Předčasně se chlubí
kolik mají síly
kdo se dosud poprat
nezkusili
Byl jednou jeden...
Byl jednou jeden
poměrně osamělý. Přesto však
nebyl sám
Že neměl pod čepicí –
měl rádce bez rozumu
Pár korun v záloze
(barevná sklíčka místo
drahokamů)
Pokladnu plnou opatrnosti
Nechával přepočítávat
tři krále
Vypsal daň z přepychu
pro děda Vševěda
Honzovi nevystavil pas
a v mapách místo devatera
hor
petitem připsal něco
vysvětlivek
Byl jednou jeden...
Velmi se pomnožil
Teď jeden je jak druhý
a všem je všechno jedno
Svá vlastní kopie
Občas pořídil jsem svou
vlastní kopii
a poslal těm
kdo projevili zájem
Některým asi nedošlo
a jiní, zklamáni, vrátili
mnou zasílané zpět
Nemívám kolem sebe dost
přehledno
A tak se stalo –
Já poštu pozotvíral
a přestal si být jist
zdali jsem Já anebo jeho
kopie
Protože pochybuji, jsem
– i když teď místo jistoty
mám jenom naději
že, jsem-li kopie
jsem svému vzoru sdostatek
věrný
Bod obratu
Nemůže odejít, co nepřišlo
Nikdo nezačal od nuly
Málokdo vystačí s láskou
své matky
Život je záležitost natolik
rušná
že snadno přehlédneš
bod obratu:
Kdy počet z toho vydaný
co přišlo
nedosáhl už počtu toho
co odešlo
Moudrost je umět získávat
a ztrácet
aniž bys počítal
Vedeš svou evidenci
a v účtech jiných jsi
veden jako položka
Měl by dát – Dal by
nebýt té okolnosti
že z čeho nebylo
a co snad i bylo
pro to nebyl čas...
Verše, jež odříkává blázen
Květy sežehlé mrazem
naděje časem odvátá
hrozny zašláplé do bláta
a ptáče z hnízda spadlé
na zem
Poutník. jenž v dešti
nechvátá
a loudavě se bere srázem
Medaile s očividným kazem
na kabát připjatá –
Verše, jež odříkává osamělý
blázen
když bez tebe mu bije
desátá...
Na nebi a na zemi
Do linek modrého nebe
vpisujeme
představy o štěstí
které pak se země marně
čteme
Proto je obtížné
někam to přivésti
když nelze obojí uměti
Na nebi básníci
Na zemi analfabeti
Pak ohluchni
Když dojde na pověst
a ty pozvedneš pěst –
nemyslíš na díry, kterými
na praporu
definuje se čest
Čas možná tvému vzdoru
nabídne lest:
Namísto štítu mít se na
pozoru
Pak ohluchni
I suknem děravým
dolehne šepot hvězd
V závodě s časem
V závodě s časem se
nevyhrává
Z cílové pásky tě odnesou –
a jenom o tom bude ti
dovoleno rozhodnout
zda na štítu
anebo bez něj
(protože ztratils ho
když utíkal jsi od snů
svého mládí)
V závodě s časem se
nevyhrává
A přece musíš přijít
převzít si číslo svého
pověření
ze stejných rukou)
které tvé jméno v seznamu
běžců
nakonec vyškrtnou
Kalibrace
Možná ti proto na tom dnes
nesejde
jednou že sejdeš mi s očí
i z mysli
– protože dobře víš –
hladina protilátek v mé
krvi
tebou vyvolaná
už nikdy nesestoupí
k nule
Jsi jako dům
Jsi jako dům...
Když celý upachtěný
všechna tvá okna pozotvírám
abych měl jistotu
že aspoň jedno mě zahlédne
– vím taky určitě
že všechna ostatní se budou
dívat
úplně jinam...
Sám sobě
Přicházíme na svět
jako dravci i kořist
Vlci i ovce
Ovce i tráva
Zuby i sousta
Kněží i oběti
Trhaje i trhán
Žvýkaje i žvýkán
prochází svět svým vlastním
žaludkem
Sám sobě potravou
i jedem
Dopis k doručení na adresu – tenkrát
Některé dopisy nelze odeslat
včas
Už proto
že ani napsány nemohou být
dříve než ve chvíli
kdy takový dopis napsat
teprve dostává smysl
Jsou totiž události
dozrálé v době, kdy jsou
a jiné
pozvolna dozrávající
obklopeny časem
pro který přítomnost
stala se minulostí
Zrno je minulost klasu
stejně tak
jako je pro ten klas
budoucností
čímž se dá možná vysvětlit
proč i ten dopis
který všas odeslat nelze
může včas dojít
Stopy těch ostatních
Stopy těch ostatních
ze sebe nesmyješ
nesloupneš
ani neodrolíš
V té nemožnosti skrývá se
jediná možnost sebezáchovy
– neboť už dávno nejsi nic
než stopy
těch ostatních
A tvou jedinou nadějí
je tvoje
v těch jiných rozptýlené
Dávat jména
Dnům dávat jména
jsme se naučili
něžně jak novorozencům
a vězňům podobné
je číslovat
na listech kalendáře
Oběžné dráhy planet
nám definují kruh
Znamení
ve kterém stejně dobře
dá se
vykroužit zásnubní prsten
ukovat řetěz pro holeň
vězně
ušít psí obojek
Znamení bytí
Znamení pro výpočet začátků
i konců
Znamení jediného nekonečna
které je dostupné našemu
rozumu
strachu i vychloubání
Alespoň dotud
pokud mu dokážeme dát
jméno
Listopad
Vítr šelestí v žebrech
schnoucího listí
jak prsty prababiček
v korálcích růženců
Kdo včera sklízeli
předvčírem sili
sami dnes čekají
až budou požati
Vítr šelestí v žebrech
a kostí holenní podpírá
obzor
kterému brada už šedivě
podklesává
Pořád nerozhodnuto
Ticho složilo svá křídla
V tom prostoru a čase
na bubny svědomí se udeřilo
kapkami vody
ve které Pilát níže
podepsaný
si ruce umýval
Když je co vědět
pak není, kdo by pověděl
a vydal záruky se známkou
pravdy
Když poví se
a má se rozhodnout
a pravda odřekla svou účast
– namísto přísahy
myjí se ruce
Odejde s pokojem
kdo uchránil svou kůži
Před háčky biče
usedl na lep životu
Tisíc let kráte několik
A pořád nerozhodnuto
zda slovo učiněno má být
tělem
anebo tělo vzato doslova
Roky
Roky jak rychlí psi
na honu uštvaní
lehají pod můj stůl
Vládcové moji i poddaní
Rozkradli desátku půl
za bílou barvu na vlasy
Výklad
Víc nezbylo mi. Jenom
moje jméno
A taky otázka
Může být prodáno?
Může být zastaveno?
Najde se, kdo na ně půjčí
vystaví směnku
dá záruku?
Najde se, kdo bez otázek
a slibů
pár mincí položí na ruku?
Našel jsem výklad slova
Harmonie:
Dokáže zaplatit, když pije
Dokáže zákon ctít
a respektovat zvyk
Cestami chodívat
kterými chodit káže obyčej
Přiměřeně mít rád
Ve všem uznávat míru
V čas vyhrazený smíchu –
– smát se
Když pokynou – dokázat
zaplakat
Nikdy se nezmýlit
Radši se zdát – než být
Zpráva určená k neodeslání
Lístek s tvým jménem
z kartotéky
jsem vzal
Už hodně zažloutlý
Doposud čitelný
už mi nic neříkal
Už nedovedl dát mi odpověď
ačkoli já se ještě
ptal...
Tak beznadějné přání
Jsi rez
jež rozhlodává mé plány
Můj slzný plyn
Plíseň mých odhodlání
Jsi kazná houba podlah mých i stropů
Jsi nejaktivnější
ze všech mých pochybností
izotopů
Vlhkost v mých základech
Mých jistot mlýn
Kde stát bych měl, teď nemám stání
a síly ztrácím ze všech sil
Chybíš-li, chybí mi všechno
A mám jen jedno
které jsem předem odsoudil
– tak beznadějné přání...
Nač...?
Byl jednou jeden
– vůbec ne král –
ten hledal, nač by přísahal
Na živou vodu
na kámen z hor
Na krajní v lese strom
Na slovo dané, vzaté
Na čistou představu
která se neumaže chozením
v blátě
Na víru
která se nedá dokázat
Na pravdu
o níž můžeš si jen zdát...
Byl jednou jeden
– vůbec ne král
Sám sobě přísahal...
Myšlenky do sklenky
Nalili mi trochu vína
do sklenky
abych přišel na jinačí
myšlenky
Jenže na to jedna sklenka
nestačí
Opravdu je – ta, co přišla
– jinačí ?
Taky nevím, zda myšlenka
předešlá
zůstala tu anebo pryč
odešla
což mě děsí – neboť kdysi
kdosi řek –
Chraň se, chlapče, nakupení
myšlenek !
Tak tu sedím, odháněje
myšlenky
kromě jedné: Přilijte mi
do sklenky...!
Aritmetika
Družinu sedmi trpaslíků
rozhod se vyměnit
za náhradní Sněhurku
S tou první do páru
A když ho opili
aby jim pravdu pověděl
– přiznal –
do dvou že umí napočítat
Sám
V té partii
sám sobě pěšákem jsem byl
i králem
Oblékal hermelín
a mísu s večeří jsem
obkládal si málem
Sám sobě v jednom
poddaný i král
dovolil jsem si i zakázal
co musím a co nesmím
co smím, co mohu...
Pak nad sebou jsem zased
co žalobce i soud
Sám sebou spoután
sám zbavil jsem se pout
Sám jsem se obvinil
sám hájil
A bez mučení přiznal
že býval jsem tu rád
Prostě – žil jsem –
Občas i hrál
A vlastní rukou dal si
mat
Nejistota
Nikdy si nejsi jist
Tvá nejistota – bastard
zplozený vírou a podezřením
v manželství na psí knížku
– sílí a dospívá
Rodiče proti sobě
rozeštvává
a tvojí krví zapíjí
každý svůj úspěch
Z poháru tvého srdce
Přiznání
Přiznávám –
že jsem mlčel
kde měl jsem promluvit
a mluvil překotně
kde patřilo se stát
zarputile a mlčky
Za zuby jazyk a zuby
zaťaté
Přiznávám –
že jsem otvíral láhev
dříve než po páté
A kde se patřilo zákony
ctít
svést nechával se ke hříchu
Přiznávám –
že jsem zaváhal
když bylo třeba jít
a udeřit
Zvažoval dávno zvážené
a ztrácel čas
který už nikdy nikdo
nevrátí
Přiznávám –
že jsem – hledaje ztracené
neváhal do tmy bít
O střepech nepřemýšlel
kdo je zaplatí
A stál, kde jiný utíkal
Přiznávám –
že jsem se trápil
i když jsem uměl prožít
potěšení
do morku kostí
do komor srdce i jeho
předsíní
Přiznávám –
že jsem se těšíval z povyku
hostí
Neprotestoval, že vlasy
ojíní
Že jsem se vlastnímu snění
na vějičku lapil...
Medová slova
Medová slova slibů staví
paláce z perníku...
Před skutečností však není
úniku
Zlá ježibaba snům nevydá tě
A v zájmu tvého zdraví
všechno ti poví po lopatě
Zvědavost
Ne že bych spěchal
nebo snad se těšil
docela bezstarostně
Přece jen však jsem zvědav
zdali i poslednímu soudu
bude se hloupost zdát být
polehčující okolností...
Zkouška
Od kolébky až k výplatní
pásce
posledního důchodu
jsme zkoušeni
K nejtěžším otázkám patří
ty
které si sami položíme
A vůbec nejtěžší otázky
nemáme odvahu si položit
protože víme
nikdo že nenapoví
nikde se neopíše
a žádný další termín
nevyhlásí
že bylo na nečisto
A nedá možnost opravy...
Prosba
Chceš-li nevůli vyjeviti
potrestej, Pane
nás nehodné
jak uznáš za vhodné
Jen ať moc nad námi
nedostane
trpaslík
který se obrem cítí
ZÁPIS DO KNIHY STÍŽNOSTÍ
LIST DONU JUANOVI, TRÁVÍCÍMU DNY
Co mi chybí
Šlechtitelství je ušlechtilý koníček
Jen tak
Jeden den víno
Zeptám se vlaštovek
Jak rybář
Zákony strachu
Čekáme na život
Trapné a smutné je
Když dnům se krátí krok
Vzdorovitý
Hra
Stroj
Noc zrazuje
Kdo trpělivě mlčí
Odešel
Vzpomínky tlučou
Idyla
Bez záruky
Jediné spolehlivé poučení z historie
Od sněhu do sněhu
Kdo mi dal právo?
Silou vzdoru
Co se stane
Ve směru čekání
Jak počítat
Transfer
Ta zastavení času
Jsou zkoušky, které neřeknou
a neovlivní
A jiné, které napoví
bývají ovšem destruktivní
ZASLOUŽENÉHO ODPOČINKU NA PENZI
V DOMOVĚ DŮCHODCŮ
Vážený pane
říká se o Vás, že naplno jste žil
a nikdy nevážil, co snad se zítra stane
Když byla žízeň, pak jste pil
a miloval
ať v cestě kdokoli Vám stál...
Jenže, můj pane, muži je někdy třeba úkrytu
Být bez ženy, jež po tváři ho hladí
Mít záruku, že místo pobytu
zná jenom přítel, který ho neprozradí
byť ho i mučili
Muži je třeba času
aby zas přišel do síly
Být sám
Jinak mu pověst ošpatní a sláva půjde k ďasu
Jen proto na Vás naléhám
Sepište paměti
ve kterých uložíte své zkušenosti
Nemusí v nich být napětí
a vylíčení ctností
jež v Římě hájil jste, v Rakousích, Seville...
My vědět potřebujem, jak dokázal jste
být stále při síle...!
Kdyby
někdo se zeptal, co mi chybí
řekl bych – Lepší počasí
a taky záruka na vlasy
Chlapi se holedbají
že jsou jak duby
Vnuky a břicha tají
Kde jiní chlubí se – já přiznávám –
Mám ještě zuby
na které kousávám
Mám jazyk, kterým ochutnávám
když piju
a vedu řeč, již slina přinesla
aniž bych předem zašilhal
zda ten, kterému spílám, je od vesla
(i když si taky občas ruce myju)
Kdyby
někdo se zeptal, co mi chybí
pomyslil bych si – Nic
Spíše mi přebývá –
že nebýváš
odkud mi vycházet máš vstříc
Mám představu:
Být vegetariánem
bylo by se mnou amen
Intelekt prudce mi chátrá
nemám-li smažená játra
Nepozřít vepřovou kýtu
nebyl bych schopen citu
Prožívám šok:
Potkal jsem dívku zdravou
živenou rostlinnou stravou
Dal jsem jí – po schůzce prvé
udělat rozbory krve
neboť jsem pojal podezření
zdali v ní chlorofyl není
v těle, jež – Jaká hereze...!
dá přednost fotosyntéze...!
Rozhoduji se:
Už vím – Ta nebo žádná jiná
i když může být rostlina
Rozhodně je to ta pravá...!
Třeba ji vyšlechtím –
bude mě chtít
a skončí jako masožravá...!
Verše, které se píšou, když srdce duši poslechne
a začne bolet
a život zdá se němohrou
ve stínu marionet
U svého krámku když jsi stála
já viděl v tobě
malou květinářku
A svazek fialek jsem žádal
Snad neumím se dívat
současně do blízka i do dálek
Snad nechci chodit ke Zdi nářků
a přednost dávám vůni trvalek
Čas v paměti mi zapsal
kurážnou proletářku
která se umí prát o nedostižný sen
Však ďábel – čert ho vem –
pošeptal – Co když lhářku
jsi potkal... Naschvál, omylem...?
Stokrát jsem odcházel
Stokrát se vracel-
a žádal odpuštění
jak příliš marnotratný syn
Tisíckrát tebou žil
tisíckrát umíral
Nacházel ztracené a znovu ztrácel
Jeden den víno –
druhý den vodu pil
Včera vztyčoval sochy
dnes modly kácel
Sotva jsi tušila
když horká krve pěna
v bezmocném běsnění
zoufale bušila
do studeného mlčení
Srpen si šlape na paty
Na drátech vedení přebírá zrnka
růžence vlaštovek
A já se ptám –
Po jakém znamení poznaly kdysi vlaštovky
že je čas loučení –
ve věku svíček a loučí?
Zeptám se vlaštovek...
Na to se taky zeptám proč chtějí odletět
Vždyť přece tesknota a smutek
z toho, co bylo – nebylo a bude – nebude
všude jde s sebou jako stín
A stín, stín nikde odložiti nelze
Pokorně za stůl usedám
jak rybář na břeh osamělé tůně
Jak ona sám
na zítřek, na přesrok se vyptávám
a taky na léky, když po životě stůně
Snažím se shledat v paměti
myšlenky bloudící jak pod hladinou ryby
Smutek je v tom i napětí
prohrané sázky falešných objetí
a lásky dnů, jež trvat měly věky
Rozpaky Múz, které mě nikdy nepolíbí...
Strach má své zákony
a chaos zná svůj řád
Včerejškem stíhaný
je dneška advokát
V řádcích knih plesnivých
hledá své stopy stín
schopný přivolat smích
nad seznamem tvých vin
Strach má své zákony
a chaos zná svůj řád
Octne se na koni
kdo směle umí lhát
Soumrak den zkracuje
jak v lampě knot
Čekáme na život, pod stolem zívá smrt
Do sladka půlnoci
rizikem zaduje
a kmitne se jak chrt
když stopu sleduje
Životní čáru ryje nabroušený hrot
Trapné a smutné je
když duši poplení ti jak uragán
a aerometr ukáže jen vítr
co plachty nenaplní
Trapné a smutné je
když zničí rodný dům
a škála seismografu
sotva se vlní
Trapné a smutné je
když řeka vůle vyjde z břehů
a dole v lukách kvetou blatouchy
a v trávě petrklíče
Trapné a smutné je
když rozum dá se na útěk
a vilná negramotná lež
posměšná slova na zeď píše
Když našim dnům se krátí krok
jezdci vypíšem ceny
ať koník klusem unavený
ožije nadějí na obrok
Pomník předčasně odhalený
Jak loni, letos, napřesrok...
Pokaždé jinak, přesto beze změny
Čas všemi opuštěný
odmítá nalít na úrok
veršům povstalým z pivní pěny
Nežádám odpuštění
Nejevím lítost
a jenom vlažně se odhodlávám
napravit
Ptal jsem se po hodnotě
Oni mi cenu sdělovali
a nikdo neprozradil
jak bez jistoty žít
Mnozí mě nutí pokleknout
Jenom sám vstávám
pokud mě nespoutali
On
Konstruktér a Programátor
hraje s námi
tu nejvíc podivuhodnou za všech her
Hru
která se hraje
a jejíž pravidla teprve při hře shledáváme
Vyhrát v té hře
znamená především rozpoznat
Co vlastně hrajeme
A zvláštní prémii si odnese
kdo pochopí
jaký má ta hra smysl
S drzostí sobě vlastní sestavili jsme stroj
který by nutil čas přiznávat barvu
polohu slunce na obloze pokryté mraky a tmou
Tak přesný stroj
že času nedá na vybranou leč zlomky sekund
Tak lhostejnému času
jemuž je jedno – odkud jde a kam
Kameny našich rozcestí nepoután
čím víc se snažíme
tím věrněji nám ukazuje
zač je toho loket
Noc zrazuje
Ráno se budíš jiný
Den za dnem propadá
zrcadlem do slatiny
Tvůj šepot prosebný
nezájmem otloukán
uvízl ve vzduchu
jak zimní skřehot vran
Tam cesty nevedou
kam slova posíláš
Mimo cest rdousí je
tvé vlastní pýchy stráž
Má milá
láhev stejně jak ty umí být
roztomilá
A vždycky je tu včas
Tiše a trpělivě mlčí
když vyptávám se
zda je tu důvod, proč si nenalít
Odešel bez rozloučení
Je to, jako bys kabát vybíral
anebo rukavice
Nedá se myslit na všechna
Pro a Proti
Na významy všech úsměvů
a letmých ohlédnutí
Slova jsou jako ledovce
a co je pod hladinou, dá se jen tušit
a domýšlet
Rizika omylu jsou příliš úzká stezka
než abys dokázal si troufnout
každý den
A tak jdeš, kam dojít dá se
najisto
Člověk je ostrov v oceánu lidí
Každým objetím rozpouštěn a smýván
A kdo chce sebou zůstat
musí vzdorovat
Vzpomínky tlučou na dveře
nezvané
Usednou na lavici
a hlučně vstupují do řádek mlčení
Minulost přítomnosti přísedící
Falešné tóny v opeře
Nevěsta, která křičí –
Ne...!
Sněhulák v říši trpasličí
Kdo uvěří, ten promine
Vzpomínky nikým nezvané
Princezny bez korun
Nemocí obrů bacily trpasličí
Čas, který odsoudil´s, tváří se nevinně
Červotoč pilně krokve ničí
A pokud vůbec jde o slávu
má dluhy splatit
falešné eso zpod rukávu
vítězně tažené...
Zimy jsou mírné. Nesněží, nezebe
Pilný si přilepší zprávou pro STB
Dějiny – manévry – mají své ztráty, své oběti
Ti. kteří udali
vyzvou ty udané k smíru a objetí
Spor vedem jediný:
Co je to – nenásilí...?
Jsou čisti docela
kteří si po špinavé práci ruce myli?
Vina a trest, morálka nebo snad hygiena
jsou jen pro tutéž věc poněkud jiná jména?
Židle se nekácí, v židli je teploučko
stačí být potichu, pracovat maloučko
Zbytek si nakradem, co je nám do norem?
My klidně přežijem dalších pár reforem
Byl jednou jedem král
Dokud své bitvy vyhrával, chudnul
až nezbylo mu nic
Tak muselo se stát
když nedovolil drancovat
Pak prohrál první střetnutí...
Řekli si – K čemu riskovat škrábnutí
s tím králem z Nemanic?
A v míru zbohatnul náš král
za rok a za měsíc...
Jakkoli o tom přemýšlím
zdali jsem v uzlových bodech života
na nichž se křižovaly cesty někdejších možností
s cestami pozdějších úspěchů i proher
rozhodl správně
nejsem si úplně jist
Jediné vím však určitě
Místo, kde jsem tě poprvé potkal
měl jsem obejít širokým obloukem
Odchází mládí, zásluhy blednou
viklá se zdraví i postavení
Jenom ty jizvy, ty jizvy na duši
ty nikdy nezmizí
Už dávno odešli
ti, co dům postavili
Zdí obklopili ticho
Za oknem první sníh letošní zimy
laskavě zastírá
že každý začátek je pouze jiné jméno
pro to, co v cyklu času
přiznalo svůj konec
První a poslední... jsou jenom jména
jimž křtitelnicí byla ruleta
A kmotrou Náhoda
už trochu přiopilá
svým klopýtnutím rozhodla
kde se kulička zastaví
Za oknem první sníh... Už bylo třeba
a hlouběji než loni
abych v tom tichu mohl pohřbít
Naději
která plamínkem neduživým truchlivě skomírala
Od sněhu loňského až po ten letošní
Od sněhu do sněhu
Sněhurko mnoha trpaslíků...
Zahlédl jsem se
Starší o dvě, tři zkušenosti
pár sešlapaných bot
a ušpiněných košil
Zaspal jsem něco východů slunce
vyměnil víno za vodu
a bezrukého nechal
na sebe ukázat prstem
Hřešil jsem bez umrtvení
výčitek svědomí
a na dně sklenic, z nichž jsem pil
černalo jedem
Zahlédl jsem se
na cestě do trhu
kam šel jsem prodat
tělo i duši
A vrátil se
Vždyť kdyby snad se kupec našel
kdo dal mi právo
činit ho nešťastným...?
Mé srdce už je samá jizva
bitevní pole infarktů zklamání
které už dávno odvyklo si
pořádku pluhu, osení a sklizně
To srdce dávno se už zřeklo
nadšení i přízně
a sotva už se
k svým láskám přizná
I vzpomínky – jak ovce zahání
To srdce úder bubnu neroztluče
jenž slíbil k čísi spáse
dobýt svět
To srdce nerozbuší barvy na praporu
Dá přednost tomu na něj nehledět
Ticho mu dávno nezní hluše
Umí žít
třeba v něm neproudila krev
Přežívá silou vzdoru
Uveden v pokušení
bránil se zmateně. Pak podleh
A každým dnem
kdy přijímal a bral
střádal si na dluh
Když jeho tíhu neunes
bylo už pozdě napočítat splátky
a do zástavy dát
Co na dluh vyrostlo
z kořene vyťal
a snesl na oheň
A jako úrok srdce zjizvené
nabídl ptákům oklovat
Hledím ve směru čekání
chřestím drobnými svých možností
počítám generace slibů
bohatě odnožujících pod řezem klamu
Hledím ve směru čekání
a záda tíží vědomí –
taky svět slibů že je kulatý
takže, cos dostal jako odpověď
je vlastně rozsudek
Jak bouřka špatně předpověděná
přiházívá se –
ze života podobné třískám z polínka
se odštěpuje
co srůstá s jinými
Dva a půl života
na jednu duši
jednu hlavu
a na dvě dlaně
Nesrovnatelně
Neřešitelně
a jenom tenkrát s bytím slučitelně
když se dost rychle naučíš
přestat počítat
Aby ti urážka nesvírala hrdlo
jak příliš těsný límec
aby nespalovala čelo
a v prsou nežhla bolavě –
vyplivneš slova odsouzení
Potom sleduješ, jak příboj rozhořčení
rozpěnil jinou krev
a je ti, jako bys na lžíci vzal léku
jenž umí ulevit
Po čase cítíš v duši schopnost
odpuštění
Jenže ten druhý neodpustí
dokud dalšímu, co stál v řadě
Černého Petra viny nepředá
Den co den chodím stejnou cestou
Pod starou vrbu na břeh usedám
A ráno na zápraží nemohu minout
pohledem protilehlou zeď
vybledlou sluncem dnů, jež byly kdysi
Opravdu byly...?
Kdy bere čas svůj dlužní úpis
na cestě, břehu, zdi...?
Mé oči nevidí, že vidí míň
od dneška k zítřku
a srdce nezaznamená
kdy pedál plynu s brzdou vymění si roli
Jsou místa, v kterých stojí čas
jako pstruh čelem k proudu potoka
Snad čeká na znamení
A pak se na znamení pohne
Tu cestu štěrkem zavezou
Vichřice vyvrátí vrbu
Omítka odprýskne a na zdi zrudne
jizvou nahých cihel
A já už budu vědět –
skořápkou tvého zdvořilého hlasu
cestu si proklovala lhostejnost
(podzim 1992)