Mému malíři

Pravěký lovec v Altamiře
na tvrdý materiál skal
zachytil přemáhané zvíře,
tím jeho útok zdolával.

A co zůstalo po malíři,
je odkaz, který platí dál,
umínění do osudu míří,
malby jsou boj i madrigal.

Malíři, záchranáři prostí,
jen někdy smlčí, co svět ví,
a v kresbách plných básnivosti
vrátí nám duši do dětství.

* * *

Nebe je v košili.
Nitky babího léta
palouky prošily.
V rose ranní
se knoflíčky chudobek
perletí brání.

* * *

Všude je bláta za ušima,
po nebi vrásky jdou a jdou,
jenomže kdo si toho všímá,
dokud má střechu nad hlavou.

Jen bez přátel a bez vánoček
se pohoda jinam kutálí,
i kdyby stříbro vlídných vloček
pokrylo všechna úskalí.

Máte-li stromek nad kapříkem
a víte, kde je všelijak,
potěšte nejen dárce svým díkem – i opuštěné – víte jak.

* * *

I když je dávno, hřeje poledne.
Kometa proletí a hasne.
Je večer, ale tma se ohlédne,
promění všechny chvíle v krásné.

Nazpátek bez tmy není dne,
vánoce mění roky v ráno,
darujme srdce neklidné,
bude nám klidné darováno.

* * *

Déšť.
A každá kapka je sama.
Žije své drama.
A trávníku rozkvétá
barevná paleta.

* * *

Mouchám slouží
outlá křídla,
dech se ouží nad ouvratí,
dech se tají, zatloukají.
Proč.
Svědomí má dlouhá šídla,
krouží kolotoč.
Mlha molochů se plouží,
zrak se ouží,
únik není únikátní,
jestli chceš být něco platný,
tak do toho skoč.

* * *

Hedvábí květů
vábí a doteku uniká,
potrestalo by viníka,
zvadlo by, ale je tu.

Tvou ruku pohladím,
peříčko sametu,
je drsná, ale vím,
že je tu.

* * *

Slunce svítí
a já se neumím ubránit smutnění.
Jako by vlnobití
spláchlo můj život do není.
Jako by celý můj život byl marný.
Pár veršů, předmět zastavárny.
Ale i největší básníci
napsali jen pár básní.
A vrbové proutí se zasní
nad vodou běžící.

Ptáme se po letech

Byl to zázrak mé lásky.
Talířky očí hodlaly objevit svět.
Nos dával pokrčením najevo,
že odpověď na otázky nebude promíjet.
Růžová ústa se ptala vytrvale.
Nezkušené ruce chytaly se tvých,
přístave našeho klidu.
A nade vším vám klinkal smích,
že země, samá změna,
hřeby nemá,
náruč má v oblacích.

Kde je to dítě. Kam se podělo.
Málokdy přijde dědic očí, nosu, rtů.
Ptáme se navzájem.
Ptáme se naléhavě, bez žertu.

* * *

I do zátok proud nanosí,
co plyne.
Nehnutě stojí rákosí,
bez větru líné.
Můj pohled běží za proudem,
rákosí ví to.
Že tak daleko nedojdem,
snad je nám líto.

Jen v sobě

Chybí mi pocit bezpečí.
Je to jen soumrak?
Světový karneval neléčí
ani tak ani onak.

Krvavý pot a zápasy
tam nedostanou zadost,
životní pocit nespasí.
Jen v sobě hledám radost.

Soumrak

Omšelý soumrak leze do oken,
bodlákem raní.
Je na vypletí a tak honem ven,
protože je tu smutek vyhojen
teplem tvých dlaní.

Hranice slov

Jsme od pradávna pohádkoví
Pegas je ale pouhý kůň
a nedaří se najít slovy
tu tkáň, tu představivou tůň.

Kůň by rád vzhůru, chvěje nozdrou,
má vůli podym z nebe snést,
nehmatné, proměnlivé modro
a z temné báně hrozny hvězd.

Pod kopyty je půda kluzká,
pevná je víra pod slovy,
že tvoje pochopení vzrůstá
a samo už to dopoví...

Z koronárky

Jsem polehlá travinka, uhýbám zubaté s kosou.
Jen vlahá mlha mě potěší předjitřní rosou
Kořínky podryté, kobylky, úplatky temné,
kdepak jste Blaničtí rytíři, krvi mé země...

Ty roso předjitřní...

Výhonky

V samotě trpím beznadějí.
Zdá se mi, nebude už líp.
Takové přemety se dějí,
že písek skříp.

Za tři sta let? Ne. Za šest? – – Zítra
nám špína úhyn těla uková?
Splašková metoda je chytrá,
má – nemá klíče domova...?

Nemá je, nemá. V beznaději
výhonky trav a obilí
živelně hřejí, jarně hřejí
a naděje se nemýlí...

* * *

Podzimní chlad je trvalý,
nebe má oteklá víčka,
mlhy po sobě nechaly
kapičky rosy na větvičkách.

V listopadovém úskalí
diamantová hříčka,
mlhy po sobě nechaly
kapičky rosy na větvičkách.

* * *

Je nebezpečné chodit mezi lidmi,
je líp se neprojevovat.
Trn mezi opilci je člověk střídmý,
je podezřelý z mnoha vad.

Dám vděčnost za tabulku čokolády,
dám víru v Boha za chleba,
nemám chuť na vidinu slávy,
jsi u mne, víc mi netřeba.

* * *

Život je nahodilý,
má tolik možností,
je vymknutý a šílí,
je plný lží a lstí,

loutky jsou na provázku
dokola vláčeny,
každá má svoji lásku,
křídla i kořeny.

Život je nahodilý
v zrnu i ve hvězdách,
když jsme ho zaplatili,
nabídnem zemi prach.

Láska a prach se dědí
jak oheň a jak dým
a chůze po náledí
jde za snem zeleným.

Zelený sen je hvězda,
je to dar člověčí,
věčnosti se to nezdá,
no snad ji vyléčí.

* * *

Zimní slunce je zimomřivé
a červená se na mraze,
je zaháněno do tmy dříve,
než by z něj led měl nesnáze.

Jarní slunce je na tom dobře,
má celý život před sebou,
ať si nos o rampouchy odře,
nohy, nohy ho nezebou.

Letní slunce se má tak skvěle,
že vládne lidem i obilí,
sílu ve zraku, čerta v těle,
až k podzimu se nachýlí.

Slunce, sluníčko v listopadu
zůstává skromně na prahu,
tomu svou úctu k nohám kladu
za teplo, světlo, odvahu.

* * *

Rozbředlé červené slunce
popadá poslední dech,
do tlamy černého sumce
papršlek pozpátku leh.

Zas je tu večer, tma tmoucí,
toulavá touha a strach,
že budou orloje tlouci
na bránu ve hvězdách.

Tamtamy bubnují v dálce
na hubu dokořán,
že dají svolení k válce
a zvou ji taky k nám.

Zapadlo červené slunce,
červená krví mech,
do tlamy černého sumce
papršlek pozpátku leh.

Opět...

Kdyby se vrátilo, co bylo,
zahrada místo paláce,
dětství by domov prosvětlilo,
zvalo by vítr do práce.

Tenkrát zlo naši přemáhali,
my netrpěli úzkostí,
zůstat a narodit se malí,
než válka mládí vyhostí.

Kdo nepřežil, je na tom lépe?
Ne, nikdy není vzdoru dost.
Jdou události opět slepé,
opět je nutná statečnost.

V podnoží mrakodrapů temno
plíživě šeptá o nouzi,
zahrada valem vadne se mnou,
jiná se větrem probouzí...

I kdyby...

I kdyby třetí světová
vyvřela na ropném poli,
země snad v útrobách zachová
život.

Možná jen holý.
Přežije prvok.

Co květiny,
jabloně a hnízda kosí...?
Rozumný tvor. Aspoň jediný
v kapičkách krve a rosy.

Obloha jako z olova,
ta víc už nerozbolí.
Snad země životy zachová
bez ropných polí...

* * *

Nad vůní pokosené trávy
má vládu vůně benzinu,
nezaměstnaní neuzdraví
cákání bláta.

Ve stínu
je rovnoprávná dělba chleba,
kde tolik práce zahálí,
že vůni živobytí vstřebá
kšeft v upachtěném úskalí.

Přece má přátele ta tráva
na zemi plné útlaku,
nerovnou půdu překoná
armáda bosých pěšáků...

Budyšín

Království protestantských katolíků
uzavřel hradbou Budyšín.
Císař jim vrážel do zad jako dýku
svou řeč i protiřímský splín.

Lužické Srbsko

Kralický kraj, tak tichý a tak levý,
a voda je tu nesmělá,
kovové vážky krouží bez úlevy,
holub – směr špice kostela.

Benátkám vesnic na průplavech Sprévy
padají došky od těla,
kovově modrá vážka dál už neví,
srbština právě dozněla?

Lužickým Srbům

Paprsky bratří líp než pampelišky
rozvály úběl po výspách,
kvetoucí lípa, Betlém české stříšky
v písku i na ledových krách,

roviny hrobů, jesle pro Ježíšky,
chleba a sůl a o ně strach,
ale je klidný přísvit vzdušné výšky,
kam ortel nikdy nedosáh.

Paprsky bílých bratří nezaviní,
že je svět divoký a že je jiný,
že příboj Boží oko splách
do hlubin hrsti popela a hlíny.

Na podzim třáskají nám jeřabiny,
ortel k nám ještě nedosáh.

* * *

Kolik má země po atomu
a po havraních křesadlech
šílených krav a holých stromů
a kolik živých lapá dech

Kolik je poskvrněných slibů
a přemnožených králíků
schovaných brázdě do záhybu
a myší, živých ze zvyku.

Do vůle sahám po radosti
i když je smrt hnůj života
a poslouží mu moje kosti,
jak opět zjara kolotá.

Tou vůlí vyvolané dění
vyvlíkne radost ze smyčky,
živena láskou nad kořeny
otvírá zeleň tlamičky.