Pane Pištoro, kdy jste se stal ředitelem Muzea v České Třebové a v jakých podmínkách jste začínal? Kdo dal popud ke zřízení oddělení esperantské kultury?
Muzeum pro svou existenci dobré podmínky nemá už od svého založení. Jeho sbírky, uložené v naprosto nevyhovujících prostorách, jsem převzal v únoru 1985 na žádost vedení MěstNV, a to po tříměsíčním "vzdorování". Snad impulsem ze strany MěstNV bylo, že mým koníčkem (kromě esperanta) byla historie zaměřená na železničářskou Českou Třebovou. K historii jsem inklinoval již dříve a u ČSD jsem pracoval jako technik, ale převzetí muzea se uskutečnilo až po vyjádření inspektora kultury ONV v Ústí nad Orlicí, že sbírkové předměty se prodají muzeím v okrese a v České Třebové bude muzeum zlikvidováno. S převzetím jsem s jistými podmínkami souhlasil.
K druhé části vaší otázky se patří říci, že postupnou likvidací kluboven esperantských kroužků (klubů) po roce 1989 (a to z různých důvodů) jsem začal tušit omezení jejich činnosti, ba případné zničení dokumentace o činnosti těchto kroužků. Proto jsem roku 1993 navrhl Radě MěstNV zřízení dalšího oddělení muzea – "Historie esperantského hnutí v českých zemích". Rada návrh schválila bez připomínek.
Předmětem vašich tehdejších úvah tedy bylo výhradně české esperantské hnutí?
Ano, uvažoval jsem nejprve o historii českého esperantského hnutí. Ale je vůbec možné izolovat české esperantské hnutí od mezinárodního? Zůstává sice základem sbírkového fondu, ale nelze opomenout mezinárodní vztahy oficiální i soukromé. Čeští esperantisté působili a dosud působí v mezinárodních organizacích a jejich výborech či v komisích. Tím chci také poukázat na to, že oddělení esperanta českotřebovského muzea se dostává mezinárodního významu.
Můžete našim čtenářům přiblížit, za jakých podmínek byla myšlenka stálé esperantské expozice realizována? Kdo se o konečný úspěch zasloužil nejvíce?
Právě tak jako není správný výraz "oddělení esperantské kultury", tak je nesprávný také výraz "esperantská expozice". V brožuře o muzeu z roku 1998 se dočtete, že českotřebovské muzeum nemá vlastní výstavní prostory, a to platí dodnes. Stálé expozice jsou provizorně umístěny v depozitáři muzea ve dvou místnostech. V jedné místnosti jsou vystaveny betlémy, v druhé model staré městské čtvrti "TRÁVNÍK" a modelová železnice.
V depozitáři v bývalých kasárnách tři kilometry za městem jsou určeny ze čtrnácti místností dvě pro esperanto. Větší místnost je knihovnou, kde je umístěno na šest tisíc knih. Dále je tam soustředěno na sto titulů esperantských časopisů z celého světa, které se v současné době kompletují. Duplicitní knihy a časopisy chceme nabídnout přednostně esperantským knihovnám (muzeím) do ciziny (Německa, Belgie, Francie, Španělska a esperantskému muzeu do Vídně). Nejvíce esperantských knih a časopisů pochází z knihovny Pražského esperantského klubu a z knihovny Českého esperantského svazu. Postupně jsme dostávali a dostáváme knihy i časopisy od esperantských klubů i jednotlivců.
V další místnosti jsou uloženy doklady o činnosti esperantských klubů. Vedle jiných také o práci českých esperantistů, kteří mají zásluhu na rozvoji esperantského hnutí u nás i v zahraničí. Archiv esperantského oddělení eviduje téměř jedno sto esperantských klubů z České republiky, těch současných i těch zaniklých. Jsou zde soustředěny materiály z esperantského hnutí Slovenské republiky, ale větší část pochází z doby před rozdělením společného státu. Raritou jsou písemnosti z doby Rakousko-Uherska pocházející většinou z oblasti severních Čech a Saska.
Přiznám se! Iniciátorem založení esperantského oddělení jsem byl já, ale návrh jsem konzultoval se členy esperantského klubu (kroužku) v České Třebové a s výborem Českého esperantského svazu. Třídění, evidence a dalších nezbytných prací se zúčastňovali členové místního esperantského kroužku, dále esperantisté z Lanškrouna, Svitav, kurzisté z řad mládeže z České Třebové i jednotlivci z jiných klubů. Téměř pravidelně přijíždí pomáhat člen esperantského kroužku z Opavy. Jim všem jsem vděčný za jejich obětavou práci.
A historické datum, datum otevření?...
Depozitář, včetně esperantského oddělení, je přístupný po dohodě s vedením muzea, případně přes moji osobu. "Historické otevření expozice esperanta" se nekonalo, snad se uskuteční v roce 2005.
Pane Pištoro, dnes, v době důchodového odpočinku, vám časový odstup nejspíš dovolí objektivní reminiscence. Řekněte, jakému zájmu se expozice esperantského hnutí těšila?
Důchodového odpočinku si užívám jen částečně. Pracuji v muzeu dvanáct hodin týdně na dohodu o pracovní činnosti. Věnuji se práci v oddělení esperanta a v železničním oddělení. Zájem o oddělení esperanta je značný, jak je vidět z četných darů i ze zahraničí (knihy, časopisy a další písemnosti). Potěšující je zájem zahraničních esperantistů, kteří navštíví Českou Třebovou a také depozitář muzea.
Jak dlouho jste členem komunity českých esperantistů a jak se (není-li to tajemstvím) fenomém esperantského hnutí odrazil ve vašem vlastním životě?
Základy esperanta jsem získal v roce 1947 v Nymburku, kde jsem začal pracovat u ČSD. Po dobu studií na železniční průmyslovce v České Třebové a během vojenské prezenční služby jsem se esperantu nevěnoval. Vrátil jsem se k němu v roce 1960 po přečtení článku v časopise "Železničář" od pana Růžičky, strojvedoucího z Děčína. Esperanto jsem si zopakoval písemným kurzem u pana Pytlouna z Poděbrad. Ještě téhož roku jsme založili s několika nadšenci E-kroužek při ZK železničářů v České Třebové. Esperantský kroužek vyvíjel velmi dobrou činnost: kurzy pro začátečníky i pokročilé, výstavy, zájezdy, besedy s diapozitivy, esperantské plesy (nekuřácké a oblíbené, již pětatřicetkrát). Tato a další činnost je zachycena v kronikách kroužku. Kroužek působí i nadále.
A nyní k dalšímu tématu vaší otázky. Esperantisté ve své většině jsou naladěni na "stejnou vlnu" a tou vlnou je přátelství, které nezná hranice. Idea esperanta je úžasný vynález. Dorozumění jedním jazykem s lidmi z celého světa a nezištná pomoc je toho dokladem. "Já pomohu tobě a ty pomoz tomu, kdo je na tom hůř než ty." Bohužel, vedle tohoto nepsaného zákona samozřejmě existovaly a existují výjimky...
Pravdou zůstává výrok Jana Wericha, že snadno se namluví něco lidem, kteří mají svůj svět od Šumavy k Tatrám, než těm, kteří mají přátele po celém světě a tím přehled o životě v různých zemích.
Postupem doby jsem se stal členem mezinárodního výboru IFEF (mezinárodní sdružení esperantistů – železničářů), které sdružovalo esperantisty – železničáře z jedenadvaceti zemí. Poznával jsem nové lidi, země a navazoval přátelské kontakty s dalšími esperantisty. Odborné přednášky s železniční tematikou a exkurze do různých železničních objektů (dílen, dep, řídících věží a jízdy na nejmodernějších lokomotivách) rozšiřovaly moje odborné vědomosti, které jsem z části uplatňoval v zaměstnání. Práce v esperantském hnutí nebyla vždy bez problémů. Narážel jsem na závist a někdy také na nepochopení v úřadech nebo v zaměstnání. Ale takový je život...
Jaké vyhlídky má esperanto na začátku třetího tisíciletí?
Esperantem jsem získal mnoho i co se týká jednání s lidmi na různých odborných i společenských úrovní. Nikdy jsem nelitoval, že jsem část svého života věnoval esperantu. Jsem optimistou a přes všechny současné potíže věřím v budoucnost esperanta. Historie esperantského hnutí a jeho vývoj probíhá v sinusoidě: vzestup – sestup a opět jeho vzestup atd. Jen zůstává otázkou, kdy jeho význam pro lidstvo pochopí kompetentní činitelé světové politiky.