Příští týden začínají prázdniny. Bude to nepochybně zdlouhavé léto, plné úzkostných návratů do minulosti. Druhého dubna před rozedněním se v kůlně na dříví oběsil můj otec. Listonoš, který mi smutnou zprávu doručil, přešlapoval ve dveřích s dvěma prsty u čepice. Jakmile obdržel korunu spropitného, utrousil sbohem a sotva zmizel, napadlo mě, abych nikam nejezdil. Bylo úterý, pohřeb se konal ve čtvrtek. Musel bych se trmácet devět hodin vlakem a nakonec – co se tím zachrání nebo vyřeší. Matka celá v černém, zavěšená do mne, pro slzy nevidí na cestu, div se oba nesvalíme do příkopu. Za námi ve smutečním průvodu šoupe podrážkami nějakých pětadvacet, třicet lidí. Polohlasně se dohadují, co zapříčínilo takové neštěstí: otcův zdravotní stav, neshody v rodině nebo hluboká deprese z totality, která nás nemilosrdně strhávala do propasti? Než je stačím okřiknout – hleďte si svého –, začnou mumlat Otče náš, jenž jsi na nebesích, zachraň nás od všeho zlého. A tak dále. Nemělo smysl, abych přilíval olej do ohně.
   Proto jsem hned napsal dopis mamince do Derfle, že na pohřeb nepřijedu. Důvody jsem uvedl všelijaké, žádné z těch právě zmíněných, jenom pár vytáček na množství práce, něco o počasí a nevypočitatelném jízdním řádu vlaků. Konstrukce vět se hroutila, páté přes deváté, prostě abych zaplnil stránku. V posledním odstavci jsem pozval maminku do Prahy. Však se nějak mezi ty čtyři stěny vejdeme, tvrdil jsem, potom tečka, vroucně objímající syn a podpis. Nedělal jsem si iluze, že nabídku přijme, ale můj zájem ji snad potěší.
   Ten samý den po obědě kolem půl druhé přišel první žák, vytáhl z pouzdra housle, přetřel kalafunou smyčec, zahýbal prsty a pustil se do přehrávání kterési z Corelliho sonát. Jak studenti přicházeli a jiní podkrovní místnůstku opouštěli, ztratil jsem přehled o čase, snad se zastavil, tak zdlouhavé to bylo odpoledne. Pokud vím, na nikoho jsem nezakřičel, nepleskl ho po ruce, když zahrál špatnou notu. Můžeš to zkusit znovu, prosím tě, pobízel jsem je umírněně, aniž tušili, že bych jim nejraději položil hlavu na rameno a rozplakal se.
   Od otcovy smrti uplynuly tři měsíce. Naposled jsme se viděli po Vánocích. Vyprovázel mě na kunovské nádraží k vlaku do Prahy. Nic neobvyklého na rozloučenou neřekl, možná netušil, k čemu se za pár měsíců odhodlá. Přešlapoval na peronu, a když se vlak dal do pohybu, pozvedl ruku, jako by chtěl zabránit mému zmenšování. Stál jsem na plošině posledního vagonu, koleje pode mnou ubíhaly, nejdřív pomalu, pak rychleji a rychleji. Obloha na obzoru se nevzdalovala, jenom krvavě žhnula, zachvácena požárem. Tatínek splynul s cárem našedlého kouře, který se dral v chuchvalcích z hrdla lokomotivy.
   Schoulil jsem se na lavici hned u prosklených dveří. Jako v zrcadle v nich ubíhaly bezlisté koruny stromů a sněhem obsypané střechy vesnických chalup. Neubránil jsem se myšlenkám na člověka, který mně ukázal cestu, po které bych měl vykročit. Přestože jeho práce v pivovaru byla nezajímavá a život za železnou oponou odpuzující, považoval se za šťastného člověka. Byl pyšný na syna, který se navzdory všem okolnostem stal učitelem hudby. Když jsme se na nádraží loučili, přiklonil se ke mně a zašeptal: "Tvým posláním je doložit, že proti síle umění je zlo bezmocné."
   Moje první pokusy vyloudit zvuk z houslí sledoval tatínek ze židle, která pod ním ani nevrzla. Díval se zbožně na moje neohebné dětské prsty. Neskrýval, že by se rád dožil mého úspěchu, který se dříve nebo později dostaví. Nejednou se mi roztřásly ruce a do očí mi vhrkly slzy. Obával jsem se, abych nezklamal jeho naděje. "No tak, chlapče, neboj se," utěšoval mě otec. "Však tě mám rád." Často mě vzal za ruku a vyšli jsme na dvorek. Rozkročil se jako řeckořímský zápasník a začal si pročišťovat hrdlo úryvkem z některé slavné árie. Byl drobné postavy, ale hlas měl mohutný.
   Za měsíc po jeho sebevraždě jsem musel přenechat maminku péči ústavu pro choromyslné v Kroměříži. Ačkoliv mě na ředitelství ujišťovali, že si ji tam nechají týden na pozorování, domů se už nikdy nevrátila. Napsali mi na nažloutlém kancelářském papíře úřednickou hatmatilkou, že ukousla ucho jeptišce, která se modlila v ústavní kapli.
   Jedno s druhým do sebe zapadalo jako ozubená kolečka zběsile se otáčejícího mechanismu. Nezastavil bych ho ani kdybych do něj strčil ruku až po loket. Byly to smutné události, samozřejmě, ale jedině člověk, který ztratí víru sám v sebe, se nechá prvním neštěstím srazit na kolena a bezmocně skučí jako zpřelámaný.
 
Hned jak to bylo možné, vypravil jsem se maminku navštívit. Cesta vlakem do Kroměříže trvala místo sedmi hodin rovných jedenáct. Namačkaný v úzké chodbičce, kde se ani dýchat nedalo, zíral jsem na rukojeť záchranné brzdy. Do příchodu léta zbývalo pár týdnů, ale bylo vedro jako uprostřed července. Za špinavými okny se míhala uschlá tráva a obilí nám takřka žloutlo před očima. Byl jsem k smrti vyčerpaný, ale netroufal jsem si zareptat ani se zeptat spolucestujících, proč tak odevzdaně snášíme tyto útrapy. Po pravdě řečeno něco takového by netoleroval ani dobytek cestou na jatka.
   Přímo přede mnou bylo kupé pro matky s kojenci. Za poloroztaženou záclonkou jsem zahlédl pět nebo šest mladých žen. Dvě z nich kojily svá nemluvňata. Mateřským mlékem nalité prsy kojících žen byly protkané modrými žilkami a okoralá ústa novorozeňat hladově potrhávala natvrdlými bradavkami. Čas od času z nich vystříkla bílá tekutina a stékala kojencům po bledě růžových tvářích. Rozechvění mnou doslova lomcovalo. Poprvé v životě jsem byl svědkem krmení lidských drobečků. Jejich zaťaté pěstičky kroužily vzduchem jako pingpongové balónky. Nejraději bych ty hedvábné ručičky uchopil do svých dlaní. Roztahoval bych prstík po prstíku a možná i líbal jejich buclaté záhyby. Když černovláska s náušnicemi, nejspíš cikánka, omdlela a upustila z náruče líbeznou holčičku, sevřelo se mi srdce úzkostí. Průvodčí křičel a strkal do nás, abychom se hnuli, ale nebylo kam. Na záchodě se dva přiopilí muži dělili o jednu mísu ucpanou novinami. Potáceli se a říhali a močili si navzájem na kalhoty.
   Byla to neúnosná situace. Lidi se potili ze strachu, že se zalknou vedrem. Lapal jsem po dechu, ale svazovala mě bezmocnost jako ve zlém snu. Už jsem se chystal, že vyskočím z okna, ale vlak zničehonic zastavil kdesi uprostřed dusného neznáma. Před námi hořel loňský stoh slámy. Nejspíš se vznítil od jiskry z lokomotivy. Nebo si vesničtí uličníci hráli se zápalkami. Oheň přeskočil na obě strany kolejí, ale tráva víc čmoudila, než hořela. Cestující kašlali a slzeli, několik jich vylezlo z vagónů a rozprchlo se do okolí jako štvaná zvěř.
   Jakýsi obrýlený národní buditel s rozevlátými vlasy a s mokrým kapesníkem na ústech napravo v chodbičce prohlásil, že podle Friedricha Nietzscheho zastaví blázna jedině výstřel z pušky. Označil uprchlíky za pošetilce, kteří pádili na druhý konec zeměkoule v naději, že tam najdou ráj na zemi. Kladl nám na srdce, abychom bez reptání překonali obtíže a dokázali světu, že jsme důstojní potomci jednookého vojevůdce Jana Žižky z Trocnova.
   Požár skončil tak rychle, jak začal. Dým se rozptýlil, ale vlak se ani potom nerozjel. Dodal jsem si odvahu a zeptal se průvodčího, proč stojíme na místě, přestože semafor ukazuje zelenou. Pokrčil rameny a zamumlal, že s největší pravděpodobností leží na kolejích lenivá kráva. Strojvůdce do ní buší lopatou a bude chvíli trvat, než ta zatracená hora hovězího zabučí a pohne kostrou. Ovšem historka o krávě byla pouhou domněnkou, podloženou jeho mnohaletou železničářskou zkušeností. Prý pokud chceme mít naprostou jistotu, co se děje, máme vystrčit hlavu z okna a přesvědčit se na vlastní oči.
   Upřímně řečeno, nechtěl bych víckrát podstoupit cestu, při které jsem málem přišel o život. Pěkně děkuju, přísahal jsem hned tehdy. To raději počkám, až napadne první sníh, ovzduší se ochladí, nevzniknou požáry, krávy tupě nezleniví a košile se mi nebude lepit na kůži. Jenže sníh v Praze někdy ani nenapadne, nebo až v lednu či v únoru, a jaké bude počasí na Moravě, to se dá předpovědět asi s takovou určitostí, s jakou si našinec může spočítat, kolik je ryb v Jadranském moři.
   Vlak se konečně rozjel, ale nejistota, jestli před svítáním dorazím tam, kam od svítání směřuji, mě sevřela do kleští. Sotva do sebe vagóny při rozjíždění narazily, jedna z mladých žen na mne ukázala prstem. Křičela, že jsem zatáhl za rukojeť záchranné brzdy a to způsobilo naše zdržení. Kdybych se bránil, skončilo by to hádkou. Kojící matka potřebuje především klid. Proto jsem mlčel.
   Nepříjemný den neskončil ani po příjezdu do Kroměříže. Sotva jsem vstoupil do správní budovy, naskočila mně husí kůže ze strachu, že si mě nechají v blázinci, jako si nechali moji maminku. Zdravotní personál se zpočátku choval přívětivě, málem až úslužně, samé prosím, posaďte se tady nebo tam, zkrátka, kde vám to nejlíp vyhovuje, ctěný pane, určitě únavou sotva stojíte na nohou. Anebo, velevážený pane, co takhle šálek turecké kávy nebo čínského čaje, a jestlipak je něco nového v našem hlavním městě. Co by bylo nového, vašnostové, slyším sám sebe odpovídat, ale ve skutečnosti jsem neotevřel ústa.
   Maminku jsem neviděl bůhvíjak dlouho, hořel jsem nedočkavostí, jenže oni se pitvořili, šimrali mě poklonami, maškarní skřeti, samé všetečné otázky a plácání o bezvýznamnostech. Natahovali ten náš dýchánek donekonečna, hráli se mnou nechutnou hru nejmíň hodinu, poposedával jsem jako na trní. Nakonec z nich vylezlo, že osobu, kterou jsem přijel navštívit, nemohu spatřit, protože je svému okolí nebezpečná. Prý by při našem setkání mohlo dojít ke krveprolití. Pochybuji, že by se široko daleko našel hlupák, který by jim skočil na špek. Koneckonců mluvili o matce, která mě přivedla na svět, a nikdo ji nemohl znát líp než její jediný syn.
   Abych se do Prahy nevracel s prázdnou, navrhli mi podívat se na maminku skrz speciální okno. Byl to v podstatě ďábelský vynález, kterým se dalo nahlédnout z místnosti dejme tomu žluté do místnosti červené, ale nikoliv obráceně. Zkrátka a dobře, pacient ani v nejmenším netuší, že si ho někdo prohlíží jako kanára v kleci, což znamená, že jeho soukromí je narušováno a jeho lidská důstojnost je pošlapána. Nicméně lékařská věda a zdravotní péče všeobecně, vysvětlovali mi, nejsou jenom inkubátory s nedonošenými novorozenci. Podotkli, že se mám připravit na všechno, protože se zničehonic mohu přistihnout, jak s pocitem hnusu pohlížím do obrovského akvária nebo terária, na jehož dně se cosi plazí, ale zároveň mě žádali, abych jim to nezazlíval, jiná alternativa se nenabízí, takový je život.
   Když jsem tu jejich šaškárnu označil za nehoráznost a trval na setkání s člověkem, který je mi nejdražší, vyrukovali s nabídkou, abych se na maminku podíval skrz husté pletivo. Hned mě napadlo, že po mně chtějí, abych za drátěným plotem pozoroval cosi jako orangutana v zoologické zahradě. Opice se houpe na ojeté pneumatice, ale abychom si s maminkou podali ruce, obejmuli se a podívali se jeden druhému do očí, to nepřicházelo v úvahu. V podstatě navrhovali, abych mamince do klece hodil banán a čekal, až ho oloupe a vrátí mi slupku.
   Byli tři, jedna baculatá zdravotní sestra a dva vyzáblí mladíci v bílých pláštích, a snažili se mě přesvědčit, že jejich vědecky podloženou pravdu nelze zviklat laickými argumenty. To už se mi dlouho nestalo, aby mě někdo považoval za idiota. Kdybych nevyběhl na čerstvý vzduch do zahrady, asi bych se pozvracel. Zeleň obrůstala budovu cvokárny ze všech stran, tráva byla posekaná a cestičky vysypané žlutým pískem. Otáčel jsem hlavou kolem dokola, jestli na mě odněkud z křoví nevyskočí geniální Einstein nebo slávychtivý Napoleon, aby mě zasvětil do svých nejnovějších grandiózních plánů.
   Usedl jsem na lavičku zády k zapadajícímu slunci. Nesnesitelný žár, který mě ve vlaku málem upekl zaživa, vystřídal příjemný vánek. Kam jsem pohlédl, bujely bohaté trsy květin, křehké a zranitelné. Jehličnatý strom, vklíněný mezi dvě nevelké skály měl kůru, která by se dala loupat nehty. Na boční stěně budovy, v úrovni třetího poschodí, zíralo jako Kyklopovo oko zamřížované okno. Bylo obrostlé břečťanem a směřovalo k severu, odkud přicházely bičující plískanice.
   Vtom už jsem za mříží spatřil maminku. Vyskočil jsem na nohy a po několika krocích jsem rozpřáhl náruč. Zestárla, vrásek ji přibylo a vlasy měla šedivé. Kostnatýma rukama prudce zaškubala provazci popínavé rostliny. Možná jsem jí připadal jako brouk, který se vynořil z hromady tlejícího listí. Svůj úděs vyjádřila skřekem a potom dalším. Jazyk jí vypadával z pootevřených úst. Jenom v jejích očích hořela něha a láska.
   Opsal jsem rukou oblouk na pozdrav.
   "Hcahurgruaa...aa...," vyrazila ze sebe.
   "Maminko," řekl jsem. "Poznáváš mě?"
   Zakývala hlavou, a jakmile se její vyzáblé dlaně střetly, vystřelilo z blízkého křoví poplašeně hejno ptáků.
 
Začátkem března mi bylo šestačtyřicet. Nastal podvečer, sedím u okna, ruce mezi koleny, ani nevím, kdy odešel poslední žák. Hned ráno jsem si oblékl čistou košili, na nohy natáhl barvou s ní ladící ponožky, přišil jsem si knoflíky na puntíkované vestě, vlasy přilíznul na pěšinku, dokonce jsem si uvázal žlutou vázanku, ale oni to zřejmě pokládali za chvilkovou výstřednost, celý den se mě nikdo nezeptal, jestli se chystám na svatbu nebo něco podobného. Nebudu jim přece vykládat, že mám narozeniny, když je to netrklo. Otec s matkou mi napsali dopis, každý půl stránky, abych se uchoval při zdraví a i nadále se těšil úspěchům z tvůrčího života. Tatínek několika slovy popsal své plány do budoucna. Odchod do výslužby prý s maminkou oslaví autobusovým zájezdem do Brna na představení Dvořákovy opery Jakobín. Jeho život jako by plynul v nenarušené pohodě. Ani ve snu by mě nenapadlo, že zanedlouho obdržím telegram, který vše postaví na hlavu.
   Po pravdě řečeno, až do té doby jsem si na nepřízeň osudu nemohl stěžovat. Kolem se děly věci, se kterými málokdo souhlasil, ale já jsem se obklopil neprůstřelnou zdí, za kterou nikdo kromě mých žáků a rodičů nemohl. Učil jsem své studenty hře na housle a na klavír a každý den jsem vyhlížel z okna do uličky Do kopce. Jako by hudba v mém srdci a ulice pode mnou navzájem splynuly. Kromě mlékárny, obchodu s masem a hospody U Rakušana takřka za každého počasí mezi podloubními oblouky odpočívali na rozviklaných židlích svrasklouni či scvrklouni. Tak říkám starým lidem, kterým smrt šlape na paty. Celý den mezi sebou závodí v mlčení a pokud otevřou ústa, umírají uprostřed nevyřčeného slova. Nebo se při pletení svetru sehnou pro zakutálené klubko bavlny a raní je mrtvice. Někdy mě napadne, co se ty jejich nohy nachodily světem křížem krážem. Jsou sukovité, jako dubové. Nestříhané nehty na palcích zase vypadají jako krunýře malých želviček. Do kožených bot už se nevměstnají, a tak si hoví v károvaných papučích z hebké plyše. Kamkoliv se staroušci pohnou, tahají ty škarpály za sebou jako krabice s pískem.
   Neméně vydařenou postavou je listonoš. Připomíná pohádkového Krysaře. Vycmrndlý a pobledlý muřinoha, kýve se jako začátečník na chůdách. Obchůzku zahajuje brzy ráno na Dolním náměstí, potom zamíří ulicí vzhůru, šlape dům od domu a rozdává, co má v brašně. Pozoruji ho z okna, pištec bez píšťaly, krys nebo odlákaných dětí, u řeznického krámu překročí protahující se kočku, která by ráda laskominu, ale marně se olizuje. Horlivý učeň přebírá úřední obálku s oznámením, že maso zase není, ale zítra ho bude možná jednou tolik, to se ještě uvidí.
   Mezi těmi všemi netrpělivě vyhlížejí úctihodní kmeti, kdo si na ně dnes vzpomene. Alois dostal pozdrav od přítele z Karlových Varů s podrobným rozborem úspěšně probíhající léčby dvanácterníku. Jiný třasavka obdržel dopis z Tahitských ostrovů. O rok starší bratr Vilém popisoval lámanou češtinou svou dovolenou na mořské pláži, ostatně již dvaatřicátou. Nakonec si postěžoval, jak ho rmoutí, že se se svým bratrem už půl století neviděl. Každého čtvrtého v měsíci pak všichni tito vyložení dobráci od kosti obdrží od státu zasloužený důchod, pár šustivých bankovek. Hbitě je strčí do úkrytu, nejlépe za podšívku obnošeného saka, pro případ, že nastanou ještě horší časy.
   Automobilům všech značek a velikostí je vjezd do ulice zakázán. Kdo si nepovšimne výstražné cedule, bude pokutován hned na místě. Jedině řidiči sanitek mají dovoleno překročit tuto demarkační čáru. Pokládají ochuravělé na nosítka hned u domovních dveří chátrajících domů s romantickými názvy U oranžového měsíce nebo U spanilé rychtářky. Pokašlávající pacienty odvážejí na Bulovku, tamtéž mrtvoly k pitvě. Opuštěná židle na chodníku se po skončení toho nikdy nekončícího dramatu stane odkopnutou rekvizitou. Je to hra o životě, lásce a smrti, která jako by vzešla z Shakespearova pera. Jak dny běží, židle zůstává neobsazená, dokud se k ní nedošourá nový člen party, staroušek Bohoušek. Včera sněžilo, dnes – po krupobití – zdobí oblohu duha, pobolívají ho nohy, opírá se o sukovitou hůlčičku a po směšných úklonách na všechny čtyři světové strany s úlevou dočapne na židli. Jako z udělání si natrhne záplatu na zadku.
   Asi před pěti dny byla celá ulice vzhůru nohama. Kde se vzal, tu se vzal, nad hlavami nám letěl pták, onen dávno vyhynulý pterodaktyl. Poletoval vzduchem nahoru a dolů jako nějaká helikoptéra. Když nakonec vypustil ze zobáku oko, Bohoušek mudroval, že patří rybě, která kdysi žila na dně Indického oceánu. Oko dopadlo na střechu sousedního domu a skutálelo se do okapové rýny. Nikdo celou noc nespal, protože tam oslnivě svítilo jako vzácná perla. Vyhaslo teprve za rozbřesku.
   Moje narozeninové rozjímání nebralo konce. Kupříkladu když jsem přijel poprvé do Prahy, pobíhal jsem s houslemi pod paží z místa na místo, ohromený její krásou. Zaujal mě kdekterý komín, věž a korouhvička. Pokud mě pamět neklame, napočítal jsem jich čtyři tisíce šest set šedesát tři. Někdy jsem nespal čtyřiadvacet hodin, jenom aby mi nic neuniklo. Ale to bylo už dávno. Časy se mění, občas se probudím, aniž bych mohl vysvětlit proč. Když stoupám do schodů s konvicí mléka, odhaduji při každém odpočinutí, kolik mně ještě zbývá schodů až na půdu. A pokud na noc spouštím naprasklou žaluzii, pak jedině proto, abych si pospal o něco déle než včera.
   Když se žáci ptají, proč jsem se stal učitelem hudby, odpovím, že zatímco herec na jevišti rozněcuje city diváků slovy, učitel hudby vlévá melodii do srdcí svých studentů notu po notě. A když je zajímá, co vznítilo mou lásku k hudbě, řeknu jim, že to mohl být zpěv skřivana. Visel vysoko ve vzduchu nad dozrávajícím žitem. A potom ho v noci vystřídal hukot vlaku kdesi daleko v zamlženém údolí. Nebo jsem jednoho dne zavadil knoflíkem kabátu o kovovou branku do zámecké zahrady. A právě toto nepatrné zacinknutí, zpěv ptáka, rytmus vlaku, náhodný zvuk, byly zárodky hypnotizující symfonie.
   Hudba je jako neznámá tvář zahalená rouškou tajemství. Nedočkavě ji strhnu, ale za ní se objeví další maska, mnohem tajemnější. Ptám se, kdo jsi, ale ona mlčí, zatajuje dech, a tak mně nezbývá, než abych odpověď vymáhal líbáním; zašeptá, že její jméno je Melodie, a já ji tisknu v náruči tak náruživě, že po ní zůstanou jenom prázdné linky na růžovém papíře. Visím v nich jako zloděj na plotě, beznadějný případ, tulák, otrhanec, zcela v moci té prostopášné svůdnice. Jsem blouznivec převtělený do role klíčníka, odemykám žákům dveře k záhadám, za nimiž jsou další vstupy a neméně omračující záhady, kouzla a čáry máry, našlapují za mnou po špičkách a nakukují mi nedočkavě přes rameno.
   Nebo je hudba rozbouřený oceán – padesát metrů od břehu vyčnívá z hladiny pitoreskní skála, dopravím se k ní lodičkou, má tvar rozpůlené ořechové skořápky, kupředu ji poháním pádlem, střídám levou ruku s pravou, k ostrému výběžku připoutám bárku červeným lanem. Kámen je pokrytý slizkým mechem, vyšplhám se do výšky, ze které bych pád nepřežil, brýle proti slunci zkreslují barevnost přírody, obloha v zrcadle hladiny se zdá být krystalicky smaragdová. Rozpěněný oceán pode mnou zpívá, slyším trubky, tympány, harfy a chorál dětských hlásků. Slyším staccato tisícovky houslí. Je to nepopsatelná krása, zavřu oči, mám tmu před očima, přestože je bílý den.
   V rozrušení jsem zavadil loktem o klávesy, zaznělo to podbarveným mnohohlasem, a to zamručení podrážděného medvěda mě probralo z mrákot narozeninového rozjímání. Jednou do roka si podobnou extravaganci mohu dovolit, utěšoval jsem se, popustit uzdu fantazii, zalaškovat si s myšlenkami. Byla to vzpomínková noc, do které jsem se snažil vměstnat celý svůj život, páté přes deváté. Někdo realizuje svůj sen v přírodě, prosekává se džunglí, jiný balancuje na okraji jícnu právě se probouzející sopky a sportovec sahá k nebi při každém skoku do výšky. Před několika měsíci jsem rozepsal Schumannovu skladbu Motýli pro dva hudební nástroje a nemohu se vynaděkovat Múze za to šťastné vnuknutí.
   Na klavír mě doprovází M.W., moje nejtalentovanější žačka. Zpočátku kolem sebe tápeme, narážíme nevědomky jeden do druhého, ale po nespočetných hodinách, dnech a týdnech duševního sebetrýznění, fyzického rozštěpování a slučování mezi námi nezůstane nic utajeno. Zkrátka a dobře, my těm výletům do nedosažitelna propůjčujeme své tělo i duši, v tom sladkém toku božské hudby se obojí navzájem proplétá, sténá, vyznává, obětní rituál vzájemného splynutí, koupání se v řece Nilu, dokud se neocitneme v tranzu, jako bychom proti sobě stáli nazí a neoddělitelní, aniž bychom se jeden druhého dotkli jinak než prostřednictvím rozeznělých nástrojů. Tak to mezi námi bylo, přísahám, vysvěcení v trní, rozdrápaní, ale zhojitelní.
   Mohl bych být nařknut z malicherného tajnůstkářství, kdybych se nepřiznal, že si vroucně přeji, aby dole na náměstí zastavila tramvaj a M.W. z ní vystoupila. A pak by z nároží zamávala šátečkem na pozdrav oslavenci, který se v poněkud ztřestěném duševním rozpoložení vyklání nebezpečně z okna. Taky jsem si vzpomněl, jak mě M.W. kdysi zpodobnila perokresbou, několika tahy načrtla, jak sedím u okna, odkud se na sebe dívám, jak sedím u okna a sleduji se, jak sedím u okna. Zkrátka a dobře, vznikl jakýsi vizuální tunel, který sestával ze samých výhledů z okna, ze kterého jsem pozoroval sebe sama jako v zrcadle. Ostatně mohl to být kterýkoliv muž přibližně mého stáří s delšími, poněkud prošedivělými vlasy, však ten obrázek mám na památku pečlivě schovaný.
   Ani jsem si neuvědomil, že je po půlnoci a blíží se nový den. Plynové lampy blikotaly a hustý vzduch tříštil jejich záři do nestejnoměrných paprsků. Kdyby nebylo těch opuštěných židlí a pozdní hodiny, měl bych co dělat, abych rozpoznal, co je dřímota a co skutečnost. Čas je v nočních hodinách bezbřehý, tekl, kamkoliv jsem pohlédl, sunul se po střechách nebo prolézal jako těsto vikýři. Když později rozbřesk narušil tmu světlým pásem oblohy, nabývající na šíři a jasnosti při obzoru, zastavilo na Dolním náměstí, kde ústí v ulici Do kopce, dodávka. Byla to stará prorezivělá kraksna překrytá plachtou chránící obsah korby proti nevyzpytatelnému počasí a silničnímu prachu. Z auta vyskočili dva podsadití řezničtí učedníci, usoudil jsem tak podle jejich krví upatlaných zástěr, hodil jeden druhému na rameno obrovskou kýtu masa, a už pospíchali ke krámu, trochu zastrčeném v podloubí, kýtu zavěsili do výkladu na hák a zmizeli, aniž by za sebou zhasli stovku žárovku. Počínali si s vojenskou přesností, ráz na ráz, jako by se secvičovali už delší dobu a každý krok měli vypočítaný jako provazochodci na laně.
   Událo se to rychle, ještě nějakou chvíli jsem bloudil očima prostorem od místa, kde předtím stálo auto, k výkladu se zavěšenou kýtou, div jsem si hlavu neukroutil. Kýta to byla skvostná. Struktura svalstva a prorostlost tuku napovídaly, že se nepochybně jedná o maso hovězí.
   Hospodu u Rakušana opuštěli poslední návštěvníci, div si nevykřičeli plíce. Mlékařův pomocník za sebou táhl po chodníku dvě prázdné konvice. Řezníkova kočka mňoukala na střeše za komínem. Ani nevím, jak jsem se dostal do postele. Sotva jsem zavřel oči, vytáhl mě nepochopitelný čmeláčí bzukot zpátky k oknu. Obyvatelé města ze široka daleka, z nichž někteří přijeli na kolech dokonce až ze Zbraslavi, vytvořili před řeznickým krámem dlouhou frontu na maso. Klikatila se ulicí Do kopce až na Dolní náměstí, kde se vytratila za roh. Občané si přivstali a trpělivě čekali, až na ně přijde řada a řezník Ferdinand Holomek jim ufikne pár mizerných ždibců hovězího na roštěnku nebo španělského ptáčka. Jak ho znám, bude odsekávat tak dlouho, dokud z masité kýty nezůstane jen bělavá kost na polévku, kterou zasytí svou šestičlennou rodinu.
 
Od té doby, co jsem se na půdě obezdil čtyřmi stěnami, i ten nejlákavější den mě málokdy přinutí místnost opustit. Ačkoliv nemám daleko na Strahov, kde bych se mohl poblíž lehkoatletického stadionu rozvalit do trávy, užívat si a lelkovat, jenom zřídkakdy vytáhnu z podkroví paty. Hned po příchodu do Prahy, nejdřív jako student a později novopečený učitel hudby, jsem si pronajal pokoj v přízemí. Byla to temná komůrka bez oken, pravděpodobně bývalá noclehárna čeledínů, kteří měli na Hrad, kde poklízeli ve stájích, jenom co by kamenem dohodil. Pach kobylinců, výpary slin nasáklých rozžvýkaným tabákem a dráždivá nasládlost hřebcova semene, které tam pacholci natahali na svém oděvu a na podrážkách bot, nevymizel ani za nějakých tři sta let.
   Žáků jsem měl zpočátku poskrovnu, spíš jich ubývalo, než přibývalo. Sotva je obklopilo odpuzující prostředí mého příbytku, začali si stěžovat na návaly krve do hlavy nebo je přepadl stav úzkosti, který hraničil s halucinacemi. Ztráta schopnosti se soustředit jim bránila nacvičit i tu nejméně náročnou skladbu. Nezbývalo, než beze smyslu opakovat prstová cvičení, ale jak dlouho to může normální člověk vydržet s nervy? Nevraživé pohledy sousedů a mlácení plechovými nádobami do zdí nasvědčovaly, že repetitivní břinkot na klavír či drásavý skřípot houslí je rozzuří stejně, jako červená barva vydráždí býka.
   To mě nakonec přimělo, abych další vývoj události neponechal osudu. Vždyť se jednalo o mé studenty, křehké bytosti, kteří stáli na prahu objevování nejkrásnějších věcí na světě. Bytů byl zrovna takový nedostatek jako potravin nebo šatstva, tedy upřímně řečeno, nikdo neumíral hlady, ani nechodil otrhaný po ulici a zřídkakdy spal na chodníku nebo pod mostem, ale neminula chvíle, aby nás nesevřela úzkost ze závislosti na vyšším činiteli, jenž blahosklonně rozhodoval o tom, jestli zítra bude v obchodě suchý skrojek chleba. Amorální chování se pak stane normou a průbojnější občan nám před nosem vyfoukne poslední kalhoty z regálu. Jindy zaklepe zničehonic na dveře, v ruce orazítkovaný dekret, který ho opravňuje dělit se s námi o všechno. Než se otočíme, už se rozvaluje v posteli, jako by se v ní narodil.
   Těch možností, jak si polepšit, nebylo ani tolik jako prstů na jedné ruce, na které čtyři chybějí. Na venkově bych měl hledání nové střechy nad hlavou snazší, ale opustit milovanou Prahu by znamenalo spálit za sebou všechny mosty, strčit hlavu do písku, smutně přežívat, ne-li pozvolna umírat. Kdybych požádal o zaměstnání na městské konzervatoři, odpadla by starost s bydlením, jenomže jsem si neuměl představit, co by to byl za život. Jako zatrpklý suchopár bych se šoural každý den za svými povinnostmi – takhle se po ránu plíží nějaký ouřada do vodohospodářského ústavu zahrát si partičku mariáše. Zkrátka a dobře, od pondělka do pátku bych klopýtal do honosné budovy s prostornými třídami, s fotografiemi a obrazy na stěnách. Marx-leninská výzdoba, kterou jsem osobně nevybral, natož pak rozvěsil kolem dokola. Pochopitelně bych v takovém prostředí fungoval nezúčastněně jako prodloužená ruka kolosálního státního aparátu za měsíční plat milostivě ukrajovaný z kulturních fondů příslušného ministerstva. Jako zapřisáhlý individualista, jemuž kolektivní stádnost je přímo odporná a lidsky neúnosná, nedovedl jsem si představit, že bych se stal ozubeným kolečkem, které s druhými kolečky poslušně zapadá do sebe.
   Nápad, abych se obezdil čtyřmi stěnami na půdě, ve mně klíčil poznenáhlu a stal se mou poslední nadějí. Kdykoliv se mi naskytla příležitost, rozběhl jsem se po schodech nahoru, většinou pod záminkou, že na půdě budu věšet prádlo. Schoulený ve sladkých dřímotách u některého z nosných trámů, naslouchal jsem onomu uklidňujícímu šumu prazvláštní symfonie. Prodírala se k mému sluchu z blízkých i vzdálenějších městských čtvrtí skrz obrovský filtr střechy. Staré město, Nové město, Malá strana bzučely včelím životem. Řadu nocí jsem proklopýtal po špinavé půdě s baterkou v ruce a představoval si, jak by moje budoucí sídlo mělo vypadat. Kde umístím okno, jsem věděl od začátku, na ostatním tolik nezáleželo.
   Jakmile ve mně uzrálo rozhodnutí, že toto je místo, kde se natrvalo usadím, nastala mnohaletá kalvárie s chozením po úřadech, aby mi stavbu povolili. Předsevzal jsem si, že od svého úmyslu neustoupím, i kdybych měl vykrvácet na bojišti. Bylo to spíš ponižování se na kolenou než vzájemné potýkání, prosil jsem i lamentoval, láteřil a občas dokonce bouchl do stolu, dokud jsem je nepřesvědčil, že výchovou nových muzikantských nadějí ve vlastním bytě nemíním provozovat nějakou výnosnou soukromou praxi, která by podlomila státem řízené hospodářství.
   Šel jsem na ně od lesa. Tvrdil jsem, že když odsouhlasí moji žádost, bude to především jejich zásluha, že všichni jako celek postoupíme o krůček kupředu a celému světu doložíme, jak vyspělá je naše národní vzdělanost. Jako kohouti čepýřící se na mezinárodním hnojišti se velice rádi vychloubali úspěchy druhých, a tak jsem je nakonec udolal jejich vlastní frazeologií o nadřazenosti systému, ve kterém žijeme. Ač na pohled suchotinka, když jsem slíbil, že si písek, cihly a cement obstarám sám a na vlastním hřbetě vytahám po schodech nahoru, pohnuli malíčkem na souhlas, jen abych už dal pokoj. Mávli rukou, jako by zaháněli mouchu. Za necelé tři měsíce bylo s pomocí jednoho zednického učně nejpodstatnější hotovo.
   Nikdy nezapomenu, jak jsem poprvé vyhlížel z okna své žáky, jejichž počet se vbrzku zdvojnásobil. Pochopitelně to nebyl byt, který by byl jako vystřižený z obrázkových časopisů. Nebo opěvovaný lidmi, kteří kdysi před válkou byli v Paříži nebo Londýně a strčili tam do všeho nos. Kdykoliv se potřebuji napít, umýt nebo jít na záchod, musím sestoupit o poschodí níž do chodby s červenými kachly a zelenými stěnami. Jedny z mnoha dveří vedou do místnosti se sprchou, záchodem a naprasklým zrcadlem. Před sprchováním musím zatopit pod kotlem. Nechávám to na neděli. Žáci mají volno. Než se voda ohřeje, uplyne dobrá hodina a půl. Čekání si krátím v posteli probíráním se hudebními teoriemi. Kupříkladu symbiózou klasické a jazzové intonace a synkopace, ačkoliv nejsem žádný expert na swing nebo Ameriku. Kromě toho mám rozečtenou knížku v němčině, což může mnohé překvapit, protože jít s dobou by znamenalo zdokonalovat se spíš v ruštině.
   Pokud se zrovna někdo sprchuje, dveře na chodbu nechám pootevřené a jedním uchem hlídám, až dole prásknou dveře. To pak z podkroví vystřelím rychleji než zajíc z houštiny, aby mi do koupelny nenahopkal nějaký pohotovější macek. Někdy se ta hra na kočku s myší táhne od rána až do večera. Nejvíc je mi líto ztráty času, který strávím v poloze ve střehu jako sprinter na startovní čáře. Ve výhodě jsou nájemníci, kteří bydlí přes chodbu naproti koupelně. Tak či onak, nabízí se otázka, jestli je to civilizovaný život. Teprve když konečně vběhnu dovnitř a zavřu za sebou dveře na tisíc západů, mám vyhráno. Opírám se o dveřní rám a oddechuji jako Bivoj po zápase s kancem.
   Posledně jsem se celý namydlil, ale když jsem se chtěl osprchovat, voda netekla. Mýdlové bublinky na mně splaskávaly a do pórů jako by mi vtékala sžíravá kyselina. Vylezl jsem polonahý na chodbu a řval jako raněný tur. Najednou voda za mými záda začala šplíchat, ale než jsem se otočil, vběhl do umývárny kdosi mnohem svižnější a zamkl se. Naslouchal jsem, jak se sprchuje v mé teplé vodě a zpívá o sole mio. s ručníkem kolem pasu jsem přemýšlel, jestli mám vyrazit dveře z pantů a zpěváka uprostřed árie zardousit. Celé tělo mě svědilo, div jsem si nerozškrábal pokožku.
   Ale stěžovat si nebudu. Konečně mám svůj pelech, kam za mnou nikdo nemůže. Není to žádný komfort, ale mně to stačí. To se týká i vaření. Obvykle si přihřeju na vařiči odněkud přinesené jídlo, polotovary nebo hospodskou šlichtu z kuchyně u Rakušana. Žáci, kteří vytušili, jak to u mě se stravováním chodí, mi občas potajmu strčí pod noty něco dobrého na zub. Kupříkladu včera to byl kastrůlek s paprikovým luskem, rajskou omáčkou a rýží, tu mám nejraději. Nejvíc práce mám s vytápěním. Nechci vypočítávat, kolik kbelíků uhlí sem každou zimu nanosím, abych mohl místnůstku přijatelně vytopit a mým žákům nemrzly prsty. Uhlí je na příděl a jednou jsem spálil poslední trošku už v únoru. To jsme se pak tetelili zimou, až nám zuby cvakaly a horký dech nám vycházel z úst jako zmrzlá pára.
   Na namáhavou a komplikovanou cestu, kterou sem byl dopraven klavír, nechci ani vzpomínat. Protože do ulice Do kopce nesmí vjet motorové vozidlo, vyrobili zaměstnanci stěhovacího podniku zvláštní podvozek s gumovými kolečky, na kterém pět silných mládenců za doprovodu patřičně prokořeněných a jadrných výrazů tlačilo toho obludného netvora do vrchu. Pamatuji si, jako by to bylo dnes, jak se hned po ránu hmoždili v ústí ulice a pokoušeli se hudební nástroj usadit na podvozek. Potom nejsilnější z nich, ten s koňskými plecemi, vzal za tlusté lano a všichni vyrazili k cíli. Kolem poskakovaly a výskaly usoplené děti, kdoví odkud je čert přinesl. Pod nohama se jim motali psi a kočky. Ještě scházel bubeník s činely nebo šašek s trumpetou a byla by to hotová cirkusová podívaná.
   Napůl ochromlému invalidovi by chůze do kopce trvala hodinu, a to by se ještě po každém kroku nejmíň o dva vrátil. Slunce už začínalo zapadat, ale usilovná snaha téhle stěhovací výpravy, která se ploužila kupředu od svítání, nebrala konce. v žádném případě se mládenci nepřetrhli. Sotva se posunuli od jedněch domovních dveří ke druhým, dali si pohov. Jako by chtěli naznačit celému světu, že tohle je práce pro zvířata, a pokud má někdo odlišný názor, ať si za ten provaz táhne klidně sám a vleze jim na záda. v obchodě s mlékem chlemstali z obrovské naběračky bílou tekutinu a ten nejsilnější z nich do sebe hodil syrové vajíčko, párkrát si odkašlal a začal jódlovat, div mě nepraskly ušní bubínky. Ještě jsem si říkal, jaké štěstí, že to kvílení neslyší tatínek. u řezníka byl zrovna k dostání točený salám. Bodří hoši ho slupli na posezení nejmíň čtyři a půl metru, všechno na můj účet, jak jinak. Dost jsem se za ty nenažrance styděl, o finančních nákladech nemluvě. Co chvíli ukazovali k oknu, odkud jsem je netrpělivě vyhlížel. Svými posunky naznačovali, že nesu veškerou zodpovědnost za tíhu dopravovaného předmětu a jejich lopotu.
   V hospodě u Rakušana se zdrželi nejdéle. Už jsem se bál, že odtamtud před setměním nevyjdou. Ale nakonec se vypotáceli, na věži zrovna tlouklo půl osmé. Čekal jsem nahoře v podkroví bez jídla a pití celý den, roztřesený hrůzou, jak to všechno dopadne. Kdybych seběhl na ulici a popoháněl je z chodníku k většímu výkonu, určitě bych dostal pěstí do hlavy a nádavkem kopanec. Každý má právo na své přirozené pracovní tempo, poučovali by mě. Takže nestrkej rypák do věcí, kterým rozumíš jako koza petrželi. Ačkoliv jsem se uklidňoval, že času je dost a co se neudělá dnes, dokončí se zítra, těžko jsem krotil svou nedočkavost. Bylo to moje první křídlo, navíc koupené na splátky. Můj starý klavír, napůl vyžraný myšmi a prolezlý moly si odvezl zdarma ladič, ani nepoděkoval.
   Když stěhováci dorazili po setmění k domu, trychtýřem točitého schodiště se rozléhalo jejich dupání a oddechování. Žárovky na chodbě mrkaly a každé zadrhnutí o překážku otřáslo pětiposchoďovým barákem až do základů. Mezi zábradlím a stěnami bylo málo prostoru. Zatímco se svalovci navzájem potírali alpou, aby to přežili, z jejich tlumeného rozhovoru jsem vyrozuměl, že uvažují o tom, nechat tu zdechlou zhovadilost tam, kde je. Tedy v poloze, která by zatarasila průchod schodištěm. Možná by se vrátili zítra, nebo vůbec ne, podle toho, jak by se vyspali.
   Políval mě studený pot a pokoušely se o mě mdloby. Nato ten nejsvalnatější navrhl, že přinese sekyru, odštípne kus tam nebo tady, podle potřeby, a když nepomůže ani to, uvažovali polohlasně, tak ten zatrachtilý krám svrhnou do propasti. Pokoušeli se hulákáním znázornit, jak to krásně zaduní. Krve by se ve mně nedořezal; nakonec jsem s bušícím srdcem poklekl a pomodlil se, aby je některý ze svatých patronů, kterých bylo po městě rozseto jako máku, osvítil natolik, aby se jim rozum zase vrátil, pokud už není pozdě. a udělal jsem moc dobře! Na lesklé ploše koncertního křídla nebyl jediný škrábanec. Ani jeden z chlapíků si nestěžoval, že má vyhřezlou kýlu nebo namožený sval.
   Později, už značně uklidněn, jsem dospěl k závěru, že tihle mládenci jsou barbaři jenom na pohled a jejich vylomeniny a nadávky jsou reakcí na nelidskou dřinu. Jako provinilec, který to všechno zavinil, jsem koktal omluvy a kromě účtu stěhovacího podniku jsem do halíře zaplatil, co za celý den snědli a propili. a to nebylo všechno. Každý z nich dostal na pivo – nejmíň na měsíc. Hned potom mi začali tykat, jako bychom spolu chodili do školy. Vašek, obrostlý chlupy jako opice, nadšeně prohlásil, že zásluhou mé velkorysé štědrosti teď může kývnout prstem na nejprsatější šlapku, která se bude špacírovat ve vestibulu prvotřídního hotelu Albatros na Václavském náměstí.
   Sotva odešli, měsíc se vyhoupl nad střechy. Byl oranžový jako obrovský pomeranč, mohl bych se ho dotknout, ale pro slzy v očích jsem na něj jenom nehnutě zíral. Věžní hodiny tloukly desátou. z dálky zaznívalo popojíždění automobilů a dunivý rachot tramvají. Vůně okolních zahrad se kolem mě obtáčela se stejnou intenzitou, jako bych doma v Derfli ležel na zádech v trávě, kterou tatínek právě pokosil. Tehdy ještě překypoval zdravím, jak tělesným, tak duševním a těšil se z mých úspěchů. Přál jsem si, aby se mnou mohl prožívat slastný triumf matadora, který s hlavou opřenou o mahagonově černou desku klavíru naslouchá fanfárám vítězství. a co teprve maminka! Stála by u okna a těkala očima do uličky Do kopce, zahalené nocí. Teprve při rozednění by se před ní vyloupla Praha z ranního oparu ve své až neskutečné kráse.
 
Nejmíň stokrát mě napadlo, abych se oženil. Ale co by mohl nabídnout nevěstě učitel hudby s výdělkem, který sotva pokryl činži, jídlo a občasný výlet lokálkou do přírody, kupříkladu na Křivoklát? Na přestavbu půdy a koncertní křídlo jsem si musel vypůjčit. v dluzích jsem vězel až po krk. Strádáním bych svoji situaci však nazvat nechtěl. To rozhodně ne, mnozí jsou na tom mnohem hůř. Nicméně jsem pochyboval, že bych našel zájemkyni – omlouvám se za tento poněkud obchodní termín v souvislosti s intimním vztahem dvou vrkajících holoubků –, které by moje toužící, ale jinak prázdná náruč postačila až na věky. Nezastírám, že na tu kuriózní problematiku nahlížím očima své případné partnerky, a taky v nesčetných argumentacích se spíš obviňuji, než abych se obhajoval, ale jedině takovým racionálním přístupem se mohu dobrat jádra věci, i když zatím nevím, o koho běží, jak ta lidská bytost vypadá a jestli si zasluhuje, abych se tak bez skrupulí přikláněl na její stranu a spílal si budižkničemů. Jako ženich se už nyní cítím zodpovědný za to, aby moje nastávající měla pohodlí, jednou za čtrnáct dní mohla navštívit kadeřnici, pořídit si hezké šaty, ve kterých si občas povyskočí na tancovačce při dechové kapele ve Slovanském domě.
   Pokud mám začít od Adama, tato půda by nebyla tím nejideálnějším místem pro spokojený život novomanželů. Možná, že by moje nevěsta zpočátku nic nepostřehla, oddávali bychom se líbánkám, ale co později, při prvním náznaku, že se k životu hlásí přírůstek? Nebylo by nezodpovědné, abych uvedl dítě na svět mezi trámoví, kde se každou chvíli může ve skulině objevit odpudivý brouk, proč to neříct rovnou, ohyzdný pavouk, který ze své přebohaté zásoby slin kolem našeho sotva narozeného neviňátka, začne spřádat kořistnickou síť? Nebo jak by se naše miminko hystericky rozkřičelo, kdyby u stropu zpozorovalo za ostré drápky uchyceného netopýra, který tam dýchavičně roztahuje a přivírá ochlupacené křídelní blány?
   Zkrátka a dobře, je mně z toho nanic. Asi by mi nezbylo, než si postěžovat na odhmyzovacím úřadu některému z těch vyšších odhmyzovacích papalášů. Jak to znám, určitě by mi soudruh doporučil, abych si snědl polívčičku, kterou jsem si uvařil. Vždyť jsem to byl já, ne on, kdo lezl po kolenou, jenom aby mohl bydlet v podkroví. Když mu dám za pravdu, mile se usměje a doprovodí mě ke dveřím: nic si z toho nedělej, občane, za všechno můžou nepřátelské síly, jenom si vzpomeň, jak nám zasvinili kalifornskou mandelinkou bohatou úrodu brambor u Plzně. Ale naše vítězství se blíží, naparoval by se, a potom jim ukážeme, zač je toho loket. Nakonec mi, syčák, podá ruku a ukloní se po japonsku, jako můj nejlepší přítel, ovšem s ostře nabroušenou dýkou za zády.
   Už jen úvahy, co by se mohlo stát a nemuselo, mě přiváděly do stavu nepříčetnosti. Co teprve kdyby se moje představy proměnily v realitu? Skončil jsem u staronového nápadu, abych v zájmu rodiny opustil Prahu. Ovšem jak bych svoji rodinu tam kdesi uživil a kde bych našel tak schopné a nadané žáky jako tady v hlavním městě, to je otázka, na kterou nemám odpověď.
   Nakonec jsem se rozkýval a praštil do stolu. Dobrá, ožením se, nikam se stěhovat nebudeme a hotovo. Konec fňukání. Některé rodiny žijí v jeskyních a jaké mají zdravé děti. Nedávno psali v novinách, že jeden člověk v Uruguayi žije na stromě jako orangutan. Prý v životě neviděl telefon nebo rádio. Nomádi zase žijí v poušti. Eskymáci v ledových slujích daleko na severu. a tak podobně. Dokonce, a teď se moje fantazie rozjíždí na plné obrátky, dejme tomu, že bych si naklonil příznivkyni, které by toto poněkud bohémské prostředí nevadilo. Zkrátka a dobře, cítila by se tady doma jako já, zejména pohled na město by jí učaroval, takže až potud by bylo všechno v naprostém pořádku. Kráčeli bychom životem ruku v ruce a společně vyhlíželi, co nám den přinese – radovali se a zaháněli všechno zlé.
   Jenomže teď kupříkladu nadešlo úterý, Milena Waleská, moje nejtalentovanější žačka, chlouba, zářný doklad mého učitelského snažení, zaklepe na dveře přesně v půl páté. Ani o vteřinu dřív nebo později. Sotva vstoupí, utrousí dobrý den, nebo už večer, záleží na ročním období, na nic nečeká a s příslovečnou lehkostí, jako pírko, dosedne za klavír. Ukazováčkem si tře pihy na nose, pak pohne hlavou a dva rozkošné cůpky se jí rozletí po zádech. Říkáme, že když dívka dosáhne určitého věku, dozrává v ženu. a o to právě jde. Jako svatební pozornost, moje žena Klára, jak jsem ji v duchu pojmenoval, dostala ode mě pohodlné křeslo. Co to povídám, práskl jsem se přes kapsu, protože monstrózní nábytek našich prababiček by se sem nevlezl. Objevil jsem v jednom krámě pod Petřínem středně veliký starožitný divánek, styl á la Ludvík XVI. Takže Klára, moje vyvolená, na něm přes den polehává, předmět mého obdivu a bytost ze všech nejdražší si poněkud lascivně podpírá hlavu loktem. Je blondýna, Milena Waleská je naopak černovláska.
   Nebo se Klára na divánku posadí zpříma s knihou v ruce, fascinuje ji totiž středověká historie, čte si o rytířích a podobně, o tom jak se kdysi žilo na zámcích a hradech v Rakousku, Itálii nebo u nás. Když nečte, takřka staropanensky vykukuje přes obroučky brýlí, jenom rytmické cinkání pletacích jehlic soutěží s bzukotem přelétavé mouchy, která odmítá usednout na mucholapku. Klára plete soupravičku pro naše první děťátko. Má se narodit v září. Podle kalendáře je skoro za námi červenec. Příznaky těhotenství se dají snadno rozpoznat, nastávající matka občas pletení odloží, zkříží ruce na nafouklém bříšku a pohledem mi naznačí, abych přiklekl a sám se přesvědčil, jak si to naše škvrně statečně vede. Podle mého je to fotbalista, který mi kope do ucha míčem, nebo je to cirkusačka, která žongluje a kuželkami.
   Konfliktní situace vznikne, když moje nejoblíbenější žačka zahraje disonantní akord. Nestává se to často, ale někdy se i mistr tesař utne, a nastávající rodička sebou nedůtklivě zavrtí, protože ji zvuková nelibost vyrušila z dřímoty, nadzvedne káravě obočí, přece nechcete, velevážení, aby to nejkrásnější miminko na světě, které nosím pod srdcem, dostalo k vůli vašemu břinkání ošklivou vyrážku. Nejdelikátnější partie však na sebe nedává dlouho čekat. Poslední dobu nacvičujeme s Milenou další, tentokrát valčíkovou sekvenci oněch Schumannových Motýlů. Abychom dosáhli naprostého souladu, postupně se svlékáme, Waleská a já, odhazujeme přítěž šatstva jako Zeppelinova vzducholoď shazuje pytle s pískem. Jedná se samozřejmě o symbolickou nahotu, jakési až éterické proplétání těl a duší, takže nezasvěcenec, který neví, o co jde, po chvíli těžko rozezná ruku od nohy, kyčelní kloub od hlavy a vůbec, jsou tohle lidé nebo nějaká chobotnice? Gustav Klimt něco takového mistrně zpodobnil Mileneckou dvojicí. Ještě líp to uměl Picasso. Kdyby to viděla moje maminka, tak by prohlásila, že se v tom ani čert nevyzná. Můj tatínek byl naopak blázen do Légera.
   Pokud se týká mé těhotenskými skvrnami okrášlené ženy, posadí se celá zkoprnělá na divánku, něco podobného v životě ani nezažila ani neviděla, a má ústa údivem dokořán, ale jak jí při vší lásce, kterou k ní cítím, mám vysvětlit, že jde o totální sounáležitost dvou individuí zcela v moci magnetizující hudby, bez níž by se žádná kompozice nedostala na pódium koncertního sálu nebo se nestala nesmrtelnou v rýhách gramofonové desky. Zkrátka a dobře, bez nahoty a splynutí duší by hudba už dávno vymřela jako dinosaurus.
   Tolik tedy, co by se stalo, kdyby k tomu skutečně došlo a já našel lásku jménem Klára, se kterou bych se oženil. Nepochybně bych zažíval nejnesnesitelnější období své mnohaleté kariéry, vnitřně rozpolcen hlubokým citem k ženě, nenarozenému dítěti a doslova horečnatým vztahem k hudbě. Na druhou stranu, utlumte osamocenost, přehlušte nanicovatost sebepevnější vůlí. Jak lze zamezit tomu, abyste se v noci neprobouzeli s pocitem nenaplněné touhy po vše uklidňujícím objetí? Obklopuje vás tupá prázdnota, ohlušující bušení zrychleně tepajícího srdce. Zlý duch našeptává, abyste se rozběhli proti zdi a narazili do ní hlavou, ať už se stane cokoliv. Zkrátka a dobře, nemáte nikoho, s kým byste se mohli pomilovat. Bezmocně kolem sebe mlátíte rukama, převalujete se v posteli v naději, že se nad vámi někdo smiluje a vstoupí po špičkách do vaší vyprahlé náruče.
   Vždyť jak je čas dlouhý, nekoupím si ani lístek do biografu. Když se po promítání v sále rozsvítí a lidé se otáčí s prodlouženými obličeji, jako by hledali viníka, který je zodpovědný za tu slátaninu o kozácích z Kavkazu, připadám si nesvůj. Občas se vypravím na koncert. Nejraději sedím v poslední řadě, oči mám zavřené a lidi kolem sebe ani nevnímám. Před třemi týdny seděla Milena Waleská s rodiči čtyři řady přede mnou. Do obličeje jsem jí neviděl, ale znám ho líp než svůj. Na programu bylo Schumannových osmnáct krátkých skladeb pro klavír, opus šestý, z roku 1837. Tmelícím prvkem těchto miniaturních kompozic je tak zvaná Davidova liga. Ten motiv prolíná prakticky vším, co skladatel o hudbě napsal jako teoretik. Každá ze skladeb je podepsaná písmenem E. nebo F., což jsou zkratky jmen Eusebius a Florestan. Tyto smyšlené postavy charakterizovaly Schumannovu potlačovanou introvertní a na druhou stranu impulsivně extrovertní osobnost. Zatímco se orchestr překonával v mistrovské interpetaci, díval jsem se zezadu na Milenu tak upřeně, až se pojednou otočila a usmála se na mě.
   Někdy člověku nezbývá, než aby se ozubená kolečka drtivého emocionálního soukolí pokusil zastavit holýma rukama. Několik nocí po onom dobrodružství se stěhováním klavíru mě obavy ze ztráty soudnosti přiměly, abych nezvládnutelnou osobní situaci nějak řešil. v záchvatu přeerotizované imaginace jsem vyběhl z domu na ulici, aniž bych tušil, kterým směrem se vydám. Plynové lampy nažloutle pomrkávaly a tmavá zakoutí působila hrůzostrašně. Nakonec jsem zamířil do hospody u Rakušana. Překvapilo mě, že sotva mě obklopila mračna kouře, veškerá ostýchavost ze mě spadla. s párátkem mezi zuby jsem usedl ke stolu jako dennodenní návštěvník, který nemusí číšníkovi říkat, co chce – to ví každý pingl.
   Po pravdě řečeno, obsluhující personál mě znal, abych tak řekl – od vidění. Nejmíň třikrát týdně jsem přešlapoval s oprýskaným kastrůlkem u lítaček do kuchyně. Čekal jsem na svůj žvanec. Většinou se nenamáhali, aby mi předložili jídelníček, ani je nezajímalo, jestli mám nějaké zvláštní přání. Jednoduše, do mého bleděmodrého kastrůlku plácli, co jim zrovna klokotalo na plotně a co nešlo moc na odbyt. Včera to byl nesežvýkatelný plátek hovězího s připálenou bramborovou kaší. Aby mi snad při polykání neuvízlo sousto v krku, polili to žlutavým margarínem a přidali kousek červené řepy.
   Jakmile přiopilí štamgasti zjistili, že nemám kapsy úplně prázdné, pozvali mě mezi sebe ke stolu. Tlačili se na mě, přiťukávali si se mnou na zdraví a vyprávěli tak otřesné historky ze svého života, že mi z toho hrůzou vstávaly vlasy na hlavě. Než jsem se vzpamatoval, stůl se prohýbal nejrozmanitějšími lahůdkami, počínaje utopenci a olomouckými tvarůžky konče. Taky výčepní se nestačil otáčet u pípy. Jenom co jsme se jeden druhému vyplakali na rameni ze svých bolestí, pustili jsme se do zpěvu. Moje písničky z jižní Moravy vystřídaly jejich trampské kreace od řeky Sázavy. Když vyšlo najevo, že jsem učitel hudby, vyhnali mě domů pro housle. Pomohli mi na stůl, a sotva jsem spustil, začali rozjařeně podupávat a tleskat a málem se mezi sebou servali, kdo z nich je mým nejlepším kamarádem. Byl jsem v transu. Zpřetrhané žíně na smyčci poletovaly zakouřeným vzduchem, jako by to byly rozevláté dívčí vlasy.
   Pozdě po půlnoci mě točité schodiště samovolně vynášelo vzhůru do mého království. Protože jsem si přiváděl vzácného hosta, hlavu jsem měl plnou sladkých představ o novém životě ve dvou. v každém patře jsem zamlklou společnici nedočkavě opřel o zeď a pokryl její tvář polibky. Dívka seděla celý večer u vedlejšího stolu, jako by na mě čekala, nenápadně a pokorně, nepromluvila ani slovo. Sotva mým kumpánům došlo, že už nemám ani na pivo, vytratili se jeden po druhém jako zloději, jenom ona zůstala. Kdosi mi ji představil jako Otku a teď jsem chtivě mačkal ve výklenku její poddajné tělo a líbal její vlhké rty, vonící heřmánkem. Svou mlčenlivostí jako by mě vybízela, abych si ji vzal celou. Když jsme vkročili do podkrovní místnosti a ona uviděla klavír, rozšířily se jí oči údivem. Hned k němu usedla a začala posunovat prostřední prst z klávesy na klávesu. z jejího uctivého chování jsem usoudil, že se klavíru dotýká poprvé.
   Ačkoliv si Otka počínala co nejohleduplněji, každý tón zazněl v nočním tichu jako výstřel z pistole. Ale ona jakoby to nevnímala. Její tvář obestíral rozzářený výraz dítěte, jež se nemůže odtrhnout od okouzlující hračky. Nakonec jsem Otku přiopile odstrčil a začal se předvádět jako nějaký pološílený koncertní mistr. Beze smyslu a rozumu jsem bušil zaťatými pěstmi do klavíru, div jsem ho svými těžkými údery nerozmlátil. Moje společnice se bolestínsky usmívala a zasněně pohlížela kamsi přes moje rameno. Když jsme ulehli nazí do postele, byl jsem natolik vzrušený, že jsem ani dýchat nemohl. Svíral jsem Otku ve své náruči a šeptal jí do ucha, jak ji mám rád, že ji miluji, a jak bych byl šťastný, kdybychom mohli mít spolu dítě. Život bez ní jsem považoval za nemyslitelný a mým největším přáním bylo, jak jsem neustále opakoval, aby nám to, co zrovna prožíváme, vydrželo až do smrti.
   V následujících dnech jsem hospodu u Rakušana navštívil několikrát, v naději, poněvadž jsem doufal že tam spatřím Otku, ale zmizela beze stopy. Ačkoliv to byla pouze ničím nepodložená domněnka obsluhujícího personálu, dívka byla s největší pravděpodobností hluchoněmá. Pokud si vzpomínali, nikdo ji neslyšel promluvit ani zpívat a na každou otázku odpověděla pouze líbezným pousmáním. Hned jsem si v duchu vybavil onu zasněnou, mučednickou tvář. Ano, asi měli pravdu. Když jsem zaťatými pěstmi třískal do klavíru, byl přece její obličej zahleděný kamsi do prázdna. a když jsem pak její spodní ret rozkousal do krve, nevykřikla bolestí. Jenom se ke mně ještě víc přitiskla a rozplakala se.
 
Na nové dobrodružství s jinou ženou jsem neměl pomyšlení, natož odvahu. Raději jsem veškerou pozornost přesunul na stárnoucí rodiče. Každý týden jsem jim napsal dlouhý dopis. Věděli přesně, v kolik hodin vstávám a kdy jdu spát. Snídani jsem přikrášlil několika rozkrojenými ředkvičkami a kolečkem turistického salámu, aby si nemysleli, že ve velkém městě umírám hlady. Mimoto jsem mnohem barvitěji, než tomu bylo ve skutečnosti, popisoval, co dělám o víkendech. Vymýšlel jsem pro ně nekonečné procházky po Petříně, kolem rozhledny a dolů ke stanici lanové dráhy, kde stojí pomník houslisty Ferdinanda Lauba. Jednou jsem jim načrtl plánek pamětihodností, které vidím z okna. Každá pozoruhodnost měla číslo, kostel jméno a sledováním různobarevných šipek se dostali přes Karlův most až k Národnímu divadlu. Protože věděli, jak mám Prahu rád, nepřekvapovalo je moje výtvarničení, naopak domáhali se dalších podrobností. Jiný náčrt jim detailně přiblížil ulici Do kopce s kočkou Mickou, mlékařovým pomocníkem, klubkem bavlny, neostříhanými nehty, pterodaktyly, hovězími kýtami, šumy, pachy a hlaholem zvonů. Ty drobné tečky na chodníku byli moji žáci. Spěchali nahoru do podkroví na hodinu houslí nebo klavíru. o Mileně Waleské nebo o mém neúspěšném pokusu o vážnou známost ani slovo. Lidské city a vášně se neumělou patlaninou na papíře zobrazit nedají.
   Aby nezůstalo jenom při dopisech, podstoupil jsem koncem každého měsíce zdlouhavou cestu vlakem do Kunovic. Obvykle jsem na místo dorazil v sobotu ráno za rozednění. Otec mě takřka bez výjimky čekal před nádražím. Opíral se o cihlovou zídku zahrádky přednosty stanice. Modré oči upíral kamsi jinam než ke dveřím, kterými jsem nádražní budovu opouštěl. Jakmile si uvědomil, že už není sám, vytáhl ruce z kapes, pokročil dvěma kroky ke mně blíž a čekal, až ho obejmu. Byl jsem o dvě hlavy vyšší, takže musel vystoupit na špičky, aby mě mohl políbil na obě tváře, jak měl ve zvyku. Měli jsme před sebou několikakilometrovou cestu domů do Derfle. Aby nám lépe ubíhala, vypravoval tatínek příběh na pokračování. Měsíc je dlouhá doba, ale on dokázal mistrně navázat přetrženou nit přesně tam, kde skončil. Dokonce mi pro osvěžení paměti zopakoval poslední větu z předešle. Jeho monolog od návštěvy k návštěvě nejenom narůstal, ale i nabýval na záhadnosti. Jak kapitoly přibývaly, připadal jsem si jako čtenář detektivky, který musí rozečtenou knížku odložit dřív, než se dozví, kdo je vrah.
   Otec pracoval čtyřicet let jako sládek v pivovaru. Měl na starosti výrobu černého piva. v poslední době vystupovala v jeho vyprávění do popředí stále zřetelněji postava nového pivovarského pomocníka Emila. Objevil se jednoho deštivého dne na nádvoří a požádal v kanceláři o zaměstnání. Býval hercem, ale kvůli zranění, které utrpěl v zákulisí pádem neodborně upevněné lampy, proležel několik měsíců v nemocnici. Ochrnul na půl tváře a musel se rozloučit se vším, pro co žil. Kdysi patřil k nejoblíběnějším hercům Městského divadla bratří Mrštíků v Brně, miláček obecenstva a všemi uznávaný interpret hlavních rolí od Shakespeara po Ibsena. k úrazu přišel v druhém jednání Čapkova podobenství Ze života hmyzu. Neštěstí ho zasáhlo uprostřed slibné kariéry. Otec vyprávěl, že znetvořený Emil o poledních přestávkách vyleze na bečku piva jako na jeviště a baví zaměstnance deklamováním hamletovských monologů. Hraje bravurně, ale je to smutná podívaná, poznamenal otec. Zatímco po levé tváři stékají horké slzy marné naděje, pravá půlka obličeje, ta ochrnutá, zírá do prostoru jako sfinga.
   Při mé poslední návštěvě mi s nadšením oznámil, sotva jsme opustili nádraží, že se stal členem divadelního kroužku Stříbrná škraboška. Založil ji v pivovaře Emil a scházeli se dvakrát týdně na zkoušky psychologického dramatu, Strážce pontonového mostu, od polského autora Michala Kozlowského. Tatínek měl ztvárnit roli obránce, který na konci druhé světové války střeží most přes řeku Vislu. Hra se mu líbila, ale zatím nechápal, proč se má vrhnout pod pásy tanku Rudé osvobozenecké armády. Možná až přijedu příště, bude už schopný mně autorův záměr vysvětlit. Jedno věděl už tehdy: milosrdnější smrt si pro něj nemohl nikdo vymyslet. Pochvaloval si, že v průběhu představení bude popěvovat lidovou píseň o lásce, takže ani jeho záliba v hudbě nezůstane bez využití.
   Právě když jsem mu chtěl doporučit, aby si události na jevišti nebral k srdci víc, než je třeba, překročili jsme práh kuchyně. Maminka stála u sporáku zrůžovělá vařením. Spráskla ruce, jako by do poslední chvíle nevěřila, že přijedu. Sotva jsme zasedli ke stolu, abychom posnídali, otec se pomodlil. Světlo z kuchyně ozařovalo potemnělý dvorek a poněkud nakloněnou kůlnu na dříví. Ani ve snu by mě nenapadlo, že právě tam tatínek ukončí svůj život. Byl prosinec, ale po sněhu ani stopy. Za plotem nad rozoraným polem ležela mlha. Hejno vran bezhlesně přelétávalo z místa na místo. Na stříšku psí boudy se vyhoupl sousedův kohout a neúnavným kokrháním se hlásil o slovo. Srkali jsme česnekovou polévku se slyšitelnou chvatností, jako bychom tři dny nejedli. Byla sobota a maminka nám oznámila, že večer podřízne slepici. Budeme ji mít v neděli k obědu. Co zbude, vezmu si do Prahy.
   Potom se rozhovor stočil na mé zdraví. Rodiče doporučovali, abych si nechal od doktora předepsat nějaké vitamíny. Konec konců žiji ve velkém městě a nemám nikoho, kdo by se staral o mou životosprávu. Tatínka zlobilo, že sotva se ochladí, ovoce a zelenina vymizí z obchodů do poslední brambory. Ještě že máme mrkev a zelí ze své úrody. Ale jinak měl dobrou náladu. Dělal plány, do čeho se pustí, hned jak půjde do penze. Enrico Caruso a jeho slavné operní árie, které měl ve zvyku poslouchat z gramofonových desek pouze v neděli, přicházeli první na řadu a to nejmíň každý druhý den. Dušoval se, že na jaře koupí pět litrů barvy a pustí se do natírání domečku, aby nezahálel. Vstupní dveře a všechny okenice přebarví na zeleno. Maminka doporučovala, aby kůlna na dřevo zůstala červená s výjimkou rohových trámů. Ty by se měly zvýraznit jasnou žlutí. Otec by nejraději kůlnu zboural a postavil novou, zděnou. Ale cihly, pokud se daly sehnat, byly drahé. u toho to skončilo.
   Z křiklavých barev se mi dělaly mžitky před očima, ale zdržel jsem se komentáře. Byl jsem rád, že jsem doma a do plánů mých rodičů mi nic nebylo. Povídáním o kůlně rodiče oddalovali potřebu hovořit o něčem mnohem naléhavějším. Maminku mrzelo, že nedělám nic proto, aby se mohla pomazlit s vnoučaty, než odejde z tohoto světa. Tatínek filozofoval, že umělec, za něhož mě považoval, nemá kolikrát na vybranou, než zůstat starým mládencem. Jedině tak může svůj talent věnovat poslání, které mu osud předurčil. Mohl jsem ze sebe vykoktat něco o hluchoněmé Otce, nebo jak jsem si vysnil těhotnou manželku Kláru. To by možná tolerovali, ale určitě by sebou vrtěli na židli, kdybych zničehonic vyrukoval s hudební produkcí, při které s Milenou Waleskou proplítáme svá těla a necháváme prostoupit své duše natolik, až splyneme v jedno. Že si maminka občas poplakala, na tom nebylo nic neobvyklého. Ale když mě den před návratem do Prahy kolem půlnoci přinutily podivné zvuky, abych přitiskl ucho na zeď sousední rodičovské ložnice, slyšel jsem vzlykat tatínka.
   Celou cestu ve vlaku mi bylo úzko, jako by ve vzduchu viselo nějaké neštěstí. Dveře od domu natřené na zeleno a zakrvavělá sekyra zaseknutá do špalku v kůlně na dvorku se prolínaly s krajinou plovoucí za okny. Ani později v obklopení stěn podkrovního pokojíku, mě neopustila předtucha čehosi hrozivého. Hudba a moji žáci ustoupili do pozadí, jako by měli v mém životě pouze druhořadý význam. Neměl jsem nikoho, s kým bych si mohl popovídat o rodinných záležitostech. Scházel mi bratr nebo sestra. Představoval jsem si, že moje sestra by byla plavovlasá a čas od času by ke mně přicházela na návštěvu. Přistrkala by k oknu židli a nastavila slunci svou tvář s jemným profilem. Byla by spíš mlčenlivá než hlučná. Fyzicky křehká, až hubená. Občas by jenom řekla, že to či ono dělám dobře, nebo abych to či ono raději nedělal. Někdy by se zasmála, ale většinou by měla zavřené oči. Při odchodu bychom se políbili jako milenci, kteří svou lásku musí před světem utajovat. Nepodobala by se nikomu z naší rodiny. Naopak můj smyšlený bratr jako by tatínkovi z oka vypadl. Byl zaměstnaný ve skladišti s municí a ve volných chvílích hrával s dechovkou na heligon. Při každé návštěvě opakoval, že se vidíme naposled. Byl zapřisáhlý nekuřák. Bál se, že si jednoho dne někdo ve skladišti zapálí cigaretu a zbytek si můžu domyslet.
   Pokud jsem si sourozence musel doslova vycucat z prstu, přátelé existovali, ale rozprchli se do světa. Několik jich dostalo kulku do hlavy hned na hranici. Honza Beneš žil v Brazílii. Ale i kdyby bydleli za rohem, těžko bych našel čas na společné procházky, vysedávání na lavičkách v parcích nebo na nekonečné rozpravy o domácích i světových událostech v zakouřených pivnicích a kavárnách. Nebyl to můj styl.
   Proto mě překvapilo, když mi za čtrnáct dní po otcově pohřbu listonoš doručil doporučený dopis. Podle poštovního razítka byl odeslaný z Derfle, ale úhledné písmo neodpovídalo maminčině roztřesené ruce. Po otevření obálky můj údiv stoupl. Kdosi podepsaný jako Vladimír mě nazýval drahým přítelem. Několik stránek zaplnil povídáním o věcech, o kterých mohl psát jenom někdo dobře obeznámený s mým životem. Vzpomínal, jak jsme spolu na koberci v mém pokoji hrávali člověče nezlob se. Nejdřív popsal vzorek koberce a potom obraz, který visel nad mou postelí. Byl to dárek od strýce Bedřicha k mým desátým narozeninám. Na ráhnu plachetnice seděl bílý pták a v dálce se houpala na moři jiná plachetnice s bílým ptákem. Čtu větu po větě, nevynechám jediné slovo, ale nakonec se musím smířit s tím, že nejsem sám, kdo zná tajemství obrazu. v tmavém výběžku mezi pobřežními skalami se skrývala záhadná silueta. Vypadala jako obrovský netopýr, nejspíš ďábel, který číhá na svou příležitost.
   Bylo mi trapné, že mi jméno Vladimír nic neříká. Pisatel dopisu se nezabýval mou minulostí v Derfli od a do Z, o to mu zřejmě nešlo. Při líčení mého dětství a jinošství odděloval podstatné od zbytečného. Projevil mi soustrast a přál mi, abych se z té rodinné tragédie brzy vzpamatoval. Protože jsem se pohřbu nezúčastnil, zvolil tuto písemnou formu, aby mi přiblížil poslední dny člověka, jemuž jsem vděčil za všechno. Vladimír se s mým otcem setkal několik dní před jeho sebevraždou. Hned z prvních slov vyšlo najevo, že můj otec pojal roli strážce pontonového mostu do všech důsledků. Když v závěru hry skočil pod pásy osvoboditelského tanku, tento čin byl zároveň výstrahou všem naivním hlupákům. Kladl Vladimírovi na srdce, že vymanit se z jednoho područí ještě neznamená návrat ke svobodě. Svobodu musíme střežit ve dne v noci jako oko v hlavě. Zkrátka a dobře, můj otec za sebou zanechal memento: osvobození, které člověku přinese nové zotročení, jenom prodlužuje žití v nicotě.
   Pohřeb se nakonec nekonal ve čtvrtek. Déšť zabránil hrobníkovi vykopat díru. v pátek kolem jedenácté se konečně smuteční průvod, dvanáct nebo třináct lidí, vydal od kostela do kopce kaštanovou alejí ke hřbitovu. Maminka se svěšenou hlavou se šourala za rakví sama. Vladimír ji popsal jako osobu, která se ztrácela v prostoru a čase. Nezapnutý zelený svetr na ní vlál jako fangle. Na hlavě jí šikmo seděl bleděmodrý klobouk s bažantím pírkem. z černé kabelky, kterou svírala pod paží, vyčníval bílý kapesník. Najednou klopýtla, div nespadla do příkopu a Vladimír jí přispěchal na pomoc. Neřekla nic, jenom se vděčně usmála. Možná si myslela, že jsi přece jenom přijel, poznamenal můj přítel.
   Vladimír uzavřel svůj dopis popisem ukládání tatínkových ostatků. Hlouček truchlících vytvořil podkovu kolem vyhloubené díry. Přes všechnu hrobníkovu snahu se v ní přes noc nashromáždilo přes půl metru vody. Právě když farář otevřel ústa, zaburácela nízko nad zemí tři stíhací letadla. Směřovala od severu na jih. Bůh je nad námi, řekl konečně jeho pozemský zástupce, a cokoliv se v našem životě přihodí, stane se s jeho vědomím. Na víko rakve dopadlo několik povadlých kytic. Hroudy jílovité hlíny ulupující se s hrobníkovy lopaty je postupně zakryly. Za hřbitovní zdí nastartovalo auto. Když odezněl zvuk motoru, krajinou se rozhostilo mrtvolné ticho.
   Sotva jsem Vladimírův dopis dočetl, spěchal jsem na hlavní poštu do Jindřišské ulice, abych poslal mamince telegram, že přijedu do Derfle příští sobotu odpoledne. Styděl jsem se z hloubi duše za svou neomluvitelnou liknavost. v hodině nejtěžší jsem zanechal matku o samotě, aby se bez pomoci trápila mezi čtyřmi stěnami.
   Tam, kde se před nádražní budovou obvykle opíral o zídku modrooký tatínek, mě tentokrát nikdo nečekal. Onen pomenší muž už nebyl na světě, scházel mi jeho dech, kroky a především hlas, který by zopakoval větu, kterou předešle ukončil svoje vyprávění. Maminka v pomačkané košili stála místo u sporáku v ložnici před zrcadlem. Můj nerozlepený telegram byl zastrčený pod oknem ve váze mezi trnitými větvičkami šípkového keře.
   Bylo pět odpoledne. "Jdeš si lehnout, maminko?" zeptal jsem se.
   "Kdepak, Josefe," odpověděla, "právě vstávám."
   Pak se ke mně přitiskla, malá, skoro nenahmatatelná, jako dítě, které se bojí, že se provinilo.
   "Kde máš Broka?" řekla.
   Hladil jsem ji po vlasech. Nejmenoval jsem se Josef a Brok byl tatínkův pes. Před deseti lety ho na návsi přejel autobus přeplněný bulharskými turisty.
 
Představte si, že z ničehonic uprostřed noci zaslechnete na střeše ránu jako v Hirošimě. Vyhodí vás z postele, ani nemáte čas otevřít oči. Něco obrovského tam dopadlo, napraskly nejmíň tři nosné trámy, byla to tak ohlušující petarda, že se celý třesu. Vybavil jsem si monstrózního pterodaktyla, vyhynuli už dávno, ale jeden se dochoval. Při přeletu nad městem vypustil ze zobáku lidské tělo, nejspíš listonošovo. Ptakoještěr ho na Dolním náměstí vyzvedl i s brašnou za šosy. Tak neslavně to dopadlo s doručovatelem korespondence, který nyní leží na mechem vystlané střešní krytině, ruce roztažené a bílé rozcuchané vlasy mu trčí z hlavy jako husí peří. Ani nestačil nastrkat do schránek dopisy nebo pozdrav od tetičky Jarmilky. Je na dovolené v Krkonoších a ve čtvrtek se jí poprvé v životě podařilo zdolat Sněžku.
   A pokud to nebyl pterodaktyl ani listonoš, nabízí se další vysvětlení: pletu si v rozespalosti mír s válkou. Zatímco jsem spal, se podle protektorátního nařízení rozprostřelo vůkol protiletecké šero. To aby osádka bombardéru, která se u nebe zaměřuje na pozemský cíl, netušila, kde se Němec skrývá. Od Dejvic až po Žižkov zmizela všechna světla, občané polepili okna novinami a řidiči automobilů zakryli reflektory punčoškami s obdélníkovými výřezy. Českoslovenští partyzáni naopak s nasazením života navádějí americké piloty na cíl rozděláváním ohníčků nebo blikají baterkami. a když bomby začnou padat, nastane randál, až uši zaléhají.
   Ale válka skončila už dávno. Ovšem i v tak zvaném hlubokém míru se přihodí věci, které dokáží z člověka vyrazit dech. Nato na mě dosedne stará bolest – nemám nikoho, komu bych se svěřil se svými obavami. Kdybych někoho měl, začali bychom se líbat a ona by mě konejšila, abych si z toho nic nedělal. "Prosím tě, můj milý Viktorku," říkala by, "přece se neboj, svírám tě v náručí, jsem pořád s tebou a nikdy tě neopustím." Kdo má ženu nebo milenku, ví nejlíp, jak to chodí.
   Když se ozve další rána, která je ještě hrozivější než ta japonská, srdce mi začne mlátit až v krku. Sedím na posteli, je teprve pět hodin, páteční ráno, dvacátého čtvrtého června, žáci zítra odjíždí na prázdniny, podívám se za dveře, jestli si náhodou nepřivstali, aby se rozloučili. Chodba je prázdná, a když přistoupím k oknu, oblohu rozčísne blesk doprovázený hromobitím. Konečně znám odpověď. Není to válka ani pterodaktyl. Ze spánku mě probudila první letní bouře. Řádí nad Prahou, jako by nastal konec světa. Okenicemi cloumá vichr od severozápadu a protiletecké šero nastalo, protože špinavé mraky zakryly slunce. Visí tak nízko, že se trhají na cáry o hřebeny střech.
   Připadám si jako znovuzrozený, biju se povzbudivě do prsou, začíná nový den, pospíchám o poschodí níž a strčím hlavu do umývadla. Studenou vodu nechám proudit kolem obličejových výčnělků, dokud se mi do mozku nezačnou vracet pozitivní myšlenky. Cestou zpátky rozvažuji, proč v poslední době tak snadno podléhám panice. Proč si hned myslím, že vypukla válka a že se kterýsi ze sousedních států rozhodl posunout své hranice. Slyším hvízdání bomb, zvuk skla tříštícího se na chodníku, zmrzačení rodiče naříkají, že se jim v sutinách ztratily děti. Mávnu rukou. Můj otec nadarmo neříkal, že nejlíp bývalo za Rakouska-Uherska. Dávno předtím, než nás chtěli srovnat se zemí Němci a po nich Rusové.
   Chodím po podlaze bez papučí, suším si vlasy ručníkem, snažím se zpívat, nakonec přehodím přes postel přehoz s obrovským vyšívaným míšeňským jablíčkem. Jednotlivé střapce pečlivě urovnám, aby cancourek za cancourkem visel svisle dolů. Přehoz je celoživotní dílo prababičky Vilemíny ze strany mé maminky. a podle toho s ním zacházím. Sotva se protáhnu, předkloním a zakloním, oblohu rozčísne další fialový blesk. Ohlušující hromobití sice otřásá okenními tabulkami, ale už mi otrnulo. Je mi to jedno.
   Dřív než zasednu ke stolu, abych posnídal, poletuji po půdě. Dostal jsem nezřízenou chuť na olomoucké tvarůžky. Jako z udělání se nemohu upamatovat, jestli mám někde od minule schovaný aspoň ždibeček. Obvykle tuto páchnoucí pochoutku ukryji do nejzazšího koutu, aby mi ji někdo nevítaný nevyčenichal. Je to nedostatkové zboží, něco jako kaviár, ale mlékař ví o mé vášni, občas mi schová balíček pod pult. Když vstoupím do obchodu, významně pomrkává, aby mě uvědomil, že se mám na co těšit. Je zaměstnanec státu, obchod mu nepatří, proto nás pojí vědomí, že i takové drobné vybočení z mezí zákona je vzpourou proti panstvu.
   Normálně bych po ránu hrál chvíli na klavír Beethovena nebo si procvičil prsty na houslích Vivaldim, ale lomoz první letní bouřky nad Prahou by přehlušil i troubení slona, kterému se znelíbilo cestování s cirkusem. Sotva spolknu poslední sousto, posbírám kdejaký kus ušpiněného hadru, od prostěradla a povlaku na peřinu až po ponožky, naházím to do koše a už pádím po schodech dolů do sklepa, kde je prádelna. Jsou tam necky a valcha, ale i tady – tak jako o tři patra výš v koupelně – musím nejdřív rozdělat oheň pod kotlem. Při vyvařování, drhnutí, máchání a ždímání kusů prádla si připadám jako člověk z doby diluviální. Pokrok moderní doby se nám vyhnul širokým obloukem. z kotle do necek a z necek do kotle, několikrát tam a zpátky, mokro v polobotkách, vlasy slepené vlhkem, vroucí voda nadzvedává víko, občas prádlo zamíchám obrovskou vařečkou, jako by to byly lepkavé nudle.
   Než se dočkám výsledku, uplynou dlouhé hodiny, proto usednu na lavici, opřu se zády o zpocenou stěnu a čtu si. Vlevo za sloupem, na skříni s lopatami a smetáky mám schovanou knížku. Překladatel F. Balabán přeložil sbírku francouzských povídek do češtiny. Už kdysi předtím jsem rozečetl jednu s názvem, Taková nesmyslná ztráta času, v níž hrdina Jean, muž kolem šestačtyřicítky, tedy mého stáří, prožívá následující příběh: sedí ve sklepě, pere prádlo, opírá se o zpocenou zeď, občas zamíchá vařečkou v kotli, a aby si ukrátil dlouhou chvíli, čte si. v knížce, kterou svírá v ruce, prožívá hrdina Jean, muž kolem šestačtyřicítky, tedy mého stáří, následující příběh: sedí ve sklepě, pere prádlo, opírá se o zpocenou zeď, občas zamíchá vařečkou v kotli, a aby si ukrátil dlouhou chvíli, čte si.
   Mávám pažemi, abych rozrazil záclonovinu páry, stránky knihy jako by vsakovaly vlhkost mezi řádky, jednotlivá písmenka se odlepují a shromažďují se k útoku na moje smysly. Posledně jsem po pěti stránkách skončil tam kde dnes: muž ve sklepě pere prádlo a čte si. s největší pravděpodobností mám co dělat s literární technikou experimentátorů nového francouzského písemnictví. Zakládá se na tom, že příběh je deklasován na morbidní monotónnost a detail převyšuje celek. Jako by jehla gramofonu uvízla v rýze přehrávané desky. Představme si Mahlerovu Pátou zredukovanou na několik taktů. Opakují se za sebou s fádností, která může normálního člověka za šest minut připravit o rozum.
   Nabízí se otázka, kam autor, Jacques Michelline, se svou tvorbou směřuje. Pokud bychom ho vzali za slovo, pak v bulvární Paříži existují stejné životní podmínky jako v totalitní Praze. Maminka by takovou slátaninu odložila po přečtení prvního odstavce. Kdyby žil tatínek, ten by se naopak určitě dobral nějakého filozofického závěru. Často hovořil o zdánlivé všednodennosti žití a naší neschopnosti všímat si drobnějších, avšak neméně podstatných věcí. Chodíme kolem krásy jako koně s klapkami na očích. Opomíjíme prohodit pár slov s lidmi, kteří vypadají, že je s nimi všechno v pořádku, ale opak je pravdou.
   Vyprané prádlo jsem vyždímal rukama a už jsem si to metelil po schodech na půdu. Bral jsem je po dvou. Než jsem pověsil na šňůru poslední kousek, bylo po bouřce. Otevřel jsem okno a polykal vzduch prosycený ozónem. Vlaštovky poletovaly ve stometrové výšce. Natáhl jsem ruce, jako bych se chtěl špičkami chvějících se prstů dotknout města. Přes celou oblohu se táhla sytě zbarvená duha. Začínala nad Hradem, pnula se obloukovitě přes Vltavu a dopadala za kopec někde v Libni. Přetínala tam silnici, po které vyjíždí každou sobotu z města automobilová kolona na výlet do Českého ráje, aby unavení obyvatelé načerpali síly pro další zápas s devítihlavou saní.
 
Do okna jsem postavil dva květináč, cosi zelenkavého se už proklubává z hlíny. Žáci říkali, že během prázdnin vyrostou ze semínek fazole velké jako dva srostlé palce, jenom nemám zapomenout zalévat. Jejich dárek na rozloučenou mě potěšil, cosi živého nás bude spojovat, něco rostoucího a s naší pomocí někam směřujícího. Milena Waleská je u babičky v Rychnově nad Kněžnou. Než odjela, vtiskla mi do ruky na památku čtyřlístek pro štěstí vytepaný z mědi. Zdržela se dvě krátké minuty. Ani nevím, kde je Rychnov nad Kněžnou. Hledal jsem mapu, ale bez výsledku. Kam se podívám, čtvrtky papíru popsané notami zaplňují police, nebo jsou rozházené na zemi. Schází mi tatínkův smysl pro pořádek. Nedočtené knihy mi obvykle před spaním vypadnou z ruky. Slova se rozkutálejí po koberci, vlezou za mnou do postele a křičí mi do ucha propagandu z rádia: "Fanatikové, kteří se znovu a znovu přehrabují v lidských ranách, si nezaslouží názvu revolucionářů! Jsou to zdivočelí maloměšťáci, kteří vidí v duchu potoky krve!" Milena mi určitě i letos pošle barevnou pohlednici. Minulý rok napsala, že smutek překonáme, pokud máme někoho rádi víc než sebe.
   Sotva začaly prázdniny, vydal jsem se za maminkou do Kroměříže. Ošetřující lékaři se jako vždy chovali korektně, ale své stanovisko nezměnili. Trvali na tom, že jakmile mě maminka spatří, rozvzteklí se do nepříčetnosti a stane se nebezpečnou sobě i okolí. Má prý ke mně hluboký vztah, ale ztratila schopnost srovnat si v hlavě, kam mě má ve svém životě zařadit. Uletělo jí komínem, že jsem její jediný syn, onen poslední most se světem, jehož principům přestala po smrti mého otce rozumět. Znovu mi vysvětlovali celý ten obludný mechanismus pozvolného rozkladu lidského myšlení. Ačkoliv v podstatě tuší, že jsem pochodeň, kterou vznítila k životu mateřskou láskou, nemá dostatek sil plamen rozdmýchat, když se jí zdá, že uhasíná.
   Vykládali mi, jak to vůbec je a co velkolepého, nazíráno vědecky, se děje tam, kam vidí jenom oni, tedy přímo do mozkových závitů. Ale aby navrhli nějaký léčebný postup, který by tuto tragédii zvrátil, to je nenapadlo. Počáteční vlídnost se na konci jejich odborné přednášky proměnila v zatvrzelou neochotu. Kdykoliv jsem se pokusil o kompromis, rozevřeli přede mnou tlusté knihy, v nichž to údajně stálo černé na bílém. Odmítl jsem to číst, protože se mi zvedal žaludek. Nabídli mi šálek kávy, ale sotva jsem ji osladil kostkou cukru, začali omílat stejnou písničku. To mě vyprovokovalo, abych se zvedl, a sbohem dámy a pánové. Dopadlo to tak, že jsem na chodbě kouřil cigaretu, kterou mi narychlo podstrčili zapálenou. Opíral jsem se ramenem o navlhlou omítku podpěrného sloupu, dávivě jsem kašlal a nakonec se rozvzlykal. Skončil jsem v zaprášeném příkopu za zdí blázince. Rozhodl jsem se, že se s nimi nebudu handrkovat. Měl jsem plné zuby jejich pochybných teorií. Zkrátka a dobře, už se nikdy nevrátím.
   O to víc jsem maminku navštěvoval ve snech. Byly to krátké cesty. Jenom jednou se můj noční výlet protáhl až do rána. Abych se ve vlaku nezalknul horkem, potloukal jsem se v hlavním městě okolo Wilsonova nádraží tak dlouho, dokud nezačal padat sníh. Vlak z Berlína přijel do Prahy s dvouhodinovým zpožděním. Hned po nástupu do předposledního vagonu jsem si uvědomil, že v létě nás sužuje vedro, ale v zimě je příčinou jiné kalamity nedostatek vitamínů. Cestující se zmítali v horečkách, nosní dutiny měly zahleněné a oči zarudlé. Bez sebemenší snahy zakrýt si obličej kapesníkem rozšiřovali virózu ustavičným kýcháním.
   Po příjezdu do Kroměříže jsem se vyhnul hlavní bráně a vstoupil do zahrady bočními vrátky. Přikrčený na zasněžené lavičce pod bezlistou lípou, zíral jsem šikmo vzhůru na zamřížované okno. Bylo polozakryté do hněda proschlým břečtanem a z mříží visely rampouchy. Uběhla hodina a nic zvláštního se nedělo. Zavírala se mi víčka, ale připadalo mi nesmyslné, abych usínal ve snu. Má vytrvalost se nicméně vyplatila. Kolem čtvrté odpoledne se na zamrzlém skle vytvořil malý kroužek a v něm se objevily maminčiny okoralé rty. Vystřídalo je bělmo oka protkané krvavými žilkami. Byla to scéna jako z hrůzostrašného filmu.
   Můj úsměv měl maminku ujistit, že mám dobrou náladu. Přehodil jsem nohu přes nohu a rukou si nonšalantně překryl ústa, jako když zívá člověk, jemuž plynou dny neuchvátaně v sladkobolné zahálce. Nafoukl jsem tváře jako trumpetista, aby si myslela, že jsem přibral na váze. Slunce leželo nízko nad obzorem a probleskovalo mezi větvemi stromů chladivými paprsky. Abych maminku potěšil, že mám společníka, začal jsem ze sněhu uplácávat malého sněhuláka. Ocenila to havraním skřekem, ale tlustý vrátný nacpaný do směšně malé uniformy přispěchal po pěšině, chytil mě za límec a vystrčil mě za bránu. Maminka za mnou volala, abych pozdravoval tatínka. Ten člověk, co se mnou cloumal, mi funěl do ucha, že personál blázince, včetně ředitele, jsou cvoci. Prý si to mám nechat pro sebe, ale jednou se stane ředitelem on, jako že se jmenuje Karel Strom.
   Čekala mě nekonečná cesta do Prahy. Na rozdíl od vlaku z Berlína, byl poloprázdný rychlík z Budapešti příjemně vyhřátý. Průvodčí mi sám od sebe navrhl, abych se pohodlně natáhl přes tři sedadla v oddělení první třídy. Vůbec ho nezajímalo, mám-li platnou jízdenku. Nemohl jsem se dočkat, až se vrátím domů, pokropím fazole, vyhlédnu do uličky Do kopce, přepočítám věže a věžičky a zaposlouchám se do hlaholu zvonů a městských šumů.
   Ještě ve vlaku mě napadlo, abych nacvičil novou klavírní skladbu. v úvahu přicházel Martinů nebo Janáček, ale nakonec zvítězil Ravelův Valčík. Až se žáci vrátí z prázdnin, uspořádám koncert. Příjemné drkotání na vypolštářovaném sedadle mě ukolébalo do dřímot. Byl bych v tom sladkém snění pokračoval až do Prahy, ale najednou kdosi zatáhl za záchranou brzdu a vykřikl přímo nade mnou, že na záchodě hoří.
   Posadil jsem se v podkroví v posteli, bylo sedm ráno. Rackové křičeli nad Vltavou. Přistoupil jsem k oknu jenom v trenýrkách, nebylo mi zima ani horko. Na Hradě vlála prezidentská vlajka. Tatínek říkával, že osud neovlivníme, pouze ho můžeme ošidit, když si dáme tu práci. Naopak štěstí nás čeká za rohem, jenomže nevíme za kterým. a tak chodíme kolem dokola a hledáme ho. v souvislosti se štěstím jsem si vzpomněl na Otku, jak jsme pospíchali vzhůru po schodech a líbali se v každém výklenku. Taky rozhovory se starými lidmi na ulici byly příkladem úsměvné pohody. Největší radost mám ze svých studentů. Jejich vztah k hudbě mi přináší štěstí, které zahání samotu a všechno, co mě trápí.
   A co když jednoho dne dostanu dopis od vyšších autorit z Kroměříže, že padly důvody, které mi doposud bránily zasednout s maminku ke společného stolu. Ale nebudu zastírat, co mám doopravdy na srdci. Snad se dočkám dne, kdy se maminka uzdraví a přijede za mnou do Prahy. Bude to dojemné shledání. Bude to návrat do minulosti, kdy jsme věřili, že všechno, co děláme, k dobrému povede. Až maminka přijede, znovu se narodíme kdesi uprostřed Karlova mostu. Budeme se štěstím zajíkat. Budeme se k sobě tisknout, protože žijeme, ještě žijeme, doposud dýcháme, smrtelníci v nesmrtelném městě.

 

— Obsah —