Ještě jsem nic nenapsal
Ještě jsem nic nenapsal
když ptal jsem se
sám sebe
kam vlastně mám jít
Do které duše odejít
A co vlastně
vůbec poezie je

Odpověď zná
každý z vás
kromě mne

Každý jediný
Ten co
v prostinkém
světě mého
vzbouřeného žití
se ocitá

Její nejasná jasnost Inspirace
Ta hvězda svítání
stala se mým
opuštěným vstupem
do vesmíru

Od Věků daná bolest
a touha postavit se
nad slunce
Ne pýcha
Pouze radost z pláče

a očekávání
co z toho
uvnitř bude

Sluneční záře moře nebe

Spojím se s tebou na dálku
z bílého obláčku sněhu
až do zmrznutí
A až rozkvetou píšťalky
v rukou horských pastýřů
my v okvětí budeme vzpomínat
na jaro trojnásobně naplněných rakví
A až nám nezmrznou neodřezané větve
od stromů Nezapomeneme
Na mráz jak v něm opalovali se nazí
pod žhavým sluncem na kost spálení
Z bílého sněhu něhy
o tisíc let později
do země zmrznutí
vstoupíme až roztajeme
Dotkneme se svých dlaní
Snad opět znovu se jich dotkneme

Potom vykvetou z nás
dvě lilie

Jako malý kluk
jsem se podíval
na oblaka Čistá a Modrá
v Letadle
Vzpomínám si
že jsem se chtěl
stát námořníkem
své Obraznosti

milujícím moře a dálku
Atlantidu poznání

Jsem moc rád že mne
v nesmrtelném Chorvatsku
krvácejícím Jadranu
naučili plavat
snít a vnímat lásku
A trochu i milovat
svoji zem obehnanou
ostnatým drátem

A když o několik let později
musel jsem se dívat na fotografii
na které žena v černém
v náruči svírá
tak zbožně jako před
dvěma tisíci lety na Golgotě
svého zastřeleného syna
znovu jsem se procházel oblohou
s oblaky Čistá a Modrá
Naděje ve mě nikdy nezemřou

Začneme se opalovat

Už se to lehce uléhá

na půdě
v odloženém harampádí

molem prožrané seno
svatebního obleku
už zívá

Zítra nastane zima
a já se taky obuju

Rekviem za krásnou žebravou ženskou

Duše plápolá
v rukou vějířů
do rytmu
až k omrzení
Letí i pádí000
do propastných výšin

a člověk naposledy
uléhá
do rozvrzané postele
za soucitu
ozývá se chorál
z křtitelnice
za znetvořené tělo

Dobrák hlína
zase nasytí
květiny a hrnčíře

Orientace po ránu

Taková hadí postel
rozjíždí matrace výkřiky
Na holé zemi leží
prokopnutá rozbitá kytara
ve flašce od špiritusu
A moje posmrtná maska vytuhnutí

V koutě odtrhnutý
zaprášený koberec

se tajně miluje
s vyšinutými ornamenty

Taková malá snůška
která si to létá
z jedný ženský
na druhou
Nevidět všechno z výšky
je závistivým zlořečením...

jenom ve srandě
a pak se vzývat
malým pubertálním psům
dědkům vyhřívajícím
svoji pupeční šňůru
pravou hospodskou becherovkou

Za vším na světě je estetika
řekne motýl
malou chvíli před tím
než ho napíchnou
na mouchami poleptané plátno

za tím vším jsem já
noční lovec motýlů

v ohni Třetího zakokrhání

Vesmír obývá spravedlnost

Jsem k nerozeznání podobný
křičícímu orlovi v lůně skály
Nedopustím
aby v jitru mém netečností
vyschla bystřina (poznání)
Mé naslouchání nezemřelo
Nezmizím ve směšných únicích
těla ani v plných krabicích krámů
v plechových azylech
šílených proměn sebezahledění
Kráčím melancholickými důvěrnostmi
očistných křtů dní a bytí
zhýčkaný jehněčími a vlčími máky

nenávratných příběhů
očekávám zvuk koňských kopyt
kočárů z nekonečna
a tímto očekáváním zakonzervován jsem
do větrného mrazení tůní
obklopen
Na konfrontaci s Tebou
čekám v zástupu

Kolotoč

Oplodněné tratoliště
do korun stromů
vdechuje snubní prsteny ptáků
Z hniloby rozkvétají
narozené děti červotoče
Vesmírně růžová barva rodí larvy a plive do vany
plné vody

Zachtělo se otáčet planetou

Všichni mrtví lidé
hlásící se k životu
lehce se pohybují
na pravé noze

Všichni mrtví lidé
hlásící se k životu
lehce se pohybují
na levé noze

Snoubenci praváci
snoubenci leváci

Utopenci v zkostnatělých vodách
Blázni od podívání
Vesmírné děti
Zakleté do očí zvířat

Všichni jsme se sešli
na našem dvoře z rákosí
Nemohu si neodpustit
byli jsme nazí
a lupeny byly ještě víc
a taky tančily
a směšně se smály
právě nám lidem

našemu království i otroctví

Paní má je bosa

To není sebeklam Paní má je bosa
Zbledla večernice nad pastvinami
Lurdské zvony zvoní poledne
Málo je odevzdání
Málo je milování
Rameny pokrčila řeholnice
Zbledla večernice nad pastvinami
Zbledly pradleny a tanečnice
krůpěje pod deštníkem
Do chudých světnic Bernadet světa
vzlétají bílé holubice

Opodál lurdské jeskyně
která předtím sloužila za smetiště
pohlíží stará znavená žena
do svatozáře
svého žalostného osudu
Růže na jejích svěšených ňadrech
hlasitě pokašlávají
A na dně propasti minulých pastvin
osleplý pastýř žene
beránky živé vody zaslíbení
Okna chrámů rezonují zapomněním
Holubi vrkají

Lurdské zvony odzvonily poledne
Smějí se lilie v dřevěnkách
Dívka zahalena vůni a světlem
dohlédla do ohňových sadů
do žáru hudby budoucí
Kéž by napověděla...

Dotkni se vůně
a zpívej
v tomto okamžiku zpívej

Poslední kapelník

Ukradli jsme křídla ptákům
Hrdost bájným hrdinům
Přírodě nebe
Vesmír bohům

Tak padám abych se vznesl
Tak padám abych se vznesl

Abych unikl
Utekl kamkoliv

Opustil jsem světadíly
a vyskočil z desátého patra
do trpasličího života svých představ
a jsem poslední kapelník
na sklonku Mahlerova života

Posílám dopisy do země nepřátel
v řeči které stejně nerozumí

Drsné hory

Sníh leží v oblacích
na svatostánku hor
odkud sestupují
zamindrákované
cikánské vědmy
hádat mi z ruky
budoucnost
která mě vůbec
nezajímá

Do výšin průseru
už prý je jen
chvilka cesty
Čeká tam na mě
ženská
pěkně ošklivá

Vytáhne ze mě stovku
drahými kameny zacinká
jak meteor letí
za sebou vláčí
v igelitovém pytli
zrůdnou cizoložnici

tu co mi patří

Hodina ticha mé nicoty

Láska je plná keců
mocných moudrostí
ledniček
komfortních vil
kadilaků
milenců
drahokamů

a pláče

Vidina sexu
rozplývá se
v kině plném uklízeček
odkud odchází
jako psanec
pod pokrývku
ohřát si ruce

Potácím se ulicemi

Chléb si vezmi
a už jdi
Na stropě pavouk
mě ještě fascinuje
svojí předem
naplánovanou logikou
V květináči
omdlela
zásnubní kytice
Z vázy vykřikuje
perverzní nadávky
ochočený úhoř

Chléb si vezmi
a už jdi
říká ve mně
notně zastuzená
puberta
Neohlížej se
skoč z okna
přímo do arény
života

Jeviště světa
je přeplněné
špatnými herci
Nezaměstnaný kat
čeká až ho
vezmou zpět
Zpět do práce

Pouliční pěvci
(krákorají a krvácí)

V ústech zpíváme Hosana
drtíme slova daleko více
Poddajná

Na nebesích
letí naše zloby
omilostněné Pokáním

A v dalších ústech
požíráme chléb s omastkem
stékajícím nám do žil
do vysněného očekávání hrobníků

V dětském domově důchodců
uraženě nabízí zbytky
rostlin z digitálních stromů
a destilují svým schovancům
pozdní ale přece marihuanovou představu o životě

Zpíváme písně neadoptovaných
lesních kořenů této země
Lehce letíme
na křídlech z bláta
Líbáme se do stejných úst
na stejných nejmenovaných ulicích
bezbožně bezNadějně Nakaženi
tancujeme na plese upírů
nebo na mírumilovné zabijačce pokory
Na konci všech staletí
vracíme se ze všech koncentráků
abychom konečně
měli klidnýspánek
v Pánu

Roste tam ještě
na poli mateřídouška
havrane
tam kde
kdys
stál
náš
dům