společnosti brát, co mu zaručuje zákon. Třeba ve formě sociálních dávek. Má právo dožadovat se, aby dostal, nač má právo. Jenomže, aby své dávky jako potřebný dostal, museli na ně jiní vydělat svou prací a zaplatit je formou daní. Tady leží ona styčná plocha práva jedince na sociální ochranu a práva ostatních jedinců, aby nebylo z jejich ubíráno nad míru nezbytné mezilidské solidarity. Tím chci říci, že jedinec pobírající sociální dávky má právo je brát, ale nemá právo je zneužívat tím, že bude jejich potřebnost předstírat. Že nebude považovat za samozřejmost, co je vlastně darem od jiných – stát totiž žádné hodnoty nevytváří, jenom je jedněm bere a jiným dává. Stát je v osobě ministra sociálních věcí spíše něco jako Jánošík než svatý Martin; pan ministr žebrákovi vlastní sako nedá.
   Spor o britské imigrační kontroly na Ruzyni je vlastně docela dobrou ukázkou střetu práv jedněch s právy druhých. Práva Romů na bezpečnost a ochranu před násilím – a práva poddaných Jejího Veličenstva britské královny utrácet své libry za pivo Guinness a skopovou kýtu pro sebe a své rodiny raději než za rum a fish and chips pro české Romy. Zatímco jedna strana sporu zdůrazňuje svá práva, poukazuje druhá strana na odpovědnost každého, aby podle svých sil přispíval na své potřeby a nepovažoval za samozřejmé, že se o něho musejí postarat ti druzí.
   Jiný příklad konfliktu mezi právy a odpovědností je ze světa velké politiky. Politikové vždycky náramně dobře vědí, nač mají právo – a taky svých práv plně využívají. Svými rozhodnutími ovlivňují realizaci práv mnoha dalších – nejsem si však jist, že jsou si vždycky vědomi své odpovědnosti za důsledky svých rozhodnutí. Kdyby byli, sotva by mohla být jejich rozhodnutí tak mizerná jaká běžně jsou. Práva se čerpají dokud hrdlo ráčí – odpovědnost za důsledky čerpání se stydlivě krčí v koutě. Odpovědnost bývá chorá výmluvami, lhaním, okecáváním, zatloukáním a využíváním známostí.
   A nebude lépe, dokud se požadavek odpovědnosti nestane rovnocenným požadavku práv.

 

— Obsah —

 

Měření kvantitativní a kvalitativní

 Měření je činnost doprovázející lidskou civilizaci ve všech etapách jejího vývoje. Bez schopnosti měřit by vlastně civilizace ani nemohla být sama sebou. Měření je činnost vzniklá ze společenské potřeby. Činnost, jejímž úkolem je sloužit. Poznání, komunikaci, obchodu.
   Jako ostatně všechno, čeho původ koření v životní potřebě, se měření samotné stává předmětem zkoumání, je podrobováno analýze, klasifikováno, kategorizováno, systemizováno. Vedle měření tak máme metaměření, zabývající se měřením toho, jak měříme. Jeho přesností, objektivností, spolehlivostí. Při zkoumání měření jsme zjistili, že každému měření je vlastní chyba, jejíž velikost se také dá měřit. Měření má svou kvalitu, strukturovanou parametry jako jsou validita a reliabilita. Schopnost měření měřit opravdu to, co je jako měřené deklarováno a schopnost reprodukovat jednou naměřené při opakovaném měření. Metrologie je věda, máme soustavy jednotek měření a metodických standardů vymezených mezinárodně.
   Měření klasifikujeme podle typů škál, jichž se přitom používá a na něž jsou měřené objekty umisťovány. Škály se řadí podle své jemnosti rozlišení, podle schopnosti zprostředkovávat informaci o měřeném.
   Počítače rozlišují měření kategoriální (CAT) a numerická (NUM). Je to důležité i proto, že oba typy měření musí být respektovány při statistickém zpracování naměřených dat. Numerické škály produkují reálná čísla (nebo spíše čísla racionální); kategoriální škály zařazují měřené objekty či subjekty do předem vymezených kategorií. Snad nejčastěji užívanou technikou tohoto typu měření jsou dotazníky.
   Uvedené typy měření označuje sociolog jako kvantitativní. Jejich podstatou je určitá vázanost odpovědí měřeného subjektu: jeho reakce je volbou z předem nabídnutého. Jinak než jedním z předem připravených způsobů reagovat nelze. Je to podobné situaci, kdy občan přichází volit – může prohlásit, že jeho kandidátem je soused odnaproti, kamarád z mokré čtvrti, případně vlastní rezolutní žena. Musí si však vybrat z toho, co mu bylo nabídnuto. Volební komisí, politickými partajemi.
   Vlastně i výběr z jídelního lístku v hospodě nižší cenové skupiny je volbou tohoto druhu. Můžeš mít guláš, řízek nebo svíčkovou. Případně španělského ptáčka. Nedostaneš biftek, jestliže na jídelním lístku není.
   V restauraci vyšší cenové skupiny (ceny smluvní) jde o jiný typ měření (tvého přání, resp. postoje tvého jazyka a tvé peněženky). Tam, kde jsou ochotni vyhovět tvému přání formou minutky, se jedná vlastně o esej, výběr předem nevázaný. Ledaže bys požadoval čínská vlaštovčí hnízda; ta bys asi nedostal ani tady.
   Takový druh měření se označuje jako kvalitativní. Na dotaz se reaguje volnou, předem nevázanou formou.
   Data jako produkt měření jsou nositeli informace. Vyhodnocení kvantitativních dat se děje kondenzací do četnostních tabulek, výpočtem průměrů a měr variability. Vyhodnocení dat kvalitativních spočívá buď v dodatečném kategorizování respondentovy výpovědi a tím vlastně v jejich převedení do kvantitativní podoby, anebo jinak.
   Tohle jinak spočívá zejména v tom, že se hodnotitel snaží najít ve výpovědi respondenta názory nápadité, překvapivé, obsahující zajímavou a podnětnou myšlenku. Podobný způsob vytěžování informace z kvalitativních záznamů vlastně klade důraz na svého druhu extrém, na nápaditost reakce (vzhledem ke zkoumanému problému). Tím se liší od analýzy kvantitativních dat, která se soustřeďuje na průměrné, typické, obvyklé, normální.
   Kvantitativní analýza je dobývání zlata z masy rud louhováním ve velkém; kvalitativní analýza je hledání zlatého valounu rýžovací pánví v potoce.
   Důležitá je efektivnost – totiž aby obojí – kvantitativní i kvalitativní – bylo kvalitní.

 

— Obsah —

 

Móda aneb dialektika jednoho konfliktu

 Móda je příkladem dialektického řešení konfliktu mezi snahou ženy být jiná než jsou všechny ostatní a výstupem, výsledným rezultátem být stejná jako všechny ostatní. Nádherná ukázka toho, že vlk se přece jenom může nažrat a kozy přitom neubude. Snaha dojde naplnění a výsledku, příznivého pro výrobce módy, je dosaženo. Konflikt, který se zdál být neřešitelný, móda beze zbytku vstřebala a tím pacifikovala.
   Přijetím módy za svou žena dokazuje, že sice neví, co vlastně chce – ale svého že rozhodně umí dosáhnout.
   Logika pláče a život si vesele křepčí.
   Zákonitosti módy – má-li takový pojem vůbec smysl – jsou povahy stochastické. Což znamená, že předvídat, kam móda vykročí letos, když loni došla tam, kam došla, se z došlého předvídat nedá.
   Abychom však byli přesní – něco se přece jenom předvídat dá.
   Totiž to, že bude jinak.
   Protože ústředním heslem módy je změna.
   Móda je jako žralok; zastaví-li se, třeba v rybářské síti, zakrátko hyne udušením. Znemožnit pohyb a změnu módě znamená podepsat jí rozsudek smrti.
   Náhodné procesy jsou ovšem matematicky uchopitelné. V časových řadách plynoucích let lze sledovat, jak se vyvíjejí módní trendy, zdali nevykazují cykly odchodů a návratů anebo směřují stále dál a dál k horizontu nekonečna.
   Myslím, že jeden z takových trendů je rozpoznatelný poměrně spolehlivě. Je to tendence ke stále odvážnější nahatosti.
   Soudím, že se dá doufat (anebo se obávat), že spolu s tendencí skleníkového efektu, atmosférického oteplování a následného tání ledovců roztají i poslední zbytky zábran ženské módy – a nastane doba nahatá (jako analogie někdejší doby ledové). Nebo doba hambatá.
   Jako pojistný ventil v té věci může fungovat fakt, že holé ženské tělo poskytuje módě pastvu poměrně málo žírnou. I když nahé ženské tělo úplně holé vlastně nikdy není.
   Protože skleníkový efekt by ve svém konečném důsledku měl vést k něčemu jako byla potopa světa, měla by se móda už dnes zamýšlet nad svými budoucími principy.
   Tak například by mohl být masově využíván model Noemovy archy jako inspirace pro módu obuvnickou a kloboučnickou, holubice s olivovou ratolestí jako základní módní doplněk a domácí zvířata by měla být pěstována důsledně v bisexuálních párech.
   A to všechno pořád v rámci řešení fundamentálního konfliktu módy – udržovat ženské mysli ve stavu, kdy se může každá z nich domnívat, že je úplně jiná než každá jiná – a přitom být úplně stejná jako každá jiná.
   K tomu jí (té módě) dopomáhej Příroda.

 

— Obsah —

 

Moudrost různorodosti

 Biologická variabilita patří k základním konceptům, které jsme při našem, lidském chápání zákonitostí přírody rozpoznali. Pochopili jsme, že různorodost je účinným mechanismem vývoje, který dává dynamice života směr, s přihlédnutím k okolnostem, jimiž jsou parametry prostředí, v němž život probíhá.
   Nechme však vznešených obecných slov a omezme se na pole všednější, o to víc však do našeho krátkého života zasahující.
   Mám na své zahrádce, rozměry spíše kapesní a socialismem nevyvlastnitelné, pár ovocných stromů a keřů.
   Jejich variabilita či diverzita je samozřejmě omezená. Nezahrnuje kávovník ani banánovník, nepěstuji olivy ani nevlastním čajovou plantáž. V mé trpasličí zahrádce se tísní několik jabloní, dvě hrušně, dvě višně a jedna třešeň vyrůstající z betonové podezdívky, bosenská švestka zatím odolávající české šarce, jedna bluma a pár rozpačitých meruněk, doposud vyjevených z toho, jak je mohl někdo tak neodpovědně zasadit do studeného sudetského jílu a kamení. Ve spodní etáži keře rybízu (systém červený a černý) a pár angreštů neboli srstek.
   Diverzita opravdu omezená.
   Přesto však i v těchto kapesních rozměrech se moudrost přírody dokáže projevit.
   Loni se urodilo jablek a hrušek k nesklizení a nespotřebování. Něco zavařila pilná žena, něco vypálil šikovný soused. Zbytek převzali kosové, aby se na dlouhou zimu předzásobili vitamíny pro čas, kdy dešťovky odmítají vylézat ze země. Že bylo nepočítaně hrušek, mohou potvrdit i naše vosy.
   Letos odkvetly jabloně i hrušně jenom skromně. Loni nevěsty v hustých bílých závojích se letos spokojily se střízlivými vojenskými khaki uniformami.
   Oč méně rozkvetly jabloně a hrušně, tím víc se do bílého vyšňořily švestky a višně. Jedno kompenzuje druhé, nedostatek v něčem vyvažuje nadbytek v jiném. Věci se srovnávají k průměru. K průměru naší lidské potřeby. Díky své biologické variabilitě se příroda umí chovat moudře. Samozřejmě, moudře v našem lidském smyslu. Stačí, když si chuťové buňky našich mlsných jazyků přeladíme z loňského jablečně-hruškového odstínu na letošní švestko-višňový, případně z calvadosu na slivovici.
   Má to i jakýsi hlubší, symbolický význam.
   Biologická variabilita se týká nejen stromů a keřů, ale i nás lidí. Také my jsme různí. V různém talentovaní, v něčem šikovní a v jiném neobratní. Jde o to, abychom dokázali rozpoznat své silnější i slabší stránky a soustředili se na ty, jejichž produkty mohou být zajímavé nejenom pro nás, ale i pro naše bližní.
   I symbolika přírody může být obecnějším vodítkem k moudrosti a rozumnému počínání.

 

— Obsah —

 

Možnost rehabilitace politiky?

 Už několik let narůstají příznaky degenerace našeho politického systému. Toho nového, který jsme s takovými nadějemi docela nedávno zaváděli. Lidé jsou otráveni nechutnými politickými kejklemi, partajní korupcí, lhaním, které nebere konce a aférami, jež se zdají být nevyčerpatelné. Občan se přesvědčuje, že je úplně jedno, koho zvolí – dopadne to pokaždé stejně. Česká demokracie připomíná novorozence, který – sotva se vyhrabal z dětských spalniček, osypek a zarděnek, dostal rakovinu.
   A tak sbírá zbytky zdravého rozumu, které ještě nestačilo zničit cynické chvastounství a drzá neomalenost politického tlachání a volí strategii – nevolit.
   Politici a politologové jsou lidé tradičně negramotní – pokud jde o měření a kvantifikaci (s výjimkou vlastních platů). Zřejmě v celosvětovém měřítku, jak dokazuje nedávná trapná tahanice o křeslo prezidenta Spojených států, kdy se ukázalo, že Amerika je země, kde dokáží změřit cokoli od objemu podprsenky až po názor na přítomnost života na Marsu – co je to chyba měření však vědí američtí politikové a právníci stejně málo jako jejich kolegové šamani v amazonském pralese.
   Snáším trapnost poměrně špatně. Pokusím se proto zamyslit nad možností, jak by se neutěšený stav české politiky dal napravit.
   Každá banální sociologická studie, pokoušející se zjišťovat názor probandů na třeba i triviální sociální skutečnosti, respektuje případnou vůli respondenta na položenou otázku neodpovídat. Vychází se vlastně ze zásady, že žádná odpověď nemůže být úplně svobodná, nezahrnuje-li volba možnost neodpovědět.
   Pokusme se tento jistě akceptovatelný princip aplikovat na situaci voleb. Třeba parlamentních, ať už založených na principu zastoupení poměrného nebo většinového.
   Už při letmém pohledu na kandidátní listiny vidíme, že možnost odmítnout všechny nabídky není voličům předkládána. Volby, jak se běžně praktikují, nejsou úplně svobodné – vybírat se dá jenom z předvařeného seznamu, podobného ušmudlanému jídelnímu lístku čtvrté cenové skupiny. Nelíbí se ti guláš ani uzený bůček? Měl by ses tedy nad sebou zamyslit!
   Občan se zamýšlí, dá si pivo a protože ho zdravý rozum ještě neopustil, dospívá k rozhodnutí. Ať mi vlezou na záda! A volit nejde.
   Ale nejít volit – to přece znamená – jít nevolit!
   Občan si sám doplňuje ve volebním seznamu alternativu, kterou negramotnost politiků a politologů uvést zapomněla. Domyšleno do důsledků, znamená to, že množina nevoličů by měla být řádně registrována jako každá jiná politická strana, se všemi náležitostmi z toho plynoucími. Včetně zastoupení v parlamentě!
   Už žádné rozdělování hlasů nevoličů mezi volené partaje. Nadále už nesmí být o nevoličské roucho politickými žoldáky metán los! Nevolící občané mají nárok na zastoupení v parlamentu úměrně váze jejich hlasů!
   Navrhuji, aby tato doposud opovržlivě přehlížená občanské vůle byla zaregistrována pod názvem Strana nevolících voličů (SNV). Do voleb by mohla vytáhnout pod heslem Chcete nás zvolit? Nechoďte volit! Teprve řádnou registrací SNV se volby stanou opravdu demokratickými a volební aritmetika dojde své rehabilitace.
   Navrhovaný systém bude mít nesporně řadu významných předností a výhod ve srovnání se systémem dosavadním:
   1) Vedoucí strana (SNV) dosáhne v parlamentu přesvědčivé většiny (v senátu například téměř 80%), čímž se stabilizuje vláda a zmizí politické tahanice, které dnes zabírají politikům čas, jenž by měl být věnován řídícím činnostem.
   2) Zlevní se předvolební agitace. Tím, že stávající politické strany pochopí, že proti SNV nemají šanci, ztratí smysl, aby nadále utrácely peníze daňových poplatníků za agitační nesmysly a krkolomně si vymýšlely exotická jména fiktivních dárců předvolebních úplatků.
   3) Poslanci SNV budou vybíráni ze seznamu nevoličů náhodně, podobně jako v loterii. Jak známo, jediné dva způsoby, jimiž se dá realizovat spravedlnost, jsou Náhoda a Smrt. Přesvědčivým důkazem je historie české kupónové privatizace.
   4) Navrhovaný postup nabízí zároveň utvoření jakéhosi protikorupčního síta: poslanci budou pobírat průměrný plat plus náhrady prokazatelně nezbytných výdajů. Jejich platy budou valorizovány v závislosti na růstu, případně poklesu tohoto průměrného platu ve státě.
   5) Je přirozenou vlastností občana, odvozenou ze zkušenosti, aby své vládě nedůvěřoval. Tato psycho-biologicko-sociální potřeba se stane zárukou, že většina voličů, kteří nechodí volit, se stane spolehlivou oporou státu a jeho politické stability.
   6) Nový systém poskytne šanci politikům, aby vylepšili svou pokleslou morálku a uklidnili svá svědomí. Už nebudou nuceni lhát a slibovat občanům nesplnitelné, protože jim to k ničemu nebude.
   7) Konečně se, po desetiletích bezradného politologického tápání, naplní konkrétním obsahem doposud mlhavý pojem vůle lidu.

 

— Obsah —

 

My (všichni) a čas

 Čas je ostře sledovanou fyzikální veličinou.
   Čas teče objektivně, a je jednou z výsad lidem při stvoření poskytnutých, že mohou čas vnímat také subjektivně, v závislosti na aktuálním stavu prostředí, vnitřního i vnějšího. Ani toto subjektivní vnímání času není však na jeho objektivním toku nezávislé.
   Narozením vstupuje jedinec do loďky života, pozvolna od břehu odstrkované do středu hlavního proudu. Proudu času.
   Nepříjemnou vlastností času je nemožnost konzervovat ho. Našetřit si a našetřený ho konzumovat, vzdát se času, který by měl být prožit v okolnostech nepříjemných, jako jsou poměry politické, zlá nemoc nebo zlá žena, a zejména stáří. Člověk by jistě uvítal možnost prodloužit si a konzumovat vlastní mladá léta, naslouchat stříbrnému větru v době, která byla původně plánována pro poslech meluzíny.
   Abych byl přesný, určité pokusy konzervovat čas tady jsou. Třeba taková kryoterapie. Jisté úspěchy se zdá mít v případě tkání nebo tělesných tekutin. Ne však v případě organismu jako celku. Tady se zatím výsledky omezují na stránky science fiction. Ovšem, krev si můžeme nechat odebrat a pak ji zmrazit pro případ pozdějšího použití. Autotransfuze.
   Čas se někdy podobá nadúrodě jablek, která nám okolnosti nedovolují sušit na křížaly ani zavářet na kompot, neřkuli spalovat na calvados. Jediné, co můžeme, je okusovat až k ohryzku, s plnými ústy polykat, jíst je místo oběda i večeře. Jenomže ani to nejde provozovat příliš dlouho. Žaludek se brzy vzbouří.
   Jediné, co se dá racionálně s nepoddajným časem udělat, je naplnit ho smysluplnou činností. Zabíjet čas by mělo být trestné stejně jako života zbavovat své bližní. Člověka, který si sám v náhlém záchvatu nenávisti k lidstvu včetně sebe sama zapálí střechu nad hlavou, zákon stíhá jako žháře. Člověka, který marní svůj čas, si nikdo moc nevšímá, považuje se to za jeho soukromou věc.
   Stíháni nejsou dost důsledně ani ti, kteří ve velkém maří čas, kterým jim vůbec nepatří – čas svých bližních. A je jich nemálo, těch, kteří přímo či nepřímo nutí lidi kolem sebe, lidi na nich závislé, aby marnili svůj čas. Každý nesmyslný rozkaz, každá nepromyšleně uložená práce, každý zákon, který vláda nepromyšleně navrhla a parlament dále zpaskřivil, berou lidem čas, který mohli věnovat věcem užitečným a příjemným. Který mohli naplnit činností mající smysl.
   V kurzech managementu by se měl věnovat čas úvahám o plýtvání časem, o jeho marnění. Tahle věc je měřitelná, pokud jsou čas peníze. Ale čas lze promarnit, i když jeho souvislost s penězi bezprostředně patrna není. Za dobrého manažera by neměl být považován nikdo, kdo připouští, aby v okruhu jeho působnosti k rozkrádání času mohlo docházet. A všechny hrubší prohřešky by měly podléhat trestnímu stíhání. Těch manažerů.
   Čas se nedá našetřit či naškudlit, jako se do truhlice nedá nashromáždit láska. Ať by byla sebepevněji okovaná. Shromáždit a uchovat se dá, třebaže ani to není možné na věky, produkt lásky, stejně jako produkt času. Ostatně, nejsou to záležitosti vzájemně nezávislé; i milování a láska vůbec se prožívají v čase.
   Na čase jsme závislí víc než na vlastní matce; o to víc, že vlastně ani nevíme, kolik je nám ho vyměřeno. Osud se v distribuci a přidělování času chová někdy podle dost podivného klíče – někomu odepře úvěr ve chvíli, kdy životní úspěch slibuje vysoký zisk a plnou solventnost, jinému úvěr poskytuje pořád dál, ačkoli je životní bankrot dotyčného naprosto nepřehlédnutelný. Osud se prostě zdá být jako bankéř ve věci poskytování času velice špatně kvalifikován.
   A nikdy si nemůžeme být jisti, zdali činnost, do které jsme právě teď svůj čas investovali, na tržišti života něco vynese a najde svého kupce. Jako třeba tento fejeton.

 

— Obsah —

 

Náhoda na naší straně

 Náhoda nás provází životem věrně jako stín. Vlastně věrněji – Náhoda nás neopouští, ani když slunce zapadne a světlo se nerozsvítí. Náhoda funguje i potmě, často přitom působíc jako demografický činitel.
   Byla by to dlouhá řada, kdybych začal vyjmenovávat chvíle, kdy Náhoda zasáhla do života. Mého, tvého, do života kohokoliv. Od chvíle seznámení přes chvíli početí, přes události, kdy se rozhodovalo o bytí či nebytí ve chvílích těžké nemoci, nehody a neštěstí, události šťastné i nešťastné, příznivé i nepříznivé. Při vstupu do školy, při volbě povolání, při výběru životního druha.
   Poté, co jsme už podstatnou část své životní dráhy urazili, občas se obracíme nazpátek, abychom se zamyslili a snad i hodnotili. V takových chvílích nám paměť na svou displej vybavuje události šťastné i ty, které bychom raději z paměti vymazali. Bývají mezi nimi i takové, které nám připomínají trapnost našich selhání i nedůstojnost jednání.
   Tahle paměť bývá selektivní; jinak uchovává chvíle, kdy jsme se zachovali statečně a jinak ty, kdy jsme podlehli zbabělosti. Přitom v obojích se na scéně objevila Náhoda. Dost často v roli nikoli pouze epizodní. Ne sice vždycky, ale převážně asi stála na naší straně. Ty chvíle, kdy se Náhoda postaví s plným důrazem proti nám, mohou se pro nás stát i chvílemi posledními.
   Náhoda je stálou komponentou našeho životního prostředí. Podobně jako vzduch, bez něhož nemůžeme dýchat a voda, kterou musíme pít.
   Jsme tak nastaveni. Přítomnost Náhody udržuje hladinu životního stresu na jakési pro život optimální úrovni. Toho stresu, který uchovává tonus našich myslí a našich těl v napětí pro život nezbytném. Protože lhostejnost ležící na opačném pólu tohoto napětí je se skutečným životem neslučitelná.
   Základem života je změna. Nebo alespoň možnost změny. Jistota, krajní případ této možnosti, je záležitostí spíše výjimečnou. Mechanismus Náhody je motor neúnavně do chodu uvádějící život tím, že povzbuzuje naději, touhu otáčet kormidlem změn v žádoucím a žádaném směru. Touhu naplňovat lidskou vůli, kterou probudilo snění, reálnými činy. Náhoda je vítr napínající plachty lidské fantazie při cestách hledání a poznávání.
   Neumíme poručit větru a dešti. Právě tak neporučíme Náhodě.
   Ale stejně jako kvůli tomu prvnímu neztrácí smysl meteorologie, není bez významu klást otázky Náhodě. Ptát se – Proč? A Jak? Učit se ptát. Už proto, abychom nemuseli lhát a předstírat, že víme.

 

— Obsah —

 

Národní identita – muzejní exponát?

 Pokoušel jsem se kdysi srovnávat české dějiny s irskými – a nacházel paralelu mezi irsko – anglickým a česko – německým. Zaujalo mne, co bylo oběma těmto osudům společné a co v nich bylo rozdílné.
   Společné bylo to, že soužití se silnějším sousedem vytváří neustálý tlak v mnoha dimenzích společenského života, pozitivní i negativní. Poměřování s mocnějším partnerem stimuluje vlastní snahy a síly na jedné straně; na druhé straně útlak tyto síly podlamuje a rozvoj brzdí.
   Při takové koexistenci nabývá zvláštního významu koncept národní identity, jejíž základní součástí jsou jazyk, kultura vůbec a náboženství.
   V osmisetleté konfrontaci irského s anglickým irština podlehla. Irové svůj keltský jazyk neudrželi, tlak, vyvíjený především faktorem výhodnosti angličtiny, byl příliš silný. Po ustavení samostatného Irish Free State v letech 1921-1922 začali Irové tuto součást své národní identity znovu budovat. Zavedli irštinu jako povinný předmět ve všech ročnících škol (od pěti let), podporují její pěstování vydáváním knih, spolkovou činností i mediální prezentací. A to všechno v pragmatickém prostředí, kdy se nikdo nepokouší potlačovat angličtinu; v prostředí, které tohle všechno ztěžuje. Každý Ir mluví anglicky, což je nesmírně výhodné, zatímco irština je něco jako kulturní ozdoba. A, samozřejmě, irština je součástí irské identity. Irové dobře vědí, že – řečeno po našem – je dobře, když je člověk odněkud. Když se může dovolávat svých specifických tradic, folklóru, bájí a pověstí, literatury a muziky, o národních tancích nemluvě. Tohle se dokonce docela dobře prodává: příkladem může být Den sv. Patricka slavený nejen v New Yorku, ale i leckde jinde po světě.
   Naši čeští předkové nám češtinu jako součást národní identity ubránili. Německy jsme se nenaučili, protože naučit se nemuseli. Občas toho snad i litujeme. Máme tedy svou národní identitu. Máme své tradice, písničky, folklór, máme své balady a pověsti. To všechno jsme při svém, také osmisetletém soužití s Němci a vedle Němců dokázali udržet. Nemusíme, jako musejí Irové, od začátku svůj jazyk znovu konstituovat.
   Tolik historická reminiscence.
   Jenomže, každé dědictví je třeba udržovat. Údržbu si vyžaduje starý dům a zahrada – ale ani jazyk a jazyková kultura se bez ní neobejdou. Jak pečujeme o svou národní identitu?
   Objektivní okolnosti dnes způsobují, že náklady původních českých knih, tj. knih psaných česky, se omezují na stovky a v nejlepších případech na několik málo tisíc výtisků. Česká knížka dnes nedokáže nakladatele uživit; o autorech nemluvě. Bez grantu, případně jiné podpory nevyjde. Potřebuje mecenáše. Zájem čtenářů není při stávajících ekonomických a kulturních poměrech dost velký.
   Jenomže fenomén mecenášství u nás moc nebují. V české půdě se mu nikdy příliš nedařilo; z důvodů jednak objektivních, protože jsme byli a jsme národ spíše chudý – ale také z důvodů subjektivních, dnes určovaných faktorem, že lepší lidé jsou převážně zbohatlíci typu Nouveau riche, kteří své sítě rozprostřeli v kalných vodách českých privatizací a problém národní identity je jim vzdálený jako Alfa Centauri.
   Rozhodně se mi zdá, že česká národní identita je vklad dost mizerně pojištěný. Jak ostatně bývá u většiny českých vkladů zvykem. Dějiny ukazují, že někdy je snazší ubránit se soustředěnému tlaku než odolat méně nápadnému tlaku pragmatického ekonomismu. Jestliže tichá voda břehy bere, nebývají důsledky zase tak moc odlišné od těch, které způsobují mocné vlny záplav.

 

— Obsah —

 

Nedbalost jako projev nezdvořilosti

 Existuje jedno takové česko – rakouské slovo. Nezní moc libozvučně to slovo – Schlamperei, šlampáctví. Je to vlastně komplex určitých nepříliš vábných vlastností v chování jedince, ale také v jednání instituce, úřadu. Vlastností spoluvytvářejících atmosféru veřejného života.
   Ke komplexu těch vlastností patří také nedbalost. Vedle nedůslednosti a chybějícího pocitu odpovědnosti za vlastní dílo. Ke šlampáctví patří také lhostejnost, kdy je člověku jedno, jak je svým okolím vnímán, jakým se jeví být, zač ho považují ti kolem něho.
   Šlampáctví nevylučuje zdvořilost. Abych byl přesný – nevylučuje formální zdvořilost. Šlampáctví je slučitelné se smekáním klobouku, zdravením u vrbiček a rukylíbáním. Šlampáctví však nevylučuje, že jeho nositel s lehkým srdcem slíbí, aniž by uvažoval o povinnosti slíbené splnit a dané slovo dodržet. A to je nezdvořilost zcela neformální, to je nezdvořilost doopravdy.
   Slíbit a pak slíbené nesplnit je projevem pohrdání prací jiných. Těch, kteří se na splnění slíbeného spolehli a počítali s ním ve svých plánech. A pak přijdou ke ztrátě času při marném čekání, ke ztrátě iluzí o lidské spolehlivosti – a ve svém konečném důsledku ke ztrátě důvěry k lidskému jednání vůbec. A co je snad nejhorší – šlampáctví je nakažlivé.
   Dnes více než kdy jindy je lidské dílo výsledkem spolupráce mnoha hlav a rukou. Sám na něčem pracuje člověk spíše výjimečně. Nedbalost se tak stává masivním faktorem znehodnocování díla jiných, protože v onom společném je určující výkonnost a spolehlivost nejslabšího článku. Je to nespravedlivé, ale je to tak. Kůň nejrychlejší ze všech bude ve spřežení zdržován svým pomalejším druhem – a také výkon spřežení bude určován jím.
   Takovým šlampáctvím, v českých poměrech hojně se vyskytujícím, je nedbalé řízení. Nekvalifikovaný manažer, který lehkomyslně zadává úkoly na úseku jeho řízení svěřeném dokáže znehodnotit i kvalitní práci podřízených. Spousta neúspěchů, které jsme v posledních letech prožili a které dodnes prožíváme, patří do této kategorie bezohlednosti. Je to tím horší, že jen málokterý řídící pracovník dokáže chlapsky říci – Promiňte, tohle jsem zkazil já, byla to má vina. Takovému druhu chlapského jednání se v Čechách daří jen nevalně. Kdo pochybil, třeba z nedbalosti, se vytáčí, vymlouvá, zatlouká až do znechucení diváků, doufaje, že všechno nakonec překryje lhostejnost zapomnění.
   Týká se to i lidí v nejvyšších postaveních – managementu na úrovni parlamentu, ministerstev a vládních úřadů.
   Nedbalostí může zkazit učitel práci svých studentů, když jim nesděluje informaci v co nejvíc efektivní podobě. V podobě, která by studijní úsilí žáka maximálně zhodnotila. I tohle je projev neúcty k jiným, je to nezdvořilé, ať by se přitom na pozdrav odpovídalo sebehlubší úklonou hlavy.
   Šlampáctví by rozhodně nemělo být tolerováno. Vyžadovat důslednost není projevem sucharství – stejně jako byrokratické lpění na nefunkčních formalitách může být docela dobře se šlampáctvím slučitelné.
   Jenom toho práce bude hodna úcty, kdo si práce jiných opravdově váží. Ne slovy, ale skutky.

 

— Obsah —

 

Nejsem dost zdráv, abych...

 Cesta za ztraceným zdravím je strastiplná, dlážděná kamením plným ostrých hran, o něž se zakopává. Ztratit zdraví je snadné – o to obtížnější je putování cestou zpět. Možná je to proto tak zařízeno, aby si člověk pamatoval, nač si příště dát větší pozor.
   Tohle putování za ztraceným zdravím podstupujeme ve stáří soustavně a pravidelně. Zdraví je jako motýl, který nám uniká stejně jako nám uprchlo mládí, čas, kdy nebylo třeba počítat řízky ani buchty a počet sklenic či džbánků určovala jenom hloubka naší kapsy. Čas, kdy dieta bylo slovo ve slovníku kdesi hluboko pod čarou, vysázené petitem.
   Existuje kategorie lidí, zpravidla už nemladých, kteří tráví své životy na svobodě, čímž míním nikoliv v nemocnici, přitom však úplně na svobodě nejsou. Pravidelně docházejíce do ordinací svých obvodních lékařů i ordinací specialistů podobají se propuštěncům z nápravných zařízení, na které zákon uvalil kuratelu povinnosti pravidelně se hlásit na nejbližší policejní služebně.
   Vysedávají v zasmušilých houfech na lavicích čekáren, s pohledy upřenými na bílé dveře, odkud se v nepravidelných časových intervalech vynořuje sestra. Tu se pak pokoušejí upoutat pohledy zvlášť upřenými, žadonícími a vemlouvavými. Aby si všimla. Aby zkrátila čekání, nudné a pramálo zajímavé. Aby umožnila odejít na pivo, na zahrádku, na mariáš. Na něco jiného než je čekání na předpis, na podpis nebo na injekci.
   Mezi těmito jedinci ani zdravými ani nemocnými jsou i tací, které nervózní posedávání v čekárnách nejenom otravuje, ale navíc i dráždí. Tací, kteří čas vysedáváním utrácený využívají k propočtům a odhadům, co se tím získává a co ztrácí. Ta ukázněnější část jejich mozků říká, že se za cenu toho ztraceného času získává zdraví. Jenomže jakási míň odpovědná area kdesi v hloubi mozkové šedi potměšile našeptává, že by se třeba bez čekání hned neumřelo. A že ten čas je vlastně něco, čehož hodnota je nepopiratelná, zatímco ono zdraví tu není jako takové, ale jenom jako možnost. Nic jistého.
   Z takových hádání mozku se sebou samým povstává nepokoj, projevující se jakýmsi záhadným svěděním hýždí, které jen s námahou potlačují nutkání sebrat se a zmizet. Z té čekárny. Jsem prostě toho názoru, že nucený pobyt v čekárnách lékařských ordinací podporuje u pacienta sklony k anarchismu.
   Napadá mne v té souvislosti, co kdysi napsal pražský psychiatr profesor Vondráček – Nejsem dost zdráv, abych si mohl dovolit lázeňskou léčbu.
   Myslím, že teď, po mnoha a mnoha letech, jsem pochopil, jak to pan profesor myslil. Nešlo o lázně jako léčebné zařízení. Měl na mysli to, že zvládnout nároky spojené se zdravotnickým úřadováním, které musí absolvovat žadatel o lázeňský poukaz, dokáže jenom člověk dostatečně zdravý. Člověk opravdu nemocný prostě na to nemá dost sil.
   Ani já se natolik zdráv necítím...

 

— Obsah —

 

Nekonečné v konečném

 V televizi komentují jednu z pyramidových her, zákonem údajně nepostižitelnou. Jinde jsou prý zakázány; Česko je, pokud jde o podobné záležitosti, zemí náramně liberální. Divočejší než Divoký západ. Země možností téměř neomezených – pro zlatokopy planých slibů a obchodníky s deštěm falešné informace. Ta nepostižitelnost zákonem se opírá o zcela průhlednou fintu, kdy se jako kompenzace vkladu účastníka hry – vedle příslibu podílu na zisku – nabídne několik manažerských příruček pochybné hodnoty. Úplně průhledná kamufláž podvodu – českému právu to však nevadí.
   Proč se vždycky znovu najdou lidé ochotní skočit na tenhle obehraný trik? Když už tolikrát naletěli nebo viděli naletět jiné? To je vidina zlata tak neodolatelná, že dokáže oslepit kritický zdravý rozum? Copak někdy někdo někomu něco dal jen tak – pro jeho krásné oči?
   Celá ta situace je přitom docela průhledná. Tahle hra, založená na principu geometrické posloupnosti, by byla docela v pořádku, kdyby se odehrávala v nekonečném prostoru a čase. Kdyby probíhala v nekonečném počtu kroků.
   Jenomže tak tomu není. Ve skutečnosti může těch kroků proběhnout jenom několik desítek, nanejvýš stovek. Pak se prostor dalších možných účastníků vyčerpá, možnosti se zaplní. Ve výsledné bilanci si zisk ze hry rozdělí několik málo těch, kteří ji začali a stojí na vrcholu pyramidy – a role těch ostatních se omezí na to, aby těm prvním jejich výhry zaplatili. Nic víc a nic míň.
   Vždycky to tak dopadne, protože to tak dopadnout musí. Každý gymnazista by si to měl umět spočítat. Vypadá to, jako by čeští zákonodárci z matematiky propadali.
   Říká se, že kdo není schopen poučit se z historie, bude si muset tu historii (totiž ty maléry, které historii převážně tvoří) znovu zopakovat. Platí to beze zbytku i pro účastníky pyramidových her. Tisíce byly napáleny, tisíce napalovány jsou a tisíce napáleny budou. Případně doběhnuty, podvedeny, okradeny. Podle toho, kterému slovesu dáváte přednost. Zákonodárné lobování, což je eufemismus pro podplácení příslušných činitelů ze strany pyramidových podnikatelů, se zdá být velice účinné. Usuzováno z platnosti zásady – Cui prodest – Komu to prospívá.
   Prostě – pyramidové hry jsou pyramidální podvod. Organizovaný jednoduše až prostince, měl by být odhalitelný každým průměrně inteligentním studentem. Zdá se však, že není.
   Často se složitě testuje a zašmodrchaně sociologicky mudruje o kulturnosti národa, jeho vzdělanosti, o účinnosti vzdělávacího systému, o schopnostech absolventů českých škol poradit si s životními problémy. Případ pyramidových her je příkladem z učebnice matematiky, který by si měl každý občan, který chce být považován za vzdělaného, umět vyřešit. Umět vyřešit – to přitom znamená, že by měl být schopen podrobit kritickému zhodnocení přirozenou lidskou touhu po rychlém zbohatnutí.
   Jsou poruchy vidění, kdy vada nemá svou příčinu v čidle vidění, ale spíše přímo v kůře mozkové. Člověk může být zaslepen a jako zaslepený může jednat, ačkoli vidět nepřestal. Ke své škodě.
   Dnešní doba podporuje odklon od racionality směrem k nekritičnosti a ne-rozumu. Bohužel. Je to tím horší, že také globálně působící mediální systém, totiž televize, tento proces podporuje. Absurdita je v tom, že hluboce propracované zejména přírodovědné vzdělávací programy se střídají se zmatenými bláboly soudobých šamanů, od kartářek a věštkyň přes horoskopy až po prolhané pohádky o rychlém zbohatnutí. Tohle je test vzdělanosti a kulturnosti národa v praxi – a podle jeho výsledku soudě v něm tento národ neobstál.

 

— Obsah —

 

Nemocí ke zdraví

 Prosím, neobracejte list! Nejsem blázen, ani provokatér – a tenhle titulek myslím vážně. Jde o zdraví, takže dokonce smrtelně vážně.
   Před nedlouhým časem upadl jsem do spárů choroby zvané mozková mrtvice. Poslušně jsem vykonával lékařské pokyny, spočívající zejména v ležení na zádech a polykání léků, sestřičkám sloužil jako jehelník při pouštění žilou, trénoval šilhání po zvlášť zajímavých částech jejich tělesné topografie a statečně vzdoroval pokusům rehabilitačních pracovnic o nápravu toho, co na mém těle po mnohá léta pokojně chátralo.
   Pak mne jednoho dne postavili na váhu – a já na její stupnici překvapeně odečetl cifru pouze dvoumístnou, na rozdíl od třímístných čísel, které mi tento pohled nabízel už drahný čas předtím. Protože patří k mému řemeslu poznatky zobecňovat, usoudil jsem, že by na seznamu metod léčících obezitu neměla chybět mozková mrtvice. Rozhodně se to zdá být metoda daleko úspěšnější, protože účinnější než různé pochybné diety.
   Na tom ovšem nezůstalo.
   Biochemické vyšetření parametrů mé krve (a že se toho na krvi dá změřit požehnaně) ukázalo, že se snížila má glykemie (poklesla hladina cukru v mé krvi, a protože nějakou chuť mít musí, soudím, že bych v případě napadení upírem tomuto chutnal spíš nahořkle, nakysle anebo zatrpkle), vylepšil se cholesterol a spousta dalších ukazatelů mého zdravotního stavu se normalizovala. A to jsem se ještě nezmínil o poklesu krevního tlaku, systolického, ale hlavně diastolického.
   Shrnuto a podtrženo – díky tomu, že jsem na půl těla ochrnul, že pajdám o holi a v postižené ruce unesu tak nanejvýš krajíc (v případě krajíce něčím zajímavým namazaného unesu dva) – jsem teď docela zdráv.
   Tento jistě žádoucí stav zdraví má, bohužel, jeden nežádoucí vedlejší účinek. Side effect. V mém případě je tento nežádoucí účinek nežádoucí dvojnásobně.
   Mám pořád hlad.
   Jedinec hladový, hladovějící, jedinec, jehož vnitřní, soukromě nastavená norma sytosti mívala vždycky poměrně vysokou hodnotu, se neustále musí se svým hladem dohadovat. Musí mu domlouvat – a v případě, že k domluvě se nedospěje, nastolovat totalitní režim, kdy se rozhoduje bez váhání a hlasování.
   Jenže – přesvědčujte protestující žaludek, že zdraví celého těla je prioritou před jeho individualistickými zájmy! Žaludek je orgán záludný a navíc na svou stranu snadno získávající orgány jiné. Co má pak chudák člověk dělat, když jsou skoro všechny součásti jeho osobnosti proti němu?
   Trochu to připomíná situaci senátu českého parlamentu, který taky skoro nikdo nechce a proti němu protestuje tím, že ho odmítá volit. A z postoje senátu vůči své neoblíbenosti by si člověk měl vzít příklad. Měl by vůči svým tělesným orgánům zaujmout pozici mrtvého brouka; tvářit se, že nic takového jako hlad neexistuje a že je všechno v úplném pořádku. Nebo jste někdy slyšeli některého senátora, jak říká – No dobře, když o mne nikdo nestojí, půjdu od toho?
   Podobně jako senát nedovolí svým nevděčným ne-voličům, aby zabránili jeho existenci, nesmí člověk dovolit, aby nesvědomitý a chamtivý žaludek poškodil jeho zdraví.

 

— Obsah —

 

Počítače a nepočítání

 Věda a technika.
   Už celá desetiletí hlásáme a nasloucháme hlásání teze, že technika se rozvíjí jako důsledek, jako produkt poznatků vědy, vědeckých teorií.
   Tohle tvrzení je hodně hrubé a jenom přibližné. Pokud tou vědou označujeme oblasti poznání jakou jsou fyzika, chemie a biologie, případně matematika, asi ta teze docela dobře platí. Ne ovšem důsledně jednosměrně – spíše jako proces s četnými zpětnovazebními smyčkami, kdy teoretické objevy vedou k technickému rozvoji a vynálezům, aby zpětně dokonalejší technika umožňovala i vědě jemnější měření. Poznání a technologie tak postupují a mění se v jakýchsi cyklech, po spirále.
   Jenomže věda, to nejsou jenom fyzika, chemie, biologie, vědy o Zemi a podobně. A matematika. Označení věda si nárokují desítky dalších oborů. Většina z nich vývoj technologií zjevně ovlivňuje jen docela málo nebo vůbec ne.
   Na rozdíl od této téměř neexistující zpětnovazební smyčky rozvojové spirály, její druhá, komplementární část se realizuje daleko plodněji.
   Příkladem může být výpočetní technika – která se už dávno nezabývá jenom počítáním. Počítače, jejichž název zakořenil dřív než historie v průběhu pár desítek let stačila ukázat, že půjde spíš o transformaci informace než o výpočetní úkony, pronikly během té doby do všech lidských činností, počínaje ústavy akademie věd až po prodej jízdenek na dráze nebo evidenci klientů pohřební služby. A to jsem vynechal polygrafii, kterou výpočetní technologie přestavěly od základů. Tyto základy přitom začínají na stolech autorů, kde se informace plozená jejich mozky transformuje do písmen, slov, vět a stránek v pamětích počítačů, aby se tamtéž zalomila a zformátovala podle záměrů technické redakce. Počítání veškeré žádné, nepočítáme-li počítání liter za účelem výpočtu honorářů a provozních nákladů.
   Computer Science, v jejíchž chromozomech se zkombinovaly geny matematiky a elektronického inženýrství, mění svými produkty tvář humanitních oborů, transformuje jejich pracovní metody, umožňuje provádět efektivněji to, co prováděly vždycky a navíc řešit úlohy, jejichž řešení bylo až donedávna mimo dosah možností.
   Konzumenty nových technologií se tak stávají oblasti lidských aktivit, které se doposud jakékoli matematizaci a formalizaci úporně bránily. Technologické objevy se vynořují na scéně společenských aktivit tempem nevídaným, přijímány bez odporu.
   K absurditám našeho světa patří, že technologie závratně zrychlující pokrok lidského vědění a poznání, zcela paradoxně podporují také matení myslí, to jest ne-vědění. Také pseudověda využívá počítač k sestavování databází ve světovém měřítku evidujících třeba setkání s mimozemšťany, výskyt UFO i průběh geopatogenních zón. Počítačovými sítěmi se šíří horoskopy, zprávy o nikdy neprověřených zázracích, o tajemných silách, které byly jen vytušeny a nikdy nebyly změřeny.
   Podobně jako lze dynamitu využít k trhání skal pro stavbu přehrady, ale i ke zničení sídla politického odpůrce, jako lze nožem ukrojit krajíc z bochníku, ale také podříznout jím krk tomu, kdo má být oloupen – také počítač jako produkt nejmodernější technologie může být zneužit. Nástroj tvoření se může stát nástrojem ničení, nástroj dobra nástrojem zla.
   Lidé dokáží velké věci – bohužel si však s nimi nedokáží poradit. Stavějí Babylonskou věž, aby si v průběhu stavby uvědomili, že se neumějí dohodnout, čemu má ta věž sloužit.
   Genialita tak jde ruku v ruce s naprostou pitomostí.

 

— Obsah —

 

Nerozhodné pohlaví

 Patřím k lidem, které rozhodování přivádí do rozpaků. Netěší mne, když se musím rozhodnout. Když si mám vybrat z předložených nabídek. Jsem už takový, že mne ze všeho nejdřív napadají stinné stránky mé volby. Že mne koupené boty budou tlačit, salám nebude čerstvý a v knížce bude chybět půlarch právě těch stran, na nichž šlo o to hlavní.
   Víc mne těší zakoupené kritizovat a domýšlet se nepříjemných důsledků takového nepředloženého činu.
   Několik desetiletí manželského soužití (s jedinou ženou) mne přesvědčilo, že v tomhle postoji k nakupování a v rozhodování s nákupem spojeném se lišíme. Dost podstatně. Dost podstatně na to, aby ženu přiváděla má nakupovací váhavost a neschopnost rázně se rozhodnout do varu. Ona totiž nakupování miluje. Samozřejmě tajně, nepřiznala by to. O to je její tajná vášeň opravdovější. V tomhle ji mám už dávno prokouknutou.
   Zobecňovat se má až po důkladném průzkumu. Odvažuji se však už na podkladě svých nesoustavných pozorování soudit, že pozitivní vztah k činnosti zvané nakupování je ženám vlastní, zatímco mužům spíše nevlastní. Rozhodně asi platí, že oč raději nakupují ženy, tím vlažnější poměr k této činnosti mají muži. Ovšem, možná je mé usuzování ovlivněno faktem, že převážnou část toho, co se kupuje, platí kapsy mužů.
   Snad to nějak souvisí i se vztahem obou pohlaví k věcem v procesu jejich stárnutí. Stárnutí těch věcí, aby bylo jasno. Můj vztah k věcem, jež mne životem provázejí, se časem upevňuje; zpočátku vlažný, postupně se otepluje. Své sako a kalhoty začínám mít rád zhruba v době, kdy mne má žena upozorňuje, že nastal čas je vyhodit. Jenomže právě tohle je čas, kdy moje sako a mé kalhoty se stávají integrální součástí mé osobnosti. Kdy už vím nazpaměť, co nosím ve které kapse. Kde mám díru v podšívce a kam nemám ukládat klíče.
   Teprve obnošené boty jsou řádně rozchozené a na nohy padnou. Už netlačí. Co tlačí, je má žena, připomínající, že odřená obuv se neslučuje s mou důstojností. Jenomže já, na rozdíl od ní, považuji padnutí bot za prioritu. Se svou důstojností se vždycky nějak gentlemansky dohodnu – ta mi puchýře na patách neudělá.
   Tajně si myslím, že má žena mne někdy podezřívá, že při mé nechuti k novým věcem bych – nebýt jejího blahodárného civilizačního vlivu – ještě dnes nosil plínky.
   Ženy milují věci nové, nablýskané a přesně tvarované, neobnošené a neochozené. Asi jim tolik jako nám nevadí odřeniny a otlaky. Muži – pokud se už musejí pro něco nového rozhodnout – dávají přednost tomu vybrat si novou ženu. To ovšem neříkám ze zkušenosti, jen tak platonicky uvažuji.
   Myslím, že tyhle rozdíly mezi mužským a ženským pohlavím mají své hlubší kořeny až někde v samotných základech mechanismu rozhodování. Kdo myslí, váhá. Rozhoduje uvážlivě, přemítaje o možných důsledcích alternativ rozhodnutí. Tak jedná muž. Žena se rozhoduje impulzivně, pod dojmem romantických představ o kráse vonící novotou. Kde muž vidí odřené paty, vidí žena kotník elegantně zvednutý vysokým podpatkem.
   Konec konců, příklad ukvapeného rozhodování nám podává příběh první lidské dvojice vůbec. Byla to Eva, která se rozhodla utrhnout jablko a taky ho pak utrhla. Adam v tu chvíli určitě váhal a přemýšlel. Možná o tom, kam odhodí ohryzek, aby ho Stvořitel neuviděl.
   Dopadlo to tak, jak to i dneska obvykle dopadá. Ona rozhodla – a on se následkům nevyhnul.

 

— Obsah —

 

Odsouzeni k nejistotě

 Sleduji jednu z mnoha diskusí, které se na této planetě vedou – o stavu věcí obecných a pro lidstvo významných. Diskuse je řízena moderátorem, tedy usměrňována, aby se držela zadaného tématu a nerozbíhala se do nezvládnutelné šíře.
   Mám přitom zvláštní pocit. Řečníci se do tématu zakusují z různých stran, zřejmě všichni vedeni zaujatou snahou prokousat se do jeho středu. Jenomže, jejich diskusní příspěvky se nestřetají; míjejí se. Snažím si ujasnit, v čem to vězí. Pokud mne můj dojem neklame, musí pro něj přece existovat věcné vysvětlení.
   Po chvíli sledování se mi začíná jasnit. Diskutující se míjejí, protože předmět diskuse je záležitost mnohorozměrná, mající mnoho stránek, zatímco řeč každého z nich se pohybuje v jediné dimenzi, kterou si řečník právě vybral. Která mu připadá zvlášť důležitá. Asi proto ten můj dojem, že se míjejí. Vlastně spolu nediskutují. Argumenty každého z nich se pohybují v jiném prostoru. Potkat se proto dost dobře nemohou.
   Já o koze, on o voze.
   A navíc, zatímco já zdůrazňuji, jak je kozí mléko zdravé, on mi kontruje poukazováním na dokonalou kulatost vozových kol, jejichž obvod je dán úplně exaktně vzorcem 2/r kde r je délka loukotě. S něčím tak přesným nelze přece polemizovat.
   Tohle je obecná metodologická záležitost. Souvisí s naším lidským způsobem vnímání a usuzování. Usuzujíce o světě, v němž žijeme, o tom, co je dobré a co špatné, co je lepší a co horší – srovnáváme. Politický systém PS1 srovnáváme s politickým systémem PS2 poukazováním na důsledky jeho uplatňování. HDP, ale také inflace, procento nezaměstnaných, dopad na životní prostředí, kriminalita. A my vlastně v takovém mnohorozměrném prostoru srovnávat neumíme. Rozhodně ne bez toho, že bychom tuhle situaci převedli na problém jednorozměrný tím, že každé dimenzi přiřadíme jistou váhu – a utvoříme něco jako vážený průměr. Vážený úhrn, vážené sečtení. Beroucí ohled na relativní význam jednotlivých dimenzí. To je ovšem námět k samostatné diskusi, v níž se povede spor o ony váhy. Ale teprve v takto transformované situaci jsme vlastně schopni začít srovnávat.
   Ostatně, i srovnávání, které je nám vlastní, které umíme, má svá úskalí. Každý ví, že pět je víc než tři. V jakýchkoliv jednotkách. Jenomže, jestliže těch pět jsme dostali jako výsledek nějakého měření, jak tomu obvykle bývá, těch pět vlastně není pět – ale pět plus minus něco. Každé měření má totiž svou chybu. Podobně ony tři. I tady byly naměřeny tři plus minus něco. A je-li chyba měření hodně velká, může se stát, že ony tři plus něco je víc než pět minus něco. I takové nehody se při docela prostinkém srovnávání stávají.
   Svět, který nám nabídl možnost žít, nás přitom stále udržuje v nejistotě. Jsme tvorové, v jejichž kultuře je nejistota jednou ze základních kvalit. Lidské civilizaci trvalo poměrně dlouho než existenci nejistoty rozpoznala a pochopila. Než si mohla být svou nejistotou jista.
   Věda má své nástroje, jimiž se s nejistotou vypořádává. Dokáže nejistotu měřit a odvozovat doporučení jak s ní žít. Jak žít s nejistotou v zádech.
   V každodenním životě, k němuž patří i diskuse, o níž jsem svou úvahu začal, to fackujeme všelijak. Myslím, že by bylo dobře v takových situacích si uvědomovat, že se pohybujeme v mnohorozměrném světě a že se naše argumenty v diskusi o světě docela přirozeně míjejí. Že naše gesta, třeba politická, jdou často do prázdna. Měli bychom mnohorozměrnost v našem uvažování pečlivěji kontrolovat. V zájmu nás všech, kteří břímě nejistoty neseme jako mateřské znaménko lidské civilizace.

 

— Obsah —

 

O humoru

 Na téma humor a o podstatě humoru bylo už napsáno mnohé, moudré i plytké, vážně i nevážně míněné. Takže mi budiž dovoleno na tuhle hromadu přihodit i své zrnko písku. Snad tam dopadne ze strany ne tak frekventovaně probírané.
   Protože humor považuji za něco, co se nedá získat vzděláváním a výchovou, co je součástí lidské osobnosti a co se – je-li člověku dáno – nutně projeví jako součást jeho přístupu k životu, dlouho jsem si představoval, že smysl pro humor je zakotven geneticky na některém ze dvaceti tří párů lidských chromozomů, na určitém lokusu, jako gen, toto schopnost kódující. Zřejmě na sex-chromozomu; to by vysvětlovalo, proč se mužský smysl pro humor projevuje tak rozdílně ve srovnání s humorem ženským.
   Nedávno ohlášené přečtení lidského genomu, ačkoli jde o zcela mimořádný výkon biologických věd, mi přinesl zklamání. V tom, že nebyl ohlášen žádný nález genu kódujícího smysl pro humor. Přitom by to bylo tak krásně jednoduché a přehledné, kdyby si mohl člověk nechat udělat test, v němž by mu vyšlo, že jeho organismus produkuje příslušného proteinu hodně nebo průměrně mnoho či vůbec žádný. V tom posledním případě by pak prostě přestal poslouchat vyprávění anekdot a při výběru četby by se soustředil na příběhy romantické a láskyplné, případně krváky anebo příručky podvojného účetnictví či karate.
   Tudy cesta k pochopení podstaty humoru zřejmě nevede.
   A tak jsem přesedlal z genetiky na neurofyziologii.
   Člověku i vyšším obratlovcům je vlastní schopnost hrát si. Zejména mláďata si osvojují dovednosti potřebné pro přežití v neúprosných podmínkách životního prostředí prostřednictvím her. Dokonce máme pro to výraz z této oblasti – kočkování.
   Specificky lidské pak je hraní se slovy, hraní si skrze slova. Lidé si dokáží hrát nejenom tím, že druhého povalí na zem – ale i tím, že si povídají, jak kdosi na zem upadl, protože zakopl. A při tom vyprávění se smějí až se za břicha popadají.
   Lidský humor se dá provozovat také tím, že si představujeme a vymýšlíme. Že jednou ze života odpozorovaný příběh modifikujeme, kořeníme ho novými detaily, které se nikdy nestaly. Že registruje žertovné momenty i v situacích, které samy o sobě vůbec žertovné nejsou. V situacích, které jsou vážné někdy i smrtelně. Ano, také na téma smrti se žertuje. Mezi anekdotami tvoří příběhy tohoto typu dost podstatné procento. Žertuje se na téma nemoci, což je téma samo o sobě veselosti na hony vzdálené. Neznám nikoho, kdo by se v ordinaci zubaře nahlas chechtal. Ale při americké grotesce, v níž se obr s plnovousem přetahuje s maličkým zubařem o svůj k extrakci odsouzený zub, se rád zasměje i ten největší posera, který se minulý týden na podobném křesle strachy klepal jako osika.
   Důvodem k žertování jsou i jiné smrtelně vážné situace související s namlouváním a manželstvím, s rodinným životem a soužitím generací, se sousedskými spory, soudními jednáními. Humor nachází své náměty na operačním sále i pitevním stole, ale taky v parlamentních jednáních. Žertuje se, zpravidla dost černě, dokonce i na bojišti, kde jde o život.
   Humor je schopen dodat odvahu ne snad k hrdinskému činu, ale k překonání hrůzy a nejistoty. Dobrý vtip nakypří půdu, v níž vězí naše životy, abychom se v blátě bezcestí neutopili. Dobrý vtip. Jsou tu však také omezení. Humor může být černý, dokonce velice černý, nesmí však ubližovat. Vysmívat se slabšímu a bezmocnému není žertovné, ale jen cynické a kruté. Humor nemusí být právě laskavý, nesmí však být nespravedlivý a zlý. Nesmí se chechtat hladovému a trpícímu.
   Demokratičnost humoru je v tom, že může existovat jenom zdola nahoru.

 

— Obsah —

 

O klesajícím přežívání některých lidských druhů

 S postupující civilizací se přežívání člověka jako biologického druhu nesporně prodlužuje. Očekávaná délka dožití, což je poměrně složitě konstruovaný demografický ukazatel, beroucí v úvahu stávající rizika přežívání čerstvě narozeného jedince v podmínkách dneška, nezpochybnitelně roste. Nejsme na tom sice u nás tak dobře jako v Japonsku nebo Švýcarsku a Skandinávii, nicméně v posledních letech jsme si i my polepšili. Snad je to tím, že žijeme zdravěji. Pokud jde o přežití, muži jsou na tom hůř než ženy. O dost hůř. Asi o pět let, v Rusku o deset. Podle mé osobní teorie je to tím, že ženy tvrději pracují než muži, což jim jde demograficky k duhu. Ženy jsou silnější, odolnější pohlaví – navzdory všem stávajícím názorům. Muži jsou křehčí, zranitelnější, protože složitěji uspořádaní. Tuhle teorii ovšem hlasitě zastávám jen tehdy, není-li má žena v doslechu.
   Protože ukazatel dožití se liší od země k zemi, od etnika k etniku, od rasy k rase – prostě od jedné společenské skupiny k jiné – zajímají se demografie a statistika o přežívání těchto specifických skupin. Vymezených regionálně, profesně i jinak.
   Vedle oficiálních statistik sledovaných celostátně i celosvětově, mám tu a tam i nějakou statistiku vlastní. A tak mi neuniklo, že zatímco lidské životy se jako celek prodlužují, některé části lidských životů se naopak zkracují.
   Příkladem je třeba dožití takového společenského druhu jako jsou zeťové a snachy – což jsou zájmové skupiny jiných společenských druhů, třeba tchýní.
   Zeťové a snachy se dnes ve svém společenském statutu často ani neohřejí. Než se jako zeťové a snachy pořádně rozkoukají a stačí spolu vyhotovit několik dítek, už zase zeti či snachami nejsou. Na druhé straně, abych byl spravedlivý, musím připustit, že se zkracujícím se dožitím zeťů a snach narůstá jejich počet. Počet týchž, v kategorii zeťů a snach se ocitajících. Platí tady zákon – Čím kratčeji, tím více.
   Vysvětlení není složité. Za tuhle košatou dynamiku společenské kategorie zeťů a snach může bující statistika rozvodů, která způsobuje, že... člověk se párkrát ožení..., jinak řečeno, vstoupí a vystoupí do a z této společenské kategorie za život několikrát. Nechybí ani rekordmani hodní zápisu do Guinnessovy knihy.
   Fenomén, o kterém uvažuji, má své dopady na statistiku jako takovou. Je to jev mnohé komplikující. Například formuláře, které člověk v průběhu svého života opakovaně vyplňuje.
   Kdysi vystačila skromná rubrika rodinný stav s možnostmi svobodný, ženatý, ovdovělý. To je minulost. Přítomnost a budoucnost je a bude v daleko podrobnějších položkách s alternativami... svobodný, ženatý ponejprv, ženatý opakovaně (dvakrát, třikrát, vícekrát, nehodící se škrtněte), rozvedený, dvakrát rozvedený, třikrát rozvedený, mockrát rozvedený.
   Na rostoucí statistice rozvodů bohatnou soudy a tloustnou advokáti, na zvyšujícím se počtu opakovaných svateb si mastí kapsy hoteliéři a cestovní kanceláře zajišťující svatební cesty. Kdekdo prodělává opakovaně honeymoon, což hrozí zvýšeným výskytem cukrovky (diabetes mellitus).
   Patří k mému řemeslu přemýšlet o příčinách jevů. Proč se přežívání zeťů a snach tak radikálně zkracuje? Dá se přijmout vysvětlení, že soudobé manželství je záležitost tak náročná, že ho lidé nedokáží prožít v jednom zátahu? Bez přerušení? Bez toho, že by si vzali oddechový čas? Jako při košíkové?
   A protože vedle hledání příčin jevu jsem povinen zajímat se také o jeho důsledky, napadá mne, že prostou extrapolací (což je základní metoda predikce budoucnosti jevů) vychází, že se doba setrvání ve stavu zeťáctví a snašství bude zkracovat k nule. Nakonec budou lidé vstupovat do manželství a vystupovat z něj týž den. Možná to stihnou dokonce bez převlečení.

 

— Obsah —

 

Opovážlivost a odpovědnost

 Někdy mne hlavní večerní televizní program po zprávách a po shlédnutí dalšího dramatického příběhu Bédi Médi, který nikdy nezklame, natolik znudí, že předčasně usnu. V takovém pádu se obvykle po půlnoci probudím; abych se nenudil sám se sebou, zapínám potichu znovu televizi.
   Táhne na třetí. Na utlumené obrazovce se vede diskuse o ekologickém zemědělství. Kamera střídá záběry z pracoven akademických ekologů v nažehlených sakách a ekologických zemědělců v zablácených holínkách se snímky pasoucích se a přežvykujících krav. Kontrast ke krajinné idyle obstarávají obrazy buldozerů shrnujících na hromady mrtvá těla ovcí a krav zabitých v kampani proti slintavce a kulhavce.
   Mladý ekologicky hospodařící sedlák říká větu, jejíž obsah mne zaujal: "Lidé začali znásilňovat přírodu taky tím, že krmili hovězí dobytek odpady z masa, masokostní moučkou. Kráva je přece býložravec. Tohle se muselo vymstít. Možná jsou nemoc šílených krav a další epidemie ve velkochovech právě trestem za tuhle opovážlivost."
   Uvedená věta není vlastně tvrzením. Spíše je otázkou k zamyšlení a úvaze. Opravdu se to dá nazvat opovážlivostí. Jenomže, na druhé straně, celá věda a výzkum jsou vlastně opovážlivostí an sich. Samozřejmě, i tam jsme nejednou šlápli vedle. Lidé už poznali katastrofické následky havárií chemických továren, aféru Contergan, kdy se po letech aplikace léku rodily poškozené děti, z rukou se vymkla řízená nukleární reakce v atomové elektrárně Černobyl.
   Přesto se věda principu opovážlivosti, který je jedním z jejích pilířů, nemůže vzdát. Přestala by být sama sebou. Třebaže tušíme, že se vynoří rizika další, možná mnohem hrozivější než byla ta zmíněná. Důsledky zneužití poznatků o lidském genomu, například.
   Řešení – samozřejmě nikoli absolutní – je asi v rozumném kompromisu mezi dvěma principy: opovážlivostí a odpovědností. Odpovědnost by měla vyvažovat rizika naší opovážlivosti tím, že bude pečlivěji než dřív a doposud odhadovat a propočítávat možné důsledky toho, co by se mohlo stát. Že na misku vah se při zvažování a rozhodování o strategii našeho jednání vedle ekonomických hledisek, nákladů a zisků, přihodí také možné důsledky třeba ekologické. Dopady na zdraví nejenom lidí.
   Mým řemeslem je matematická statistika podporovaná počtem pravděpodobnosti. Jsem proto povinen všímat si, že my, lidé, vnímáme jinak jev a jinak možnost jevu. Naše představivost nám dokáže v celé hrůze vybavit zkázu mostu hroutícího se do údolí. S lidmi, auty, možná vlakem – na jiné lidi, na domy, do řeky.
   Naše představivost je však podstatně chudší a omezenější, má-li nám představit možnost zřícení téhož mostu. Tu možnost vnímáme mnohem méně zřetelně. Není nám dáno, nemáme na to čidla. Rizika dokážeme lépe vypočítat než vycítit. Rizika jsou bez barvy a zápachu.
   To však nevyvrací fakt, že jsou. Že existují stejně reálně jako jevy samotné.
   Musíme proto prodloužit naše receptory vnímající nebezpečí, o něco, čím bychom vnímání rizik učinili citlivějším.
   A právě tím něčím je odpovědnost.

 

— Obsah —

 

Orel na slovo vzatý

 Slovo, tedy řeč, bylo tím, co z olysalých opic v procesu antropogeneze učinilo lidi – druh Homo sapiens sapiens.
   Slovo, které přivedlo naše prapředky až k našim prarodičům, rodičům i k nám, má však také svá úskalí. Skrývá v sobě a s sebou nese určitá rizika. Jako vlastně všechno, co s lidmi souvisí.
   Slova jako nositelé informace nám otevírají bránu do světa, jehož jsme sami staviteli. Do světa širého víc než oči dohlédnou a uši doslechnou. Do světa, jehož hranice limituje pouze bujnost naší fantazie. Hranice lidského světa jsou hranicemi představitelna. Dozírno nahrazujeme myslitelnem. Někdy dokonce vypočitatelnem.
   Slova jako nositelé emocí nám otevřela dvířka do zahrady poezie, literatury a umění vůbec.
   Slova znásobila kapacity mezilidské komunikace, podobně jako logaritmy znásobily výpočetní kapacity astronomů 16. a 17. století, mimo jiné i na stole Johanna Keplera u dvora císaře Rudolfa II. v Praze.
   Slova však dokáží pravdu poznaného nejenom pojmenovávat a předávat od člověka k člověku, ale také ji zatemňovat. Slova dokáží také lhát. A jsou to přitom vlastně pořád stejná slova – jako jsou to stejné cihly, ve stejných formách vytvarované a ve stejných pecích vypálené, ze kterých se postaví pilíře katedrály anebo zdi vězení.
   Našim dávným předkům, kteří nám zprostředkovali dar slova, jsme zavázáni povinností tento dar rozmnožovat ke cti jejich, naší i našich dětí. Když jsme se naučili používat řeči, měli bychom se také naučit pojmenovávat dobré a od něho odlišovat špatné, aby naše řeč objevovala řád věcí i událostí – ve vědě i v umění – ale i v životě občanském. To jest v politice.
   Dar slova byl nám dán aktem stvoření. Jeho vývoj, zakódovaný do algoritmů antropogeneze, má hodnotu stradivárek náhradou za vozembouch. Je proto povinností nás, kteří byli takto velkoryse obdarováni, abychom se svým darem nakládali s úctou a s respektem. A zejména s vědomím, že je to významná součást půjčky, kterou nám jest zhodnotiti a z jejíhož využití jednou vydáme počet.
   Ve slabikářích jazyka mateřského by se nedlouho poté, co dítko školou povinné zvládne stránky se slovy EVA MÁ MÁMU – MÁMA MÁ MÍSU, mělo setkat s jinými slovy, totiž ZNEUŽITÍ SE TRESTÁ.
   Hodnotu slova lze srovnat s hodnotou ohně, který lidem přinesl Prométheus. Myslím, že byl odsouzen k trestu klování jater hladovým orlem především proto, že svěřil lidem oheň ještě předtím než bylo zaručeno, že ho lidé nezneužijí k vypálení chrámu. A taky si myslím, že ty z nás, kdo zneužíváme daru slova ke zlému, postihne jednou trest podobný.
   Jenom si nejsem jist, najde-li se dost hladových orlů, kteří by tento nadlidský úkol pokárat nehodné lidi zvládli.

 

— Obsah —

 

O ševcích a jejich kopytech

 Peterův princip: Každý zaměstnanec v hierarchii instituce má tendenci postupovat až na úroveň své neschopnosti. Práci odvádějí ti, kteří úrovně své neschopnosti doposud nedosáhli (úroveň neschopnosti je dolní mez náročnosti, na niž už jedinec nestačí).
   Peterova věta: Po určitém čase má každá funkce tendenci být obsazena zaměstnancem, který na své povinnosti nestačí.
   (Peter L. J., Hill R.: Peter principle. Bantam Books, New York)
 
* * *

 
Každý uznává, že každý by měl dělat to, co umí. Právě to, zásadně to, nic než to. Bude-li pak placen za to, co dělá, bude placen za to, co umí. Placeny by tak byly zároveň dovednost i produkt této dovednosti.
   Každý se však rozhořčí, proč právě od něho by se mělo žádat takové omezení – aby dělal jen to, co umí. Tohle omezení považuje za evidentně neslučitelné s elementárními principy demokracie, garantující přece svobodu pro každého. Tak proč by ne i svobodu dělat i co člověk neumí?
   Přirozeně, že takové rozhořčení koření ve faktu nízkého platu. Aby si ho člověk vylepšil, zařizuje si věci tak, aby mu bylo zaplaceno i co jen předstírá. Oni předstírají, že nás platí – a my předstíráme, že pracujeme.
   Důvod postačující: Kdyby měl člověk dělat jen to, nač stačí, nevystačil by s platem.
   Proto je u nás tolik zfušovaného – parlamentem počínaje a laborantkou v nemocnici konče. Pan poslanec zasedá a myslí na věci firmy, v jejíž správní radě sedí. Laborantka klímá nad vzorky, a pokud neklímá, nahání čas, který potřebuje jako průvodkyně turistické kanceláře.
   Důsledkem je nedůslednost, šlendrián, zmatky a nedbalost jako standard, improvizace místo řádu a pravidel, nepořádek a neodpovědnost – jedním slovem česká Schlamperei, šlampáctví.
   Nezvládání úkolů se řetězovitě šíří, lavina nedodělků a nedostatků se nabaluje. Umělci chaosu hledají škvíry v kázeňských pravidlech a organizačních řádech, ruce ruce myjí.
   Bují filozofie – Proč by to najednou nešlo, když to vždycky šlo. Nějak. Třeba od desíti k pěti. Ale šlo. Konkurence není anebo je nesmělá a zakřiknutá.
   Jednou ranou se zabíjí sedm much, slouží se mnoha pánům najednou – mizerně, ale najednou, mizerně, protože najednou.
   Nikdo si nepřizná, že je fušer, nedouk a neumětel – zato si směle a důrazně stěžuje na fušerství, nedoučenost a neumětelství obecné.
   Tací jsme, já i ty, poslanec i laborantka. Nikdo ať nám nevypráví pohádky o ševci a jeho kopytě – když každý z nás je schopen sedět jediným zadkem na několika verpáncích a přidržovat se hned několika kopyt. Ne je držet – přidržovat se jich. Docela dobře sedět – alespoň dotud, dokud se bude platit za odsezení na verpáncích a ne za kvalitu ušitých bot; dokud bude u nás přípustné nedodělky okecat, případně zamlčet, a tam, kde jsou tyto méně snadno měřitelné, jejich existenci prostě popřít.

 

— Obsah —

 

O slimácích a lidech

 Příroda používá mnoho různých mechanismů, které mají zaručovat přežití biologických druhů. Dlouhé drápy, ostré zuby, jedovatá žihadla, rychlé nohy, mimořádná síla nebo velikost, nestravitelnost i ochranné zbarvení – to všechno k takovým mechanismům patří.
   Zdá se, že mezi těmito mechanismy jsou velice účinné zejména dva.
   Za prvé ten, kterým byl vybaven člověk – totiž rozum schopný zkoumat podstatu životních procesů a samotný problém přežití a následovně pak podnikat kroky ke své ochraně, k prevenci před riziky a k opravě poškozeného či nemocného organismu.
   Druhým velice účinným mechanismem je mimořádná schopnost plození, zajišťující rozmnožování příslušníků biologického druhu tempem, které dokáže nahrazovat ztráty jakkoli těžké.
   První z těchto strategií sází na zachování jedince, třeba poškozeného, pro druhou je cena jedince nepatrná; jde výhradně o přežití druhu.
   Individualismus proti kolektivismu.
   Samozřejmě, že toto dělicí kritérium nelze držet zcela důsledně. Také tam, kde si považují každého jedince, neztrácejí se zřetele zájmy celku. Ovšem, skrze tyto jedince. Ve druhém případě je role jedince takřka bezvýznamná. Jeho zájmy jsou součástí zájmu celku, jsou s ním zcela ztotožněny.
   V posledních letech jsou představiteli tohoto druhého typu přežívání slimáci.
   Pravdou je, že kromě obdivuhodné účinnosti rozmnožování jim do noty hraje i fakt, že jsou téměř nejedlí. V potravním řetězci jsou znamenitými strávníky, ale nevalnou potravou. Většině přirozených konzumentů plžů či mlžů nechutnají; jsou pro ně snad i jedovatí. Slepice si jich nevšimne. Údajně jimi nepohrdne ježek; jenomže kolik je slimáků a kolik je ježků?
   Protože slimáci škodí hlavně člověku, hubí je především lidé. Tvorové vládnoucí rozumem. Střetávají se přitom dvě strategie přežívání, obě osvědčené jako účinné.
   Skóre utkání zatím vypadá nerozhodně. Má žena denně hlásí pět set zahubených slimáků, slimáci hlásí, že jich neubylo. Já hlásím, že mé ženě dochází trpělivost.
   Je to zajímavé, tohle utkání dvou odlišných strategií přežití.
   Jeden na jednoho nemá slimák proti člověku šanci. Díky své schopnost za rok se pomnožit tisíckrát se vlastně ani jinak bránit nemusí. Člověku se nepodaří rozšlapat, posolit ani jinak zlikvidovat všechny. Jediné, co mu může účinně jeho boj vyhrát, je nápad jak přerušit rozmnožovací řetězec slimáčího rodu. Porazit slimáka na jeho nejsilnějším místě. Vyrazit mu tuhle úžasnou zbraň z ruky.
   Jenom tak získají zahradní jahody, saláty, okrasné květiny a dokonce i brambory šanci vyrůst, vykvést, dozrát a dostat se na kuchyňský stůl.
   Jednou se takový nápad objeví. Pokud do té doby nevytáhne příroda proti slimákům červenou kartu třeba mimořádného sucha. K lidské strategii založené na rozumu patří ovšem také hledisko ekonomické. Ten protislimáčí nápad musí být ekonomicky přijatelný, dostupný za nevelký počet haléřů za jednoho zahubeného jedince. Náklady na vyhubení slimáků nesmějí převýšit hodnotu těch zachráněných jahod, salátů, okurek, květin či brambor.
   Jinak ty slimáky lidé ponechají jejich osudu, doufajíce, že jednou nastane doba, kdy se požerou navzájem. Tohle uvažování je lidem vlastní.
   Vědí svoje ze své lidské historie.

 

— Obsah —

 

O splývání pojmů

 Sleduji večerní program české televize. Na obrazovce pobíhá upocená reportérka s mikrofonem v ruce a kameramanem za zády, v úsilí kontaktovat hlavní aktéry dramatu, které by docela dobře mohlo nést název Vykutálené drahokamy. Nikoli vykuté – ale vykutálené. Vykutálení jsou ovšem také ti, kteří na tyhle drahokamy v hodnotě stovek tisíců korun získávali od bank zástavní úvěry v hodnotě stovek milionů.
   Jak se zdá, české banky jsou zařízení velmi lidumilná. Půjčovaly a půjčují ochotně a rády, bez zdržujících vytáček a byrokratických kontrol skutečné hodnoty toho, co je předmětem zástavy. Za podmínky ovšem, že jde v té hře o vysoká čísla. České banky se odmítají ponižovat a dávat se urážet nějakými chalupnickými požadavky o úvěr na postavení obydlí za pár šupů. Dávají přednost práci ve velkém. Rády se rozmáchnou do světových gest. Finančně velkorysých gest. Ať to stojí cokoli. Ať na to praskne poslední šindel ze střechy a poslední kráva z chlíva. Když už není velkorysý český národ, české banky to napraví.
   Za několik málo let se českému bankovnictví podařil husarský kousek. Dokázalo sjednotit v jedinou sociální skupinu ty, kteří byli až donedávna považováni za sociální vrstvy vzájemně naprosto protikladné. Dokázali smířit nesmiřitelné. Dokázali učinit jediné z dvojího. Do jediné skupiny sloučilo bankéře a bankovní lupiče.
   Ve své literatuře faktu Malá doznání okresního soudce popisuje profesor Ota Ulč situaci českého politického vězně padesátých let, ze kterého vytloukli při výslechu přiznání – a on se odvážil postěžovat si soudci. Ten ho laskavě požádal o uvedení jmen těch, kteří ho týrali. Když vězeň odpověděl, že se ti, kteří mu vyrazili zuby a nakopli ledviny, zapomněli představit, byl soudruhem soudcem upozorněn, že jeho obžaloba může být rozšířena o pomluvu socialistické justice. S příslušnou trestní sazbou.
   Česká demokratická justice řádně dbá, aby nikomu nebylo ublíženo. Lidé odpovědní za ztráty miliard v bankách jsou nevinní, dokud se jim neprokáže úmysl krást. Ačkoliv podle všech zásad zdravého rozumu každý jev má svou příčinu a každá zlodějna svého zloděje – česká justice uvažuje jinak. Zdravý rozum a aristotelská logika pro ni neplatí. Má svůj vlastní rozum a svou vlastní logiku. Nutné je přiznání viny, možná i se slzami v očích.
   Nějak té právní vědě nedokážu porozumět.
   Jestliže ty peníze z bank zmizely a bankéři potrestáni nebudou ani nebudou muset ztracené nahradit, někdo potrestán přece jen bude. Místo nich. Potrestán bude občan. Ten, který přes děravou státní pokladnu na svých daních nahradí, co jiní rozkradli. Soudce, který blahosklonně krčí rameny odmítaje odsoudit bankéře, týmž gestem odsuzuje k trestu občana, který nespáchal nic. A kde je tady presumpce neviny? Jeho vinou je, že je pouhý občan. Což je měna, která platí dnes stejně málo jako platila kdykoli dříve.
   A tak v jedné nepříliš rozvinuté zemi ve střední Evropě jsou lámány světové rekordy v oboru zlodějství a rozkrádání. Princip přiznání, rozhodující faktor soudnictví v éře soudruha Vyšinského, platí pořád dál. Třebaže naruby. A nástupci soudců, kteří před pár lety blahovolně přecházeli praktiky vyšetřovatelů bitím a jiným mučením si vynucující přiznání k čemukoliv, dnes stejně blahovolně odmítají zavřít ty, kteří nejsou ochotni se přiznat, ačkoli mezi penězi přijatými a ztracenými stáli jenom oni. A místo nich bez uzardění odsuzují k náhradě vzniklých škod nic netušící občany.
   Říká se tomu právní kontinuita.
   Já tomu říkám pohrdání zdravým rozumem.

 

— Obsah —

 

O spojitosti

 Naše vnímání jevů a událostí okolního světa rozlišuje dvě výrazně diferencované situace: změny, k nimž neustále dochází, buď plynou anebo skáčou. Buď se mění plynule anebo skokem, od jednoho možného stavu k druhému. Buď se mění spojitě anebo nespojitě, diskrétně. Analogově nebo digitálně.
   Toto rozlišení se při podrobnějším všímání ukazuje být relativní. Tak třeba změny v čase, probíhající typicky spojitě a jako spojité našima očima vnímané, mohou být ve skutečnosti diskrétně krokovány. Toho využívá filmový záznam; zneužívá vlastně fakt, že našemu zraku nějakou dobu trvá než zvládne uchopit a zpracovat optický obraz – a když se mu předkládá série takových obrazů vhodně zvolenou rychlostí, oklamané oko informuje mozek o existenci spojitého pohybu. Oklamané oko oklame mozek – k všeobecné spokojenosti diváka onen mozek vlastnícího. Film se za sto let své existence změnil v mnohém; v tomhle základním principu nikoliv.
   Do dialektiky spojitosti a rozpojitosti vnesly nový vítr počítače. Během několika málo let jejich existence se ukázalo, že rozpojité se může ke spojitému přiblížit libovolně blízko, dokážeme-li zajít s oním diskrétním, digitálním vyjádřením dost daleko a tedy dost podrobně. Nástrojem takového procesu digitalizace spojitého je scan anebo fax. Ať se to někomu líbí nebo nelíbí, Monu Lisu lze převést (bez ztráty její identity) do dlouhé řady nul a jedniček, tedy čísel – a z ní kdykoliv zase převádět zpátky. Právě teď mne napadá, že by se mohl problém identifikace, zkoumání pravosti obrazu založit právě na tomhle: originál by se číselně digitalizoval – případně padělky by se snadno během několika vteřin odhalily porovnáním jejich číselného záznamu s číselným záznamem originálu. Neumím si představit, že by padělatel dokázal napodobit originál do všech číselně vyjádřitelných podrobností. Řemeslo odborných uměleckých poradců by tím bylo rázem vymazáno z lidské kultury: ztratilo by smysl. Já nevím – možná už to někoho napadlo přede mnou.
   Jsem v kontaktu s jedním internetovým nakladatelstvím. Nedávno mi nabídli, že by vydali jednu mou knížku, která vyšla v Melantrichu někdy před jedenácti lety. Když jsem se podivil, že by si chtěli na krk uvázat otročinu převádění textu do počítače (před těmi jedenácti lety se ještě knížka sázela tradiční technologií ze strojopisu), mávli rukou, pravíce – to přece převedeme do paměti scanerem! Kdepak ukládání po písmenkách. Došlo mi přitom, že kdybych dnes ztratil kontakt s vývojem počítačových technologií a po třeba pouhých deseti letech se zase do kontaktu dostal, bylo by to stejné jako kdyby se uprostřed Václavského náměstí objevil neandrtálec se svými pazourky.
   Poměrně důsledně zaujímá digitalizovaný, rozpojitý postoj legislativa. Zákon vymezuje, co se smí a co nesmí, co je dovoleno a co trestáno. A jak moc. Život však častokrát na příkladech demonstruje vágnost hranice právnických kategorií. Spravedlnost se do těchto kategorií nacpat nedá. Co je jednou přestupkem, je jindy trestný čin. Anebo zločin. Čin rasistický nebo ne. Zejména v případech jako je posuzování skutků nejzávažnějších, činů proti lidskosti, se hodnocení prováděná různými subjekty liší přímo závratně. Miloševič se prohlašuje za záchrance srbského národa; určitě v tom není sám. A haagští soudcové se mu snaží dokázat, že je masový vrah.
   Vinen či nevinen, guilty or not guilty – to je základní formulace soudních rozhodnutí. Je to rozhodnutí mající dvě ostře vymezené alternativy. Jenomže protože žádné důkazy mimo veškerou lidskou pochybnost vlastně neexistují, snaží se soudní systémy změkčit a životní realitě přizpůsobit toto rozhodování tím, že sestavují několik soudních instancí nad sebou jako stupně schodiště. Odvolací soudy, které by rozviklané kameny dláždící cestu ke spravedlnosti alespoň trochu zpevnily. Moc se jim to nedaří.

 

— Obsah —

 

Osvobozeni od morálky

 Zapíjím cikorkou suchý krajíc své pondělní snídaně, a místo másla, které mi ochránci zdraví zakázali, přikusuji k němu komentář rádia Svobodná Evropa. Téma je to k mým suchým soustům docela šťavnaté – korupce v Čechách.
   Diskuse porovnává strukturu korupce reálného socialismu se strukturou korupce v demokratické společnosti. Tehdy se podplácel dodavatel (nedostatkového zboží, materiálu, služeb); dnes jsou podplácenu úředníci, zejména státní, rozhodující o poskytování státních zakázek. Tehdy šlo o stovky a tisíce, dnes o statisíce a miliony. Dnes se krade daleko velkoryseji než dřív. Pokud jde o korupci a úplatky, stáváme se světovou velmocí – i podle mezinárodních statistik. Naším světem je ovšem především Balkán a Orient vůbec. Pokud nás západní Evropa opravdu hodlá přivinout na svou hruď, nasadí si tím pěknou veš do kožichu. Zkorumpovanou veš.
   Zkorumpovanost českých politiků a vysokých státních úředníků nahání vodu na mlýnské kolo komunistické agitace. Velice účinně. Skoro to vypadá, jako by byli tajnými držiteli příslušných partajních legitimací. A komunistickým pohlavárům stačí jenom přidávat krátkou větičku: Podívejte se, kdo krade víc – my nebo oni?
   Chruščov kdysi čas od času dal nějakého toho zvlášť podnikavého vysokého soudruha pro výstrahu zastřelit. V masovějším měřítku se to dělá i v Číně. Odsuzujeme to jako projev nedemokratičnosti. Proč se ale potom divíme, že lidé považují pojmy korupce a demokracie za synonyma?
   Systém, který si nedokáže s určitým jevem společenské patologie poradit, se stává podezřelým. Padá na něj podezření, že tato patologie systému nevadí, že je mu vlastní, že je pro něj něčím docela normálním. Že mu, tomu systému, vrostla pod kůži.
   Lidová zkušenost říká, že ryba smrdí od hlavy. A že je toho zápachu u nás požehnaně. Zdá se jako by na vládních úřadech a v malostranských palácích se okna nedala otevírat ze strachu, aby se snad nevysypala. Vzhledem k tomu, že nedávné rekonstrukce stály miliardu, je to věc podivná.
   Korupce není jev, který by se dal měřit přímo. Očekávat, že toho, kdo bere úplatky, přepadne lítost ve chvíli, kdy mu za nehty zůstane částka dostatečně vysoká, je trestuhodně naivní.
   Kdo lže, ten taky krade – říká přísloví. Úlohu premisy a důsledku v tomto úsudku je možno obrátit – Kdo krade, ten taky lže. Musí lhát, aby zametl stopy, aby zakalil vodu. Řekl bych, že korupce patří k hlavním zdrojům znečišťování společenské morálky. Stejně jako ničíme výfukovými zplodinami aut zdraví svých dětí a vnoučat, ničí korupce a bezostyšné lhaní politiků i úřadů morálku občanů. Roní-li představitelé politických partají slzy nad mizivou volební účastí občanů, prolévají slzy krokodýlí. Chování občanů je prostě reakcí na jejich vlastní chování. Kdo seje vítr, sklízí bouři. V tomto případě bouři nezájmu a občanské lhostejnosti.
   Řekl bych, že občanovo – Vlezte mi na záda! – vlastně politikům vyhovuje. Jistě, nepochybuji o tom, že by jim bylo milejší, kdyby je občan nadšeně chválil. S tím však ani ten největší optimista na české politické aréně nepočítá. Občanská lhostejnost jim vlastně vyhovuje, protože neohrožuje jejich výsady, pro které do politiky vstoupili.

 

— Obsah —

 

Počasí předpovídané a počasí žádoucí

 Z předpovídání počasí, ať už se o něm vyslovujeme jakkoli hanlivě, se stala věda. Fyzikální obor se vším všudy, s teorií i metodologií měření, a především s každodenními aplikacemi. Věda meteorologická.
   Ve srovnání s jinými vědami, třeba astronomií, kde jsou odborným obecenstvem kritizovány nanejvýš chyby měření, je meteorologie ve značné nevýhodě. V jejím případě se nekritizují jenom chyby, to jest nesoulad mezi tím, co bylo odpozorováno předem a taky předpověděno; předmětem nespokojenosti a kritiky obecenstva je také samotný obsah předpovědi, více méně bez ohledu na shodu předpovědi se skutečností.
   Jinak řečeno, kritizujeme, to jest nadáváme, že je jak je – není-li tak, jak chceme, aby bylo. Není to spravedlivé; na rozdíl od pekaře, kterému může málo vykynout těsto a špatně táhnout pec, takže rohlíky z pece vypadnou jako miniaturní brousky, meteorolog své tlaky a svá frontální rozhraní nevyrábí, ale jen registruje. A svého umu pak dále využívá k odhadu, jak bude – když ví, jak bylo a jak právě je.
   Lidé jsou uznalí jenom docela málo. Kdyby jim meteorolog sliboval bez ustání modré s nebe, snad by mu i odpustili, že právě lije a padají kroupy zvící holubího vejce. Možná by ocenili jeho dobrou vůli – zmýlit se přece může každý.
   Před stovkou let, kdy většina lidí ještě žila v intimním kontaktu s přírodou a kdy jim déšť nevadil jenom v botách a za límcem košile, kdy se ještě obecně myslilo na brambory a řepu, na sušící se seno a podesychající obilí – lidé určitě netoužili, aby bylo pořád slunečno a teplo na koupání. Věděli totiž, že počasí nesvědčící polním plodinám jim následně zvedne ceny chleba i piva.
   Lidé se koupali hlavně v potu tváře a docela samozřejmě si přáli, aby i v létě tu a tam zapršelo. Taky kvůli jeteli a možnosti naorat podmítky. Chtít, aby bylo pořád slunečno, by bylo nesmyslné.
   Ona i dnes roste řepa a brambory současně s tím, jak dozrává obilí, jenomže my měšťáci už jsme ztratili ten přírodní cit. Mouku nebereme ze mlýna, kam se z půdy zavezl pytel žita nebo pšenice a brambory si nakope za humny vlastní motykou zase jenom venkovan. A tak náš vztah k počasí zlhostejněl; přejeme si, aby bylo příjemně nám – a to ostatní ať si nějak pomůže.
   Jinak bych si neuměl dost dobře vysvětlit ty projevy lítosti předpovídačů počasí, jsou-li nuceni sdělit divákům, co jim meteorologové nadiktovali – že totiž nebude ani teplo ani slunečno. Pořád jsou ve mně ještě jakási rezidua mého venkovanství. A ta proti tomuto monotónně nesmyslnému přání hlasatelů protestují.
   Přát si, aby nebylo, jak je, protože se nám to právě nehodí, je hloupé. Pořád slunečno by být nemělo, už proto, že bychom uschli žízní. A člověk přece je, jak známo, živočich nitrovodní.

 

— Obsah —

 

Počítače na Malou Stranu

 K heslům dne patří pojmy automatizace, informatizace, komputerizace. Spousta životních algoritmů se upravuje tak, aby byly uchopitelné a zvládnutelné počítači. Grantové přihlášky, daňová přiznání, komunikace mezi zdravotnickým zařízením a zdravotní pojišťovnou – jen tak namátkou. Pomocí počítačů se odkrývá tajemství lidského genomu, komunikuje se na jakoukoliv dálku i šířku, a to nejen slovy, ale i v obrazech, rozvíjí se telemedicína, automaty za nás prozkoumávají planety sluneční soustavy i stav těch nejskrytějších lidských útrob.
   Vrtá mi hlavou, proč se nikdo nepokouší aplikovat tyto perspektivní přístupy v těch oblastech společenského života, které potřebují automatizovat víc než cokoli jiného. Dokonce víc než ona pověstná koza ono neméně pověstné drbání.
   Ano, uhádli jste.
   Mám na mysli oblast, v níž lidská činnost permanentně selhává, kde vyčlenění lidského faktoru se zdá být mimořádně naléhavým a naprosto nezbytným – nemá-li v několika málo letech dojít k totálnímu kolapsu.
   Jde o český parlament.
   Produkty, které tato společenská instituce ze sebe vylučuje, se ani dost málo nepodobají medu našich pilných včel – ale spíš bobkům našich neukázněných koz. Dalo by se jimi možná hnojit; používat je však jako zákony lze jenom za cenu ohrožení života.
   Já chápu, že poslance jejich činnost nebaví. Mne by také tak marné a smysl zřejmě postrádající konání deprimovalo – a v té deprivaci bych se asi také dopouštěl korupce, nechával se uplácet a plácal do televize nebo do novin nesmysly.
   Východisko vidím v automatizaci a komputerizaci činnosti parlamentu. V nahrazení lidí výpočetními systémy. Chce to, samozřejmě, nejdříve zpracovat expertní systémy, které by pak ty stroje aplikovaly v životním provozu. Hlavním problémem nebude ani tak to, popsat zákonitosti a pravidla řízení státu matematickými a logickými funkcemi – jako spíš odstranit ten letitý nános výjimek a úplatků, kterým se vznešeně a nepřesně říká lobbování.
   Tohle by mělo být zahrnuto jako priorita příštího volebního období.
   A když už se do toho úhoru radlicí zaryje, mělo by se to vzít z jedné vody načisto. Dosadit počítače nejen do obou komor parlamentu, ale i do vlády. A na soudy, kde to nefunguje taky.
   Touhle operací by se zároveň operativně odstranily vředy úplatků a nedomykavost sejfů tajných služeb, které jsou tajné jenom pro někoho.
   Lidský faktor je zřejmě třeba odstranit přednostně z těch činností, kde jde o lidi.
   Jako konstruktivní pesimista věřím, že lidstvo si dokáže poradit se vším, kromě jediného. Nedokáže si poradit samo se sebou. Můj návrh je optimistický v tom, že naznačuje cestu, jak z tohoto mnohaletého svrabu konečně ven.
   Nejen do Evropské unie.
   Mezi lidi vůbec.
   Kdysi jsem byl ve školách vzděláván o tom, jak došlo k polidštění opice. Prý prací.
   Chtěl bych dnes – jako projev mé vděčnosti za poskytnutí tohoto poznatku – informovat mladší generace o možnosti polidštění lidí.
   Chce to počítače a expertní systémy, které by zbavily lidi trapné a nebezpečné nudy dosavadního primitivního vládnutí a parlamentarismus postavily na objektivní ne – lidský základ.

 

— Obsah —

 

Pod knutou zdvořilosti

 Mám mezi svými přáteli a známými i takové, kteří si pečlivě vedou záznamy o tom, kdy se kdo z jejich přátel a známých narodil (za účelem výpočtu data narozenin) a kdy mají jmeniny neboli svátek. Tito mí svědomitostí, spolehlivostí a zdvořilostí oplývající přátelé a známí jsou permanentní výčitkou mé nedbalosti a nezdvořilosti. Já si totiž pamatuji s vypětím celé své paměti jen tak tak datum vlastních narozenin – a kdyby mi ho občas nepřipomněli lidé kolem mne, asi bych se bez podobné znalosti docela dobře obešel.
   Člověk jako já, neschopný vést si příslušnou evidenci, se nachází v neustálém stresu ze zpráv, co kdy kde zase prošvihl, zanedbal a pokazil. Chodit pilně blahopřát sice poněkud podražuje životní provoz (kytky a láhve nejsou zadarmo), na druhé straně však se zvyšuje pravděpodobnost, že se blahopřející setká v houfu dalších taky vinšujících s někým, kdo bude pro něho s výhodou použitelný i do budoucna. Znám dokonce případy, kdy takoví dva blahopřání hojně provozující jedinci našli v sobě zalíbení a vzali se. V takové rodině se pak s blahopřáními zřejmě netrhnou dveře.
   Nás bylo doma v dobách mého dětství hodně. Moc na to, aby se kdeco slavilo a připomínalo. Takže je pochopitelné, že moje výchova v tomto ohledu poněkud zaostala – a pozdější blahodárný vliv mé ženy nebyl zase natolik blahodárný, aby překonal mou vrozenou lenost.
   Třebaže nejsem žádný lev salonů, přece jen se mi tu a tam výčitky mé ženy ve věci nezdvořilosti jejího muže zadírají pod kůži. Nijak si na tom nezakládám, že jsem považován za nezdvořáka, balíka, burana a neotesance. Vím, že s Guthem-Jarkovským geneticky spřízněn nejsem; nechci však být pokládán za posledního neandrtálce, který nějakým omylem přežil z minulé doby ledové.
   A tak jsem věnoval noci, kdy spánek nepřicházel, přemýšlení o tom, jak bych svou společenskou prestiž upevnil a pozvedl reputaci své zdvořilosti.
   Konečně jsem na to přišel.
   Teď už vím, jak se dá moje nevalná pověst napravit.
   Když si nedokážu pravidelně vzpomenout, kdy má kdo co (myslím narozeniny nebo jmeniny), vyřeším to tak, že jim pošlu svá blahopřání na pár let dopředu. Něco jako prevenci nezdvořilosti. Na jednom lístku, mohlo by se to prefabrikovat, na nějakých pět, deset let dopředu, svým přátelům a známým povinšuju dobré zdraví, životní úspěch, případně boží požehnání. Anebo ještě lépe! Vlastně se to dá zařídit i tak, že se to naprogramuje do počítače a pak se ten gratulační lístek sám odešle v příslušný den. A bude to!
   Nadšen svou vynalézavostí jsem usnul spánkem spravedlivých a probudil se až k obědu. Byla totiž sobota.
   Ještě plný nadšení jsem se o ně podělil se svou ženou. Podívala se na mne nedůvěřivě, chladně a bez nadšení.
   A to si myslíš – pravila odměřeně – že vdovy po tvých předčasně zesnulých kamarádech ti budou nějak zvlášť vděčny a ocení, když jim ještě několik let po smrti jejich manželů budou docházet tvé lístky s přáním dobrého zdraví?
   Tak vidíte.
   Ženy nedokáží mít smysl pro racionalitu ani v záležitosti tak triviální jako jsou nějaká blahopřání. I v takové věci zůstanou konzervativní – a nepředěláte je...

 

— Obsah —

 

Pokaždé to nevyjde

 Jednoho dne přichází ke svému knězi dáma a povídá: "Otče, mám problém. Koupila jsem si dva papoušky, samičky, které umějí říkat jenom jediné."
   "A co říkají?" ptá se kněz.
   Dáma zčervená rozpaky: "Říkají – Ahoj, my jsme lehké holky! Nechcete si s námi zašpásovat?"
   "Taková nemravnost," rozhořčil se kněz a pak se na chvíli zamyslil. "Poslyšte, možná bych vám ten problém pomohl vyřešit. Sám mám taky dva papoušky, samečky, které jsem naučil modlit se a říkat si v bibli. Přineste své dva papoušky ke mně a dáme je do klece dohromady s mým Frankem a Jobem. Mí papoušci mohou naučit ty vaše modlit se a odříkávat zbožné texty a vaši papoušci se tak jistě odnaučí... ta hrozná slova... za chvilku."
   "Děkuji vám," odpověděla ta dáma. "To by mohlo být docela dobře to pravé řešení."
   Příštího dne přinesla oba své papoušky do knězova domu. Když ji pouštěl dovnitř, uviděla jeho dva papouščí samečky, jak se uvnitř klece modlí růženec. Udělalo to na ni velký dojem; bez váhání šla a pustila své dva papoušky do téže klece.
   Za pár minut začaly papouščí samičky unisono vykřikovat: "Ahoj, my jsme lehké holky! Nechcete si s námi zašpásovat?"
   Nastalo užaslé ticho. Pak se první vyjevený papouščí sameček podíval na druhého a povídá: "Honem dej pryč ten růženec, Franku. Naše modlitby byly vyslyšeny!"
   Dva papoušci, e-mail z Fresna, Cal.
 
Lidské uvažování se někdy ubírá stejnými cestami, přestože se ty uvažující mozky nacházejí na opačných koncích světa, uvažování se děje v rozdílných jazycích a uvažující subjekty žijí obklopeny naprosto odlišnými ideologiemi.
   V souvislosti s touto americkou anekdotou se mi vybavila jiná, pocházející z někdejšího sovětského prostředí.
 
Nataša si stěžuje Máše, že by si potřebovala ušít šaty – ale nemůže, protože nemá šicí stroj.
   Máša se diví: "Proboha, Natašo, vždyť vy oba, s tvým manželem Sašou, pracujete v továrně na výrobu šicích strojů! To si nedokážete poradit? Když každý den po šichtě vynesete přes bránu po jedné součástce, do dvou měsíců musíte mít všechno pohromadě! A pak už stačí někdy o víkendu to zkompletovat!"
   Nataša se škrábe za uchem a rozpačitě odpovídá: "Ale jo, Mášo, to nás taky napadlo. Už jsme takhle vynesli všechny potřebné součástky dokonce dvakrát."
   "No a kde je tedy problém?" ptá se Máša.
   Na to zase Nataša: "Problém je v tom, že po sestavení nám z toho vždycky vyšel lehký kulomet!"
 
Prostě, pokaždé to nevyjde.

 

— Obsah —

 

Po ovoci jejich poznáte je...

 Heslem vepsaným na praporu soudobé společnosti, která chce být na výši doby, je – výkonnost. Ukázalo se, že k dosažení vysoké výkonnosti je nezbytné dovést odpovědnost za výkon až na úroveň jednotlivce. Jedním z přesvědčivých důkazů uskutečnivších se v rozměrech stamilionových společenských celků se stal krach socialismu s jeho konceptem kolektivismu a následné neodpovědnosti, jimž otevřely dveře odmítnutá materiální zainteresovanost a důraz na abstraktní principy socialistického vlastenectví. Výkonnost je prostě spojena se zásadou: Dáš – Dostaneš.
   K heslu výkonnosti jsme se přihlásili po převratu v roce devětaosmdesátém i my. Ne že by k výkonnosti režim reálného socialismu nenabádal – bohužel, tohle nabádání bylo jenom slovní, nepodepřené organizačními opatřeními pobídky k vyšší výkonnosti.
   Jenomže se záhy ukázalo, že přihlásit se k heslu výkonnosti ani dnes ještě neznamená něco pro vyšší výkonnost skutečně udělat. Samozřejmě, tam, kde se dostal podnik do soukromých rukou (a nebyl bez zaplacení obratem prodán, začachrován a rozkraden s tím, že s nakradeným privatizující takyvlastník utekl do zahraničního bezpečí), odpovědnost byla nastolena. Vlastník věděl, že nebude-li výkonný, nebude mít – a možná přijde i o to, co do hry vsadil.
   V rámci onoho Jenomže... zůstalo všechno při starém v podnicích i nadále státních, zpravidla někdejších gigantech, ale i přirozeně státních, jako jsou školy, velké nemocnice a úřady. A samozřejmě ministerstva a parlament.
   Jistě, můžete mi namítnout, že házím do téhož koše jablka a hrušky. Z jistého úhlu nazíráno, není však tahle námitka opodstatněná.
   Tím úhlem nazírání je právě odpovědnost za výkon. A tento problém zůstává stejným ve škole, ve státní nemocnici, v úřadě i v parlamentu. Nikdo nenese odpovědnost za výkon, protože výkon samotný je definován a vymezen jenom mlhavě, nekonkrétně a v nejasné vazbě na náklady s výkonem spojené.
   Nejmarkantnější je to v případě parlamentu.
   Instituce, která by měla být příkladem, vzorem racionálního řízení a chování pro všechny ostatní, je příkladem odstrašujícím a nanejvýš odpudivým. Kdyby majitel dílny řídil svůj podnik tak, že by předem, nezávisle na výkonu a produktivitě práce, stanovil svým podřízeným blahosklonně platy a odměny a sobě i své rodině velkoryse naordinoval blahobyt, asi by nepřežil ani první kvartál. Zkrachoval by.
   Jenomže parlament zkrachovat nemůže, přestože se chová právě takhle.
   Ještě jsem neslyšel, že by se někdo z poslanců pokusil zhodnotit kvalitu produktů instituce, v níž zasedá. A učinil tak v souvislosti s výší příjmů svých i vážených kolegů a kolegyň. O platech se nemluví v souvislosti s výkonem, ty se prostě nasadí a posléze zvyšují.
   Ještě jsem neslyšel, že by se poslanci přihlásili k odpovědnosti za neúspěchy této země, kterých je nemálo. Česko dnes není zemí výjimečnou; není zajímavou ani ve skromném rámci střední Evropy.
   A nebude jinak, dokud poslanci nezačnou uvažovat o své zanedbatelné výkonnosti v konfrontaci se svými tomu neodpovídajícími požitky.

 

— Obsah —

 

Poslední sklenka

 Poslední sklenka se podobá první lásce. Zatímco první láska je probouzena smysly a vášnivostí srdce, poslední sklenku přikazuje strohá střízlivost doktorů. Oběma společné je to, že se na ně obtížně zapomíná.
   O své první lásce nebudu psát. Ať si každý laskavě dosadí do řádek tu svou. Ostatně, asi nebude v tomto ohledu interindividuální variabilita nijak velká. První lásky se jedna druhé dost podobají.
   Řekl bych, že ve věci poslední sklenky je situace podstatně pestřejší.
   Začněme abstinenty zcela důslednými. Jsou mezi nimi (alespoň teoreticky) tací, kteří alkohol nikdy nevzali do úst. Leda jako dezinfekci. Jejich poslední sklenka je zároveň první a přitom neexistující, nikdy nenaplněná, virtuální.
   Běžný mužský se občas napije. Zpravidla do té doby, než mu lékařské rozhodnutí přikáže DOST! Než ho varuje tak hrozivě, že mužský poslechne. Jak říkají Irové – I když je člověk dobrý křesťan a rád by se dostal do nebe, není důvod, aby tam spěchal.
   I mně se dostalo takového varování. Dobře se na ně pamatuji. Jednak to bylo docela nedávno a za druhé, já se v dobré společnosti rád napil.
   Na nemocničním lůžku má člověk dost času, aby o lecčem popřemýšlel. Aby si v hlavě jako v archivu porovnal, co do ní až dosud jen tak halabala ukládal. A tak ho napadne taky tohle.
   Svou poslední sklenku, byla to slivovice, jsem vypil pár dní předtím než mě zasáhl blesk mozkové cévní příhody, v ateliéru sochaře profesora Zdeňka Přikryla. Domlouvali jsme se tehdy, že bych pro sbírku veršů mohl použít několik jeho sochařských kreseb – a vybírali jsme je. Při té sklence. Kdežpak by mě bylo napadlo...
   Slivovice to byla výborná, moravská rodem a určitě měla nějaký příběh svého vzniku, jak se do té láhve a Zdeňkových rukou dostala. Jenomže, na ten už si nevzpomínám.
   Na přebal jsem se rozhodl dát nikoli kresbu, ale fotografii, která se mezi kresby nějak dostala. Zachycovala ruiny jistého rozpadlého řeckého chrámu – a mně připadalo, že se hodí k zamýšlenému titulu knížky – Důchodní deník.
   Rukopis i s grafickými předlohami jsem odevzdal. Za pár dní mi volali z nakladatelství, že se jim můj záměr moc nelíbí a navrhovali na přebal dát jednu z těch kreseb místo fotografie. Že prý to líp vyjadřuje charakter těch veršů.
   Neodporoval jsem a zařazení kresby na přebal jsem schválil. Bylo na ní torzo muže, bez rukou a s nohama připomínajícíma dřevěné protézy. Trochu jako kapitán Achab z Melvillova Moby Dicka.
   Nikdy jsem nijak nevěřil na Osud ani na zvláštní setkání Náhod. Události příštích dnů však můj postoj trochu zviklaly.
   Když jsem začátkem tohoto týdne v tiskárně výtisky své knížky přebíral, podepisoval dodací list a vysvětloval, kam mi mají balíčky do auta odnést, napadlo mě, že ten muž na oné kresbě z přebalu jsem vlastně já. Nemám sice protézy a mám obě ruce, jednu však ochrnutou a ve druhé hůl, jíž podpírám svou ochrnutou levou nohu.
   Tu kresbu vybrala paní redaktorka opravdu případně.

 

— Obsah —

 

Poučovat jiné

 Patří k lidské povaze hlásit se k těm příslušníkům vlastního kulturního klanu, který proslul. Rádi si přihříváme svou vystydlou polívčičku a vlastní zimomřivě zkřehlé sebevědomí na výsluní něčí proslulosti. Tento zdroj tepla však stejně hbitě opouštíme, jakmile schopnost jeho tepelného vyzařování klesne.
   V době nynější se tak národ pyšní svými hokejisty. Domýšlím se, že juchaje a popíjeje na náměstích prožívá opojný pocit brankáře svírajícího zachycený puk (teď už se tomu, myslím, říká jinak) ve své rukavici.
   V dobách, které už máme šťastně (nebo snad nešťastně?) za sebou, jsme takhle adorovali Mistra Jana Husa (ačkoliv nikoho ani nenapadne přečíst si některý z jeho spisů), Karla Havlíčka (poté, co umřel po návratu z Brixenu, kam mu na jízdenku přispěla také udání českých vlastenců po revoluci v roce 1848 rychle vystřízlivěvších) a třeba TGM (v bezpečí 1. republiky).
   Ke konstantám mezi objekty české adorace patří Jan Amos Komenský. Učitel národů. Cynicky podotýkám, že mne moje zahraniční zkušenost nepřesvědčila, že by ty národy o tom moc věděly. Navíc ti, kterým jméno Comenius něco říkalo, zpravidla netušili, že to byl Čech nebo Moravan.
   V oblíbeném a úspěšném televizním seriálu Nikdo není dokonalý jsou lidé žádáni, aby rozpoznali smysl vybraných pojmů. Aby je identifikovali a zařadili do širších souvislostí. Aby vysvětlili jejich obsah.
   Myslím, že jméno Komenský by se asi skoro všem vybavilo. Zároveň si však myslím, že by skoro nikdo nedokázal to jméno naplnit obsahem – to jest vybavit si, oč vlastně Komenský svým životem a dílem usiloval. Nejde mi o znalost názvů jeho knih. To není to hlavní, třebaže se to ve škole žákům takhle prezentuje. Zajímalo by mne, zdali přežila v paměti a ve vědomí adorujícího národa nějaká myšlenka adorovaného. Alespoň ta základní.
   Nevím, má-li smysl mluvit o něčem jako je národní povaha. Spíše si myslím, že to smysl nemá; v dostatečně rozsáhlém společenství lidí, to jest v každém civilizačním či kulturním okruhu, se najdou lidé všech typů a druhů, od andělů až po ďábly, dobří i zlí, přející i závistiví, moudří i hloupí.
   O jedné vlastnosti, dost často se v Čechách i na Moravě vyskytující, bych však věděl. Snad je tahle vlastnost právě jakýsi pozůstatek, reziduum onoho pocitu, že jsme národem, kterému učitel národů odněkud shora pořád ještě fandí.
   Je to vlastnost poučovat jiné – bez ohledu, jak je poučovatel sám na tom ve vztahu k předmětu poučování. Takové počínání se dá modelovat situací chalupníka, kterému sice teče děravou doškovou střechou chalupy až do postele – který však místo shánění nových došků pilně na návsi nebo na náměstí poučuje své spoluobčany o tom, jakou architekturu by měla mít novostavba plánované radnice.
   Řekl bych, že v tomto smyslu se cítí být dědicem odkazu Jana Amose každý druhý z nás. A nemusí jít vždycky o doškovou střechu a architekturu radnice. Za tyto proměnné lze dosadit i mnohé jiné.

 

— Obsah —

 

Povinnost hledání řádu

 Ve své poslední, nedokončené knížce Život a dílo skladatele Foltýna, při jejímž psaní mu pero z ruky vyrazila smrt, uvažuje Karel Čapek na posledních stránkách o povinnosti umělce usilovat o hledání a nalézání řádu v chaotickém víření vjemů, postřehů, myšlenek a nápadů, které jsou jimi třeba jen zdánlivě.
   Už před mnoha lety, kdy jsem svou životní dráhu ve službách Náhody jako statistik začínal, mne tyhle Čapkovy úvahy upoutaly. Zaujatě jsem uvažoval, jak věrně a výstižně to, co deklaruje jako úkol umělce a umění, je přenosné na situaci badatele, vědy a výzkumu.
   V umění i vědě jde – v jistém ohledu – o totéž. Obojí je poznáváním sui generis, svého druhu. To, čím se věda a umění liší, snad nejvýstižněji vyjádřil Victor Hugo: Umění – to jsem já. Věda – to jsme my. V tom je ten rozdíl: věda hledá objektivně, univerzálně platné, zatímco umění hledá řád v duši, mysli a představách jednotlivého svět vnímajícího subjektu. I v tom je jistě mnohé, co platí univerzálně. I v našem individuálním vnímání a nazírání je mnoho společného. Ale to jednotlivé je nepotlačitelné, má své právo být, nazírat a vidět. A uchopovat. Také tohle je součást řádu univerza.
   Hledání řádu v tom, co nám naše smysly a měření našich přístrojů poskytují, je součástí naší lidské odpovědnosti. Je neodpovědné rozmělňovat to, co vnímáme, v nezávazném tlachání a v nezávazné hře se slovy. Je logika věcí a logika racionálního usuzování; nerespektovat je znamená pohrdat odkazem největších duchů minulých věků. Do tohoto požadavku se vejde i humor, který v maximální míře využívá holografického principu, který je naší mysli vlastní.
   Požadavek přesnosti je respektován, dokážeme-li zachytit podstatu vnímaného a hodnoceného jevu metaforou, anekdotou, ve zlomku skutečnosti. Kapka ranní rosy dokáže někdy zachytit obraz celého světa.
   V tomto anekdotickém, metaforickém smyslu může být posuzována a přímo měřena přesnost poezie. Výpovědní hodnota básně. Výstižná metafora je onou kapkou vody na stvolu rozkvetlé kopretiny, která sděluje to podstatné a vyvolává pocit, který je dobré vyvolat.
   Každý učitel jazyka mateřského ví, oč těžší je hodnotit kvalitu stylu písemného projevu žáka než posuzovat úroveň gramatiky jeho projevu. Gramatika a její požadavky jsou popsatelné systémem pravidel. Systémem v podstatě vyčerpávajícím. Pro styl to neplatí. Pro ten podobná pravidla nejsou. Hodnocení stylu, posuzování nápaditosti projevu je záležitost subjektivního vkusu, záliby, je to záležitost výrazně fuzzy. Rozmazaná, neostrá, mlhavá. Přesto však není odpovědnost tohoto hodnocení menší než hodnocení kvality snadněji měřitelné. Je to prostě náročnější – a proto tím víc zajímavé. A odpovědné.
   V mém řemesle aplikujícího matematika se setkávám s problémem, jak vysvětlit chování jedné veličiny z chování veličin jiných. Jedno z druhého. Statistika při hodnocení a vysvětlování jevů odkládá informaci identifikující jednotlivé subjekty. Zajímáme se o to, co platí univerzálně, obecně. Pro kohokoliv. Chceme najít souvislost toho, co je nesnadno přímo měřitelné s tím, co je dostupné snadněji. Jde nám o poznání zákona.
   Ten zákon, bude-li nalezen, má tím větší hodnotu, čím menší je počet parametrů, které daný jev vysvětlují. Není totiž problém vysvětlit cokoli, mám-li neomezené možnosti měření. Hodnota teorie je tím vyšší, čím menší počet předpokladů dokáže věc vysvětlit. V tom je podstata řádu – našeho lidského řádu, usilujícího pochopit a uchopit záměr Stvořitele.
   Možná je to opovážlivost až drzá, ale rád bych, kdyby doktor Karel Čapek, pro mne intelektuální autorita par excellence, se mnou mohl souhlasit nejenom díky své shovívavosti.

 

— Obsah —

 

Právo bez rozumu a rozum bez práva

 Aby se předešlo zavedení víz mezi Českem a Velkou Britanií, dohodly se vlády obou zemí, že se kontroly Čechů hodlajících vycestovat do Velké Britanie zavedou už na Ruzyni, kde je budou provádět britští imigrační úředníci. Tím se má předejít případům, kdy na londýnském Heathrow bude cestující Čech shledán osobou ve smyslu britských zákonů nežádoucí a jako takový bude nucen odletět zpět. Opatření rozumné v tom, že se ušetří: pasové kontrole práce a cestujícímu náklady za zpáteční letenku.
   O peníze šlo i jinak. Ti, kteří by do Velké Britanie nebyli vpuštěni teprve rozhodnutím imigračního úředníka v Londýně, by získali jistý provizorní statut čekatelů na vyřízení azylu a museli by být živeni na náklady poddaných Jejího Veličenstva britské královny. A poplatnictvo dalo jasně najevo, že s tímto způsobem využití svých daní nesouhlasí.
   Tolik předehra.
   Čeští Romové se cítí dohodnutým opatřením o ruzyňské kontrole diskriminováni a dotčeni ve svých lidských právech. Tuto diskriminaci dokazují odvoláváním se na statistiku výsledků dosavadních kontrol. Mezi těmi, kterým už byl vstup do Velké Britanie na Ruzyni zamítnut, jsou (téměř) výhradně Romové, zatímco mezi těmi, kterým byl vstup povolen, (téměř) žádní Romové nebyli.
   Jasný důkaz diskriminace.
   Kvalita pudingu se pozná tím, že se tento ochutná. Diskriminace skrze zákon se rozpozná a prokáže tím, že se sestaví statistika důsledků podle zákona provedených rozhodnutí.
   A je to. Opravdu je to tak?
   Jsem statistik. Přestože na britské ostrovy právě cestovat nehodlám, byl jsem touto úvahou zaujat.
   Strana obviněná z rasismu prohlašuje, že rasismus neprovozuje, poukazem na to, že se všemi, kdo se na ni obracejí, zachází stejně. To, že jejich nerasistické síto rozděluje žadatele na Romy a ne-Romy, je prostě výsledkem naprosto objektivního procesu posuzování, podle toho, jaké poskytují záruky, že ve Velké Britanii nezůstanou. Jaksi se přitom nezdůrazňuje, že už je tady z nedávné minulosti zkušenost, že (téměř) sto procent těch, kteří uvízli v sociální síti čekatelů na azyl a které bylo třeba živit až do zamítnutí jejich žádostí, byli Romové.
   Jsou jevy závislé jen málo a jevy související velice těsně. Výpočet takových souvislostí je podstatou poznání. Věda to ví. Dokonce i věda tak měkká jako je sociologie.
   Jenomže vedle vědy je tu i zákon.
   Zákony jen velmi těžko odvykají své zatuhlé představě, že věci buď jsou nebo nejsou. Nejsou schopny vstřebat poznatek, že něco může s něčím jiným souviset větší nebo menší měrou.
   Jenomže to tak je.
   Statistika říká, že Češi, kteří se ocitli ve Velké Britanii v roli nežádoucích osob, byli téměř výhradně čeští Romové. Nyní zavedená opatření vytvořila síto, jež má (právnickou hantýrkou řečeno) zabránit plýtvání penězi. Objektivní fungování těchto opatření odděluje Romy od ne-Romů. Oba jevy – nežádoucí azylant a barva kůže žadatele spolu těsně korelují. Proto síto vyřazující nežádoucí azylanty vyřazuje zároveň Romy. Stejně jako test na HIV odděluje heterosexuály od homosexuálů. Žádná diskuse vedená na čistě legislativní bázi o lidských právech nemůže vést k rozumnému konci.
   Ten rozum tam musí dodat statistika. Statistika schopná vyjádřit nejen záměr zákonodárce, ale i fungování zákona v praxi jeho uskutečňování.

 

— Obsah —

 

Příklady, které (zatím) netáhnou

 Zločinnost stoupá jako voda v řece Moravě při jarním tání nebo letních deštích v horách. Zdá se, že klasické metody jejího tlumení, jako zvýšený počet strážců pořádku, počítačů a služebních psů, tomuto nárůstu čelit nedokážou. Zločin je prostě pořád o několik tahů napřed.
   Nastal čas změnit taktiku. Přistoupit k řešení problému z úplně jiné strany. Ze strany, od níž zločin nečeká, že by zákon mohl přistoupit.
   K napsání těchto řádků mne inspiroval jeden soudobý irský aforismus kdysi bloudící na internetu. Vlastně to byla výzva:
   Dámy, pomozte vylepšit statistiku znásilnění – Říkejte – ANO!
   Irové, potomci někdejších Keltů, kteří z míst, jež jsme po nich osídlili, odešli před dvěma tisíci lety, jsou lidé inspirativní. Dokonce je podezírám z jakési těžko vysvětlitelné duchovní spřízněnosti s námi.
   Myslím, že výše uvedenou výzvu je možno zobecnit.
   Kdyby lupiči prokázali třeba jen elementární solidaritu svého stavu, bylo by možno nahradit často chaotické vylupování domů, bytů a chat tak, že bychom my ostatní, kteří zatím ještě neloupíme, platili speciální daň – a z ní by se lupičům vyplácelo něco jako renta za neloupení. Už by se nevylupovalo, netropily by se škody páčením zámků a vylamováním dveří. Daň by se, přirozeně, odváděla úměrně výši příjmů potenciálního oloupeného – poslanci by platili desetkrát víc než řádní občané s průměrným platem. Lidé s podprůměrnými příjmy by byli od této daně osvobozeni vůbec – protože jim stejně není co ukrást.
   Lupiči samotní by se o rentu dělili podle své šikovnosti a kvalifikace, kterou by prokazovali v přísných zkouškách konaných pod policejním dohledem.
   Lupičství by se stalo v Čechách záležitostí stejně civilizovanou jako je dnes vykrádání bank, které už ani nenazýváme lupičstvím, ale jen tunelováním. I do této oblasti společenských aktivit je přece třeba vnést trochu kulturnosti.
   Páni lupiči, co vy na to?
   Proč si nevzít příklad z pánů manažerů v bankách?
   I vy byste přece mohli chodit v oblecích šitých na míru, které by vám padly daleko lépe než obnošené texasky!
   Páni lupiči – vezměte si příklad z pánů bankéřů!

 

— Obsah —

 

Přivedl boháče na mizinu

 Klasik české literatury a obr trpasličí české žurnalistiky Jan Neruda popsal v jedné ze svých malostranských povídek případ žebráka na mizinu přivedeného. Jmenoval se, myslím, pan Vojtíšek. Čisťounký, spořádaný starý pán, gentleman mezi malostranskými žebráky, byl na mizinu přiveden svou ženskou konkurencí, když odmítl nechat si přes svou stříbrnou hlavu od ní přetáhnout manželskou ohlávku. To přivedení na mizinu bylo provedeno rozvinutím cílené dezinformační kampaně, jejímž obsahem bylo tvrzení, že pan Vojtíšek má tajně někde na Starém Městě pražském nějaké činžovní domy z vyžebraného postavené.
   Soudobá analogie této situace by mohla spočívat v tom, že by se kolem dotyčného subjektu rozvinula dezinformační kampaň založená na tvrzení (samozřejmě falešném), že onen subjekt vyhrál hlavní cenu v loterii. Lze si docela snadno představit, jak by na dotyčného nic netušícího člověka slétli supi od prodavačů loňského sněhu počínaje až po únosce dětí a vnoučat či jiných příbuzných s potenciálně vymahatelným výkupným. Zničení dotyčného subjektu by následovalo zcela zákonitě.
   Existují nepochybně i jiné varianty společenského zničení či znemožnění jedince. V dobách nedávno minulých se to dalo provést třeba tak, že se nenápadně naznačilo, že se jedinec pro zničení vyhlédnutý jmenuje stejně jako některá osoba zdiskreditovaná v někdejším špatném režimu. To mohla být zcela nepochybně pravda. Mohla být. V případě jmen jako Novák nebo Černý sice byla pravděpodobnost příbuzenského svazku zcela nepatrná, nicméně nulová nebyla. A informace jednou v příslušné paměti uvízlá mohla začít klíčit – a ve vhodnou chvíli třeba i bohaté plody vydala.
   Není šprochu, na němž nebylo by pravdy trochu. Zvláště když se jedná o šproch žádoucí.
   Úplně novodobou variantou je možnost naznačení, že dotyčná, ke znehodnocení určená osoba je evidována v jistém seznamu. I taková zpráva dokáže zapustit kořínky v půdě kypré žádostivým očekáváním.
   Mohlo by se zdát, že tahle operace funguje pod záhlavím pomluvy. Není to tak docela pravda. Osoba ke zničení vytypovaná není vlastně pomlouvána. Pomluva totiž zanechává něco jako otisk palce pomlouvajícího – a tudíž i podezření, že mu jde o osobní prospěch. Předstírání působí daleko neutrálněji; spíše navozuje dojem, že člověku zničení organizujícímu jde o věc a ne o osobu ke zničení vybranou. Tam se dá snadněji předstírat objektivita a neosobnost.
   Univerzálně použitelná varianta se dá založit na principu, kdy je o vybrané osobě naznačeno, že je chytrá; nebezpečně chytrá, po čertech chytrá, s podezřením, že její chytrost převyšuje chytrost jisté nadřízené osoby. Samozřejmě, že je třeba se postarat, aby se taková informace donesla ke sluchovým kůstkám onoho nadřízeného. A protože žádný nadřízený v žádné době a za žádného režimu není nadšen představou, že by jeho podřízený měl být chytřejší než on sám, postará se už, aby věci byly uvedeny na správnou míru. A zničení vybrané osoby je pak pouze záležitostí času a vhodné příležitosti.
   Jak je patrno, má-li být někdo ukamenován, není třeba hned sbírat kamení a házet jím. Kamení se dá uvádět do pohybu i způsobem vůbec ne přímočarým a vůbec ne vlastníma rukama. Stačí přece soukolí dějin ve vhodnou chvíli trošku naolejovat, aby v něm neskřípalo a přitlačit docela nenápadně na místě, kde se žádný tlak neočekává. Komu se nelení, tomu se zelení – a bez práce nejsou ani ty koláče, které měl původně konzumovat někdo úplně jiný.

 

— Obsah —

 

Problém vztažné soustavy

 Už nějakou dobu mi působí potíže komunikace se známými. Na obligátní otázku – Jak se ti daří...? – jsem odpovídal stereotypně – Stojí to za starou belu. Jenomže, jak ubíhal čas, začala mi tahle komunikace připadat nudná a přestávala mne uspokojovat. Zkoušel jsem trochu přitvrdit a starou belu (ať už to znamená cokoliv) nahrazovat výrazem peprnějším, který se v písemné formě vytečkovává. Pořád to však nebylo ono. Vycházelo to vlastně nastejno.
   Obvykle je mi vyčítán životní pesimismus. Mým bližním se zdá, že nejsem životu dost vstřícný a nevidím jeho pozitivní stránky. Že svítí slunce a nekoušou mouchy, že neprší a přesto není sucho, že mne nikdo neokradl, případně nezavraždil.
   Má odpověď zpravidla tohle nepopírá, uvádím však, že život má i nepříjemné stránky. Jakkoli neprší a je slunečno, mám hlad. A nesmím ho konejšit, protože mám diabetes a tedy dietu. A že mě bolí nohy, což je tím znepokojivější, že mě víc bolí ta zdravá než ta nemocná, která odmítá chodit. Hlad totiž patří k mým nejzákladnějším životním pocitům. Být to ve středověku a já být rytíř, dal bych si na rodový erb vymalovat smažený řízek. Barevně.
   Obvykle ty rozhovory s mými známými nedopadají nijak radostně, rozcházíme se druhou stranou neuspokojeni. Oni soudí, že jim nejsem dost vděčný za jejich laskavost a dobré rady – a já soudím, že rady i laskavost (ta slovní) jsou dary poměrně laciné.
   Celý ten problém asi tkví ve vztažné soustavě souřadné. V tom, kterou ze soustav, mezi nimiž člověk může vybírat, si opravdu zvolí.
   Důležité jsou zřejmě dvě takové soustavy.
   Podstatou té první je, že se člověk dívá – a jako základ, jako počátek vztažné soustavy bere ty své bližní, kteří jsou na tom hůře než on. Hodné politování. Politováníhodné. Pak si sám může připadat jako dobře si stojící, což je podstatou životního optimismu. Snad.
   Podstata té druhé spočívá v tom, že člověk bere za základ, standard svého nazírání lidi, kteří jsou na tom lépe než on. Kteří jsou hodni závisti. Lidi záviděníhodné. Pak má, logicky vzato, důvod na svůj životní úděl si stěžovat. Tohle by mohlo být základem životního pesimismu. Snad.
   Podle tohoto kódování bych měl patřit do třídy pesimistů. Obvykle bývám klasifikován právě takto.
   Jenomže – je závist žádoucí vlastnost? Řekl bych, že ne. Tohle může být dostatečným důvodem k odmítnutí pesimismu. Na druhé straně však – učinit základem svého životního postoje lítost nad osudem svých bližních není taky nic moc. Já alespoň velice špatně snáším pocit, že jsem svým okolím litován. Nedělá mi to dobře. Nežádám, aby se mi lichotilo a přisuzovaly se mi vlastnosti, které nemám. Litován však být nechci, vadí mi to. Jsem jaký jsem – a i když nemohu říci s Janem Nerudou, že vším jsem byl, jsem a budu rád, jsem se svým osudem smířen. Věřím na jakousi harmonii mezi nebem a zemí, v jejímž rámci se věci nakonec nějak shrnou, sečtou a vyrovnají k průměru. Jsem přece statistik.
   Má víra zahrnuje koncept možnosti a koncept rizika. Kdo riskuje, neměl by naříkat, když občas prohraje. To patří k věci, jinak to nejde. Samozřejmě se mi nelíbí, mám-li pocit, že prohrávám pořád. Příliš často – a že vyhrávám jen málokdy.
   Má vztažná soustava zahrnuje pojem realismus připouštějící náhodnost. Něco jako racionálně podepřenou skepsi.
   Kdysi mne kdosi nazval konstruktivním pesimistou. Beru to.

 

— Obsah —

 

Raději otevřenost

 V akutní fázi své nemoci jsem často přemýšlel o tom, zdali existuje nějaký vesmírný princip, podle něhož jsme (asi Stvořitelem) odměňováni a trestáni tak, aby se v konečném součtu úhrn onoho kladného a záporného vyrovnal. Samozřejmě s ohledem na kvalitu našeho počínání. Aby nedocházelo k tomu, co cynikové mezi námi vyjadřují formulací... každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán.
   Mé úvahy se, samozřejmě, týkaly možnosti objektivního zjišťování této rovnováhy. Uvažovat o subjektivních pocitech by bylo zřejmě zbytečné – každý z nás je přesvědčen, že je životem odměňován málo a trestán přespříliš. V představě každého z nás je tahle bilance hrubě nevyvážená v neprospěch dobrého. Shrnuto a sečteno přes celou lidskou populaci by byla tahle bilance subjektivního prožívání velice nevyrovnaná.
   Tohle uvažování o vesmírné rovnováze dobrého a zlého, odměn a trestů, získává na aktuálnosti ve chvíli, kdy má člověk pocit, že nastala chvíle – řekněme – výplaty. Když člověk vyhraje v loterii nebo je nečekaně povýšen či naopak ztratí práci anebo zdraví v těžké nemoci (chtěl jsem napsat ztratí ženu, nebyl jsem si však jist, je-li taková událost hodnocena jednoznačně jako boží trest nebo naopak jako odměna).
   Už pár měsíců pajdám o holi mezi fakultou a sladkým panelovým domovem jako přesvědčivá ukázka jedince trestem postiženého. Známí, které při tom potkávám, mne – podle své nátury – buď litují anebo mi lichotí, že pajdám měsíc od měsíce líp. A já, podle své momentální nálady, která je permanentně pesimistická, jim odporuji, pravě, že to stojí celkově za starou belu. Nad čímž oni se zpravidla pohoršují, napomínajíce mne a pravíce, abych se nerouhal. Že jsou tu jiní, kteří dopadli hůř než já – a nastěžují si.
   Tohle já ovšem neberu; jsem ochoten přiznat, že jsem si svůj úděl možná zasloužil, protože tuším, že jsem vždycky nejednal podle Gutha-Jarkovského a občas hřešíval, co hrdlo a jiné ke hříchu sklon mající oudy ráčily. Nicméně, to si vzít nenechám, abych si občas nezanadával a nepostěžoval. Možnost beztrestně nadávat na politiku na státní i regionální úrovni považuji ostatně za hlavní výdobytek demokracie.
   Při jedné takové mé pěší túře jsem potkal známého, kdysi velmi dobrého známého, dnes už důchodce. Od jisté doby trpí utkvělou představou, že jsem se k němu v jedné situaci, která nebyla pro jeho osud bez významu, nezachoval dobře. Že jsem pro něho udělal míň než jsem udělat mohl.
   Zahleděl se na pajdavého bývalého kamaráda a s potěšením pravil, vkládaje do svého hlasu vhodně odměřenou dávku zadostiučinění – Pánbůh tě potrestal... žes tenkrát byl na mne zlý!
   Něco takového člověk ovšem neslyší rád. Dokonce ani v případě, že by někdejší kamarád měl pravdu. Tu já mu ovšem nepřiznával – prokazatelně jsem nemohl mít z toho, co se tehdy před léty stalo, žádný prospěch.
   Cui prodest – komu to slouží – je výborná metoda při formulování vyšetřovacích verzí sledované události. A tak jsme setrvali v nedlouhém, nijak zvlášť přátelském rozhovoru.
   Šlapal jsem dál svou cestou, rozpomínaje se na rozhovor, který jsem kdysi dávno vedl s jednou svou známou v Polsku po návštěvě v Osvětimi. Pokud jde o Němce – říkala mi – dávám přednost těm západním. Ti, když nemají Poláky rádi, řeknou to otevřeně. Němci z NDR to neřeknou, protože nesmějí. A já nevím, co si doopravdy myslí.
   A docházelo mi, že člověk by měl být rád, že mu i nepříjemné věci řekne někdo otevřeně. Raději upřímná kritika, třeba i neoprávněná, než licoměrné lichotky maskující skutečnou nepřízeň.
   Tím spíše, jde-li o psychiatra.

 

— Obsah —

 

Řidič na přechodu

 S úpravou pravidel silničního provozu v situaci, kdy je řidičův úmysl křižovatku přejet konfrontován s chodcovým úmyslem tuto přejít doznává interakce obou civilizačních komunit oproti někdejšímu stavu určitých změn.
   Patřím do podtřídy chodců občas svezených, případně převezených. Jsem proto schopen vžít se do postavení (vlastně posezení) řidiče za volantem s vyhlídkou na pěšáky šlapající zebře po nabílených žebrech. Většinu svého času na veřejných komunikacích však trávím jako chodec. A jako takový konzumuji upravený zákon o přechodech.
   Musím podotknout, že jako chodec jsem handicapován narušenou kvalitou chůze a zejména sníženou rychlostí přemisťování. Hůl, kterou používám, pomáhá tomu přemisťování jenom částečně.
   Má zkušenost z posledních dnů a týdnů je relativně příznivá. Řidiči mi zpravidla gesty kavalírsky rozmáchlými dávají najevo, že jejich koně na mou kulhavou herku laskavě počkají. Možná proto, že pohled na mé belhání promítající se na čelní skla jejich vozů jim dává pocit, že udělali dobrý skutek pro postiženou část lidstva.
   Jsou však také výjimky. Jsou řidiči, jimž je čas příliš drahý, aby ho utráceli zastavováním na přechodech. Pro ně je přechod především průjezdem. A podle toho jednají.
   Nic proti tomu nemám. Už dávno jsem sice dospěl s klasikem k názoru, že... kvaltování všeliké toliko pro hovado dobré jest – a že při rychlosti pohybu překračující pět kilometrů za hodinu mozek svou rychlost uvažování začíná zpomalovat, svůj názor však nikomu nevnucuji. Jezdci příliš spěchající se časem vyhubí sami – bohužel, často přitom zahynou nebo jsou zmrzačeni lidé úplně nevinní.
   Co nám chodcům, plno- i polohodnotným komplikuje na přechodech život, je nejistota o způsobu jednání řidiče. Je hezké vědět, že 99% z nich mi dá na zebře přednost. Ale to jediné procento z nich, kteří mi přednost nedají, dokáže odrovnat během jediného týdne také mne. Připomíná mi to dopravní otázku, zdali se má jezdit vpravo nebo vlevo. Je to, samozřejmě, úplně jedno. S tím ovšem, že se na té volbě musíme shodnout všichni. Úplně všichni, nemáme-li se navzájem pozabíjet. V tomhle nejistota zůstat nesmí.
   Dnes ráno, při přecházení křižovatky pod fakultním parkovištěm, jsem se potkal s řidičem, který mou škálu poznatků o nich dále rozšířil.
   Když jsem po jistém čekání nabyl dojmu, že nastal čas přejít, vkročil jsem do křižovatky. V té chvíli se sto metrů od ní objevil vůz, svítící červenou novotou. Určitě jel rychle. V tu chvíli mi došlo, že přejít nestihnu. Odjinud nic nejelo; zastavil jsem se proto uprostřed křižovatky a čekal jsem.
   Přednost mi nedal a dát ji se ani nesnažil. Místa tam bylo dost. Rozhodně mne uviděl. Pustil volant, zvedl obě ruce a sepjal je nad hlavou. V této pozici projel. Významu jeho gesta jsem se domýšlel celý zbytek cesty na fakultu.
   Modlil se k bohu nad mou nerozvážností? Anebo se hrozil mé opovážlivosti? Proti jeho vozu jsem přece neměl nejmenší šanci! Bylo to gesto zoufalství nebo vítězství?
   Jiná možná interpretace se týká nejen mého řidiče; platí obecně.
   Možná nastane čas, kdy v důsledku interakce mezi řidiči a chodci v podmínkách novelizovaných pravidel o přechodu křižovatek stoupne religiozita v řadách řidičů.
   Ledaže by dopravní policie řidičům zakázala za jízdy spínat ruce, podobně jako jim zakázala telefonovat mobilem.

 

— Obsah —

 

Se zavázanýma očima

 Už jsme si na to zvykli, ale při hlubším zamyšlení to docela dobře může vypadat absurdně – Jak to přijde, že Spravedlnost je zobrazována se zavázanýma očima? Výklad je docela prostý: ten, kdo se snaží najít Spravedlnost, by neměl hledět napravo ani nalevo, měl by se držet zásady padni, komu padni a neměl by se nechávat svést z cesty hledání na postranní cestičky a pěšiny, vyrovnávané a dlážděné úplatky, výhodami a protislužbami typu něco za něco.
   Podobný princip uplatňuje vědecká metoda při hledání pravdy o světě i o lidech v tomto světě. Pravdy o podstatě nemocí, o formách energie, pravdy o souvislostech věcí a jevů. Pravdy o nás a pro nás. Pravdy o tom, jací jsme a proč jsme právě takoví.
   Zkušenost, k níž soudobá věda došla při hledání a formování své metody, nás poučila, že se musíme zaslepit, abychom dokázali pravdu uvidět. Konkrétní formou takového zaslepení je princip placebo, princip slepého, případně dvojitě slepého pokusu, princip kontroly. Pravda je něco jako Medúza, pohled na niž zabíjí; pravda se dá rozpoznat jenom v odrazu zrcadla, kterým je vhodná forma kontroly.
   Naše pozorování světa a o světě není pozorováním či měřením nehybných konstant. Svět je v pohybu a v pohybu jsou i vlastnosti, o nichž chceme zjistit, jaké jsou, jaká je pravda o nich. Každá taková vlastnost se mění pod vlivem mnoha jiných vlastností, protože ve světě v zásadě všechno souvisí se vším. Samozřejmě ne všechno působí na to, oč se právě zajímáme, stejně intenzívně. Někdy je toto působení slabé až nepostřehnutelně; je však rozumné jeho existenci předpokládat.
   Kontrola zaslepením při hledání pravdy je nutná proto, že mysl hledajícího bývá často kontaminována apriorním názorem. O jeho existenci nemusí hledající ani vědět. Dělat si předem názor je však naší mysli vlastní – a svádí nás to při hledání pravdy na scestí. Kontrola zaslepením je forma prevence tohoto apriorismu.
   Jsou situace, kdy pravdu o světě dokážeme vypočítat. To je však ve své čisté podobě situace výjimečná, omezující se na případy, kdy je o daném jevu k dispozici spolehlivá a zkušeností ověřená teorie. Dobrá teorie. I teorii je však třeba ověřovat pozorováním a kritickou analýzou; jenom skrze takové počínání se můžeme ujistit, že teorie je opravdu dobrá.
   Pregnantní oblastí, v níž se na kontrolu zaslepením kladou mimořádné nároky, je péče o zdraví. Žádný lék neprokáže svůj účinek sám o sobě. Každý lék má totiž svůj placebo-efekt, což znamená, že už samo vědomí ošetřovaného, že je podnikán pokus o jeho léčení, působí povzbudivě a může určité zlepšení přinést. Někdy je tak jako příznivé vnímáno působení léku ve skutečnosti zcela neúčinného. Platí tady vlastně psychologický poznatek – kdo se chce cítit vyléčen, být vyléčeným se cítí. Subjektivně vnímaná pravda je vnímána jako pravda – i když ji objektivně prokázat nelze.
   Ono subjektivní vnímání efektů objektivní kontrolou nepotvrzených je prokázanou skutečností, která je využívána v nespočetných situacích, kdy se na touhu člověka po uzdravení roubuje placebo-efekt, s tím, že si léčitel reklamuje nárok na zaplacení tvrdé objektivní skutečnosti.
   Optimismus založený na pouhém chtění a touze po štěstí je měkká valuta. V konfrontaci s tvrdou životní realitou její platební schopnost roztává jako jarní sníh.
   Komu jde o pravdu doopravdy, měl by kontrolovat nejen to, co mu jako pravdivé jiní předkládají; měl by s kontrolou začít hned u sebe.

 

— Obsah —

 

Slepice nebo vejce?

 Jedno z dilemat vývojové teorie je známo pod metaforou Co bylo dřív: slepice nebo vejce? Samozřejmě, že žádná z obou alternativ není správná; slepice se vyvíjela spolu se svým zárodkem, mutace nabízely časoprostoru varianty, které se projevovaly jako vývojově výhodnější – a takové získávaly více prostoru a příležitostí, a vývojově méně výhodné – a těm se prostor zužoval a příležitosti řídly. Selekční tlak tak usměrňoval vývoj slepice i s jejím vejcem.
   S tím vývojem se nemusíme omezovat jenom na svět biologie. Analogické otázky se dají formulovat v oblasti společenského dění. Tak třeba fenomén sporu. Když se dva jedinci rozešli ve svém názoru na určitý jev, musel se hledat mechanismus, kterým by se spor řešil, to jest odstranil.
   Takový poměrně jednoduchý a zároveň velice účinný mechanismus odstranění sporu mohl spočívat v tom, že se odstranila jedna ze sporných stran. Později se tomu začalo říkat právo silnějšího. Slabší jedinec byl umrtven (možná následně zkonzumován), čímž spor vymizel. Když byla posléze konzumovatelnost člověka člověkem zpochybněna, hledaly se jiné mechanismy řešení sporů – až se časem dospělo k zavedení konceptu práva a zákona. Na řešení sporů se specializovali vybraní jedinci, právníci, soudci a advokáti.
   A pak se najednou začalo ukazovat, že zahuštění právníků na čtvereční kilometr samo o sobě začíná působit jako faktor vyvolávající potřebu soudit se. Existence institucionálních forem výkonu práva povzbuzuje vznik sporů, stává se mechanismem samorodným, do mlýnice právních postupů vtahuje situace, které ještě nedávno žádné právní ošetření nepotřebovaly.
   Nakonec se stává nejasným, jsou-li tu soudy proto, aby řešily existující problémy anebo proto, aby tyto problémy k životu probouzely. Nabídka předbíhá poptávku a dělá všechno pro to, aby převis nabídky (právnických služeb) dodatečnou poptávku (uměle) provokoval.
   Podobné je to se vztahem nemoci a lékařských služeb. Nemoc je věc přirozená, člověka doprovázející stejně neodbytně jako hlad a žízeň. Stejně přirozený byl vznik specialistů na léčení lidských chorob. I tady však platí, že převis nabídky lékařských služeb je schopen provokovat potřeby až dosud postradatelné. Třeba plastické operace, nevylepšující funkci, ale jenom vzhled jedince s ohledem na dobově podmíněná estetická kritéria, ortodontické zásahy, při nichž jde rovněž spíše a estetiku než o funkci. A podobně.
   Sotva kdo pochybuje o tom, že v oblasti péče o zdraví došlo a dochází k významnému pokroku. Stejně oprávněné jsou však pochybnosti o účelu mnoha terapeutických zásahů, které se provádějí vlastně z důvodů módních, což je kategorie dobově podmíněná. A potřebu těchto postupů vyvolává nabídka lékařských služeb převyšující nezbytnou a racionálně zdůvodnitelnou poptávku a potřebu.
   Vůbec je nemálo pseudopotřeb v seznamech toho, co považujeme za potřebné. Tyto potřeby nám byly implementovány sekundárně, zpravidla jistým druhem reklamy. Našim myslím je vštěpována představa, že optimum našeho životního fungování se neobejde bez zvlášť účinného pracího prášku (který je také zvláště účinný při zamořování odpadních vod), bez tablet, kapek, posilovacích přístrojů, horoskopů a bohatě nabarvených magazínů (jejichž obsah je o to víc šedivý). A protože pro lidskou mysl nepřestalo platit, že stokrát nic umořilo i osla a kapky vody při mnohonásobném opakování vyhloubí otvor v kameni, i skeptik podléhá davové psychóze a poddá se ohlupujícímu konzumentství.
   Bývá snazší ubránit se dvěma vlkům než dvěma tisícům komárů.

 

— Obsah —

 

Slzy a smích

 Základní charakteristikou života je změna. Proměna, biologická variabilita, kontrast jsou esenciální součástí živého. V případě organismu lidského se to netýká jen procesů fyzických, ale i stavů ducha, naladění mysli.
   Stav zdraví je střídán stavy nemoci, radost přechází ve smutek, sváteční nálada přerušuje rozpoložení dnů všedních.
   Člověk vládne schopností vlastní jenom jemu, kterou s ním jiné živočišné druhy zřejmě nesdílejí. Mám na mysli schopnost humoru. Podstatnou součástí této schopnosti je dar humoru černého, což je produkt lidské mysli, v níž se střetají slzy se smíchem, smutek s úsměvem, a dokonce i bolest s úšklebkem. Člověk se někdy směje jen proto, aby nemusel plakat. Je to způsob obrany před nepřízní osudu, která tě zaskočila, je to forma vzdoru, pokus nepodlehnout tak docela. Člověk schopný vtipu nebyl tak úplně poražen, přestože právě leží na lopatkách.
   K životním situacím ležení na lopatkách patří nemoc, zejména nemoc těžká, s následky, případně nemoc fatální. A samozřejmě smrt, která nezasáhne jenom toho, kdo zemřel, ale i ty, kterým jeho odchod ublížil.
   Čistá racionalita asi nevysvětlí, jak to přijde, že humor se nechává inspirovat i nemocí a smrtí. Abychom takové vysvětlení našli, musíme pojetí racionality rozšířit. Zobecnit ho o poznání, že člověk prostě kontrast potřebuje i v těchto chvílích. Jinak by sotva bylo možno přijmout statistický fakt, že černý humor čerpající své náměty z prostředí nemoci a smrti je tak bujně rozrostlý, vyráží stále nové výhonky a košatí se nad nemocničními lůžky, operačními stoly, zubařskými křesly i nad stránkami pitevních protokolů. Statistika medicínského humoru se zdá být srovnatelná s výskytem humoru tak zvaně erotického, manželského, soudního. Lidská mysl potřebuje černý humor, aby se projasnila. I v tom je jeden z kontrastů potřebných pro přežití v dobrém stavu. Nic tak neudržuje duši člověka ve zdravé kondici, jako občas si trochu zabláznit.
   Samozřejmě i tady platí, že překročit hranici dobrého vkusu znamená všechno pokazit. Vtip přestává být vtipem a stává se cynickým úšklebkem, jestliže vědomě ubližuje. To je důvod, proč se nedaří humoru z pozice silnějšího, směrem shora dolů. Naopak, humor v ruce (a zejména v hlavě a na jazyku) slabšího je nástrojem oprávněným a mocným. Je zbraní účinnější než klacek nebo obušek. Proto se také mocní vtipu vždycky obávali a příslušně vysoko nasazovali za něj trestní sazby.
   Medicínský humor má v této zemi svou nepřehlédnutelnou tradici. Primář MUDr. Svatopluk Káš je žijícím monumentem této disciplíny, stojícím na podstavci vybudovaném z řady knih a knížek, k nimž neúnavně přidává další a další. K této tradici soustavněji či epizodicky přispívají desítky a možná stovky lékařů. Humor chirurgů v operačních sálech je pověstný a zřejmě i funkční, dokáže-li uvolnit napětí hry o život nebo o zdraví. V proudu této tradice byla zmapována i historie medicínského humoru.
   Medicínský humor se stal nepřehlédnutelnou součástí naší kultury. Podobně jako čtenář v dnešní bezohledné době sahá po detektivce, aby si intelektuálně vychutnal brilantnost řešení dramatické zápletky, a nevadí mu, že se toto řešení neobešlo bez násilí a zločinů – listuje čtenář s potěšením v knížce medicínského humoru, přestože si je vědom, že se s pravděpodobností nikoli zanedbatelnou sám stane objektem práce lékařů a péče sester.
   Medicínský humor se sám může stát druhem terapie a rehabilitace, může nadlehčit (třebaže nesmí zlehčit) tragiku lidského osudu (všichni jednou zemřeme) a pomoci unést, co se někdy zdá být k neunesení.
   A právě tohle dává medicínskému humoru právo na existenci, tohle je jeho průkazem legitimity.

 

— Obsah —

 

Smeták jako nástroj trvale udržitelného rozvoje

 Ekologické fundamentalisty, zelené všech odstínů, odpůrce globalizace a jejich příznivce děsí představa důsledků nekontrolovaného rozvoje vynucujícího si stále drastičtější spotřebu zdrojů energie a surovin, plýtvání a nešetrný přístup k prostředí vůbec. Řešení vidí v realizaci konceptu trvale udržitelného rozvoje.
   Zdá se však, že jejich pozornosti přitom uniká jev, který by mohl významně přispět – a který už nepochybně po řadu generací přispívá – ke zpomalování vědecko-technického úsilí, jež je nezbytným základem jakéhokoliv rozvoje.
   Tímto jevem je nepochybně ženská pečlivost a přirozený ženský talent k uklízivosti.
   Každý mužský si snadno vybaví nejednu situaci, kdy nastolování domácího pořádku v jeho nepřítomnosti uklidilo poznámky o nápadu, které si učinil v úmyslu později je rozvinout do podoby vynálezu, ať už šlo o problém vyřešení kvadratury kruhu, vynalezení perpetua mobile, jaderné syntézy při pokojové teplotě nebo o pouhý zlepšovák urychlující provoz trakače na chalupě.
   Uklízející ženská ruka se tak stává nástrojem Osudu, rozhodujícím o tom, jak rychle pokrok pokročí. Čím důkladněji se uklízí, tím víc mužských nápadů zmizí ze scény světové vědy a techniky. Tiše, nenápadně a bez revolučních otřesů. Čím důkladněji se uklízí, tím víc se zbrzdí nežádoucí rozvoj. Něžná ženská ruka vybavená smetákem moderního designu, do přihrádek úhledně rovnající a všechny mužské improvizace likvidující, se tak stává rozhodujícím činitelem společenského směřování.
   Princip trvale udržitelného rozvoje tak získává významný nástroj svého nastolení a své podpory. Ženské uklízení. Není třeba demonstrovat na ulicích a vytloukat výlohy u MacDonaldů. Stačí zařídit, aby se do každé ženské ruky zavčas dostal kvalitní smeták a dívky byly od nejútlejšího věku vychovávány v představě, že uklízení je hlavní ženskou ctností. A ekologická výchova by se vedla jako zdůrazňování pořádku.
   Tlumit neudržitelný rozvoj horlivým úklidem – to je heslo dne.

 

— Obsah —

 

Špatně vyceněné zuby

 K nezapomenutelným gagům éry grotesek němého filmu patří ten, při němž se stomatolog pokouší proklestit svým nástrojům, obvykle kleštím, houštinou mocného plnovousu cestu do pacientovy dutiny ústní. A protože nic tak nepotěší člověka jako nehody jeho bližního, byl tento gag opakovaně využíván v různých modifikacích mnoha filmy oné doby, v níž film byl dosud nemluvně.
   Jenomže tahle záležitost je aktuální i dnes, kdy si ukusujeme první sousta z dalšího století. Zuby se pořád ještě kazí a taky ošetřují i extrahují – a pánská móda zase vydává povolení nejen plnovousům, ale i knírům, kartáčkům, muškám, námořnickým věnečkům, císařským licousům, bíbrům, pejzům a vůbec čemukoli, co se dá z ochlupení na lících mužského publika vyrobit.
   A problém ošetřování chrupu vousatým zůstává i nadále živým.
   Možná se mým starostem usmějete – ze soudně lékařské praxe nejsou známy žádné případy, kdy by došlo k úrazu pacienta, jehož vous se natočil na rotor rychloobrátkové vrtačky. To je pravda, ale – vážené dámy, umíte si představit delikátnost i rizika situace, kdy je snímán otisk dolní či horní čelisti a prameny vousu se pletou do operačního pole? Kdy se pacient upatlá – a žádná pravidla jasně neříkají, kdo by ho měl uvést do původního stavu? Má ho čistit sestra nebo je to práce, pro niž je kvalifikován pouze ošetřující lékař? Anebo si má své vousy z otiskové masy dolovat samoobslužně sám upatlaný pacient?
   Zanedbatelný není ani problém zvýšených nákladů. Neměla by být terapie vousatého pacienta spojena se zvýšeným bodovým ohodnocením? A bude ochotna uhradit je zdravotní pojišťovna? Anebo si budou vousáči doplácet nějaký paušál či sazbu odstupňovanou podle délky a hustoty svého mužného porostu?
   V tom posledním případě by bylo možno sáhnout k analogii se zaváděním horských přirážek, v případě plnovousu a dlouhých knírů pak přirážek vysokohorských.
   Stomatologické ošetřování vousatých pacientů otvírá široké možnosti vynálezectví a zlepšovatelství, jejichž projekty by měly takové ošetření usnadnit.
   Pomineme-li cynické návrhy typu předem ostříhat a oholit, které jistě nejsou v dnešní, humanismus hlásající době přijatelné, přicházejí v úvahu nejrůznější konzervativní, neinvazivní úpravy typu splést copánky, fixovat otvor do dutiny ústní speciálním vous držícím aparátem – až po aplikaci různých rychle tuhnoucích vosků schopných vytvarovat vous pacienta nejen účelně, ale i na vysoké umělecké úrovni.
   Stomatologie by tak naplnila své historické poslání také v tom, že by navázala na středověkou tradici, kdy lazebníci stříhali vlasy a holili vousy, ale také pouštěli žilou a trhali zuby.
   Neboť je ušlechtilé dobré tradice pěstovati a v úctě držeti.

 

— Obsah —

 

Společný jmenovatel fantazie

 Lidská mysl je zařízení velice komplikované. A zároveň velice flexibilní a variabilní. Vejde se do ní genialita v jednom a idiotství v jiném, šikovnost i neobratnost, nápaditost a invence stejně jako tupost, vynalézavost na jedné straně a ustrnulost v rutinách na straně druhé.
   Lidská mysl už je taková. Plastická, učenlivá, využitelná ke konání dobra stejně jako k páchání zla.
   Lidské mysli je vlastní především schopnost adaptovat se vůči prostředí, ve kterém existuje. Adaptovat se s ohledem na kritérium přežití, respektive optimálního přežití.
   Adaptability mladé lidské mysli využívají mysli jiných lidí k tomu, aby tuto přirozenou schopnost zrající lidské bytosti usměrnily, orientovaly ji k dobrému, užitečnému pro ni i pro širší lidské společenství.
   Říká se tomu výchova a vzdělávání.
   S tím, jak se v posloupnosti odcházejících a přicházejících generací zvyšuje společenská produktivita práce, uvolňují se vyšší prostředky na podporu procesu vzdělávání. Dá se to objektivně změřit počtem let organizované školní docházky i procentem absolventů škol základních, středních i vysokých. Třebaže souvislost kvantity a kvality není vždy jednoznačná a nezpochybnitelná, o rostoucím významu vzdělání v civilizačním kontextu to vypovídá.
   Důraz na vzdělání roste; roste i zájem studovat. Lidé bez vzdělání hůře hledají práci; navíc je práce vzdělaných lépe hodnocena.
   Každé jaro probíhá soutěž o obsazení volných studijních kapacit na vysokých školách. Procento těch, na které se nedostane, je poměrně vysoké.
   Přitom je zajímavé sledovat kvantitu zájmu o různé studijní obory. Nejvyšší poptávka je po právech a oborech humanitních, střídmější je zájem studovat medicínu – a poměrně skromná je snaha věnovat se některému z početných inženýrských oborů. S tím souvisí rovněž nijak přemrštěný zájem o studium oborů tvořících tvrdé jádro science, k nimž patří v našem středoevropském kontextu také matematika.
   Vysvětlovat se ten rozdílný zájem o studijní obory dá různě. Třeba touhou lidí po větší humanizaci vzdělanosti. Jenomže to nejde moc dohromady s univerzálním zájmem o informatiku.
   Osobně si myslím, že vysvětlení je mnohem prostší. Studovat obor opřený o matematiku je dřina. A v případě, že k abstraktnímu myšlení není dost talentu, dřina jen málo potěšení skýtající. A tak si mnozí mladí lidé fixují (rozhodně nesprávnou) představu, že nedostatek talentu k matematice automaticky dokazuje přítomnost talentu k něčemu jinému. Třeba ke studiu práv. Bohužel, takhle jednoduše lidské mysli uspořádány nejsou.
   V této souvislosti mi paměť připomíná výrok starý snad dvě stě let: "Stal se básníkem – protože na to, aby byl dobrým matematikem, měl příliš málo fantazie."
   Nikdy jsem neměl odvahu za dobrého matematika se považovat, přestože se aplikací matematiky už pátou desítku let živím. Vždycky jsem však zastával názor, že matematika by se u nás měla daleko univerzálněji pěstovat – ani ne tak pro znalost výpočetních metod, spíš pro způsob chápání vztahů a souvislostí mezi fakty a jevy. Pro to, aby naše poznávání světa nebylo krátkodechým teoretizováním, ale racionálním uchopováním toho, co je – a prostřednictvím tohoto i toho, co bude či mělo by být.

 

— Obsah —

 

Štafeta dobrého

 Stane se, že se Život v dané chvíli a na daném místě obrátí k člověku svou přívětivější tváří. Může se to jevit jako náhoda, jindy je kauzální řetězec od iniciátora k výslednému jevu zřejmý. Prostě – je ti poskytnuta příležitost, povšimli si tě právě když se to hodilo a nebyl jsi shledán lehkým. Něco se podařilo. Taky se tomu říká – usmálo se na tebe štěstí.
   My, kteří věříme, že jevy mají své příčiny (ať už rozpoznatelné či skryté), máme v případě takového pádu kromě důvodu cítit se potěšeni také důvod k zamyšlení.
   Když se na někoho štěstí usměje, měl by pociťovat povinnost, morální povinnost, tomu štěstí ukázat další cestu. Postrčit ho o kousek dál. Tak, aby se mohlo pousmát na někoho dalšího z těch, kteří si to zaslouží.
   Stát se takovým soukromým hybatelem, průvodcem šťastného úsměvu při jeho cestách horami a dolinami, je – kromě oné morální povinnosti – také docela příjemné. Stát se pomocníkem, třeba docela nepatrným, v procesu stojí štěstí na rozcestí je velká a povznášející věc. I duše otrlé a srdce okoralá to dokážou rozpoznat.
   Tenhle řetězec přenosu dobrého by se neměl přetrhnout. Jde přitom vlastně o jakési mezigenerační předávání štafety. Lokálně to vždycky neplatí, globálně však rozhodně ano.
   Je tu ještě jeden důvod, proč by se štafetě dobrého měly nejenom držet palce. Tím důvodem je skutečnost, že zrcadlově obráceným způsobem se po světě mezi lidmi přenáší zlo. Od člověka k člověku, od lidí k lidem. Člověk jen nerad snáší příkoří úplně pasivně. Bez toho, že by nějak reagoval. A tak křivdu, kterou ho někdo nebo něco zasáhlo, oplácí. Nemůže-li oplatit původci, předává svou křivdu dál neadresně. Třeba jen proto, aby se jí zbavil, aby ze sebe setřásl ten pocit bezmoci a ponížení. I za cenu toho, že ublíží někomu jinému.
   Tenhle řetězec transferu nešťastného a špatného je obtížné přerušit. A to je další důvod, proč by měla být jeho existence kompenzována existencí a podporou paralelního řetězce přenosu dobrého.
   Občas si myslím, že právě tenhle druh vesmírné rovnováhy v našem lidském světě by měl být všemožně sledován; jedna jeho větev, ta dobrá a žádoucí by se měla podporovat a pěstovat, ta špatná a nežádoucí by se měla tlumit nejenom kritikou. Na téhle rovnováze záleží, udržíme-li život lidí mezi lidmi snesitelným anebo dopustíme-li, aby se proměnil v zákeřnou rvačku každého proti komukoliv a všech proti všem.
   A jestliže už se mezilidská interakce bez facek neobejde, mělo by se hledět, aby se ve statistice lidského soužití počet facek udržoval v rozumném poměru k počtu pohlazení.
   Když je něčeho moc, pak je toho příliš.
   Konec konců, rovnováha, equilibrium patří k těm několika naprosto fundamentálním pojmům teorie systémů a kybernetiky. Náš život je neustálým narušováním rovnováhy. Je však zároveň také neustálou snahou k rovnovážnému stavu se vracet. Náš život je hledáním vyrovnanosti, přičemž kolísání je cestou, po níž k této vyrovnanosti putujeme.
   A štafeta předávání dobrého může být užitečným ukazatelem na křižovatkách této cesty.

 

— Obsah —

 

Stinná stránka pokroku

 Pokrok patří ke slovům skloňovaným ve všech pádech, které zná gramatika. Někdy oprávněně, jindy s otazníkem. V jedné dimenzi lidského počínání a vědění je však pokrok nesporný. Mám na mysli počítače a Computer Science. Technologie s počítači spojené pronikly a stále pronikají do snad všech oblastí lidských činností.
   Počítat už dávno nepatří k hlavním úkolům počítačů. Dnes si připadám jako Metuzalém taky proto, že jsem pamětníkem dob, kdy ještě počítače především počítaly.
   Jsem povoláním biostatistik, takže můj počítač pořád ještě počítá. Ne výhradně – rozhodně však víc než jiní jeho příbuzní. Klienty našeho malého biometrického oddělení jsou převážně lékaři, kteří na klinikách pořizují data v rámci řešení svých výzkumných projektů, ukládají je do databází a poté přicházejí k nám, aby s pomocí statistického software nechali ověřit přijatelnost jimi formulovaných hypotéz.
   Tolik k vymezení situace.
   Pořizování a shromažďování dat není věc tak úplně laciná. Taky to stojí čas a samozřejmě vynaložení jistého intelektuálního úsilí. To všechno jsou důvody, proč by se mělo s daty – a potažmo s informací v nich obsaženou – zacházet jako s jakýmkoliv jiným hmotným statkem. Svrchním či spodním ošacením, automobilem, nábytkem, rohlíky nebo marmeládou. Podobně jako s těmito statky by se mělo s daty zacházet obezřetně, pečlivě, dbát, aby je neznehodnocovaly chyby. Data by měla zkoumanému problému padnout stejně jako by měly padnout boty nohám jejich majitele.
   Občas tomu tak není.
   Mám podezření, že chyby se dnes v datech vyskytují častěji než kdysi. Snad je to tím, že dat dnes připadá na hlavu výzkumníka (datum per capita) víc než dřív – chyba má pak větší šanci vloudit se. Jako by badatelé, oslněni možnostmi, které nabízí highly sophisticated software, méně pozorně sledovali a kontrolovali primární data. Přitom jde o výrazný optický klam – data jsou grunt; ostatní sice není špunt, ale pořád, počítače – nepočítače platí, že když se mezi data vloudí smetí, nemůže se toto smetí neobjevit ve výsledcích statistické analýzy. Péče o primární data je nezastupitelná a nepřehlédnutelná.
   Týká se to i jejich reprezentativnosti, validity a reliability. Badatel by měl udělat všechno pro to, aby jeho data nebyla zkreslována chybou výběru a kontrolní skupina byla opravdu vzata z populace, k níž chce vlastní výsledky vztahovat.
   Co deklaruje, se nesmí rozcházet s tím, co doopravdy dělá. A hlídat by si měl, aby do dat intervenovaly nekontrolované vlivy tak málo jak jen je možné.
   Výzkum se někdy podobá nástroji, kterým zdokonalujeme své vidění. A podobně i tady platí, že někdy je třeba přidat dioptrii navíc – což ovšem nevylučuje užitečnost úkonu tak jednoduchého jako je občasné otření skel čistým kapesníkem.

 

— Obsah —

 

Sudička Věda

 Pošta mi doručila na stůl obálku s žádostí o vypracování návrhu obsahu předmětu Výzkum v ošetřovatelství – specializace porodní asistentka.
   Už řadu let učím ošetřovatelky v bakalářském programu, se záměrem vysvětlit jim, v čem spočívá význam a podstata vědecké metody ve zdravotnickém výzkumu a zejména, jaký tohle může mít smysl v teorii a praxi ošetřovatelství. Mé studentky, které maturovaly na středních zdravotnických školách, si tu a tam povzdechnou, jindy obrátí oči v sloup a ve výrazu jejich něžných očí na mne upřených odečítám otázku, kterou před dvěma tisíciletími formuloval Gaius Julius Caesar – Et tu, Brutus?
   Tak teď bych měl své přesvědčování rozšířit i na adeptky dráhy porodně-asistentské, umění kdysi nazývaného babictvím, v dobách, kdy se v 19. století užívalo názvu babicí bába čili bába pupkořezná. Olomouc má v této oblasti školství hlubokou tradici, babicí škola tady fungovala desítky let spolu s lékařsko-ranhojičským učením. Z hlediska národoveckého je důležité, že babictví bylo jedním z prvních oborů odborného školství, kde se vedle německé výuky tato praktikovala i pro asistentky české. Bylo to významné, protože podstatná část dětí se rodila na venkově, který byl v 19. století převážně český.
   Jak jsem tak listoval dodanými formuláři, začalo mi docházet, že tenhle obor má vlastně svou intelektuální tradici, v níž sehrála statistika dost významnou roli. Že nejde, jak se mi můj někdy trochu cynický názor pokouší našeptávat, jenom o to, aby porodní asistentka dokázala rozpoznat, zdali má novorozenec klukovský třapeček nebo holčičí puklinku.
   Tu tradici souvislosti porodního asistentství a statistiky demonstruje příběh doktora Ignáce Filipa Semmelweise, porodníka, který dokázal rozpoznat, že horečku omladnic lze tlumit radikálními hygienickými opatřeními. Ke svému objevu dospěl na porodnické klinice vídeňské univerzity ve 40. letech 19. století. Jeho zkoumání bylo vlastně podníceno zjištěním, že úmrtnost rodiček na sepsi je na klinice, kde stážovali medici, několikanásobně vyšší než v porodnici, kde se učily svému řemeslu budoucí porodní asistentky. Tam totiž riziko zavlečení sepse tak vysoké nebylo.
   Semmelweisova studie je v učebnicích zdravotnické statistiky v zemích střední Evropy uváděna jako příklad účinnosti statistického přístupu v dobře založené evidenci studovaného jevu (vysoké úmrtnosti) v kontextu faktorů studované situace. Babictví tak stálo u samotné kolébky moderní statistiky – jako podnět, na němž se brousil intelektuální důvtip v jedné z oblastí možných aplikací. Takže – porodní asistentky mají vlastně ve zdravotnickém výzkumu na co navazovat!
   A nebožtík doktor Ignác Filip Semmelweis se možná kdesi nahoře v ráji porodníků usmívá pod vousy (měl-li jaké), jak na tom světě všechno pěkně souvisí. Čemuž on sám za živa tak signifikantně napomohl. A já se pod svými vlastními kníry také usmívám, jak hezky mi ten 150 let starý příběh poslouží do úvodní přednášky.
   Takže, třebaže to na první pohled tak ani nevypadá, u kolébky oboru porodního asistentství stála Věda jako jedna z jeho sudiček. A nezbývá než doufat, že tam nestála jen tak s prázdnýma rukama.

 

— Obsah —

 

Test

 Zkouška čili test je nástroj s oboustranným ostřím. Měří nejen znalosti zkoušeného, ale i schopnosti zkoušejícího.
 
* * *

 
Patřím k lidem, podle jejichž názoru je hlavním hybatelem pokroku lidská lenost.
   Žebřík je vynález člověka, který byl líný lézt po větvích, kolo vymyslil člověk, kterému se protivilo pochodovat nebo dokonce běhat, lžíci navrhl člověk, kterému se nechtělo po jídle pracně umývat zapatlané ruce. Není pravda, že práce je matkou pokroku. Matkou pokroku je lenost a úsilí práci se pokud možno vyhnout. Mačkání knoflíků místo házení lopatou bylo snem nespočetných lidských pokolení – snem, který uskutečnila teprve vědeckotechnická revoluce, automatizace a elektronizace.
   Jsem, alespoň částečně, povoláním učitel.
   Jako učitel pokrokový jsem zároveň líný. A pokrokový jsem hodně.
   K povinnostem učitele patří zkoušet studenty. Ani já se takové činnosti nemohu vyhnout.
   Písemné testy šetří čas učitele i studentů, což je krok směrem k pokroku. Vím, že při některých situacích zkoušení je žádoucí, aby se součástí zkoušky stala i schopnost studenta vyjadřovat se, formulovat svá stanoviska, názory a znalosti. Přesto však tíhnu, jak jen je možné, ke zkoušení písemnému. V anglosaském školství se tento způsob prověřování znalostí a schopností také preferuje.
   Pokrokový, to jest líný pedagog, zkoušející své studenty technikou písemných testů, musí řešit jistý delikátní problém. Je-li opravdu pokrokový, měl by zajistit pro své testy opakovatelnou použitelnost. Vymýšlet testy je totiž taky práce. Teprve možností jejich opakovaného použití dosahuje učitelovo počínání vysoké ekonomičnosti.
   Studenti jsou živel neodpovědný, vynalézavě hledající cesty jak získat známku, zápočet a jak dospět k pedagogickému úspěchu s co nejmenší námahou. Také oni jeví tendenci k pokroku, totiž k lenosti.
   A tak pedagog svůj jednou pracně sestavený test střeží jako oko v hlavě, pečlivě dbaje, aby zkoušení studenti zadání úloh v úplnosti vraceli a neopisovali si je k případnému zpeněžení.
   Měl jsem takový test, na nějž jsem mohl být opravdu pyšný. Ta pýcha se netýkala ani tak jeho geniality, jako spíš doby, po kterou jsem ho dokázal úspěšně bránit proti prozrazení. Studenti se při jeho psaní lopotili s tvářemi bledými a rudýma ušima a potili se úzkostí, pilně pošilhávajíce po protokolech svých úspěšnějších sousedů. Utajení se mi dařilo, zadání úloh nikdo ven nevynesl a tedy ani nevyzradil. Průměrné procento stoprocentně úspěšných studentů bylo nevysoké – což byl jasný indikátor, že moje utajení bylo účinné.
   Jednou se to stát muselo.
   Testem procházela skupina zdravotních sester – bakalářek ošetřovatelství. Mělo mi to být nápadné hned od začátku. Barvy uší i tváří dívek byly normální, potily se jen mírně a tužky se po papírech míhaly rychlostí blesku. Mělo mi to být hned od začátku podezřelé.
   Že došlo k prolomení obranné linie mého pedagogického utajení, jsem pochopil ve chvíli, když první z nich začaly odevzdávat svá řešení před časovým limitem – a další je v rychlém sledu následovaly.
   Výsledek byl zdrcující. Skoro všechna řešení byla perfektní. Chyby se téměř nevyskytovaly. Prohlížel jsem jeden protokol za druhým a v hlavě se mi jasnilo.
   Můj tolika lety zkoušek úspěšně protřelý test ležel teď v troskách, poražen studentkami, jimž se podařilo ztéci hradby utajení. Nezbývalo než všem předmět zapsat.
   Nakonec se přiznaly. Nijak zkroušeně; byly na své vítězství hrdé.
   A tak mi nezbývá než naplánovat pro blížící se prázdniny sestavení nového testu. I když to bude na úkor mé pokrokovosti.

 

— Obsah —

 

Trest doporučené zásilky

 Znám přísloví, které říká, že chce-li Pánbůh někoho potrestat, zbaví ho zdravého rozumu. Nebo taky – nechá ho oženit se zlou ženskou (týká se jenom trestaných mužských). Má osobní zkušenost tohle rozšířila – Chce-li Pánbůh někoho potrestat, nechá mu poslat doporučenou zásilku.
   Na komunikaci formou doporučených zásilek už nevražím řadu let. Na rozdíl od obyčejných dopisů a pohlednic, které si adresát prostě vyzvedne poté, co doma otevřel poštovní schránku, doporučený dopis musí být předán přímo do rukou adresáta. Protože však v době, kdy doručovatelka doručuje doporučenou zásilku, adresát pracuje někde úplně jinde, zanechá poštovní panáček v jeho schránce pouze vzkaz, aby si pro svou doporučenou zásilku laskavě zašel na poštu. Kdy a kam. Podpis nečitelný. Doporučená zásilka tak mění svůj status na zásilku nedoručenou. Za zvýšený poplatek zaplacený odesilatelem doporučené zásilky se dostává adresátovi zvýšeného komfortu v pokynu naklusat na uvedený poštovní úřad a vystát si před okénkem frontu příslušné délky – aby se pak po otevření obálky dověděl, že si obecní úřad v místě, kde strmí adresátova chalupa, žádá jeho dobrozdání ve věci sousedem plánované výstavby kozího chlívku.
   V rámci všeobecného pokroku a rozvoje otevřeli nedávno v Olomouci novou poštu. V pěkné moderní budově, snad i s klimatizací. Nějakého vyššího poštovního génia přitom napadlo přidělit této nové poště číslo naší staré (nedávno taky nové) pošty; této naší staronové poště pak přidělili číslo nové. Aby se to nepletlo.
   Jenomže ono se to plete.
   Plete se to nejenom mně jako adresátovi a občasnému příjemci doporučených zásilek; nemá v tom jasno ani poštovní doručovatelka služebně příslušná. Z míry se zdá být vyvedená i má žena, kterou jinak z míry nevyvede nic. Dokonce ani má schopnost poplést i věci obecně považované za nepopletitelné.
   Výzva k vyzvednutí doporučené zásilky (do vlastních rukou) byla doplněna razítkem s adresou té nové pošty. Dostavil jsem se, doprovázen svou ženou. Stejný dopis si totiž měla vyzvednout vlastníma rukama taky ona.
   U přepážky svítící novotou se jala paní tam kralující pátrat po zásilkách. Jedno šuple, druhé šuple, krabice od bot, jiná krabice od něčeho. Pak zašla do vedlejší místnosti. Po několika kontrolních dotazech, zda opravdu bydlíme v Olomouci a proč, si povzdechla. V tom povzdechu má fantazie rozpoznala tajné přání té dobré ženy zdali by nebylo lépe, kdybychom bydleli někde úplně jinde. Třeba v Lošticích, případně na severním pólu.
   Byla to však paní dobře vychovaná a toto mnou vytušené přání nahlas nevyslovila. Ocenil jsem to. Potom zvedla telefon. Z obsahu jejích slov jsem usoudil, že na drátě je naše staronová pošta.
   Paní skončila, vysvětlila nám, že k omylu došlo na straně doručovatelky a omluvila se. Dopisy leží tam. Zřejmě taky v krabici od bot. Cesta za doporučenou zásilkou mohla pokračovat.
   Putování dobrého vojáka Josefa Švejka z Tábora přes Putim do Českých Budějovic dostalo kdysi název anabáze. Nevím, proč by mé putování za doporučenou zásilkou nemohlo být anabází taky.
   Nedávno se zpravodajství české televize vzrušovalo aférou s výbušninovými dopisy posílanými takymanažerům zkrachované firmy, která vytahala lidem z kapes peníze pod slibem výstavby domů. AH-systém se ten povedený podnik jmenoval. Vcelku tu reakci podvedených chápu.
   Vzal jsem si z toho své vlastní ponaučení. Až mne někdo namíchne nějakým křiváctvím, taky se mu pomstím. Začnu mu posílat doporučené dopisy.

 

— Obsah —

 

Úhel vidění

 Mám přítele, k jehož zálibám patří šmejdit po antikvariátech a vybírat tam, řekněme, kuriozity. Těmito vybranými artefakty pak rozmnožuje knihovnu nejen vlastní, ale i svých známých. Taky tu mou.
   Nedávno jsem tak dostal životopis akademika Viktora Knappa, profesora práva a právního teoretika, který se pohyboval řadu let, zejména v letech padesátých a šedesátých, v dost významných politických kruzích. Z té doby vím, že si omočil pero také v kybernetice. Své paměti sepsal koncem let osmdesátých. Vydání, které se mi dostalo do rukou, bylo z roku 1991.
   Shodou okolností jsem téměř paralelně s touto knížkou opakovaně pročítal dvoudílnou publikaci Oty Ulče, profesora politologie na New York State University v Binghamtonu. Malá doznání okresního soudce. Ulč je vzděláním právník, s diplomem z Karlovy Univerzity, který před svým útěkem do SRN a USA pracoval do roku 1959 jako okresní soudce. Své zážitky a zkušenosti z této oblasti společenského života oné doby popsal a doložil snad stovkami příkladů ze své praxe v západočeském okrese Stříbro.
   Bylo zajímavé a poučné konfrontovat vlastně tutéž oblast společenské aktivity ze dvou úhlů pohledu. Shora a zdola, z "teorie" a praxe, zevnitř systému i zvnějška.
   Ulč se svými výhradami k tomu, do čeho ho život více méně dosadil, nijak netají. Pro objektivitu jeho pohledu svědčí to, že se dokáže velmi kriticky dívat i na americký právní systém a jeho praxi, v níž dokáže identifikovat nejednu patologii a absurdnost. Ulč umí i v českém soudnictví 50.let rozpoznat jevy, které nebyly zrůdností politického systému poznamenány nijak zásadně. Jeho pohled je však hořce ironický, pokud jde o pokřivení těch nejzákladnějších civilizačních principů v oblasti justice, kdy rozum a kritika byly umlčeny a právo prostituováno jako služka politiky a politiků toho nejprimitivnějšího lidského ražení.
   Knappův pohled, přestože jeho autor je kultivovaný stylista, zřetelně poznamenává to, že pisatel byl po většinu oné doby významnou součástí establishmentu. Do vlastních řad se nekálí, nanejvýš na hlavy jednotlivců. Kácení principů by mohlo poškrábat vlastní polituru. Systém jako takový prostě byl, existoval – a jeho zrůdnost je podtrhována jenom v jednotlivostech. Klement Gottwald byl příjemný člověk, s nímž se dalo debatovat třeba o kulturních záležitostech. I v době, kdy se oprátky nehoupaly jenom pod nárazy větru a kdy se věšeli i někdejší budovatelé šibenic.
   Prostě, úhel pohledu ovlivňuje viděné. Když se dva dívají tamtéž, nemusí vidět totéž. Přitom mne napadá, že i soudružka Slánská vydala po převratu paměti, v nichž masový vrah Rudolf Slánský se jeví být mučedníkem, jemuž vložil na nevinný krk oprátku sám zvrhlík první dělnický prezident Klement Gottwald.
   Také úhel pohledu.
   Poučení z toho plynoucí je asi více méně triviální.
   Jestliže se něco jako dějinná pravda předkládá, je toto něco nejenom dílem skutečnosti, o níž se vypovídá; je stejně významně ovlivňováno úhlem pohledu vypovídajícího subjektu. To, co může být nepodstatné při líčení života ve středověku, má zásadní význam při předkládání zprávy o událostech ještě živých, jichž byl autor aktivním účastníkem.
   Dějiny kontaminují nás – a my pak vydáváme o dějinách svědectví kontaminované rolemi, které jsme při jejich prožívání hráli.
   Asi to nikdy nebude jinak.
   Objektivita je zřejmě princip pouze teoretický, v životě nikdy nenaplněný a snad ani nenaplnitelný.

 

— Obsah —

 

Úskalí autoterapie

 I v době vypjaté specializace může nastat chvíle, kdy zahradník opravuje kamna nebo ucpaný komín, kominík okopává růže nebo zalévá zeleninu, matematik rovná spadlý plot a novinář vyměňuje krupobitím poškozené tašky na střeše. A všichni dohromady strkají hlavy pod kapoty svých aut pátrajíce po příčině vytékajícího oleje, zdráhavého startování a vůbec váznoucího přemisťování.
   Do řemesla se pleteme údržbářům – už proto, že po několika málo letech manželství se schopnost domluvit kapajícímu vodovodnímu kohoutku stává pro ženu hlavním kritériem opravdového mužství.
   Jenomže do řemesla se pleteme i specialistům na zdraví a nemoc, to jest lékařům. Nejenom že radíme svým churavějícím bližním; my radíme i sami sobě a dokonce svým radám někdy věříme natolik, že podle nich na sebe a své zdraví vztahujeme ruku ve snaze nějak si pomoci.
   Patří k lidské přirozenosti chodit k doktorovi nerad. Já alespoň jsem nikdy neshledal nic zajímavého na tom tlačit se v neveselé atmosféře čekárny před ordinací lékaře. Dodnes jsem tak vydržel svého rodinného či obvodního lékaře nemít – což je možná v rozporu se zákonem či dobrými mravy a rozhodně v rozporu s běžným zvykem.
   I když musím kajícně přiznat, že nouze už učí Dalibora housti i v případě mého zdraví.
   Jestliže člověk nemilující vysedávání u lékaře a v ambulancích všeho druhu onemocní (což není nijak neobvyklé), hledá pomoc u sebe, v rodině, na pracovišti a vůbec u svých známých. Jak by řekl dobrý voják Josef Švejk – když se rada k radě vine, pak se dílo podaří. Totiž dílo zahnání potíží a vyrvání sebe samotného ze spárů hrozící choroby.
   Potíže nastávají, jestliže potíže nastaly v případě muže nemilujícího lékařské ordinace, která má současně ženu svědomitou, o zdraví mužovo dbalou a lékařskou vědu jakož i zdravotnickou osvětu respektující a jejím pokynům naslouchající.
   Muž ohrožovaný potenciální chorobou s oblibou sténá, skuhrá a naříká, dávaje najevo, že trpí. Takový muž chce být litován – nechce však být posílán k lékaři. Je připraven přijímat projevy politování doplňované vlahými nápoji, teplými či studenými obklady a klidem na lůžku. Posílání k lékaři však považuje za ženin úskok, za vyhánění z tepla domova do nevlídna ordinací, kde je vždycky příliš vyvětráno a kde hrozí nepředvídatelná trápení.
   Začal mne zlobit palec levé nohy. Protože to pro mne je – z jistých důvodů, jsem totiž diabetik – orgán aktuálně důležitý, pokoušel jsem se ho kurýrovat. Mazáním, pochopitelně. Tím, co dům dal. Psí sádlo nevedeme, a tak jsem z domácí lékárničky (což je poněkud nadneseně vznešené označení pro krabici od bot) vysypal zbytky mastí, které jsem našel. Z nich jsem vybral ty, které vypadaly důvěryhodněji a započal s mazáním.
   Palec se nijak nelepšil, což mne zvlášť neznepokojovalo, protože uznávám, že každá nemoc chce svůj čas, aby si mohla rozmyslit, kdy vypadnout. Organismus je stroj časově podmíněný.
   Po pár dnech jsem do domácí lékárničky nahlédl znovu. Na jejím dně jsem našel ještě jednu tubu, s téměř přehlédnutelnými zbytky něčeho zeleného a příjemně vonícího. A učinil poslední léčebný pokus.
   Když jsem se namazal, zapojil jsem dosud funkční zbylé mozkové závity ve snaze rozluštit zbytky nápisu na zohýbané tubě. Konečně se mi začínalo jasnit.
   Právě jsem si namazal svůj bolavý palec zbytkem zubní pasty.

 

— Obsah —

 

Ve zdravém těle zdravý duch

 Když jsem před více než padesáti lety vstupoval jako novopečený primánek do budovy reálného gymnázia a trochu se rozkoukával, mohl jsem si na školním praporu (to tehdy existovalo) přečíst latinské heslo ústavu Sana mens in corpore sano – Ve zdravém těle zdravý duch!
   Z hlubin paměti mi tuhle vzpomínku vydolovalo uvažování o mé nynější situaci, kdy jsem svého zdravého těla pozbyl. Kdy mi bylo tělo pokaženo a nahrazeno jeho částečnou atrapou.
   Otázka zní: "Co teď o mé mysli, o mém duchu vypovídá mé ne-zdravé tělo?"
   Striktně logicky vzato, vlastně nic. Ono klasické latinské je výrokem konstatujícím, že držitelé zdravých těl jsou zároveň držiteli zdravých myslí. Anebo duchů, chcete-li. O stavu myslí těch ostatních, zdravé tělo nemajících, se vlastně nic neříká. V případě těl nezdravých může být mysl jakákoli. Zdravá i nezdravá. Nezdravá těla jsou onomu latinskému výroku šumafuk. Snad to souvisí s onou sparťanskou zásadou, Římany převzatou, že nezdraví jedinci jsou ve věku docela útlém pohazováni do roklí za účelem ozdravění populace, od níž se požaduje, aby hradbami města Sparty byla prsa jejích občanů.
   Je to zásada ekonomicky jistě zdravá, protože se za ty nepostavené hradby ušetří. A za svá prsa si každý bojovník odpovídá sám – a sám taky nese náklady s jejich údržbou spojené.
   Osvícená staletí zaujala k handicapovaným postoj smířlivější. Na postiženého, ne-zdravého občana jest nahlížeti jako na občana zdravého, není-li řečeno jinak. A jinak řečeno není. Problém je v tom, že změna postoje nikterak nezmění ono postižení. Na osobu handicapovanou jest nahlížeti jako na osobu bez handicapu. Těžko však se tím taková osoba stane schopnou hrát kopanou či skákat o tyči, běhat stovku na čas nebo lézt po horách.
   Skákat může tak nanejvýš někomu do řeči. A jako každý jiný občan může do řečí přijít, třebaže i v tom je možnost příležitostí podstatně omezenější než v případě osob zdravých.
   Ta hlavní příležitost, která handicapovanému jedinci zbývá, je odvozena od možností mysli, potažmo ducha. Člověk tělesně neúplný může být docela dobře duchaplný. Ovšem, taky nemusí.
   Myslím, že ohleduplnost, o níž se snadněji a lépe mluví než ji do životní skutečnosti uvádí, by měla spočívat zejména v tom, že se handicapovanému jedinci nebudou do cesty stavět překážky v oblasti duchovní. Tyto překážky mívají zpravidla povahu byrokratického jednání, jímž je handicapovaný mnohem zranitelnější než jedinec nepostižený. Jeden ohleduplný čin má stokrát větší hodnotu než deset ohleduplných frází. Zdravých, ušlechtile znějících, ale sterilních.
   Zacházet s jedincem tělesně postiženým jako s duševně omezeným blbcem není projev ohleduplnosti. Je to symptom necitlivosti, hroší kůže, emoční neohrabanosti anebo cynismu.
   I v těle zdravím nekypícím může přežívat duše plodná, třebaže ne bujará.
   Žít se dá na mnoho způsobů a jeden nikdy neví, kdy mu osud změní jeho stávající status quo.

 

— Obsah —

 

Vůně akátů

 S tím, jak jaro dozrává k létu, ovzduší městských ulic houstne vůněmi marnotratně i velkoryse rozdávanými po vlnách větru všem, kdo si dokáží všimnout. Významným přispěvatelem k té voňavé směsi jsou akáty.
   Akáty bílé...
   Nejsem člověk nijak nadstandardně romantický, spíše než strání rozkvetlých šeříky a černými bezy si všimnu projevů lidské hlouposti – kvetoucí akáty mne však nenechávají lhostejným.
   Asi je v tom jakási asociace pod nánosem času zasutá, která tu štědrou akátovou vůni spojuje s nějakým jiným, zvlášť poutavým zážitkem. Možná to bylo něco souvisejícího se školou, s mými roky reálně gymnaziálními, kdy se v třídní knize dopisovaly poslední stránky a probíhaly zkoušky s jejich napětím, očekáváními i nadějemi.
   Čich je považován za snad nejhůře vybavený lidský smysl. Dá se to měřit objektivně – množstvím informace, kterou dokáže zachytit, zpracovat a odeslat příslušný analyzátor. Lépe vidíme než slyšíme, lépe slyšíme než čicháme. Jinak je na tom pes schopný v policejních službách vyčenichat zloděje i drogovou zásilku, vystopovat zajíce pod mezí nebo svého pána pod stolem hospody. Nevím ovšem, co psímu nosu a psímu mozku říká vůně akátů.
   Nechtěl bych neoprávněně fantazírovat – mám však podezření, že akátová vůně, kterou jsem do sebe nasál cestou z práce, probouzí po usnutí mé sny. Anebo se alespoň podílí na jejich vybírání z archivu mé paměti.
   Obklopena akátovou vůní slábne potřeba občana nadávat na poměry. Něco v něm mu říká – Vem to čert – říká to však tak nějak smířlivě, dobromyslně, bez zlobného zaujetí tak typického pro dny, kdy akáty nekvetou. Vlastně skoro přátelsky. Vůně akátů otupuje ostří zlosti a rozhořčení, probouzí nálady spíše konejšivé. Přestože nepostrádá pocity vzrušující. Je to však vzrušení ladící duši i mysl do molové tóniny. Ne, na mol ne.
   Obklopen akátovou vůní člověk nepociťuje nutkání nakopnout psa zálibně okukujícího jeho nohavici ani napomenout hošíka, který ho trefil špatně nasměrovaným míčem obaleným blátem. Ve stínu akátu je chodec připraven odpustit i ptáčkům, kteří si ho vybrali za cíl při výkonu tělesné potřeby v koruně stromu.
   Měl bych takový nápad jak toho využít pro zlepšení mezilidských vztahů. Pro zmírnění jejich napětí. Do rozvodových soudních síní by denně instaloval soudní zapisovatel čerstvou kytici bílých akátů. Vsadím se, oč chcete, že procento usmířených rozvádějících se manželských dvojic by významně vzrostlo. Možná o tom právní zkušenost nic neví – ale za pokus by to rozhodně stálo. Akáty jsou přece laciné. Ve srovnání třeba s takovou orchidejí.
   Chtělo by to ovšem řádně vyzkoušet. Můj dojem je vlastně pouhá hypotéza, vyžadující prověření řádně zorganizovaným pokusem. A jestliže vydrží akáty vonět ještě pár dní, jsem připraven plán takového pokusu vypracovat. Bez nároků na odměnu, ve prospěch veškerého čichově zanedbaného lidstva.

 

— Obsah —

 

Vypočítavost nebo vypočitatelnost?

 Humanita znamená lidskost. To pokud jde o slova.
   Pokud jde o činy, o jednání a chování, o přístup lidí k lidem, o přístup instituce k člověku, je to hra, která se slovy nevystačí – protože ta nemusejí zaručovat vůbec nic.
   I na principech jako je rovnost před zákonem a rovnost příležitostí, spravedlnost pro všechny a podobně se parazituje, prorůstá je lidské farizejství, přiživuje se na nich korupce.
   Zdá se, že rozhodování lidí o lidech nikdy nedokáže být humánní. Nač sáhne lidská ruka, bude zkaženo chamtivostí. Moc je tu především proto, aby byla zneužívána. Se Spravedlností se kupčí jako s nevěstkou chrámovou. Právo je způsob, jak legalizovat zvůli mocných.
   Člověk na člověka je jako kat.
   Naději na narovnání nynějších bědných poměrů se zdají zvěstovat první vlaštovky pokusů nahradit rozhodování lidí o lidech rozhodováním strojů o lidech.
   Kdysi, v začátcích éry kybernetiky, jsme si kladli otázku, zdali stroje mohou myslet.
   Dnes se ukazuje, že tahle otázka byla vlastně zbytečná. Stroje myslit nemohou. Naštěstí. Protože kdyby myslely, napadaly by je ošklivé myšlenky. Koho okrást, koho podvést. Asi jako lidi. A umíte si představit tu hrůzu, kdyby úplatky na úřadech nebrali jenom úředníci, ale také jejich počítače?
   To, že stroje nemohou myslet, dává lidem šanci přemýšlet o tom, jak se ve svém rozhodování nechat zastupovat stroji.
   Jak jsem řekl, první vlaštovky už tady jsou. Tak třeba přijímací zkoušky na univerzity. Sice i dnes, kdy algoritmy řadící uchazeče o studium na škále hlavního hodnotícího indexu zpracovávají výhradně počítače, dojde tu a tam ke korupci, k prodeji testů a tak – ale to je jen nedůsledná ochrana dat, ne dost důsledné oddělení lidí od rozhodování.
   Předpokladem důsledného používání počítačů při rozhodování je algoritmizovat výpočet hodnot onoho vlastního rozhodovacího indexu. Nic víc, nic míň.
   Úplně stejně by to mělo jít zařídit při algoritmizaci soudního rozhodování. Výhody jsou nabíledni. Už žádný úplatný soudce, žádný mazaný advokát, cynicky spoléhající na svou řečnickou demagogii, že zviklá jakékoli body obžaloby. Prostě se na jednu hromadu naházejí důvody pro (zavření, pověšení, na jak dlouho, ve které nápravné skupině, na tvrdo či s podmínkou) – a na druhou hromadu polehčující okolnosti a další důvody proti. Počítač to podle zadaného algoritmu vyhodnotí a tiskárna vyplivne rozsudek. Rychle, bez úplatku, bez strejčků a partajních kliček.
   A odsouzený může jít spokojeně sedět.
   Vyhrožovat není komu, počítač přijde stejně za pár měsíců do odpisu nebo bude repasován.
   V parlamentu bude místo dvou set povykujících poslanců a jednaosmdesáti zívajících senátorů ukázněně sedět jediný počítač. Ve sklepě nebo na klimatizované půdě – paláce se mohou pronajmout. Jediný zřízenec bude rovnat vytištěné zákony do štosů a bude je odvážet do tiskárny nebo do stoupy.
   Chce to jen jediné.
   Aby lidé, vlastně ti z nich, kteří na to mají, sestavili algoritmy a expertní systémy pro rozhodování pro ten rozhodovací počítač.
   Aby o lidech nemuseli rozhodovat lidé.
   Aby zmizel lidský faktor, který je hlavní příčinou nelidskosti v mezilidských vztazích.
   Aby lidé sami sebe podrobili této kontrole, když už se definitivně prokázalo, že morálka přestala existovat.
   Aby ono mlhavé, fuzzy slovo humanita mohlo být nahrazeno slovem objektivním a přesně kvantifikovatelným.
   Vypočitatelnost.

 

— Obsah —

 

Vzdělanost kontra morálka

 Při registraci některých jevů – ať už v epizodickém kontextu ne zcela systematického pozorování anebo při sociologicky organizovaném průzkumu – se na povrch vynořují souvislosti někdy překvapivé.
   Jednou z nich je třeba fakt, že s rostoucí vzdělaností (která, měřena průměrným počtem roků školní docházky, se zdá být nepopiratelná) klesá úroveň všeobecné morálky (která, měřena údaji o kriminalitě hospodářské, násilí, vandalství a korupci odshora dolů se zdá být rovněž těžko popiratelná).
   Znamená to, že rostoucí kvantita vzdělání způsobuje klesající kvalitu mravů?
   Statistiky ve Spojených státech tak například prokazují evidentní souvislost mezi rostoucím počtem let školního vzdělávání a razancí násilí ve školách. Zatímco procento vysokoškolsky vzdělaných lidí dosahuje v mladé generaci hranice 50%, násilí ve školách samotných už infiltruje mezi žáky základních škol a razance násilných činů pokročila od mlácení klacky přes krátké palné zbraně k brokovnicím a ručním granátům – a brzy nebude žádným překvapením, až jako reakci na špatně oznámkovanou písemku vytáhne žák na svého učitele kulomet nebo bazuku.
   Dokazují tyto statistiky opravdu to, o čem Komenský neměl ani tušení?
   Mám před sebou číslo 106 časopisu Educational Innovation z března 2001. Titulek úvodního článku informuje o programu 46. zasedání mezinárodní konference o vzdělávání. Téma zní – Výchova všech k tomu, jak se naučit žít společně. Vyzvedá se heslo – Educate or perish! Vychovávej, vzdělávej nebo podlehneš záhubě!
   Tohle je míněno v globálním, mezinárodním měřítku. Vzdělanost a výchova se zde prezentují jako nástroje prevence nesnášenlivosti v globalizujícím se světě. Kvalitní vzdělání je doporučováno jako strategie, která umožní rozvojovým zemím aktivně se zapojit do světa mezinárodních komunikačních sítí, do světa internetu, kde se dají využít nahromaděné poznatky k tomu, aby se lidé z rozvojových zemí vymanili z neustále roztáčeného kolotoče bídy a zaostalosti.
   Zřejmě je to rozumné, tahle strategie.
   Pomiňme teď technické a ekonomické otázky s realizací tohoto záměru spojené a všimněme si, jak nebezpečné (přestože svůdné) je extrapolovat zákonitosti poznané v jedné oblasti širšího spektra problému na oblasti jiné.
   Univerzálnost počítačové gramotnosti zvyšuje zřejmě také rizika počítačové kriminality. V době docela nedávné se prokázala reálná rizika pronikání nápaditých hackerů z rozvojových zemí do těch nejlépe střežených počítačových systémů v nejrozvinutějších zemích světa. Vzdělanost nemusí postupovat lineárně od slabikářů k učebnicím vyšší matematiky. Může postupovat skoky – anebo přískoky.
   Statistiky prokazující souvislost růstu vzdělanosti s problémem morálky a růstem zločinnosti jsou samozřejmě příklady situací, kdy zůstal nepovšimnut jiný, skrytý faktor, tuto souvislost zprostředkovávající. Statistika sama o sobě, není-li doplněna kauzální analýzou nalézaných vztahů, může být zavádějící. Tím skrytým faktorem je všeobecná společenská změna – stejně jako v učebnicových příkladech nalezených souvislostí mezi klesající porodností a ubývajícím počtem čápů nebo klesající porodností a stoupáním spodního lemu sukní od kotníků přes kolena a po stehnech výše.
   Nicméně, jedno se zdá být jisté. Vyšší vzdělanost není bezpečnou prevencí poklesu morálky. Vyšší vzdělanost může vyrovnat příležitost těch, kteří ji dnes nemají, s příležitostí těch šťastnějších. Otázkou je, na jaké úrovni se pak ustálí morálka nás všech poté, co se dnešní propastné rozdíly ve vzdělanosti alespoň trochu vyrovnají.

 

— Obsah —

 

V zemi, kde zítra může znamenat kdykoli

 Novinář Julius Fučík kdysi objevil, že v jisté zemi kdesi na východě zítra již znamená včera. Dost dlouho mi tehdy vrtalo hlavou, jak to vlastně myslil. Dokonce jsem si ani nebyl jist, zdali to byla pochvala nebo kritika. Pro onu zemi.
   Julius Fučík už není. Ani ona země kdesi na východě už není tím, čím kdysi byla. Anebo čím se tvářila být.
   Myslím, že jsem ty reportáže tehdy ani pořádně nečetl. Byly však součástí jedné z mnoha povinných domácích četeb (nominativ singuláru četba, skloňováno jako setba, věštba, orba či kletba), takže v vím o jejich existenci a v paměti mi utkvělo několik frází, které výklad o reportážích doprovázely.
   Znám také jednu zemi.
   Geopoliticky někde mezi Východem a Západem, se zrakem zahleděným spíše na Západ, nohama však pevně vězící v prachu a blátě východních zvyklostí jako jsou korupce a předstírání.
   Je to země, kde zítra může znamenat kdykoliv.
   Je to země, kde moderní mediální prostředky – televize, rozhlas, tiskoviny – vedle zpráv o přečtení lidského genomu s vážnou tváří referují o vlivu hvězd na trávicí potíže, jakož i o působení vlídných, dobře zaplacených slov doprovázených vkládáním rukou na odolnost těla i ducha proti nemocím. Těla a ducha toho, kdo platí, nikoli toho, kdo vkládá – aby bylo jasno.
   Je to země, kde vymítání zlých duchů a upalování čarodějnic podstoupilo transformaci a modernizaci tím, že je vymítána zlá energie a probouzena energie dobrá.
   Je to země, kde zítra může znamenat kdykoliv.
   Zítra může znamenat v jednadvacátém století stejně jako ve století sedmnáctém, případně nižším. Anno Domini.
   Pán může mít z téhle země upřímnou radost.
   Dal lidem v ní žijícím do lebečních dutin hmotu, již jsme si zvykli nazývat mozkem a o níž se téměř všeobecně soudí, že je místem trvalého pobytu rozumu.
   Možná budeme muset tenhle názor revidovat. Už dost brzo.
   Možná ho zreviduje samotný Pán. Jako Stvořitel má nepochybně nárok na čestný výkop.
   Když se to tak vezme, jde vlastně o dalekosáhlé plýtvání materiálem. Tuny a tuny té nejvýše vyvinuté organické hmoty leží v milionech mozkoven úplně ladem, protože k přežvykování líbivých, laciných a nedokázaných frází není této hmoty nikterak zapotřebí. Při tomhle se vystačí s jednoduchými reflexy, nepodmíněnými a podmíněnými a dobře fungujícími mluvidly.
   V dětství jsem si stačil všimnout, že léky, které tišily bolest a pomáhaly hojení ran, bývaly hořké – zatímco ty sladké a příjemné byly jenom sladké a příjemné.
   Taky poznání je spíš hořké.
   Cesta k poznání byla a je klopotná, a dá se očekávat, že i v budoucnu takovou zůstane. Pracnou, zdlouhavou, namáhavou. Myšlení je nepohodlné, někdy dokonce bolí.
   A uvěřit je tak snadné...
   Stačí se poddat snění, které k ničemu nezavazuje. Stačí se ponořit do světa plného hřejivého slunce i chladivého stínu. Do světa horoskopů a dobrých energií.
   Jenomže po procitnutí ze světa snů se cynik žaludek dožaduje vepřového řízku nebo alespoň dršťkové polévky se slaným rohlíkem. Žaludek žádný horoskop nepřesvědčí.
   Země, kde zítra může znamenat kdykoliv, je zemí paradoxů a absurdit. Zemí jevů sotva uvěřitelných. Jevů sebedokazujících; existujeme, tedy jsme a máme právo být. Jsme alternativami rozumu, založenými na celostním principu, na citu, na zjevení a vnuknutí. S poukazem na princip tolerance žádáme, aby konečně skončily totalita a útlak rozumu. My, alternativy racionálna, žádáme rovnoprávnost a přístup k akademickým hodnostem.
   Požadujeme, aby stavitelé vzdušných zámků byli uznáni za osoby akademicky rovnocenné se staviteli mostů a katedrál. Už proto, že bezpečnost a spolehlivost vzdušných zámků je naprostá – na rozdíl od staveb a konstrukcí ze železa a betonu žádný ještě nespadl a v jeho troskách nikdo nezahynul.
   V zemi, kde zítra může být kdykoliv nastal čas dělení času, čas jeho porcování, čas míchání středověku s věkem atomovým a internetovým. Čas promíchávání slámy s otrubami, čas intelektuální a šamanské řezanky.
   Čas odhánění rozumu a na pastvu i k napajedlům připouštění hejkalů, divoženek, čarodějnic na košťatech i bez nich.
   Čas, kdy některé energie se měří na škálách Joulů a jiné na stupnici dobrá – zlá.
   Čas živých a mrtvých vod.

 

— Obsah —

 

Žalobnice

 Lidé jsou různí. Dokonce i docela malí lidičkové.
   Jedna z mých vnuček je dítko povahy impulzivní, temperamentní a taky náladové. Zlé rodinné jazyky tvrdí, že po dědovi. Smích a pláč se na jejím obličejíčku střídají jako aprílové počasí.
   V dobách míru se s vnučkou nenudím. Bezprostřednost působí v jejím věku dosud svěže, dokonce roztomile; Gutha-Jarkovského já ani ona za autoritu nepovažujeme, takže je nám spolu docela dobře. Svízel nastává, dojde-li ke změně nálady. A k té čas od času dochází. Naše komunikace se pak mění ve vzájemné výčitky a žalování, že maminka je hodnější a vůbec...
   Před nějakým časem si na mámě vyloudila slib, že může k nám, k dědovi a babičce na celý týden (rodina mé dcery bydlí dost daleko od Olomouce). Asi taky proto, aby dokázala svým dvěma sestrám, že se bez nich obejde. Babička si od ní nechala rukoudáním slíbit, že nebude zlobit a že u nás ten týden vydrží v optimistické náladě, ke spokojenosti všech zúčastněných stran. Písemně svůj slib nepotvrdila, protože psát neumí. A razítko nemá.
   Tak ji přivezli.
   Dny ubíhaly, vnučka s babičkou vzájemně vycházely, i děda byl tu a tam vzat na milost a na vědomí.
   Idyla dostala trhlinu ve chvíli, kdy jednoho odpoledne odvolaly babičku společenské povinnosti kamsi mimo domov. Babička se ujistila, že děda je svolný s tím, že na pár hodin jako vychovatel dítka školou nepovinného zaskočí – a uklidněna odešla.
   Děda si četl, vnučka si hrála. Asi ne moc soustředěně, bylo tu něco, co se zdálo ji zneklidňovat.
   Po chvíli přešlo zneklidnění v dotazování po existenci maminky a nepřítomnosti babičky. Dědovo vysvětlování, že i on ji má rád a že je schopen ji ochránit, případně zodpovědět všechny její dotazy ohledně stavu světa včetně rodinných poměrů až do pátého kolena zpět, nepadalo na úrodnou půdu. Vnučka ronila slzy za vydatného doprovodného kvílení, dožadujíc se maminky, babičky, sester a občas i tatínka.
   Nebylo nic, co by byla ochotna přijmout jako náhradní řešení. Nabízené hračky i slib pohádky na jakékoliv myslitelné téma zůstaly bez pozitivní odezvy. Slzy se valily proudem, hrozíce, že vnučka se rozteče jako kdysi nebohá Sněhurka a navíc se odsolí. Nejhorší ovšem byly zvuky doprovázející slzení; vznikaly obavy, že přiběhnou sousedi a budou se dožadovat, aby týrání dítěte bylo ukončeno.
   Proud slz a nářku zastavil teprve příchod babičky. Děda si oddechl, vyklidil bitevní pole a odebral se dočíst rozečtené. Vnučka zvolna dovzlykávala v reakci na babiččino chlácholení.
   Ještě než vyčerpáním usnul, slyšel děda jak pootevřenými dveřmi už uklidněná vnučka vysvětluje babičce snažící se dopátrat příčiny malé rodinné katastrofy.
   To vysvětlení, pronášené naprosto vážně, už bez škytání, znělo: "Babi, když on mě děda nezvládl..."

 

— Obsah —

 

Zázrak samozřejmosti

 Televizní film. Jeden z těch, které se sledují se zatajeným dechem a nedovolují usnout. Film o genezi života na Zemi a genezi člověka v pozemském životě. Evoluce života a člověka. Nahlédnutí do světa toho, co nás spojuje s jinými živočišnými druhy a toho, čím se od nich odlišujeme. Dokládáno embryologicky, anatomicky, fyziologicky a neurologicky. Předkládané názory se odvolávají na geologické nálezy, vulkanologii, oceánografii a ekologii člověka.
   Komentář říká, nač i já právě myslím. Ty vývojové změny jsou zachytitelné, registrovatelné v časových dimenzích mnohonásobně překračujících dimenze našeho fyziologického vnímání. Vnímání člověka i lidí. Generace je časová jednotka nepatrně malá. Jednotlivec je mírou ontogeneze, ne však fylogeneze. Je třeba do služeb představivosti zapřáhnout rozum s jeho schopností počítat. Počítání podporuje naši představivost stejně jako mikroskop prohlubuje naše vidění a dalekohled toto vidění prodlužuje.
   Jít za hranice svých animálních možností, smyslových i fyziologických – to je, co dělá člověka člověkem.
   Komentář doprovází kameru snímající jeskynní nástěnné kresby a malby z poslední doby ledové. Otisk dětské dlaně. Říká to, co by nemělo být vnímáno jako samozřejmost, ale jako zázrak. Přestože je to vlastně stále ještě spekulace. Třicet tisíc let představuje časovou vzdálenost odhadem asi 1200 generací. Za tuto smysly nepředstavitelnou dobu se – podle anatomických parametrů lebek a skeletů lidí oněch časů – zjistitelně nezměnili. Dítě, jehož dlaň dodnes žije ve svém otisku v temnotě jeskynní stěny, byvši přeneseno zázrakem dosud představitelným jenom ve sci-fi fantazii do naší doby, vychováno na některé z našich škol, by mohlo zasednout k počítači a řešit třeba systémy diferenciálních rovnic. Nebo psát filmové scénáře.
   Už jsem podobnou úvahu četl a slyšel několikrát. V různých kontextech. A pokaždé si znovu uvědomoval, že nesmím dovolit, aby se mi stala samozřejmostí. Protože dopracovat se k takovému poznání je zázrak, který by neměl přestávat nikoho z nás ohromovat a nutit nás, abychom tajili dech. Alespoň na okamžik než nás znovu zahltí samozřejmost každodennosti.
   Samozřejmost zázraku by v samozřejmosti každodenního měla mít své nevytěsnitelné místo. Schopnost údivu, schopnost žasnout nejen pod obrazem Velkého vozu chvějícího se na klenbě jasné noční oblohy, ale i schopnost žasnout nad poznáním o jeho vzdálenosti, o Mléčné dráze a jiných galaxiích, o hvězdném prachu v mezihvězdném prostoru. O genezi hvězd a jejich odumírání. O věčnosti, o níž jsme schopni přemýšlet z hloubi své dočasnosti a smrtelnosti. O změně jako základu života.
   Nemůže být malý, kdo umí snít o velkém. O velkém uvažovat, počítat jeho parametry. Poznávat ho. Kdo umí nacházet místo své omezenosti v gigantickém, velkolepém dramatu Vesmíru i mikrosvěta, ten do vesmíru právem patří.
   Nemůže být malý, kdo umí objevit velké. Třeba jen ve své fantazii a svých snech.
   V tom je naše naděje.

 

— Obsah —

 

Zázraky naší doby

 Nevím, existuje-li nějaká odborná definice zázraku. V encyklopedickém slovníku by se asi něco našlo; nechce se mi však hledat. Myslím, že se nezmýlím, vyjdu-li z toho, že k základním vlastnostem rozhodujícím o tom, zdali určitý jev či událost jsou či nejsou zázrakem, patří nemožnost vysvětlit je racionálním způsobem. To jest tak, že by se existence dotyčného jevu logicky a věcně vysvětlila z fakt změřitelných, pozorovatelných a nepopiratelných. Zázrakem nebude, existence čeho se dá standardně vyložit, co se vyskytuje běžně, pozorováno a evidováno mnohými.
   Aby něco bylo za zázračné považováno, musí to být mimořádné, překvapivé a nečekané. Musí nás to nutit ke zvolání – Proč? a Jak?
   Zázračné není vysvětlitelné známými přírodními zákony nebo je dokonce s takovými zákony v konfliktu. Odporuje jim.
   Moderní doba je na zázraky skoupá. Obvykle kolem všeho, co někteří za zázračné prohlašují, propukají bouřlivé diskuse a spory. Jejich předmětem se stává způsob evidence zázračného (viz causa UFO – Unidentified Flying Objects, případně causa YETI či NESSIE – příšera z jezera Lochness).
   Předmětem sporů může být interpretace nálezů a evidence (mizení letadel a lodí v Bermudském trojúhelníku, nepředpokládaná a překvapivá uzdravení z choroby standardně považované za fatální).
   Biblický příběh hovoří o zázraku u jezera Genezaretského, kde Kristus rozmnožil několik málo chlebů a ryb, aby jimi nakrmil tisícihlavý zástup svých posluchačů.
   Soudobou verzí tohoto někdejšího příběhu může být situace, kdy přichází klinik (nebo badatel z jiného oboru) za statistikem, aby z hrstky jeho dat vytěžil náruč informace. Racionálně založený výzkumník denně vzývající zákon zachování informace a odmítající věřit v existenci perpetua mobile, který ví, že žádnou transformací nelze nechat informaci nakynout, se v případě vlastních dat chová jako hodná tetička, před maturitou orodující za synovce propadajícího z pěti předmětů.
   Badatel přemlouvající statistika, aby našel, co v datech není ani být nemůže, žadoní o zázrak.
   Hledači zázraků mají někdy povahu zlatokopů celý život usilovně kutajících ve skalních děrách nebo rýžujících ze dna potoků, v naději narazit na zlatou žílu nebo valoun žlutého kovu. Tohle je zázrak trochu jiného druhu. Z takového případného nálezu dělá zázrak fakt nepatrné šance jeho výskytu. Pro daného jednotlivce. Statistika produkce drahých kovů ve světovém měřítku je jev stabilní a zázračnost se mu nepřipisuje.
   Těmto zlatokopům se podobají prospektoři své zázraky hledající na vyprahlém úhoru loterií a jiných hazardních her. Na rozdíl od zlatokopů lze tady zpravidla velikost šance oné pomyslné skuliny oddělující nemožnost od možnosti, vypočítat. Bývá nepatrná, tak nepatrná, že vyhrát se zdá být zázrakem. Jenomže to, co se dá vypočítat, zázrakem není. Třebaže jako zázrak to docela dobře může vypadat.
   V těchto posledně zmíněných situacích je zajímavý vztah mezi tím, čím je (hlavní) výhra z hlediska jedince a čím z hlediska výhry samotné. Z hlediska sázejícího hráče je výhra prakticky zázrak; z hlediska samotné výhry jde o jev dokonce jistý – někdo přece vyhrát musí.
   Konec konců, i samotný vznik života na Zemi byl vlastně zázrak – i když pravděpodobnost jeho vzniku úplně nulová nebyla. Dokázal to sám ten život.

 

— Obsah —

 

Ze slabikáře logiky

 Základem civilizace je poznání. A základem poznání je sledování souvislostí jevů a jejich příčin.
   A tak v průběhu věků člověk poznal, že když ráno bylo před vchodem do jeskyně mokro, že v noci pršelo, že než zahřmělo, předtím se zablesklo, že když se člověk nenají a nenapije, dostane hlad a žízeň.
   Poznal, že když ho okradli, musel tu být zloděj, jestliže se něco ztratilo, musel být někdo, kdo ztratil nebo ztrátu způsobil.
   S tím, jak civilizace postupovala a pokrok se prohluboval, logika lidského uvažování se začala zatemňovat.
   Dnes už nás nepřekvapuje, že z českých bank zmizely stovky miliard korun, celá desetina HDP – a není, kdo ztratil, není, kdo ukradl. Civilizace pokročila natolik, že jevy už nemusejí mít svou příčinu. Docela dobře se bez ní dokáží obejít.
   Z banky zmizí osm miliard – a ředitel té banky směle a bez uzardění prohlásí, že on nemá s příčinou tohoto jevu nic společného, protože on pouze podepisoval jistá rozhodnutí o půjčkách a úvěrech, nic víc.
   Věřím, že takový ředitel věří v existenci paranormálních jevů. Vždyť co je proti úvaze takového pána existence patogenní zóny? Živá a mrtvá voda? Anebo třeba víra v horoskopy, obrazy křišťálové koule, věštění z kávové sedliny?
   Prostě, s tím, jak pořád víc věříme na zázraky, pořád míň spoléháme na souvislosti jevů a jejich příčin. Všechno může souviset se vším stejně dobře, jako nic nemusí souviset s ničím. Jevy se nevyskytují proto, že nemohou jinak – ale proto, že tomu tak někdo chce, že se to někomu líbí, že to někomu vyhovuje. Asi jako panu bankéři vyhovuje představa, že peníze mohou ze sejfů mizet bez příčiny a tedy také bez následků. Zejména trestních.
   Už by mne nijak neudivilo, kdyby do parlamentu této země zřejmě osvobozené z pout logických zákonů kandidovala Červená Karkulka (za stranu zelených), kocour v botách za konzervativce, Popelka za liberály a Šípková Růženka za Svaz žen. A kdyby se Dlouhý, Široký a Bystrozraký přihlásili za čtyřkoalici. Proč by ne? Tři mušketýři byli vlastně taky čtyři.
   V této zemi, až donedávna proslulé vodami hučícími po lučinách a bory šumícími po skalinách a kde v sadě skvěl se zjara květ, získávají dnes proslulost spíše pohádky o politické Vůli – Nevůli. V téhle zemi, kde jevy marně hledají své příčiny, přes veškeré snažení policie a soudů. V zemi, kde policisté trpí přepracovaností ze sepisování statistik zločinnosti a soudcům narůstají mozoly při zakládání nevyřízených soudních spisů do zaprášených šanonů.
   V zemi logikou nemilované.

 

— Obsah —

 

Zuby

 V lidských poměrech rozeznáváme zuby dočasné neboli mléčné a trvalé neboli stálé, těch prvních je dvacet a druhých třicet dva, počítaje v to řezáky, špičáky, premoláry a moláry neboli stoličky či zuby třenové (od slovesa tříti) a taky zuby moudrosti, které se vyznačují především tím, že jsou s nimi největší potíže.
   A to všechno zvlášť pro horní a dolní čelist a jejich pravé a levé části.
   Nad všemi těmito zuby pak bdí Velký Zub, totiž Zub Času. Stejně jako ubozí lidičkové těmito svými zuby ukusují, hlodají, žvýkají čili mělní potravu všední i sváteční, hlodá na nich samotných Zub Času, který je obrušuje, odírá, děraví, láme a křehne. Jeho počínání se do cesty staví stomatologové čili zubaři se svými křesly, vrtačkami, sondami a kleštěmi, s plombami, korunkami i můstky, aby hlodání Zubu Času zpomalovali. A když se jim to definitivně podaří, zjišťují lidičkové, že jejich původní kostěné zuby byly nahrazeny zuby kovovými, porcelánovými, pryskyřičnými a cementovými. Na místě každého původního zubu byla vztyčena jako pomníček mládí jeho umělohmotná náhrada coby jeden ze symbolů civilizace.
   Zatímco zlomená srdce dokáže napravit čas, zlomený zub napraví zlatá korunka. Někdo má zlaté srdce, jiný pak zlaté zuby. Zatímco zlato považujeme za materiál ryzí, v případě zubů i zlaté mohou být nazývány falešnými. Není zlato všechno, co se třpytí.
   K anatomickým specialitám člověka jako biologického druhu patří, že i v případě bezzubosti dokáže kousat. Roli zubů přebírá jazyk; často velmi úspěšně, jak dokazuje příklad klepen, kterým ani totální bezzubost nebrání v tom, aby byly kousavé a na kdekom si smlsly.
   K mezilidským vztahům patří i možnost mít někoho plné zuby, a to i v případě, kdy už daleko široko žádné zuby k dispozici nejsou. Lidský jedinec dokáže žrát nejenom své bližní, ale i sám sebe. Také ho může hryzat svědomí. Tohle je jedna z mnoha absurdit, které jazyková fantazie hravě překonává.
   K lidskému vychování patří i schopnost umět ledacos překousnout – i to, co později už nedokáže strávit. Takové překousnutí nestravitelného je jedním ze způsobů klamání tělem, totiž předstírání. Podobnou schopností je i umění něco nakousnout, co se nedopoví a co přesto dokáže zasít semínko podezření, třeba žárlivosti.
   Na opačném pólu této schopnosti je umění zakousnout se do něčeho a s buldočí úporností vytrvat až do konce. Ať by tím koncem bylo cokoliv.
   Něco na zub si člověk musí shánět sám. Do zubů však dostává bez toho, že by musel utrácet a platit. Do zubů se dává zadarmo – i když to někdy přijde dost draho.
   Se zuby je prostě spojena značná část lidské civilizace. Včetně paradoxu, že zubaři podstatnou část svého živobytí dobývají ze zubů, které už lidé nemají.

 

— Obsah —