Úvodem
 
Devadesátá léta 19. století jsou právem charakterizována jako období počátku moderní české literatury, a to v návaznosti na rozvoj hospodářský, politický a kulturní. V polovině tohoto desetiletí (1895) vzniká a na přelomu 19. a 20. století kulminuje hnutí českého katolického modernismu, důstojný partner katolického modernismu ve vyspělejších zemích. K nejvýznamnějším osobnostem tohoto hnutí patří básník a kněz P. Karel Dostál-Lutinov (1871-1923), jeden ze zakladatelů a vedoucí redaktor nejvíc reprezentativního časopisu Katolické moderny nesoucího název Nový život (1896-1907; zastaven nedlouho poté, co vyšla encyklika proti modernistům).
   Naše práce se v návaznosti na studie a monografie, jež k této problematice začaly vycházet teprve po listopadu 1989, pokouší podrobněji prozkoumat dílo a osobnost K. Dostála-Lutinova. A to především jeho dílo básnické a vůbec literární se zaměřením na interpretaci autorových klíčových básnických sbírek, ale rovněž na práce překladatelské, esejistické a fejetonistické; například na poměrně málo známé Hovory Dne (1923-1924). Soustředili jsme se přitom na Dostálovu tvorbu v čase jejího největšího vzepětí a v lecčems i žánrového rozpětí, totožném s dobou existence Nového života.
   Nový život bylo periodikum zprvu s cíli hlavně literárními (renesance literatury katolictvím), zvláště od roku 1899 však rovněž s požadavky nábožensko-reformními. Zvláštní roli v Dostálově tvorbě básnické i při řízení periodika zaujímá myšlenka slovanství, cyrilometodějská idea a v souvislosti s tím české vlastenectví. To vše bylo ale v době první světové války podrobeno těžké zkoušce, nešlo přitom jenom o autorův austroslavismus, jako spíše o příklon k ne zcela paradoxnímu germánství. Dalším znakem Dostálovy tvorby, který se pokoušíme doložit a osvětlit, je jeho bytostný antisemitismus.
   Časopis Nový život zkoumáme, analyzujeme a hodnotíme jako nejvýznamnější periodikum Katolické moderny a hlavní tiskový orgán jejího redaktora s často kontroverzním polemickým směřováním, ale zároveň jako revue, jež zaujímá pevné místo v dějinách moderní české literatury.

 

— Obsah —

 

Slovanské myšlenky v díle Karla Dostála-Lutinova a na stránkách Nového života
 
Jednou z nejvýznamnějších, zakladatelských osobností Katolické moderny jakožto hnutí usilujícího o renesanci církve, aniž by se tato náprava vymykala zásadám katolického náboženství, v první řadě věrouky a dogmatiky, byl u nás P. Karel Dostál-Lutinov (22. 9. 1871 Prostějov – 29. 11. 1923 tamtéž), známý ovšem v kulturním povědomí především jako básník a novinář. V našem prostředí šlo přitom, od počátku 90. let 19. století, o hnutí mladých kněží a bohoslavců seznamujících se především na olomoucké a brněnské teologické fakultě, ale také jinde, s katolickým modernismem majícím svoje kořeny u některých myslitelů, leckdy i církevních a teologických autorit jako byli Alfred Loisy, Georges Tyrrell, Hermann Schell, Josef Maria Ehrhard i další. Pokud jde o analýzu problematiky evropských vzorů působících na naši Katolickou modernu, a to hlavně co se týká postupného vytyčování nikoli jen literárního programu, nýbrž církevně reformních a politicko-sociálních požadavků, odkazujeme na dvě práce Pavla Marka z poslední doby, v nichž autor v těchto souvislostech pojednává o katolických modernistech francouzských, německých a italských, jakož i o osobnostech z jiných zemí. Této problematiky se ale týká rovněž Martin C. Putna v obsáhlé publikaci především literárněhistorického zaměření Česká katolická literatura 1848-1918.1
   V dějinných souvislostech pokládáme za důležitou dále tu skutečnost, že v rámci Rakousko-Uherska rozšířil se katolický modernismus jako organizované hnutí nejintenzivněji v českých zemích (zprvu s nejsilnějším zastoupením v moravském prostředí, a to co se týká osobností i publicity), méně v Chorvatsku (tehdy součástí Uher) a postupně získával příznivce v Polsku.2
   K. Dostál-Lutinov, ačkoli uznával autoritu například H. Schella i jiných modernistických osobností, anebo modernistům blízkého autora Arnošta Hella, jejichž některé stati se v překladech objevovaly v měsíčníku Nový život (1896-1907), nepatřil k těm z členů Katolické moderny, u nichž bylo dominantní teoretické zaměření, zájem o teologické a filozofické problémy. V Dostálově díle převažuje básnická tvorba, psal však také pro dětského čtenáře, publikoval řadu článků a proklamací, jimiž se rozhodujícím způsobem podílel na vytyčování programů Katolické moderny, bránil ji, útočil proti odpůrcům, vedl množství kampaní, z nichž některé sám vyvolal, významně se podílel jak nejprve na ustavení, tak na spolkové činnosti Katolické moderny (sjezdy, publikační činnost atd.). Lze tedy hovořit v dobrém slova smyslu hlavně o fenoménu "literátství" tohoto autora, ústrojně se projevujícího – kromě jeho vlastní básnické i další spisovatelské tvorby – hlavně při založení a pak redigování připomenutého časopisu Nový život, obecně právem považovaného za nejvýznamnější periodikum Katolické moderny.
   Na stránkách Nového života lze dost podrobně sledovat a vymezit nejvýznamnější etapy dějin naší Katolické moderny. V počátcích Katolické moderny jako hnutí v první řadě s literárními cíli, které bývají v prohlášeních zpravidla charakterizovány větou: Vytvářet moderní literaturu vpravdě katolickou.3 Z tohoto úhlu pohledu se o Katolické moderně na Moravě a v Čechách "nejvíc ví": Rozuměj, existuje povědomí o jejích hlavních představitelích jakožto básnících (Karel Dostál-Lutinov, Sigismund Bouška a Xaver Dvořák jsou tu třemi zjevy nejznámějšími a reprezentativními, v próze je stejně povědomou osobností Jindřich Šimon Baar).4 Katolická moderna ovšem postupně rozšířila svůj zájem o sociální a politické otázky a vytyčovala významné církevně reformní i sociální požadavky. O jejich aktuálnosti, chcete-li o "modernosti" v nejvlastnějším významu tohoto slova, svědčí skutečnost, že se podobné požadavky objevují v současné době, na sklonku 20. století, a nejvýznamnější církevní představitelé se jimi vážně zabývají.
   Sám K. Dostál-Lutinov měl například nemalý podíl na založení i dalších časopisů Katolické moderny (Rozvoj, Rozkvět, Mane) a svým způsobem i na tom, že modernistické hnutí se propojilo s křesťansko-sociálním a křesťansko-demokratickým proudem, prosazujícím se již za Rakouska-Uherska, ale zvláště pak za nové politické situace po roce 1918 v tehdy vzniklé Československé republice. Ve srovnání s modernistickým hnutím v dalších evropských zemích přitom české země nebyly v těchto snahách výjimkou, ba naopak.
   Na druhé straně lze od počátku hnutí modernistů sledovat a doložit silně zaujatou protimodernistickou aktivitu konzervativních církevních kruhů (konkrétně sdružených kolem časopisu Vlast, redigovaného Tomášem Škrdlem), ale i dalších představitelů církve anebo věřících intelektuálů, kteří s modernisty nesouhlasí ať již ve věcech zásadních ,anebo v jednotlivostech.5 Zvláště však lze zaznamenat polemiky s odpůrci z řad nevěřících (a odpůrců katolické církve). Ty tvoří významnou součást náplně Nového života. V souhrnu jde o střety jak s konzervativci z časopisu Vlast, tak s realisty v čele s T. G. Masarykem, ve sféře literární pak s J. S. Macharem. Obrany, ale také útoky jsou z největší části z pera Dostálova, ale podílejí se na nich rovněž jiní přispěvatelé. V teoretické oblasti, pokud jde o otázky filozofické a teologické, hlavně věroučné, stejně tak o otázky praktické a morální (sociální postavení kněží, zvláště mladých, jejich účast na politickém a kulturním dění), opíral se Dostál-Lutinov i další polemici nejvíc o H. Schella; z dalších třeba i o amerického biskupa Johna Lancastera Spaldinga anebo o jiné autority. Svoji roli, zvláště v pozdním období existence Nového života, sehrávají také překlady z prací některých autorů polských, především Mariana Zdziechowského coby významného kulturního historika. A pokud se týká novým způsobem nastolované ženské otázky (problematiky nového postavení ženy ve společenském, politickém a kulturním životě na přelomu 19. a 20. století), byla v Novém životě kromě mála jiných publikována studie Marie Lopuszannské, která se věnovala otázce zobrazení ženy v moderním polském románu. Těmito podněty z polské strany – včetně odezvy literárních prací polských autorů, kromě jiných Stanislava Przybyszewského – budeme se zabývat v dalších částech této práce. V souvislosti s ženskou problematikou v pojetí katolických modernistů chceme na tomto místě ještě aspoň připomenout, že K. Dostál-Lutinov se podílel i na založení a redigování časopisu Eva, určeného ženským čtenářkám.6
   V souvislosti s výše vyznačenými kořeny a zdroji Katolické moderny nelze ale zapomenout ani na to, v čem hnutí Katolické moderny nachází inspiraci u nás. Sahá dost hluboko do 19. století. Neboť volného pole se jejím předchůdcům dostalo díky tomu, že papež Lev XIII. podnítil encyklikou Aeterni patris (již 1879) hlubší zájem o studium filozofie Tomáše Akvinského. A tak lze v linii nepřímých sice, leč důležitých inspirátorů připomenout třeba osobnost, jakou byl vyznavač novotomistické filozofie řeholník Pavel Vychodil (1862-1938), překladatel Aristotela, estetik a etik, redaktor časopisu Hlídka literární; ale zmínit bychom se mohli také o podnětech objevujících se v dalších katolických periodikách poslední třetiny 19. století. Není tedy náhodné, že jedno z prvních prohlášení katolických modernistů, byť šlo spíš o jakousi předzvěst příštích proklamací již programově laděných, objevilo se roku 1895 v Hlídce literární. Šlo o stať K. Dostála-Lutinova Co jest poesie, přetištěnou pak ještě v časopise Niva.
   Proto není bezpředmětná otázka po některých předchůdcích hnutí katolických modernistů, jak si ji klade v některých svých pracích již z druhého desetiletí 20. století Vilém Bitnar (1874-1948), jeden ze zakladatelů Katolické moderny z řad laiků (inženýr), svým badatelským zaměřením v první řadě literární historik. Lze ale – co do předchůdců hnutí – hovořit spíše o těch, kteří se letmo dotkli problémů, jež potom – s dozráním právě na konci století – otvírají se naplno. Nových dimenzí naléhavosti nabývají pak tyto otázky v meziválečném období, kdy po vzniku samostatného Československa se změnil poměr církve a státu. Vede to v několika případech k tomu, že katoličtí modernisté nalézají živnou půdu pro uplatňování svých názorů a hlavně reformních snah v jiných, nově vzniklých církvích, například v Československé církvi husitské. Pokud se týká období vzniku, ale poté geneze hnutí Katolické moderny od roku 1907 (papežova encyklika proti modernistům) a hlavně od roku 1918, je důležité – přičemž vůbec nejde jen o zaměření této práce – zdůraznění některých skutečností, které zde chceme doložit a v lecčems také analyzovat. Při zakládání Katolické moderny – v době, kdy hnutí ještě nebylo ustaveno a nemělo ani jméno – se mladí kněží a bohoslovci nikoli náhodou obrátili k autoritě vyšehradského kanovníka Beneše Methoda Kuldy (1820-1903), mj. pokračovatele v sušilovských národopisných tradicích zaznamenávání lidové slovesnosti a katolického básníka. Podrobněji o tom pojednává jak P. Marek, tak rovněž – z trochu jiného pohledu – Stanislav Batůšek (1942-1996) ve své knižně vydané práci i ve studiích o Katolické moderně, v lecčems nově ovšem také M. C. Putna. Lze tedy konstatovat: Zakladatelé katolické moderny se cílevědomě, nikoli náhodou, opírali o B. M. Kuldu ne pouze jako o patrona a ochránce, ale jako o vyznavače cyrilometodějské ideje a myšlenky slovanského Velehradu, jejichž stálou aktuálnost pro církev Kulda zdůrazňuje. Svědectví o tom lze najít hned v prvních prohlášeních a programech katolických modernistů, jimiž se obracejí ke svým příznivcům z řad bohoslovců, kněží i laiků. Obdobně je tomu i na stránkách Nového života.7
   Mnoha katolickým modernistům nebyla vzdálena ani idea panslavismu, požadavek sjednocení všech Slovanů ve víře křesťanské, v té, jakou kdysi na Moravu přinesli z východu slovanští věrozvěstové Cyril a Metoděj. Kněží i ostatní křesťané na Moravě i v Čechách ostatně vyznávali na konci 19. století cyrilometodějskou ideu zcela otevřeně. Vždyť právě tímto způsobem mohli v rámci rakousko-uherské monarchie manifestovat české a slovenské vlastenectví. Zvláště když ve svých snahách našli podporu u papežů Lva XIII., Pia X. i Benedikta XV., zastánců unionismu. Jedním z důsledků bylo zřízení instituce s názvem Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje se sídlem na Velehradě, v místě, jež bylo kdysi součástí Velkomoravské říše, do níž byli věrozvěstové povoláni. Hlavním činitelem unionistického hnutí byl sice Antonín Cyril Stojan, pozdější olomoucký arcibiskup. Ale na velehradských unionistických sjezdech se aktivně podíleli i katoličtí modernisté. A Velehrad zvolili také jako místo jedné z valných hromad svého hnutí. Téma slovanství katolických modernistů a zvláště K. Dostála-Lutinova je i přes významný posun, který přinesla Markova práce, prozatím jen málo badatelsky zpracované. První vlaštovkou pro zkoumání této závažné, leč z různých důvodů opomíjené problematiky byla přitom diplomová práce Jaroslava Keclíka obhájená na Filozofické fakultě Palackého univerzity v Olomouci v roce 1948; podnětná je hlavně materiálově. K. Dostál-Lutinov se dokonce zabýval myšlenkou zřídit všeslovanský vědecký ústav Cyrillo-Methodeum. Alespoň tak to vyplývá z jednoho jeho článku publikovaného v Novém životě.8
   Když se vracíme k osobnosti K. Dostála-Lutinova, všimněme si jednoho důležitého faktu v jeho biografii. Dostál pocházel z německo-české rodiny. Německým živlem byl v ní jeho otec Leonhard (1847-1901), pocházející z Lutína poblíž Olomouce. Podle Lutína zvolil Dostál svoje literární jméno. Ale některé básně publikoval a některé sbírky vydal pod dalším symptomatickým jménem Karel Skřivan. A také ono nebylo náhodnou volbou. Další pseudonymy – a bylo jich několik – již nejsou tak významné. Skutečnost, že Dostál-Lutinov uměl dobře německy, nám neplyne, nevyvozujeme ji jenom z faktu, že v jeho díle překladatelském převažují překlady německých básníků. Vždyť nebyl sám. Takto "dobře" německy umělo v té době mnoho Čechů, neliterátů i literátů – vždyť se řadili mezi občany Rakouska-Uherska, v němž němčina patřila mezi jazyky úřadů i vzdělanců. A mezi těmi literáty s němčinou nutně "sžitými" připomeňme třeba J. S. Machara, působícího po léta ve Vídni. Leč "umět" německy a "cítit" německy je něco jiného. Zvláště výbor z Dostálových překladů německých básníků od Klopstocka až po Dostálovy současníky (Duch Německa, 1917), který vydal v době první světové války, kdy výsledek dramatického světového konfliktu nebyl zdaleka rozhodnut, svědčí přinejmenším o tom, že mu nebyla cizí ani idea němectví. Pravda, nyní v rozporu s předchozím slovanstvím a češstvím Dostála básníka i publicisty... Jak vydání zmíněného výboru, tak některé Dostálovy aktivity zvláště publicistické v době první světové války vedly k výpadům proti němu zvláště po 28. říjnu 1918, v době ještě zjitřené. A stín loajality s Rakouskem-Uherskem zůstal v mnoha interpretacích jeho díla i v hodnocení jeho osobnosti dodnes.9
   Snad se tedy Dostál již v době svých básnických začátků, spjatých s vyzráváním intelektu v raném mládí, musel dokonce jako kdysi H. G. Schauer rozhodovat, zda být Čechem, nebo Němcem. V tomto procesu hrálo roli několik faktorů. Kromě jiného skutečnost, že Dostálův otec, původně obuvník, jako obchodník se svou firmou na výrobu šicích strojů (1877) stal se "průkopníkem českého obchodu v Prostějově", aby nakonec "když Prostějov český zvítězil, otec podlehl nekalé konkurenci židovské a byl odkázán na svízelný obchod domovní po vesnicích". Předchozí je citát z nekrologu Dostálova otce, který Dostál-Lutinov otiskl v jednom z čísel Nového života z doby, kdy tento časopis (v letech 1896-1904) vydával v Novém Jičíně. V tomto městě, ostatně rovněž česko-německém, byl Dostál-Lutinov po vysvěcení na kněze (1894) a po krátkém působení ve Wiesenbergu (dnešní Loučná nad Desnou u Šumperku) ustaven kaplanem; brzy nato se však stal duchovním správcem polepšovny tamtéž. A otec strávil u syna v Novém Jičíně poslední léta svého života.10 Již v Prostějově nastala paradoxní situace: Němec Leonhard Dostál svou podnikatelskou činností vlastně přispíval "české věci" (vítězství češství v Prostějově) nad místním němectvím (a poněmčováním). Neboť germanizováni byli tu v první řadě židovští továrníci. Dostál-Lutinov zase v německém prostředí Nového Jičína – vyjádřeno prozatím aspoň takto stručně – byl aktivním zastáncem české strany a v lecčems se na vytváření národní, české kultury svými pracemi a činností sám podílel.11 Obdobně se k "češství", k národní literatuře a kultuře, spolu s tím však i ke slovanství moderního 20. století hlásí po roce 1918; i když teď mu již do konce života zbývá pouze pět let. Dokladem je pro nás hlavně jeho fejetonistika z katolického listu Den, vycházejícího v Brně. Zmínkou o Dostálově nekrologu za otce Leonharda dostali jsme se k problematice, která z našeho hlediska výrazně (a negativně) poznamenává valnou část Lutinovy poezie. Obdobně jako poznamenává některé básně nikoho menšího než Petra Bezruče. A nelze než konstatovat, že prozatím postrádáme důkladnou analýzu právě těchto projevů jak u Bezruče, tak u Dostála. Máme na mysli Dostálův antisemitismus toho typu, který nacházíme jak u mnoha intelektuálů v Čechách i na Moravě, nevyjímaje církevní kruhy (ba naopak), tak u nejrůznějších vrstev prostých lidí. Byť jsme si tento antisemitismus prozatím představili "zhuštěný" jen do několika vět nekrologu. Tento antisemitismus vznikal jako důsledek po celá desetiletí trvajícího procesu odehrávajícího se v některých moravských i českých městech i v celých krajích a kulminoval v době střetů o politickou moc. V tomto případě šlo o proces vyhrocený do dilematu Prostějova buď německého, dokonce s vládnoucími prvky židovskými, rozuměj o město ovládané movitými Židy podnikateli, podle Dostála "strůjci židovského jha", anebo o Prostějov český. Z tohoto dilematu se dostalo město především díky tomu, že v politickém a ekonomickém boji a následně s tím v kulturním střetu zvítězila česká strana, počínaje správou města, rozuměj starostou atd. Blíže o této nejednoduché problematice po některých ne zcela přesných interpretacích z pera marxistických historiků (byť brali pod ochranu právě "český živel"), pojednává P. Marek; a to nikoli jen v pracích o K. Dostálu-Lutinovovi.12 My se k těmto otázkám vrátíme při interpretaci Dostálových básní a sbírek, respektive některých publicistických projevů, v nichž tento typ antisemitismu vystupuje zcela průkazně. Za významnou přitom považujeme skutečnost, že se antisemitismus nevyskytuje v programových prohlášeních Katolické moderny, na nichž se Dostál bezpochyby podílel rozhodující měrou.
   V Dostálově mládí bylo důležité, že jako chovanec konventu vystudoval nejdříve šest tříd českého arcibiskupského gymnázia v Kroměříži (od roku 1882) a pak dvě třídy gymnázia německého. Básně začal psát již v roce 1885 a lze souhlasit se závěry vstupní kapitoly Markovy práce, představující Dostála, že byl od mládí "celou duší literát", jak se s tím také v dopise představil jednomu ze svých přátel.13 Z Dostálovy studentské četby je zřejmé, že čeští autoři F. L. Čelakovský, K. H. Mácha, Boleslav Jablonecký, Ján Kollár, Božena Němcová, František Sušil, Václav Kosmák, z dalších generací J. V. Sládek, Adolf Heyduk, ale také Jaroslav Vrchlický a Julius Zeyer i někteří další tu převažují. A poetiku, respektive motivy známé z tvorby některých těchto básníků lze najít v Dostálových juveniliích a poté v prvních publikovaných, ale i v některých pozdějších básních. Slovy P. Marka, činícího již na tomto místě některé závěry o celkovém profilu Dostálovy básnické tvorby: "Především svou ohlasovou poezií vědomě navazoval na program Sušilovy družiny (víra, vlastenectví, cyrilometodějská idea) a chtěl jej dále rozvíjet. Dokladem tohoto úsilí jsou vlastní literární práce (Sedmikrásy, Potulný zpěvák, Ryme a  špryme, libreto k opeře Honza hrdina, pohádka Popeluška, mystérium Narození páně atd.), editorské počiny (například Staroslovanské podvečery anebo Hlaholská mše) a aktivity na poli šíření cyrilometodějské a unionistické myšlenky".14
   Z předchozího na tomto místě nejprve něco k Dostálovu zájmu o národní klasiky a vůbec o českou literaturu, protože o Lutinovově básnické tvorbě chceme pojednat hlavně v kapitole K. Dostál-Lutinov literát. Zájem o některé osobnosti české literatury neskončil s básníkovým mládím. Stejně tak zaujetí cyrilometodějskou ideou: o tom pojednáme v kapitole věnované časopisu Nový život. A to s patřičným důrazem, neboť v dosavadních pracích o Katolické moderně a jejím programu nebyl tento důležitý rys hnutí dostatečně analyzován a zdůrazněn; i když – například S. Bartůškem, ale i P. Markem a M. C. Putnou – ani ne opomenut. K méně známým Dostálovým pracím patří přednáška o B. Jablonském, která byla publikována v časopise Archa (1912) a v následujícím roce vyšla jako zvláštní otisk (Boleslav Jablonský, 1913, například v Lexikonu české literatury je zařazena mezi svazky vydané knižně). Dosud stranou zájmu stálo vůbec celé Dostálovo působení v tomto časopise. Archu začal Dostál vydávat s odstupem pěti let (1912) poté, co jako hlavní redaktor zastavil vydávání Nového života (poslední ročník z roku 1907). Hlavní vliv na toto rozhodnutí, i když s ním Dostál nějaký čas váhal, měla papežská encyklika proti modernistům Pascendi dominici gregis, kterou 8. září 1907 vydal papež Pius X.
   Českou literaturou žil K. Dostál-Lutinov pochopitelně nejintenzivněji v době zakládání Katolické moderny a kulminace vývojové křivky tohoto hnutí. To bylo období Nového života, Dostálových příspěvků na jeho stránkách, především básní, ale také statí a článků, v nichž se projevoval jako kritik, komentátor kulturního i politického dění, polemik. A do třetice šlo o čas básní, próz, studií, statí a kritik jiných autorů, které jako redaktor měsíčníku zařazoval. V lecčems právě Dostálova kritéria výběru příspěvků do Nového života – spolu s jinými faktory, v první řadě máme na mysli Dostálovy sklony nejen zúčastnit se polemik a kampaní nejrůznějšího druhu, nýbrž tyto střety vyvolávat – stávaly se jablkem sváru mezi ním a P. Sigismundem Bouškou; ten, jak víme z dosavadních prací o Katolické moderně a hlavně ze studia Nového života, se z katolických modernistů nejvíc podílel na redigování a na celkovém profilu časopisu především v oblasti výtvarného umění, ale rovněž literatury.
   Neméně zajímavé jsou však, lze snad říci s aplikací okřídleného rčení Arna Nováka, Dostálovy "návraty ke kořenům" vlastního díla a v rámci toho k některým vlivům jiných autorů z doby počátků, ale i z období zralé tvorby. V tom druhém případě máme na mysli Dostálovy příspěvky o některých osobnostech české literatury hlavně 19. století, ale i z doby ještě starší. Najdeme je mimo jiné mezi fejetony, které na sklonku života publikoval hlavně v připomenutém již brněnském listu Den. Těmito příspěvky se vlastně publicistická činnost K. Dostála-Lutinova rozrůstá o parametr fejetonismu s jistými literárněhistorickými rysy; a byť vždy vysoké úrovně v tomto směru nedosáhl, v každém případě jde aspoň o esejismus se sondami do literárněhistorické problematiky. Problematika je přitažlivější o to, že Dostálovy fejetony z listu Den vyšly jen ve dvousvazkovém výboru; je zde shromážděna pouze část z těch, které uveřejnil. Takže k podrobnějšímu badatelskému a kritickému zhodnocení zbývají ještě ty, které zůstaly zachovány toliko na stránkách novin.
   Zájem o lidovou poetiku, spolu s vlivem našich básníků, kteří z ní v mnohém vycházeli (K. J. Erben, J. V. Sládek) poznamenávající Dostálovy básnické začátky, přetrval až do konce života. Přesvědčí nás o tom fejeton pojednávající v listu Den o důležité roli epigramatické zkratky v lidové poezii (Epigramy, publikováno 10. 12. 1922), přičemž autor svoje tvrzení dokládá některými příklady. Ale fejeton o epigramatických prvcích lidové slovesnosti, konkrétně o významu přísloví, brzy přechází do jiné polohy. A tak se Dostál rozepisuje o tom, jak a čím byl on sám inspirován při psaní epigramů. Epigramatická zkratka hrála v jeho poezii důležitou roli; nejvíc patrno je to ve sbírce Písně tvorů (1917). Básně této sbírky byly koncipovány s obecným posláním, ale též inspirovány událostmi a situacemi z let svého vzniku a publikovány již v časopise Nový život, to je více než deset let před vydáním sbírky. V připomenutém fejetonu zmiňuje se autor i o epigramatice, blízké lidové slovesnosti, jak z dobových popudů vznikala po roce 1918. Včetně třeba epigramů motivovaných politicky; v tomto případě, jak píše Dostál, vzniklých "z politiky vnitřní, třeba komunistické". A jako příklad uvádí epigram následujícího znění: "Každá milenka/ najde milence,/ každá myšlenka/ svoje šílence".15 Pokud jde o epigram Dostálův, není to dílko zrovna mistrovské. V každém případě jsou však ty veršíky blízké onomu typu přísloví a pranostik, jaký vzniká mezi prostými lidmi. A houževnatě se udržuje, ať je jejich terčem demokratický, komunistický, fašistický, anebo jiný politický systém. Nacházíme tedy v tomto fejetonu, třebaže začal obecnou zmínkou o významu epigramu v lidové tvorbě, rovněž aktualizaci problematiky; jako by tu byl přítomen zase ten starý, s rozmyslem i bez rozmyslu stále útočící a napadající Lutinov. Co do adresnosti výpadu ovšem epigramatik s chrupem již značně prořídlým; rozuměj na rozdíl od dob, kdy měl takové terče, jakými byli arcibiskup Kohn, básník J. S. Machar, anebo ateistický profesor Juda... Na druhé straně Dostál se nikdy nesmířil s tím, jaký prostor dával Masarykův demokratický režim lidem "bez vyznání" a v jakém postavení se ocitla katolická církev... Útočné ostny postrádáme u dalšího autorova fejetonu podobného zaměření (Z lidové poetiky, 6. 12. 1922), zabývajícího se některými motivy lidové písně, hlavně slovenské. A to těmi, jimiž píseň začíná anebo je podmalována. S poukázáním na to, že Slováci jsou – pokud se týká bádání "o kouzlu lidové písně" – před námi. V této souvislosti připomíná, že loni zesnulý farář Donoval "zanechal rukopis obšírné poetiky na základě slovenské lidové písně" a že ukázky z tohoto díla hodlá vydat Dr. Alois Kolísek.16 Na příkladech z Nového života – a nepůjde pouze o příspěvky A. Kolíska působícího na Slovensku a tam nejvíc známého, ba v období před únorem 1948 velmi uctívaného – lze přitom doložit zájem periodika a některých katolických modernistů o problematiku "bratrského slovenského národa", jak Dostál i další zpravidla Slováky označovali. Byl vzbuzen nikoli pouze tím, jak to některé články zdůrazňovaly, že Slováky zvláště s Moravany spojila kdysi idea cyrilometodějská, nýbrž plynul i ze situace slovenského národa, usilujícího před první světovou válkou o národní a kulturní svébytnost v rámci Uher. Za umělce blízkého lidu pokládá Lutinov M. Alše. Fejeton o něm (Náš Mikoláš Aleš, 6. 1. 1922) má v první části charakter vzpomínky. Vždyť M. Aleš byl jedním z výtvarníků, jejichž kresby se objevily na stránkách Nového života nejdříve. A byl i vhodným ilustrátorem některých básní Dostálových (viz vydání sbírky Potulný zpěvák). Dostál dále poznamenává, že byl s malířem – i když se s ním osobně nikdy nesetkal – "v přátelském kontaktu duševním i písemném".17
   Daleko do historie české literatury směřuje Dostálův fejeton Svatodušní hymny (1. 6. 1922), připomínající význam pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna, "jenž v hymnice vytvořil díla pozoruhodná". Dostál se však nespokojuje touto úvodní charakteristikou arcibiskupova díla, nýbrž následuje překlad (Dostálův?) hymnu Veni, Ceratur Spiritus, jehož autorství je připisováno opatu Rabanu Maurovi a dále hymnu Beata nobis gaudia a Jam Christus astra ascenderat.18 Sám K. Dostál-Lutinov byl "kroměřížským apoštolátem" (to je pojmenování z Dostálova článku) požádán, aby u příležitosti 1050. výročí příchodu svatých Cyrila a Metoděje napsal "nějakou hymnu cyrilometodějskou". Vrací se k tomu v příspěvku pro Den Píseň velehradská (22. 6. 1923). Konstatuje, že tomuto hymnu předcházela jeho báseň velehradská, která vyšla v prvním ročníku časopisu Archa 3. 3. 1913. Stala se nápěvem skladby známé jako Hymna velehradská, kterou nejprve – podle Dostála – "zharmonizoval Er. Ambros" a "nápěv (jiný) napsal prostějovský skladatel Josef Nešvera". Je tedy zřejmé, že báseň byla zhudebněna dvěma skladateli a také text byl Dostálem doplněn. V příspěvku je pak publikován "definitivní text" Hymny velehradské o šesti slokách. Uvádíme z ní sloku první, druhou, pátou a šestou; v nich totiž nejsilněji zaznívá hold věrozvěstům (termín K. Dostála, ostatně označení běžně užívané).19
 
Zvoňte zvony na vše strany,
probouzejte Moravany,
zvoňte zvony na Slovany,
na Balkánce, na Tatrany,
svolávejte odevšad
v Betlém Slávů, Velehrad.
Zvoňte zvony, kde je víra,
zvoňte, kde už odumírá,
zvoňte, v Lecha lada širá,
v říši Čecha, Vladimíra,
voďte výkvět národů
k Cyrillu a Methodu.
...
Zvoňte, na vzkříšení,
na Slovanstva obrození,
na zbloudilých navrácení,
s Kristem, s Matkou sjednocení,
 jeden pastýř vládni všem
nad jediným ovčincem.
Zvoňte otci na nebesích,
zvoňte Synu v slavných plesích,
zvoňte Duchu přesvatému,
zvoňte Srdci laskavému,
sdružte v klínu Marie
všechny syny Slavie!
 
Hymnu velehradskou zpívala poprvé "hanácká poutní výprava" dne 15. srpna 1913, uvádí Dostál. O svých skladbách – jak poznamenává v druhé části příspěvku – píše proto, že například Píseň velehradská byla sice "velmi chutě přijata lidem a mládeží v Prostějově", méně pochopení ale našla u církevních hodnostářů (uvádí konkrétní příklady, kdy ji v některých kostelích zakázali zpívat). Nastaly tedy s výrazně proslovanskou, češství a moravanství vyznávající skladbou, poznamenejme, že psanou v duchu kuldovském, podobné problémy, jako s některými reformními požadavky Katolické moderny. Máme ovšem na mysli reformní snahy náboženské. V souvislostech se slovanstvím Cyrila a Metoděje a od tohoto faktu odvozené ideje cyrilometodějské konstatujeme, že někteří členové Katolické moderny se v období největšího rozmachu hnutí zabývali myšlenkou, aby bohoslužby byly slouženy česky a staly se tak bližší lidovým vrstvám.20
   Nejodvážněji byly požadavky, jichž jsme se dotkli v předchozím, formulovány na 3. sjezdu Katolické moderny v Přerově. Bylo na něm přijato usnesení adresované veřejnosti a prostřednictvím K. Dostála-Lutinova, jednoho z jeho tvůrců, publikováno v Novém životě. Významný byl úvod prohlášení; v souvislostech, jež nás zajímají, především konstatování, že katoličtí modernisté nechtějí se zpronevěřit katolické církvi a zároveň se hlásí "k národu českoslovanskému". Citujeme: "My katoličtí kněží a laikové, shromáždění v Přerově dne 31. července 1906, veřejně stojíce v kanonické oddanosti ke svým biskupům a nejvyššímu pastýři římskému papeži a stejně vřele oddaní synové národa českoslovanského, porokovavše vážně o situaci katolické církve v zemích českých, usnesli jsme se prohlásiti toto". Následují pak jednotlivé body 1-11, z nichž citujeme v plném znění body 3-5: "3. My kněží českoslovanští máme za zvláštní povinnost hájiti dědictví našich velebných věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje. Dědictví to vidíme nejen ve víře katolické, nýbrž i v bohoslužbě národní a v církevní samostatnosti české. Žádáme tudíž o zavádění slovanského jazyka do bohoslužby a vymanění episkopátu primativní oblasti české z područí Vídně. Prosíme o zřízení bohoslovné akademie Cyrilo-Metodějské, který by sdružila všechny kmeny slovanské na poli bohovědném. 4. Protestujeme proti zneužívání církevní moci proti národním a církevním snahám kněžstva a lidu bratrského slovenského a v zájmu církve žádáme P. T. episkopát moravský o intervenci. 5. V zájmu víry katolické žádáme církevní vrchnost vídeňskou, litoměřickou a jiné, aby dal českému lidu české služby boží". Významný byl i bod šestý týkající se celibátu (nazýván je zde "disciplinárním zařízením", konstatováno, že mnohým je "kamenem úrazu") a sedmý (v jeho úvodu byla odsouzena zásada "jako by škola patřila pouze učitelstvu" – neboť má patřit rovněž kněžstvu). Dvanáctý bod pak ukládal sjezdovému výboru, aby zřídil "sbor katolické inteligence českoslovanské".21 Toto snad nejsmělejší prohlášení Katolické moderny bylo ale její labutí písní. Jistě i ono – spíš ovšem podobné tendence v oněch zemích, v nichž se hnutí modernistů rozšířilo ještě víc než v Čechách a na Moravě a kladlo obdobné požadavky – vedlo papeže k vydání encykliky proti modernistům (1907).
   V listu Den vzdává Dostál hold rovněž dvěma předchozím, svým způsobem klasickým skladbám velehradským, z nichž definitivní podoba Hymny velehradské vznikla. Konstatuje: "Ne že bych se jí (Hymnou velehradskou – pozn. L. S.) chtěl chlubiti, neboť nevyrovná se krásou a klasičností písni Vladimíra Šťastného ‚Bože cos ráčil před tisíci roky' /.../ nebo písni Soukupově (‚Ejhle oltář')... Chci jenom na tomto příkladu ukázat, jak těžko razí si cestu často některý plod literární, kdežto šmejd předmodlovači šmahem se přijímá a šíří". A poslední citát z tohoto článku. Dostál poznamenává, že "za války stihla tuto panslavistickou hymnu... pohroma. Byla zabavena, zejména druhá sloka, která už r. 1913 mluvila o ‚říši Čecha'!" To je konstatování sice pravdivé; ale zaznívá dost paradoxně od autora, který za první světové války asi stěží byl přívržencem češství a české státnosti v pojetí tvůrců idejí a posléze realizace naší státní samostatnosti a Republiky československé; tak zněl její první název po 28. říjnu 1918. V závěru stati vyzývá pak její autor, abychom paměť věrozvěstů slavili "stále okázaleji", třeba tzv. cyrilometodějskými ohni. Představuje si je jako poutní průvody s knězem a se světly k některému místu na návrší, kde by se "zapěla cyrilometodějská píseň" a promluvil kněz. Víme ovšem, že po roce 1918 staly se oficiální zvyklostí spíše "ohně" zapalované u příležitosti jubilea mučednické smrti Mistra Jana Husa (svátek 6. července).22
   O Dostálových úvahách na téma češství a slovanství, alespoň o těch jejich podobách, jak se formovaly po první světové válce, vypovídá také příspěvek Pravá hymna národa českého (Den 22. 10. 1923). Připomínáme jej poté, co jsme uvažovali nad Dostálovým výkladem Hymny velehradské. Pravou hymnou našeho národa, sjednocující Čechy, Moravany i Slezany, je podle Dostála kultovní hymnus svatováclavský, nejširším vrstvám lidí, především věřících, známý v podobě písně Svatý Václave. To je hlavní myšlenka fejetonu, v jehož úvodu sice autor vyznává, že Kde domov můj je "píseň krásná a vznešená, ale poněkud sentimentální", při jejímž zpěvu nutno ale nahradit ve verši "země česká, domov můj" slova "země česká" dvojící slov "země moravská". A v dalším předivu myšlenek fejetonu je k úvaze o významu svatováclavské hymny (a vlastně také svatováclavského kultu jako jednoho ze základních zdrojů ideje českého národa) Lutinov inspirován některými myšlenkami – jak uvádí – nedávno zesnulého vídeňského spisovatele a vlastence (dodejme, že autora filozofických esejů) Františka Baleje (1873-1918). Nesouhlasí ale s jeho "ateistickým" pojetím kolektivu duší (rozuměj duše národa, toho, co je v nás nejvíc společné). V záměru pak, když Dostál uvažuje o poslání některých dalších osobností, které se prostřednictvím umění, ať již sochařství, malířství anebo umění dramatického, snažily vyjádřit národní myšlenku, končí tvrzením, jež je jeho nejvlastnějším celoživotním krédem: "Schází tu (konkrétně u sochaře Suchardy – L. S.) hluboké náboženství, a bez toho žádné umělecké dílo nemá trvalé ceny."23
   Proč jsme se u tohoto fejetonu zastavili tak dlouho? Především proto, a tak tomu bylo u Dostála častokrát, včetně období nejvyššího vzepětí jeho tvůrčích sil v letech vydávání časopisu Nový život, že některé jeho myšlenkové postupy, jak je prezentuje právě tento fejeton, lze lehce dezinterpretovat. Třeba v rámci náboženské anebo politické kampaně. Vždyť jak snadno lze na základě účelového čtení nařknout Dostála třeba z toho, že znevažuje českou hymnu a uvažuje kromě ní o hymně moravské a hlavně vůbec o možnosti nahradit státní hymnu hymnou církevní... Na druhé straně musíme zase konstatovat, že Dostálovy fejetony – stejně jako jeho menší a hlavně větší stati a zvláště nepodepsané články do rubriky Forum časopisu Nový život – poznamenává tendenčnost. A je jím vlastní – zvláště, když se v nich pojednává o filozofických problémech – jistá zkratkovitost, leckdy i unáhlenost soudů.
   V dalším aspoň přehled Dostálových příspěvků z oblasti české literatury 19. století, které byly vybrány k editování v Hovorech: Drobínky – balvany (uvedeno bez data publikování) je recenze několika vydaných knih. Vilém Bitnar podle Dostála "vykonal velmi záslužný čin", když editoval dílo jednoho z autorů padělaných Rukopisů Josefa Lindy Zář nad pohanstvem; dále zde Dostál píše o práci Ferdinanda Strejčka České školy básnické 19. věku, o "konečně moderním" vydání Homérovy Odyseje v překladu Otmara Vaňorného a o dvou brožurách autorů dnes již neznámých.24 V Hovorech otiskl Dostál i vybrané části přednášky o Václavu Kosmákovi, jednom ze spisovatelů, kteří zůstali "jeho" po celý život. Jako redaktor Nového života ovšem z díla V. Kosmáka, ani třeba z prací V. Beneše Třebízského, vzpomínáme-li na prozaiky z řad kněží, anebo z tvorby dalších starších autorů, příliš nepublikoval. Jak v poezii, tak v próze (zde ponejvíce J. Š. Baar) dostávali tu jednoznačně přednost současníci, pochopitelně v první řadě členové Katolické moderny. Dodejme, že přednáška o Kosmákovi spadá do oblasti bohaté, zatím poměrně málo prozkoumané Dostálovy činnosti osvětové. S tou začal již za svého působení v Novém Jičíně a pokračoval v ní v rodném Prostějově; třebaže tehdy, když se zajímal o místo faráře při chrámu Povýšení sv. Kříže, zavázal se městskému zastupitelstvu, že se "nebude pouštět do politiky" a soustředí se na své kněžské povolání.25 Zmíněnou přednášku o Kosmákovi přednesl "na sjezdu lid. (rozuměj lidoveckých; šlo o členy křesťanské strany lidové – L. S.) zemědělců v Olomouci 2. dubna 1923", informuje nás podtitul fejetonu.26 Za "vyznavačský, třebaže jde pouze o evokaci zážitků z programu jednoho koncertu, považujeme fejeton Svatební košile (18. 4. 1923), v němž se Dostál zamýšlí nad tím, jaké možnosti dávají Erbenovy balady, ale také další slovesná díla baladického typu, různým hudebním skladatelům.27 A konečně fejeton Láska Jaroslava Vrchlického je úvahou spíše recenzního zaměření nad vydáním Korespondence Jaroslava Vrchlického se Sofií Podlipskou z let 1875-76 (F. Borový 1917).28
   K otázce vzájemného vztahu K. Dostála a J. Vrchlického, v době Dostálových začátků nejvýznamnější osobnosti české poezie, připomeňme – a mohli bychom tuto tématiku rozvést –, že shodou okolností právě Vrchlický zprostředkoval bližší kontakt mezi Dostálem a Bouškou v samých počátcích hnutí Katolické moderny. To bylo v období, kdy hnutí začínalo jako interes mladých, hlavně bohoslovců, o obrodu katolického umění, v první řadě literatury. Ale kdy šlo též o počátek reformních snah; ať již se na Moravu a do Čech dostávaly odjinud anebo byly reakcí na zcela reálné problémy v katolické církvi u nás, zvláště co do postavení mladých kněží nedlouho před "koncem století". Na začátku kontaktů stál sám Dostál, tehdy bohoslovec v Olomouci, který se u Vrchlického zajímal o možnost publikovat ve Sborníku světové poezie svůj překlad jedné básně Josefa Viktora Scheffela a v dopise zmínil se rovněž o tom, že překládá i jiné německé autory včetně Schillera. Několik překladů Vrchlickému zaslal a uspěl s nimi. V té době byl již Vrchlického přítelem S. Bouška a je známo – což oživila hlavně práce S. Batůška o Katolické moderně, byť se i v tomto opírá hlavně o výklad korespondence –, že přátelství s Vrchlickým silně ovlivnilo jak Bouškovu poetiku, tak zaměření celé jeho bohaté činnosti v oblasti kultury; máme zde na mysli hlavně Bouškův vášnivý a celoživotní ponor do provensálské a katalánské literatury, překlady z nich, zasvěcenou interpretaci překládaných osobností. V období Nového života i později pak překlady z těchto literatur, hlavně Bouškovy, ale též Dostálovy i dalších, hrají významnou roli; rovněž jejich prostřednictvím se česká katolická literatura snažila přiblížit "soudobým evropským proudům", jinými slovy vyjádřeno, být opravdu moderní. Bouška, který v době prvních dopisů Dostálových "knížeti českých básníků" Vrchlického pravidelně navštěvoval pak dokonce – konstatuje P. Marek – "dostal příkaz navázat kontakt s Dostálem. A to byl počátek osobních vztahů Boušky s Lutinovem, přátelství trvajícího až do konce Dostálova života; leč svazku plného dramatických roztržek, rozchodů i smiřování, jak o tom vypovídá korespondence mezi dvěma vůdčími osobnostmi Katolické moderny. Zvláštní místo v něm zaujímají střety o poslání Nového života. Zajímáme se o celou záležitost především proto, že Bouška a snad i Dostál uvažovali o tom, aby se v Novém životě případně objevilo něco z Vrchlického tvorby. Neboť pro Katolickou modernu nebyl Vrchlický a jeho básnická škola rozhodně jenom něčím "překonaným", jako pro některé představitele České moderny. Tyto záměry se ale neuskutečnily. Jistě i v důsledku první roztržky modernistů s konzervativním křídlem katolické literatury, které reprezentovala redakce i přispěvovatelé zmíněného již časopisu Vlast; a to byli zvlášť bedliví ochránci "čistoty" katolické literatury. V počátcích hnutí Katolické moderny nenašel tedy Dostál dostatek odvahy, aby o publikování z díla Vrchlického na stránkách Nového života usiloval. Patří k podnětům Markovy práce o Dostálu-Lutinovovi, že v lecčem přispěla rovněž k novému osvětlení této problematiky.29
   Když K. Dostál-Lutinov píše pochvalně o publikaci Ferdinanda Strejčka České školy básnické 19. věku, poznamenává: "Vůbec čekám, že brzo někdo zpracuje také vývoj myšlenky katolické a křesťanské v české poesii".30 Není sporu o tom, že v počátcích moderní české katolické literatury zaujímá pevné místo většina z toho, co přineslo všech dvanáct ročníků Nového života, v nichž je část generace katolické literatury odkryta "jako na dlani". Máme na mysli především díla katolických básníků, počínaje tvorbou Dostálovou, Bouškovou a Dvořákovou, ale jde také o hodnoty, které najdeme v díle celé řady básníků dnes již téměř zapomenutých anebo "minores", publikovaných jenom na stránkách Nového života. Nastíněnou problematikou se budeme zabývat ve třetí kapitole této práce. Obdobně nás budou zajímat oblasti prózy, studií kritických i dalších, stati týkající se hnutí Katolické moderny, jejích cílů kulturněpolitických, náboženských a sociálních, filozoficko-teologických i osvětových. A nemůžeme se vyhnout ani tvorbě osobností, jako byli O. Březina, J. Zeyer, jež zvláště Dostál-Lutinov usiloval získat pro publikování v Novém životě, byť nepatřili mezi členy Katolické moderny. Ostatně Katolická moderna, přestože nešlo o sdružení zcela volné, jakým byla Česká moderna, se ani nepovažovala za literární skupinu, členství v níž by rigorózně podmiňovalo plnění podobných stanov, jaké známe třeba ze skupin surrealistických.
   Svoje místo zaujímali v Novém životě rovněž autoři reprezentující další evropské literatury, včetně některých literatur slovanských. Od počátku existence periodika objevují se na jeho stránkách také práce některých polských výtvarníků. Jen na dokreslení a obecně: Alespoň bez jednoho, dvou překladů statí, básní anebo próz z některé ze slovanských literatur, včetně literatury ruské, katolictví nejvíc vzdálené, neobešel se ani jeden ročník Nového života. Podrobný přehled o tom najdeme v připomenuté diplomové práci Jaroslava Keclíka. Rovněž této problematice nebyla dosud věnována dostatečná pozornost. Většina badatelů, respektive publicistů, včetně P. Marka, jehož koncepce je nejširší a sahá do největších hloubek při výzkumu pramenů, soustředila se totiž zákonitě hlavně na ty přispěvatele, jejichž stati vyšly na stránkách Nového života v  překladech, respektive (sporadicky) s komentáři, a kteří patřili mezi významné autority modernistického hnutí (prim mezi nimi má H. Schell). Respektive na ty, v jejichž díle nacházeli členové české Katolické moderny rezonanci vlastních snah a cílů. Šlo zpravidla o teoretiky, jejichž díla je k novým (modernistickým) cílům anebo postupům, adekvátním pro domácí situaci, inspirovala. Ať již šlo o podněty v oblasti literární (ty byly nejsilnější), kulturněpolitické i sociálně politické, případně teoretické – především teologické a filozofické anebo sociologické. Jen málo českých historiků a teoretiků publikujících v Novém životě patřilo však v teoretické anebo filozoficko-teologické sféře mezi svérázné myslitele a výrazné osobnosti, jakou se stal Alois Lang (1869-1957), autor duchovních portrétů zasvěcených velkým zjevům především katolické mystiky.
   Bylo zde již konstatováno, že zastavením Nového života uzavřela se pouze jedna etapa dějin Katolické moderny (M. C. Putna ve své práci k dějinám české katolické literatury přitom mluví dokonce o specifickém období, které pracovně charakterizujeme jako čas Katolické moderny II. – přihlížíme hlavně k mezníku roku 1918).31 Pro první, vrcholné období Katolické moderny, byl příznačný v první řadě rozvoj katolicky orientovaného básnictví; ať již reflektujícího cíle Katolické moderny z 90. let 19. století, anebo – z větší části – navazujícího na tradice katolických literátů z řad kněží, jak se vytvářely v průběhu druhé poloviny 19. století. Větším přínosem pro českou literaturu té doby jsou spíše než vlastní díla básníků z řad členů Katolické moderny, stojící umělecky hluboko pod poezií Březinovou, jejich překlady. V první řadě Bouškovy (z díla katalánského Jacinta Verdaguera například), ale také K. Dostála-Lutinova i dalších. Zvláště v posledních ročnících Nového života roste počet překladů polských a také slovinských autorů; zčásti to signalizuje ony snahy, které patří do sféry působení "dědice" Katolické moderny, za něhož se považovala Družina literární a umělecká v Olomouci (založena 1913).
   Po zastavení Nového života stávají se hlavními periodiky katolických modernistů časopisy z literárněhistorického hlediska do té doby spíše podružné a zabývající se reformní problematikou nábožensko-sociální; literatura v nich není hlavním středem zájmu, anebo ustupuje do pozadí. Po pěti letech od zastavení Nového života, a spolu s tím po uplynutí jakéhosi přechodného období, kdy v Prostějově redigoval časopis Ječmínek (1908-1910, s beletristickou přílohou Orel), stojí K. Dostál-Lutinov u zrodu časopisu Archa (od roku 1912, prvních pět ročníků 1912-1917 s podtitulem Revue pro katolickou kulturu; 1918-1926 Měsíčník pro literaturu, umění, kulturu a život; 1927-1938 Sborník pro literaturu, umění, kulturu a život; 1938-1948 Revue pro literaturu, umění, kulturu a život, za komunistického režimu přestává vycházet).
   Sám redigoval Lutinov jen prvních pět ročníků Archy (do roku 1917), následující (do roku 1922) s několika dalšími spolupracovníky. Jestliže zprvu znamenala Archa v první řadě "náhradu" za Dostálův Nový život, byť šlo o pokračování značně pokleslé a je tak literárními historiky zpravidla charakterizováno, později se z časopisu stal především orgán olomoucké Družiny literární a umělecké. Zvláště za první světové války byla Archa Dostálovou osobní tribunou se všemi klady a zápory plynoucími ze specifického zaměření Dostálovy publicistiky; včetně evokace sporu s arcibiskupem Theodorem Kohnem a vyvolávání dalších podobných kampaní. Členem Družiny literární a umělecké se stal také K. Dostál-Lutinov; ale nehrál již ve vedení tohoto především uměleckého sdružení tak významnou roli jako v hnutí Katolické moderny.32
   V Dostálově poetice po roce 1918 a hlavně v jeho publicistice měli jsme možnost rozeznávat plédování pro svatováclavskou tradici, věrozvěsty Cyrila a Metoděje i kult Velehradu, svérázné pojetí ideálů slovanství a čechoslovanství, k nimž se hlásil již jako mladý kaplan v Novém Jičíně. Leč ideály katolické byly vždy doménou. V době vydávání Archy shledáváme však u Dostála postoje a názory trochu jiné. Literární historici se pozastavují například nad skutečností, že časopis přinesl "prohlášení katolických spisovatelů českých" (září 1917), které bývá charakterizováno ne zcela jasně jako "manifest k známému manifestu českých spisovatelů z května 1917". Přestože Dostál v jednom z článků publikovaných v brněnském Dnu vysvětluje motivaci tohoto prohlášení, nelze se zbavit dojmu, že jde spíše o jakýsi "antimanifest" v lecčems torpedující snahu většiny českých spisovatelů, kteří zrovna nebyli na frontách, někteří z nich v řadách československých legií, zachovat si vlastní tvář, respektive přispět aspoň takto k protirakouskému hnutí. Kromě toho ve stejném roce (1917), kdy publikoval soubor svých překladů Duch Německa s úvodní klauzulí hodnou říšskoněmeckého vlastence, otiskl Dostál v Arše rovněž prorakousky laděnou báseň Vlast, v níž mocnářství je ztvárněno jako pravá vlast mnoha slovanských národů.33
   Někteří autoři shledávají u hnutí Katolické moderny dvě základní tendence; to ovšem mají na mysli Katolickou modernu s jejími cíli literárními. Jedna, reprezentovaná S. Bouškou a X. Dvořákem, chtěla prý "spojit úsilí Katolické moderny s dobovou estetizující religiozitou", jejímiž hlavními představiteli byli spisovatelé jako J. K. Huysmans anebo Barbey d´Aurevilly a vůbec představitelé západních literatur, především literatury románské, v českém umění pak symbolisté. Druhá tendence pak "chtěla pokračovat v domácích tradicích" a inspirovat se folklorními vzory a zdroji, lidovýchovným sušilovským působením, kuldovskými ideály atd. Hlavním reprezentantem této snahy je pochopitelně především K. Dostál-Lutinov; leč on sám "domácí tradice" rozhodně nechápal tak zúženě, jak je mu předkládáno. Vždyť v kontaktech katolických modernistů a Dostála samého zaujímají důležité místo styky s představiteli literatur slovanských: polské, slovinské, chorvatské; nechyběl ani zájem o záležitosti slovenské, ruské a dokonce i rusínské, jak to lze doložit na stránkách Nového života. A o významu cyrilometodějské ideje a slovanských zdrojů křesťanství v Lutinovově výkladu literatury i jeho víry v budoucnost literatury, jsme se v předchozím již zmínili. Nesmíme zapomínat ani na skutečnost, že S. Bouška v dobrém slova smyslu "formoval" Katolickou modernu také svým příklonem ke katalánské a provensálské literatuře; překlady z těchto literatur a studiemi o jejích významných přestavitelích navazoval na snahy J. Vrchlického. A vůbec mu nešlo jen o soustředění na osobnosti, jež lze charakterizovat jako představitele "estetizující religiozity". Naopak. Neboť třeba Jacinto Verdaguer, kterého k nám spolu s dalšími uvedl, byl básník-kněz, básník víry horoucí a opravdové. Na dvanácti ročnících Nového života lze pak doložit, že jakkoli se Dostál s Bouškou tolikrát rozešli, když předmětem sporu bylo často právě zaměření periodika, obě zmíněné tendence se v časopise nijak nestřetaly; ba doplňovaly se a podílely se na tom, že Nový život patřil v české žurnalistice přelomu 19. a 20. století k časopisům klíčového významu.34
   Nelze tedy kategoricky tvrdit, jak to říká heslo Katolická moderna v Lexikonu české literatury, že hnutí "Katolické moderny nedokázalo realizovat své literární cíle a zůstalo na okraji literárního vývoje" jako umělecky nevýrazné a že na ně vlastně ani nikdo nenavázal.35 Nemůžeme sice argumentovat tím, že v Novém životě publikovali O. Březina a J. Zeyer, aniž by se ovšem katolickým modernistům podařilo získat tyto osobnosti přímo pro svoje hnutí (jako členy Katolické moderny); ani tím, že sem začali přispívat Jakub Deml a Josef Florian, protože oba se brzy s K. Dostálem rozešli a šli vlastními cestami. Přesto pouhý vstup všech výše jmenovaných (ale i některých dalších) osobností na půdu Nového života něco znamená. Jinou věcí je situace v hnutí Katolické moderny poté, co se mění postavení církve ve státě po 28. říjnu 1918, když dědictví modernistů převzala Družina literární a umělecká a hlavně když K. Dostál-Lutinov umírá (1923). Reformní snahy Katolické moderny se za nové situace stále více politizují. Jsou přitom atomizovány, rozdrobeny do několika časopisů. Družina literární a umělecká stává se nakonec více než čím jiným pouhým správcem Dostálova díla a jeho literárního odkazu. Skutečného vzestupu se pak katolictví v literatuře dočkalo až na konci 20. let; to máme na mysli hlavně vystoupení mladých básníků a literárních kritiků, kteří zakládají časopis Tvar.
   Hlubší pohled na Katolickou modernu i na její pokračovatele nacházíme v poslední době v podnětné literárněhistorické práci Martina C. Putny Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848-1918 (1998). Například tehdy, když autor představuje Dostálovu básnickou tvorbu v jejích "třech" liniích, dotýká se velmi citlivě oné spojnice, která básníka sbližuje s některými osobnostmi, jež by mnohé nenapadlo s Dostálem-Lutinovem srovnávat. Konkrétně básnickou tóninu Dostálovy prvotiny Sedmikráska charakterizuje Putna jako "čtveračivou", "strécovskou", včetně využití nářečí. A dochází k závěru: "Dostál-Lutinov je tímto tónem, jakož i idealizací (a ideologizací) katolické Moravy, jíž se sám svým životním osudem vymkl, jakož i užíváním nářečí předchůdcem Jakuba Demla a linie, která z něj vede dál. Skromněji: je jedním z praménků, jež do moře jménem ‚Deml' vyústí..." Ale Putna dovádí toto srovnání k ještě dalekosáhlejším důsledkům: "A ještě jedna okolnost spojuje Lutinova s Demlem a nádavkem s básníkem, který na Moravě jediný Demlovo tvůrčí gesto originálně, neepigonsky zopakoval, s Jiřím Kuběnou: Jejich paradoxní kulturní germanofilství, které se kupodivu stýká se stejně silným politickým slavjanofilstvím. Všichni tři překládají básně z němčiny (a to, symptomaticky, nejraději z období romantismu), která je – jsme na Moravě – jejich přirozeným jazykovým a kulturním zázemím, Deml a Kuběna dokonce píší i německé básně a Lutinov aspoň zařazuje své překlady do vlastních sbírek".36
   Prvky zvláštního kulturního germanofilství v paradoxním sepětí nejen s cyrilometodějsky laděným slavjanofilstvím, nýbrž i se svérázně pojatým, byť hlavně za války, ale i v některých dalších letech značně "kolísavým" češstvím moravské provenience, pokusili jsme se u K. Dostála-Lutinova prokázat i bez závislosti na Putnových hypotézách a závěrech. V dalším oddíle se na tuto problematiku zaměříme prostřednictvím interpretace některých Dostálových klíčových básnických sbírek i dalších textů, včetně překladů. V mnoha z nich se Dostál-Lutinov – do třetice – projevuje jako antisemita. Všechny tyto tendence značně poznamenávají také uměleckou úroveň všeho, co publikoval. Na druhé straně nelze zapomínat na skutečnost, že K. Dostál-Lutinov, S. Bouška i další z katolických modernistů ostře vystupovali proti klerikalismu; proti tomu, který stavěl bariéry jak rozvoji vskutku moderního umění, tak moderního náboženského života. Leč mnohé, co mělo být u Dostála-Lutinova i u dalších katolických modernistů něčím skutečně tvůrčím, zůstalo z nejrůznějších důvodů pouhým gestem. A obdobně tomu bylo u některých z těch, kteří v meziválečných desetiletích i později hledali "spojnice" s katolickým modernismem z přelomu 19. a 20. století. To se však již dostáváme do oblasti dějin české literatury a náboženského života po roce 1918. A nejen to (viz J. Kuběna): dokonce dále – až k současnosti. I to budiž, byť jen upozorněním, že Katolická moderna nezůstala nikdy úplně "na okraji".
 
Poznámky
 
1   Marek, P. – Soldán, L.: Karel Dostál Lutinov bez mýtů, předsudků a iluzí; Třebíč 1998. P. Marek je autorem kapitol 1-12, str.1-261 a poznámek k nim, dále bibliografických soupisů atd., spoluautor napsal zbývající dvě kapitoly, str. 262-332 a poznámky k nim. Srov. dále pozn. č. 31. Dále srov. Marek, P.: Apologetové nebo kacíři? Studie a materiály k dějinám České katolické moderny, Rusice u Brna 1999.
2   Pokud se týká problematiky evropských kořenů naší Katolické moderny, lze po předchozích pokusech zabývat se hnutím a přitom dodržovat tendenční marxistický přístup, což poznamenává zvláště práce "vědeckého ateisty" Josefa Karoly a svým způsobem i religionisty Miroslava Kaňáka, seriózně vycházet až ze studií a knižních děl Pavla Marka. Srov. hlavně kapitolu Modernismus v katolické církvi. In: Marek, P. – Soldán, L.: Karel Dostál-Lutinov bez mýtů, předsudků a iluzí, l. c., str 98-116 (dále citováno jen KDL bez mýtů). Z prací výše připomenutých autorů srov.: Kaňák, M.: Z dějin světových zápasů na poli náboženském (Katolický modernismus). Praha 1961; Karola, J.: Ke kritice apologetického profilu Katolické moderny; Filozofický časopis 30, 1982, č. 4, str. 591-613. V kapitole Modernismus v katolické církvi P. Marek podnětně analyzuje kořeny vzniku Katolické moderny. S akcentem na to, jak připomínáme i jinde, že již od poloviny 90. let a pak hlavně kolem roku 1900 došlo k značnému rozšíření a obohacení zájmu katolických modernistů zejména o sociální problematiku a ke snahám o určité dílčí reformy v římskokatolické církvi. Tak se Katolická moderna "postupně transformovala v kvalitativně nový proud a přestala být pouze literárním fenoménem". Marek dále upozorňuje na skutečnost, že myšlenky evropských i některých amerických teologů, filozofů i reformátorů nevnášel do českého prostředí "především literát" Dostál, nýbrž výraznější roli hráli František Světlík, Josef Svozil a zvláště kruh křesťanských demokratů kolem Emila Dlouhého-Pokorného. Redakce Nového života jim ovšem umožňovala v časopise tyto názory prezentovat. P. Marek definuje – a v této práci tento fenomén takto pojímá – modernismus jako reakci "na stav, který se vytvořil v katolické teologii a samotné církvi v průběhu řady století a dostal se do rozporu s dobou industriální společnosti, která s sebou přinášela nový pohled na svět, na dosavadní hodnoty, tradice, způsob uvažování a života. Byl protestem proti tomu, že vysoká církevní hierarchie jako celek odmítala vzít tuto proměnu světa na vědomí, adekvátně na ni reagovat... Byl výrazem hledání, jak se s novými skutečnostmi vyrovnat, přizpůsobit církevní době tak, aby nejen nepůsobila jako anachronismus a dále neodpuzovala věřící především z intelektuálních kruhů, ale aby je naopak přitahovala a inspirovala a přitáhla nazpět i ty, kteří už odpadli". Přitom modernisté vycházeli nikoli jen z analýzy současného stavu, ale oponovali rovněž některým církevním argumentům z doby největšího dogmatismu. Významné bylo to, jak to zaznamenáváme v některých návrzích modernistů, byť byly vytyčovány jen "nesměle", že se zamýšleli i nad možností smíření církve s demokratickou společností: "navrhovali reformu církevní disciplíny, celibátu, používání národního jazyka v liturgii, zkvalitnit a prohloubit teologické vzdělání kněží, posílit angažovanost církve při řešení sociální otázky, šířeji zapojit a využít v církevním životě laiky, umožnit kněžím zapojení do spolkové činnosti atd". Pokud se týká geneze hnutí, začalo se projevovat nejprve na poli teologie, přičemž důležitou roli hráli mladší badatelé inspirováni protestantskou marburgskou teologickou školou a přesvědčení o nutnosti zkoumat podle nových vědeckých metod i Starý a Nový zákon. Proto také encyklika Pascendi hodnotila modernisty "ve svém souhrnu" jako ty, kdož zpochybňují katolické učení ("Modernismus je přechodem od protestantismu k ateismu", říkalo se v encyklice). Z Markovy analýzy této problematiky, v níž pak pokračuje charakteristikou některých proudů a osobností evropského katolického modernismu, zaznamenejme ještě větu důležitou pro zaměření této práce: (Modernisté – L. S.) "útočili proti tradičnímu chápání papežské autority a vystoupili s představou duchovní obnovy a obrody církve ve smyslu charismatického prototypu evangelických a starokřesťanských společenství, která byla podle jejich názoru zničena církevním institucionalismem a byrokratismem. Touha po vládě a moci charisma života církve zatlačila." Domníváme se, že ať již inspirován některým z teoretiků katolického modernismu, bezpochyby však vycházeje rovněž z vlastního, bytostného přesvědčení básníka, považoval Dostál-Lutinov za "klíčovou", ba co víc nadanou právě mocí "charismatu církevního života" onu pospolitost věřících a jejich pastýřů, jejíž počátek lze klást do doby cyrilometodějské pastorace, kdy jako by se vytvářela jakási obdoba starokřesťanské společnosti. Vždyť oba věrozvěstové nepřinesli na Moravu jen křesťanství, nýbrž stali se zakladateli a šiřiteli nové, vpravdě slovanské kultury. Srov. KDL bez mýtů, l. c. str. 98-116, srov. str. 98-102, dále pozn. č. 167-175, zde rovněž uvedeny další práce k problematice katolického modernismu v němčině, angličtině, francouzštině a italštině.
3   Odkazujeme v tomto bodě na kapitolu této práce věnovanou časopisu Nový život, v němž několik prohlášení jak pouze proklamujících, tak blíže osvětlujících cíle Katolické moderny interpretujeme a citujeme z nich. "Nový život raší a pučí v katolickém umění – to je vše", volá se nadto vzletně o základním směřování hlavního periodika Katolické moderny v prvním čísle prvního ročníku. Srov. Několik slov úvodem; Nový život 1, 1896, č. 1, str. 2.
4   Z tohoto důvodu stala se pak Katolická moderna povýtce předmětem zájmu jenom literárních historiků. Vznikaly tak mj. leckdy dost zkreslující anebo jednostranné medailony zvláště vedoucích básnických zjevů spjatých s katolickým modernismem. Přímo k hnutí katolických modernistů nikdy nepatřily tak velké básnické osobnosti, jakými se již v 90. letech 19. století stali Otokar Březina anebo Petr Bezruč, z představitelů dekadence pak Karel Hlaváček a z dalších J. S. Machar, jeden ze spisovatelů katolickými modernisty nejvíc napadaných – ostatně pro své zaujetí vůči nim.
5   O faktu, že spory mezi S. Bouškou a také K. Dostálem-Lutinovem a T. Škrdlem byly zásadního charakteru a nešlo jen o půtky osobní, pojednává podrobněji P. Marek zvláště v kapitole věnované vzniku "literárního sdružení Katolická moderna". Srov. Marek, P.: – Soldán, L.: KLD bez mýtů, l. c., str. 41-45; další zmínky také v průběhu následujících výkladů.
6   Dostálův podíl na založení a redigování časopisu Eva je pominut i v hesle Karel-Dostál-Lutinov z Lexikonu české literatury. Osobnosti, díla, instituce. 1 A-G, Praha 1985 (vedoucí redaktor Vladimír Forst), srov. str. 589-590, autorkou hesla II (Ludmila Lantová). Důležité je, že hnutí Katolické moderny "vyhlásilo Nový život, Bílý Prapor a Evu" za své oficiální tiskové orgány nedlouho po založení časopisu Eva (1905) na svém třetím sjezdu v Přerově (1906); v době kdy hnutí kulminovalo, začínalo však být nejvíc ohroženo z oficiálních církevních míst. Bylo by velmi užitečné publikovat studii zaměřenou speciálně na tento časopis. Srov. KDL bez mýtů, l. c., str. 207-210.
7   Batůšek, S.: Katolická moderna. Karel Dostál-Lutinov a jeho přátelé a spolupracovníci, Třebíč 1996. Srov. zde hlavně kapitolu věnovanou B. M. Kuldovi. Dále srov. Dostál-Lutinov, K. Dále KDL): Kde kvetou citrony; Nový život (dále NŽ) VI, 1901, str. 156.
8   Keclík, Jaroslav: Slovanství a slovanské styky Karla Dostála-Lutinova (Literární studie). V Olomouci 2. dubna 1948 (strojopis, 88 str.). O všeslovanském vědeckém ústavě zmiňuje se Dostál u příležitosti své návštěvy Itálie v roce 1900. Jde o jeden z mála autorových beletristických textů publikovaných v Novém životě; více v tomto časopise publikoval verše, sloupky, komentáře a další novinářské žánry. Letní návštěvu různých míst Itálie, hlavně Benátek a Říma s Vatikánem zaznamenal Dostál formou cestovních črt, publikovaných na pokračování. Srov. KDL: Kde kvetou citrony; NŽ VI, 1901, str. 122-124, 156-158, 179-182, 217-222, 259-266, 305-308.
9   Podrobněji k této problematice v oddíle této práce, v níž interpretujeme některé Dostálovy básně z období první světové války. Viz také heslo Karel Dostál-Lutinov v Lexikonu české literatury I, l. c., str. 590.
10   Srov. o tom KDL bez mýtů, l. c., zde hlavně kapitolu V Novém Jičíně, str. 73-97. Dále srov. Urbanec, J.: Novojičínské období měsíčníku Katolické moderny Nový život; Vlastivědný sborník okresu Nový Jičín 1996, č. 50, str. 33-40 Nekrolog Leonharda Dostála in: Nový život 6, 1901, č. 10, str. 254.
11   V převážně německém prostředí Nového Jičína se K. Dostál-Lutinov podílel na práci České besedy, krátce působil jako jednatel Matice Palackého, zasloužil se mj. o vydání brožury o Palackém, rodáku z Hodslavic na Valašsku, kterou napsal Dostálův přítel P. Josef Svozil (1873-1949). Dále přispěl k založení prvního křesťansko-sociálního spolku Budoucnost (1898) a to z popudu přítele P. Jana Šrámka (1870-1956), v době vydávání NŽ svého spolupracovníka, významného činitele křesťansko-politického hnutí i po roce 1918. Za významný přínos k rozvoji české kultury a společnosti na Novojičínsku je pokládáno rovněž založení časopisu Kravařsko (od 1903 čtrnáctideníku), jehož první číslo vyšlo za Dostálovy redakční účasti v roce 1902 a který Lutinov redigoval až do svého odchodu z Nového Jičína. Srov. o tom KDL bez mýtů, l. c., str. 75-77 i dále.
12   O politické situaci Prostějova za Dostálova mládí přehledně pojednává P. Marek a výstižně charakterizuje také proměnu na přelomu 19. a 20. století. Srov. hlavně druhou kapitolu knihy o K. Dostálu-Lutinovovi (Mládí a studia) a kapitolu o Dostálovi faráři v rodném městě (V Prostějově). In: KDL bez mýtů, l. c., str. 19-36, srov. str. 24; str. 197-253, srov. hlavně str. 220, kde se pojednává o začátku nástupu klerikálů do čela moravské politiky a Dostálových výhradách proti prostějovskému obecnímu výboru v roce 1908. Dále srov. Marek, P.: Prostějov v proměnách staletí (Prostějov 1994, spoluautorka Ludmila Grůzová).
13   Srov. KDL bez mýtů, l. c., str. 30. P. Marek upozorňuje mj. na nevydané rukopisy z Dostálovy pozůstalosti, deponované v Literárním archivu Památníku národního písemnictví v Praze. Srov. Bibliografie Dostálových knižních prací. In: KDL bez mýtů, l. c., str. 413. Je mezi nimi také nevydaná rukopisná sbírka básní z let 1885-1887 (sešit o 59 stránkách), a to vedle dalších sbírek, z nichž některé jsou zachovány v té podobě, jak je k tisku připravil Oldřich Svozil.
14   KDL bez mýtů, l. c., str. 34. V bibliofilské úpravě vydal K. Dostál-Lutinov v Prostějově překlady svého kaplana Antonína Starého Staroslovanské povečerije (1905) a Hlaholská mše (1906). A. Starý svoje překlady publikoval také v Novém životě.
15   Dostál-Lutinov, K. (dále KDL): Epigramy. In: týž: Hovory Dne 1 (dále HD, 1) Fejetony o literatuře, umění a životě, Brno 1923 (Lidová knihovna Dne sv. 5), str. 192-196, srov. str. 192, 194.
16   KDL: Z lidové poetiky. In: HD, 1, l. c., str. 212-217, srov. str. 212.
17   KDL: Náš Mikoláš Aleš. In: HD, 1, l. c., str. 8-12, srov. str. 8.
18   KDL: Svatodušní hymny. In: HD, 1, l. c., str. 112-116, srov. str. 112.
19   KDL: Píseň velehradská. In: týž: Hovory Dne 2 (dále HD, 2), Fejetony o literatuře, umění a životě, Brno 1924 (Lidová knihovna Dne sv. 13), str. 108-114, srov. str. 108-110, 111, 113.
20   Tamtéž.
21   Katolická Moderna (nadpis) na III. sjezdu v Přerově dne 31. července, jehož zúčastnilo se 150 kněží a laiků...; Nový život (dále NŽ) 11, 1906, č. 8, str. 227-278 (nepodepsáno; v obsahu ročníku zařazeno mezi příspěvky K. Dostála-Lutinova).
22   KDL: Píseň velehradská. In: HD, 2, l. c., srov. str. 112, 113. Hanlivě označení "předmodlovači" – to jsou pro autora "modloslužebníci" anebo "pánbíčkáři", jinak označovaní též jako "svíčkové báby"; rozuměj ti, kteří svou víru dávají najevo přepjatě – a o to víc může být ta víra jenom vnější, falešná.
23   KDL: Pravá hymna národa českého. In: HD, 2, l. c., str. 180-184, srov. str. 180-181, 184.
24   KDL: Drobínky – balvany. In: HD, 1, l. c., str. 54-58, srov. str. 54-56.
25   Srov. k tomu pozn. č. 10.
26   KDL: Z přednášky o Václavu Kosmákovi přednesené na sjezdu lid. zemědělců v Olomouci 2. dubna 1923. In: HD, 2, l. c., str. 59-64, srov. str. 54.
27   KDL: Svatební košile. In: HD, 2, l. c., str. 71-75.
28   KDL: Láska Jaroslava Vrchlického. In: HD, 2, l. c., str. 59-64. Bartůšek, S.: Karel Dostál-Lutinov a jeho přátelé a spolupracovníci, l. c. srov. kapitolu Sigismund Bouška. Počátky přátelství (1892-1894), str. 13-38.
29   P. Marek vychází ze studia pozůstalosti K. Dostála-Lutinova (Literární archiv Památníku národního písemnictví, pozůstalost KDL, sig. 2/B 12), konkrétně z dopisů KDL Sigismundu Bouškovi. Z jednoho Dostálova listu cituje: "Kdybyste mezi básníky kříže (rozuměj katolické básníky – L. S.) přijal Vrchlického, jak ho dosud znám, rozhodně byste si zadal před Vlastí i u každého katolíka." Srov. KDL bez mýtů, l. cl, str. 42, k tomu poznámka č. 71, str. 339 tamtéž.
30   KDL: Drobínky – balvany. In: HD, 2, l. c., str. 56.
31   Vycházíme přitom z celkového pojetí a zaměření Putnovy práce. Katolickou literaturu odlišuje M. C. Putna právem od katolictví v literatuře. A jeho dílem prostupuje myšlenka o katolické literatuře (a katolictví v literatuře) uzavřené "v ghettu" (rozuměj v rámci literatury jako takové: zvláště od doby, kdy církev ztrácí vedoucí místo v politické sféře). Zároveň ovšem identifikuje další důležitý a dlouhodobý proces: snahu "vyjít" z tohoto ghetta. Úsilí o "cestu z ghetta" patřilo bezpochyby také k základním cílům představitelů Katolické moderny u nás i hnutí katolických modernistů v Evropě i v Americe. Dalším "ghettem" bylo ale katolickým modernistům všechno konzervativní v římskokatolické církvi. Proto se představitelé Katolické moderny u nás tak silně – a leckdy exaltovaně – distancovali od konzervativního klerikalismu, zvláště v kulturně-politické oblasti. M. C. Putna – ještě předtím než se literárněhistoricky a zčásti rovněž filozoficko-teologicky a teoreticky zabývá Katolickou modernou – rozeznává v evropském katolictví (včetně literatury) jak období (a představitele) reformace, tak restaurace (mezi představiteli reformace jako jednu ze zakládajících osobností následující po reformaci 16. a 17. století jmenuje u nás působícího Bernarda Bolzana). A do třetice pojednává o katolické romantice a jejích představitelích. Srov. Putna, M. C.: Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848-1918 (Praha 1998), str. 39-141. Všechny tyto tendence lze rozeznat rovněž mezi katolickými modernisty z konce 19. století, kdy je podle nich třeba radikálně nastoupit "cestu z ghetta", v němž je katolictví i přesto, že například v Rakousku-Uhersku je vlastně náboženství nikoli jen oficiální, ale přímo vládní fenomén a církev politická instituce. Pochopitelně převažovaly snahy reformační. O čase Katolické moderny II. (po roce 1918) mluvíme proto, že postavení římskokatolické církve se v nově vzniklé Československé republice změnilo. Příznačné je, že mnozí katoličtí modernisté stávají se členy jiných, nově vzniklých církví, především Československé církve husitské, neboť předpokládají, že na této půdě lze některé reformní požadavky, například bohoslužby v české řeči, zrušení celibátu kněží, uplatňovat lépe než v katolické církvi. Zvláště, když nejméně nedůvěra papežů a vysoké církevní hierarchie vůči modernistům má svoje pokračování nejen za situace po radikálním řezu, jakým byla encyklika proti modernistům (1907), nýbrž i v období po první světové válce. V neposlední řadě je symptomatické – také proto užíváme označení Katolická moderna II. –, že Družina literární a umělecká stává se zase spíše než hnutím "bojovných" katolických modernistů seskupením sledujícím literární cíle; včetně péče o pozůstalost K. Dostála-Lutinova. Vrací tedy hnutí ke svým počátkům...
32   Oba autoři práce o KDL se obdobím Katolické moderny po smrti K. Dostála-Lutinova, kdy se do čela hnutí postavila olomoucká Družina literární a umělecká, zabývají jen okrajově. Srov. kapitolu P. Marka Epilog; in: KDL bez mýtů, l. c., str. 254-261. Spoluautor se pak věnuje především problematice posmrtného editování díla K. Dostála Ladislavem Zamykalem a Oldřichem Svozilem a jejich péči o spravování Dostálovy pozůstalosti, kterou odkázal DLU (srov. druhý a třetí oddíl této práce).
33   K této problematice srov. pasáže o Dostálových překladech a jeho poetice v básních z období první světové války z druhé části této práce. Dále srov. heslo Archa v Lexikonu české literatury I. A-G, l. c., autor hesla mb (Milan Blahynka), str. 80.
34   Význam časopisu Nový život pro českou žurnalistiku a vůbec literaturu nebyl dosud dostatečně akcentován jak v odborných studiích, tak v dějinách české literatury. Ovšem neopomenul se o něm ve svých pracích zmínit Vilém Bitnar a později rovněž Stanislav Batůšek a M. C. Putna. Srov. rovněž Soldán, L.: P. Dostál-Lutinov a Nový život: dva sloupy Katolické moderny. Časopis Matice moravské 116, 1996, str. 333-343; a také in: Balajka, B., Soldán, L., Charouz, E.: Přehledné dějiny literatury II. Dějiny české literatury od konce 19. století do r. 1945 s přehledem vývojových tendencí světové literatury, 1995. Srov. Bitnar, V.: Inferiorita české literatury katolické, Praha 1941. Dále týž: Literární kritika Katolické moderny. In: O českou literární kritiku, Praha 1940, str. 122-139. Významná je dále Bitnarova studie Nedostatky české literatury katolické, Archiv literární 1, 1918, č. 1-2, str. 1-24, 33-46.
35   Srov. heslo Katolická moderna. In: Lexikon české literatury 2/II. K-L. Osobnosti, díla, instituce (vedoucí redaktor Vladimír Forst), 1993, str. 680-681, autor jm (Jaroslav Med).
36   Srov. Putna, M. C.: Česká katolická literatura 1848-1918, l. c., str. 301-302. Autor této práce se problematiky navazování na hnutí Katolické moderny dotkl v několika příspěvcích přednesených na vědeckých konferencích a publikovaných v odborných periodikách anebo ve sbornících. Srov. mj. Soldán, L.: Mladí katoličtí kritici z časopisu Tvar (1927-1932). In: Kulturní periodika na Moravě. XXXIV. mikulovské sympozium, Mikulov – Brno, str. 133-140.
 

 

— Obsah —

 

Karel Dostál-Lutinov – literát
 
"Vlastním živlem jeho pezie jsou však ironie, satira, posměch krutý, bičovitý, sžíravý. Jest básníkem příležitostným par excellence..."
(V. Bitnar, 1921)

 
V literárním díle Karla Dostála-Lutinova převažuje básnická tvorba, publikovaná průběžně po celý život v časopisech, hlavně v Novém životě i v dalších, na jejichž redigování se podílel, a soustředěná do básnických sbírek počínaje knižní prvotinou Sedmikrásy (1895). Nedílnou součástí knihy jsou vedle autorovy vlastní básnické tvorby jeho překlady. Tvoří samostatný třetí oddíl a jsou nazvány Přilétly písně z daleka. Symptomatické – i z hlediska celkového založení a směřování Dostálovy poetiky – jsou také názvy oddílů předchozích: 1. Písně a pohádky a 2. Legendy a legendičky. Zajímá nás pochopitelně dále i to, zda jsou součástí prvotiny verše, které vytvořil v bohosloveckém semináři, případně ještě dříve. Bezpochyby ano, protože Dostál do knihy zařadil básně psané od roku 1892. Platí to jistě rovněž o některých jeho překladech. Vždyť o jeho tvůrčím založení O. Svozil na přebalu knihy Tajemná Sfinx (1942) konstatuje: "Lutinov byl od přírody lyrikem, písničkářem lidové noty, ale život udělal z něj leckdy na všechny události reagujícího pěvce bojovníka. Básnil už v kroměřížském semináři, jeho překlady z němčiny v bohosloví vzbudily pozornost samého Jar. Vrchlického, psal záhy do různých revuí a časopisů, až našel řadu příbuzných duší usilujících o obnovu české poezie v katolickém duchu..."1
   Znovu se tedy dostáváme k problematice vzniku Katolické moderny. Považujeme za nutné konstatovat, že Dostál ani Bouška, respektive další z básníků Katolické moderny, nebyl oním autorským typem, jaký by si snad mohl představovat někdo, kdo si mylně vykládá sám pojem Katolická moderna. Neboť básníkům Katolické moderny nešlo o modernismus zasahující do jejich poetiky například prostřednictvím vypjatého symbolismu po vzoru Otokara Březiny anebo představitelů dalších básnických směrů, které u nás nacházely živnou půdu již od 80. let 19. století a pak hlavně v letech devadesátých a vůbec po celé období existence Nového života. Obrazně vyjádřeno, jejich poezie stála ve službě katolického modernismu, jakožto hnutí náboženského s jeho kulturně-politickými důsledky. Jistou výjimkou mezi nimi byl jedině Xaver Dvořák. Naopak K. Dostál vždy zůstal básníkem spíš "záměrně naivního písničkářského tónu", v jeho verších převažuje didaktičnost a výchovné působení v katolickém duchu, což je příznačné i pro jeho básně více reflexního založení. A tak se nelze divit charakteristice z pera Ludmily Lantové, která je autorkou hesla Dostál-Lutinov v Lexikonu české literatury: "Jeho původní básnická tvorba byla blízká starší poezii katolických kněží, nesené dogmatickým a propagačním duchem; v nejlepších svých složkách jsou Dostálovy verše opožděnou reminiscencí na lidovou slovesnost, připomínající ohlasovou metodu Čelakovského a rozvádějí umělecký podnět Starosvětských písniček J. V. Sládka".2
   Mnohé z předchozího lze vskutku doložit na Dostálově prvotině. Je to knížka prodchnutá vlastenectvím. ("Mojí milé Moravěnce", to je dedikace celého svazku.) A nadto výše uvedeným oddílům předchází báseň Sedmikrásy, která dala sbírce název. Přičemž o básnících s motivy květin, u Dostála tak častých, zde bude ještě pojednáno. Do čtyř slok této úvodní básně a do závěrečné dvouveršové pointy jako by básník-kněz vložil všechno, co chce celou svou literární tvorbou vyjádřit: Krvavé rány,/ hluboké rokle,/ zejí v mém srdci". A jsou to "krvavé růže, zápasy Církve". Ale na okraji těchto "...krvavých srázů/ v tichounkém koutku,/ v bezvětří duše, / pučí mi ticho/ Sedmikrásenky v košilce bílé..." Báseň pak končí prostým dvouverším: "S dětmi je dítě./ s květy je květ."3
   Z hlediska geneze básníkova díla jsou zajímavé také Poznámky pro některé čtenáře, které Dostál publikuje na konci sbírky. Konstatuje zde, že vedle otištěných Sedmikrás má ještě "sbírku básní o žalech, radostech a zápasech Církve a duše katolické (Ecclesia militans)." Poslední poznámka je pak věnována oddílu Přilétly písně z daleka: "Básně staré, ale mistrovské, svou hloubkou formální klasickou krásou mě dráždily k překladu."4 A které básně a oblíbené německé autory Dostál překládá? Pozor (Herman Lang), Krčma na pustě (Nicolas Lenau), Pěvcova kletba (Ludvig Uhland), Píseň o zvonu (Friedrich Schiller). Zvláště o Dostálových překladech, ale rovněž o jeho dalších překladatelských aktivitách a počinech anebo problematických pokusech, především z období první světové války, bude ještě příležitost pojednat. Na druhé straně se ovšem vzhledem k zaměření práce nemůžeme podrobněji zabývat kvalitami Dostálova básnického přetlumočení, a to z jazykovědného hlediska. I když hlavně překlady Schillerových básní zrovna vybízejí ke srovnání Dostálových přetlumočení s překlady jiných autorů před ním i po něm.
   Pokud se týká veršů, které Dostál tiskl jako bohoslovec ještě před knižní prvotinou v časopisech, pak prim hrají básně publikované v časopise Náš domov (od roku 1892); následující básně uveřejněné v Hlídce literární (1895, tehdy Dostál uveřejnil rovněž úvahu Co jest poezie?, významnou proklamaci programu Katolické moderny). Téhož roku publikoval mimo jiné báseň Pokušení bratra Antonína (v prvotině je zařazena do oddílu Legendy a legendičky) v brněnském časopise Niva. A samozřejmě byl svými verši zastoupen v almanachu Pod jedním praporem. Od roku 1896 se s Dostálovou poezií setkáváme prostřednictvím jednoho z jeho pseudonymu (Karel Skřivan) především v Novém životě. První kroky Dostála básníka musíme ale klást do doby o deset let dřívější, než je dokončení bohosloveckých studií. Dostál začal psát verše přibližně od roku 1885 a své básně publikoval v rukopisném studentském časopise Vesna. V časopise Archa vyšly ostatně posmrtně (1929) ukázky z Dostálovy "básnické tvorby z let středoškolských" jako součást stejnojmenné studie, kterou napsal O. Svozil. A jestliže jsme již začali s výčtem časopisů: K. Dostál publikoval své verše rovněž v Ječmínku. Na sklonku života, kdy v období 1918-1923 vedl v brněnském listu Den rubriku Hovory literární a umělecké a plnil ji svými články, naskytla se mu příležitost spíše k esejistickým žánrům; v těchto letech sice poezie nezanechal, ale co do kvantity již básnictví v jeho díle nepřevažuje.
   Problematikou češství a slovanství v poezii Dostála-Lutinova ještě coby bohoslovce, ale pak také v celé jeho literární tvorbě (v prvotině Sedmikrásy i v dalších sbírkách, zvláště v Orlích fanfárách, kde je to nejprůkaznější, i v básních otištěných jen časopisecky) zabývá se ve své diplomové práci J. Keclík. Uvádí například množství vlasteneckých básní s motivy cyrilometodějskými, ale i básní věnovaných "trpícímu Slovensku". Anebo cituje z básně Prostějovu, psané roku 1892, kdy se "odehrává volební boj mezi Čechy a Němci o vymanění města z německo-židovské nadvlády". Přejímáme jeden z autorových závěrů; byť sám Keclík v tomto směru odkazuje na studii O. Svozila Literární činnosti K. Dostála-Lutinova z let bohosloveckých: "Jeho češství se stává smělejší a otevřenější, jeho láska ke Slovanstvu vystupuje do popředí a s ní jména Svatopluk, Velehrad, Cyril a Metoděj, přistupuje zájem o politické dění současného života".5
   Ve druhé knize, kterou Dostál vydal v Novém Jičíně (1900), jsou v jednom svazku sdruženy básně i kratší prózy. Kniha nese název Království Boží na zemi a Jaroslav Kunc se v hesle o Dostálovi ve svém Slovníku soudobých českých spisovatelů (1934) domnívá, že je to "básnický příspěvek k povzbuzení české katolické poezie" a že zde autor "řeší... i moderní otázky sociologické a politické", že však "postrádá... formální vytříbenosti a napodobí prostonárodní tón".6 Je zřejmé, že ani v básních zařazených do této knihy Dostál ve své poetice příliš nepokročil, že se stále drží osvědčených vzorů. A že jeho úvahy o smyslu a významu katolické poezie jsou plamennými, myšlenkově vytříbenými proklamacemi, nikoli však vskutku básnickými meditacemi, podobnými třeba těm, které do své poezie dovedl vkládat O. Březina, bezpochyby největší básník vstupující do české literatury ve stejné době... Březina se ale nikdy mezi básníky Katolické moderny nezařadil; přestože lze doložit, že Dostál i další se O. Březinu mnohokrát snažili získat nikoli jen k publikování v Novém životě (což se realizovalo), nýbrž rovněž k členství v hnutí Katolické moderny.
   Vraťme se ale k dobové recepci Dostálova díla. Z tehdejších recenzentů se o Dostálově prvotině Sedmikrásy zmiňuje například referent Literárních listů (v ročníku 1898-1899), o druhé sbírce pojednává Karel Toman v časopisu Nový kult, řízeném St. K. Neumannem, a v Rozhledech o ní píše Josef Karásek; příznačný je ten fakt, že právě J. Karásek, zabývající se především osobností K. J. Erbena. Další Dostálova sbírka Potulný zpěvák, kterou autor uveřejnil pod pseudonymem Karel Skřivan coby ztělesněním lidového pěvce, našla v Josefu Svozilovi, básníkově druhu z Katolické moderny (ten o knize referoval dvakrát v Samostatnosti, listopad 1903), recenzenta s pochopením pro prostonárodní notu. Dále o sbírce psal F. X. Hodáč v Novém kultu a nepříznivě se o ní zmínil J. S. Machar v pozdější bilanční publikaci Próza z let 1901-1903 (1904). Sbírku Potulný zpěvák vydal Dostál "v Novém Jičíně k vánocům 1902". "Můj potulný pěvec (rozuměn Karel Skřivan, do jehož role se básník stylizuje, pozn. L. S.) je fikce. Ale ne docela. "Kdo umí hledat najde za maskou romantického tuláka dvě upřímné oči, ze kterých kouká živé srdce;" to jsou slova autorova Věnování na konci knihy.7 Sbírka přináší hlavně verše "studentské mladosti", prázdninových potulek, kdy se svými přáteli nejednou našel útulek na faře. Věnoval ji proto "studentům a vlídným hostitelům". Jestliže některým posuzovatelům Dostálova poezie dosud připomínala "prostonárodní" básnictví Erbenovo, básně této sbírky se v lecčems zdály být podobné písním Hálkovým. Ještě znatelnější jsou však ozvuky prvních sporů a bojů, které Dostál podstoupil anebo sám vyprovokoval coby vůdčí osobnost Katolické moderny. Jako by tu byla přítomna i předzvěst všeho, co básníka a hlavně publicistu ještě čeká. (Viz třeba báseň Mezi zlými a její závěrečnou sloku: "Tak radost vyšels rozsévat/ a skřivánky a kvítí/ a nakonec pak jsi jen rád,/ že nedostal jsi bití...").8 Verše postesknutí mění se ovšem u Dostála v dalších sbírkách spíše v ironické šlehy.
   Málo známou a leckdy přehlíženou součástí Dostálovy tvorby jsou jeho práce určené dětem. Zahájil je vydáním slavnostní hry Rok a jeho děti (Nový Jičín 1901), která měla výchovné poslání a byla napsána pro Akademii chovanek ústavu hraběte Poettinga v Olomouci. Jde o hru určenou k provozování na jevišti (není to tedy "drama knižní") s Prologem na úvod. Postava Prologu, která mluví o poslání hry, je ztvárněna "Dědečkem", pak jsou dětskými herci a v komparsových scénách představovány jednotlivé měsíce roku. Hra má kromě katolicky výchovného rovněž zábavné a vlastivědné poslání (jsou představeny a oslaveny jednotlivé kraje anebo místa Moravy). Zálibu básníka v tomto žánru dokládají jeho další počiny: V roce 1903 vyšla vlastním Dostálovým nákladem v Novém Jičíně útlá knížka s libretem k dětské opeře Honza hrdina a s odstupem let (1917), to již za svého prostějovského působení, napsal Dostál-Lutinov pohádku s názvem Popeluška. Shodou okolností komponoval tuto dětskou idylu v tomtéž roce, kdy vyšla jeho zahořklá a ironická básnická sbírka Písně tvorů. Popeluška byla editována jako první svazek Knihovny mladého svata a její podtitul zněl: Dramatická pohádka se zpěvy a tanci ve 3 jednáních. S vročením L. P. 1918 pak vyšla kniha Dostálových básní určených dětskému čtenáři Děti Královně máje, v níž je seřazen cyklus náboženských básní, vlastně modliteb mariánských k jednotlivým svátečním dnům. (Tak například báseň Bráno nebeská! k datu 21. května je drobná lyricko-epická skladba a začíná slokou: "U brány stojí poustevníček/ a sklíčen klepe na ni./ Je celý ušlý, zlačnělý/ od svého putování..." A po dvou dalších následuje sloka: "Ty dobrá, milá Máti má,/ Ty poznalas mou bídu,/ ach otevři se dokořán,/ ať k odpočinku příjdu."9
   Báseň jako modlitba, modlitba anebo vyznání víry prostřednictvím básníkova slova... Tato kompozice je přítomna ve všech Dostálových básnických sbírkách, ať již jde o verše blízké lidové poezii anebo o příležitostné, oslavné sloky, některé s typickými katolickými náměty, jako jsou posledně připomenuté, mariánské. Verše blízké modlitbám měl však Dostál příležitost vytvořit také tehdy, když psal slovní doprovod k dřevořezbám Františka Bílka, který patřil mezi kmenové výtvarníky Nového života a k Dostálovým přátelům. A jde o slova k písním a o modlitby k třináctí zastavením Křížové cesty. Publikaci Křížová cesta farního chrámu sv. Kříže (Prostějov 1909, 2. vyd. 1915) předcházela jedna z prací spadajících do sféry náboženské výchovy, které Dostál napsal: Pobožnost Křížové cesty (1905). K počátkům Dostálových kontaktů s F. Bílkem se váže publikace, kterou Lutinov svému příteli uspořádal a vydal v roce 1897 za svého působení v Novém Jičíně: F. Bílek: Práce moje – to modlitby neumělé, čisté však a kající. A ještě o jednom drobném tisku pro církevní účely se musíme zmínit. Je to svazek, který spatřil světlo světa v době, kdy Dostál v Prostějově redigoval časopis Archa, především svou tiskovou tribunu, ale rádoby rovněž pokračovatele Nového života (1913). Čtyřstránkový tisk nazval Otče, Bože, zhřešil jsem před Tebou a nejsem hoden slouti synem Tvým a jde o poučení, jak se mají děti jdoucí k prvnímu svatému přijímání modlit a jak mají zpytovat svědomí při svátosti zpovědi. Nejen o básni jako modlitbě, ale také o dalších problémech Dostálovy poezie a její poetiky, hlavně ale z pozdějšího období, napsal podnětnou studii František Dohnal, rovněž jeden z významných představitelů Družiny literární a umělecké, sám básník, literární kritik a esejista. Má název Kristus v poezii K. Dostála-Lutinova (Archa 1941) a je z období nové vlny zájmu o Dostálovo dílo na začátku protektorátních let.10
   Když se stal Dostál farářem v Prostějově (1905), věnoval se nejprve opravě chrámu Povýšení sv. Kříže – to ho odvádělo od básnické tvorby. Další tři básnické sbírky vydává tedy s odstupem let v těsném sledu za sebou až na prahu první světové války. Nejprve je to kniha Ryme a špryme (Prostějov 1912), považovaná za vyvrcholení jeho snah o poezii co nejbližší prostému čtenáři. Je psána z velké části v hanáčtině, v tom dialektu, jímž se mluví v Prostějově a jeho okolí. Výstižně, byť jen ve zkratce, charakterizoval první roky Dostálova prostějovského působení a vlastně i motivaci básnické sbírky Orlí fanfáry (1913) básník a překladatel Adolf Gajdoš: "Doba prostějovského působení... byla zároveň dobou nástupu... protináboženských živlů. Dostál dostával rány a rány oplácel. Účastnil se politických půtek a manifestační sjezd tehdejší Křesťansko-sociální strany o Svatém Duchu 1909, kdy první orelská četa zahajovala do té doby nejmohutnější projev katolického lidu moravského, dal patrně Lutinovovi první podněty k činné účasti na orelském hnutí. Píše brzy na to orlí hymnu Hoj, Orli! – obstarává hudební doprovod u skladatele Nešvery a vytyčuje s jinými zásady orelské organizace. Zavádí do Orla umělecké hudebně-zpěvní a tělocvičné akademie, píše pro orelské bratrstvo knížku Orlí fanfáry, čímž se staví plnou váhou své nezlomné agilní osobnosti za hnutí a stává se tak jeho duševním zakladatelem. Ač nebyl organizátorem Orla, poznal hned význam tohoto sdružení pro Církev, vlast a národ. Lutinovovo orelské dílo básnické zůstane provždy drahým odkazem tohoto velikého bojovníka za křesťanskou, slovanskou, cyrilometodějskou kulturu na Moravě."11
   Součástí Gajdošem vydané publikace s ukázkami ze sbírky Orlí fanfáry je i ministudie V. Bitnara. Ten v ní zasvěceně pojednal o Dostálovi překladateli německých básníků. Také zde prokázal, že patří k literárním historikům, kteří o díle a osobnosti Dostála psali jak s plným pochopením, tak věcně, vskutku nezasvěceně a analyticky.
   Dostálova orelská poezie – to bylo i podle Bitnarova typicky "příležitostné" básnictví. Verše vysloveně tendenční, proklamativně bojovné, opěvující, svým způsobem obdoba toho – samozřejmě s jinými ideály a škálou hodnot – co předtím anebo ve stejné době psali básníci sokolství. A nelze nevzpomenout třeba na Sokolské sonety, samotným autorem odvrženou prvotinou velkého básníka české dekadence Karla Hlaváčka (1874-1898). Jak v orelském, tak v sokolském básnictví šlo o typ poezie nacionálně motivované a proklamující české vlastenectví; u Orlů pak s výraznou motivací slovanskou, včetně zdůrazňování věrnosti odkazu věrozvěstů Cyrila a Metoděje a cyrilometodějských tradic. Také tento typ básnictví čeká na podrobnější, hlavně ale na objektivní, nikoli tendenční literárněhistorické posouzení.
   Sbírku Orlí fanfáry Dostál věnoval "vůdci Orelstva Janu Šrámkovi". Součástí knížky byly třeba básně Pochod Orlů (1909), Vlasti a Bohu sloužit chcem! (1911) anebo příležitostné skladby jako K otevření dvorany v Katolickém domě v Prostějově (1912); ale také báseň Bestia trimphans (psána 1899), svým zaměřením podobná stejnojmennému protestu Viléma Mrštíka proti bourání některých částí staré Prahy. Dostál však za "triumfující bestii", která "obrovská chapadla mezi nás rozkladla" (to je první verš básně), považoval celý moderní ateistický svět...12 Vročení u předchozích básní uvádíme proto, že ve druhém vydání editoval Orlí fanfáry (1928) Ladislav Zamykal, a to doplněné o některé básně, které autor napsal později, v letech po prvním vydání (1913).
   Ze Zamykalova doslovu uvádíme některé podněty, které se týkají Dostála coby orelského básníka, jež však ozřejmují i další aspekty jeho tvorby. Báseň Pochod orlů, která se stala hymnou hnutí a začíná verši "Hoj, Orli, mocnou perutí/ k nepřátel vzleťme žasnutí...", píše Dostál v roce 1909 a v příštím roce zavádí ve svém týdeníku Ječmínek měsíční přílohu Orel; v podtitulu je charakterizována jako "Sborník křesťansko-sociálních tělocvičných odborů Orla na Moravě a v příbuzných zemích". A stává se – z Dostálova popudu – přílohou také jiných moravských katolických týdeníků. Dále L. Zamykal podotýká, že Dostál pod jedním ze svých pseudonymů (Fr. Kalina) připravoval sbírku s názvem Útoky a z jejího torza přebírá do Orlích fanfár. Původně uvažoval o názvu Moderním rytířům (a jedna z básní o "moderních rytířích svaté Církve Kristovy" se tak v Orlích fanfárách skutečně jmenuje). Žel z velkých skladeb a záměrů, a to je problém nenaplněných cílů Dostálovy poezie jako takové, zbyla torza, neboť místo básní s hlubokým myšlenkovým posláním často koncipoval jen hesla, zvolání. Hesla podobná tomu, které stojí v podobě pětiverší před titulním listem druhého vydání Orlích fanfár: "Bohu služ,/ k svým se druž,/ paže tuž,/ volně kruž,/ zrádce kruš – pak jsi muž!" Podle J. Keclíka se v Dostálových Orlích fanfárách "cítění české a slovanské projevuje nejzřetelněji". Autor to dokládá rozborem vybraných básní a konstatuje: "Mimo Orla, vlast a Slovanstvo jsou základními motivy těchto básní sv. Cyril a Metoděj a idea cyrilometodějská". Dokonce prý Dostál (Keclík přitom poukazuje na báseň Píseň bojovníka) "ohlašuje boj za svobodu". V něm za nepřítele považuje "draka německého". Interpret to dokládá závěrem připomenuté básně: "Se Svatým Jiřím táhnu vpřed a draka musím zabít... Dobře poznám draka německého." To ovšem silně kontrastuje s Dostálovým jenom o málo pozdějším "austroslavismem" (označení J. Keclíka), jak se evidentně projevuje v některých jeho verších z období loajality s Rakouskem za první světové války, konkrétně v roce 1916. Neméně to kontrastuje s básníkovým proněmeckým cítěním, proklamovaným při vydání souboru překladů Duch Německa.13
   V nejednom čísle všech ročníků Nového života najdeme kromě Dostálových básní napsaných při různých příležitostech rovněž jeho epigramy, někdy jako součást pravidelné rubriky Forum, jindy v rámci hlavního obsahu periodika. A jaké jsou zpravidla "příležitosti" k napsání veršů, rozuměj jaká bývá inspirace, jaké motivy najdeme v Dostálově poezii kromě osobních meditací anebo doplňku k nim? Častěji než radost, oslava něčeho anebo někoho (osobnosti, události, jubilea) je to u Lutinova zahořkost, roztrpčení, ale také výpad, počátek prudkého tažení i rozvleklé kampaně. Proto se nedivme, že sbírce satirických básní a epigramů, kterou vydal v Olomouci (1914), dává titul Šlehy a něhy.
   Ironické a plné satirických šlehů na všechny strany, aniž by Dostál šetřil sebe sama, jsou i básně z let 1900 až 1904, které se objevují v Novém životě, již tehdy ohlašované jako "Písně tvorů". K. Dostál je později skutečně sdružil do sbírky a o vánocích připsal vydání "Příteli P. Sigismundu Bouškovi". V dedikaci podotýká: "Najdeš v ní ohlasy naší dvacetileté výpravy za ideálem. Přijmi ji laskavě k svým padesátinám". Z hlediska společného Dostálova a Bouškova úsilí věnovaného hnutí Katolické moderny, jež v roce 1917 mohlo slavit již o něco víc než dvě desetiletí existence, šlo skutečně o sbírku klíčovou a zároveň programní, leč zčásti i bilanční. Svědčí o tom ostatně slova Dostálovy závěrečné Poznámky: "Písně tvorů vznikaly... v době dusného napětí a bojů v diecézi olomoucké (střetů hlavně s arcibiskupem T. Kohnem, pozn. L. S.); jsou to glosy in margine válečných kronik. Odtud jejich nahozená, nebroušená forma a chmurný obsah. Podobizna s výrazem roztrpčeného psance je také z té doby." To má Dostál na mysli svoji fotografii za titulní stranou; je na ní v klobouku a se skřipcem, vážný, s rysy v obličeji, jež by skutečně mohly připomínat zatrpklost, ne ale nějak stylizovanou, protože je mu vlastní i na jiných portrétech, které jsou nám známy. (Jeden z nich zařadil L. Zamykal na úvod 2. vydání Orlích fanfár; básník je tu se stejným skřipcem, ale bez klobouku, tentokrát stojící s rukama založenýma křížem přes prsa; výřez z tohoto snímku uplatnil A. Gajdoš v orelském sborníku z roku 1941.)
   Jako vstupního motta ke sbírce Písně tvorů Dostál užil Eichendorfova čtyřverší, které je publikováno německy i v českém překladu: "Ve všech dřímou básně,/ v snění stojí napořád,/ a svět rozzpívá se hlasně,/ jenom kouzlo musíš znát."14 V ponoru do hran a vrásek, do zjevných i skrytých tvarů běžných věcí, rozuměj všeho kolem nás, do světa hmotného i do prostor ducha, jako by si tedy básník umiňoval hledat a nacházet píseň. A vskutku je v těch prostorách Dostálových básních plno písní okouzlení z prosté krásy, ať již máme na mysli úvodní Píseň boru, Píseň pramene a do třetice – ta rozhodně nemohla chybět – Skřivánčí píseň, anebo dále báseň nezvanou v rámci užívaných titulů sbírky výjimečně Čmelák zpívá. Ale postupně, zvláště v závěru sbírky, jsou to více písně rozčarování, hořkosti, úšklebku a někde i zloby a nenávisti. Ať již jde třeba o Píseň odkopnutého přítele bezpochyby s osobním podtextem, anebo o Modlitbu nadčlověka a Stesk nadčlověka s výraznými prvky nesouhlasu s nadčlověkem Nietzscheovým a s celou jeho filozofií a hlavně s jeho nevěrectvím. Není přitom bez zajímavosti, že ve stejné době, kdy Dostál vydal sbírku Písně tvorů, přeložil báseň Gethsemane a Golgotha, kterou napsal F. Nietszche jako devatenáctiletý; vyšla pak z filozofovy pozůstalosti posmrtně (1916), jak o tom Dostál informuje čtenáře v poznámkách na závěr knihy Duch Německa (1917). Z Nietzscheho dále přeložil báseň v próze (součást většího celku) Modlitba k nebesům.
   V Písni rozsévače Dostál staví do protikladu svět přírody a člověka; opět s využitím oblíbených motivů pro jeho poetiku příznačných: "Blankyt se celý rozskřivanil/ a sedmikrásy zaplály,/ fialky voní, petrklíče/ se strání kynou do dáli/" (první sloka). "A mnohé padne v trní hněvu/ a lupen zhyne, sotva vznik/ a mnohé zhubí ze závisti/ koukolem člověk protivník/" (čtvrtá sloka). Do postavy rozsévače jako by se stylizoval autor sám, včetně duchovního poslání, které vzal na sebe; nejvýraznější je to v poslední, šesté sloce: "A věřím přec, že děti moje/ z mé setby budou chleba jíst –/ až na hrob můj tichounce, tiše z javora bude padat list..."15 A ještě aspoň, v Písni pravověrného žida, svědectví o tom, jak nezakrytě dává básník najevo svůj antisemitismus, pro nejednoho katolického literáta z přelomu století bohužel tak příznačný. Vždyť ještě dnes se najdou intelektuálové, kteří soudí, že Židům jde v první řadě nikoli jen o panství nad světem prostřednictvím "moci peněz" (jakoby ta byla u Židů víc špinavá, než u jiných!), ale hlavně o moc nad křesťany, svými úhlavními nepřáteli. Stylizováno do básně, je předchozí idea u Dostála zpodobena takto: "Hle svázán řemínky, tvůj rab se koří,/ Tvůj Israel! My otroky jsme Tvými – / jen odevzdej nám panství nad goimy!"16
   Do úvodu básně Finale Dostál vložil toto osobní vyznání: "Já skloněn nad srdcem svým v propast srdcí hleděl/ a naslouchal jsem mužně všechněch srdcí lkání..." Skladba však končí dvěma trojveršovými slokami deziluze, smutku, jenž není daleko od pocitů rozervance: "Vím, tupec lhostejně mou plachou píseň mine/ jak lhostejně kol řeky jde, jež v dálku plyne./ Jen ČLOVĚK vyslechne a stiskne moji dlaň.// A řekne: srdce člověka zde krvácí a zpívá./ Pak SATAN přichází, v mých veršů roj se vrývá/ a provaz plete z nich, by pověsil mě naň."17 Obdobně Píseň zrazeného začíná dvojverším: "Já, jenž jsem hlásal nový život/ dnes kloním prapor, lámu zbraň."18 Svým způsobem jsou tedy tyto řádky, a vůbec celá sbírka Píseň tvorů, Dostálovým slovem rozloučení. Tento dojem ještě umocňuje skutečnost, že je to poslední kniha veršů, kterou vydal za svého života. Dostálovy básnické, publicistické a hlavně kulturně-politické boje však zdaleka nekončily. Vždyť na rok 1918 připravoval k vydání sbírku básní s názvem Květiny, dále knihu veršů Manna, která měla být knihou modliteb a hymnů církevních". První připomenutá sbírka vyšla potom z pozůstalosti, když edici ještě za autorova života asi – paradoxně – zabránil konec první světové války. S vyhlášením samostatné Československé republiky totiž Dostálovi začaly nové starosti.
   V roce 1917 Dostál vydává ještě soubor svých překladů z německých básníků (Duch Německa). A tak položíme-li vedle sebe obě poslední knihy, Dostálova tvorba končí na jedné straně básněmi vzešlými z vlastních nejsubjektivnějších pocitů, z bušení vlastní krve, z tepu srdce, nejdůvěrnějších záchvěvů mozku a na druhé straně přetlumočením pocitů a názorů básníků jiných. Leč právě takových, k nimž se hlásil nejraději, nejčastěji a s největší intenzitou. Výrazněji než k Dantovi; byť byl často pokládán za vyznavače italského génia a sám se tak někdy prezentoval (po roce 1918 bylo takovým Dostálovým "počinem" redigování sborníků Dante a Češi, 1921).
   Vzhledem k tomu, jak probíhala první světová válka a hlavně proto, jaký byl její konec (kapitulace Německa, Rakouska-Uherska a dalších spojenců), má však vydání právě tohoto překladu německých básníků zvláštní příchuť. Tu pociťujeme tehdy, dáme-li svazek do souvislosti se vším, co se Dostálovi začalo, ať již v publicistice anebo ještě více v "ústním podání", vehementně a škodolibě předhazovat hned po 28. říjnu 1918. Neboť za nové politické situace se například J. S. Machar, proti němuž napsal Dostál nejjedovatější epigramy vložené do sbírky Šlehy a něhy, nebo proti kterému tolikrát vystoupil v invektivních článcích v Novém životě, stává ještě výrazněji než za starého mocnářství jedním z básníků patřících mezi málem národní idoly. Dostál je oproti tomu přiřazován ke klerikálním zastáncům rakousko-uherského mocnářství, i když právě coby hlasatel myšlenek Katolické moderny tento politický klerikalismus odmítal... A k zlému je – ještě více než před rokem 1918 – rovněž to, že v Novém životě i jinde ostře vystupoval proti straně realistů a jejím vůdčím osobnostem, například proti Macharovu příteli T. G. Masarykovi.
   Navíc je tady jedna temná, byť někdy spíše sépiově zatemňovaná stránka Dostálovy tvorby: Jeho "prorakousky loajální vojenská poezie", jak ji v hesle o Dostálovi charakterizovala L. Lantová. Nelze sice popřít, že Dostál obdržel – spolu se skladatelem V. Hornofem (1870-1942) – cenu České akademie za nejlepší české válečné písně. Ale jaké to byly písně? Také o tom je zmínka v závěru hesla. Šlo totiž o básně nebo texty k písním, které byly součástí tzv. "útěšných knížek pro vojáky". Spíše než písně a básně k oslavě mocnářství, jeho panovníka anebo vítězné armády jednalo se tady o básně s charitativním, řekněme s nadsázkou, že s kurátským posláním, s takovým, jaký si berou do vínku kněží každé armády státu, jehož oficiálním náboženstvím je katolictví. Na druhé straně nesl ale soubor těchto útěšných textů název Vojáčkům do vesty, na cesty, za štěstí, k vítězství (1916). A tak se mezi básničkami s vzýváním Panny Marie i slovanských svatých Cyrila a Metoděje (jako by i oni bojovali za c. k. Rakousko) a dalších patronů a ochránců vojáků na frontách objevila kontroverzní, umělecky velmi chatrná báseň připomínající odrhovačku z lidové dupárny (Vojenská 1916). A v ní mezi líčením vojáckých starostí a útěšných vzpomínek také následující sloky:
 
Táhnem ke slunci,
vykouříme Rusa –
on nesmí zachvátit
naší země kusa.
Táhneme na Balkán,
tam kde byla banda,
která nám skolila
otce Ferdinanda
...
Letí vichr, letí,
hlavy, trůny smetá –
Rakousko zůstane
až do konce světa.
 
Nadto stál na začátku připomenutého svazku text rakouské hymny Zachovej nám Hospodine... K takovým projevům rakouského vlastenectví Lutinov rozhodně "nucen nebyl", lze říct s J. Keclíkem. Přitom tyto verše ostře kontrastují s jinými Dostálovými básněmi z období první světové války (do roku 1916), v nichž najdeme starou tóninu lásky a oddanosti k českému národu. A také k jiným národům slovanským. Tu ostatně Lutinov za světové války prokázal také činy. Máme na mysli – lze to doložit v Markových kapitolách z dostálovské monografie a ještě podrobněji se o tom zmiňuje Keclík – skutečnost, že se Dostál coby prostějovský farář podílel na dobročinných akcích ve prospěch uprchlíků z Polska a Haliče.
   Nejvíc ovšem slevil Dostál ze svých ideálů, k nimž se ale po skončení války zase pokorně vrátil, jedním svým textem prozaickým. Zařadil se jím ke skupině klerikálních politiků kteří se z českých vlastenců stali austrofily. Napsal totiž do válečného almanachu Ratolest olivová, vydaného roku 1917 Družinou literární a uměleckou a jím samým redigovaného, úvodní stať Nové Rakousko. A v ní není zbožněna a uctěna žádná Morava; ani současná, ani dávno minulá Cyrilova a Metodějova, nýbrž Rakousko. Citujeme, je to dost výmluvné: "Není krásnější a bohatší říše na světě, než je Rakousko. Rakousko bylo by říší nejšťastnější, kdyby národové jeho se vzájemně poznávali, milovali, doplňovali. Zatím co naše vojska v poli krvavém píšou hranice říše a její sílu a moc, ve svých pracovnách státníci perem spisují nové zákony, na nichž má být zbudováno omlazené Rakousko. Nenechme jich pracovat samých! Budujme spojenými silami!"19
   V předposledním roce války Dostál vydává pod názvem Duch Německa také soubor svých překladů (1917). Na druhé straně obálky je svazek opatřen tímto reklamním sloganem, krátkou anotací knihy: "Obsahuje řadu mistrných výtvorů německé poezie od Klopstocka až po současníky, v nichž zračí se duch a charakter Německa. Kniha vhodná zejména pro četbu naší středoškolské mládeže". Reklamní anotace přitom vychází z autorových vět, jež jsou součástí jeho krátké předmluvy. Nic proti tomu, že v předmluvě podotýká Dostál: V mistrných výtvorech německé původní poezie "zračí se duch a charakter Německa: Hrdost a tvrdost, ale také Gemüt, hluboký cit, hloubavost a blouznivost, udatnost, mužná zbožnost, úcta k ženě, láska k přírodě a k rodině a obětavost pro vlast." Nic ani proti tvrzení, že "těmito básněmi byla po celá staletí odkájena německá mládež a živena v ní ideálnost a odvaha k velkým činům." Přinejmenším rozpaky musel ale po 28. říjnu 1918, a u leckoho jistě i před ním, vzbudit autorův následný apel, negativně rezonující dodnes: "Budiž knížka ta památkou na velkou dobu světové války, v níž německý soused hraje tak velikou úlohu." Závěrem podotýká překladatel a pořadatel výboru, že jako další svazek by rád připravil "výbor německé poezie katolické."20 K tomu nedošlo.
   V roce 1922, při třetím, "přepracovaném a rozšířeném" vydání spolu s Janem V. Novákem napsaných Přehledných dějin české literatury, věnoval Katolické moderně a jejím hlavním představitelům několik stránek hlavní autor této uznávané příručky Arne Novák (1880-1939), významný literární historik a kritik. Místo známých charakteristik, které uměl A. Novák po svém způsobu koncipování literárních dějin pěkně stylisticky vykroužit, a jež zde nemíníme opakovat, chceme se pozastavit nad Novákovým soudem, že "vůdčím hlavám Katolické moderny chyběla karakterní vytrvalost, neústupná pravdomilovnost a tak pravidelně sběhl list (Nový život, hlavní orgán hnutí, L. S.) a redaktor (Dostál-Lutinov, L. S.) se započaté cesty, aniž kteroukoli reformu provedl." To jsou soudy až příliš kategorické a kromě toho víme, že Katolické moderně o žádnou převratnou "reformu" církevní ani literární vlastně nešlo. Neboť Katolická moderna požadovala v první řadě renesanci literatury v katolickém duchu. A rovněž renesanci některých náboženských ideálů i praktik. Včetně těch, které rezonují se zásadami, jež kdysi hlásali Cyril a Metoděj stojící na počátku křesťanské kultury velké části slovanských národů. Leccos o "ztroskotání" Nového života je naznačeno prostřednictvím těch Novákových soudů, v nichž píše o vnitřních rozporech v hnutí Katolické moderny. Podle A. Nováka také v důsledku odpadnutí některých spojenců politických, třeba Josefa Svozila, "všeobecným rozkladem ztratil list sympatie všeobecně". Odmítavá je i Novákova charakteristika Dostála básníka, který se spokojuje opožděnými ohlasy básnictví lidového, což tady již bylo konstatováno. A lze doložit, že autoři pozdějších soudů o Dostálovi, včetně historiků literatury, v lecčems odvodili svoje názory právě z tvrzení A. Nováka. Obecně se tak pojednává o Dostálově tendenčním veršování "s rýmovou dogmatikou a suchou dialektikou" a o jeho sbírkách, které se dokonce "vracejí k překonanému tendenčnímu katolickému básnění před X. Dvořákem". Zdá se dokonce, že X. Dvořák hraje u brněnského literárního historika prim i před S. Bouškou a je nejvýraznější básnickou osobností Katolické moderny. Zvláště když Dostál podle jeho interpretace nedokáže čerpat ani "ze závratných hlubin náboženského cítění", ani je oplodnit "bohatým pelem katolické lyriky západoevropské." A. Novák má jistě v lecčems pravdu; včetně toho, že "straník" v Lutinovovi "pohlcuje básníka"; jinde ale přehání.21
   Na rozdíl od ne zcela přesného posouzení snah a činnosti Katolické moderny a jejích nejvýznamnějších básnických osobností z pera A. Nováka i dalších historiků literatury zvláště z období, kdy byla odmítána anebo znevažována spirituální linie českého básnictví, stojí za povšimnutí výklady Viléma Bitnara. Ten, ať již ve stati věnované literární kritice Katolické moderny (ve sborníku O českou literární kritiku, 1941) anebo počátkům hnutí Katolické moderny (Nedostatky české literatury katolické, Archiv literární, 1919) a především ve studii Inferiorita české literatury katolické (1941) zdůrazňuje pevné zakotvení katolického modernismu v minulosti. Jedním z počátečních impulsů vzniku Katolické moderny byla přitom podle V. Bitnara skutečnost, že již v době vrcholu národního obrození byli "katolíci přezíráni jako živel méněcenný, jalový, planě tvůrčí, inferiózní". A tak už od 60. – 70. let 19. století šlo českým katolíkům o takový kulturní program, který je realizovatelný ve všech oblastech umění, vědy a života. O stejnou renesanci usilovali katoličtí modernisté. V X. Dvořákovi, S. Bouškovi a K. Dostálovi Bitnar právem vidí trojici duchů, kteří chtěli obrodit katolickou poezii. Takto charakterizuje V. Bitnar K. Dostála: "Také tento prostějovský rodák... šel zpočátku po stopách Vrchlického. Studoval starou italskou poezii františkánskou, přešel od ní k dílu Dantovu... Lutinov, duch lyrický jako Dvořák, lišil se od něho podstatně svým impresionismem, svou hltavostí po dojmech chvíle, po nasycení smyslů skvrnami barevnými a světelnými, zvuky a vůněmi, svým uměleckým reportérstvím, které odpuzovalo Dvořáka, ale nutně doplňovalo živly jeho expresionistické lyriky v souboru katolické tvorby básnické. Lutinov, duch stejně buditelský a cílevědomý jako Bouška, měl nové plus ve svém talentu organizátorském."22
   A. Novák se v odstavcích věnovaných Dostálovi o něm zmiňuje jako o básníkovi, který "pilně překládal, s K. Vrátným pilně soutěžil o nové přebásnění Danta, z německé literatury postoupil od klasiků až k impresionistům."23 V následujících řádcích uvádíme přehled Dostálem přeložených německých básníků, těch, které "měl potřebu překládat". Aniž bychom soudili, že vždy šlo o básníky "jeho srdce", neboť ne zrovna posledním cílem souboru Duch Německa bylo podat průřez německou poezií.
   Publikace Duch Německa, tento přehled "klasiků" básnictví našich západních sousedů, obsahuje třiapadesát básní. V čele výboru stojí překlad "hymny" (Dostálovo označení) Friedricha Gottlieba Klopstocka, jíž dal Dostál název Slitovník. Následuje několik básní nejčastěji Dostálem překládaného německého autora F. Schillera; v první řadě jeho druhý překlad Písně o zvonu. O něm v poznámce na závěr svazku překladatel uvádí, že vychází jen s nepatrnými změnami oproti překladu z roku 1895 a podotýká, že Schiller byl vždy rodilým protestantem, ale "vysoce si vážil" katolické církve, ve svých básních i dramatech ji oslavuje a "přeje si míti společnost založenou na základě zbožnosti křesťanské." Rovněž další přeložené Schillerovy lyrickoepické skladby (Hrabě z Habsburku, Prsten Polykratův, Cestou k hamrům a Boj s drakem) jsou doprovozeny poznámkami týkajícími se především historických látek těchto básní a balad (tou je Cesta k hamrům). U romance Hrabě z Habsburku upozorňuje Dostál na skutečnost, že protestant Schiller s pietou píše o katolickém kultu Eucharistie.24 Z dalších Schillerových básní je přeložena delší skladba, jíž dal Dostál název Norec (začíná ji dvouverší "Kdo odváží se, rytíř či knap,/ se ponořit v tento jícen?..."/ a kratší Slova víry z roku 1897. Z ještě známějšího klasika německé literatury, jímž je J. W. Goethe, vybral Dostál několik známých a jistě i často překládaných básní (Pěvec, Hranice lidství, Rybář, Svatební, Krysař, Počkej, Růžička; poslední, začínající slovy Sah ein Knab ein Röslein... patřívala a jistě nadále patří k básním, na nichž se mnohé generace chlapců i dívek učí poznávat krásu básnické němčiny...) Pak jsou jednou, dvěma básněmi představeni A. von Platen, Novalis-Hardenberg, ale je publikována rovněž duchovní píseň nazvaná Dostálem Náš Pán zná svoje od K. J. Spitta (vybrána je ze souboru Psalter und Harfe, 1873). O Heinrichu Heinovi se jednou Dostál zmínil jako o "prostořekém Židáčkovi", přesto však jeho verše překládal do Nového života a Heine byl básněmi Nad dítkem, ,Lotos, Lorelei, Belsazar a Granátníci zastoupen rovněž v publikaci Duch Německa. Poté následovali básně, které napsali H. Lingg (Pozor), N. Lenau (Krčma na pustě), G. A. Bürger (Hrdina), F. Dahn (Kde jest Bůh), E. von Schönaich-Carolath (Ó Německo a Román umělce), F. W. Weber (Při smrti bratrově), J. Müller (Vzpomínka), E. Mörike (Pamatuj duše), E. Mattl-Löwenkreuzová (Stará panna), F. Nietzsche (dvě již komentované básně), O. Kernstock (Lesní věštkyně), K. Hoffmann (Tři kamarádi), M. Herbertová (Chvalozpěv), E. Geibel (Dante), R. J. Sorge (Kristus), K. Busse (Mara), P. Rosegger (Věčné bytí) a také překlad z rukopisu Wolfenbüttelského (Staré říkání), dále E. A. Doussin (Ať jsi kdo jsi), Dostálův současník M. Möller (Legenda velikonočních zvonů, báseň napsaná v roce 1916), F. M. Schenk von Schenkendorf (Ondřej Hofr), E. Bertram (Cedr), N. Becher (Německý Rýn) a jako poslední H. Lersch (Matka Boží v zákopech na vánoce).
   Vraťme se ale ještě k tvrzení A. Nováka, že Dostál nedokáže oplodnit své básnictví "pelem lyriky západoevropské". Platí to sice o vlastní poezii Dostála-Lutinova, u níž skutečně postrádáme třeba francouzské vzory, ne však již o stránkách Nového života. V tomto časopise se totiž ne pouze coby pel, ale jako nejnovější výhonky zvláštní odrůdy západoevropské spirituality objevovaly s pravidelností nikoli železnou, ale přece jen dost často například básně španělského básníka J. Verdaguera, píšícího v katalánštině. V tomto směru stál ale před Dostálem Sigismund Bouška. Ten uváděl Verdaguera, ale i další západoevropské básníky do českého kontextu. Včetně překladů a obdivných, zasvěcených studií o Verdaguerovi, taktéž básníku a knězi. Ale v Novém životě nechybějí ani překlady Verdaguera od Dostála. Tento básník aspoň v něčem také ovlivnil Dostálovu poetiku. Již v Novém Jičíně (1902) Dostál vydal knížku s názvem Kvítka sv. Františka (Fioretta) a překlady z italštiny. Spolu s ním se na přetlumočení podílela autorka, která se podepisovala jako Alma Galathea anebo Gelata. Šlo o Annu Kalmanovou (1868-1920), povoláním vychovatelku a pěstounku, jež v Novém životě právě začala publikovat svoje překlady z italštiny. Patřila k úzkému okruhu nejbližších Dostálových přátel a po jistý čas i spolupracovníků. Přátelství z Dostálovy strany přerůstalo v lásku, jejíž dosah si Lutinov jako kněz uvědomoval; stejně tak i Kalmanová.25
   Je symptomatické, že na samém konci života K. Dostál-Lutinov vydává dva svazky tehdy psaných fejetonů "o literatuře, umění a životě" Hovory Dne (1923, 1924 – druhý díl vyšel tedy posmrtně). Obě knihy jsou nejposlednějším dílem Dostála-Lutinova a také dílem poměrně málo známým. Autor se zde představuje jako zkušený publicista, bystrý glosátor, ale též jako literární kritik a hlavně historik pojednávající o některých osobnostech české i dalších literatur, hlavně německé; takto jsme Dostála představili již v první části této práce. Prezentuje se jako autor textů, které reagují na události v kulturně-politickém dění po roce 1918 jinak, než je toho schopna básnická reflexe. Jde přitom o redakční výběr fejetonů (třiačtyřiceti v prvním a třicet osm ve druhém svazku), když Dostál v předmluvě uvádí, že jich napsal "na dvěstě". Na rozdíl od příspěvků určených pro periodika Katolické moderny, na kterých se Dostál nadto sám většinou podílel jako redaktor a třebaže i Nový život respektoval širší čtenářskou obec, jde v tomto případě o články psané s vědomím, že Den je list vysloveně lidový (a lidovecký, rozuměj katolický) a že tu má jít o jakési "přátelské pobesedování" (slovy K. Dostála). Ale hned následující věta předmluvy má ještě jiné vyznění: "Jest mi, jako by mi byl Msgr. Šrámek svěřil stolici soukromého docenta, jenž má nejširším kruhům týdně hodinku přednášet populárně o kulturních proudech."26 Jinými slovy vyjádřeno: Přední osobnost Katolické moderny, při vzniku hnutí nespojená s žádnou politickou stranou, aniž by po roce 1918 ztratila ze zřetele své základní cíle přes proměnu politické situace, hledala a nacházela v prostoru katolického listu spojení s lidovci, s jedinou stranou, která nechtěla pozbýt dosavadní, za starého mocnářství vžité a tradiční spojenectví s katolickou církví a s Vatikánem.
   Je škoda, že Dostál nestačil dokončit (anebo snad ani nerozepsal?) všechny soubory statí, jež ohlašuje s titulkem Do tisku připraveno na zadní straně svazku Hovorů Dne. V první řadě nás zajímá soubor článků oznámený s názvem Duch Nového života. Chtěl se tedy Dostál –aspoň v reminiscenci – vrátit k počátku úsilí katolických modernistů... Těch snah, v nichž chtěla pokračovat olomoucká Družina literární a umělecká, jejímž členem se Dostál stal, bylo ovšem víc. V jejím sborníku Dante a Čechy publikoval svoje překlady Danta, předtím porůznu otištěné – dávno již tomu – v Novém životě. Sám sborník redigoval a také tímto způsobem se k Dantovi přihlásil jako k jednomu ze svých vzorů; aniž by to ale v jeho poetice bylo příliš znát. Leč svazků, jež Dostál na počátku 20. let připravoval a ohlašoval jejich brzké vydání, bylo ještě víc. Nikoli nepodstatné je, že měl "do tisku připraveny" ještě "dvě knihy s názvem Feuilletony" (to byl ohlašovaný podtitul). A dále "Sbírku próz" (uváděno též jako podtitul). O básnické sbírce Manna je zde poznamenáno, že půjde o "církevní hymny". Kromě připravených sbírek Květiny (ohlásil je s ilustracemi dalšího z okruhu svých přátel Jano Köhlera), Ve mlýně světa a Tajemná Sfynx (uváděna podle Dostálova zvyku takto, s ypsilonem), které v rámci Vybraných spisů K. Dostála-Lutinova vydala Družina literární a umělecká posmrtně, i když až s odstupem let (1928-1942), ohlašoval Dostál ještě vydání básnických sbírek s názvy Planá růže a Barbiton sonans, jakož i svazku "překladu básní" Z cizích zahrad.27
   Jistě, ony dva svazky Dostálových fejetonů – to je žurnalistická "včehochuť", z níž si každý může vybrat, co se mu hodí. Co se mu hodí, aby mluvilo buď ve prospěch autora, ale rovněž proti němu... Stejně ovšem, jako si náměty a stanoviska k událostem vybíral autor fejetonů! Pro první díl Hovorů, a v lecčems, byť již méně i pro druhý je příznačné, že bylo vybráno několik fejetonů prezentujících Dostálův setrvalý zájem o německou literaturu (srov. například Z poezie a života Eduarda Mörike, Konec života Eduarda Mörike). Dostál byl v této sféře orientován literárně-historicky i kulturně-politicky a například ve fejetonu Lyrik z Německého Rakouska nezapře názory, jež se u něho objevily již v období Nového života. V současném rakouském básnictví tak vidí jednak "židovskou poezii úpadkovou" s představiteli Petrem Altenbergem a Stefanem Zweigem a básníky "pěvce křesťanské", jímž je třeba rodilý Pražan R. M. Rilke anebo dodnes málo známý "rodák z Puly" F. K. Ginzkey...28 Ve fejetonu Židovství ve filozofii a vědě vzdává hold mladému, předčasně zesnulému filozofovi Ottovi Weiningerovi, který "ač sám židovského původu", napsal dílo (Geschlecht und Charakter, poz. L. S.), jež Dostál považuje za velkorysou "moderní apologii křesťanství". Z této knihy pak překládá pasáž o "necudném ohmatávání věcí", jako židovské vlastnosti, která je součástí, ba příkladem materialistické (hmotařské) mentality. Onoho materialismu, který je podle interpreta a údajně i podle Weiningera vlastní i velkému filozofu Spinozovi, ba právě jemu. Po svém způsobu se tedy Dostál pouští i do filozofování. A ve fejetonu Otto Weininger a Strindberg na základě dvou dopisů A. Strindberga Weiningerovu příteli po filozofově smrti (sebevražda) dělá následující závěr o Weiningerově "mravním extremismu": "Z nich viděti (z těch dopisů, pozn. L. S.) ten nesmírný rozdíl mezi morálkou křesťanskou a morálkou ‚bez dogmatu', sílu křesťanství, milost nadpřirozenou udělující, a slabost pohanství, jen nelidské síly se spoléhající."29
   Také další fejetony jsou naplněny Dostálovou vírou v křesťanské umění, o jehož povznesení chce usilovat vlastním dílem i on sám (viz K povznesení katolického umění; Výstava katolické literatury, umění a žurnalistiky; Rodinná katolická čítanka – všechny z prvního svazku Hovorů). Až překvapí – vždyť se ocitáme teprve na prahu 20. let – Dostálův zájem o film jako o nový druh umění, jenž by rovněž mohl sloužit katolické věci a vůbec církvi (srov. statií Co nového ve filmu a zvláště Katolická filmová společnost). A když jsme se již zmínili o Dostálově zápalu pro možnosti filmového umění. Ve fejetonu Sv. František ve filmu konstatuje, že německý film Život sv. Františka z Assisi sám zakoupil pro Paxfilm a nechal promítat v Prostějově.30 A najdeme tu i příspěvek Chaplinův Kid, který je možno pokládat za jistý druh filmové kritiky. Pochvalné, dodejme. Dostál vzdává hold Chaplinovu herectví i poslání snímku...
   Hlavně ve druhém, ale rovněž v prvním svazku Hovorů se projevuje Dostál jako polemik, ale spolu s tím i autor statí bilančních. Ale začít bychom mohli třeba těmi fejetony, které jsou vzpomínkově bilanční a zároveň proklamativní. Taková je stať Naše revue ‚Archa'. Tento časopis byl, jak víme, a Dostál to důrazně připomíná, pokračováním Nového života. Dále nechejme mluvit samotného Dostála, neboť jeho slova jsou výstižným komentářem pokračovatelů ve snahách Katolické moderny, svým způsobem jejich "dědiců", třebaže nejdou zrovna těmi cestami, které vytyčovali Dostál, Bouška i další z generace zakladatelů. Dostálova argumentace je postavena na srovnání Nového života s jeho následníkem. Archa "nemá sice jeho mladistvé svěžesti s příměškem božské naivnosti, který bývá údělem mládí. Nový život rostl z nejasné touhy po něčem velkém, k němuž mladistvé síly nestačily, ale byla tu neúmorná energie a slibné ovzduší jara... V Novém životě jako v jádře, v zárodku obsaženy byly všechny další snahy a projevy školy Florianovy, Demlovy, Obrození a Meditací i Archy – nepřišlo potom už nic podstatně nového. Vše jest jen pokračováním, tu poněkud intenzivnějším, tu chabějším. Zejména v oboru výtvarném nemůže nic konkurovati s Novým životem, jenž uvedl do veřejnosti Bílka, Jeneweina, Köhlera, Wellnera, Mandela a jiné".31
   Předchozím citátem z Dostálova závažného bilančního fejetonu otvírá se nová problematika – posouzení role a významu Nového života jako zakladatelského periodika Katolické moderny a hnutí katolických modernistů vůbec v české kultuře nikoli jen na přelomu 19. a 20. století, kdy časopis vycházel. A spolu s tím jeho podnětů v rámci katolicky orientované kultury v Čechách a na Moravě po celé 20. století. V lecčems lze s Dostálem souhlasit. Vždyť nitky vedoucí – někdy sice skrytě – až k Novému životu lze vskutku najít u Demla a Floriana, kteří s tímto časopisem po určitou dobu nadšeně spolupracovali; Deml při objevování Bílka (s nímž se pak "demlovsky" rozešel), Florian při objevování Bloye, jemuž zůstal věrný po celý život (třebaže byl v rozchodech díky své vypjaté kritičnosti snad ještě větší mistr než Deml). Ale mohli bychom v těchto souvislostech pojednat také o dalších osobnostech. Ostatně po těchto stopách kráčí v širších souvislostech rovněž zde již připomenutá práce M. C. Putny sledující katolictví české literatury v průběhu vlastně celého století. A my se těmito otázkami budeme zabývat podrobněji v části zasvěcené všem dvanácti ročníkům Nového života.
   Ve vyostřeně polemickém duchu se Dostál vrací do doby vydávání Nového života v jednom z posledních fejetonů napsaných za svého života a publikovaných v závěru druhého svazku Hovorů. Je věnován Sokolské čítance, kterou vydal J. Deml spolu s několika dalšími podobně motivovanými svazky v náhlém vzplanutí pro sokolskou ideu, kterou ovšem zanedlouho o to více zklamán a rozhořčen opustil, aby v následujícím období a zvláště pak na přelomu 30. a 40. let nenechal na Sokolsku ani nitku suchou... Dostál konstatuje, že Deml jako bohoslovec byl jeho žákem a obdobně "nejhorlivějším propagátorem ‚Nového života', až jsem jej musel mírnit". Ale poté "sběhl záhy z mé školy do školy Josefa Floriana a počal odtud do mé zahrádky házet hniličky a balit je do nadávek tak vybraných, jaké jen J. Florian k nám importoval". Poučeni z literární historie víme, že J. Deml zběhl i od Floriana "opět jinam". Řečeno s Dostálem, který pak píše větu, za níž by mohl stát vykřičník i otazník: "Kam ještě milý Jakub dospěje, ví jen Bůh."32 Jeho proroctví se naplnilo. Přesto Deml zůstal stále svůj a jeho peripetie – v lecčems podobné sporům Dostálovým – nijak nezmenšují jeho význam jako básníka.
   Připomenuli jsme již, že Dostál se ohrazuje proti tomu, jak v nejnovějším vydání Přehledných dějin české literatury pojednává A. Novák o Katolické moderně. Jde o fejeton, jenž opakuje zde uvedený titul knihy; jen část dává do uvozovek, aby se zamyslel nad "přehledností" anebo "nepřehledností" publikací tohoto typu. Jestliže Dostál vytkl Novákovi, že jeho dějiny jsou spíš "nepřehledné" a že Bitnar je jenom na dvou řádcích na rozdíl několika stran o Miloslavu Hýskovi (1885-1957), u Götzových Stručných dějin literatury české, vydaných ve stejnou dobu (1922), naopak konstatuje, že autor "přehlédl" takovou osobnost, jakou je V. Beneš Třebízský (1849-1884) a katolickou literaturu vůbec, včetně Katolické moderny, o nichž tu není ani řádek. A že naopak "nepřehlédl" takového "literárního embrya", jako je Jiří Wolker. Měl tedy Dostál na začátku 20. let s obecně uznávaným nástupem proletářské poezie a avantgardy o literatuře své doby vskutku svérázné představy. A Götzovu "nepřehlédavost" ironicky zdůvodňuje tím, že jeho dílo bylo vydáno "nákladem Ústředního spolku učitelského na Moravě." Obdobně – při své trvalé averzi vůči školským institucím a některým jejím vůdčím osobnostem, podle Dostála již dávno před rokem 1918 sympatizujícím spíše s ateismem než s výchovou podle katolické víry – vytýká Dostál A. Novákovi, že v Přehledných dějinách "zcela přehlédl" kampaň Judovu, za niž se postavili "čelné pokrokové osobnosti i dr. Masaryk" a "kterou byl Dostál vržen do obranného boje politického ve vlastním státě." A komentuje, jednou sice s uznáním, častěji ale s upřesňujícími a doplňujícími výhradami (viz třeba okolnosti založení Nového života a prvního ročníku periodika) řádek po řádku všechno, co A. Novák napsal o vzniku a "konci" (s tím nesouhlasí) Katolické moderny a o svém básnickém díle. Ve druhém případě argumentuje tím, že do jeho díla Novák jen "nahlédl". A že kdyby prostudoval práce všechny, byl by zajisté "nalezl mnoho čísel zcela jiného rázu a hodnoty", než jen "opožděné ohlasy lidové poezie a tendenční veršování."33
   Dostálovým příspěvkům do Hovorů Dne se nelze věnovat tak podrobně, jak jsme zde učinili v několika případech a jak jsme je probírali v první části práce. Prostřednictvím interpretace těchto statí jsme chtěli poukázat jednat na Dostála méně známého a v lecčems přece jen nově reagujícího na proměny kulturněpolitické a zvláště literární situace po roce 1918, jednak v mnohém setrvávajícího v názorových stereotypech, které si vytvořil a stačil je případně pouze korigovat. Až překvapivé by se mohlo zdát, co všechno stačil Dostál komentovat, o čem psal někdy zasvěceně, jindy aspoň poučeně a se zápalem sobě vlastním, v čem ovšem jenom tápal anebo byl jednostranný a zaujatý. Někoho jiného, kdo je seznámen s tím, do čeho všeho se Dostál coby žurnalista pouštěl v mladších letech, to neudiví. A tak si můžeme v Hovorech přečíst další Dostálovy zajímavé exkurzy do literární historie (například o Boleslavu Jablonském soudí, že je představitelem české básnické mystiky); znovu se vrací k básníkům německým anebo jen zdánlivě regionálním: (viz stať Básník Znojemska o pokračovateli tradice "rytířské romantiky", následníku Josefa von Eichendorffa, jímž byl básnící dómský probošt v Olomouci Max Mayer Ahrdorff.) Anebo se rozepisuje o prostějovském farním chrámu, životním jubileu J. Köhlera, podílejícím se na výtvarné podobě zmíněného prostějovského chrámu Povýšení Svatého Kříže, najdeme zde fejetony orelské, kritický výpad proti Volné myšlence s pokusem o rozbor její beznáboženské filozofie a politických praktik, publikuje i své "biblické oratorium ku slavnosti obžínkové", jež nazval Kain a Abel, anebo úvahu o více než 2000 let staré básni Apokalypsa Isaiášova s útokem proti "protestantským" kritikům Bible... Nechybějí ani ukázky z Dostálovy básnické tvorby (z knihy básní Květiny; je to jeden z posledních titulů druhého svazku Hovorů; otištěno je několik básní psaných v roce 1918).
   Dostáváme se k nejednoduché problematice osudů Dostálova básnického díla a jeho smrti a výkladů jeho značně kontroverzní osobnosti. V první řadě jde o čtyři svazky Vybraných spisů Karla Dostála-Lutinova, vydávaných Družinou literární a uměleckou v Olomouci v rozmezí let 1928-1942. Začal je pořádat Ladislav Zamykal. Od prvního z nich, jímž bylo druhé vydání básnické sbírky Orlí fanfáry až po další dva, jež stačil vydat, musel editor řešit některé otázky, jež se pak opakovaly při realizování posledního, čtvrtého; teď s novým editorem Oldřichem Svozilem. Hlavním problémem bylo doplnění sbírek o některé básně s tím, že se mělo postupovat co nejpřesněji podle básníkova plánu buď rozšiřování, nebo dokonce dotvoření sbírek. Nadto některé básně, psané v posledních letech života a zařazené pak do posledního svazku Vybraných spisů (Tajemná Sfinx, 1942), jsou naplněny předtuchou smrti a lze je více než které jiné pokládat za Dostálovo poslání pozůstalým, za hlavní složku básníkova duchovního odkazu. Přesto Dostál zemřel – rovněž jsme to již v této práci podotkli – s psacím stolem zaplněným nedokončenými rukopisy, ale i s dalšími plány v jeho zásuvkách...
   Uprostřed 30. let L. Zamykal stačil před vlastní smrtí vydat ještě starší Dostálovy básně, rovněž autorem jen zčásti kompletované k editování, jako třetí svazek Vybraných spisů (Ve mlýně světa, Olomouc 1934). Ten vyšel už jen s krátkým Doslovem vydavatelovým. Pořádání Vybraných spisů se pak ujal O. Svozil a realizoval výše zmíněný, velmi důležitý čtvrtý svazek. Usiloval postupovat stejně přesně a v intencích zesnulého jako jeho předchůdce, ale rovněž on si klade otázku, jak dodržet při vydávání díla všechna Dostálova přání a jak dotvořit autorem samým ne vždy zcela dokončenou koncepci jednotlivých knih, respektive jejich oddílů.
   A jsme tak u problematiky uspořádání všech čtyř svazků, u tohoto reprezentativního výseku z Dostálovy básnické tvorby, hlavně u toho, jak svoji práci s Dostálovou pozůstalostí a vydávání Vybraných spisů vysvětlují a doplňují editoři v doslovech k nim. Nejrozsáhlejší je doslov L. Zamykala k Orlím fanfárám. Je nazván O pěvci "Orlích fanfár" a Zamykal se v něm kromě otázek spjatých s uspořádáním a doplňováním sbírky zabývá hlavně Dostálovým vztahem k orelství. Ale tento doslov je rovněž obsáhlejší studií věnovanou Dostálově poetice, nikoli pouze orelské. A je veden upřímnou snahou Dostála svým způsobem "rehabilitovat", řečeno dnes používaným pojmem, L. Zamykal se dotýká například problému "politického směřování" Dostálova básnictví. Jde tu v první řadě o otázku skutečného Dostálova vlastenectví, o jeho postoje v době zakládání Katolické moderny, za doby působení v Novém Jičíně, poté v Prostějově a hlavně o jejich ne zcela šťastnou proměnu za první světové války.
   Autor doslovu si bere na pomoc Dostálovy verše "Já válčil jsem za vlast, církev svoji,/ za její rozkvět moderní..." (z úvodu básně, kterou napsal "při své čtyřicítce"), v nichž jako by zazníval i básníkův modernismus... Podle Zamykalovy interpretace Dostál dokonce v období před první světovou válkou "sní o přetvoření rakouské říše ve smyslu slovanském a křesťanském". Přitom editor právem argumentuje verši s orelskou tematikou. Doložit existenci těchto Dostálových představ, byť hraničících s utopií, lze však i prostřednictvím Nového života s četnými články podobného zaměření; v první řadě s články a žel spíše jen proklamacemi k cyrilometodějské problematice. A rovněž s překlady slovanských autorů, které v časopise tvoří podstatnou část obsahu – nejméně se totiž vyrovnají s tím, co přináší periodikum v překladech od autorů západoevropských. Výjimku tady ovšem potvrzují hlavně teoretici Katolické moderny: v první řadě píšící německy, francouzsky anebo anglicky (Hermann Schell, Ernest Hello a John Lancaster Spalding – abychom jmenovali jen tři za všechny). A lze snad skutečně již nyní konstatovat, že časopis byl otevřen spíše "slovanství" než "němectví"; můžeme-li ovšem tuto problematiku redukovat do dvou slov. Samozřejmě nejvíc byl Nový život otevřen všemu, co souviselo s katolickým modernismem.
   L. Zamykal s pochopením pro básníkovu ranou poetiku blízkou lidové písni a jejím důsledkům také pro poslání i formální stránku Dostálovy tvorby podotýká, že básník "v lidové písni národní viděl záruku, že národ není a nebude zdolán". Proto takovou poezii sám psal... Editor poukazuje na to, že v básních psaných za války a v jejím stínu, jak je to – alespoň pro něho – zřejmé z pozůstalosti, nelze usuzovat na "nečeské nenárodní rakušáctví" K. Dostála; naopak že tato poezie ukazuje Dostála "jako vlastence českého od hlavy až k patě". V těch souvislostech, které se nám vyjevují po četbě některých prorakouských, byť zároveň lacině prolidových básní K. Dostála, ať již z "útěšných" knížek pro vojáky nebo Olivové ratolesti, zdá se nám ale předchozí tvrzení ne zrovna příliš průkazné.34
   Dostáváme se tím zároveň rovněž ke koncepci a definitivnímu uspořádání sbírky Ve mlýně světa, jež ostatně nesla podtitul Kniha veršů, modliteb a vzdechů z válečných let 1914-1919. Skutečností je, že Zamykal se vystříhal zařazení některých z básní, které by snad mohla potvrdit Dostálova slova z apelativní krátké předmluvy k souboru vlastních překladů Duch Německa... Zamykal v kratičkém Doslovu vydavatelově podotýká, že kostra sbírky byla zhruba hotova již za básníkova života. A že on sám chtěl původně sbírku doplnit "vylíčením, jak jemné nitro básníkovo na válku a všechny jevy původní reagovalo". Upustil však od toho, neboť výsledkem by byla "obšírná studie na téma Básník a válka", kterou editor svazek "zatěžovat nechtěl a nemohl". Spokojuje se tedy konstatováním, že celá Dostálova činnost kněžská a novinářská, spolková a přednášková a zejména "charitativní ve prospěch polských a italských uprchlíků z válečného území" svědčí naopak nejen o Dostálově protiválečném smýšlení, ale i cítění "hluboce vlasteneckém". V samotné sbírce je pak prý nejlíp patrno, "co hýbalo myslí básníkovou v letech 1914-1918."35
   V době blížící se druhé světové války, kdy se tematika válečné hrozby začíná stávat "příznakem" i "přízrakem" poezie českých básníků i evropských autorů daleko uznávanějších než Dostál, sbírka Ve mlýně světa s reminiscencemi předchozího válečného kataklyzmatu nevzbudila téměř žádnou pozornost kritiky a asi také čtenářů. To platí i o ostatních svazcích Vybraných spisů. V knize Ve mlýně světa skutečně šlo hlavně o básně blízké vzdechům z doby, kdy "Nad hlavou Evropy se vznáší Meč/ obrovský jak vlasatice chvost... Hrozné znamení!" (z úvodní básně Popelec 1913).36 Z doby, kde je "Evropa v lázní" (titul následující básně), lázni krve. A jediným lékem, "Písní v čas války a pohromy" (parafrázovaný titul třetí básně v pořadí) je modlitba. Tuto báseň přitom Dostál koncipoval jako "zpěv dětí" po vzoru svých skladeb určených mladým čtenářům a pro jevištní provedení dětskými herci. Rovněž v jiných skladbách neprochází jeho poetika proměnou. Najdeme tu básně podobné veršování Orlích fanfár, ale také volné verše, u Dostála sporadicky užívané. ("Hospodin je naše síla,/ Hospodin je naše stráž./ /On je králem širé země,/ králem hvězdných zástupů..."; z básně Žalm naděje a důvěry, koncipované v listopadu 1914.) Následuje v próze psaná Modlitba v čas války se závěrečnými větami: "Svatý Václave, patrone národa našeho, nedej zahynouti nám ni budoucím! Amen."37 Tato báseň připomíná poetiku a poslání o hodně pozdější skladby, jíž se katolický prozaik Karel Schulz (1899-1943), autor románu Kámen a bolest, obrací o pomoc ke všem českým svatým ("Pochvala svatých patronů českých... v čas nebezpečný..."). Svatého Václava oslovuje Dostál i v poslední básni zařazené do svazku L. Zamykalem (Píseň k svatému Václavu v čas války; upravena podle předlohy ze svatojanského kancionálu, "psána v září", připsal za ni Dostál).
   Jako příklad způsobu nazírání a veršování Dostálových básní ze sbírky Ryme a špryme uveďme první sloku básně – modlitby Matičko hosténská ("Spomeň si na mně,/ nedé mně zahenót,/ deť se toť nende hnót,/ tade v té jamně.")38 Tou cegánskou (temnou?, pozn. L. S.) jamou jistě není nic jiného, než jáma frontového zákopu. Báseň je datována v únoru 1915 a je do posmrtně vydaného souboru Ve mlýně světa zařazena jako předposlední. Před ní je několik básní psaných v roce 1916 anebo 1917. Mezi nimi – s podobnou tematikou komponována, ale jako hříčka s konejšivou vzpomínkou na daleký domov – je báseň Vojáčkovo snění v zákopech. Srov. první sloku: "Sedí vojáček v zákopě –/ ze vzdáli hučí šrapnely –/ sníh padá a on vzpomíná,/ jak bude doma v neděli." A sloku poslední, to je konec tohoto unyle tklivého vzpomínání na domov; to se ale musíme přenést ze zákopu frontové linie do prostředí domova: "A osvěžení zítra zas/ povstanou do práce –/ kéž už by pravdou bylo to,/ co dnes je v pohádce!" S podobnými verši mohl autor v roce 1923 uspět věru jen u toho, kdo zná z poezie pouze Erbena a z malířů Mikoláše Alše (1852-1913).39
   Ale jsou Ve mlýně světa přece jen verše se zvukem z líp znějícího kovu. Třeba Poslední báseň odebraným zvonům, napsaná v říjnu 1916, když některé zvony z prostějovského chrámu byly skutečně rekvírovány, aby se proměnily v kanony. Ze stejného roku jsou i básně rozhořčení a v lecčems i protestu nad tím, co se děje ve světě; a nejen v tom válečném. Ale opět jde často o verše typu: "Evropo, copak to děláš?/ Cožpak ses zbláznila?/ jak stařenka už se běláš –/ a křepčíš jak opilá!" (první sloka básně Evropa 1916). "Ó Evropo, splašený oři!" tak zase končí Dostálova báseň Dětem s první slokou začínající verši: "Co tátové odtáhli na vojnu,/ jež divoce vraždí a zuří –/ vy hrajete na cestách svoji hru,/ jak nic by vám nebylo do vražd." Dostál ovšem dovede být i útočný. A věří, že nakonec se "duchem lásky, bratrství" zase "ujme království" (parafráze veršů z básně Svatá tužba po dvou letech války). Věří, že Vstává nový svět (název básně s první slokou, v níž si básník dovoluje horlit i proti autoritě, jíž podléhá jako kněz: "Dvě léta Evropa už hoří,/ A nikde závist naděje./ Co mluví papež o pokoji –/ zbloudilý v sněhu závěje..."40
   A naposled k této sbírce. Zase je tu přítomen Dostál, jak ho známe z Písní tvorů. Z "prohnilé Evropy", která "na krátkých sloupech visí" (z básně Neodvratný osud s posledním veršem – zavoláním: "Co k smrti dozrálo, propadnout musí zkáze").41 V tom zlém světě obstojí podle básníka jen ten, kdo dokáže kořistit za všech okolností: "Buď veleben Jahve, Bože Abrahámův,/ Isákův a Jakobův! Hallelujah"/.../ "Jak holí železnou rozbíjí se hliněné džbány,/ tak na střepiny rozbíjíš jejich národy./ Rozbíjí kladivem zvony staletých chrámů –/ ale Israel vstupuje do paláců jejich.// Aj Israel, jehož křik staletí zněl od konce země,/ Israel vstává s jásotem, jak obr k závodům./ Zlato se hrne do domů jeho jak povodeň,/ v nesmírno vzrůstá moc jeho kypících synů./ Do jeho rukou jako ovoce ze stromů padají/ odznaky šlechty a vláda země./ Israel vítězí." (Z básně Abraham Shylock – nejde ale o oslavu, rapsodii vítězství, víc je to píseň záští.)42
   Kus heuristické práce odvedl L. Zamykal, když připravoval k vydání Dostálovu sbírku Květiny (1930). Sám Dostál napsal ke knize krátkou předmluvu datovanou "V Prostějově 20. prosince 1917" a v ní konstatuje na úvod: "Tři věci prý nám zůstaly ze ztraceného ráje: Hvězdy, květiny a nevinné dětské oči. A to všechno jsou květiny. I lidské touhy a oči jsou květiny." A otvírá před čtenářem i motivaci sbírky: "V mých písních často mluví květiny. Že jsem dnes jejich krásným jménem nazval celou knížku písní, k tomu zavdala podnět jedna zlomená květina. Byla to osiřelá inteligentní dívka, která se zlomila touhami nad svůj věk, zmátla se čtením rozeklaných autorů, uschla žízní po vědění a vyhledala zapomnění v hlubinách vodních."43 Zamykal v doslovu píše podrobně o večeru 29. listopadu 1923 se schůzí výboru okresního svazu lidových jednot, po níž před půlnocí po cestě domů, na prostějovskou faru, postihl Dostála atak mrtvice; strážník a náhodný chodec jej ještě dovedli domů, ale tam básník upadl do bezvědomí a zemřel. Obdobně do detailů zmiňuje editor o připomenuté, jistě nelze namítnout, když napíšeme, že romantické inspiraci sbírky Květiny. L. Zamykal uvádí, že většinu básní měl Dostál v roce 1917 v hrubých rysech již připravenou. Ale bezprostřední pohnutkou k dotvoření a v lecčems i ke konečné podobě jedné z nich, byla tragická smrt dívky, která se jmenovala Věra Valentová.44 A konkrétní básnický tvar vzešlý z tohoto impulsu? Je to úvodní báseň Zlomený květ. Větší hloubku než v tomto úvodním bohužel spíš rýmování (srov. například poslední sloku básně Zlomený květ: "Brouček se nalokal/ medu a vůně –/ a zvadlý květ/ spí v hlubinách tůně."), má následující vyznání, báseň Já žiju květinami ("Roztály v slunci ledy zimní./ Pá lidé! Dost mám žití s vámi/ vy sobci zpupní a neupřímní,/ teď budu žíti s květinami"; první sloka). A poslední: "že jsou tak skromny ve vší slávě./ I Kristus měl v nich zalíbení./ Květiny křesťanky jsou právě/ a mimo ně snad jiný není."45 Ve sbírce je v básni Potulný zpěvák přítomna i tematiky známá nám z doby, kdy Dostál používal pseudonym Karel Skřivan a stylizoval se do role potulného pěvce.
   Dále aspoň něco pro základní představu o typu Dostálovy "květinové lyriky": jsou to básně na jednotlivé květiny. Například Mochna jarní – s verši, jež ovšem jsou daleko, daleko vzdáleny tomu, jak o květinách uměl psát Jakub Deml (1878-1961) ve sbírce Moji přátelé, vznikající přibližně ve stejnou dobu: "Ó mochno, milá sestřičko,/ též já jsem vyšel/ v raníčko/ vstříc nové vesně v jarní den,/ jak ty jsem mrazem popálen –/ má mochno jarní."46 Dále obsahuje sbírka básně jako Moje farní zahrádka, Zahradník (Zahradník světa – to je v této básni Bůh, který květiny zalévá "velkou konvou těžkých svých mraků"), Kapradí kvete, Spor květin (hovoří v ní petrklíče, mateřídoušky, pomněnky i další květiny, každá dostává po jedné sloce); báseň Belladona má podtitul Chanson o rulíku atd. Ale najdeme i vlasteneckou báseň Český strom s naučením nakonec: "Jen uchovej svůj zdravý kořen,/ přerosteš zášť a soka hněv,/ a až se skácí, věkem zmořen,/ ty dáš mu dřeva na rakev."47
   Připomenuli jsme již J. Demla... Dodejme, že Dostálův záměr, jak o něm informuje autor doslovu, připsat sbírku Adolfu Heydukovi, jistě také nebyl náhodnou volbou. Ale to snad nejpodstatnější: V závěru sbírky jsou publikovány dvě básně – vyznání, jež jsou výpovědí o tom, že Dostál byl básníkem cílevědomě usilujícím o co nejprostší poetiku. Proto také programově chápal a koncipoval – básně jako "skládanky" anebo písně. Tak se ostatně zmiňuje o svých básních v Novém životě. Dokonce nejraději psal nikoli o svých "básních", ale o "písních". A i přes svou prostotu a naivnost, respektive právě pro ni, je báseň Finis, uzavírající sbírku Květiny, jednou z Dostálových nejpůsobivějších: "Tak prostá je má píseň,/ tak lehce zaznívá,/ tak hravě docela,/ že se vám ani nezdá,/ co trpět musela."48
   O problémech s uspořádáním sbírky Tajemná Sfinx (1942), která vyšla jako poslední svazek Vybraných spisů, pojednává v doslovu k této knize Oldřich Svozil: "V literární pozůstalosti Lutinova nebylo totiž samostatného fasciklu s označením: Tajemná sfinx, nýbrž pod tímto záhlavím bylo vloženo několik básní do fasciklu označeného nadpisem Ve mlýně světa." Potom se nový editor rozepisuje o svém dalším postupu. Hlavně o tom, že pro zamýšlenou sbírku byly určeny jen dva "podcykly", a to třetí s názvem Tajemná Sfinx a čtvrtý, pojmenovaný Pomníky a postavy. Šlo přitom jen o malé množství básní, na celou knížku to nestačilo. Editor se proto rozhodl v zájmu komplexnosti sbírky "projíti celou tvorbu Lutinova a to jak v rukopisné pozůstalosti, tak i pokud byla publikována v revuích a časopisech."
   Je tedy zřejmé, že sbírka Tajemná Sfinx zůstala v Dostálových rukou vskutku jen "ve stavu zrodu". A že vznikla – ve větší míře, než tomu bylo u předchozích svazků – zásluhou editora. Editor sbírku rovněž sám rozčlenil do tří "dílů". O tom pojednává jak v doslovu, tak v reklamním textu, v anotaci na přebalu knihy; zde dokonce přehledněji. Název prvního oddílu (Sfinx duše) převzal od básníka: "Neboť Lutinov na obálce podcyklu Taj. Sf. několika tahy obrysy sfingy a připsal názvy: Sfynx duše, Sfynx, Hlas Sfyngy, Volání Sfyngy. Níže připsal: Verše. Jen pro dospělé, zralé." Dále se zabývá rovněž tím, o kom uvažoval Dostál jako o autorovi titulní kresby ke knize. Uvádí jméno výtvarníka Koblitze, na něhož prý Dostála upozornil S. Bouška. Od Dostála převzal editor i název druhého oddílu (Pomníky a postavy) s básněmi o významných osobnostech z historie kultury a civilizace (z osobností českých dějin a historie literatury jsou zde básně o Karlu IV., S. Čechovi, J. Vrchlickém a rovněž báseň Smutek Máchova Máje). A s velkou volností zvolil název třetího (Sonáta smrti). Do tohoto oddílu začlenil všechny básně, v nichž se Dostál "v jakési předtuše předčasného skonu obírá motivem smrti". Dále konstatuje, že cyklus "písní o smrti" se objevuje v Dostálových plánech již v období 1894-1895, tedy vysloveně v čase jeho juvenilií. V textu na obálce editor podotýká, že kniha představuje "tři samostatné myšlenkové celky" a podrobněji se věnuje hlavně prvnímu, "lyrice subjektivistického ladění" z celku Sfinx duše.49
   Skladbě Dostálových posledních básní, ale i těch s problematikou smrti, které jsou z předchozích období jeho tvorby a v nichž básník zanechává "poslední poselství" nejbližším, dotkl se v lecčems podstatném již L. Zamykal v doslovu ke sbírce Květiny (Smrt a závěť K. Dostála-Lutinova). Sám také zařadil v závěru Květin několik básní tohoto poslání anebo vyznění. A tak lze srovnat třeba básně stejného názvu Finis (ze sbírky Květiny) a Finis, zařazenou jako předposlední v Tajemné Sfinx. Najdeme zde rozdíly, ale rovněž shody. A v podobných srovnáních by bylo možno pokračovat. Nadto se L. Zamykal právem zmiňuje o tom, že podobné motivy objevují se u Dostála třeba i ve sbírkách jiných, těch, jimiž jsme se tady nezabývali; například ve sbírce Osudy (Prostějov 1913, spadá do období počátku vydávání časopisu Archa, a zatímco studie Boleslav Jablonský vyšla ve stejném roce samostatně jako zvláštní otisk z Archy, sbírka Osudy s ilustracemi Jano Köhlera nesla označení "Vydala Archa Prostějov"). A tak již v závěrečné básni sbírky Osudy najdeme motiv, který se pak v obměnách vrací i v některých básních sbírek Květiny a ,i>Tajemná Sfinx: "Až umru, vsaďte na hrob můj/ tré velkých slunečnic,/ by za mne k slunci zíraly/ a k Bohu lící v líc./ Pak ještě máky miluji,/ těch vsejte několik,/ že žár a barvy měl jsem rád/ jak Čech a katolík.// A v čelo hrobu nad hlavu/ mi vsaďte kříž./ Můj čtenáři, až půjdeš kol,/ zda též se pomodlíš? - "50 A jaká je poslední výzva sbírky Tajemná Sfinx? Je to báseň Odkaz s první a poslední slokou tohoto znění: "Na můj hrob dejte jenom kříž,/ vysoký bez vší ozdoby,/ a moje srdce vbijte naň/ namísto Kristovy podoby./..../ A nepiště tam nápisů,/ ni cituplných, vážných slov./ Nasijte na hrob slunečnic/ a v kámen vryjte  L u t i n o v ."
   Místem posledního odpočinku básníka a kněze Karla Dostála-Lutinova je prostějovský hřbitov na Brněnské ulici; z významných literárních osobností je tam pohřben také Jiří Wolker. Lutinovova původní představa jednoduché úpravy hrobu s dominantou květin, vložená do básní, se změnila. Podrobněji o tom pojednává P. Marek. Stručně shrnujeme: Lutinov po smrti své matky Josefiny (1846-1923) přál si být pohřben do rodinného hrobu s pomníkem, který si v náčrtku sám navrhl a o tvaru a umělecké výzdobě pomníku jednal s J. Köhlerem, jehož návrh se poté realizoval. Do originálního náhrobku v podobě brány z umělého kamene je vsazen mozaikový obraz s výjevem z Nového zákona: Josef z Arimatie a Nikodém nesou Kristovo tělo sejmuté z kříže umístěného v pozadí a doprovází je Matka Boží Panna Maria. Josef má podobu J. Köhlera a Nikodém Dostálovu. Nad obdélníkovou branou je další kříž a pod ním výrazný nápis: S Kristem pohřbeni – s Kristem vstaneme.51
   Ze všech Dostálových sbírek má Tajemná Sfinx, a zvláště její první oddíl Sfinx duše, největší metafyzické vzepětí. Pěkně to vyjádřil O. Svozil: "Básník trpící v duši vězením tohoto světa a bolestnými otázkami rozumu a srdce, pozoruje divadlo lidského života, v němž se každý pachtí po tom, aby rozluštil hádanku sfingy. Jeho duše snaží se oprostiti od těla, aby mohla lépe vzlétnout do výšin a nahlédnouti do tajemných prostor záhrobí, avšak čím proniká výše, tím se pod ní rozvírají hlubší propasti lidského nitra, které může překlenouti jen hluboká víra v Boha. Bůh, skrytý ve svatostánku, jediný může dáti správnou odpověď na hádanku sfingy."52 Ale "čím vstoupíš výš, tím hlouběji spatříš propast", zní varování z první básně tohoto oddílu (Výstraha).53 V básni Bratrství nechává Dostál hovořit Kaina a Abela, v básni Dialog střetají se Rozum a Srdce, v Rozhovoru Já a Ty, v další básni Ze symfonie lidstva hovoří Hlasy země, Hlasy Inferna, Hlasy Purgatoria, Hlasy Ráje. Je zařazena také báseň Jidáš. Dost často vyslovuje básník v tomto oddíle svoje myšlenky odosobněně. A z toho zase jde o vášnivou reflexi vlastního nitra. A v nejlepších číslech si Dostál zachoval prostoru, jejímž prostřednictvím chce sdílet i ty nejintimnější anebo nejhlubší myšlenky. Tak je tomu také v krátké básni Věčná lampa začínající verši: "Věčná lampa se zmítá/ mezi světlem a tmou./ Klečím v chrámě sám a sám./ V svatostánku oči mám:// Kriste, jsi tam?" Básník si ale odpovídá pevně a nezlomně, jako pravý katolík, přitom prostě a účinně: "Oko Tebe nevidí,/ ucho Tebe neslyší,/ srdce nevěřit se bojí.../ Věčné světlo se zmítá,/ hasne a zase svítá/ s duší mou!"54
   Ještě poznámka k ediční podobě sbírky: Na závěr Doslovu a poznámky vydavatele O. Svozil uvádí, které básně zařadil do knihy Tajemná Sfinx Dostál a které do ní vybral on. Zaznamenává i data vzniku básní a v kterých časopisech byly publikovány.55 Většinou jde o verše otištěné až po roce 1919. Z nich větší část vznikla a byla publikována v období 1920-1923; nejzazší datum (16. 5. 1923) má báseň Bratrství, kterou Dostál otiskl v listu Den a pak knižně v Hovorech Dne. Z juvenilií zařadil editor do Dostálovy poslední sbírky dokonce báseň o Svatopluku Čechovi (původně vyšla 1896 v prvním ročníku Nového života; svou tematikou zapadá do oddílu Pomníku a postavy). To je ovšem jediné číslo z 90. let zařazené do této sbírky. Z básní psaných před rokem 1919 mínil Dostál do sbírky začlenit skladbu Jidáš (datována 21. 1. 1909; původně otištěna téhož roku v časopise Meditace).
   V předchozím výkladu jsme se až na sbírku Písně o žních (1912), která jak svou tematikou, tak poetikou patří do oblasti "prostonárodních a didaktických" a chcete-li "ohlasových" básní – písní, pokusili prostřednictvím interpretace jeho stěžejních sbírek představit Dostála jako literáta oddaného cílům Katolické moderny. Pokusili jsme se přitom vymezit i některé slabší stránky, respektive rozpornost jeho poetiky a tendenčnost některých údobí autorovy básnické tvorby – včetně jisté oscilace mezi češstvím spjatým se slovanstvím a na druhé straně plytký austroslavismus. Záměrně zdůrazňujeme toto především "literátství", a to nikoli jen z toho důvodu, že kromě básnické tvorby se Dostál věnoval rovněž psaní veršů i her pro děti, překladatelské činnosti s vyhraněným zájmem o německé básnictví i koncipování náboženských tisků pro církevní účely. A hlavně v posledním období jeho života měli jsme zde (v návaznosti na první část práce) možnost – domníváme se, že prostřednictvím poměrně rozsáhlého textu vůbec poprvé – představit a v lecčems i objevit Dostála coby autora dvou knih novinářských fejetonů a úvah. Próz patřících mezi novinářské útvary, leč přece jen s náběhem k prózám "spisovatelským" a hlavně trochu jiných, než jakými se prezentoval ve "svých" časopisech Nový život anebo Archa.
   Nepokusili jsme se seřadit anebo komentovat Dostálovy stěžejní básnické sbírky a vůbec proud děl vzešlých z jeho pera podle nějaké předem stanovené hodnotové stupnice – třeba s výhradami vůči didaktičnosti některých básní anebo jejich "prostonárodní" tónině. Z toho, jakým způsobem sbírky a celé básnické dílo Dostála-Lutinova interpretujeme především v souvislosti s tím, jak splývá s dějinami Katolické moderny, jaké hodnoty, ale i tendence tohoto hnutí vyjadřuje, je však zřejmé, že zaujímáme hodnotící stanoviska; třebaže někdy jen v tom anebo onom směru. A to již tím, které z těchto sbírek anebo básní, případně cyklů považujeme za mezní, případně klíčové. Příznačná, neproměnná je přitom v Dostálově básnické (i další) tvorbě například konstanta antisemitismu. V uvedených souvislostech se zabýváme především sbírkami, které vydal anebo připravoval Dostál-Lutinov za svého života; ale pokoušíme se interpretovat a zhodnotit rovněž vydávání z pozůstalosti v rámci čtyř svazků Vybraných spisů K. Dostála jako člena Družiny literární a umělecké v Olomouci, která usilovala být "dědičkou" Katolické moderny.
   V dalším se chceme opřít o to, co v doslovu k druhému vydání Dostálovy sbírky Orlí fanfáry (1928) vyjádřil několika větami L. Zamykal: "... Lutinov povždy nekompromisně hájil verši, prózou křesťanské naše ideály." A nemenší měrou činil tak i svou překladatelskou činností, ať již byla součástí knih, které vydal, anebo na stránkách časopisů, jež redigoval, lze dodat. Podle L. Zamykala byl přitom Dostál "pěvec nadšení a nebojácnosti", který se nikdy "nezalkl v tišině", nikdy nemlčel a "postavil se proti komukoliv, v němž rozpoznal nepřítele katolictví."56 Domyslíme-li tato tvrzení a zvláště když zřetelně vystupují v našich předchozích interpretacích Dostálova básnického a vůbec spisovatelského díla, dojdeme k následujícímu závěru o všem, co se snažil Dostál svou básnickou reflexí postihnout, o tom, kam až chtěl jít a dosáhnout (a nedošel, nedosáhl ani v Tajemné Sfinx, v níž o to usiloval nejvíc): Nejrůznější averze, útoky a protiútoky anebo proklamace často namísto toho, aby Dostálovo básnické slovo "pročišťovaly" jeho sloky a v nich reflexe, evokace a vize zakalují, znehodnocují a trpké ironii a sarkasmu dodávají podivné příchuti. Obdobně jako bývá prostora Dostálovy bytostné lyričnosti (leckdy i té "květinové", v níž je nejvíc svůj a je nejméně tendenční, naopak je nejupřímnější) blízko – s prominutím – až infantilní idyličnosti.
   Mnohé z toho, co je zde řečeno na závěr druhé části práce o Dostálovi-literátovi, bylo již na předchozích stránkách vysloveno. Stále také, byť byl tento soud v průběhu interpretací snad v lecčems oslaben, setrváváme u myšlenky, kterou jsme vyslovili v předchozích, "přípravných" studiích k této práci: Dostál byl vpravdě "sloupem", jedním ze základních pilířů Katolické moderny hlavně jako jeden z jejích zakladatelů promýšlejících věci hnutí sice osobitě, leč koncepčně, jako redaktor a kmenový autor Nového života, jako kulturně-politický publicista, méně již jako básník; a lze to doložit srovnáním s poezií dvou ze zakladatelské trojice básníků-kněží – Sigismunda Boušky a Xavera Dvořáka.57 A to přesto, že poezie, kterou tehdy na stránkách "svého" časopisu publikoval, působila velmi silně. Neboť tehdy jeho verše zněly jinak, než jak mohou rezonovat dnes.
 
Poznámky
 
1   Svozil, O.: Karel Dostál-Lutinov. In: Dostál-Lutinov, K.: Tajemná Sfinx. Olomouc 1942. Zadní strana obálky. Vybrané spisy Karla Dostála-Lutinova, sv. 4.
2   Karel Dostál-Lutinov. (Heslo). In: Lexikon české literatury 1, l. c., str. 589-590.
3   Dostál-Lutinov, K.: (dále KDL) Sedmikrásy. In: Sedmikrásy. Básně 1892-1895. Dobromělice na Hané – (Holešov) 1895, str. 7-8. Básnické obzory katolické, sv. 2. = Z recenzí.: Vladimír Šťastný, Obzor, 18, 1895, str. 332; Vilém Bitnar v příloze Českého jihu, 1896, č. 17, str. 1 (pod pseud. Jan Hardálek). Lit.: Bitnar, V.: Technika básnických překladů Karla Dostála-Lutinova. Archiv literární, 1, 1918, č. 3-4, str. 55. Bouška, S.: Pravda o Karlu Dostálu-Lutinovovi, tamtéž, str. 9. Svozil, O.: Literární činnost Karla Dostála-Lutinova z let bohosloveckých, tamtéž, str. 287. Kavánová, M.: Naši básníci. Nový Jičín 1904, str. 84-85. Batůšek, S.: Katolická moderna, l. c., str. 83.
4   KDL: Poznámky pro některé čtenáře. In: týž: Sedmikrásy, l. c., str. 142.
5   Srov. Keclík, J.: Slovanství a slovanské styky Karla Dostála-Lutinova, l. c., str. 12. J. Keclík kromě jiného konstatuje, že "myšlenka na vlast a na Slovanstvo proniká jeho (Dostálovou – L. S.) tvorbou a činnost vedle myšlenky na Boha"; tamtéž, str. 10. Základní charakteristika Keclíkovy práce: V úvodní části je nastíněna problematika panslavismu, ideje cyrilometodějské a unionismu a v těchto souvislostech zamýšlí se autor nad "úlohou Katolické moderny v národě českém". V druhém oddíle představuje osobnost a dílo K. Dostála-Lutinova a ve třetím, nejrozsáhlejším, věnuje se otázce češství a slovanství Dostála-Lutinova za studií na gymnáziu, v olomouckém semináři a nejpodrobněji v díle Lutinova básníka a kněze až do jeho smrti. Zdůrazňuje, že K. Dostál-Lutinov, stejně jak většina členů Katolické moderny, "propagoval" cyrilometodějskou ideu a zabýval se vztahem díla i osobnosti K. Dostála-Lutinova k jednotlivým slovanským národům; rozuměj v první řadě k jejich literaturám a literárním osobnostem (Lutinov a Slováci, Lutinov a Poláci atd. – to jsou názvy jednotlivých kapitol této třetí části). Poslední, krátký čtvrtý oddíl nastiňuje některé prvky Dostálova "austroslavismu". Pokud se týká básníkovy biografie, nové jsou například Keclíkovy údaje o Dostálových prázdninových cestách na Slovensko již v době gymnazijních studií; tehdy poprvé navštívil rovněž jihomoravský Velehrad (srov. str. 13). Tamtéž je zdůrazněn Dostálův mladistvý zájem o české dějiny, který vedl i k inspiraci některých básní ze studentských let (Zábojova píseň; publikována v časopise Náš domov,1892); srov. str. 14.
6   Karel Dostál-Lutinov. (Heslo). In: Kunc, J.: Slovník soudobých českých spisovatelů. Krásné písemnictví v letech 1918-1945. Praha 1945, str. 114-115. – Sbírka Království Boží na zemi byla hodně recenzována: Moravská revue, Světozor, Literární listy, Česká stráž, Čas, Pozor, Obrázková revue, Hlas atd. Lit.: Svozil, O.: Literární činnost Karla Dostála-Lutinova z let bohosloveckých, l. c., str. 287. Bitnar, V.: Lutinov o německých básnících. In: Karel Dostál-Lutinov. 70 let od narození velkého orelského básníka. Brno 1941, str. 29.
7   KDL: Potulný zpěvák. Písně Karla Skřivana. Nový Jičín 1902, str. 79.
8   KDL: Mezi zlými. In: týž: Potulný zpěvák, l. c., str. 75. Lit.: Bouška, S.: Pravda o Karlu Dostálu, l. c., str. 9. Svozil, O.: Literární činnost Karla Dostála-Lutinova z let bohosloveckých, l. c., str 288. Kavánová, M.: Naši básníci, l. c., str. 94-104.
9   KDL: Bráno nebeská. In: týž: Děti Královně máje, Prostějov 1918, str. 51-52. – K Popelušce srov.: Doupalová, E.: Literární Prostějovsko dětem a mládeži. Zpravodaj Muzea Prostějovska 1996, č. 1, str. 17-19, Bitnar, V.: Karel Dostál-Lutinov. Archa 11, 1923, str. 488. Svoboda, J. M.: Z posledních měsíců Lutinovových. Archa 17, 1929, č. 1, str. 52. Pohádka byla také v roce 1923 hrána na velkých scénách v Prostějově, Olomouci, Kroměříži, Přerově a Brně. Srov. rec.: Československý deník 11. 4. 1923: Lidové listy 10. 4. 1923; Obzor 15. 6. 1923; Hlas lidu 14. 4. 1923; Nový národ 4. 5. 1923; Pozorovatel 9. 8. 1923; Čech 6. 5. 1923; Hlasy z Hané 28. 4. 1923; Našinec 10. 4. 1923; Mähr. Tabglatt 29. 5. 1923 a jinde.
10   Srov. Dohnal, F.: Kristus v poezii K. Dostála-Lutinova. Archa 29, 1941, str. 139-146. Našim cílem není podrobný výčet, natožpak charakteristika všech Dostálových prací; soustřeďujeme se především na básnické sbírky a nově na fejetony publikované v málo známém knižním souboru Hovory Dne I, II (srov. první oddíl této práce a zde dále). Pokud se týká připomenuté práce F. Bílka, kterou Dostál vydal: Přehled všech Dostálových edičních aktivit podává Pavel Marek a v lecčems doplňuje bibliografii, která je součástí hesla Karel Dostál-Lutinov v Lexikonu české literatury 1, l. c. Jde o knižnici Básnické obzory katolické, ediční řadu Letorosty, Knihovnu Katolické moderny, náklady časopisů Nový život, Eva, Archy, přílohu časopisu Ječmínek (Zlaté hrozny), Motýli (s podtitulem Poetické letáky). Jako jediný svazek Poetických letáků vyšla Dostálova básnická skladba Hymna dělnictva (Nový Jičín 1896). K. Dostál-Lutinov redigoval rovněž sborníky Ratolest olivová, Olomouc 1917 (vydala Družina literární a umělecká); Student. Kalendář na školní rok 1917-18, 1918-19, Prostějov 1917; 1918 a sborník Dante a Čechy. K 600-letému výročí úmrtí největšího křesťanského pěvce, Olomouc 1921 (vydala Družina literární a umělecká, na redakci se podílel Al. St. Novák). Srov. Marek, P.: – Soldán, L.: KDL bez mýtů, l. c., str. 407-416, tamtéž také Bibliografie Dostálových knižních prací, srov. zvl. str. 412. Zde rovněž soupis pramenů a základní literatury o K. Dostálu-Lutinovovi, str. 417-136.
11   Gajdoš, A.: Tvůrce orlí hymny. In: Karel Dostál-Lutinov. 70 let od narození velkého orelského básníka. Brno 1941 (uspořádal A. Gajdoš), str. 6-7.
12   KDL: Bestia triuphans. In: týž: Orlí fanfáry. Olomouc 1928, 2. vyd. Vybrané spisy Karla Dostála-Lutinova, sv. 1, str. 23.
13   Zamykal, L.: O pěvci "Orlích fanfár". In: KDL: Orlí fanfáry, l. c., str. 78-79. Srov. Keclík, J.: Slovanství a slovanské styky K. Dostála-Lutinova, l. c., str. 27, 28.
14   KDL: Písně tvorů. Prostějov 1918, str. 73 (ukončení edice), 3 (dedikace), 73 (poslání a vznik sbírky), 2 (motto).
15   KDL: Písně rozsévače. In: týž: Písně tvorů, l. c., str. 49.
16   KDL: Píseň pravověrného žida. In: týž: Písně tvorů, l. c., str. 63.
17   KDL: Finale. In: týž: Písně tvorů, l. c., str. 71.
18   KDL: Píseň zrazeného. In: týž: Písně tvorů, l. c., str. 66.
19   Srov. Karel Dostál-Lutinov. (Heslo). In: Lexikon české literatury 1., l. c., str. 590. Dále srov. KDL: Nové Rakousko. In: Ratolest olivová. Olomouc 1917, vydala Družina literární a umělecká, redigoval K. Dostál-Lutinov, str. 5. K této problematice srov. dále IV. oddíl Keclíkovy diplomové práce K. D. Lutinov a austroslavismus, str. 84-88.
20   KDL: Úvodem. In: Duch Německa. Výbor z německé poezie, Praha 1917, str. 5 a dále druhá (nečíslovaná) strana obálky. Výbor recenzoval i Otokar Fischer v Národě 1, 1917, str. 105-106, v této podobě pochopitelně bez nějakých ideových výtek.
21   Novák, J. V. – Novák A.: Přehledné dějiny literatury české od nejstarších dob až do politického osvobození. Olomouc 1922, 3. přepracované a rozšířené vyd., str. 618.
22   Srov. Bitnar, V.: Inferiorita české literatury katolické. Praha 1941, str. 6, 7, dále str. 20, 21-22. O spolupráci X. Dvořáka, S. Boušky a K. Dostála-Lutinova poznamenává V. Bitnar: "Sama Prozřetelnost svedla tyto tři duchy, tak rozdílné a tak se doplňující, k spolupráci v onom čtvrtstoletí na přelomu obou věků, v době značící vznik, rozkvět i uvadání Katolické moderny"; srov. tamtéž str. 22.
23   Novák, J. V. – Novák A.: Přehledné dějiny literatury české, l. c., str. 618.
24   KDL: Poznámky. In: týž: Duch Německa, l. c., str. 1-145. Tamtéž srov. báseň F. Schillera Norec, str. 23.
25   Srov. KDL – Alma Galathea: Kvítka sv. Františka. 1. 2. Fioretti di San Francesco. Nový Jičín 1901, 1902. Vyšlo nákladem Nového života, v této edici jako 6. svazek, tiskla Družstevní knihtiskárna Hranice. O vztahu K. Dostála a A. Kalmanové pojednává nejpodrobněji S. Batůšek v samostatné kapitole své knihy, v níž jako o přátelích a nejbližších spolupracovnících K. Dostála-Lutinova píše jak o členech hnutí Katolické moderny, tak také o Juliu Zeyerovi anebo Otokaru Březinovi, kteří v Novém životě jenom publikovali a s Katolickou modernou sympatizovali. Totéž platí o Kalmanové. Srov. Batůšek, S.: Katolická moderna, l. c. Podnětně pojednává o výše připomenutém vztahu Pavel Marek. Srov. Marek, P. – Soldán, L.: KDL bez mýtů, l. c.; srov. hlavně kapitolu Geneze literárního sdružení "Katolická moderna", zde na str. 40 s citací poprvé publikovaného dopisu A. Kalmanové K. Dostálovi (LA PNP Praha, pozůstalost K. Dostála, sign. 2/B/2 – dopis z 25. 3. 1893, srov. též pozn. č. 6, str. 338 tamtéž), dopis A. Kalmanové je podle autora dokladem toho, že šlo o "hluboký, čistý vztah".
26   KDL: Úvodem. In: týž: Hovory Dne, 1., (dále HD, 1) l. c., str. 1-2. – Nepříznivou recenzi Hovorů Dne publikoval Karel J. Beneš v Literárních listech, 1, 1923/24, str. 56-57.
27   Od autora dosud vyšlo. In: KDL: HD, 1, l. c., předposlední a poslední strana obálky.
28   KDL: Lyrik z Německého Rakouska. In: týž: HD, 1, l. c., str. 102-106. Srov. str. 103, 105.
29   KDL: Židovství ve filozofii a vědě. In: týž: HD, 1, l. c., str. 75-80, srov. str. 78. Dále srov.: týž Weininger a Strindberg, tamtéž, str. 157-161. Dále srov. Dostálův fejeton, jehož název Na židovském hřbitově v Praze autor převzal a také dále cituje z textu jakéhosi románu nalezeného v pozůstalosti "továrníka nedávno zemřelého" (asi autorova fikce). Viz Hovory Dne, 2, l. c., str. 122-127. (Kapitola z románu pojednává o plánu židovské "nadvlády" – žid vyslán mezi "pokolení živoucích", aby je "šidil a otročil".)
30   KDL: Sv. František ve filmu. In: týž: HD, 2, l. c., str. 14-18, srov. str. 14-15.
31   KDL: Naše revue Archa. In: týž: HD, 2, l. c., str. 28-32, srov. str. 28.
32   KDL: Sokolská čítanka. In: týž: HD, 2, l. c., str. 201-205, srov. str. 201, 202, 204. (Zde srov. např. větu: "Tragikomicky působí, když Deml po záchvatech nenávisti touží po vzájemné lásce všech Čechů.")
33   KDL: "Přehledné" dějiny literatury české. (K dílům dra Arne Nováka a F. Götze). In: HD, 1, l. c., str. 167-172, srov. str. 169-170, 171-172. O široce rozběhlé "Judově aféře", sporu K. Dostála s prostějovským středoškolským ateistickým profesorem Judou o smysl a poslání školní výchovy a výuky srov. kapitolu P. Marka se stejným názvem. In: KDL bez mýtů, l. c., str. 175-196.
34   Zamykal, L.: O pěvci "Orlích fanfár". In: KDL: Orlí fanfáry, 2. vyd. (Vybrané spisy, l. c.), str. 78-91, srov. str. 87, 88, 89. P. Ladislav Zamykal (1884-1937) znal P. K. Dostála-Lutinova velmi důvěrně jako kněze i literáta. L. Zamykal byl jednou ze zakladatelských osobností Družiny literární a umělecké v Olomouci a významným redaktorem časopisu Archa. O jeho iniciativě při zakládání Družiny literární a umělecké i o další činnosti pojednává P. Marek v práci KDL bez mýtů, l. c., srov. kapitolu V Prostějově (str. 197-253, zde zvl. str. 240). Dále o něm v práci S. Batůška Katolická moderna, l. c., srov. např. poznámku na str. 185-186 se zmínkou o tom, že byl oddán cyrilometodějské myšlence a unionismu, o této problematice také publikoval, hlavně v olomouckém deníku Našinec.
35   Zamykal, L.: Doslov vydavatelův. In. KDL: Ve mlýně světa. Kniha veršů, modliteb a vzdechů z válečných let 1914-1919. Olomouc 1934. Vybrané spisy Karla Dostála-Lutinova, sv. 3, str. 95.
36   KDL: Popelec 1913. In: týž: Ve mlýně světa, l. c., str. 7.
37   KDL: Žalm naděje a lásky. In týž: Ve mlýně světa, l. c., str. 21. Týž: Modlitba v čas války, str. 22.
38   KDL: Matičko hosténská. In: týž: Ve mlýně světa, l. c., str. 92.
39   KDL: Vojáčkovo snění v zákopech. In: týž: Ve mlýně světa, l. c., str. 53, 55.
40   KDL: Evropě 1916. In: týž: Ve mlýně světa, l. c., str. 56. Dětem, tamtéž, str. 60. Vstává nový svět, tamtéž str. 45.
41   KDL: Neodvratný osud. In: týž: Ve mlýně světa, l. c., str. 65.
42   KDL: Abraham Shylock. In: týž: Ve mlýně světa, l. c., str. 64.
43   KDL: Předmluva. In: týž: Květiny. Lyrika. Olomouc 1930. Vybrané spisy Karla Dostála-Lutinova, sv. 2, str. 5.
44   Zamykal, L.: Smrt a závěť. In: KDL: Květiny, l. c., str. 69-79, srov. str. 76. – Ke smrti V. Valentové a o dalších literárních souvislostech srov. Marek, P.: Mládí Edvarda Valenty. In: Edvard Valenta. Sborník příspěvků z konference. Prostějov 1993, str. 13-19.
45   KDL: Zlomený květ. In: týž: Květiny, l. c., str. 7-8. Já žiju mezi květinami, tamtéž, str. 9-10.
46   KDL: Mochna jarní. In: týž: Květiny, l. c., str. 15.
47   KDL: Zahradník. In: týž: Květiny, l. c., str. 18. Český strom, tamtéž, str. 35.
48   KDL: Finis. In: týž: Květiny, l. c., str. 68. Srov. také KDL: Finis. In: týž: Tajemná Sfinx, l. c., str. 103.
49   Svozil, O.: Doslov a poznámky vydavatelovy. In: KDL: Tajemná Sfinx, l. c., str. 107-113, srov. str. 107, 108. Středoškolský profesor Oldřich Svozil (1906-1984) byl jedním ze zakladatelů olomoucké Družiny literární a umělecké a v pořádání pozůstalosti K. Dostála-Lutinova pokračovatelem P. L. Zamykala. O jeho záslužné práci na vydávání díla Dostála-Lutinova pojednává P. Marek. Srov. KDL bez mýtů, l. c., zde hlavně str. 257-261; včetně zhodnocení významu práce ing. Viléma Bitnara (1874-1948), i když tento člen hnutí Katolické moderny a její historik v tezích proponovanou monografii o Dostálovi nakonec nenapsal. O. Svozil po roce 1948, kdy nebylo možno objektivně pokračovat ve zkoumání díla a osobnosti Dostála-Lutinova a Katolické moderny, převzal Dostálovu pozůstalost do osobního vlastnictví a příležitostně se mu z ní podařilo zpracovat edice korespondence, z nichž některé byly dokonce vydány. Posléze zakoupil Dostálovu pozůstalost pražský Památník národního písemnictví. Všechno mělo také "rodinné" pokračování. Do Svozilova archivu získal přístup jeho synovec Stanislav Batůšek (1942-1996), o němž jsme se již několikrát zmínili. Ten publikoval některé dostálovské studie v regionálním tisku Uherskohradišťska i v dalších periodikách (například v Lidové demokracii); po listopadu 1989 rovněž v obnoveném brněnském Akordu a nakonec vyšly dva jeho knižní soubory, zde citované. Další část Dostálovy pozůstalosti ocitla se ovšem v Zemském archivu Opava, pobočka v Olomouci. Ta není dosud zpracována. Jde z největší části o redakční archivy časopisů Nový život a Archa.
50   Zamykal, L.: Smrt a závěť. In: KDL: Květiny, l. c., str. 76-79.
51   KDL: Odkaz. In: týž: Tajemná Sfinx, l. c., str. 104. Fotografie náhrobku K. Dostála-Lutinova je součástí básnické sbírky Květiny (1930). V doslovu také L. Zamykal publikuje podle jeho označení – Dostálův "testament" včetně finančních částek určených jednotlivým institucím (většinou s dobročinným posláním). A je zde i Köhlerův náčrtek náhrobku (brány z kamene i mozaikového obrazu). Srov. KDL: Květiny, l. c., str. 73-75, 80.
52   KDL: Sfinx duše. In: týž: Tajemná Sfinx, str. 24.
53   KDL: Výstraha. In: týž: Tajemná Sfinx, l. c., str. 9.
54   KDL: Věčná lampa. In: týž: Tajemná Sfinx, str. 29.
55   Svozil, O.: Doslov a poznámky vydavatele. In: KDL: Tajemná Sfinx, l. c., str. 109-113.
56   Zamykal, L.: O pěvci "Orlích fanfár". In: Orlí fanfáry, l. c., str. 89, 90-91. V doslovu L. Zamykal cituje – bez uvedení pramene – ze stati S. Boušky: "Lutinov je z rodu Čelakovských, Erbenů, Havlíčků... Je nepřekonatelný v písni, legendě, v pohádce. Jeho epigramy jsou nejlepší z moderní české poezie"(?). A sám dodává, že Dostál byl "mužem činu, mužem práce, mužem skvělé myšlenky.....zápalného slova".
57   Soldán, L.: P. Dostál-Lutinov a Nový život: dva sloupy Katolické moderny. Časopis Matice moravské, 116, 1996, str.  333-343.

 

— Obsah —

 

Nový život – časopis Katolické moderny
 
"Jsme Církev zpívající a tvořící..."
 
V předchozích částech práce se objevila nejedna zmínka o poslání a významu časopisu Nový život jako hlavního literárně-uměleckého a v lecčems i sociálně a nábožensky reformního orgánu hnutí Katolické moderny. A také o časopisu, který uveřejňoval překlady jak ze západoevropských, tak ze slovanských literatur. A stejně tak o K. Dostálovi, který stál u zrodu měsíčníku a byl hlavním sloupem periodika po celou dobu jeho existence (1896-1907). Pro důkladné poznání Nového života bude žádoucí pokusit se přesně vymezit jeho místo v dějinách katolicky orientované publicistiky, to znamená časopisů a novin, jež vycházely v poslední čtvrtině 19. století a poté i v následujícím období (včetně Vlasti řízené P. T. Škrdlem, která byla nejvíc "protimodernistická", jak jsme se v předchozím pokusili doložit). Stejně tak bude žádoucí zdůraznit, v čem spočívala specifika Nového života ve srovnání s dalšími periodiky Katolické moderny, a to ať již šlo o periodika vycházející současně anebo následně.
   Zároveň je ovšem nezbytné porovnat Nový život s dalšími časopisy, které začaly vycházet v 90. letech 19. století, v onom období vývoje českého hospodářského, politického a hlavně kulturního života, odkud se odvíjí počátek snah o literaturu vpravdě moderní. V mnohém tedy půjde o hledání společné základny, ještě více však o rozdíly mezi Českou modernou a Katolickou modernou. Představitelé České moderny svůj Manifest otiskli roku 1895 v časopise Rozhledy, což ovšem vůbec nebyl tiskový orgán tohoto velmi volného seskupení literárních osobností vyznávajících modernismus, mezi jejichž nejvýznamnější představitele patřili básník J. S. Machar, údajně hlavní autor Manifestu České moderny, kritici F. X. Šalda a F. V. Krejčí (druhý spjatý s Rozhledy jako jejich redaktor a kmenový autor, od roku 1897 však sociální demokrat a redaktor Práva lidu). Ve stejném roce (1895) vychází rovněž první číslo časopisu Moderní revue, řízeného až do roku 1925 (smrti Arnošta Procházky, 1869-1925, poté Moderní revue přestala vycházet) v duchu a intencích vypjatého a v lecčems výlučného individualismu svého zakladatele a hlavního redaktora, ale i jeho nepostradatelného spolupracovníka i spolutvůrce programu Jiřího Karáska ze Lvovic (1871-1951). Jakkoli však oba tvůrci tohoto periodika, v němž začali publikovat mnozí čeští básníci i prozaikové, kteří se pak názorově anebo umělecky s Procházkou a Karáskem neshodli, razili heslo "umění nad životem", bylo příznačné, že Moderní revue, jak to stálo v záhlaví listu, byla revue "pro literaturu, umění a život". Jen málo odlišným záhlavím se vyznačoval další důležitý časopis, ve kterém se v devadesátých letech sdružili jak příslušníci generace nastupující v předchozích desetiletích v čele s T. G. Masarykem, především reprezentanti realistického politického a vědeckého i kulturně-osvětového proudu, tak rovněž ti, kteří patřili do nové generace "devadesátníků". Jejich periodikum Naše doba (od 1893 redigovaná Masarykem) mělo být "revuí pro literaturu, umění a život".
   A jak je v souladu s těmito snahami – třebaže někdy jen proklamovanými, zvláště když od života prostých lidí stály všechny ty časopisy hodně daleko – možno charakterizovat hlavní orgán Katolické moderny? Je tento časopis orgánem "živým", nikoli akademickým, klade si za cíl zpodobovat život své doby, nejde mu povýtce pouze o život náboženský: ba co více: chce jen nějakým způsobem nikoli pouze postihnout ve všech podobách, nýbrž nějakým způsobem proměňovat, šaldovsky vyjádřeno podílet se na "bojích o zítřek"? Je to prosté a je to vysloveno v názvu periodika: Nový život! Kromě toho zakladatelé Nového života svůj časopis opatřili podtitulem, který se nezměnil do posledního ročníku: Měsíčník pro umění, vzdělání a zábavu.
   Nebyla také v tomto případě snaha být časopisem "zábavným" jen proklamací? Vždyť od prvního čísla prvního ročníku je zřejmé, že se jeho redakce soustředila na problematiku katolického modernismu a s tím tedy i na problémy náboženského života, dění v Církvi, na otázky teologické teorie i praxe. Významné je v tomto směru – zvláště ve vztahu k České moderně – prohlášení stojící na druhé straně prvního čísla Nového života, které vyšlo v lednu 1896, když v úvodu je publikován Žalm předposlední v překladu historika Rudolfa Dvořáka (1861-1919): "My vděčně pohlížíme na lopotnou práci, jež vykonána před námi – ale chceme dál a nedáme si bránit! Česká moderna chce individualitu, ať je zlá nebo dobrá, jen když je silná a význačná – my chceme křesťanské umění. ne blouznivé a vágní novokřesťanství, nýbrž zdravé umění katolické. Vystupujeme proti liberální bezcharakternosti, jež se nazývá moderním diletantismem. Chceme mužnou a pronikavou bodrost místo mrzutého pesimismu. Chceme umění místo literárního řemesla a suchého moralizování."
   Připomeňme si ještě věty, které stojí v prvním odstavci těchto Několika slov úvodem, nadto zahájeným mottem – básní, jejímž autorem byl bezpochyby Dostál: "Nové jaro, nový život,/nový život, nové kvítí –/ kdo se zlobí na motýla,/ že mu kukla nestačí?" Jsou to slova ohrazení proti "starším pánům", sice "upřímným přátelům katolické literatury české", kterým snahy mladých (vlastně z větší části bohoslovců!) jsou něčím příliš odvážným. A tak se v prohlášení konstatuje: "Nám žádný ze stávajících katolických listů nevyhovuje a nerozumí, v žádném se necítíme úplně doma. Nový život raší a pučí v katolickém umění – to je vše."
   Domníváme se, že v české žurnalistice a vůbec v literatuře přelomu století a snad i dalších desetiletí existuje málo útočnějších výzev, než byla tato (také za ni Dostál sklidil kritiku nejen od umírněnějšího Boušky, ale též od dalších literátů Katolické moderny). Například zmínkou o "moderním diletantismu" anebo "mrzutém pesimismu" dostala co proto dekadence... Prohlášení České moderny se zase podle Několika slov "nadouvá... s buldockým výrazem ve tváři" a "přemýšlí, jakým nejopovržlivějším gestem by vyjádřila Česká moderna své nekonečné a nevýslovné pohrdání generaci starších pracovníků, na jejichž ramena se vyšplhala." Staří, mladí, všichni jsou tedy terčem útoků. (A mohly by se ty útoky obrátit i proti autorům prohlášení – připomeňme třeba jen tu skutečnost, že Bouška i Lutinov byli vlastně ve svých básnických počátcích "žáky" J. Vrchlického – viz předchozí části naší práce). Několik slov pak končí odstavci, v nichž, stejně jak v předchozích řádcích, lze bezpečně rozeznat Dostálův styl a jeho způsob uvažování i zacílení polemiky, nesoucí v tomto případě snad i jisté znaky paranoie: "Jsme připraveni, že neúmorná zášť a zloba opět pozdvihne drzé čelo a zatím, co my budeme zpívat, bude nám kradmo přišívat na záda křiklavou záplatu kacířství a zhoubného liberalismu, aby proti nám poštvala nemyslící davy. My však nedbáme a směle otvíráme orgán katolických umělců českých; vstupujeme ve spojení s mladým katolickým uměním celého světa a zveme všechny laiky i duchovní, kdož jsou s námi spojeni smýšlením, by se k nám přidružili i prací."
   Jinou věcí je ovšem to, že prozatím – což lze říci o celém prvním ročníku, neobjevují se zásadní teologicko-filozofické příspěvky k problematice Katolické moderny jakožto počínajícího reformního hnutí, které jsou páteří některých ročníků příštích. A to hlavně z doby, kdy se Katolická moderna stala relativně organizovaným sdružením a v časopise se začínají vyskytovat překlady statí teoretiků moderního katolicismu, jakými byli Hermann Schell i další. Prostě první ročník je stále ještě především literární časopis. A pokud se týká "zábavnosti"; rozumíme jí snahu získat kultivované i prosté čtenáře. V prvním ročníku tak převažuje právě zábavná literatura: zvláště poezie, ale i próza. A pokud se prózy týká, není bez zajímavosti, že kromě domácích autorů překládá A. G. Stín na pokračování "povídku ze života pravoslavného duchovenstva ruského" Výkonný nástroj od ruského autora Ignáce Nikolajeviče Potapenka. Náplň časopisu ve svém celku se však drží v intencích připomenutých Několika slov, v nichž je vyslovena víra, že "list náš vykvete a vzroste, že sdružení naše objeví se jako zdravá haluz na stromu současné poezie, pučící a žasnoucí vedle stárnoucích větví utěšeně do květů a plodů."1 Ale objevují se i některé literární polemiky (v počátcích prvního ročníku viz třeba stať K prohlášení České moderny, podepsanou zkratkou Fr. H-ek (= František Holeček). Týž autor je pisatelem na pokračování publikované recenze románu Arne Garborga Umdlelé duše, který ve své době vzbudil zájem hlavně dekadentů a byl reflektován i na stránkách jiných časopisů. A je příznačné, že ještě výrazněji než T. G. Masaryk, který se touto prózou také zabýval a vyslovuje proti ní některé výhrady, F. Holeček pojednává o tomto díle kategoricky v intencích toho, jak svou recenzi nazval: Reakční kniha.2
   Na rozdíl od následujících ročníků byl první o málo menšího formátu než ročník druhý až jedenáctý; také dvanáctý, poslední byl o málo menší. A dvanáct čísel prvního ročníku bylo – rovněž výjimečně – rozděleno na dva půlroky, každý s vlastním obsahem. První dvě čísla prvního ročníku vyšla v Praze, ale od třetího přešla redakce do Dostálova působiště Nového Jičína, od desátého čísla ročníku 1905 do Prostějova. U posledního ročníku (1907) došlo ke změně podtitulu na obálkách jednotlivých čísel, kde bylo uvedeno "Revue pro literaturu a umění". Titulní list dvanáctého ročníku však zněl stejně jako u všech ročníků předchozích: "Měsíčník pro umění, vzdělání a zábavu"; "vede a vydává Karel Dostál-Lutinov" – takto to bylo unifikováno.3 Vcelku lze říci, že si časopis po celou dobu své existence v podstatě uchoval stejnou tvář, což se týká hlavně výtvarné stránky, která byla na mimořádně vysoké úrovni. Vůbec se ale nejednalo o tvář "uniformní"; naopak.
   Od počátku patřily mezi kmenové přispěvatele Nového života především významné osobnosti i řadoví členové Katolické moderny. O nové směřování poezie v katolickém duchu se však na stránkách revue pokoušeli i další autoři. V prvním ročníku (1896) a v několika ročnících dalších se jako básník představil i později v Novém životě pevně usazený prozaik Jindřich Šimon Baar (básní Ptáci, publikovanou pod jménem Jindřich Baar a věnovanou "katolickým básníkům českým"); ale také Vilém Bitnar, později hlavně kritik a historik, který věnoval svou Píseň Magdalény S. Bouškovi. Báseň Montserratská znělka publikoval X. Dvořák, několikrát uveřejnil verše J. A. Koráb, v druhém půlroce J. Kárník a J. Kyselý, z méně známých autorů Martin Chudoba, František Leubner, Miroslav Racek, Jan Svárovský i další; "prostonárodní legendu" Petrklíče otiskl časopis Antonínu Travěncovi. Z básnířek se představila Augusta Rozsypalová a nesmíme zapomenout na debut další ženské autorky; pod pseudonymem Jiří Sumín otiskla povídku pozdější významná prozaička Amálie Vrbová (1863-1936).4
   K Dostál do prvního ročníku Nového života přispěl básněmi Církev, Svatopluku Čechovi k abrahámovinám, Byla u mne (rozuměj "má Musa", nešlo o milostnou lyriku, pozn. L. S.), Deus lo volt ("K 800 leté památce prvních výprav křižáckých"), Můj žalm; ale poprvé se skryl i pod pseudonym Karel Skřivan (v básni Pastores gentium); ta byla připsána tehdy ještě jeho příznivci "arcibiskupu Theodorovi" (rozuměj Kohnovi) k "25 letému jubileu..."5
   K zásluhám Nového života nepatří jenom to, že v něm – obdobně jako v Moderní revui a netýká se to jenom prvního ročníku – dostávala příležitost poměrně široká škála autorů. Z nich mnozí zapadli prachem zapomenutí, jiní se však v literárním dění udrželi anebo se dokonce stali autory v tom anebo onom renomovanými. Dostál i jeho přítel Bouška se kromě toho od počátku snažili získat pro časopis i hnutí Katolické moderny vůdčí osobnosti české literatury, jakými byli Julius Zeyer (1841-1901) anebo Otokar Březina (1868-1929). Jak známo, ani Březina, ani Zeyer se členy Katolické moderny nestali. Ale Zeyer v prvním ročníku Nového života otiskl na pokračování svou Legendu o rytíři Albanu. A v přispívání do časopisu pokračoval i nadále. O. Březinovi vyšla v prvním ročníku báseň Královna naději. Mezi počiny vložené do pokladnice české literatury 90. let 19. století nesporně patří kromě toho studie S. Boušky Otokar Březina. Vycházela na pokračování a jednalo se o jednu z prvních a pronikavých prací o Březinovi jakožto "básníku básníků", jehož umělecké poslání jako by podléhalo "vyšší Vůli", zároveň však to byla studie usilující proniknout do hloubky poetiky O. Březiny s hlubokým pochopením typu jeho spirituality a mysticismu.6
   Za šťastné lze pokládat ty svazky Nového života, v nichž se objevují jak příspěvky (a redaktorské podněty) S. Boušky, tak Dostálovy práce. Ne vždy se totiž se svým přítelem Bouškou co do náplně jednotlivých ročníků anebo i čísel periodika Katolické moderny shodli. Patří mezi ně druhý ročník (1897), v němž je kromě toho publikována jedna z osobitých kritických statí Březinových s názvem Pietas. V ní velký český básník vítá stejnojmennou prvotinu S. Boušky, která vyšla jako 4. svazek knižnice Katolické moderny Básnické obzory katolické (1896), řízené Bouškou a Dostálem. ("Svět, který otvírají knihy jako je tato, šíří se až k modrým dálkám rozložen kolem jediné výšky," zní úvodní věta Březinova článku, jedné z mála recenzí, nebo spíše recenze ve tvaru eseje, které básník za svého života publikoval.) Za "mystická čísla vzácné čistoty a jednoduchosti výrazu" Březina pokládá Bouškovy básně Svatá Kateřina Sienská anebo Ctihodná Kateřina Emmerichová.7 Z nich druhá je v Novém životě také publikována. Nejrozsáhlejším Bouškovým textem, otiskovaným na pokračování, je zde však esej Tvář Kristova. A najdeme tady kromě dalších Bouškových příspěvků rovněž jeho recenzi, jíž vítá Pohádku máje Viléma Mrštíka (1863-1912). K Mrštíkovu dílu se ostatně vyjádřil i Dostál, a to Prozatím několika volnými poznámkami (podtitul jeho článku V. Mrštíkova Pohádka máje). Příznačná – ve srovnání s bezvýhradným přijetím Bouškovým – je například tato Dostálova věta: "Ale moje nadšení pro Pohádku máje, nekonečnou píseň smyslné radosti, nemůže být úplné, neboť jsem křesťan a kladu důraz na bolest a duši." Dostál přitom bere do ochrany Mrštíkovo moravanství ("Pohádka máje jest dílo moravské, osobami, krajem i řečí"). Konstatujeme to především proto, že stať není pro Dostála ani tak příležitostí zabývat se dílem anebo osobností V. Mrštíka; spíše je totiž záminkou k bilancování tehdejší české poezie: "Je konečně také jednou třeba kopnout do Prahy. ‚Kulturní středisko české. Srdce, z něhož se roztéká živná krev do cév národa.' Fráze! – Velkoměstský jed a mravní hniloba se rozlévá z Prahy, dekadence, beznárodnost, Prostibola (narážka na sbírku Arnošta Procházky, pozn. L. S.) – a Vašíčkové na venkově pak zbožně myslí, že je to česká literatura." Takto si tedy Dostál vyvozuje "nezdravě pomalý vzrůst, ba i úpadek literatury a kultury české", aby svoje lamento uzavřel odsudkem: "Přitom česká literatura se v Praze nanejvíš tiskne, ale vyrůstá z české půdy venkovské."8
   Vraťme se ale k S. Bouškovi. Jedním ze stěžejních příspěvků ročníku druhého (1897) je jeho překlad dramatu Maurice Maeterlincka Aglavaina a Selysetta. Ten sice začala (a je tak uvedena první část překladu) Marie Kalašová (1854-1937), přítelkyně J. Zeyera a jedna z žen aktivních v hnutí Katolické moderny, ale od čtvrtého pokračování je jako překladatel uváděn jedině Bouška. Od druhého ročníku Nového života se také datují překlady S. Boušky z provensálské literatury (Frederi Mistral: Mirčio; v tomto případě, jak někdy bývalo v časopisu zvykem, bez uvedení překladatele; knižně Bouškovo přetlumočení vyšlo až v roce 1916). A bude ještě příležitost připomenout, jak podnětně Bouškovy převody z provensálské a katalánské literatury zapůsobily nikoli jen v kontextu českého písemnictví blízkého katolictví. První báseň od katalánsky píšícího básníka Jacinta Verdaguera publikoval Bouška již ve druhém ročníku Nového života – Granátové jablko; autor ji Bouškovi dokonce dedikoval.9
   Prostřednictvím Nového života dozvídáme se také o všem, co se děje v Katolické moderně jako v literárním a posléze i v kulturně-politickém a náboženském sdružení. Tak o prvním sjezdu Nového života v  Praze roku 1897, což vlastně byl sjezd Katolické moderny, je zveřejněna stať podepsaná jen slovem Redaktor (šlo o K. Dostála). Dostál sám byl svolavatelem sjezdu, který zahájil. Cíle Katolické moderny v tomto stručném referátu o sjezdu shrnul do věty: "Obrodit moderní literaturu hříchu duchem Kristovým, a literaturou a uměním obrodit život lidstva." Důležité projevy přednesené na sjezdu publikovala další čísla časopisu. Zajímavá – v souvislostech naznačených v první části naší práce, rozuměj pokud se týká cyrilometodějské ideje vlastní od počátku Dostálovi i Katolické moderně – byla skutečnost, že sjezdové číslo Nového života otevírala oslavná báseň S. Boušky s latinským názvem Non nobis domine, non nobis, sed nomini tuo da gloriam! a s prvními verši "Velehrad, slovanských národů katedrála./ Má lidská postava co v jejím nitru stála,/ jak duše má se choulila a bála!" A následující básníkovy meditace o lidském tvoru jako o tvoru Božím.10
   V povědomí většiny těch, kdo se prvně setkají s problematikou katolického modernismu a časopisu Nový život, je hlavně fakt, že vůdčí role zde patřila Dostálovi (v Novém Jičíně) a Bouškovi (v Machově a na dalších místech ve východních Čechách). A tak se mnohé z toho, co se týká časopisu, odehrává prostřednictvím korespondence mezi nimi. Například o Dostálových snahách získávat pro Nový život nové autory vypovídá však i korespondence mezi J. Zeyerem a sochařem F. Bílkem z let 1896-1901. Bílkovy práce najdeme v Novém životě od druhého ročníku (1897); jde například o reprodukci stránky Prologu k Bouškově sbírce Pietas, anebo reprodukci kresby Stmívá se. Ale je tady publikována rovněž Bílkova vyznavačská stať Confiteor umění anebo další podobně laděný příspěvek Za Pravdou ("Jak v umění – i v lidstvu – má být každý ‚člověkem' a ‚bratrem'", zdůrazňuje v jejím úvodu Bílek).11 Ale nebyl to z významných výtvarníků jenom Bílek, kdo se podílel na výtvarné a grafické úpravě prvních ročníků Nového života. Z obsahu prvního ročníku se dozvídáme, že jako "pracovníci výtvarné části" figurují Alfons Breska, K. Wellner a S. Bouška. A "pracovníky části hudební" byli C. M. Hrazdira (1868-1926), Khodl, J. Nešvera, Em. Paukner, A. Runie, Strnad. "Část kritickou" pak spoluvytvářeli Bitnar, Bouška, Dostál, Holeček, Koráb, Ot. Taubner. Můžeme konstatovat, že u některých šlo o účast víceméně formální, další se však skutečně na vytváření podoby časopisu podíleli. Tak například svým založením především výtvarník Antonín Runié (byl mimoto autorem některých obálek anebo kreseb knih z edic Básnické obzory katolické i dalších knižnic K. Dostála) přispěl do prvního ročníku časopisu prózami Andante a Rozhraní a básní v próze Světlo umírajících; hlavně ale byl autorem návrhu obálky Nového života.12
   Významnou, a nikoli jen výtvarnou roli, hrála v každém ročníku Nového života právě obálka; její součástí byla také inzerce jednotlivých svazků Básnických obzorů katolických. A v prvním ročníku (1896) nacházíme na obálce publikováno i významné prohlášení nadepsané Nový život! V jeho úvodu stálo: "Pod tímto názvem počíná r. 1896 v Praze vycházet péčí básníků a umělců katolických nový měsíčník pro umění, vzdělání a zábavu. Úkolem listu jest, pěstovati rozkvět poezie a umění českého, pokud odpovídá katol. světovému názoru našeho národa." Následovalo zdůvodnění tohoto kroku s vyznačením těch, které považovali zakladatelé Nového života za svoje protivníky: "Je tolik předsudků proti církvi, lidé nechápají, že církev není instituce nějaká strnulá a nehybná, nechápou, že je duchem! Ovšem padá velká vina na ty, kteří myslí, že jedině reprezentují církev. Ale myslím, že právě proti nim se strana Vaše ozve..." (to vše citováno z dopisu J. Zeyera zaslaného redakci spolu s vyžádaným příspěvkem. Posloužil tedy názor básníka rovněž jako argument; třeba proti časopisu Vlast anebo proti některým představitelům církevní hierarchie...). A jaké byly vlastní argumenty Nového života? "Že by nám povstalo více nepřátel než přátel, nemyslíme, neboť vystupujeme s palmou míru v ruce. Ne jako církev útočící, ne zcela jako Církev bohující, hájící a učící (to vše přenecháváme ostatním listům katolickým), vystupujeme jako díl Církve zpívající a tvořící, náš list pěstuje toliko křesťanské umění. – Dnes, kdy moderní duchové marně hledají odpovědi na nejpalčivější otázky svého nitra, kdy fráze o ‚mrtvých dogmatech' se sama už stává mrtvým dogmatem, kdy víra a láska zase roste v srdcích, doufáme právem, že čeští umělci a česká inteligence s chutí a důvěrou přilnou ke snahám Katolické moderny."
   Předchozí podrobněji rozvádí poslední odstavec: "Názvu toho jsme si nedali sami, ani nevystihuje úplně našeho programu, ale jest už historickým a proto jej přijímáme. Katolickou modernou jsme v tom smyslu, že chceme vyvážit nesmírné bohatství poetických pokladů z katolického umění, dějin a života; že chceme zakázati, jak lze i nejnovějším ideám a myšlenkám srovnati se s učením tímto, jsou-li opravdu čisty a vznešeny, a že ideám svým dáváme výraz moderní a umělecký." Šlo sice o prohlášení administrátora listu J. Al. Korába, ale o cílech Katolické moderny je zde v kostce vysloveno vlastně všechno.13
   Především díky Novému životu se dostala do povědomí české kulturní veřejnosti velká a zvláštní osobnost moderního výtvarného umění z konce 19. století: malíř Felix Jenewein (1857-1905), působící také v Brně, hlavně však v Praze a usilující dostat se do Vídně. Studii o něm (Felix Jenewein) ve třetím ročníku (1898) uveřejňoval na pokračování jeho ctitel, objevitel a v neposlední řadě, jak je ze studie zřejmé, i znalec S. Bouška. Týž ročník přinesl také výtvarníkovu "podobku" (rozuměj fotografii), reprodukci obrazu Svatý Petr, kníže apoštolů a kresby Studie k podobizně světců. Ale tento ročník obohatily také "obrazy a vignety": nejvíc od K. Z. Wellnera (1875-1926), A. Runie (vl. jménem Thein, 1870-1944), Stmívání Františka Kavána (1866-1941), anebo Poláka Stanislava Wyspiaňského (1869-1907), včetně jeho fotografie. Hned v prvním čísle ročníku byla reprodukce plastiky F. Bílka Svatý Cyril umírá i s věnováním "patronovi" Katolické moderny B. M. Kuldovi a je tu i  otisk Bílkovy kresby (Kristus na kříži) z cyklu Modlitby. Při této příležitosti vyšla původní stať k Modlitbám z pera Zdenky Braunerové.14
   Když jsme již začali "podobkami". V témž ročníku měl čtenář možnost pohlédnout do Tváře Ernesta Hella (1826-1885) na obrázku připomínajícím spíš kresbu. A v překladu Františka Lémana byly připojeny také eseje tohoto předchůdce evropského katolického modernismu Tajemství a Hrdinové Církve. Ve druhém autor mimo jiné rozlišuje a analyzuje "vnější" a "vnitřní" život církve, ten druhý "plný tajemství" (například co se týká svatosti). A jde mu o to – což lze pokládat rovněž za požadavek "modernistů" –, aby byly oba v jednotě.15 Za významnou považujeme i stať, kterou Dostál spolu s celou řadou svých básní, včetně delší skladby Náš Honza, říkají mu hloupý, anebo článků, například o S. Wyspiaňském a Adamu Mickiewiczovi, publikoval v tomto ročníku. Nazval ji Nový život v Němcích a je to – kromě jiného – doklad jeho stálého zájmu o německou literaturu. V centru Dostálovy pozornosti je samozřejmě katolická literatura, ale také katolická publicistika. Přitom se detailně zabývá hlavně problémem, který dal do názvu své brožury německý autor píšící pod pseudonymem Veremundus: Stojí-li katolická beletristika na výši doby? A v této souvislosti nechybí Dostálův výpad proti Škrdleho Vlasti.16
   Významným příspěvkem třetího ročníku časopisu (1897) bylo dokončení Zeyerovy prózy Zahrada Mariánská, jejíž první část vyšla v ročníku předchozím. A najdeme tu, když jsme již začali s osobnostmi české prózy, rovněž závěr románu Růženy Svobodové (1868-1920) My tři; leč Svobodová patřila mezi spisovatelky, které s Katolickou modernou jenom sympatizovaly. Významnější – z hlediska postupné krystalizace náplně Nového života – je příspěvek J. Šrámka K dějinám našeho nejnovějšího bádání o myšlenkové povaze středověku, a to především proto, že jde o seriózní pokus v něčem oponovat pojetí středověku, jaké razil pozitivistický filozof a historik filozofie František Drtina (1861-1925), sice spiritualista, v lecčems ale žák Masarykův. A zprostředkovaně se také polemizuje, byť jen v úvodu stati, s názory Jana Herbena a T. G. Masaryka (i když politických aspektů problematiky se Šrámek pouze dotkl). Neboť polemické výpady proti Masarykovi, ale také proti F. V. Krejčímu a hlavně proti J. S. Macharovi – to byla doména K. Dostála, ať již v některých článcích v hlavní části Nového života, anebo v rubrice Forum. Z filozoficko-teologických statí ročníku 1898 připomeňme studii P. Blažeje Lešenara Reálná jsoucnost nejvyšší bytosti, která byla věnována "památce Františka Palackého". Ale významnější je fakt, že autor se v mnohém odvolává na názory, myšlenkové postupy i na stať jednoho z nejvíc uznávaných teoretiků katolického modernismu H. Schella Die göttliche Wahrheit des Christenthums. A v následujícím čtvrtém ročníku (1899) je bez uvedení autora krátká konfesní stať H. Schella Národ a Církev. Je zakončena redakční poznámkou; asi z Lutinovovy ruky: "Není tu řečeno celkem nic nového. Jen starý, velkolepý názor Církve, ‚černé internacionály', ale významné je, že jej ze země protestanta Mommsena hlásá katolík Schell."17 Dodejme, že německý historik Theodor Mommsen (1817-1901) snad nejpohrdlivěji a nejvíc nenávistně útočil proti Slovanům a zvláště proti Čechům a že se s ním v ostrých polemikách střetli jak někteří čeští historici, tak i básníci.
   Nejdůležitější událostí roku 1899 byl pro Katolickou modernu její druhý sjezd na Velehradě. Toto téma zaplnilo mnoho stránek Nového života. J. Keclík ve své diplomové práci konstatuje, že zatímco na prvním sjezdu (1897) nebyla problematika slovanství a cyrilometodějských myšlenek prvořadá, na druhém a pak i na sjezdu v Přerově (1906), patřila k ústředním (viz též první část naší práce). Zajímavé je i to, že jedním z čestných místopředsedů byl host ze vzdáleného arcibiskupství Rakouska-Uherska, P. Daniel Tanakjevič, jinak rusínský říšský poslanec. Ale ještě víc symptomatické bylo, že hlavní, velmi podrobná zpráva o sjezdovém jednání začínala větou připomínající blížící se konec století: "Věk devatenáctý byl. Dříve než se nadáme, zapadne za námi jako brána a rozevře se před námi osudný věk dvacátý, věk, v němž rozhodnouti se mají světové zápasy duchů, věk války a boje." Tato Dostálova slova byla prorocká. S napětím se také očekávaly výsledky ankety ohlášené u příležitosti sjezdu Nového života – a zase vlastně sjezdu Katolické moderny. Proč se odvrací česká inteligence od věci katolické? – tak zněla základní otázka daná účastníkům ankety a rovněž název obsáhlého příspěvku na stránkách Nového života. Redakce časopisu potom ve formulacích svého redaktora Lutinova publikovala významné prohlášení Nejen slova, ale skutky! "Vůdčí ideou Nového života je boj idealismu proti materialismu, ať se halí v masku jakoukoliv, boj ducha proti vládě hmoty a násilí," stálo v úvodu prohlášení. Dále se podotýkalo, že "kriticism" vůči stávajícím poměrům "vybuchl nejsilněji" právě na sjezdu a nyní je čas, kdy je třeba "kladnou prací ospravedlnit svou nespokojenost". Resumé tohoto provolání pak dává za pravdu všem, kdož poukazují na skutečnost, že katolický modernismus neopomíjí otázku sociálně-reformní: "A tu volá Nový život k práci sta a tisíce svých přátel: Šiřme vlídným slovem a shovívavou trpělivostí ideje Nového života, přičiňujme se, aby čisté křesťanství stalo se krystalizačním bodem národa na sta proudů rozlitého... Kdo máš styky s bědnými, pracuj usilovně o jejich sociální povznesení! Jsi-li učencem, bádej a piš výtečná díla! Zastáváš-li úřad kazatele, varuj se, aby neplatily stesky sjezdové vůči tobě! Jsi-li učitelem, vnášej ducha Kristova do bezduchých liter. Jsi-li umělcem, napájej se svatou moudrostí, aby pak díla Tvá hlásala ji sama místo Tebe."18
   Nejen z burcujícího prohlášení, ale také z toho, co začíná být v Novém životě stále více publikováno již od třetího ročníku je patrno, že redaktor nezanedbával na stránkách periodika ani osvětovou činnost. V jejím rámci pak hlavně křesťanskou výchovu. A tak se Josef Svozil v "jubilejní úvaze" zabývá problematikou výuky dějepisu na našich školách, anebo zdůrazňuje význam cyrilometodějské ideje ve výuce i v kulturním životě (obojí ve třetím ročníku z roku 1898). Ve čtvrtém (1899) pak týž autor publikoval silně promoravský článek Morava. Opět s poukázáním na význam cyrilometodějských tradic, ale také s tvrzením, že na Moravě "jsme bližší Slovákům než Čechům." Zároveň autor zdůrazňuje to, co se na konci 19. století zdálo již samozřejmé, ale předchozí vývoj ukázal, že tomu tak vždy nebylo: "Morava chce být svou, chce být českou, chce bráti podíl na osvětové práci, chce nutně kráčeti za humanitou – humanitou ovšem křesťanskou – vždyť před křesťanstvím humanity ani nebylo". A protože jsme na Moravě bližší Slovákům, "měli bychom si více všímat Slováků", kteří jsou našimi sousedy, vyvozuje dále Svozil. Jako by – vědomě anebo nevědomě? – tímto apelem tak trochu předjímal silný zájem o polskou literaturu, o písemnictví dalších "sousedů", který se v Novém životě postupně začíná prosazovat.19 V témž ročníku najdeme také řadu příspěvků uveřejňovaných pod společným názvem Galerie moravských měst; v rubrice, jež se stala pravidelnou součástí i dalších ročníků. V nich například Jan Bečvan pojednává o Valašském Meziříčí a blízkém Krásnu, anebo Jan Doležal o Kroměříži. A také Dostál publikuje črtu Návštěva na Slovácku o cestě za malířem Uprkou... Objevují se příspěvky z oblasti národopisu (o lidových zvycích a krojích) od Josefa Klvani a Františka Kretze.
   Naučnou a vědeckou sféru v Novém životě 1899 reprezentují kromě jiného příspěvky světoznámého orientalisty a znalce arabského světa ThDr. Aloise Musila (1868-1944), například studie Básnická osnova knihy Job, abychom s příznačným, vůbec ne koženě "akademickým" posláním na konec: "Věru málo jest v Písmě Svatém a v celé literatuře světové knih, které by se mohly vyrovnat hloubkou myšlének a vznešeností této koruně básnické literatury mudroslovné. Vezmi a čti!"20 Na etické otázky se v témž ročníku ve svých příspěvcích zaměřil jeden z kmenových autorů časopisu na přelomu 19. a 20. století František Světlík (Princip křesťanské morálky; Ethickomystické poznání Boha dle H. Schella – studie ale není dokončena).
   Z básníků prvních ročníků Nového života chceme ještě připomenout pozdějšího známého sociologa působícího na brněnské Masarykově univerzitě I. A. Bláhu (1879-1960). Coby bohoslovec byl Bláha vyloučen ze semináře v Hradci Králové proto, že se stal členem hnutí Katolické moderny a že pronesl projev na jejím sjezdu. Hnutí však zůstal věrný a do Nového života posílal svoje básně. Například ve čtvrtém ročníku publikoval básně Ne, nerouhejte se a Ó Pane, smiluj se; dalšími verši se představil v letech následujících. V roce 1906, v předposledním ročníku Nového života, dokonce uveřejnil reportážní črtu z uměleckého prostředí Dopis z Paříže a rok předtím překlad úvahy Náboženství a filozofie. V této oblasti pak našel uplatnění.21
   V dalším se zaměříme na to, jaké podněty Nový život z přelomu 19. a 20. století přinášel české literatuře – a jak zájem o ni zpočátku gradoval, poté byl mírnější. Čtenář tady nalézal, jako vzácné koření, čas od času verše O. Březiny. Ale také zde (v roce 1901) vyšla ve verších psaná legenda Pod jabloní, kterou J. Zeyer věnoval B. M. Kuldovi. Z dalších známých osobností mimo Katolickou modernu svými básněmi přispěli do Nového života Emanuel z Lešehradu, brněnský Josef Merhaut (1863-1907) i někteří autoři méně známí. Z členů Katolické moderny J. Š. Baar začal publikovat v časopise především prózy (v šestém ročníku 1901 například na pokračování známou Farskou paničku v následujícím Kohouty). A v roce 1902 se v článku podepsaném šifrou Brrr představil jako polemik (Machar contra Dostál-Lutinov). Týž sedmý ročník je významný tím, že do něj začal přispívat staroříšský nakladatel Josef Florian (1873-1941). A jak jinak, než tím, že v článku Z myšlenek samotáře nejprve představil svého uctívaného Léona Bloye (1846-1917), jemuž pak věnoval krátký příspěvek (Léon Bloy) přeložený z francouzštiny. Aby v závěrečné poznámce oznámil, že od "tohoto moderního proroka vyjde brzo nákladem Nového života dílko o duševním jeho bratru Arnoštu Hellovi."22 Dostáváme se tak k Hellovi, jakožto kmenovému autorovi většiny ročníků Nového života, svými způsoby inspirujícího teoretiky Katolické moderny, jehož stať Poslání povídky do téhož ročníku přeložil F. Holeček a další (Velcí lidé) J. Florian.
   Již po několika ročnících se ukazuje, že křesťanská obroda umění a rovněž uměním, spjatá s vytvářením nového typu spirituality, stojí v Novém životě na počátku široce založené duchovní iniciativy mnoha osobností; především básníků; ale také teologů, historiků i filozofů, národopisců a v neposlední řadě těch, kteří se věnovali recenzní a kritické činnosti anebo překládání. Mezi autory, kteří publikovali v pátém ročníku (1900) patří také "zapomínaný básník duchovních portrétů" Alois Lang (1869-1957). Takto tohoto profesora náboženství a od roku 1898 doktora theologie charakterizuje jak Vilém Bitnar, tak Mojmír Trávníček. Langova brilantní stať Auguste Strindberg je vskutku dokladem toho, že lze vykroužit jemný, duchovní portrét a zachovat vědeckou střízlivost. Ale nebyl to jediný Langův příspěvek v časopise z té doby. Do čtvrtého ročníku (1899) napsal jeden "z duchovních portrétů měst". Obdobně jako třeba Bečvan-Konařík anebo další, kteří plnili rubriku Galerie měst, A. Lang publikoval stať Ostrava-Vítkovice. Jak podotýká M. Trávníček, plán těchto "portrétů" byl dílo Dostálovo, přičemž šlo o to, aby byl podán aktuální pohled jak na současný život, tak na historii. A toto skloubit vjedno se snad nejlíp podařilo A. Langovi. Ten do téhož ročníku přispěl ještě úvahou G. D´ Annunzio – "Dítě rozkoše". Pojednává v ní o Annunziově stěžejním, ale hodně diskutovaném díle, románu Triumf smrti (v němž autor podle Langa "přivádí ad absurdum nadčlověka Nietzscheova šíleným egoismem vraždy a samovraždy") a zdůrazňuje význam zdravých principů křesťanské etiky i pro tvorbu moderního umělce. Další jeho článek Extatikové umění, který jako by představoval přípravu na strindbergovskou studii, končí zase příznačně takto: "Pane, dej své nebeské rosy, aby extatici umění pochopili myšlenky velké theodice a – života očisty křesťanské!"23
   Poměrně málo známým kritikem Nového života je básník Rudolf B. Mácha. Ten svou krátkou stať Stanislav Przybyszewski do šestého ročníku (1901) koncipoval jako "kritickou poznámku" a v jejím závěru se dokonce – to nebývalo v časopise zvykem – odvolával na autoritu T. G. Masaryka. ("Ku konci mohu konstatovat to, co profesor Masaryk ve své studii Moderní člověk a náboženství, Naše doba, 4. roč., že krize moderního člověka spočívá ve ztrátě a hledání náboženství.") Z jakého důvodu se katolický kritik v listu Katolické moderny opírá o názory protestanta Masaryka? Inu proto, že Przybyszewski svým "satanismem" a vůbec – podle názorů tehdy mezi katolíky běžných – svým "rozkladným" názorem na člověka a "rozkladností" své tvorby byl ještě větším zlem... Máchou evokovaný a odsouzený Przybyszewski, Polák píšící hlavně německy, byl ale na stránkách Nového života negativní výjimkou. Neboť práce polských autorů, zvláště v  posledních letech existence periodika, byly zde publikovány hlavně na podporu reformních snah katolických modernistů. A ukazuje se v nich, že polští autoři stojí na výši i těch teoretiků katolického modernismu, k jakým patřil Hermann Schell anebo teoretici francouzští. Lze to konkretizovat prostřednictvím studie Maryana Zdziechowského Rozpory mezi náboženstvím a filozofií v době současné, třebaže je koncipována spíše sociologicky; ta byla v překladu Josefa Vraštila otištěna v devátém ročníku (1904). V následujícím, desátém (1905) vyšla další studie téhož autora, tentokrát z oblasti etiky, Intelektualismus a moralismus. Významná je i Zdziechowského stať Msgre Jeremiáš Bonomelli přinášející v interpretaci polského autora tresť názorů cremonského biskupa, jedné z velkých autorit modernismu italského.
   Celý připomenutý desátý ročník přinesl rovněž množství příspěvků dokládajících zájem časopisu o problémy slovanské, mezi nimi hlavně slovenské. Dr. Margin (to byl pseudonym Dr. Františka Jehličky) v jednom z článků prvního čísla publikoval stať Odkaz Dra Ehrharda potlačeným Slovákom (ve slovenštině). Interpretoval v ní názory na ožehavý problém Slováků v Uhrách, soudy svého profesora na vídeňské univerzitě. A tím profesorem byla další z vědeckých autorit evropského katolického modernismu. V jedenáctém ročníku (1906) se v rubrice Forum objevil nepodepsaný příspěvek Jubileum Msgre Bonomelliho. A hned následující krátká stať byla opět publikována ve slovenštině. Napsal ji pro Nový život Dr. Herman Herold a pojednávala o Dr. Ottokaru Prohászkovi, původem Slováku z Nitry, který se stal solnohradským biskupem a předtím profesorem dogmatiky na univerzitách v Ostřihomi a v Budapešti. O něm, sympatizujícím s Katolickou modernou, stejně jako o dalších slovenských záležitostech (viz v této práci i další zmínky) psalo se v Novém životě nejednou.24
   Ale ještě k rubrice Portréty a karikatury z umění a literatury. V ní pojednal R. B. Mácha, který ji měl po dva ročníky vyhrazenou pro sebe, například o francouzském A. Rodinovi, odsoudil "sluneční píseň života" Maxima Gorkého (1868-1936), jako "siláctví", štiplavě kritizoval Macharovy Konfese literáta, recenzoval sbírku St. K. Neumanna Sen o zástupu zoufajících a jiné básně. Teď již nikoli s pochvalou Masaryka, nýbrž s vyjádřením toho, co si o něm myslel ve skutečnosti. ("Atheismus p. Neumanna jest pouhý dekadentní antipod katolicismu, jaký se rodí v katolické, zkažené, perverzní Paříži. Hrůza z něho nejde. Klidný, střízlivý realismus profesora Masaryka jest katolicismu jistě nebezpečnější".)25
   Mezi klíčové patřil i sedmý ročník Nového života (1902). Je zde například množství Dostálových statí bilančních anebo útočně polemických. Z těch druhých třeba Otevřený list prof. T. G. Masarykovi, Zavřený dopis p. Macharovi, Realismus a realisté, Jak byl J. S. Machar v Novém Jičíně, Šalmaj míru – s ironickým podtitulem O smíru mezi Katolickou modernou a Vlastí. Některé své příspěvky Dostál označoval jako "časové myšlenky" a jde o stati podobné těm, které pak psal do listu Den. Taková je například stať Demokracie, ne ochlokracie, v níž konstatuje, že v žádné z tehdejších "lidových" stran, třeba i ve straně křesťansko demokratické, vlastně lid nevládne a volá po opravdové křesťanské humanitě.26 Na rozdíl od většiny ostatních ročníků, v tomto je až na výjimky, jako je báseň Máj, podepsaná Potulný pěvec a překladu Labutí písně od německého autora Fr. Xavera Krause s předchozím článkem o Krausovi, málo Dostálových básní.
   Důležité jsou Dostálovy stati bilancující činnost hnutí Katolické moderny s návraty k její historii a vzniku. Citujeme z první, nepodepsané a nazvané Rozvoj Katolické moderny: "Slavíme roku 1902 jakési jubileum, neboť bude tomu deset let, co Katolická moderna počala se krystalizovat. Byli sice již mužové podobných snah před námi, ale nebyli nijak organizováni, neměli časopisu, neznali se, až roku 1892 S. Bouška, upozorněn J. Vrchlickým, dopsal poprvé bohoslovci ve 2. ročníku v Olomouci K. Dostálovi, což vedlo k dalším stykům s X. Dvořákem, Fr. Skalíkem, Ad. Chlumeckým, Fr. Holečkem aj." Dostál evokuje minulost, ale postuluje tu také nové úkoly a cíle: "Ne klerikalismus, ale katolicismus – toť program Katolické moderny jedním slovem zahrnutý. V poezii a beletrii proti ztuhlému formalismu a verbálnímu klinkání snažíme se vystihnouti vlnění skutečné, soudobé Katolické duše. V socialismu voláme bezohledně po spravedlivosti, nedbajíc zastaralých privilegií. Jsme křesťanskými demokraty."27 Tato slova jsou o to důležitější, že jimi vlastně Dostál formuluje politické cíle a pozoruhodně předznamenává existenci strany, která se posléze – dokonce v evropských souvislostech – stala realitou. Pojmem "socialismus", jehož Dostál používá, není ovšem míněn třídní boj, spíš je tu míněna sociální politika; v každém případě plédoval autor pro sociální spravedlnost. Ještě přesněji Dostál formuluje program Katolické moderny v další nepodepsané stati Co je katolická moderna česká, v níž podává také důkladnou charakteristiku hnutí. A to včetně hnutí katolických modernistů v dalších evropských zemích a charakteristiky nejvýznamnějších osobností.28
   Jestliže hledáme to, co spojovalo Katolickou modernu s hnutím České moderny a vůbec tím, co bylo nové a moderní v naší literatuře devadesátých let a přelomu století, pak šlo o požadavek individualismu nejen v kritické práci, ale vůbec v umění. Na druhé straně výlučný individualismus vůdčích představitelů Moderní revue se lišil od křesťanského individualismu Dostálova anebo od svého druhu novoromantismem napojeného individualismu Šaldova. A ani mezi Dostálem a Bouškou nebylo, jak víme, v této otázce jednoty. Tím se dostáváme ke třetí Dostálově stati z tohoto ročníku Nového života (1902, z období vypjatého sporu s arcibiskupem prof. ThDr. Theodorem Kohnem (1845-1916, na počátku hnutí příznivcem Katolické moderny), s osobností, která byla hlavně v Dostálových spisovatelských a žurnalistických osudech významným mezníkem; v lecčems rovněž dramatickým uzlem v jeho osudech životních. Samozřejmě tento vzdor Dostálovy individuality vůči "Autoritě" (to již citujeme z článku, o němž bude zmínka), měl velký dopad rovněž na Nový život, tiskový orgán hnutí Katolické moderny, ale zároveň Dostálovu "osobní" tribunu. Jde o stať, v níž se dlouhým rozkladem a do detailů zabíhající argumentací, rovněž s reminiscemi historických událostí, začíná boj s "Autoritou" po několik roků Katolické moderně "vcelku příznivě nakloněnou", jak se ve stati konstatuje, s arcibiskupem Theodorem Kohnem. Kampaň má dohru i poté, co skončila Kohnovým odvoláním; a to v časopise Archa. To je ovšem vstup do problematiky, jíž se naše práce nemůže zabývat. Aktéry v ní byli i další účastníci. Stať má název J. M. arcibiskup Dr. Theodor Kohn a Katolická moderna. Končí sice přáním "Bůh osvěcuj a žehnej ve všem dobrém J. M. knížeti arcibiskupu Dru Theodoru Kohnovi a dej mu dočkati se blaženějších deseti let na stolci sv. Methoda" – a podepsán je celým jménem Karel Dostál-Lutinov. Ale je tady tolik výhrad, výtek a obvinění, že jí začíná nemilosrdný a vyčerpávající střet se značnými dopady zmíněnými v předchozím.29
   Také osmý ročník Nového života (1903) přinesl velké množství Dostálových příspěvků, tentokrát i básní, próz (například Cestovní črty Emauzy – Beroun – Monte Cassino), úvah o vycházejících dílech, článků do rubriky Forum. Z básní jsou publikovány třeba Modlitba nadčlověka, Píseň rozsévače, Píseň červa i další verše ze sbírky Písně tvorů. Je tu symbolicky hned za básní Píseň pastýře devítiřádkový, tučně vytištěný nekrolog za B. M. Kuldou, "příznivcem a spolukazatelem Katolické moderny", který se lekal reformních snah na poli církevním, ale "našim snahám literárním" přál do poslední chvíle.30 A zase je tu programový příspěvek K vývoji a snahám Katolické moderny a hned v návaznosti na něj rovněž Dostálova stať Církev a inteligence. Autor si klade otázky "Proč Katolická moderna nezůstala při programu čistě literárním a uměleckém? Proč se pustila do navrhování reformy v Církvi?" Za důležitou v této souvislosti pokládá skutečnost, že se s Katolickou modernou "sbratřili" pracovníci sociální: E. Dlouhý-Pokorný a J. Šrámek a pak se připojili i jiní. Na závěr konstatuje: "Na jedné straně jsme biti od velekonzervativců, na druhé straně od nepřátel katolické Církve: Realistů, radikálních pokrokářů a sociálních demokratů. Ale sladko je trpět pro Krista. Klidně voláme do vřavy odpůrců: Chceme cyrilometodějskou Akademii a českého Danta..."31
   Právě církevním autoritám, zvláště konzervativcům, byl později málo sympatický jeden autor, jehož stati se objevily v osmém ročníku Nového života: Jakub Deml; třebaže tehdy (1903) šlo o čerstvě vysvěceného kněze, kaplana začínajícího putovat po různých moravských farách, (1902-1904 zrovna v Kučerově u Bohdalic nedaleko Vyškova). A nejednalo se ještě o Demla tak znepřáteleného takřka se všemi. Byť první demlovské kontraverze již nastávaly. A skončilo tak i Demlovo publikování v časopise Nový život, s jehož prvními ročníky měl možnost seznámit se již jako student bohosloví. V roce 1903 v časopise doslova zazářil jak úvahou Volná slova o četbě a stylu, tak hlavně statí Slovo k Hudbě pramenů, což byl jeden z prvních Demlových březinovských příspěvků. Nadhazuje zde například otázku Březinova chápání "Tajemna v umění", ale rovněž básníkova mysticismu a duchovního života přítomného v jeho sbírkách.32 Do stejného ročníku se statí k osobnosti O. Březiny vrátil S. Bouška a publikoval studii Básník mystik. Charakterizoval ji sice jako "Glosy k dílu O. Březiny", ale šlo o příspěvek snad ještě významnější, než jeho objevitelský článek z prvního ročníku Nového života. Vždyť tehdy (1896) vyšly jen dvě Březinovy sbírky. "Ne ta formální nádhera veršů, ale ideová bohatost, apoštolské poslání jeho skladeb, to činí Březinu velkým", tvrdí Bouška. Ale vyslovuje i svoje výhrady. Vadí mu "dosud nepřístupnost jeho knih širším kruhům, příliš zhuštěná dikce, při vší ideové jasnosti a nutnosti každého slova, jež nejde vypustit, nedostatek prostoty a formálního jasu, který je u genia nutným." Všímá si tedy rovněž některých znaků reflexe básníkova díla a soudí, že "jeho verše jsou dosud mnohým rájem zavrženým". Ale přesto je Březina pro jeho vyznavače Boušku (viz třeba jejich korespondence) "apoštol krásy a dobra a lásky".33
   K Demlovu působení v Novém životě dodejme, že v devátém ročníku (1904) uveřejnil báseň Venkovu. A v desátém (1905) mu Dostál svěřil redigování samostatných příloh – novinky tohoto ročníku, v němž výtvarné umění mělo zvlášť silné zastoupení. Demlem redigované přílohy byly věnovány dílům sochaře Františka Bílka (1872-1941), který s katolickými modernisty navázal kontakt již v době, kdy hledali výtvarníka pro almanach Pod jedním praporem (1895). Bílek se stal jedním z nejbližších Demlových přátel a patřil i k nejvíc vítaným přispěvovatelům Nového života. Přátelský vztah Demla s Bílkem trval do roku 1906, následoval rozchod a Deml se stal blízkým spolupracovníkem J. Floriána. A Dostál, spolu s Bouškou, zase začali dávat přednost Jeneweinovi. Nejpodstatnější ale je, co zůstalo z díla jistě rovněž svým způsobem kontroverzního Bílka – máme tím na mysli i typ jeho náboženskosti a vůbec víry, silně vzdálené od katolictví – zachováno na stránkách Nového života. J. Deml v rámci příloh publikoval stati F. Bílek v Mnichově, Nové oltáře, Sen a součástí přílohy se stala také nabídka Bílkových prací včetně ceníku s názvem Oekonomie prací Bílkových, to vše podepsáno Jakub Deml. Významná je úvaha Nové oltáře, zamyšlení nad posláním díla básníků a zvláště výtvarných umělců, kteří chtějí být katoličtí; Sen pak je oslava Bílkova díla typicky demlovskou básní v próze. Reprodukce jednoho z Bílkových náčrtů ovšem tvořila také součást dvoustrany, na níž Dostál uveřejnil šestici básní pod společným názvem Písně Sfingy (s názvy jednotlivých básní První Sfinga, Druhá až Pátá Sfinga a na závěr Sbor Sfing). To je počátek motivu Sfingy v Dostálově poezii. Básně zařadil O. Svozil do sbírky Tajemná Sfinx (1934) jako klíčové. Lze soudit – a plyne to i z charakteru kresby –, že Bílek zde mohl být aspoň v něčem básníkovým inspirátorem. Anebo to bylo naopak?34
   Konec devátého ročníku (1904) a desátý ročník Nového života (1905) nejvíc poznamenaly dvě události. Sám K. Dostál o nich referuje v úplně posledním příspěvku devátého ročníku: "Dne 14. března (roku 1904, pozn. L. S.) vzdal se Dr. Theodor Kohn v Římě arcibiskupského stolce olomouckého a 24. října zvolen redaktor Nového života obecním zastupitelstvem města Prostějova za faráře (29 hlasy, jeden lístek prázdný)."35 Znamenalo to, že Dostál redakci přenesl do nového působiště, na prostějovskou faru, přestože nechyběly prognózy – Dostál je charakterizuje jako "hlasy nepřátel" –, které škodolibě tvrdily, že Nový život zanikne. A ještě do třetice: Na Nový rok 1905 náhle zemřel F. Jenewein, tehdy profesor české techniky v Brně. Dostál ho v procítěném nekrologu o spřízněné duši charakterizoval jako "malíře veliké mužnosti a tragiky lidského života, portrétistu proroků, patriarchů a apoštolů", který však byl zástupci apoštolů odmítán a "v Čechách nenalezl místa posvátného, kde by mohl uskutečnit své veliké vise."36 Ani tato veliká ztráta však neznamenala pokles výtvarné úrovně Nového života, vždyť kromě obálky se i v tomto ročníku a poté v obou následujících objevily Jeneweinovy kresby. Nejvíc byl Jenewein zastoupen v ročníku z roku 1906 – jsou tu například Studie patriarchy a Studie k horskému kázání, Jeremiáš pláče nad Jeruzalémem a studie Smrt sv. Štěpána z malířovy pozůstalosti a v ročníku posledním (1907) nacházíme reprodukce obrazů biblických postav Davida, Jidáše a Judy. Kromě toho do časopisu intenzívně přispíval i nový Dostálův přítel, malíř doslova zahleděný do Slovácka a na Slovácku také usazený, Jan Köhler (1873-1941), který na stránky Nového života vnesl lidové prvky a navázal tak na tradici zahájenou tu díly Joži Uprky (1861-1940) a předtím M. Alše.
   Zvláště na počátku 20. století Dostál prožíval období plné osobních averzí, sporů a kampaní. Máme na mysli celou kohnovskou záležitost,37 rozchod s Josefem Svozilem i další nepříjemnosti.38 To vše se dramaticky dotýkalo i jeho listu, stejně jako Dostálových veršů a dalších příspěvků z té doby, ale na druhé straně nijak nesnižovalo celkovou úroveň Nového života, zvláště příspěvků týkajících se literatury a kulturního dění. Z Dostálových překladů vyšlo v devátém ročníku (1904) několik přetlumočení básní německé autorky M. Herbertové, ale také ukázky z veršů H. Conradiho anebo překlad mariánské skladby Stabat mater. Z jeho portrétních glos připomeňme příspěvek k šedesátinám německého básníka Detleva von Liliencrona, z dalšího třeba báseň nazvanou Pange lingua, označenou též jako překlad a v podtitulu Zpěv sv. Tomáše Akvinského. Z desátého ročníku (1905) je důležitým Dostálovým příspěvkem stať k jubileu P. Ignáce Wurma – již z toho důvodu, že autor tohoto vyznavače cyrilometodějské ideje, Strossmayerova a Sušilova přítele pokládal za jednoho z předchůdců hnutí Katolické moderny. A od pátého (1900) není žádný ročník bez toho, aby v něm nebyla uveřejněna – zpravidla na čestném místě – aspoň jedna báseň Xavera Dvořáka, jinak příliš nezasahujícího do dění kolem časopisu. Na rozdíl od S. Boušky, který zase jednou pro časopis přímo hořel a objevovaly se v něm jeho vlastní texty i překlady, jindy zase mlčel; zvláště v obdobích, kdy Dostál – k Bouškově nespokojenosti, vyjádřené nejednou prostřednictvím korespondence – zavlékl list do sféry svých kampaní. Předchozí zmínkou otvírá se ale kapitola, která by si zasloužila práci zcela samostatnou.39 Pro Nový život od počátku 20. století je dále příznačné, že se objevuje přímo plejáda nových překladatelů. Například básně E. Mörikeho přetlumočili pro desátý ročník (1905) vedle Dostála také F. Horák, Al. Tomášek, E. N. Mašák, J. Pilař, M. Bránská, J. J. Vykydal a rovněž několik autorů nepodepsaných.
   Až do konce existence Nového života jeho redaktor hledal, jak prostřednictvím časopisu co nejlépe šířit a v lecčems také – namnoze s využitím některých nových žurnalistických metod – osvětlovat program Katolické moderny a pevně jej skloubit s učením katolické církve. A zároveň přiblížit hnutí a program co nejširším vrstvám kněží a katolické inteligence, leč získávat pro tyto myšlenky i širší čtenářské vrstvy. Nový život tak postupně získával jméno časopisu otevřeného nikoli jen členům Katolické moderny, ale i některým z těch, kteří zde chtěli publikovat spíše s jistými sympatiemi k hnutí anebo si byli vědomi, že jde o literární a kulturní periodikum, které si již vydobylo svoje renomé. Ale Dostál postupoval při řízení časopisu nekompromisně. Po celou dobu nesvolil, aby se v něm prezentovala velká literární jména vzdálená na hony od myšlenek hnutí Katolické moderny, natožpak aby se objevily příspěvky, které v zásadních směrech neodpovídají jejímu duchu. Svým způsobem to bylo nevýhodné, protože ve vlastním časopise se nedostávalo prostoru na názory protivníků ať již literárních anebo z tábora náboženských odpůrců katolického modernismu. Ty jsou zde, pokud byly publikovány především v českých listech, z největší části především komentovány anebo polemicky napadány, někdy na dobré teoretické úrovní, jindy již méně. Časopis tedy lze označit jako jasně vyhraněný. V důsledku nesmiřitelného polemického temperamentu svého redaktora šel od jedné polemické kampaně ke druhé, aniž by šlo o akrobatické názorové balancování.
   Nesmíme ale ztratit se zřetele, že Nový život vycházel ve státě s názvem Rakousko-Uhersko. A tak, hlavně pokud se týká modernistických tendencí u některých představitelů katolické církve, zajímal se Nový život o dění třeba v Chorvatsku anebo v Uhrách vůbec, ale i v dalších částech mocnářství se slovanským obyvatelstvem zvláště. Do značných podrobností se touto problematikou zabývá J. Keclík ve své diplomové práci. V Novém životě se referovalo třeba o některých náboženských sjezdech, na nichž se kromě jiného jednalo o sblížení slovanských národů alespoň v rámci Rakouska-Uherska. Z počátků časopisu připomeňme zprávu o schůzi bohoslovců na Velehradě, na niž byly zaslány pozdravy Rusínů, Slováků a Poláků. Anebo v následujícím ročníku (1899) publikoval Dr. František Nábělek apelativní stať Slovanské jazyky na střední školy! Dále aspoň konstatujme, že v období těsně před koncem vycházení Nového života sblížil se Dostál s P. Andrejem Hlinkou, tehdy farářem v Ružomberoku. O jejich poměrně bohaté a u nás dosud zcela neznámé korespondenci z období 1906-1919 zmiňuje se rovněž J. Keclík. Nadto již v letech 1896 až 1898 přátelil se Dostál – konstatujme opět s Keclíkem – s dalším "vlastencem a spisovatelem slovenským" Martinem Medňanským, do roku 1891 farářem v Beckově, odběratelem Nového života; a nebyl v Horních Uhrách sám. Leč v novém životě objevují se, byť zřídka – to zůstáváme u slovenské problematiky –, též příspěvky pohlížející na věc jinýma očima, než jak ji viděl Hlinka a snad i Dostál. To připomínáme článek Karla Kálala Osvěta československá z třetího ročníku (1898). (Dost neblahou masarykovskou "myšlenku jedné literatury ve dvou nářečích" prosazuje v závěru stati Kálal.)
   V předchozím jsme se již aspoň v něčem dotkli zájmu Nového života o problematiku polské literatury, umění i společnosti. Doplňme ještě aspoň tím, že Keclík dokládá například korespondenci Dostála s redakcí významného polského časopisu Źycie v Krakově. O některých dílech polské literatury psal do Nového života například básník a známý polonofil a slovakofil MUDr. Jan Svítil-Kárník, svými názory katolickým modernistům velmi blízký; Svítil rovněž přispěl vzpomínkou na Dostála publikovanou v Lidových listech pět let po básníkově smrti (1928). A o některých dalších překladech z polských autorů na stránkách Nového života se ještě zmíníme; stejně tak o zájmu časopisu věnovaného Slovincům (konkrétně osobnosti Simeona Gregorčice).40
   V devátém ročníku Nového života (1904) uveřejnil Dostál subjektivně procítěnou Modlitbu za vlast od klasika české katolické literatury 19. století, dnes hodně zapomínaného kněze a prozaika V. Beneše Třebízského. Nadto byla po vlastní Modlitbě. publikována tato skladba "rozvržená" a "textově upravená" jako kantáta od ThDr. Aloise Kolíska (1868-1931), Moravana působícího na Slovensku a mezi slovenskými vlastenci velmi váženého. Nešlo přitom o jediný případ, kdy se v časopise objevily stati z oblasti hudby, pochopitelně hlavně chrámové. Více si však chceme všimnout delšího příspěvku, který Kolísek nazval Kněz a krásné písemnictví a v Novém životě otiskl v roce 1907, v posledním ročníku. Šlo o přednášku původně pronesenou na velehradské bohoslovecké akademii (1906) a příspěvek má hlavně didaktický charakter s cílem ukázat a na příkladech doložit, jak široké spektrum možností, hlavně pro kázání, knězi poskytuje beletrie a vůbec krásné písemnictví. Zároveň se jednalo o stať s plným pochopením pro ony cíle, které v literatuře své doby sledovala, nalézala a také vytyčovala Katolická moderna. Literatura v Kolískově pojetí v souladu s cíli Katolické moderny neměla tedy představovat jen doplněk kázání anebo třeba knězových slov pronášených k věřícím při zpovědi, nýbrž ústrojnou součást všech svátostí. Právem autor akcentoval rovněž samotné Písmo Svaté jako fundamentální literární dílo, "knihu knih" v tom nejlepším slova smyslu. Dále se domníváme, že ona "bohoslovecká akademie", o níž se Kolísek rovněž zmiňoval a přál si, aby vznikla, by mohla být jedna z těch "akademií" jakožto institucí, o nichž se zmiňoval i Dostál. A v nichž – leč za podpory a nikoli s dosavadní nepřízní církevní hierarchie – mohly by se uplatňovat myšlenky Katolické moderny.41
   V nekonzervativním křesťanském světě, katolickém i protestantském, a nejen u nás, zněla na počátku 20. století jedním dechem otázka pokládána za ústřední především Katolickou modernou: Jak obnovit křesťanské umění? Ale spolu s ní zaznívalo naléhavě tázání, obsažené třeba v připomenuté Kolískově stati: Jak pro křesťanství na prahu moderního věku co nejlépe využít hodnot umění dosavadního: literatury, hudby, výtvarnictví, architektury? Proto také Václav Lankaš, jeden z těch, kdo do ročníku Nového života z roku 1906 psali recenze i další příspěvky, zdůrazňuje význam knihy francouzského katolického estetika Alfreda Germaina, která měla ostatně stejný název, jaký se objevil v otázce na začátku tohoto odstavce (Comment rénoveler l´art chrétien; vydalo ji nakladatelství Blondel).42 Do téhož ročníku pak Lankaš překládá z díla jiné z autorit katolického modernismu; a tou byl americký biskup J. L. Spalding (Univerzitní vzdělání. Z aforismů a reflexí Spaldingových).
   V roce 1906 uplynulo desetiletí od založení Katolické moderny. Hned v prvním čísle jedenáctého ročníku Dostál krátkým článkem připomenul deset let trvání Nového života. Redaktor v něm zároveň slíbil, že v následujících číslech bude "vzpomínat na jednotlivé ročníky a události s tím spjaté, na přátele i odpůrce Katolické moderny." Celý ročník pak skutečně měl bilanční charakter a bylo to první nahlédnutí do historie časopisu, poučné dodnes. Zvlášť ovšem nutno zdůraznit význam Dostálových statí Situace Katolické moderny a Katolická moderna (rezoluce sjezdu přerovského).
   První vzpomenutou stať autor v nadpisu charakterizoval jako "glosy k chystanému sjezdu". Rozuměj ke sjezdu Nového života a vlastně celé Katolické moderny, který se roku 1906 uskutečnil v Přerově. O některých problémech s tím spojených, včetně významu slovanské problematiky a reformních požadavků v životě církve, například bohoslužby v češtině, jsme se již zmiňovali v obou předchozích částech práce.44 Příspěvky v Novém životě, skladba jednotlivých ročníků i jednotlivých čísel, to je ovšem také nahlédnutí do literárních a zčásti i životních osudů významných i méně významných členů hnutí Katolické moderny. Lépe řečeno, v tomto časopise jsou ty osudy psány a zaznamenávány. A nejde jenom o Dostála a Boušku.
   Jedním ze čtyř původních vydavatelů a také redaktorů almanachu Pod jedním praporem byl rodák z Ostrožské Nové Vsi u Uherského Hradiště P. František Skalík (1867-1904). Podílel se i na redigování knižnice Básnické obzory katolické a své verše publikoval v prvních ročnících Nového života. Nakonec však byl pro špatné hospodaření se svěřenými financemi z Katolické moderny vlastně vyobcován.45 Řekněme k tomu ještě, že zlým osudem byla Skalíkovi tuberkulóza a rovněž dědičný sklon k alkoholu. Měla v něm tedy Katolická moderna jedno ze svých nehodných dětí, autora, jehož osud se podobal osudu "prokletých básníků" a jeho život byl životem zmařených nadějí. Svou básnickou sbírku z roku 1898 nazval Bůh a svět. Tehdy se ještě jeho verše v Novém životě neobjevily. Na jaře však Skalíka v jeho kněžském působišti navštívil Dostál, který si v jednom dopise Bouškovi povzdechl: "Skalík plije krev a pije." Když v roce 1902 lékař Skalíkovi sdělil nevyhnutelný ortel, následovalo jako alespoň částečné východisko z této situace autorovo poslední tvůrčí vzepětí. Skalík začal psát své dílo na rozloučenou. Dal mu příznačný název Moriturus a podtitul Zápisky člověka, který se chystá umřít. Právě tuto prózu, spolu s některými dalšími jeho texty, zachoval pro literární historii Nový život. Jsou publikovány posmrtně v desátém ročníku (1905), který přinesl také Skalíkovu báseň Dantovi z roku 1900, jeho překlad 132. žalmu (Prosba o zdar Království Davidova) a příležitostnou báseň věnovanou Dr. L. Rittigovi, "příteli Slovanů", s nímž se Skalík poznal za svého působení ve Vídni. A z pozůstalosti byla publikována próza Za velikým cílem.46 Ten cíl se podařilo naplnit jen z malé části, Skalík umírá.
   Jestliže jsme Skalíkem jako jedním ze zakladatelů hnutí začali přehlídku významných i pozapomenutých básníků, prozaiků a v neposlední řadě kritiků z okruhu Katolické moderny, pokračujeme dalším z nich, P. Sigismundem Bouškou (1867-1942), i když o něm a hlavně jeho podílu na řízení Nového života tu už bylo vysloveno mnohé. Bouškovy příspěvky se v časopise objevují od počátku až do roku 1906. Nikoli ale v ročníku 1905 a v posledním z roku 1907 je otištěn pouze jeho překlad básně J. Verdaguera Kdož jako Bůh? V jedenáctém (1906) publikoval významnou stať Básník mučedník, v níž podal duchovní i básnický profil katalánského spisovatele a kněze J. Verdaguera. Práci sám charakterizuje v úvodu jako doplněk studie Jacinto Verdaguer a jeho význam v literatuře katalánské, kterou předtím otiskl v Hlídce literární (1894-1895). Věnuje se kromě jiného interpretaci Verdaguerovy sbírky Květinové hry – její poetice, ale také duchovnímu, náboženskému poslání. A zdůrazňuje, že tento "tvůrčí přístup k poezii", vlastní katalánské i provensálské literatuře by mohl přejít i do poezie moderní. Ostatně zmínili jsme se již o tom v souvislosti s Dostálovou sbírkou Květiny. Studie je doprovázena množstvím básnického materiálu (a příkladů), Bouškových překladů z Verdaguera; pochopitelně v první řadě jsou publikovány ukázky ze sbírky Květina Mariánská (knižně vyšla 1906 pod titulem Květy Mariiny). Z básníkovy pozůstalosti Bouška přeložil do jiného čísla Nového života ještě další báseň, jíž dal název Monstrance dómu Barcelonského. Samostatnou pozornost by si zasloužily Bouškovy příspěvky literárně-kritické a také ty, které jsou věnovány výtvarnému umění.47
   Xaver Dvořák (1858-1939) je v kontextu Katolické moderny významný jako jeden z proponovaných redaktorů knižnice Básnické obzory katolické a svou účastní na založení Nového života. Hlavně však jako jeden z prvních usiloval být novým typem básníka – kněze, "jehož poezie už nesměřuje jen k církevně pedagogickému cíli utvrzovat v katolické dogmatice a mravouce, ale představuje otázku víry a poměru k Bohu jako výraz básníkova subjektu, jeho vnitřního hledání a touhy po životní jistotě". V tom lze dát zapravdu autorce hesla o Dvořákovi (L. Lantové) v Lexikonu české literatury. Méně se již Dvořákovi dařilo "sladit katolický postoj ke světu s vývojem soudobé poezie a s jejími novými výrazovými možnostmi."48 A to přesto, že ve sbírkách z doby vycházení Nového života (Meditace, Eucharistie, obě 1897) stál Dvořák těmto cílům blíž než Bouška, natožpak Dostál. V edici Nového života Dvořák vydal další sbírku Improperie (1902); v další Dostálově edici v Prostějově pak básně Soli Deo (1905). A příznačná je i skutečnost, že jedna z jeho knih veršů nese název Nový život (1903). V časopise stejného jména publikoval – již jsme se o tom zmínili – takříkajíc průběžně; spíše se ale objevovaly jeho jednotlivé básně, než celé "bloky" ukázek. Na rozdíl od některých básníků, byť méně významných, kteří si "modernistické" názory podrželi i poté, co Nový život přestal vycházet a hnutí Katolické moderny v Dostálově Arše i v jiných časopisech již postrádalo gradaci i napětí svého vrcholného období, X. Dvořák se po roce 1918 stal spíše básníkem sice katolickým, ale konzervativně nacionalistického založení.
   Jestliže jména nejvýznamnějších básníků Katolické moderny Bouška, Dostál i Dvořák vešla do povědomí aspoň těch čtenářů, kteří se hlouběji zajímali o českou literaturu, neplatí to o většině dalších básníků a až na J. Š. Baara i prozaiků publikujících v Novém životě. Třebaže – na druhé straně – alespoň ti, o nichž se zmíníme, rozhodně patří do sféry zájmu literárních historiků. Členem Katolické moderny a poté předsedou Družiny literární a umělecké byl Adam Chlumecký (1854-1938), vl. jménem František Koželuha, v době založení Katolické moderny již kněz. Patřil tedy mezi ty starší příslušníky hnutí modernistů a do Nového života přispíval od druhého ročníku. Podobně jako Dostál psal také verše určené dětskému čtenáři. Rovněž z této dispozice plynulo, že Dostál využíval příspěvků v té části časopisu, kterou lze označit jako "zábavnou", i když Nový život takto nijak nebyl rozdělen. Uplatnění však našly i ty Chlumeckého básně, v nichž usiloval o mysticko-vizionářský způsob ztvárnění svých přestav o světě i člověku.49
   Pod jménem František Kyselý v Novém životě publikoval hlavně v letech 1896 a 1898-1901 své básně premonstrát František Sauer (1857-1937, řádovým jménem Bruno). Také on se snažil ve své tvorbě (viz třeba sbírku Akordy, 1903) naplňovat poslání básníka-kněze, který didaktické veršování na církevně-náboženské motivy nahrazuje autonomním básnickým vyjádřením. Ve své lyrice se soustřeďoval na otázky víry a vztahu k Bohu, na problémy eucharistické a mariánské. Básnickou cestu vždy pokládal za podřízenou "vyššímu" kněžskému poslání. Věnoval se – v praxi i teorii – rovněž chrámové hudbě.
   Reflexní náboženskou lyriku, veršované povídky a dramata v Novém životě (1892-1902) uveřejňoval P. František Leubner (1867-1930), který publikoval již v almanachu Pod jedním praporem. V jeho tvorbě se eklekticky slučovaly prvky lumírovské, lidové vzory i pohádkové stylizace. Rovněž on se zabýval chrámovou hudbou.50 Jeho třetí básnická sbírky Cantatibus organis (1909) z období těsně po ukončení Nového života byla vlastně variací varhanních skladeb. V době, kdy přispíval do tohoto časopisu, vydal sbírky Balady a legendy (1896) a následujícího roku Na okrajích kancionálu života.
   Od počátku se na hnutí Katolické moderny velmi činně podílel P. František Holeček (1879-1947), který psal verše i prózy, ale již v období 1896-1903 se v Novém životě zaměřil hlavně na literárně-kritickou činnost. Přispíval také články o francouzských spisovatelích (Baudelairovi, Verlainovi, Huysmansovi) i o francouzských kriticích (H. Tainovi, sympatická mu byla moralistně zaměřená kritika F. Brunetiéra). Jeho snahy sladit aspoň v něčem estetická východiska katolických modernistů kladoucích přes snahy o reformu stále důraz na aristotelsko-tomistické principy s Tainovým pozitivismem, jsou jistou obdobou tehdejšího uvažování F. X. Šaldy; v tomto případě však šlo – na rozdíl od šaldovského syntetismu – o pokus nedovedený nikdy do důsledků.51 Proti projevům dekadence, skepse a nihilismu stavěl díla hledající oporu v křesťanské víře. P. Holeček působil mezi katolickými modernisty (v Čechách též J. Š. Baar) a jako člen Katolické moderny byl často překládán do malých farností. Na počátku 20. století se rozhodl opustit kněžský stav (laicizován 1911).
   Z mladších generací katolických modernistů šel podobnou životní cestou jako Holeček P. Bedřich Konařík (literární pseudonym Bečvan, 1878-1944), publikující v Novém životě od roku 1898. Psal povídky, romány i dramata a v časopise představoval rovněž typ publicisty zaměřeného na problémy etiky a osvěty. Sám se stal (1909) ředitelem první léčebny pro alkoholiky v Rakousku-Uhersku v Kunčicích pod Ondřejníkem.52 Po uzavření ústavu ještě působil jako kněz, ale po válce ve vzdal kněžského povolání a oženil se. To všechno přineslo také rozchod s Dostálem, s nímž předtím úzce spolupracoval v Prostějově. Když Konařík pobýval ve svém prvním kaplanském místě ve Velkém Újezdu u Olomouce, Dostál si ho v roce 1905 vyžádal jako svého kaplana a předal mu řízení Evy. Anticelibátním zaměřením způsobila silný rozruch Konaříkova prvotina, román Dalila (1906); v témž roce vyšel soubor jeho povídek Z pohádky do pohádky s podobnými texty, jaké sporadicky tiskl v Novém životě.
   Na redakci časopisu pro ženy Eva se podílela (1904-1905) také Marie Kavánová (1874-1952), předtím působící – postupně kromě jiných – rovněž v administraci Nového života. Šlo o sestru malíře Františka Kavána (1866-1941), který své výtvarné návrhy i kresby uplatnil v Novém životě a sám do časopisu přispíval verši i eseji. Kavánová byla jednou z hlavních ženských autorek časopisu, v němž tiskla náboženskou lyriku, hlavně ale reflexní a vzpomínkové prózy. Ještě v době vycházení Nového života (1904) vydala soubor esejistických portrétů autorů Katolické moderny (Boušky, Dostála, Dvořáka, Bitnara) se vstupní úvahou o básnictví v duchu katolického modernismu.53
   Z básníků, kteří nebyli kněží, ovlivnily představy o katolictví a umění v pojetí Katolické moderny natrvalo tvorbu již připomenutého Jana Kárníka (1870-1958), vl. jménem Josefa Svítila, lékaře trvale působícího od roku 1906 ve svém rodišti Novém Městě na Moravě, autora literárně spjatého zvláště se svým regionem. Kárníkovo katolictví a jeho poetika byly ale víc ortodoxní a naplněny tradicionalismem podobným tomu, jaký reprezentoval jeho přítel Arne Novák, později profesor české literatury Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. To zaznívá i z Kárníkových veršů publikovaných v Novém životě. V té době vyšla i jeho básnická prvotina Chudobná žeň (1904). Kárník zvláště po roce 1918 vášnivě propagoval česko-polské a rovněž česko-slovenské kulturní a literární vztahy. K této problematice, a také ke kontaktům česko-jihoslovanským, zvláště česko-slovinským, nalezneme celou škálu příspěvků hlavně v posledních ročnících Nového života. V první řadě jde o překlady.
   Slavistická problematika na stránkách Nového života – to je námět pro samostatnou studii (srov. též první část této práce). V posledním ročníku časopisu například František Starý, v době Dostálova příchodu na místo faráře kaplan, a autor dosud málo známých dopisů Dostálovi, publikoval na pokračování několik článků u příležitosti úmrtí slovinského básníka-kněze Simeona Gregorčice a své návštěvy v Gorici.54 Dále chceme z překladatelů, kteří byli z velké části sami básníky nebo prozaiky, připomenout jednoho z mladších. Zvláště proto, že František Dohnal (1876-1956) patřil jako člen Družiny literární a umělecké mezi nejaktivnější (jako její funkcionář a také redaktor revue Nový obzor). Zájem o polskou literaturu se u něho projevil již za bohosloveckých studií (člen tzv. Polského kroužku); tehdy se také sblížil s Dostálem i s Demlem. Z jeho příspěvků do Nového života, v nichž referoval o české, polské i francouzské literatuře, je znát – v tom dobrém slova smyslu –, že je poučen polskými literárními teoretiky. Například do posledního ročníku časopisu (1907) přeložil vedle ukázek z poezie současných polských básníků Kazimierze Tetmajera, Luciana Rydela a Antonína Langa také prózu severského klasika, Dána J. Jörgensena; konkrétně šlo o historickou "legendu ze staré Sierry" Posvátný oheň. Navázal na starší překlady tohoto oblíbeného autora, publikované ještě v novojičínském období existence Nového života. Neboť v osmém ročníku (1903) vycházela na pokračování Jörgensenova próza Poslední soud v překladu Ignáce Zapletala.55
   Doložme ještě zájem Nového života nikoli pouze o oblast polské krásné literatury, ale také sociologie, literární teorie, historie kultury a literatury i teologie. Spadá do období největšího rozvoje katolického modernismu nejen u nás, ale vůbec v celé církvi katolické na počátku 20. století. A tak sedmý ročník Nového života (1901) přináší v rubrice Forum například krátkou zprávu o katolickém sjezdu v Kroměříži. Nepodepsaný referent zaznamenává některé "pozoruhodné projevy". Třeba Dr. Mořice Hrubana, vůdce katolické strany národní, který v úvodním proslovu pravil: "Víra katolická v jednotě církevní, toť odkaz našich apoštolův, kteří sv. víru katolickou spojovali s národností slovanskou." V této souvislosti je vzpomenut Jihoslovan Strossmayer, který hovořil o "jazyku věrozvěstů jako svatém" a o "liturgii slovanské". To vše uvádíme – v souladu s první částí této práce – jako příklad reformního snažení katolických modernistů a jeho transformace až do politických poloh. Další zprávu, je ostatně velmi krátká, citujeme celou. V tomto případě coby svědectví o tom, jak se hnutí katolických modernistů šířilo a mělo zastánce i ve vyšších církevních kruzích: "Katolická moderna uherská (to byl tučně vytištěný titulek zprávy, pozn. L. S.) počíná se krystalizovat kol Otokara Procházky, duchovního správce semináře ostřihomského. V květnu 1901 promluvil na sociálním kurse křesťanských spolků významnou řeč o moderních úkolech katolické Církve."56 Teď již ale k polským podnětům z této doby. V osmém ročníku (1903) je to v oblasti sociologie a historie literatury stať Marye Lopuszańské Typ ženy v moderním románu polském (vyšla v překladu A. Vavry). Víc ovšem s úsilím Katolické moderny souzněly stati zde již také připomenutého Maryana Zdziechowského Katolictví v umění (v překladu Antonína Koutného) a Idea katolická ve společnosti polské (překlad Josefa Vraštila), které vyšly v ročníku předchozím (1901).
   Stať Katolictví v umění je vlastně obsáhlou autorovou odpovědí na otázky, které položil francouzský publicista Ivon Guyol v jednom časopise a ptá se, čím katolictví přispělo vědění a umění. Odpověď Zdziechowského je jednoznačně kladná, považuje impulsy katolictví v obou oblastech za důležité. Autor coby profesor moderní literatury na univerzitě v Krakově uvádí množství příkladů; děl i osobností. V závěru připomíná jedno z děl italského básníka a politika Antonia Fogazzara (1842-1911); ten napsal kromě jiných prací román s názvem Il Santo (1905), do něhož vložil program církevních reforem (to poslední je ale náš doplněk). Obsáhlou bilanční statí je Zdziechowského příspěvek Idea katolická ve společnosti polské z téhož ročníku Nového života; je obsáhlým zmapováním sféry náboženské, umělecké i vědecké.57
   Zájem o německou literaturu lze také v posledních ročnících Nového života prokázat kromě připomenuté již Dostálovy překladatelské aktivity v časopise, který redigoval, například poměrně obsáhlou statí Juliuse Brabce, jinak autora, který se v posledním ročníku představil jedinou básní; Brabec si ovšem zvolil téma pro katolické modernisty ne zrovna lákavé (Stefana Georga). Dostál se v posledním ročníku jako básník představil dalším svým pseudonymem K. Valentin a v polemických příspěvcích se zaměřoval hlavně na problematiku boje proti Katolické moderně; coby překladatel z německé literatury zvolil v tomto ročníku kromě veršů M. Herbertové báseň v próze F. Nietzscheho Modlitba k nebesům se závěrečným "dodatkem redakce" (rozuměj K. Dostála): "Jak sympatický je Nietzsche, kde obdivuje krásu a hloubku nebes – a jak šíleným se nám jeví, popíraje nejvyšší Rozum a účinnost všeho! Duch zmítaný od pólu k pólu."58
   Již jsme zde připomněli některé překlady, které byly v Novém životě publikovány z francouzské literatury; ale i další překladatelské podněty S. Boušky, K. Dostála i J. Floriana. Pokud se posledně jmenovaného týká, událost představovalo uveřejnění jeho překladu Křižácké výpravy dítek Marcela Schwoba; na závěr stati otištěné bez uvedení překladatele, si však redakce (rozuměj Dostál) neodpustila dovětek, že "pro divné filozofování poslední kapitoly má p. Schwob sotva historické doklady."59 A ještě příklad toho, že jako překladatelé se v posledním údobí existence Nového života objevují mnozí méně známí autoři. Tak překlad ukázek z románu Katedrála francouzského spisovatele J. K. Huysmanse, blízkého například dekadentům a na přelomu století oceňovaného katolickými modernisty, bezpochyby hlavně pro jeho konverzi ke křesťanství, je již v sedmém ročníku (1902) od Ferdinanda Čecha.60 A v posledním ročníku se objevují překlady další.
   Spíše jako organizátor, (administrátor Nového života, to však byla činnost jen krátkodobá) se na hnutí Katolické moderny podílel Julius Alois Koráb (1874-1940). Rovněž on do časopisu přispíval básněmi. Je autorem jediné sbírky básní a próz v jednom svazku Trosky mých snů (1896) s dekadentními prvky, ale i s dalšími znaky poezie devadesátých let. Tak tomu bylo i u dalších autorů Nového života, ať již kněží jako byl Koráb anebo nekněží. Leč na rozdíl od bezvýchodné skepse dekadentů se u Korába stal východiskem jeho "unavené básnické duše" Bůh a víra v něho. Také to je příznačné i pro další básníky z řad katolických modernistů. Z celé plejády básníků a prozaiků publikujících v Novém životě připomeňme P. Miloslava Javorníka (1872-1942), kněze a profesora náboženství na různých místech v Čechách, prezentovaného v dějinách české literatury hlavně jako autora "lidových pohádek". Ten však, například ve třetím ročníku (1898), otiskl také povídky s náměty z venkovského života (Pryč s knězem, O syna). Z autorů nestojících přímo v řadách Katolické moderny, kteří však publikovali především v katolických časopisech, se objevuje v Novém životě jméno Bohuslava Květa (1875-1933, vl. jménem Františka Havránka), krátce klerika řádu benediktinů v Praze, pak učitele na různých místech v Čechách; přispíval jedině verši. Hlavně v prvních ročnících Nového života tiskli své básně František Eisler, Alois Hlavinka anebo Otakar Tauber.
   Z prozaiků, kteří měli ke Katolické moderně blízko aspoň v určitém období, zpravidla díky osobním kontaktům s Dostálem, nutno zaznamenat Otakara Bystřinu (1861-1931, vl. jménem JUDr. Ferdinand Dostál); v devátém ročníku (1904) publikoval povídku Hanácká legenda. Bystřina byl humorista námětově těžící hlavně z prostředí Hané a ze Slovácka a v jeho povídkách byl množstvím prvků zastoupen nejen lidový humor, ale i folklor obou těchto rázovitých regionů Moravy. Taková, lze snad říci "moravská rázovitost", byla v jistých obdobích, anebo aspoň v některých ročnících anebo číslech příznačná i pro Nový život. (Viz rovněž folklorní, slovácký ráz výtvarných děl J. Uprky, J. Köhlera; zmiňovali jsme se i o příspěvcích J. Klvani, o slováckých krojích napsal do jednoho čísla František Kretz atd.) Také tato skutečnost stávala se důvodem, že časopis byl mylně přiřazován mezi periodika regionální anebo – někdy i s pohrdlivým odsudkem – moravská. Takové charakteristiky se nabízely zvláště těm, kdo srovnávali Nový život s pražskou Moderní revuí, stojící svou výlučností úplně na druhém pólu; i když rovněž tvář tohoto časopisu se za třicet let existence přece jen proměňovala. Pro jiná čísla časopisu – a někdy takové zaměření převažovalo v celém ročníku – bylo zase příznačné, že se od připomenuté "rázovitosti" s prvky málem folklorními vzdalovala až do podoby časopisu "jenom" náboženského. A někteří členové hnutí Katolické moderny si to jistě přáli. Snaha mít časopis tohoto typu vedla pak k zakládání jiných tiskových orgánů hnutí – hlavně ale až v té době, kdy se centrum Katolické moderny postupně přesouvalo z Moravy do Čech. Do třetice – několikrát v této práci připomenuto – stával se Nový život v první řadě polemickou tribunou svého redaktora. Vyváženost obsahu, koncepčnost periodika, výtvarná stránka – to byly problémy, jež se často stávaly předmětem sporů mezi Dostálem a Bouškou. Sporů vedených z největší části na dálku, v korespondenci. A tak se Bouškovy návrhy někdy prosadily, jindy ale nikoli.61
   Podrobněji by bylo rovněž zapotřebí pojednat o ženských autorkách Nového života. Kromě již vzpomenutých A. Kalmanové a M. Kavánové uveďme aspoň Augustu Rozsypalovou. Ta se zúčastnila například Večerů Nového života, které se z Dostálovy iniciativy konaly od roku 1901 v Praze, kde je zajišťoval Emil Dlouhý-Pokorný (vl. jménem P. Josef Kadečka); jeden z těch, kdož mezi katolickými modernisty nejvíc usilovali o to, aby se hnutí politizovalo, stal se křesťanským demokratem, pořadatelem sociálních kurzů, po roce 1918 změnil náboženské vyznání a stal se členem Československé církve husitské atd.62 Rozsypalová publikovala v časopise prózy podobné stylem i posláním povídkám a úvahám M. Kavánové. Marie Koutecká přeložila do desátého ročníku (1905) filozofickou práci Otty Weiningera Pohlaví a charakter a její další příspěvky do téhož ročníku byly z oblasti kritické a sociologické (Emancipace žen, Dva typy ženské z moderního dramatu). Z nových překladatelů František Odvalil publikoval v posledním ročníku (1907) svoje přetlumočení Pouti lurdské J. K. Huysmanse a otiskl rovněž několik básní.63
   V jednom ze svých článků pro Naši dobu (již 1894), v době, kdy hnutí katolických modernistů se teprve vytvářelo, použil F. V. Krejčí (1868-1941) označení Katolická moderna, které začali užívat sami modernisté a jež se pak vžilo. Budoucí sociálnědemokratický kritik tak učinil i proto, aby skupinu formulující se poté kolem almanachu Pod jedním praporem a Nového života odlišil od České moderny. Již tehdy si kladl otázku, která má své oprávnění i dnes: Stojí u básníků Katolické moderny víra nad poezií anebo je tomu naopak; ovládá je víc náboženský duch anebo jsou to spíše literáti?64 V podobných úvahách bychom mohli pokračovat a ptát se třeba – což by napovídalo, že jde spíše o tázání těch, kteří o poslání a cílech Katolické moderny a o uměleckých kvalitách jejích básnických osobnostech pochybují –: Není právě tento důraz kladený na literaturu a umění výrazem estetizované religiozity u K. Dostála, S. Boušky, X. Dvořáka i dalších (respektive jaká je u nich míra estetizované religiozity). A není-li tudíž rovněž v jejich tvorbě a na stránkách Nového života "pravá" religiozita nahrazena religiozitou "estetizovanou". V odpovědi přitom zůstaňme pouze u vůdčí osobnosti Nového života. K. Dostál-Lutinov je představitelem toho typu moderního českého básníka, u kterého umělecké stále podléhá, snad lze i říci, že slouží náboženskému. V tom je jednou síla jeho literátství, jeho zápal, směr rozletu, ale zároveň neuralgické místo, příčina nejedné z pochyb, slabosti i poklesu umělecké úrovně. Jeho básnictví nestojí v první linii české poezie své doby, neboť vůdčí roli si zde získalo již tehdy, a čas to prokázal, básnictví Březinovo.65 Zato význam Nového života v české publicistice, žurnalistice, v literárním dění a vůbec kulturním dění přelomu 19. a 20. století nelze popřít. A tak se ve dvanácti ročnících časopisu prezentoval nejen duch Katolické moderny a její hlavní představitelé, včetně toho, že dokázali udržet krok s katolickými modernisty v jiných evropských zemích, nýbrž také to lepší (a někdy i nejlepší) z české literatury své doby. Lépe vyjádřeno: Nový život o to nejlepší soupeřil s Moderní revuí i s dalšími významnými periodiky. Na stránkách časopisu se odehrával skutečný, dramatický zápas o moderní českou literaturu se všemi peripetiemi, v nichž Nový život jednou hrál prim a jindy jej jiná periodika předčila; především právě co do modernosti stylu, myšlení, literárního tvaru...
   Aspoň v něčem jsme se připomenuté peripetie pokusili doložit v tvorbě K. Dostála. V této, třetí části práce tím způsobem, že byla – ročník po ročníku – byť jen ve zkratce, představena historie Nového života a Katolické moderny. A to jak pokud se týká stoupajících anebo klesajících křivek jejího vývoje, zápasu o umění moderní a zároveň katolické. Šlo přitom o zápasy "vnější": s těmi, kdo hlásali nutnost umění (a vůbec moderního myšlení) ateistického, mezi nimi třeba s představiteli skepse a dekadence příznačné pro "konec století", dále s představiteli realismu, ať již šlo o ateisty anebo věřící Masarykova typu. Ale s nemenší intenzitou šlo o zápasy "vnitřní": s konzervativci v církevní hierarchii i v jiných katolických kruzích, hlavně mezi publicisty. V těchto zápasech nebyl Nový život ilustrátorem událostí a vzrušeného dění, nýbrž stál v jejich centru a hlavně jeho redaktor se nejednou postaral o vzruch, který Katolické moderně získával příznivce i zavilé odpůrce. Pokusili jsme se rovněž o stručnou charakteristiku typů autorů tvořících jádro kmenových přispěvatelů Nového života a pochopitelně jsme se soustředili na osobnost hlavního redaktora, v mnohém i nejdůležitějšího představitele K. Dostála. Aspoň v něčem jsme usilovali o zachycení proměn "tváře" Nového života (jeho zaměření "moravistické", na problematiku literární, osvětovou, náboženskou, teologicko-filozofickou, otázku "zábavnosti", problematiku "života" a "umění" atd.).
   Je otázka, do jaké míry lze zánik Nového života zrovna v roce 1907, kdy vyšla encyklika papeže Pia X. proti modernistům, která byla na stránkách Nového života publikována a komentována (i tento fakt by si zasloužil detailní rozbor), dávat do souvislosti jenom s tímto papežským okružním listem, byť nepostrádal direktivnost. Encyklika měla svým způsobem uzavřít církevní kampaň, která byla proti katolickým modernistům s různou intenzitou vedena vlastně od vzniku hnutí. Na jedné straně způsobila rozkolísání názorů, na druhé straně přispívala k Dostálově autoritářství, jež ovšem redaktor periodika považoval za jediné možné východisko z krize. Tuto skutečnost někteří z těch, kteří publikovali o Katolické moderně, hodnotili kladně, jiní ale namítali, že vlastně přispěla k zániku periodika.66 Šlo tedy ne o jediný důvod, ale o celý komplex okolností, které vedly k zastavení Nového života. Vždyť prý, alespoň podle komentáře Nového života k vydání encykliky, která je v nepodepsaném příspěvku důkladně interpretována (bezpochyby Dostálem), je kampaň namířena proti modernistům italským, francouzským a anglickým, mnohem méně již proti německým a "nedopadla nijak na modernisty české, těch se nijak netýká". Podle tohoto, přiznejme, že dost alibistického rozkladu, dokonce "modernisté čeští přijali encykliku s radostí" (!?); a to proto, že z nejvyšších míst "autoritativně uznáno, že my čeští modernisté nepatříme k těm, kteří souzeni a odsouzeni byli papežskou stolicí". A dále se konstatuje, že se česká katolická moderna udržela "cele na půdě církevní" a vyšla bez úhony i pokud jde o teologické otázky. Dostál dokonce ještě úplně na závěr posledního čísla Nového života z roku 1907 v krátkém prohlášení nazvaném Doslov s radostí konstatuje, že je mnoho těch, pro něž je Nový život "duchovní solí" a slibuje, že časopis "bude tedy prozatím vycházeti dále pouze jako čtvrtletník, bude se vyhýbat hranicím svaté inkvizice." A dodává k tomu: "Čtěme Evangelium Kristovo! Nevyšel nikdy spis více reformní!"67 Nakonec se tak nestalo a Nový život svou existenci zakončil. Nikoli však Katolická moderna.
 
Poznámky:
 
1   Několik slov úvodem. (Nepodepsáno). Nový život, (dále NŽ) 1, 1896, I. půlrok, str. 2. Srov. Žalm předposlední, přeložil Dr. Rudolf Dvořák, tamtéž. Dále srov. třetí stranu obálky prvního čísla.
2   Fr. H-ek (Holeček, F.): K prohlášení "České moderny". NŽ, 1, 1896, 1. půlrok, str. 20-21. Holeček, F.: Reakční kniha. Tamtéž, str. 7, 10, dále počínaje str. 34, 55, 80, 104.
3   Obálky všech dvanácti ročníků Nového života časopis v první řadě významně doplňovaly výtvarně. Prezentovala se zde většina výtvarných osobností, které se na revui podílely: František Bílek, Felix Jenewein v první řadě, ale také Karel Wellner (K. Z. Wellner), z méně známých Z. Vorlová (sedmý ročník, 1902) i další. Dále zde pravidelně byla rubrika Listárna redakce (i administrace), oznamovalo se vydání knih v edici Básnické Obzory Katolické (takto psáno na zadní straně prvního čísla prvního ročníku z roku 1896) a nezřídka, zvláště v počátku periodika, byly publikovány i některé texty. V prvním ročníku třeba krátká povídka jednoho ze zakládajících členů Katolické moderny Františka Skalíka Z duše lidu. Na obálce redakce uveřejňovala i seznamy, respektive anotace knih z jiných nakladatelství, především katolických, případně krátké zprávy spadající jinak do pravidelné rubriky Forum (například v posledním dvanáctém ročníku z roku 1907).
4   Baar, J. Š.: Ptáci. NŽ, 1, 1896, 1. půlrok, str. 3. Dále srov. Bitnar, V.: Píseň Magdalény, tamtéž, str. 12. Dvořák, X.: Montserratská znělka, tamtéž, str. 3. Travěnec, A.: Petrklíče, tamtéž, str. 39. Dále srov. Rozsypalová, A.: Byl život můj tak pustý, tamtéž, str. 25. Sumín, J.: Nárazy proudů. NŽ, 1, 1896, 2. půlrok, str. 7-10, 35-38. K problematice živých kontaktů mezi K. Dostálem a J. Š. Baarem v době vydávání Nového života i později přináší nové podněty poprvé publikovaná korespondence obou zakládajících členů Katolické moderny. Srov.: Marek, P.: Apologetové nebo kacíři, l. c., kap. Z korespondence K. Dostála-Lutinova a J. Š. Baara (Dopisy z let 1900-1917), str. 145-163.
5   KDL: Církev Svatopluku Čechovi. NŽ, 1, 1896, 1. půlrok, str. 49. Byla u mne, tamtéž, str. 72. Deus lo volt, tamtéž, str. 122. Skřivan, K.: Pastores gentium. NŽ, 1, 1896, 2. půlrok, str. 44.
6   Březina, O.: Královna naděje. NŽ, 1, 1896, 2. půlrok, str. 2-7, 38-42, 50-55, srov. zvl. str. 2, 7.
7   Březina, O.: Pietas. Kniha básní S. Boušky. NŽ, 2, 1897, 2. půlrok, str. 73-77, srov. str. 75, 76. Srov. Bouška, S.: Ctih. Kateřina Emmerichová. Z knihy Pietas, tamtéž, str. 2.
8   KDL: Mrštíkova Pohádka máje. Prozatím několik volných poznámek. NŽ, 2, 1897, str. 158-160, srov. str. 159, Bouška, S.: Pohádka máje, tamtéž, str. 263-266.
9   Maeterlinck, M.: Aglavaina a Selysetta. (Ukázka z dramatu, jež překládá M. Kalašová). NŽ, 2, 1897. Vycházelo na pokračování počínaje str. 7, dále 68, 96, 124, 139, 232, 285, 303, počínaje str. 124 uveden jako překladatel S. Bouška. Verdaguer, J.: Granátové jablko. NŽ, 2, 1897, str. 16-17.
10   Redaktor. (= Dostál, K.): Sjezd Nového života. NŽ, 2, 1897, str. 197-198, srov. str. 197. Bouška, S.: Non nobis Domine, non nobis, sed nomini tuo da gloriam!. Tamtéž, str. 195-196, srov. str. 195.
11   Bílek, F.: Confiteor umění. NŽ, 2, 1897, vycházelo na pokračování počínaje str. 3, 34, 60, 91. Týž: Za pravdou, tamtéž, vycházelo na pokračování, str. 162-164, 181-183, ohlášeno pokračování, ale nedokončeno, srov. str. 162.
12   Obdobně byli v dalších ročnících časopisu v obsahu uváděni autoři obrazů a vignet anebo uměleckých příloh, viz. např. ročník 3 (1898) – zde jako jeden z autorů Felix Jenewein, dále Antonín Runié, vl. jménem Thein.
13   Prohlášení Nový život! publikováno na třetí straně obálky 1. čísla prvního ročníku (1896).
14   Obdobně bychom mohli charakterizovat výtvarnou podobu dalších ročníků. Srov. Braunerová, Z.: Úvod k "Bílkovým Modlitbám". NŽ, 3, 1898, str. 10-19. Nový život přinášel také další studie věnované výtvarnému umění. Touto problematikou se detailně nezabýváme.
15   Hello, E.: Hrdinové Církve. NŽ, 3, 1898, str. 246-249, srov. str. 246, 247.
16   KDL: Nový život v Němcích. NŽ, 3, 1898, str. 257-261, srov. str. 257.
17   Šrámek, J.: K dějinám nejnovějšího bádání o myšlenkové povaze středověku. NŽ, 3, 1898, str. 110-112, 124-127. Srov. str.  110, 124. Lešnar, B.: Reálná jsoucnost nejvyšší bytosti..., tamtéž, str. 166-169, 218-221. Stať je uvedena poznámkou: "Myšlenka z díla": H. Schell – Die götlliche Wahreit des Christenthums, 1. kniha, s. 106-132. Schell, H.: Národ a Církev, tamtéž, str. 97-99, srov. str. 99.
18   Nepodepsáno (KDL): Druhý sjezd Nového života. Na Velehradě dne 2. a 3. srpna 1899. NŽ, 4, 1899, str. 233-248, srov. str. 233. Nepodepsáno (KDL): Nejen slova, ale skutky!, tamtéž, str. 265. Srov. Keclík, J.: Slovanství a slovanské styky KDL, l. c., str. 20, 21.
19   Svozil, J.: Morava. NŽ, 4, 1899, str. 28-33, srov. str. 30.
20   Musil, A.: Básnická osnova knihy Job. NŽ, 4, 1899, str. 122-128, srov. str. 128.
21   Srov. text hesla I. A. Bláha; napsal šv, (autor Štěpán Vlašín) v Lexikonu české literatury 1., l. c., str. 242-243. V období, kdy vycházel Nový život, Bláha vydal básnické sbírky Po cestách vítězů (1902) a Ať je země písní (1903). Pak již publikoval verše nebo prózy (dokonce román Liduška, Květy 1905) jen sporadicky v časopisech.
22   Léon Bloy. (Z francouzštiny přeložil Josef Florian. NŽ, 1, 1902, str. 138.
23   Srov. Trávníček, M.: Alois Lang – zapomínaný básník duchovních portrétů. Časopis Matice moravské, 115, 1996, str. 345-352, srov. str. 346, 347. Lang, A.: Auguste Strindberg. NŽ, 5, 1900, vycházelo na pokračování počínaje str. 1, 45, 90, 99, 131, 176, 192, 318. Týž: G´D Anunzio – "Dítě rozkoše". NŽ, 4, 1899, str. 132-133. Týž: Extatikové umění. Tamtéž, str. 256-257, str. 257.
24   Mácha, R. B.: Stanislav Przybyszewski. Kritické poznámky. NŽ, 6, 1901, str. 274-275, srov. str. 275. Zdziechowski, M.: Rozpory mezi náboženstvím a filozofií v době současné. NŽ, 9, 1904, str. 68-71, 136-139. Týž: Intelektualismus a moralismus. NŽ, 10, 1905, str. 50-54 (na závěr poznámka: Ze spisku Pestis perniciosissima). Týž: Mgr. Jeremiáš Bonomelli. Tamtéž, str. 107-110, 252-255. Margin (Dr. F. Jehlička): Odkaz Dra Ehrharda potlačeným Slovákom. Tamtéž, str. 25-26. Jubileum Msgra Bonomelliho... Tamtéž, str. 46-47. Dr. Ottokár Prohászka. Tamtéž, str. 47-48 (na konci podepsáno Dr. Herm. Herold). V tomto i v dalších ročnících objevují se v rubrice Forum zprávy věnované moderní polské literatuře, některým institucím (například té, která se jmenovala Klub slowjanski v Krakově), ale také slovanským osobnostem ze světa kultury (například ruskému sochaři židovského původu M. M. Antokolskému). Dále nekrology: Například na úvod jedné z rubrik Forum (str. 173) před zprávou přetištěnou ze Slováckých novin uvádělo se na úvod redakční poznámky: "Josip Juraj Strossmayer. Umřel veliký katolický modernista." A v jejím závěru: "Zachováme-li dědictví cyrilometodějské (samostatnost bohoslužebnou a národní), oslavíme ducha Strossmayerova."
25   Mácha, R. B.: Portréty a karikatury z umění a literatury. NŽ, 8, 1903, str. 78-82, srov. str. 80, 81.
26   KDL: Demokracie, ne ochlokracie. NŽ, 7, 1902, str. 205.
27   KDL: Rozvoj katolické moderny. NŽ, 7, 1902, str. 8-9.
28   KDL: Co jest Katolická moderna. NŽ, 7, 1902, str. 275-278, srov. str. 275-276, 278.
29   KDL: J. M. arcibiskup Dr. Theodor Kohn a Katolická moderna. Ke dni 8. listopadu. NŽ, 7, 1902, str. 299-302, srov. str. 302. O střetu Dostál-Kohn a také o širších souvislostech tohoto konfliktu pojednal P. Marek in: KDL bez mýtů, l. c., srov. hlavně kapitolu Kohnova aféra, str. 140-174. Dále srov. Marek, P.: Prof. ThDr. Theodor Kohn. Kroměříž 1994 (monografie, 96 str.).
30   KDL: Píseň pastýře. NŽ, 8, 1903, str. 169. Týž: Beneš Method Kulda, tamtéž. Báseň a nekrolog jsou na první straně (za obálkou) šestého čísla, nahoře zmenšená reprodukce obrazu K. Z  Wellnera. První číslo tohoto ročníku je zase uvedeno nepodepsanou poznámkou Vystupme výše!, jejímž autorem je bezpochyby Dostál. Následuje báseň X. Dvořáka Teď začnu život nový! Obojí uvádíme jako příklad kompozice vstupu čísla Nového života. U obdobného řešení setrval časopis až do svých posledních čísel.
31   KDL: K vývoji a snahám Katolické moderny. NŽ, 8, 1903, str. 50-53. Článek je uveden poznámkou: "Nekatolickým listům nedovoluji, článek tento citovat. K.D.L." Týž: Církev a inteligence, tamtéž, str. 53-54.
32   Deml, J.: Slovo k Hudbě pramenů. NŽ, 8, 1903, str. 236-240, srov. str. 238.
33   Bouška, S.: Básník mystik. Glosy k dílu Otokara Březiny. NŽ, 8, 1903, stať vycházela na pokračování počínaje str. 88, 104, 156, 306, 353, srov. str. 358. Zajímavé by bylo srovnání interpretace Bouškovy s tím, jak dílo a osobnost O. Březiny vykládají zvláště Jakub Deml a Miloš Dvořák.
34   Demlem redigované přílohy věnované dílu a osobnosti F. Bílka byly zvlášť stránkovány. Srov. Deml, J.: František Bílek v Mnichově. NŽ, 10, 1905, po č. 1, str. I-V; Nové oltáře, str. VI-VII, po č. 2, str. X-XII; Sen po č. 2, str. XIII-XV; Oekonomie prací Bílkových po č. 5, str. V-VI. Další strany s reprodukcemi Bílkových prací. K problematice prací F. Bílka v Novém životě srov. z poslední doby Soldán, L.: Nad dílem F. Bílka v časopise Nový život. Zprávy společnosti Františka Bílka 1999/I. Týž: F. Bílek – J. Deml – K. Dostál-Lutinov (pracovní název, v tisku tamtéž).
35   KDL: Doslov redaktorův. NŽ, 9, 1904, str. 368.
36   Upřímně rozesmutněn oznamuje Nový život přátelům... (vyšlo na úvod 2. čísla, nepodepsáno; autor K. Dostál-Lutinov). NŽ, 10, 1905, str. 41.
37   Dokladem protikohnovské kampaně v Novém životě je kromě jiného proklamace: Manifest pro resignaci arcibiskupa Dr. Theodora Kohna. NŽ, 9, 1904, str. 101. Podepsáno Kněží spisovatelé, úvodní článek čísla.
38   KDL: Panu Josefu Svozilovi, redaktoru "Moravského kraje" v Brně. NŽ, 10, 1905, str. 243-245, srov. str. 243, 244. P. Josef Svozil (1873-1949) patřil mezi kmenové přispěvatele Nového života a přispíval sem například úvahami z oblasti křesťanské etiky. Srov. například jeho stať Militia est vita homis super terram. NŽ, 8, 1903, str. 170-172. S Dostálem se poznal již za Dostálova působení v Novém Jičíně. V korespondenci mezi Dostálem a Svozilem z období ještě před rokem 1900 shledává P. Marek kromě jiného náměty obou k rozšíření Nového života tak, aby se dostalo širšího prostoru problematice modernizace církve a vlastně i katolického náboženství. Od počátku nového století vzniká pak v rámci hnutí Katolické moderny několik nových časopisů s tímto posláním; v nich a rovněž v Novém životě se stále víc uplatňují myšlenky teoretiků katolického modernismu jako byli Schell, Ehrhard, Krause a Bonomelli, již zde připomenutí. Šíří se myšlenky křesťanského demokratismu a v politické sféře se začíná angažovat zvláště J. Svozil, například v listu Moravský kraj. Vede to až k jeho rozchodu s K. Dostálem-Lutinovem. Srov. k tomu a též ke Kohnově aféře P. Marek in: KDL bez mýtů, l. c., str. 140-144 i jinde.
39   Problematiky hluboce přátelských, leckdy ale také vypjatě kontroverzních vztahů mezi S. Bouškou a K. Dostálem-Lutinovem, dotýká se citlivě jak P. Marek v obou citovaných pracích, tak také S. Batůšek. Dále srov. hlavně: Bitnar, V.: Sigismund Bouška. Praha 1932 (monografie, 76 stran).
40   O sjezdu bohoslovců na Velehradě referovala značka Ks: NŽ, 3, 1898, str. 227. Nábělek, F.: Slovanské jazyky na střední školy! NŽ, 4, 1899, str. 221-223. Kálal, K.: Osvěta československá. NŽ, 3, 1898, str. 53-56, srov. str. 56. Srov. Keclík, J.: Slovanství a slovanské styky KDL, l. c., str. 44-45, 46, 54. Příspěvek J. Svítila-Kárníka byl připomenut in: O díle K. Dostála-Lutinova. Archa, 16, 1928, č. 1, str. 134-135.
41   Třebízský, V. Beneš: Modlitba za vlast. NŽ, 9, 1904, str. 89-90. Pro kantátu rozvrhl a textově upravil Dr. Alois Kolísek. Kolísek, A.: Kněz a krásné písemnictví. NŽ, 12, 1907, vycházelo na pokračování počínaje str. 9, 147, 219, 351, srov. str. 91, 92, 352.
42   Lankaš, V.: Jak obnoviti křesťanské umění. NŽ, 11, 1906, str. 306-308, srov. str. 306.
43   KDL: Deset let Nového života. NŽ, 11, 1906, str. 1.
44   KDL: Situace Katolické moderny. Glosy K. D. Lutinova k chystanému sjezdu. NŽ, 11, 1906, str. 245-247, srov. str. 245.
45   Také F. Skalíkovi věnoval S. Batůšek ve své práci celou kapitolu. Srov. Batůšek, S.: Katolická moderna, l. c., str. 58-69.
46   Skalík, F.: Moriturus. Zápisky člověka, jenž se chystá umřít. NŽ, 10, 1905, str. 83-86 (vyšlo jako vstupní příspěvek č. 3). Báseň věnovaná Dr. Svetozaru Rittigovi byla publikována bez názvu a jako součást poznámky uvedené větou "F. Skalík rád psával verše příležitostné", která byla titulkem (tučně vytištěna) příspěvku zařazeného do rubriky Forum. Srov. NŽ, 10, 1905, str. 146-147.
47   Bouška, S.: Básník a mučedník ("Jacinto Verdaguer"). NŽ, 11, 1906, str. 139-145, 514-218. Dále srov.: Květena Mariánská. Předmluva z J. Verdaguerovy sbírky "Květy Mariiny". Přeložil S. Bouška. Tamtéž, str. 165-168.
48   Srov. heslo Xaver Dvořák v Lexikonu české literatury 1, l. c., str. 639-640. (Autorka L. Lantová.)
49   Například ve druhém ročníku Nového života (1897) A. Chlumecký publikoval veršovanou povídku Noc svatojanská. Srov. NŽ, 2, 1897, str. 19-20, dále počínaje str. 41, 104, 144, 178, 212.
50   Leubnerova skladba Cantatibus organis byla na pokračování publikována ve třetím ročníku časopisu. Srov. NŽ, 3, 1898, str. 167-170, dále počínaje str. 188, 200, 249, 283.
51   Srov. dále třeba úvahu F. Holečka nad jedním číslem belgické katolické revue: Réflexion sur M. Huysmans par Edmund de Bruijn. NŽ, 4, 1899, str. 83-84. V témž ročníku publikoval Holeček dále studii Fr. L. Čelakovský, nar. 7. března 1799 – † 5. srpna 1852. Tamtéž, počínaje str. 119, 142, 177.
52   Konařík, B.: Moderní prostředky boje proti alkoholismu. NŽ, 10, 1905, str. 283-284. (Bez podpisu na úvod části Forum.)
53   Kavánová, M.: Naši básníci. Nový Jičín, 1904, Edice Letorosty, sv. 3. Nákladem Evy (122. str.)
54   Starý, F.: Simeon Gregorčic †. NŽ, 12, 1907, str. 15-16, dále počínaje str. 60, 100, 168, 338. Básně S. Gregorčice Lýra a Vario přeložil ze slovinštiny K. Dostál. Srov. tamtéž, str. 19.
55   Srov. Ze současné poezie polské. Přel. Fr. Dohnal. NŽ, 12, 1907, str. 296-297. Zastoupeni jsou K. Tetmajer (Zazněly zvony), Rydel (Večeře Páně), Lange (Samota).
56   Srov. Katolický sjezd... (vytištěno tučně, nepodepsané, text pokračuje dále). NŽ, 6, 1901, str. 274. Katolická moderna uherská... (vytištěno tučně, nepodepsáno, dále jako předchozí). Tamtéž, str. 209.
57   Lopuszańská, M.: Typ současné ženy v moderním románu polském. NŽ, 8, 1903, str. 295-298, 348-352 (přeložil A. Vavra; polsky publikováno v revui Poglad na świat, 3, č. 3). Zdziechowski, M.: Katolictví a umění. NŽ, 7, 1902, str. 110-112. Týž: Idea katolická ve společnosti polské. Tamtéž, str. 1818-187, 213-218 (přeložil Josef Vraštil). K osobnosti A. Fogazzara srov. kapitolu P. Marka Modernismus v katolické církvi, str. 98-116, zvl. str. 108. In: KDL bez mýtů, l. c.
58   Brabec, J.: Stefan George a jeho družina. NŽ, 12, 1907, str. 285-295. Dále srov. Nietzsche, F.: Modlitba k nebesům. (Překlad K. Dostál-Lutinov). Tamtéž, str. 269-270, publikováno jako vstupní příspěvek čísla.
958   Vyšlo bez uvedení překladatele J. Floriana s titulem Křižácká výprava dítek od Marcela Schwoba 1896. Od téhož autora: (uvedeny a charakterizovány některé práce). NŽ, 8, 1903, str. 13-14, dále počínaje str. 48, 71, 175, 214, 250, srov. str. 251.
60   Huysmans, K. J.: Katedrála (na úvod publikován dopis autora, jímž překladateli udělil autorizaci, dále stať Úvodem ke Kathedrále; přeložil Ferdinand Čech). NŽ, 7, 1902, str. 44-59, dále počínaje str. 88, 113.
61   Bystřina, O.: Hanácká legenda. NŽ, 9, 1904, str. 10-13, dále počínaje str. 50, 78, 112, 140, 179. O korespondenci Dostál-Bouška srov. podrobněji v pracích P. Marka a S. Batůška. Srov. např. KDL bez mýtů, l. c., str. 214-216, viz problematiku zastavení Nového života a mezník ve vývoji Katolické moderny (rok 1907).
62   Podrobněji o tom P. Marek in: KDL bez mýtů, str. 158 a dále. Tamtéž charakteristika činnosti E. Dlouhého-Pokorného, srov. mj. 120-122, 148-150, 153-155.
63   Na úvod svého překladu se F. Odvalil o tomto díle zmiňuje jako o Huysmansově "zvláštní knize"; tím v řadě autorových próz skutečně je, neboť námětem je tu návštěva Lurd. Spisovatelovo katolictví tu dominuje. Srov. Huysmans, J. K.: Poutě lurdské. NŽ, 12, 1907, str. 25-27, dále počínaje str. 77, 112, 137, 194, 230, 281. V témž ročníku F. Odvalil publikoval vlastní básně Jaro v kaplánce, Chudobná svatba a Vyznání vděčných (srov. str. 173-174). Příznačné je ovšem to, že jejich poetika je dost vzdálená snahám katolických modernistů a časopis jako by se jimi vracel do období před 90. léty.
64   Srov. k tomu P. Marek in: KDL bez mýtů, l. c., str. 44.
65   Byl si toho vědom Dostál sám? Určitě si to uvědomoval S. Bouška, méně již pořadatelé Dostálovy pozůstalosti. Srov. též Bouška, S.: Pravda o K. Dostálovi-Lutinovovi. In: Poselství. Almanach k 25.  výročí Družiny literární a umělecké. Olomouc 1938, str. 9-14. Vřelý, zároveň však úctou naplněný vztah S. Boušky k O. Březinovi a z druhé strany srdečný vztah naplněný spíše vlídností, najdeme v dochované korespondenci obou básníků. Srov. Vlídné setkání. Vzájemná korespondence O. Březiny a S. Boušky. K vydání připravili Miroslav Červenka a Petr Holman, Olomouc, 1996 (232 str.). K problematice estetizované religiozity srov. Soldán, L.: Interpretace a dezinterpretace Šaldova vztahu k náboženství. K otázce estetizované religiozity a jejich výkladů v letech 1914-1939. Ateizmus, 5, 1977, str. 526-545. Týž: Interpretace a dezinterpretace Šaldova vztahu k náboženství. K otázce estetizované religiozity v letech 1939-1957. Ateizmus, 6, 1978, str. 446-473.
66   Tendenčně, marxisticky, třebaže se skrytou snahou vyzvednout proti názorům K. Dostála-Lutinova a dalších představitelů Katolické moderny názory a postoje T. G. Masaryka, vykládá problematiku Katolické moderny a jejího hlavního periodika Josefa Karola. Srov. Karola, J.: Ke kritice apologetického profilu Katolické moderny. Filozofický časopis, 30, 1982, str. 591-613.
67   KDL: Encyklika Pia X. proti modernistům (nepodepsáno). NŽ, 12, 1907, str. 360-370, srov. str. 360, 365. Týž: Doslov (nepodepsáno). NŽ, 12, 1907, str. 438.

 

— Obsah —

 

Prameny a literatura
 
Prameny (Výběrově)
Literární archiv Památníku národního písemnictví Praha
– fond: Pozůstalost Karla Dostála-Lutinova
Literární archiv Památníku národního písemnictví Staré Hrady
– fond: Pozůstalost Viléma Bitnara
Zemský archiv Opava – pobočka Olomouc
– fond: Družina literární a umělecká
– fond: Pozůstalost Karla Dostála-Lutinova
Státní okresní archiv Nový Jičín
– fond: Římskokatolický farní úřad Nový Jičín 1654-1958
Archiv Národního muzea v Praze
– fond: Jednota katolického duchovenstva
Ústřední archiv a muzeum Církve československé husitské Praha
– fond: Pozůstalost Josefa Svozila
– fond: Pozůstalost Emila Dlouhého-Pokorného
 
Noviny (Výběrově)
Akord 1991-95; Archa 1912-27; Den 1923; Eva 1905; Hlasy z Hané 1892-1932; Hlídka literární 1895; Hlídka 1902; Ječmínek 1908; Kravařsko 1902-05; Lidové listy 1904; Lidové noviny 1899-03, 1923, 1929; Moderní revue 1895-05; Mane 1902; Moravan 1901-06; Moravská orlice 1903; Muzeum 1923-24; Naše doba 1893-95; Národní osvobození 1928; Náš kraj 1913; Naše doba 1894-95; Nový život 1896-07; Rozhledy 1895-99; Rozvoj 1900-02; Týn 1917; Vlast 1891-1905.
 
Literatura
Neuvádíme příspěvky publikované v časopise Nový život (1896-1907) Srov. Poznámky k jednotlivým částem této práce.
DOSTÁL-LUTINOV, K.:
Bibliografie knižních prací
 
I) Rukopisy v pozůstalosti
– Podobizna. Rukopisná sbírka básní z let 1885-1887, sešit, 59 str.
– Přemysl Otakar II a Záviš z Falkenštejna. Torzo divadelní hry z let 1888-89, 61 str. rkp.
– Z lesní krčmy. Noveleta z roku 1888, 4 str. rkp.
– Barbiton sonans/Hudba touhy. Rukopis básnické sbírky. Praha 1943, 144 str. strojopisu, připravena k tisku k 20. výročí smrti O. Svozilem. Kresby Arnošt Hrabal.
– Plané růže. Nálady a balady. Rukopis básnické sbírky. 75 str., rekonstrukce a edice O. Svozila.
– Mrskut. Rukopis básnické sbírky.
– Duch Nového života. Sbírka próz a článků.
– Manna. Hymny, sekvence, žalmy a modlitby římského misálu a breviáře; Dostálovy překlady z latiny a vlastní náboženská poezie. 177 str. strojopisu, k tisku připravil O. Svozil 1954-80.
– Z cizích zahrad. Výbor z překladů. 118 str. strojopisu připraveného O. Svozilem, konečná verze (1980).
 
II) Práce vydané knižně (výběrově)
1. Sedmikrásy. Básně 1892-1895. Holešov – (Dobromělice na Hané), 1895, 144 str. Tisk. (dále T): L. Klabussay, Holešov.
2. Království Boží na zemi. Verše 1893-1899. Nový Jičín 1899. 86 str. T: P. Zapletal, Hranice.
3. Rok a jeho děti. Slavnostní hra. Nový Jičín 1901. 16 str. T: Družstvo knihtiskárny P. Zapletala, Hranice.
4. Potulný zpěvák. Nový Jičín 1902. 78 str. T: Družstvo knihtiskárny, Hranice.
5. Fioretti di San Francesco/Kvítka sv. Františka, 1, 2. (překlad, společně s Annou Kalmanovou). Nový Jičín 1901, 1902. 144 str. T: Družstvo knihtiskárny, Hranice.
6. Honza hrdina. Pohádka. Libreto k národní opeře. Nový Jičín, 1903. 54 str. Nákladem Evy. T: R. Válka, Nový Jičín.
7. Křížová cesta farního chrámu sv. Kříže v Prostějově. Prostějov 1909. 32 str. T: Družstvo knihtiskárny, Hranice.
8. Ryme a špryme. Hanácky obrázke. Prostějov 1912. 72 str.
9. Orlí fanfáry. Prostějov 1913.
10. Boleslav Jablonský. Prostějov 1913. Zvl. otisk z Archy, 1, 1912-13.
11. Osudy. Prostějov 1913. 104 str. Vydala Archa Prostějov. T: Václav Horák, Prostějov.
12. Šlehy a něhy. Satiry, kontemplace a epigramy. Olomouc 1914, 208 str. Vydala Družina literární a umělecká. Knihovna DLU sv. 2.
13. Vojáčkům do vesty, na cesty, na štěstí, k vítězství. Prostějov 1916. 32 str. Nákladem Ječmínka.
14. Duch Německa. Výbor z německé poezie. Praha 1917. 150 str. Edice Světové obzory č. 5-9. T: Československá akciová tiskárna, Praha.
15. Popeluška. Dramatická pohádka se zpěvy a tanci o 3 jednáních. Prostějov 1917. 32 str. Vydala Archa. T: Josef Vrla, Prostějov.
16. Písně tvorů. Prostějov 1917. 74 str. Nákladem Nového života. T: V. Horák, Prostějov.
17. Děti Královně máje. Prostějov 1918. 72 str. T: V. Horák, Prostějov.
18. Hovory Dne, 1, 2. Fejetony o literatuře, umění a životě. Brno 1923, 1924. 236 a 214 str. Edice Lidová knihovna Dne, sv. 5, seš. 1.-5. Lidová knihovna Dne sv. 13. T: Brněnská tiskárna.
19. Orlí fanfáry. 2. rozmnožené vydání. Olomouc 1928. 96 str. Edice: Ladislav Zamykal. Vydala Družina Literární a umělecká (dále DLU). Vybrané spisy K. Dostála-Lutinova sv. 1. T: Lidové závody tiskařské a nakladatelské, Olomouc.
20. Ve mlýně světa. Kniha veršů, modliteb a vzdechů z válečných let 1914-1919. Olomouc 1934. 100 str. Edice L. Zamykal. Vydala DLU. Vybrané spisy K. Dostála-Lutinova sv. 3. T: Tamtéž.
21. Květiny. Lyrika. Olomouc 1930. 84 str. Edice L. Zamykal. Vydala DLU. Vybrané spisy K. Dostála-Lutinova sv. 2. T: Tamtéž.
22. Tajemná Sfinx. Básně. Olomouc 1942. 120 str. Edice: Oldřich Svozil. Vydala Matice cyrilometodějská v knihách DLU. Vybrané spisy K. Dostála-Lutinova sv. 4. T: Tamtéž.
DOSTÁL-LUTINOV, K.: Co chtěla Katolická moderna? Archiv literární, 1, 1919, č. 12. str. 169-173.
– František Bílek v Prostějově. Archa, 8, 1920, č. 1, str. 10-13.
– Reformy v církvi katolické. Olomouc 1919. 16 str.
– Za Theodorem Kohnem. Archa, 4, 1916, č. 1, 2, 4, str. 24-25, 51-52, 126-127, 306-311.
BALAJKA, B. – SOLDÁN, L. – CHAROUZ, E.: Přehledné dějiny literatury II. Dějiny české literatury od konce 19. století do r. 1945 s přehledem vývojových tendencí světové literatury. Praha 1995.
BATŮŠEK, S.: "A nyní propustíš, Pane, služebnici svou..." (K 125. výročí narození Anny Kalmanové). Akord, 18, 1992-93, č. 10 str. 27-36.
– Josef Florian a Katolická moderna. Akord, 17, 1991-92, č. 6, str. 39-46.
– Ke vzniku básnického almanachu Pod jedním praporem. Z počátků Katolické moderny. Vlastivědný věstník moravský, 48, 1996, č. 3, str. 256-260.
– O Františku Skalíkovi (K 125. výročí narození). Akord, 17, 1991-92, č. 7, str. 41-46.
– Od básníka k prozaikovi ((K 125. výročí narození J. Š. Baara). Akord, 19, 1994, č. 6, str. 319-324.
– Katolická moderna. Karel-Dostál-Lutinov a jeho přátelé a spolupracovníci. Třebíč, Arca JiMfa 1996. 228 str.
– Přátelství básníků. Vzájemná korespondence Karla Dostála-Lutinova s Juliem Zeyerem a Otokarem Březinou. Brno, Host 1997, 236 str.
BITNAR, V.: Inferiorita české literatury katolické. Praha 1941, V. Petr. 32 str.
– Karel Dostál-Lutinov. Archa, 11, 1923, str. 487-497.
– Literární kritika Katolické moderny. In: O českou literární kritiku. Vůdčí zjevy kritiky let devadesátých. Praha 1940, Orbis. Ars, sbírka Rozprav o umění řada II., str. 122-139.
– Lutinov o německých básnících. In: Karel Dostál-Lutinov. 70 let od narození velkého orelského básníka. Brno 1941, str. 27-31.
– Karel Dostál-Lutinov. Archa, 11, 1923, str. 487-497.
– Nedostatky české literatury katolické. Archiv literární a umělecký, 1, 1918, č. 1-2, str. 1-24, 33-46.
– Nová katolická literatura. In: Student. Kalendář na školní rok 1917-18. Prostějov, str. 81-96.
– Sigismund Bouška. Praha 1932, 78 str.
– Technika básnických překladů Karla Dostála-Lutinova. Archiv literární, 1, 1918, č. 3-4, str. 46-60.
– Schematismus žijících katolických spisovatelů československých. Brno 1920. 20 str.
BOUŠKA, S.: List bohoslovcům. Museum, 59, 1928, str. 71-76.
– Pravda o K. Dostálovi-Lutinovovi. In: Poselství. Almanach k 25. výročí DLU. Olomouc 1938, str. 9-14.
DOHNAL, F.: Kristus v poezii Karla Dostála-Lutinova. Archa, 29, 1941, str. 139-146.
Encyklika J. S. papeže Pia X, Pascendi dominici gregis o učení modernistův. Ed. Václav Smolík. Praha 1911. 424 str.
FARSKÝ, K.: CČS. Stručná informace o náboženských názorech, úkolech a organizaci církve československé. Praha 1925. 64 str.
GRŮZOVÁ, L. – MAREK, P.: Prostějov v proměnách staletí. Prostějov 1994, 164 str.
HROMÁDKA, J. L.: Katolicism a boj o křesťanství. Praha 1925. 272 str.
JIROUŠEK, T. J.: Tomáš Škrdle. Jeho život, práce a působení ve Družstvu Vlasti a v katolickém životě v letech 1880-1913. Praha 1917, 72 str.
– Judův případ. Prostějov 1906. 72 str.
KADEČKA, J. – DLOUHÝ-POKORNÝ, E.: Zákaz Rozvoje. Katolické listy. Prof. dr. Masaryk. Olomouc 1902. 90 str.
KADLEC, J.: Dějiny katolické církve, 3, 3. vyd. Olomouc 1993, str. 302-498.
KAŇÁK, M.: Z dějin světových zápasů o pokrok na poli náboženském. Katolický modernismus. Praha 1961. 212 str.
– Karel Dostál-Lutinov. 70 let od narození velkého orelského básníka. Brno 1941 (editoval Adolf Gajdoš).
KAROLA, J.: Ke kritice apologetického profilu Katolické moderny. Filozofický časopis, 30, 1982, č. 4, str. 591-613.
KAVÁNOVÁ, M.: Naši básníci. Nový Jičín 1904. Edice Letorosty, sv. 3.
KECLÍK, J.: Slovanství a slovanské styky Karla Dostála-Lutinova. (Literární studie). Olomouc 1948. 88 str. (Strojopis diplomové práce obhájené na Filozofické fakultě Palackého univerzity v Olomouci; uložen v Archivu UP Olomouc.)
KOŘALKA, J.: Češi v habsburské říši a v Evropě 1815-1914. Sociálněhistorické souvislosti novodobého národa a národnostní otázky v českých zemích. Praha 1996. 354 str.
KUDRNÁČ, J.: Z typologie literárních let devadesátých. In: Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity, D 34, 1987, str. 25-35.
KUNC, J.: Slovník soudobých českých spisovatelů. Praha 1945. Lexikon české literatury. Osobnosti, díla, instituce 1. A až G. Praha 1985. Academia (vedoucí redaktor Vladimír Forst). Lexikon české literatury. Osobnosti, díla, instituce 2. I/H-J. II/K-L. Praha 1993. Academia (vedoucí redaktor Vladimír Forst).
MACHAR, J. S.: Katolická moderna, 1-7. Naše doba, 9, 1902, č. 4-11 (vycházelo na pokračování).
– Próza z let 1901-1903. Rokycany 1904.
MAREK, P,: K dějinám Prostějova v letech 1870-1890. Zpravodaj Muzea Prostějovska, 12, 1992, č. 1, str. 1-24.
– K ekonomickému profilu Prostějova v letech 1890-1915. Časopis Matice moravské, 100, 1981, č. 3-4, str. 246-254.
– K formování Katolické moderny v letech 1892-1895. Střední Morava, 1997, č. 5, str. 21-28.
– K Judově aféře z roku 1906. Časopis Matice moravské, 113, 1994, č. 2, str. 293-311.
– K počátkům diferenciace českého politického života v Prostějově. Časopis Matice moravské, 105, 1986, č. 1-2, str. 17-48.
– Prostějov na přelomu 19. a 20. století. Zpravodaj Muzea Prostějovska, 5, 1985, č. 2, str. 16-24.
– Prof. ThDr. Theodor Kohn. Kroměříž 1994. 96 str.
– Apologetové nebo kacíři? Studie a materiály k dějinám České katolické moderny. Rosice u Brna 1999, 224 str.
MAREK, P. – SOLDÁN, L.: Karel Dostál-Lutinov bez mýtů, předsudků a iluzí. Třebíč 1999. 472 str.
MASÁK, E.: "Nový život" v brněnském alumnátě. Museum, 1928, str. 93-95.
MĚŠŤAN, A.: Geschichte der tschechische Literatur im 19. und 20. Jahrhundert. Köln-Wien 1984. 434 str.
NOVÁK, J. V. – NOVÁK, A.: Přehledné dějiny literatury české od nejstarších dob až do politického osvobození. Olomouc 1922. 3. přeprac. a rozš. vyd., 836 str.
OPASEK, A.: Úvaha o Katolické moderně a jejím poslání. In: Slovo a naděje. Řím 1978, str. 11-19.
PINKAVA, J.: Z dopisů Karla Dostála-Lutinova s básníkem Františkem Odvalilem. Zprávy Vlastivědného muzea v Olomouci, 1992, str. 24-33.
PORUPKA, M.: Vznik katolicko-národní a křesťansko-sociální strany na Moravě. Brno. Filozofická fakulta J. E. Purkyně, 1972. 88 str.
PUTNA, M. C.: Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848-1918. Praha 1998, ... str.
RÁB, V. J.: Církev starokatolická. Praha 1918. 38 str.
RAHNER, K. – DARLAP, A.: Sacramentum Mundi. Theologisches Lexikon für die Praxis. Bd. 3. Freiburg-Basel-Wien 1969. 1432 str.
Sborník družiny literární a umělecké k padesátým narozeninám P. Emanuela Masáka. Olomouc 1933. 186 str.
(STARÝ, F.): Pomník Karla Dostála-Lutinova na městském hřbitově v Prostějově. Farní věstník, 3, 1933, č. 3, 1.11., str. 1-2.
SEDLÁK, J.: I. A. Bláha jako politolog a politik. Politologický časopis, 2, 1995, č. 4, str. 370-380.
SLAVÍK, B.: Vilém Bitnar jako spolupracovník a redaktor Archy. Olomouc 1934. 28 str.
SOLDÁN, L.: Interpretace a dezinterpretace Šaldova vztahu k náboženství. K otázce estetizované religiozity a jejich výkladů v letech 1914-1939. Ateizmus, 5, 1977, str. 526-545.
– Interpretace Šaldova vztahu k náboženství. K otázce estetizované religiozity a jejich výkladů v letech 1939-1957. Ateizmus, 6, 1978, str. 446-473.
– Básník a redaktor Karel Dostál-Lutinov: vůdčí představitel Katolické moderny. Zpravodaj Muzea Prostějovska, 1996, č. 1, str. 29-36.
– P. Dostál-Lutinov a Nový život: dva sloupy Katolické moderny. Časopis Matice moravské, 116. 1966, str. 334-343.
– Nad dílem F. Bílka v časopise Nový život. Zprávy společnosti Františka Bílka, 1999.
– F. Bílek – J. Deml – K. Dostál-Lutinov (pracovní název). Zprávy společnosti Františka Bílka 1999/II (v tisku).
– Mladí katoličtí kritici z časopisu Tvar (1927-1932). In: Kulturní periodika na Moravě. XXIV, mikulovské sympozium, Mikulov-Brno, 1996, str. 133-140.
STANĚK, J. – DURYCH, J.: Otokar Březina. 1868-1918. Přerov 1918. 112 str.
STANKOVIČ, A.: Okradli chudého. Příběh Josefa Floriana a jeho díla. Olomouc 1998, 232 str.
STREJČEK, O.: Básnická tvorba Karla Dostála-Lutinova z jeho let středoškolských. Archa, 17, 1929, č. 4, str. 319-344.
– 25 let Družiny literární a umělecké v Olomouci. In: Poselství. Almanach k 25. výročí DLU. Olomouc 1938, str. 161-196.
– Korespondence Otokara Březiny s Karlem Dostálem-Lutinovem. Archa, 27, 1939, č. 3, str. 115-132.
– Literární činnosti Karla Dostála-Lutinova z let bohosloveckých. (Psáno k 10. výročí básníkovy smrti.) Archa, 21, 1933, č. 3-4, str. 278-288.
– Schillerova Píseň o zvonu. Archa, 14, 1926, č. 3, str. 139.
– Doslov a poznámky vydavatele. In: DOSTÁL-LUTINOV, K.: Tajemná Sfinx. Olomouc 1942, str. 107-113.
TRAPL, M.: Monsignore Jan Šrámek. Olomouc 1995. 111 str.
TRÁVNÍČEK, M.: Alois Lang – zapomínaný básník duchovních portrétů. Časopis Matice moravské, 115, 1996, str. 345-352.
URBANEC, J.: Novojičínská období měsíčníku Katolické moderny Nový život. In: Vlastivědný sborník okresu Nový Jičín, 1996, č. 50, str. 33-40.
VRBA, R.: Program strany křesťansko-sociální. Praha 1897. 42 str.
WINTER, E.: Russland und slawische Völker in der Diplomatie des Vatikans. 1878-1903. Berlin 1950, 186 str.
ZAMYKAL, L.: Básnická tvorba Dostálova z let bohosloveckých. Archa, 16, 1928, sv. 2, str. 215-218.
– Dopisy B. M. Kuldy K. D. Lutinovovi. Příspěvek k dějinám Katolické moderny. Archa, 17, 1929, str. 63-74, 136-145.
– Dopisy Julia Zeyera Karlu Dostálu-Lutinovovi. Archa, 15, 1927, str. 83-128.
– O pěvci "Orlích fanfár". In: DOSTÁL-LUTINOV, K.: Orlí fanfáry, 2. vyd. Olomouc 1928, str. 78-92.
– Osobnost a dílo Karla Dostála-Lutinova. Vlast, 44, 1927-28, č. 7, str. 296-303.
– Smrt a závěť Karla Dostála-Lutinova. In: DOSTÁL-LUTINOV, K.: Květiny. Olomouc 1930, str. 69-79.
ZLÁMAL, B.: A. C. Stojan. Apoštol křesťanské jednoty. Řím 1973, 158 str.
– Příručka českých církevních dějin, IX. Doba probuzeneckého katolicismu, 2. Olomouc 1970.
ŽAMPACH, F. M.: Českoslovanské hnutí křesťansko-sociální na Moravě, ve Slezsku a v Dolních Rakousích. Olomouc 1909.
 
PhDr. Ladislav Soldán, CSc. (1938), vědecký pracovník Ústavu pro českou literaturu AV ČR v Brně a vysokoškolský pedagog. Na brněnské Filozofické fakultě Masarykovy univerzity studoval obory filozofie-dějepis a divadelní věda. PhDr. po obhájení práce Interpretace a dezinterpretace Šaldova vztahu k náboženství v letech 1914-1957, CSc. na základě disertace Česká literární kritika 30. let.
Publikoval řadu studií o významných osobnostech českého kritického myšlení, je činný jako literární kritik. Napsal monografii Jaroslav Hašek (1982), spolu s Bohušem Balajkou a Emilem Charouzem podílel se (1995) na vydání přepracovaných Přehledných dějin literatury II. (Dějiny české literatury od konce 19. století do r. 1945 s přehledem vývojových tendencí světové literatury). Byl vedoucím autorského kolektivu, který zpracoval (1997) Přehledné dějiny literatury III. (Dějiny české a světové literatury od r. 1945 do současnosti.) S Pavlem Markem je autorem knihy Karel Dostál-Lutinov bez mýtů, předsudků a iluzí (1998). Pro nakladatelství Gloria redigoval Markovu práci o katolických modernistech Apologetové nebo kacíři? a v Rosicích u Brna vyšel také jím editovaný výbor z povídek Karla Schulze Tvář neznámého a jiné prózy (1998).

 

— Obsah —