Místo úvodu

 Obsahem této knížky jsou sloupky, někdy spíš eseje, jindy spíš fejetony. Jejich podstatná část byla soustavně tištěna v denících a týdenících novin moravského či středomoravského regionu, v Žurnále Univerzity Palackého, Univerzitních novinách Masarykovy univerzity a příležitostně v mnoha dalších časopisech se zaměřením odborným, kde sloužila jako způsob odlehčení témat (většinou lékařských) někdy ztěžklých životními osudy, jichž se dotýkaly.
   Někdy bylo vlastní úzké téma sloupku Ariadninou nití, na niž bylo možno zavěsit obecnější úvahu o některé z četných stránek lidského údělu. Úvahu schopnou poskytnout rámec i důvod doteku pohledům z různých úhlů, které není běžné stavět vedle sebe. Protože jenom multidimenzionalita, mnohorozměrnost našeho nahlížení skýtá jakous takous záruku, že vidění světa nebude jednostranné, frázovité, schematické.
   Člověk jako subjekt vnímání se nikdy nedokáže oprostit od svého subjektivního zaujetí pro věc, neumí se důsledně zříci vlivu své předpojatosti, svého plánu světa. Proto teprve mnohost pohledů může vytvořit obraz naší skutečnosti, jež by se jí alespoň přibližně podobal. Chce to jedno – usilovat poctivě, s čistým svědomím, které však neomlouvá, ale koriguje, a kterému je pravda cílem, byť v daném okamžiku jakkoli vzdáleně se jevícím.

 

— Obsah —

 

Alkohol a statistika

 1.Více než 99% všech abstinentů, kteří kdy po tomto světě chodili, už zemřelo – často na nemoci velice nepříjemné.
   2. Ze všech žijících abstinentů jich plná polovina vykazuje – ve své populaci – podprůměrný pracovní výkon.
   3. Abstinenti přispívají statisticky signifikantně méně do hrubého domácího produktu (HDP) nežli občané pijící.
   4. Statistiky spotřeby alkoholu dokládají, že to, co nevypijí abstinenti, vypijí ti, kteří alkohol pijí – čímž abstinenti prokazatelně přispívají ke zhoršení jejich zdravotního stavu.
   5. Z policejních statistik vyplývá, že podnapilí pachatelé jsou snadněji přistižitelní a při zatýkání kladou menší odpor než pachatelé střízliví.
   6. Pijáci slivovice a jiných ovocných destilátů jako jsou calvados, barack pálinka, ořechovka, višňovka, terkelice, tequilla a brandy přispívají statisticky významněji nežli nepijáci k tomu, aby ovoce bez užitku neshnilo.
   7. 100%-ní alkohol je 100%-ně účinné desinfekční činidlo mimo jiné chránící tkáně před rozkladem. Lze tedy usuzovat, že 50%-ní alkohol ochrání tkáně před rozkladem z jedné poloviny.
   8. Fakt, že alkoholik utrácí podstatnou část svých příjmů za pití, usnadňuje národohospodářské plánování.
   9. Mezi alkoholiky je významně nižší incidence fraktur dolní končetiny přivozených sportovní činností, ve srovnání s incidencí fraktur v běžné populaci; tomu odpovídající nižší čerpání ze zdrojů zdravotního pojištění je evidentní.
   10. Nebýt alkoholiků, procento nezaměstnaných by vzrostlo v důsledku poklesu prosperity a následného omezování provozu pohostinských živností.
   11. Díky existenci alkoholiků si činnost parlamentu udržuje stabilně vysoký stupeň hodnocení na žebříčku zábavných pořadů české televize.
   12. Alkohol rozvíjí estetické cítění obyvatelstva – regály s láhvemi alkoholu působí barevně daleko zajímavěji nežli regály s láhvemi minerálek.
   13. Procento abstinentů mezi nemocnými lidmi je výrazně vyšší nežli procento abstinentů mezi zdravými; stačí udělat anketu mezi diabetiky, žaludečními a dvanáctníkovými vředaři, žlučníkáři a mnohými jinými.
   14. Alkoholici jsou společensky zábavnější než abstinenti – opilý totiž zaujme (pobaví nebo pohorší) své okolí i tehdy, když to vlastně ani nemá v úmyslu.
   15. Potření alkoholismu by rázem zničilo významnou součást kvetoucí zdravotnické osvěty.
   16. Historická zkušenost nás učí, že prohibice a následná abstinence vedou k razantnímu vzestupu zločinnosti – zřejmě podle principu, že postižením menšího lumpa se uvolňuje prostor pro lumpa většího.
   17. Alkohol rozvíjí duševní činnost: doba, kterou stráví zákazník supermarketu přemýšlením, hodnocením, rozhodováním a vybíráním (což jsou všechno vysoce intelektuální aktivity) láhve alkoholu z regálu, je podstatně delší nežli doba, kterou věnuje vybírání krabice mléka.
   Poznámka na závěr: Více než 50% statistik sestavují lidé v akutně střízlivém stavu, mezi nimiž je procento výskytu alkoholiků nižší než 50%.

 

— Obsah —

 

Věřte... bude líp!

 Civilizací dotčený jedinec oblažuje své okolí a inverzně je jím oblažován mnohými výzvami, které nejsou ničím víc než obecně přijímanými frázemi. K výzvám tohoto druhu patří vlastně také pozdravy jako Buď zdráv, Měj se dobře a třeba i Dobrý den. Jsme na ně zvyklí, přijímáme je i vydáváme; nehledáme v nich obsah, náplň, informaci. Vlastně jedinou informací, kterou taková výzva typu pozdrav nese, je informace o tom, že ještě žiji (na straně příjemce) a naděje, že ještě žije (na straně toho, kdo pozdravení dává). Nad jednou takovou výzvou, v podstatě také pozdravem, jsem se zamyslil. Jde o televizní Bude líp, kterým své diváky pravidelně obšťastňuje jedna z moderátorek počasí.
   Trochu jsem se vyděsil.
   Z mé úvahy vyšlo, že kdyby osud vyhověl a opravdu bylo každý den o trochu líp (soudím, že pozdrav je míněn tak, aby bylo líp než právě je), soustavně by se stav našeho bytí jednosměrně posouval, zřejmě ke stavu jakési žádoucí dokonalosti. Došlo by tak nepochybně k narušení existující křehké rovnováhy mezi přírodními vlivy na jedné a lidskou společností na druhé straně.
   A hlavně – kdyby bylo pořád líp a nikdy nebylo hůř, ztratilo by ono hůř smysl, čímž by ovšem posléze ztratilo smysl i samotné líp. Nemůže totiž být líp, kdyby alespoň občas nebylo hůř. Jevy a pojmy je pojmenovávající totiž nemohou existovat bez svého doplňku, protějšku, opaku. Bez hůř nemůže být líp, stejně jako nemůže být vpravo bez vlevo, jasné bez tmavé, dobré bez špatné. Jako nemůže existovat jižní pól magnetu bez toho, že by existoval jeho pól severní.
   Přání (protože ono jde o přání) Bude líp je v tomto smyslu nedomyšlené, přestože je míněno nepochybně dobře. Jenomže dobře míněných nedomyšleností je na světě tolik, že by se k nim asi neměly přidávat nedomyšlenosti další.
   Takže – nebude líp, dokud nepřipustíme, aby občas bylo hůř.

 

— Obsah —

 

Desatero polepšeného diabetika

 1. Svého diabetologa milovati budeš více než vepřový řízek, plzeňské pivo a dokonce ovar s křenem.
   2. Až ceny hroznů klesnou pod cenu mrkve a zelí, ty budeš neochvějně dál kupovat mrkev a zelí.
   3. I kdyby nadúroda jablek na tvé zahradě překročila tvé i Guinnessovy rekordy, ty budeš dál konzumovat svá tři středně velká jablka denně.
   4. Za první peníze na jídle ušetřené koupíš si nášlapnou váhu – a když hladem nejvíc se ti bude svírat žaludek, uklidňovat ho budeš tím, že sebevědomě stoupneš na váhu a hrdě si přečteš, o kolik jsi nepřibral. A kdyby žaludek se neuklidnil, celý postup zopakuješ ještě jednou, odříkávaje přitom verš – Ó jakou radost by ze mne měl a jak pyšný by na mne byl můj drahý diabetolog...!
   5. Ať by si obrázkové magazíny jakkoli rafinovaně přetékaly barevnými fotografiemi nahatých slečen, budeš místo nich pilně studovat brožury diabetologické osvěty, jakož i skripta a knihy docenta Chlupa.
   6. Vědom si významu tlaku krevního pro zdravé přežití svých cév a svého srdce, s úsměvem budeš přehlížet kocourkovské kotrmelce politiků domácích i přespolních, a sledování parlamentních debat pro jistotu vypustíš ze svého televizního programu.
   7. Své léky v předepsaných dávkách a termínech bez odmluv užívati budeš.
   8. Radám lékařů odmlouvati nebudeš, ač by se ti chtělo, a pokynů jejich pilně budeš dbáti, jakkoli by ti na obtíž byly. Pomni, že lékař ví víc než maminka a do škol že chodil déle než pan řídící. Cukr a med – pro tebe jed. Základní axiom diabetikova života: Příjem a výdej energie se musí vzájemně rušit!
   9. Nad všechny nápoje preferovati budeš vodu. Nápoje podezřelé, že rozum kalí, jako víno a cokoli cukrem slazeného, pivo a medovinu, velkým obloukem obcházeti budeš. Slivovici v ošklivosti podržíš jakož i cokoli jinak páleného na ohni satanově. Švestky, trnky i karlátka jsou čertovy vitamíny.
    10. Za toto mučednictví bude ti sladkou odměnou pohled na displej tvého glukometru, který ti vděčně ukáže hodnoty ležící v normě, v milimolech na litr. Tyto hodnoty třikrát denně budeš vzývati a nad všechnu slávu světa ti budou, včetně státních vyznamenání, AMEN.

 

— Obsah —

 

Hra jako civilizační faktor

 Podle některých indicií se dá soudit, že hrát a hrát si potřebuje člověk stejně naléhavě jako jíst, pít a spát. Hra je – v případě mláďat nejen lidského rodu – významnou součástí učení a osvojování si návyků k dospělému životu potřebných; hra přitom vlastně funguje jako model reálné aktivity.
   Také kočka si umí hrát s myší – než ji usmrtí a sežere, dává jí jakousi, alespoň symbolickou, šanci uniknout. Jenomže teprve člověk učinil z principu hry průmyslové odvětví, kde se spíše než o život hraje o peníze. Ovšem to, co se jako zboží v tomto odvětví vyrábí, není nic jiného než naděje vyhrát a zejména pak uspokojování, saturace potřeby hrát. Účast ve hře působí člověku slast, je mu příjemná, vzrušuje ho. Přitom intenzita tohoto vzrušení nezávisí nijak zvlášť na tom, zdali jde o hru vysoce sofistikovanou, technicky náročnou anebo o hru, která vystačí s prostředím docela jednoduchým. O ruletu v Monte Carlu, provozovanou ve smokingu s bílým motýlkem na krku a atraktivní blondýnou v závěsu – anebo o házení kostek na odřené lavičce někde v parku.
   Že hrát je potřeba lidem univerzálně vlastní dokazují antropologické nálezy artefaktů, které hrám v různých civilizacích sloužily, ale také nejrůznější hry provozované v kulturách soudobých.
   Zvířecí instinkt jako základní vzorec chování lze schematicky vyjádřit vztahem Jestliže X, pak Y, kde X jsou okolnosti a Y jejich důsledek. Jestliže hluk, pak nebezpečí (na což je záhodno reagovat útěkem). Vzorec lidského jednání je složitější: Jestliže X, pak často Y (takže je na místě – pro jistotu – zbystřit pozornost).
   Je pravda, že po jistotě toužíme, o ni usilujeme. Dokonce celá výseč lidského usilování, zvaná věda a výzkum, je snahou lidí zvýšit jistotu chování (zvýšením znalosti a pochopení situace) a snížit příslušnou entropii. Na druhé straně však nás nejistota určitým způsobem vzrušuje a přitahuje. Člověk by si chtěl být jist a zároveň by rád, aby riziko z jeho života nevymizelo.
   Hry nejrůznějšího druhu, od házení kostkou, rozdávání karet a metání losu po dostihové a fotbalové sázky jsou vlastně jakousi institucionalizací tohoto dilematu v konfliktu jistoty a rizik. Zavedením HRY dokázal kdysi člověk bohům, že byl jimi opravdu stvořen k jejich obrazu. Pro bohy jako vševědoucí bytosti je koncept hry bezesmyslný: ten, kdo ví všechno, ví také, jak hra dopadne; pro něho samotná představa hry tím ztrácí smysl. Člověk vedle toho, že usiluje o úplné a dokonalé poznání (jako aproximativní, limitní blížení se nedosažitelné vševědoucnosti) stvořil Hru jako naprosto originální koncept, v němž zapřáhl Náhodu do služeb svých tužeb a potřeb.
   V konceptu Hry překonal Člověk rámec aktu Stvoření, tím, že k němu dodal něco sám ze sebe.
   Se všemi důsledky z toho plynoucími. Třeba i s tím, že na řecký Olymp postavil křeslo bohyni Náhody Tyché, od níž principem analogie odvodila římská mytologie obraz bohyně Fortuny.

 

— Obsah —

 

Princip úspornosti

 Na počátku bylo Slovo.
   Na počátku procesu Stvoření, který nepochybně musel být úsporný, ekonomický, efektivní. Který se nemohl rozptylovat, plýtvat energií, materiálem a časem. Což bylo o to obtížnější, že nebylo s čím onu efektivitu porovnat.
   To teprve později, když se jeden z produktů Stvoření začal vyvíjet svým vlastním úsilím, do něho v aktu Stvoření zakódovaným, začalo se rozvíjet i slovo.
   Tak vznikaly v režii člověka věty, odstavce, kapitoly. Vyprávění, povídky a romány. Slovníky a encyklopedie. Světlo světa spatřily řeči a projevy – schůze, besedy, zasedání, konference. A taky politická agitace, zejména předvolební.
   Lze říci, že v procesu transformace, kterým život a rozvoj lidského rodu nesporně je, se lidský projev, psaný i mluvený, košatil a rozrůstal. Růst složitosti byl významným doprovodem lidského směřování k pokroku.
   Teprve později, v jisté fázi svého větvícího se vývoje, došlo k tomu, k čemu nevyhnutelně dojít muselo. Člověku došlo, že složitost nemusí být optimem, že méně může znamenat více. A tak byl znovu nastolen princip jednoduchosti. Ekolog by dnes řekl, že člověk pochopil podstatu principu trvale udržitelného rozvoje v oblasti slovního a písemného projevu.
   Konkrétní podobu dostal princip úspornosti a jednoduchosti v literárních formách epigramů a aforismů, jejichž vlastními bratranci a sestřenicemi jsou v projevu mluveném anekdota a vtip.
   Genem jejich příbuznosti je stručnost, pádnost, úspornost – jinak řečeno, maximum sdělené informace při minimu použitých slov.
   Od čeho se anekdota i aforismus musejí oprostit, čeho se pod tlakem ekonomie vyjadřování zříkají – jsou okolky a podrobné líčení situace. Anekdota se neomlouvá za neúplnost, aforismus nezdůrazňuje výjimky. V tomto smyslu jsou obojí vlastně bezohledné. Neberou si servítky, přivádějí na scénu pojednávaný jev spíše nahý než naparáděný. Vlastně i ubližují – kritikou a odhalováním předtím skrývaného.
   Zmíněné ubližování by však mělo být svým způsobem laskavé. Tím, že si na mušku berou špatné, škodlivé, odsouzeníhodné, zvyšují šanci potlačeného, znevýhodněného, odstrčeného. Tím, že je kritizováno zneužívání moci mocnými, se výsměchu nevystavuje slabší.
   Anekdota i aforismus zastupují spravedlnost tam, kam ona sama fyzicky nedosáhne. Pro svou slabost, pro nedostatek vůle. Jejich nástroji výkonu spravedlnosti není vězení ani šibenice – jsou jimi šlehnutí bičem posměchu a vystavení na pranýř zveřejnění tam, kde byla snaha špatnost utajovat – a předstírat dobré, kde nikdy nebylo.

 

— Obsah —

 

Mužské násilí – biologická vloha?

 Co je příčinou mužského násilí vůči ženám? Ačkoli se běžně soudí, že jde o sociální jev, produkt vadné výchovy, lze uvést důvody svědčící o tom, že mužské násilí je podmíněno především biologicky, sexuálně, že jde o vlastnost vrozenou, o důsledek genetické evoluce. To, samozřejmě neznamená, že není třeba násilí odsuzovat a předcházet mu; jde o to, že prevence může být účinnější, vychází-li z reálné podstaty násilí.
   Podle společenskovědního pojetí se muži dopouštějí násilí, protože se být násilníky učí – a k potlačení násilí stačí učit je jiným vzorcům chování. Sociobiologové naproti tomu zdůrazňují, že naučené chování, spolu s celou kulturou, je výsledkem psychobiologických adaptací, které se vyvíjely dlouhou dobu. A tyto adaptace mají složku biologickou i environmentální. Podle nich je mužské násilí výsledkem darwinovské selekce podobně jako skvrny na kůži leoparda nebo dlouhý žirafí krk.
   Tento názor má praktické důsledky pro vypracování skutečně účinné taktiky prevence násilí.
   Z darwinovského hlediska se každý živočišný druh vyvíjel tak, aby produkoval zdravé potomky schopné přenášet rodičovské geny do nových generací. Mechanismus výběru byl jednoduchý: jedinci narození bez znaků vedoucích k reprodukci vymírají, zatímco ti, kteří se rozmnožují nejvíc, úspěšně předávají své geny následovníkům.
   Jedním z důvodů, proč je sex tak komplikovaná záležitost, může být to, že muži a ženy ho vnímají rozdílně. Muži se reprodukují s minimálním vynaložením času a energie. Naopak, ženský podíl na reprodukci zahrnuje devět měsíců gravidity, bolestivý porod, dlouhé období kojení a řadu let péče o dítě. Muž může mít spoustu dětí bez námahy; žena jen několik málo s velkým úsilím.
   Tohle je klíč k pochopení jevu násilí; určitý způsob chování byl v minulosti přírodním výběrem zvýhodňován. Výhodu měl muž s početnými partnerkami. Oproti tomu selekce zvýhodňovala ženu, která si partnera zvlášť pečlivě vybírala. To je důvod, proč muži mají větší zájem než ženy o vyšší počet sexuálních partnerů.
   Musíme si přitom uvědomovat, že někdejší projevy evolučního chování nemusely být uvědomělé. Lidé neprovozují sex jen proto, že chtějí mít děti, a určitě neprovádějí složité výpočty typu "analýza nákladů a zisku" předtím než si s partnerem vlezou do postele. Jak vysvětlil Darwin, jednotlivé organismy prostě slouží jako nástroje evoluce.
   Protože ženy jsou vybíravé, selekce vedla muže k nalézání způsobu, jak být vybrán. Jedním z těchto způsobů je být nositelem znaků ženami preferovaných: mít široká ramena a symetrické tělo – protože to je znak dobrého zdraví. Druhý způsob jak získat přístup k ženám je – zabránit v přístupu jiným mužům. Třetí cestou je zmocnit se ženy násilím.
   Zdá se být proto zdůvodněným názor, že mužské násilí vůči ženám má evoluční – a tedy genetický původ.

 

— Obsah —

 

Nadání a vědění

 Postupy, v nichž se rozhoduje o přijetí či nepřijetí uchazečů do škol, do vyšších stupňů vzdělání nebo získání místa či postavení – bývají často kritizovány za to, že kladou přílišný důraz na znalosti a jen málo berou ohled na schopnosti, talent a nadání.
   Kritika má pravdu v tom, že jsou opravdu téměř všeobecně (třebaže ne výhradně) zkoušeny znalosti; už proto, že zkoušet to, co člověk zná je mnohem snazší než zjišťovat, co umí, tj. měřit schopnosti a dovednost.
   Kritika však nemá pravdu v něčem jiném. Snad žádnou dovednost či schopnost nelze měřit v její čisté podobě, jako takovou, an sich. Schopnost bývá totiž měřitelná jen nepřímo, jako její projev při řešení určité úlohy, problému. Podobně jako věříme, že existuje inteligence, protože jsou měřitelné její projevy v inteligenčních testech, má smysl měřit nadání, talent a schopnosti v jejich projevech, kdy předpokládáme účast těchto kvalit i jejich kvantit v kvalitě a kvantitě řešení zadaného problému. Složitost nepřímého měření je dána tím, že nemusí panovat souhlas o standardech v oblasti těchto problémů. Říká se tomu validita – totiž měření opravdu toho, co má být měřeno. V řešení problému se obvykle, vedle schopnosti, kterou bychom rádi změřili, angažují také jiné schopnosti, o jejichž měření neuvažujeme. A navíc se v řešení angažují také znalosti fakt, vědomostí a zkušenosti, které mohou kvalitu řešení problému podporovat.
   Aniž bych hodlal tvrdit, že znalost fakt, tj. vědění, dokáže přímočaře vypovídat o nadání, o talentu, musím říci, že si neumím představit lidskou bytost, která svůj případný talent nevyužívá také ke shromažďování znalostí. Je to přece docela přirozené. Je-li tento úsudek oprávněný, je pak ovšem správná také úvaha, že ten, kdo hodně ví, není zřejmě bez talentu. Není to úvaha logicky perfektní, ale takhle to funguje v životě, kde bývají informačně vytěžitelné také úsudky založené na logice induktivní, pravděpodobnostní.
   A tak si myslím, že pokoušet se nahrazovat naše jednoduchá zkoušení vědomostí zkouškou čistého talentu je tak trochu sisyfovský koncept. Rozumné a k cíli vedoucí měření talentů by mělo vést přes pečlivě promyšlené úlohy, které nebudou zvládnutelné pouhou znalostí faktů, ale jen aplikací důvtipných řešení, v nichž je talent účasten a na kterých se podílí. To je totiž jedna ze situací, kdy extrém bývá sterilní a naopak kompromis plodný.

 

— Obsah —

 

Neschopnost uvěřit

 Někdy mi připadá, že kořenem všeho zla, které přežívá ve vztazích mezi lidmi, je nedůvěra, neschopnost vzájemně si věřit. Tenhle jev lidskou interakci zároveň velmi komplikuje; vždyť – jak by to bylo jednoduché, kdyby sliby, dohody a smlouvy lidí a lidských institucí pečetilo podání ruky a nanejvýš ještě podpis na listině.
   Rukoudání... je slovo, které nám dnes zní skoro jako z říše pohádek. Ze světa neskutečna, žádoucího, avšak nejsoucího. Dokonce ani tomu nejsme schopni uvěřit, že takový svět kdy v minulosti byl.
   Jak vzniká, roste, sílí a košatí se nedůvěra? Asi stejným mechanismem, jakým se rozvíjí její opak, důvěra. Totiž upevňováním snad asociací, možná podmíněným reflexem, v procesu opakované expozice situace, v níž se člověk rozhoduje jednat s předpokladem důvěry anebo s předpokladem nedůvěry – a tohle jednání pak dopadá úspěšně či neúspěšně. Své vzorce jednání volíme tak, aby vedly k úspěchu – to je pochopitelné. A jestliže je s tímto úspěchem asociována nedůvěra, jestliže právě tento výchozí postulát zabezpečuje úspěch našeho jednání – nelze se divit, že nedůvěřujeme.
   Zdá se, že se vyplácí nevěřit, že by si ti kolem mne počínali ve vztahu ke mně poctivě, bez postranních úmyslů, beze snahy získat nade mnou výhodu. Alespoň v tom smyslu, že neriskuji zklamání, tj. citovou prohru, která je také důležitou variantou neúspěchu.
   Už dlouho si myslím, že ti, kteří systematicky upevňují v lidech nedůvěru tím, že je klamou, podvádějí, obelhávají a šidí, patří k největším škůdcům lidstva. Právě oni mají největší podíl viny na tom, že se z nás stávají živočichové nedůvěřiví, neschopní opravdového přátelství. Podvodník se proviňuje dvakrát: tím, že svého bližního okrádá, že mu bere majetek či vliv – ale také tím, že mu bere víru v člověka a společenské instituce.
   To je také důvod, proč je třeba bedlivě sledovat a kritizovat činy politiků a vůbec lidí, jimž byla svěřena moc. Zejména proto, že oni připravují lidi – občany o schopnost věřit v masovém měřítku. Politik sebevědomě se prohlašující za demokrata, u něhož zákon nebo třeba jen morálka prokáží úplatnost, zneužívání moci nebo informace jeho úřadem a postavením mu důvěrně svěřené, upevňuje v občanech nedůvěru nejen v tu kterou politickou stranu, ale i nedůvěru ve smysluplnost demokracie vůbec.
   Tohle dokládají moderní dějiny velmi přesvědčivě. Fašismus a jiná sebezničující společenská hnutí by neměly šanci dostat se k moci, nebýt morálního selhání demokratů. Nebo spíše takzvaných demokratů.
   Protože politik, dláždící cestu a otvírající bránu diktatuře, je vlastně této diktatury sluhou. A jeho řeči vyznávající demokracii, kterými přitom ve svých projevech oplývá, na věci nic nemění.

 

— Obsah —

 

Jazyk a řeč

 Úkolem jazyka je zprostředkovávat komunikaci, dorozumívání. Jazyk a řeč vyčlenily člověka ze světa živočichů do zcela samostatné kategorie zvířat mluvících. Jestliže jsou vynálezy písma, knihtisku a počítačových sítí považovány za první, druhou a třetí informační revoluci, bylo by logické prohlásit vynález řeči za informační revoluci číslo nula. Problém je, že řeč a vyslovené slovo nezanechávají hmatatelné otisky, stopy – v hlíně, dřevě, kosti. Ať byla vyslovená myšlenka jakkoli podnětná.
   Řeč je, co dělá člověka člověkem a lidstvo lidstvem.
   Jazyků je mnoho – a každý byl od svého vzniku kultivován, rozvíjen, obohacován, šířen – ale také umlčován, mrzačen či huben. Platí to i o jazyku českém.
   Před pár lety, díky okolnostem kontaktován s irským prostředím, jsem zahlédl paralelu jazykové interakce irsko – anglické s interakcí česko – německou. Díky úsilí českých obrozenců se utištěný český jazyk pozvedl ze stínu nezájmu, aby se rozvinul v moderní jazyk schopný naplnit všechny požadavky na něj kladené. Irština anglickému vlivu podlehla – pracovním jazykem Irů se stala angličtina; na tom nemění nic dnešní úsilí irské kultury udržet původní jazyk Irů při životě. Úsilí tak soustředěné, že je irština vyučovacím předmětem od základní školy; ani to však nestačí a s přechodem na irštinu z angličtiny se nepočítá.
   Náhradou za tuto ztrátu poskytuje život Irům pragmatickou výhodu. Pětiletý Ir mluví anglicky (s irským dialektem) – a vzdělanému mladému Irovi je otevřen anglofonní svět o miliardě duší, do kterého se jeho český vrstevník teprve začíná neobratně prodírat.
   O interakci jazyka malého národa s jazykem jeho velkého souseda se nejednou vedla diskuse. Než – věnujme pozornost české jazykové kultuře an sich.
   Jazyk je živý organismus a jako takový se vyvíjí. O téhle samozřejmosti se dá přemýšlet a prvky tohoto vývoje hodnotit. Zatracování je však bojem s větrnými mlýny.
   Někdy mám pocit, že u nás v Česku se příliš staráme o formu a uniká nám péče o obsah. K jazykové kultuře nepatří jenom to první – ale především účinnost sdělování informace a myšlenek. Přitom platí logická relace: myšlenku třeba i geniální může zmrzačit a dokonce zahubit ubohá forma jejího vyjádření; duchaprázdné frázi lze dát vznešenou formu, která mnohé zmate a oni budou ztrácet čas hledáním obsahu, který tam není.
   Mým řemeslem je aplikace matematiky. Jeho klíčovým pojmem je přesnost, což je požadavek kladený nejen na měření. Soudím, že použitelný také pro hodnocení jazykové kultury.
   K jazykové kultuře patří schopnost umožnit tomu, kdo naslouchá nebo čte, aby pochopil, co bylo řečeno nebo napsáno. Přesnost sdělování je atributem jazykové kulturnosti. A jazyk samotný má prostředky, jak tuto svou vlastnost (meta)měřit, tj. sebe sama hodnotit.
   Ještě další atribut jazyka by neměl být opomenut. Vedle informace a myšlenky je tu také forma, způsob sdělování. Klíčovým pojmem se přitom zdá být zajímavost. I ta je vlastně součástí účelnosti. Má zkušenost učitele mi připomíná, že žádnou myšlenku nemohu sdělit studentovi, který spí, který nevnímá, protože není zaujat. Třeba právě tou formou.

 

— Obsah —

 

Obecná srozumitelnost vědy

 Vědu, zejména tzv. tvrdou vědu, jako je atomární fyzika, studium lidského genomu, biochemie dýchání anebo teorie diferenciálních rovnic, obklopuje jisté tajemno. Dané zejména tím, že jazyk, jímž se v daných oblastech poznání komunikuje, má svou specifickou podobu, a bez jehož zvládnutí je možno nahlížet, ne však vstupovat.
   Občan onoho jazyka neznalý má právo být touto situací znervózňován. Tím spíše, že jsou to jeho peníze a jím placené daně, z nichž je to které speciální bádání hrazeno.
   Už to je dost dobrý důvod, aby specializovaný vědec bral na sebe povinnost udělat co se dá pro to, aby byla prolomena ona bariéra nesrozumitelnosti vědy. Aby byla skutkem naplněna interakce mezi vědou a veřejností. Občan má právo nejenom na užitek z poznání, ale i na potěšení z poznávání.
   Vedle přirozeného práva občana být za své peníze informován je tu ještě jeden další důvod, proč podporovat porozumění vědě (Public Understanding of Science). Tím je skutečnost, že zjednodušený výklad složitých vědních poznatků stále vehementněji nabízí šarlatánství nejrůznějšího druhu. Silnou stránkou šarlatánů je sázka na jednoduchost. Slibují zpřístupnit poznání bez znalosti onoho speciálního jazyka, to znamená pohodlně a snadno. Za poměrně málo peněz nabízejí spoustu informační muziky. O problémech jako je zvětšování ozónové díry, klonování člověka, nádorová terapie nebo třeba předpověď zemětřesení či osudu.
   Vědecké společnosti některých zemí už dávno pochopily, že úsilí o srozumitelné zprostředkování vědy široké veřejnosti je jejich povinnost. Britská Royal Society je jednou z nich. Vědecké společnosti v Německu, jako Faradayova společnost, Společnost Maxe Plancka, Frauenhoferova společnost, Vědecká společnost Gottfrieda Wilhelma Leibnize a Helmholtzova společnost navazují systematicky kontakty s médii. Jednou z forem těchto kontaktů jsou i stáže vědeckých pracovníků v médiích – protože o vědě může kvalifikovaně veřejnosti referovat zase jenom vědec, nikoli novinář.
   Mám v této záležitosti osobní zkušenost.
   Před dvěma roky, na washingtonské konferenci o výzkumu v řízení zdravotnictví, jsem se zúčastnil workshopu o popularizaci vědy. Přednášeli vědečtí redaktoři novin jako je Washington Post nebo New York Times. Bylo tam plno, jablko by nepropadlo. Snažil jsem se sám pro sebe co nejvýstižněji vyjádřit – jediným slovem – esenci této práce. Slova, která mne napadla, byla nápaditost a vynalézavost. Důvtip je mostem, který dokáže zprostředkovat cestu informaci a poznání ze světa vědeckých poznatků do světa veřejnosti. Musí to být důvtip, co překlene onu propast speciálního jazyka. Metafora – je další klíčové slovo, nástroj tohoto zprostředkování.
   Tahle metafora by měla napadnout vědce, onoho specialistu – a stát se pro něho onou Ariadninou nití, která ho vyvede z labyrintu vědeckých konstrukcí na světlo obecné srozumitelnosti.
   A tuhle povinnost, vážení členové akademické obce, z nás nikdo nesejme a nikdo ji nesplní za nás. Její výzva je součástí úkolů našich profesí, součástí našeho pověření. Ať tomu budeme říkat popularizace vědy nebo jakkoli jinak.

 

— Obsah —

 

Odvrácená strana nuly

 Měl jsem nedávno co dělat s jistou studií, která interpretovala dotazník o názorech a postojích akademických pracovníků na určité jevy akademického prostředí, spolu s jistými údaji o jejich výkonech, zatížení a rozdělení pracovního času.
   Šlo o dotazník standardně připravený a mezinárodně administrovaný, což mělo zaručovat, že jevy, konstatované nezávisle na sobě v různých zemích, měly mít univerzální platnost.
   Nebudu komentovat výsledky, třebaže některé byly velmi zajímavé. Například fakt, že skutečný pracovní týden akademického pracovníka v průměru podstatně překračuje úředně stanovený týdenní počet hodin – a že prakticky všude na světě tito lidé na své práci oceňují především možnost svobodně určovat náplň práce, včetně obsahu a forem výuky a výzkumného programu.
   Soustředím se na jistý fenomén týkající se způsobu interpretace nálezů v dotazníkových položkách určitého typu. Pokusím se ukázat, že rutinní hodnocení může někdy vést k podstatnému zkreslení (bias).
   Jde o dotazníkové položky soustřeďující se na hodnocení kvality práce a výkonu respondenta, kdy se dá čekat, že příslušný údaj není pro něho neutrální. Dále je důležité, že respondent se oprávněně domnívá, že jeho anonymita (přestože deklarovaná) není ve skutečnosti zaručena, protože ho (ji) lze identifikovat nepřímo, podle jiných položek dotazníku.
   Uvažujme pro názornost položku typu Kolik odborných knih jste uveřejnil v uvedeném období? Je zajímavou indikací, že relativně vysoké procento respondentů nechává takovou položku nezodpovězenou – ačkoli na jiné položky dotazníku vcelku ukázněně odpovídá. Standardní způsob analýzy údajů spočívá v tom, že se vypočítá úhrn (o celkovém počtu uveřejněných knih, jak jej udávají respondenti) a ten se vydělí počtem respondentů, kteří na položku odpověděli. Za ukazatel se pak považuje průměrný počet knih vydaných za dané období jedním respondentem.
   Existuje však alternativní způsob analýzy těchto dat; spočívá v tom, že ke zjištěným údajům přidáme něco psychologické spekulace. Položíme si otázku, co by asi odpověděli respondenti, kteří neodpověděli, kdyby byli odpověděli. Poměrně jednoduchá přímočará úvaha opřená o znalost lidského chování nás vede k názoru, že by jejich virtuální odpovědí byla nejspíše nula.
   Dovedena do důsledků, měla by naše úvaha vést k tomu, že úhrn počtu publikovaných knih nebudeme dělit počtem odpovídajících, ale počtem dotázaných respondentů. Výsledný průměr bude nepochybně nižší ve srovnání s předchozím výsledkem – a lze tedy soudit, že předchozí postup ukazatel průměrného počtu publikací nadhodnocoval. Tak například, kdyby neodpovědělo 50% respondentů, byl by posledně vypočítaný průměr poloviční oproti průměru získanému standardním způsobem.
   Jak je patrno, kouzlit se dá i z ničeho, to jest z nuly.

 

— Obsah —

 

Ohledy jako brzda

 Zřejmě v každé době je cílem individuálního lidského snažení úspěch. Opak by byl poněkud ne-lidský. Čím se různé doby v tomto ohledu odlišovaly a odlišují, je – za jakou cenu. Čím je člověk ochoten a připraven za dosažení úspěchu zaplatit.
   V dobách romanticko-mystických byl znám zvyk – za úspěch se upisovat ďáblu. Za úspěch vědecký, akademické uznání, za poznání nabízející sílu a moc upsal svou duši ďáblu doktor Faust. V naší době patří mnozí jedinci svým vztahem k úspěchu do kategorie – za každou cenu. Krédo jedinců se stává heslem skupin, sociálních tříd, generací. Úspěch se absolutizuje a vidině jeho dosažení se podřizuje téměř všechno.
   Revers mince, na jejímž líci bylo vyryto heslo Úspěch, nese nápis Bezohlednost. Úspěch a bezohlednost spolu korelují – přičemž těsnost jejich vazby narušuje pouze skutečnost, že lidé výjimečně talentovaní dokáží být úspěšní, aniž by svou duši zaprodali příliš. Je truchlivé a kruté, jestliže se ohledy člověka na jeho bližní stávají pro něho brzdou na cestě k jeho životnímu cíli a handicap kohokoliv je pro něho zároveň rozsudkem. A humanita pojmem bez reálného obsahu.
   Prostě – chtít být úspěšný za každou cenu, ať to stojí cokoli, znamená riskovat duši. Stejně jako v případě doktora Fausta.
   Když o tomto tématu přemýšlím, zdá se mi, že ono člověčí soutěžení ve snaze být první, získat výhodu monopolního postavení a monopolní ceny za prioritní technologii, ovládnout trh a vnutit mu chtivost nakupování – je pochopitelné z hlediska kritérií nepřesahujících lidský rámec. Je to prostě tím, že soutěživost je lidské povaze vlastní a že konkurence nikdy nespí.
   Kdo chvíli stál, už stojí opodál – napsal před více než sto lety český klasik.
   Jenomže z hlediska tak říkajíc univerzálního, nad-lidského, je přece úplně jedno, jakým tempem se rozvíjejí technologie. Z vesmírného hlediska není kam spěchat. Cesta vývoje lidstva nebude nekonečně dlouhá – stačí, že bude dost dlouhá a že její konec je pro nás v nedohlednu. Ovšem, za předpokladu, že nás nezastaví katastrofa, která by rozpoutala ničivé síly řádově přesahující možnosti naší obrany.
   Svůj úspěch, třeba i oslnivý, si nikdo s sebou do hrobu nevezme.
   Život je hra, kterou nikdo, ať jakkoli v ní úspěšný, vyhrát nemůže. Hra proti Osudu je bez šance vyhrát. Myslím, že to nejlepší, čeho se dá dosáhnout, je – dobře si zahrát. Zajímavě, a třeba i úspěšně.
   Jen nikoli úspěšně za každou cenu.

 

— Obsah —

 

O noze, botě a chození

 Není tak nečekané, aby statistikovi angažujícímu se v antropometrii, přeběhla noha přes cestu. Abych to zpřesnil: do zájmové oblasti antropometrických studií se zákonitě dostává i noha, tj. rozměry na noze zjišťované – zejména ve vztazích k dalším tělesným rozměrům. Tyto úlohy vytvářejí celý systém otázek, jejichž smyslem je vypracování velikostní soustavy obuvi jako produktu masové výroby, který musí rozměry nohou potenciálního uživatele co nejvěrněji respektovat. S nohou však souvisí i jiné úlohy, třeba dnes už klasická úloha odhadu tělesné výšky jedince ze známé délky jeho nohy, kterou formulovala kriminologie už před sto lety. A noha hraje hlavní roli také ve známé pohádce o Popelce; dokonce se dá z faktu extrémně krátké délky nohy vyvodit závěr, že Popelka – s ohledem na pozitivní korelaci délky nohy s výškou postavy – byla vlastně trpaslík.
   Na nedávném doktorandském semináři antropologů olomoucké univerzity a technologické fakulty Vysokého učení technického (dnes Univerzity Tomáše Bati) ve Zlíně jsem si připomněl někdejší setkání s panem Tomášem Baťou – snad proto, že přednášky tohoto semináře se konaly v dodnes moderním a účelně upraveném prostředí Baťovy vily. Tomáši Baťovi udělila olomoucká Univerzita Palackého čestnou medaili v roce 1990 (o této záležitosti referoval časopis Pacemaker Lékařské fakulty a Fakultní nemocnice); k dalšímu setkání došlo později v Karolinu – příležitost poskytlo udělení čestného doktorátu. I tak bylo možno uvědomit si mimořádnost role, kterou Baťova gründerská rodina sehrála v osudu této země. Navíc mi to připomnělo, jak v knížce TGM:"Proč se neřekne pravda?" popisuje Jindřiška Smetanová na základě vzpomínek posledního tajemníka TGM dr. Antonína Schenka setkání prezidenta republiky s Baťovými závody v roce 1928 a gesto Tomáše Bati, který na kritickou poznámku TGM o kvalitě hromadně vyráběné obuvi reagoval tím, že přijel do Lán osobně se svými specialisty sejmout sádrový otisk prezidentovy nohy a na jeho podkladě nechal vyrobit celou kolekci bot od papučí až po jezdecké holínky. Tyto Baťovy výrobky se objevují i v posmrtně sestaveném seznamu Masarykova domácího příslušenství.
   Tohle všechno přispívá k tomu, aby si člověk uvědomil, jak důležité jsou v lidském životě noha, bota, chození. Jejich význam nezůstává u těchto primárních, konkrétních, životně nezbytných objektů a činností samotných. Od nich si jazyk a civilizace odvozují nesčíslně metafor, rčení a úsloví, dokazujících, že noha, bota a chození patří k oporám nejen lidského těla, ale lidské kultury a civilizace vůbec. Zároveň se tím ukazuje, jak se z konkrétního odvíjí a košatí abstraktní a jakým způsobem se může obohacovat slovník.
   V takové situaci je pak už jenom krok k rozhodnutí pokusit se toto zachytit a alespoň trochu dokumentovat – i když jistě ne způsobem vyčerpávajícím a úplným. O to ostatně ani nejde, protože slovník je záležitost otevřená dokořán ke stálému, nikdy nekončícímu rozvoji.
   Vedle velkého počtu metafor, rčení a úsloví dokládá význam nohou, bot a chození pro člověka také řada pohádek, ve kterých nohy a boty mají hlavní roli. Stačí vzpomenout kocoura v botách, malou nohu Popelčinu, boty sedmimílové, chytrého ševce.
   Dá se říci, že souběžně s tím, jak člověk toužil létat jako pták, snil i o tom, že bude běhat jako srnec, s větrem o závod, přes devatero hor a devatero řek. Tyto sny se ovšem mohly vyplnit teprve s tím, když člověku došlo, že pokrok nastane, když zapomene na krok a digitální pohyb kráčivý zamění za otáčivý pohyb kola. I tady však po čase člověk zjistil, že pro zlepšení, zdokonalení pohybu po kolech je žádoucí tato obout – ať už jde o kola bicyklová či kola aut nebo jiných vehiklů.

 

— Obsah —

 

O noze

 Noha je součást dolní končetiny, na jejíž ose dá se v kostce charakterizovat vývoj rostoucích nároků sexuality, v etapách: zahlédnout kotník, okukovat lýtko, pohladit koleno, minisukní odhalit stehno, poplácat po zadku. A nezbývá než doufat, že těmito etapami se vývoj nasytil, zastaví se a nepožene věc do krajnosti.
   Na rozdíl od nohy ženské, která je zdrojem romantické básnické inspirace, je pro mužskou nohu charakteristický spíše smysl pro realitu; mužské nohy se totiž vidí častěji jako křivé, prohnuté do oblouku a šavlovité (dnes už jen těžko omlouvané jízdou na koni), nohy do iks; zejména pak ovšem nohy chlupaté.
   Význam nohy dokládá řada délkových měr, od ní a jejích částí odvozených. Příkladem za jiné mohou sloužit anglické míry palec ( inch) a stopa (foot, feet).
   Na vysoké noze žije, kdo se chová nepřiměřeně svým ekonomickým zdrojům, nadměrně utrácí, žije rozmařile a vydává víc než na kolik má.
   Kam ani noha nepáchne, tam není místo, kde si často mění ponožky, ale místo, kam nikdo nepřijde.
   Skočit rovnýma nohama není výpověď o směru skákání, ale o tom, že dotyčná věc byla provedena bez váhání, rozmýšlení a zdráhání.
   Jít do kolen znamená ztratit odvahu, zeslábnout.
   Pro groš si nechává vrtat koleno, kdo lakotí ( nezávisle na vztahu k ortopédům).
   Kdo srazil paty, dává najevo poslušnost, podřízenost, ochotu a připravenost vykonat rozkaz či přání a splnit nařízení; na vojně pak je srážení pat činností předepsanou a povinnou.
   Přejít suchou nohou znamená nenamočit se, zdolat překážky beze ztrát a újmy.
   Kdo dostal kopačky, nemusí hned naříkat a stěžovat si na poškození zadnice; takový jedinec byl prostě informován o přerušení styků.
   Výkop není jen zemní vyhloubenina; je to i zahajovací akt ve fotbalu čili kopané; na rozdíl od toho kopanec nemá se sportem nic společného.
   Nohsled nesleduje jenom nohy; takové kuří oko se ovšem obejde i bez slepice, ne však bez nohy.
   A konečně výzva Trhni si nohou se týká spíše vlezení na záda a je ekvivalentní s žádostí Dej mi pokoj či Nech mě být.

 

— Obsah —

 

O botách

 Přes boty se člověku lidé dostávají na kůži, třeba i všemi mastmi mazanou. Kdo udělal botu, dopustil se chyby, omylu, sekl se.
   Kůže podšitá, podšívka, je člověk lišák, čtverák, člověk mazaný, žádný suchar, člověk s vysokým IQ a smyslem pro černý humor. Podšitá kůže, to už jsou téměř boty, je to polotovar obutí.
   Když teče do bot, nastávají potíže, nesnáze, osud jednoho zaskočí.
   Co stojí za starou bačkoru, nestojí za nic, je bezcenné.
   Bačkora je manžel poté, co hodil flintu do žita.
   Obout se do něčeho znamená vzít za věc, důkladně dotyčné udělat, dát se do věci s vervou.
   Koho nesou botami napřed, zpravidla ze saloonu na Divokém západě, tomu už odzvonilo, ten se víc nezasměje.
   Pod pantoflem je muž, který manažersky nezvládl soustavu známou jako manželství; v tomto typu manželství žena hraje prim, drží opratě, sedí na kozlíku; takový muž je loutkový vládce a hlava stínová.
   Vyzout se z toho dokázal, kdo se vyhnul obvinění, trestu a zbavil se odpovědnosti.
   Kdo v botách chodí, ten boty nosí.
   Ochozené, obnošené boty dáváme podrazit; podraz neboli podtrh čili bouda na dotyčného ušitá je činnost přivádějící ho do nevýhody, za využití lsti, úskoku.
   Dřevák není jen druh obuvi, ale také člověk natvrdlý, neobratný; dřevák je věc hlučná, která svou přítomnost neutají.
   Kopyto, zejména čertovo kopýtko, bývá podmínka či výhrada v záležitosti skrytá, která teprve později vyjde najevo.
   Kdysi výrobcem a dnes opravcem obuvi všeho druhu, včetně bot, střevíců, škrpálů, opánek, pantoflíčků, válenek, holinek, lodiček, křápů, perek atd je švec, který sedě na verpánku přitlouká cvočky podpatky čili kramfleky do podešve.
   Kdo se obul, musí se jednou zout. V této činnosti pomáhal kdysi zouvák, dnes ovšem častěji lžíce.
   Nemělo by se tajit, že sralbotka je prostě posera, zbabělec a vůbec člověk ustrašený.
   A člověk bez bot, totiž bosák, je nejenom neobutý; je také nezajímavý na rozdíl od své ženské varianty, bosorky, která je naopak velmi zajímavá svou schopností čarovat.

 

— Obsah —

 

O chození a činnostech odvozených

 Důležitost chůze a chození pro lidský život dokládá celá řada případů přenesení významu; některé stručně uvádíme:
   Ušlo to = bylo to obstojné.
   Vyběhnout s někým = dotyčného vyhodit.
   Došlo mu to = pochopil
   Prošlo mu to = nebyl potrestán, ačkoli spáchal, dopustil se.
   Nevyšlo to = nepodařilo se.
   Přechodný = pomíjivý, dočasný, tranzientní.
   Přechodník = gramatický tvar s nádechem archaičnosti; tu a tam nadužívaný ve snaze prokázat sečtělost a naopak schopný odhalit neznalost.
   Zaskočit = překvapit, udivit, projevit se nečekaně.
   Doběhnout někoho = vyzrát na něho, odhalit jím utajované.
   Došlo na něho = skrývané bylo odhaleno, posouzeno, odsouzeno, případně potrestáno.
   Obejít předpis = vyhnout se aplikaci dotyčného.
   Běžel jako by mu za patami hořelo = rychle se přemisťoval.
   Došlápnout si na někoho = uplatnit vliv, sílu, moc nebo převahu nad někým.
   Přišlo to na něho = byl silně zaujat něčím speciálním – ale také pocítil přirozené fyziologické nutkání.
   Jít od toho = nechat věcem volný průběh, neangažovat se.
   Šlapat si po štěstí = jednat ukvapeně, nepromyšleně, propást nabídku, výhodu, nechat nevyužitu příležitost.
   Šlapat vodu = neuměle plavat, na hladině se udržovat.
   Překročit zákon, pravomoc = osobovat si více moci než subjektu přísluší.
   Šlápnou vedle = vzít za nesprávný konec, jednat nezákonně, chybně, nevhodně.
   Jít do háje neznamená zdravotní procházku, ale zmizet s očí, být odstaven; do háje se dá dokonavě jít, ne však nedokonavě chodit!
   Nejde = nefunguje.
   Bez čeho se neobejdeš = co nutně potřebuješ.
   Obešly ho mrákoty = upadl do bezvědomí.
   Jít na to od lesa = počínat si šikovně, důvtipně, vynalézavě.
   Nepochodit = nebýt uznán, nezískat souhlas.
   Tak to chodí = obvyklý postup.
   Tichošlápek = jedinec nenápadný, věci bez rámusu a hluku vyřizující, sporům se vyhýbající, dávající přednost zákulisnímu jednání; tichá voda břehy bere.
   Nemohl ho vystát = pociťoval nechuť v jeho přítomnosti.
   Sejde s mysli = zůstane zapomenut.
   Neštěstí nechodí po horách = maléry se stávají lidem.
   Sešel věkem = roky na něm zanechaly stopu.
   Scházeti = chyběti.
   Sešlost = shromáždění, schůze.
   Schodek = chybějící částka v kalkulaci.
   Neschůdný = sotva řešitelný.
   Přijít o rozum = zbláznit se.
   Přijít na jiné myšlenky = rozptýlit se.
   Nemoci přijít na jméno = nemít rád.
   Přijít k hotovému = dostat se k výsledku bez vynaložení úsilí a práce.
   Odejít v Pánu = zemřít.
   Vycházet po dobrém = udržovat korektní vztahy.
   Ujít pozornosti = nebýt povšimnut.
   Ujde to = O.K., všechno v pořádku.
   Vyjít z formy = přestat být fit.
   Nešlape to = věci se dějí konfliktně.
   S platem nevyjít = více vydávat nežli přijímat.
   Zajít daleko = jednat neuváženě s ohledem na možné důsledky.
   K čemu došlo = co se stalo.
   Stát na svém = držet se přijatých zásad.
   Šlápnout do toho = bystře začít.
   Šlapat na paty = dohlížet, kontrolovat a kriticky hodnotit něčí počínání.
   Co se stalo, nemůže se odestát = jednou provedené nelze vzít zpátky.
   Postavit se = odporovat.
   Na každého jednou dojde = nikdo nezůstane nepotrestán (z těch, kdo si trest zaslouží).
   Obejít se bez čeho = moci postrádat.
   Obstát = vyhovět podmínkám.
   Zajít = skonat; dá se však také zajít na pivo, zajít na jedno.
   Dojít uznání = uznání získat.
   Najít sám sebe = uvědomit si.
   Ujít trestu = trestu se vyhnout.
   Pojít hlady = hladem zahynout.
   Stát za starou Belu = nemít hodnotu.
   Neposeda = člověk rozbíhavý, těkající, neklidný, neustálený.
   Zběh = uprchlík.
   Prchlivec = člověk zbrklý.
   Lehkonohý = rychlý.
   Nikdo si na něho nepřišel = přemistroval je.
   Přišel si na své = získal, vydělal.
   Vychodit školu = školu absolvovat.
   Pošlapaná čest = zneuctění.
   Ucházející = dost slušně vypadající.
   Zajde chuť = přestane bavit, těšit, zajímat.
   Nevycházeli spolu = žili v neshodách.
   Nepochodil = neuspěl.
   Přijít na to = objevit.
   Úskok = lest.
   Šlapka, běhna, poběhlice = žena eroticky výdělečná, která se velmi nastojí a naběhá s vyhlídkou, že si pak lehne.

 

— Obsah —

 

O zásadovosti

 Koncept zásadovosti jako jedné z charakteristik kvality jedince bývá spojován s představou určité stability, stálosti a neměnnosti jednání člověka v podmínkách změny společenských okolností.
   Z hlediska jisté fyzikální analogie může takto pojatý koncept vyvolat rozpaky; změní-li se podmínky a okolnosti, za nichž systém (v tomto případě člověk jako sociálně jednající bytost) existuje, je přirozené, aby i chování tohoto systému se změnilo. Prostě proto, že lidský jedinec se zcela přirozeně snaží optimalizovat své postavení – a na změny v okolnostech by měl reagovat případnou změnou svého jednání.
   Věc má zřejmě svůj kořen v onom principu optimálnosti. Není jedno, bude-li předmětem optimalizování výhradně výše platu včetně dalších materiálních výhod či udržení jistého vzorce chování, třeba v ohledu humanitním nebo náboženském, případně udržení tolerance volnosti projevu a pohybu.
   Zásadovost a její kvantita v jednání člověka není tedy pouhou otázkou konstantnosti a neměnnosti tohoto jednání. Změna společenských poměrů nemůže být přehlížena, ať už ignorována záměrně anebo lhostejně. Statisticky vzato, dalo by se říci, že každé nastavení společenských poměrů, podmínek a okolností předkládá rozhodujícímu se subjektu možnost nové volby – výběrem ze spektra možných variant jednání, poněkud změněného oproti spektru nabídek stávajících a dosavadních. Za každých okolností zůstává zachována možnost volby – co se mění, je seznam nabídek.
   To je podstatné: v každém takovém seznamu jsou alternativy prospěchářské, zbabělé, oportunistické – ale také statečné, riskantní a třeba i tragické. A v tomto způsobu volby, na dané společenské okolnosti vázané, je třeba vymezovat koncept zásadovosti. Jsou okolnosti, kdy je zásadové mluvit pravdu; a jiné, za nichž je zásadové, protože statečné, mlčet – může-li vyslovení pravdy a přihlášení se k ní znamenat ohrožení života a lidské existence.
   Zvláštní kapitolu v úvaze o zásadovosti představuje situace, kdy má volba typu chování důsledky nejen pro rozhodující se subjekt samotný. Příkladem takové situace bývaly v době docela nedávné důsledky chování subjektu, které postihovaly jeho potomky – třeba nepřijetím na střední či vysokou školu. Takové rozhodování pak nebylo rozhodováním jenom za sebe.
   Je-li zásadovost součástí komplexu vlastností, kterému říkáme morálka, pak z naší úvahy plyne, že také morálnost jednání je záležitostí volby z množiny možných alternativ, podmíněné společenskými okolnostmi. A také tahle představa ukazuje, že morálku lze kvantitativně uchopit, podrobit formálnímu kalkulu a sociálně relativizovat – ať se to zjednodušujícímu, přímému názoru líbí jakkoli málo.

 

— Obsah —

 

Počítat se zdravím

 V přístupu k péči o zdraví máme tendenci považovat za jedině přijatelnou zásadu "... ať to stojí, co to stojí", protože zdraví je největší poklad a ceníme si ho nade vše. Bohužel, tato nesporně ušlechtilá zásada neobstojí, uvědomíme-li si, že vynaložitelné prostředky jsou nutně omezené – a to i v podmínkách zdravotního pojištění, kdy hromada peněz, na niž se přihazuje a z níž se ubírá, vypadá impozantně.
   Do hry o zdraví a nemoci se tak dostává dialog Účinnosti a Hospodárnosti na téma: Kolik zdraví za kolik peněz, přesněji kolik možného zdraví za kolik jistých peněz. A do dialogu se, samozřejmě, vměšuje se svými zásadami etika. Také diagnostické a léčebné metody mohou nabýt charakteru luxusního zboží – jestliže se nedostává peněz na jejich úhradu. Platí totiž takový dost obecný zákon: Jestliže standardní metoda zaručuje s danou spolehlivostí účinnost x%-ní (x poměrně vysoké), pak dokáže nákladnější metoda zpravidla tuto účinnost zvýšit na (x+()%, za cenu mnohonásobně převyšující poměr (x+()/x. To dává smysl výpočtům rovnováhy v systému náklady – účinnost (cost – effectiveness).
   Základním problémem při tomto počítání je nutnost ocenit zdraví a dokonce život. Jsou to statisíce? Nebo milióny? A kdo tuhle cenu stanoví? Uvědomujeme si, že péči o zdraví nemůžeme dovolit, aby pohltila celý národní důchod; z čeho bychom pak (ve zdraví) žili? Odpověď spočívá v respektování zásady: Poskytnout nejlepší péči, která je z peněz, jež máme, zaplatitelná.
   Celá tahle záležitost má své analogie. Tak například můžeme snížit počet úrazů souvisejících s dopravními nehodami, bude-li investováno více peněz do opravy cest. Anebo obráceně – kdo rozhodl na opravách cest ušetřit, zavinil vlastně – byť jen nepřímo – zabití a zmrzačení stovek či tisíců. Péče o zdraví totiž není systém existující ve společenské izolaci – věci spolu prostě a samozřejmě souvisejí. To jenom emoce dostávají někdy příležitost silněji propuknout. Tohle by měl vědět každý, kdo někdy uvažoval o zdravotních rizicích v kontextu životního prostředí.
   V USA dnes pohltí náklady zdravotní péče každoročně 14% hrubého domácího produktu (a že americké procento už něco vydá), zatímco před 30 roky to bylo polovičních 7%. Za zvýšení mohou především lékařské technologie, nové a dražší. Někdy jsou aplikovány s nízkým efektem při vysokých nákladech. Heslem dne se tak stává zadržování nákladů; jeho konkrétním projevem může být zkracování ošetřovací doby a zejména délky hospitalizace.
   Nejde tedy o to, zda šetřit, ale jak šetřit. Nástrojem rozhodování se stává statistika, která má usnadnit rozhodování o preferenci mezi několika málo náročnými ošetřeními (např. transplantacemi orgánů) a standardní péčí o velký počet jiných nemocných (protože zdroje jsou omezené). Ten nástroj nese název analýza nákladů a účinnosti (cost – effectiveness analysis, CEA). Univerzální jednotkou měření se stává rok plně kvalitního života (QALY). Podklady pro výpočet QALY se získávají ze všeobecného názoru na kvalitu života při určitém jejím omezení daném zdravotním stavem (měří se na škále od nuly do jedné). Lékařská péče, která prodlouží člověku život o jeden rok ve stavu dokonalého zdraví, představuje 1 QALY. Obecněji, prodloužení života o 2 roky při jeho kvalitě 0,5 představuje také 2.0,5=1 QALY. Zlepšení kvality života ze stavu 0,50 do stavu 0,75 bez toho, že by se život prodloužil, znamená zisk 0,25 QALY za rok. Tento v podstatě docela primitivní koncept může být vzat za základ počítání o zdraví a nemoci. Vlastně jde o aplikaci konceptu průměru v prostředí zdraví a nemoci. To ovšem nebere v úvahu fakt, že pro lidské emoce neplatí lineární aritmetika.
   Co říci na závěr. Bioetiku ani její součást lékařskou etiku není třeba rušit. Je ovšem rozumné žádat, aby se občas poradily se statistikou racionálního rozhodování.

 

— Obsah —

 

Podivní lidé

 Osoby patřící do mého nejbližšího okolí, zejména mí spolupracovníci, mi tu a tam říkají, že mne vyhledávají lidé podivní a jaksi zvláštní. Do této kategorie nejsou zahrnováni všichni, kdo za mnou přicházejí. Dává se mi prostě najevo, že takových zvláštních lidí se kolem mne pohybuje víc než je běžné a obvyklé.
   Nevím, je-li kategorie zvláštních lidských tvorů nějak přesněji a jednoznačněji vymezena. Řeč je někdy dost fuzzy mlhavá, manipuluje s rozmazanými a jen málo určitými pojmy a představami. Může si to dovolit; vždycky je tu možnost prvotní formulaci postupně zpřesňovat, činit ji určitější, jednoznačnější. Dorozumívání je vůbec proces aproximativní, iterativně se přibližující ke stavu potřebné a postačitelné přesnosti.
   Protože se výrok o zvláštních lidech mě vyhledávajících vícekrát opakoval, zamyslil jsem se.
   Za prvé mi došlo, že nejde o mou oblibu mezi zvláštními lidmi vůbec; jestliže už jednou existují jedinci nějakým způsobem zvláštní, mají právo pohybovat se mezi lidmi a stýkat se s nimi. Taky se mnou. Nejde tedy o jev vůbec, ale o jeho případnou frekvenci – o to, zdali jsem v tomto ohledu vyhledáván častěji než ostatní. Zdali zvláštní lidi nějakým způsobem přitahuji, jsem jimi v jejich mezilidské interakci preferován.
   A tak jsem začal množinu svých přátel a známých probírat.
   Statistika a tedy i statistik vlastně neustále pracují s normou, standardem. Co se jako zvláštní být jeví, bývá poměřováno a ke standardu vztahováno – aby se určilo, jde-li o jev náhodný anebo opravdovou odchylku. Jistou komplikaci představuje fakt, že v případě lidské bytosti je ono vztahování k normě nutno provádět v mnohadimenzionálním prostoru; člověk je určován a vnímán jako komplex dlouhé řady vlastností, jevů a znaků.
   A právě tady někde může být pes zakopán. Někdy zřejmě stačí, aby byl někdo vnímán jako zvláštní, přestože je netypický právě jen v jednom jediném ohledu – zatímco v mnoha dalších ohledech je naprosto obvyklý, chová se podle očekávání, ničím dalším nevybočuje. Zachycení, povšimnutí si zvláštnosti na pozorovaném se pak dá vysvětlit spíše zvlášť selektivním a vyhraněným vnímáním ze strany pozorovatele.
   Myslím, že standardem našeho vnímání je neregistrovat očekávané, nepřekvapující, obvyklé a běžné. Naši pozornost zbystřuje překvapující a neobvyklé. Statistika evidence běžného pozorovatele je existencí tohoto jevu vlastně zkreslována; provádí totiž v prostoru pozorovaného selekci.
   A tak mi došlo, že oprávněnost názoru mého okolí na zvláštnost mých přátel a známých ani před sebou samým nerozsoudím. Ledaže bych připustil, že ani já sám nejsem v některých ohledech úplně normální. Že i já jsem tak trochu podivný.
   Pak by vlastně bylo všechno úplně v pořádku a na zvláštnosti mých známých by nebylo nic zvláštního. Protože, jak známo, vrána má k vráně sedat a rovný sobě rovného si hledat.

 

— Obsah —

 

Poraž strom...

 Ten strom byla hrušeň. Sám jsem ji před třiceti lety zasadil. Když ji jako dvouletou sousedův kluk pilkou poničil, zarovnal jsem její zmrzačenou korunku, aby dál rostla důstojně a pohledně. Byl to úplný chirurgický zákrok.
   Osudným se jí stal konflikt civilizací. Totiž, abyste rozuměli. Nešlo o žádné mimozemské síly. Prostě, po rekonstrukci chalupy se už nemohlo dávat dříví do bývalé maštale, z níž se stala letní jídelna, případně rytířský sál, a protože topit se musí, nezbylo než postavit dřevník. Nebo kůlnu, chcete-li. Tady se tomu říká česky šopa. Venku, v rohu zahrady.
   A právě tam stála ta hrušeň, v tom byl ten její civilizační konflikt.
   Já jsem teď k pořádné chlapské práci nepoužitelný, páté kolo u vozu. Tomu odpovídá i redukce mých občanských práv v rodině. Nemohl jsem tomu zabránit. Můj hlas je teď pouze poradní, a to ještě musím radit potichu. Takže hlas tišeporadní. My u nás doma to s demokracií nijak nepřeháníme, soudíce, že hlavní je, aby věci fungovaly. A to demokracie dokáže zaručit jen někdy, jak dokazují zprávy z parlamentu.
   Takže rozhodli, že máme dost jiných hrušek a před hrušní že je prioritou dřevník. Záruka tepla domova. Já protestoval, ale tiše. Příliš tiše na to, aby mě někdo bral vážně.
   Žena šla pro souseda, soused pro pilu. Motorovou, jde přece o tu civilizaci. Pila zařvala, zahryzla se – a hrušeň padla. Zbavena větví a rozřezána na špalky přiměřené velikosti, ležela tu na místě svého někdejšího stínu. Ani ten stín nezůstal. Jenom slunce osamělo v místě, kde se ještě před chvílí proplétalo větvemi její koruny. Žena zvýšenou intenzitu záření pochválila, pravíc, že případně potřebný stín (asi měla na mysli ozónovou díru) stejně dobře obstará slunečník. A na ty hrušky že stejně šly vosy.
   Narovnal jsem špalky do úhledné hraničky, aby proschly. Příští rok je začneme pálit. Jenomže mě už teď začalo cosi pálit v místech, kam anatomové lokalizují srdce. Na infarkt to nevypadalo, takže asi lítost. Vždycky je mi líto, když něco z toho, co bylo konstantou mého života a co jí ještě mohlo dále být, odchází. Nezávisle od toho, že je to civilizační nutnost. Žena říká, že jsem nepraktický dědek, který pořád opatruje, co už dávno patří na oheň nebo na skládku. Dědek beze smyslu pro pořádek.
   Asi má pravdu. Ženy mívají pravdu častěji než my býváme ochotni připustit. Jenomže každá pravda je podmíněná, pravda je, jak se to vezme. A já to beru tak, že takový generální úklid věcí, které patřily k člověku, se má udělat, když ten člověk přestane patřit sám sobě. Kdy život, věčně konající svou inventuru, do ní zahrne i toho člověka. Aby to bylo komplexní.
   Ta poražená hrušeň měla krásné zdravé dřevo, voňavé a hezky barevné. Oheň se k ní nehodí, leda v den mimořádně sváteční.

 

— Obsah —

 

Rozhodnutí o rozhodování

 Čas od času ocitáme se v situaci, kdy nám jest rozhodnout o tom, kdo by o nás měl v budoucnu rozhodovat. Učinit rozhodnutí o rozhodování. Trochu to připomíná dohodu učiněnou o budoucí dohodě – a snad i ono v politologii tradované šrámkovské a lidovecké – Dohodli jsme se, že se dohodneme.
   V onom rozhodnutí o budoucím rozhodování jsou přítomny některé okolnosti, stojící za zmínku.
   Předně je dobré si povšimnout, že zatímco ono prvé rozhodnutí je aktem jednorázovým, dokonavým (nepočítaje v to skutečnost, že i k onomu aktu jednorázového rozhodnutí se dospívá na podkladě vnitřních úvah, které samy o sobě mohou být dost rozvleklé) – je ono následné rozhodování realizované subjektem, o jehož oprávněnosti rozhodovat jsme rozhodli, procesem dlouhodobým a relativně trvalým.
   Za další, je tu možnost onomu rozhodnutí o budoucím rozhodování se vyhnout. Vzdát se práva, které dokáže tížit anebo alespoň obtěžovat. Takové zřeknutí se práva má – kromě jistého pohodlí – i další výhodu, spíše psychologickou: snadněji se v budoucnu kritizuje ono rozhodování, k jehož genezi jsme nijak nepřispěli, nepodíleli se na něm a nemáme proto za jeho případné důsledky žádnou odpovědnost. Je to známá a v Česku náramně oblíbená varianta tématu Já nic, já muzikant... Je už dějinami ověřeno, že lépe se člověku trpí, má-li nač naříkat a stěžovat si.
   A konečně by nemělo ujít pozornosti, že našemu rozhodnutí bude přiznán jenom jakýsi podílový hlas, že naše vůle bude zvažována v kontextu vůlí mnoha jiných subjektů, s námi rovnocenných. Výsledné rozhodnutí bude tak jenom částečně naším, při čemž naše vůle může být převážena, přehlasována vůlí ostatních, takže bude nakonec rozhodnuto proti našemu dílčímu rozhodnutí. Na rozdíl od toho bude ono budoucí rozhodování, o kterém jednorázovým aktem rozhodneme, dopadat stejně na všechny – na ty, kteří rozhodli tak i na ty ostatní, kteří rozhodli jinak. O těch, kteří se rozhodli nerozhodnout, ani nemluvě.
   Má úvaha o tom, jak se rozhoduje o budoucím rozhodování, byla, samozřejmě, inspirována faktem blížících se voleb v akademických obcích našich fakult a také obci univerzitní. Mám k rozhodování vztah možná bližší než mnozí jiní: do příslušného regálu knižní produkce Vydavatelství Univerzity Palackého (VUP) přispělo naše pracoviště docela nedávno novým titulem Nástroje objektivního manažerského rozhodování, který by měl sloužit i rozhodování akademického managementu naší Almae Matris.
   Tento zdroj inspirace nebyl však pro tuto úvahu jediným.
   V souvislosti s volbami nejrůznějších typů se mluví o zastoupení žen; někdy dokonce o jistých, v tradici zakořeněných předsudcích, které se projevují jako určitý, byť nevyhlášený numerus clausus a překážky kladené přístupu žen k rozhodování o věcech obecných. Do půdy podobnými úvahami zkypřené jsou zasévána semena feministických představ o political correctness, podle nichž by prostě mělo ženské zastoupení odpovídat demografické situaci.
   Možná k tomu jednou opravdu dojde – já nevím a ani mě z toho hlava nebolí. Chtěl bych v této souvislosti říci asi tohle.
   Percentuální zastoupení žen podle demografie je jedna věc – a prokázaná schopnost rozhodovat a řídit věc druhá. Rozhodně platí, že žádný organizační talent by neměl zůstat nevyužit – a zejména v případě těch našich kolegyň, které takový talent již prokázaly. Schopnost organizovat je dar, jak si uvědomuji pokaždé, když mě nadzvedne nějaký byrokratický počin naší administrativy. Patřím k lidem, kterým přestává chutnat a jimž naskakuje husí kůže při představě, že by sami měli cokoliv řídit. O to víc mě udivuje existence těch z nás, které taková činnost baví a dokáží ji dělat s jistým potěšením (a samozřejmě také úspěšně).
   Mívám občas chvíle, kdy začnu na půdě shledávat černý anarchistický prapor a kdy každou organizaci a řízení posílám k čertu; vždycky však zavčas vystřízlivím a připustím, že řízení patří k nezbytnostem této společnosti. A ženy, které řídit dokáží, mají ve mně svého fandu, možná opatrného a nepříliš hlučného, o to však opravdovějšího.

 

— Obsah —

 

Ruleta soudního rozhodování

 V letošním zářijovém-říjnovém čísle časopisu The Sciences (NYAS) uvažuje článek Trial and Error o jistých nedůslednostech amerického porotního rozhodování a navrhuje jejich možné překonání. Dosah této úvahy je však širší – a ta by mohla být aplikovatelná i v případě soudního rozhodování obecně. Z hlediska teorie rozhodování jde o rozhodování za přítomnosti náhody, v podmínkách určitého objemu nejistoty a tedy také rizik; pravděpodobnosti možných stavů skutečnosti ne zcela známé se přitom odhadují subjektivně, podobně jako při rozhodování v manažerských situacích.
   Autoři konstatují, že jim jde o problém jak kvantifikovat, měřit nejistotu a speciálně pak koncept rozumné pochybnosti. Podle nich by měl člen poroty řešit dvojí úlohu:
   (1) stanovit pravděpodobnost, že obžalovaný je vinen (na základě porotcovy vlastní interpretace důkazů a faktů předložených soudem a vyšetřovacími orgány) a
   (2) rozhodnout, jaká hodnota této pravděpodobnosti představuje pro něho (pro ni) vinu nad jakoukoli rozumnou pochybnost.
   Dále už pak jde o zcela prostinkou matematiku: Bude-li pravděpodobnost viny, k níž porotce dospěl, vyšší než onen práh rozumné pochybnosti, měl by hlasovat pro odsouzení obžalovaného; v opačném případě by měl hlasovat pro jeho nevinu. Uvažované pravděpodobnosti nejsou dostupné přes relativní četnosti výskytu příslušných jevů – v soudním řízení se nedají situace opakovat jako v laboratoři; jeho účastníci nejsou pokusná zvířata. K dispozici jsou však subjektivní odhady pravděpodobností, získatelné v procesu vhodně uspořádaných sázek, kdy se metodou postupných přibližování dá dospět k jakémusi konsenzuálnímu odhadu míry vlastního přesvědčení.
   Autoři článku diskutují o možném použití tzv. pravděpodobnostního kola a posloupnosti sázek za měnících se podmínek, s účastí hypotetického jasnovidce; celou záležitost by však bylo možno technicky uspořádat i jinak.
   V článku je rovněž diskutován tzv. Bayesovský přístup k rozhodování, při němž se jistým formalizujícím způsobem využívá tzv. apriorní informace. I tady se lze odvolat na postupy užívané v manažerském rozhodování.
   Nejistotu ze soudního rozhodování nikdo a nic úplně neodstraní. Protože se však jedná o situace, kdy se rozhoduje o lidských osudech, neměl by se opominout žádný přístup, nabízející možnost racionalizace tohoto počínání. Pravda a lež, vina a nevina by měly být pojmy vymezované tak určitě, jak jen je to možné.
   Poslední věta citovaného článku totiž zní: Nastal čas přestat na porotcích žádat, aby činili svá rozhodnutí v temnotě.

 

— Obsah —

 

Sběratelství a střídání generací

 Na chování našich předků, lidí, kteří žili před námi v hluboké historii, často usuzujeme podle chování svých současníků. Kdyby tomu tak bylo i v případě sběratelských vášní, mohli bychom předpokládat, že už tehdy člověk-sběrač odkládal do kouta jeskyně nálezy zvlášť zajímavé, něčím mimořádné a zřídka se vyskytující – a člověk-lovec nevyhazoval kosti hodící se do nějaké určitou představou vedené sbírky.
   Sbírá se kdeco – dnes mnohé, co ještě včera shromažďovat by nikoho nenapadlo.
   Řekl bych, že jedním z atributů a dokonce předpokladů sběratelství je jistá výjimečnost, vzácnost toho, co se sbírá a čemu pak jednotící idea sběratele vtiskuje řád.
   Z toho plyne, že hodnotu a úplnost sbírky může sice nedostatek materiálu omezit – avšak jeho nadbytek, vedoucí k tomu, že sbírek a sběratelů je mnoho, může hodnotu sbírky dokonce zničit. Právě tím, že byl narušen onen požadavek vzácnosti a výjimečnosti.
   Dnes sbírají mnozí a sbírá se toho hodně. Stává se pak, že další generace (synů a dcer, případně vnoučat) nemá zájem o produkt třeba i celoživotního usilování jejich rodiče. Výjimkou jsou, samozřejmě, situace, kdy se dá sbírka snadno a výhodně zpeněžit; v takovém případě proběhne mezigenerační transfer bez potíží.
   Běžně se však stává, že sbírka, o niž není po odchodu sběratele zájem, končí odložena na půdu, do komory a do zapomenutí – aby pak byla po nějakém radikálnějším úklidu definitivně vyhozena. V lepším případě možná po částech rozdána příležitostným zájemcům.
   Samozřejmě, že není možno uchovávat všechno, co se kdysi někdo rozhodl shromažďovat. Ani regionální muzea nemají své depozitáře neomezeně rozsáhlé. A tak se přežití sbírky podobá přežití člověka – zahrnujícímu délku života jedné generace.
   Tahle poněkud melancholická a snad i truchlivá úvaha jistě nikoho od sběratelství neodradí. Ostatně, důvodem jejího napsání nic takového ani nebylo. Jestliže dokáže sbírání něčeho doplnit něčí život, případně mu dokonce dát hlubší smysl, je to dobré.
   Inspirací k napsání těchto řádek mi byl životní osud předčasně zesnulého přítele a kolegy. Vedle mnoha dalších vlastností patřila k jeho povaze náklonnost k systematizaci a soustavnosti – od čehož už byl ke sběratelství jenom krok. A ten on, dokonce v několika směrech, učinil.
   Sbíral knihy s vybranou tématikou, dokumenty, spisky, pohlednice a mapy svého oblíbeného regionu, pořizoval si výpisky z knih, které přečetl.
   Jeho činnost přerušila nečekaná smrt – jistě ho zaskočila, jak činí téměř pokaždé. Kdysi se mi svěřil, že mu budoucnost jeho sbírek i jeho knihovny působí starosti. Regionální muzeum na jeho nabídku reagovalo jenom vlažně a syn dal najevo rozhodný nezájem.
   Život nakonec všechno vyřeší. Rázně a definitivně, i když jeho řešení vyvolává někdy u sběratelových přátel rozpaky a nedobrý pocit, že se dost nesnažili...
   Patřím k lidem, které podobné osudy vždycky trochu zasáhnou. Možná proto, že i já sám mám v šuplatech psacího stolu a na policích odložených skříní něco jako sbírku. A vím, že ani já tu nebudu věčně a že mí potomci mé záliby tak úplně nesdílejí.
   Navíc je tu mé přesvědčení, že nakonec všechno pohřbí nezdolatelné ženské uklízení, pro které mužským sesbíraná kolekce není než jakési trochu lepší smetí.
   A kolem mne se už celá desetiletí uklízí náramně horlivě...

 

— Obsah —

 

Síly vnější a vnitřní

 Je pravda, že – jak čas běží – ovládáme stále mohutnější vnější síly, síly přírody. Je ovšem také pravda, že přitom stále méně dokážeme ovládat své síly vnitřní – touhu po moci, penězích, požitcích – prostě to, co tak trochu archaicky snad nejvýstižněji vyjadřuje slovo chtíč.
   Žijeme ve věku elektronizace. Klíčovým slovem naší doby, dnes snad nejfrekventovaněji užívaným, je slovo informace. Cestami stále rafinovanějšími je vnímající pozorovatel – divák a posluchač – obklopován a často zahlcován poznatky, ale i podněty, pocity, postoji, emocemi štědře dávkovanými formou zpravodajství, reklam, her či filmů.
   Tahle řeč je ovšem výpovědí o kvantitě.
   Netroufal bych si tvrdit, že kvalita toho, co je nám k věření či pobavení předkládáno, je lepší ve srovnání s tím, co se nám předkládalo před, řekněme, sto lety.
   Sociální, technologické, vědeckotechnické a informační revoluce mění člověka v kontextu. V zásadě však nijak zvlášť nemění člověka o sobě. Trpíme stejnými úzkostmi, jimiž i naši předkové trpívali. Bojíme se jiného – podstata strachu se však nezměnila. Také způsob naší radosti zůstal, jakým býval kdysi. Hamletovo dilema Být či nebýt je i dnes pro mnohé životní situace osudovým rozhodováním.
   Naše poznání světa, ve kterém žijeme, se prohlubuje a rozšiřuje. Násobí naše síly, síly rukou, jimiž si ze světa bereme, přetvářejíce ho k obrazu svému.
   Jaký je to obraz?
   Přiznáváme si, že nám samotným se nijak zvlášť nelíbí. Především proto ne, že jsme příliš mnoho ze svých sil věnovali ničení a výhrůžkám, že zničíme. Dokonce se zdá, že už před pár desetiletími nám došlo, že zničit ty, které nemáme rádi, dokážeme jenom s rizikem sebezničení. Svět se stal – pro síly, které ovládáme – příliš malým a tedy i příliš globálním.
   S touto globálností světa kontrastuje životní okolí, v němž se každý z nás pohybuje. I ti, kdo se často přesunují letadly na jednání bůhví o čem bůhví kam, se vracejí domů – a tohle domů je pořád stejně sousedsky přehledné, na prstech spočitatelné. Člověk může být světoobčan, ne však světočlověk. Kamarádit mohu s jedním, dvěma, třemi, možná pěti svými bližními – sotva však mohu být kamarádem miliónů. Stačí, když s nimi nemusím válčit a nikdo mi nepřikazuje, abych je na dálku anonymně nenáviděl.
   A tak pořád zůstává ve vnějším silovém poli člověka zanořen jeho vnitřní svět, jehož rozměry podléhají dusotu a pádění civilizace jenom docela málo; rozhodně v těch dimenzích, které bychom měli považovat za nejdůležitější.
   Síly přátelství, důvěry, ohleduplnosti bychom měli i nadále dokázat ovládat manuálně, což ovšem znamená především hlavou a srdcem. V těchto ohledech není totiž kam spěchat.

 

— Obsah —

 

Škrtat nebo škrtit?

 Hlasování ve vědeckých radách fakult a univerzit této země doprovází výskyt jistého jevu, jehož původ a příčiny nejsou tak docela snadno vystopovatelné. Zejména proto, že onen jev je povahy naprosto triviální až primitivní, zatímco vědecké rady jsou – jak známo – vrcholnými orgány ducha a intelektu této země.
   Řeč je o nesprávně přeškrtnutých a tedy neplatných hlasovacích lístcích při rozhodování, zda má být přiznána docentská (profesorská, doktorská, případně jiná) hodnost kandidátovi X.Y., který se o ni v předcházejícím řízení řádně ucházel, doložil svou gramotnost v příslušném vědním oboru a prokázal schopnost půl hodiny o svých vědomostech plynně hovořit a přitom naslouchající vědeckou radu neuspat.
   Vlastní hlasování bývá záležitost docela prostá. Každý z řádných členů vědecké rady obdrží lístek s předtištěnými alternativami Se jmenováním X.Y. souhlasím a Se jmenováním X.Y. nesouhlasím a žádostí, aby škrtnutím jedné z nabídnutých alternativ projevil svůj názor. Neplatné jsou lístky, na kterých nebylo škrtnuto nic, případně bylo škrtnuto obojí. Někdy se jako neplatné vyřazují také lístky, které volitel doplnil nevhodnými poznámkami; za nevhodnou se přitom považuje jakákoliv poznámka.
   Zbývá zamyslit se nad příčinou tohoto jevu. Pokud jde o jeho vysvětlení, nabízejí se následující možnosti:
   1) Učenci a zejména profesoři jsou lidé roztržití, takže komentovaný jev je prostě produktem této roztržitosti. Je-li tomu tak, zbývá vysvětlit, proč je rozhodování o osudu jiných svěřováno lidem k rozhodování z důvodů fyziologických nezpůsobilým.
   2) Vysvětlením může být známá česká nepřejícnost (což je někdy omlouvaná odrůda závisti) v kombinaci se stejně pověstnou českou nestatečností (česká odvaha se totiž ze sebe definitivně vydala v době husitské); znamená to, že někteří z těch, kdo by rádi řekli NE, dávají přednost počínání zmatečnímu, které ovšem vede ke stejnému výsledku.
   3) Jakákoli příčina jiná; jak známo, v oblasti společenských jevů se stejně nikdy doopravdy nevysvětlí nic. A jedna z těch mnoha jiných příčin by se mohla jmenovat alibismus.

 

— Obsah —

 

Snadné nebo obtížné?

 V rámci diskusí o přijímacích zkouškách se dost často vyskytují slova jako snadnost a zejména obtížnost (úloh, otázek, testů). Ke zmatení docházívá především v novinářských textech, kde se směšuje všeobecný význam těchto pojmů s jejich významem speciálním v dané odborné oblasti.
   Zkouška (někdy ve formě písemného testu) je druhem měření. Nebudu se teď zabývat rozdílem mezi zkouškou znalostí a zkouškou schopností. O tom jsem se zmiňoval jinde. Teď je důležité uvědomit si, že znalosti měříme v podstatě z dvojího důvodu:
   (a) abychom rozpoznali, v jaké míře zkoušený subjekt ovládá zkoušené téma, anebo
   (b) abychom rozpoznali, jak se zkoušený subjekt zařazuje svými znalostmi v příslušné referenční populaci; toto umístění se dá vyjádřit formou percentilu.
   Příkladem měření prvního typu je zkouška znalostí žáka z daného předmětu nebo tématu; měřením druhého typu jsou právě přijímací zkoušky. Říká se tomu také zkouška orientovaná na předmět a zkouška orientovaná na populaci.
   Zůstaňme u přijímací zkoušky. Jde o měření; potřebujeme proto, aby proces měření optimálně diferencoval, rozlišoval a od sebe odděloval ty, kteří hodně znají od těch, kteří znají méně. Měření je dobré, jestliže dobře rozlišuje. A jsme u problému obtížnosti: kdyby bylo měření příliš obtížné, špatně by rozlišovalo. Zhruba řečeno, málokdo by požadavkům testu vyhověl a test by byl pro rozhodování o přijetí téměř bezcenný. Totéž platí o měření příliš snadném, v němž by vyhověli všichni.
   Optimální měření rozloží zkoušené jedince na co nejširší škále výkonů, na níž je možno snadněji najít hranici, nad kterou se má přijímat a pod kterou se přijímat nemá – v závislosti na tom, jaký díl referenční populace uchazečů má být zkušebním procesem přijat.
   Mělo by tedy být zřejmé, že zkouška orientovaná na populaci musí co do obtížnosti respektovat to, jaký díl populace uchazečů má být přijat. Konkrétně, zkouška mající za úkol vybrat jediného uchazeče (ředitele podniku Sběrné suroviny, školníka ZŠ na náměstí Františka Nováka, případně tajemníka OSN) si může dovolit být velmi obtížná – protože je vysoká šance, že alespoň jeden uchazeč obstojí. Je-li úkolem přijímací zkoušky odlišit poměrně malé procento těch, kteří by neměli být přijati, poslouží k tomu účelu i zkouška poměrně snadná, v níž obstojí většina. V prvním případě jsme vlastně požadovali, aby test měřil citlivě v oblasti dobrých předpokladů, ve druhém případě by měl test citlivě rozlišovat spíše mezi slabými uchazeči.
   Takže ještě jednou: měřit znamená rozlišovat. A kdo tohle nechápe, neměl by se do měření znalostí plést. Konec konců, člověk může přece pěstovat spoustu jiných koníčků – třeba fotbal nebo rybaření.
— Obsah —

 

Statistika pro novináře

 Jsou situace, kdy novinář podává svým čtenářům zprávu o tom, že došlo k vraždě, požáru, vykradení banky, znásilnění filmové hvězdy, případně vylíhnutí dvouhlavého telete. V takových případech se informuje o jedinečné a jednotlivé události.
   Stává se však také, že novinář podává čtenářům zprávu o kriminalitě v daném místě za dané období, o výskytu žhářství v tom či onom městě, o počtu vykradených bank a o tom, že objem peněz ukradených lupiči dosud nepřevýšil částku nakradenou samotnými bankéři, o znásilňování filmových hvězd jako o společenském jevu, případně o frekvenci výskytu genetických malformací skotu.
   V onom druhém případě opírá novinář svou zprávu o statistické údaje, které informaci o sledovaném jevu nejenom shrnují, ale také ji analyzují, se záměrem hledat souvislosti s jinými jevy a okolnostmi.
   Zdá se mi, že právě ve způsobu, jakým žurnalista používá materiály statistiky, můžeme často rozpoznat, že mu chybí elementární znalosti principů statistické metody a jeho manipulace se statistickými údaji připomíná chování slona v porcelánu. Nejde přitom o znalost hluboce sofistikovaných metod matematické statistiky; k zamezení výskytu těch nejhrubších chyb v úsudcích by stačila znalost poměrně elementárních statistických zásad a technik. Uvedu alespoň dvě.
   K nejfrekventovanějším novinářským hříchům patří nedůslednost při vymezování referenční populace. Napíše-li někdo, že ve vězení je 30% Rómů, je povinen dodat, že má na mysli 30% z referenční populace jedinců toho času dýchajících vzduch cezený přes mříže – a ne referenční populaci Rómů v této zemi žijících. Tohle by ho mělo napadnout, protože nenapadnutí jeho odbornost diskvalifikuje. Podobnou hrubou chybou je sdělení, ve kterém se novinář rozhořčuje, že ze 100 tisíc uchazečů (v daném roce) o vysokoškolské studium jich jenom 30 tisíc bylo přijato. Člověk, který neví, že oněch 100 tisíc nejsou přihlášení, ale jejich přihlášky (kterých je snad trojnásobek počtu hlásících se), vůbec nemá právo se rozhořčovat; řekl bych, že nemá ani právo psát, protože mate čtenáře. Opět jde o zcela chybné vymezení (resp. nevymezení) referenční populace. Chyby tohoto typu se často vyskytují ve spojitosti s procenty. Dejme tomu, že základní údaj konstatuje, že chřipková epidemie postihla v posledním týdnu ledna 10% lidí, při čemž v prvním únorovém týdnu se nemocnost o dalších 50% zvýšila. Taková informace se dá interpretovat dvojím způsobem: (a) v únoru bylo nemocných (10+50) = 60% lidí anebo (b) jde o procenta z procent, tj. (10+10.0,5)% = 15% nemocných. Ta první interpretace se specifikuje formulací, že jde o procentní body. I tohle je chyba na stránkách českých novin náramně zdomestikovaná.
   Jiný žurnalistický nedostatek už vlastně trochu souvisí s matematickou statistikou. Mám na mysli statistiky preferencí politických stran. Čísla, která novinář od té které informační agentury přebírá, byla obvykle získána v anketě zahrnující 1000 – 2000 respondentů (někdy se tento údaj, naštěstí, uvádí). Příslušná procenta preferencí se přitom interpretují jako by šlo o názor 7 milionů voličů. Pomiňme problém reprezentativnosti vzorku; za ten odpovídá agentura, která průzkum dělala, takže znáhodnění má na triku ona. Podstatné je, že novinář by měl upozornit svého potenciálního čtenáře, že uváděná čísla jsou pouhým odhadem, a to dost odvážným, čemuž odpovídá jejich spolehlivost. Také o této spolehlivosti by měly noviny ztratit slovo. Bylo by to v jejich vlastním zájmu, aby se nemusely červenat, když jim při příštím měření preferencí vyjdou výsledky podstatně odlišné.
   Jsem přesvědčen, že kvalifikovanější používání statistiky by mohlo bídu české žurnalistiky alespoň trochu umenšit.

 

— Obsah —

 

Svět je malý aneb moravský traktor na americkém středozápadě

 Dostal jsem novoročenku.
   To jistě není informace, která by sama o sobě stála za to, abych jejím sdělováním obtěžoval své bližní.
   Ta novoročenka byla od profesora Williama Millera z Central Michigan University (CMU) v Mount Pleasant.
   Ani na tom vlastně není nic tak zvláštního. Kdekdo z nás má svých pár přátel v Americe, často přátel korespondenčních.
   To, co snad stojí za zmínku, je uzlík několika informačních trajektorií, kterým se tahle novoročenka stala.
   Profesora Millera osobně neznám. Loni mi poslal dopis, ve kterém se zajímal o poměry na olomoucké univerzitě, protože univerzita, jejímž je členem, udržuje kontakt s jedním z pracovišť Palackého univerzity. Možná si ověřoval, zdali má Palackého univerzita víc součástí než právě onu katedru. Něco jsem mu tehdy, tj. loni, odpověděl. Nic příliš věcného, spíše jen společensky zdvořile jsem ho ujistil, že jsme opravdu univerzita – podle běžných evropských zvyklostí. A před koncem roku jsem mu poslal novoročenku.
   V letošním novoročním e-mailu profesora Millera byl obrázek, o němž prohlásil, že vznikl z inspirace loňské novoročenky pracoviště biometrie lékařské fakulty, kterou vytvořila má informačně talentovaná kolegyně. Na obrázku je obligátní vánoční stromek a pod ním něco, o čem profesor Miller prohlašuje, že je to Bill on his Czech tractor ZETOR. To je jedna nitka do onoho uzlíku.
   Druhou nitku představuje zpráva, že ze zmíněného pracoviště olomoucké univerzity na CMU stážoval jeden kolega (jméno neuvádím, protože jsem si nestačil vyžádat svolení).
   Třetí nitkou je zpráva, že na CMU bude jako hostující profesor v příštím roce působit Milan Hejný, což je významný metodik matematiky a profesor Karlovy univerzity, a taky můj někdejší spolužák z matfyzu.
   Vážení přátelé, svět je při vší své velikosti občas docela malý. Je rozhodně malý alespoň v jistých svých dimenzích, o čemž nás tu a tam přesvědčuje. Bylo mi příjemné, že jsem mohl svět přistihnout v jeho ne-velikosti, aniž bych přitom musel udělat něco víc než odklepnout pár klapek klávesnice mého počítače.
   Billa Millera jsem nikdy neviděl a on pravděpodobně nikdy neuvidí mne (přestože naznačil zájem o poznání Olomouce). Není tak podstatné, že data našeho narození jsou si blízká. Podstatnější je, že se trajektorie našeho vnímání a uvažování dotkly tak, že to sice nezvrátilo běh našich životů, nicméně přece jen to stačilo podtrhnout vědomí vlastní existence. Alespoň mně – vědomí té mé.
   Je nás příliš mnoho na tomto světě, abychom si stačili všichni podat ruce. Každý s každým. Proto je způsob dotyku, o kterém jsem se na těchto pár řádcích zmínil, jednou z možností jak snižovat entropii našeho světa, třeba by se to podobalo přelévání oceánu dětským kyblíkem.
   Alespoň mi to tak teď, kdy tohle píši, docela připadá.

 

— Obsah —

 

Ten, který nás oslovil...

 Myslím, že jenom málokdo z nás, zubem času už trochu ohlodaných, tohle nezná. Hru na nevzpomenutí si – když nás kdosi osloví, se samozřejmostí předpokládaje (-íc), že víme, o koho jde – a my nevíme.
   A tak, zatímco řeč člověka, který nás oslovil, se dramaticky odvíjí, my na případné narážky reagujeme neslaným nemastným, ale hlavně rozpačitým – Zdá se mi, Snad, Jaksi, Vlastně, Ano, ale... – usilujíce neprozradit bezradnost své paměti, které přitom za její zradu v duchu nepřestáváme spílat.
   Je to hra bez nápovědní budky.
   Překročí-li její trvání jistou časovou mez, začíná oslovený dostávat zlost. Anebo možná se zlost, zpočátku spílající vlastní paměti, přesouvá k původci celé akce. K tomu, kdo všechno zavinil, uvedl do chodu a vytrhl nás z blažené nevědomosti, v níž jsme předtím spokojeně existovali. Z nevědomosti o identitě toho, který nás oslovil.
   Docela nedávno jsem se pokoušel spočítat, nebo spíš odhadnout, kolika lidem jsem byl ve svém životě představen, a hlavně, kolik jich bylo představeno mně. Vyšly mi řádově tisíce. S kolika jsem navázal kontakt, který přetrval stisk ruky a případnou výměnu vizitek. Kolik bylo těch, jejichž životní trajektorie se té mé nejenom dotkly, ale protnuly ji. Vyšly mi stovky, hodně stovek. Otázka, kolik z tohoto množství paměť dokáže zvládnout, následuje poměrně logicky.
   Pamatování je ovšem proces dost záhadný. Poměrně dobře, to jest poměrně dlouho, si pamatujeme jevy, osoby a události, které byly ve své době spojeny s nějakým (pro nás) silným citovým prožitkem.
   Stav utajované zamilovanosti, kdy sis netroufal... Událost doprovázená strachem z prozrazení, případně následků sebeobžaloby. Nezdar u zkoušky, na které hodně záleželo. A samozřejmě nemoc či úmrtí blízkých.
   Po téměř 50 letech mi připomněl někdejší spolužák z gymnázia, že jsem mu při maturitní písemce z matematiky poslal řešení úloh, které mu doručil (už je to jistě promlčeno) dozírající profesor tělocviku. Nevybavilo se mi nic. Paměť nereagovala, jakkoli pro mne jako subjekt byla tahle informace pozitivní.
   Nejsme počítače, které nezapomínají a jejichž paměti podrží všechno, co do nich někdy bylo uloženo – pokud nebyla překročena kapacita paměti, nedojde k narušení materiálu, výpadku proudu v síti anebo někdo nestiskne nesprávnou klávesu. Nejsme počítače. Kdybychom byli jako ony (počítače), byli bychom ušetřeni společenských karambolů nevzpomenutí si. Na druhé straně ovšem, naše dokonalé vědomí by bylo poněkud ne-lidské. Třeba v tom, že by nevzniklo mnohé, co právě tuhle ne-perfektnost lidské paměti doprovází.
   A taky by nemělo smysl psát tenhle fejeton.

 

— Obsah —

 

Věda pro veřejnost?

 Sdělitelnost vědních poznatků široké veřejnosti není zanedbatelnou záležitostí mimo jiné i proto, že veřejnost prostřednictvím daní a státního rozpočtu vědu platí – a má tedy právo žádat, aby existovala zpětnovazební smyčka informačních toků o stavu vědy směrem k veřejnosti. Realizace takové zpětnovazební smyčky má svá úskalí; k nim patří zejména nutnost překládat informaci o vědeckých poznatcích ze speciálního jazyka toho kterého oboru do jazyka srozumitelného mírně poučenému zajímajícímu se laikovi.
   Nejde ani zdaleka o problém nový. Vždycky existovaly mechanismy, jejichž prostřednictvím se věda k veřejnosti obracela. Přírodovědná, historická i technická muzea, zoologické zahrady, stálé i příležitostné výstavy, přednášky, mediální produkce a třeba i spolky sdružující zájemce o historii vědy jsou příklady takových mechanismů. V moderní době jsou pak budovány instituce, které mají přenos vědecké informace směrem k veřejnosti přímo ve své pracovní náplni.
   V současnosti jsme svědky hlubokých změn ve způsobu získávání vědeckého poznání. Mění se postavení univerzit, mění se dosavadní pravidla hry. Na jeviště vstupují komerční firmy a ziskové instituce se svými vlastnímu režijními zvyky. Riziko komercionalizace akademického života se stává reálným.
   Podle charakteru publikační produkce soudě roste význam kooperace, při níž jsou akademičtí pracovníci zváni ke spolupráci s podniky. Četné příklady nabízí biotechnologický, farmaceutický a chemický průmysl.
   Věda a technologie mají sociální dopady; mimo jiné i důsledky nezamýšlené a nežádoucí. Interakce mezi technologiemi a veřejností jsou známé a tvoří součást politické kultury. Je proto přirozené, že informovanost veřejnosti zahrnuje problémy rizik a nejistot, konfliktních zájmů a politických rozhodování. Věda a technologie jsou svou povahou internacionální – což se úzce váže na problém globalizace.
   Komplexní interakce mnoha paralelně probíhajících procesů jsou jen obtížně předvídatelné. Na jedné straně působí povzbudivě nesčetné nové příležitosti a na druhé straně ohrožení a nestabilita stávajících principů a hodnot. Věda se proto musí zabývat více než dosud sama sebou, musí samu sebe poznávat a chápat podstatu procesu poznávání (knowledge about knowledge).
   Poznávání se stává hlavním zdrojem sociální a technické inovace, ať už je získáváno cestou vědeckého výzkumu anebo praktickou zkušeností. Proto se celoživotní vzdělávání stává jednou z konstant lidského života. Kultura a technologie žijí v symbióze. Někdejší dělení na vědecky a kulturně orientované jedince zastaralo.
   Vědecký a technický vývoj vytváří nové problémy, při jejichž řešení se ne vždycky shodujeme. V případě nemoci šílených krav (BSE) se vědečtí experti běžně rozcházeli, což paralyzovalo politická rozhodování, vlády podléhaly nacionálním tlakům a jediní, kterým o nic nešlo, byli vegetariáni. Nejednalo se ani tak o priony, bílkoviny odpovědné za vznik nemoci; daleko důležitější byla sociálně technická stránka sporu: věda a politika se překrývaly. Tato krize byla (a je) výstižnou ukázkou sociálního rizika vyvolaného technickou kulturou. A takto generovaných krizí je na obzoru řada. Stačí připomenout skleníkový efekt a oteplování planety, ozónovou díru, genetické inženýrství, nezaplatitelné lékařské technologie a léky, geneticky upravené potraviny. Informace sdělovaná veřejnosti nemá podobu bezproblémových příběhů. Naopak, k jejím charakteristickým rysům patří kontroverznost; takhle to totiž v interakci vědy a její aplikace chodí a také komunikace s veřejností se nemůže této konfliktnosti vyhnout. Je prostě třeba naučit se s představou nejistoty žít.

 

— Obsah —

 

Vrána v kolejišti

 Bylo to v České Třebové... nebo snad v Pardubicích? Nářek brzd mě probral z mátožného podřimování do mátožného bdění.
   Ze zvyku jsem se podíval z okna.
   Všechno bylo jako obvykle, jako při už stovkách podobných cest mezi Olomoucí a Prahou. Obvyklé zvuky, obvyklé pocity, obvyklý pohled.
   Teprve pak jsem si jí všiml.
   Mezi pražci vedlejších kolejí stála vrána. Na rozdíl ode mne bdělá, zřejmě zaujatá činností tvořící hlavní náplň pracovního dne vran – řešením věčně živé otázky – Co do zobáku.
   Pohled na ni trochu povzbudil mou cestu do stavu bdění. Mozek se zvolna rozbíhal, pootevíraje dvířka představivosti.
   Krok za krokem jsem si začínal uvědomovat, jak pevně udržují směr našeho uvažování koleje zvyku. Během těch stovek cest to bylo poprvé, kdy jsem si všiml, že lidský svět, přesněji řečeno jeho malá část na dráze mezi Olomoucí a Prahou, existuje v průniku s mnoha jinými světy. Třeba právě světem vran, které svůj osud spojily s osudem železniční dopravy a Českých drah.
   Třebaže neplatí vstupenky na perón a nerespektují předpisy zakazující vstup do kolejiště, ani nejsou organizovány v odborovém svazu dopravy a spojů a vůbec nic netuší o finančním úpadku dráze hrozícím – ke dráze patří. Tahle vrána, kterou jsem přes česky standardně ušmudlané okno pozoroval, byla pro existenci a dopravní provoz na tomhle nádraží přibližně stejně důležitá jako já. Snad s tím jediným podstatnějším rozdílem, že ona stála venku, na studeném pražci, zatímco já seděl v teple koženkového kupé.
   Člověk může být pyšný, že díky lidské civilizaci smí být tahle vrána účastna divadelního představení na scéně tohoto velkého železničního uzlu. Tahle pýcha by však měla zvlažnět, uvědomí-li si, že na lidské civilizaci nezávisí vrána jako taková – ale jen vrána v kolejišti. Nebýt kolejí a nebýt nádraží, seděla by na vrbě, na dubu anebo prostě na zemi. Takže – vrána by se bez naší civilizace docela dobře obešla.
   Viděno z druhé strany, také ona svou přítomností změnila, byť jen docela nepatrně, náš svět. Alespoň potud, nakolik je můj svět. do něhož svým vstupem do kolejiště vstoupila, součástí světa lidí vůbec.
   Snad by se tahle stručná úvaha dala označit za ekologickou. Soužití světů, jejich interakce, je právě tím, co náš svět obohacuje, někdy komplikuje – co zvyšuje jeho smysluplnost a rozšiřuje stupně volnosti jeho zajímavosti.
   Platí to ostatně i ve světě literatury.
   Své dojmy, pocity, nápady a zkušenosti můžeme uložit do románového příběhu anebo prostě do hrsti aforismů. A když se jim do toho nebudeme násilně plést, dokáží existovat vedle sebe bez hádek a třenic.

 

— Obsah —

 

Když se prvně zatopí...

 I tohle patří ke koloběhu času. Totiž ten mírně zamlžený den někdy na začátku října, kdy radiátory po celé léto zarputile mlčící oživnou tajemnými zvuky, z poschodí do poschodí se ozývá klepání, harašení, šelesty a vůbec všelijaký záhadný a vysvětlení vzdorující šramot.
   Tyhle zvuky člověku tak trochu připadají jako poslední zvonění či umíráček letošního léta. Třebaže se nemusí úplně shodovat a krýt s datem v kalendáři. Je v tom i kousek melancholie.
   Do zásobních skříní se ukládají košile s krátkými rukávy, šortky a trička s barvami léta – a naopak vytahují a oprašují svrchníky, kabáty a čepice nebo klobouky. Hlavní pracovní sezóna nastává také pro stálého celoročního přítele – deštník.
   První zatopení bývá trochu nesmělé, jakoby váhalo pustit do světa tepelné kalorie hned naplno. I ono si musí pozvolna zvykat, protože každý začátek je přece těžký.
   Blednoucí paprsky slunečného léta jsou vytěsňovány nástupem barev podzimu – na listí stromů, v červeni jablek, žluti hrušek a modři švestek. Přicházející podzim je v seznamu ročních období symbolem plodnosti země – při čemž příslib vína a slivovice není z nejmenších. Ostatně, i tyto spásonosné tekutiny upozorňují na možnost zatápění sui generis. A první palivo tohoto druhu má název burčák.
   Na univerzitách se první zatápění shodují s rozběhem akademického života, přednáškami a semináři. A bylo-li léto dobou pěstování těla, je zahájení topné sezóny časem, kdy nastupuje pěstování ducha, systematické a neúprosnými zkouškami kontrolované.
   A ještě jedné události je tato doba předzvěstí, stejně jako ukončení léta. Předzvěstí dne, kdy člověk začne kýchat, pociťovat malátnost, ztuhlost v kloubech a vůbec všeobecnou nanicovatost a bolavost.
   Kdy začíná pociťovat, že s prvním zatopením přichází také rýma.

 

— Obsah —

 

Zdvořilost a "zdvořilost"

 K základním pravidlům společenského styku, o nichž je útlé dítko poučováno, patří povinnost pozdravit. Stupeň dokonalosti nácviku pozdravení pak nejednou slouží jako kritérium zdvořilosti dítěte, jeho společenského vychování.
   Funguje to i ve světě dospělých: když se s někým rozkmotříme, s někým si přeřekneme, přestaneme s ním mluvit – pak změníme své chování také tím, že už ho nezdravíme, že ho přehlížíme (a on nás), míjíme mlčky s pohledem skelně strnulým, případně pohrdavě odvráceným.
   Pozdravit je prostě klíčovým elementem zdvořilého chování.
   Stává se, že ono pozdravení bývá naší licoměrností zneužito – zdravíme nejenom ty, jejichž zdraví nám ve skutečnosti může být ukradené, ale také ty, kterým žádné zdraví ani nepřejeme. V takových případech to, co původně mělo být projevem zdvořilosti a respektu vůči bližnímu, zůstalo prázdnou skořápkou bez věcného obsahu anebo zkamenělo ve frázi, která předstírá.
   V některých národních kulturách je zdvořilost formy povinná i v případech, kdy obsah sdělení vůbec zdvořilý není. Britský kat je gentleman a jako takový sděluje odsouzenci truchlivou zprávu o jeho osudu frází "Dovolte mi oznámit Vám, že budete pověšen za krk tak dlouho, až přestanete dýchat". Nejsem si jist, dokáže-li odsouzený tuto zdvořilost dostatečně ocenit a vychutnat.
   Leč zanechme věcí osudových a zůstaňme chvilku u záležitostí běžného všedního mezilidského provozu. Kdybychom mohli tento přirovnat k ledovci, bude zdvořilost onou pověstnou viditelnou jednou desetinou – zatímco zbylých devět desetin, které vidět nejsou, může být zdvořilých docela pramálo.
   Je možno zdvořile zdravit a přitom neodpovídat na dopisy, nechávat nevyřízené žádosti, být nevšímavý a lhostejný k potřebám těch, které jsem pozdravil. Zdvořilost by neměla být jenom rutinní záležitostí, pouhou verbální frází – zdvořilost by se měla stát pro člověka životním stylem.
   Zdvořilost nejen ve slovech, ale zdvořilost v jednání.
   Popřát dobrou chuť tomu, kdo ohryzává suchou kůrku, a pak se odebrat na banket s kaviárem a šampaňským, je vlastně bezohlednost téměř cynická.
   Není příliš zdvořilé podržet dveře, jestliže bylo na místě odnést kufr; tím méně zdvořilé, čím byl ten kufr těžší.
   Odpovědět na dopis je stejně zdvořilé jako odpovědět na pozdrav. Jenom o trochu namáhavější a časově náročnější.
   Také lhostejnost může být ve své nezúčastněnosti zdvořilá. To je ovšem zdvořilost studená, která se nezajímá, které je jedno, co se stane. Tahle zdvořilost mezilidské vztahy nevylepší.
   Jsou lidé zdrženliví, nezvyklí dávat svou případnou účast najevo příliš hlasitě a okatě. Obvykle nejsou považováni za nějak zvlášť zdvořilé. Jenomže zdvořilost není ve slovech.
   Někdy postačí naznačit gestem, usmát se, dát najevo, že vnímám a jsem s sebou. I tohle mohou být vlákna, která lidské subjekty spojují – vlákna možná pevnější než každodenní obligátní přání dobrého dne.

 

— Obsah —

 

Alternativní či doplňková medicína

 Spor mezi ortodoxní (standardní, klasickou, oficiální, vědeckou, konvenční) a alternativní medicínou se zdá být trvalý; především, pokud jde o účinnost postupů a kontrolu této účinnosti. Na celou záležitost je možno nahlížet jako na dílčí problém vědeckého a mimo-vědeckého přístupu k problematice poznání vůbec
   Nebude snad na škodu všimnout si, jak se k této věci přistupuje v USA – v zemi, která hraje i v oblasti lékařství vedoucí roli. Zde totiž dochází v posledních letech k významné změně "oficiálních" postojů.
   V roce 1992 byl zřízen při National Institutes of Health (NIH), což je centrální komplex amerického lékařského výzkumu, Office of Alternative Medicine – s pověřením vyhodnocovat nekonvenční lékařské postupy. Jenom pro homeopatii byly uvolněny 2 milióny USD. Finance je ovšem nutno pro každý fiskální rok znovu schvalovat.
   Jako první problém se vynořila potřeba definovat, co to vlastně alternativní medicína je. Následující řádky jsou pokusem o takové vymezení.
 
Dieta – Výživa – Změny životního stylu
- Makrobiotika
- Megavitamíny
- Diety
- Změny životního stylu
Předpokládá se aplikace pro prevenci nádorových onemocnění ezofágu a žaludku (čínská zkušenost); souvislost mezi vitamíny a rakovinou; vztah životního stylu a úpravy oběhových potíží.
 
Řízení mysli a těla
- Arteterapie a relaxace
- Biologická zpětná vazba
- Terapie radami a modlitbou
- Řízení představivosti
- Hypnoterapie
- Muzikoterapie
Tyto postupy bývají někdy zahrnovány do klasické medicíny; snaží se, aby v terapii nebyla ignorována víra nemocného a případně bylo omezeno používání farmak. Všem těmto postupům jsou vlastní prvky autohypnózy.
 
Tradiční a etnická medicína
- Akupunktura
- Ayur véda
- Herbální medicína
- Homeoterapie
- Medicína nativních Američanů
- Přírodní produkty
- Tradiční orientální medicína
Akupunktura má, za staletí jejího používání, propracovaný teoretický systém svých postupů; Ayur véda je tradiční indický systém s prvky transcendentální meditace (studuje se možné působení na krevní tlak); homeopatie je evropský léčebný systém s dvěstěletou tradicí; indiánské léčebné postupy se opírají o modlitbu a spirituálno; příkladem přírodních produktů jsou včelí mateří kašička a žraločí chrupavky.
 
Strukturální a energetické terapie
- Akupresura
- Chiropraxe
- Masážní terapie
- Reflexologie
- Rolfing
- Terapeutické dotýkání
Jde o postupy založené na vkládání rukou na léčený subjekt. Akupresura užívá tlaku místo jehel v akupunkturních bodech; chiropraxe ulevuje bolestem zad, podobně jako masážní terapie; reflexologie manipuluje s nohou ve snaze léčit; rolfing je masáž při hluboké bolesti.
 
Farmakologické a biologické postupy
- Antioxidační působky
- Buněčná terapie
- Chelační terapie
- Metabolická terapie
- Oxidační působky (ozon, peroxid vodíku)
Mezi antioxidační působky patří některé vitamíny; buněčná terapie spočívá v přenosu svalové tkáně nemocným s chorobami svalů; chelační terapie odstraňuje olovo a jiné škodlivé látky z krve.
 
Aplikace bioelektromagnetismu
Studuje se zejména možnost zlepšit hojení kostí.
 
V diskusi byl vysloven názor, že americká alternativní (alternative) medicína by měla využít poznatků evropských doplňkových (complementary) lékařských postupů a zejména – systematicky usilovat o to, aby byly alternativní léčebné výsledky podrobovány přezkušování obvyklému v konvenční medicíně. Znamená to především organizování randomizovaných studií s kontrolou placebo efektu, slepého a dvojitě slepého uspořádání při použití statistického hodnocení. Prostě – posuzování účinnosti opřít o hodnotící standardy oficiálního lékařství.
   Text byl připraven s použitím pramene:
   Jacobs J. J.: Alternative Medicine. In: Doing more Good than Harm: The Evaluation of Health Care Interventions. Kenneth S. Warren and Frederick Mosteller, Eds. Annals of the NYAS, Vol. 703, New York 1993.

 

— Obsah —

 

Bílá místa v černých dírách

 Přestože se výzva předsedů Akademických senátů fakult Univerzity Palackého neobrací přímo na mne, odvažuji se přesto reagovat – jako řadový člen akademické obce a občan ČR. Jde o malou poznámku na okraj tématu.
   To, co znepokojilo předsedy akademických senátů, není než jeden z důsledků zákonodárné vřavy naší doby. Změny se činí často jenom proto, aby bylo dále co měnit. Jen máločemu se dostává času na to, aby bylo zažito, stráveno a kvalifikovaně zhodnoceno. Legislativa se tvoří v chvatu, který už namnoze přesahuje fyzické a fyziologické parametry zúčastněných subjektů. Důsledkem toho je nutně povrchnost jako základní charakteristika naší práce.
   Uvedu malý příklad, který se mne blíže dotýká.
   Uspěchanost, nedůslednost a popřevratová naivita vedly před téměř deseti roky ke zrušení akademických titulů RNDr, PhDr a JUDr. Nový vysokoškolský zákon je uvádí do života zpět – a my pracně hledáme, jak vymezit jejich místo v prostoru požadavků na rigorózní zkoušky a rigorózní práce. Nedovedu odhadnout, kolik času se v blízké budoucnosti stráví jednáními, úvahami, organizováním – než se předpokládaná řízení budou moci alespoň jakž takž rozběhnout. Bude v tom nepochybně mnoho zmatků, zplodí se řada nedůsledností, křivd a vůbec akademických zmetků. Než zase někoho mocí pověřeného napadne zanechat po sobě pomníček další reorganizace.
   Působí to dojmem, že my, Češi, nesnášíme tradici. Naše neposedné zadky ponoukají naše byrokraticky talentované mozky přestavovat, reorganizovat, transformovat. Do černých děr řízení společnosti se házejí neměřitelná kvanta kapacit a zdrojů, lidských i materiálních, které mohly být využity rozumným způsobem, a které určitě budou jinde chybět.
   Někdo tomu říká reforma, jiný revoluce. Podle mne je to především neschopnost udržet ve věcech pořádek.

 

— Obsah —

 

Březen – k berňáku lezem

 Březen je měsíc svérázný. Pravda – svérázný je vlastně každý měsíc – něčím, někým, pro někoho. Březen má však těch svérázů hned několik.
   Začátek března patříval ženám, kterým byl věnován – a jak se zdá, znovu se začíná i ve světě nejen východním věnovat – den osmý, označovaný jako MDŽ. Joj, bejvávalo...
   Mezi březnové dny patří také ten, kterým se otvírá jaro – první jarní den.
   V březnu slavívají svůj den učitelé, vzpomínající velikána Jana Amose Komenského. A je tu přiměřený díl – přibližně jedna dvanáctina – všech důležitých výročí velikánů národních i světových.
   Hlavní svéráz však nedodávají měsíci březnu žádná výročí, ale den toho měsíce poslední – kdy končí lhůta k podání daňového přiznání fyzických osob.
   Měsíc březen se tak stává měsícem, v němž to, čeho nabyl občan pilný, je přiznáváno na formuláři k tomu účelu určeném a v paláci Finančního úřadu k tomu účelu postaveném; v Olomouci na břehu ramena řeky Moravy. Březen se tak stává měsícem, v němž občan podle své letory vzdychá a heká, pláče a nadává, zarputile se snaže pochopit nepochopitelné. Totiž to, co mínili ti, kterým za Pegasa slouží úřední šiml, jednotlivými položkami formuláře daňového přiznání. V tomto měsíci se akademický občan opakovaně zapřísahá a dušuje, že už nikdy nebude pilný – protože žádné peníze vydělané navíc k mizernému obolu akademickému nestojí za to, aby se kvůli němu podstupovalo tohle formulářové trápení.
   Ti šikovnější z nás to vzdají – a najdou si někoho, kdo vyplní daňové přiznání za ně a za odměnu. Jsou i lidé, kteří se živí daňovým poradenstvím; osobně se domnívám, že jsou to pokrevní příbuzní těch, kdo formuláře daňových přiznání vymyslili. Takto zavedené rodinné živnosti fungují potom jako upíří kolonie moderního lidského společenství. Co jedni zašmodrchají, druzí pak za zvláštní úplatu rozplétají.
   Člověk, svěřivší vyplnění daňového přiznání specialistovi (nebo někomu, kdo se za specialistu cynicky vydává), si oddechne. Tohle oddechnutí mu ovšem vystačí jenom na tak dlouho, než zkonzultuje případného dalšího daňového poradce. Přitom totiž se znepokojením zjistí, že onen druhý poradce radí vyplňovat jinak – a taky správně. A tak s narůstající bezradností dospívá k poznání, že k dani se lze rodnému státu přiznat mnoha způsoby; vede k němu mnoho cest s tím, že na konci každé z nich se dvakrát podtržena objevuje jiná cifra.
   Na tomto stupni poznání daňový poplatník pochopí, že dost možná zaplatí víc než by zaplatit musel. Je to poznání zdrcující – a taky zakládající v mysli trvalé výčitky: Proč právě já? Proč právě já mám být ten trouba, který platí, zatímco kdekdo jiný si nechává vyplácet? A problém doposud kvalitativní (vyplnit daňové přiznání či nevyplnit) se stává kvantitativním (vyplnit formulář tak, aby se muselo zaplatit co nejméně).
   To, co dnes nazýváme daní, označovali naši předkové jako berni. Asi proto, aby vyniklo, že stát dříve lidem bral, zatímco dnes mu lidé sami dobrovolně dávají.
   Finanční úřad pak dělí plátce daně na nedoplatníky a přeplatníky, mezi nimiž se nachází hubená skupinka těch, kterým se – jakousi záhadnou náhodou – podařilo tím, co na daních zaplatili, strefit do správné cifry.
   Politováníhodnou stránkou placení daně je, že má být zaplacena v době, kdy už člověk příjmy, jež jsou předmětem zdanění, dávno utratil. To je ostatně hlavní důvod, proč považujeme placení daní za křivdu, životní úskok, a vůbec věc nepatřičnou – a to všechno nádavkem k onomu nezdolatelnému formuláři daňového přiznání.

 

— Obsah —

 

Dvakrát minus rovná se plus

 K charakteristickým rysům naší doby patří propastný rozdíl mezi tím, co se prohlašuje a co se činí. Platí to asi pro všechny etáže sociální struktury – pro vládnoucí i ovládané, mocné, málomocné i bezmocné, pro panstvo i lid.
   Týká se to i oblasti výchovy.
   Výchovy vůbec a výchovy k občanství zvlášť.
   Člověk a zejména mladý člověk, svoje názory na život a postoje k němu si teprve utvářející, v prostředí těchto propastných rozdílů žije a vyrůstá. Může si na jejich existenci zvyknout, brát je jako jisté životní konstanty a vlastně je nevnímat. To by ovšem bylo velice špatné – východiskem z existujícího rozporu by se stala lhostejnost. Lhostejnost je nepochybně možný způsob přežívání – sotva však způsob žádoucí.
   Výchova usiluje (nebo by usilovat měla, pokud nemá být pouhou planou hrou stojící na předstírání) formovat občana s aktivním přístupem k životu a společnosti. Tato aktivita má mít i svůj směr – samozřejmě pozitivní.
   Soudím, že je naivní domnívat se, že k pozitivnímu postoji k životu lze občana vychovat nabádáním, proklamacemi a výzvami. Tudy cesta k pravdě, toleranci a snášenlivosti nevede. Soudný, aktivní člověk vidí a vnímá onu zející propast mezi tím, co se hlásá a tím, jak se věci konkrétně dělají.
   Přesto však asi podstatná část výchovy probíhá právě takhle. Na bázi hlásání. Alespoň podle jejích hubených výsledků soudě.
   Je tu však i jiná cesta. Tak říkající alternativní. Nepředpokládá, že by mohla vystavět kladné postoje občana na zelené louce nevinnosti.
   Právě naopak.
   Vychází z toho, že ve svém každodenním životě je občan konfrontován s životní realitou negativních faktorů – lží jako prostředkem všeobecné komunikace, jalovými frázemi politického pletichaření, nedobytností práva, propastnými rozdíly mezi právem v zákonech a ideály spravedlnosti, nezávazností plnění slibů a smluv, nekorelovaností viny a trestu, a ovšem všudypřítomným předstíráním toho, co není, stejně jako nehorázným popíráním toho, co je.
   Tento způsob výchovy vychází z představy, že s oněmi negativními jevy života je občan či budoucí občan důvěrně seznámen. Výchova samotná pak spočívá v jejich kritice, což znamená především odhalování, pojmenování a vystavení na pranýři veřejné diskuse. Občan by si tak měl vštěpovat, že je špatné být špatný.
   Součástí tohoto občanství jako kritického přístupu k životu je především nedůvěra k moci, jejím institucím a k těm, jimž je moc svěřována. Občan by měl být veden k názoru, že každá moc skrývá v sobě zárodek svého zneužití. Veřejná kontrola formou nedůvěry k mocným je prevencí takového zneužití. A prevence zlého není nikdy dost.
   Principem této výchovy je jakási negace negativního. Pravda a láska nad lží a nenávistí nezvítězí tím, že budeme hlásat to první – ale spíš tím, že budeme kritizovat to druhé.
   Tak důrazně, jak to jen půjde.

 

— Obsah —

 

Edukometrie – poznámky pod čarou

 l. Několik rozdílů mezi učitelem a žákem:
- Učitel už má pubertu za sebou
- Žák chodí do školy pod nátlakem fyzickým, učitel pod nátlakem finančním
- Z žáka se může vyvinout učitel, na však z učitele žák
- Učitel vystavuje žákovi vysvědčení kdekoliv, žák učiteli běžně zejména v Americe
- Iniciativa žáka se projevuje chozením za školu; iniciativa učitele ukládáním sezení po škole
2. Učitel a žák jsou spojité nádoby – z úrovně jednoho můžeš usuzovat na úroveň druhého.
3.Teorie učení je disciplína přírodovědná; zkoumá psychofyziologický proces vlastní jistým biologickým druhům, zvláště pak člověku. Teorie vyučování je sociální obor, sledující, jak člověk (učitel) poučuje jiného člověka (žáka), v širokém společenském kontextu.
4. I rákoskou dá se ukazovat, kudy vede cesta k vědění.
5. Ti, kdo počítají zákaz tělesných trestů k velkým objevům pedagogické vědy, by neměli zapomínat, že i Newton, Darwin a Einstein téměř jistě někdy dostali ve škole výprask.
6. Bývaly doby, kdy se odsuzovalo násilí ve školách zejména proto, aby učitelé tělesně netrestali své žáky. Doba se mění – a my dnes odsuzováním násilí ve školním prostředí spíše chráníme učitele před útoky ze strany jejich žáků.
7. Budou-li ozbrojené násilnosti žáků pokračovat známým americkým tempem, možná se dočkáme doby, kdy bude žákovi snižována klasifikace za to, že se do učitele netrefil.
8. Je-li škola hrou, obsazování rolí bývá svěřováno žákům.
9. Ke zmetkům ve školní produkci se nikdo nehlásí; rodiče obviňují školu z neumětelství a učitelé poukazují na zákony dědičnosti.
10. Škola je přípravou na život mimo školu. Proto ty komplikace.
11. Je snazší poučovat celý národ nežli řádně vychovat jediného žáka.

 

— Obsah —

 

Být génius není normální

 V posledním čísle (září-říjen) časopisu The Sciences Newyorkské akademie věd komentuje Brian Hayes mimo jiné také dvě biografie Paula Erdőse. Titul prvé z nich zní Muž, který miloval pouze čísla. Jde o studium vztahu osobnosti a osobitosti (svérázu, zvláštnosti, bláznovství) matematického génia našeho století (Paul Erdős se narodil v roce 1914 v Budapešti, 1934 odešel do exilu, zemřel 1996).
   Na rozdíl od jiných skvělých, vynikajících matematiků, kteří sedí ve svých pracovnách od osmi ráno do čtyř odpoledne, o víkendech hrají tenis a pečují o svá auta – Erdős od svého odchodu z Maďarska vlastně žádný domov neměl. Toulal se z místa na místo, tj. od jedné špičkové univerzity k druhé, takže byl vlastně 50 let nomádem a bezdomovcem. Nabídek k přednáškám a pobytům míval bezpočet; akademické instituce se předháněly ve snaze získat ho pro sebe. Jediné, co ho zajímalo, bylo řešení matematických problémů – v teorii čísel, kombinatorice, teorii grafů. Ženy neměly v jeho světě místo; kvůli němu bylo známé úsloví Jiné město, jiné děvče změněno na Pod jinou střechu, pro jiný důkaz. Nabídky skvělých akademických kariér zaměnil za toulání s plastikovou taškou, v níž nosil pár kousků prádla; bez auta, ženy, dětí, domova. Svým hostitelům demoloval kuchyně a vyplavoval koupelny. Svědectví o tom, zdali si sám dokázal zavázat u bot tkaničky, se rozcházejí.
   Erdősova intelektuální produkce byla úžasná. Zatímco i velmi úspěšní matematici evidují na konci svých kariér několik málo desítek původních prací, jeho statistika dosáhla čísla 1500. Matematici píší obvykle sami (na rozdíl od třeba kliniků). Erdős měl 485 spoluautorů; kooperace zpravidla spočívala v tom, že přišel s nápadem, vymyslil důkazy a odjel; práci sepsal kolega. Býval srovnáván s šachovým velmistrem hrajícím simultánku – dokázal přemýšlet o několika problémech najednou. Od svých spolupracovníků ovšem očekával, že se plně soustředí na problém právě řešený. Jeho pokyn zněl – Žádné ilegální myšlení. Rozsáhlá množina Erdősových spolupracovníků dala podnět k napůl vážně myšlené aplikaci teorie grafů, podle níž lze reprezentovat množinu všech matematiků jediným obřím grafem, v němž hrany spojující dva uzly značí, že příslušní matematici spolu napsali alespoň jednu práci. V tomto grafu tvoří Erdős explodující hvězdu se 485 hranami směřujícími k jeho spoluautorům. Každý z nich by měl číslo Erdős 1 (on sám by byl číslo Erdős 0). Spoluautoři spoluautorů by měli číslo Erdős 2 (mělo jich být 5337). A tak dále. Na WWW už je prý šířena takto se rozvíjející spoluautorská databáze.
   Nechcete si pořídit něco na tento způsob? Samozřejmě skromnějšího rozsahu.
   Ti, kdo ho znali, soudí, že Erdős se cítil v životě šťastný – třebaže v něm nebylo místo pro moc, majetek, peníze ani sex. Dokazování matematických vět mu nahradilo veškeré požitky a plně ukojilo jeho ctižádost. Necítil se deprivován.
   Životní příběh geniálního matematika Paula Erdőse nutí k zamyšlení nad smyslem života – ale také nad možnou absolutně jednostrannou kompenzací naší ne-geniální mnohostrannosti. Není to otázka následování či napodobování vzoru – ten je pro téměř všechny z nás nedostižný. Nicméně i on byl člověk – třebaže ne právě ze středu normálního rozdělení inteligence.

 

— Obsah —

 

Chyba jako zdroj poznání

 Že se chybami člověk učí, tvrdí moudrost lidu už dávno. Dokonce to i vysvětluje: metoda trial and error, pokusu a omylu, využívající mechanismu zpětné vazby, se považuje za poměrně výstižný model schopný vysvětlit, jak naše poznání postupuje vpřed.
   Samozřejmě, že z tohoto modelu, hodnotícího chybu jako podnět k hledání nového, se vylučuje chyba typu justičního omylu, od jehož důsledků už nelze zacouvat zpátky k novému rozjezdu.
   Dále pomíjím nejrůznější kritiky, recenzenty a korektory, pro něž je existence chyb a vědomí existence chyb přímo základem jejich bohulibých živností.
   Chyba je prostě fenomén doprovázející člověka na jeho životní pouti stejně neodbytně a vytrvale třeba jako žízeň nebo dluhy. Obojí je taky třeba hasit a likvidovat.
   Chyba však není fenomén výhradně lidský. Je zřejmě vlastní každému aktu a procesu tvoření. Dokonce i Hospodin shledal kdysi člověka, jako část svého díla, produktem vadným, tedy chybou – kterou se pokusil napravit už v počátečním stadiu jednak vyhnáním Adama a Evy z ráje a posléze dopuštěním potopy k záhubě hříšného pokolení, z něhož byla vyňata pouze rodina spravedlivého Noea.
   Chyby nedělá jenom ten, kdo nedělá nic. Dokonce, jak znám z osobní zkušenosti, se stává, že i nicnedělání mi někdy moc nejde, bývá jakési nedomrlé a za málo stojící. Vlastně tedy vadné či pochybné.
   Jako jedinec, od něhož se očekává, že tu a tam napíše něco, co by si případně i jiní měli přečíst, mě zajímá i onen druh chyby, který se vyskytuje v kontextu psaní. Texty článků, knížek, učebnic a skript se rodí v prostředí, kde se chybami jen hemží – a podstatná část autorského úsilí se vlastně spotřebovává jejich stíháním, honem na ně, ve snaze rozpoznat je, vymýtit, odstranit a nahradit artefakty patřičnými a bezchybnými.
   Chyba jako kulturní, civilizační jev může být podrobována vědeckému zkoumání stejně jako štěpení atomového jádra, rozmnožování kudlanky nábožné, případně růst ozónové díry nad Arktidou. A tak, když mi nedávno přítel laskavě sdělil – Docela hezkou knížku jsi napsal, ale hned na straně 3 máš chybu – rozhodl jsem se, že musím pro poznání chyby, jako její intenzívní pěstitel, taky sám něco udělat. A začal jsem tím, co bylo právě po ruce.
   Při poslední korektuře učebního textu, který právě připravujeme k vydání, jsem našel v seznamu chyb 50 položek. Takových, jaké v tomhle prostředí obvykle dobře vegetují – od překlepů přes vynechané slovo až po věcné chyby ve vzorcích a tabulkách. U každé byla vyznačena stránka nálezu, ve vzestupném seřazení. Tato posloupnost umožňuje velice snadno odečítat hodnoty veličiny počet stránek mezi dvěma za sebou jdoucími chybami; tyto hodnoty jdou od nuly (jsou-li na téže stránce alespoň dvě chyby najednou) přes 1, 2, atd. výše. Jinak řečeno, jde o délku X intervalu mezi dvěma následujícími chybami. Délka tohoto intervalu se pohybovala v rozmezí od nuly do 41, s průměrem 5 stran. O veličinách tohoto typu se soudí, že by měly mít alespoň přibližně exponenciální rozdělení, s distribuční funkcí, v uvažovaném případě, danou výrazem F(x) = 1 - exp(-x/5).
   Po vynesení do grafu se ukázalo, že zjištěná data tomuto zákonu vyhovují docela uspokojivě.
   Od stolu jsem vstal o něco spokojenější než jsem k němu usedal.
   Ano, je to tak – jsem člověk chybující. Teď už však vím, že moje chyby se řídí zákonem dobře popsatelným statistickou teorií. Nejsou to tedy divoké chyby, nekultivované a zpustlé. Mé chyby se umějí slušně chovat. Respektují zákony, totiž teorii.
   A napadlo mě, že podobný pocit může mít lékař, kterému pacient sice umřel, pitva však prokázala, že svou pozemskou pouť ukončil v souladu s diagnózou, lékařem předem stanovenou.

 

— Obsah —

 

Jací jsme

 Kontakt českého člověka s prostředím ne-českým se v posledních deseti letech dramaticky znásobil. Český Honza opouští rodný panelák, aby daleko od humen provětral svou turistickou bundu, vyměnil buchty za hamburger s coca-colou – ale také studoval, případně jinak pracoval. Cizí prostředí však také samo přichází za námi a s českým prostředím se kontaktuje; někdy dokonce s trvalými následky, dlouhodobě či doživotně.
   K dosavadním životním standardům tak přibývají další: jak se chovat v nových situacích. A přitom se docela přirozeně připomíná i otázka vlastně velice tradiční: Jací jsme – my, Češi?
   Standardy našeho chování v měnícím se sociálním prostředí se utvářejí v situacích, kdy se denně stýkáme se zahraničními studenty našich fakult; přednášíme jim, zkoušíme je a hlavně – žijeme s vědomím, že oni žijí mezi námi.
   Ne všechny naše mezikulturní průniky jsme zvládli úspěšně. Když říkám my, mám tím na mysli širokou českou společnost, nejen akademické prostředí univerzity. To je podstatné, protože zahraniční studenti se musí pohybovat po ulicích, jezdit vlaky a tramvají, přirozeně navštěvují české hospody a jiná civilizační zařízení. A při tom už došlo ke konfliktům, kolizím, nedorozuměním. I v Olomouci totiž žijí a svou kulturu pěstují skinheads. Dodatečné, následné omluvy přepadenému, potlučenému černému studentovi pomohou jen pramálo. Ve chvíli pouliční nebo hospodské rvačky českou stranu přirozeně reprezentují skinové.
   Začnu i z trochu jiné stránky. Ale zase ne tak moc.
   Několik let jsem se poměrně často stýkal se zahraničními lektory naší univerzity; vlastně jsem je měl na starosti i jako vedoucí katedry. K jejich povinnostem patřilo pravidelné hodnocení vlastní činnosti – o níž referovali těm, kteří je k nám ze zahraničí poslali a zpravidla se spolupodíleli na jejich financování. Ve svých zprávách se, samozřejmě, vyslovovali také o tom, jak se jim jeví náš, český přístup k nim. Je to docela pochopitelné.
   Myslím, že z těchto referátů dost všeobecně (všude se najdou výjimky) vyplývalo, že nejsme nijak zvlášť zatíženi společenskými formalismy a jsme lid poměrně srdečný. Avšak – poměrně hodně těmto našim spolupracovníkům vadilo, že jsme dost nepozorní, nevšímaví a snad i nevnímaví vůči jiným, ve vztahu ke všemu, co není součástí našeho českého standardu. Jsme zvědaví – tou zvědavostí však náš zájem často také končí. Zahraniční lektoři uváděli, že jim život ztrpčovala a ztěžovala neznalost našich domácích zvyků, což je pochopitelné, v čemž se jim však z naší strany ne dost vycházelo vstříc. Šlo často o záležitosti až triviální; jenomže i triviality jsou součástí života: kde se najde klíč od kabinetu či dokonce od záchodu, kdo je strážcem křídy a ochráncem projektoru, co se zamyká a co zůstává otevřeno, jak se dostat k počítači, poště a - last but not least – jak zdolat zabetonované pevnosti českých úřadů, kde je navíc velmi obtížné se domluvit a nikoho ze spolupracovníků dost pohotově nenapadlo, že by měl zahraničního kolegu na úřad doprovodit jako tlumočník.
   To, že tahle nízká vnímavost, která je vlastně jistou odnoží bezohlednosti, je v českém prostředí poměrně rozkošatělá, mi potvrdily i četné dopisy profesora Oty Ulče. Jako český spisovatel žijící ve Spojených státech, hojně komunikující, stýkající se a kontaktující prostředí redakcí českých časopisů, novin, rozhlasu a televize mi uváděl nejeden příklad komunikační nezdvořilosti, nekompetence a dokonce hulvátství; neodpovídá se na dopisy, obdržený příspěvek či zásilka se nepotvrdí, dohodnuté a odsouhlasené termíny se nedodržují, telefony jsou kvůli nedbale vedeným kontaktům nedosažitelné a nedobytné. Prostě česká Schlamperei.
   Dovolte mi nakousnout téma Jací jsme ještě z jiné strany.
   Zúčastnil jsem se kdysi rozhlasové besedy na téma Český národní charakter. Takové vymezení se zcela přirozeně nevyhne srovnávání; český národní charakter se vymezuje oproti charakteru německému, britskému či jinému. Obvykle se argumentuje extrémními příklady a situacemi, v nichž se ten který lid zachoval tak či onak.
   Přiznám se, že nevidím možnost tímto způsobem cokoli rozumného dokázat. Soudím totiž, že v tak velkých a tak rozsáhlých souborech jako jsou miliony jedinců, se dá najít příklad čehokoli a pro cokoli.
   Východisko k dosažení jakéhosi alespoň trochu racionálního výsledku nabízí statistický přístup. Předem se omlouvám, jsem totiž povoláním právě statistik, takže můj návrh může vypadat poněkud zaujatě. Pokusím se však doložit jeho oprávněnost argumenty.
   Tezi, že Češi jsou národ povahy holubičí, zatímco Germáni národ bojovný a agresivní, by bylo možno dokládat pouze statistikou výskytu takového jevu. Kolik procent jedinců národního, etnického celku je nositelem uvažovaného znaku? A teprve toto procento může být rozumným základem jakéhokoli mezinárodního srovnávání.
   Platí totiž, že v dostatečně rozsáhlém souboru jedinců se dá najít cokoli, jakýkoli charakter. O to jde: jak moc je těch kterých. Jsou tam samí takoví anebo skoro žádní? Jako jedna vlaštovka nedělá jaro, ani jeden holubičí Čech nedělá z Čechů holubičí národ. Nehledě na to, že moc záleží na okolnostech. V prostředí historických období útlaku má národ právo odporovat a ne pasivně poslouchat a tupě souhlasit.
   Ad vocem těchto okolností.
   Občas se konstatuje, že okolnosti posledních desetiletí podpořily a v českém národě k rozkvětu přivedly vlastnosti jako jsou závist a zbabělost. Je to velmi silné tvrzení a jeho oprávněnost by měla být posuzována zase jenom z hlediska sociální statistiky.
   Znám jednu národní vlastnost, která u nás zřejmě je zřetelně méně rozvitá než v zemích stabilizovaných a bohatších. Touto vlastností míním onen druh velkorysosti, který se projevuje mecenášstvím, podporou projektů obecně uznávané hodnoty. Jistě, značnou měrou se dá absence mecenášství vysvětlit naší poměrnou chudobou; nemělo by však být přirozeným důsledkem chudoby spíše zmenšení velikosti darů než jejich úplné vymizení?
   Prostředí sjednocené Evropy, do něhož, jak doufáme, budeme jednou zahrnováni, vyvine na nás tlak nejenom ekonomický a právní. Bude mít vliv i na naše zvyky, naši morálku a jiné parametry osobnostní i sociální. A postupně, jak se budou parametry našeho životního prostředí přibližovat evropským standardům, budou naše národní vlastnosti stále zřetelněji poměřovány etalony sousedních národů.
   I to se stává pořád víc součástí našeho multikulturního prostředí; přijmout za své a slušně obstát v kritériích univerzálně lidských, humanitních – a zároveň pěstovat a rozvíjet svůj svéráz, ne jako specifikum české nedbalosti, nepořádnosti, hulvátství, ale jako nám vlastní příspěvek do společné pokladny evropské kultury: nejenom folklór, ale schopnost zaujmout; nejenom sváteční humor, ale i důvtip jako součást všedního, každodenního provozu.
   Umět postavit most, ale taky napsat, co i jinde si rádi přeloží a přečtou.
   V jakémkoli mezinárodním srovnávání, a o ta právě jde, má našinec už předem handicap jako hrom. Je jím fakt, že ono srovnávání mívá charakter komunikace vedené v cizím (pro Čecha) jazyce. Jazyková bariéra je přitom tak říkajíc první hranicí, kterou je třeba zdolat. A to na jisté, pokud možno dostatečně vysoké úrovni. Platí totiž, že mohu sršet nápady bůhví jak skvělými – ale neumím-li sršet v příslušné komunikativní modalitě, jsem vlastně němý, nedokáži nic. Je to jistě nespravedlivé, nesporně. Tento svět však není spravedlivý, nikdy jiný nebude a odvolat se není kam. Je prostě třeba – i v tomto ohledu – víc se přičinit.
   Když tohle píšu, uvědomuji si, že nemám tak docela pravdu. Jsou chvíle, kdy je tato nevýhoda vzata v úvahu a zahrnuta do výpočtu. Přesto si však myslím, že bychom se na to všeobecně spoléhat neměli. Stalo se mi před nějakým rokem, že jeden z mých amerických přátel oponoval svým kolegům v jisté souvislosti se zmiňujícím o Češích jako malém národě: "Jakýpak malý národ – uvědomujete si, že těchhle deset milionů lidí našlo v sobě dost energie a talentu, aby se v jediném roce stali mistry světa v ledním hokeji a zároveň druhými na světě ve fotbalu?" Je ovšem na nás, abychom si střízlivě řekli, že ten fotbal a hokej hrálo míň než stovka z nás, těch ostatních, kteří se nanejvýš dokázali dívat na televizi, případně na oslavu hulákat po náměstích a po sobě je zanechat pokryté střepy z láhví od šampaňského.
   Handicap být příslušníkem malého národa je nevýhodou stejně jako narodit se do chudých poměrů. Je to nevýhoda sociální, v jistých okolnostech platící stejně jako nevýhoda biologická. Nemylme se – žádný mezinárodní kodex lidských práv nenahradí neznalost jazyka – stejně jako nenahradí nevýhodu křivých nohou anebo nevhodně tvarovaného nosu.
   Navíc je třeba brát v úvahu i fakt, že jevy spolu souvisejí. Dětem bohatších rodičů se zpravidla dostává lepšího vzdělání; jestliže bohatému nebylo dáno shůry, dokoupí v apatyce. Alespoň zčásti je to pravda.
   Při svých – jakkoli nijak zvlášť početných – kontaktech s mimo-českým prostředím jsem si stačil povšimnout, že poměrně často člověk jako jedinec zastupuje, reprezentuje jistou širší komunitu, jejímž je členem. Třeba komunitu národní.
   A pak si sám musí na stupnici odměřovat: Byl jsem to já, kdo i pro jiné Čechy přispěl v očích mého mimo-českého prostředí k pozitivnímu obrazu češství- anebo jsem se musel za to, co o Češích ti kolem mě věděli, schovávat a těžit z toho pro sebe? Za předpokladu, že bylo z čeho.
   Klasik Jan Neruda říká – Jeť sláva otců krásný šperk pro syny – kdo však chceš ctěn být, dobuď cti si sám! Je to nesložitá, avšak permanentní pravda.
   V prostředí internacionálním, jakým jsou třeba mezinárodní kongresy a konference, je třeba obstát. Obsahem sdělení, jeho nápaditostí – ale i formou sdělení, schopností případný nápad nezahubit jazykovou nemotorností, ale zprostředkovat ho k obrazu obecného uznání. Nebývá to snadné.
   Vedle těchto obecných nároků je dobře dokázat být svůj. To znamená – nejen obstát ve světle obecných kritérií a nároků – ale vedle toho dokázat také zaujmout něčím svérázným, co nenabídnou jiní. Teprve tím vlastně přispívám něčím nad rámec očekávaného.
   Pokusím se být konkrétní.
   Při jednom z mých irských pobytů jsem byl večer pozván do hospody mezi lidi nejrůznějších profesí, také sociology, s nimiž jsem strávil u sklenic černozlatého Guinnessu pár hodin docela zajímavé debaty. Když jsme končili, vzpomněl si kdosi z nich, že byl vlastně nedlouho předtím v Praze – a že mu tam implementovali představu, že každý Čech je vynikajícím vypravěčem anekdot. Tohle Irové oceňují – a byl jsem proto požádán, abych podal důkaz tohoto sociologického tvrzení. Musím se přiznat, že jsem očekávání zklamal. Vyprávění anekdot prostě nevedu. Nicméně jsem to pocítil i jako zklamání sám ze sebe.
   S jinou situací, kdy bylo třeba jít za národ, jsem byl konfrontován na jedné z konferencí inženýrské pedagogiky v Klagenfurtu. Tam mi při večeři u Landeshauptmanna Korutan vyčetl jeden říšský Němec, že jsme po válce vyhnali 30% nejvzdělanějšího československého obyvatelstva – totiž české, moravské a slovenské Němce. Nebylo to jednoduché vysvětlování, přestože věcné argumenty jsem měl. Jenomže já je měl česky lépe než německy – a vnutit debatě neutrální angličtinu jsem dost pohotově, v momentu překvapení, svému oponentu nedokázal.
   Někdy se ovšem povede.
   Při našich kontaktech s přáteli z americké (nikoli ovšem yankeeské) Virginie, s nimiž jsme pracovali na společném projektu zdravotnického managementu, jsme rozhodně přesvědčili, že podpořeni pár sklenkami vína či dokonce piva umíme kolektivně zazpívat. I to je forma komunikace, která platí a přináší body, jež se započítávají.
   Takže na závěr. Není snadné vymezit, jací jsme. Jací jsme v kontextu jiných národů, etnik, skupin lidí. S některými máme své účty, které se namnoze historii dosud nepodařilo vyrovnat. Je však nepochybné, jací bychom být měli. Solidní v obecném a zajímaví ve zvláštním. Měli bychom být sví, svérázní, bez toho, že bychom svou specifičnost museli budovat na popírání jiných a toho, co je jiným vlastní. Bez pohrdání jinakostí, pokud je tato hodna úcty a respektu a obohacuje naše společné člověčenství.
   Být sví – v pozitivním smyslu toho slova.

 

— Obsah —

 

Jak lhát pomocí statistiky
(Malá poznámka o možném velkém zkreslení)

 Měření názorů či postojů pomocí dotazníků patří dnes k poměrně běžným činnostem. K činnostem považovaným za nepříliš složité a nijak zvlášť přesné. Prostě – měřit postoj občana k sledovanému společenskému jevu je něco jiného než měřit energii atomového jádra.
   Ve své poznámce bych se chtěl zmínit o jednom zdroji systematického zkreslení, k němuž při práci s dotazníkem jako nástrojem měření někdy dochází. Začnu citací z literatury (Darrell Huff: How to lie with statistics, Penguin Books, 13. vydání 1986).
   Christian Herald referuje o statistickém šetření provedeném mezi 25000 protestantskými kněžími. Na 2219 vrácených vyplněných dotaznících byl konstatován úhrn 51367 katolíků, kteří konvertovali během uplynulých deseti let k protestantismu. Na jeden rozeslaný dotazník tak připadá 51367/25000 = 2,05 konvertitů. Na jeden vrácený dotazník připadá ovšem počet konvertitů podstatně vyšší, totiž 51367/2219 = 23,15. V pastorační službě působí celkem 181000 protestantských kněží. To umožňuje odhadnout celkový počet konvertitů na 2,05 . 181000 = 371 tisíc (při prvním postupu) a na 23,15 . 181000 = 4,2 miliónu konvertitů (při druhém postupu). Druhý postup použili ti, kterým šlo o průkaz účinnosti jejich pastorační činnosti. První postup navrhuje statistik, opírající se o názor, že 25000 - 2219 = 22781 dotazníků skončilo v koších, protože jejich adresátům se na ně prostě nechtělo napsat nulu.
   Uvedený příklad je modelem pro rozpoznání zkreslení, k němuž dochází, nechce-li respondent odpovědět na položku nulou a raději ji ponechá prázdnou. Jsou-li takoví respondenti při zpracování položky ze statistiky úhrnu vyřazeni, dojde ke zkreslení, jak je vysvětluje kurzíva.
   Ke zkreslení ovšem dojde i tehdy, má-li být finální statistikou průměr odpovědi na položku. Do výpočtu tak nejsou zahrnuti jedinci odpovídající nulou, tedy nízce – a dá se proto očekávat, že dojde ke zkreslení, přesněji nadhodnocení měřené skutečnosti.
   Poznámka se týká také položek, připouštějících jako možnou odpověď "Nevím". Jsou situace, kdy se dá předpokládat tato odpověď spíše u respondentů na jednom z extrémů měřicí škály; výsledkem je pak opět nežádoucí zkreslení.
   Jak je zřejmé, i docela nenápadné měření může v sobě skrývat zdroj chyby – možná jako připomínku, že pokoušet se získávat vitamíny jablka ze stromu Poznání může být i dnes, dávno po vyhnání z ráje, docela riskantní.

 

— Obsah —

 

Jak vypočítat spravedlnost

 Téma poslední Fischerovské přednášky věnoval profesor Pačes genomice – oboru zabývajícímu se studiem lidského genomu. Jedním z bezprostředních důsledků stávajících poznatků je průkaz jedinečnosti genetického kódu, resp. jeho částí, v populaci lidských jedinců.
   Jako aplikace tohoto poznání se nabízí využití pro identifikaci subjektu v kriminalistické praxi (kauza Clinton-Lewinská patří do této kategorie).
   V článku Informace, která dokáže uvěznit (The Sciences, Nov/Dec 1998) diskutuje Richard Dawkins obtíže spojené s implementací projektu národní databáze DNA; možnost téměř absolutně spolehlivé identifikace pachatele na jedné straně oproti riziku politického zneužití proti soukromí občana, na straně druhé.
   Součástí diskuse je i problém vědeckého uvažování v konfrontaci s argumentací obhájců, soustřeďujících se při obhajobě klientů spíše na extrémní jevy, bez ohledu na zanedbatelně nízkou pravděpodobnost možnosti jejich výskytu. Speciálně pak problém související s tím, že každý identifikační postup nese v sobě dva typy chyb, jak je známe ze statistického usuzování při použití testů významnosti. Jde o možnost falešně negativního a možnost falešně pozitivního závěru.
   Falešná negativita přitom znamená, že viník nebude odhalen; falešná pozitivita představuje možnost justičního omylu: odsouzení obviněného, který je ve skutečnosti nevinen. Chybu tohoto druhého typu považuje většina právních systémů za horší než chybu prvého typu.
   Rozhodování založené na informaci obsažené v DNA je schopno zásadně redukovat riziko falešně pozitivního rozhodnutí.
   Řekněme, že policie má vzorek krve podezřelého a že zajistila biologický vzorek z místa zločinu. Kdyby se z obou biologických materiálů přečetly genetické vzorce (otisky), byla by pravděpodobnost falešného odsouzení nařčeného jedna k mnoha miliardám.
   Z praktických důvodů není účelné pracovat při řešení zločinu s úplnou genetickou sekvencí. Forenzní specialisté se soustřeďují na malé úseky genomu a vyhledávají krátké sekvence, které mají v lidské populaci vysokou variabilitu. Tyto sekvence patří mezi jakési "vyřazené" úseky DNA – představující však větší část genomu každého organismu.
   Různí lidé mají tedy různé počty takových sekvencí na daném místě genomu. Tím je dán jakýsi genetický "otisk", pro nějž je charakteristická jistá množina čísel. Při identifikaci jedince stačí tyto sekvence "nastříhat" a změřit.
   V závislosti na tom, kolik "kousků" genomu se takto prohlédne, lze otisky DNA zpřesňovat. Na jednom lokusu jsou šance správné identifikace oproti náhodnému hádání 1:100 až 1:1000 – a zpravidla se bere v úvahu asi 6 různých lokusů. To všechno umožňuje kontrolovat a udržovat zmíněná rizika omylu při rozhodování (identifikaci) libovolně nízká – stačí zajít s evidencí dostatečně daleko.
   Vraťme se k praktické aplikaci v případě znásilnění, což je zločin zcela běžný.
   Policie zatkne podezřelého. Odebere mu krev a porovná ji se spermatem zajištěným na místě činu. Jestliže se neshodnou, je podezřelý ze hry venku. V případě shody je podezření výrazně posíleno; vina však není zcela dokázána. Průkaz identity se rozšíří o další úseky DNA, aby se riziko falešně pozitivního výsledku (což je statistický ukazatel) snížilo na požadovanou úroveň.
   Porovnejme toto počínání s klasickým postupem identifikace založeným na výpovědi svědků. Jestliže žena uvede, že násilník měl plnovous, postaví policie do řady několik vousáčů a požádá ji, aby označila viníka. Rizika omylu takové identifikace jsou nepochybně mnohem vyšší než při použití DNA – přesto ji však soudy běžně jako důkaz užívají.
   Jako každá nová technika, i DNA identifikace si vyžádá čas, aby byl překonán konzervatismus soudů a neschopnost právníků usuzovat ve směru průměrů a rizik chyb – místo jejich dosavadního soustředění na jen málo pravděpodobné extrémy.
   Obavy z narušení svobody osobnosti by totiž neměly být zástěrkou pro obavy z narušení svobody zločinců páchat zločiny.

 

— Obsah —

 

Jak vzniká třídní boj aneb Proč se lidi nemaj rádi

 Vlivem dělby práce, diverzifikace lidských zálib, různorodostí parametrů tělesných i duševních, jakož i v důsledku sociální, zejména profesní stratifikace rozvrstvuje se lidská společnost do tříd a skupin, spolků a sdružení, klanů a dokonce mafií. Příslušníky dané skupiny spojuje a zároveň oproti ostatním vymezuje vztah k jistému konceptu, principu, činnosti nebo prostě záležitosti. Zmíněné dělení je multidimenzionální, mnoharozměrné; hranice tříd procházejí lidskou společností napříč, křížem krážem. Tak může být příslušník skupiny chovatelů poštovních holubů zároveň filatelistou a členem spolku dobrovolných hasičů. Homosexuální orientace jedince nevylučuje závodní lyžování, pěstování růží či kedluben v kombinaci s vegetariánstvím a odporem vůči jaderné energii.
   V posledních letech nabývá na atraktivnosti cyklistika. Na rozdíl od dob někdejších, kdy možnosti lokomoce na dvou kolech poháněných silou vlastních dolních končetin využíval především lid venkovský a najmě listonoši, dnes tento druh přemisťování upoutává zejména populaci městskou až velkoměstskou. K obcím, bicyklový transport podporujícím a bicyklistům vycházejícím vstříc patří i metropole východních Čech Hradec Králové.
   Osud tomu chtěl, že jsem měl v onom úhledném a pohledném městě strávit dva dny – na jedné z tohoročních odborných konferencí. A právě tehdy se mi dostalo zkušenosti o tom, jak vzniká sociální nevraživost a potažmo třídní boj. Díky tomu dnes vím, co jsem donedávna vůbec netušil: třídní boj nevzniká, jak mne kdysi na politických školeních poučovali, třídním uvědoměním. Důvod je právě opačný: v mém případě, který se pokouším popsat, se jako důvod vzniku sociální nevraživosti právě naopak prokázala třídní nevědomost.
   Jako příslušník druhu Homo sapiens sapiens patřím do podtřídy chodců. V této roli vešel jsem zcela zákonitě během mého hradeckého pobytu do interakce s podtřídou cyklistů, jimiž je Hradec hojně zaplaven. A já tohle nevěděl, respektive mi příslušná informace nepřišla v potřebnou dobu na potřebné místo mé mysli.
   Zamyšleně kráčeje se svými taškami po úhledném chodníku načervenalé barvy, pozoroval jsem se zalíbením okolní krajinu a hemžení východočeského lidu, zejména pak lidu opačného pohlaví. Příznivý dojem, tímto pozorováním získaný, byl však rušen neustálým zvoněním, varovnými výkřiky a předjížděním.
   Nejsem člověk nijak mimořádně trpělivý, a tak jsem se na mne míjející cyklisty nejdříve škaredil a pak už na protest oháněl. Taškou, samozřejmě, protože jsem měl obě ruce plné.
   Teprve potom, když cyklisté přešli k univerzálně srozumitelnému gestu – poklepání na čelo – začalo mi docházet, že v právu jsou oni. Bylo už opravdu na čase, protože příštího cyklistu jsem byl odhodlán z jeho bicyklu shodit. Došlo mi tak v hodině dvanácté, že červená není moje barva a že pěším patří neutrální šeď asfaltu či dlažby.
   Takže je mi teď jasné, že díky chybějícímu třídnímu uvědomění (chodce ve městě plném cyklistů) jsem přispěl ke zvýšení hladiny nevraživosti mezi podtřídami chodců a cyklistů.
   Jako člověk poměrně tolerantní a sebekritický hodlám věc dle svých možností napravit.
   Hradci Králové se – až do příští odborné konference – raději vyhnu.

 

— Obsah —

 

Jeho žena

 Bylo to ještě v dobách hluboce reálného socialismu.
   Řemeslníci bývali vzácní a proto vážení. Výrobní lhůty a záruční doby určovali oni – zákazník nebyl pánem ani teoreticky, natož prakticky.
   Tento příběh se stal v období (měřeno mým subjektivním hlediskem) budování a vybavování domácnosti, ke kterému se moje rodina propracovala po pětiletém napjatém očekávání, plném nejistot a odkládaných termínů.
   Má žena tehdy rozhodla, že byt bude vybaven také šatnou; a pro naplnění tohoto rozhodnutí bylo třeba nechat na míru vyrobit kovovou trubkovou konstrukci jako základ pro budoucí police a vymezení prostoru na odkládání svrchního ošacení.
   Nejbližší dílna komunálu pracující v železe a schopná příslušné trubky nařezat a konstrukci svařit se nacházela o pár ulic dál. Takže jsem se vypravil, abych se dohodl.
   Po odborné debatě, v jejímž průběhu byly porovnávány požadavky mé ženy s výrobními možnostmi mistrovy dílny jsme dospěli ke kompromisní dohodě, pokud jde o odpovědi na otázky kdy a za kolik.
   Jak bývalo v oněch dobách mé mladosti běžné, realita dohodnutých termínů se několikrát změnila a čas přítomný se stával z vůle páně mistrovy časem minulým. Dostávalo se mi přitom ujištění, jejichž podstata se odvolávala zejména na to – jak jsem z výkladu pochopil – že vázne administrativa. Že nebýt jí a jejího váznutí by už dnes – míněno tehdy – byly trubky nařezány a svařeny. Páně mistrovo stěžování znělo přesvědčivě a opravdově.
   To mi docela vyhovovalo – přestože bych byl jistě dal přednost plnění dohodnutých termínů – já byl totiž vždycky naladěn na antibyrokratickou notu. Stížnostem pana mistra na nevýkonnost administrativy jemu svěřené dílny jsem s upřímným potěšením sekundoval, neváhaje užívat slov blížících se označení neschopnost.
   Abych pak kriticky zachmuřené náladě svého partnera vyšel co nejvíce vstříc, odvážil jsem se navrhnout, že by snad nebylo od věci tu neschopnou administrativu vyměnit za něco schopnějšího.
   Reakce páně mistrova mě překvapila. Mou nabídku neuvítal, natož aby ji ocenil. Jako by přehodil výhybku svého názoru – ve své kritice už dál nepokračoval a zdálo se, že mi za mou podnětnou iniciativu není nijak zvlášť vděčen.
   Vysvětlení se mi dostalo téměř neprodleně, když mi bylo suše sděleno, že onou zatracovanou administrativou je právě a úplně žena pana mistra. Tedy manželka.
   Jeho vlastní žena, která přece dělá, co může – kterou je pan mistr sice oprávněn kritizovat jak se mu zachce, ale po jejímž výkonu někomu cizímu, jako jsem já, přece vůbec nic není.
   Quod licet Jovi, non licet bovi.
   Pan profesor Benda by byl jistě pyšný, jak jsem si dokázal v situaci praktického života ještě po letech aplikovat na sebe sama svou gymnaziální latinu.

 

— Obsah —

 

Legální – ne však legitimní

 Lid je prý zdrojem veškeré moci ve státě.
   Tedy – alespoň by měl být.
   Není tak neobvyklé, aby člověka napadlo, jak snadno může vzniknout fráze – jako prohlášení o úmyslu, avšak bez záruk jeho realizace.
   Záruka by mohlo být to pravé slovo.
   Měli jsme docela nedávno opět volby. Tentokrát doplňovací volby do Senátu. Jako už při ustavujících volbách před dvěma roky, tak i při doplňovacích volbách dva roky nato, vykázala statistika výsledků především jeden fakt.
   Zdrcující většina voličů dala najevo, že považuje Senát za instituci zbytečnou – a protože nákladnou, tedy vlastně škodlivou. Čísla o volební účasti mluví docela zřetelně.
   Moje otázka zní:
   Proč není vůle lidu respektována?
   Není to pohrdání lidem a projev přehlíživé arogance vůči němu, když se mocní nad tím, že je zájem o jejich služby tak mizivý, ani nezamyslí? Alespoň ne nahlas? A pořád dál se vnucují, podobni reklamě na prací prášky či hygienické vložky?
   Soudím, že Senát je učebnicová ukázka instituce sice legální, ne však legitimní. Instituce zvolené podle zákona, ovšem zákona špatného, který "neošetřil" možnost občanského nezájmu a odporu vůči jejímu zřízení.
   Nic nového pod sluncem.
   Čeští legislativci připomínají totiž svou činností vůbec spíše báby andělíčkářky: samý potrat. A to ještě jde o neschopnost v tom lepším případě; v tom horším jde o spolupráci se zločinem a nahrávání mu, jako třeba v kauze lehkých topných olejů a mnoha dalších afér. O tom, že do hlavní role je v této hře obsazována korupce, sotva kdo pochybuje.
   Se vztahem legality a legitimity se to má podobně jako se vztahem práva a spravedlnosti. Je možno právu dostát, přestože spravedlnost zapláče a rozum zůstane stát.
   Domyšleno do extrému – byl by podle tohoto systému Senát zvolen, i kdyby k volebním urnám přišli jen sami uchazeči o senátorská křesla v doprovodu svých zákonitých (a nezákonných) manželek a dospělců z řad blízkého příbuzenstva.
   Volby by tak v daném obvodě vyhrál ten, jehož příbuzenstvo je košatější a tedy plodivá síla vyšší.
   Při stávající hrozivé demografické situaci by to vlastně bylo docela správné.
   Ať moc nad Čechy drží ti, kteří se víc snaží o udržení Čechů při životě.

 

— Obsah —

 

Na prodej (Politologická vize)

 Symbolem pokroku naší doby je nejenom počítač, družice a jaderná syntéza; patří mezi ně také rozšíření prodejnosti věcí do oblastí doposud z obchodování a kšeftování vyňatých. Jednou z takových oblastí je lidské tělo.
   Nemám teď na mysli prostituci; to je naopak prodej velice tradiční, provozovaný od nepaměti. Neuvažuji o těle jako celku, ale o jeho částech – údech a orgánech.
   I tohle počínání má ovšem svou, tentokrát uměleckou, tradici – například v Shakespearově Kupci benátském s jeho librou masa.
   Při svém uvažování mám na mysli prodej orgánů pro účely jejich transplantace. Ledvin, srdce, jater, plic – ale i kostí a kůže, o krvi nemluvě. Tento artikl se mohl stát předmětem obchodování teprve poté, co pokročila molekulární biologie dost daleko, aby pochopila principy dědičnosti a vypracovala metody genetické identifikace či podobnosti jedinců, pro potřeby kontroly snášenlivosti transplantátu dárce v organismu příjemce.
   Člověk zamýšlející se nad přítomností by se neměl vyhýbat ani úvaze o budoucnosti.
   Do jaké oblasti se dá očekávat rozšiřování obchodního podnikání v blízkém budoucnu?
   Myslím, že o jedné bych věděl.
   Nákup a prodej lidských tělesných orgánů by se mohl rozšířit i do oblasti lidských, a především pak občanských práv. Není to vlastně nic tak úplně nového. Lidská práva jsou zcizována za každé války a revoluce – při čemž snahy o vyúčtování se konají až po skončení politických, případně vojenských tahanic, zpravidla s výsledkem velice ubohým; jako skoro vždycky, když vezme něco do ruky justice.
   Proč tedy neučinit oficiálně a zákonně předmětem obchodu i občanská práva?
   Jsem si jist, že by se našlo nemálo občanů, kteří by si teprve tehdy, když by jim někdo za jejich občanská práva trochu peněz nabídl, uvědomili, že nějaká občanská práva vůbec mají. Většině prostých lidí nejsou tahle práva vlastně k ničemu. Soudí totiž, že je úplně jedno, kdo zasedne v parlamentu či senátu; pro mnohé z nich je tohle důvod, proč vůbec volit nechodí. V případě českého senátu byla takových občanů dokonce většina – asi 70% potenciálních voličů.
   Možnost nákupu a prodeje občanských práv by zdravě pročistila politické prostředí, hustě zamořené úplatky a podvody. Ten, kdo by viděl svou životní perspektivu v politické kariéře, by si prostě našetřil – a za své úspory nakoupil hlasy pro svou podporu. Naprosto legálně, včetně zaplacené daně. Odpadly by problémy s financováním politických stran; každá by měla to, co by si nakoupila, bez afér, fiktivních dárců z exotických zemí a dnes běžné korupce. Politika by se tak omezila na lidi, které to baví – a občané by si mohli v klidu hrát na písečcích svých chalup, zahrádek, sbírání poštovních známek a pivních tácků, pěstování drobného domácího zvířectva, zpívání lidových písniček, pití piva a shánění ženských.
   Jsem přesvědčen, že úhrn všeobecné spokojenosti obyvatelstva by vzrostl. Podstatně by se zvýšila transparentnost politické scény; odpadlo by placení drahých a zbytečných reklam a bilboardů, volební slogany by se zjednodušily na prosté – Kolik a - Za kolik.
   A co víc – zase bychom se po čase mohli předvést Evropě a světu jako národ přemýšlivý a vynalézavý, se smyslem pro pokrok.

 

— Obsah —

 

Nezbavíš smyslu práci bližního svého

 V rejstříku trestů odsouhlasených olympskými bohy k nejtěžším patří trest Sisyfův: bez konce valit do kopce balvan, který před vrcholem, bodem rovnováhy, vyklouzne a svalí se zpět do údolí. Krutost a drastičnost tohoto trestu není v jeho jednotvárnosti, ale v jeho nesmyslnosti. Dřinou lze člověka fyzicky zabít – jak dokázaly na statisících příkladů pracovní tábory nacistické i komunistické; lze ho však zabít anebo alespoň zmrzačit duševně prací zbavenou smyslu, donucením k činnosti, jejímž produktem nejsou hodnoty, ale jen bezúčelnost a prázdnota. Práce beze smyslu ubíjí důkladněji než práce, z níž tyje otrokář a tyran.
   V práci manuální je sisyfovská povaha činnosti rozpoznatelná poměrně snadno. I monotónní práce u montážního pásu vede k produktům účelným a hmatatelným. Daleko obtížnější je postihnout bezesmyslnost činností nemanuálních a zejména pak činností řazených do kategorie řízení. V byrokratických mechanismech, které jsou páteří řízení, bývá ono sisyfovské valení balvanů zakódováno dosti často. A může trvat dlouho než člověk rozpozná, jak byl bohy potrestán. A na konci života už ani není schopen si své postavení přiznat – a připustit, že prožil život beze smyslu.
   Sisyfovská činnost nevylučuje slušné ohodnocení a lákavé zaplacení. I tahle mince má však svůj rub. Soudím, že člověk, který si uvědomuje, že je na svém místě vydržován jenom jako součást vyššího byrokratického principu, se zákonitě stane zlým. Neschopen zřeknout se desetitisíců, které dostává a kterých si nemůže vážit, závidí chudším a hůře odměňovaným jejich stokoruny. Asi jako bohatec se zkaženým žaludkem závidí chudákovi chuť, s níž přikusuje svůj krajíc chleba k talíři dršťkové polévky.
   Jestliže i dnes jsou někteří z nás odsuzováni v nekonečném řetězu pokusů valit svůj balvan do kopce, musejí tu být i ti, kdo jsou za jejich osud odpovědni. Kdo rozhodli, že se má konat práce zhola zbytečná. Manažeři institucí, připouštějících, aby lidé konali práci, z níž nikdo nemůže mít ani potěšení ani užitek. Lidé opovážliví, kteří troufale připravují svým bližním osud, jakým trestat lidi smějí jenom bohové.
   Tyto lidi neomlouvá, že nevědí, že si neuvědomili, že si nevšimli, že neměli v úmyslu... Každý, kdo bere na sebe právo rozhodovat a řídit, vzal na sebe i povinnost nedopustit, aby se kdekoli v okruhu jeho působnosti a pravomoci vykonávala práce postrádající smysl. Kdybych sestavoval seznam etických zásad manažera, tuhle povinnost bych uvedl na čelném místě. Něco jako jedenácté přikázání, kterým Stvořitel doplňuje své desatero:
   Nezbavíš smyslu práci bližního svého...

 

— Obsah —

 

Občan v botách

 K nárokům občana v demokratické společnosti patří dlouhý seznam položek, od práva na život přes práva politická (rovnost před zákonem) až po práva sociální, která by měla občanovi-člověku zaručovat, aby mu – bez vlastního zavinění – nehrozil hlad, aby měl střechu nad hlavou a bylo o něho postaráno v případě nemoci.
   Součástí péče o zdraví je také možnost užívání lékařem předepsaných léků. Sociální přístup k občanovi přitom znamená, že při každém onemocnění by měl mít k dispozici dostupnou alternativu léčení, včetně potřebných léků, která pro něho nebude představovat neúnosné sociální břemeno. Totiž takové, aby se mohl léčit, aniž by přitom riskoval po zaplacení léčby smrt hladem.
   Myslím, že z analogie k tomuto přístupu by se dal odvodit sociální a přitom racionální přístup k občanovi jako spotřebiteli. V nejrůznějších ohledech – jídle a pití, bydlení, oblékání a obouvání, užívání kulturních statků jako jsou třeba knihy. Ve všech těchto ohledech by měla být pro občana k dosažení varianta, která je schopná vyplnit příslušnou funkci a uspokojit občana jako spotřebitele, aniž by ho přitom nějak ponižovala a degradovala na občana druhého řádu.
   Vezměme jako příklad obouvání.
   V době, kdy století dnes končící svými prvními desetiletími začínalo, razila firma Baťa princip lidového obouvání. Zaměřila svůj tehdejší marketing nikoli na exkluzivitu, ale na široké společenské vrstvy lidí, kteří se chtěli slušně obouvat, nebyli však schopni za naplnění této služby zaplatit pro ně nedosažitelný peníz.
   To, co bylo pro jiné výrobce neřešitelným problémem, dokázali u Baťů zvládnout. Vyřešili onen problém jako problém technologický a obchodní (i Baťa musel dosáhnout zisku) – a tím zároveň jako problém sociálně politický; svým příspěvkem k obutí občana za rozumnou, tj. pro něho dostupnou cenu přispěl Baťa k upevnění demokracie. Tím, že podpořil ve spotřebiteli vědomí, že demokratická společnost umí vyřešit masový, reálně existující problém, aniž by musela předvádět pseudořešení zástupných pseudoproblémů, tak typické pro mnoho současných politiků, upevnil důvěru občana v životaschopnost demokracie jako způsobu uspořádání společnosti.
   Občan v botách, občan dobře obutý, má rozhodně o důvod víc, proč být na světě rád a pro dobrý stav tohoto světa také něco udělat.

 

— Obsah —

 

O jedné sociální chorobě

 Člověk může trpět nedostatkem vitamínů (čili avitaminózou), nedostatkem imunity (syndromem získané imunitní nedostatečnosti – AIDS), případně dysfunkcí pankreatu (známou jako úplavice cukrová). A tak dále a tak podobně. To jsou ovšem nemoci těla. Vedle nich však existují i syndromy nedostatečnosti duševní nebo emoční. Mezi ty poslední patří syndrom známý jako neschopnost stydět se.
   Na rozdíl od takové tuberkulózy, která postihuje především lidi špatně živené, patřící do vrstev sociálně slabých, trpí syndromem neschopnosti stydět se spíše osoby výše až vysoce postavené.
   Epidemiologové konstatují, že tuberkulóza se v posledních letech znovu rozmáhá. Veřejnost konstatuje, že neschopnost stydět se je šířena tempem dříve nebývalým. Už dávno překročila národní hranice a rozrůstá se v nadnárodních institucích odpovědných za světovou integraci.
   Korupční aféry v prostředí naší vlády, parlamentu a vysokých úředních míst v centrálních institucích už zcela zevšedněly na stránkách novin a časopisů, v televizi a rozhlase, podobně jako zprávy o vraždách, loupežích, znásilněních, případně chybějících místech v útulcích pro zatoulané psy a kočky.
   Z těch nadnárodních stačí se zmínit o zneužívání evropského rozpočtu pod patronací Evropské komise, která je jakousi vládou EU. O aférách s podplácením za zprostředkování státních zakázek firmám, které dokázaly podplatit některé z nejvyšších politických představitelů Evropy, ani nemluvě.
   To byl také důvod, proč přijal Výbor ministrů Rady Evropy v listopadu 1998 Trestně právní úmluvu o boji proti korupci – Criminal Law Convention on Corruption. Tento dokument si klade za cíl koordinovat trestní postih korupčních praktik, aby tak bylo možno soudně stíhat ty, kdo nabízejí a přijímají úplatky a aby soudní stíhání zrychlilo své doposud hlemýždí tempo.
   Úmluva se snaží pokrýt tyto specifické druhy korupce:
   - Aktivní a pasivní úplatkářství domácích nebo zahraničních veřejných činitelů
   - Aktivní a pasivní úplatkářství národních a zahraničních členů parlamentů a členů mezinárodních parlamentních shromáždění
   - Aktivní a pasivní úplatkářství v soukromém sektoru
   - Aktivní a pasivní úplatkářství mezinárodních vyšších státních úředníků
   - Aktivní a pasivní úplatkářství domácích, zahraničních a mezinárodních soudců a úředníků mezinárodních soudních dvorů
   - Obchodování s vlivem
   - Praní špinavých peněz získaných z trestných činů korupce
   - Účetní trestné činy spjaté s trestnými činy korupce.
   Doporučuje se, aby státy zavedly účinné a odstrašující tresty včetně uvěznění a peněžního postihu.
   Problém je ovšem v tom, že při aplikaci této konvence by ti, kdo zneužívají moci, měli být trestáni těmi, kdo moc užívají. A tohle se, jak dosvědčují statistiky, ještě nikdy moc nepodařilo.

 

— Obsah —

 

Patentová hrabivost

 Časopis The Sciences, vydávaný New York Academy of Sciences (NYAS), přináší v čísle Leden/Únor 1999 článek o patentových absurditách, které – motivovány lidskou chamtivostí – hrozí rozvrátit etiku i právo lidské invence. Protože chamtivost je bylina, jíž se v českém prostředí daří znamenitě, zejména mezi lidmi, jimž byla svěřena moc, jde o téma i pro nás aktuální. Stačí si vzpomenout na podobný pokus pana bratra jistého někdejšího pana ministra.
   Oftalmolog je žalován jiným oftalmologem, že provedl operaci jistého typu (bez stehů), kterou si žalující nechal předtím patentovat. Pokud by tak chtěl operovat i v budoucnu, má zaplatit 10 tisíc USD ročně za právo použití. Prostě – tento typ operace je už vyhrazen a nelze ho aplikovat bez zaplacení.
   Američtí politikové a političtí mudrci dosud chrlí fráze o tom, že veřejný přístup ke vzdělání a k informaci jsou pilířem demokratické společnosti. Skutečnost však usvědčuje tohle řečnění ze lži. Nemocnice dnes bojují s držiteli patentů o právo na kontrolu nových léčebných postupů, univerzity honí učitele k soudům, aby se prokázalo, kdo má mít zisk z jejich výzkumu a firmy zabývající se genetickým inženýrstvím se perou o vlastnická práva na techniky a materiály. A všichni dohromady obstarávají tučnou pomazánku na chleba přiživujících se právníků.
   Soukromé nároky na dříve veřejně přístupnou informaci se neobjevují jenom v biomedicíně, ale i v zemědělství, vývoji software a jinde. Dokonce i Shakespearovští badatelé neváhali jít k soudu s problémem, kdo vlastní práva na speciální interpretaci Hamleta.
   Až donedávna to bylo tak, že patentovány mohly být jenom hmatatelné inovace – věci, produkující hmotné výstupy. To se dnes změnilo. Přešli jsme ke konceptu intelektuálního vlastnictví jako předmětu patentu. A místo ochrany dílčího objevu se dnes často stává předmětem ochrany výlučné právo na široký koncept. Jako příklad se uvádí patentování konkrétního typu pasti na myši a patentování monopolu na myšlenku chytání myší vůbec.
   Řada podobných problémů činí zásadní otázku, co by mělo být v lékařství předmětem patentu. Dosavadní patentová pravidla rozlišovala zařízení jako jsou katetry a rentgenové ozařovače – které jsou patentovatelné – a postupy, jako je krevní transfúze nebo kardiovaskulární resuscitace, které se nepatentují. V posledních desetiletích však přestávají tato pravidla platit. Dnes se udělují stovky patentů měsíčně právě na lékařské procedury. Tento problém úzce souvisí s otázkou, je-li poskytování zdravotní péče veřejnou službou anebo obchodem.
   I v zemích, kde je soukromé vlastnictví uctíváno jako nejvyšší božstvo, se najde místo vyhrazené k užívání všemi – například národní parky. Také existují antitrustové zákony. Nic podobného však nemáme na trhu poznatků.
   Na rozdíl od půdy a jiných druhů hmatatelných vlastnictví se vědění užíváním nevyčerpává. Naopak – knihy, výpočetní programy a lékařské postupy ztrácejí na hodnotě, nejsou-li používány. Nalezení nového poznatku často vyžaduje významnou počáteční investici a ta si zaslouží, aby byla objeviteli uhrazena. Jakmile však vědění jednou existuje, není jeho udržování a šíření spojeno s dalšími náklady.
   Potřebujeme pravidla, abychom dokázali určovat, kde končí analogie mezi vlastnictvím poznatků a vlastnictvím hmatatelného výstupu. Abychom dokázali definovat, kdy veřejný zájem převažuje nad taktikou volného trhu. Zdroje životně důležitých poznatků musejí zůstat přístupné přednostně ku prospěchu všem, a teprve pak pro obohacení vybraných jedinců.

 

— Obsah —

 

Podivné zákony z ještě podivnějších zemí

 Z New York State University v Binghamtonu přišla od profesora Oty Ulče, politologa a odborníka na mezinárodní právo, zpráva o několika zákonech, v našem prostředí poněkud exotických. Jak jsem koupil, tak prodávám. Takže vězte...
1. Většina zemí Středního východu uznává tento islámský zákon: "Kdo měl sexuální poměr s jehnětem, dopouští se smrtelného hříchu, jestliže poté jehně sní."
2. V Libanonu je mužům dovoleno mít sex se zvířaty; musí však jít o samičky. Sexuální vztahy se samečky se trestají smrtí.
3. V Bahrainu může lékař legálně vyšetřovat ženské pohlavní orgány; je však zakázáno dívat se na ně při vyšetřování přímo. Dovoleno je jejich sledování pouze v odraze v zrcadle.
4. Muslimům je zakázáno dívat se na genitálie mrtvoly. Platí to i pro majitele pohřebních ústavů; pohlavní orgány zesnulého musí být po celou dobu zakryty cihlou nebo kusem dřeva.
5. V Indonesii se masturbace trestá stětím hlavy.
6. Na Guamu jsou někteří muži zaměstnáni na plný úvazek tím, že cestují po venkově a deflorují mladé panny, které jim platí za právo mít poprvé v životě sex. Důvod: podle zákona platného na Guamu je výslovně zakázáno, aby se panny vdávaly (A teď si na okamžik představte... Dá se kdekoli jinde najít jiné srovnatelné zaměstnání?)
7. V Hong-Kongu smí podvedená žena legálně zabít svého cizoložného manžela, může tak však učinit pouze holýma rukama (Manželova milenka může přitom být zabita jakýmkoli proveditelným způsobem).
8. V anglickém Liverpoolu zákon dovoluje, aby prodavačky pracovaly "nahoře bez" – avšak pouze v obchodech prodávajících tropické ryby.
9. V Cali v Kolumbii smí mít žena sex pouze s manželem, přičemž, když k tomu dochází poprvé, musí být v místnosti přítomna její matka jako svědek.
10. V Santa Cruz v Bolivii zákon nedovoluje muži, aby měl sex současně se ženou i její dcerou.

 

— Obsah —

 

O podnikavosti a podnikání

 Krok za krokem si zvykáme, že předmětem služeb se může stát ledacos. Od úklidu úřadu přes ošetřování v nemoci, vedení domácnosti nebo účtů, obstarávání nákupů až po služby povahy masážně choulostivé. To všechno jsou ovšem služby víceméně konkrétní, jejichž výstupem je fyzická činnost, ústící v nějakou pozorovatelnou akci.
   Podnikat se však dá i v oblastech nabízejících služby povahy spíše duchovní, intelektuální, saturující naše emoce, přání a touhy; předpovědi do budoucna, rady, kam investovat, případně jak neplatit daně.
   Jednu takovou nabídku služeb u nás dosud nepříliš tradičních mi nedávno přinesl e-mail. Pod lákavým heslem Zdvojnásobte produktivitu svého výzkumu mi nabídl pan Vincent P. Miller, PhD. v ekonomii a M.P.H. v epidemiologii jako prezident Berkeleyského sdružení ekonomického výzkumu, že za mne převezme úmornou dřinu statistických analýz a promptně zpracuje data (čím rozsáhlejší, tím lépe) – abych v čase takto ušetřeném mohl vymýšlet další výzkumné projekty. Součástí nabídky bylo i vypracování závěrečné zprávy řešeného úkolu a sepsání časopiseckých článků. Ceník služeb nabídka neuvedla; jako příklad však zmínila jistého profesora, který jim svěřil námahu zpracování dat svého čtvrtmiliónového grantu (jde o USD), díky čemuž mohl pracovat souběžně na jiných projektech a samozřejmě i učit.
   Přiznám se, že ve mně páně prezidentův e-mail vyvolal pocit pýchy z toho, že firmě pohybující se v prostředí statisíců dolarů stojí za to nabídnout své služby taky mně, kterému i desetidolarovka připadá jako zajímavý peníz. Ten pocit netrval ovšem dlouho – protože mi záhy došlo, že pan Miller velmi pravděpodobně ve svém informačním zdroji přehlédl, že pan Komenda je z Česka, země možná oplývající mlékem a strdím, rozhodně však ne dolary. Pokud mu vůbec, jako obyvateli slunné Kalifornie, přišlo na mysl, že nějaké Česko existuje.
   A taky mě přitom napadlo, že pan Miller by zřejmě onen e-mail do Olomouce neposlal, kdyby byl býval věděl, že adresátem je biostatistik, sám se skromně živící tímtéž, co bylo předmětem nabídky: totiž statistickou analýzou dat (především klinického) výzkumu.

 

— Obsah —

 

Podobnost i rozdíl

 Na kritiku, jíž je politická reprezentace neustále vystavována, reaguje tato běžně poukazem na to, že si ji (také) tito kritici vybrali ve svobodných volbách.
   Není to špatný argument.
   Jenom tak trochu přehlíží, že volby jsou něco jako test typu multiple-choice: své rozhodnutí si občan sám nekonstruuje; vybírá je z množiny nabídek, už předem prefabrikovaných politickými stranami, předtím, než jsou úhledně zapsány do volebních listin.
   Je tu ovšem – při nepochybné podobnosti – také jistý rozdíl: test založený na volbě z nabídek předem dané množiny musí totiž zahrnovat i správnou odpověď.

 

— Obsah —

 

Proč jsme takoví

 Člověk preferuje takové způsoby chování, které mu zaručují (anebo podle jeho názoru zaručují) v jistém ohledu maximální užitek. I tento užitek je ovšem třeba definovat; mohou jím být peníze, moc anebo ušetřený čas, protože čas je univerzální platidlo, informační obohacení anebo prostě potěšení, příjemno, pohoda. Užitkem bývá začasté i navazování známostí, udržování povědomí o existenci vlastního Já v myslích těch, na jejichž vztahu ke mně mi záleží.
   Pohleďme z tohoto zorného úhlu na fenomén, který bývá v prostředí akademické obce označován jako nezájem o věci veřejné, uzavřenost a nízká hladina komunikativnosti mezi dílčími strukturami obce navzájem, případně mezi těmito strukturami a jednotlivými členy obce. Pokud jde o komunikaci mezi jedinci samotnými, problém tu asi není; alespoň se mi nezdá, že by se lidé lidem vyhýbali. Spíše lze mít za prokázané, že lidé se vyhýbají schůzím, volbám do senátů všeho druhu a diskusím na těch hubených shromážděních, která se vůbec realizují.
   Proč se lidé víc nezajímají o věci veřejné?
   Z hlediska výše zmíněného kritéria asi proto, že se jim nezdá být takový zájem užitečný. Při uvažování o důvodech mě napadají zhruba tyto (bez nároku na úplnost a nezávislost):
   - Veřejná vystoupení se zdají být z intelektuálního hlediska pramálo zajímavá; spíše jsou považována za nudná.
   - Ačkoli jsem jim svěřili moc, veřejným činitelům příliš nevěříme; snad si myslíme, že moc každého dříve či později zkazí. Soudíme, že jim jde o osobní prospěch, a cokoli jiného se tvrdí, je pouhým předstíráním. A s vážnou tváří naslouchat slovům předstírání je totéž jako nechat se sebou zacházet jako s blbcem – což, jak jistě uznáte, láká jen málokoho.
   - Pokud se něčí veřejný projev propracuje k nějakým konkrétnějším závěrům či opatřením, je argumentace začasté velice chatrná a povrchní. Jen máloco bývá přesvědčivě zdůvodněno; argumentuje se tím prvním, co je po ruce a co se zdá třeba jen vzdáleně podporovat to, oč mi jde a co chci prosadit.
   - Našemu občanskému přístupu k věcem veřejným je vlastní určitá osudovost; běžně soudíme, že průběh věcí a rozhodnutí o nich jsou více méně pevně dány existujícím systémem vztahů mezi těmi, kteří si rozdělili moc (Old boys network neboli Já na bráchu, brácha na mne). Demokracie sem a nezávislost tam.
   - Všechno je vlastně jenom jakási hra, v níž se role přidělují a režie probíhá hluboko v zákulisí, kam občan nemá přístup; demokratické zásady a jejich realizace jsou věci související jenom docela málo.
   - Panuje obecná skepse, pokud jde o životaschopnost konceptů jako jsou vize, poslání, vyšší princip. Je třeba říci, že veřejní činitelé a veřejné instituce – vláda, parlament, justice, úřady – se přičiňují seč mohou, aby tuto skepsi přikrmovaly a dále prohlubovaly. Občas se zdá, jakoby demokracie svou praxi chápala především jako cvičné podřezávání větví, na kterých na stromu života právě sedí. Což je počínání velice riskantní a hodně nezodpovědné.
   - Do očí bije zbyrokratělost všeho, co se pokoušíme řídit – od grantových přihlášek až po implementaci vysokoškolského zákona. Zdravý rozum je neustále zaháněn do boudy poukazováním, že to a to je sice evidentní blbost, avšak shora nařízená a proto neprůstřelná.
   - Specifickou odrůdou předstírání je nabubřelost a přehánění; jsou lidé, kterým se tohle (naštěstí) z duše protiví.
   - Komunikace o věcech veřejných sice kvete vtipy, humor však přitom přicházívá zkrátka. Nechybí hulvátství a nervozita, ale také podlézavost. Jako lék doporučuji dávkovat si texty Karla Havlíčka Borovského, který vyzvedal plánovitost reformy proti zmatkům revoluce, trpělivost před chvatem.
   - Mnohé kazí česká neschopnost vytvořit jakoukoliv tradici v čemkoli rozumném; ta je podporována snahou o změny pro změny, kdy se nedá žádné transformaci příležitost, aby se projevila a teprve poté byla jako nevhodná zamítnuta anebo jako rozumná trvaleji přijata. Slyšel jsem nedávno v jedné diskusi o studijních programech, že je třeba neustále je měnit, protože jen tak mohou být neustále zdokonalovány. Kdo má nějakou zkušenost ze školství, ví, jak těžko se v podobném prostředí cokoli řídí. Bylo mi z té trestuhodné naivity truchlivo.
   Lhostejnost k věcem veřejným, jako jsou volby a veřejná diskuse, je manifestací nevíry. A určitý druh víry potřebuje ke svému přežití dokonce i ateista.

 

— Obsah —

 

Není jen informace

 Smyslem sdělování je přenos informace.
   Sdělení však nemá jenom obsah, má i formu. Také forma sdělovaného vypovídá – třeba o postoji sdělujícího k předmětu sdělení, o jeho mínění, názoru, hodnocení.
   Jinak o lásce vypovídá básník a jinak specialista na choroby kožní a pohlavní.
   Význam formy sdělování lidé rozpoznali už dávno. Všimli si, že v jisté podobě může být sdělení posunuto do polohy nevážné – a z textu původně neutrálního se stává artefakt předmět sdělení zlehčující nebo dokonce zpochybňující.
   K parametrům lidské osobnosti patří také jistá hravost. Je cosi v člověku, co ho ponouká dané modifikovat, obměňovat, hledat alternativy a evidovat ty, které dokáží danost věci nějak ozvláštnit. Mechanismus hravosti se přitom dá aplikovat i na formu sdělování – především se záměrem nacházet pěšinky vedoucí do hájemství humoru.
   Nevím, zdali už někoho napadlo pokusit se přepsat text úředního věstníku veršovanou formou, jako báseň. Tak třeba úřední oznámení, že
 
... volný pohyb psů v parku mimo vyznačené cesty je zakázán; překročením zákazu se majitel psa vystavuje postihu ve formě pokuty nebo utracení...
 
by v řeči vázané mohlo znít
... po parku bloudě, když přítel člověka
seběhne z cesty pravé
snad hladov, unaven či myškou zaujat
nic dobrého na něho nečeká.
Předpisu řádky nabádavé
žádají nesmlouvavě, co má se stát.
Po těle běží mráz:
Pokuta, obojek – a snad i ras!
 
(Těžko ovšem říci, zdali by veršovaná podoba zvýšila účinnost předpisů).
   Zato jsou známy pokusy o alternativní přepis úsloví, pořekadel a ustálených rčení. Tyto literární útvary se tradičně vyjadřují v úsporné formě s použitím metafor a jiných poetických nástrojů. Nabízí se proto možnost pokusit se tyto poetické prvky svléknout a nahradit je výrazy věcnými a nezaujatými – tak, aby přitom sdělovaný obsah zůstal jak jen možno zachován. Ostatně – jestliže převlékání názorů je věc dnes naprosto běžná, proč by se nemohly převlékat útvary tak nevinné jako jsou ustálená rčení?
   Jazyk je nástroj – podobně jako housle nebo klavír. A je na každém z nás, patřících ke kmeni Čechů a česky mluvících a píšících, zdali dává přednost pískání na flétnu, hře na housle anebo preludování na varhany. Podle své chuti, důvodu sdělování, ale také vážnosti a hravosti.
   Stůl je bohatě prostřený, stačí umět se rozhlédnout a vybrat si.

 

— Obsah —

 

Různorodost jako nutná podmínka života

 Soubor zcela stejných (v mezích dohodnuté normy stejnosti) prvků dokáže vytvořit nanejvýš hromadu – což je útvar s jedinou vlastností: velikostí, rozsahem, počtem prvků.
   Soubor složený z prvků dvojího druhu (A a B, + a -, 0 a 1) poskytuje materiál pro stavbu katedrály, zajištění funkce počítače, vytvoření diskrétního modelu čehokoli reálně existujícího.
   Mezi jedním a dvěma je – pokud jde o různorodost – propast téměř bezedná. Rozhodně hlubší než mezi dvěma a třeba tisícem.
   Z rozdílnosti dvojího se splétá i chromozomální šroubovice života.
   Život lidských společenství je neustávajícím zápasem o to, jak optimálně zorganizovat existující různorodost a rozdílnost. Biologickou i názorovou, rozdílnost temperamentů, tradic, kultur, filozofií, životních stylů. Dokonce i rozdílnost v jídle a pití.
   Jedním z ústředních pojmů lidské civilizace je termín standard. Standardizace je přitom snaha člověčí různorodost jistým způsobem svázat a omezit. Standardizace je násilí na různorodosti páchané.
   Rozhlédneme-li se trochu v dějinách lidských civilizací, zdá se nám, že úsilí standardizovat není samo o sobě hodno odsouzení. Bez jistých standardů bychom se asi vůbec nedokázali vzájemně domluvit. Bez standardů měření by nebyl možný technický pokrok. Užitečné jsou i standardy chování: je lepší ráno odpovídat na sousedův pozdrav Dobrý den! než muset reagovat na nečekanou ránu klackem po hlavě. Existují standardy pracovního výkonu – a dokonce se pokoušíme, spíš neúspěšně, standardizovat i výkony intelektuální: kvalitu nápadu, význam objevu, podnětnost myšlenky.
   Standardizace patří ke konceptům, o nichž neplatí, že optimální je extrém: maximum či minimum. Optimální standard bývá kompromisem mezi účelností jedinečného a plodností různorodého. Jedním z drobných důkazů je problém maturitních zkoušek v našem sekundárním školství; špatně pochopená demokracie před deseti lety vedla ministerstvo školství k tomu, aby se vzdalo práva nadále určovat standard znalostí absolventů – což za pouhých pár let nastolilo stav téměř anarchie a z toho plynoucí nepoužitelnost maturitních výsledků při rozhodování o vstupu na vysoké školy.
   Na orném poli standardizace se občas vydovádí byrokracie, v žírném českém prostředí tak košatá. Standard v rukou byrokrata není nástrojem účelnosti; spíše slouží jako nunvářský nůž.
   Standardizaci by se mělo umožnit, aby omezovala lidskou různorodost v míře, která nevybočuje z mezí účelnosti. Standardy samoúčelné, žádnému rozumnému účelu nesloužící, buďtež z lidské hry vylučovány, bez ohledu na postavení moci, která je zavádí.
   Podobna ohni, který je dobrým sluhou, ale špatným pánem, měla by i standardizace být pečlivě regulována; rozhodně jí nesmí být dovoleno omezit plodivou sílu různorodosti projevů lidského ducha.

 

— Obsah —

 

Spravedlnost jako služka politiky

 Podle názoru podstatné většiny občanů Spojených států si jejich prezident Bill Clinton počíná ve svém úřadu účinně i hospodárně – podle ekonomické prosperity země soudě.
   Současnému americkému prezidentovi se však podařilo mnohem víc než upevnit vedoucí hospodářskou pozici USA ve světě: sehrál hlavní roli ve hře, která zaujala celý svět. Ve hře nepochybně vzrušující, v níž mu jedni cynicky záviděli, jiní ho závistivě obdivovali a další prudérně a zpravidla farizejsky odsuzovali. Šlo o drama s tématem malicherným a šestákovým – ale drama velké svou pochopitelností pro malé lidi. A malí jsme na tomto světě všichni, do jednoho.
   Součástí mnohých velkých dramat bývají skandály. Právě ony jsou tím, co koření hru a dodává jí pikantnosti, kterou znuděné jazyky gurmetů i gurmánů naší doby tak oceňují.
   Skandály mívají své soudní dohry – jakési hry uvnitř hry. Měla ji také hra prezidenta Clintona. Poslední dějství této hry se odehrávalo v US Senátu, který fungoval jako porota. A právě na tomto místě mi něco začalo vadit.
   Americký prezident nebyl Senátem souzen pro svá dívčí laškování v době úřední. To si zřejmě nadpracoval. Byl souzen, protože ho obžalovali z lhaní pod přísahou a navádění ke lži, čímž bránil průchodu spravedlnosti. A právě toto bránění spravedlnosti mělo být spravedlivě posouzeno.
   Po dobu těch několika málo dnů, kdy Senát v této záležitosti jednal, nebylo však možno paní Spravedlnost zahlédnout. Možná byla někde v koutě anebo na chodbě – rozhodně ne mezi senátory – porotci. Úvahy o jejich rozhodování připomínaly, že u kolébky US civilizace stály kramářské počty obchodníků s dobytkem a kupců ve zlatokopeckých táborech. Úvahy o výsledku impeachmentu byly prostým sčítáním hlasů už předem odhadnutelných PRO a PROTI. Spravedlnost vyplynula z politické konstelace podobně jako vyplyne cena vstupenky na fotbal z poptávky fanoušků a počtu volných míst k sezení.
   Nevadí mi hravost amerického prezidenta; projevil se – třebaže jistě ne z vlastní vůle – sice ne z té lepší, přesto však lidské stránky. Účty za své jednání nepochybně splácí a ještě zaplatí, stejně jako každý z nás, mužských chlípníků, své ženě, ve své rodině, mezi svými známými, na jejichž mínění mu záleží.
   Vadí mi, co mi umožnil uvidět. Totiž bídu lidské spravedlnosti, která zcela ustoupila cynické politické kalkulaci. Nejde o to, že politika je zcela zákonitě věc špinavá – na tom není nic nového. Co mi zejména vadí, je ono nehorázné předstírání, že o nějakou spravedlnost jde. O spravedlnost, jejíž šance byly šancí praneteře dědit po nebožtíkovi, který zanechal manželku, šest dětí a patnáct vnoučat. Spravedlnost tady byla pouze do počtu, aby dodala zdání důstojnosti něčemu, co bylo pouhou politickou licitací.
   A proto se znovu ptám, zdali nenastal čas, aby ono nefunkční, zbytečné a skutečnost zastírající slovo Spravedlnost bylo konečně vyškrtnuto ze slovníku.

 

— Obsah —

 

Stručná úvaha o stručnosti

 Stručnost je jedním ze způsobů jak šetřit čas. Ne ovšem způsobem absolutním – žádný čas nebyl ušetřen, jestliže se stručně neřeklo nic. V takovém případě se stručnost míjí cílem a ztrácí záměr ze svého dohledu.
   Nepostradatelnou součástí stručnosti je proto výstižnost. Nemá smysl být stručný, nedokážu-li při své stručnosti udržet námět, téma, záměr, cíl. Stručnost je forma – a ta sama o sobě znamená pramálo, nedokážu-li ji naplnit výstižným, smysluplným obsahem.
   Stručnost není zajištěna odkazem na logický formalismus. Je sice pravda, že z ne-stručnosti, tedy rozvláčnosti, bude spíše obviněno novinové pojednání nežli matematický článek; kdo však v této oblasti někdy putoval, ví, že i v prostředí vzorců a rovnic se dá bohaprázdně tlachat. Přitom v takovém textu vůbec nemusí být chyby – stačí, že se v obměňované syntaxi věci omílají dokola, aniž by se postoupilo o jediný krůček vpřed. Může jít o tautologie jenom zdráhavě odkazující na realitu.
   Je zajímavé, že stručnosti se daří spíše v prostředí strohém až nepříjemném, zatímco prostředí přívětivé svádí obvykle ke košatým výlevům emocionálně podbarveným. Výrok soudu: "Odsuzuji Vás na dvacet let vězení v té či oné nápravné skupině" nijak neplýtvá slovy. Podobně jako vojenský povel: "K líci zbraň!" Na druhé straně, třeba takové oznámení o konání svatby nebo následném narození potomka se bez vzrušeného a hlavně rozvláčného komentáře neobejde.
   Někdy je stručnost, třeba i hlasitě deklarovaná, pouze zdánlivá. Dejme tomu v případě dotazníku nebo testu, v jehož úvodu je respondent vyzýván k maximálně stručné odpovědi. Nejlépe k pouhému – ANO či NE. Přitom tahle na odiv stavěná stručnost se takovou pouze jeví, jsou-li rozvláčnými předkládané otázky anebo položky. I když budou jednotlivé položky vyžadovat zcela stručnou odpověď, může být dotazník jako celek poměrně žvanivý.
   Stručnost je relativně dobře měřitelná v dimenzi informace. Na to jsou škály se svými kategoriemi či jednotkami měření. Mnohem komplikovaněji se posuzuje stručnost v dimenzi pocitů. Zřejmě existuje pláč stručný a naopak pláč rozvláčný, aniž by toto hodnocení jednoznačně korelovalo s během hodinových ručiček. Umím si představit úsporný úsměv, stejně jako úsměv trapně protahovaný do formy předstírání a karikatury.
   Z tohoto hlediska může být aforismus stručnou anekdotou anebo stručnou úvahou; stručným napomenutím či pokáráním anebo upozorněním. Stručným obviněním s náznakem důkazu. Stručnou kritikou a neméně stručnou pochvalou.
   Stručnost je totiž pro aforismus něco jako deštník pro Angličana či Ira.

 

— Obsah —

 

Umíme popsat naši společnost?

 Lidská společnost je systém či organismus o nesmírně mnoha dimenzích, navíc dynamicky se proměňující; zachytit její obraz se pokoušíme z okamžiku známého jako přítomnost, který je pouhým letmým předělem mezi minulostí a budoucností. Už z toho vyplývá, že takový obraz nemůže být než jednostranným útržkem něčeho daleko rozměrnějšího, o čem soudíme, že je. Naštěstí pro naše poznání platí přitom princip holografie – i v takovém útržku se zobrazuje svým způsobem celek, jehož je vytržené docela nepatrnou částí.
   Věci a jevy prostě vzájemně souvisejí a korelují.
   V obrazu pozorovatele-optimisty je zdůrazňován fakt osobní svobody, volného trhu, možností volby ne už politicky osudové, široké komunikativnosti a dostupnosti informace a třeba cestování.
   Obraz pesimisty se podobá lékařské zprávě. Diagnóza hlavního onemocnění: nedůvěra. Symptomy: razítko místo rukoudání, byrokracie lidských vztahů, nedodržování slibů, pohrdání smlouvami a úmluvami, předstírání a lež jako základní forma lidské interakce. Terapie: trestat zlé a oceňovat dobré.
   Oč konkrétnější jsou diagnóza a symptomy, o to mlhavější, všeobecnější a méně určitý je návrh terapie.
   Jak k tomu došlo, že společnost upadla ze stavu jedné choroby téměř bezprostředně do nemoci jiné? Je to normální – stejně jako lze, poněkud cynicky, zdraví jedince považovat za přechodný stav mezi dvěma onemocněními?
   Máme dnes celou řadu oborů, z nichž některé se dokonce označují jako věda, zabývající se soustavně studiem stavu společnosti. Politologie jako cosi mezi dějepisectvím a žurnalistikou, sociologie nejrůznějšího zaměření, sociální psychologie. K jejich základním pracovním nástrojům patří popisná statistika, která je v tomto případě jakousi politickou aritmetikou, sečítající hlasy či procenta názorových postojů.
   Mlčky se přitom vychází z předpokladu, že jednotkou tohoto poznání je jeden hlas, jeden projevený názor. Obávám se, že jde o hluboký omyl. Trochu podobný tomu, když žurnalista klade dramatickou otázku, jak je možno v daném roce přijmout pouhých 30 tisíc studentů na vysoké školy, když se jich přihlásilo 100 tisíc. Naprosto přitom uniká triviální fakt, že oněch 100 tisíc nejsou studenti, ale přihlášky – kterých podává uchazeč o studium hned několik.
   Analytická statistika užívá v podobných situacích pojmu závislost jevů. Stejně jako v případě pomaturitních přihlášek, ani v případě voleb nejde ve skutečnosti každý sám za sebe; ošetřující sestra v pečovatelském domě může mít na hlas svých svěřenců vliv velmi podstatný. Nezávislost není společenským situacím vlastní; společenské jevy existují v souvislostech, ve vazbách, vzájemně se ovlivňují a na sebe působí. Společnost není množina nezávislých jedinců – výstižnějším modelem je představa jakýchsi shluků či trsů. Častěji než pokrevní příbuznost obstarávají vazbu mezi nimi toky informace. Kdo ví, stává se středem, těžištěm shluku soustřeďujícím podobný názor stejně jako včelí královna v roji soustřeďuje včelí dělnice.
   Ukázkou tohoto modelu byla kupónová privatizace. Úředně jsme si byli všichni rovni. Na papíře a v řečech politiků. Fakticky tu byla nerovnost přímo propastná; na jedné straně ti, kteří věděli anebo se mohli dovědět – na druhé straně všichni ostatní. Navíc v doprovodu naivní představy, že ti, kdo nějak přijdou k penězům, začnou investovat a podnikat a neutratí je a neprohýří.
   Existuje klasický aforismus, podle něhož svět stvořil Bůh, jenom matematika je dílem lidí. Proto může být matematika úplně přesná, zatímco přírodní vědy, zkoumající dílo Stvořitele, se pravdivému obrazu mohou jenom více či méně přiblížit.
   Lidskou společnost ovšem také stvořili lidé. Tady však platí spíše princip, že někdy je snazší něco udělat než vysvětlit, co to vlastně bylo uděláno. Naši společnost, její chování, které je produktem činnosti lidí, dokážeme trochu popsat, ale jen docela málo vysvětlit. Už proto, že člověk bývá záhadou sám sobě – a společnost je systém složený z lidí.

 

— Obsah —

 

Úvaha nejenom předvolební

 Byla jednou jedna země, mlékem a strdím oplývající. Řeky plné ryb a jiné vodní havěti, ve vzduchu spousta ptactva, většinou jedlého. Na polích obilí i okopaniny skýtaly slušné hektarové výnosy – a v lesích zvěř spásala mýtiny, skýtajíc terč pro střelbu myslivcům, amatérským i profesionálním, a lesní žínky v každé volné chvíli tančily po pasekách, ku potěše mužského a žárlivosti ženského plemene.
   Různice, vády a sváry se vyřizovaly pohotově a bez zdržování na místě, kde vznikly, bez soudců a porot, obvykle ručně. Kdo byl dopaden při krádeži a pychu, musel ukradené vrátit s úroky a ostudou. A tak žil lid té země svorně v úplné spokojenosti, od oslav křtin po zádušní hostiny.
   Jenomže čert nikdy nespí.
   Protože je ďáblovým posláním kazit dobré dílo a do kaše spokojenosti přisýpat pelyňku a jedu, nelenil ani teď.
   Tím jedem bylo našeptávání, že nad strdí sladce chutná moc a že slovo "dost" je vlastně nemravné, protože i ten, kdo má dost, má právo chtít mít víc. A tak se během pouhých pár generací touha po moci rozkošatila a vykvetla jako osení po vlahém jarním dešti. Navíc sami ti, kteří už ke svým krajícům místo strdí přikusovali touhu vládnout, se medem učili mazat okolí úst svých spoluobčanů, prohlašujíce, že zdravý selský rozum je pouhý zpátečnický přežitek a že je třeba řízení věcí veřejných svěřit do rukou profesionálů. A když se občané bezradně dotazovali, kde takové profesionály vzít – odpovídali, že oni sami by se třeba obětovali a vzali ten úkol na sebe. Samozřejmě zcela nezištně, za pouhý desetinásobek průměrného platu a jenom na částečný úvazek.
   A zorganizovaly se volby a vznikl parlament, senát a spousta jiných, pro správu věcí nezbytných institucí. To bylo nutné, protože mezitím přestalo platit dané slovo a plnění psaných smluv a dohod se začalo považovat za známku slaboduchosti. Vládnout se jalo pomocí zákonů – což byly zmatenosti produkované parlamentem a kontrolované senátem, kterým ti z občanů, kteří si doposud zpátečnicky a staromilsky zachovali zdravý selský rozum, rozhodně nemohli rozumět. Výklad oněch zmateností byl proto svěřován právníkům, jimiž byli specialisté vychovávaní na stejných školách jako ti, kteří ony zmatené zákony sepisovali.
   A život, dříve tak hladce plynoucí mezi narozením a koncem, teď skřípavě hrkotal ve zmolách moderního řízení.
   Tak přišla éra Černých, kteří nastolili tisíciletou říši čisté rasy a nesmíchatelné krve. Trvala dvanáct let.
   Když se Černí svou nadutostí a krví zalkli, nastala éra Růžových.
   Nespokojenost, kterou už jako dětskou kaší byli živeni všichni občané, je svrhla – a umožnila tak propuknout éře Rudých.
   Když tihle, opilí mocí prokazatelně nadobro zblbli, zjistili jednoho rána, že vládu převzali Bílí. A občané, po tolika špatných zkušenostech doufali, že selskému rozumu bude umožněno zaujmout jeho někdejší místo.
   Nebylo.
   Pouhých pár let stačilo, aby se jasně prokázalo, že touha po moci a nenasytnost, bránící mít dost, znovu otrávily ovzduší. A marné bylo volání, že ti, kterým moc chutná nad strdí sladce, jsou vlastně nemocní. Už nebylo nikoho, kdo by měl dost. Krást se stalo stejně samozřejmým jako jíst a pít; v tom se mocní všech barev vzájemně podobali jako vejce vejci. Každý, kdo nově zasedl do stolce moci, začal prohlášením, že musí napravit zmatek způsobený těmi před ním – aby nakonec ke zmatku starému přidal nový zmatek svůj. To všechno se dělo pod hesly Nejsme jako oni, Ano nové politice a ještě jinými, stejně prolhanými. A každé nové vládnutí se začínalo amnestií, protože jinak by neměli noví velcí zloději kam zavírat nové menší zloděje.
   K pověsti o blanických rytířích se pozvolna jala šířit nová pověst o tom, že nebude lépe, dokud se tráva zelená a voda poteče s kopce.
   Ledaže by místo éry Černých, Rudých a Bílých byla nastolena éra třeba Nováků.

 

— Obsah —

 

Věci, které za lidi mluví

 Už jsme si za těch deset let zvykli, že na věci, které chceme koupit, opatřit si je, vlastnit je a mít – nemusíme čekat. Slovo fronta se v našem občanském slovníku posunulo hodně dozadu. I u nás už několik let platí, že – kdo má peníze, ten je pán (a určuje pravidla hry).
   Jenomže – to bychom nesměli být v Čechách, aby tohle platilo bez výjimky.
   I dnes se tu a tam stane, že poměry se v jistých detailech vracejí do kolejí vyjetých kdysi dávno – a my se divíme. Stává se to zejména tehdy, zaplatíme-li předem.
   Z hlediska letů na Mars, hrozby přelidnění a problému přežití lidstva jde zajisté o věc významu zcela nepatrného. Věc možná bezvýznamnou, ale nepřehlédnutelnou. Věc v dimenzi běžného všedního dne všedního občana.
   Jde o stolek, na který měl být umístěn počítač našeho oddělení.
   Objednán v listopadu, zaplacen v prosinci – protože bylo třeba uzavřít vyúčtování grantu. Objednávka byla učiněna podle katalogu s tím, že objednané bude následně vyhotoveno – v požadovaném barevném odstínu a dalších detailech. Dodání přislíbeno v několika málo dnech.
   Co následovalo pak, byla šňůra telefonních dotazů, urgencí a upomínek z naší strany – a stejně dlouhá řada replik, vysvětlování, omluv a upřesňování termínu z druhé strany. Žádný někdejší socialistický národní podnik by se za vynalézavost odpovědí na otázku – Proč ještě ne a kdy tedy vlastně – nemusel stydět. Tu chyběl materiál, pak přebývalo nemocí. Šoféři zmizelí v době, kdy jich bylo zapotřebí, se vynořovali ve dnech, kdy nebylo co odvézt. Paní odpovědnou za styk se zákazníky bolely zuby tak často, že by to mělo znepokojovat Stomatologickou komoru. Materiál žádaného odstínu nebylo možno ve skladu najít – a když už se konečně našel, nebyl po ruce k němu příslušný pracovník.
   Po čtyřech měsících stolek dosud není. Máme však naději ve stavu vysoce pokročilém – protože veškerá myslitelná vysvětlení – Proč dosud ne – se zdají být vyčerpána.
   A tak se zdá, že i věci – zdánlivě němé – dokáží být velice výmluvné. Nevypovídají ani tak o sobě – ale o lidech, s nimiž souvisejí a kteří jejich osud zásadně ovlivňují.
   Bývaly doby, kdy se jistá sdělení svěřovala vrbám. Vlastně jsme s tímhle počínáním nikdy úplně neskončili; do věcí, které procházejí našima rukama, vkládáme sdělení o své povaze, o svém vztahu k jiným lidem a o sobě vůbec.
   Jenom s tím malým rozdílem, že pan Červíček, do světa české kultury Karlem Havlíčkem uvedený, nepoužíval telefon.

 

— Obsah —

 

Z mnohého mnoho

 Každý obchodník ví, že jeho obrat a tedy i zisk je struktura tvořená součinem dvou položek: velikosti dílčích nákupů a počtu těchto nákupů. V souladu se zásadou – Velký obrat, malý zisk (míněn je zisk plynoucí z jednoho dílčího nákupu) si navíc uvědomuje, že se lze docela dobře spokojit s málem, je-li zdrojů tohoto mála dostatečně mnoho.
   Co je známo obchodníkovi, neuniká ani ministrovi financí. Jeho ochota hodně přidat dobře placeným poslancům v protikladu ke zjevné neochotě přidat byť jen docela málo chudým občanům, je zjevná. Právě tak si počíná v procesu inverzním, při vybírání daní; haléř chudákův, díky množství chudých, může v úhrnu znamenat víc než zlaťák boháče.
   Množství se tak stává pro mnohost faktorem v nejednom ohledu rozhodujícím.
   Tím se projevuje, co má lidstvo společného s mravenci, včelami a jiným pospolitým hmyzem.
   . Má to dopad i pro vědu.
   Až donedávna se od nich odlišovalo tím, že u lidí přetrvával význam jedince při objevování nového – význam jedince ve vědě nebo v umění.
   I tohle však vývoj mění.
   Obávám se, že se význam této individualistické dimenze lidství výrazně snižuje. Také objevování je stále více záležitostí kolektivu; role jedince je pouze dílčí, zastupitelnost a nahraditelnost jedince se stává stále více samozřejmou. Nápad, myšlenka jako produkt individuálního mozku sice nadále existují; jejich realizace se však opět ujímá kolektiv, někdy i ve snaze nápad umrtvit, nehodí-li se právě vládnoucímu monopolu.
   Jev diskutovaný v téhle úvaze má jen malou politickou podmíněnost. Zdá se být zákonitou součástí lidské fylogeneze.
   Možný politický dopad diskutovaného jevu se snad projevuje tím, že i do politiky jsou přednostně vybíráni jedinci šediví, nudní, nezajímaví, uniformní, prostě nijak nevybočující z mezí průměru lidského množství.
   Spíše bohužel než bohudík.

 

— Obsah —

 

Bota aneb Zaslepenost samozřejmosti

 Jsou věci natolik samozřejmé, že si jejich opravdovou existenci ani neuvědomujeme, dokud není tato samozřejmost nějakým způsobem narušena. Uvědomit si to mi pomohl pár docela obyčejných bot.
   Ano, ty boty byly úplně obyčejné. Neobyčejný byl ten pár, vlastně pár – nepár. Ty boty totiž byly dvě, takže početně o pár nepochybně šlo; jenomže, obě ty boty byly pravé, takže šlo o pár, který nešel do páru.
   Pocity, které v člověku vyvolá pohled na dvě úplně stejné boty v čerstvě otevřené krabici, jsou poměrně bohaté. Obava, že jsem zblbnul, je vystřídána zlostí za vyhozené peníze a rozhořčením na ty, kteří mě zavčas neupozornili, že blbnu.
   Poté, co tyto prvotní pocity alespoň trochu odezní, dostavují se pocity intelektuálštější. Hledíce a uvažujíce, žasneme. Samozřejmě – ptáme se, jak se to mohlo stát, jak k tomu došlo, ptáme se, kdo co zavinil. Ale zároveň v nás pozvolna raší něco jako zvědavost a my v nastalé situaci shledáváme jakýsi krystalicky čistý fenomén hodný zamyšlení sám o sobě.
   Dvě pravé boty, každá v páru s obvyklou, očekávanou, příslušnou levou, jsou samozřejmost. Dvě pravé boty, zbavené přítomnosti svých levých protějšků a položené vedle sebe, jsou zrůda. Monstrum budící děs a podezření z rozpadu světového řádu a životních konstant. Kostelní oddavky homosexuálního páru.
   Dvě pravé boty v téže krabici jsou důvodem k zádumčivosti a zakolísání ve víře v přírodní zákony.
   Dvě pravé boty v téže krabici jsou důvodem uvědomit si, že jedna a jedna jsou nepochybně dvě – ne však nutně ty správné dvě.

 

— Obsah —

 

Co je univerzita?

 Bývaly doby, kdy tmelem soudržnosti evropské univerzitní akademické obce byl společný jazyk – latina – a také společný – křesťanský – názor na svět.
   Latinu už před snad dvěma stoletími zbavil život její výlučné jednotící funkce – a role křesťanství v akademických obcích se rovněž výrazně změnila. Vycházíme-li z toho, že univerzity se stále ještě hlásí ke svým někdejším – až středověkým – tradicím, měli bychom se ptát – Co vlastně je dnes novým pilířem univerzalismu?
   Je nepochybné, že vějíř oborů univerzitami pěstovaných se dnes oproti dobám hluboce tradičním do široka rozevřel. I když pominu obory, jejichž vědecká hodnota je problematizována a zpochybňována, pořád ještě zůstává tato šíře nepřehledná; zejména ovšem díky neustále rozvíjeným technikám a technologiím reagujícím na výzvy produktivity práce, otevírání nových horizontů lidstva a jeho udržitelného rozvoje. Tyto procesy jsou objektivními nositeli diverzifikace lidských potřeb a zájmů a z ní věcně vyplývající specializace také ve vědě a bádání, čehož jsou univerzity čelnými nositeli.
   Vědní obory, ve své badatelské i pedagogické dimenzi (protože člověk je bytost pomíjivá, jen lidstvo přetrvává v posloupnosti svých generací), se košatí a rozvětvují, štěpí a odnožují podobny keři v bohaté a dobře zalévané půdě. Co je tou silou, která je udržuje pohromadě a nedovolí, aby je odstředivá síla specializace rozmetala na elementy navzájem nezávislé, daleko fragmentovanější nežli je dnešní soustava tradičních, technických, ekonomických a uměleckých univerzit?
   Soudím, že takové síla existuje. Tím společným všem vědám, především těm, které své poznání dobývají z empirické informace, je vědecká metoda. Metodologie získávání poznatků, formování teorií vychází z dat, pozorovaných a naměřených, na jedné straně – které přivádí badatel do interakce s intuicí, představami, myšlenkami a nápady – aby spekuloval a teoreticky dedukoval a své dedukce konfrontoval induktivními metodami s oněmi pozorováními a měřeními. Tyto deduktivně-induktivní logické řetězce, na jejichž počátku stojí vědění a intuice ve formě hypotéz, jsou univerzální. Mohu doložit ze své vlastní, i když jistě limitované zkušenosti, že jsem byl s takovými řetězci logických úvah konfrontován v bádáních od farmacie přes antropologii, experimentální psychologii, obory biomedicínské až k technologiím nejrůznějšího druhu.
   Soudím, že tohle je jeden z podstatných pilířů existence dnešních univerzit; pilíř nosný a vzdorující zubu času natolik, nakolik mu odolává logika lidského myšlení.
   Olomoucká univerzita se svými sedmi fakultami a zhruba deseti tisíci studentů nepatří mezi akademické kolosy – není však také jednou z nejmenších. S výjimkou práv a teologie, kde můj kontakt nepřekročil meze akademické zdvořilosti, jsme se scházeli s kolegy z klinik, ústavů, kateder a laboratoří těch nejrůznějších oborů – pokaždé na bázi onoho deduktivně-induktivního logického řetězce.
   Ten ostatně stál také na začátku většiny z mnoha mých akademických přátelství.

 

— Obsah —

 

Co může statistika objevit?

 Právě tuhle otázku mi nedávno jeden známý položil. Vlastně ani nevím – proč. Možná ho odpověď na ni osobně zajímala. Snad to byl druh jakési intelektuální provokace. Já se totiž aplikací statistiky živím.
   Při přemýšlení o odpovědi mě napadlo připomenout historii objevu doktora Ignáce Filipa Semmelweise, zmiňovanou snad v každé středoevropské učebnici zdravotnické statistiky. Je to příběh přesvědčivý, kdy dobře sestavená, třebaže docela jednoduchá popisná statistika vedla ke zjištění, jehož aplikace zachránila životy tisíců rodiček, do té doby umírajících na sepsi. To ovšem bylo ve Vídni, ve 40. letech minulého století.
   Na objevech naší doby má účast statistiky zpravidla povahu spolupodílnictví. To nebývá tolik na očích; je spíše nenápadné, na objevech spolupracuje. Stačí si povšimnout, že slova jako statistika a statistický zaujímají místo ve velké části výzkumných projektů, závěrečných zpráv a odborných publikací, které o bádání a projektech referují. Role statistiky při objevování pravdy o našem světě nebývá absolutní – bývá však univerzální.
   Hledání pravdy se tak trochu podobá dobývání zlata. Stávalo se, že zlatokop našel valoun zlata zvící holubího vejce nebo z potoka vyrýžoval unce zrn a prachu. Moderní, velkoplošné dobývání drahého kovu však využívá technologie preferující drcení horniny a rozpouštění rudniny třeba v kyanidu. Se všemi případnými ekologickými riziky. To je analogie dnes masově nasazovaných statistických výpočetních technik, kdy prohledáváme celé sítě vztahů mezi veličinami, které nás zajímají, abychom vypreparovali tenká vlákna souvislostí. Velké objevy dneška jsou dílem spolupracujících kolektivů – i když role jedince zůstává i nadále, pokud jde o intuici, nezastupitelná.
   Tajemství lidského genomu se řeší – organizačně vzato – na průmyslovém základě. Každý dílčí krok, každá fáze experimentování se opakují, replikují a vyhodnocují. Za účasti statistiky. Dnes rozhodujeme statisticky, co ještě je v dosahu Náhody a co už produktem samotných náhodných vlivů být nemůže. Klíčové slovo, kterým odemykáme tajemství Náhody, zní – signifikance.
   Zůstanu u vlastní dílčí zkušenosti. Kriminalistika už sto let využívá statistického objevu, podle něhož délka nohy (chodidla) jedince pozitivně koreluje s výškou jeho postavy. Z velikosti stopy, kterou zanechal pachatel na místě činu, se dá (s jistou změřitelnou spolehlivostí) usuzovat na to, jak je vysoký. Kdysi jsme tenhle poznatek o kousek domyslili; jestliže k jedinci s krátkou nohou (chodidlem) patří skoro jistě nízká postava, měl by jedinec s extrémně krátkou nohou být také mimořádně malý. Aplikováno na situaci pohádkové Popelky tak můžeme soudit, že Popelka vlastně byla – téměř jistě – trpaslík.
   Heuréka!
   Prosím o prominutí, nemám v úmyslu kazit pohádky. Vraťme se do skutečnosti úplně všední. Noviny, ve kterých denně více či méně pozorně listujete, pravidelně přinášejí data z průzkumů preferencí politických stran. Nejde mi teď o obsah oné informace (ta nebývá nijak zvlášť zajímavá, ať říká cokoliv). Co považuji za objevné, je způsob, jakým tak činí. Názor sedmi milionů občanů či voličů se tady objevuje na základě skutečně ověřeného názoru, řekněme, dvou tisíc respondentů. Tenhle objev není nikdy úplně přesný – obvykle je však přijatelně přesný.
   Copak tahle schopnost dohlédnout někam, kam jsem se vlastně nedíval, schopnost spatřit obecné objektivem dílčího, není objevná par excellence?

 

— Obsah —

 

Kybernetika v obrozenecké literatuře

 K mému prázdninovému programu patřívá přehrabování se ve skříních a bednách venkovského domku, ve kterém žilo několik generací venkovských učitelů. Listování Českými katastry (1654 - 1789) Josefa Pekaře, Paměťmi legionářského generála Radoly Gajdy anebo sto let starým vydáním Komenského navozuje osobitou atmosféru připomínající čtenáři, že onen čas je blízkým sousedem jeho času.
   Letos jsem věnoval pár dnů Masarykově knize Karel Havlíček (2. vydání je z roku 1904). Nebudu ji komentovat – od toho jsou lidé povolanější. Zavadil jsem však o něco, oč bych se rád alespoň tímto způsobem podělil s těmi, kdo se o podobné věci zajímají. V hlavě XVIII, nazvané Havlíčkova politika nepolitická, upozorňuje Masaryk na Havlíčkův zájem o polského filozofa Trentowského, z něhož se uvádí rozsáhlý, několikastránkový výtah. Zaujal mne titul spisu, z něhož se cituje, vydaného roku 1843 v Poznani (tj. v pruské části tehdy rozděleného Polska). Tento titul zní Stosunek folosofií do cybernetiki czyli Sztuka rzadzenia narodem (Poměr filosofie ke Kybernetice jakožto umění vládnouti národem – překlad Havlíčkův).
   Není tedy tak úplně pravda, že Norbert Wiener byl první, kdo použil pojem kybernetika jako název pro vědu o řízení společnosti.

 

— Obsah —

 

David a Goliáš

 Zápas malého s velkým dává šanci malému jen tehdy, omezují-li pravidla jejich interakci na dimenzi, v níž mají oba soupeři rovnocenné vyhlídky.
   Tak třeba luštění křížovek, skládání básní, počítání hvězd na obloze. Malý nemá šanci při zápolení v dimenzi síly, případně v jiných dovednostech, při nichž je výkon závislý na velikosti či množství. Velikosti svalů anebo množství vojáků. David mohl nad Goliášem zvítězit jenom díky tomu, že se vyhnul soupeření silou a vnutil mu soupeření v obratnosti.
   Lidská společenství koexistují ve své rozmanitosti celá tisíciletí. Od jisté doby se stala jedním z nositelů této rozmanitosti také rozdílnost jazyků.
   Nevyváženost velikosti etnik různých jazyků představovala pro etnika jazykově méně rozsáhlá vždycky jistou nevýhodu. Přirozeně. Ve vzájemném styku to měl vždycky ten větší snazší; ten menší se jazykově přizpůsoboval intenzivněji.
   Na mapě současné Evropy nacházíme desítky států a ještě více národních jazyků; hranice obojího se zcela nekryjí. Tyto národní jazyky prokázaly srovnatelnou schopnost plnit civilizační úlohy – vytvořit vědecké oborové nomenklatury, vyjadřovat s dostatečnou jemností a citlivostí intelektuální i umělecké odstíny životní reality. Jedno však neprokázaly; totiž srovnatelnou účinnost v dimenzích odvozených z množství, z velikosti příslušných etnik. K nim patří také ekonomická nevýhodnost knižní produkce, zejména té odborné, v jazycích malých národů. A ekonomika se stává stále více pojmem klíčovým.
   A tak dnes, v období reálné globalizace, vidíme, že malé národní celky užívají v odborném styku stále intenzivněji globální jazyk. V tržním prostředí není odborná literatura vydávaná v jazyce malého národa schopna obstát. To je i naše – česká – přítomnost a budoucnost.
   Svoji budoucnost v tomto ohledu můžeme jako v zrcadle vidět na evropském západě. Malá jazyková etnika se integraci a globalizaci přizpůsobila tím, že se také jazykovému Goliáši přizpůsobuje. Studenti opouštějící střední školy ve Skandinávii, v Holandsku, Belgii i jinde jsou schopni čerpat odbornou informaci z anglicky psaných učebnic a dokáží v angličtině na dostatečně kvalitní úrovni komunikovat. Odborné publikace produkované intelektem malých národů vyjadřují své myšlenky v angličtině; intelektuální bohatství má prioritu před suverenitou jazykovou. Národní jazyky nezanikají – jisté části své funkce se však pod ekonomickým tlakem vzdaly.
   David jen výjimečně vítězí nad Goliášem. Zdá se však, že nad málo pravděpodobnou vyhlídkou vítězství může převážit výhoda realisticky uvážené kooperace.

 

— Obsah —

 

Pravda o víně
(Malé zamyšlení nad tím, kterak se pitím vína k pravdě přijíti může)

 Lidské poznání je produktem jednak zkušenosti, ale také spekulace o prostředí nás obklopujícím. Poznání je výsledkem zobecnění mnoha dílčích zážitků, které prošly ohněm kritického posouzení, předtím než byly vtěleny do podoby, kterou někdy označujeme vznešeným názvem – lidská moudrost.
   K lidským moudrostem tohoto druhu patří i tvrzení In vino veritas – Ve víně najdeš pravdu.
   Snad není Čech, vlastenec, nevlastenec, který by toto úsloví neznal. A vy se proto právem ptáte, proč tuhle samozřejmost zatahuji do programu vědecké konference, vedené v pěti jazycích a navíc na zámku.
   Důvod je prostý.
   I věc úplně samozřejmá je pod mikroskopem ostrého vědeckého pohledu ze své samozřejmosti vysvlékána, odhalujíc své tajemství doposud rouškou samozřejmosti obestřené. Poznávání je něco jako striptýz, případně louskání ořechů. Spíše ovšem to druhé, protože smyslem a cílem odhalování není obnažit, ale poznat. Poznat pravdu o odhalované věci. V našem případě poznat pravdu o tom, jak je to s pravdou ve víně.
   Vědecké poznání postupuje tak, že se na základě primárních, neorganizovaných poznatků o stavu věci spekulativně formulují prvotní teoretické představy o ní; koncepty, pojmy, názory o možných souvislostech. Hypotézy, v rámci těchto představ vyslovené, se pak podrobují verifikaci ve světle empirických poznatků schopných o hypotézách vypovídat. V takové konfrontaci hypotéza buď obstojí anebo je odmítnuta jako neschopná vysvětlit to, co se očividně kolem nás děje.
   Primární pozorování jedince víno popíjejícího nás upozorní na nástup fenoménu, který bychom mohli označit jako zvýšenou mluvnost. Jistou specifičností jevu se zdá být jakási jeho nevázanost na přítomnost protějšku, případně protějšků. Tím má být řečeno, že popíjející subjekt sice rozmlouvá se svými rovněž popíjejícími partnery, nicméně tito se zdají být pro něho pouhou kulisou, kterou vlastně ani nijak zvlášť nepotřebuje. Popíjející subjekt hovoří spíše se sebou samým, a s tím, jak do sebe obrací sklenky, obrací se sám k vlastnímu nitru, oslovuje vlastní Já, cosi mu vysvětluje a pře se s ním.
   Primární pozorování konstatuje rozvazování jazyka a otevírání stavidel výmluvnosti, povídavosti a breptání, až chvastounství a žvanivosti.
   Na základě těchto primárních pozorování lze formulovat teoretickou představu a koncepci, podle níž pití vína odblokovává kontrolní mechanismy, jimiž člověk jako myslící jedinec řídí svou společenskou roli.
   Ve své společenské roli je každý člověk tak trochu politik. Člověk je přece zoon politicon, politické zvíře – jak známo. A protože pro politika je lhaní jedním z nezbytných kvalifikačních předpokladů, musí i normální člověk být tak trochu lhář. To, co označuje lidová moudrost, tvrdící, že piják utápí červa, není nic jiného než topení politiků v nás. Jinak řečeno, topení lháře v nás přebývajícího. Víno odplavuje lež, a tomu, co zbývá, je nastavováno zrcadlo. Zrcadlo, které ukáže skutečnost beze lži, to jest zpravidla křivou hubu pravdy. Zdrcující uvědomění si této neblahé, lží nevylepšované podoby vlastního Já pak vede popíjející subjekt k tomu, aby dále popíjel, v popíjení pokračoval ve snaze zahnat onen nepříjemný pocit sebepoznání.
   Tím se proces pití řadí mezi procesy s pozitivní zpětnou vazbou: čím víc, tím líp.
   Inverzním procesem k popíjení je proces střízlivění. Ve smyslu právě předložené teorie jde vlastně o jakousi restauraci lháře v nás, čili politika v nás, to jest našeho politického Já. Je to proces bolestný, jak víme všichni, kdo jsme se někdy napili. Hlavní pozitivní stránkou vystřízlivění je, že se obnovuje možnost nového popíjení.
   Moje teorie nalézání pravdy ve víně má – kromě zmíněné obecné platnosti – jednu velmi závažnou speciální aplikaci. Tou je popíjení a pití profesionálních politiků.
   Bude-li má teorie přijata Akademií věd České republiky, lze soudit, že povede následně k odhlasování ústavního dodatku zakazujícího pití vína na půdě parlamentu, senátu a ve vládních úřadech.
   Normální člověk je totiž politikem jenom částí své bytosti – a může si proto dovolit čas od času tuto část své osobnosti vyřadit ze hry, nechat odplavit lež a podívat se na sebe bez předstírání. Co je možno připustit u normálního člověka, nelze však dovolit v případě politika. Kdo je politikem celou svou bytostí, tedy profesionálně, ten by napitím odhalil, že není co odhalit. Že po odplavení lži není, co by zrcadlo pravdy mohlo ukázat. Došlo by k desintegraci osobnosti a rozpadu její sociální role. Hrůza domyslit.
   Vědom si své společenské odpovědnosti důrazně žádám, aby byla pro politiky předepsána abstinence jako nutná podmínka a součást jejich kvalifikace. Riskovat odhalení pravdy si v politice prostě nemůžeme dovolit.

 

— Obsah —

 

Jak se věci mají

 Nakupoval ježek v obchodním domě.
   Se zaujetím vybíral v oddělení pilníků, který by se nejlépe hodil na špičatění bodlin, když ho vyrušil šum od vedlejšího pultu.
   Protože i ježci bývají zvědaví, zaskočil tam.
   Přišel právě včas. Jeho soused králík teprve po zabalení vybraného zboží zjistil, že nemá dost peněz na jeho zaplacení, což vyvolalo nelibost na straně prodavačky a zármutek na tváři králíka.
   "A já se tak těšil, že si už zítra zajdeme na pastvu s novými zelenými brýlemi! V tomhle suchu všechna tráva uschla a moje žena odmítá všechno, co není svěže zelené!" naříkal se slzami v očích.
   "Kolik ti vlastně na ty zelené brýle chybí?" zeptal se ježek, kterému se králíkova situace zdála cosi připomínat.
   "Dvanáct padesát," odpověděl králík, škytl a utřel si nos.
   A tak mu ježek půjčil chybějící peníze ze svého, rozpačitě mávaje rukou nad králíkovým ujišťováním, že mu co nejdříve vypůjčené vrátí i s úroky.
   "Dostaneš ode mne dvakrát tolik," sliboval tak horlivě, že málem zapomněl nové brýle na pultu.
   Za pár dní se opravdu objevil.
   Splnil svůj slib.
   Celou půlhodinu přesvědčoval ježka, že si jeho ochota zaslouží být odměněna a že je zcela na místě, aby si ježek vzal víc než půjčil.
   Ježek trval důsledně na svém. Cokoliv navíc odmítl. Převzal od králíka obálku s penězi a přátelsky se rozešli.
   Teprve potom mu začalo vrtat hlavou, proč měl králík – když mu chtěl dát mnohem víc – v obálce odpočítáno právě oněch dvanáct padesát...

 

— Obsah —

 

Jeden z testů demokracie

 Slovo demokracie se skloňuje ve všech pádech, co jich zná gramatika. Za demokrata se prohlašuje kdejaký diktátor, farizej a prospěchář; všichni mají demokracie tak říkajíc plnou hubu. Tuhle situaci umožňuje dvojí:
   - kdekdo definuje a chápe demokracii kdejak, s tím, že průnik těchto odlišných pojetí se jenom s obtížemi specifikuje, a
   - i když se lokálně a parciálně k nějaké shodě o tom, co je to demokracie, dojde – bývá tahle shoda jenom ve slovech a praktická realizace dohodnutých zásad může připomínat jejich verbální podobu jenom velice mlhavě.
   Demokracie je hra o způsobu uplatňování moci – a měla by být zároveň hrou o odpovědnosti. Politik ucházející se o moc připomíná beránka hotovícího se k oběti za lidstvo. Stačí však, aby byl zvolen – často cestou anonymního prostředí politické partaje – a beránek shazuje ovčí rouno, aby ho vyměnil za arogantní vlčí kůži, které jde všechno proti srsti, po níž bezmocně stékají slova kritiky a zejména – která neustále zdokonaluje svou nepropustnost systémem žvanivých frází, drze a bezostyšně vyhlašovaných jako ospravedlnění třeba i skutků, jejichž neomalenost rozpozná kdokoliv.
   Politik se za to, co pokazil, neomlouvá, ať by byly důsledky jeho počínání sebekřiklavější a sebevíc zničující. Politik progresivně zapomíná; co bylo včera, je dnes promlčeno a připomínat mu to není známkou dobrého občanského vkusu. To všechno proto, že v den svého zvolení vyškrtává politik ze svého slovníku pojem odpovědnost. On byl povolán, aby rozhodoval. A lidé jsou tu od toho, aby nesli důsledky jeho rozhodnutí, jejichž případná nesmyslnost se utopí v anonymitě parlamentu. Je úplně jedno, co si volič myslí. Pravidla jsou nastavena tak, že parlament musí být zvolen, i kdyby se k urnám dostavili jenom nejbližší příbuzní volených kandidátů. Ostatně, volby do senátu, horní komory parlamentu, se tomuto truchlivému obrazu dost přiblížily.
   Jedním z praktických testů fungování demokracie je realita vztahu Občan kontra Ouřad. S mocí, ať už státní nebo regionální, je občan v interakci cestou úřadů. V běžném životě všedního dne běžného občana je prezident republiky méně důležitý než třeba magistrátní úředník, který ho může posílat od čerta k ďáblu, který neporadí, aby usnadnil byrokratickou kalvárii, kterého těší, že může týrat, znechucovat, buzerovat. Už hodně se toho nažvandalo a ještě nažvandá o žádoucích charakterových vlastnostech představitelů moci a manažerů výkonných pravomocí. Jenomže tohle jenom volně souvisí s každodenní realitou. Stačí vzít už samotný fakt nerovnosti občana před ouřadem, kdy občan musí... (do 8 dnů a vůbec), zatímco ouřad může... (z dobré vůle).
   V interakci s úřady všeho druhu se denně testuje, zdali je naše demokracie hodnou svého jména – anebo pouhou prázdnou skořápkou opentlenou mašlí nabubřelých frází.
   Naštěstí má občan pořád ještě jednu – dějinami osvědčenou – metodu obrany.
   Nadávat na poměry.
   Sice se tím nic nezlepší, ale – je to zatím ta nejlepší prevence před infarktem.

 

— Obsah —

 

Kniha

 Věc tak samozřejmá, že ji definovat snad ani nelze. Leda tím, že bude vzata do dlaně a pozdvižena: Ejhle...
   Všichni víme, co je to kniha. Morfologicky: kapitoly a odstavce, z hlediska členění obsahu; listy a stránky, řádky a litery, z hlediska rozsahu. Taky je tu formát, autorské archy, ilustrace, číslo mezinárodní klasifikace – a hřbet a vazba. Kniha je způsob jak zachytit a konzervovat myšlenky a příběhy, vzorce a pocity, zásady a naléhavé výzvy. A jistě mnoho jiného. Především však informaci. Elementem, atomem schopným informaci zachytit, je místo vyhrazené liteře. Jediné liteře. V závislosti na druhu písma, řekněme 2krát 1 mm, zabere tohle místo asi 2 mm2. Na standardní stránce rukopisu o 30 řádcích je takových míst asi 1800. V prostředně velké knížce o deseti autorských arších asi 360 000, tedy něco mezi čtvrt a půl milionem. Má-li být kniha vytištěna latinkou, dá se na každé takové místo zapsat právě jeden z řekněme 32 znaků, což mu zaručuje kapacitu log2 32 = 5 bitů informace. Pro naši knížku to představuje kolem 360 kilobytů informace (kdyby se bralo 5 bitů za jeden byte), což je podstatná část paměťové kapacity tři a půl palcové diskety, jednoho ze standardních nosičů informace.
   Lze tedy možnosti knihy, tohoto klasického paměťového media, srovnávat – alespoň v jisté dimenzi – s možnostmi počítače, dítěte druhé poloviny dvacátého století.
   Stránku standardního rukopisu lze popsat 321800 způsoby. Je to neuvěřitelně mnoho – číslo, kde za jedničkou následuje 2709 nul. Jednou z těchto možností je prázdná stránka, složená z 1800 mezer. Téměř všechny tyto stránky jsou úplně nesmyslné. Avšak v tom zbytku se dají nalézt všechny stránky, které kdy byly napsány a které kdy napsány budou.
   A taky tenhle docela skromný fejeton.

 

— Obsah —

 

Letmý pohled z druhého břehu

 Pro Informační Bulletin České statistické společnosti č. 2, roč. 8 (1997) připravil docent Jan Coufal, statistik a historik matematiky VŠE Praha (s odvoláním na Vesmír č. 6, 1995) text, který je možno interpretovat jako příspěvek k diskusi vedené na stránkách ŽUP o kritériích pro habilitační a profesorská řízení. Přebírám tak vlastně z třetí a možná i další ruky – nicméně soudím, že prvotřídní nápad i z dalších rukou přebraný zůstává pořád prvotřídním.

 

— Obsah —

 

Proč Bůh nikdy nezískal místo na univerzitě?

    - Měl jen jednu hlavní publikaci.
   - Byla v hebrejštině.
   - Byla bez odkazů.
   - Nebyla publikována v recenzovaném časopise.
   - Může být pravdou, že stvořil svět, ale co dělal do té doby?
   - Jeho ochota spolupracovat byla malá.
   - Vědecká komunita nebyla schopna opakovat jeho výsledky.
   - Nikdy nepožádal etickou komisi o povolení používat lidské subjekty.
   - Když experiment nevyšel, pokusil se to zakrýt utopením subjektů.
   - Když se subjekty nechovaly podle předpisu, vyřadil je ze vzorku.
   - Jeho semináře byly řídké, říkal studentům jenom: "Čtěte knihu."
   - Někteří říkají, že na seminářích učil jeho syn.
   - První dva studenty vyloučil z výuky.
   - Ačkoliv stanovil jenom deset požadavků, většina studentů propadla.
   - Jeho konzultace byly nepravidelné a měl je obyčejně na vrcholcích hor.

 

— Obsah —

 

Maminka říkala...

 I s takovými situacemi se učitel (nejenom univerzitní) občas setkává. Stačí dost dlouho na jedné škole vydržet, na stejném místě. A pak už jenom obecná demografická konstelace rozhodne, zdali se vám povede mít před sebou v posluchárně studentku, jejíž maminka tam také kdysi sedávala.
   Čtyřicet let je dost dlouho. A kombinace maminka – studentka je pravděpodobnější než její mužská verze, na fakultě s femininní převahou.
   Naposledy to bylo v jednom elektivním kurzu, kam studenti o vlastní vůli docházejí. Už ani nevím, o čem jsem právě mluvil. Zřejmě to souviselo s metodologií výzkumu. Zmínil jsem se o jednom dlouhodobém programu, který jsme před lety realizovali. S účastí studentů v roli pokusných osob. Ten příklad se mi hodil k demonstraci toho, oč obtížněji se dnes získávají data pro jistý typ výzkumu – ve srovnání s dobou někdejší. Dnes už se nedá zcela samozřejmě předpokládat účast dobrovolníků; ono to vlastně ani předtím tak úplně dobrovolné nebylo. Určitý nátlak mohl být způsobován i vědomím, že by nebylo taktické odmítat účast v pokusu, jehož organizátorem je profesor, který mě má v dohledné době zkoušet...
   Někde na tomto místě mého výkladu o rostoucí obtížnosti zajišťování dat se studentka, sedící uprostřed v první řadě sedadel posluchárny, zasmála. A protože mi sdělované téma jako nějak zvlášť zábavné nepřipadalo, zeptal jsem se. Proč?
   Trošku zrozpačitěla, ale ne moc. A pak mi to řekla; že se maminka, před lety také studentka stejného oboru na téže fakultě, tohoto výzkumu zúčastnila. A doma se o tom, samozřejmě mnohem později, zmínila.
   Nejde vlastně o záležitost nijak mimořádnou. Asi by se dala odhadnout pravděpodobnost, že k ní dojde. Kdyby se vzala v úvahu početnost našich studentů, podíl žen mezi nimi, demografická situace s ohledem na spádovou oblast fakulty. Případně některé další parametry v této souvislosti podstatné.
   To ovšem není tak důležité.
   Důležitější je, pro učitele, jehož slunce už příliš vysoko nad horizontem nestojí, že mu den nabídl příležitost uvědomit si přítomnost cyklů v onom monotónním, lineárním posunu akademických ročníků, cyklů definujících to, čemu nepříliš přesně říkáme generace.
   A možnost potkat se, alespoň na okamžik, sám se sebou.

 

— Obsah —

 

Měřím, měříš, měříme...

 Měření je jedním z doprovodných jevů civilizace. Od měr lokálních – městských a zemských – postupuje vývoj k mírám a metodám měření stále více univerzálním. Dokonce i taková bašta civilizačního konzervatizmu jako je britský měrný systém se zdá být krok za krokem prolamována ve prospěch mezinárodní měrové soustavy SI.
   Předmětem měření nejsou však jenom délky a šířky, neměří se jenom čas, hmotnost, hustota, intenzita hluku, parametry elektrického proudu a vůbec věci povahy hmotné a denně používané.
   Měříme také samotnou informaci – její množství, kapacitu a rychlost přenosu.
   Měříme však i záležitosti podstatně subtilnější, jako jsou názory, postoje a také inteligence, znalosti či schopnosti. A právě taková měření se od těch prvně zmíněných podstatně liší. Tím, že sledovaný koncept neměříme přímo, ale jen nepřímo.
   Inteligenci, schopnosti nebo znalosti nemůžeme kvantifikovat přímým přikládáním měřicího etalonu k tomu, co měříme. Nepřímé měření začíná úvahou: předpokládá existenci konceptu (jakým je třeba inteligence) a schopnost tohoto konceptu ovlivňovat určité projevy chování v závislosti na kvantitě tohoto konceptu. Takovým chováním může být řešení úloh, které subjektu, jehož inteligenci chceme změřit, předložíme. Toto chování je už přímému měření dostupné – na příklad na škále vhodně navrženého testového skóre. Poté, co jsme z této škály chování odečetli příslušnou kvantitu, je tu dána možnost usuzovat z ní na kvantitu konceptu, třeba právě oné inteligence.
   Měřicím nástrojem při zjišťování postoje probandů je obvykle dotazník. Navrhovat dotazník by nemělo být nesnadné – přesto však se dost často používá tento měřicí nástroj chybně.
   Jedním ze zdrojů chyb je nedodržení zásady jednoznačnosti a exhaustivnosti škály, na níž má proband v položce dotazníku odpovídat. Dost často je položka slepencem několika dílčích dimenzí, které by měly být základem samostatně formulovaných položek – na které proband obvykle odpovídá volbou na jednoduché škále ANO – NE.
   Při navrhování položky dotazníku by měl autor myslet na to, jak má vypadat výsledná statistika v souboru probandů – a neomezovat se na podobu jednoho izolovaného protokolu. Teprve tato shrnující statistika bude totiž podkladem pro interpretaci chování probandů.
   Měření je doprovodným znakem civilizace. Ovšem jen tehdy, je-li takové měření validní (měříme, co měřit máme), spolehlivé (opakovaná měření se se svými předchůdci v rozumné míře shodnou) a objektivní (pro výsledek měření je rozhodující, co bylo měřeno, a ne, kdo měřil).
— Obsah —

 

Může se stát..., ale nemusí

 Pustíme-li kámen z ochozu věže, padne na zem. To víme jistě. Dokonce můžeme poměrně přesně spočítat, jak dlouho pád kamene potrvá – podle zákona o volném pádu, případně Stokesova zákona uvažujícího hustotu prostředí a tvar padajícího předmětu. Z dosavadní zkušenosti se vyvozuje, že parametry pádu nezávisejí na tom, zda jsme kámen spustili z věže kostela nebo z věže světské povahy. Třeba dokonce ze střechy budovy někdejšího Krajského výboru KSČ.
   Ledacos tedy víme. Ne však všechno. Naše vědění nám například neumožňuje předpovědět, na kterou ze svých stran kámen dopadne. Kdybychom shazovali kostku, těleso geometricky pravidelné a z homogenního materiálu zhotovené, neuměli bychom předvídat, kolik ok ukáže po dopadu horní strana. Jak je možné, že některé dost komplikované okolnosti pádu předvídat dokážeme – zatímco jiné, vlastně docela jednoduché, neodhadneme?
   Jak je to vlastně s kvalitou našeho vědění?
   Že spuštěný kámen dopadne na zem, víme docela spolehlivě. Dobu trvání pádu umíme spočítat s přesností tím vyšší, čím jednoznačněji určíme okolnosti pádu, včetně parametrů prostředí, v němž se pád odehrává. O tom, na kterou stranu by měl kámen, případně kostka, dopadnout, však víme pramálo. Jak je to možné?
   Nemělo by smysl pochybovat o tom, že výsledek hodu kostkou (nebo třeba mincí, tah kuličky z osudí nebo karty z promíchaného balíčku) je určován okolnostmi stejně objektivně a determinovaně jako doba trvání pádu kamene z věže. Jde o to, že souvislost výsledku pádu (hodu, případně tahu) s těmito okolnostmi neznáme. Nejsme schopni vymyslit model, který by takovou souvislost vyjádřil. Okolností, které rozhodují o straně dopadnuvší kostky, je zřejmě podstatně víc než těch, které rozhodují o době trvání pádu.
   Lidské poznání si v takových případech vypomáhá tím, že vzdává možnost predikce výsledku v jednotlivém případě a soustřeďuje se na predikci výsledku v souboru opakovaných případů, opakovaných pokusů daného typu. A místo předpovědi jednotlivého výsledku se počítá či vlastně odhaduje pravděpodobnost výsledku v souboru opakování.
   Nástrojem poznání v podobných případech se stává statistika opírající se o koncept pravděpodobnosti. Jev, který se může stát či vyskytnout nemusí, charakterizuje naše vědění pravděpodobností, možností výskytu. A k jeho naplnění se ovšem vyžaduje, aby se kameny z věže spouštěly opakovaně.
   Člověk je tvor, který dokáže těžit i ze své neschopnosti. Podobně jako neschopnost rychle běhat nebo dokonce létat podnítila úsilí objevit kolo, motorový pohon, křídlo letadla a princip rakety, vedla neschopnost člověka vypočítat výsledek hodu kostkou či tahu z osudí k zavedení konceptu sázky v kontextu hry. Se všemi důsledky, hazard doprovázejícími.
   Na kterou stranu hozená kostka padne, nevíme. Zato však (alespoň někteří) víme, jak na této neznalosti vydělat.

 

— Obsah —

 

Náhoda ve službách člověčenství

 Ne, nebude řeč o šťastné náhodě, která někomu pomohla. Neutopit se, ačkoli led se prolomil. Anebo vyváznout s pouhými škrábanci, zatímco auto už žádný chirurg dohromady nedá. Tyto řádky budou věnovány náhodě jako takové. Náhodě, která nás doprovází na našich cestách, ať se nám to líbí nebo nelíbí. A navštěvuje nás, i když nejsme právě doma. Protože i zloděj se někdy rozhoduje podle nahodilých okolností, který byt nebo která chata se stanou nejvhodnějším objektem jeho zájmu.
   Náhoda bývá podceňována, zlehčována a někdy dokonce odmítána. Vylučována ze slušné společnosti. Jindy jsou k ní zraky upírány jako k jediné naději. To když se čeká od jednoho sázkového týdne k druhému, od losování k losování. Obojí je počínání pošetilé. Rozhodně je lépe dát si trochu práce a zkusit se s náhodou seznámit. S dobrým známým se totiž můžeme vždycky snáze dohodnout.
   Život je jen náhoda – zpívá se v jedné písničce. To je jistě poněkud nadsazené. Život není jenom náhoda. Život je docela hezký vynález, má ovšem svá rizika. To poznal člověk už dávno. Teprve mnohem později však pochopil, že je tu i určitá možnost o tahle rizika se rozdělit. Samozřejmě, ne tak, že svá rizika hodí na krk někomu jinému. Něco za něco. Aby to bylo spravedlivé, každý rok trošku... a v dohodě s jinými, sousedy i lidmi docela neznámými, dají se dohromady prostředky, které učiní následky náhodných rizik snesitelnými. Takhle nějak vznikala pojištění – nemocenské, havarijní i ta další. Jeden z momentů, kdy si člověk uvědomoval svou lidskou sounáležitost. Co bylo až dosud náhodnou katastrofou pro jedince, stalo se drobným pravidelným vydáním pro člena společenství.
   Aby mohl takový systém rizika na zálohu začít fungovat, bylo třeba nejdříve trochu počítat. Jak často se realizuje riziko – s těmi či jinými následky... a jak vysoký musí tedy být pravidelný vklad každého účastníka této hry. Včetně režijních nákladů pojišťovací organizace, samozřejmě. Náhodu pojistné události bylo třeba poznat, pochopit – a spočítat její chování soustavou vzorců a konstant.
   Vlastností náhody využíváme i v docela jiné oblasti lidské činnosti. Je ovšem smutné – a přitom nikterak výjimečné – že k podstatnému pokroku přitom přispěly požadavky válečné výroby. Jedná se o destrukční zkoušky předmětů masové produkce.
   Typickým výrobkem tohoto druhu jsou žárovky. Hlavním funkčním parametrem žárovky je její životnost, tj. doba, po kterou dokáže žárovka vydávat světlo požadované intenzity. Jenomže – když se takové měření na dané žárovce provede, nemáme už žárovku, ale jen skleněnou baňku nehodící se ani jako ozdoba na vánoční stromek. To je případ situace, kdy se měřením měřené ničí. (Ve válečné výrobě, o níž byla zmínka výše, se jednalo o kontrolu jakosti střeliva a dělostřeleckých nábojů). Kontroly jakosti se ovšem vzdát nemůžeme ani v situacích tohoto typu. Naopak, význam kontroly se vzrůstajícími nároky na jakost zahrnuje všechny druhy výrobků. Ukázalo se, že pomoci může náhoda. Když se trochu počítalo, vyšlo najevo, že stačí docela dobře proměřit vlastnosti vybraného vzorku z rozsáhlého souboru výrobků daného druhu, aby se dostal už poměrně výstižný obraz o celém souboru. Náklady na měření spolu s cenou toho, co se měřením zničilo, představují poplatek za získanou informaci. Což ukazuje, v této speciální situaci, že informace může být zbožím právě tak jako bezešvé punčochy, ovčí sýr nebo elektrická lokomotiva.
   Úplně stejně nám pomáhá náhoda zjišťovat postoje a názory v několikamilionové populaci voličů, kdy svá měření omezuje agentura pro výzkum veřejného mínění na pouhých několik málo tisíc probandů. Tady sice nejde o destrukční zkoušky, ale o to, jak se dovědět to, co je třeba znát, za přijatelně nízkou cenu.
   Přeskočme teď o pořádný kus jinam. A přitom tam, kde jsme vlastně pořád jako doma. Mám na mysli léky a hodnocení jejich účinku.
   S tím, jak nám přibývá let, začínáme pozorněji naslouchat řečem o tom, co pomáhá, když někde píchá a jinde tlačí, když se chce spát moc anebo vůbec ne... Však to znáte. Nemám v úmyslu fandit sousedské výpomoci v diagnóze a terapii. Vůbec ne. Nicméně, i při naprosto objektivním hodnocení bývá konstatován rozdílný účinek při opakované aplikaci daného léku. Jak se vlastně posuzuje, zdali je preparát účinný nebo ne? S použitím exaktních kontrolních metod... Možná se to bude zdát podivné, ale k takové kontrole dostává pozvánku náhoda. Vybranému souboru jedinců se podá lék a po nějaké době neutrální látka, tzv. placebo. Obojí má stejný tvar, jedny tablety jsou modré, druhé třeba zelené. Pro jistotu se pořadí aplikace u druhé poloviny jedinců obrátí: nejdříve placebo, potom lék. A srovnává se efekt. Je to jako v tom docela jednoduchém pokusu s házením mincí. Kdyby lék nepůsobil, měla by hlava (pacient chválí modré) i lev (pacient chválí zelené) stejnou šanci. Padání hlav i lvů řídí ovšem náhoda. A my víme, jak. Takže, padá-li hlava podstatně častěji než v polovině případů, svědčí to o účinnosti léku.
   A ještě jeden příklad.
   Málokdo dnes pochybuje o souvislosti mezi kouřením a výskytem plicní rakoviny. Dokonce ani kuřáci většinou nepochybují – utěšují se představou, že tato souvislost má trhliny, jimiž vykukuje náhoda: ne každý kuřák skončí rakovinou plic (jsou tu taky infarkty a dopravní nehody). A pak – rakovinou plic může onemocnět i ten, kdo si v trafice kupoval vždycky jenom noviny a pohlednice. Bylo zapotřebí provést nesmírně rozsáhlé statistické studie, roztřídit statisíce případů, registrovat v pamětích počítačů údaje o dlouhé řadě faktorů. Věk, pohlaví, životospráva, případné dědičné vlivy, ukazatele vnějšího prostředí... a taky intenzita kouření. Teprve v takových rozsáhlých souborech údajů se mohly prosadit statistické zákonitosti, jimiž se náhoda poslušně řídí. Data se proměnila v informaci, informace v poznání a vědění: kouřit se nemá.
   Jen tak mimochodem – když už mluvíme o vědění – napadlo vás někdy, že také do něho zasahuje náhoda? Že přeháním? No dobrá, ale... Snad jenom jednu otázku: Vy jste si nevytáhli nervózní zpocenou rukou své maturitní otázky z krabice – úplně stejně, jako se z osudí vytahují čísla Sportky?

 

— Obsah —

 

O číslech a lidech

 Ve vztahu k číslům přetrvává v člověku mnohé z představ majících svůj původ v hluboké minulosti. A to přesto, že vedle něho blikají signální světla operační jednotky počítače a s kapesní kalkulačkou si po večerech hraje jeho sedmiletá dcera.
   Stručně lze říci, že zatímco fantazie starověkého či středověkého člověka byla představou čísla rozvíjena, je fantazie člověka současného touto představou spíše kontrolována a přidržována v patřičných mezích.
   Naše úvahy se týkají postavení čísla v oblasti subjektivní lidské psychiky. Je tedy přirozené, budeme-li je opírat o příklady situací, v nichž se může toto postavení projevovat v čisté podobě: o lidovou pohádku (jejíž původ ze starověku či středověku odvozujeme; viz Karel Čapek, K teorii pohádky, Marsyas, Praha 1941) a o sázení do číselné loterie (což je situace, v níž masově demonstruje svůj poměr k číslu člověk současnosti). Hodláme ukázat, že svůj vztah k číslu projevuje i člověk vědy, v oblasti měření kvantitativních jevů.
   Současnému člověku přistupujícímu k číselné analýze pohádek se zdá být přirozené předpokládat, že počet pohádkových příběhů, v nichž vystupují rozsáhlejší množiny jednajících osob, by měl být nižší ve srovnání s frekvencí výskytu pohádek s množinami méně rozsáhlými. Prostě, podle zásady, že jednoduššího bývá víc než komplikovanějšího.
   Ale už letmý pohled na zjištěná fakta ukazuje, že tomu ani zdaleka tak není.
   Fantazie starověkého či středověkého tvůrce a vypravěče pohádkových příběhů dávala z jakýchsi důvodů přednost číslu "3" před číslem "2". Kladný vztah k číslu "3" a jeho preference se projevují v případě pohádkových množin, jejichž prvky jsou lidé i věci. Snad neexistuje pohádka, v níž bychom se setkávali s homogenní skupinou čtyř, pěti nebo šesti jednajících osob nebo věcí. Ale hned k dalšímu číslu "7" se zdál být vypravěč pohádek přímo přitahován. Početnější skupiny se vyskytují v pohádkách podstatně řidčeji. Čísla " 8" a "9" mají frekvenci výskytu zcela zanedbatelnou, stejně jako – dnes pro nás nepochopitelně – číslo "10". Ani s číslem "11" se v pohádkových příbězích téměř nesetkáme. Posledním poměrně často se vyskytujícím pohádkovým číslem je "12".
   Podstatně jiný obraz poskytuje způsob, jakým provádí svou preferenci na množině přirozených čísel člověk současný.
   Především je to způsob komplikovanější. Jiný vztah k číslu má totiž člověk jako profesionál, provádějící měření (a to jsme téměř všichni), kdy je poměr člověka k číslu součástí jeho pracovních návyků a pravidel (a kdy se projevuje skutečnost, že nám čísla už zevšedněla), a jinak se projevuje vztah člověka k číslu ve sféře soukromé a subjektivní (kdy se daleko aktivněji projeví rezidua minulosti).
   Důkazy podobného rozpolcení se nám u lidí dřívějších generací nepodařilo najít.
   Svou analýzu prvé situace založíme na diskusi problému, který bychom mohli označit jako zaokrouhlování při měření či subjektivní volba detailu měření, zatímco vhodným modelem druhé situace může být volba čísel při sázení do loterie.
   Dosti často se stává, že číslice v jednotkách nejnižšího řádu se nevyskytují v souboru provedených měření rovnoměrně, jak by bylo možno předpokládat na základě jednoduché úvahy o podstatě měření. Statisticky zjistíme, že měřící člověk jisté polohy měřidla preferuje. Totiž ty, které odpovídají "přesně" jednotce vyššího řádu nebo polovině tohoto řádu. V terminologii koncových cifer to znamená, že měřící subjekt preferuje údaje, končící cifrou "0" nebo "5".
   Zcela jinak – podle našeho názoru – projeví člověk svůj vztah k číslu, bude-li dán volný průchod subjektivním mechanismům preference.
   Statistické rozbory rozsáhlých shrnujících údajů ukazují, že při sázení do číselné loterie jsou prokazatelně méně často volena právě ta čísla, kterým při měření člověk naopak dává přednost. Sázející ví, že jeho úspěch či neúspěch v takové hře je určován působením náhody, což je jev stejně záhadný pro člověka současnosti jako pro naše předky. Vypadá to tak, jako by se sázející snažil respektovat přítomnost a moc náhody negací právě toho procesu, který aplikuje při měření. Nesází na čísla 10, 20, 30, 40,..., 5, 15, 25, 35,..., ale naopak na ostatní čísla 1, 2, 3, 4, 6, 7, 8, 9 atd. Přestože ví, že při sázení jsou všechna čísla co do možnosti výhry rovnocenná (za předpokladu, že pořadatelé loterie neuzavřeli s Náhodou soukromou dohodu).
   Jako by tím v zájmu své touhy vyhrát byl člověk ochoten obětovat silám náhody to nejcennější, co v průběhu své fylogeneze získal, totiž poznání. V tomto případě mimo jiné i poznání, že nejlépe je nesázet vůbec.

 

— Obsah —

 

O hodnotě nuly

 Byla jednou jedna jednička. Taková docela obyčejná, normální jednička, jak už jedničky bývají. Slušně vychovaná, věděla, kde je její místo; uznávala, že má jenom poloviční hodnotu než dvojka, trojku vždy zdvořile zdravila a při setkání s devítkou se dokonce hluboce ukláněla.
   Když vyrostla, našlo se pro ni místo na stokorunové bankovce. Postavení to bylo výborné a jednička je dostala mimo jiné právě pro svou zdvořilost a dobré vychování. Spolu s ní, jak se dalo čekat, dostaly na stokoruně místo také dvě nuly.
   Jednička byla vzdělané a tak – samozřejmě – věděla, že nuly jsou míň než ona. Korektně, nicméně poněkud rezervovaně se s nulami seznámila, protože si uvědomovala, že má teď vedoucí postavení a jejím úkolem je stát před nulami. Přesto měla vůči nulám určitý respekt: jednak proto, že nuly byly dvě a ona sama jediná a navíc, od útlého dětství jí vštěpovali do hlavy, že nuly jsou bytosti tak trochu záhadné. Všeobecně se vědělo, že dvě jedničky mají stejnou hodnotu jako jediná dvojka a že trojka váží tolik co tři jedničky; ale o nulách se nic přesnějšího v tomto ohledu nevědělo a dokonce se proslýchalo, že mají mezi svými předky jakési záhadné nekonečno a že se někdy dokáží chovat v jistých situacích podivně...
   Postupem doby chodila jednička z ruky do ruky. Brzy si všimla, že si ji lidé prohlížejí se zalíbením. Neušlo jí, že jsou smutní, když se s ní mají rozloučit a naopak se jim pokaždé oči rozzáří, kdykoliv se k nim dostane. A tak jí poznenáhlu začalo přibývat sebevědomí.
   Jak přemýšlela o svém osudu, napadlo ji, že by si jí lidé mohli vážit ještě víc, kdyby se zbavila společnosti nul. Už nějakou dobu jí vadilo, že se nuly tváří pořád úplně netečně. Bylo jim zřejmě zcela lhostejné, co si lidé myslí. Na ničem jim nezáleželo, o nic neusilovaly, nekladly si žádný vyšší cíl. Vedle optimisticky a vždy vesele vyhlížející jedničky vypadaly nuly úplně ošuntěle a pomačkaně.
   A tak se jednička definitivně rozhodla. Tvrdě a nesmlouvavě se jala dávat nulám na srozuměnou, že by měly buď radikálně změnit své chování anebo by měly odejít. A protože byla jednička ve svém jednání důsledná, sebraly se jednou v noci obě nuly a potichu se vytratily.
   Tenkrát byla právě stokoruna v kapse jednoho člověka, který byl jedničce zvlášť sympatický; pořád si vesele zpíval až se lidé kolem něho otáčeli a také se smáli. Seděl u stolu ve velké místnosti, kde bylo podobných stolů několik řad vedle sebe. Kolem něho neustále pobíhali dva pánové v černých šatech s bílými košilemi a motýlky kolem krku a hráli s ním takovou hru: kdykoliv on jim podal prázdnou sklenici, podali mu oni výměnou za ni sklenici plnou.
   A jednička se už nemohla dočkat, jak se ten veselý pán ještě víc rozveselí, až uvidí místo dvou zamračených nul jenom ji samotnou. Pohodlně se protáhla a čekala...
   Pak si už černí pánové zřejmě nechtěli dál hrát. Jeden z nich přišel ke stolu bez sklenic a chvíli si s jejím pánem povídal. Vlastně to byl takový trochu zvláštní rozhovor, povídal spíš jenom ten černý pán a její pán se ještě čehosi dožadoval. Ale nakonec i jeho přešla chuť dál si hrát, mávl rukou a černý pán mu pomohl vstát. Konečně se dočkala... Její pán sáhl do kapsy a vytáhl ji pomalu na světlo ven. Jak byla nedočkavá, odpustila mu, že ji přitom trochu pomačkal...
   Jaké však bylo její překvapení, když se podívala svému pánovi do očí! Ten se vůbec neusmíval. jenom na ni jaksi podivně mžoural. A pořád si protíral jednou rukou oči...
   Pak ji vzal do ruky ten pán v černém, dlouze si hvízdl, zavolal další černé pány a nakonec je všechny odvezli nějací jiní pánové v autu.
   Jednička cítila, že se děje něco mimořádného. Už to jí bylo nápadné, že šaty těch pánů, kteří je v autu odváželi, měly tu samou zelenou barvu jako stokoruna, na kterou patřila ona. Jenom její pán se choval docela jinak než si ona představovala.
   Když dojeli, začali si pánové zase povídat. Vlastně, povídali si jenom ti černí a zelení pánové. Její pán většinou pouze bědoval a pořád s hlavou v dlaních cosi říkal o své ženě a o výprasku.
   A jedničce pomalu docházelo, že ty nuly snad přece jenom vyhánět neměla, protože nakonec přišla nějaká paní, odevzdala po jistém zdráhání černým a zeleným pánům docela obyčejnou stokorunu se dvěma ušmudlanými nulami a oni jí za to vydali jejího pána. Nezdálo se však, že by paní považovala tuto výměnu za zvlášť pro ni výhodnou.
   Jednička zůstala ležet na stole a páni v zeleném se na ni dívali tak zachmuřeně a opovržlivě, že jí z toho šel mráz po zádech.
   "Tak mizerně padělanou stovku jsem ještě neviděl," prohodil konečně jeden z nich, popadl ji a na kousky roztrhanou hodil do koše.
   A jedničce začínalo svítat, že měla raději popřát místo i těm, kteří stáli až za ní, protože o ně se její postavení opíralo...

 

— Obsah —

 

Ona

 Kniha je objekt povahy neživotné, rodu v různých gramatikách různého. V češtině femininum.
   Gramatika není ovšem všechno. Nazírána z dalších hledisek jeví kniha zřetelně převahu živlu ženského.
   Je objevována a dychtivě očekávána. Zklamaně odkládána nebo naopak s nadšením přijímána, aby pak v čase podlehla zevšednění. V době jejího mládí a novosti sahají po ní mnozí kvůli líbivému lesklému zevnějšku, v dobách stáří, žloutnutí listů a zlomeného hřbetu dokáže upoutat pozornost jenom silou myšlenky a jiskrou nápadu.
   Když se jako nová objeví, ledaco se o ní povídá. V takovém případě jde pak z ruky do ruky a bouřlivý, často nezřízený a neuspořádaný život zanechává na ní své stopy.
   Kniha, která si dokáže udržet svou pověst, nemá nouzi o ctitele a zájemce. Není žádnou zvláštností, že jako taková tráví většinu svého času ne v knihovně, ale v posteli. A nestyďme se to říci – každou chvíli v nějaké jiné a někým jiným. Není proto divu, že se pak po opadnutí zájmu ocitá v regále někoho úplně jiného než byl ten, kdo o ni jako první projevil zájem...
   Ano, i s knihou je to tak. Vlastní může být sladké, ale – cizí je sladší. Konec konců, změna je přece život. Alespoň se to tak říká.
   Že nás už nikdo nezmění? To přece... Jo takhle! Heleď, koukej mi vrátit zítra tu detektivku, kterou sis před půl rokem na dva dny vypůjčil!

 

— Obsah —

 

O vnímání rizik

 Nemám teď na mysli schopnost, která bývá označována jako šestý smysl. Schopnost vnímat blížící se nebezpečí ještě předtím než se toto přihlásí nějakými fyzickými projevy a příznaky, jako třeba zemětřesení, uragán a výbuch sopky. To, o čem uvažuji, je způsob, jakým člověk vnímá informaci o existujícím riziku. Vypočítanou, odhadnutou, kvantifikovanou. Neuvažuji o schopnostech rizika předvídat, ale o tom, co to s člověkem udělá, dozví-li se, že mu tak a tak vysoké riziko výskytu něčeho hrozí.
   Jako první poznatek o tomto způsobu vnímání rizika bych chtěl zmínit jeho slabou závislost na objektivní velikosti vnímaného rizika. Intenzita vnímání rizika zřejmě závisí na kontextu, ve kterém je riziko percipováno. Jsou-li v prostředí našeho bytí přítomna rizika mnohá, třeba i velká, působí něco jako interakce, která jejich působení tlumí, oslabuje. Důvod je zřejmě na straně vnímajícího subjektu: asi nejsme uzpůsobeni vnímat rizika nad jistý práh. Je-li riziko veliké anebo ještě o trochu větší – už asi stěží rozeznáme.
   Tahle nelineární charakteristika vnímání je zřejmě humánním (anebo vůbec biologickým) subjektům vlastní. V jistých kontextech to odpovídá zákonu Webera a Fechnera – podle něhož intenzita vnímání není úměrná intenzitě podnětu (v tomto případě objektivní velikosti rizika); spíše je úměrná logaritmu intenzity podnětu.
   Způsob vnímání rizika je ovlivňován nejenom jeho objektivní velikostí; vnímání závisí dost podstatně také na tom, jak často bývá vnímající subjekt faktu existence rizika exponován. Při opakované expozici riziku anebo informaci o existenci rizika dochází u vnímajícího subjektu k inhibici, útlumu: objektivně stejně silný podnět dnes působí slaběji než působil podnět, jemuž byl subjekt exponován včera, předtím, dříve, kdysi. Přísloví mluví o návyku na šibenici; tlumeno je však také opakované vnímání hrozby šibenicí – jako třeba v případě výchovného varování subjektu, že pro šibenici zraje. Řekl bych, že tento mechanismus způsobuje, proč je opakování hrozeb výchovně stále méně účinné.
   Útlum, postupně se snižující intenzita vnímání rizika, má, samozřejmě, své negativní důsledky. Podstatné při tom je, že zatímco pravděpodobnost realizace rizika, tj. možnost naplnění hrozby, je úměrná objektivní velikosti rizika, připravenost ohroženého subjektu této hrozbě čelit odpovídá jeho subjektivnímu, postupně se snižujícímu vnímání.
   To je zřejmě hlavní důvod, proč nás rizika tak často zastihují nepřipravené – ačkoli vlastně docela dobře víme.

 

— Obsah —

 

Počítač obouvající

 Už jsme si – v souvislosti s tím, co všechno se dá pomocí počítače udělat, v čem může pomoci, jakou funkci zastane, co za nás udělá a jakou novou práci nám přidělá – zvykli na ledacos. Název počítač je vlastně dnes už historicky překonaný. Počítáním tráví počítač jenom zlomek své pracovní doby. Daleko víc času věnuje činnostem jako je třídění, vyhledávání a pořádání dat, slučování a rozdělování souborů a zejména inteligentní psaní textů nejrůznějšího druhu.
   Je pravda, že v historických základech všech těchto tak různorodých činností je zazděn duch oněch matematických úloh, pro jejichž řešení byly první počítače postaveny – a předtím, samozřejmě, vymyšleny. I v tomto smyslu lze považovat matematiku za podnět, inspiraci a někdejší bázi zatím poslední – třetí – informační revoluce. (Z tohoto pohledu připomíná boj maturantů proti zařazení matematiky do seznamu maturitních předmětů tak trochu úsilí o bojkot slova kolo v motoristickém slovníku).
   Zvykáme si tedy na to, že s počítačem se můžeme setkat kdekoli. Než usedneme do vlaku, vydá nám jízdenku, s případnou rezervací předem, na základě informace jím vydávané jsme (nebo nejsme) přijati na vysokou školu, elektronická pošta urychlila komunikaci téměř na doraz (k nulovému zdržení), prostřednictvím počítače se čte, nakupuje, sjednávají se obchody – a pomocí počítače se podvádí a krade. Těmito posledními činnostmi dokázal počítač svou opravdovou univerzalitu, přizpůsobivost a téměř lidskou použitelnost. Teď už snad jenom zbývá, aby taky převzal za své počínání odpovědnost – a nechal se případně zavřít.
   Patřím k počítačovým uživatelům skromným a standardním, jakých je nás asi nejvíc. Počítač není pro mě ani přítel ani společník, spíše spolupracovník. Spolehlivý, i když občas náročný. Kdykoli jsem mu za něco vyspílal, vždycky se později ukázalo, že šlo o chybu z mé strany. Obvykle takovou, že jsem mu neřekl (v naší klávesové debatě) dost přesně a jednoznačně, oč mi jde a co vlastně chci.
   Můj respekt vůči počítači nedávno opět trochu stoupl.
   Mám mezi svými kamarády specialistu na nezávadné obouvání. Žádného ševce – docenta a inženýra, který toho ví o botách tolik, že to létá přednášet i do Ameriky. Já jsem posledních deset let diabetik – a pro ty je dobré obouvání zdravotně povinné. A tak mi můj přítel nabídl, že mě, anebo spíše mé nohy, zařadí do experimentu, v jehož programu se zkouší nový typ bot pro diabetiky.
   Nebyl důvod nesouhlasit.
   A protože můj přítel, o botách vědoucí všechno, toho ví taky hodně o počítačích, požádal mě, abych mu otisk své nohy (odborně se tomu říká plantogram) poslal elektronickou poštou jako soubor. Takže jsem s hlasitým hekáním (protože ohýbání není má oblíbená sportovní disciplína) svou vlastní, snad pravou, nohu obkreslil, plantogram nechal převést na scan, vzal disketu a soubor odeslal.
   Ještě před několika málo lety by vyprávění o téhle záležitosti patřilo do říše fiction, tj. vymyšleností. Dnes je to realita.
   Za pár týdnů přišla počítačem zpráva, že boty jsou hotové (mou nohu zhotovitel nikdy neviděl) a na cestě ke mně. Kurýrní poštou, přes známé známých.
   A právě v této fázi se informační revoluce zadrhla. Narazila na lidský faktor a polidštila se. Ony boty, řádně byvše odevzdány na vrátnici příslušné instituce, skončily na dně skříně, kam se odkládají krámy, čas jejichž vyhození ještě nenastal. Aby tam ležely, nedotčeny urgencemi a naléhavými dotazy adresáta.
   Teprve čas, v tomto případě asi dvouměsíční, zase všechno napravil. Náhodné otevření skříně vrhlo světlo na krabici a pak i na její obsah – a kruh se uzavřel.
   Život tak opět prokázal, že umí – ve své neomezené vynalézavosti – kombinovat nejmodernější informační principy s těmi nejprimitivnějšími lidskými činnostmi jako jsou nedbalost, zapomínání a šlendrián.
   Finis coronat opus.
   Ty boty, které nohy pro ně určené předtím nikdy neviděly, padnou jako ulité. A chodí téměř samy – jako důkaz, že s pomocí počítače se mohou lidé nejenom úspěšně seznamovat a namlouvat, ale také spolehlivě obouvat.

 

— Obsah —

 

Potřeba randomizace a nevhodnost klobouku

 Přišel za mnou student. Tak, jak někteří zvídavější studenti přicházejí, mimo povinný program, ze zájmu o věc. Protože jsem statistik, šlo, přirozeně, o věc statistiky. V ruce separát, na jazyku otázky.
   Jak uspořádat...? Kolik měření udělat...? A podobně.
   V té věci šlo o způsob zorganizování pacientů s jistou indikací do skupin, na každou z nichž se měla aplikovat jedna z terapií, jejichž účinnost byla předmětem srovnání. U každého pacienta mělo být změřeno několik ukazatelů, především ty, které by byly schopny vyjádřit účinek terapie. V těchto ukazatelích měly být skupiny porovnány, aby se dala vyhodnotit účinnost té které léčby.
   Řekl jsem to slovo. Randomizace. Znáhodnění. Má-li být účinnost různých typů terapie porovnána, musí být pacienti zařazeni do skupin náhodně – čímž se dá kontrolovat (tj. řídit) vyváženost srovnávaných skupin ve všech dalších ohledech, které by případně mohly výsledky terapie také ovlivnit. Je běžné uvažovat věk pacientů, jejich pohlaví, závažnost onemocnění. Abych svou odpověď učinil co nejnázornější a co nejvíce konkrétní, uvedl jsem jeden z možných návrhů takové znáhodňovací procedury. "Vezmete klobouk," povídám, "do něho vložíte lístky se jmény pacientů – a pak už stačí jenom losovat a zařazovat do skupin."
   Nastalo ticho.
   "Já nevím, pane profesore," povídá po chvíli rozpačitě student, o němž já vím, že patří mezi ty, kterým nechybí smysl pro humor, "ale... myslíte, že tahání jmen z klobouků je metoda dostatečně důstojná pro rozhodování tak závažná jako je interní terapie nebo dokonce chirurgický zákrok?"
   Zamyslil jsem se.
   A pomalu mi, díky této epizodě, začalo vrtat hlavou, jak často asi bývá při psaní vědeckého článku použito slovo znáhodnění (třeba i v jeho nadpisu) jenom ve funkci ozdobné, bez toho, že by se nějaké znáhodnění doopravdy konalo. Prostě proto, že redakce právě těch nejprestižnějších mezinárodních časopisů zcela samozřejmě randomizaci v komparativních, kontrolovaných studiích vyžadují.
   Odpoledne se chýlilo ke konci a já začal přerovnávat věci z desky psacího stolu do jeho zásuvky. Přitom mi padl zrak do jejího rohu, ve kterém pietně schovávám pár drobností jako památku na svého někdejšího vedoucího katedry, po kterém jsem před 30 lety tenhle stůl zdědil.
   V tom rohu leželo mimo jiné osm hliníkových válečků ve tvaru mincí, označených čísly 1 až 8. Těch, které používal k náhodnému zařazování laboratorních potkanů do skupin ve svých ozařovacích pokusech. Před asi 50 roky tak s jejich pomocí ověřoval svou zkušenost předtím získanou v anglickém lékařském výzkumu konaném za války.
   Jenom ten klobouk u toho chyběl.
   Už se nikdy nedozvím, zdali profesora Bruno Schobera, mého někdejšího šéfa, začátkem 90. let v daleké Kanadě napadlo, že randomizace by bývala jedinou spravedlivou ze všech uvažovaných realizačních metod kuponové privatizace. Protože bez Náhody spravedlnost, jak zkušenost ukazuje, v rukou politiků vždycky přichází zkrátka.

 

— Obsah —

 

Pozvali mě...

 Tak mě pozvali k Šemíkovi. Pod pražský Vyšehrad, kde se ve Vratislavově ulici nachází stejnojmenná hospoda. Organizátorem pozvání byl jeden z kolegů – fyziků a matematiků – kteří prošli matfyzem na Karlově univerzitě v pětiletí 1954-1959. Pro některé z pozvaných to bývala v dobách před 40 až 45 lety studentská hospoda; našimi kolejemi byly totiž po několik let dřevěné baráky v ulici Na Slupi, které tam zbyly po vojácích Wehrmachtu.
   Mezi 24 až 64 lety života transformuje čas podobu člověka do té míry, že – pokud z jeho evidence vypadla podstatná část mezidobí – se některým kolegům raději představí. Je zajímavé, jak nerovnoměrná je ta transformace: ubudou vlasy, případně zuby, zato přibude na hmotnosti a na vráskách. Zbylé vlasy zbělají, stejně jako přibyvší vousy. Co času vzdoruje a co přežívá, jsou gesta, mimika, způsob artikulace a chůze. V nich přetrvává svéráz, právě ony jsou poměrně spolehlivými identifikačními znaky.
   Ta identifikace, rozpoznávání a vybavování potřebuje čas. Za hodinu či dvě se připomenou další detaily, kterým holografický princip paměti umožní vybavovat si další a další. Často se obtížně rozpomínáš na jména; spíše na přezdívky, na nicknames.
   Hospoda U Šemíka má (pro mne) dvojí osobitost.
   První spočívá v tom, že celá jedna stěna je tvořena knihami. Už jsem viděl lecjakou výzdobu hospod – třeba lahvemi vína, dny sudů, parožím nejrůznějších kopytníků a obrazy všeho druhu; dekoraci z knížek jsem ještě neviděl. Jak jsem náhodným výběrem zjistil, majitelé hospody zřejmě vykoupili pár regálů nejbližšího antikvariátu; první titul, který mi padl do ruky, byly Dějiny KSČ.
   Druhá osobitost hospody byla k přečtení na jídelním lístku. Jedním z nabízených předkrmů byly grundle – a ty, jak jsem si vybavil, se smažily (a předtím lovily) právě v přilehlé části Prahy, v Podskalí, na Vytoni. Drobounké rybičky, smažené a konzumované vcelku. Jistě, je to maličkost. Když se však vydáte, abyste si zavzpomínali na to, co bývalo, stáváte se jaksi citlivějšími vůči historii vůbec, nejen na tu její část, kvůli které jste se sešli.
   Čas, který navěje skupinu mladých lidí (dívky bývaly za mého mládí při studiu matematiky a fyziky spíše výjimkou), aby tak odborně homogenizoval, začne hned poté, sotva zaschne inkoust na čerstvých diplomech, tuto navátou skupinu rozhánět – do různých oblastí aplikace a zaměstnání, ale také geograficky, po světě nejen tuzemském. Nepochybně jsou tu důvody objektivní; přesto se však dá poznat, jak nejrůznější osobnostní, povahové rysy životní volby ovlivnily a heterogenizovaly je.
   Nostalgii vzpomínání šedesátníků podtrhuje statistika těch, kteří se nedostavili bez omluvy – protože se už omluvit nemohli. I tohle účastníkovi setkání připomíná, že možná už příště... i moje židle zůstane osiřelá.

 

— Obsah —

 

Pravdivé a účelné

 Říká se, že pravdy se má člověk držet – už proto, že je to praktické (protože složitě konstruovat lež je vlastně namáhavé nejenom pro paměť). Poznat pravdu o světě nebo některé jeho části může být zdrojem užitku. Příkladem mohou být přírodní zákony, jejichž pravdivost garantuje užitečnost technických objevů a tedy i technický pokrok.
   Na rozdíl od zákonů přírodních, pro něž je pravdivost a verifikace otázkou klíčovou, v případě zákonů, kterými sami lidé společnost a mezilidské vztahy spoutávají, není rozhodujícím kritériem pravdivost, ale účelnost. Právní řád není vyjádřením pravdy o chování lidí; je normativem, který se pokouší chování lidí regulovat. Tato regulace by měla být účelná; taková, aby společenství lidí, tento právní řád respektující, fungovalo a prospívalo.
   Dělicí čára vytyčená kritérii pravdivosti a účelnosti není totožná s čarou oddělující přírodní vědy od věd společenských. Také společenskovědní zkoumání hledá pravdu o tom, jak se věci mají. Jak se lidé chovají za těch či oněch okolností, jak myslí a jak uvažují. Také zde jde o problém poznání a pravdivost či falešnost našeho vědění je aktuální právě tak jako při studiu fyzikálních zákonitostí.
   Kritérium instalace právního systému je záležitostí účelu, účelnosti, dobrého fungování. Kritériem poznání, jak se lidé v rámci daného právního systému chovají, je pravdivost tohoto poznání. Takové poznání je dobýváno z empirických pozorování a naměřených dat (třeba pomocí sociologického dotazníku nebo vytěžováním soudních záznamů) stejnými metodami, jakých používá přírodovědec nebo experimentální psycholog. Včetně logiky statistické indukce.
   Je tomu pár měsíců, co jsem se měl vyjádřit k vědecké úrovni jistého habilitačního spisu. Vlastně to byla právě tato situace, co mě přimělo sáhnout po tužce a začít psát tyto řádky. V tom spisu sice byla část zabývající se poznáním – totiž sledování postojů a názorů vybrané skupiny respondentů vůči jistým jevům podstatným v daném kontextu. Daleko rozsáhlejší část práce, kterou jsem měl posoudit, se však zabývala projekty a návrhy uspořádání v kontextu jistého systému. Tady nešlo o to, zdali je návrh pravdivý – šlo o jeho účelnost.
   Je to podobné jako ve vztahu mezi objevem a vynálezem. Objevit zákon znamená rozpoznat pravdu o kusu světa, vynalézt znamená navrhnout zařízení schopné účelně sloužit.
   Ovšem, konstrukce tohoto zařízení musela respektovat pravdu o světě – jinak by sotva bylo schopno svému účelu sloužit.

 

— Obsah —

 

Prodaná nevěsta a Riemannův integrál

 Se zadostiučiněním konstatuji, že předložené téma a jeho základní otázka jsou mi blízké. Vzpomínám si, že už jako gymnazista jsem se před půlstoletím styděl, když jsem měl hodině hudební výchovy přiznat, že jsem dosud neshlédl ani nevyslechl naši národní operu – při čemž jsem nikdy nezažil podobný pocit v souvislosti s něčím matematickým, přírodovědným nebo technickým. Přemýšlel jsem o tomto fenoménu i později, zaujat úvahami Dr. Miroslava Holuba a diskusí o dvou kulturách. Moje úvahy se pak zkoncentrovaly do otázky, proč je povědomí o existenci všeobecně uznávaného kulturního artefaktu vnímáno jako "společensky závaznější" nežli povědomí o existenci třeba principu integrálu, který razantním způsobem ovlivňuje lidskou civilizaci, od stavby mostu po provoz kosmických družic.
   V nynější době lze ovšem pozorovat v diskutované záležitosti i jistý posun postoje – totiž v dimenzi počítačové kultury. Řekl bych, že tady dochází k inverzi: lidé dnes začínají pociťovat jako svůj civilizační nedostatek to, že jim chybějí hlubší znalosti výpočetní techniky. A počítač je fenomén spíše technický než kulturní.
   Osobně si myslím, že žádný problém dvou kultur nevzniká tam, kde si uvědomujeme, že ve vědě a technice, stejně jako v umění nevzniká nic nového bez invence či nápadu. To je společný jmenovatel každého intelektuálního lidského výkonu a příspěvku k lidské kultuře či civilizaci.

 

— Obsah —

 

Studium současnosti a současnost studenta

 Učení je fenomén vlastní nejen lidskému rodu. Biologové a psychologové prokázali, že schopnost přetvořit informaci ve zkušenost není výsadou obratlovců; také příslušníci řady nižších biologických druhů dokáží měnit své aktuální chování v závislosti na okolnostech, s nimiž se předtím setkali.
   Biologický druh, a tedy také Homo sapiens sapiens, nese svou identitu v genetickém vzorci chromozomů; to je paměť, otiskující pečeť rodičovské generace do generace dceřinné. Důsledně zachovává genofond celku, aniž by omezovala plastičnost tvorby vlastností jedince prostřednictvím mechanismů kombinace.
   Genofond druhu se podobá obrovské knihovně; každá lidská generace z ní čerpá, udržuje ji a předává. Donedávna neuvědoměle, dnes se krok za krokem pokoušíme sestavit její katalog.
   Člověk se rodí, determinován geneticky. Pak ovšem, den za dnem a rok za rokem učí se (vybaven k učení genetickými předpoklady) být člověkem mezi lidmi. A v tom, čím je, má stále větší podíl to, čím být se naučil. Jsme to, co umíme.
   Získanou zkušenost nelze předávat z generace na generaci biologickým mechanismem. Čemu se jedinec naučil, s jeho smrtí se ztrácí a zaniká. Člověk je ovšem jediný biologický druh, který dokázal tuto osudovou biologickou determinovanost překročit. Člověk je smrtelný; vědění, které převzal a shromáždil, umí však zachovat a předat těm, kteří přicházejí po něm. Člověku se tak podařilo to, co žádnému jinému biologickému druhu: upřít zániku jeho právo na část své bytosti. Tohle je zároveň nejmocnější pouto, vážící člověka k lidstvu.
   Základním krokem k tomu byla schopnost řeči. Slova jako nástroj druhé signální soustavy mají širší zorné pole než třeba zrak. Dalším krokem byl vynález písma. Proto si lidská historie obouvá sedmimílové boty právě v posledních 8 – 10 tisíciletích. Potom už zákonitě musela nastat doba, kdy dostal mechanismus předávání vědění a zkušeností podobu instituce. Školy, učitelé a žáci. Přes všechna zastavení, kroky váhání a kroky zpátky se s rostoucí produktivitou práce stále rozšiřuje prostor, v němž se předává z generace na generaci vědění jako se kdysi z otce na syna předávala tajemství léčivých mastí nebo rodový štít.
   Tento proces má mnohé znaky zápasu. Bojujeme v něm sami se sebou, se svou vlastní pohodlností, která jen nerada bere na vědomí změny, žádající si novou práci, nápady, řešení. To, čemu říkáme racionalizace výchovně vzdělávacího procesu, je řešení starého problému novými prostředky. Informační exploze, záplava poznatků, vědecký a technický pokrok jsou výzvy, na které musí školství najít racionální odpověď. Podle názoru neurofyziologů se lidský mozek za posledních deset tisíc let změnil jen nepatrně. Vědění lidstva mezitím pokročilo od babylonské věže a egyptských pyramid k meziplanetárním letům. Nezapomeňme však, že někdy v oné době musel být zároveň objeven princip čísla, aby se v našem století mohl zrodit digitální počítač.
   Naše možnosti jsou především možnostmi organizace. Možnostmi racionalizace vztahu člověk a společnost, člověk a lidstvo. Relace škola a student má v tomto vztahu své důležité místo. Jako lidé na třetí planetě zápolíme s mnoha problémy; dokonce s problémem jak sebe samé nezahubit. Zbude jich dost i pro další generaci těch, kteří se jako studenti dneška učí být učiteli zítřka.

 

— Obsah —

 

Summa summarum

 Kniha je přítel člověka.
   Přítelem člověka je ovšem také pes. A třeba i stín, prý přítel nejvěrnější. Čímž ovšem nemá být řečeno, že kniha se s člověkem přátelí ve stínu psa. Stín se k člověku hlásí, jenom je-li člověk na výsluní. Tím se podobá přátelům člověka z řad lidí, začasté rovněž podmiňujících svá přátelství jistými okolnostmi.
   Kniha je přítel bez podmínek. Nepočítáme-li něco korun, které bylo třeba za ni zaplatit. A ty počítat nebudeme. S nějakým vydáním na údržbu přátelství se kalkulovat musí; na kávu, na sklenku, na večeři taky zveme přátele bez počítání.
   Kniha má však s ostatními přáteli člověka společné ještě jedno. Pes se zatoulá, přítel je odlákán... a kniha se ztratí. Ztrácení knih patří k jevům hodným zkoumání psychotronického. Jeho záhadnost je především v tom, že ztracené knihy se vlastně nikdy neztratily. Pořád je máme. Jenže ne u sebe. Jsou prostě někde jinde. V jiné knihovně, na nočním stolku někoho jiného, v aktovce, která nám nepatří. Nikdo nám neupírá právo vlastnit je. Pořád jsou naše, jako byly našimi kdysi. I když zároveň trochu jinak, protože dnes večer si prostě svou knížku přečíst znovu nemůžeme.
   A tak, v obdobích více či méně pravidelných, nás neschopnost najít knížku, na kterou jsme dostali právě teď chuť, přiměje více či méně systematicky přehrabat a přerovnat knihovnu. Prožít pocity lovce – nejdříve dychtivého, pak zklamaného a možná i zuřícího.
   Nakonec ovšem rozpačitě vychládajícího. To když nám při onom lovu stezkami regálů padne do rukou knížka, nesoucí nesporné znaky příslušnosti do knihovny někoho úplně jiného.

 

— Obsah —

 

Univerzita: konflikt integrity a decentralizace?

 Mezi klíčová slova charakterizující univerzitu jako vrcholnou vzdělávací instituci určitě patří pojmy integrita a univerzalita. Zejména v našem českém kontextu, který pod univerzitní střechou zaštiťuje také školy inženýrské, lékařské, pedagogické – a snad i vojenské a policejní; všude na světě tomu tak být nemusí.
   Integrita a univerzálnost nejsou pojmy samoúčelné; lze se domnívat, že mají svou oporu jak v organizaci studijních programů, tak ve výzkumných projektech.
   Organizační složení univerzity je v zásadě tvořeno třemi vrstvami: katedrou (ústavem, klinikou), fakultou a školou. Každá z úrovní má svůj rejstřík kompetencí, v jehož rámci rozhoduje. Z tohoto organizačního hlediska je integrita kateder garantována fakultou prostřednictvím vědecké rady a akademického senátu fakulty; integrita fakult pak prostřednictvím vědecké rady a akademického senátu univerzity.
   Zastavím se u vědecké rady.
   Integrálnost, celostnost rozhodování ve vědecké radě fakulty se může zdát samozřejmostí pouze z pohledu byrokracie; každý, kdo se na její půdě spoluúčastnil rozhodování o strategii řízení, o studijních programech či vědeckopedagogických hodnostech, si jistě někdy uvědomil, že zvednutím ruky nebo vhozením lístku do urny překročil hranice své kompetence; té, kterou mu přiznává vlastní svědomí a profesionální sebehodnocení. Totéž, ovšem ve vějíři podstatně rozevřenějším, platí i pro vědeckou radu univerzity. Co nám dává právo v našem jednání přesahovat své vnitřně vymezené kompetence?
   Myslím, že je to vědomí, nebo snad jen tušení, že je tu – v akademickém rozhodování – nejenom ona úzká specifičnost odborné kompetence, ale i něco obecnějšího, univerzálnějšího, co nás opravňuje... Musí být – protože jinak bychom byli pouhými cynickými samozvanci. Opusťme dimenzi organizace a všimněme si oblasti výuky. Studijní programy jsou sestavovány na úrovni fakulty – a jejich jednotlivé předměty zajišťovány z kateder. Každý učitel je specialista, přednášející svou jednu nebo několik málo disciplín – zatímco na studentovi je, aby zvládl desítky předmětů. Jistě, vedle šířky mají poznatky i svou hloubku, ale – není i tato situace demonstrací principu integrace různého v jednom?
   Integrující momenty můžeme identifikovat také ve výzkumu. Sjednocování metod a postupů se děje kolem řešeného problému; červenou nití vinoucí se řešením nejrůznějších oborově specifických úloh se přitom stává metoda – vědecká metoda, s jejím ukotvením v logické struktuře sylogismu myšlení a inferenční statistice induktivního úsudku.
   Všem těmto součástem univerzitního dění – rozhodování, výuce i výzkumu – je tedy vlastní princip integrity, bez něhož by nemohly být samy sebou.
   Jak může být tohle všechno ovlivňováno decentralizačními snahami?
   Decentralizace je povýtce organizační princip – a jako takový může zasahovat do všech akademických aktivit. Protože organizace čehokoliv se neobejde bez finančního zajištění, musí rozhodování o finančních tocích automaticky vyvíjet tlak i na způsob zajišťování výuky a výzkumu: něco se stimuluje a jiné je tlumeno.
   Nehodlám v této záležitosti budovat žádné teorie; omezím se na několik pozorovatelných fakt.
   Zkušenost ukazuje, že decentralizované financování vyvolává tendenci fakult zajišťovat, pokud možno, své činnosti vlastními strukturními prvky: učiteli, učebnami, zařízeními. Naprosto nepochybuji, že důvody takového pohybu jsou zcela objektivní.
   Decentralizované financování vyvolává tlak i na autonomní řešení problémů. Přeshraniční (rozuměj mezifakultní a mezikatederní) spolupráce přináší komplikace, kterým je žádoucí – z hlediska manažera – předcházet a tlumit je.
   Jsem svým řemeslem aplikující statistik a mám tedy subjektivní důvod vnímat existenci popsaných jevů citlivěji než by odpovídalo akademickému průměru. Svými osobnostními parametry jsem realista a skeptik; donkichotský boj s větrnými mlýny je počínání mi vzdálené.
   Moje uvažování nebudiž proto chápáno jako kritika; prostě patří k mé profesi občas se zamyslit, pokusit rozpoznat a pojmenovat určitý jev. Z tohoto počínání mi vyplynulo, že konflikt integrity a decentralizace v akademickém životě potenciálně i reálně existuje – aniž bych chtěl kritizovat decentralizaci jako takovou a zároveň lehkovážně připustil možnost od principu integrity ustoupit.

 

— Obsah —

 

Vědění usnadňuje hledání

 Každý to známe z vlastní zkušenosti. Hledat, když vím, co hledám, neboli, jinak řečeno, když mám jasnou představu o tom, co by mělo být řešením problému, který má být vyřešen, je podstatně jednodušší než když si teprve v průběhu řešení úlohy postupně ujasňuji, co by vlastně jejím řešením být mělo.
   I při hledání je proto důležité mít jasno.
   Řešení úloh si někdy usnadňujeme tím, že vlastně neřešíme úlohu v jejím původním zadání, ale – celou situaci, do jejíhož kontextu úloha patří, si nejdříve zjednodušíme, abychom pak zadaný problém řešili na jakémsi modelu. Úspěšnost takového přístupu závisí podstatnou měrou na naší schopnosti navrhnout model tak, aby úlohu dostatečně věrně vystihoval, aniž by uvažoval všechny situační detaily. Dá se tomu také říkat – schopnost orientovat se ve struktuře problému. Na této schopnosti pak totiž významně závisí použitelnost nalezeného řešení.
   Důležitou roli v tomto kontextu sehrává matematika a zejména pravděpodobnostní či statistické přístupy. Už proto, že do reálných situací téměř vždy nějakým způsobem intervenuje Náhoda – a její působení je někdy natolik výrazné, že je třeba náhodné vlivy do modelu zahrnout.
   Model řešení problému proto často vůbec nemusí mít nějakou hmotnou podobu – postačí jeho abstraktní forma, umožňující řešit problém logickou úvahou a případným výpočtem.
   Matematika se přitom stává také nástrojem hodnocení kvality řešení. Kvantitativně se často dají vyjádřit náklady spojené s řešením, případně s jeho aplikací.
   Matematika má v sobě zabudována – třeba jen implicitně – estetická kritéria. Tak například důkaz matematické věty se nemusí považovat za definitivní, přestože představuje řešení z logického hlediska vyčerpávající. Takový důkaz může být překonán postupem jednodušším, stručnějším, používajícím skromnějších logických prostředků a předpokladů. A to jsou nepochybně kritéria estetická.
   Jednoduchost, úplnost, systematičnost – to jsou kritéria, která při svém hodnocení využívá jak matematika, tak estetika. Matematické přístupy se mohou stát nástroji estetického posuzování. Věda se zabývá tím, co je; umění tím, co by být mohlo.
   Zákon, třeba fyzikální, v sobě subsumuje nekonečný prostor příkladů a situací, které pokrývá a pro něž představuje řešení. V této reprezentativnosti, zastupitelnosti vlastní obecnému řešení se skrývá jeden z nejvýznamnějších vrcholů lidského ducha – který je zároveň důležitým kritériem umožňujícím objektivizovat, co je krásné a co nikoliv.

 

— Obsah —

 

Ve stínu šibenic

 Pátek, 25. února 2000. Jako připomínku únorových událostí roku 1948 – a zejména důsledků, které následovaly – uveřejnil deník DNES seznam osob popravených soudy komunistického režimu v letech 1949-1960. 234 jmen.
   Seznam je pouhý seznam. Sloupce příjmení, křestních jmen, datum a místo narození, datum a místo popravy. A důvod exekuce. Probíhám ho očima, shora dolů. Dvě dlouhé strany. Pak se oči zastaví u skupiny jmen, tak obvyklých v kraji mého mládí. Ano, to jsou ti, které odsoudil jihlavský soud v souvislosti s případem z Babic. Drbola, Kopuletý, Mityska, Němec, Pařil, Plichta,... Kněží a kulaci... Každá doba má svou temnou kapitolu; a tohle je temná kapitola mých studentských let. Moje rodina sice žila až za pár vesnicemi – ale já byl taky z kulacké rodiny, a to nás spojovalo a nechávalo stín šibenice dopadat až k nám. Dva mí spolužáci byli přímo z Babic. Miloš Hobza a Miloš Vyhnálek, zvaný Kuža. Tenkrát, po oné tragické noci v létě 1951, je třídní vyvolala, aby ze stupínku pověděli, jak to vlastně bylo.
   Pak jsem v seznamu narazil na další jméno. Popraveného o pár měsíců později, až v roce 1953. Gustav Smetana z Jakubova. Trestný čin – velezrada a pomoc při vraždě. Jak asi může spáchat velezradu sedlák z vesnice v kraji bohem málem zapomenutém? Se synem tohoto popraveného jsem chodil ve školním roce 1947-1948 do primy reálného gymnázia v Moravských Budějovicích, Zdeňkem Nejedlým právě transformovaného na jednotnou školu. Patřil k premiantům. Po zrušení gymnázia jsme se už nikdy nesešli. Jenom mi jednou jeho kamarád ze vsi, se kterým mě svedl školní osud o pár let později, vyprávěl, že rodině Smetanových nedovolili navštívit odsouzeného otce a oběsili ho na Pankráci bez rozloučení. I taková může být tvář nelidskosti.
   Dívám se do rozevřených stránek docela obyčejných novin docela obyčejného večera. Jenomže únorového. A dochází mi, že ve stínu každého jména, drobným písmem vytištěného, žili a žijí další lidé – rodina, příbuzní, přátelé, sousedé, známí. Lidé, kteří věděli a vědí, jak to bylo doopravdy, ještě než pravdu překryly zdi cynických politických frází oné doby a sloupců žurnalistické prodejnosti, kterým doba poskytla moc lámat lidské osudy. Nejenom utaženou oprátkou.
   Spousta věcí, které jsou součástí našeho osudu dnes, se mi nelíbí. Neschopnost i zvůle mocných, prodejnost a chamtivost politiků, korupce těch, kterým bylo svěřeno řídit tu malou část světa, které říkáme naše.
   Hluboce mě uráží, že ti, kdo vytvářejí hodnoty a živí i ony mocné, potomci popravených z babické aféry, synové a vnuci sedláků tehdejší poúnorové doby, jsou znovu okrádáni dnešními mocnými, dnešními úřady. V tomhle se vlastně moc nezměnilo – paraziti nevymírají, jenom se transformují.
   Alespoň v tomhle se však doba přece jenom změnila. Dnešní mocní už těm, kteří je prací svých rukou živí, nelámou vaz na konopných oprátkách.

 

— Obsah —

 

Alternativní svět snů

 Třetinu života prospíme. Plus minus něco málo.
   Někdy máme dojem, že je to vlastně ztracený čas, nepočítáme-li biologickou nezbytnost regenerace sil, fyziologické údržby, která z koutů těla a mysli vymetá únavu, vygruntuje a vymaluje, aby provoz dalšího dne mohl hladce probíhat.
   Ten dojem je pouze povrchní. Neodpovídá skutečnosti. Spánek nejenom vysmýčí biologické smetí z krevního oběhu. Čas spánku je časem alternativního života duševního. Naše mysl se ve spánku nepoflakuje. Pracuje – asi tak, jako pracuje básník nad řádky poezie. I to je práce, přestože zadek pohodlně dřepí na židli a tělo spolupracuje pouze účastí na zvedání hrnku s kávou, případně doléváním sklenky z láhve.
   Pracovním prostředím spánku je sen.
   Sen je scénou, na jejíž jeviště vybíhají postavy dílem reálné, dílem fantazijní, asi jako kentauři, lesní panny, vlkodlaci a hastrmani. Skutečnost se mísí s představami, bez omezení gravitačním zákonem a požadavkem zachování energie. Ve snu se lítá na křídlech fantazie, jíž energii dodává podvědomí. Mé létací sny například vůbec neomezuje nicotný fakt, že jsem vlastně chromý.
   Ve svém bdělém životě jsem jedenkrát maturoval a jedenkrát promoval. Sny nejsou tak hnidopišsky omezující. Už ani nespočítám, kolikrát jsem v nich propotil košili v hrůzném zjištění, že nejsem vůbec připraven. Opakovaně jsem skládal zkoušky, při nichž vycházelo najevo, co všechno jsem v reálu ošidil a zakamufloval. Kupodivu snad nikdy jsem se nevrátil do jednotřídky v rodné vsi. Do školky jsem zpátky nemohl, protože tu jsem nikdy neabsolvoval.
   Sny jsou křehké jako motýlí křídla. Když se ráno pokusíš sen uchopit a připíchnout špendlíky slov, lámou se a šednou. Jako některé květiny milují stín a nesnášejí prudké slunce, také sny vyňaty ze svého prostředí vadnou, usychají a rozpadají se v prach.
   Tenhle svět snů, alternativní ke světu smyslových prožitků, rozumové objektivity a přísného respektování přírodních zákonů, je nevypočitatelný a nepředvídatelný. A není vynutitelný tím, že by sis večer objednal z nabídkového katalogu zásilkového obchodu.
   Svět snů není závislý na dodávkách energie ze sítě ani z baterií. Z reálného světa si vybírá náměty a podněty. Nechává se inspirovat skutečností, aby ji pak transformoval způsobem sobě vlastním. Svůj program neinzeruje v barevných magazínech ani v sobotních přílohách deníků. Sám rozhoduje, kdy tě zapojí do hry, která je nepřímo také tvou.
   Svět motýlích křídel, perel dešťových kapek v náhrdelnících pavučin lesního mlází nebo orosených stvolů letní trávy.
   Svět, bez něhož se dá žít i přežít, jako se dá přežít bez pohádek a poezie.
   Svět, v němž ti ke sklence šampaňského podají čerstvou jahodu.

 

— Obsah —

 

A v prachu žijeme

 Už bible říká, že z prachu jsme povstali a v prach se zase obrátíme. Jeden každý z nás. Jenomže nám někdy uniká, že v prachu trávíme svůj čas i mezitím – mezi prachem zrození a prachem zániku.
   Stačí, když se podívám na desku svého psacího stolu v příhodném osvětlení, kdy paprsky světla umožní každému zrnku prachu, každému smítku, aby vrhly svůj stín.
   Za svého dosavadního života jsem nevydal nijak moc rozkazů. Jsem takový ten typ mužského, který se spíše vemlouvá, vnucuje a přesvědčuje než který velí. Vadilo to i v mé vojenské kariéře, kterou jsem neslavně skončil jako desátník protiletadlového dělostřelectva. Nejde jen o to, že jsem byl pouhý desátník – skutečností je i to, že s ukončením mé vojenské výchovy zaniklo i samo tohle dělostřelectvo a s mou nepoužitelností se staly zbytečnými i samy kanóny ráže 88 mm.
   I z toho mála rozkazů, které jsem v životě vydal, byla většina ignorována nebo bojkotována. Možná to bylo dobře.
   Jeden z příkazů, které jsem vydal, se však přece jen ujal, zakořenil a dnes už přináší ovoce. Byl to rozkaz neutírat prach na mém psacím stole. Nejsem nijak nadprůměrně pověrčivý, v tomto mne však život poučil. Uklízení je nevhodným zásahem do mého života, schopným obracet jeho směr nežádoucím způsobem. Prostě, na mém psacím stole se neuklízí. Jeho pracovní deska i obsah šuplat působí dojmem boubínského pralesa, ve kterém kmeny padlých projektů obrůstá mech zapomnění, hned vedle mlází nových nápadů, které nestačily dorůst do stádia publikační sklizňové zralosti.
   To vše obklopeno, pokryto a zavaleno prachem. Vrstvami prachu, který se při neopatrném zásahu pohoršeně zvedá, aby pak znovu tiše a ohleduplně usedal na místo původního vyrušení.
   Mne nemusí nikdo přesvědčovat, že jsem z prachu povstal a v prach budu zase jednou obrácen. Já to vím – navíc v tom prachu pořád žiju. Jediné nebezpečí, které mi při mém způsobu života hrozí, spočívá v tom, že jaksi nepostřehnu, že jsem z prachu zrození přešel do prachu zániku.
   Tahle úvaha se nesmí dostat do rukou mé ženy. Nepochopila by ji, protože prach je pro ni nepřítel lidstva, útočící v jedné linii s bakteriemi, viry, mouchami a jedinci mužského pohlaví, kteří se zapomínají v předsíni přezouvat. Americká kultura nepřezouvání to u mé ženy prohrála hned v prvním kole K.O. Ten stůl, o kterém jsem se zmiňoval, stojí, samozřejmě, v mé ústavní pracovně. Doma musím existovat v prostředí prachuprostém. Alternativou k tomu je totiž jedině možnost neexistovat vůbec.
   Prach je jedním ze skupenství hmoty. To, že není ve školních učebnicích uváděno vedle skupenství plynného, tekutého a pevného také skupenství prachové (nikoli prašné!) je hrubé nedopatření.
   Zajímavé je, kde se prach bere. Jak vzniká, jak se jeho elementární částice odštěpují od těles pevných, od vodních mas i nejrůznějších kouřů vydávaných lidskými topeništi – to by mělo být podrobeno soustavnému zkoumání. Stejně jako studium částí atomového jádra. Neboť jaderné elektrárny havarují jednou za několik desetiletí, zatímco práší se pořád. Mám takové podezření, že v průběhu života vytvoří každý člověk prach v množství několikanásobně převyšujícím jeho tělesnou hmotnost. Aktuálně mne napadlo, že významným zdrojem prachu je taky vulkanická činnost. A protože v Česku sopky dávno dohasly (možná i vlivem naší národní nedbalosti), bylo by tu vysvětlení, proč se nás prachy tak moc nedrží.
   Takže hromada prachu bývá to jediné, co po sobě člověk zcela jistě zanechá.

 

— Obsah —

 

Balkán začíná na Václaváku

 Mí rakouští známí – když jsem si kdysi pochvaloval vídeňský pořádek – mou pochvalu neutralizovali poukazováním na názor Němců, podle kterého balkánské poměry začínají na jihovýchodním okraji Mnichova. Prostě tam, kde končí Německo. Takže i Rakousko podle tohoto německého názoru spadne do poměrů charakteristických pro jihovýchodní Slovany.
   V hodnocení zkorumpovanosti se mezi balkánské státy řadí v posledních letech Česká republika na velice důstojné místo. Pokud jde o zkorumpovanost, saháme po některé z medailí – alespoň v evropském kontextu. Donedávna bývalo rozmezí mezi Západem a Východem definováno jako čára, na jejíž jedné straně to smrdí a na druhé ne. Česko patřilo na stranu pachově výraznější. Měření se prováděla na veřejných záchodcích, ale nejenom tam.
   Teď jsme zemí, kde to páchne korupcí. Zdá se, že nám to nijak zvlášť nevadí. Třeba smrádek, jen když je teploučko. Konec konců, když se moc nevětrá, dá se dokonce ušetřit. A malý český člověk šetřit umí. Z něčeho se stovky miliard rozkradených z bank přece zaplatit musí.
   Ryba, jak známo, smrdí od hlavy. Už se mi ani nechce psát, kde sídlí těla, na jejichž krcích ty páchnoucí hlavy sedí. Ostatně, povídá se o tom v každé hospodě nižších cenových kategorií – a globálně o tom vypovídá volební (ne)účast občanů.
   Pecunia non olet, praví latinské přísloví. Peníze nesmrdí. Zato smrdí skoro všechno, co s penězi souvisí. Zejména ona korupce.
   Korupce je jev univerzální, najde se všude. I v zemích, které se považují za tradiční dlouhodobě zavedené demokracie. Imunní vůči ní není žádný systém, žádná společenská třída. Zdá se však, že politici jsou mimořádně rizikovou skupinou, podobně jako homosexuálové ve vztahu k HIV.
   Problém vidím v tom, že překročí-li korupce jistou kvantitativní hranici, to, čemu se říká demokracie, se stává prázdnou bublinou. Vyfouknutou vaječnou skořápkou, jejíž obsah korupce požrala. Pořád se ze setrvačnosti diskutuje o právním státě – třebaže už je jasné, že koupit se dá nejenom advokát, ale i soudce a policista.
   Soudy mají u nás čtyři nebo pět stupňů (kdo by se s tím počítal), a přesto je zřejmé, že právo by mělo ke spravedlnosti pořád stejně daleko, i kdyby těch soudních instancí bylo místo pěti pětadvacet. Ústava a výklad ústavy. Scholastické disputace o počtu andělů na špičce jehly. Slovy to začíná a slovy to končí. A slova snesou cokoli.
   Diskuse o Spravedlnosti se podobá pitvání vyschlé mumie. Krev nikde neteče – tak proč si stěžuješ, občánku? Drž hubu a krok! Maul halten und weiter dienen? Ale ne, máme přece demokracii! Klidně si zaremcej podle libosti – hlavně nezapomeň zaplatit daně. Z čeho bychom jinak žili, my, kteří to tu vedeme? Že od deseti k pěti? To se dá přece vysvětlit!
   A vysvětluje se a vykládá.
   Občanovo ucho ohlušené záplavou politických slov a občanovo oko oslněné blýskáním politických reklam snáze přeslechnou a přehlédnou, že rovnost občanů před zákonem je pouhá chiméra. Balkán. Pouťový balónek za dvě koruny, který se vysmekne z upocené ruky. A spolu s ním odletí i reálný obsah demokracie.
   Balkán začíná na Václaváku.

 

— Obsah —

 

Červený praporek na plotě

 Vesnicí projíždí náklaďáček, z horního konce na dolní a zpátky. Z megafonu zaznívá hlas, oznamující obyvatelům obce, že k jejich příbytkům se dostavila služba zásobující je propan-butanovými bombami.
   Zaujala mne závěrečná věta motorizovaného monologu: Na znamení zájmu o bombu vyvěste na plot červený praporek!
   Je to praktické s troškou romantiky navrch. Na vsi mají tolik nevýhod oproti městu, pokud jde o záležitosti nákupu a prodeje, že podobné vylepšení lze jistě jen uvítat. Třebaže do této idyly poněkud rušivě vstupuje fakt, že od dolního konce vsi se začíná kopat rýha, do níž se položí plynové potrubí, po jehož dokončení ztratí tahle služba svůj smysl.
   Červený praporek na plot...
   Vlastně by se to patřilo zavést jako takové obecně použitelné pravidlo. Kdo by potřeboval pomoc, alespoň tak naléhavě jako je potřeba na plynu si uvařit oběd a vlastní síly by mu k tomu nestačily, vyvěsil by na plot červený praporek. Na jeho krajní plaňku, hned vedle vrátek. Třeba.
   Je nám potřeba takových znamení. Lidé se sice mohou předem preventivně domluvit, že v pádu nesrozumnění si dají nějaké znamení, že už toho bylo dost... a že zase nastal čas spolu dál znovu mluvit. Muž se ženou, matka s dospívající dcerou, otec se synem, bratr s bratrem. Soused se sousedem.
   Jenomže, ono to jaksi funguje ne dost spolehlivě. Začít zase spolu mluvit poté, co se po hádce týden mlčelo, není snadné. Hradbu, která se vytvořila, která mezi lidmi vyrostla, může překonat jenom síla. Tlak, který by ji dokázal rozbořit. Tlak je síla – ale jméno této síly je odvaha. Odvaha začít. Odvaha uvést do pohybu, co zatuhlo, co ztrnulo, co znehybnělo.
   Zvednout ruku může být někdy snazší než zvednout hlas. Zvednout ruku s červeným praporkem.
   Červený praporek na plotě pomyslné lidské chalupy nemusí být znamením zoufalství a beznaděje. Je znamením jistého typu potřeby, navázání komunikace, začlenění se. Neboť mívá člověk chvíle, kdy potřebuje samotu, aby v klidu přemýšlel a rozjímal, a jindy chvíle potřebné k tomu, aby svůj osud a svůj příběh sdílel se sousedy a bližními. Aby vyprávěl a vyprávění příběhů naslouchal. Člověk potřebuje kontrapunkt jedinečného a obecného, vlastního sobě a vlastního všem. Nám všem.
   Existuje něco jako balíček první pomoci. Balíček, který by měl obsahovat věci nezbytně nutné pro případ nečekaných naléhavostí těla. Balíček, jaký při sobě nosívají diabetici.
   Soudím, že v podobném balíčku věcí nezbytných, který by neměl zapomínat ani na potřeby duše, by se mělo najít místo i pro červený šátek. Nemusel by být velký – ale měl by být červený.

 

— Obsah —

 

Čtení nečitelného

 Člověk je složitý mechanismus – a jako takovému se mu přiházívá, že ne všechny jeho součásti se shodnou v rytmu. Tak třeba rozum velí odejít z hospody a nohy ne a ne najednou si vzpomenout, co to znamená vstát a jak se dělají kroky. Amnézie jakási pochodová.
   V mém případě podobným nesouladem trpívá pochod slov, která přisouvá mozek ze svých skladů – a pohyb ruky usilující ona slova zaznamenávat na papír.
   Nejčastěji to bývá tak, že ruka nemá co psát, když mozek klopýtavě jako stařenka shrbená pod tíží otepi chrastí přes kořeny se ubírá. Nezaměstnaná pravička se v rozpacích na holé hlavě škrábe, tady na zádech cosi svědí a mouchy odhání. V takových chvílích jeví se vhodným zaměstnat ji zvedáním hrnku s předem připravenou kávou nebo sklenky s roztokem ne stoprocentně vodním. V naději, že stařenka sebere zbytek sil a pěšinou se živěji rozejde, cestou případně odhazujíc tížící chrastí.
   Někdy se tak i stane.
   Tu a tam dochází k nesouladu opačnému.
   Mozek se rozběhne, kvapem přes kameny cválá až jiskry lítají a protipožárníci obavami trnou. Slova se z hloubi paměti derou překotně, ani se pořádně seřadit nestačí – a nestačí ani ruka pokoušející se záplavu slov zapisovat.
   Písmenka jindy jakž takž rozpoznatelná se mění v úsporné vlnovky a čáry téměř rovné, připomínající EKG záznam pacienta, jehož srdce se rozhodlo stávkovat. Entropie záznamu překračuje meze schopnosti fantazie.
   Proud myšlenek se podobá výronu magmatu kráterem sopky střední velikosti.
   Dokončený záznam, ponechán k uležení do příštího dne, se stává křížovkou sestavenou opilým autorem ve spolupráci s redaktorem, jehož smysly dočasně pominuly. Slovo za slovem je třeba dobývat z nánosu neurčitosti, přičemž počet otazníků se povážlivě množí. A já si připadám jako lékárník, který ví, že na jeho grafologických schopnostech závisí život pacienta, jehož recept má před sebou.
   Kde zůstává bezmocně stát zkušenost (se sebou samým), nastupuje fantazie. S její pomocí jsou otazníky nahrazovány slovy, která by tam být mohla. Na místě klikyháků, jejichž rozšifrování zvedlo ruce nad hlavu na znamení vzdávám se. Za neustálého přísahání, že takhle neukázněnou spolupráci mozku a ruky vícekrát nelze připustit, je škrtnut a nahrazen poslední otazník.
   A pak si člověk přečte, co rozluštil. Je to text, který nějak začíná a nějak končí. Bohužel, známky geniality, ještě včera se jevící, nějak vybledly. Hodně vybledly.
   Člověku je smutno a přepadají ho pochybnosti jako otce, uvažujícího o autenticitě toho, co mu zabalené v povijanu podává v porodnici sestra.
   Tohle přece nemůže být ono.

 

— Obsah —

 

Dvounozí, co nežerou kosti
(stručná úvaha sousedovic Baryna)

 Už tady žiju poměrně dlouho. Třikrát jsem zažil, jak padal sníh a bylo mi zima a čtyřikrát, kdy pálilo slunce a já míval žízeň. Mám tady svůj dům 1 + 0 bez koupelny a s plechovou střechou, a když prší, nic mi z něj ven nekouká. Ani špička ocasu. Taky mám řetěz, hezky lesklý; ale ten smím nosit jenom přes den, v noci musím chodit jen tak nahoře bez. Abych prý nebudil lidi.
   Jsem tady jako soukromník s celou penzí. Jídlo dostávám třikrát denně každý den a pít, kdykoli je horko. Vůbec nechápu, proč si ti dvounozí, lidi si říkají, musejí stavět tak veliké boudy. Pak ať se nediví, že se k nim přistěhovávají myši. To ke mně do boudy postavené na míru se žádná myš ještě nastěhovat neodvážila.
   Jako každý vzdělaný a dobře vychovaný pes vím, že svět se dělí na dvě části – před plotem a za plotem. Do té části před plotem patří dvůr a má bouda a taky boudy pro dvounohé, co se o ně musím starat. Za plotem žijí jiní dvounozí, o které se starat nemusím. Ale protože jsem pořádný pes, taky se o ně starám. Váží si mne za to. Měli byste vidět to jejich radostné překvapení, když trhají hned u plotu na své straně kopřivy, já se k nim potichu zezadu přiblížím a štěknu na ně. Jen tak, aby se neřeklo, že jsem nezdvořilý a neumím pozdravit. Oni vždycky tak radostně povyskočí! A pak na mne něco v té jejich řeči volají. A mávají přitom horními prackami. Škoda, že jim nerozumím; lidé jsou totiž jazykově velice málo nadaní a po psím způsobu nemluví. Vlastně ani ti moji, co se mnou bydlí na dvoře, pořádně po psím nerozumějí – jen pár slov.
   Ti dvounozí za plotem mi na oplátku za mou zdvořilou pozornost nosí kosti. Nejsem nevděčný; za každou porci kostiček od oběda jim zase připravím takové pěkné nečekané psí štěknutí.
   Dvounozí jsou vůbec zvláštní tvorové. Co byste tomu řekli? Opravdu je to tak. To nejlepší od oběda, kostičky, sami nesežerou, od huby si je utrhnou a mně donesou. Dojídají se jablky, třešněmi a podobnými nesmysly. Mám se fajn! Jen trochu mám strach, aby jim nedošlo, že kosti jsou opravdu to ze všeho nejlepší.
   Jenom jedno mne na těch dvounohých lidech doopravdy mrzí. Že u sebe trpí kočky. Takové ty protivné, kňouravé a mňoukavé čtyřnohé, co se místo chlapského štěknutí lísají a o nohavice spodních lidských nohou otírají. Je to opravdu nevkusné. Alespoň že jim nestavějí boudy a na krk nedávají řetízky. To už bych přece jen nesnesl; musel bych se urazit a odejít.
   Jenomže pak by se mi možná do mé boudy nastěhovaly ty protivné kočky!

 

— Obsah —

 

Kam sedaly vlaštovky...?

 Už od dětství patří k mému obrazu končícího léta a začínajícího podzimu, k rozhraní léta a babího léta, linky drátů elektrického vedení osázené řádky vlaštovek. Jako korálky na šňůrkách tam připomínaly a dodnes připomínají, samy sobě i nám, že se blíží čas loučení s hnízdy pod hambálky a na lampách pod nízkými stropy kleneb v maštalích i stájích.
   Teprve teď, když tak sleduji už bůhvíkolikátou vlaštovčí generaci, mne to napadá: Kam sedaly vlaštovky před svým odletem k jihu, v dobách, kdy jsme my, lidé, ještě nezapřáhli sílu elektrických motorů a nerozžíhali světla ve světnicích otočením vypinačů? Nač předtím usedaly vlaštovky, aby se před odletem seřadily a snad i spočítaly?
   Vlaštovky na drátech jsou příkladem prostupnosti životních prostředí různých biologických druhů. Z prostředí své lidské přízemnosti jsme pronikli do mírně nadzemní dimenze, do té doby vyhrazené ptákům a taky vlaštovkám. Nevím, zdali tenkrát protestovaly. Já ještě nebyl – a kdybych byl býval byl, stejně bych to byl nerozpoznal.
   Vlaštovky reagovaly pozitivně. Nevyhlásily nám válku. Vzaly naše elektrické dráty na vědomí a učinily je součástí svého životního prostředí. Bylo to od nich moudré – kdyby nám bývaly ty dráty začaly rozklovávat, asi bychom je vyhubili. Elektřina a taky dráty by určitě dostaly před existencí vlaštovek přednost.
   To ovšem neodpovídá na naši otázku. Kam sedaly vlaštovky... předtím než elektrotechnici spoutali síly elektromagnetických polí?
   Jsou tu i další otázky.
   Jak dlouho trvalo takovým vlaštovkám než rozpoznaly, že dráty elektrického vedení jsou vhodným seřadištěm? Optimálním seřadištěm – protože určitě vhodnějším než byla ta seřadiště někdejší, protože já jsem nikdy neviděl vlaštovky seřazovat se k odletu na něčem jiném.
   Jak dlouho trvá vlaštovce než si vytvoří to, čemu se po lidsku říká zkušenost, případně zvyk?
   Kolik času potřebuje k rozpoznání, že sedat na dráty je dobré, že je to praktické a tedy rozumně začlenitelné do jejich vlaštovčího života?
   Jak poznaly vlaštovky, že sedajíce na dráty nesedají lidem na lep?
   A jak rychle a jakým způsobem si vlaštovky tuto zkušenost mezi sebou ve vlaštovčí obci rozšířily, povinnou školní docházku zřejmě nemajíce?
   Při setkání s jevem doposud neznámým projevuje živočich ostražitost. Chová se nedůvěřivě. I pro člověka to platí. Tahle nedůvěra, její oprávněnost, se pak potvrzuje nebo vyvrací zkušeností. Opakovanou zkušeností, získanou metodou pokusu a omylu. Funguje to určitě i v případě vlaštovek. Taky se tomu říká podmíněný reflex. Etologové to vědí.
   V tomhle se způsob, jakým poznaly vlaštovky, že sedat na dráty je dobré, v zásadě neliší od způsobu, jakým poznali lidé, že je dobré ty dráty natáhnout.

 

— Obsah —

 

Když se dva slezou

 "Vaše slizské Veličenstvo," oslovil rozhořčený slimák hlemýždě, "má vlhká maličkost se Vám omlouvá, ale bezohlednost těch dvounohých kymácivých tvorů už volá do našeho plžího nebe. Dneska ráno zase ti odporní suchomilci osolili stovku mých příbuzných. Ještě teď se tam na slunci rozpouštějí. A přitom tu svou záludnost a zášť proti nám, co máme rádi vlhko, se už ani nesnaží zakrývat těmi svými farizejskými frázemi!"
   "Co máte na mysli, můj klouzavý pane kolego?" zeptal se důstojně hlemýžď.
   "Vaše chladnokrevná plíživost je přece obeznámena s tou jejich teorií zdravé výživy. Pořád vykládají o tom, jak je zelenina zdravá. Jahody a salát! Okurky, rajčata a brambory! My slimáci se přece jinak vůbec nestravujeme! Jsme proto zdraví samo! Ne jako ty odporné mouchy, které olížou kdeco. Dokonce i shnilé maso, představte si, Vaše hlaďounká lepkavosti. A oni, kteří tuhle zdravou výživu hlásají, nás hubí – nás, kteří se právě podle těch jejich předpisů živíme! Závidí nám důslednost, které sami nejsou schopni. Udělejte něco, Vaše posouvatelným příbytkem vybavená bytosti! Zatrhněte jim to! Udělejte konec tomu jejich na nás páchanému příkoří!"
   "A co bych podle Vás, můj sympaticky slintající pane kolego, měl s tímhle dělat? Copak Vy nevíte, že i nás, hlemýždě, sbírají a posílají do vyhnanství? Do jakési cizí země, kde nás pak upravují jako předkrm? Kdybych neměl na zádech tu ulitu, šel by mi z té strašlivé představy mráz po zádech! Vaše příbuzné jenom osolí – ale mou rodinu navíc ještě okoření, hlavně česnekem, nacpou zpátky do ulit a zapíjejí červeným vínem! A víte dobře, jak my, hlemýždi, nesnášíme česnek! Dostávám kopřivku, jen si na to vzpomenu!"
   "To víno je alespoň vlhké; být zavlažován vínem je jistě důstojnější pohřeb než osolený vysychat na slunci. Když si představím, že by i na mne odpoledne pražilo! To se radši nechám sezobnout nějakým negramotným kosem!"
   "A proč zrovna negramotným, pane kolego?" zeptal se zvědavě hlemýžď, "to přece vyjde nastejno. Zobák jako zobák, negramotný jako učený. Kosové o vás, slimáky, přece nestojí, můj dešťomilný sousede. Prý jim nechutnáte. Na vašich příbuzných si prý smlsne jenom ten pichlavý vrah, co mu říkají ježek."
   "Negramotný kos je nebezpečný právě tím, že tohle nemusí vědět. Proto my slimáci podporujeme vzdělanost. Hlavně u těch kosů. A na toho ježka, Vaše vlnovitá pohyblivosti, jsme už vyzráli. Slimáků se líhne hodně, ježků jen pár. Ježka my obelstíme tím, že nás nestačí všechny sežrat. Znechutíme se mu, když je nás tak moc. Jednostranná strava se začne každému po čase zajídat."
   "Tak vidíte, můj vlhkobřichý pane kolego," odvětil optimisticky hlemýžď. "To je ta pravá metoda jak protestovat proti násilí. Množit se. Tohle bude účinné nejenom proti ježkům, ale proti samotným lidem, jak si ti nevzhlední primitivové, jen napůl olysalí dvouskočkové říkají. Když vás bude opravdu hodně, všechny vás přece osolit a zašlapat nedokážou!"
   "Myslím, že máte pravdu, vznešený pane domácí," s nádechem hrdosti si vzal slovo slimák, "nechtěl bych vypadat neskromně, ale určitých úspěchů už jsme dosáhli. Na zahradě chalupy pod kostelem to už jedna taková dvounohá vzdala. Záhon nechala ležet hezky ladem, abychom se mohli v klidu množit. Trávník je tam samý mech, po kterém se nám nejlíp leze. Nepovápnila ho. Když si to příští rok u nás nepokazí, asi jí udělíme vysoké slimáčí vyznamenání. Řád čestného olezlého slimáčího občanství."
   A s tím se oba slezlí zase rozlezli.

 

— Obsah —

 

Kosti pod stoly metati

 Ve věku pozdně pacholecím jsem kdysi, listuje v jakési knížce o hrdinských činech našich předků, byl zaujat vyobrazením hodovní síně, v níž se stoly pod krmí prohýbaly, víno proudem teklo a kosti pečených selat, jakož i jedlého ptactva odhazovali hodovníci pod sebe i za sebe, kde na podlaze pod stoly provozovala svoje stravování smečka panských ohařů.
   Nevím proč, ale to hlavní, co mne na tom obrázku zaujalo, nebyla ani tak dramatičnost scény ani bohatství hodovních stolů. Nejvíce mne zaujala praktičnost onoho počínání. Žádné vynášení zbytků psům, sami se o sebe postarali. Za předpokladu ovšem, že kosti bylo hodovníkům pod sebe metati.
   Asi jsem v té době předpubertálního dětství závidíval pánům rytířům jejich hrdinské činy, obdivoval udatenství a statečnost. Dost možná. Kdyby mi však byla nabídnuta možnost něco si z panských zvyků prakticky vyzkoušet, zřejmě bych byl požádal, aby mi bylo umožněno metati ohlodanými kostmi. Pro ten pocit jakési racionálně snad ani nezdůvodnitelné suverenity.
   Pojem suverén mi tak splynul s představou muže kosti pod stůl metajícího.
   Pravděpodobně ve mně cosi z tohoto času dětství přežilo do věku dospělého. Zážitky z dětství bývají silné a drží se člověka vytrvale, urputně ovlivňujíce jeho chování ve zralém věku. Soudím tak z toho, že už drahně let si mne má žena podezíravě prohlíží, kdykoli obírám ptačí skelet. Zpravidla kuřecí, pštrosi se u nás nepodávají.
   Její pohled má při tom v sobě cosi varovného. Sleduje pátravé zkoumání mé ženy mívám dojem, že kdyby mohlo (to pátravé zkoumání) mluvit, zazněla by nad stolem věta – Neopovažuj se metat...! Přitom jsem s ní o svém dětském literárním zážitku nikdy nemluvil, nechtěje její citlivou duši zraňovat svým vrozeným barbarstvím.
   Metat se neodvažuji, představy metání kostí se však zbavit nedokážu. Vlastně je to poměrně náročná psychická zátěž. Nemožnost uskutečnit skrytou touhu či dokonce potřebu může být i příčinou schizofrenie, rozštěpu osobnosti. Se ženou ovšem o takovém nebezpečí pro mé zdraví nediskutuji. Živě si umím představit její reakci, jak říká arkticky chladným hlasem – K rozštěpu osobnosti může dojít jenom u člověka, který nějakou osobnost má! U jedince s tak zvrhlými myšlenkami se o nějaké osobnosti podle ní rozhodně nedá mluvit.
   Blýská se mi však na časy.
   Jak postupuje čas, jeho zub hlodá na mém chrupu, jehož rozsah redukuje na počty stále skromnější. Blíží se doba, kdy mi nebude hlodati na živočišných skeletech. Tato činnost bude nahrazena ukázněným polykáním kaší různého původu.
   Metání kostí se stane pro mne činností nejdříve bájnou a posléze zcela zapomenutou.

 

— Obsah —

 

Mravenci a počítač

 V úvahách na téma Kdo na jeho místo, rozuměj na místo lidstva, v době, kdy toto samo sebe vlastní nerozumností zahubí, nechybí mravenci. Právě oni patří k nadějným adeptům čekatelství na ovládnutí planety Země.
   Jak zjistili hmyzí biologové, k vlastnostem, které mluví ve prospěch mravenců, patří vysoká a hluboká organizovanost jejich společenství a taky příslovečná mravenčí píle. Samozřejmě, tyhle preference jsou hodnoceny z našeho lidského hlediska, podle námi zavedených kritérií, z člověčí perspektivy.
   Z poněkud melancholické perspektivy tvorů uvažujících o svém vlastním možném úpadku a pádu.
   Ve prospěch mravenců mluví vlastnost, která ve společenství lidí prakticky zanikla. Vlastnost, která se v době, kdy ještě existovala, projevila jako velmi významná pro budoucí vývoj. Je to schopnost velící jedinci, aby se v případě nutnosti obětoval pro společenství.
   Schopnost do vědomí jedince zabudovaná, ať už vrozeně jako instinkt nebo sociálně jako produkt výchovou nabytého stereotypu. Kolektiv je vším, jedinec je pouhou jeho částí. Nahodilou a zastupitelnou. Je to vlastnost, nad níž plesá každé diktátorské srdce. Je to schopnost kamikadze, za řídící pákou stíhačky Zero nebo námořního torpéda vrhajícího se na bok označené bitevní lodi. Nad armádou vojáků takových schopností se dá zvítězit jenom díky několikanásobné převaze materiálové i lidské.
   Demokracie tuto vlastnost nepěstuje, její kultivování vzdala. V ní je základní hodnotou jedinec – a hodnota celku se odvozuje ze součtu či úhrnu hodnot jednotlivců. Rezidua této vlastnosti dnes demonstrují palestinští sebevrahové vychovávaní k nenávisti vůči Židům, izraelským i americkým.
   Mravenci se podobají lidem i v tom, že dokáží bojovat sami proti sobě. Červení proti černým, například. Základ rasismu je tedy položen.
   V úvahách o nástupnictví mravenců na místo sebou samými vyhubených lidí zbývá ještě otázka, jak jsou na tom tihle dědicové lidských tradic ve vztahu k technice, technologiím, případně dokonce k vědě. Otázka dost podstatná.
   Zatím se toho o téhle věci moc neví. Alespoň já nevím, ke mně se nedoneslo. Nevím nic o tom, že by mravenci znali nějaké mravenčí pazourky, pěstní klíny, kamenné sekerečky, luky a šípy.
   Neměli bychom se ovšem v této záležitosti nechat zaslepit naším antropocentrickým pohledem. Není totiž žádný důvod, proč by mravenci museli projít celou tu dlouhou a strastiplnou cestu od pazourku k počítači, jakou jsme prošli my lidé. Mohou to přece vzít zkratkou.
   Napadlo mne to, když jsem si na chalupě otevřel můj památkově chráněný notebook, někdejší dar amerických přátel z amerických přebytků chudému středoevropskému kolegovi. Ještě dřív než se na displeji objevily první světelné signály počítačového života, vynořil se zpoza klávesy mravenec. Malý, černý. Neměl ani hnáty křivé, ani nebyl pod plachetkou osoba, jak by předpokládal klasik české literatury. Ani jeho hlas se nepodobal vichřici. Prohlédl si mne mlčky a tiše zmizel ve zmatku mého stolu. Stačil jsem si zapamatovat jediné – vynořil se zpoza klávesy A - a právě tohle je počáteční písmeno slova ANTS, což jsou anglicky mravenci.
   Moje podezření se potvrdilo. Mravenci vynechali pazourkovou industrii. Žádné luky a šípy. Začali rovnou počítači. Budou tak moci navázat, kde my přestaneme.
   Druhého dne po té mravenčí návštěvě se na mém počítači po jeho zapnutí nerozsvítil displej.
   Mravenci začali svůj zápas o budoucnost – a mně se dostalo cti stát se součástí jejich prvních civilizačních experimentů.

 

— Obsah —

 

O lidech uhýbavých

 V přístupu k výzvám života se lidé stavějí v zásadě dvojím způsobem. Buďto jim čelí anebo jim uhýbají.
   Konfrontaci těchto dvou životních přístupů máme doloženu už ze starořecké Sparty – ve výzvě spartské matky k synovi odcházejícímu do boje: Se štítem nebo na štítě! Tahle strategie znamená nepochybné přihlášení se ke strategii výzvě čelit a zásadní odmítnutí alternativní strategie výzvě uhnout. Strategie uhnout je zde představována možnostmi z bitvy se zdravou kůží utéci anebo zahynout s ranou v zádech. To jest na ústupu, případně na útěku.
   V mudrosloví mnoha národů se dá najít obdoba českého pořekadla Jak k dílu, tak k jídlu. Také příklon ke strategii čelit. K plnému hrnci stejně jako k plné lopatě. Alternativou je strategie typu uhejbák, ulejvák, nixmachr, neumětel, nemakačenko, líný i žrát. Uhejbáci zpravidla nepožívají valné úcty, zato se dožívají delšího života, přidržujíce se zásady Opatrnost matka moudrosti.
   Zatímco uhýbavost je člověku spíše vrozena, ke statečnosti, k odvaze výzvám života čelit musí být jedinec veden a vychováván. Nejlépe romantickou četbou. Rozhodně ne studiem statistik příčin úmrtnosti.
   Platí, že ten, kdo výzvám uhýbá, ty, kdo jdou s ním, výzvám vystavuje. Je proto dobré, hodláme-li se vydat vstříc nebezpečí nebo alespoň za dobrodružstvím, provést u těch, kteří nás mají doprovázet, předem inventuru jejich vztahu k otázce uhýbavosti – a v případě, že je tento vztah kladný, raději se jim vyhnout a bez nich se obejít.
   Bývá to poměrně obtížné zejména v dnešní době, kdy romantismus hyne na úbytě, jsa nahrazován pragmatismem, což je téměř synonymum uhýbavosti. Doba moderní neboli současná uhýbavosti přeje. Navykla si kličkovat, zejména v politice, kde představuje strategii v zásadě naprostou.
   Politikové jsou uhýbavci par excellence, svou uhýbavost znamenitě maskující hojným a častým poukazováním na zásadovost svých politických programů. To ovšem nelze brát vážně, protože, jak pravil Josef Švejk civilnímu strážníkovi Brettschneiderovi, politika je pro malé děti.
   Mýlil by se, kdo by se domníval, že člověk povahy uhýbavé musí časem dospět k úchylce. Pravé nebo levé. Zkušenost ukázala, že úchylky se naopak dopouštějí lidé na svých zásadách neprozíravě lpějící a trvající. Úchylek se dopouštějí právě oni, v důsledku objektivního faktu, že politika je záležitost náramně pružná za všech režimů. Takže, kdo ji bedlivě nesleduje a její pružnost nekopíruje, zákonitě se odchýlí, za což následně bývá kárán, případně vylučován jako málo zásadový.
   Je to možná trochu složité, ale je to tak. V podmínkách pružných zásad je uhýbání jedinou možností, jak zůstat zásadový a neztratit charakter ani glanc.

 

— Obsah —

 

O vylepšování systémů

 Když vstoupil bílý člověk na půdu této země, běhali po ní Indiáni.
   Žádné daně... žádné dluhy... spousta bizonů... plno bobrů... skoro všechnu práci vykonávaly ženy... léčitelé k dispozici zadarmo! Muži celý den jenom lovili a rybařili!
   A bílý muž byl natolik pitomý, aby si myslil, že by mohl takovýhle systém ještě nějak vylepšit!
Hloupý bílý muž, e-mail došlý z Kalifornie

 
Přísloví tvrdící, že nové koště dobře mete, známe nejenom v češtině. Anglický překlad jeho irské verze je doslova týž.
   Vyjadřuje to hluboce a široce ověřenou lidskou zkušenost, že nástup nového systému zpravidla začíná výčtem chyb toho dosavadního. Nový šéf úřadu nenápadně a více či méně taktně naznačuje, že jeho předchůdce nebyl tak úplně... na úrovni svého pověření a na výši doby. A že teprve teď, v nových poměrech...
   Mám známého, už je v důchodu. Vždycky patřil do oficiálně nikdy nezaregistrovaného klubu pozorovatelů života. Člověku s ním bývalo fajn – tak nějak po chlapsku. Jednou mi vyprávěl, jak v různých fázích života reálně socialistického, později normalizačního, v časových odstupech víceméně nepravidelných, býval zván k re-evidenci vojenské knížky. Na tajemném oddělení pro zvláštní úkoly naší Almae Matris, Univerzity Palackého. Vždycky, když byl stávající vedoucí oddělení nahrazen vedoucím novým. Líčil, jak to bylo vždycky stejné. Nový vedoucí tajuplně sděloval, že dosavadní evidence vojenských knížek nebyla ani zdaleka perfektní, což právě pod jeho vedením bude promptně napraveno. Až do instalování dalšího nového vedoucího oddělení ZÚ, který se ujímal své funkce v podstatě s týmž prohlášením.
   Ani změna politického režimu se bez programu vylepšení poměrů obejít nedokázala. Známe to i z doby současné. V tomto případě šlo o to, že staré poměry byly opravdu neudržitelně prohnilé. Jenomže i současní komunističtí dědicové pokrokových tradic tohoto národa, včetně pracovních koncentračních táborů, třídního boje a vedoucí úlohy strany neúnavně se připravující na restauraci poměrů, tak činí poukazováním nejen na svou jedinečnou vědeckou sociální teorii, ale také na špatné metení demokratického koštěte, které by tak rádi nahradili vlastními vlčími chlupy. Bohužel, mnozí demokratičtí mocipáni jim k tomu svou arogancí, prolhaností a zneužíváním moci dávají příležitost a svým jednáním roztáčejí gramofon bolševické nostalgie.
   Má vzpomínka se váže i k tomu, jak mi ten můj kamarád někdy v rozkvětu normalizační doby přinesl kopii článku Karla Havlíčka, roku 1849 otištěného v Květech. Psalo se v něm o Marxově a Engelsově Komunistickém manifestu. A Havlíček se už tehdy jasnozřivě se sarkasmem jemu vlastním ptal, jakou může mít šanci koncepce socialismu a společného vlastnictví všech, když se o zděděný majetek nedokáží porovnat ani rodní bratři.
   Jen málokdo umí být ke svým předchůdcům tak velkorysý, jako opravdový velikán naší civilizace Isaac Newton, když na obdivný kompliment o svých vědeckých úspěších skromně odpověděl – Stál jsem na ramenou obrů.
   Nám se zpravidla nezdá, že bychom stavěli na základech, které vytvořili obři – a skromně usilovali o jejich údržbu, případně dokončení. Míváme pocit, že teprve s námi začínají dějiny – zapomínajíce, že dějiny jsou nemilosrdné a bezohledně dokáží strhnout závoj přetvářky našeho předstírání. Padlí velikáni rychle obrůstají mechem zapomenutí a podhoubím posměchu.
   A nemusí to být ani humor jako v případě kritického hodnocení někdy nabubřelé americké bílé civilizace jejich indiánskými předchůdci.

 

— Obsah —

 

Padá sláma

 K obrazu vrcholného léta patří žně. Už dávno ne s kosami hrabicemi, s obsekáváním souvratí, aby mohl najet žací stroj, důmyslným kolotočem lopat větrného mlýna ukládajícího požaté obilí do hrstí k vázání snopů. Už dávno ne s koňmi, které historie lidských technologií pohltila i s rozmachy sekáčů, odbíráním žneček a kroucením i kladením povřísel, což patřilo ke žňovému pověření venkovských kluků a holek.
   Ale i kombajny v polích sluncem rozpálených mají svou poezii. Nic se nezměnilo na sluncem rozpálených polích, kde bělá ječmen a dozlátlá pšenice háčkuje. Trochu se změnily odrůdy, hladké klasy nahradily vousaté pšeničné klasy mého dětství.
   Sedím na dvoře chalupy na okraji vsi a vdechuji vůni žní. Žně voní rozdrcenou slámou, protože kombajn je vlastně pojízdná mlátička. Když je příznivý vítr, vůně se nedá přehlédnout (což je vlastně smyslový protimluv, protože vůni nevnímáme očima).
   Na zatravněný dvorek dosedají stébla slámy, pohybem strojů vysoko zvednutá a větrem do dálky přenesená. Ta ovšem vidět lze. Zůstávají ležet na trávě a listech keřů jako svědectví souvislostí mezi vsí a poli.
   Pro obilí jsou žně zakončením jednoho období života. Od zrna zasetého na podzim po letní sklizeň. Právě v tom uzavřeném kruhu je skryta definice věčnosti. V tom opakovatelném. Trajektorií pohybu života není přímka – tou je kruh v jeho nezdolné opakovatelnosti. Jako žnec s kosou po každém švihu pažemi postoupí o krok dál, také příroda vykoná své krok-sun-krok nenápadně každého roku, téměř nezaznamenatelně. Teprve v součtu, v souhrnu let se povšimnutelně projeví – a člověk řekne Ejhle, vývoj. A generace odcházejí a přicházejí, generace lidí i generace obilí, které lidi živí.
   Bývaly doby, kdy byla vazba lidského života na život obilí daleko bezprostřednější než dnes. Loňská neúroda znamenala letošní hladomor. I když i dnes je úroda podmíněna přízní a nepřízní počasí stejně jako dříve, máme své zásoby obilí a spojení různých částí světa umožňuje provádět průměr přes celou planetu. A všude na světě nepotlouklo krupobitím ani nevymrzlo ani nebylo zatopeno záplavami.
   Padá sláma.
   Už prázdná, bez zrna, pouze s plevami. Zrno je těžké jako život, padá dolů, zachycováno korbami vozů, odvážejících je do výšek a hloubek sil.
   Ze slovníku mizí slova jako ouhrabky a ouhrabeční síta. Zůstává zrno, v plurálu zrní, jako podmínka života. Obilní zrno patří vlastně k pojmům kosmopolitním. Hledáme, co nás třeba jen v Evropě spojuje. Kromě idejí nás spojuje chleba. Možná víc než ty ideje. Ty pomíjejí a mění se, chleba zůstává.
   Chléb náš vezdejší dejž nám dnes...
   I tahle modlitba, její slova, začala před dvěma tisíci lety spojovat Evropu. S mnoha omyly a zvraty, způsobenými pýchou, neúctou k přírodě i životu, bezohlednou lidskou hrabivostí a chamtivostí.
   ... a neuveď nás v pokušení...

 

— Obsah —

 

Počítač a trpaslíci

 Až donedávna jsem se naivně domníval, ve shodě s obecným názorem, že výpočetní technika vznikla díky pokroku matematiky, kybernetiky a mikroelektroniky.
   Až donedávna.
   Můj názor postupně rozviklalo záhadné chování mého přístroje, když mi v intervalech v podstatě náhodných začal dělat schválnosti. Že se stroj může porouchat, to všichni dobře víme. Známe to ze zkušenosti. V takových případech se zařízení svěří příslušným opravárenským službám, které uvedou poškozený mechanismus do pořádku.
   Jenomže počítač umí ještě něco jiného. Nezná jenom dva stavy – fungovat či nefungovat. Počítač umí ještě něco nadto nebo mimo to.
   Umí fungovat s podmínkou.
   Podmíněné fungování znamená, že počítač se chová předpokládaným způsobem jen tehdy, byla-li naplněna jistá podmínka. Jaká podmínka to je, to se bohužel neví. Ona podmíněnost nese tedy znaky nahodilosti. Proto o svém počítači občas prohlašuji, že je to náhodný stroj. Obvyklá reakce mých spolupracovnic prozaicky a suše konstatuje, že se nejedná o žádnou záhadu na straně počítače – ale o zmatenost mé mysli, občas provádějící věci, které by civilizovaný člověk nikdy dělat neměl.
   Ve svém názoru o nevysvětlitelném chování počítače jsem byl docela nedávno utvrzen opravdovým hardwareovým odborníkem, jemuž jsem se svěřil s tím, že mi počítač jednoho rána odmítl na obrazovku, rozsvícenou jen spoře, nechat vystoupit písmenka. Párkrát jsem ho vypnul a znovu zapnul. Pořád nic.
   Proto jsem počítač (notebook ve věku už důchodovém) zanesl ke zmíněnému odborníkovi a podal výklad potíží i okolností, za nichž potíže nastaly.
   Vyslechl mne, pokýval účastně hlavou a přístroj zapnul. Obrazovka se rozsvítila a písmenka naskočila. Připadal jsem si jako lupič, jemuž u soudu prokázali, že v klenotnickém krámu nedopatřením ukradl pytlík duhových kuliček majitelova synka místo japonských perel z vedlejšího šuplíku. Prostě trapas.
   Pan inženýr mou duši zjitřenou představou mé duševní nedostatečnosti pofoukal prohlášením, že tohle zná. Že i jemu se stává, že i jeho vlastní počítač se někdy chová jinak než jindy. Jak říkám – chová se s podmínkou.
   Oddechl jsem si a setrvali jsme pak, jak se to diplomaticky formuluje, v delším přátelském rozhovoru. Na rozdíl od těch diplomatů to bylo opravdu přátelské. Pan inženýr se mi svěřil, že – přestože na veřejnosti to tají – má pro sebe a své dobré přátele takovou soukromou teorii o podstatě fungování počítače. Jejím výchozím axiomem je představa, že uvnitř každého počítače je spousta trpasličích trpaslíčků, kteří po jeho zapnutí začnou na miniaturních počitadýlkách sečítat a násobit, zatímco jejich kolegové přenášejí z miniskladu na displej písmenka podle požadavků toho, kdo tiskne klávesy. A vznik počítačů byl podle teorie pana inženýra umožněn právě vypěstováním těch minitrpaslíčků. Microsoft, IBM a další počítačové firmy jsou vlastně především farmy na pěstování těch malinkatých potvůrek, podobně jako se pěstují kuřecí brojleři. Tenhle vznik počítačů byla první aplikace genového inženýrství vůbec.
   Odchovaní trpaslíci se pak nahánějí do plastikových schránek, když se jim předtím namluvilo, že jsou to jejich nové paneláčky. Předtím se ovšem trpaslíci třídí podle velikosti, čím menší, tím lepší. Ti nejmenší se rezervují pro počítače poslanců parlamentu – podle zásady Svůj k svému.
   Jenom o jedno bych vás chtěl poprosit. Prosím, nevypravujte tohle dětem. Nepochopily by vás a ještě by se vám vysmály.

 

— Obsah —

 

Poločas prázdnin

 O prázdninách se mluví a píše jako o něčem, co se týká žáků, školáků poškoláků i záškoláků a také studentů. A jenom výjimečně někoho napadne, že tyhle dva měsíce patří také učitelům, kantorům, profesorům a školníkům.
   Tak trochu do téhle kategorie lidských bytostí taky patřím. Jsem proto schopen introspekcí, nahlédnutím do vlastního nitra (doufám, že nějaké nitro mám, kromě dutiny hrudní a břišní i dalších dutin vedlejších) posoudit, zhodnotit své prožívání prázdnin.
   Fyzikálně vzato, prázdniny jsou vlastně čas. Jejich kvantita se proto dá změřit v hodinách, ve dnech i týdnech. Ve zlomcích roku.
   Čas však nemá jenom svou objektivní, fyzikálně změřitelnou dimenzi. Času je vlastní také rychlost plynutí, vnímaná subjektivně, zřejmě v závislosti na tom, čím je onen čas vyplněn. Globálně vzato, platí přitom zákon, že čím příjemnější je tahle náplň, tím rychleji se nám zdá čas plynout.
   A protože i pro učitele jsou prázdniny časem spíše příjemným, plynou spíše rychle než pomalu. Tohle je asi jedna z mála věcí, na nichž se žáci a kantoři shodnou.
   Kantorské dvouměsíční prázdniny, pro ne-kantora nezaslouženě a záviděníhodně dlouhé, mají, samozřejmě, vedle začátku také svůj konec. Vidina tohoto konce je ovšem také vyhlídkou konce onoho příjemného, to jest věcí spíše nepříjemnou. A protože nepříjemné jako náplň času tok tohoto času spíše zpomaluje, přemýšlení o konci prázdnin prázdniny vlastně prodlužuje. V limitě by pak mohlo platit to, co říká známá národní balada... komu se o svém konci zdá, ten se ho nikdy nedočká... O konci prázdnin, samozřejmě.
   Kantorské prázdniny jsou časem rekapitulace, přehlížením toho, co bylo a vyhlížením toho, co bude. Včetně prostoru vymezujícího působení Náhody a ministerstva školství. Možná i dobou předsevzetí nového a zpětvzetí toho, co se předsevzalo loni a pak uschlo jako špatně zalévaná sazenice.
   Červenec a srpen zkřížily své kordy – a prázdniny se chystají odtroubit poločas. Je jisté, že červenec prohraje. Prohrál loňského roku a také ve všech rocích předtím a není tedy důvod, proč by letošek měl být výjimkou. Až přijde chvíle, kdy prázdniny zestárnou a své skráně pokryjí stříbrnými nitkami babího léta, v odpověď na obligátní dotaz kolegů – Tak jak bylo letos...? zahlaholíme stejně jako jindy – Fajn to bylo... ať to bylo jakkoli.

 

— Obsah —

 

Pozor na troubu!

 Byl jednou jeden – a jako správný český Honza miloval buchty. Sotva přemluvil mámu, že včerejší už docházejí a ona zadělala těsto na dnešní, hned zatápěl v peci. Dokonce i dříví si sám nanosil.
   Honza měl nejenom mimořádně vyvinutou chuť – všechny jeho smysly fungovaly prvotřídně. Nade všechno obdivoval hnědavě nazlátlou barvu, přesně takovou, jakou mívaly krajové buchty. Marně se obloha snažila upoutat ho tou nejhlubší šmolkou a tráva hráškovou nebo ultramarinovou zelení!
   Honzův vkus byl vytříbeně specializován.
   Marně ho lákaly svou vůní jarní konvalinky a letní růže. Honzovi nevoněla práce ani čerstvé seno, jenom čerstvě pečené buchty mu voněly. Ani posvícenská muzika mu nezněla tak lákavě jako švitoření buchet z trouby na pekáči dávajících najevo, že už budou. A žádnou dívčí blůzku mu nestálo za to pohladit, když mohl držet v nedočkavé dlani svou milovanou povidlovou buchtu.
   Sedět před pecí, v jejíž troubě se dopékaly buchty – tvarohové, makové nebo povidlové – to byla Honzova představa ráje na zemi.
   Až jednou se to stalo.
   Možná bylo moc teplo nebo příliš vlhko, anebo milého Honzu to čekání před troubou unavilo víc než obvykle, prostě se to stalo. Honza usnul. Vsedě, obklopen vůní dozrávajících buchet a představou jejich symetrického rozložení na míse.
   Buchty dozlátly, přezlátly, zhnědly a... začaly se pálit. Honza spal.
   Nakonec přece jenom pach spáleniny přemohl jeho únavu. Probudil se, protáhl... a zděšen katastrofickou vidinou jal se jednat.
   Vyběhl do síně, popadl hřeblo a snažil se uhasit oheň v peci tím, že vyhrabal žhavý popel na podlahu. A pak, zmítán rozporným pocitem z ohrožených buchet a jejich záchranou v hodině dvanácté – vyběhl před chalupu a každému na potkání vykládal, jakému hroznému neštěstí právě zabránil.
   Od dřevěné podlahy chytl stůl a lavice a pak i mámina postel. Než se Honza na návsi vypovídal, stála celá chalupa v plamenech. Suché slaměné došky hoří znamenitě.
   Nakonec shořely i ty předtím zachráněné buchty, protože Honza nějak zapomněl informovat o nich hasiče.
   Za nekonvenční přístup k řešení katastrofické situace navrhli Honzu do parlamentu. S vrozenou skromností odmítl. Někdo mu totiž zavčas prozradil, že v parlamentu se moc nepeče.

 

— Obsah —

 

Prostupnost životních prostředí

 Mluví-li se o životním prostředí, máme na mysli prostředí, ve kterém se odehrávají životy nás, lidí.
   Méně často nám dochází, že své životní prostředí má každý živočišný druh a také druh rostlinný. Tahle prostředí se vzájemně prolínají a prostupují, některá jsou vnořena do prostředí jiného, jsou částečně nebo úplně sdílena. Většina těchto životních prostředí je větší nebo menší měrou ovlivňována lidskými aktivitami. Některá jsme dokonce vlastně vytvořili. Pro mnohé živočišné a rostlinné druhy jsme tvůrci jejich světa – když jsme si předtím jejich původní svět přivlastnili a změnili jej.
   Hmatatelně jsem si to uvědomil jednoho letního večera, kdy se na vnitřní straně okna, pod nímž mám postel, vyrojili křídlatí mravenci, kteří do svého světa zahrnuli i tu postel včetně jejího aktuálního obsahu, to jest, peřiny, polštáře i mne. Byli natolik ohleduplní, že mne neučinili středem svého světa. Vyhradili mi místo na jeho okraji, což se – na druhé straně – téměř dotklo mé ješitnosti.
   Člověk má vůbec tendenci domnívat se, že všechno na světě je tu kvůli němu. A pro něho. Tendenci možná docela přirozenou. Snad si to takhle představují všichni pozemští tvorové. Snad si to ani nepředstavují, prostě podle toho jednají. Nějaká ohleduplnost – to asi není biologická kvalita.
   Jenomže skutečnost je taková, že všichni, ač tvorové jsme rodů různých, musíme spolu vycházet. Zkušenost ukazuje, že ani my lidé, kteří asi vládneme silami mocnějšími než jsou síly těch ostatních, bychom si neměli osobovat právo zasahovat do života ostatních tvorů bez pečlivého uvážení. Dokonce i vědecky zdůvodněné zásahy se nám někdy vymkly z rukou a následky se napravovaly velice zdlouhavě. Pokud se napravily vůbec.
   Za životní prostředí některých tvorů jsme odpovědni úplně. Beze zbytku. Je to prostředí tvorů, které jsme učinili svou základní potravou. Jsme odpovědni za jejich zdraví – už proto, že na něm závisí naše vlastní zdraví. Jejich nemoci jsou totiž i našimi nemocemi. Jejich problémy jsou i našimi problémy. Viz kauza BSE a některých lidských prionových encefalitid v souvislosti s krmením skotu produkty zpracování živočišných odpadů.
   Jsem všežravec a nestydím se za to. S touto dispozicí jsem byl přiveden na svět. Jeví se mi být přirozenou. Pěstování polních plodin a chov domácích zvířat přispěly zásadním způsobem od neolitických dob k tomu, co nazýváme civilizací. Zkušenosti za tisíce let získané byly draho zaplaceny – chyby se splácely bídou a hladomory. Krmení skotu masokostní moučkou je z chyb tohoto druhu.
   Životní prostředí je klíčová záležitost. Silami vědění proniká člověk hluboko ke kořenům života. Každý zásah, který lidé učiní jisti si svým věděním, má však povahu hypotézy, pokud jde o jeho důsledky. Zkušenost o tom, co je a co není dobré učinit, si žádá čas. Stvořitel ho měl v řádech stovek milionů let. Obávám se, že člověk tuhle velkorysou možnost nemá.

 

— Obsah —

 

Spal jsem s královnou

 Na venkově ještě dnes můžete zažít dobrodružství, o nichž člověk městský nemá ani ponětí. Něco bych měl o tom vědět, jsem člověk od obojího trochu.
   Zatímco ve městě vás může uchvátit divadelní představení a zachvátit automobil (výraz, který použil Josef Švejk na pokyn Jaroslava Haška), na venkově člověka uchvátí romantika letního rána a zachvátí včelí roj, který si naplánoval místo přechodného pobytu v blízkém okolí jabloně, u níž pod záminkou hlubokého přemýšlení mělce podřimujete.
   Včely ovšem nejsou jediní tvorové, kteří se rojí. Někde se v literatuře spíše klasické můžete dočíst, že se někomu vyrojily myšlenky či nápady – ale to je záležitost opravdu jenom literární. Ještě jsem neslyšel, že by si někdo stěžoval, že ho pokousaly něčí myšlenky. Že by ho cizí nápad bodnul, to snad. Myšlenky se nemohou rojit už proto, že je to věc svou povahou spíše vzácná, vyskytující se jenom zřídka a osaměle, nikoli v houfech. A uznejte, aby se osamělá myšlenka rojila, to je přece pitomost.
   Jakub Arbes se kdysi nechal slyšet, že nápad se mu dostavuje tak vzácně, že se v takovém případě u nich doma na Smíchově peče husa. Kdepak rojení!
   Vyrojit se mohou nepřátelští vojáci, což je možné, neboť vojsko je živel povahy stádní. Taky máme jako doklad slovo rojnice. Nezaměňovat, prosím, se slovem rojáček, což je zařízení používané včelařem k zachycení a sebrání roje v místě jeho dočasného pobytu, s úmyslem dopravit ho (ten roj) na místo pobytu trvalého, do nového, prázdného úlu, který je včelám dovoleno nadále obývat. Nájemné se odvádí v naturáliích, zejména v medu.
   Člověk nezasvěcený, tedy laik, by se mohl domnívat, že při sbírání roje je úkolem včelaře dostat do rojáčku co nejvíce včel. To je hluboký omyl, zapříčiněný zjednodušenou představou, že je včela jako včela. I mezi včelami panuje jistá hierarchie, podobně jako mezi lidmi. Všichni jsme si rovni podle zákona. Podle života jsme si však někteří rovnější. Za komunismu stejně jako v demokracii.
   Hlavní úlohou našeho včelaře je totiž dostat do rojáčku včelí královnu. Pokud to zvládne, má vystaráno. Ostatní včely svou královnu neopustí a budou ji následovat. V tom nejsou jako lidé, kteří své panovníky, ať si říkají jakkoli, opouštějí dokonce s oblibou.
   Abych však nezapomněl na pointu.
   Nedávno mne na prahu noci, krátce po usnutí, probudila z vedlejší postele žena, pravíc – Co se proboha tak oháníš? Něco se ti zdá?
   Opravdu se mi zdálo. Měl jsem v tom polospánku pocit, že jsem strom a sedají na mne jacísi ptáčkové. Žena rozsvítila a zjistila, že je to pravda. Až na tu maličkost, že jsem nebyl strom a ti ptáčkové že byli mravenci. Okřídlení. A přitom odhalila, že spím s jejich královnou, kterou přelétaví poddaní při námluvách doprovázejí.
   Kdyby tohle byl román, patřilo by se napsat, že manželka vzala pistoli a zastřelila oba přistižené. Královnu i mne.
   Protože však tohle je pouhý sloupek, musí romantika stranou.
   Manželka přinesla Raid.

 

— Obsah —

 

Staré dřevo

 Když beru do ruky a do ohně pece přikládám staré dřevo, nemohu se ubránit pocitu, že se opovážlivě dotýkám historie. Ten kus dřeva, který má právě teď poskytnout svou poslední službu a vydat teplo, byl přece předtím řadu let trámem stodoly, plaňkou plotu nebo součástí podhledu stropu, odkud mohl do sebe vstřebávat dění v kuchyni třeba několika generací. A ještě v hlubší minulosti byl jedním ze stromů v lese, od drobounkého semínka šišky, přes mlází, podrost, laťovinu a tyčovinu až po figuru štíhlého smrku elegantně a frajersky uhýbajícího poryvům větru. Pak skácen a pořezán do potřebného tvaru žil dál, možná v několika dílech, až do konce.
   Do tohoto konce, z jehož bodu v časoprostoru teď uvažuji.
   Pořád přitom sloužil. Tím, že žil, sloužil nejen lidskému dýchání, kořeny i větvemi s jejich jehličím zadržoval vodu, aby neodtékala rychleji než bylo třeba. Sloužil i po smrti jako součást lidských životů. A poslouží i teď, hozen do plamenů. Alespoň touto svou částí.
   Stromům nedáváme jména – s výjimkou jmen druhových. Smrk, ořech, švestka, borovice, třešeň. Jednotlivé stromy svá jména dostávají za zvláštní zásluhy. Zpravidla je tou zásluhou dlouhověkost.
   Semtínská lípa, Žižkův dub, pětsetletá kapistránská lípa mého dětství a jeho svatovítských poutí v městečku Jemnici, přežívající v oplechovaném a železnými táhly ortopedicky udržovaném torzu, dávajícím najevo svou životnost několika zbylými zelenými haluzemi.
   Když po válce v pětačtyřicátém táta dosazoval zahradu za stodolou, pojmenoval několik jablůněk po svých dětech. Už si nevzpomenu, jaké odrůdy byla ta, k níž mne zavedl a řekl – Tak tahle jabloňka je tvá.
   Pokud vím, už není. Odešla cestou všeho těla ještě dřív než těch deset stoletých dubů, které ji po celý její život stínily a taky chránily před větrem Vysočiny.
   Byly v mém životě stromy, které jsem vnímal stejně jako lidi, kteří patřili do mého světa. Neměly sice jména – měly však svou osobitost identifikovatelnou denně upevňovanou zkušeností. Stromy podél silnice od Louky k Jemnici, jabloně všechny hluboce nakloněné po směru neklidného větru, který tímto způsobem do nich vepsal svou přelétavou sílu.
   Smuteční vrby na jedné z hrází rybníčku na návsi, které jsem pomáhal sázet panu řídícímu.
   A osamělé hrušně, jabloně i třešně v ohybech polních cest, nezištně nabízející své plody kolemjdoucím.
   Také jsem už pár stromů na svém zasadil. Některé z nich dožily po krátkém životě, snadno přehlédnutelném. Jiné mne jistě přežijí – a možná mým vnukům, až budou jejich uschlé větve do pece přikládat, připomenou, že jsem s těmi stromy byl i já.

 

— Obsah —

 

Strach

 Špačci nalétávají na moje třešně. Nelíbí se mi to. Už proto, že si mohou vybírat ty nejčervenější z vrcholku stromu, zatímco pro mne zůstávají vyhrazeny ty popelky ze spodních, ze země dosažitelných větví. Mrňavé, bledé a vůbec nedomrlé.
   Hájím své těmi prostředky, které mi zbývají. Hlasitě zatleskám. Neradi, neochotně, s váháním a hlasitými projevy nesouhlasu odlétají. Je to z mé strany vlastně jen bezmocné gesto. Nemohu přece zůstat pod stromem až do doby, kdy třešně v poklidu shnijí.
   Ti špačci odletěli, protože jsem v nich vyvolal strach. Dal jsem jim najevo, že jsem tady jejich potenciální konkurent v kauze třešně. Mohli by si domyslit, že jsem něco jako strašák v zelí – doopravdy jim ublížit nemohu. Kdyby mé hrozby nedbali, mohli by se ládovat vitamíny podle libosti. A moje plácání by mohli považovat za hudební doprovod.
   Byl tu však ten strach. Reflex, působící stejnou silou jako pocit hladu. S opačným znaménkem.
   Hlad je povel ke zmocnění se potravy. Strach je povel, aby se dbalo na bezpečnost. Na to první se reaguje klovnutím do nejbližší sladké třešně, na to druhé mávnutím křídly a rychlým odletem.
   Reagovat na strach útěkem asi není pro špačka zbabělostí. Odletět před nebezpečím je stejně přirozené jako nacpat si zobák. Ostatní špačci to chápou – a sami by nejednali jinak. Utéci před nebezpečím není zbabělost.
   S lidmi je to trochu jinak.
   Jistě i my máme v genech zakódován vzorec pro stereotyp úniku v případě nebezpečí. Prastarý biologický vzorec, který nespojuje útěk s pocitem zbabělosti. Jenomže na tento biologický, živočišný základ navrstvila, naroubovala civilizace dodatky, které – v řadě situací – útěk před nebezpečím a tedy bezprostřední preferenci bezpečí a záchrany života s konceptem zbabělosti spojují.
   Trochu je to komplikováno sexuálním chováním samců, kteří vzdorují, čelí nebezpečí, ačkoli by stačilo utéci. Ale i tohle je hra o život. Jde při ní o život, o zachování, o udržení vlastního genofondu; jelen, který ze souboje na pasece utekl, ztratil příležitost se rozmnožit.
   V tomhle se souboj kavalírů o dámu jelenímu utkání podobá a zároveň se od něho liší.
   Kolik těch civilizačních vrstev se muselo nakupit, aby se voják přinutil nezahodit flintu do žita a pochodovat vstříc kartáčové kanonádě!
   Civilizace zatím tento vývoj završila objevem, že přirozenému lidskému pudu po záchraně života se dá úspěšně čelit tím, že se celá záležitost rozdělí na dvě samostatné fáze. V té první panovník na zámku nebo politik v parlamentu hrdinsky nastaví nepříteli hruď tím, že mu vyhlásí válku. A nechá na lidech, jak si se svým přirozeným strachem v blátě zákopů poradí.

 

— Obsah —

 

Tento způsob léta...

 Větou ze slavného filmu Rozmarné léto natočeného podle knížky Vladimíra Vančury jsem se seznámil s hercem Františkem Řehákem, když jsme se za jednoho deštivého letního odpoledne schovávali ve stejném výklenku jednoho domu olomouckého starého města. Ten den vlastně vůbec nešťastný nebyl – s abbé Řehákem je potěšení si popovídat nezávisle na počasí.
   Letní deště mají svou klasifikaci, podobně jako přestupky proti dobrým mravům a společenským pravidlům. My chalupáři rozlišujeme deště dvojí – deště bezvětrné nebo větrné jenom mírně a deště silně povětrné, spouštějící provázky nebeských vod šikmo, s tendencí k rovnoběžnosti se zemským povrchem.
   Takový neukázněný déšť pak proniká nejenom za límce kabátů a košil. Voda se dostává pod střešní tašky a dokonce i pod plechovou krytinu. Snad není střechy, která by svádění takového deště odolala. Mně dokonce voda zatekla až k umně odvodněným základům kamenné zdi, do anglického dvorečku, který doposud všem druhům deště vzdoroval jako Moravané na Bílé hoře. Přitom mi tehdy došlo, že Perníková chaloupka musela stát v onom lese, kam tatínkové zaváděli své Jeníčky a Mařenky, v období trvalého sucha.
   My chalupáři dobře víme, že země je dáma věčně žíznivá, pozvání na pár kapek nikdy neodmítající. Dobrá země, humusem zkypřená, nemá nikdy dost.
   Jenomže v těchto dnech letního dešťového přehánění i dobrá žíznivá země řekne své Dost – a odmítne dále nasávat a přebytečné kapky nechává v marnotratných pramíncích stékat po drsné tváři dvorku jako rozbryndané kapky po strništi neholené brady opilcovy.
   Zelený věnec lesů se halí v oblacích páry podoben závoji kryjícímu něžná ramena stydlivé nevěsty. Nastává čas naděje houbařů, cynicky přehlížejících přísloví Mnoho hřibů, málo chleba. A kombajny rezaví strachem z rozmoklých strnišť, nadýchnutých do kypré konzistence nedělní bábovky.
   Určitým paradoxem se zdá být v čase dešťů narůstající náklonnost k láhvím s obsahem jistého druhu. Vlhkost přitahuje vlhko. Otevřená nebesa magneticky působí na zátky lahví navozujíce potřebu otevření. Asi proto jsou hospody tak plné zejména v dobách vlhce nevlídných.
   Stupňování substantiv (i to se dá) v této věci utváří řadu – přeháňky – deště – záplavy – potopa. Záplavy zemské známe z vlastní moravské zkušenosti, potopu světa z bible.
   Ovšem i v dobách letních dešťů nám moudrá Příroda nabízí možnost si vybrat: pobývat v dolinách – a být utopen anebo pobývat na kopcích a vrších – a být spláchnut.
   A utopen až pak.

 

— Obsah —

 

Úhel pohledu

 Stál jsem na místě, jehož okolí je mi důvěrně známé už tři desítky let. Denně tudy chodím do práce. Rozhlížel jsem se kolem – a v zorném poli mého pohledu se ocitla výrazná žlutá kostka budovy, tomuto koutu světa dominující. A já ji nejdřív vůbec nepoznal – teprve rozumem a jistou elementární topografickou úvahou jsem se dokázal zorientovat a zasadit si ji na správné místo slepé mapy mého mozku.
   Stál jsem totiž na jiném místě než obvykle stávám.
   Podobnou zkušenost jsem už učinil vícekrát. Snad je to tím, že jsem něco jako topografický analfabet. Jedinec orientačně negramotný. Možná.
   Ale je také docela dobře možné, že podobnou zkušenost mají i jiní. A všichni snad topograficky negramotní být nemůžeme.
   Záleží zřejmě na úhlu pohledu. Na tom, ze které strany se na nahlíženou věc podíváme. Zda na to jdeme od lesa anebo odjinud. Zda úkosem, pokradmu nebo zpříma a naplno.
   Stává se to nejenom s domy a jinými objekty či zákoutími, ale i při pohledu na lidi a lidské činy. Co se z jedné strany zdá být fádní, tuctové, nudné a nezajímavé, může se z jiného pohledu jevit jako docela originální a hodné pozornosti.
   Možná právě takovým jednostranným a rutinérským nahlížením vzniká fráze. Jako důsledek neschopnosti kousek poodstoupit a podívat se ještě jednou. Anebo nahlížené obejít. Zajít se na ně podívat v jiném osvětlení. Případně jinýma očima.
   Opakovanou zkušeností se utváří zvyk. To je sama o sobě věc důležitá, protože podle zvyku jednáme. Je nesmysl se domnívat, že naše chování je určováno především zákony a předpisy. Tak to není. Vždyť kdo z nás zná třeba jen základní zákon státu – ústavu? Přiznám se bez mučení, že já ústavu neznám – a asi se bez její znalosti docela dobře až do smrti obejdu. Vždyť v názoru na výklad jejích ustanovení se neshodnou ani soudcové a dokonce někdy ani členové ústavního soudu!
   Bez čeho se neobejdu, je zvyk. To je směrník, ukazatel, o který se zajímáme, když máme rozhodnout jak se v dané situaci zachovat. Zvyk je důležitý. Zákon je jenom jakési vytyčení mezí dovoleného a nedovoleného. Zvyk je způsob, jak se v prostoru takto vymezeném bez úrazu pohybovat.
   Zvyk je ovšem produktem opakovaného pohledu na danou záležitost, upevněnou zkušeností. Proto je důležité, aby tahle zkušenost nebyla jednostranná. Aby byla výslednicí celého spektra pohledů, což teprve může zaručit mnohostrannost a snad i všestrannost takové zkušenosti.
   Ona ta všestrannost je totiž opakem zaujatosti.

 

— Obsah —

 

Věci poslední nejsou nejmenší

 Rodinné zvyky se u nás formovaly ze dvou kokrétních zdrojů. Z mé strany to byly zvyky venkovské, selské – ze strany mé ženy zvyky maloměstské, učitelské.
   V prostředí panelovém se tento mix nijak výrazně neprojevoval. Nemožnost pěstovat slepice a zabíjačkového čuníka na metrovém balkóně byla zjevná, stejně jako instalace psí boudy za plynový sporák. Prostor takto nevyužitý vyplnily knížky. K oboustranné shodě.
   K jistému střetu rozdílností obou kulturních zdrojů došlo po koupi chalupy.
   Zatímco já se cítil hned jako doma, chodil po trávě plivaje kolem sebe a odhazuje slupky, pecky i ohryzky v místech, na nichž právě stanula má nohy ve chvíli oloupání, vyloupnutí a dohryzání – začaly kořeny maloměstské kulturnosti žádat své uplatnění v požadavcích estetična a hygienična.
   Marně jsem obhajoval své chování poukazem na to, že každá organická hmota má přijít na zem a do země. Že je to rozumné. Nebyl jsem schopen pochopit, proč bych měl shrabané listí kamsi odnášet, když ho mohu nahrnout ke stromům, pod něž se příležitostně zaryje. Podobně s posekanou trávou.
   Žena trvala na svém. A protože ženy možná nevědí, co chtějí, ale nepřestanou, dokud toho nedosáhnou – propracovala se i má žena k tomu, že založila kompost. Já tomu říkám po našem hnojiště.
   Spíše ovšem trapnou atrapu opravdového poctivého hnoje, protože se v něm shromažďuje většinou listí, tráva, slupky z cibule a ztrouchnivělý česnek.
   Za mé odbojné chování, spočívající v tom, že pecky třešní plivám na zem, mi bylo pohrozeno sankcemi. Nebudou třešňové knedlíky a nebude ani třešňová buchta. Jejich realizace byla podmíněna právě pliváním pecek na talíř s následným odnášením talíře na kompost. Jasný případ vydírání, který by u soudu nemohl prohrát ani ten nejtupější advokát, který se na právnickou fakultu dostal jen díky koupeným testům. Jenomže – kde vzít odvahu soudit se s vlastní ženou, na jejíž dobré vůli člověk tolik závisí?
   Kdo to nezažil, těžko si představí větší ponížení. Večer, sotva usnu po skončení Večerníčku a vynesení posledních pecek a ohryzků, se mi ve snu zjevuje nebožtík táta, smutně pokyvuje hlavou s káravými slovy – I ty můj synu? Nejstarší jsi a takhle bídně si vedeš! A než mu stačím vysvětlit, že mi jde o ty ovocné knedlíky a že po třešních přijdou na řadu švestky a podzimní jablka se štrůdlem a... zmizí mi jako duch Hamletova otce.
   Plivat pecky do trávy se odvažuji jenom ve chvílích, kdy je žena bezpečně mimo dohled. Připadám si přitom jako poslední Mohykán, jako odbojář a partyzán. Předem ovšem vědoucí, že tak jako tak dopadl jako sedláci u Chlumce.
   A v koutě trpasličího dvorečku naší chalupy se po milimetrech zvedá hnojiště jako mohyla mužské porážky.
   Vlasta, Šárka a paní docentka sociologie, co vede české feministky, nadšeně aplaudují. Na nebi u Peruna hromovládného, Svantovíta a Radegasta, jakož i na katedře sociologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, toho Karla, který zvládl čtyři ženy.

 

— Obsah —

 

Ztratit hlavu

 K věcem, které ztrácíme často a které se přitom sotva kdy objevují v dražbách věcí nalezených, patří hlava.
   Hlavu ztrácíme z důvodů různých. Z lásky k bytosti nadnormativně milované, například. Kvůli ní ztracená hlava se v klasických společenských románech projevuje začasté defraudací peněz k opatrování úředně svěřených. Hlava znovu nalezená potom nevychází z údivu a zpravidla bývá potřeba ji i se zbytkem těla zavřít, aby se ona politováníhodná událost znovu neopakovala. Jediným přínosem takové ztráty bývá poučení, tohle že se nemá.
   Je zajímavé, že v případě ztráty hlavy nebývá potahován a k odpovědnosti veden orgán za neustálenou přináležitost této odpovědný, to jest krk. Krk je tu proto, aby hlava držela, aby měla na čem držet. Když na tom nedrží a dojde k její ztrátě, zdálo by se přirozeným, že bude krk v té věci alespoň vyslýchán. Kupodivu nebývá.
   Tohle je zjevně v rozporu s poměry ve světě lidí jako celku. Tam je v případě ztráty vedení docela běžně k odpovědnosti veden jedinec níže postavený, který je povinen ztrátu přinejmenším vysvětlit. V opačném případě je obviněn alespoň z přečinu spoluviny.
   Jak vidno, není tak lehké mít hlavu na krku. Je třeba, aby nám na krku zůstala. Není však žádoucí, aby nám na krku uvízla a visela nám na něm. Navíc – s hlavou na krku je obtížné vzít nohy na ramena. Ta ramena jsou totiž k tomu krku docela blízko, což věc komplikuje.
   Někdy je člověk kritizován, že má svou hlavu, proto, že kdyby svou hlavu neměl, nemohl by ji ztratit. Ušetřil by si tak starosti – a bezstarostní lidé jsou vždycky podezřelí, protože nemít starosti, když vláda jich má plnou hlavu s prázdnou státní pokladnou, dokazuje občanovu neloajálnost.
   Na druhé straně je ovšem nesnadno představitelné, že by měl člověk hlavu cizí. Ledaže by mu ji nasadili jiní, kteří k takové operaci využívají zejména hlavu psí. Psí hlava, jednou nasazená, se pak jen obtížně ztrácí, přestože člověk usiluje se jí zbavit
   Když už jsme u těch zvířecích hlav, nemělo by se zapomínat na hlavu koňskou. Ta bývá s výhodou využívána především pro její velikost. Koňovi přenecháváme věci zvlášť obtížné, přímo problémy, právě proto, že kůň má hlavu větší. Větší než člověk.
   Použitelná je i hlava skopová. Tato varianta patří mezi hlavy spíše podřadnější, druhé jakosti či partie. Second-hand hlava. Skopovou hlavu zásadně neztrácíme, tu naopak fasujeme jako prémii za neznalost a pitomost zvlášť obdivuhodnou.
   Původ rostlinný vykazuje hlava dubová, zvaná též dubová palice. Dubová hlava se vyznačuje obzvláštní srdnatostí a houževnatostí. Je to hlava zásadová, vzdorující přemlouvání. Ke ztrácení dubových hlav docházívalo v dějinách lidských civilizací zejména stětím.
   U podstatné časti lidstva bývá hlava sídlem mozku. Názor, že hlava bez mozku vůbec existovat nemůže, se ovšem jeví vědecky neudržitelným. Prázdné hlavy se prokazatelně vyskytují i mezi lepšími lidmi. V tom je její síla a slabost zároveň. Ta slabost je dnes biologicky prokázána možností výskytu BSE, bovinní spongiformní encefalopatie, případně v její člověčí verzi, známé jako Jacobova – Creutzfeldova choroba.
   Ztratit takhle postiženou hlavu není žádná velká škoda. Stejně není vcelku k ničemu použitelná. V oddělení ztrát a nálezů ji nehledejte. Nenašli byste ji. A zejména dbejte na to, aby takovou hlavu u vás nenašla Evropská komise.

 

— Obsah —

 

Ať žije trh!

 Jestliže jsem někdy pochyboval o univerzálním dosahu trhu a jeho všeobjímající působnosti, je to už minulostí. Stačilo při mých skromných procházkách ulicemi starobylé Olomouce dívat se kolem sebe otevřenýma a nezaujatýma očima.
   Neklamným důkazem žádoucího a žádaného působení zdravých tržních poměrů je rostoucí počet hospod. Sice tu a tam některá zanikne jako předčasně uschlý travní stvol, za každou takovou padlou hospodu však vzápětí vyraší jiná. Celkový trend je nepochybně rostoucí a jevící tendenci ke košatění.
   Jako kluk jsem ještě zažil ve skromných poválečných poměrech městečka, poblíž něhož jsem vyrůstal, existenci snad dvaceti hospod, které socialismus později zredukoval na pouhých pět. Co získaly na hygieně, ztratily na osobitosti.
   Existence trhu drsně odstranila socialistickou poezii shánění, nervózního postávání ve frontách na cokoli a košatou informační výměnu na pracovištích a mezi sousedkami na téma Kdy – Kde – Co – (se dá sehnat). Pamatuji si i rozvinutější formu téhož jevu v sovětských poměrech, kdy ta, která sehnala, pak za drobné protislužby dokončovala oficiální směnu výrobků soukromou iniciativou mezi spolubydlícími v domě.
   Je ovšem třeba vědět, že někdejší korupce z nedostatkového prodeje vyplývající byla vzápětí nahrazena korupcí parazitující na jiných jevech. Zdá se, že ještě účinnější.
   Ta moje důvěra a můj optimismus, pokud jde o tržní systém založený na soutěži, byla teď korunována zjištěním, oč se znásobil počet pohřebních ústavů. Má někdejší představa, že o poslední věci člověka se nuceně starala snad jediná instituce, je smetena. Jako potenciální zákazník (a kdo by jím nebyl) jsem velice potěšen statistikou současného pohřebnictví. A ty lákavé názvy pohřebních firem!
   Jsem už starý muž – a tak se skoro těším, že o mou tělesnou schránku svede čestný komerční zápas několik institucí, které budou soutěžit o právo přivést mne do hrobu. Vlastně ne přivést, ale přivézt. Tenhle zájem je daleko jistější než někdejší pochybný a jen těžko doložitelný zájem příslušnic opačného pohlaví. I rakev si budu moci předem vybrat podle barvy, materiálu, tvaru a druhu kování. A podle její ceny. V takové schránce vybrané z bohaté nabídky bude potěšením spočinout a odpočívat.
   Pravda, nebylo to zadarmo. Musely být rozkradeny stovky miliard korun v českých bankách, musela být spáchána dlouhá řada zločinů a ohromným břemenem hříchů musela být zatížena svědomí bankéřů a politiků – ale stálo to za to. My, kteří už odhrnujeme záclony v posledních zákoutích svých životů, nejsme nevděční. Odcházejíce ze života budeme vděčně vzpomínat všech těch, kteří nám blaho trhu dovedli až na samotný práh věčnosti.

 

— Obsah —

 

Copak to není diskriminace?

 Jsme u nás na pracovišti namícháni dost pestře. Pokud jde o věk, pohlaví, životní styl, názory na politiku. Vůbec jsme různí jak se sluší a patří. Asi je to v pořádku. Diverzita a diverzifikace se teď přece nosí.
   Mezi názory, v nichž se lišíme, patří také vztah k udržování tělesné kondice. Zatímco moje spolupracovnice pilně cvičí, svou píli opírajíce o názor, že pouze pravidelným znásilňováním tělesna lze docílit životní harmonie, zastávám já názor značně odlišný. Vycházím ze zásady, že člověk vlastně cvičí dostatečně už tím, že existuje. Že se přemisťuje z místa na místo, že gestikuluje domáhaje se potravy a nápojů, že vzpažuje při hlasování a vrtí hlavou na znamení nesouhlasu s výší daňového výměru. Člověk – podle mne – dosahuje životní harmonie tím, že se s životem vyrovnává, že čelí jeho výzvám jako jsou hlad a žízeň, potřeba spát a bdít, žádat a dávat, smát se i plakat, trestat dítka a objímat manželku.
   Má cvičenímilovná kolegyně nedávno pronesla větu, jejíž obsah mne zaujal. Prý jí její zdravotní pojišťovna platí za to, že cvičí. Platí jí za to, že ona sama si platí kondiční rehabilitační cvičení.
   Čím víc jsem o té víceméně náhodně získané informaci přemýšlel, tím víc mne začínala zajímat. Úvaha té její zdravotní pojišťovny je jistě manažersky prozíravá. Pojištěnec dbalý údržby svého tělesného jsoucna snižuje pravděpodobnost ochoření a tím následně i očekávané náklady na léčení téhož. Dobře vymyšleno.
   Jenomže, jak jsem o tom přemýšlel dál, začalo mi docházet, že to vlastně úplně do důsledků domyšleno není. Něco tomu chybí.
   Konečně mi to došlo.
   Já přece taky pracuji pro udržení své tělesné a dokonce i duševní kondice. Tím, že existuji, jak už jsem vysvětloval. Tu svou vůli existovat musím přitom občas podpořit drobnou investicí – lahvičkou zajímavého pití, případně pár sousty nadstandardní potravy. Čistě v zájmu udržení té potřebné vůle. A to je, samozřejmě, spojeno s určitými náklady. A těmito náklady zase já přispívám k údržbě tělesna a duševna jednoho pojištěnce mé zdravotní pojišťovny. Shodou okolností jsem tím pojištěncem já sám.
   Proč by mi mé náklady neměla má pojišťovna taky refundovat? V truchlivém prostředí slzavého údolí naší pozemskosti dělám všechno pro to, abych pro onoho pojištěnce učinil život snesitelným nebo dokonce mírně šťastným. A podle inverze známého úsloví – Ve zdravém těle zdravý duch – mens sana in corpore sano, které bylo vyšito na standartě mého reálného gymnázia, bylo by jistě možno formulovat zásadu – Zdravý duch tělo uzdravuje. Takže já při mém způsobu života vlastně taky šetřím zdravotní pokladnu – a měl bych mít nárok na rekompenzaci nákladů s mým životním stylem spojených.
   Je tu i další dobrý důvod oprávněnost mého názoru podporující. Při mém životním stylu neriskuji tolik jako pojištěnci cvičící, vznik úrazu. Je vůbec někde vyčísleno, kolik vydají zdravotní pokladny na léčení sportovních zlomenin a jiných vylomenin?
   Takže žádám a výše uvedenou úvahou svou žádost podpírám, aby lidem, své zdraví pečlivě před sportovními úrazy střežícím byla jejich zdravotní pojišťovna ze zákona povinna vyplácet zvláštní prémie za jejich úsilí snižovat rizika polámání a jiných mechanických znehodnocení svých těl.
   Doufám, že mohu toto prohlášení považovat za projev občanské iniciativy v oblasti zdravého životního stylu – a jsem připraven svůj názor obhajovat v diskusi se všemi případnými oponenty.

 

— Obsah —

 

Hříšníka dělá definice hříchu

 Vězení praskají ve švech, jejich obyvatelé se bouří proti nelidským podmínkám a vězeňští manažeři si lámou hlavy jak řešit neřešitelné.
   Přitom je rozmotávání tohoto uzlu vlastně docela snadné. Chce to jenom odvahu podívat se na problém z jiné strany, ze které se na něj podívat ještě nikdo nepokusil.
   Tak se o to pokusme.
   Položme si otázku: Co činí čin zločinem?
   Odpověď zní: Fakt, že jednání dotyčného je v nesouladu s tím, co vymezuje a co předpokládá zákon.
   Klíčem k problému, o němž uvažujeme, je tedy onen nesoulad toho, co se děje s tím, co by se dít mělo.
   Zatím se pokusy dosáhnout souladu soustřeďovaly na původce děje. Na toho, kdo koná, činí, jedná, chová se, postupuje. Stranou pozornosti jako by zůstávala druhá strana věci – totiž strana zákona.
   Přimět hříšníky, aby se stali spravedlivými podle zákona, se zřejmě nedaří. Viz heslo Přeplněná vězení. A což tedy jít na to z druhé strany? Změnit zákony? Jsou-li lidé příliš tvrdošíjní a zarputilí, pokud jde o jejich jednání, a neschopní přizpůsobit se zákonu – proč nepřizpůsobit zákony jim, jejich nátuře? Budou-li lidé i nadále krást, podvádět, lhát, znásilňovat a zabíjet – upravme zákony tak, aby se krádeže a loupeže, podvádění a lhaní, znásilňování a zabíjení staly jednáními v mezích zákona!
   A problém zanikne. Přestane strašit ve statistikách české zločinnosti, které náš obraz v zrcadle nastavované nám Evropou, tolik pokřivují. Vězení se vyprázdní, třebaže všechno zůstane při starém. Přestane se neplodně mudrovat o neúčinnosti převýchovy.
   Máme se přitom už o co opřít. Jsou tu precedenty – sice ne masově praktikované, zatím jen selektivně uplatňované, ale jsou.
   Tak třeba takové tunelování, které ohleduplně nahradilo ošklivé slovo vykrádání. Například v bankách, ale i ve vedení podniků. Zavřít ředitele banky za krádež – to zní přece velice nepěkně. Prohlásit totéž za tunelování je přece mnohem kulturnější – ani zavírat se hned nemusí. Natož pak zabavovat nakradený majetek. Dokonce i do senátu je možno takovou osobu nechat zvolit.
   Anebo korupce. Další ošklivé slovo. Copak to jde pozavírat ty desetitisíce byrokratů, kterým navíc lidé úplatky sami nabízejí? Mívali jsme kdysi, pri socializme, takové hezké slovo, které by i Josefa Jungmanna jistě potěšilo. Všimné. Utvořené v souladu s duchem jazyka mateřského, hezky znějící, onomatopoetické, zvukomalebné. Proč mu nepřiznat statut přijatelnosti a tedy i beztrestnosti? Netrestatelnosti? Ostatně – budeme-li si prokazovat pozornosti navzájem všichni, všímat si jeden každého druhého, všechno se to vcelku tak nějak statisticky vyrovná k průměru a nikomu nebude ublíženo.
   Vyprázdněná vězení přestavíme na muzea a památníky minulosti, po zdech namalujeme evropské zlaté hvězdičky na azurově modrém pozadí a všichni budeme šťastni.
   A bude to.

 

— Obsah —

 

Chyba – součást vědění

 Neříká se zbytečně, že daný problém doopravdy nepoznal a nevyřešil, kdo při jeho řešení neprošel také všemi cestami, které k vyřešení problému nevedly. Vědět, jak na to – je dobré. Vědět navíc, kudy cesta nevede, je cosi navíc.
   Znát jednu cestu k cíli je dobré. Jenomže, kdo neprošel i cestami slepými, nemůže si být jist, že nalezená cesta k cíli je cestou jedinou.
   Neříká se zbytečně, že chybami se člověk učí. Učí se, jak chyby nedělat. Ti, kdo razí cesty do neznáma, vědí, že než se může zarazit další ukazatel s nápisem Tudy, další rozcestník na křižovatce, bylo nutno vykolíkovat několik tras s nápisy Tudy ne. S nápisy, jejichž význam jen málokdy vstupuje do historie. I ony jsou však užitečné a slouží poznání, alespoň do chvíle než se definitivně ví, kudy jít.
   Někdy mi připadá absurdní, když agentura financující výzkum žádá po autorech grantové přihlášky a navrhovatelích výzkumného projektu jako zcela samozřejmé záruky, že projekt bude úspěšný. Že povede k vyřešení problému, na nějž ta agentura – případně – poskytne grant. Jde-li opravdu o vědecký problém, o hledání něčeho doposud neznámého, žádné takové záruky řešení neexistují. Zpravidla jde jenom o jakousi hru: agentura se tváří, že jí jde o vědu – a badatelé na tu hru přistupují tím, že oni se zase tváří, že hledají neznámé.
   Převážná většina našeho zkoumání je totiž především opakováním a v lepším případě modifikací toho, co už tady bylo. I tak je ovšem pravda, že jednou tady něco doopravdy nového být muselo.
   Je poučné, že tam, kde se o chybách jako možnosti omylu při řešení nemluví, bývají ty chyby dodatečně shledávány jako katastrofální. Příkladem může být české bankovnictví, které se před deseti roky rozmáchle holedbalo, kdy kdejaký podvodník byl špičkovým manažerem, aby se po deseti letech konstatovalo, že nás jenom v téhle jediné společenské oblasti připravily chyby politiků a finančních odborníků o řádově jeden roční HDP.
   Také proto teď, když mi nějaká reklama začne vychvalovat bezchybnou dokonalost svého produktu, pouštím z řetězu psa.
   Chyby patří k našemu lidskému počínání. Přiznáváme se k nim neradi, mluvit o nich nepatří ke společenskému taktu. Zejména v politice. Jenomže – takt je jedna věc a rozum věc druhá. K hlavním pracovním úkolům každého manažera by mělo samozřejmě patřit vyčíslování důsledků jeho rozhodnutí. Včetně těch, které se do tlustých úředních fasciklů dávají až dospod.
   Přiznat chybu je vlastně symptom odborné poctivosti. Také naše nejnovější dějiny znají příklady velikánů, jejich neomylnost nás přišla zatraceně draho.

 

— Obsah —

 

Jaké to je?

 Jsou jevy a události – a je způsob nazírání věcí a událostí. Jsou životní postoje a jsou řemesla, kdy se usiluje v tom, co se děje kolem, vidět mimořádné, vzrušující, velké. A kdy se nechápe, že k životním standardům patří samozřejmost – a mimořádnost může být v tom, jak se ona samozřejmost houževnatě při životě udržuje – a dokonce může tomu životu dát smysl a řád.
   Od pacifického pobřeží Spojených států mi přišel e-mail popisující právě takový příběh.
   Je to vlastně anekdota – jako každá dobrá anekdota však má racionální jádro. Ten příběh se třeba nestal – docela dobře se však stát mohl.
 
Novinář je přidělen do redakce svého mezinárodního listu v Jeruzalémě. Najme si byt s vyhlídkou na Zeď nářků. Po několika týdnech si uvědomí, že kdykoli se podívá na zeď, vidí tam starého žida se modlit.
   Novináře napadá, zdali by z toho nemohl být nějaký publikovatelný příběh.
   Sejde dolů ke zdi, představí se a povídá: "Každý den chodíte ke zdi. Zač se pořád modlíte?"
   Stařec na to: "Zač se modlím? Ráno se modlím za mír ve světě, pak se modlím za bratrství lidí. Potom jdu domů, vypiji šálek čaje a vracím se ke Zdi, abych se pomodlil za potlačení nemocí a odstranění chorob ze světa."
   Novinář je dojat starcovou upřímností a vytrvalostí.
   "To znamená, že se chodíte modlit ke Zdi každý den právě za tohle?"
   Stařec přikývne.
   "A jak dlouho chodíte ke Zdi, abyste se za tohle modlil?"
   Stařec uvažuje a pak říká: "Jak dlouho? Možná dvacet, pětadvacet let."
   Nakonec se užaslý novinář zeptá: "A jaké to je chodit sem a modlit se každý den více než dvacet let kvůli těmto věcem?"
   "Jaké to je?" opáčí stařec. "Je to jako mluvit do zdi."
 
Ten příběh je mimořádný. Ne ovšem sám o sobě.
   Mně připadá výjimečný tou časovou konstantou – že je možné, aby záležitost tak docela obyčejná stačila stát se programem celého života.
   Docela málo, násobeno časem, může se stát velkým. Mimořádným, neobyčejným, hodným zaznamenání.

 

— Obsah —

 

Když forma pohltí obsah

 Masového vraha z Oklahoma City, veterána US Army z vietnamské války, jehož teroristický čin způsobil smrt stovek lidí, za něž Osud náhodně rozhodl, že budou v nesprávný čas na nesprávném místě, odsoudili k smrti. Dnes, kdy už byl rozsudek vykonán, byly zveřejněny údaje o nákladech, státem vynaložených na soudní řízení, jež rozsudku předcházelo.
   Šestnáct milionů US dolarů. Větší díl shrábli advokáti pověření obhajobou neobhajitelného. A nikdo se ani nepokouší spočítat, kolik z těch peněz vydali američtí poplatníci za to, že advokáti soudní řízení protahovali, aby si tučného finančního sousta co nejdéle užili. Aby jim šunková kost zločinu co nejdéle v zubech vydržela.
   Jedna z absurdit demokracie – parazitismus formy na obsahu. Jak uvádí český právník už desítky let se zabývající studiem amerického práva, absurdita zejména – třebaže ne výhradně – americká. Z Kolumbova vejce soudního řízení, justičního systému, advokátská kuna vypila obsah, aby na místě nechala prázdnou skořápku, vzbuzující dojem, že vejce pořád ještě existuje. Demokracie se stává vyschlou mumií zavinutou do naparfémovaných pláten právnických frází, uměle zašmodrchávajících, co bylo na počátku průhledné. Pod heslem nezpochybnitelné jistoty, mimo veškerou pochybnost. Jako by něco takového vůbec kdy existovalo.
   Mimochodem, i proslulý soudce padesátých let, soudruh Urválek, této fráze používal. A tak zvaná právnická věda jí špikuje své neustále kynoucí bachraté soudní spisy ve všech dobách, za všech politických režimů.
   Chybí-li peníze na vybavení nemocnic a platy zdravotníků, nejsou-li peníze na drahé léky, na biomedicínský výzkum – tisíce lidí zemřou dřív než zemřít mohli. Anebo prožijí své životy v horší kvalitě než je prožít mohli. A ty peníze chybí také proto, že jimi byla zaplacena naprosto neužitečná žonglérská slovní cvičení advokátů. Draze zaplacena.
   Myslím si, že česká demokracie stačila zdegenerovat dřív než prošla pubertou, také z tohoto důvodu.
   Lidé si zvyknou na všechno. I na absurdní, nesmyslné – stane-li se to zvykem. Měli bychom se tomu bránit. Třeba tím, že si v situacích zvlášť do očí bijících, všimneme. A uvědomíme si, že to absurdní je.
   Konec konců, i mne takhle vyprovokoval oklahomský případ a zpráva o nákladech spojených s tím, aby čin, nepochybně jsoucí činem proti lidskosti, byl potrestán. Ne po zásluze – krutou smrt stovek lidí a nezměřitelné utrpení přece nelze vyvážit šetrným usmrcením jediného člověka. I utrpení má svou kvantitu. Je to stejné jako když opilý seržant postřílí skupinu civilistů náhodou patřících ke druhé straně fronty.
   Je to nelidské. Možná však méně nelidské než připustit, aby se na takových lidských patologiích legálně parazitovalo.

 

— Obsah —

 

Komu patří noc

 Povrch této planety ovládají síly, řízené lidmi. Silám jiným a jiných jsme vymezili jejich oblasti působení, kde je tolerujeme a jejich působení kontrolujeme. Součástí této kontroly je postih za překročení povoleného. Samozřejmě, že to neplatí tak úplně. Pořád jsou ještě jiné síly, o nichž nevíme a které tu a tam dají najevo svou přítomnost, když nám proklouzávají rukama. Svět mikroorganismů nám podléhá jenom částečně.
   I spořádaný občan, který ve dne bdí a večer ulehá ke spánku, je někdy okolnostmi vyveden z rytmu své každodennosti. A když se v noci ocitá v prostředí, za denního světla tak známém, najednou si uvědomuje, že je vlastně někde jinde.
   Noc není součástí našeho všedního světa. Noc je prostředí tajemné, využívající toho, že spíme pod svými peřinami se svými sny, jejichž kořeny sají svou mízu z našich dnů.
   Zejména teplá letní noc je plná zvuků, o jejichž povaze náš den nic nevypovídá. Ožívají tvorové známí vlastně hlavně z knížek. Ježek supí, mlaská a odfrkává na cestě za svým ježčím štěstím. Sova opravdu houká a svítí si očima. Lidské kroky doznívají ulicí při ne zcela pravidelném pochodu od zavíraných hospodských vrat.
   Užaslý denní tvor si najednou vybavuje v paměti slova jako hejkal, divoženka a lesní skřítkové. To poslední třeba i na asfaltové cestě. A zapátrá po přítomnosti bludiček.
   Jak se pozná klekánice?
   A kdy má otvírací dobu hastrman?
   A rozpomene se na roky svého dětství, kdy všechny tyto bájné bytosti personifikovaly pod jménem bubáci, z kteréhožto postavení vykonávaly funkci sudích a karatelů poklesků i hříšků dětského věku.
   Při jasné obloze je tajemno noci rámováno svitem hvězd. Velký vůz jako vlajková loď věčnosti připomíná, že náš čas je jenom nepatrnou kapkou v moři, jehož pohár nikdy nepřeteče. Z pozice pozorovatele na zápraží rodného statku jsem nabyl přesvědčení, že Velký vůz je na obloze zakotven uprostřed mezi střechou stodoly a kolny.
   Možná je dobře, že se noc vymyká lidské kontrole. K noci patří sny, v nichž naše podvědomí tráví události dnů. Za letních nocí zraje víno ve vinohradech i jablka ve větvích. Stejně tajemně jako my, tvorové denní, dozrávají ke své dospělosti i ke svému stáří.
   Tajemno nocí je protiváhou racionality našich dnů. Důležitou protiváhou, nezbytnou pro dosažení rovnováhy. Těžko definovatelné, spíše jen tušené, někdy přehlížené, jindy odmítané. Rovnováhy, jejíž kolísání je základem naší stability.

 

— Obsah —

 

Měřit dvojím metrem

 Někdy jeden žasne, jak málo stačí, aby člověk změnil své zásady. Aby zařadil zpátečku anebo naopak pátý rychlostní stupeň.
   Zaměstnanec, v podřízeném postavení hlásající a praktikující zásadu lážo – plážo, festina lente a kvaltování všeliké toliko pro hovada dobré jest – byv jmenován představeným svého úřadu nebo úřádku, stává se hlasatelem svědomité docházkové kázně, nad svými podřízenými, někdejšími spolupracovníky, práskajícím bičem horlivého plnění povinností. Z lenivé kukly pohodlnosti se vylíhne nádherný motýl komisního ouřady. Popelčin střevíček se vyloupl a objevily se zlatem krumplované šaty.
   Mnozí z nás hledí na takový přerod nechápavě, s nedůvěřivým úžasem. Nechápou, co se událo v duši a mysli jejich bývalého kolegy. Přemýšlejí, jak mohlo těch pár stovek nebo tisícovek navíc způsobit tak dramatickou proměnu.
   Jenomže ono nejde ani tak moc o peníze. Ta podivuhodná transformace se dá vysvětlit spíše pronikavým vlivem, kterým na některé lidské bytosti působí moc. Ten vliv je výběrový, selektivní. Nepodléháme mu všichni stejně. Podobně jako jedni milují vídeňský řízek, zatímco jiní dávají přednost španělským ptáčkům, některým moc chutná sladce vědomím dosud nepoznané síly, zatímco jiným hořkne na jazyku pocitem odpovědnosti za důsledky vlastních rozhodnutí. A může té moci být třeba jen malý kousek, docela maličký.
   Je zajímavé sledovat, s jakými dalšími vlastnostmi ona zvýšená citlivost a přilnavost k moci souvisí.
   Mám podezření, že k takovým vlastnostem patří přetvářka. Protože člověk přichází k moci prakticky ze dne na den, způsobem dekretálním, lze se domnívat, že jeho osobnost se v tak krátkém čase změnit nestačila. Prostě se ze skořápky vylouplo a na povrch vyskočilo, co doposud skrytě dřímalo. A člověk měnící své chování je si vědom toho, co činí (ne každý mocí pověřený jedinec musí být blbec). Uvědomuje si, že skok v jeho jednání, ono přehrání se z role do role, musí být nějak uhlazeno. A předstírání je možný způsob takové kamufláže.
   Člověk předstírá sám před sebou, sebe sama přesvědčí o pravdivosti svého nového scénáře (to jde obvykle dost rychle) a začne předstírat veřejně. A běda těm, kdo jeho novou roli zpochybní – nebo dokonce zesměšní.
   Sám sobě je každý z nás laskavým soudcem a přesvědčivým učitelem.
   Z někdejších lehkých holek bývají nejctnostnější manželky a strážkyně přísných mravů, ze zbohatnuvších chudáků nejlakomější skrblíci.
   Schopnost užívat dvojího metru patří k tajemným záhadám zmatené lidské duše.

 

— Obsah —

 

Na kom je odpovědnost?

 Dívám se do koruny třešně, kde špačci sklízejí, co samo nestačilo shnít. Žebřík mi zakázali – a tak mi zbyly jenom oči pro pláč. Sleduji spokojeně poletující špačky a pozoruji, jak ve mně bobtná nespokojenost se stavem věcí. Můj selský kořenový systém mi našeptává, že to není v pořádku.
   Mé ženě to nevadí. Není ze selského. Jí ke spokojenosti stačí, že jsme měli dost na třešňovou buchtu, ze spodních větví jsme se tři týdny živili po způsobu těch špačků, párkrát jsme měli k obědu třešňové knedlíky s tvarohem. A ještě několik sklenic třešní jsme stačili zavařit.
   Má žena uvažuje ekologicky. Prý i ti špačci mají nárok. Kde by se jinak dostali ke své dávce fruktózy a vitamínů?
   Živě s ní nesouhlasím. V dobách, kdy lidé neměli zahrádky a nesázeli třešně, se špačci museli nějak obejít. V tomhle čase pubertálního léta se tehdy zřejmě přiživovali na okraji lesů ve větvích planých třešní ptačinek. Rostou tam dodnes. To, že se namlsali a přiživují se na mé zahrádce, je antiekologické. Parazitují na mně. Jsou součástí přírody – tak ať se živí v přírodě. Ne na třešních, které jsem si zasadil. Pro sebe a pro ty, které shledám hodnými a vhodnými.
   Tohle je můj ekologický názor.
   Špačci se na nejvyšších větvích stromu hádají, což mne nutí domýšlet tu ekologii ještě hlouběji.
   Vztah mezi špačky a mnou není stejný jako můj vztah ke kočkám nebo slepicím. Kočky i slepice jsem zahrnul do svého prostředí – jsou mé, já je živím, využívávám jejich služeb, ať jde o chytání myší nebo obírání stehýnek. Jsem za ně odpovědný. Plně tu odpovědnost uznávám.
   Špačci jsou tvorové na mně nezávislí. Jsou svobodní v tom, že je nekontroluji. Neodpovídám za ně, leda tím, že nepřímo zasahuji do jejich životního prostředí. Zato oni na mně parazitují. Chovají se ke mně jako zlodějíčkové. Kradou mé třešně, kterým brání pokojně shnít. Je to stejné jako když mi někdo ukradne kolo, na kterém už nejsem schopen jezdit.
   Špačci s rámusem odlétli a já se znepokojením pozoruji, jak se můj ekologický názor zakymácel. Asi je to tak. Kdo si osvojí moc a právo zasahovat do širšího životního prostředí, musí počítat s právem těch druhých přizpůsobit se. A zlodějství je jedním ze způsobů tohoto přizpůsobení. Například politika a lidská justice s tím právem vlastně prakticky kalkuluje.
   Protest špačků má podobu sežrání mých nesklizených třešní, protest účastníků Street Party se manifestuje vytloukáním výkladních skříní s doprovodnou zlodějnou.
   Dokud jedni budou uplatňovat právo na pořádek, dotud budou druzí uplatňovat právo na nepořádek.

 

— Obsah —

 

Prší

 Brázda nízkého tlaku nad Atlantikem se rozhodla dosáhnout svým rádlem až k prahu mé chalupy. Jaká čest – stát se součástí světového dění!
   Provázky deště, smýkány poryvy větru ze strany na stranu, spojují nebe se zemí. Přestože vodu svádí střecha do okapu, mokro se dostává na první stránku slovníku dne.
   Mokro ovšem neplní jenom řeč. Zasahuje i duši.
   Kdysi, v dobách, kdy jsem se ještě přátelil i s jinými nápoji než jsou minerálka a ovocný čaj, jsem získal zkušenost, že vlhku prostupujícímu člověka zvnějšku lze úspěšně čelit zvlhčením vnitřním. Tímto způsobem lze dosahovat jakési neutralizace a stability. Asi jako když nepřátelskému podkopu oblehatelů čelili obránci pevnosti vstřícným podkopem, který pak v příhodné chvíli odpálili.
   Mokro a vlhko navozují melancholii, ospalost až otupělost. Ve vhodném poměru smíchány s alkoholem se tyto spíše negativní vlastnosti mění na kvality mírně pozitivní – v zasněnost, soustřeďující pozornost na věci ducha, lidského osudu a poezie.
   Je to zajímavé.
   Objektivně vzato, člověk jako bytost tvořená převážně vodou, by měla přívaly vod vítat jako dar z nebes, jako podepření své prapodstaty, jako úvěr propůjčený možnosti další existence. Mana nebeská je krásná věc, vláha nebeská je nepochybně věc potřebnější. Třebaže i tady všeho moc škodí, jak dosvědčuje případ potopy světa a záplav na východní Moravě před čtyřmi roky.
   Střídání dnů slunečných se dny deštivými a naopak má svou přirozenou dialektiku, kterou snad nejvýstižněji vyjadřuje irský výraz pro typicky irské deštivé počasí – liquid sunshine, tekuté slunečno.
   Brázdy vysokých tlaků se střídají s brázdami tlaků nízkých jako notová osnova brambořišť Českomoravské Vysočiny. Moje výchova se kdysi odehrávala právě nad takovými osnovami. Nejen výchova hudební. A bouřky přitom tvrdívaly muziku.
   Naplno pálící slunce oslňuje oči, které je třeba přivírat. Podmračené šedivé nebe oči člověka otevírá, aby naplno, dychtivě vnímaly, co světlo dne přináší. Lidské optické vnímání je za deště pozornější.
   V deštivém dni se lépe čte, a taky přirozeněji píše. Není náhodné, že kolébka klasické detektivky stála v deštivé a mlhavé Anglii.
   Vzpomínám si, že jako kluk jsem občas v době žní, jejíž dny byly naplněny dřinou na polích i ve stodole, zatoužil po tom, aby pršelo. Nahlas jsem ovšem takovou nehoráznost vyslovit nesměl. Protože v čase dešťů bylo možno snáze si ukrást pár minut na tajné čtení, jinak o žních považované za těžký hřích.
   Možná právě proto teď, kdy už se žně dávno odehrávají mimo jeviště, na kterém vystupuji, dokážu deštivý den uprostřed léta přijmout s jakýmsi melancholickým povděkem.

 

— Obsah —

 

Starý plot

 Sekerou a kladivem vracím zbytky toho, co po léta bylo plaňkovým plotem, oddělujícím mé od ne-mého a po těch letech podlehlo hlodání zubu času – do někdejšího stavu. Zvlášť latě, zvlášť ráhna, na nichž byly laťky přibity. Připravuji je na poslední cestu. Než zaniknou, musejí projít ohněm, který je uvede do nebytí.
   Mizeje, starý plot vydá teplo. To o svém budoucím odchodu já mohu sotva prohlásit.
   Konám tuhle práci, jistě racionálně zdůvodnitelnou, nezbytnou a užitečnou, poněkud zasmušile. Třebaže plot na místě starého čerstvě postavený svítí novotou a voní nátěrem. Hledě na něj nedokážu nevidět zbytky toho starého.
   Jako kluk jsem kdesi v čítance našel příběh o starém psu a vlku. Bodrik se ten pes jmenoval, alespoň myslím. Jeho příběh mi uvízl v paměti.
   Když po letech služby psa shledali starým, hospodář ho vyhnal ze dvora a do jeho boudy přivedl psa mladého. Teprve když mladý pes zaspal noční příchod vlka, rozpomenul se hospodář na starého Bodrika a vzal ho zpět.
   Podobenství psa a plotu není tak úplně od věci. Služba obou se čímsi podobá. Hlídají, střeží, co by nemělo být dotčeno. Vlastnictví by mělo být posvátné – bylo-li nabyto poctivě. Z mého může být darováno, nemělo by být kradeno. Bylo-li poctivé, nebylo-li samo získáno krádeží a nečestným jednáním.
   Starý plot zpátky pozvat nemohu. Už neodstrašoval, přestal plnit svou funkci. Ostatně, i starý pes jednou musí definitivně dosloužit. Ani Bodrik nemohl být pozván zpět netrvalo. Jenom dočasně, v nejlepším případě do konce. Do konce starého psa.
   Ploty a psi (mám na mysli psy v jejich původní, přirozené funkci, psy, kteří slouží, ne psí atrapy sloužící k rozptýlení roztěkaných lidských myslí) jsou vlastně symboly našich lidských charakterů a mezilidských vztahů. Kdybychom nekradli a krádeží si nehrozili, nemuseli by být psi ani ploty. Jenomže takoví nejsme. Nejsme dost dobří, abychom se bez vysokých plotů a hlídacích psů obešli.
   A tak budeme i nadále bourat staré ploty a utrácet staré psy. Ty, které dosloužily a ty, kteří dosloužili. Není to nijak radostné, protože s nimi odcházejí do hlubin zapomnění i kusy našich životů, které jsme společně s nimi prožili.
   Kusy životů, které nám nikdo nevrátí, na které nikdo nic nepůjčí. Kusy životů bokem odkládané, které jenom pro ty něco mohou znamenat, kteří se nás v jejich průběhu dotýkali a pro něž jsme něco rozumného a užitečného udělali.
   Úplně zříci se jich však nemůžeme. Nemůže se zříci konce, kdo není schopen zříci se začátku.

 

— Obsah —

 

Stromy jako lidé

 Doprovázejí člověka při jeho putování dějinami. Bývaly doby, kdy byly hlavní součástí životního prostředí našich prapředků. Poskytovaly jim ochranu nejen před deštěm, živily je a ubytovávaly. Společně s našimi prapředky v dimenzi generací ustupovaly před ledovci, aby v rozmezí desítek tisíc let zase zabydlovaly území ledovci opouštěná.
   Stromy jsou součástí lidského životního prostředí i dnes. Jenom se trochu pozměnily role. Teď jsou to lidé, kdo rozhoduje o místě, kde má strom právo žít. Zdali osaměle nebo v sevřeném houfu. Role se obrátily. Lidé určují, v jakém prostředí smějí žít stromy. Kdysi si lidé brali, co stromy nabízely. Dnes lidé požadují a na stromech je, zdali požadavkům vyhoví. Mohou neposlechnout – potom se však jako diskusní argument z lidské strany vynoří sekera a pila.
   Na rozdíl od lidí stromy dokáží být trpělivé. Neodpovídají ukvapeně. Nepohánějí čas. Jsou moudré. Za ty pro lidi sice představitelné, ale nevnímatelné stovky milionů let měly čas získat dost zkušeností.
   Stromy nás ke své existenci nepotřebují. Obejdou se bez nás.
   Obráceně to neplatí. Bez nich bychom se ani nenadechli, nebylo by čeho.
   Už jsme se o tom svými nedomyšlenými zásahy mohli opakovaně přesvědčit. Byly to stromy, které daly smysl existenci našich plic.
   Stromy jsou součástí lidské kultury. Nejen jako svědkové nesčíslných romantických vztahů lidských dvojic, zaznamenaných v jejich kůře a přežívajících ještě dávno poté, co tyto vztahy pohltil čas.
   Ze dřeva stromů si dodnes stavíme domy, plachetnice byly našimi věrnými spoluplavci na cestách za objevy nových kontinentů.
   Dokonce na rakev, poslední příbytek člověka, dodá své dřevo strom.
   Pomineme-li Metuzalémy sekvojí, tisů, dubů a některých slovanských lip, je délka dožití stromů srovnatelná s dožitím lidí. Když můj táta dosazoval zahradu, pro každého ze svých potomků vysadil jeden stromek. Ta moje jabloň už není. Ostatně, ani já už tak úplně pevně na nohou nestojím.
   Ve své nevelké zahrádce mám stromy, o jejichž životě jsem rozhodl já. Dávno mne přerostly. Prožil jsem pár desítek či stovek hodin v oblacích, v sedadlech letadel. Přesto tak trochu závidím mým třešním a jabloním, že svou korunu dokáží zvedat blíž slunci a mrakům než já. Třebaže jenom o několik málo metrů. Mohou si povídat s ptáky.
   Učí nás to skromnosti – abych na své třešně a svá jablka dosáhl, nestačí mi natáhnout ruku. Musím si přistavit žebřík.
   Ale i ten je vlastně ze dřeva.

 

— Obsah —

 

Ticho

 Jsou věci, které existují jenom proto, že se nedá pochybovat o existenci jejich alternativ. Třeba ticho. Kamkoliv se člověk hne, zahlcuje ho hluk. Větší či menší intenzity (v decibelech hlasitosti), vyšších či nižších tónů (měřeno frekvencí zvuku), nejrůznější barvy. Povely sebevědomého desátníka, klapot ženských střevíců, ječení namíchnuté manželky, vřískání vychovávaného potomka. Hukot jezu, nárazy náklaďáků přejíždějících výmol dávno neopravované ulice.
   Hluk je základní komponenta životního prostředí – nejen člověka, ale i srnců pokojně se pasoucích pár kroků od troubícího vlaku.
   Ticho je abstrakce.
   Vlastně ani nevím, zdali jsem kdy slyšel nějaké ticho. Asi jako jsem nikdy neochutnal ambrosii a nenapil se nektaru.
   Ticho je limita, k níž se lze přiblížiti libovolně blízko, odsuneme-li skutečnost od sebe dostatečně daleko.
   Ráno pod otevřeným oknem chalupy není tiché, ačkoliv za tichem do ní jezdím. Je plné zvuků – kosové hvízdají, jedni ptáci překřikují druhé. Lidské hlasy dolehnou daleko. Přesto právě tohle za ticho někdy považujeme.
   Není ticho – je jenom rámus lahodící sluchu.
   Ticho před bouří, těsně předtím než začne vítr lomcovat haluzemi stromů a blesky roztrhnou duchnu oblohy sledovány rachocením hromu, je vyplněno napětím. Není prázdné.
   Ticho je jako je duše.
   Nedává o sobě vědět. Ty však víš, že existuje, musí být, protože její nebytí by bylo nesnesitelné.
   Opravdové ticho se podobá hukotu jako se proud řeky podobá toku času.
   Ticho je rám, do kterého musí být zasazen obraz, aby rám získal smysl.
   Ticho je koncept podobně jako je pouhým konceptem moudrost. Člověk opravdu moudrý by tohle o sobě neřekl. Neunesl by tíhu svého prohlášení. Možnost moudrosti by byla prohlášením moudrosti zrušena – stejně jako prohlášení ticha by sama sebe porušilo. Svou podstatu.
   Nechme ticho vstupovat do svých všedních dnů jako do nich necháváme vstupovat báseň. Obojího je třeba dotýkat se opatrně, rukama chvějícíma se obavou, aby se neporušilo tajemství.
   Jsou věci, které nemohou být uchopeny, leda myšlenkou. Všechny ostatní způsoby, ruce i nástroje, jsou příliš hrubé.
   Ticho k takovým věcem patří.

 

— Obsah —

 

Ukradená záruční lhůta

 Doklad o záruční lhůtě se dnes přikládá téměř ke všemu, co si v obchodě koupíte. Snad s výjimkou rohlíků a hlávkového zelí. Tenhle druh péče o blaho zákazníka se zřejmě už stal standardem.
   Zadíval jsem se tuhle do výlohy obchodu s bicykly – a přitom mne to napadlo. Právě tento druh zboží je typickým objektem masově provozované bohunelibé činnosti známé pod názvem krádež. Kola čili bicykly se kradou ve velkém, jejich krádeže policie objasňuje spíš v malém. Titěrně malém. Dá se soudit, že podstatná část uživatelů bicyklů v Česku jsou zloději, ta zbylá část jsou okradení. Jen tak mimochodem – došla už tahle souvislost policii České republiky? Cyklisté by pro ně měli být cílovou skupinou jejich odborného zájmu, podobně jako skinheadi, narkomani nebo recidivisté.
   O tom však teď psát nechci. Jde mi o něco jiného.
   Co mi začalo vrtat hlavou před tím obchodem s bicykly, byla otázka, kterou by bylo možno formulovat jako problém konzumace záruční lhůty v případě ukradených výrobků záruční lhůtou vybavených.
   Že to zní složitě?
   Nezdá se mi. Znám řadu daleko méně přehledných právnických formulací, které jsou přitom míněny docela vážně. Jde mi o to, že výrobek, s jehož zcizením byla ukradena i jeho záruční lhůta, je v případě poruchy možnosti využití této záruky zbaven. Například zloděj bicyklu dost dobře nemůže jít do obchodu reklamovat, že se mu ukradené kolečko polámalo.
   Riskoval by, že se ho začnou vyptávat, kde má příslušný doklad. Jenže ten on nemá, protože zcizil bicykl v dobré víře, že tento bude fungovat. A doklad o záruce měl jeho majitel beztak někde doma v polozapomenutém šupleti. Vidíte už ten problém? Už vám to došlo?
   Povinnost ručit za funkčnost výrobku si výrobce do jeho ceny určitě započítal. A s tím je v evidentním rozporu nemožnost současného uživatele výrobek plnohodnotně užívat v případě, že by došlo k jeho selhání. V takovém případě uživateli okolnosti znemožňují, by své právo, obchodním zákoníkem mu zaručené, také po právu konzumoval. Myslím, že by se nad tím měla česká justice zamyslit a postarat se, aby záměr mohl být bez překážek naplněn.
   Náš zloděj bicyklu přece poctivě zcizil kolečko jako celek, se všemi náležitostmi včetně záruční lhůty. Řádně zcizený výrobek nemůže být řádně využíván. Je tedy na místě vypracovat a do života uvést zákon, který by tuto nedůslednost napravil.
   Nejsem právník. Jsem prostý uživatel selského rozumu, jehož existence zůstává právní vědě doposud utajena. Přesto však i mne napadají náměty, jak uvést zákon do souladu se životem.
   Jednou z možností, která se nabízí, je apelovat na původní uživatele teď zcizených výrobků, aby své doklady o záruce předali těm, kteří jejich výrobek zcizili. Vždyť ten doklad jim už k ničemu není! Jenom někde v šupleti překáží a zabírá místo jiným dokladům. Takové předání by se ovšem muselo odehrát naprosto diskrétně, při respektování lidských práv obou stran.
   Jinou možností by bylo uzákonění nároku zcizitele na vystavení nové záruky prodejcem. Původní doklad o záruční lhůtě by byl vystavením nového dokladu anulován – na základě přísežného prohlášení zcizitele, že původní doklad nemá. Bylo by to přece naprosto podle pravdy.
   Ostatně, podobná praxe by nebyla v této zemi ničím novým. Už řadu let se provozuje v situaci těch, kteří za pět politicky dostatečně dlouhých prstů odcizili majetky původních politicky nevhodných majitelů, aby pak dodatečně vyřídili problém nových záruk nabytí...

 

— Obsah —

 

Vykopávky současnosti

 Bydlím v Olomouci – Neředíně. V olomoucké čtvrti, která vstoupila docela nedávno do celostátního povědomí nálezem zbytků krátkodobého tábora římské legie. Castrum. Jde o zatím nejsevernější nález tohoto druhu, dokládající, že Římané až sem překročili limes Romanum, Dunaj.
   Olomoučtí archeologové hrdě vztyčili hlavy. Právem.
   Dokonce to zvýšilo pravděpodobnost, že jedna z teorií, odvozující název města Olomouce z latinského Julii Montium má své oprávnění.
   Několik málo stovek kroků od místa vykopávek provádím denně své vlastní soukromé vykopávky. Daleko méně zajímavé, otravné už svou neodbytnou opakovatelností. Denně vyhrabávám svou poštu z balastu přehršlí reklamních letáků a obchodních nabídek. Protože je bez čtení odhazuji do bedny, kterou jsme – nájemníci a majitelé bytů – pod poštovní přihrádky prozíravě umístili, riskuji, že se v odpadu ocitne i některý z normálních, funkčních dopisů.
   Čistič šperků a drahých kovů, absolutně bezpečný, bez zápachu a chemikálií. Podprsenky push-up ve třech modelech, také s krajkami. Na požádání s kalhotkami. O chemikáliích se neříká nic. Elektronický systém nahrazující aerobic a jiná namáhavá cvičení. Redukce tuku a formování postavy bez hladovění a námahy. Za třetinu původní ceny, zato bez uvedení, kdo a kdy tu původní cenu stanovil. Stejný trik používají kluci v Istanbulu, kteří si pro turisty přelepují ceny na nabízených suvenýrech. Kuchyňský robot, který umí všechno, snad s výjimkou trávení a vylučování žaludečních šťáv. Šlehá, krouhá, krájí, hněte, míchá, hranolkuje, drtí, seká a plátkuje. Víc sloves pod heslem kuchyně ve slovníku snad ani není.
   Vykopávky současnosti, která sebe samu zavaluje zbytečnostmi, jež nás obtěžují a za které navíc zaplatíme nepřímo v režijních nákladech výrobků reklamou velebených.
   Člověk se jako jedinec zpravidla chová racionálně. Nerozumné počínání je výjimkou, příčinou bývá lidská patologie, psychické selhání.
   Pro lidskou společnost je nerozumné chování spíše pravidlem. Asi je to tím, že je docela dobře možné, aby to, co je z širšího společenského hlediska nerozumné, bylo prospěšné pro šikovného, mazaného jedince, který si na společenské toleranci vůči obecné blbosti vesele mastí kapsu.
   A občan provádí zasmušile své každodenní vykopávky ve vlastní poštovní schránce.
   Bývalo kdysi takové heslo – Šetřte naše lesy! Už není. Zatímco ti, kteří kdysi agitovali za ušetření lesů, své vlastní hlásání porušovali jenom nadměrnou produkcí formulářů, dotazníků, prvomájových mávátek a oslavných projevů k poctě věcí spíše nepoctivých – pracovali v řádu mnišek a kůrovců – jsou dřevokazní brouci ve srovnání s dnešními ničiteli lesů jejich přeměnou na reklamní plakáty pouhými žabaři.
   Současné vykopávky pošty ze závalů reklamních nesmyslů a obchodních polopravd se možná jednou stanou předmětem zájmu našich potomků zkoumajících kulturu této doby. Myslím, že zjištění a závěry, ke kterým přitom dojdou, nebudou pro nás nijak zvlášť lichotivé.

 

— Obsah —

 

Zpět k základům

 Když se někdo dere dopředu moc zaujatě, může se mu stát, že ztratí kontakt se svou základnou. Drát se dopředu nemusí nutně znamenat směřování k předem vytčenému cíli. Cíl může být stanoven tak mlhavě, že vlastně jako by nebyl. Cílem se stává ono dopředu.
   Ztratit na cestě dopředu kontakt se základnou je nebezpečné zejména proto, že se cestou zapomíná nejenom kam se jde, ale i proč se tam jde. Cesta se tak stává samoúčelem, cílem sama pro sebe. Zvlášť když se součástí programu stane podotknutí – Zpátky ni krok! Kupředu, zpátky ni krok – to je zvlášť riskantní verze.
   Při usilovném spěchu kupředu se věci komplikují. Stává se nevyhnutelným improvizovat, aby se daly obejít překážky, s nimiž se nepočítalo. Putující onemocní, dojde voda a taky peníze tečou slabším čůrkem než se předpokládalo. Úsporná opatření si vynucují změnu pravidel. A tak se sáhne i na zásady, zdá-li se to být východiskem z potíží.
   Problémy dne se vrší a pod jejich nánosem mizí základy, o něž se opíral a na nichž byl budován projekt cesty. Už jde o to přežít den, nikoli o to dožít se naplnění záměru, dožít se smyslu.
   A tak se stane, že hranice mezi dobrem a zlem se rozmazává, začne být stále méně určitou. Už není jednoznačně stanovitelné, kde je správné a kde špatné. Kritéria rozhodování se přestala odvozovat od původních základů – teď je určují potřeby a požadavky dne.
   Čím déle a čím dále jsme na cestě, tím zřetelnějším se zdá, že oč méně jsme se přiblížili k cíli, třeba jen mlhavému, tím víc jsme se vzdálili od základů. A hrozí nebezpečí, že nakonec by se vzdálenost od základů mohla stát jediným měřítkem délky ušlé cesty.
   Všechno je pořád zamotanější a méně přehledné. Jako dusící se lapá po dechu a žíznící touží po vodě, i tobě připadá někdejší jednoduchost jako fata morgana. Oáza palem půvabně se vlnících ve větru pouště s artézskou studnou uprostřed.
   Jenomže nemáš odvahu. Vždyť dostat se až sem, na místo své nynější nerozhodnosti, stálo tolik úsilí a obětí. Toho všeho se vzdát výměnou za poznání, že někde se stala chyba? Cestou, která se zdála být smyslem života?
   Na druhé straně však víš stále přesvědčeněji, že jít dál, když původní záměr se ztratil pod nánosy dnů, nemá smysl.
   Jednou se k těm základům stejně vrátíš. Protože i takový návrat se může stát součástí tvé cesty.

 

— Obsah —

 

Chuť rozhodovat a nechuť nést odpovědnost

 Už jsme takoví.
   Pamatuji se, že jako kluka mne lákalo vylupovat rozinky i tehdy, když jsem vlastně na bábovku samotnou ani neměl chuť. Když jsme, přespolní, cestou z měšťanky, od pekaře do vsi na řídítkách kol v síťovkách vozívali těžké bochníky chleba našim doma i sousedům, uloupávali jsme z těch bochníků ještě teplých sladké křupavé kůrky jako kdysi Jeníček s Mařenkou loupali perníček ježibabě z chalupy. A když cesta trvala déle a my loupali trochu víc, moc se nám pak nechtělo ty zmrzačené bochníky sousedům odevzdávat. Styděli jsme se.
   To jsme ovšem byli ještě děti.
   V dospělosti se taky stává, že člověk oloupává kůrky a vybírá rozinky tam, kde mu bochník nepatří a na bábovku vlastně nemá chuť. Zachtělo se mu rozinek a sladké kůrky. A tak si jedno vezme a druhé nechá být. A co horšího, už se nedokáže za své jednání stydět.
   K základním činnostem člověka dospělého patří rozhodovat nejen o sobě a za sebe – ale také o jiných a za jiné. Lidská společnost je právě takhle zorganizována. Moci rozhodovat z titulu svěřené moci je pro většinu z nás asi příjemné. Alespoň podle toho soudě, že o zájemce o takovou činnost není nikdy nouze. Kdekdo by chtěl být vedoucím, ředitelem, poslancem nebo senátorem. Moci rozhodovat, to by člověk bral. Co by však často jen nerad bral, je odpovědnost za svá rozhodnutí. Rozinky rozhodování ano – ohryzaný bochník odpovědnosti raději ne.
   A tak se spousta z nás potěšení z možnosti rozhodovat raději vzdává – aby nemusela nést tíhu odpovědnosti. Ta tíha je pro člověka s normálním vztahem k odpovědnosti zatraceně těžká. Dokonce spánek dokáže rušit.
   Jenomže člověk by nebyl sám sebou, kdyby si i s tímhle nedokázal poradit.
   Poradí si tak, že se prostě ta odpovědnost od toho rozhodování oddělí. Rozinky se dají zvlášť, bábovka bez nich taky. A je to.
   Jedním z mechanismů takového oddělení rozhodování od odpovědnosti za důsledky rozhodnutí je instituce rozhodování kolektivního. Zřídí se komise nebo jiné orgány, které rozhodují většinovým zvednutím ruky, jež právě nedrží hrnek s kávou, anebo ještě lépe, většinovým vyplněním tajného hlasovacího lístku.
   Ujišťuji vás, že takové kolektivní rozhodování je úplně jiná káva než rozhodování, kdy odpovědnost zůstává na vlastním triku rozhodujícího jedince.Vím to – sám jsem takhle nejednou rozhodoval.
   Komisionelní rozhodování má zaručovat jeho objektivitu. Možná ji opravdu v jisté míře zaručuje. Co však zaručuje naprosto spolehlivě, je pocit, že žádná odpovědnost tu zvedající se ruku netíží. Taky neznám případ, kdy by byl celý orgán, který prokazatelně rozhodl nekvalifikovaně, s trestuhodnou nedbalostí, zaujatě a prokazatelně špatně, pohnán k odpovědnosti a potrestán. Kdy by byl odsouzen k náhradě škod, které svým počínáním způsobil.
   Takoví nejsme. Kdybychom byli, musely by se vlády, parlamenty a soudy vstávajíce lehajíce třást před hněvem lidí. Pokud vím, netřesou se, nemajíce k třesení důvod, protože si už předem odhlasují pravidla tak, aby prakticky žádnou odpovědnost za následky svých rozhodnutí nenesly.
   Osobně se domnívám, že tento mechanismus přijímání moci a současného odmítání odpovědnosti je plodonosným mechanismem vzniku byrokracie. Její podstatou je také zajištění, aby nebylo nutno nést odpovědnost za důsledky rozhodnutí.
   Já nic, já muzikant. A že to zní falešně, za to mohou jenom špatně rozepsané noty.

 

— Obsah —

 

Kosmopolitní šamanství

 Vlastenectví vyšlo z módy.
   Není divu, protože i móda samotná je kosmopolitní, internacionální, univerzální – přinejmenším evropská.
   Manko, pokud jde o vlastenectví, postihlo i oblast prožívající dnes renesanci a rozkvět; mám na mysli šamanství všeho druhu, léčitelství, parapsychologii a parajevy, numerologii, kartářství i horoskopování, alternativní pavědy a okultismus, futurologii a věštění.
   Živnosti provozované ve výše zmíněných oborech a podporované pokrokovým českým tiskem, šířené vzdělávacími programy českého rozhlasu i televize masově přispívají k rozvoji vzdělání českého národa en gros et en détail.
   Nic proti tomu.
   Zdá se, že lid to chce a není proto důvodu, proč by to neměl mít. Je ochoten za tento druh vzdělávání platit – takže se sotva dá čekat, že živnosti tohoto druhu budou strádat. Je nepochybně jenom otázkou času, kdy bude ministerstvo školství zavádět už od obecné školy numerologii místo výuky matematiky, astrologii a sestavování horoskopů místo astronomie, s tím, že někdejší ministr obrany české vlády požádá o udělení Nobelovy ceny. Místo o energii mechanické, elektromagnetické, potenciální a jaderné se budou děti učit o energii dobré a zlé, místo o gravitaci budou poučovány o letových drahách UFO a typech mimozemských civilizací, základním tématem chemie se stane vaření elixíru života, v mineralogii se bude hledat kámen mudrců, ekologie bude zkoumat prameny vody živé a mrtvé, v dějepisu se budou probírat kádrové materiály Bílé paní a v biologii se bude řešit problém vzniku živého z neživého – blech ze smetí, žab z bahna, much z odpadků živočišného původu. Lékaři sundají se zdí diplomy s Hippokratovou přísahou a hromadně zažádají o homeopatické výuční listy.
   Vývoj je vývoj a pokrok je pokrok. Nic proti tomu.
   Vadí mi na tomhle českém kulturním zákoutí jenom jedno. Vadí mi, že přitom vzalo za své vlastenectví. Že se tak málo pamatuje na dobré české tradice.
   Jestliže se dnes vzývají keltští druidové s jejich kameny a lidskými oběťmi, proč se zapomíná na žrece našich předků, kteří věštili, co se má i co se nemá, kteří pod rubaškami nosili své dřevěné bůžky, dědky. Vždyť oni to byli, kdo poradili praotci Čechovi, aby svou hůl do země zapíchl právě na hoře Řípu.
   Proč se vedle drůbežářských velkofarem nezakládají výzkumné ústavy vědecké prognostiky a ladem nechávají ležet kuřecí vnitřnosti? Co brání tomu, aby se z žaludků a jater hrabavé drůbeže, ještě předtím než se nechají zmrazit, neodebrala informace o naší budoucnosti? Zejména ekonomické. Inflace by se mohla předvídat z vnitřností wyandotek, vývoj HDP z jater pražských staroměstských holubů, případě ze zdravotního stavu labutí na českých tocích.
   Proč vláda nevyužívá při odhadech stavu ducha tohoto národa zkušeností českých vodníků i poněmčených hastrmanů, kteří jistě mají prozkoumány své rozsáhlé podvodní sklady dušiček. Proč se v rámci reformy českého školství nezavedou doškolovací kurzy pro čarodějnice vyšších věkových kategorií, které už tolika našim předkům dobře poradily?
   Na AMU a JAMU by se mohly zavést taneční kurzy pro víly lesní i luční, s pododdělením výchovy hejkalů, ohnivých mužíčků a bubáků všech kategorií. Divoženky by přitom byly systemizovány jako důchodkyně v oboru víla, baletní tanečnice a zpěvačka pop-muzic.
   Císař Rudolf II. by byl prohlášen za čestného doktora všech českých univerzit. Úřady děkanů by se přejmenovaly na fakultní šamanáty s právem udělování akademických hodností. Období renesance bude prohlášeno dobou temna.
   A dobrému českému člověku bude jasno i poté, co zhasne poslední elektrická žárovka. Vždyť smolných loučí vyrobí dostatek někdejší elektrárny koncernu ČEZ, zejména v Temelíně.

 

— Obsah —

 

Optimismus nejen zdravotnický

 Pacient ujíždí, co kola stačí, na svém vozíčku nemocniční chodbou. Za chvíli ho mají operovat.
   Zastavuje ho sestra:"Co se děje, pane Nováku?"
   Pacient rozčileně odpovídá: "Právě jsem slyšel vrchní sestru říkat – Vždyť je to docela jednoduchá operace, nebojte se, jsem si jista, že všechno dobře dopadne!"
   "To vás chtěla povzbudit a uklidnit, pane Nováku. Proč vás to tak rozrušilo?"
   "Když ona to neříkala mně. To povzbuzovala a uklidňovala doktora!"
e-mail z CAL

 
Někdy mám podezření, že doktorský optimismus přesvědčující pacienta, že všechno dobře dopadne, vymyslil někdo, kdo zároveň přivedl na svět úsloví – Víra tvá tě uzdravila. Věří se, že věřit garantuje uzdravení. A tudíž, že nevěřit uzdravení zahání.
   Patřím k lidem uznávajícím význam víry. Ale až poté, co byly vyčerpány možnosti vědění. Považuji za nepatřičné angažovat víru tam, kde existuje šance poznání. Víra – ano. Ale až potom. A pokud vědění říká, že šance na uzdravení není, anebo přesněji, protože tohle se stoprocentní jistotou medicína nikdy neví – tedy pokud je šance uzdravení mizivá – otevírá se prostor víře. V podstatě víře v zázrak, v síly nad-přirozené, jdoucí nad zkušenost a za zkušenost.
   Jako se dá plout proti proudu, dá se věřit proti zkušenosti. Šance víry je v tom, že probouzí síly, o nichž plavec doposud netušil, že je vůbec má.
   Jenomže každá síla je, bohužel, vyčerpatelná.
   Optimismus za každou cenu se může stát kontraproduktivním tím, že s každým nezdarem, s každým ne-uzdravením možnosti víry slábnou. Víra, která nesplnila očekávání, sama sobě podtíná kořeny. Je to docela prosté. Jedná se o mechanismus podmíněného reflexu, v němž úlohu podmínky sehrává víra. A kde po víře nenastane naplnění toho, v co se věřilo, reflex nebude posílen. Naopak, bude oslaben. Víra, která nesplnila naději v ni kladenou, zklamala a způsobila, že šance víry budoucí se zmenší.
   V tomto smyslu je víra něco jako vzácné koření. Nemělo by se s ní plýtvat. Koření povzbudí chuť – nenakrmí však nás. Konec konců, moderní šamanství není nic jiného než takové zneužívání víry. Nahrazování vědění a zkušenosti vírou. Taková zneužitá víra funguje jako fata morgana, ve vyprahlé poušti předstírající pramen a palmovou oázu.
   Víra dokáže uzdravit. Poctivě vedená statistika však dokazuje, že ne vždycky. Rozhodně jen výjimečně. Už proto by se mělo víry využívat jen jako krajního prostředku. Po vyčerpání všech možností našeho vědění. Jako ultimum refugium, poslední útočiště.
   Kdo spoléhá na víru tam, kde se dá měřit a počítat, riskuje víc než je třeba. Navíc uráží Stvořitele, když odmítá využívat daru rozumu. Zkušenost ukazuje, že daleko víc je těch, kteří byli oklamáni a zneužiti falešnými proroky než těch, kteří se zmýlili v důsledku chyb měření a výpočtů. Zneužít lidské víry je tak snadné – a zneužívá se jí počínaje politickými programy, hlasateli věčné spásy (proti hotovému zaplacení), přes reklamy na smysl života i prací prášky, na zaručeně účinné diety i získání lásky.
   Uhlazení bankovní podvodníci nabízejí zázračně rychlé zbohatnutí, stejně jako agenti pyramidových her slibují jako běžné, co je ve skutečnosti pouze výjimečné. Co má nepatrnou šanci výhry, úspěchu, štěstí. Hlasitě mluví o výši možných výher, proto tak hlasitě, aby nebylo slyšet hlasy nedůvěřivých, kteří se věcně ptají na velikost této možnosti. Na záruky, na matematickou naději.
   Ve schopnosti věřit je velká lidská síla – zároveň však také snadno zneužitelná slabost.

 

— Obsah —

 

Papoušek

 Prázdninová idyla.
   Otevřeným oknem se do světnice neúnavně dere úvodní melodie Internacionály. Hvízdaná velice kvalifikovaně. Kdybych byl nostalgický jenom o trochu víc než jsem, mohl bych mít pocit, že probíhá příprava na prvomájový průvod. Poslední bitva vzplála... je po chvíli přerušena drnčením telefonu, s nezbytným Haló... Dobrý den... Na shledanou...
   Papoušek souseda odnaproti.
   Umí ještě spoustu dalších věcí; divil bych se, kdyby takový jazykový talent nebyl využit k nácviku nadávek a jiných poťouchlostí. Já tu nejsem dlouho, takže jsem doposud nestačil celý jeho repertoár vyslechnout. Přitom je tenhle papoušek velice elegantní, sebevědomý, přestože vlastně invalida. Když je sám doma, nudí se a z nudy si vyškubává peří. Taky na křídlech, takže momentálně nelétá. Sedává na bidýlku na zápraží roubené chalupy Českého ráje jen tak, docela svobodně a obšťastňuje užaslé kolemjdoucí kamarádsky důvěrně Co čumíš, vole...?
   Papoušek, který umí to, co on, vlastně svou kvalifikací odpovídá člověku s univerzitním vzděláním a zejména s obdivuhodným talentem, což je jistě víc než univerzitní diplom.
   Zaujala mne souvislost jeho svobody s jeho invaliditou.
   Být zdravý, nesměl by opustit klec. Lidé, kteří ho chovají by se báli, že by uletěl. Teprve zmrzačenému poskytli svobodu. Zmrzačenému důvěřují, že neuletí. Z lehkomyslnosti, ze zvědavosti.
   Je to vlastně docela dobře zobecnitelné.
   I mezi lidmi to tak funguje. Abys získal důvěru, musíš si přistřihnout nebo nechat přistřihnout křidýlka. Alespoň pár peříček; ta, co přečuhovala. Zarovnat do řady. Slíbíš, že přestaneš kouřit, odřekneš si hospodu jako místo svádějící k neuváženostem, přijmeš za svůj program politické partaje. A odevzdáš peníze – protože to je velice dobrá záruka, že ptáček neuletí. Za to se ptáčkovi povolí, aby si zazpíval. Třeba i trošku melancholicky, tklivě a možná i tesklivě. S přistřiženými křidýlky se to už může.
   S přistřiženými křidýlky tě už nebudou tolik kontrolovat. A když tě nehlídají, získal jsi kousek svobody navíc. Když je tu záruka, že nemůžeš zahnout na cestu nepravosti, proč by tě měli kontrolovat?
   Je to – něco za něco.
   Někdy se stává – byť se zdá být paradoxní – že takové omezení stupňů svobody se ukáže být podnětem, povzbuzením, aby ty zbylé stupně volnosti byly využity úplněji než dříve. Omezení soustřeďuje člověka na zbylý prostor úplněji a důsledněji. Člověk s omezením není tolik rozptylován. Člověk úplně svobodný, člověk bez omezení, těká, hledaje, kam by svou pozornost a své schopnosti zaměřil – a někdy tak protěká podstatnou část života. Člověk s omezením se soustřeďuje snadněji. Někdy.
   Papoušek plně svobodný pod baldachýnem amazonského deštného pralesa, v africké džungli nebo v eukalyptových hájích Austrálie Internacionálu nezapíská. Aby to dokázal, musel být zavřen do klece a musel se poranit na křídle.
   Nevím ovšem, jaké jsou priority papoušků. Zdali je pro ně důležitější umět zapískat Internacionálu nebo v korunách stromů louskat ořechy. Tohle dokážu posuzovat jenom ze svého člověčího hlediska.
   Procházejíce svými životními osudy odemykáme další a další třinácté komnaty, od dětských zákoutí přes tajemství dospívání, udivováni záhadami fungování vlastních těl a pocitů našich duší, až po práh dospělosti a uvědomění si prvních omezení, jež nám ukládá odpovědnost a vědomí povinnosti. A s prvními příznaky stáří přicházejí další omezení, hlásící se slabostí těla a jeho nemocemi. V každé takové situaci existuje jakési optimum, o jehož naplnění se dá usilovat.
   Jako dokáže dítě být nadějí nejen svých rodičů, dokáže dospělý být odpovědným občanem, kriticky přijímajícím svůj úděl a svou společenskou roli. Ale také ve věku seniorů může být žena vrchovatě užitečnou babičkou a děda moudrým rádcem svých vnoučat. Často moudřejším než byl jako otec svých dětí.
   Každý z nás je každému jinému ve svém okolí součástí jeho světa. Jde o to, aby byl součástí zajímavou, možná i užitečnou. Aby ten jeho svět nekazil.
   A aby omezení, jež s sebou jeho osud přinesl, se nestala pouhými překážkami, o které se zarazí. Protože i překážky se dají – když ne přeskočit – alespoň obejít.

 

— Obsah —

 

Pohádka o Štěstí

 Stálo na rozcestí, takové rozpačité na pohled nic moc a ptalo se, kam má jít. Říkalo, že by chtělo někoho potěšit, ale že neví, koho. A taky si stěžovalo, že ho pomlouvají, že prý je muška jenom zlatá. To že si rozhodně nenechá líbit, aby se o ní říkalo, že je nějaká trpasličí masařka.
   Pak šli tím rozcestím nějací lidé, zastavili se, nechali si všechno vysvětlit, pohladili Štěstí po hlavičce a pravili – Pojď milé Štěstí s námi, my jsme právě výhodně privatizovali státní loterii a vezmeme tě tam jako tichého společníka. Hodně tichého.
   Štěstí se trochu zdráhalo, že prý mu maminka kladla na srdce, aby si nic nezačínalo s hazardem, to že často vede ke špatným koncům – ale ti lidé mu to zase vymlouvali, že tohle není špatný hazard, že je to hazard se státním souhlasem a že vlastně nedělají nic jiného než že pomáhají lidem k úspěchu. Když se Štěstí zeptalo, kolika lidem že se k úspěchu pomůže, říkali, že hodně. Několika stovkám, někdy i tisícům. A na další dotaz zvědavého Štěstí, kolik že lidí musí na ten úspěch několika set složit své peníze, trochu zrozpačitěli a řekli, o tom mluvit že není slušné. Ale když už to chce vědět, že asi dva miliony. A že kdyby Štěstí šlo s nimi, mohlo by k úspěchu lidí, kterým oni pomáhají, taky přispět, takže by těch úspěšných bylo na světě víc.
   Nakonec štěstí přesvědčili, aby s nimi šlo.
   Dostalo místo referenta v reklamním oddělení s možností vystupovat i v televizi za zvláštní příplatek. Protože Štěstí nevědělo, co to vlastně ta reklama je, vysvětlili mu, že lidé nevědí, co je to úspěch a proto že je třeba občas jim trochu napovědět.
   Jak se tak Štěstí ze svého referentského místa rozkoukávalo, vidělo, že je – Štěstí – vlastně na roztrhání. Všem ho slibovali a žádné malé kousky, spíše hodně a nejčastěji všechno. Tomu poslednímu říkali Jackpot. A chudáček Štěstí se nestačilo divit a jenom se vyjeveně kolem dokola rozhlíželo, jak že by ty všechny sliby mohlo splnit. Při svém na pohled skoro nic. Až z toho dostalo strach, že při takovém slibování se brzy vydá ze všeho, že se úplně celé rozdá.
   A protože bylo už od přírody spořivé, začalo počítat, co komu vyneslo. Brzy mu začalo být divné, že z něho neubývá tak, jak by z něho podle reklamního televizního slibování ubývat mělo. Tím se trochu uklidnilo, začalo mu však vrtat hlavičkou, jak to přijde, že by už dávno mělo být celé rozdané a přitom ve skutečnosti vůbec rozdané není.
   Porovnávalo tak týden po týdnu, kolik váží to štěstí slibované a štěstí rozdané a pořád mu vycházelo, že se z toho porovnání žádná rovnost udělat nedá.
   To přece není jenom tak – říkalo si Štěstí – tady někde něco schází, někde se muselo udělat manko! Buďto se slibuje víc než se rozdává anebo se rozdává míň než se slibuje! Kam se poděl ten rozdíl?
   Všechno se nakonec šťastně vysvětlilo.
   Po velikém počítání se Štěstí dopočítalo a vyšlo mu, že zapomnělo do toho rozdávaného štěstí započítat ty pány, kteří tu loterii a rozdávání štěstí provozují a organizují. Přišlo na to, když ho napadlo, že komu se nelení, tomu se zelení a že bez práce nejsou koláče. Ti pánové tvrdě pracovali, na schůzích pilně zasedali, i po světě jezdili a za to si své štěstí vybírali.
   A Štěstí bylo spokojené, protože už vědělo, jak to je a jak to ve světě chodí.
   Jenom mu pořád ještě nebylo úplně jasné, proč že se v té televizní reklamě nemluví o úspěších těch pánů, kteří to rozdávání štěstí organizují – když oni mají svůj kus štěstí jistý, zatímco všichni ostatní, co si štěstí předplatili, mají své drobečky štěstí moc a moc nejisté.

 

— Obsah —

 

Pohled z Marsu

 Kdyby ve vesmíru existovaly racionálně myslící bytosti a kdyby měly příležitost proniknout mezi nás, zevnitř, tak, aby mohly pozorovat, jací doopravdy jsme, bez politického žvandání a předstírání, asi by si s námi jen tak nezačaly. Myslím – z našeho člověčího úhlu pohledu ovšem – že by nás tyhle racionálně myslící bytosti za racionálně jednající bytosti považovat nemohly.
   Především by jim asi velmi záhy došlo, že jsme sice schopni racionálně myslit, nejsme však schopni racionálně jednat. Naše počínání že je z hlediska kritérií rozumu sotva pochopitelné.
   Dokážeme celé dlouhé roky budovat svá města, svůj průmysl, zdokonalovat technologie, objevovat přírodní zákony a vynalézat stroje důvtipně využívající zdrojů přírody – abychom poté ničili pracně postavené, bořili vybudované, vynalézali, jak přírodních zákonů zneužít k ničení a zkáze, konstruovali zbraňové systémy schopné zničit i samotný život.
   Jediné racionální zablesknutí v tomto záchvatu jakéhosi destruktivního pudu je v poznání, že když už byly vynalezeny prostředky schopné zničit celou civilizaci, včetně existence mocných a jejich potomků, zastavili tito mocní na samé hraně propasti, do níž už už hrozilo zřícení. A na této hranici téměř visící nad propastí zkázy, žije lidstvo už desítky let, v jakési nepochopitelné rovnováze mezi bytím a nebytím.
   Vesmírným racionálně uvažujícím bytostem by došlo, že lidskou civilizaci při celém jejím putování od pračlověka do současnosti doprovází ničivý pud, projevující se ochotou ničit pod záminkou jakýchsi ideových předsudků, politických programů a ideologií i jiných žvástů.
   Tahle náklonnost k iracionální patologii je do lidských mozků i společenského vědomí inkorporována jako nevyléčitelná dispozice ke zlému, k nesmyslu, ke lži a přetvářce, k nenávisti. A racionálně myslící bytosti by se bezpochyby ptaly, proč se nehledá lék, který by rozum lidí uzdravil. Asi by jim neuniklo, že racionalita lidí si krok za krokem umí poradit s problémy, které před ně příroda postavila, nevědí si však rady sami se sebou.
   Člověk je dobrý sluha, ale zlý pán.
   Člověk je tvor, který dnes řídí tento svět; s chybami, ale rozumně, protože i chyba je součástí lidské racionality. Vůči sobě samým si však lidé počínají jako naprostí idioti. Se všemi parlamenty a vládami, diktaturami i demokraciemi. V řízení sebe sama a v rozhodování o svém osudu lidstvo selhává. Uboze a trapně.
   Ve jménu ušlechtilých idejí organizuje lidstvo odporné zločiny, vyvražďuje své vlastní, jedni týrají druhé. Pořád znovu a znovu, bez konce a bez poučení.
   Bez schopnosti pochopit, že nejsou schopni sami sobě vládnout, sami sebe řídit. Že potřebují vedení zvnějšku dodané, které by dokázalo zregulovat tu vnitřní zrůdnost lidem vlastní. Bez schopnosti uznat, že takhle už to dál nejde, že hra zašla příliš daleko, že nebezpečí je velké a rizika hrozivá. Myslím, že vesmírné bytosti opravdu racionální by rozpoznaly, že lidé potřebují vedení. Člověk že je silný ve svém hledání, je však slabý ve své schopnosti nalezené rozumně využít.
   A poradily by jim – člověku a lidem.
   Poradily by jim, že dnes už sami ve svých technologiích mají prostředek, z něhož by mohli zkonstruovat systém svého vlastního řízení. Řízení, které by vyloučilo z rozhodování o lidech lidský prvek. Lidské by se smělo uplatnit jenom ve fázi nastavení pravidel – vlastní rozhodování by se pak muselo svěřit počítačovým systémům a sítím. Aby ty systémy a sítě nemohly být při své práci ovlivňovány bacilem lidské záludnosti, politického pletichaření a korupce, předstírání a farizejství, chamtivosti a vůbec zla.

 

— Obsah —

 

Po stu letech

 Je jenom málo věcí, k nimž by dokázalo lidstvo mít respekt ještě po stovce let od jejich vzniku. Politické poměry se mění, režimy i názory se střídají, součástí civilizace je trvalá změna hodnot i jejich priorit.
   Mezi to málo věcí a jevů, které v čase obstály a respekt si udržely, patří Nobelovy ceny. Zejména ty první z nich – cena za fyziologii a lékařství, za fyziku, za chemii. Ty další – za literaturu, za mír, za ekonomii jsou už přece jen kontaminovány politickými vlivy i tlakem moci a módy.
   Ten respekt rozhodně není úměrný finanční odměně s udělením Nobelovy ceny spojené. Daleko větších peněz se dá přece nabýt způsoby nevyžadujícími celoživotní dřinu a přítomnost nepochybného talentu.
   Nobelovy ceny se staly součástí velké hry o lidské přežití. Hry, do níž jsme vsadili vědu jako hlavní argument v úsilí o pochopení, jaký je náš svět, o poznání, jak je třeba se chovat, aby planeta, která nám dala život a dovolila nám, abychom z jejího bohatství brali, od kyslíku až po zlatonosné rudy a atomovou energii, zůstala životadárnou i pro další generace.
   Nobelovy ceny se staly součástí velká hry zvané Věda. Její exkluzivní součástí, stříbrným pohárem, na který dosáhnout je umožněno jen nemnohým. Její nositelé jsou vyvolenci bohů svými talenty i silou, která je pohání k tomu, aby tento talent v potu ducha a ve službách rozumu rozvíjeli. Nikoho nelze naučit, jak dospět k Poznání; i tady platí, že... best learning is by doing – nejlepší způsob jak se naučit, je dělat to. Studiem, pokusy a omyly – a zejména vyvozováním poučení z chyb, kterými jsou cesty Poznávání hustě lemovány. Jsou to cesty hluboce dramatické – jenomže vstupné do hlediště je vysoké a sledování hry intelektuálně náročné. Nepodobají se křepčení v rytmu pop-muzic ani disko, ani povalování na mořské pláži; nepodobají se procházkám zasněženou romantickou krajinou. Jsou to cesty, které nikdo nevyrovnal asfaltem. Jsou to cesty doposud zarostlé neprosekaným trním a hložím. Na nich se nelámou rychlostní rekordy, čas se odměřuje bez chronometrů a bez záruk.
   Odměňuje se výsledky pokusů mnohokrát opakovaných a výpočtů mnohokrát přepočítávaných. Protože jedinou jejich zárukou je opakovatelnost a opakovanost.
   Múza badatele se podobá Múze básníka v tom, že oběma musejí přinést nápad, přihrát myšlenku, má-li se pokročit k výsledku. Liší se tím, že pro badatele je nápad pouze podmínkou nutnou, ne však postačující. Nápad má statut pouhé hypotézy, statut mohlo – by – být. Nápad musí být deduktivně rozvíjen, a krok za krokem opakovaně konfrontován s realitou skutečnosti. Pozorovatelné a měřitelné. Jenom tohle je mince, jíž se dá platit cestou k Poznání.
   Básník může svůj nápad hýčkat. Badatel ho hýčkat nesmí. Ten musí svou myšlenku prověřovat v ohni logické indukce, drtit ho v lisu pochybností a jenom to, co ve zkoušce obstálo, v zapsaném pečlivě zachycovat. Také ve světě myšlenek platí, že mnoho je povolaných, ale jen málo vyvolených.
   Věda – to jsou zásnuby invence a rozumu, ničím nevázaného rozletu fantazie ducha a přísných, neúprosných zkoušek odolnosti tváří v tvář reálné skutečnosti. A nositelé Nobelových cen jsou ti, kteří byli shledáni hodnými.
   S dvouletým předstihem, v roce 1999, vydalo olomoucké nakladatelství ALDA několik příruček se jmény a stručnými charakteristikami nositelů Nobelových cen.
   Se jmény, která zůstanou v paměti civilizace i poté, co budou zapomenuta jména králů, prezidentů i vojevůdců.
   Se jmény, jež se sluší připomínat.

 

— Obsah —

 

Potíže s obezitou

 Obezita patří k předním civilizačním chorobám. Bohatých i chudých. A tam, kde jako nemoc není přímo vedena, uznává se, že s řadou chorob souvisí, přímo či nepřímo. Obezita koreluje s výskytem cukrovky, zhoršuje krevní tlak, zatěžuje oběhový systém, nutí srdce pumpovat jako při permanentním požáru. Tohle všechno doktoři znají a pacientům neustále do hlav vtloukají při každém vzájemném setkání.
   Jsou však také potíže, na které musí obézní člověk přijít sám, které také s kynoucí obezitou poznává a s nimiž se musí také sám vypořádat.
   Soudobý klasik praví, že nejhorší je, když je člověk obézní a navíc ještě tlustý. A takových je nás moc. Zatímco o jiných věcech platí, že člověk k nim ztěžka přichází a snadno je ztrácí, v případě obezity je to obráceně: Tam platí zákon – lehko nabyl, těžko pozbyl.
   K těm lékařskou vědou nesledovaným a zanedbávaným a taky neléčeným potížím obezity patří zavazování tkaniček u bot. Obézní jedinec dává proto přednost pantoflím, mokasínám a nazouvákům všeho druhu, kde zavazovat tkaničky není třeba. Nejde přitom vlastně o to zavazování tkaniček jako takové. Většina obézních tkaničky zavazovat umí, naučila je to babička anebo tuhle sportovní disciplínu kdysi s úspěchem absolvovali ve školce. V tom zavazování brání obéznímu nemožnost ohnout se. Jistě by se dal formulovat fyzikální zákon, který by to vědecky zdůvodnil. V počátečním stádiu své nemoci řešívá obezitou postižený svůj problém tím, že se zhluboka nadechne – a pak se prudce sehne, aby úkon zavázání provedl ve stádiu výdechu. Něco podobného jako pobyt pod vodou na čas. Taky se to tímhle způsobem dá trénovat.
   Boty jsou dvě, takže se ta operace – nádech – šněrování – výdech musí opakovat dvakrát. Ve vyšších stádiích obezity bývá pak nutno onu operaci rozfázovat do několika dílčích kroků; i tak to bývá velice náročné a ne vždycky to končí úspěchem.
   Další záludnost obezity souvisí s gravitací. Ano, s tou, kterou svým slavným zákonem popsal Sir Isaac Newton; podle dobové rytiny soudě, mezi obézní nepatřil. Univerzitní profesoři byli mizerně placeni už před třemi stoletími.
   Ta záludnost spočívá v tom, že kapky nápojů a drobty jídel od úst obézního jedlíka padající (a obézní jedí hojně, mají to v popisu práce), nedopadají na zem, ale na překážku mezi dutinou ústní a zemí se klenoucí. Tou překážkou je břicho. Stopy padání, padající hmotou na břiše zanechané, jsou charakteristickým znakem obezity, která usvědčí i otylce klenbu břicha horlivě zatahujícího.
   I mezi obézními panuje sexuální dimorfismus, to jest, jednoduše řečeno, rozdíl mezi pohlavími ve znacích nepohlavních. Spočívá zejména v tom, že onou antigravitační překážkou v případě žen není břicho, ale partie na těle umístěné o půl metru výš. Partie, o kterých slušně vychovaný muž mluví jen s jistými rozpaky – třebaže o nich mluví rád.
   Z výše řečeného vyplývá, že k symptomům obezity zákonitě patří obuv bez tkaniček a jistá pokecanost.
   Problémem, o němž ví jenom obézní, je smutný fakt, že o některých svých tělesných partiích vůbec neví, jak vlastně vypadají. Břicho totiž není překážkou jenom pro gravitační siločáry. Břicho brání také optickým drahám, aby oko zahlédlo, co mu zůstává skryto v jeho stínu. Obézní člověk proto nezbytně potřebuje zrcadlo, aby si udělal alespoň přibližnou představu o svém tělesnu. Truchlivost takového v zrcadle se odrážejícího obrazu tohoto tělesna vysvětluje, proč bývají tlouštíci lidmi spíše melancholickými.
   V případě mužských otylců je jejich melancholie dále prohlubována netaktností některých cyniků, za kamarády převlečených, kteří o jejich břichu hovoří jako o pomníku vybudovaném nad padlým hrdinou.

 

— Obsah —

 

Se zdravou kůží

 Kůže našich těl je něco jako deník. Po narození, sotva se vyhladí následky nitroděložní pomačkanosti, má batole pokožku jako hedvábí, kterou je radost hladit, laskat, mazlit se s ní, šetrně ji poplácávat a vůbec nad ní dávat najevo nadšení. Kůže batolete, není-li dočasně akutně opruzena špatným zacházením, se podobá listu křídového papíru, připraveného aby Život popadl pero a začal psát.
   A on, ten Život, pero opravdu popadne a píše.
   Už ve věku pubertálním kůže přestává být hladkou. Pubescenti se honosí širokou škálou pih, pupínků, uhříků i uhrů, vyrážek i akné. Do kůže pubertálního jinocha i dívky už Život hojně zapisuje a především čmárá. Je to zmatené a obvykle to přejde. Páni doktoři, co jsou přes kůži, nad tím moudře pokyvují hlavou, pravíce – To jsou hormony, maminko, to je puberta a to se upraví.
   Ve věku dospělosti upravuje Život své zápisy zejména tím, že si ten sešit, to jest kůži, začíná linkovat. Nejdříve jen tak lehce si načrtává řádky, linky vrásek, aby se mu do nich lépe psalo.
   A píše a píše.
   Některé stránky té Životem popisované kůže si my lidé schováváme pod košilemi a pod kalhotami; jiné nosíme veřejně, třeba kůži na rukou a obličeji – a z té si mohou i jiní přečíst, co bylo o nás napsáno. O nás a na nás.
   Především si tak mohou přečíst, kolik se toho už na nás zapsalo – z čehož se poměrně přesně dá odměřit, jak dlouho se už na naši kůži píše. A protože lidé mají takový těžko vysvětlitelný zvyk ukusovat si z krajíce let a předstírat, že je jim méně než jim doopravdy je, snaží se to, co na ně Život napsal, pokud možno umazávat, seškrtat a vyradýrovat. K tomu účelu používají různých mastí, mastiček a pomád, z bylin a živočichů vyluhovaných a do nejrůznějších lahviček, kelímků, tub a sprejů adjustovaných.
   Lidé vůbec nemají rádi, aby si jiní na nich o nich četli. Raději jim o sobě sami vypravují, předstírajíce, že na sobě nemají zapsaný román, ale jen docela krátkou novelu, povídku anebo pouhý kratičký aforismus. Tohle umazávání na nich zapsaného provádějí lidé proto, že tuší, že jednou se na jejich kůži dopíše poslední slovo a poslední písmeno – a oni že budou muset svou kůži odevzdat do archivu. Se vším všudy.
   Jenomže oklamat mohou lidé zase jenom lidi. Život se ošidit nedá. Ten ví, co na tu kterou kůži napsal, protože si vede svou vlastní evidenci, pro lidské umazávání zápisu nedosažitelnou.
   Někteří lidé se pokoušejí Životu jeho zápis zkomplikovat tím, že si natahují hroší kůži. Do té se těžko píše, do hroší kůže se musí rýt jako se ryjí monogramy se srdíčky do kůry stromů. Takoví, co nosí hroší kůži, jsou přesvědčeni, že jejich kůže je vlastně kůží batolecí, úplně hlaďoučkou, která bude na věky lákat k pohlazení.
   Někdy lidem naskakuje husí kůže, asi taky jako prevence jejího popisování. Na husí kůži se píše špatně, hrbolatě a křivými písmenky.
   Nejčitelněji máme svou kůži popsánu na čele. I vrásky tam bývají do řádek narovnány úplně přehledně. Pokud nechceme, aby si o nás ti druzí přečetli, co zvlášť povedeného tam Život o nás zapsal, narazíme si hluboko do čela klobouk anebo čepici s kšiltem. Případně si, kdo na to mají, nechávají narůst ofinu.
   Život je už takový, že z něho nikdo se zdravou kůží nevyvázne. To jest s kůží, která by byla popsána jenom samými příjemnými a pěknými slovy. Jde jenom o to, aby, až naše kůže přijde na buben, nevybubnovávaly na ní paličky do světa, že patřila člověku nanichodnému, kterému bylo lépe se vyhnout a jehož kůže se ani zdaleka nevyrovná kůži oslí.

 

— Obsah —

 

Spojité a rozpojité

 Jsem už ve věku, do jehož programu patří bilancování. Všeho možného, různého, ledačeho.
   Stačil jsem si povšimnout, jak mnoho je mezi lidmi ublíženosti. Neznám snad nikoho, z těch, které znám, kdo by si na nepřízeň Osudu čas od času nepostěžoval.
   Někdy mi mozkové závity podráždí taková otázka. Ptám se sám sebe – ale zároveň i toho, kdo řídí osudy lidí – Jak je to s vesmírnou bilancí dobrého a zlého, příjemného a nepříjemného, ublížení a pohlazení? Existuje něco jako rovnováha? Balance mezi tím, co člověk dostává a tím, co je mu odepřeno? Existuje nějaká vyšší a nejvyšší Spravedlnost? Která nám to všechno eviduje, provádí průběžnou inventuru a nakonec nám to všechno spočítá?
   Jsem přesvědčen, že by to tak být mělo. Jenomže zároveň uznávám, že na tom mém přesvědčení tak moc nezáleží, z globálního hlediska. Není to nic víc a nic míň než můj názor.
   Když si takovou bilanci dělám soukromě ve svém vlastním životě, dokážu rozpoznat, kdy mi bylo přidáno (protože mé aktuální zásluhy a výkony byly nepatrné a neodpovídaly tomu) a kdy jsem naopak oceněn nebyl (ač jsem se domníval, že po zásluze bych byl měl být).
   Myslím, že podobnou bilanci si dělá většina z nás. A z toho soudě, jak mnozí přitom cítí, že jim bylo ublíženo, že nebyli doceněni, jak by si byli zasloužili, a že tamti odvedle mají kdesi pořád nějakou protekci, řekl bych, že o existenci oné vesmírné rovnováhy upřímně pochybují.
   Znám to. Taky jsem si dost často stěžoval. Taky jsem záviděl těm, kteří se mi zdáli být štědřeji odměňováni. Myslím však, že jsem jim ani tak nezáviděl peníze a slávu. Záviděl jsem některým talent, který jim umožnil objevit nebo zkonstruovat věci velké a prožít pocit, jaký si já dokážu představit, ale vím, že onoho opravdu velkého mocen nejsem. Považuji za nespravedlivé, že jsem byl o cosi jedinečného ochuzen. Na druhé straně jsem však ochoten připustit, že někdy se mi dostalo ocenění a odměny, o jejichž zaslouženosti jsem nebyl tak docela přesvědčen a které ve mně vyvolaly rozpaky.
   Hledaje vysvětlení této nevyváženosti lidského vnímání, napadlo mne, že by to mohlo být rozdílem ve spojitém plynutí jevů života na jedné straně a rozpojitostí lidského usuzování na straně druhé.
   Všechno, co se v životě odehrává, děje se v čase. V tom čase taky každý chvilku tahá pilku. V jistých časových intervalech platí lidové rčení v kostce vyjadřující princip pozitivní zpětné vazby – Komu pámbu, tomu všichni svatí. Peníze dělají peníze, sláva přitahuje další slávu. Až do společenského zvratu, zádrhelu, který přehodí kormidlo a mění směr plavby.
   Lidské usuzování stojí – v zásadě – na principu nespojitosti. Všechno nebo nic. Vinen – nevinen. Princ a nuzák. Ano – ne. Udělá se čára, která oddělí pomyslné zrno od pomyslných plev. Je to hodně neurčité, zvláště když se do toho zamíchá politika, jejíž hlavní sportovní disciplínou je plavání v kalných vodách. Na libovolnou vzdálenost. Jak praví historií prověřený klasik Karel Havlíček – Tak to chodí na tom světě každou chvíli jinak, dneska maj' tě za svatého, zítra budeš sviňák!
   A tak člověk prohlášený za svatého v návalu oslav moc pečlivě neeviduje, plně zaujat vychutnáváním svého svatořečení. Jenomže, když pak přijdou peřeje, loďka se zvrátí a nastoupí období sviňácké, pečlivě se naostří tužka a píše se podrobně, v čem a kolik bylo jednomu ublíženo.
   Dokonce soudružka Slánská nesla jako křivdu, když Rudolfa Slánského, někdejšího generálního tajemníka strany komunistů, na jehož rukou ještě neuschla krev mučených a popravených nepřátel lidu, týž lid prohlásil za psa a popřál mu psí smrt. To, že Slánský sám byl masový vrah, jí nedošlo. To ve své evidenci jaksi neměla.
   Naše doba tenhle problém, který jsem se pokusil naznačit, dost zaktualizovala. Před pár lety jsme projeli takovou politickou šlajsnou. Dost loděk se přitom zvrhlo, i když osádka nejedné z nich po namočení zase rychle oschla.

 

— Obsah —

 

Věrnost moci

 Kraj, ve kterém trávívám část svých prázdnin, sousedí s někdejším panstvím knížete frýdlantského, Albrechta z Valdštejna. Vzhledem k tomu, že Albrechtovo jméno se připomíná v seznamech studentů staré olomoucké univerzity, v době, kdy byla ještě velice mladá, cítím se tu také proto trochu jako doma. Ony vůbec východní Čechy spojuje s Hanou, se střední Moravou, jakási zvláštní vazba. Na olomoucké univerzitě vystudovala řada mých přátel, jejichž kolébky a rodné chalupy či paneláky stávaly na půdě východočeské a kteří byli křtěni Labem, Orlicí, Úpou nebo Metují. Možná se ta vazba navazovala právě v době Valdštejnově, v časech třicetileté války, kdy se houfy císařských vojsk střídaly se švédskými nájezdy postupujícími ze severu právě východními Čechami směrem na Moravu. Vyžadujíce chleba, maso a pivo, za což se revanšovaly svrabem a neštovicemi.
   Fenomén Albrecht z Valdštejna je ukázkovým prototypem politika, dokazujícím, že věrnost zásadám se neslučuje s věrností moci. Kdo se moci přidržuje a moci si hledí, zásad se držet a zásad si hledět nemůže. Platilo to zřejmě vždycky, ukázkově v případě Valdštejnově, a platí to masově dodnes. Ani v budoucnu tomu zřejmě nebude jinak. Masarykova vize politiky čestné a poctivé nikdy nepřekročila hranici přání směrem k životní realitě. Komu jde o moc, cti a poctivosti se předem zříká, asi jako ten, kdo se čertu vlastní krví upisuje. Bez ohledu na krevní skupinu a politickou stranu.
   Moc je jediná dáma, která si může být jista věrností svých obdivovatelů a milenců. Láska k ní je jedinou vášní svého druhu, kdy se platonické stádium urychleně rozvíjí a košatí a kdy jenom nepříznivé okolnosti a překážky do cesty jí kladené mohou rozvinutí plnokrevné vášně dočasně tlumit a zpomalovat. Moc chutná sladce a dietně neomezuje ani diabetiky. Kvůli ní se opouštějí zábrany. Z lásky k moci se páchá nesrovnatelně víc zločinů než kvůli ženám. Láska k moci bývá příkladná svou věrností až za hrob. Všechny majetkové zločiny jsou zadělávány a vykynuty z tohoto těsta, protože moc – to je především majetek a peníze.
   Není proto divu, že na dobu, kdy lidé ještě bohatství neshromažďovali, protože neznali peníze, vzpomínají staré eposy jako na zlaté časy. Aurea prima satas est... , říká Publius Ovidius Naso. Novodobé pokusy o návrat těchto zlatých časů bez zlata, o návrat času nevinnosti lidstva, jsou spojeny s koncepcí socialismu. S představou, že odstraní-li se majetková nerovnost lidí – a zejména zařídí-li se, aby se shromažďování bohatství stalo bezpředmětným nesmyslem, dostaví se návrat zlatých časů společenské rovnosti jaksi automaticky. Je to teorie hezky znějící. Bohužel pouhá teorie, která v prověrce času nikdy neobstála.
   Ta lidská věrnost moci, touha po ní, má zřejmě hlubší kořeny než ušlechtilá myšlenka. Jak ukázal velký experiment 20. století, ušlechtilou myšlenku utopila touha po moci v krvi a nezměrném utrpení milionů nevinných, v koncentračních a pracovních táborech, kde heslo Arbeit macht frei cynicky degenerovalo na jedinou svobodu – svobodu umřít. Věrnost moci převálcovala věrnost socialismu. Humanismus, jak se zdá, není člověku vrozen a musí být neustále pracně roubován na plaňku biologického člověčenství. Věrnost moci vyvrací tvrzení, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Zkušenost ukazuje, že čekat až k tomu dojde, je stejně beznadějné jako čekat, že mezi ohradami hyen a antilop se dá zbořit část oplocení, aby se ušetřilo. Rozhodně se to nedá provést bez následků.
   Věrnost moci je v pořadí lidských hodnot priorita. Na obětní oltáře moci bylo už sneseno všechno, co si jen lze představit. Včetně otco-, bratro- i jiných rodových vražd. Vypálení očí a uřezávání pohlaví s oblibou užívali i naši přemyslovští mocní. Kvůli moci teče krev i dnes, naštěstí dost často i krev jiných po moci bažících.
   Nedala by se přece jen téhle věrnosti učinit přítrž?

 

— Obsah —

 

Vlajky života

 Ještě před několika málo lety tomu tak bylo.
   Když jsi procházel za jenom trochu obstojného počasí, to jest, když právě nepršelo, kolem venkovských stavení, bílé vlajky dětských plínek oznamovaly světu, že v tomhle domku vyrašil život novou halouzkou.
   Dnes už se plínky třepetají na dvorcích jenom výjimečně. Někdejší službu, univerzálně potřebnou pro zdárný vývin mláděte biologického druhu Homo sapiens sapiens, obstarávají nejrůznější odrůdy pampers. Možná líp než dřív, to já už posoudit nedovedu. Já jenom vím, že bílé vlajky nevlají.
   Samozřejmě, tak úplně pravda to není.
   Na těch dvorcích ve větru poletují košilky a kalhotky vyprané pilnýma rukama pečlivých maminek. Za pomoci automatické pračky. Takže ta vlajkosláva nového života nezmizela – jenom se trochu v čase posunula a místo čistě bílé se jinak vybarvila.
   Je teď taková televizní akce – Ostrovy života. Jde o podporu nakupování výrobků, jejichž producent odvádí jistý halíř z ceny na fond zařízení dětských nemocnic.
   Vím, že jde přitom o něco trochu jiného. Ten název se mi však líbí. Vlajky dětského prádla na prádelních šňůrách dvorků a dvorečků jsou jakési ostrůvky života, do světa všem lidem signalizující, že je nám třeba neustále obnovovat ratolesti lidského pokolení, které by nahradily haluze prosychající a odpadlé.
   Podstatou života je neustálá změna. Od chemie metabolismu po stav těla, mysli i ducha. Život není móda, která se jako změna tváří a přitom se vlastně točí dokolečka jako venkovský voříšek chňapající po vlastním ocasu.
   Život má své dílčí cykly a kružnice, ve svém celku však postupuje vpřed. Také tak trochu poháněn zkušeností, často špatnou.
   Ostrůvky života.
   Změna je i v tom, že mnohé z těch dvorečků mají dnes podobu balkónů v panelácích; i tam se rodí děti. I tam svítí slunce a fouká vítr, i tam se sundává dětské prádlo před deštěm.
   Občas si při pohledu na podkasané plachtoví dětského prádla na dvorcích vzpomenu na mámu, která také kdysi rozvěšovala vlaječky mého dětství, v době, kdy jsem ještě dost rozumu nepobral. A na vlaječky mých dcer, když byly malé.
   Je to vlastně jakýsi věčný rituál, podobně jako pouštění draků ve větru nad podzimními strništi, jako koloběh školního roku a letních prázdnin, jako čas namlouvání a trhání malin nezralých i zralých. Také vlajkosláva dětství patří k těm rituálům.
   Ještě na jeden zvyk tohoto druhu si ze svého už školáckého dětství vzpomínám.
   Tehdy jsme, venkovská děcka, nespávali na kupovaných pružných matracích. Svá vyžlí těla jsme ke spánku ukládali na slamníky; a slamník je – etymologicky – věc, která se neobejde bez slámy. Každoročně, když se stodoly naplnily čerstvou žitnou slámou z letošních žní, vysypávali jsme ze strožoků slehlou řezanku a vycpávali je slámou ještě vonící letním větrem a žárem rozpálených polední. Bývaly ty strožoky napěchované novou slámou do kulata a bachrata. První noci se na nich naše tělíčka navlečená do čistých košil kulila, protože bylo obtížné se na vysokém kulatém vršku udržet. Ale udrželi jsme se, přes rok slamníky slehli a spali na nich spánkem spravedlivých až do nového nacpání.
   Paměť je zvláštní zařízení.
   Stačí jí docela nenápadné pozorování, aby ze svých hlubokých kapes vysypala celou hrst vzpomínek s tímto pozorováním třeba jen docela vzdáleně souvisejících.

 

— Obsah —

 

Výzkum a průzkum

 Součástí módy dnešní doby jsou takzvané sociologické průzkumy. Agentury známé i téměř neznámé se dotazují, počítače podle programů kreslí grafy a počítají procenta čehokoliv i ledačeho jiného, aby ujistily čtenáře i diváky, že všechno je nějak.
   Čísla se líhnou jako mravenci z vajíček matkou Sociologií na hromadu snesených, chvilku žijí, aby pak tiše zanikla vedle nové hromádky dalšího průzkumného plození. A my, kteří čteme a díváme se, pokyvujeme hlavami, říkajíce – tak zase je tady toho víc a tady toho míň – aniž bychom pořádně věděli, co vlastně znamená co. Hlavně, že toho přibývá nebo ubývá, že jedno roste a druhé klesá.
   Jenomže sociologický průzkum jevů nemusí provádět jenom agentura, která si k takové činnosti obstarala licenci. Podobný průzkum provádí každý nás v situaci, která mu umožňuje sledovat chování lidí za určitých standardních okolností, kdy jsou všichni sledovaní jedinci exponováni témuž jevu. Tak třeba ve frontě před pokladnou supermarketu, v zástupu posluchačů a diváků veřejného vystoupení populárního zpěváka a leckde jinde.
   Uvědomil jsem si, že provádím takový průzkum – sedě na předním sedadle jedoucího auta vedle řidiče.
   Mými respondenty jsou přitom řidiči protijedoucích aut, případně aut, která auto, v němž jsem převážen, předjíždějí.
   Referenční populací takového průzkumu není obecná populace. Není jí soubor všech občanů – ale jenom těch patřících do podskupiny řidičů. I to je ovšem soubor poměrně početný, hodný zájmu a zkoumání.
   Situace řidiče vozem ujíždějícího po silnici, je to, čemu říkáme modelová situace. Chování řidiče je modelem schopným vypovídat o chování vůbec, a zejména pak ve stresové situaci, kdy je razance chovajícího se subjektu podepřena příslušným počtem koňských sil pod kapotou jeho vozu. Řidič je člověk vládnoucí sebou a svým vozem a zároveň podrobený pravidlům silničního provozu, který ví, že tento provoz sdílí s tisíci protijedoucích i stejnějedoucích.
   Hin se hukáže, hin se hukazuje – jak zní slavná věta Kozinova.
   Ze svého místa pozorovatele vedle řidiče si člověk může vytvořit celou řadu klasifikačních stupnic, do nichž se dá evidované chování zařazovat.
   Základní je stupnice agresivity. Od chování opatrného, bázlivého, váhavého až rozvážného, kdy řidič dvakrát měří než jednou řízne zatáčku anebo předjede vlekoucí se náklaďák, přes celou škálu rostoucích stupňů odvahy až po drzou a bezohlednou razanci na hranici rizik, na ostří nože možné havárie, kdy řidič cynicky kalkuluje s tím, že všichni nejsou jako on. Protože kdyby jako on byli a jako on se chovali, záhy by dojel na konečnou v krematoriu nebo alespoň na traumatologii.
   Zajímalo by mne, nakolik koreluje chování řidiče na silnici s jeho chováním občanským, ne-dopravním. Zdali model silničního chování opravdu vypovídá i o chování vůbec – anebo si za volantem vozu odreagovává své komplexy občanské méněcennosti spíše jedinec uťápnutý a navyklý hrbit záda. Jsou totiž mužští, kterým volant nahrazuje křídla.
   K poznatkům takového sociálního průzkumu patří zjištění, že agresivita chování na silnici souvisí s věkem řidiče. Zejména kombinace málo let za volantem a hodně koní pod kapotou se zdá být mimořádně nebezpečnou. A není nijak překvapující, jestliže se za takovým řidičem nesou kletby ostatních účastníků provozu doprovázené hrozením pěstí – Až se zabiješ, já tě litovat nebudu!
   Problém je v tom, že do hrobu nebo do špitálu takový bezohledný řidič bere s sebou zpravidla několik nevinných.

 

— Obsah —

 

Živý a mrtvý dům

 Dům není přírodní útvar, nebyl vytvořen přírodou. Dům postavili lidé, když předtím násilím přírodě odňali místo, na kterém měl dům stát – aby se po jeho dokončení pokusili učinit ho součástí přírody. Samozřejmě, že ne sami; tohle jde provést jenom s pomocí času.
   Postavení domu je něco jako transplantace tělesného orgánu. Když ho organismus přírody neodmítne, na přímluvu času ho postupně přijímá za svůj, sluncem oslabuje nepřirozenou zářivost jeho barev, deštěm ji smývá, mechem a kopřivami obrůstá. Příroda má totiž své vlastní představy o tom, co se patří, dost odlišné od představ lidské módy.
   Dům staví lidé pro lidi. Teprve později, jak plyne čas, si všimnou, že do domu moudrá, nesentimentální příroda vydala nájemnické dekrety také mnoha dalším tvorům. Mravencům například. Ale také myším v komoře a ve sklepě, hrabošům v zahradě, vosám v podkroví a kunám kdekoliv. Na počet bývá těch podnájemníků podstatně víc než lidí. Příroda totiž nemá ráda plýtvání. Lidé nedokáží využít každou štěrbinu ve zdi a prázdná místa pod podlahou, každé spáry v prknech dřevěného obložení. Dům je svět schopný integrovat srpnovým sluncem rozpálené tašky na střeše s vlhkou plísní studeného sklepa. Svět lidí se omezuje na prostory mezi tím, jako se nejvíc lidí tlačí v mírném zemském pásu mezi rovníkem a póly.
   Takový od sklepa po půdu zabydlený dům žije naplno. Hádky v něm nejsou tím hlavním konfliktem mezi jeho obyvateli. Nejčetnější spory se odehrávají daleko méně nápadně a mají podobu diskuse vedené smetákem, prachovkou a vysavačem, ale také kladením nástrah v podobě pastiček na myši a dokonce chemické či biologické války využívající otrávené zrní a zákeřné feromony. Dům se podobá světu. Také v něm jsou násilí a války hlavní metodou vzájemné interakce mezi biologickými druhy.
   Pozná se to i jinak.
   Jakmile některá ze stran byť jen dočasně vyklidí získaný prostor, ostatní obyvatelé domu toho hned využijí. Už za pár dnů a několik málo týdnů lidské nepřítomnosti si z jimi ovládnutého prostoru začnou mravenci a myšky uždibovat, v podkroví si vosy vesele hudou i tam, kam by se jinak neodvážily, kuna posouvá hraničníky svého teritoria dál a dál do hloubi domu a v zahradě si kosové a vrabci odhlasují, že odsud až posud bylo konečně zrušeno. Dokonce i ten nemotora ježek se cítí být panem domácím.
   Dům sám však, zbavený přítomnosti lidí a zejména dětského křiku a pobíhání, stává se – lidským pohledem nazíráno – domem mrtvým. A to i přesto, že celkový počet jeho obyvatel nepoklesl a spíše se ještě rozmnožil.
   Dům sám, dočasně zbavený přítomnosti lidí, přestože nepřestává žít, jako by se schoulil, ponořil do sebe a téměř usnul. Opuštěný dům podřimuje, beze snů pohroužen do něčeho, co bylo a co možná bude, co však právě není.
   Vejděte do takového na čas opuštěného domu. Budete-li dost pozorní a vnímaví, nemůžete přeslechnout a přehlédnout, jak si zívnul, protáhl se v kostech až ve zdech zapraskalo a narovnal se. Židle se probudily a šouply blíže ke stolu. Obrazy na zdi zvědavě prohlídly. Nádobí v příborníku u zdi kuchyně slabounce cinklo očekáváním věcí příštích. Dokonce i studené dlažky v předsíni se orosily teplem prostupujícím otevřenými dveřmi do dvora.
   Dům ožil, podoben Šípkové Růžence, kterou políbil princ ještě zpocený námahou z prosekávání růžového houští.
   A kosové v přerostlé trávě zahrady se rozčilují nad nestálostí poměrů, myšky se pro jistotu stahují do hlubších částí svých chodbiček a ježek prská nespokojeností domácího pána, kterému zase nezaplatili měsíční činži. A pendlovky na kuchyňské zdi, čerstvě natažené, pobídly ospalý čas, aby se znovu rozběhl.

 

— Obsah —

 

Zneužívání moci

 Dvacáté století získalo hanebný primát všech dob v masovosti útlaku a zločinu. Možná byla předcházející staletí vynalézavější v pálení na hranicích, stahování z kůže za živa, lámání v kolech a trhání koňmi. I tehdy se tyto jevy odehrávaly masově. Třeba křižování Spartakových otroků, házení křesťanů lvům v římských arénách a vypalování očí žhavými železy.
   Ve statistice této masovosti je však dvacáté století zřejmě nepřekonatelné. Genocida národů a sociálních skupin se neorganizovala jenom v Hitlerově Třetí říši a Stalinově táboře socialismu. Probíhá ve střední Africe, na Blízkém východě a dokonce i na Balkáně. Za humny tak zvaně civilizovaného světa. Za docela blízkými humny.
   Dvacátému století však na druhé straně nemůžeme upřít prvenství ve snaze masové zločiny proti lidskosti potrestat. Prvenství ve snaze – protože objem trestů velice, převelice pokulhává za objemem vin. Předlouhá je řada válečných zločinců, kteří se v klidu dožili penzí a vysokého věku. Ale i tu rozpačitou snahu je třeba ocenit.
   K lidským vlastnostem patří nedůslednost. Asi žijeme příliš dlouho na to, abychom stačili prožít své životy důsledně, bez toho, že bychom měnili své zásady. Někdy během života třeba několikrát.
   Kdykoli se podíváme očima současnosti do tváře minulosti, zahalené stále blednoucím závojem času, bývají tyto oči také pozastřené. Čteme a mluvíme o slavných bitvách a hrdinství našich předků vedených vojevůdci – a napadne přitom někoho alespoň koutkem oka zahlédnout hromady mrtvých, kteří bídně umírali v nepředstavitelných bolestech, s usekanými údy a vyhřezlými vnitřnostmi? Ne každá smrt přichází s kulkou do čela nebo s ocelí do srdce.
   Jak je možné, že nežalujeme Napoleona Bonaparta za statisíce zmařených životů?
   Jak je možné, že je tento bezpochyby masový vrah oslavován a jeho zasloužené skomírání na ostrově Svaté Heleny je považováno málem za mučednické?
   Jak je možné, že uvažujeme tak zvráceně? Jak tomu přijdou ty tisíce mrtvých a zmrzačených, aby ten, kdo jejich trápení způsobil, byl ještě po staletích oslavován?
   Ještě po skončení první světové války, přes nekonečné úvahy o potrestání císaře Viléma, hlavního osnovatele válečných hrůz, k žádnému jeho potrestání nakonec nedošlo. A to nemluvím o tisících generálů a politiků, kteří odpovědným potentátům při jejich podepisování rozsudků smrti pro miliony vedli ruku.
   Myslím, že společným jmenovatelem faktorů, které vedly k oněm otřesným jevům masových zabíjení je to, co bychom mohli nazvat zneužitím moci.
   Tím se dostávám k tomu, co vznik oněch jevů způsobuje a podporuje.
   Moc se totiž dá rozdělit. Odlámat její drobty a ty rozdat jedincům od podúředníků po cuksfíry a seržanty. Nechat každému z nich drobet jeho moci k jeho vlastnímu zneužívání a učinit ho tak spoluviníkem. Přestože jejich vliv je nesrovnatelně menší, je v tom záruka pro ony nejmocnější, že i tito drobní, šestákoví spolupachatelé se budou zpěčovat, aby byli oni mocní obžalováni a potrestáni. Ze strachu, že by mohlo dojít i na ně a že by mohla být spatřena i špína a krev lpící na jejich rukou.
   To zneužívání moci má svou stupnici i z jiné strany. Nemusí jít hned o vraždy. Je možná rozdíl v kvalitě, jestliže obtěžuje služku pan domácí nebo prezident nejmocnější země světa. Vždycky však jde přitom o zneužívání moci jim svěřené nebo jimi získané. A když pak dojde na lámání chleba, zapírají oba stejně uboze a stejně primitivně.
   Vzhledem k tomu, že zneužívání moci je i dnes jevem velice masovým, nevidím budoucnost lidstva, pokud jde o etiku hromadného násilí, nijak růžově. Možná už takoví jsme a máme, co si zasloužíme.

 

— Obsah —

 

Víno, ženy a vlk
Na motivy pohádky o Červené Karkulce

 I pohádkové příběhy mají v sobě racionální jádro. V kulisách nestandardního chování standardních bytostí jakož i vystupování bytostí nestandardních se vypráví příběh o lidech a jejich světě.
   V pohádce o Červené Karkulce vystupují bytosti dobře známé z běžného života. Holka s červenou čepicí, její babička, správce polesí a vlk. Jejich chování je dílem standardní, dílem nikoli. Standardní je, aby babička slavila narozeniny, aby jí její vnučka nosila vinšovné, aby myslivci hubili vlky. Kdysi. Dnes to standardní není, protože vlky chrání zákon. Zcela nestandardní je chování vlkovo. Jednak mluví i když není tázán, ale také konzumuje lidské bytosti vcelku, zřejmě bez toho, že by požívanou potravu mělnil a posléze trávil. To je ovšem záležitost příslušející zkoumání veterinárních anatomů a gastroenterologů.
   V pohádkovém příběhu hrají svou roli – sice jen epizodickou, přesto však nikoli zanedbatelnou – i další věci. Mezi nimi i láhev vína, kterou podle pohádkové tradice Karkulčin košík obsahoval.
   Co se dá logickým rozborem této skutečnosti zjistit?
   Na první pohled by se mohlo zdát, že pramálo. Víno bylo vypito – ani se pořádně neví, kým – ani druh nebyl označen. Láhev někde pohodili, téměř jistě mimo kontejner pro tříděné sklo. Co se dá tedy dělat?
   Pokusíme se ukázat, že situace není informačně beznadějná.
   Tak například už samotný fakt, že do pohádky vstoupilo víno v láhvi, silně zvyšuje pravděpodobnost, že příběh se odehrál ve vinařském kraji. To dá rozum; kdyby byla Karkulka příslušnicí národa Laponců, tedy Laponka, místo červené čepičky by asi nosila medvědí beranici – a rozhodně by nenosila v košíku víno. K narozeninám by své laponské babičce nesla velrybí ploutvičky, tresčí játra anebo rybí tuk. Takže – je mnohem věrohodnější, že pohádka o Červené Karkulce má svůj původ na jihovýchodní Moravě nežli v Laponsku – třebaže je Laponsko mnohonásobně větší!
   Víno probouzí v hlavě člověka nápady. To víme všichni, kteří jsme se někdy napili. Tady se však zdá, že nápady dokáže probouzet i víno, které bylo vypito někým jiným!
   Vraťme se k láhvi vína v Karkulčině košíku a pokusme se její roli v onom krvavém dramatu vymezit přesněji, což znamená pokusit se najít alternativní možnosti k tradičnímu výkladu. Je jich hned několik – jak vzápětí uvidíme.
   Poté, co vstoupila do přítmí babiččiny chaloupky, předala mu (v domnění, že předává jí) košík s přáním všeho nejlepšího. Byla to situace velice surreální, uvědomíme-li si, že babička už byla v té chvíli vlkem sežrána a její možnost Karkulčinu přání vyhovět byla omezená prostorem vlkova vnitřního prostředí. V tomto okamžiku pozval vlk Karkulku na sklenku. Samozřejmě z láhve, kterou právě od Karkulky darem dostal. Z toho plyne mnohé, co jsme dosud mohli jenom tušit:
   (a) vlčí morálka nerespektovala zákaz nalévání alkoholických nápojů mladistvým.
    (b)všechno, co se později odehrálo, včetně konzumace Karkulky, mohlo se dít pod vlivem alkoholu a tedy za okolností pro vlka polehčujících.
   (2) Karkulka láhev otevřela hned při svém prvním setkání s vlkem ještě v lese, ukolébána vědomím, že babička při svém chabém zraku plnou láhev od poloprázdné nerozezná. Kdyby tomu tak skutečně bylo, znamenalo by to, že pod vlivem alkoholu byla zkonzumována už babička a vlk by měl polehčující okolnosti pro oba své kulinární přestupky – konzumaci babičky i následné snědení Karkulky.
   (3) Láhev vína vypil vlk společně s myslivcem, když tento odhalil vlkův zločin dvojnásobného sežrání a vlk ho chtěl vínem podplatit. Věrohodnost této verze našeho pohádkového příběhu zvyšuje známá skutečnost, že podplácení láhví něčeho je v českém a moravském prostředí dodnes velice rozšířený způsob společenské interakce – mimo jiné i ve zdravotnictví. Dá se tak říci, že víno je skutečně materiálním zdrojem zdraví, protože s převzatou láhví přebírá ošetřující také morální povinnost léčit a vyléčit – anebo alespoň vyléčení předstírat. K tomu, že se nakonec oba nepohodli a myslivec rozpáral vlkovi břicho (odborně řečeno, provedl totální gastrotomii), došlo proto, že už neviděl na mušku a raději použil nástroje mnohem primitivnějšího, totiž tesáku.
   (4) Celou láhev vína ve zdraví, tj, ještě zašpuntovanou, jako věc doličnou převzali a později pod záminkou možného znehodnocení vypili vyšetřovatelé oné události. Tato varianta zůstává ovšem jenom hypotetickou, protože do soudních spisů ani do pitevního protokolu z pochopitelných důvodů zanesena nebyla. Pitvu ostatně provedl vlastně myslivec. Takže na možnost této varianty můžeme usuzovat spíše jenom na základě obecných znalostí lidského charakteru a chování.
   (5) V úvahu přichází ještě jeden výklad. Babička jako decentní starší dáma, jak tyto mívají ve zvyku, své stáří tajila. Stačí si všimnout, že nikde v celém příběhu není ani jediná zmínka o tom, kolik bylo babičce let! Mluví se jenom o tom, že měla mít narozeniny nebo svátek. Vlk svými drzými dotazy babiččino tajemství odhalil – a ta se pak, hluboce tím zarmoucena – dala raději vlkem sežrat.
   Co říci na závěr?
   Rozbor pohádkových příběhů je zdrojem lidského poznání stejně jako létání na Měsíc, studium chování goril a rozbíjení atomu. V našem případě jde o poznání, proč se Zelení označují jako Zelení. Stalo se tak z barevného protestu proti příběhu o Červené Karkulce, v němž se lidé dopouštějí násilí na vlkovi, živočichu bezpodmínečně chráněném – a to jenom proto, že si dovolil sežrat nějakou babičku.
   Babiček je totiž dost a jejich vyhubení ani zdaleka nehrozí. Babičky nejsou ohroženým druhem, naopak. Jak nás každý druhý týden varuje ministr práce a sociálních věcí, důchodců je moc – a každý způsob snižování jejich stavu je ve státním zájmu žádoucí podporovat.

 

— Obsah —