Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako padesátý první titul Edice hostů ISSN 1802-7091. Druhé, rozšířené vydání, první elektronické. Na Internet uvedeno 1. června 2007.
© Michal Černík
Několik vět o naději
Co je nového
O hledání štěstí
Země uprostřed země
Spor o rovinu
Krájení chleba je rituál
Kde jste skutečně doma
Můj první smích
Příliš malé, příliš velké
Otcův pracovní stůl
Říkal jsem mu strýčku
Tuctová historka z dětství
Už jste jedli zemlbábu?
Hájení čertů
Jak vypadá Ježíšek
České Vánoce stvořil Josef Lada
Chvíle stolu
Abyste s chutí přežili tento rok
Překonat první strach
Únor, měsíc k pomlouvání
Svátek zamilovaných
Královnou sexu nechť je láska
Smrt sněhu
Kdo nabízí radost
První zpěv kosa
Naše poslední matějská pouť
Všem Josefům
Těšení je výzvou k životu
Velikonoční přání
Malá pocta práci
Symbolem lásky je srdce
Milujte!
Přání všem maminkám
Dobrý den, pane Pipe!
První zákon
Měj se pěkně, ptáčíčku!
Ráno mne probudilo kokrhání
Cestou nevědomosti
Stůj pevně, kominíčku
Nepatrný ždibec ticha
Přísně vážil slova
Miluji letní bouřky
Ochutnávali jsme dary podzimu
Poslední sklizeň jablek
Vetřelec
Jak jsme vyklízeli hračky
Naše dcera není umělkyní
Nestanu se dokonalým
Proč nechodím k holiči
Provolávám slávu kapsám a kapsičkám
Jak vám to sluší
O krásném podvádění
Mějte svého budíka
Svědkyně naší nahoty
Večeřeli jsme brambory na loupačku
Tak odlišné jsou naše pravdy
Louskejte ořechy!
O čem si povídají chlapi
Jak se vám daří?
Chápete to?
Mé tužky neosiřely
Přípitek mladého básníka
Už se mračit nebudu
Člověče, nezlob se!
Rady barvoslepým
Každý nemá to štěstí
Proč může běhat stůl
Co závidím dětem
Rozsvěcujte světla fantazie!
Pane profesore, díky!
Pointa života
Jak hodně jsme dospělí
Budiž pochválen zdravý rozum
Co mi pověděl jasnovidec
Generál, který cestoval metrem
Neumím být bohatý
Svědectví naší kočky Cilky
To vzkazuji svým potomkům
A já budu veverkou
Otřesné svědectví
Sisyfovský úděl dobra
Baskický uprchlík
Chvalořeč na konec dne
Buďte dlouho živi
Kdo věří v krásu svých snů
Někdy se modlím
Ejhle, člověk!
Svět vesmírných a lidských rozměrů
Cena času
Švýcarská lekce z čistoty
Švýcarský den
Pokojná švýcarská miniatura
Solnohradskem vás provází Mozart
Deset kyperských rad
Pojďte, budeme bloudit v Benátkách
Vzal jsem si kamínek z Akropole
Kde věštila Pýthie
Řecko se narodilo z bájí
Jak jsem nakoukl do Dánska
Pochopit Sarajevo
Na mostarském mostě
V Počítelji žijí malíři
Pijte zelený čaj
Miniatura zašlého času
Podruhé se narodím ve Švédsku
Až spadne hvězda
Šest zastavení
Celé roky jsem se učil mnohé věci, o nichž jsem si myslel, že jsou nanic, a jak se ukázalo, byly nanic. Nikdy jsem je nepotřeboval a život nepotřeboval je. Bože, tolik času a energie jsem strávil učením se takových zbytečností. Jaká marnost! A co jsem se naučit měl a co teď potřebuji, to neznám.
Jste na tom podobně?
V každém věku máte jedinou možnost: začít.
Celé roky jsem sledoval novinky v oblasti vědy. Jsem rád, že o tom něco vím. Ale vpodstatě je mi to nanic.
Jste na tom podobně?
To je dobře, to je dobře, alespoň si uvědomujete, že ten váš svět, v kterém se pohybujete, nikdy nemůžete považovat za pupek světa.
Celé roky jsem se setkával s blbci, většinou to byli mí nadřízení, vysoce postavení a mocní. Býval jsem z nich nešťastný.
Jste na tom podobně?
Pak jste jistě pochopili, že blbec je všudypřítomný, nezničitelný a vždy neomylný majitel pravdy. Že lidská blbost je nesmrtelná a stejně trestuhodná jako krádež, loupež a podobně, jelikož její dopad je často nedozírný. Že před lidskou blbostí nás nikdo a nic neochrání. Musíme se před ní ochránit sami tím, že ji prostě nepřijímáme. Že každé setkání s blbcem musí být pro nás mobilizující.
Celé roky si o sobě myslím, že neumím brát život z té lepší stránky, že neumím říkat správné věci na správných místech, že jsem nepoučitelný, nepřizpůsobivý, trapný a nejraději bych pak za celým světem zabouchl dveře.
Jste na tom podobně?
Nezoufejte si. Když má člověk takové pochybnosti, pak je na tom pořád dobře, protože nezatratil to, co dělá a čím žije.
Celé roky o sobě vím, že jsem snílek a idealista, což je nanic, a někdy si pak vyčítám, proč jsem takový nanic, zvláštěpak když si dnešní doba žádá realisty a pragmatiky.
Jste na tom podobně?
Buďte. Protože navzdory tomu náš svět potřebuje idealisty a snílky, aby docela neokoral.
Celé roky jsem poctivě chodil do práce, poctivě pracoval a poctivě žil v domnění, že s poctivostí nejdál dojdu, jak mi častokrát říkala moje maminka. Pak mi docela nedávno jeden podnikatel řekl: "Poctivost? To je kamufláž neschopnosti..."
Jste na tom podobně?
Buďte poctiví dál. Za poctivost si nic nekoupíte, ale nikdo si nekoupí ani vás. Zůstanete tak věrní sobě, své práci a lidské naději. Tvoříte většinu.
Z dovolené jsme se vraceli se strachem. Vykradli nás? Nevykradli? Z tašky jsem vytáhl klíče a obhlídl domovní dveře. Byly v pořádku. První úleva. Odemkl jsme oba zámky. Druhá úleva. Rychle jsem vkročil do bytu, prošel pokoji a obhlídl okna. Všechno bylo tak, než jsme odjeli. Třetí úleva. Sláva bohu, nevykradli nás.
Jenom nám v květináči rozkvetl ibišek. Ale toho si všimla pouze žena, protože já jsem z poštovní schránky vytáhl všechny noviny za posledních čtrnáct dní a hned v nich začal listovat. Pouhých čtrnáct dní, božínku, co jsou proti času dějin a ony proti času vesmíru, a přesto jsem byl zvědavý, co se u nás událo především na scéně, která se nazývá politická. Očima jsem přelétával titulky a dovídal se, kdo co prohlásil, kdo co dementoval, kdo koho žaloval, jaká je nová aféra, jaká je obliba politiků a jaké jsou nejnovější preference politických stran.
Na dotaz ženy, co je nového, jsem se pak snažil rychle přetlumočit to nejpodstatnější. Ale co z toho je opravdu nejpodstatnější? Kdy se to nové stane starým? Běh událostí se den po dni překrýval jako listy v kalendáři, a co lidi zajímalo před nějakými čtrnácti dny, už dnes patří minulosti. Praha tu bude stát i potom, i potom se bude dělat politika a politikaření, dál se bude vekslovat s lidskými vášněmi, pravdou a penězi, státy budou vznikat a zase se rozpadat a maloměšťák zůstane maloměšťákem. Celé dějiny máme za sebou a celé dějiny jsou před námi, a co je v nich zákonité a co pouze náhodné, co je v nich nezvratitelné, co je dané a co pomíjivé, co je důležité a co není, těžko teď posoudit. I tak jsem si pročítal již staré zprávy a vnímal je jako novinky a vzrušoval se jimi. Není to bláhovost?
Večer zavolala stará teta a žena se jí zeptala:
„Co je nového?“
„Bohudíky nic,“ odpověděla teta. „Když je člověk starý, tak už nic nového ani nechce. V mém věku jsou nová jenom úmrtí.“
Odpověď ženu ohromila. Z celého jejich rozhovoru, který trval půl hodiny, mi sdělila právě tuto úvodní část, bezděčně vyslovenou pointu jednoho dne, v němž jsem se po návratu z dovolené vrhl lačně k novinám, abych zjistil, co je nového. Nějak mi při tom uniklo, že poprvé po letech nám doma v květináči rozkvetl ibišek, což je ovšem také událost, možná větší, než jsme si schopni přiznat, vidět, vnímat a procítit – malé zrození krásy na chvíli darované pár lidem jedné domácnosti.
Roky mi žena bájila o knize Jih proti Severu. Byla to milovaná kniha jejího mládí a pořád mi ji doporučovala. Nikdy jsem si ji nepřečetl, románové milostné peripetie mne moc nezajímaly. Pak jsem viděl stejnojmenný film, a patrně to byl můj nejsilnější umělecký prožitek posledního desetiletí. Ne proto, že po více než padesáti letech film doputoval z Ameriky i k nám, že je vše na něm dokonalé a že za to půlstoletí nezestárnul ani o rok, jako by jej natočili právě včera. A také ne proto, že mladičká Scarlett O°Harová je plná lásky ke dvěma mužům a že ona láska s ní jde po celá léta, zatímco ti zbývající mužové mají v jejím životě úlohu dámských rukaviček, které se ztrácejí. Pro mnohé, a především pro ženy, je to tedy příběh o velké a nenaplněné lásce, ale pro mne je ještě a především o něčem jiném.
V jedné z prvních scén filmu se bratři Tarletonovi těší, až bude válka, a podivují se Scarlett: Vy nechcete válku? Stejně tak o pár scén později jižanští kavalíři vyobcují Rhetta Butlera, neboť odmítají pochopit, že válku zatracuje. Když je válka konečně vyhlášena, lidé jásají. Ach bože, kolikrát se stejným jásotem už lidé vítali válku?
Ale o válce teď mluvit nechci.
Jih prohrál svoji válku za svatou Věc, otroctví je zrušeno a Scarlett se vrací domů na svůj statek v Tara. Země je zpustošená a hladová Scarlett se zoufale hrabe na poli v hlíně, aby našla něco k jídlu. Tehdy přísahá Bohu, že už nikdy nebude mít hlad a udělá všechno, aby jej neměla.
Svou přísahu naplnila. Už nikdy neměla hlad. Zhýčkaná, náladová, ironická, panovačná, chytrá, svérázná, nekonformní, rozhodná, bez srdce a přece i plná lásky, s egoistickou žízní po životě – taková je Scarlett. Třikrát se vdala, z toho dvakrát pro peníze. Stane se strašně bohatou, ale neumí být šťastnou. Jako by to bylo právě bohatství, které ji vzdaluje od štěstí, od lásky, od míru v srdci.
V závěrečné scéně filmu fešácký Clark Gable v roli Rhetta Butlera hrdě odchází od Scarlett. Scéna je dojemná. Na plátně pláče Scarlett a v hledišti se v nejednom oku objevila slza. Přiznám se, že milostné peripetie Scarlet mne nedojímaly ani na filmovém plátně.
Myslel jsem na to, jak lidé chápou štěstí. Štvou se za štěstím, které má pro mnohé podobu bohatství, slávy a moci, a čím více se za ním štvou, tím více se od něj vzdalují. Teprve potom a už pozdě si uvědomují, že kdysi šťastni byli, ale nevěděli o tom. Dávno si myslím, že štěstí je výsadou prostých lidí. Nehledají štěstí, protože šťastní jsou. Jsou šťastni prostě, tiše a skromně. Radují se ze svých dětí či vnoučat, z práce, která se jim daří, ze slunce, které právě vysvitlo, z trávy, která se právě zazelenala, z kosa, který právě oznamuje jaro, z laskavého slova a ze všech milých okamžiků obyčejného dne. A to vše dovedou přijímat jako dar. Jejich život není vděčným tématem pro velký román, drama či film, ale je hodnotou, proti níž nemůže obstát žádná jiná, posvěcená bohatstvím, slávou a mocí. Neboť štěstí je stav, o kterém nevíme. Mnohokrát jsem se sám sebe ptal, zda i já umím být šťastný tak nevědomě a přirozeně, a nevím to dodnes. Ale kdybych měl odpovědět, řeknu – ano, protože nejsem nešťastný. Nebo se mýlím?
Kdykoli se mě někdo zeptal, jak se mi líbí moje město, po pravdě jsem odpověděl: nelíbí. Nelíbí se mi proto, že nemá žádné náměstí, takový ten střed, kde se soustřeďuje život lidí v malém městečku, že je neuspořádané a celé rozházené cik cak a stejně rozložité do všech stran jak rovina, jíž patří. Ale jestli se mi něco nelíbí, ještě to neznamená, že to nemusím mít rád. Stejně tak mohu mít rád křivonohého, obyčejného psíka, křížence všech ras. Tak je to i s mým městem. Tenkrát jsem mluvil o Čelákovicích, kde jsem bydlel. Leží na Labi uprostřed Polabí.
Je to můj první domov. Nevybral jsem si ho. Byl mi souzen od mého narození, jako mí rodiče, krajina, řeč. Zde jsme žil víc než čtyři desítky let a navždy pro mne zůstane mým domovem, i když jsem se odstěhoval jinam. Tady byl můj střed světa.
Jako kluk jsme vylézal na střechu našeho baráku a sedával na lávce mezi komíny a díval se. Měl jsem celé město před sebou prostřené jako stůl: kostel, radnici, tvrz, starou kolonku, novou kolonku, obrovskou halu slévárny, továrnu TOS, které se stále říkalo Volmanka, za továrnou Labe, trochu dál napravo jez, hradby topolů a ještě dál tmavý pruh lesa, za ním na kopci vykukoval zámek v Lysé a ze západní strany pak věže staroboleslavských kostelů. Za jasných dnů jsem viděl Říp vyklopený jak z dlaně, a také Milešovku, někdy dokonce i modravé siluety Krkonoš, docela nizoučko nad obzorem už jako práh zapuštěný v zemi.
Jednou jsme klukům dole v ulici volal: Země! Země na obzoru! Snad jsem si tenkrát představoval, že jsem plavčíkem na strážním koši korábu, a netušil jsem, že skutečně objevuji svou zemi uprostřed země, zemi, která je moje, protože jsem se tu narodil, protože jsem tu prožíval své dětství, a ona mne nezklamala.
To moje zvolání bylo tenkrát bezděčné a hlubší smysl a souvislosti jsem mu přisoudil až mnohem později, když jsem si začínal uvědomovat význam domova, toho nejintimnějšího místa, kde jsme nejvíc přirození, svobodní a svoji v kruhu svých nejbližších, ale i jako místa, kde žijeme osud svého národa a vlasti.
Co k tomu ještě povědět? Ještě jednu větu. Abychom mohli objevovat svět, musíme nejprve objevovat a poznávat sebe, musíme objevovat a pochopit svůj domov, tu zemi uprostřed země, od níž měříme všechny dálky.
Narodil jsem se v Polabí, čtyři desítky let jsem chodil po silnicích a cestách mezi poli a luky, brouzdal jsem kolem Labe a tůní, já tuhle rovinu znám, věřte mi.
Je nudná a fádní a ospalá jak nedělní odpoledne. Není v ní nic, co by uchvacovalo svou krásou, co by vzrušovalo svou dynamičností, nic majestátního, nic epického, nic heroického jako v horách. V zimě tu sníh ani nestačí napadnout, a už roztaje. V létě je tu vzduch jak propocená peřina, na kterou pořádají nálet komáři, a vy čekáte na bouřku jak na smilování. Který bláhovec by sem jezdil na dovolenou kochat se fádností roviny, řekněte? Jdete a jdete a kolem vás je pořád jen rovina plná polí, až vám připadá, že přešlapujete na jednom místě. Jen topoly a komíny fabrik tu vyčnívají jako vykřičníky.
Takhle mohu pomlouvat rovinu a zatracovat ji.
Stejně tak ji mohu velebit. Protože v sobě skrývá cosi podmanivého, cosi vroucného, co se každému hned nevydává na první pohled. Má v sobě cosi vyrovnaného a uklidňujícího, jako by její hrany láskyplně vyhladila veliká lidská ruka. Ta rovina má svou filozofii, která učí člověka dívat se a vidět víc, než je k vidění, a slyšet víc, než je k slyšení. Stačí topolová alej a stačí osamělý strom uprostřed polí, aby na sebe soustřeďoval krásu celé roviny. Je nádherná však především tím, že je v ní zúročena a zúrodněna práce mnoha generací. Živí nás.
Vidíte, nejdříve rovinu pomlouvám, potom ji velebím a pokaždé mám pravdu. Které z mých tvrzení je víc pravdivé? Mohl bych dát hlasovat. Obávám se, že bychom se neshodli.
Pokud mne se týká, hlasuji pro rovinu. Se všemi pro i proti. Rovině je to jedno, kvůli nám se nebude transformovat v hory. Patří jí pole, louky, lesy, řeka, tůně a zase pole a pole. A také nebe.
Vyjdu do polí a podívám se k nebi. Třepotají se na něm skřivani jako mžitky před očima. Můj bože, už odnepaměti se takhle třepotají každý rok úplně stejně, a všichni se překřikují stejnými trylky, jakoby jehla na gramofonové desce uvízla v drážce, a já vím, že tenhle zpěv není určen mně, a přeci si ho přivlastňuji a přeci je můj. Učinil mne tichým a nejtišším posluchačem. Mír je stejně přítomný jako já.
Taková chvíle je darována. Pro někoho představuje jen běžný přírodní obrázek, ale pro mne právě tohle málo znamená hodně, možná víc, než jsem si schopný připustit; je zpevněné patosem vztahu k rodnému kraji. Třeba jen proto hájím rovinu.
Doma jsme ukládali chleba do chlebníku, jak jsme říkali kulaté, bíle natřené plechové piksle s dírkami uprostřed a vyrobené pro ten účel. Na kuchyňském stole byl přimontován ruční kráječ, takže stačilo jen bochník chleba přiložit k ocelovému kotouči nože, otočit kličkou a vypadl krajíc, spíš krajíček, tenký jako nouze. Mně takové střízlivé krajíčky nikdy moc nechutnaly. Raději jsem měl krajíc ukrojený nožem, a na prst silný, abych se do něj mohl i pořádně zakousnout. Chleba jsme tedy krájel nožem a pokaždé trochu kostrbatě. Maminka mi vyčítavě říkala: Jak krájíš chleba, tak se srovnáš s lidmi. Snad na tom přísloví něco pravdy je, ale dnes bych mamince odpověděl: Třeba kostrbatě, zato upřímně.
Plechový chlebník a kráječ časem vzaly za své. Dali jsme je na půdu mezi věci, které přestaly sloužit, a chleba ukládáme v igelitovém pytlíku do ledničky, protože tak pomaleji vysychá. A chleba krájíme ručně, nožem.
Krájení chleba je pro mne malý rituál, zvláště pak večer, kdy ještě před spaním mívám hlad. Vybalím chleba, položím ho na prkýnko anebo ho přidržím levou rukou ve výši hrudi a lehce k sobě přitisknu. Když je chleba čerstvý, vydechne na mne svou vůni, kterou miluji. Pak nožem ukrojím směrem k sobě krajíc na prst silný a vždycky trochu kostrbatý. Líp to už nedovedu. S bezděčnou samozřejmostí opakuji pohyby dávných předků, provádím onen odvěký rituál. v němž je cosi posvátného a možná atavistického. Myslete si o tom, co chcete, myslete si, že jsem prosťáček, venkovan, staromilec, konzervativec, vyvracet vám nic nebudu. Obhajujte si mechanické a elektrické kráječe chleba a elektrické nože, říkejte, že v mnohých domácnostech už patří k běžným kuchyňským nástrojům, vychvalujte jejich rychlost a přesnost řezu, jejich praktičnost a širokou možnost použití, já trvám na svém.
K bochníku chleba patří obyčejný nůž, ten prastarý nástroj, který si uchoval původní smysl a lidstvo ho netrumfne žádnou technikou, neodsune v zapomnění, všechny nás přetrvá svým dokonalým tvarem a jednoduchou účelností. Hladce uříznutý krajíček by mi ani nechutnal.
Když se řekne slovo domov, vybaví se mi verš Miroslava Válka: Domov jsou ruce, na kterých smíš plakat. Pokud jste jen trochu vnímaví, pak si uvědomujete, že tahle jediná věta obsahuje v sobě tolik významů, že o domovu říká vše.
Každý z nás má svůj první domov, domov dětství, který nám byl přisouzen rodiči, na něj se nezapomíná. K tomu prvnímu domovu pak připočítáváme všechny další tak, jak jsme si je tvořili v průběhu života.
Několik let jsme bydleli v panelákovém domě na sídlišti, Znám lidi, kteří před takovým bydlením raději dávají přednost kamrlíku ve staré zástavbě města. Ale pro nás byl ten panelák domovem a byl domovem i pro dalších dvě stě deset rodin. V každém patře z jednoho konce na druhý se táhla dlouhá chodba, takových sto padesát metrů, a na obou jejích stranách byly dveře, dveře, dveře, až se z té neútulnosti dělalo ouzko. Když jste se s někým potkali na chodbě, pozdravili jste se. Vždyť jste byli ze stejného domu, vlastně sousedi, a možná i ze stejného patra, jen jste se neznali. Chodbou protahovaly pachy večeří a mísily se tam zvuky rodinných životů. Nevíte, kdo kašle půl metru za panelovou zdí od vás. Nevíte, čí kroky dusají strop nad vámi. Nevíte, kdo se tu včera odstěhoval, kdo zemřel, kdo se narodil. Nalevo, napravo, dole a nahoře jsou byty stejné jako ten váš, uspořádané podobně jako ten váš, v němž jsou jen věci potřebné, které vám slouží a kterých se musíte dotýkat, protože víc se do bytu nevejde.
První noc nemůžete usnout a říkáte ženě: „Připadá mi, že jsem u někoho na návštěvě a musím domů.“
Všechny zvuky vnímáte jako násilí. Ještě jim nerozumíte. Ruší vás kroky na chodbě, hučení výtahu, bouchání a vrzání dveří, crčení vody, napouštění vany, halasení z vedlejších bytů. Za váš stůl usedají cizí hlasy a obědvají s vámi, večer s vámi uléhají do postele.
Nějakou dobu vám trvá, než zvukům domu začnete rozumět, než si je zařadíte do zvuků důvěrně známých, než je přijmete za své a stanou se vám tichem. Ještě nějakou dobu vám trvá, než svým věcem přisoudíte trvalá místa, než celý ten prostor sevřený betonovými zdmi přijmete jako kód – že odkudkoliv se vracíte, vracíte se domů právě sem. Už vám ani nepřijde, že v tom obrovském baráku bydlí dalších dvě stě deset rodin. Máte tu svoje malé hájemství, patří vám a vašim nejbližším. Potmě nahmátnete kliku u dveří, s neomylnou jistotou stisknete na zdi vypínač a všechny věci jsou na svém místě jak pečeť. Jste skutečně doma.
Nejvíc jsem se nasmál někdy v mých čtyřech letech. Maminka mi tenkrát vyprávěla humorné příhody dvou pejsků, které měli na statku, když ještě byla děvčátkem. Malý psíček se jmenoval Japoneček, a nejspíš to byl pinčl, a velký se jmenoval Hektor a byla to doga. Japoneček si mohl k Hektorovi dovolit všechno. Tahal ho za uši, za ocas, a když spali, spal na něm jako na polštáři. Někdy si vyskočil Hektorovi na hřbet a on s ním chodil po dvoře. A když tyhle hrátky přestaly Hektora bavit, shodil Japonečka na zem, jemně ho chňapl do zubů, odnesl ke kádi s dešťovou vodou a pustil do vody. Japoneček pak pisklavě štěkal na Hektora. Nebo maminka poručila: Japonečku, popros! Japoneček se postavil na zadní a prosil. Pak poručila: Japonečku, vyskoč! Japoneček vyskočil a udělal kotrmelec. Nebo maminka vyprávěla o Hektorovi, jak si rád zahrabával kosti. Japoneček ho zpovzdálí pozoroval, a když Hektor zmizel, Japoneček kost vyhrabal, chvilku s ní zápolil, vláčel se s ní po dvoře a pak ji nechal ležet. Stávalo se, že ji Hektor objevil a znovu zahrabal. A já jsem vždycky jednou za čas na mamince žadonil, aby mi o Japonečkovi a Hektorovi znovu vyprávěla, a ona mi opět vyprávěla ty samé příhody a já se přitom smál, jako bych všechno slyšel poprvé. Miloval jsem oba pejsky, představoval jsem si je, jak spolu dovádějí, a chtěl jsem je mít doma.
Ti pejskové žili v době první světové války, jejich kousky byly vcelku obyčejné, jaké téměř běžně zažívá každý majitel takových čtyřnohých stvoření, ale my jsme je vnímali jako jedinečné, protože rozveselovaly mou maminku, když byla malá, pak rozveselovaly mne a já si je v paměti zasunul do přihrádky milých vzpomínek.
V dospělosti jsem se převážně smál jen lidské hlouposti, která je věčná a často i nebezpečná, neochrání nás před ní žádný zákon, a pokud nás přímo neohrožuje, tak se od ní osvobozujeme právě smíchem. Smích vždycky bude patřit k tomu málu, které nám nikdo neporučí, ani nezakáže, ani nezcizí. Jenomže já si myslím, že jsem se nejvíce nasmál právě tenkrát v těch čtyřech letech, protože to byl můj první smích, na který si vzpomínám, a tak jako všechno první, co nás v životě potkávalo, patřil i on k mým nejsilnějším prožitkům. Kdyby smysl života obou pejsků spočíval jenom v tom, pak byl naplněn.
Posílám jejich humorné příhody dál, z počátků dvacátého do počátků jednadvacátého století, i když se jim nikdo smát nebude. Patřily jenom nám, mamince a mně.
Díky, pejskové!
Moje maminka mi vždycky pořizovala oblečení a boty o dvě čísla větší. Říkávala: Však do toho dorosteš. Tak mi nechala do tanečních přešít černé šaty po tatínkovi. Do kalhot jsem zapadl jako do sudu a sako na mně viselo jako na ramínku. Ale to mi došlo až mnohem později, když mi jedna kolegyně z tanečních řekla: No jo, tys nosil takové šaty, jako bys je zdědil po Švejkovi. Jenomže já jsem se v těch šatech dokonce i ženil a nosil jsem je ještě dlouho potom tak zvaně na lepší, dokud se nerozpadly. Nikdy jsem však do nich nedorostl.
V mých patnácti letech mi maminka na školní kurz lyžování někde sehnala nejlacinější lyžařské boty, byly gumové a o tři čísla větší. Taky mne přesvědčovala, že do nich dorostu. Abych z bot nevypadl, navlékal jsem si do nich troje vlněné ponožky. Boty pak skončily v krabici na půdě a už jsem do nich nikdy nedorostl.
Poznamenán touto zkušeností jsem si své první skutečné večerní šaty pořídil přesně na tělo. Měl jsem je na sobě párkrát, po pár letech jsem se už do nich nevešel, a tak mi dodnes visí ve skříni na ramínku. Přeci jen si říkám, můžu zhubnout a pak se mi zase budou hodit. Vedle nich na ramínku visí ještě další šaty a asi dvoje kalhoty, které čekají na úbytek mých kil.
Poznamenán touto další novou zkušeností, koupil jsem si kalhoty a džíny o číslo větší. Když mne v nich spatřila manželka, zděsila se. V tom přece nemůžeš jít do práce, jen bys dělal osudu. Obhajoval jsem se, že určitě přiberu a budou mi akorát. Nepřibral jsem. I ony visí bez užitku na ramínku, aby se dočkaly svého naplnění.
Podobný osud stihl i jiné části mého odívání. Některé čekají, až zhubnu, jiné zase až do nich dorostu.a přiberu.
Jednou jsem se na všechny svoje příliš malé a příliš velké svršky naštval, když jsem viděl svou nacpanou skříň a téměř nic z toho nebylo zrovna na mé tělo. Napakoval jsem je do cestovní tašky a zašel za švadlenou. U těch malých jsem chtěl, zda by mi je mohla povolit. Švadlena se podívala do švů a povídá:
„Nebylo by lepší, pane Černík, kdybyste zhubnul?“
Potom jsem vyložil svršky, které zase potřebovaly ubrat.
Švadlena si je zase prohlédla a povídá:
„Pane Černík, a co když přiberete?“
V obou případech měla pravdu. Jen decentně tak dala najevo, že se jí do přešívání vůbec nechce.
Sbalil jsem tedy své svršky do tašky a odkráčel domů. Znovu jsem je ve skříni rozvěsil na ramínka, neb mi bylo líto je vyhodit, zvláště když nejevily známky opotřebování. Teď už to vím. Musím zhubnou i přibrat zároveň.
Tak to v životě chodí. Jednou jsme do demokracie nedorostli a podruhé jsme ji přerostli. Jednou je nám svoboda příliš těsná a podruhé jí máme až příliš. Jednou jsme příliš mladí a podruhé už jsme zase příliš staří. Ach jo.
Pracovní stůl jsem zdědil po tatínkovi, který si jej nechával dělat ještě s knihovnou někdy v polovině třicátých let. Stůl je dva metry dlouhý, metr široký, po obou stranách má zásuvky a jednu velkou uprostřed a je moderně intarzovaný tmavohnědou dubovou dýhou. V době německé okupace, když byl tatínek v koncentračním táboře Buchenwaldu, byla na něm v rámečku jeho fotografie. Maminka se mě vždycky zeptala „kde je tatínek?“ a já utíkal ke stolu a ukazoval na fotografii. Tatínka jsem nejdříve poznával právě tak.
Stůl a knihovna pak byly doménou otcovy pracovny v dejvickém bytě, kde jsme po válce bydleli pět let. Když jsme se stěhovali do domku v Čelákovicích, stůl neprošel žádnými dveřmi, a tak tatínek musel uříznout rámy oken a stůl se nastěhoval do pokoje oknem. Od té doby si tatínek k němu už nesedal, jeho pracovními nástroji se stala lopata a krumpáč. Do zásuvek stolu se ukládaly jen rodinné dokumenty, fotografická alba, taky tu byla spousta pokreslených vojenských map a tatínkovy válečné řády.
Když tatínek zemřel, dala maminka na stůl jeho zapaspartovanou fotografii se smuteční páskou přes roh, vedle malinkou růžovou vázičku, v které vždycky byla nějaká květinka, a stůl se tak stal spíše pietním místem. Několikrát jsem se pokusil u stolu pracovat, ale nedařilo se mi to. Nedovedl jsem se soustředit, jako by mě rušil. Snad to byla utkvělá představa, že je stále tatínkův a já za něj nepatřím.
Po smrti maminky vše dlouho zůstalo, jak bylo. Posléze se do stolu dali červotoči. Několikrát jsem jej zevnitř natřel Pentalidolem a injekční stříkačkou prostříkal každou dírku. Dlouho dráždivě páchl a sedět se u něj nedalo.
Můj vztah ke stolu se změnil, až když jsme se přestěhovali do sídlištního bytu v Praze. Ani tady se stůl nevešel do dveří a jeden známý řemeslník musel jeho sokl elektrickou pilou zkrátit o dva centimetry. Zabral třetinu pokojíku a vůbec se do takového bytečku nehodil, ale mně symbolizoval tatínka i můj rodný dům v Čelákovicích. Poprvé jsem si také do jeho zásuvek uložil své rukopisy, papíry, obálky a psací potřeby a začal u něj pracovat. Zrušil jsem jeho pietnost.
Brzy jsme se znovu stěhovali, ale již jsem nestěhoval tatínkův stůl, nýbrž můj. Znovu jsme museli zkracovat jeho sokly, s obtížemi jsme ho prosoukali do suterénní místnosti, pořádně ho odřeli a já pak řekl ženě: „Už ho nikdy stěhovat nebudu.“ Tenkrát dcera propisovací tužkou vyryla do jeho desky své jméno. Byla ještě malá a dost jsem jí za to naplácal. Dnes v tom spatřuji významovou souvislost a namlouvám si, že svým nevědomým aktem zpečetila stůl do naší rodiny. Přijal jsem stůl za svůj a zvykl jsem si na něj tak, jako si lidé zvykají na věci a už by se jich nedovedli zříci, protože mají pro ně cenu citového pouta.
Ten stůl prožraný červotočem je pro mne fetišem, je mi připomínkou na mého tatínka a na mé dětství a na můj rodný dům a se mnou znovu žije a znovu stárne a slouží mi, neboť údělem věcí je, aby sloužily. Tak se tatínkův stůl stal definitivně mým. Trvalo to čtvrt století.
Usedám za stůl každý večer, z levé strany svítí stolní lampa, má noční hvězda. Svítí dlouho do noci a každé mé slovo hlídá jako svědomí.
Můj strýček Láďa Pospíšil bydlel v New Yorku a v dopisech a na pohlednicích mne oslovoval My dear Misa. To oslovení bylo spíš jeho libůstka, protože jinak česky uměl překvapivě dobře, trochu staromilsky, a když mluvil, tak tu staromilskou češtinu převaloval v puse jako anglické sousto.A já ho zas oslovoval strýčku, ačkoliv byl příbuzným tak vzdáleným, jako je z N. Y. do Prahy, takže vlastně ani žádným strýčkem nebyl. Ale ze všech příbuzných i nepříbuzných naší rodiny jsem ho měl nejraději.
Narodil se stejně jako můj tatínek, roku 1898, vyučil se pekařem, po skončení první světové války po Čechách marně hledal práci, a tak se vydal do Ameriky a našel ji v New Yorku. Zde se oženil s Češkou, bydleli kousek od proslulého mrakodrapu Empire State Buildingu, měli pronajaté dva dvoupokojové byty, v jednom žili a v druhém jeho žena chovala kočky. Stal se pekařským mistrem, pekl český chleba a české buchty s mákem a povidly. Mák jsme mu posílali po celá padesátá a šedesátá léta v balíčcích, protože v Americe byl k nedostání, jeho pěstování zakázali kvůli výrobě opia. On nám zase po celá ta léta posílal vánoční balíčky s těmi největšími laskominami, jakými bylo kakao, čokoláda, nescafé, žvýkačky, nakládané ananasy a mandarinky, olivy, sušené datle a fíky. Doma si vařil knedlíky a žil pro českou Besedu, pro české spolky, pro českou dechovku, pro sokolské slety, pro spartakiády, pro plzeňské pivo, pro Spartu, odebíral Květy, četl české noviny a po Čechách se mu stýskalo čím dál víc, až ten smutek byl veliký jak moře. Posílal jsem mu obrázkové časopisy a barevné pohlednice Prahy a dalších líbezných míst naší země, po které tolik smutnil, a on mi zase posílal barevné pohlednice Manhattanu, Brooklynu, Empire State Buildingu, Washingtonu, budovy OSN, Long Islandu a Floridy, kam jezdil na dovolenou chytat ryby velké jak polena.
Jak šly roky, navštěvoval Čechy častěji. Občas jsme zašli do Moravěnky na pivo. Zajímal se o všechno, co se u nás děje. Vždycky jsme si povídali, jako by mezi námi nebylo téměř půl století věkového rozdílu, jiná životní zkušenost a jiný životní styl. Nevzpomínal, žil přítomností a uměl ji i se samozřejmostí přijímat.
Při své poslední návštěvě se vypravil za svou dávnou láskou Josefinkou v Káraném, kterou neviděl víc než padesát let. Moc ho zklamala, měla prý doma nepořádek a nedbala o sebe. Pak chodil po úřadech, chtěl se do Čech přestěhovat, aby tu umřel a byl pohřben ve své rodné zemi, kterou opustil ještě jako mladíček a která ho s přibývajícími roky stále naléhavěji volala k sobě. Ale úřady žádost zamítly a musel se vrátit.
Strýček žil obyčejně, nevykonal nic výjimečného, nic obdivuhodného neprožil, jenom tam v Americe pekl český chleba a české buchty s mákem, v sobě si choval češství, věnoval se rodině a s manželkou vychovali dvě dcery. Jenomže právě v obyčejném životě, pokud se vám jej podaří zarámovat láskou a laskavostí, bývá nejvíce nehledaných slov, nejméně prázdných gest a nejvíce pravdivosti. Když potom v New Yorku náhle zemřel v požehnaném věku osmdesáti čtyř roků, napsal jsem si takové čtyřverší:
Takhle chci zemřít.
Jako když se zhasne.
A takhle chci žít.
Jako když se svítí celou noc.
To čtyřverší je mým miniaturním krédem, mou jakousi nejzákladnější životní filozofií a patří především jemu, mému strýčkovi, který strýčkem nebyl. Žil, jako když se svítí celou noc, a umřel, jako když se zhasne. Celý náš život je o tom.
Na jednom setkání se vyprávěly veselé historky z dětství, a zatímco se vyprávělo a lidi se chechtali, přemýšlel jsem, co povím já, a zaboha jsem si na nic nemohl vzpomenout, jako by všechny moje veselé příhody zůstaly někde v minulé čase, uloženy v trezoru paměti a nemohl jsem k nim najít klíč. Zajímavé je, že se mi vybavovala spousta jiných příhod, docela obyčejných, kterým jsem dříve nepřikládal žádný význam a teď po letech jsem je viděl v jiných souvislostech.
A tak jsem si vzpomněl na Dirka, kluka z naší ulice, bylo mu deset let jako mně. Jeho tatínek byl důstojník wermachtu, padl za války a on s maminkou bydlel v podnájmu v jednom patře malého baráčku. Nevím proč, ale kdykoliv mne Direk viděl, nadával mi a do nadávek pletl i slova, jako že jsem mišuge a švajn. Zásadně mi nadával jen tehdy, když byl na zahradě za plotem.
Jednou jsem dělal, že nic, šel podél plotu, a když jsem byl u něho nejblíž, vyskočil jsem, dal Dirkovi přes plot ránu, až se svalil. Pak jsem pokračoval domů. Po chvíli u našich vrátek zazvonila Dirkova maminka, moje maminka šla otevřít. Slyšel jsem křik a nadávky Dirkovy maminky. Ukazovala na dlani dva zuby, které jsem mu vyrazil. Zhrozil jsem se a utekl. Domů jsem přišel až k večeři. Maminka nevytáhla rákosku, kterou mívala pro mne nachystanou na skříni, mlčela, jen mi dala chleba se sádlem a škvarky. Jedl jsem a taky mlčel. Znáte to ticho, kdy s napětím očekáváte, že něco propukne. Tu se maminka pousmála: Máš štěstí, byly to jen mléčné zuby. Už si ho nevšímej. Jako bych v jejím hlase cítil tichý souhlas, že jsem se nedal. A možná si to namlouvám až teď.
Nic jsem nevyprávěl, protože v záplavě veselých historek byla tahle nepatřičná. Vlastně to ani žádná historka k vyprávění není, je fádní, ba přímo tuctová, ale mně se zdá, že byla pro mne určující. Nikdy jsem nikomu nenadával, ale také jsem si nenechal od nikoho nadávat, nenechal jsem se urážet a ponižovat, ani tehdy, ani mnohem později, když už jsem byl dospělý. Vždycky se ve mně zvedla hradba vzdoru, a ať to stálo co to stálo, tvrdošíjně jsem dával najevo, že ne, že tak se mnou nikdo jednat nebude. Protože do role ponížených a urážených se každý odsuzuje sám, když si ji nechá vnutit od jiných. Nakonec sám zatratí svou hrdost a hraje poddanskou úlohu psa. Přijme ji jednou a má ji mít navždycky jako trest.
P.S.
Na tu veselou historku jsem si vzpomněl až v posteli. Nebyla z dětství ale z vojny. Já měl hodnost četaře absolventa a mým přímým nadřízeným byl velitel roty kapitán Kozel. Na cvičáku mi dal jednou rozkaz, abych vojáky rozdělil na tři půlky. On byl podobnými výroky proslulý. Zarazilo mne to a nesměle povídám, že jsou jen dvě půlky. A kapitán křikl, protože jinak asi mluvit neuměl, abych splnil rozkaz. Tak jsem rotě zavelel, aby se rozdělila na tři půlky, po četách. Když byl rozkaz splněn k spokojenosti kapitána Kozla, někdo z vojáků polohlasně utrousil: „Odteďka máme všichni na tři půlky i prdel.“
Ze všech ovocných stromů mám nejraději jabloně, ze všeho ovoce jablka. Na podzim se náš sklep zaplní lískami plnými jablek, syrovina sklepu se prosytí jablečnou vůní, kterou miluji, a pak se téměř každý víkend u nás jablka krouhají a strouhají a peče se štrúdl, někdy zemlbába. Tak žemlovce říkala moje maminka, která ji pekla velmi často, a tak jí ze zvyku říkám i já. Se švestkovýma knedlíky patřila v mém dětství k pochoutkám a nadále si u mne drží své prvenství. Její přípravu mi manželka s radostí přenechává, neb tvrdí, že by ji tak chutně udělat nedovedla. Ale spíš je to jen výmluva, jelikož strouhání jablek není žádná zábava.
Příprava zemlbáby je tedy moje výsada a vždycky si na ní dávám záležet. Do hlubokého talíře naliji mléko, dám dvě vajíčka, vanilkový cukr a vidličkou vše rozkvedlám. Pak v mléce namáčím nakrájené plátky veky, které ukládám na dno pekáče vymaštěného máslem. Do nastrouhaných jablek přisypu skořici, cukr, rozinky a někdy i oříšky. Na vrstvu jablek pak rozprostřu vrstvu tvarohu rozhněteného v mléce s vajíčkem a vanilkovým cukrem. Horní vrstvu plátků veky taky namáčím v mléce, mírně posypu skořicí, cukrem a potřu rozpuštěným máslem, aby se vytvořila dozlatova opečená kůrčička. A pak se to peče a voní celým domem, až se sbíhají sliny, a všichni se těšíme.
Vládcem kuchyně se stávám jenom v této sladce voňavé chvíli, potom už ne. Mužem u plotny se nestanu, kuchařky nesbírám a nečítám si v nich. Jsem však přesvědčen, že v žádné kuchařce vám nedají takový návod jako já. Protože kdekoliv jinde jsem zemlbábu jedl, vždycky to bylo něco přidušeného a vždycky tomu něco scházelo, zemlbábou to nebylo. Ona je nejen mým prvním jídlem, které jsem se naučil připravovat a péci, ale také dosud mým jediným kuchařským umem, kterým se všude pyšním, dokonce i teď. Už jenom psaní těchto řádků ve mně probouzí neodvolatelnou chuť.
Tak a teď si tu zemlbábu podle mého návodu upečte sami. A pokud vám bude chutnat jako mně, pak vím, že ze všech ovocných stromů nejvíc milujete jabloně a ze všeho ovoce máte nejraději jablka. Že k vašim milým vůním patří vůně jablek, a rovněž vanilky a skořice. Pak i vy dobře víte, čím voní a chutná dětství, a pak i vám se podařila ta nejchutnější zemlbába. Žemlovka je o něčem jiném.
Kolik nám tenkrát bylo, když jsme se báli čerta víc než maminčiny rákosky? Tak málo, že jsme své roky ještě nedovedli spočítat ani na prstech jedné ruky. Maminka se musela podívat pod postel a do skříně a ubezpečit nás, že tam žádný čert není, a pak nechala svítit lampičku celou noc. Patrně jsme věřili, že její světlo zahání čerty. A ono zahánělo jen tmu. Copak jsme mohli tušit, že strach je nejvíce pracovitý ve tmě, a když se k němu přidají nevědomost a fantazie, má vyhráno. Najednou nám stvoří čerta.
Je to zajímavé. Nikdo nikdy neviděl čerta, a přece všichni víme, jak vypadá. Teď by mohl následovat popis čerta a jeho podrobná charakteristika jako v dotazníku. Víme o něm všechno.
Naši předkové si vymysleli čerta, svůj přelud poštvali na sebe a pak se báli. V pohádkách mu přidělili úlohu zla a nechali ho zabydlet v naší řeči, aby byl všudypřítomný. Aniž si to uvědomujeme, bereme si jeho jméno do pusy. U čerta! Čert aby to vzal! U všech čertů! To je čertice! Šijí s ním všichni čerti! Nečerti se! To je čertovo znamení. V tom je nějaká čertovina. Nemaluj čerta na zeď. To je čertovo kopýtko. Bojí se ho jako čert kříže.
Podíváme se z okna a venku je takové počasí, jako by se ženili všichni čerti. Pokud je 5. prosince, tak je to v pořádku, to je čas rojení čertů. Najednou jsou jich plné ulice, jako by se vystěhovalo celé peklo s úkolem vystrašit všechny děti.
Neberme dětem čerty. Jen ať se krásně bojí alespoň jeden den v roce a ještě nějakou dobu jim ponechme, že čerti jsou, tak jako jsou Mikulášové, andělé a Ježíškové. Bez nich by bylo dětství ošizené a jen poloviční. A my, tak přísně dospělí, kteří se bojíme už jen skutečného zla, v skrytu duše závidíme dětem, jež věří na čerty.
Tuhle jsem přemýšlel, jak vypadá Ježíšek, ten, co naděluje dárky. Dcera právě kreslila vánoční stromeček, chtěla pod něj nakreslit Ježíška a nevěděla, jak vypadá. Zeptala se mne na to.
No jo, jak vlastně vypadá? Jak je oblečený? V čem roznáší dárky? V nůši? Nebo je rozváží na saních? Má křidýlka jako andělíček? Je to klučina nebo už vousatý pán? Takové jsem si dával otázky, a nedovedl jsem na ně odpovědět.
Celé dětství jsem se pokoušel spatřit Ježíška a marně. Na Štědrý den jsem klíčovou dírkou tajně nahlížel do pokoje, kde stál stromeček. Uvidím Ježíška, jak přináší dárky? Pochopitelně jsem nezahlédl ani stín. Jenom večer se vždycky ozvalo zacinkání zvonečku, to když jsem byl právě odvolán od klíčové dírky. Poté se objevila maminka a volala: Už tu byl Ježíšek! A já býval zklamaný, že jsem ho propásl, a maminka slibovala, že ho příští rok určitě uvidím, protože Ježíšek teď moc spěchal, aby stačil roznést dárky i jiným dětem. Ale neuviděl jsem ho ani příští rok, ani další roky.
Dodnes vím o Ježíškovi jen to, co všechny děti, že roznáší dárky. Vůbec mi to připadá trochu zvláštní, protože o Mikulášovi, čertovi a andělovi víme úplně všechno, umíme je popsat a báječně namalovat, jako bychom se s nimi kdovíjak důvěrně znali. A ještě zvláštnější mi připadá, že slovutní i neslovutní malíři kreslili Ježíška v jesličkách v Betlému, nikdo však nenakreslil Ježíška roznášejícího pod stromečky dárky. Jeho podoba nám všem zůstává navždycky utajená. Takže dceři jsem neporadil. Krčila rameny a mlčela tak významně, jako že Ježíšek je a není. Co bych jí vysvětloval, co bych ji zbavoval nádherné iluze, jen ať si ji sama jak balíček rok od roku rozbaluje až k pravdě. Vždyť na každého z nás občas dolehne velká potřeba malých tajemství a při veškerém pokroku a při veškerém našem vědění je dobré ona tajemství nechávat nerozpečetěná a ochraňovat si je.
Kdo z nás letos zacinká na zvoneček a zavolá: Už tu byl Ježíšek!? Ten náš milý Ježíšek, vždyť je mu letos právě tolik roků, jaký máme letopočet.
Nevím jak vy, ale já mám pocit vánočních svátků vždycky spojený s obrázky Josefa Lady. Ještě coby klouček jsem si v jeho zimních hrách dětí ukazoval: To je Franta Kunců, to je Martin Fišlů, to je Petr Fišlů, to je Mařenka Kunců, to je bratranec Pepík, to je sestřenice Milenka, to je můj bratr Milan a to jsem já. Já byl ten mrňousek. Tak jsem vstupoval do jeho obrázků a nás všechny jsem si přitom představoval, jak sáňkujeme, koulujeme se a stavíme sněhuláka. Teď zase každý rok v čase předvánočním chodím po trafikách a papírnictvích, vybírám vánoční pohlednice a nakonec si vždycky koupím ty Ladovy, a z nich nejvíc ty s motivy narození Ježíška, ponocného a lidí kráčejících na půlnoční. Až jsem jednou ze všech zimních a vánočních obrázků sestavil knížku a nazval ji České Vánoce Josefa Lady. Pochopitelně jsem se nejdříve domluvil s vnukem Josefa Lady, který je dědicem, taky se jmenuje Josef, svému dědovi se moc podobá, má takový milý úsměv, jako on nosí kulaté brejličky, akorát že nemaluje. Knížka teď vychází téměř každým rokem, já si v ní pokaždé o vánočních svátcích listuji, a jako bych nakukoval do české vesnice a do české krajiny.
Zajímavé je, že i narození Ježíška chápal Josef Lada jako událost ryze českou. Jeho jesličky jsou v typicky české vesnici a lidé, kteří se přišli Ježíškovi poklonit, jsou oblečeni tak, jak se lidé u nás oblékali před více než sto lety. I krajina kolem je zasněžená, tu radostně, tu nostalgicky, jak se sluší na Vánoce, i když všichni víme, že Ježíšek se narodil v zemi, kde nad hlavou žhne slunce, kolem rostou palmy, pod nohama skřípe písek a sníh tam neznají ani omylem. Jenomže my přijímáme Ladovo narození Ježíška v české vesnici, a přijímáme ho tak samozřejmě, jako by tomu ani jinak nebylo. I v tom je kouzlo a síla Ladova umění, který se stal světově proslulým právě svou prostotou a českostí. Nabídl nám svou vánoční představu a my ji přijali jako pravdu, jako by se nám Ježíšek skutečně narodil v Čechách, ba přímo v Hrusicích, protože v Hrusicích se Lada narodil a ony mu pak po celý život byly modelem pro podobu českých vesnic.
Pokud si představuji idylickou podobu Vánoc, pak jsou to právě Vánoce, které maloval Lada. Jeho skutečné Vánoce však k takové idyle měly daleko. U Ladů se žilo chudě, tak jako ve většině vesnických rodin. Vzpomínky na dětství mu s přibývajícími roky krásněly a proměnily se v sen. Ladovy obrázky jsou právě o tom. Najednou mi připadá, že z jejich dávného ticha až ke mně doléhá radost dětí ze sněhové nadílky, až ke mně zaznívají koledy, troubení ponocného, poštěkávání psů, a cestou na půlnoční slyším pod nohama lidí povrzávat zmrzlý sníh – a mně je stejně tak pěkně vánočně.
Teď už to vím. Josef Lada nám všem stvořil sen o českých Vánocích a pak nám jej svěřil do opatrování, i když se nám už nikdy nemůže naplnit.
V dějinách vynálezů se dovíme, kdy bylo vynalezeno kolo či páka. Na stůl se zapomnělo. Nepatří mezi vynálezy. Zapomínají na něj i v encyklopedických slovnících, kde se stůl vysvětluje pouze jako součást stroje na sklizeň píce. Považujeme jej za nejobyčejnější a nejsamozřejmější kus nábytku v naší domácnosti a on je zatím nejvznešenějším, vznešenějším než všechny vitríny, příborníky, bufety, prádelníky, skříně, pohovky, sofa, křesla či knihovny. Tvrdím, že domov začínáme budovat v okamžiku, kdy určíme místo stolu a kolem něj rozsadíme židle. Každý si vybere jednu a ta je mu souzena jako osud.
Ten nejobyčejnější kus nábytku vévodí v každé domácnosti už od dob, kdy si lidé stavěli střechu na hlavou. Za celá tisíciletí se jeho podstata nezměnila o nic víc než lidská povaha, pouze se obměňovala podoba asi jako vlasy na hlavě. Naši venkovští předkové k němu chovali úctu hodnou člena rodiny. V místnosti mu udělili nejčestnější místo a už si bez něj neuměli představit své doma. Bez něj by bylo prázdno a pusto jako po někom, kdo navždy odešel. Stůl se dědil z otce na syna, a dokud stálo stavení, stál na svém místě i stůl. Nikdy se nesbíjel hřebíky, pouze se zakliňoval, aby se mohly klíny vyrazit a stůl vynést, kdyby hořelo. Protože první se zachraňoval stůl, teprve potom peřiny a další majetek. Když někdo odcházel do světa, loučil se i se stolem a políbil ho, jako by tak líbal všechny své blízké a svůj domov. U stolu se pouze jedlo, nesměly se na něm vykonávat žádné kuchyňské práce, nesměly se na něm přebalovat mimina. Večer se lidé sesedli ke stolu a povídali si. A ruce, ty jediné živé, mohly spočinout na jeho desce uklizené jako pole. Stůl byl středem rodiny, byl symbolem pokoje, míru a rodinné jistoty.
Ach bože, napadne nás, jak dlouho jsme si u stolu už nepovídali?
A tak vám říkám, teď v čase vánočním, probuďme v sobě starodávnou úctu ke stolu a po večeři, když už bude vše sklizeno, ještě chvíli u něho poseďme a povídejme si, vyprávějme, rozprávějme, diskutujme, semelme páté přes deváté, bavme se jen tak, třeba o hloupostech. Najednou si uvědomíme, proč je stůl nábytkem nejvznešenějším. Spojuje lidi, kteří si mají co povědět. Bez stolu není domova.
V poslední době mívám daleko větší obavy z lidí než z hub. Některými lidmi jsem otráven tak, jako bych snědl talíř muchomůrek. Budu však mluvit jen o houbách, ačkoliv houbařem nejsem. Pokud se však na houby vypravím, tak až po sezóně, kdy už konkurence sedí doma v teple. Jeden čas jsem tak úspěšně v listopadu a prosinci na polabských lukách sbíral čirůvky.
Teď, co se ze mne stal Pražák, jsou polabská luka poněkud z ruky. Houbařské štěstí se na mne usmálo i tak, hned po vánočních svátcích. Mrzlo a pod několika modříny hned za sídlištěm jsem objevil houfec pěkně urostlých hub. Byly modré a fialové, nikoliv z mrazu, ale protože jim to určila matička příroda a my si je pojmenovali jako rudočechratky fialové.
Žena odmítla houby připravit.
„Kdo by jedl fialové houby, už jenom ta barva vzbuzuje odpor. A navíc zmrzlé, ještě se otrávíme.“
Přidala se i babička.
„U nás na Šumavě sbíráme jen hřiby. Tohle jsme nikdy nepovažovali za houby.“
Nedivím se ženě ani babičce. Rudočechratka fialová vskutku svou barevností nevzbuzuje důvěru, ani neprobouzí chutě. Její vzhledová nezaměnitelnost je mi však milejší, než se nechat oklamat vnadami závojenky olovnaté či muchomůrky hlízovité.
Houby v igelitovém pytlíku jsem tedy strčil ven na mráz jako do lednice, aby mi nerozměkly. Přesvědčoval jsem ženu, že jsou to zimní houby, nacházejí se i pod sněhem, mráz jim neublíží. A ten jed, co mají, ten se zničí vařením. Nevěřila mi.
Nakonec mi z nich druhý den připravila smaženici. Ochutnala ji, jen trošku, protože, jak říkala, přeci se neotrávíme všichni. Večer mi ještě žena připomínala:
„Kdyby ti bylo špatně, tak mě probuď, ať můžeme zavolat pohotovost.“
Tyto řádky jsou důkazem, že jsem rudočechratky fialové s chutí přežil a vesel vstoupil do nového roku. A vám, milí čtenáři, s malým zpožděním přeji, abyste tento rok a všechny následující s chutí přežili i prožili a nenechali se otrávit žádnými jedy lidské zloby, nesnášenlivosti, nesmiřitelnosti, závisti, chamtivosti, cynismu a arogance. Abyste si nikým a ničím nenechali pokazit dobrou náladu, chuť k jídlu a k životu.
Před lety jsem se byl podívat na kluky, jak na lyžích skáčou ze skokanského můstku. Žádnému z nich nebylo víc než třináct a ten nejmladší neměl ani devět.
Díval jsem se z věže skokanského můstku do osmdesátimetrové hloubky pod sebou. Ta hloubka mi brala odvahu, neskočil bych. Kluci se zatím řadili na plošince a skákali tak jistě, jako by sjížděli nějaký kopeček rovnou do peřin. Pod lyžemi jim jen zašustil sníh, a hop, a byli dole. Tedy, abych byl přesnější, letěli vzduchem třicet, pětatřicet, čtyřicet metrů. Ti nejmenší měli na zádech batoh a v něm dvě cihly, aby byli těžší a neodfoukl je vítr, kdyby zrovna foukl.
U bubnu stál trenér a volal:
„Teď to bylo dobrý, ještě musíš víc nakleknout, ramena do sebe, nohama se dostat dopředu.... Jirko, ty se během letu uvolňuješ, hlavu drž pevně, dobře jsi najížděl, seděl jsi vzadu...“
Pak mi kluci vyprávěli své zážitky z prvních skoků. Jeden měl poprvé takový strach, že můstek raději slzel. Podruhé na nájezdu zavřel oči a nevěděl, jestli jede nebo už letí. Připadal si jako ve snu. Pak mu trenér dal nanuka a řekl, že slyšel tu ránu, když mu spadlo srdce do kalhot. Jiný kluk si myslel, že se rozbije a nerozbil se. Čekal, že ho všichni budou chválit, ale trenér ho místo toho kritizoval, že musí mít nohy u sebe, že se měl víc předklonit a tak podobně. Další kluk si pomyslel, aby to už měl za sebou, ať to dopadne jak chce. Nechtěl, aby si kluci o něm mysleli, že je srab. Říkal, že jde o to překonat první strach a podruhé už to nic není.
Tak jsme se vlastně bavili o strachu. To skákání bylo pro kluky osudově určující, i když z nich nemuseli vyrůst žádní olympionici nebo mistři sportu. Možná budou v životě stateční, protože už jednou přeskočili vlastní strach. Ano, o to jde v životě nám všem, přeskočit vlastní strach, a nemusíme skákat ze skokanského můstku. Jde přitom o daleko všednější věci. Třeba vyslovit pravdu, která překáží, najít odhodlání k činu a jednat. Kdo jednou překoná strach z toho, že si lidově řečeno taky může natlouct hubu, vítězí nad sebou.
Člověk nemusí být statečný. Ale někdy k statečnosti stačí i to, když se nezachová zbaběle. Važme si lidí, kteří to dokážou, a važme si jich o to víc, když na to nemáme.
Měl jsem v úmyslu pomlouvat měsíc únor, protože si o pomluvu přímo říká. Ale pak jsem to zavrhl, jelikož za poslední léta jsme si veřejného pomlouvání zažili tolik, že i pomlouvání měsíce února mi připadá příliš levné a tendenční. Navíc si vždycky vzpomenu na Jaromíra Tomečka, který by mi za takový přístup pěkně vyčinil. On měl totiž dar objevovat nádheru i tam, kde ji odmítáme vidět a ani vidět neumíme. Omezím se tedy na konstatování, že únor je nejnevlídnější měsíc, zamračený, vlezlý, uchrchlaný, a pokud se mu něco daří rozhojňovat, pak jsou to chřipky, rýmy, kašle a smog.
Rád bych mu přiznal něco lichotivého, ale nic mě nenapadá. I o tom velkém Únoru a jeho následcích se nedá povědět nic lichotivého. I jeho sníh zestárnul a zevšedněl. Je to ode mne nevděčné. Vždyť jsem v něm poprvé spatřil světlo světa a měl bych se cítit něco jako jeho patriot. Kdyby bylo na mně, tak bych únor v kalendáři škrtl. Rovnou bych skočil bych do března, ale ještě raději až do dubna. Květen a červen bych udělal dvojnásobný, aby nám jarní radování co nejdéle vydrželo. Ale co naděláte. Matičce přírodě se poroučet nesmí. To jsme poznali už v době, kdy jsme chtěli poroučet větru a dešti a dopadlo to nevesele. Budeme se tedy muset smířit s tím, že únor se nedá vyškrtnout žádným perem, tak jako se u nás škrtala mnohá jména.
Máme tu tedy únor, nejnevlídnější měsíc, měsíc s černou pečetí havranů a vran, jejichž krákot se do nás zadírá jak střepy skla, nikdy v něm neuslyšíme zpěv. Třeba jeho osmadvacet dní si musíme promrzoutit a prochrchlat jen proto, abychom si mnohem víc vážili všech slunných a vlídných dní, které přijdou potom. Přiznejme mu, že jeho půvab spočívá právě v tom očekávání.
Právě v tom pochmurném očekávání bychom mohli například udělat to, co obyvatelé ve vesnici Hasvik v severním Norsku, kde jim s únorovou mizérií došla trpělivost. Slunce se už neukázalo několik týdnů, období dlouhých nocí už mělo skončit v lednu, a navíc pořád zuřily sněhové bouře. Obyvatelé se teple oblékli a v takové únorové mizérii svou jedinou ulicí pochodovali k přístavu za širokým transparentem s nápisem: Žádáme vládu o lepší počasí. Jistě, svou demonstraci brali jako recesi, avšak alespoň se sešli, z recese měli radost a poklábosili si při sklenici horkého grogu, kterou si dali v přístavu.
Dne 14. února má svátek Valentin. V kalendáři pro mne zůstává spíš milou kuriozitou vedle Vendelína, Vavřince, Pankráce, Serváce či Bonifáce. V některých kalendářích se k jeho jménu přidává svatý. Nikdy jsem se s žádným Valentinem nesetkal, znám pouze jediného, a to ze starého českého filmu Valentin dobrotivý.
Valentin byl skutečnou postavou. Žil v Římě před sedmnácti stoletími, kde jako křesťan vykonával kněžský úřad. V té době byli křesťané ještě stále v nemilosti, ale už ne v tak kruté podobě jako na počátku vzniku křesťanství. Císař rozhodl, že Valentina jako římského občana musí izolovat, a svěřil jej pod dozor městského prefekta Astoria. Důstojník Astorius odvedl Valentina do svého domu, odkud Valentin nesměl nikam vycházet. Dnes bychom řekli, že měl domácí vězení. Zde se Valentin setkal s jeho krásnou, leč slepou dcerou, a zamiloval se do ní. Astorius prosil: „Ukaž, že tvůj Bůh ji tvým prostřednictvím uzdraví!“ Valentin se modlil a dívka se uzdravila a viděla. Astoriova rodina uvěřila v Boha a přijala křesťanskou víru. Zvěst o zázračném uzdravení se šířila Římem. Pohané obklopili Astoriův dům, Valentina vyvedli a popravili a celou Astoriovu rodinu vyvraždili.
Je to tragický příběh, v němž víra a láska nakonec prohrály ve střetu se zlem a zaslepeností. Víc než tisíc let trvalo, než se Valentin stal světcem, patronem zamilovaných, patronem lásky a bdí nad nimi až do dneška.
Zamilovaní v zemích, kde se mluví například anglicky či francouzsky si v tento den posílají dopisy a pohlednice plné milostných vyznání, předávají si dárky, květiny a políbení. Je to den všech zamilovaných. I v naší zemi jsme před lety přijali tento svátek za svůj, a proč ne. K Mezinárodními dni žen a ke Svátku matek přibyl tak další svátek, který je zasvěcen nejmladší podobě lásky – zamilovaným. I když, popravdě řečeno, k měsíci únoru mi láska neladí, pro mne je únor měsícem zamračeným, nevlídným a uchrchlaným a ti navzájem se milující a líbající se mohou i navzájem nakazit chřipkou. Ale beru to, i navzdory takovému riziku. Alespoň jeden den měsíce února byl tu vyhrazen pro vlídnost a pro lásku už od dob pohanských, kdy se mu říkalo svátek Lupercalia.
Nepatřím k těm, kteří by měli potřebu svou citovou oddanost uplatňovat při svátku svatých. Na to jsem se nikdy necítil tak starý a staromilský. Vždy jsem dával přednost lásce, která se děje mezi mužem a ženou. A vždy jsem se o ni strachoval. A strachuji se o ni dál, protože mnohým se stala záležitostí byznysu a degradovali ji na úkon pouhého sexu a na míru zisku. Někdy chce láska hory přenášet a stačí málo, aby nebyla.
Chraňme si lásku. Chraňme si ji tak, aby nám vydržela po celý život, aby byla silnější než všechny nepohody světa, silnější než únava ze všednosti, než všechny starosti, smutky, neporozumění a nesváry. Láska je ohromný lidský cit a není nad ní mocnější síly. Přichází sama a sama odchází, když si ji neochráníme. Říkám vám to v pošmourný den měsíce února, jemuž jsme jeden den vyhradili na svátek zamilovaných, a budu vám to říkat v kterýkoliv jiný den, kdy se prodíráme houštinami světa a potřebujeme někoho blízkého, abychom na život nebyli sami.
Držím vám palce, ať vám láska nezevšední, ať ve vás nevymře.
Někdy se zastavte u novinového stánku a na titulních stranách společenských, ženských, bulvárních a jiných komerčních časopisů si pročítejte upoutávkové tituly. Na každém titulu časopisu bude určitě slovo sex. Třeba v takovýchto významech: Nejlepší sex je po ránu. Učte se rozkoším sexu. Sex musí být bez kompromisu. Sex na dovolené bývá vždycky zpestřením. Pozvání na sex. Jak být v sexu ještě lepší. Sex bez fantazie je nuda. Můj první sex. Sex je ohromnou výzvou. Jak si vychutnávat sex. A tak dál. A tak dál. Bavte se tím a můžete si třeba titulky i zapisovat. Uvidíte, jak se dá se slovem sex slovně žonglovat, s čím se dá ono slovo spojovat. Najednou vám dojde, že slovo sex tu vlastně supluje milostný vztah mezi mužem a ženou. Supluje ho tak, jako by milování bylo jen pouhá zábava. Jakoby to byl rozkošný řemeslný úkon. Jakoby to byl milý kšeft. Jako by to bylo sportovní soupeření anebo přímo souboj dvou těl opačného pohlaví. Opravdu jsme zapomněli, že před sexem by měli mít oba partneři nějaký vztah, kterému říkáme láska? Zamilovanost? Blízkost? I v našich médiích se mluví pouze o sexu, nikoliv o milování, nikoliv o lásce.
Vztah mezi mužem a ženou jsme v současné době zbavili citu. Nádherný akt lásky jsme ponížili na pouhý tělesný prožitek pohlavních orgánů a těl. Jsem přesvědčen, že nejlepší sex je takový, kdy se muž a žena vskutku milují. Kdy spojení obou těl je vzájemným oddáváním se a vyznáváním se a stává se nádhernou gradací tělesnosti a citu. V takovém případě se slovo sex povyšuje a obhajuje. Ovšemže k lásce patří sex, a to ve všech polohách a podobách, které oběma partnerům způsobují rozkoš. Ale sex bez lásky či bez vzájemné blízkosti obou partnerů je degradací milostného aktu. A tak navzdory všem časopisům a médiím, které sex degradovaly na pouhou tělesnost, budu vědomě starosvětský. Budu mluvit o lásce.
Jeden pražský rozhlasový režisér byl svého času proslulý tím, že byl devětkrát ženatý. Vyprávělo se to o něm po Praze, a nebyla to žádná pomluva. Dnes už je to starý pán a nevím, jestli se neoženil podesáté. Rád bych se ho zeptal na věci, které by zajímaly vás tejně jako mne. Mne by třeba zajímalo, jak to dělal, že si ho ženy stále braly, zda si v intimních chvílích nepletl jejich jména a jak to pak řešil s dětmi. Také by mne zajímalo, jak se to mělo s jeho zamilovaností, zda to byl permanentní stav, či se jednalo o nemoc zvanou sňatkománie. Chci vás však ujistit, že sňatkovým podvodníkem nebyl ani jedinkrát, a jak jsem slyšel, jeho manželství mu nepřinesla žádný majetek, spíš na ně doplácel. Pochopil jsem, proč tak pilně režíroval, s platem rozhlasového pracovníka se musel ohánět. Při výběru narození ho prostě potkala smůla. Měl se spíš narodit šachem, který může vlastnit celý harém manželek, protože to je v jeho zemi dovolen a protože na to má. On je svým způsobem rekordman. Přestihl i takové hollywoodské hvězdy, jak byl svého času Mickey Roney, který měl osm manželek, a Elisabeth Taylorovou, která zas měla osm manželů. Probůh, nechci teď nikoho zatracovat. Myslím, že je pořád lepší milovat víc, než uneseme a než se nám vejde do jednoho života, než nemilovat vůbec a být vyprahlý jako pustina. Ale také si myslím, že bychom měli šetřit láskou, dávat ji celou a nerozmělňovat na drobné. My všichni anebo téměř všichni, bez rozdílu, kolikrát jsme byli zamilovaní až po uši, či kolik jsme měli životních partnerů, v podstatě hledáme tu svou jedinou velikou lásku., k níž bychom byli odsouzeni na doživotí. Pokud jsem ji našli, našli jsme to nejcennější, co člověka může potkat.
O tom by vám mohl krásně vyprávět spisovatel Adolf Branald, kterému je již přes devadesát. Svou ženu Helenu poznal, když jí bylo sedm a jemu dvacet. Ne, nespletl jsem se. Když jí bylo sedmnáct a jemu třicet, začali spolu chodit a brzy byla svatba. Svatby oslavili již tři, tu poslední zlatou. Mají tři děti, plnou vnoučat a pravnoučat a nikdy se nehádali. Když mi to pan Branald před lety říkal, moc jsem mu nevěřil. Přizval si na pomoc ženu, a ta to dosvědčila. Dodala, že si taky nikdy nelhali, protože kdyby si jednou zalhali, tak už by si věřit nemohli.
Jejich příběh mi připomíná starověkou báj o mladíkovi Pygmalionovi. Ze slonoviny zhotovil krásnou sochu dívky, zamiloval se do ní, silou své lásky ji oživil a už si navěky zůstali.
No jo, říkáte si, a komu se tohle podařilo? Největší umění v manželství je umět spolu stárnout. A já vám přeji, aby se vám to dařilo. I ten sex ať patří do manželství a ať je o to krásnější, protože vyrůstá z lásky, ona je jeho královnou, ona je vládkyní našich dní, dokud se naše těla ještě nestala schránkou stáří.
Už nám nenabízí zábavu, už nás omrzel, už ho nemilujeme, už ho nechceme. Ztratil nádhernou bělobu své mladosti, svou lehkost i jiskření, celý zešedl, je špinavý, plný prachu a sazí, zteřel jako stoletá látka a zároveň ztěžkl jako mokrá peřina. Leží, přetrvává, nedýchá. Letos špatně plnil svou zimní úlohu, špatně před mrazem ochraňoval zemi a v ní všechno, co je nachystané k životu.
My všichni teď nedočkavě čekáme, až nebude.
Ve škarpách, v úvozech, v proláklinách, v údolích, v zákoutích lesa, na severních stráních umírá starý sníh a v mlžném oparu stoupá k nebesům jak duše zemřelých. Kdepak, ve smrti sněhu není pochmurnost. Patrně je to jediná smrt, která nás naplňuje příslibem naděje, těšení a všeho nového.
A hle, skrze umírající sníh se vyklubala první sněženka. Trochu váhá, zda není venku příliš zimy. Ale než se napřímila, už je tu celá rodina sněženek.
Ve své nepřetržitosti jsou takové chvíle věcnější než veliké říše, které byly a už nejsou, než jejich dávno prošlé pravdy. Smrt sněhu je vykoupena zrozením sněženky. A není v ničí moci, aby zabránil tomu, co má zaniknout a co se dere k životu.
Kdybych měl na prstech jedné ruky spočítat, kterých ilustrátorů pro děti si nejvíce cením, určitě by mezi nimi byla Helena Zmatlíková. Proč právě ona? Protože ji milují všechny děti. Protože k nim svými obrázky promlouvá, protože si je podmaňuje. Mimochodem, a mne také. Všimněte si, že paní Zmatlíkové stačí pár jednoduchých linek, nic víc, a svět se před vámi otevře a rozzáří. Díváte se a hned poznáte, že jej kreslila právě ona a nikdo jiný. Je osobitá. Osobitost se opírá o prostotu, jednoduchost, srozumitelnost, čitelnost a také o dějovost, stejně jako u Lady, Sekory, Trnky, Zdeňka Milera. Někomu mohou ilustrace Heleny Zmatlíkové připadat jednoduché, protože neohromují, nefascinují, jenomže prostota neohromuje, nefascinuje, ale zasahuje silou citu. Tohle si děti neuvědomují, ale nějak podvědomě vytuší, že v jejích obrázcích je cosi hřejivého, cosi radostného, cosi jako pohlazení. Můžeme to shrnout pod jediné slovo – laskavost.
„Ilustrace pro děti musí být laskavá, jinak není pro děti,“ řekla mi, když jsem byl u ní na návštěvě, a spolu jsme pak vyjmenovávali, kdo onu laskavost v ilustracích pro děti má. A také jsme se shodli. Laskavost se nedá nahradit řemeslem, ta musí být ve výtvarníkovi, ale on řemeslo musí ovládat, aby laskavost dostal na papír.
Jinak vám musím povědět, že paní Zmatlíková byla velmi drobná, útlá a působila přísně. Mluvím o ní v minulém čase, protože, jak možná víte, již není mezi námi, a zemřela v době, kdy vyšla knížka Tátové a mámy, radujte se s námi, kterou jsem napsal na motivy jejích obrázků.
Když otevřela dveře činžovního baráku, přísně se na mne podívala, až jsem začal zpytovat svědomí, zda jsem něco neprovedl. Po chvíli, to už jsme seděli u stolu v jejím bytě, se mě zeptala, cože jsem si jí tak zkoumavě prohlížel, to mají ve zvyku malíři. Nevím, možná jsme si v tu chvíli oba připadali příliš přísní a možná příliš dospělí. A když jsem pak řekl, že bych s ní rád udělal rozhovor, jen se usmála: „Na to je dost času za deset let.“
Rozpovídala se o chamtivosti, o velkopodvodnících, o penězích, která nás ovládly, o morálce, která se vytratila, o úpadku knížek pro děti, o braku, o kýči, který se teď vydává, a ptala se mne, co si o tom myslím a co by se s tím dalo dělat, aby došlo k nápravě. Jako by se naše úlohy vyměnily a já se stal tím zpovídaným. Její přísnost se přitom rozplynula jako ranní mlha, kterou prosvětluje slunce. A pak už jsme si jen tak povídali o všem možném.
Paní Zmatlíková vzpomínala, jak ve čtrnácti letech nakreslila štos vtipů, nabízela je novinám a tak se tím živila, jak po skončení gymnázia, protože v té době byly vysoké školy zavřené, pracovala u švadleny, jak dělala módní návrhářku, jak pro noviny kreslila plakáty a v osmnácti pro Melantrich ilustrovala svou první knížku Devět děvčat jde na sever. Vzpomněla na své dva manžely, tím druhým byl malíř Zdenek Seydl, vyprávěla o svém synovi Ivanovi, který jako nakladatel vydává knížky pro děti i pro dospělé a ona mu je ilustruje.
Zavedla mě do vedlejšího pokoje svého bytečku, otevřela skříň, ukazovala mi balíčky a říkala, že zde má všechny originály kreseb, žádnou neprodala. Mně jen tak blesklo hlavou, že tady je vlastně uložen poklad, jehož cena se nedá přepočítávat na peníze, poklad, který čítá na dvě stě knižních titulů, jež ilustrovala.
„Víte, děti mám raději než dospělé, proto pro ně kreslím,“ řekla mi, když už jsem stál v chodbičce jejího bytu a chystal se rozloučit. „Škoda, že jsou z nich pak dospělí a že některé se vůbec nepovedou,“ dodala téměř šeptem, jako by mi sdělovala smutné tajemství. Prozrazuji ho, jelikož jsem přesvědčen, že obrázky, v kterých je laskavost, musí v dětech zanechat světlou stopu a ponesou si ji v sobě alespoň trochu, trošičku i potom, když už budou dospělí. A to vůbec není málo. Kdo nabízí radost, vyhrává lidi.
Každým rokem se to opakuje už od nepaměti. Když po vlezlé zimě přijdou první teplé dny, usedne na střechu baráku nebo na vršek stromu kos a jako model zpěvu se vypíná k nebi a zpívá. Alespoň my si namlouváme, že zpívá. Když to řeknu básnicky, tak přivolává jaro a jarní slunce.
Z pohledu přírody je to všechno prozaičtější. Kos nezpívá, ale křičí. Svým křikem tak oznamuje ostatním kosům: Tady jsem, já kos, tady je moje království a nikoho sem nepustím, protože tady budu hnízdit, a běda, jestli mi sem přiletí jiný kosák, tak ho poženu! Když kos dohvízdá, přeletí na jinou střechu, na jiný vršek stromu a znovu spustí halasení, aby dál vytyčoval hranice svého království, aby dál vyvolával svou pravdu.
Ornitolog by byl však ještě víc prozaičtější a vysvětlil by vám, že někteří kosové sídlí v lesích a říká se jim lesní, a jiní sídlí ve městech a říká se jim městští. Také by vás poučil, že samečkové jsou černí a ti zůstávají u nás i přes zimu, samičky jsou zbarvené hnědě a se svými mláďaty to na podzim spakují a letí za teplem ke Středozemnímu moři. Také by vám pověděl, že kosové někdy do roka hnízdí až třikrát, mívají až šest nazelenalých a šedě čárkovaných vajíček, po čtrnácti dnech se z nich vyklubou mláďata, která krmí kosice i kos. Na jaře se živí hmyzem a žížalami, v létě si pochutnávají na ovoci všeho druhu. V létě však už kos nezpívá, a když, tak už ne s takovým nadšením jako na jaře.
Já však mluvím o právě začínajícím jaru, kdy kos zpívá nejkrásněji. Nasloucháme jeho zpěvu, přivlastňujeme si ho, jako by byl určen jenom nám. Věříme tomu, protože chceme.
Najednou si uvědomujeme, že je vlahý den a ve vzduchu je cítit předjaří. Najednou si všimneme, že ze sídliště zmizeli havrani, kteří tu celou zimu posedávali na větvích a paběrkovali kolem kontejnerů. Najednou nám dojde, že končí letošní zima a že tenhle kos její konec oznamuje všem, tedy i nám, že ohlašuje počátek všeho, co se hlásí k životu. Jako by nás tím zpěvem prozářil a rozradostnil. Je to zvláštní, s jak podmanivou silou nás jeho zpěv zbavuje pochmurnosti, jak nás vyvolává ven, jak nás nutí otvírat okna, i když se jeho zpěv podobá pouhému hvízdání na prsty. Ta jediná píseň se nikdy nemění a měnit nebude, přetrvává epochy, doby, režimy, revoluce, války i nenávisti, a my jí znovu a znovu nasloucháme, jako bychom ji slyšeli poprvé.
Letos jsem prvnímu zpěvu kosů vzdal hold. Přišel jsem domů, doma už byla manželka, dcera a babička, a manželka se mě hned jako obvykle zeptala:
„Tak co je nového?“
Už si nedovedu představit, že bych přišel domů a nezeptal se, co je nového. Já obvykle říkám, že nic, nebo vykládám, co v práci, ona obvykle řekne, že nic, nebo vykládá, co kolegyně ve škole, a tím je podvečerní život naší rodiny odstartován. Jenomže tentokrát jsem řekl:
„Už zpívají kosové. Slyšela jsi?“
Otevřel jsem okno, a ono bylo slyšet několik kosů, zblízka i zdálky, jako by si odpovídali, a já tu naši rodinku vyzval:
„Teď chvilku poslouchejte, protože tohle první kosí zpívání se bude opakovat zase až za rok!“
Říkám vám, udělejte to doma taky tak, ať nezmeškáte první zpěv kosů. Nechte se nakazit jejich radostí. Jinak promeškáte víc než jenom příchod jara.
Dcera byla ještě ve věku, v němž se chodí na matějskou pouť. V sobotu dopoledne jsem vyrazili.
Voněly opékané klobásy, na špejlích ve větru povlávala cukrová vata, chraptěla muzika a hlasy vyvolávačů. Chvíli jsme postávali ve frontě na horskou dráhu a pak jsme to vzdali. Před strašidelnou jeskyní jsme vlezli do vozíku, profrčeli skrze tu loutkovou hrůzu a trochu nám bylo líto, že už jsme se nedovedli bát pekelníků a smrtek a že se častěji bojíme věcí skutečnějších a výhradně pozemských. O to víc jsme toužili vidět něco pěkného, nechat se překvapit a udivovat pouťovými atrakcemi, i když jsem věděl, že mne čas těchto privilegií zbavil, zatímco dcera ta privilegia ještě má.
U jednoho stánku bylo vábnými písmeny napsáno Revual music show, vedle byl obrázek opičky s koltem v pravičce a sombrerem na hlavě. Před malovanou opičkou stál muž a snaživě vyvolával, že poprvé na matějské pouti vás bude bavit živá opička Džudy, opička Džudy dá radost dětem a zábavu dospělým, zvláštní podívaná pro všechny, co tu ještě nebylo, co se musí vidět, budou hrát Frajeři a Hudba z Marsu, prosím, račte vstoupit, i zakoupil jsem dva lístky a vešli jsem do stanu. Na dřevěné plácku stály dřevěné figuríny a každá svírala hudební nástroj. Pod jednou skupinou bylo napsáno Frajeři a pod druhou Hudba z Marsu, trochu mi připomínali černoušky, ti hudebníci z Marsu. Docela vpředu stála dřevěná opička, stejně dřevěný čert, mezi nimi cedulka upozorňovala – nedotýkejte se. Nikdo se nedotýkal. Teprve pak jsme si všimli, že u stropu úplně nahoře je malá klícka s opičkou akorát tak do kapsy. Probírala si kožich a vypadalo to, jako by si přepočítávala drobné se zručností bankovního úředníka. Aha, říkali jsme si, to je takový úvod k vystoupení, to hlavní teprve přijde.
Čekali jsme minutu, pět minut a začínali mít tušení, že se chystá nějaká levota. Hlas muže zvenku vyvolával, kterak hudebníky vyřezával sám autor třebechovického betlému a že představení začíná za půl minuty, už za půl minuty, vážení, můžete vidět nebývalou atrakci, přivítá vás opička Džudy a bude se na vás smát, ano, ano, Džudy se vám zalíbí, jen vstupte dámy a pánové a maminky s kočárky, představení právě začíná, zahrají Frajeři a Hudebníci z Marsu. Pak hlas náhle utichl. Z reproduktorů se ozvala řízná dechovka, postavičky ožily loutkovými pohyby, zpěvačka se otáčela na jedné nožce, čert cenil zuby, reproduktor nás zasypával sto dvaceti decibely, až nám zalíhalo, poté spustila Hudba z Marsu, a byla to Kmochova Zůstaň tu s námi, muziko česká. Pozorovali jsme opičku a ona nic. Opička se neusmála, salto neudělala, dětem radost nerozdala, dospělé nepobavila, dál si počítala chlupy v kožichu, pak se k nám otočila zadkem, zvedla nohu a už jsem čekal, že se na nás přes tu mříž klece zvysoka vyčůrá. Představení skončilo.
U voňavého stánku jsme si pak dali opékané klobásy, které byly navrch očouzené a uvnitř studené jako psí čumák. V restauraci jsem popíjel řídkou kávu a dcera velmi naředěný džus, při placení se pan vrchní spletl ve svůj prospěch, drobnými se nemínil obtěžovat. Snažil jsem se nerozčilovat, abych si nerozmračil ten pěkný slunný předjarní den nad matějskou poutí, i když bych nejraději kamsi poslal pana vrchního i Rewual music show, ale z prozřetelné autocenzury ono přesné slovo neuvádím. Jen dcera s mírným znechucením věcně prohlásila:
„Co s tím naděláš. Příště už na matějskou nepůjdu.“
A opravdu, na matějskou pouť jsme už nikdy nešli.
Dneska mají svátek Josefové a také Josífci, Joskové a Jožkové. Zašel jsem do hospody, dal si prcka rumu, to dříve lidově laciné pití, a marně vyhlížel nějakého slavícího Josefa. Rád bych mu pověděl, ať je hrdý, že se jmenuje Josef.
Je to prastaré, přímo biblické jméno hebrejského původu. V novozákonní legendě mu bludný tesař Josef z Nazaretu vtiskl poctivost. Nebylo mu souzeno zapomenutí jako Zachariášům či Izaiášům, dědilo se celá staletí, vstoupilo do všech evropských jazyků od Anglie po Rusko, stalo se i českým a zlidovělo na vesnicích a perifériích měst do Pepíků, Pepčů, Pepků, Pepanů a Pepíčků.
Znám mnoho Josefů, všichni jsou pamětníci, každého oslovuji jinak, aby se to nepletlo.
Josef je nedostatkový už několik desítek let. Nevím, proč u nás to jméno upadlo v nemilost, proč máme jen samé Martiny, Lukáše a Tomáše, a trochu je mi to líto. Jsem přesvědčen, že při obrozování ducha českého národa bude rehabilitováno i jméno Josef alias Pepík. Chovám k němu vztah velmi osobní. I já jsem totiž Josef, po tatínkovi, a dokonce křtěný evangelickým farářem. Josefa mám v občanském průkazu , zatímco Michala mi tam jako pseudonym připsat nechtěli, takže jsem musel zajít až na Policejní ředitelství v Praze, kde mi na Michala vystavili extra potvrzení. To kvůli poště, aby mi tam vydali, co je doporučeně psáno na Michala. O Josefa jsem byl připraven v dětství svými rodiči, bratrem a kamarády a v dospělosti jsem se k němu už nevrátil, zapřel jsem ho, protože se mi nelíbil.
Teď se cítím dlužníkem, Josef mi dávno nepřipadá ani fádní ani opotřebovaný. Dluh už dodatečně nesrovnám, avšak alespoň v této kurzívce se přiznávám ke svému pravému jménu a přidávám se tak ke všem Josefům.
Můžete mi říkat třeba Pepčo.
K napsání tohoto sloupku mne inspirovala má dcera. Večer jsme se celá rodina koukali na televizi a dcera najednou řekla: Já se tak strašně těším. Hned jsme se vyptávali, na co se tak strašně těší, a ona jen říkala: Nevím na co, ale strašně se na něco těším. Schoulila se do křesla jako do maminky a z tváří prozářenou radostí se těšila.
Všechny děti se těší stejně. V zimě na Ježíška a počítají k němu dny, a těší se na první sníh a na sáňkování a na pololetní prázdniny a těší se na školní besídku a na výlet a na víkendy a na Velikonoce a na letní prázdniny a na koupání, prostě se těší jen tak, důvod k němu vždycky najdou.
Těší se ze života nebo se těší na život?
Kolik takových těšení zůstane nesplněných. A kolik se jich stane zklamáním. S přibývajícími léty pak už člověk s těšením nakládá opatrněji. Trochu se i obává, aby ho nezakřikl, přesvědčuje se, raději se ani těšit nebudu, co kdyby do toho něco přišlo, raději se nechám příjemně překvapit. Ale těšení je někde v koutku duše schované a čeká, až bude vyvoláno a naplní se.
Těšení je výzvou k životu, je nádherným čekáním na Něco.
Dokud člověk na Něco čeká, dokud se těší, je to dobré. Není důležité, na co se těší, je důležité, že čeká a těší se. Nejsmutnější je život, v kterém se vytratil důvod k těšení. Těšení je jako světýlko na konci tunelu. Bez ohledu na to, kolik je vám roků, říkám vám, těšte se, třeba jen málo, malinko a opatrně a jen v koutku duše, ale těšte se. Těšení je nadějí všech, kteří přemýšlejí v čase budoucím.
Stromy se ještě nerozhodly, kdy budou kvést, zatímco já se už snažím povědět vám o Velikonocích něco zeleného jako ratolístky a barevného jako malovaná vajíčka. Vím, neřeknu nic nového. Jsou to nejstarší svátky lidstva. Slavily se už v dobách biblických jako příchod nového života, po několik dní se lidé oddávali rituálům, a to vše pak vrcholilo o Velké noci, kterou byla první neděle po jarním úplňku.
Ve škole jsem jakž takž pochopil, proč jsou velikonoční svátky pohyblivé, proč na své pohybování mají druhou polovinu března a větší část dubna, ale dodnes mi není zcela jasné, že může být pohyblivé i takové datum jako Ježíšovo ukřižování. Křesťané si Velikonoce přivlastnili i s onou pohyblivostí, dali jim své tradice, a máme pašijový týden, v něm Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílou sobotu, Boží hod velikonoční, maminky vesele pečou mazance a beránky, někde maso jehněčí či kůzlečí s velikonoční nádivkou, malují se vajíčka, zvony jsou pryč, odletěly do Říma a řehtají řehtačky, pomlázky jsou již připraveny k vymrskání všeho ženského pokolení, aby tak na ně z vrbových proutků přenesly živou sílu a pomladily je. Proto pomlázky. Taky se jim říká hodovačky, žíly, pamihody, mrskačky, dynovačky.
Vzpomínám si, jak jsme s kamarádem Mirkem chodili od baráku k baráku s pomlázkami v ruce a u každých dveří odříkávali Hody, hody do pro vody, dejte vajíčko malovaný, a nerozuměli jsme, co to jsou do provody a proč v závěru koledy slepička na vrbovém proutku kokrhá, tak jako o léta později jsme nerozuměli jiným a podstatnějším věcem, které jsme odříkávali stejně jako tu velikonoční koledu.
Koledování jsem dávno přenechal těm mnohem, mnohem mladším. Pro své potěšení jsem si však uchoval Halasovu dětskou velikonoční básničku, v níž se na kohouta zlobí slepice, že jim snáší samé kraslice. Jsou to krásně nesmyslné verše. Jejich půvab spočívá v tom, že každé dítě pochopí onu nesmyslnost, a proto se jí směje. Pramení z radosti a vysoko ční nad všemi nesmysly světa dospělých, jež někoho zbavují rozumu, někoho úsměvu. I tak si alespoň zachovejme přízeň ke krásným nesmyslům, je nám jich třeba jako kopy čerstvých vajec. Obojí vám ze srdce přeji nejen o Velikonocích.
Někdy člověk musí docela zestárnout, aby si začal vážit práce a pochopil, pro naši generaci tak zprofanované věty, proč práce šlechtí člověka a proč je matkou pokroku. Teprve pak bez uzardění přizná, že ona je opravdu hodna pocty a čest a svátek jí právem náleží. Tohle věděli i naši předkové, když říkávali, že bez práce nejsou koláče, a většinou měli jenom na chleba. Jenomže vztah k hodnotám práce se nám v posledních letech nějak převrhl vzhůru nohama. Dokonce tak, že jsme nechali napospas zlodějům výsledky práce mnoha generací a samotná práce byla zneuctěna.
Zrovna nedávno jeden můj známý kategoricky prohlásil, že dneska pracuje jen blbec, a pak se pyšnil, jak vydělává statisíce i miliony a pracovat nemusí. Přiznal jsem mu, že já jsem tedy blbec, protože pracuji. Nevymlouval mi to. Po tom mém upřímném přiznání jsem si opravdu připadal jako blbec. Za poslední dobu jsem byl tolikrát okraden, tolikrát podveden, že si ani jinak připadat nemohu a budu považovat za svátek den, kdy se tak nestane.
Kdyby se mne někdo zeptal, zda rád pracuji, řeknu ano a budu tvrdošíjně trvat na svém, že jsem měl to štěstí a vždycky dělal práci, která mne baví, že jsem ji nikdy neměřil počtem odpracovaných hodin, ale výsledkem, a těšil jsem se a radoval z toho, když se mi věc podařila. Také jsem měl štěstí, že jsem poznal dost lidí, kteří do své práce vkládali sebe celé, vyzařovalo z nich fluidum radosti, optimizmu, nadšení a bylo inspirací a posilou se s nimi setkávat a pracovat. Jakže práci definovali Hegel, Herder či Marx? Všechno jsem nakrásně zapomněl. Ale vím, že kamkoliv se podívám a čeho se dotknu, je výsledkem úsilí onoho nesmírného množství rukou a mozků, které vytvářely člověka, celou společnost, její bohatství a vlastně celé dějiny. A já bych se měl najednou cítit jako blbec, protože pracuji.
Bez ohledu na proměnlivosti dob, politických nálad a počasí 1. máj zůstává pro mne svátkem práce tak jako milencům časem lásky. Nacházíte své lidi a oni zase vás, je to nevyřčené spojenectví všech, kteří si své práce ctí a věří, že je hodna následování.
Celá léta mi vrtá hlavou, proč se symbolem lásky stalo srdce, proč jím nejsou třeba rty, ňadra nebo postel, v níž v podstatě každá láska graduje. Opravdu nevím, proč si lid v dávných dobách vybral za symbol lásky právě srdce. Obyčejně se srdce kreslí takto:... Je to jeho nevědecká zkratka. Zaujala své čestné místo na různých blahopřáních, na zdech, chodnících, lavičkách, kmenech stromů a podobně. Někdy se do srdce připisují iniciály, aby se vědělo, o čí lásku jde.
Své čestné místo zaujímá srdce i v lidových písních, hned vedle růží, holoubků a holubic. Dovede hořet plamenem, dovede se nabízet na dlani, dovede promlouvat lidskou řečí, umí se smát, rozdávat se, rozdrobit se i puknout, a když se loučí milý s milou, řezají si srdce pilou.
Ale na chvilku budu věcný. Srdce totiž vůbec není tak krásné, jak se kreslí a tvrdí v písních, básních a pohádkách, nedovede vůbec tolik podivuhodných věcí a z jeho řeči nám stačí pravidelné bušení jako jistota. Dá se říci, že je to nevzhledný, velmi pracovitý sval vážící 0,3 kilogramy. Neúnavně tluče jako kovkop, který se chce z hrudi dostat ven. Jeho pracovitosti si všichni velmi vážíme, ocenit ji dovedou zvláště pak lékaři, kteří na kardiografu rozumí jeho nejmenším záchvěvům, a jedno srdce dnes už nahradí druhým. Transplantace lásky to však ještě není a nikdy nebude. Srdce rozvádí krev do cév, žil a žilek, jejichž dráha je dlouhá deset tisíc kilometrů. Je to jedna z nejvýkonnějších pump. Za celý život odvede srdce takový výkon, že by vytáhlo nákladní vlak na vrchol Mont Blanku.
Uvádím tyto údaje, protože jsem si je kdesi přečetl a fascinovaly mne, a také proto, abych připomněl pravou funkci srdce, když už jsme z něj udělali symbol lásky a v písních a básních mu přidělili tolik jiných úloh. Ale dost už, nebudu fušovat kardiologům do řemesla.
Lidské srdce se usídlilo už před dávnými miliony let v hrudi na levé straně a sídlí tam poslušně dodnes, až na nepatrné výjimky. A jen lidé, kteří nemají žádnou lásku, mají srdce z kamene. O takových srdcích však mluvit nechci. Srdce má zásadní právo zmocňovat se života. Stejně jako láska, která dovede zas prokřehlá srdce rozehřát a mezi lidmi stvořit blízkost.
Vážení pánové, tyto řádky číst nemusíte. Jsou určeny ženám.
Milé čtenářky, milujte! Neboť láska dává životu a život dává lásku. Nestyďte se za tento nejkrásnější projev lidského citu. Milujte ono mužské pokolení, kterému říkáte muži, chlapi, pánové, manželé, milenci, přátelé, vždyť příroda nás k sobě stvořila. Milujte lidi, kteří jsou vám blízcí, lidi laskavé, nezištné a nádherné tak, že z nich vyzařuje lidství. Milujte své děti a vnoučata, protože z nich se teprve člověk hněte a vy je svou láskou dotváříte. Milujte všechno právě zrozené a prosté hříchu. Milujte vše, co se hlásí k životu, co překáží zlu a smrti. Milujte právě kvetoucí stromy, barvy květů a jejich vůně, milujte zeleň trávy a modř oblohy, milujte první sníh, tu věčnou radost dětí. Milujte všechno prosté, protože to, co je prosté, neumí být falešné a lživé. Milujte svou řeč i zemi, z níž jste vzešly, milujte svůj domov, který vám byl přisouzen rodiči, i ten, který jste si stvořily. Milujte svou práci a výsledky své práce, z které máte radost. Milujete radost a všechno to, z čeho se vaše radost rodí. Milujte vše, co vás naplňuje štěstím. Milujte každý den, který je vám darován. A bděte. Bděte, abyste nezapomněly milovat, aby vám láska nezteřela, nevyprchala, nezplaněla, nezarostla plevelem nenávisti. Kdo nemiluje, je jako pustina, jako poušť, jako vypálená krajina, jako vykácený sad. Kdo nemiluje, neumí ani žít a vlastně už nemá rád ani sebe. Milujte tak, jako kdysi já, když jsem byl ještě velmi mladý a povídám svému příteli: Jsem zamilovaný. A on se mě zeptal: Do koho? A já mu povídám: Nevím. Teprve hledám, komu bych svoji lásku mohl dát. Nakonec jsem ji našel, nakonec jsem se s ní oženil a mám s ní dceru a obě je miluji. To je pouze jedna z těch nádherných podob lásky, o kterých mluvím. Proto vám ještě jednou říkám, milé čtenářky, milujte, nikoliv peníze, nikoliv bohatství, nikoliv moc, slávu a okázalost, nikoliv to, co smazává lásku, bez milosti ji škrtá a ničí. Můžete mít peřinu vycpanou penězi, pokladnici nadívanou zlatem, můžete být obezděné a opancéřované majetkem a budete strašně chudé, nuzné a bídné, pokud neumíte milovat. Co všechno ještě můžete milovat a o čem jsem nemluvil, milujte. Láska má nesmírné množství podob. Hýčkejte ji, pěstujte ji, množte ji a ochraňujte. Buďte jí věrné a ona zůstane věrná vám. Milujte, protože potřeba lásky je potřebou života, a vy jste nositelky života a nad ním držíte věčnou korouhev lásky.
Moje maminka schraňovala v horní zásuvce svého prádelníku dvě krabičky. V jedné měla prstýnky, řetízky, náušnice, no prostě takové ty zlaté a stříbrné parády, kterými se zdobí každá žena. V druhé krabičce měla papírová srdíčka, obrázky a psaníčka, které jsme pro svou maminku se svým starším bratrem Milanem vyráběli k svátkům, narozeninám, Vánocům a Svátku matek, a krasopisným dětským písmem jsme jí tam vpisovali věnování: Mojí milé mamince.
Myslel jsem si, že moje maminka je ze všech maminek tou nejlepší, a myslím si to i teď, když už jsem hodně dospělý a dávno maminku nemám. Myslím, milé maminky, že pro většinu z vás je vaše maminka tou nejlepší maminkou, jakou máte, i když už jste samy vzaly na sebe láskyplnou starostlivost rodičovství. Co může být krásnějšího pro vás, když i vaše děti si o vás myslí, že jste tou nejlepší maminkou, jakou mají. Ona je to taky největší odměna. Prostě být v očích svých dětí pasována na tu nejlepší maminku, jíž se nevyrovná žádná jiná. (Však ona je to taky největší odměna pro každého otce, být v očích svých dětí pasován na toho nejlepšího tatínka, tátu, tu pevnou záštitu jejich života.) Je to odměna za všechno, co jste svým dětem daly. Odměna za probdělé noci, když vaše děti byly nemocné. Odměna za starosti a trápení, odměna za práci, za uklízení, praní, žehlení, spravování, vaření, za všechen čas, který jste svým dětem věnovala. Odměna za lásku, kterou své děti milovala víc než sebe.
Ta srdíčka a přáníčka, které jsme s bráškou mamince vyráběli, mám doma pořád ve stejné krabičce v zásuvce svého psacího stolu. Vedle v zásuvce mám všechna srdíčka, vystřihovánky, obrázky, psaníčka, ozdůbky z keramiky, drátů, umělé hmoty, výšivky, které mi dávala moje dcera Adélka. Stejně tak má i moje žena uloženy její dárky ve své poličce. Je to náš malý poklad. Ten poklad je cennější než peníze, starožitné předměty, porcelán, broušené sklo a grafiky slovutných malířů, které máme doma. Možná to mnohým zní nadneseně, ale pro nás to poklad je, vznikal z lásky. Kolikrát jsme se jen zbavovali různých knih, sešitů, časopisů a různých věcí a věciček, protože se nám nikam doma nevešly. Ale těch roztomilých srdíček, vystřihovánek, malůvek, obrázků, ozdůbek, keramik, výšivek jsme se nikdy nedotkli. Připadalo by nám to jako rouhání. S přibývajícími roky náš malý poklad nabývá na ceně. Budeme ho mít navždycky.
Určitě i vy máte doma své malé poklady. Pečujte o ně! Připomínám vám to právě teď, kdy je Svátek matek, i když mně osobně by se víc líbilo říkat Svátek maminek, protože maminka zní jako pohlazení. Co víc si můžete přát? Abyste své děti nikdy nezklamaly v lásce, to je úděl váš, maminek, a aby děti nezklamaly vás, to je vaše odměna. Žádné metály a řády se takové odměně nevyrovnají. Víte dobře, že nepřeháním.
Když jsem roku 1970 přišel do Prahy a začal pracovat v dětském časopisu Sedmička, byl Standa Holý prvním člověkem, s kterým jsem se v Praze skamarádil. Patrně to bylo tím, že jsme měli podobné vidění. On ve svých obrázcích kreslil metafory, které jsem zase já vyjadřoval slovy. Možná to bylo také tím, že on se narodil 25. února 1943 a já téhož roku o tři dny později, takže možná nějaké fluidum nás k sobě přibližovalo. Vymysleli jsme spolu několik knížek a jednu edici pro kreslíře, obcházeli jsem redakce, ale nikde jsme neuspěli. Nakladatelstvím tehdy ředitelovali lidé, kteří to dostávali jako trafiku a ke knížkám měli daleko jako z Prahy na konec světa. Kdo by tiskl knížky, kde nejsou texty, že?
Na svou první knížku si musel Standa Holý počkat spoustu let. Nakreslil ji v nemocnici v Kateřinské ulici. Dostal se tam kuriózním způsobem. Tehdy mu paní doktorka řekla, vy jste malíř, tak to máte tuberu, a léčila ho na tuberu, protože měla představu, že tuberu mají všichni malíři. V nemocnici pak naštěstí brzy zjistili, že má zápal plic. Měl pro sebe čas, nic ho nerušilo, a tak začal kreslit Procházky pana Pipa. Kresbičky měl samozřejmě vymyšlené už předem, vždyť je kreslil celá léta do různých časopisů. V nemocnici udělal celou knížku. Když ji pak dal do nakladatelství Albatros, všichni byli nad ní rozpačití, protože u nás tehdy nebylo zvykem vydávat knížku beze slov. Vyšla až za pět roků, koncem osmdesátých let minulého století. Když už měl konečně vydanou svou první knížku, řekl si, že nakreslí ještě pokračování Námluvy pana Pipa. Obě knížky měly čtenářský úspěch, anebo, abych byl přesný, spíš divácký úspěch.
A kdože je pan Pip?
Podivuhodná postavička, která čaruje v přírodě se stromy a s květinami a se sluncem a s nebem a s oblaky a s cestou, čaruje o lásce a kolem lásky a všechno to čaruje bez jediného slovíčka. Ještě před tím než pan Pip vstoupil do obou knih, vystupoval téměř celé desetiletí v různých časopisech u nás i v zahraničí. To už měl tisíce přátel a obdivovatelů na všech světových stranách. Jednou mi Standa vyprávěl, jak poprvé cestoval do zemí na Západ, kam se hned tak každý nedostal. Na cestu se vypravil téměř bez peněz a zastavil se v jednom humoristickém časopisu v Miláně. Jeho kresby tam už znali. Nakreslil jim několik obrázků s panem Pipem, oni mu hned vyplatili honorář, a ten byl takový, že pak celý měsíc za něj cestoval po Itálii a Francii. Myslím, že to byla dokonce jeho svatební cesta. Ale do ohně za toto tvrzení bych nedal ani malíček. Pravdou je, že pan Pip mu na tu cestu peníze vydělal.
Říkal jsem Standovi, že se mu pan Pip podobá. Ale on se bránil, že si nedovede představit sebe v botách větších o deset čísel a s velkým nosem, a přiznával, že panu Pipovi se podobá jen duší. Také upozornil, že je o mnoho starší nežli pan Pip a že mu ještě nenechal narůst knír jako sobě. A to je pravda. Ale jinak je pan Pip stejný střízlík jako Stanislav Holý a má stejně veliké a výrazné oči a stejný úsměv a stejně kučeravé vlasy a stejné nápady. Umí si hrát, když to jiní zapomněli, umí vidět, co jiní nevidí, umí čarovat, co jiní nevyčarují. Přitom čaruje trochu šťastně nešťastně, ale vždycky s úsměvem, a ten úsměv nejtišší poštou předává dětem i dospělým. To je společné panu Pipovi a Stanislavu Holému. Oba si náramně rozumí.
O Standovu mluvím v přítomném čase, ale koncem devadesátých let ho přemohla rakovina. Kdyby to byla jen trošku pravda, namluvil bych sobě i vám, že Standa Holý se převtělil do pana Pipa.
A mně se chce tolik zvolat: Dobrý den, pane Pipe, to jsem rád, že jste nám přinesl radost, vždyť na tomhle světě nikdy radosti nebylo navíc...
Ale už dost, už mlčím.
Budu mluvit o jaru, o jednom jeho odpoledni, které mi uplynulými roky nevybledlo ani nezteřelo v mlhavou vzpomínku.
Tenkrát jsme se ženou navštívili zámek Hluboká a pak jsme celé odpoledne chodili po lukách a kolem rybníku Bezdrev. Slunce svítilo a naplňovalo jarem nás i všechno tvorstvo.
Nakonec jsme zašli do místní zoologické zahrady. Neměli tam opice ani tygry, nic exotického. Pozorovali jsme krkavčí samičku, jak z proutěného hnízda vytáhla větvičku a s ní poskakovala po hnízdě a snažila se ji zastrčit jinam. Ale nedařilo se jí. Krkavec, který opodál seděl na větvi, najednou zlostně kráknul, samičce vytrhl větývku ze zobáku, aby jí ukázal svou dovednost. Ve vedlejší kleci poletoval rorýs také s větvičkou v zobáku a nevěděl, kam s ní. Měl svoje hnízdo už dávno postavené, zřejmě lidskou rukou, a tu svou větvičku se snažil alespoň zaplést do drátěného pletiva klece. U papoušků byla celá novostavba, nejmíň osm papouščích rodin. V každém hnízdě se to chrulo, vyklízelo, přerovnávalo jako při velikém jarním úklidu. Vládlo tu jaro.
Všichni ti ptáčkové přestavovali svá dávno postavená hnízda a konali tak bez bázně před našima zvědavýma očima a žádná klec jim nedokázala vzít touhu znásobovat svůj život a touhu zpívat. Veliký rozkaz přírody byl silnější než drátěné pletivo klece. Ptáčkové se v tu chvíli cítili být svobodní a možná ještě svobodnější než ve volné přírodě, kde se musí podřizovat tvrdým zákonům přežití. Volnou přírodu patrně nepoznali a dar úplné svobody by je pomátl a zahubil.
Jenomže my jsme v té chvíli vůbec nemysleli na pojetí svobody, té v přírodě ani té lidské, o níž má každý představy rozdílné tak, jak rozdílné jsou naše povahy. Bezstarostně jsme chodili po lukách a kolem rybníku Bezdrev, slastně se nechávali sluncem vtahovat do života a sami jsme byli tím jarem. Jako by nad námi všemi stál jediný zákon, zákon o zachování života a lásky, odvěký a trvalejší než všechny zákony lidské. Nařizuje nám všem a my se mu dobrovolně podřizujeme a ctíme ho a naplňujeme bez rozdílu rasy, víry a postavení na jakémkoliv místě naší planety.
Povím vám jednu drobnou příhodu, která se nám stala počátkem června. V sobotu ráno koukáme, že si na trámu nad stříškou hned nad domovními dveřmi nějaký ptáček postavil hnízdo. V ženě se ozvala pořádkumilovná hospodyně.
„To tak,“ povídá, „teď se nám tu uhnízdí nějací vrabci a budou nám kadit na schody rovnou přede dveře.“
Rozhodnutí bylo jednoznačné.
Vynesl jsem štafle, podíval se do hnízda, žádná vajíčka tam ještě nebyla, a tak jsem hnízdo sundal. Ať si ho postaví jinde.
Držel jsem v ruce hnízdo, vlastně to bylo spíš hnízdečko akorát tak do dětské dlaně, a s manželkou a dcerou jsme si ho prohlíželi. Bylo udělané z mechu a z trávy a uvnitř vystlané peříčky. Ještě nikdy jsme neviděli tak malé hnízdo. Najednou nám přišlo líto, že jsme těm malým, pro nás neznámým ptáčkům vzali právě vybudovaný domov. Znovu jsem vylezl na štafle a hnízdo usadil zpátky na trám, co nejdál od vchodu.
„Stejně se tam nevrátí,“ řekl jsem, „poznají, že se ho dotkla lidská ruka.“
K večeru však přiběhla dcera a radostně volala:
„Už tam sedí takový malý ptáčíček. Kouká mu jen hlavička a ocásek!“
Šli jsme se na ptáčíčka podívat, tiše, abychom ho nevyplašili. Vyděšeně koukal, ale neuletěl. Byl menší než vrabec a celý šedivý. Večer jsme si pak listovali v Malém atlasu ptáků, který sepsal Spirhanzl Duriš. Takže teď už víme, že ten malý ptáček je lejsek šedý. Zpívat sice neumí, ale zato je velký chytač hmyzu. Hnízdo si nejraději staví v nějaké skulině ve zdi nebo na trámu, a staví ho ze suchého mechu, travinek, kořínků, chlupů a pírek, jen aby jeho holátka měla kolébku teplou a měkkou.
Několik dní jsme pak chodili kolem opatrně, skorem jak zloději. Nikdo nebouchal dveřmi, abychom ho nevyplašili, aby si na nás zvykl. Docela jsme se smířili s tím, že nějakou dobu budeme mít zadělané schody a že to pořád budeme muset uklízet. Však koncem srpna zase odletí do teplejších krajin. A tak mě napadlo, jak by asi bylo nám, kdyby nás někdo zbavil domova? Vždyť ani my nemáme právo brát domov takovému malému ptáčku, jako je lejsek šedý jen proto, že si hnízdo postavil na tak nevhodném místě.
Měj se pěkně, ptáčíčku! Můj domov je i tvým.
Dneska brzy ráno mne probudilo kohoutí zakokrhání. Nejdřív se ozval jeden kohout, pak druhý a pak už to v okolí kokrhalo jako v mém rodném městečku, kde každý na svém dvorku choval slepice s kohoutem. Aby bylo jasno, to kohoutí kokrhání mne probudilo v Praze; nebydlím sice v centru, ale ani ne na okraji, kde se ještě vesnice nesmířila s městem.
Pozorně jsem naslouchal všem kohoutím kokrhání a snažil se je přeložit do naší hláskové podoby, a pokaždé mi vycházelo ono knižně známé kykyryký. Jednou s tvrdým y, to když kohout zakokrhal basem, jednou s měkkým i, to byl zase tenor, a jindy zase kukuruhů, jako kdyby kohout chraptěl nebo huhňal. Jeden málomluvnější kohout zakokrhal jen kykyrýk, a znělo to, jako když utne.
Byl jsem potěšen zjištěním, že i v Praze kokrhají kohouti. Dýchla na mne z toho jakási venkovská idyla a jen mě zajímalo, jak zní takové kokrhání přeložené třeba do čínštiny. Kohouti kokrhali o sto šest i o sto sedm, mně bylo v posteli slastně a vůbec mě nenapadlo, že mne jejich kokrhání vyrušilo ze spánku, že mi ho přímo protrhlo a měl bych proto žalovat majitele kohoutů, jak se nedávno stalo v holandském městečku Groningenu. Soud řešil spor mezi dvěma sousedy, z nichž jeden si stěžoval na sousedova kohouta, který ho ráno budí kokrháním, a tento spor vyhrál. Majitel musel buďto svému kohoutovi nasadit náhubek, nebo zaplatit pět set guldenů jako odškodné za každé kokrhání, kterým bude probuzen soused. Mně se to soudní rozhodnutí pranic nelíbí.
Kokrhání pro mne vždycky znamená ujištění, že se svět znovu probouzí do nového dne, že právě jím se otevírá den, že právě jím se nastoluje řád věcí, jak má být. Vyznávám řád věcí v životě soukromém i nesoukromém, v přírodě i nepřírodě, a patří k němu i ti halasící kohouti. Jen ať si halasí, jen ať se předhánějí s ranním halasením ptáků, jen ať všichni svým radostným pokřikem oznamují, že jsou.
Nu co, to protržené ráno jsem si v klidu dospal. A vždycky budu považovat za nebezpečné, když chce někdo umlčet něčí zpěv, i když se jedná jen o kohoutí kokrhání.
Je nádherný slunný den a vy kráčíte na výlet po cestě a šlapete po kamení a nevíte, jak se to kamení jmenuje, a kráčíte přes louku do lesa a nevíte, jak se jmenují všechny ty trávy a květiny a všichni ti brouci a ptáci, a nevíte, jak se nazývají všechny ty keře a stromy, jejich názvy vám vypadly z paměti jak mince z děravé kapsy a svět přírody vnímáte už jen jako kulisu. S hrůzou nebo povzdechem, prostě podle povahy, si uvědomujete, jak jste opět strašně nevzdělaní a nevědomí, nevíte, proč je nebe modré, proč květiny voní a nikdy vůně nepopletou. Těch proč a proč je příliš a umíníte si, že si alespoň pořídíte kapesní atlas rostlin, kapesní atlas stromů a keřů, kapesní atlas ptáků, kapesní atlas hmyzu, a knížečky si zakoupíte, uložíte si je do knihovny a slibujete si, že příště se do přírody vypravíte jen s nimi, abyste na místě určili, co je co a co kam patří. Nakonec stejně zůstane jen u slibování a kapesní atlasy v knihovně. Všechno, co jste se naučili ve škole, jste pozapomínali stejně jako mnohá jména spolužáků, ale utěšujete se, že všechno, co umíte, vás naučil život, a to se nedá vyčíst ze žádných učebnic, to se nezapomíná. A cože vás vlastně život naučil? Jako učitel ve třídě vás vyvolává jednoho po druhém, staví vás do situací a teď ukaž, člověče, jak se obhájíš. Ať především obhájíme toho člověka v sobě.
Nežli však na louce utrhneme květinu, musíme se k zemi sklonit tak, jak se už nesmíme sklonit před nikým. Budeme si to pamatovat?
Na mé čtyřicáté narozeniny mi žena dala malého porcelánového kominíčka. Upřímně řečeno, je to spíš kýčovitá cetka, ale já si o kominíčkovi tenkrát řekl: Dokud ho budu mít, bude s námi i štěstí, musím ho ochraňovat.
Je to zvláštní, jak se člověk snadno nechá vlákat do osidel pověrčivosti, i když si o sobě namlouvá, že pověrčivý není. Řekněte, kdo z vás se při spatření kominíka nikdy nechytil za knoflík, aby mu štěstí neuletělo? Ať chceme, nebo ne, pověry si v sobě neseme jako dědictví po předcích, vítězně prošly naším dětstvím a jen chabě se jim bráníme.
Přisoudil jsem tedy kominíčkovi úděl téměř osudový, stal se mým talismanem.
Při jednom z mnoha stěhování se mu urazila hlavička. Jako bych ji urazil svému štěstí, pomyslel jsem si a zase ji přilepil. Tak mám ve své pracovně na poličce mezi knížkami kominíčka s přilepenou hlavou. Stojí opřený o svou drátěnou štětku už víc než dvacet let.
Nedávno jsem si všiml, že je zaprášený. I to mé štěstí, zdá se, je taky trochu zaprášené a slepované. Mnohá přání se mi v životě nenaplnila, mnohé představy jsem neuskutečnil. Mockrát mi bylo dáno najevo, že se se mnou nepočítá. Párkrát jsem byl bez práce a poznával, co to je být zbytečným. Ale jsme tu, žijeme pokojně a se ženou se navzájem přesvědčujeme, že šťastně. Toužebně si přejeme, aby nám to tak co nejdéle vydrželo. Opatrně jsem z kominíčka utřel prach a znovu ho postavil na místo, které jsem mu přisoudil před lety, a už mu zůstane. Na jak dlouho?
Stůj pevně, kominíčku. Patříš mi. Jsi jako všechny malé a křehké věci, které člověk stvořil proto, aby je ke své potěše jiní ochraňovali.
Stává se mi teď mnohem častěji, že si nějak víc rozumím s tichem, a dokonce si s ním začínám rozumět víc než s muzikou. V mládí jsem ticho bral jako cosi, co je třeba rozrušit a přehlušit, měl jsem pořád puštěné rádio Luxemburg, kde jak víte, dávali zajímavou muziku, anebo jsem si pořád přehrával desky, a vždycky to muselo být slyšet do celé ulice. Neuměl jsem být s tichem sám, nerozuměl jsem mu, protože jsem nerozuměl sobě. Ne že bych se teď v sobě docela vyznal, kdepak, ale ticho už vnímám jako cosi velmi potřebného, namlouvám si, že jsem se mu naučil naslouchat a uvědomuji si jeho podoby. Fyzikálně se hranice ticha sice určuje počtem decibelů, ale já to považuji za stejně vágní, jako bychom krásu ženy chtěli stanovit jen podle proporcí jejího těla. Protože ticho znamená, že umíme slyšet víc, než je k slyšení.
Jiné je ticho lesa, jiné ticho louky, jiné polední ticho v parném dni, jiné ticho letní noci s halasením cvrčků a jiné ranní ticho probuzené zpěvem ptáků. Jiné je ticho uprostřed mrazivého dne na zasněžené pláni, jiné je mrazivé ticho v lese, když popraskávají stromy. Jiné je ticho sněžení a jiné ticho deště. Jiné je ticho před bouřkou a jiné po ní. Jiné je ticho tůní, jiné ticho potoka a jiné ticho moře. Jiné je ticho spícího města a jiné ticho krajiny se šuměním stromů a bzučením hmyzu. Takové ticho může utichnout a být ještě tišší.
Mám pokračovat? Prosím.
Jiné je ticho po milování a jiné po roztržce. Ticho v kostele je majestátní. Ticho v opuštěném domě k neunesení. Na hřbitově je ticho, které zbylo. A je ticho, které bolí. A je ticho jako souhlas, ticho jako lež, ticho jako vzdor. Ticho napjatého očekávání a ticho strachu. Jaké je ticho po bitvě? A jaké mezi dvěma výstřely? A je ticho jako tečka za větou, kdy už vše bylo řečeno.
Mám pokračovat? Ještě chvilku.
Básník Jan Skácel z nás všech snad nejvíc rozuměl tichu. Vybral jsem pár jeho veršů, čtěte si je pozorně a naslouchejte: Ticho nás zapomene. Tichá jak rovnováha ticha. Na rovinách udeří nás ticho. A je tu ticho, co je navíc. Potom se ticho ulomilo. Zboří kolem ticha zdi. Tak nepatrný ždibec ticha, že z něho nelze nahlas krást. Bývá nám ticho jako dětem zima. Zdědili jsme rovné ticho v zanedbaných sadech. Ticho jsme zapomněli. Lidé se berou o ticho, které je slyšet jenom ve dvou. Jinak to ticho neunesou, jinak je ticho přemůže.
Už končím.
Abychom pochopili ticho, musíme především umět naslouchat sobě. A naopak. Abychom pochopili sebe, musíme umět naslouchat tichu. Musíme se umět naklonit k tichu jako k spícímu děcku. Dýchá? Dýchá. To je dobře. Miluji ticho, které žije.
Z knihkupectví v Čelákovicích jsem si právě odnášel Skácelovu sbírku Hodina mezi psem a vlkem. Ještě na ulici jsem ji nedočkavě otevřel a četl si. Tenkrát mi jeho verše připadaly příliš obyčejné, jakoby o ničem, a zároveň mne ohromily. Ta knížka byla pro mne určující, Jan Skácel se stal mým básníkem. Psal se rok 1964 a mně bylo jednadvacet.
Osobně jsem se s ním setkal až v šedesátém devátém roce, kdy jsem se rozjel do Brna a navštívil redakci Hosta do domu. On byl šéfredaktorem, já tam publikoval své první verše. Tehdy dost smutně říkal, že začne doba malosti, nenávisti a udávání. Brzy se ocitl v nemilosti mocných a byl zakázán tak jako mnoho jiných.
S Janem Skácelem jsme nebyli přátelé, jen jsem občas za ním zajel do Brna v tom nešťastném dvacetiletém období, kdy on publikovat nesměl, já mohl a mě to trápilo. Někdy jsme si napsali, každý rok jsme si k novému roku posílali přání, on vždycky kartičku se čtyřverším.
Ta čtyřverší jsem miloval. Byla nahuštěná tichem, pro které nacházel nesčetné množství podob, významů a metafor a které jako dynamit vybuchovalo až ve čtenáři. Vešlo se mu do něj moravanství, láska k domovu, k přírodě a k věcem nepatrným jako pětník ticha.
Naposledy jsme se setkali v jeho malém bytečku na Kotlářské 35 v Brně, kde bydlel se svou ženou Boženkou. Už mu opět vycházely knížky. Vytáhl láhev vodky, pili jsme a povídali. Zapaloval si cigaretu za cigaretou, byl silný kuřák a měl astma. Vyprávěl, jak si v sedmdesátých letech našel práci, ale nemohl ji vykonávat, protože by si vydělal víc než dva tisíce korun, a to nesměl. Živil se tedy, jak se dalo, žil téměř bez koruny. Vyprávěl, že když byl na pozvání spisovatelů v Německu a Dánsku, nabízeli, že mu zajistí slušnou existenci. Poděkoval a vrátil se. Nevyměnil svůj domov za nabízenou jistotu, i když doma se platilo nevděkem, a nevěděl proč. Zůstal věrný své zemi i sobě. Teď už mi nic neschází, říkal, národní výbor mi zařídil důchod, není to moc, ale stačí nám to. Bylo mi smutno „za to všechno trochu potrhané, tak jako všechno lidské štěstí.“
Žil skromně, ba chudě, jako by nepotřeboval víc než jeden pokoj prostě a účelně zařízený nábytkem z padesátých či šedesátých let, kde jsou jen věci, kterých se musí dotýkat on i jeho žena, protože jsou potřebné. V kuchyňce, jak říkával, byl stůl se židlemi a zde většinou psal. Zde přísně vážil slova, aby žádné nebylo navíc, na papír odměřoval jejich malou denní dávku jako na lékárnických váhách, zde vznikaly sbírky, jejichž názvy jsou podobou ticha. Říkejte si je se mnou: Kolik příležitostí má růže, Co zbylo z anděla, Hodina mezi psem a vlkem, Smuténka, Metličky, Dávné proso, Uspávanky, Chyba broskví, Oříšky pro černého papouška, Kdo potmě pije víno, Kam odešly laně, Odlévání do ztraceného vosku... Slyšíte? Byl básníkem, který dokázal to nejtěžší – dosud neznámou řeč srdce přeložit do mateřského jazyka.
Našel pokoru před životem, nikoliv před hlupáky a malostí. Dobral se ke své pravdě bosé jako srdce, a ta pravda patří i nám. Dozrál k moudrosti a uměl ji mlčet i posilovat v jiných. Věděl, že se platí za zbabělost i smělost, že smrt znamená položit život za život. Odpoledne 7. listopadu v osmdesátém devátém roce bylo v Brně pošmourno. Vrátil se z malé zdravotní procházky, doma vzal za úzkost jak za kliku a vešel. Žádný den není vhodný k umírání.
Někdy se mi po něm zasteskne. Znáte to všichni. Dolehne na vás prázdno, které zbylo po někom, koho jste měli rádi.
Ze všech ročních období mám nejraději léto. Z léta mám nejraději parné dny. A na nich miluji večery a bouřky, obojí zbavuje tíhy a únavy. Ale bouřky miluji o něco víc, protože večer je každý večer, kdežto bouřka si na takovou pravidelnost nepotrpí. Bouřky jsem miloval odedávna, jak říkám, už od pravěku. Přitom jsem se jich bál. To se stává, že milujeme něco, čeho se bojíme a co si u nás vydobylo respekt.
Moje tetička se schovávala před každou bouřkou do skříně, někdy si vlezla do peřin. Patrně věřila, že si blesk neumí otvírat šatníkové skříně a v peřinách se mu nelíbí. Na to jsem se ovšem tetičky nikdy nezeptal.
U nás doma maminka vždycky před bouřkou pozavírala všechna okna a vypnula elektrický proud. Vzrušeně jsem postával u okna a pozoroval hrozivě černé nebe a ještě hrozivější blesky a strach mne přibíjel k podlaze. Věřil jsem, že je nejdříve hrom a potom blesk, že blesky trestají jen neposlušné lidi. Kdo mi to tenkrát nakukal? Nastavoval jsem proti nebi prst jako hromosvod a pokoušel blesky. Snad jsem tenkrát prvně odmítal poslušnost nebi. Moje zvídavost i vzdor byly silnější než strach a pozvolna mi docházelo, že blesky takové schválnosti přehlížejí, je to pod jejich úroveň.
Jednou blesk uhodil do našeho baráku. Rána byla ohromná. Asi jako když se roztrhne nebe nebo vystřelí houfnice zvaná Těžká Barbora, kterou jsem nikdy střílet neslyšel. Blesk sjel po hromosvodu, opálil omítku a zmizel v hlíně jako krtek.
Bouřky s poctivými blesky jsem milovat nepřestal a vždycky jsem trošinku smutný, když se na obzoru pracně nachystá bouřka, pak zabloudí jinam a dál nás zanechá pod uzurpátorskou tíhou parného dne.
Miluji hromy jako suchá prásknutí bičem, hromy, jako by někdo na nebi naklepával plech, hromy jako nebeskou kanonádu generála Laudona, miluji je se vzrušením malého letního dobrodružství. Miluji je v opojení nad tím nebeským ohňostrojem, vůbec nejkrásnějším, který znám. Miluji je s posvátnou atavistickou úctou. Jako lvy a tygry, jejichž přítomnost si žádá o strach. Miluji je s úlevou. Jako když se doma pohádáte a pak začne krásné usmiřování. Po každé bouřce mám pocit, že se ve mně cosi nového narodilo, že jsem prost všeho, že jsem očištěn, otvírám okno i sebe a nechávám se omývat vzduchem plným ozónu, nechávám se vyvolávat znovuobrozeným zpěvem ptáků, já stejně znovuobrozený, zatímco bouřka se vzdaluje a už jen v mracích pableskuje a už jen pohřmívá a haraší, docela pokojně, jako když se v kuchyni myje nádobí.
Každé léto začíná a končí bouřkou. Bez ní by ani nebylo.
Je slunné podzimní nedělní dopoledne a my jsme u babičky na Šumavě. Žena mě a dceru vystrkuje ven: Běžte se někam projít.
A tak jdeme.
Jdeme po silnici bezcílně, kam nás vedou nohy a oči. Nad polem u lesa spatříme kroužit čtyři krahujce. Chceme vidět, jak krouží přímo nad našimi hlavami, a tak vyrážíme tím směrem přes strniště, kterým prorůstá vojtěška. Listy plné rosy se ve slunci třpytí jako démanty. Ohrneme si kalhoty až ke kolenům, a než dojdeme k lesu, krahujci jsou pryč a my máme promáčené boty. Scházíme k úvozové cestě, kterou lemuje jabloňová alej. Stromy jsou obsypané plody, nikdo je nesklízí. Utrhneme si po jablku a stoupáme pak úvozovou cestou, podle níž rostou trnky. Každý si jich natrháme hrst, žmouláme je v puse, až nám trne. Z kukuřičného pole si pak ulomíme několik malých paliček, loupáme je při chůzi a ukusujeme. Jsou sladké a šťavnaté. Sladké a šťavnaté jsou i ostružiny. Keře podél lesa vytvářejí neproniknutelnou bariéru a jen se modrají přezrálými plody. Za celou tu dobu nikoho nepotkáme. Pouze jednoho Číňana, který se nás ptá, kudy se jde do Dolan. Ukazujeme směrem dolů, poděkuje a kráčí směrem nahoru do Nahořan. Voláme, že jde špatně. To je dobrý, já tam dojdu, směje se. Má zelené sako, plstěné černé boty a černé kalhoty. Co tady na Šumavě dělá Číňan, divíme se, tohle je Číňan, ne Vietnamec. U lísek si pak natrháme pár oříšků. Chvíli sedíme pod břízou, na kamenech oříšky rozbíjíme a pozorujeme, jak bříza upouští lístek po lístku, žluté, červené, hnědé a každý z nich se snáší k zemi, zvolna, kolébavě, snad aby neublížil nám ani sobě. Z cesty vidíme Boubín. Mezi ním a námi leží údolí se svými kopečky, loukami, poli, hájky a vesnicemi. Všechno je zachumlané v mlžném oparu, nad kterým se kutálí slunce. Z údolí k nám doléhá zvonění poledne. Naše podzimní hodování končí a je čas k návratu.
Událo se jen to, co jsem popsal. Nic dramatického. Přesto vím, že právě tohle dopoledne zůstane ve mně nezapomenutelně zachycené jako film, zůstane proto, že je silné svým vnitřním prožitkem, kdy si člověk uvědomuje, že právě z takových okamžiků žije. Prošli jsme zářivým podzimem a ochutnali jeho dary. Na konci toho stojí babička a žena mezi dveřmi chalupy zarámované jako v obrazu. Obraz, který žije a volá: To je dost, že už jdete, už jsme o vás měli strach!
Když budeme mít to štěstí, vše se za rok může opakovat.
Svůj rodný dům v Čelákovicích jsem prodal v říjnu. Moc dobře si vzpomínám na jedno z těch říjnových odpolední. Nebylo ničím zvláštní, jen nádherně zářilo slunce a já s dcerou trhal jablka na zahradě, která už nebyla naše. Dceři byly čtyři roky a moc jsem si přál, aby jí ono odpoledne stejně tak prozářené zůstalo v paměti.
Zasahoval mne smutek z něčeho, co se už nevrátí. Tady jsem se narodil, tady jsem víc než čtyřicet let žil a teď jsem naposledy trhal ovoce z jabloní, které jsem v mládí zasadil. Jabloně se skláněly k zemi přetížené nádherným zimním ovocem. V době mého dětství tu stála jabloň koženáč. Jablka byla nevzhledná s tvrdou koženou slupkou, ale ve sklepě vydržela celou zimu až do jara. Pak jabloň začala usychat, roky jsem ji omlazoval, nakonec jsem ji pokácel a kořeny vydobyl ze země. Na její místo jsem zasadil jablůňku Idareth. Vedle rostlo panenské jablíčko. Plody byly malé, trochu trpké, nic moc. Seřízl jsem strom až k hlavním větvím a narouboval proutky zlatého delicia. Některé rouby se neuchytily, takže jabloň napůl dávala panenská jablíčka a napůl zlaté deliciusky. Teď jsem stál na štaflích, trhal jablka, každé podával dceři dolů a ona je třídila do lísek, zvlášť červivá a zvlášť zdravá. Chtěl jsem, aby mi pomáhala, aby byla účastna naší poslední sklizně, aby si něco z mého loučení vzala na sebe i ona. Česání jablek je pro mne nádherným aktem sklizně, vyvrcholením roku. Dost jsem tenkrát mluvil, a mluvil jsem jen proto, aby si dcera všímala, aby věděla, aby si pamatovala. Říkal jsem si, třeba už nikdy nebudeme mít zahradu a nikdy už nebudeme trhat jablka, tak ať jí alespoň v paměti zůstane zahrada prozářená říjnovým sluncem. Potom jsme se usadili na polorozpadlé saně, každý jsme si vybral to nejkrásnější jablko, žluté a červené jako slunce utržené z oblohy, kousali jsme, a já naposledy obhlížel své jabloně, které už nebyly mé. Lísky jsem nanosil do auta, zamkl vrátka a klíče dal sousedům, aby je předali novým majitelům.
Vám asi nemusím vysvětlovat, proč některá místa v našem životě může zaplnit třeba i jediná jabloň. Tiše vroste do našeho osudu a pak přijde chvíle podobná té mojí, kdy se musíte se svou jabloní rozloučit jako s někým důvěrně blízkým. A tak jsem se loučil i já.
Nedávno jsem se dcery zeptal, zda si vzpomíná. Kroutila hlavou, nevzpomínala si na nic. Jako by to nebylo.
Nejdříve mi žena sdělila, že v kůlně na kolečku mezi papírovými pytli každou noc spí nějaká bílá kočka. Aťsi tam chodí spát nějaká bílá kočka, když se jí tam líbí, řekl jsem. Druhý den jsem na zahradě sekal trávu a po celou dobu mne z křoví pozorovala nějaká bílá kočka. Nu co, ať si kouká, pomyslel jsem si. Třetí den bylo pěkně a já se posadil na schody před dům. Naproti mně se usadila ona bílá kočka a upřeně mne pozorovala. Několikrát jsem na ni zvolal čičičí. Mou snahu o domluvu přehlížela. Čtvrtý den jsem přišel z práce a žena mi radostně sdělovala: Máme kočičku! Byla jsem na zahradě a ona ke mně přišla a začala se mi třít o nohy. Viď, Cilko? Pomalu jsem ke kočce přistoupil a pohladil ji. Ona se mi na oplátku otřela o nohy. Všude běhala za námi a dávala najevo svou radost. Upřeně nás pozorovala, abychom se jí neztratili, a ven jít odmítala. Zvolila si náš barák za svůj nový domov a nás za své pány, přivlastnila si nás a my to přijali. Byla naše.
V té době byla naše dcera na prázdninách u babičky. Říkali jsme si se ženou, že ji tím překvapíme. Vždyť už tak dlouho toužila mít doma nějaké zvířátko. Pak dcera přijela. Čekali jsme její radostný údiv, ale ona se na kočku podívala jako na vetřelce. Pro ni to vetřelec byl.
„Bude spát venku,“ řekla dcera.
Vynesla kočku ven přede dveře.
„Jíst bude taky venku,“ řekla a přede dveře dala její misky.
Nasypali jsme kočce do misky granule a dcera nám vyčetla:
„Jí dáte nejdřív, mně až potom.“
Kočka se však nechtěla vzdát svého nového domova. Mňoukáním se toužebně dožadovala, aby mohla být s námi. Vpustili jsme ji dovnitř a za chvíli ji dcera pakovala ven.
„Venku je hezky, tak si tam buď.“
Několik dní dcera kočku zaháněla a vyhazovala ven. Došlo nám, že na ni žárlí.
Pak to z ní jednou vyjelo:
„Kočku máte raději než mě. Mě nikdo nepohladí.“
Snažili jsme se jí vysvětlit, že se mýlí, že pozornost a laskavý vztah ke zvířeti je naprosto něco jiného než naše láska k ní. Nepřijala to.
Trvalo několik týdnů, než si dcera uvědomila pravdivost našich slov, než na kočku přestala žárlit a našla k ní normální vztah. Kočka pro ni přestala být vetřelcem, který ji připravuje o naši pozornost a lásku, a stala se pro ni Cilkou.
Vím, je to příběh téměř banální. Nějaká vyděděná či zatoulaná kočka si zvolila náš barák za svůj nový domov, vyrušila poklidný chod jedné domácnosti, do myšlení, návyků a citů několika lidí vklínila svůj svět a my jsme se zas učili chápat její svět. Jen jsme si přitom utvrdili, že každý potřebuje vědět, že je kýmsi milován, a potřebuje někoho, koho by miloval. Je to tak prosté. Možná je to jedna z věcí, které se lidem tak zoufale nedostává.
Povím vám o jednom sobotním dopoledni, kdy jsme s dcerou udělali tečku za jejím dětstvím.
Vešel jsem do jejího pokoje, dcera seděla na koberci, kolem měla navršené Čtyřlístky, komiksové časopisy, dětské knížky, které už dávno nečetla, a povídá mi:
„Tati, potřebuju nějaké krabice, abych to do nich naskládala.“
„Copak, ty už nechceš ani Čtyřlístky?“ podivil jsem se, protože od jejích čtyř let až do nedávné doby byly jejím nejoblíbenějším čtivem.
„Ne,“ zněla rozhodná odpověď.
Ze sklepa jsem přinesl banánovou krabici a ještě jednu menší, sedl si k dceři na koberec a do té menší krabice jsme skládali časopisy a knížky. Pak dcera otevřela proutěný koš, kde měla hračky, a začala všechno vyndávat. Různé panenky včetně Barbin, šatičky na ně, nábyteček, který si sama lepila z tvrdého papíru, lego, stavebnicové kostky, plyšová zvířátka a tak podobně. Hračky jsme skládali do krabice, pomalu, jako bychom se s nimi loučili. Trochu mi bylo líto, že už si s nimi dcera hrát nebude.
„Nedáme hračky raději nějaký dětem?“ navrhl jsem dceři.
„Ne, dáme je do sklepa.“
„K čemu ti budou hračky ve sklepě? Jen to tam bude překážet,“ namítl jsem.
„I když si už s nimi hrát nebudu, tak je tam budu mít,“ trvala na svém dcera.
Kdoví, pomyslel jsem si, tak jako kočárek mé ženy putoval u babičky z půdy na boží světlo, aby si s ním hrála naše dcera, tak třeba někdy za patnáct let budou putovat tyhle hračky ze sklepa, aby si s nimi hrály její děti. Co když dcera uvažuje právě tak? Ale odpověď jsem nedostal.
Převázali jsme tedy krabice silným provazem a odnesli je. A já si uvědomil, že tímto aktem má dcera ukončila své dětství, kterému patřily panenky a kočárky, a že u tohoto aktu chtěla mít někoho z nás, rodičů, a byl jsem to já, protože žena v kuchyni vařila oběd. Udělala tak první krok k dospělosti, a udělala ho o své vůli, bez sentimentu, klidně, rozhodně. Proč vám to vykládám? Prostě jsem byl trochu naměkko. Ale děti to tak neprožívají, neohlížejí se dozadu, před nimi se prostírá celá budoucnost. To jen my, kteří jsme už příliš dlouho dospělí, najednou zjišťujeme, že máme k dětství blíž než před lety. Možná až právě nad hračkami svých dětí si uvědomujeme velikost dětství, kterému patří překrásné nebe fantazie. Stává se tak úměrně k našemu věku, kdy dětství začíná být nejkrásnější, protože bylo kdysi dávno jako na počátku stvoření.
Vůbec není důležité, jak si představujeme život svých dětí, budou mít o něm představy své. Tu cestu si musí umět vybrat samy a musí vědět, že si vybraly správně. My jim v tom můžeme být nápomocni. Jenomže než se právě s tímto faktem má žena smířila, stálo jí to spoustu času a námahy. Chtěla mít totiž z naší dcery umělkyni.
Hned v první třídě ji přihlásila do pěveckého sboru. Dcera tam pilně celý rok chodila, snaživě zpívala a nakonec jí paní učitelka na slavnostním vystoupení souboru pověřila uváděním programu, aby jim to svým zpěvem nekazila. Manželka, pochopila, že z dcery žádná zpěvačka nebude, a dcera docela ráda přestala do souboru chodit. Pak si žena představovala, že by z ní mohla být baletka a chtěl ji přihlásit na balet. Dcera netoužila stát se baletkou. Manželka ji tedy přihlásila do dramatického kroužku. Její první vystoupení byla Polednice, ta od Erbena, a dokonce za její přednes postoupila do soutěže o Pražské vajíčko. To bylo také její vystoupení poslední. Dcera odmítla stát se herečkou. Potom manželka uvažovala, že by dcera mohla hrát na klavír. Klavír byl pro nás příliš drahý, taky jsme jej neměli kam umístit, takže jsme dceři dali k Ježíšku flétničku a elektrické pianko.Oba nástroje v klidu odpočívají. Dcera odmítala stát se koncertní umělkyní. Manželka tedy dceru přemlouvala, aby se přihlásila do výtvarného kroužku. Pravda, dcera si ráda kreslila, ale jen tak pro sebe. Výtvarný kroužek ji nepřitahoval. Manželka ji prostě chtěla nasměrovat na nějakou uměleckou dráhu. Vůbec jsem se jí nedivil, je přece mamkou, chtěla na dceři uskutečnit své velké přání. Jistě si představovala, jak jednou bude svým příbuzným, kolegyním a známým hrdě říkat: Vidíte, to je má dcera.
Jenomže všechny pokusy probudit v naší dceři umělecké vlohy ztroskotaly. Pak ji manželka už nikam nepřihlašovala. Ona opravdu nikdy netoužila stát se zpěvačkou, ani herečkou, ani baletkou, ani malířkou. Učila se na samé jedničky, ráda četla, a když jsme se jí zeptali, čím chce být, jen krčila rameny. Až někdy v jejích dvanácti třinácti letech jsem se jí znovu zeptal.
„Miminkem,“ odpověděla a po odmlce dodala. „Protože by se o mě všichni starali.“
Paf!
To víte, že si ze mne utahovala. Za pár let si zvolila informatiku. Sama, bez nás.
Vím, že ráno bych si měl obléknou perfektně padnoucí šaty, k nim mít perfektní košili a kravatu, které by ladily, a pochopitelně i perfektní boty a v nich s oblekem sladěné ponožky. Měl bych zkontrolovat svůj účes a vous, aby byly dokonale zastřižené, a také boty, aby se blyštěly.
Vím, že v práci a kdekoliv jinde bych měl přesně formulovat věty a zřetelně vyslovovat, jako bych se s každým slovem mazlil. V konverzaci bych měl občas prohodit nějaké bonmoty nebo moudrosti, které bych si někde načetl.
Vím, že bych měl kontrolovat svou chůzi, abych nešmajdal, nepajdal, nešoupal nohama, nechodil cik cak, neházel přitom rukama, neklátil se a nehrbil. Prostě abych se nosil jako páv.
Vím, že bych měl kontrolovat svá gesta a své grimasy.
Při obědě bych měl sedět vzpřímeně, s rukama mírně nad stolem a s lokty u těla, správně bych měl držet příbory, jíst pomalu, případně na chvilku odložit příbor, ubrouskem si lehce otřít ústa a lehce konverzovat, pokud bych seděl s někým.
Vím, co všechno bych měl dělat, abych byl dokonalý.
Svým způsobem obdivuji lidi, kteří dokáží být dokonalí právě tak. Kteří ve své dokonalosti odhadnou, kdy a co mají povědět a jak udělat a tak se svou dokonalostí kráčí životem vzhůru, kde se už ani nohama nedotýkají země. Chtěl bych to umět jako oni.
Vím, že nikdy takový nebudu. Nebudu dokonalým, protože mi to nějak není dáno. Protože že jsem příliš pohodlný, abych to od sebe vyžadoval. Protože jsem něco jako pantáta Bezouška, který se poprvé ocitl v Praze. Protože bych musel potlačovat svou přirozenost a už bych nebyl tím, čím jsem. Protože v přirozenosti je nejvíce pravdivosti a já dávám přednost pravdivosti před dokonalostí. Protože moje nedokonalost mne činí nezaměnitelným. Třeba se krutě pletu.
Někdy si o těch dokonalých říkám: A jací jsou opravdu? Když odejdou ze scény, kde byli dokonalými, a teď jsou tam, kde je nikdo nevidí? Když doma svléknout to, co je dělalo dokonalými? Když odloží svá gesta, své grimasy a donaha obnaží svůj slovník?
A já vlastně dokonalým být ani nechci. Bože, jak nudný by byl svět, kdybychom byli všichni dokonalí. A jak bychom ve své dokonalosti byli všichni zaměnitelní! Ve společnosti dokonalých lidí by bylo k uzoufání. Svět dokonalých lidí by zakrněl a zdegeneroval.
Místo dokonalosti mi stačí slušnost. Ale fandím tomuto nedokonalému světu, a fandím mu proto, aby se jednou nestal dokonalým, ale slušným. To stačí.
Opravdu nevím, kolik se dneska platí u holiče za ostříhání. Naposledy jsem ho totiž navštívil před čtvrt stoletím, a nikoliv dobrovolně. Dostal jsem to přímo rozkazem od velitele útvaru, když jsem nastoupil na vojenské cvičení. Tenkrát se mě holič zeptal, jak chci ostříhat, řekl jsem, že hodně nakrátko, u uší se mi rozbzučel strojek, začaly opadávat chomáče vlasů, pak jsem zaplatit tři koruny a cestou do kasáren se ošíval, jako by mi pod košili naskákalo sto blech.
Potom jsem se už stříhal sám, a stříhal jsem se před zrcadlem jen nůžkami. Kam jsem nedohlédl, to jsem ustřihl po hmatu, zub nezub, však vlasy zase dorostou a samy se srovnají. Žena se při pohledu na mou hlavu vždycky zhrozila, trpěla za mne a nůžkami se snažila zachránit, co se dalo. Teď už mě roky raději stříhá sama.
Obyčejně sedím způsobně na židli uprostřed kuchyně nebo koupelny jen v trenýrkách. Žádný vábný pohled na mě není, uznávám, ale žena si už zvykla. Stříhá mě jen nůžkami a pomáhá si hřebenem. Za ty roky už mou hlavu mistrovsky ovládá. Dokonce ji umí zpaměti a ví, že vepředu musí přistřihnout míň, aby mi tolik nebyly vidět kouty. Dává si na mně záležet patrně proto, že jí na mně ještě záleží. Anebo také proto, že by se pak celé dni musela dívat na mou hlavu za trest, což se holičům stát nemůže. Nakonec obvykle mou hlavu okukuje, tu a tam ještě přistřihne nějaký přečuhující vlas a je se svým dílem spokojená. Já se okukuji o něco méně, ale jsem spokojený stejně. Na stříhání se mi nejvíc líbí to, že žena nikam nespěchá, já nikam nespěchám a že si krásně povídáme. Nervozita je ta tam. Prostě máme chvilku pro sebe. To je snad pádný důvod, proč nechodím k holiči a proč k němu nepůjdu. A možná také proto, že občas potřebujete, aby někdo vaši hlavu bral neprofesionálně do svých rukou, a byly to ruce důvěrně blízké, kterým věříte, kterým patříte, kterým je dovoleno vše.
Tímto se veřejně přiznávám, že jsem se dobrovolně dal na milost i nemilost do rukou své ženy. Její dílo je viditelné na mé hlavě, a tak ji reprezentuji, kamkoliv jdu.
Moje žena si koupila černý kostým. Koupila si jej proto, že jsme byli pozváni na večerní party. Party je dnes takové módní slovo. Dříve by se tomu říkalo společenský večer. Jenomže party zní mnohem noblesněji, a už jenom svým zněním každého nutí, aby taky noblesně vypadal. Mé ženě to vtisklo do tváře ustaraný výraz. Při pohledu do svého šatníku jen vzdychla jako každá jiná žena, že nemá co na sebe. V Kotvě si tedy koupila kostým a hned se mi v něm předvedla. Musím přiznat, že jí padl. Jako by byl ušitý přímo pro ni. Můj kriticko praktický pohled však zaznamenal, že kabátek nemá límeček.
Povídám: „Nemá to límeček.“
Žena se ohradila.
Ale mně se pořád na kostýmu něco nezdálo.
„Aha, vždyť to nemá nikde žádnou kapsu nebo aspoň kapsičku... Budeš si ji muset našít,“ dodal jsem s humorem.
Žena se opět ohradila.
„Proč kapsu? Budu mít přece kabelku.“
Přijal jsem logiku její obhajoby. Bez límečku a bez kapsy se kostým obejde a ona taky.
Druhý den ráno koukám, žena si před zrcadlem zkoušela mé černé sako z večerních šatů. Šaty jsem měl na sobě jen párkrát a nějak jsem z nich už vyrostl.
„Co tomu říkáš?“ zeptala se.
„No,“ prohlásil jsem pochvalně.
Žena si elegantně zasunula konečky prstů do obou kapes. Pak strčila pravou ruku do levé náprsní kapsy, pak levou ruku do pravé náprsní kapsy, pak pravou ruku do levé dolní náprsní kapsičky, v níž pánové mívají na řetízku hodinky, pak znovu zasunula ruce do obou vnějších kapes a spokojeně pravila: „Jak jsou ta pánská saka praktická. Kolik jen mají kapes a kapsiček!“
Potěšila mě tím konstatováním. Kapsy a kapsičky máme my, mužové u sak proto, abychom si do nich mohli dávat samé potřebné věci, jako třeba peněženku, kapesník, propisovačku, klíče, drobné, brýle, cigarety, zapalovač, notýsek a tak podobně.
S blaženým výrazem jsem si oblékl svoje sako, které nosím do práce. Žena zděšeně zvolala:
„Proboha, čím ses to zase vycpal!“ a hned mi z kapes a kapsiček začala vytahovat samé potřebné věci, jako peněženku, propisovačku, kapesník, brýle, cigarety, zapalovač a drobné mince.
Navzdory tomu provolávám slávu kapsám a kapsičkám, vyzdvihuji jejich účelnost a připíjím na jejich vítězství u dámských kabátů, kabátků, plášťů, sak, vest, puloverů, blůziček a šatů! Alespoň jedna kapsička ať je vzata na milost!
Tato kurzívka je o mé ženě a mé typicky mužské neschopnosti vidět ostatní ženy jako ona. Zatímco ona si pozorně všímá, co jiné ženy mají na sobě, pamatuje si jména dětí a manželek mých přátel a spoustu dalších údajů o jejich rodině, mne to míjí rychlostí tryskového letadla. Ale jsem vpodstatě rád, že je jako všechny ženy a tuhle vlastnost beru na milost, protože je jedním z projevů ženskosti. A tak třeba večer přijdu z celopodnikového setkání, vyprávím ženě, jak si náš podnik stojí ekonomicky, a ona naslouchá a pak se mne náhle zeptá:
„Co měla na sobě ta tvoje šéfová?“
„No nějaký kostým,“ odpovím.
„Jaký kostým?“ ptá se dál.
Zaváhám.
„Myslím, že kalhotový.“
„Jak byl ušitý? Jakou měl barvu?“ chce vědět.
Pokrčím rameny.
„Asi černý nebo tmavěmodrý.“
„Co jinak obyčejně nosí?“ zajímá se.
„Asi kalhotový kostým. A někdy nějakou sukni a halenku,“ odpovím zase tak neurčitě.
„Co měly na sobě ostatní kolegyně?“ zkouší mne dál a přitom uvádí některá jména mých kolegyň.
Znovu se zamyslím.
„Ježíš!“ zaúpím potom, „copak já si prohlížím, co mají na sobě?“
Ženu by však ještě zajímalo, která z nich chodí nejlíp oblečená a která nejoriginálněji, jak se která líčí, jaké mají účesy, jaké nosí šperky a boty, ale pochopí, že by to ptaní bylo marné, že by přesahovalo hranice mužského vnímání i trpělivosti. Chvíli je tedy ticho a pak jemně nadhodí, zda jsem si něčeho na ní nevšiml.
Zkoumavě se podívám a řeknu:
„Máš nějaký jiný účes.“
„To taky,“ potvrdí.
Pak se přede mnou trochu zatočí jako na přehlídce a zapne si sáčko, co má na sobě.
„Aha,“ zareaguji konečně. „To sis koupila?“
Spokojeně přikývne.
„V butiku, bylo zlevněné. Jak se ti líbí?“
Pozorně si prohlédnu nové sáčko.
„Jo, dobrý,“ okomentuji ho stručně, a ani si neuvědomím, že jí tím trochu ubral z radosti.
Má žena je totiž jako všechny ženy, které se rády a pěkně oblékají, aby se líbily sobě, svým kolegyním v práci a především mužům, zatímco my, mužové si na ženách více všímáme globálu. Uznejte, který normální chlap se zajímá o ženskou módu? Podvědomě víme, že to ženám sluší, ale nikdy si pořádně nevšimneme, cože jim to vlastně sluší. Spíše se jaksi snažíme uhádnout, co se skrývá pod tím, jakoby šaty na ženě byly jen proto, aby se svlékaly. Třeba o to ženám jde. Státi se rafinovanými aranžérkami vlastního těla, nenásilně se tak zmocnit pozornosti ostatních a u mužů probudit skryté touhy.
Milé dámy, diplomaticky přimějte své muže, aby udělali vše pro to, co je v moci jejich peněženky! Ať vám to sluší!
Milí pánové, vyslyšte marnotratná přání svých žen. Je to i ve vašem zájmu, svět je hned mnohem pěknější.
Nelekejte se, vážení, že vám tu budu vychvalovat všechny podvodníky a velkopodvodníky, tedy gaunery, které jsme u nás velmi laskavě přejmenovali na tuneláře. Nemohu je vychvalovat z osobního důvodu, protože okrádali a okrádají vás a tedy i mne a my to za ně navíc ještě musíme zaplatit. Kdesi jsem se dočetl, že ve Spojených státech amerických by se hned ocitli ve vězení, ale to by podle amerických zákonů muselo být u nás pětkrát víc vězení.
Budu vychvalovat jenom to krásné podvádění, které přísluší pouze ženám a které ony taky bravurně ovládají. Ženy totiž podvádějí lidstvo s nevtíravou vytrvalostí už pěkných pár tisíciletí. Líčí se. Provádějí na sobě malířské umění krásy, jehož dovednost by jim mohl závidět i Rembrandt, mistr světla a stínu. Velký znalec žen Publius Ovidius Naso studoval kosmetiku a předpisoval ženám přesné návody s mírami a váhami všech přísad, jak se krášlit, uděloval jim rady ohledně krášlicích prostředků a milování. Byl to veliký stratég lásky a veliký znalec půvabu žen a má moje veškeré sympatie před Alexandrem Velikým, Hannibalem, Caesarem a třeba Napoleonem, kteří byli velkými stratégy války. Proto si Ovidius mohl dovolit své poznání sepsat do knihy Umění milovat. Čtěte:
„Znáte i nánosem křídy si získat bělobu tváře, uměle navodit nach, nach když vám odpírá krev. Uměle vyplňujete, kde obočí konce jsou bez brv, malá kožená náplast zakrývá zářící tvář. Bez studu jemným uhlem si podbarvujte oči, anebo šafránem z míst Cydnu, kde světlý je proud. Napsal jsem malou knížku, však péčí veliké dílo, v níž jsem prostředky uved, k pěstění krásy jež jsou. Hledejte pomoc i zde, když úhonu utrpí krása: pokud jde o vaše blaho, nelení umění mé. Přece však na stole nemá váš milenec krabičky najít: umění zvyšuje půvab, musí však zatajeno být.
Kniha přežila dvě tisíciletí a překládá se do všech světových i nesvětových jazyků, ale tenkrát i v prostopášném Římě byl Ovidius především za ni vypovězen do Tomidy u Černého moře. To se tak stává.
Co se týče mne, s Ovidiem se srovnávat nemohu. Moje znalosti ohledně krášlicích prostředků jsou zcela minimální a omezují se pouze na tvrzení, že ženy podvádějí lidstvo. Za každý podvod se odedávna trestá, jsou na to paragrafy. Jenomže na tento podvod žádný paragraf není. Naopak. Je to jediný podvod, který je žádoucí na celém světě a podporují ho kosmetický průmysl, kosmetické ústavy, specielní kliniky, módní časopisy, nakladatelství vydávající knihy k tomuto tématu a další podniky, zabývající se problémy ženské krásy, kde hlavní slovo mají mužové, které slovo líčení nahradili světovým slovem makeup. Mužové takové podvody milují. Zvláště pak u žen milují velká ňadra, jen nesmí vědět, že u některých si právě osahávají silikon. Mužové o ženách vědí, že vždycky potřebují to, co vůbec nepotřebují, (zatímco muž potřebuje jen to, co právě potřebuje), a proto jsou mužové rádi, že ženy jsou právě takové, jaké jsou, a v těchto krásných podvodech jsou jim nápomocni alespoň svými financemi. I já přiznávám spoluvinu. Avšak dovednost umění takového podvodu umí u ženy správně ocenit zase jen jiná žena.
Ve Velké Británii prováděla jedna společnost průzkum u manažerů podniků a institucí. Ptali se jich, zda dávají při přijímání do zaměstnání přednost ženám, které používají makeup, anebo ženám, které ho nepoužívají. Manažeři se vyjádřili pro ženy s makeupem. Nejen proto že lépe vypadají a reprezentují firmu, ale takové ženy jsou prý víc přizpůsobivější a schopnější přijímat v životě to nové. Vida.
Jen mě napadá sarkastická poznámka. Ani s tím makeupem to žena nesmí přehnat. Mohlo by se jí totiž přihodit, že až by se večer odlíčila a umyla, nemusel by jí poznat ani vlastní muž.
O budíku mi vyprávěl přítel historku. Jeho kolega uspořádal velkolepou oslavu ke svým šedesátinám a k odchodu do důchodu. Oslava se konala na zahradě jeho domku. Sešli se příbuzní, přátelé a kolegové z práce, přišel i můj přítel. Jedlo se, popíjelo, uprostřed slavnostní tabule stál budík a tikal si. Přítel se trochu podivoval, cože ten starý budík tam dělá. Když byla oslava v nejlepším, budík se rozezvonil. Oslavenec byl nimrod. Najednou se mu v ruce objevila lovecká puška, do druhé ruky uchopil zvonící budík. Nesl jej jako odjištěný granát a volal: Ustupte! Ustupte!. Potom vyhodil budíka do výšky a sestřelil jej jako holuba. Budík se rozprskl a na zem dopadla jen kolečka a jeho zbytky.
„Celých čtyřicet let v pět hodin ráno jsi mě budil do práce! Teď už ti to skončilo!“ zvolal vítězně oslavenec.
Můj přítel měl rovněž smysl pro humor. Druhý den přinesl oslavenci dárek: nového budíka na péro.
Ten příběh se mi líbil, a tak jej posílám dál a přidávám k němu vzkaz. Pořiďte si budíka na péro, ať je kulatý, kovově zlatý, s nožičkami a tiká a zvoní. My už jej máme spoustu let. Stane se vám posledním rituálem každého večera. Před ulehnutím do postele jej opatrně natáhněte a nařiďte zvonění. Budete usínat a ani si neuvědomíte jeho tikot. Stal se vám součástí zvuků domova, jakýmsi ujištěním, že všechno je, jak má být. Kdyby tikat přestal, náhlé ticho by vás probudilo. Po ránu se však probuďte o malinko dřív, podvědomě sáhněte rukou a zamáčkněte mu tipec. Ať si ani necvrnkne. Tak to dělá má žena. Budík se vám nestane nenáviděným předmětem, který vyzvání, chrčí, chroptí a burcuje, kterým je třeba praštit o stěnu, strčit pod peřinu a umlčet ho. Přeji vám milé rozednění a nenásilné probouzení.
Kdo z nás ví, jak vypadá při spaní? Někdo má pootevřená ústa, někdo dokonce vyplazený jazyk, někdo pomlaskává, někdo brumlá, mluví, vykřikuje, někdo pochrupává, někdo chrápe. Jsme přirození tak, jak bychom nechtěli být viděni nikde a nikým ve společnosti. Naše vážnost, přísnost, okázalost a vznešenost je ta tam. Přiznejme si, že při spaní vypadáme často až příliš směšně. Římané proto zdobili postel oslí hlavou, aby si připomněli, že člověk ve spánku má k oslovi tak blízko.
Je už takovým zvykem, že při zařizování bytu žena vybírá kuchyň a ložnici. Se zalíbením obhlíží manželské postele, které se k sobě tisknou jako milenci, a pak rukou zkusí, jak pérují. To je jedna z typických vlastností žen v každém věku. Má žena stále do naší ložnice vybírá manželské postele, a vybírá je alespoň očima, protože já se statečně bráním: Ty staré nám přeci stačí, říkám: „Nedejte se oklamati falešnou srdečností dvou postelí vedle sebe. Je to nejhloupější, nejzrádnější a nejnebezpečnější vynález, jaký kdy svět viděl.“ Tyto věty už neříkám já, nýbrž Honoré de Balzac, který byl stejně jako všichni slavní a slovutní mužové počat na posteli, jež vrzala. Jeho pravda je ovšem jen částečná jako vše, co se dá zároveň pomlouvat i velebit.
Každý máme svou postel. Zvykli jsme si na její povahu a v jiné bychom se vyspali asi tak málo jako s někým cizím. Vklouzneme do ní a ona zavrže, zasténá a podvolí se nám. Jsme svoji. Celý den čeká ustlaně připravená přijmout naše těla. Její cena je ve spánku, který nám poskytuje, a v milování, do kterého ji diskrétně zasvěcujeme. Ta postel, ta postel, svědkyně naší nahoty a nejtajnějších rozhovorů, pomocnice našeho milování, milosrdná sestřička našich marodění, hostitelka našeho spánku, inspirátorka našich snů, ochránkyně našeho odpočinku. Je naším nejosudovějším místem. V ní se rozhoduje život, v ní jsme byli počati a v ní i zemřeme. V ní zakončujeme každý starý den a nový začínáme. A jen uzounká mezírka uprostřed manželských postelí muže a ženu při spánku od sebe jemně oddělí.
Jednou mi žena sdělila:
„Musíme jíst zdravě. K večeři budou brambory na loupačku.“
K tomuto jídlu ji inspiroval článek ve Frau im Spiegel. Popisoval, jak aristokraté večeří brambory na loupačku. Článek potvrzovala barevná fotografie královského páru před mísou plnou brambor.
Vzal jsem ženin návrh na vědomí.
Žena hned omyla brambory a škrabkou je začala oškrabovat. Zarazil jsem ji. Brambory na loupačku jsou proto na loupačku, že se neškrábou, ale vaří se ve slupce a ještě horké se podávají na míse. Každý si potom na vidličku napíchne tu svou bramboru, slupku nožíkem nakrojí a sloupne až na svém talíři. Bramboru si mírně osolí a natře máslem. K tomu se pije mléko, kyselé mléko nebo podmáslí.
Brambory na loupačku byly večeřemi mého dětství a návod jsem podal přesně tak, jak jsme je doma jídávali.
V kuchyni jsme se usadili za stůl před mísu plnou horkých brambor a s chutí se pustili do jídla jako ten královský pár, pro něž oproti nám je blahobyt takovou samozřejmostí, že mají občas potřebu jej kompenzovat jídlem chudých, z něhož si dělají reklamu svého zdravého stravování. Podobnou kompenzaci svého blahobytu provádí jeden americký milionář. Tráví dovolenou na ostrůvku v Tahiti, kde žije v chýši bez přítomnosti všech vymožeností techniky, obléká se jako chuďas, vyjíždí na moře rybařit a ryby si pak sám připravuje. Reportérovi jednoho amerického žurnálu odpověděl: Koupil jsem si chudobu.
Ale chudoba se koupit nedá, leda předstírat. A chudým se po chudobě nikdy nestýská, ochotně ji každému přenechají i zdarma.
Večeřeli jsme tedy brambory na loupačku, žena a dcera poprvé ve svém životě. Brambory byly horké, a my si foukali na prsty, a brambory voněly stejně jako za mého dětství, kdy jsem si nedovedl představit, že bychom mohli žít lépe, či že by se nám také mohlo dařit hůř.
Z naší večeře jsem nepořídil žádné foto pro reklamní účely. Po pravdě však přiznávám, že netoužím mít brambory na loupačku každý den, i když jsme si na nich moc pochutnali.
Nedávno mi žena řekla: „Měl by sis koupit nové kalhoty.“
„Proč,“ podivil jsem se, „vždyť mám ve skříni plno kalhot.“
„Ale máš je už všechny obnošené. Potřeboval bys nové,“ trvala na svém má žena.
Žena má pravdu. Měl bych si koupit nové kalhoty, protože ty ve skříni jsou již obnošené.
I já mám pravdu. Proč bych měl utrácet peníze za další kalhoty, když mám ve skříni plno kalhot a ještě nejsou obnošené tak, aby se nedaly dál nosit.
Ale já vím. Pravda mé ženy se časem sama prosadí, uplatní se na mně a já si půjdu koupit nové kalhoty.
Koupím si nové kalhoty a budou o číslo větší.
Žena se podiví: „Vždyť jsou o číslo větší. Vypadáš v nich jako Chaplin.“
A já řeknu: „Jsem už ve věku, kdy můžu přibrat. Uvidíš, za rok mi budou akorát.“
Žena má pravdu. Koupil jsem si kalhoty větší o jedno číslo a vypadám v nich jako Chaplin.
I já mám pravdu. Koupil jsem si kalhoty větší o jedno číslo proto, že časem přiberu a budou mi akorát. V tom jsem prozřetelnější.
Každá z našich pravd je pravdivá pouze z našeho pohledu a vždycky jen částečně.
Jenomže žádný z nás se nechce spokojit s pouhou částečností. Naštěstí ani žena ani já nelpíme na svých pravdách s takovou zarputilostí, při níž bychom argument přesvědčování zaměňovali za argument síly, který by se projevoval například třískáním nádobí. Oba už dávno víme, že některá z našich pravd se časem prosadí sama, stane se vítěznou a ten druhý ji přijme jaksi mimoděk a dobrovolně, aniž by na sobě pociťoval násilí vítězné pravdy svého partnera. Za ta léta našeho společného soužití jsme se dobrali k moudrému názoru, že pravdu může mít i ten druhý, zatímco já se mohu mýlit jako letní sníh.
A kalhoty? Ty zde pouze hrají symbolickou roli suplenta věcí životně podstatnějších, v nichž obvykle pravdy stojí proti sobě jako dvě vojska.
Přeji vám, vážení, abyste pořád měli pravdu jako má žena a občas ji uměli přiznat i svému partnerovi. Držím vám palce.
Večer žena ze sklepa přinesla ošatku ořechů, položila ji na kuchyňský stůl a povídá:
„Musíme nalouskat dvacet deka, zítra bude babička píct ořechovou bábovku.“
Na stůl jsme si rozložili noviny, žena si vzala louskáček, já si vzal louskáček, neboť doma máme dva, a dali jsme se do práce. Ty ořechy jsou z našeho stromu, který je mohutný a každým rokem plodí tak tvrdé ořechy, že by jimi ve středověku mohli ládovat muškety. Louskáček musíte pokaždé zmáčknout vší silou, někdy dvakrát i třikrát, a když se vám konečně podaří ořech rozlousknout, zůstane vám na papíru jen hromádka tvrdých skořápek, z nichž dolujete drobty jadérek. Louskali jsme tedy ořechy, vybírali ze skořápek jadýrka jako ta Popelka a dávali je do misky. Přitom jsme si krásně povídali. Nejdříve jsme probírali i propírali postavy našeho politického života. Za rámeček by si to určitě nedali. Uběhla půl hodina a jadérek bylo na dně misky. Pak jsme rozebrali loňskou dovolenou a plánovali jsme tu letošní. Bájil jsem o Českém ráji. To víte, já jsem patriot a takovým místům jako Český ráj dávám přednost před každým mořem. Po další půlhodině přibyla v misce jen troška. Probrali jsme stav našich financí a odložili opravu střechy. Tak uplynula další půlhodina, bylo půl desáté a žena oznámila:
„Už mě to přestává bavit.“
Tím myslela louskání ořechů.
A já povídám: „Už se mi dělá na palci mozol. Příště si vezmu rukavici.“
Vtom do kuchyně vešla babička, mrkla očima do misky a podivila se:
„Za celý večer jste nalouskali tak málo? To mi vůbec nebude stačit.“
Žena vysypala hromadu skořápek do odpadkového kyblíku a řekla:
„Alespoň jsme si celý večer hezky povídali.“
Jistě tušíte, že se tu louskání ořechů stalo druhořadým. Někdy vám stačí jediná věta, abyste vyřkli v sobě dlouho utajovanou pravdu. Jindy povídáte a povídáte, semelete páté přes deváté, a vlastně ani nevíte proč, ale je vám při tom pěkně. Čas alespoň na chvíli přestal být vaším diktátorem. Jste prostě spolu.
Milé ženy, louskejte se svými manželi ořechy!
Vážení pánové, nebraňte se tomu!
Večer mne přišel navštívit Karel, můj dávný kamarád. Manželka uvařila kávu, ze slušnosti prohodila několik banálních vět a pak si řekla, nu co, hoši se už dva roky neviděli, mají si co povídat. Tak se rozloučila a šla si lehnout. S Karlem jsme klábosili přesně do půl třetí. Druhý den ráno se manželka zeptala:
„To jste si vydrželi povídat až do půl třetí?“
„No jo,“ řekl jsem.
„Co dělá jeho syn? Už dostudoval?“ vyzvídala.
Pokrčil jsem rameny.
„Učí jeho žena ještě na fakultě?“
Pokrčil jsem rameny.
„Když jsme se viděli naposledy, tak to vypadalo, že se rozvedou. Rozvedli se, nebo žijí spolu?“
Opět jsem pokrčil rameny.
Pak následovalo ještě několik otázek, které se týkaly Karlova rodinného života. Na žádnou z nich jsme nedovedl odpovědět. Tím jsem ženu trochu nadzvedl.
„Prosím tě, sedíte do půl třetí do rána a nevíš o jeho rodině vůbec nic. Tak o čem jste si tak dlouho povídali?“ divila se.
„Tak, o literatuře, politice, ekonomice a hospodářství,“ odpověděl jsem a podíval se na ženu téměř soucitně. Při nejlepší vůli jsem jí však nedovedl povědět nic konkrétního a žena už pak nevyzvídala.
Tahle rada je určena všem manželkám. Neptejte se svých manželů, o čem si povídají se svými kamarády. Víte všechny, že si povídají krásně o samých podstatných záležitostech, jedni o podnikání nebo o fotbalu, autech a o ženských, druzí o politice a ekonomice, jako by právě na nich záleželo uspořádání světa a nějak při tom zapomínají na ty nejobyčejnější věci, které zajímají vás, ženy. Nechte nás, ať diskutujeme, ať u stolu předěláváme svět k lepší podobě. Třeba se nám to konečně podaří.
Kdykoliv jsem se potkal s nějakým známým a on se mne zeptal Jak se daří?, pokaždé jsem se snažil odpovědět upřímně. Ale obvykle moje odpověď tazatele nezajímala, v některých případech na ni dokonce ani nečekal a spěchal dál. Já vím, měl jsem říci – Výborně. A jak se daří tobě? Čímž by bylo společenské konverzaci učiněno zadost. Oba bychom se ujistili, že se máme výborně.
Jednou jsem si řekl, že už nebudu nikomu nic vysvětlovat, jak se skutečně mám, a na podobné otázky jsem si začal vymýšlet nejrůznější odpovědi. Například: Děkuji, dosud nekradu. Nebo: Mám se stále rád. Případně: Stále mě to baví. Nebo: Jsem si pořád nejlepším přítelem. Nebo: V pravěku bych se tak báječně neměl. A tak podobně.
Všechny odpovědi jsou lapidární, nic neříkající, nezavazující, ale pravdivé. Tazatel se obvykle překvapeně usměje, někdy je i zaskočen, ale vždy vděčný za to, že jsem ho ušetřil nezajímavého vysvětlování, jak se mám. Dokonce jsem si sliboval, že si všechny bonmoty budu zapisovat, abych je pak v příhodné chvíli mohl uplatnit.
A tak alespoň vám, milí čtenáři, odpovím, jak se mám, ačkoliv jste se mě neptali.
Mám se jako ti, kteří poctivě pracují a nikdy nezbohatnou. To znamená, že nekradu, neveksluji, nešmelím, nepodvádím, neokrádám, nekorumpuji jiné ani sebe, nedědím zámky, nevlastním fabriky ani hotely. Ale když má člověk práci, která ho navíc baví, pak má půl života vyhráno a má se. Když k tomu ještě přidá zdraví a zdraví svých nejbližších, ó jé, to se má úplně báječně. A když i od vás uslyším podobnou odpověď, spokojenost zavládne na všech stranách jako nádherné počasí. Vskutku, řeknu si s americkým básníkem Lawrence Ferlinghettim, svět je báječné místo k narození. I navzdory tomu, že často stojí za starou belu.
Vyprávěla mi kolegyně v práci, jak jí jeden věhlasný astrolog předpověděl, že v určitém týdnu bude mít šťastnou ruku na výhry a vyhraje. Nakoupila tedy šest losů, každý stál pět set korun, protože tahle výhra měla být přímo stomilionová. Losy nadělila celé rodině pod vánoční stromeček a všichni se prý velice radovali a těšili se.
„Chápeš to? My těch sto milionů nevyhráli,“ říkala mi kolegyně a oči jí přitom zářily veselím, jako by skutečně sto milionů vyhrála, a smála se tomu, jako by to byl vtip. „Kdyby aspoň milion, ale my nevyhrály vůbec nic. Chápeš to?“
Kýval jsem hlavou, že chápu, protože kdo z nás by nechtěl vyhrát balík peněz, zvláště když vám to předpoví věhlasný astrolog. Pak taky očekáváte, že se vám to vyplní, že?
Všichni vlastně každý den čekáme na svůj Velký Den, který nám přinese vyplnění našich tajných přání. Zároveň jsem nechápavě kroutil hlavou, jak může být někdo pošetilý a uvěřit takové předpovědi. Já jsem si nikdy los nekoupil, asi proto, že mi žádný astrolog nic podobného nepředpověděl.
Když pak kolegyně odešla, otevřel jsem si Vlastu, Story a Květy právě tam, co jsou horoskopy a přečetl si ty své. Obyčejně se dovídám, že jsem na tom skvěle, budu mít zvýšený plat, uskutečním výnosný obchod, mám šanci na výhodnou změnu zaměstnání, budu povýšen, seznámím se se zajímavým a vlivným člověkem, prožiji krásný milostný vztah, čeká mě velké dědictví a kdosi mi sdělí velmi cennou informaci. Taky se dovídám, že se nepohodnu s nadřízenými a budu v nemilosti, že budu okraden a doma vykraden, nemám nikam jezdit, abych se nevyboural, čekají mě záludné situace, prožívám krizi, kdosi proti mně intrikuje a hrozí mi trestní stíhání. Kdyby to všechno vyšlo, tak už je ze mne úspěšný byznysmen, výhodně bych investoval peníze, byl bych tolikrát povýšen, že by ze mne byl nejmíň ministr čehokoliv, a taky bych měl za sebou bouračku, byl bych okraden a doma vykraden, vyhozen z práce, manželka by se se mnou rozvedla a seděl bych ve vězení. Můj život by byl plný zvratů, prostě téma na román. Zatím se ale den po dni překrývají svou obyčejností a já dál pilně každý týden pročítám horoskopy.
Chápete to?
Tuším, že to chápete, jelikož i vás ovládá stejně tak krásná pošetilost.
Celý život jsem byl věrný tužce, té co se říká krajón, nahoře se malinko zmáčkne a dole z ní vyjede tuha. Všechno, co jsem napsal, bylo tužkou, a teprve potom jsem text přepisoval na kufříkovém psacím stroji značky Konsul. Tužek jsem měl doma vždycky přehršle, byly mými nejtiššími společnicemi. Dával jsem jim přednost ještě několik let poté, co se u nás zabydlely počítače.
První zasvěcování do počítače jsem zažil u svého přítele počátkem devadesátých let. Vida, to už je v minulém století. Uvedl mne do ložnice, protože v sídlištním tři plus jedna se mu jinam nevešel. Ukazoval mi, co všechno se dá s ním provádět. Koukal jsem na to, lidově řečeno, jako vejr. Cítil jsem se malý a ještě menší před počítačem i před mým přítelem, který s počítačem komunikoval dlouho do noci a dokonce se s ním i hádal. Zeptal jsem se, zda manželka na počítač nežárlí. Pokrčil rameny. Naštěstí už má dvě děti. Můj dobrý přítel mne s nadšením varoval. Až prý tu věc budu mít doma, propadnu jí stejně jako on. Moc jsem mu nevěřil, znám se. Před podobnou technikou zůstávám zavíčkovaný jak konzerva. Říkal jsem, že zůstanu věrný tužce. Taky jsem říkal, že když už mám s někým komunikovat, ať je to živý tvor, nejlépe žena. Umíněně jsem tvrdil, že tohle geniální zařízení patří těm, kterým patří budoucnost, zatímco mně už jí zbývá jako diškréce.
Dlouho jsem se bránit nevydržel. Počítače nainstalovali i do redakce, kde jsem pracoval. Celý měsíc jsem ignorantsky chodil kolem. Ale realita byla silnější než já a usadila mne k počítači. Trvalo nějaký čas, než se náš partnerský vztah obrátil v můj prospěch a on začal plnit mé příkazy jako dobře vydrezúrovaný voják. Ostatně byla to jeho povinnost.
Roky mám počítač i doma. Nabídl mi: Budu ti spolehlivě a rychle sloužit a ty budeš patřit jenom mně. Přijal jsem to. Slouží mi mnohokrát rychleji než všechny mé tužky. Přiznávám mu genialitu, kterou pohnul lidstvem asi tak jako před půl tisícem let vynález knihtisku.
Jak relativní jsou mnohé pravdy, a co jsem říkal před lety, už neplatí. Svým tužkám jsem nevěrný, a rád.
Ale abych byl spravedlivý, tužky proti počítači vlastní několik výhod. Nemají poruchy, nedají se zavirovat a mohu je nosit v tašce a kdekoliv a kdykoliv si zapsat to, co bych jinak ve své paměti už k počítači nedonesl. Tužky se u mne nemusí strachovat, že osiří.
Na setkání básníků na Wolkerově Poljance přišel ke mně se sklenkou v ruce a povídá:
„Dovolíte, abych si s vámi připil?“
Ťukli jsme si a on řekl:
„Na poezii.“
„Na zdraví,“ řekl jsem já.
„Na poezii,“ zdůraznil.
„Na zdraví, zdraví je důležitější,“ upřesnil jsem.
„Myslíte?“
„Zdraví je přece důležitější než poezie,“ opakoval jsem.
„Vy byste vyměnil zdraví za poezii? Copak byste bez poezie mohl žít?“
„Bez zdraví by se mi žilo mnohem hůř než bez poezie. Bez ní bych žít mohl. Dávám přednost zdraví a životu.“
„Promiňte mi, ale já vám nevěřím. Nezlobte se, musím vám to povědět – ale vy lžete,“ řekl téměř bojovně.
„Kolik je vám roků?“ zeptal jsem se.
„Bude mi třicet.“
„Vypadáte na míň,“ povídám. „Mně je o hodně víc. Ale ve vašem věku už byste mohl vědět, že jsou v životě hodnoty podstatnější. Mohu se zabývat čímkoliv jiným, stejně smysluplným, se stejným zaujetím. A poezie to je taková kopretina na louce, které dělá louku pouze krásnější, ale nevytváří ji,“ snažil jsem se mu vysvětlovat.
„Lžete,“ opakoval tvrdošíjně a pak dodal. „Anebo nejste básník.“
Od toho setkání uteklo spoustu roků. Patrně mi nebylo dáno býti básníkem, i když dál občas po večerech píšu verše. Tenkrát jsem opravdu nelhal. Také vím, že kdyby Mefisto ke mně přišel jako k Faustovi, abych se mu upsal krví, odmítl bych. Nežádal bych bezútěšnost a sebezničení jako výkupné za dar poezie.
Stává se mi dosti často, že se s někým potkám a on se mě zeptá: „Co se tak mračíš? Stalo se něco?“ „Opravdu se mračím?“ podivím se upřímně a roztaju do úsměvu. Hned si umiňuji, že se mračit nesmím, protože s úsměvem, jak víte, jde v životě všechno líp a všechny problémy, starosti a naštvání jsou proti němu takhle malé. Navíc jsem se kdesi dočetl, že lidé, kteří se často smějí, se dožívají delšího věku, a já jsem v letech, kdy bych měl na tom cílevědomě pracovat. Také si umiňuji, že ráno, sotva vstanu, nebudu poslouchat zprávy, abych se nenaštval, podívám se na sebe do zrcadla, usměju se na sebe a řeknu si, vida, štěstí se na mne usmálo, a pak s dobrou náladou vykročím do nového dne, i kdyby trakaře padaly. Jenomže právě tohle se mi nedaří.
Často si vzpomenu na Františka Nepila. Kdykoliv jsem ho totiž potkal, vždycky se usmíval a vždycky řekl něco milého. Myslím, že byl tím úsměvem přímo obdarován. Někdy jsem si sliboval, že se ho zeptám, jestli se s úsměvem už narodil, anebo se k němu dobral poznáním a moudrostí, jestli se tak usmívá doma na svou ženu, jestli se tak usmívá i před spaním a má stejně úsměvné sny. A taky zda umí říkat i věci nepříjemné, naštvat se, někomu vyndat a bouchnout pěstí do stolu. Ale nikdy jsem se nezeptal a bohužel, už se nikdy nezeptám. Pokaždé jsme to zamluvili, jelikož s panem Nepilem bylo pořád o čem povídat. Uměl to přímo obdivuhodně. Takže i takoví nemluvové jako já se rozpovídali a najednou jsem měl dobrou náladu a usmíval jsem se, jako by jeho úsměv byl motýlkem, který přeletěl na mou tvář.
Napadá mě, že lidé jako on by měli celý den špacírovat po Václavském náměstí a po dalších náměstích našich měst a také po návsích a jen tak se potkávat s lidmi, a ty zamračené svým úsměvem i milým slovem rozjasňovat. Třeba jen proto, aby můj dávný přítel Boban, který se po pětadvaceti letech přijel z Ameriky podívat do Čech, už nemusel říkat: „To je zvláštní, jedu metrem, dívám se na tváře lidí a všichni mají ústa s kouty staženými dolů. Nikdo se tu neusmívá.“ Bral jsem to jako výčitku nám všem.
A tak bych chtěl požádat své přátele, kolegy, známé i neznámé: pokud mne potkáte, zeptejte se, proč se tak mračím, a já roztaju do úsměvu. Předem děkuji za optání a za spolupráci.
Půvab hry Člověče, nezlob se spočívá v její triviální jednoduchosti, která přitom nabízí nekonečné množství tiše vzrušivých situací. Při ní si uvědomujete vrtkavost, náladovost, zlomyslnost štěstí. Můžete mít poslední figurku před cílem a náhle jste vyhozeni, ba přímo defenestrováni, a prohrajete.
Když jsem byl malý, hrávali jsme doma Člověče, nezlob se velmi často. A možná ani ne tak často, jenom mi v paměti uvízly ony chvíle, kdy jsme kolem stolu seděli celá rodina: tatínek, maminka, starší bratr a já. Bratr hrál jako sólista, soustředěně, koncepčně, moc nemluvil. Maminka a já jsme byli tichými spojenci. Ona s láskou a soucitem šetřila moje figurky, abych neprohrál, a já svorně šetřil její. Zato tatínkovy figurky jsem vyhazoval s chutí a on s gustem vyhazoval ty mé, až odletovaly jako na střelnici. Kdykoliv mu padlo správné číslo, s napětím jsem očekával, zda mou figurku ušetří. Neudělal to. Obvykle se ve mně cosi zadrhlo a zrudl jsem. Někdy ho maminka napomínala, že jsem ještě malý, ale nedal na ni. Proč taky. Jen ať si zvyknu, v životě mne také nikdo šetřit nebude, ani mi nebude nadržovat.
Copak jsem mohl vědět, jak je důležité umět prohrávat, třeba několikrát za sebou, ale nevzdávat se a znovu se pokoušet o vítězství – vždyť každý vítěz bude jednou poražený. Copak jsem mohl tušit, že v té době tatínek prožíval skutečnou prohru, krutou, nespravedlivou, doživotní, a že i já po letech ochutnám její hořkost. Jsou silnější partneři v lidském osudu a někdy na ně nestačí ani tvrdošíjná vůle zvítězit. A to, co zbývá, je nezůstat poražený.
Jenomže tenkrát jsme hráli Člověče, nezlob se, hru, která zviditelňovala nás i naše povahy jako figurky na hrací desce, tenkrát mne tatínek učil prohrávat. Pokaždé jsem zarputile vzkřikl:
„A budem hrát znovu!“
Vážení, pokud jste zjistili, že jste barvoslepí, či pokud to teprve zjistíte, neděste se této malé nedostatečnosti a při vnímání okolního světa se naučte především rozlišovat situace, kdy záměna barev by pro vás mohla být osudná. To znamená, že se musíte mít na pozoru, abyste křižovatku nepřešli na červenou, abyste nesnědli zelený salám anebo paštiku. Houby raději nesbírejte, a když tak jedině v přítomnosti důvěryhodné a nebarvoslepé osoby, která s vámi bude sdílet houbovou pochoutku.
V ostatních případech se pokuste smířit s tím, že se vám nepodaří rozlišit červenou od hnědé, hnědou od zelené, zelenou od šedé či žluté a tak podobně a budete ochuzeni o barevnou nádheru přírody i výkladních skříní. Že budete rovněž ochuzeni o poznání, když někdo zčervená studem, když zbledne třeba závistí anebo zezelená vztekem či po požití zeleného salámu. Po ránu se moc netrapte s barevným sladěním svých svršků, stejně se vám to nepodaří, takže raději probuďte svou nebarvoslepou manželku (nebarvoslepého manžela) a požádejte o radu.
Takový je úděl barvoslepých.
Klidně si přiznejte, že vám vůbec nevadí, když vidíte svět v jiných barvách než ostatní, že záměnu barev nepovažujete za malér. Mnohem horší je, když se pravda zaměňuje se lží, skutečnost s iluzí a svévole s demokracií a svobodou. Vás to může utvrdit ne zrovna v optimistickém přesvědčení, že se díváme, ale neumíme vidět, že posloucháme, ale neumíme slyšet. Jsme už příliš otupělí z dob minulých i dnešních, abychom uměli vnímat a rozlišovat. Barvoslepost tu nehraje žádnou roli.
To vám říkám já a mně věřte. Nedávno jsme si v obchodě vybral manšestráky a povídám prodavačce:
„Ty hnědé se mi líbí.“
„Myslíte ty zelené?“ jemně mne opravila.
Kývl jsem a koupil jsem si je i tak.
Každý nemá to štěstí, aby za potlesku vešel do historie jako na balkón a nebyl z ní vypískán, vyhnán, vyděděn, zapomenut.
Každý nemá to štěstí, aby se narodil se šlechtickým titulem, stal se dědicem mnohého a žil si jako rentiér na golfovém hřišti.
Každý nemá to štěstí, aby kradl ve velkém a zákony se mu vyhýbaly jako automobil před objížďkou, aby si jeho lež nacházela svoje lidi a svoboda byla jeho výsadou.
Každý nemá to štěstí, aby nejdál došel s poctivostí, aby vyhrál svůj život nebo alespoň v loterii milion.
Každý nemá to štěstí, aby měl střechu nad hlavou jistou jako hlavu na svém těle a nebyl zpod té střechy odfouknut neúprosným nájemným a výpovědí.
Každý nemá to štěstí, aby napsal Jak jsem obsluhoval anglického krále, aby zrežíroval Amadea, aby vynalezl kontaktní čočky, aby tenisovou raketou dobyl svět.
Každý nemá to štěstí, aby mu pan prezident podal ruku a obdaroval ho úsměvem jako státní cenou.
Každý nemá to štěstí, aby se narodil s tváří a tělem jako anděl anebo hrdina bájí a půvaby mu pak vydělávaly peníze na blahobytný život i slávu.
Každý nemá to štěstí, aby měl zdravé tělo a zdravý rozum, a navíc se štěstí na něj usmálo, přivlastnilo si ho, hýčkalo, rozmazlovalo a plnilo mu každé přání, jako by byl životův jedináček.
Koho takové štěstí míjí, musí věřit, že má štěstí v něčem jiném. Třeba že má dvě zdravé ruce a k nim i svou práci. A já vám přeji, vážení a milí, abyste alespoň takové štěstí měli, když už ta ostatní štěstí si vyhlédla někoho jiného než vás.
Ale ani každý tohle štěstí nemá.
Sedíte si doma hezky v teploučku, máte sváteční náladu a já právě teď s vámi uskutečním docela malý rozhovor. Budu vám dávat otázky a vy si na ně odpovídejte. První otázka zní:
„Co myslíte, může běhat židle?“
„Ne,“ pochopitelně zakroutíte hlavou.
„Ale ano, může,“ odpovím vám já, „vždyť má přece nohy.“
Takže moje druhá otázka zní:
„Může běhat stůl?“
„Může, má přece nohy,“ usmějete se shovívavě a chápavě.
„Může se stůl obout do bot?“ ptám se.
Protože jste již pochopili smysl mé hry, řeknete:
„Jistě, když má nohy...“
Ale já se vás ptám dál. „Co myslíte, může mít talíř hlad?“
„Ano,“ řeknete a zasmějete se.
„Kdo mu může sníst jídlo?“ ptám se vás.
„Přece my,“ odpovíte.
„A kdo ještě?“
Pokud někoho z vás napadne, že příbory, tak honem zvolejte:
„Příbory, jelikož příbory jsou pořád hladové!“
„Je to skutečně pravda?“ ptám se vás neodbytně.
„Ne,“ slyším vaši odpověď. A máte pravdu.
„Lhal jsem tedy?“
„Ne,“ řeknete mi, protože mi ani jinak odpovědět nemůžete.
„Když jsem vám nelhal, a ani neříkal pravdu, co jsem tedy říkal?“ zní moje poslední otázka.
„Vymýšlel jste si,“ zvolá někdo z vás a já budu navýsost spokojený. Právě tohle slovo jsem chtěl od vás slyšet.
Můj malý rozhovor tím s vámi končí. Ale vy sami si ještě chvíli vymýšlejte podobné nesmysly, protože to vlastně žádné nesmysly nejsou. Přizvěte si k tomu vymýšlení své děti nebo vnoučata. Věřte mi, děti to přijmou jako nádhernou hru. Vymýšlet si nám bylo dáno od té doby, co nás příroda pasovala na člověka, a je to velké umění, jedno z největších, které člověku bylo dáno. Někomu z vymýšlení vznikne vynález, někomu prosperující podnik, někomu obraz, někomu báseň nebo celá kniha a mně jen tahle drobná kurzívka. Je o špetce fantazie a o špetce humoru. Ochucují nám chvilky života. Alespoň víte, proč může běhat stůl.
Kdybyste se mne zeptali, co je na dětství nejkrásnější, odpovím: To, co my dospělí dětem závidíme, ale ony to nevědí.
A já jim závidím, jak se stále na něco těší. I kdyby nebylo proč, ony si vždycky najdou důvod k těšení.
Závidím jim jejich starosti, které nám dospělým připadají malé a zanedbatelné. Ale mýlíme se, jsou stejně tak velké jako naše, jen bývají o něčem jiném.
Závidím jim jejich touhy a přání, protože jsou nádherně pošetilé.
Závidím jim jejich lásku k věcem nepatrným a bezcenným, jejichž hodnotu nepoměřují cenou, ale citem.
Závidím jim, že jsou bez minulosti, jako by svět právě jimi začínal. Maminka se pro ně narodila maminkou a nestárne.
Závidím jim jejich vnímání času. Jeden rok jim připadá jako nekonečný příběh a dětství věčné. Nedovedou si představit, že tu nebyly, a nedovedou si představit, že tu jednou nebudou.
Závidím jim, jak umí žasnout, jak se podivují, jak se ptají. Zajímá je všechno, co nezajímá nás, neumíme k dětem chodit pro otázky.
Závidím jim, že věří na Ježíška, na zázraky, na pohádky a na dobro, které vždycky zvítězí, a chce se mi věřit s nimi, že tomu tak opravdu je.
Závidím jim, jak se z maličkostí umí bezprostředně radovat tak, jako by jejich radost byla radostí všech.
Závidím jim jejich fantazii. Podívají se do trávy a promění se ve Ferdu Mravence.
Závidím jim, jak si umí hrát a snít. Už jsme to dávno zapomněli.
Závidím jim první den prázdnin a všechny další prázdninové dny. Jsou jako slunečný ostrov nesmazatelných zážitků.
Jednou jsem se na besedě ve třetí třídě zeptal:
„Kdo z vás rád chodí do školy?“
Nikdo se nepřihlásil. Jen jeden kluk se mě na oplátku zeptal:
„A vy byste chtěl znovu chodit do školy?“
„Ne,“ odpověděl jsem popravdě. „Jenom o prázdninách.“
„Ale to byste nic neuměl a byl byste hloupý,“ řekl mi pohotově.
Musel jsem přiznat, že má pravdu, a povídám:
„Chtěl bych tedy chodit do školy, abych se hodně naučil a nebyl jsem hloupý.“
„Pchá!“ protáhl ten kluk. „To já bych tedy do školy nechodil, kdybych nemusel.“
Závidím dětem právě takovou přirozenost a nehledanost.
Všechno, co dětem závidím, závidím jen proto, že je to nepřenosné do světa dospělých.
Vím, co děti závidí nám. Že jsme dospělí.
Nikdo je nepřesvědčí, aby k nám nespěchaly a ještě hodně dlouho byly dětmi.
Někdy před pětadvaceti lety jsem pro sebe objevil kouzlo dětské kresby. Objížděl jsem lidové školy umění, výtvarné kroužky a výtvarné soutěže dětské kresby a z těch nejpůvabnějších obrázků jsem připravil knížku, z níž nakonec sešlo. Když jsem měl všechny obrázky pohromadě, všiml jsem si, že na většině z nich je slunce. Slunce jako symbol léta, klidu, míru, radosti a života, slunce, které lidem otvírá náruče. Všechna slunce byla veliká a žlutá a téměř všechna svítila z pravého horního rohu výkresu. Některé slunce bylo perzonifikované, mělo tvář s očima, nosem a rozesmátou pusou. Žádné se nekabonilo.
V lidové škole umění ve Mšeně mne upoutala asi desetiletá dívenka. Malovala slunce úplně jinak než všechna slunce, jež jsem dosud viděl. Byla to dívčí tvář a její rozpuštěné vlasy přecházely v sluneční paprsky, které zaplavovaly chlapce a dívku na louce a celou krajinu. Díval jsem se jí přes rameno a schválně se podivil:
„To je ale divné slunce.“
„Každé děcko maluje slunce kulaté, nanejvýš mu přimaluje oči a pusu. Tak já namaluju normální dívčí tvář. Proč by ne. Je to přeci moje slunce,“ odpověděla mi.
Nečekal jsem od desetiletého děvčátka tak pohotově přesnou odpověď. Měla pravdu. Proč by malovala slunce jako ostatní děti, když ona chce mít takové, kterým se bude od jejich sluncí lišit, a tím bude nejlepší.
Teď už je dávno dospělá a možná se ani malířkou nestala a její podvědomá touha po originalitě a výlučnosti skončila tak náhle, jak zazářila. Nejspíš je z ní docela normální maminka. Třeba si už ani nevzpomíná na své slunce v podobě dívčí tváře, ale já jsem přesvědčen, že to její slunce v ní nezapadlo a že i svým dětem pomáhá rozsvěcovat světlo fantazie a nechává svítit, aby viděly, jinak, nově a překvapivě. Většina z nás měla tento kouzelný dar vidění pouze v čase svého dětství a pak o něj přišla a už mu nerozumí. Proto vám chci jen připomenout: Rozsvěcujme dětem lustry, lampy, lampičky i svíčky fantazie, rozsvěcujeme tím světlo budoucího světa. Bez světla fantazie bychom ještě bydleli v jeskyních jako pračlověk Janeček.
Před lety jsem se chystal pro časopis udělat rozhovor s akademikem Otto Wichterlem, mělo to být trochu o vědě, víc o životě. Když jsem mu zavolal, laskavě mne odmítl. Vysvětlil mi, že právě vyšla kniha, kde o sobě říká všechno, a že v televizi natočili jeho portrét, kde pověděl to nejdůležitější a už by se jen opakoval.
Z rozhovoru tedy sešlo a já v televizi sledoval jeho medailonek. Pan profesor byl neokázalý, mluvil obyčejně a jeho úsměvný nadhled se vznášel nad světem, tím minulým i tím dnešním, vznášel se nad všemi režimy, které prožil, nad všemi ideologiemi, kterým nevěřil, nad lidskou malostí, kterou poznal. Nepoučený divák by ani netušil, že tento stařičký pán je světoznámým vědcem v oblasti makromolekulární chemie, že má za sebou řadu objevů, že vynalezl měkké kontaktní čočky, které vydělaly našemu státu a zahraničním výrobcům miliardy dolarů, a on sám zůstal téměř chudý. Jakápak sláva, jakápak světovost, jaképak pocty a tituly, jaképak bohatství, jaképak režimy a ideologie – nad tím vším se pan profesor usmíval, jako když člověk mávne rukou, aby zaplašil mouchy uplynulých desetiletí. Co bylo, bylo, a bylo-li to špatné, už to není, a bylo-li to dobré, už to také není. Nezatracoval, neodsuzoval, nestýskal si. Osvobozovalo ho vědomí toho, co dokázal. Vyrovnal se se svým stářím i s myšlenkou, že už tu nebude, jako by i to bylo v nejlepším pořádku. Jestli je někomu osmdesát let, říkal, tak od něho už nečekejte nic velkého, a jestli on si chce dál užívat krás tohoto světa, je to dobře, ať si je v klidu užívá.
Tak nějak to pan profesor říkal na závěr, ale mnohem lépe, přesněji a vroucněji, než právě teď tlumočím svou špatnou pamětí. Jen jsem si znovu uvědomil, kolik je chytrých lidí, ale jen málokteří jsou chytří tak, že dovedou být prostí a moudří. Otto Wichterle tím udělal tečku za nádhernou větou svého života.
Díky za tu chvilku, pane profesore. Měl jste pouhých patnáct minut na to, abychom pochopili velikost člověka.
Paní Simoniové byl víc než devadesát. Každý den chodila na procházku kolem našeho baráku, a když jsem pracoval na zahradě, vždycky jsem ji pozdravil. Že se jmenuje právě tak a že jí je už tolik roků, jsem se dozvěděl až jednou, kdy jsem před domem hrabal listí, drobně pršelo a já byl jediný v ulici, s kým se mohla dát do řeči. Potřebovala se svěřit.
Včera se vypravila do svého rodného městečka ve východních Čechách, zašla na pohřební ústav, v kanceláři seděli pán a paní.
„Potřebuju si objednat rakev,“ řekla.
„Pro koho bude?“ zeptali se.
„Pro mne,“ odpověděla.
„Ale paní, vy tu budete ještě do devadesáti,“ smáli se.
„Ale mně už devadesát bylo.“
Rozesmáli se ještě víc a řekli, že mají různé rakve, z měkkého dřeva, ty jsou laciné, a z tvrdého dřeva bez kování, ty jsou dražší, a z tvrdého dřeva s kováním.
„Chci tu nejdražší, aby na mě červi tak rychle nemohli. Kolik stojí?“
Když jí pověděli cenu, zakroutila hlavou.
„To je moc korun, tolik nemám.“
Tak jí rakev prodali s velkou slevou.
„Vidíte, a já je převezla, já ty peníze měla,“ smála se paní Simoniová. „Nerada bych přišla o peníze, které jsem si našetřila na pohřeb a které mi tak různě dávali synové a vnuci. Taky jsem nechtěla, aby s mým pohřbem měli mí synové starosti, proto jsem si ho objednala už teď. Ale já jsem pořád zdravá, neberu žádné léky, s ničím nemarodím. To proto, že pořád pracuju. I teď jezdím na chalupu, kde mám zahrádku, a ještě ve svých letech se umím shýbnou až k zemi. Podívejte.“
Na důkaz toho se stařenka shýbla k zemi, zvedla kamínek a hodila ho.
Vyprávěla, že za první republiky pracovala jako děvečka na statku, ale byla hezká, tak se vdala za studovaného, byl to Armén, krasavec. Brzy poté oslepla, manžel ji vodil po doktorech a až jeden jí poradil, aby se každý den dívala do slunce. Tak se každý den, když svítilo slunce, do něj dívala s očima otevřenýma a nevidoucíma, až začala znovu vnímat světlo a pozvolna se jí vracel zrak. Dva roky byla slepá a to uzdravení považuje za zázrak. Pak se jí narodili dva synové, ale přišla okupace a manžela popravili Němci, protože byl Armén. Oba její synové po válce vystudovali, jeden ekonomii a druhý práva, oženili se, mají syny a ti také vystudovali. Ona se už znovu nevdala. Její synové a vnoučata podnikají, obchodují a pracují v advokacii, všichni jsou úspěšní. Pravidelně ji navštěvují, nosí jí obědy, nedávno jí koupili novou televizi a lednici, starají se o ni a přilepšují ji penězi a dárky. Všichni jsou prý tmavovlasí a černoocí, po jejím manželovi.
Svůj životní příběh mi paní Simoniová vyprávěla mnohem podrobněji, než líčím teď, a vyprávěla mi ho s pocitem hrdosti na to, že má tak dobře vychované a vzdělané a úspěšné syny i vnuky. Vědomí, že naplnila svůj život, ji srovnávalo s myšlenkou její blízké smrti. Nebrala ji jako tragédii, nebála se jí. Vždyť i tu drobnou epizodu z pohřební služby, kde si objednávala pro sebe rakev, mi vyprávěla s poťouchlou radostí, při níž si představovala, jak budou překvapní její synové i vnuci. Jako by šlo o vtip, takový ten černý humor, jemuž má právo smát se jenom ona.
Brzy jsem pani Simoniovou přestal vídat. Kdykoliv si na ni vzpomenu, mohu jí jen tiše závidět, že se dožila tak požehnaného věku ve zdraví a duševní svěžesti a že uměla s takovým humorem počkat na svou smrt.
Komu z nás to bude dopřáno a kdo z nás to bude umět tak jako ona?
Nedávno jsem se setkal se známým spisovatelem, už velmi starým pánem. Celé roky mi zásadně tykal, protože jsem mu připadal velice mladý, zatímco já mu uctivě vykal, jelikož mi připadal ctihodně starý. Nebyl sám, kdo mě tak svým tykáním udržoval v pocitu mladého, ba téměř nedospělého a nesvéprávného člověka. Když jsme se srdečně přivítali, starý pán se podivil:
„Cože, tobě už bylo pětapadesát?!“
Uctivě jsem přisvědčil, stále mu vykaje.
„Neměli bychom si už konečně tykat?“ usoudil, čímž mne podvědomě přijal do sboru dospělých.
Odpověděl jsem, že to je vpořádku, jen ať mi dál tyká a já mu budu dál vykat. Vysvětloval jsem mu, že jsem si na svou dospělost dlouho nemohl zvyknout a možná jsem si ještě nezvykl a pouze se stávám dospělejším a dospělejším a dospělejším, až jednou budu úplně dospělý, pak konečně začnu ctít veškeré konvence, pronášet ty správné banality, začnu dělat kariéru a vydělávat peníze. Říkal jsem to jako z legrace a myslel to vážně. Starý pán se chápavě zasmál a povídá mi:
„Víš, že já jsem si na svou dospělost taky dlouho nemohl zvyknout? To je dobře, aspoň se člověk necítí tak brzo starý.“
Jeho přiznání mě potěšilo, že nejsem sám v pochybách o své dospělosti.
Když jsem jednou dělal rozhovor s Martou Vančurovou, zeptal jsem se jí, jak hodně se cítí být dospělá. Nepodivila se mé otázce a odpověděla mi:
„Pokud se týče odpovědnosti, tak to snad ano, ale pokud se týče vztahu k penězům, tak snad dospělá být ani nechci.“
S lakonickou přesností, která je jí vlastní, tak definovala pojetí své dospělosti a částečně i svého postoje ke světu.
Kdy se vlastně člověk stává opravdu dospělým? Když má svou rodinu, která se mu stane imperativem odpovědností a povinností a zároveň posilou? Když se začne o někoho bát? Když se naučí rozlišovat možné od nemožného, podstatné od nepodstatného, pravdu od lží a fikcí? Když bilancuje neúspěšné tužby a přání svého mládí? Když přijme svět takový, jaký je, ale zároveň nezatratí o něm ani své ideální představy? Když si uvědomí, že život je dar a největší hodnota všeho? Když vládu nad sebou přenechá rozumu a rozum svěří kontrole citu? Když se mu malé i velké děje stávají výzvou k činu? Když se přiznává k nespokojenosti, která mu určuje další cíl? Když se mu zlo vyčlení jako to, proti čemu je třeba vzdorovat? Když své osobní zájmy dává do souladu se zájmy společnosti? Když se mu odpovědnost stane korektivem jeho veškerého jednání?
Nejspíš je dospělost součtem všeho, co jsem vyjmenoval a na co jsem ještě zapomněl. Ale především je to vědomí vlastní důstojnosti, kterou od nás nikdo nežádá, avšak my ji musíme vyžadovat od sebe. I kdyby jediným měřítkem bylo jen to, pak o skutečné dospělosti mnohých vážně pochybuji.
Roku 1696 napsal malostranský hejtman milostivým pánům na místodržitelsví o jednom německém loutkáři takovouto zprávu:
Milostiví pánové, pánové!
Když Vaše excellence a milosti de dato Praha 20 tého septembris corratis anni ráčily vydati milostivý rozkaz, aby si dal ukázati ty obrazy, co Johan Heferding sem přivezl, a ty samé, mohou-li býti připuštěny a nic pohoršlivého v sobě nemají, vlastníma očima ohledal, pak o tom, co jsem nalezl, Vaše excellence a milosti uvědomil, čehož já uposlechnuv dal jsem si všechno a každý kousek, co sem přivezl, v malostranské lázni ukázati a představiti, a při tom nalezl, že to jsou pěkně formované a čiště šatstvem vyštafírované sochy, že se zdá, že při tom není nic pohoršlivého a jemu, pokud při jejich předvádění nebude přednášeti nic skandálního, může být dáno svolení ze strany úřadu; kteréžto sochy jsou drátem a jinými věcmi tak řízeny, že mohou jak své comotunes dělat.
Už ani nevím, kde jsem dopis objevil, ale opsal jsem si ho, protože se mi líbil, ačkoliv slovo líbit asi není nejvýstižnější. Živě si představuji malostranského hejtmana, jak se vší vážností majestátu úřední osoby ohledává loutky, vyzpovídává Johana Heferdinga a snaží se pochopit, proč se ty pěkně vyštafírované sochy hýbou a dokonce mluví. Při té představě se musíte usmívat, trochu vám to připomíná humorné scénky zabedněných sousedů z Kocourkova. Malostranský hejtman zase tak úplně zabedněný nebyl, nakonec se mu v hlavě rozsvítilo a Johan Heferding mohl v Praze provozovat své loutkářské umění. Nedopadl tak špatně jako jeho loutkářští kolegové o tři desítky let později ve městě Bernu, kde lidé nemohli pochopit, že loutky se hýbou, zjevují, mizí, mluví a odpovídají na otázky, takže loutkáře obvinili z ďábelských kouzel, z čarodějnictví a chtěli je upálit. Jen tak tak se před smrtí upálením zachránili útěkem.
Tady ovšem už úsměv končí, tady šlo o život jako vždycky, když zabedněnost ztrácí nevinnost kocourkovských strejců a promění se ve zlo. Myslím, že ať byla doba jakákoliv a ať se jakkoliv nazývala, doba temna je v lidech a v nich neskončila.
Pro mne však zůstává dopis malostranského hejtmana milým dokumentem o tom, jak člověk se vší vážností svého ouřadu překonává zabedněnost vlastní i druhých, aby dal průchod zdravému rozumu. Nevím, jestli onen zdravý rozum malostranský hejtman uplatňoval i v jiných záležitostech, ale bylo mi sympatické, že se o to alespoň pokusil.
Je tisíckrát lepší smát se lidské omezenosti, než poznávat její nebezpečnost. Protože před omezeností nás neochrání žádný zákon, ochránit se můžeme jen my sami tím, že jí nebudeme tleskat a zachováme si zdravý rozum.
Budiž pochváleni všichni, kterým se to daří.
Zatelefonovali mi z jedné agentury. Zda bych měl zájem udělat rozhovor s francouzským jasnovidcem Julienem de Caravel. Proč by ne, souhlasil jsem, a s jasnovidcem se sešel v salonku pražského hotelu Jalta. Měl ještě asi další čtyři jména, v jednom z nich se skvěl i šlechtický titul baron. Už tolik jmen mě nabádalo k obezřetnosti. Seděli jsme přes stůl naproti sobě, já se ho vyptával, snažil jsem se být nezaujatý, nevyzdvihoval jsem jeho schopnosti, ani je nezatracoval, on mi odpovídal, na můj vkus příliš uhlazeně, naučeně, rutinně a někdy i vyhýbavě. On sám mi připadal jako... jako Oldřich Nový ve filmových rolích elegánů z třicátých let. Celou tu dobu, co jsme si povídali, jsem si v duchu říkal: Je opravdu jasnovidcem? Nebo šarlatánem? Dobrým znalcem lidských povah, který si v člověku umí číst jako v knize? Možná to i to i to.
Vyprávěl, že svou schopnost poprvé u sebe objevil v květnu roku 1950, v sobotu odpoledne ve dvě hodiny. Bylo mu tehdy sedmnáct let. Potkal o rok staršího přítele a najednou měl nutkání mu povědět: Dej si pozor, do čtyřiceti osmi hodin zemřeš. A tak mu to pověděl. V pondělí ráno pak četl v novinách na první stránce titulek: Osmnáctiletý chlapec se utopil doma ve vaně. Stálo tam jméno jeho kamaráda. Bylo mu z toho hrozně, dalších několik měsíců měl strach komukoliv povědět, co cítí. Tímto brutálním způsobem objevil své schopnosti. Uvěřil, jak sám říkal, že má dar od boha, začal dělat předpovědi přátelům a známým, na univerzitě studoval parapsychlogii, nakonec opustil původní profesi módního návrháře a v Paříži a Ženevě si otevřel praxi a pak i v Praze.
Zatím lidstvo nedospělo tak daleko, aby nahlédlo za oponu těchto lidských schopností, jedni jim stoprocentně věří, jiní je zatracují jako podvod, většina si klade otázky, pochybuje a neví. Pochopitelně jsem se zeptal i na sebe. Nepředpověděl mi nic, co by člověk citlivý a znalý psychologie a lidských povah nemohl vědět. Mou budoucnost vylíčil jako kartářka, bože, tak růžově, že bych si mohl připadat jako ten pohádkový Honza, co se stal málem králem.
Dal jsem najevo svou nespokojenost. Věděl jsem, že moje nedůvěra v jeho jasnovidectví ho blokuje. Cítil to i on a řekl mi to.
Co je svět světem, budou páni i kmáni chodit k jasnovidcům a kartářkám, aby jim zjevili budoucnost. Každý chce slyšet, že bude šťastný, slavný, bohatý a ve zdraví se dožije požehnaného věku. Já taky, jistě. Svou špatnou budoucnost znát nechci.
Ať by byla předpověď jakákoliv, vždycky budu pochybovat. Možná ochuzený o slepou víru ve zjevené pravdy, ale zároveň o ně ochráněný. Ochráněný právě o to, abych se zjeveným pravdám o své budoucnosti fatálně poddal a čekal, až se mi naplní v dobrém či zlém. A to se mi na jasnovidci líbilo; když jsem se zeptal, zda člověk může vzdorovat osudu, který mu předpověděl, přisvědčil, že pokud má vůli, může i vyhrát. To beru, protože zviklal pravdu svých předpovědí, protože navzdory jim neupřel člověku právo volby svého konání i osudu. Právo, které si člověk musí uhájit vírou v sebe, aby se nestal pouhou loutkou.
Nikdy jsem nemluvil s žádným generálem. Několik jsem jich viděl, když projížděli ve služebním automobilu, a nedávno jsem jednoho potkal v metru. Nejdříve mne udivilo, že cestuje v metru a v uniformě. Myslím, že i pro něj to byla událost zcela výjimečná. Kdykoliv spatřím generála, hned mi hlavou blesknou taková jména jako Patton, Žukov, Koněv, Montgomery, před nimiž defilují divize, brigády, sbory. Asi proto jsem i k tomuto generálovi vzhlížel s téměř posvátnou úctou jako kluk. Fascinovaně jsem upíral oči na jeho hodnostní označení a cosi vojenského se ve mně mobilizovalo: měl bych se postavit do pozoru a zasalutovat. Naštěstí jsem si zavčas uvědomil, že už dávno nejsem vojákem a nepatřím pod jeho velitelskou pravomoc.
Prohlížel jsem si jeho tvář. Vypadala obyčejně. Prohlížel jsem si jeho postavu. Taky vypadala obyčejně. Představoval jsem si ho v civilních šatech. Byl by to normální mužský. Nyní měl na sobě uniformu a to vzbuzovalo respekt. Uniformy vždycky vzbuzují respekt a každý chlap v ní vždycky vypadá chlapštější. Díval jsem se na něj a snažil se uhodnout, zda by byl odvážný, kdyby šlo do tuhého. Zda by byl připraven i padnout. Zda se bojí a čeho. Zda umí velet, zda taky umí střílet. Přemýšlel jsem, zda se i doma chová jako generál nebo se promění v dobráckého tatíka. V životě jsem mluvil s lidmi, kteří v žebříčku pravomocí znamenali mnohem víc, a tenhle generál nebyl ani armádním generálem, ani generálplukovníkem, ani generálporučíkem, ale pouhým generálem s jednou hvězdou. I tak u mne vzbuzoval respekt, jako by to byl prezident. V metru byl stejně tak viditelný. To je zajímavé, jak uhrančivou moc má uniforma vyzdobená blyštivým kovem.
Když metro zastavilo, žena sedící naproti němu se zvedla a řekla mu: Pa, Frantíku, a přijď brzo. Jako by tou jedinou větou nad ním sfoukla generálskou auru, jako by ho tím přede mnou nevědomě degradovala na obyčejného mužského, protože pro ni byl Frantíkem. Ona ho polidštila. Uznejte, být Frantíkem je něco naprosto jiného, než být generálem.
Máte-li trochu fantazie, můžete si představit následující příběh tak, jako by se stal vám.
V době počátků velké privatizace kdosi zazvoní u vašich dveří a předá vám leteckou zásilku: koš s naaranžovanými cizokrajnými květinami. Poznáte pouze orchideje a o těch ostatních bezpečně víte, že nejsou karafiáty ani růže. Mezi květinami spočívá bílá obálka s lístečkem. Německy je na něm napsáno, že vás ze Stuttgartu pozdravuje ctitelka K. B. Květiny vás potěší a vy se jen podivujete, proč jste se objektem takového zájmu stal právě vy. Brzy poté obdržíte balíček. Je v něm exkluzivní kosmetika, psací potřeby, Barbína pro dceru a vybrané sladkosti pro všechny. Znovu se podivíte. Jak jen ona neznámá může vědět, že jste v rodině tři a dcera je ve věku hraní si s Barbínou? Před vánočními svátky pak obdržíte další pozornost, dlouhý neforemný balík. Rozříznete tuhý papír, pod ním další promaštěný papír, pak promaštěný celofán, z kterého na stůl vyklouzne půlmetrová ryba. Je to uzený losos. V balíčku je opět cedulka s pozdravem od K. B. Jíte lososa celé vánoční svátky, přes silvestra a Nový rok, až už se na něj nemůžete podívat. Na jaře se neznámá ctitelka K. B. ozve telefonem. Přijela prý do Prahy, a tak si řekla, že vám zavolá. Pozvete ji na večeři, abyste se jí nějakým způsobem revanšovali za její balíčky. A taky jste strašně zvědaví, o co tu vlastně jde. Ona je vysoká, blonďatá, hubená, v obličeji takový koňský typ, něco mezi čtyřicítkou a padesátkou, decentně elegantní. Večeříte a povídáte si hlavně o politice a ekonomice. Zastupuje známou německou elektronickou firmu. Aha, rozjasňuje se vám, ve hře je velká privatizace a ona tu hledá lidi a typuje. Dáváte najevo, že jen svou přítomností byste přivedli jakýkoliv podnik ‚cu grunt‘. Možná to ani dávat najevo nemusíte. Sama pochopí vaši nepoužitelnost. Zavoláte taxi a mile se rozloučíte. Už nedostanete žádný balíček, už vám neodepíše ani na velikonoční pozdrav, už jste pro ni přestali existovat. Pomyslíte si: mohl jsem jezdit v bavoráku a podle cizího scénáře odehrávat svou roli v byznysu. A mávnete rukou, jako byste chytali mouchu. Je to pryč.
Tenhle příběh je stoprocentně pravdivý, nic jsem si nemusel vymýšlet, protože se stal mně. Vyprávěl jsem ho svému příteli a on mi povídá:
„Tak to jsi promarnil životní šanci. Mohl jsi být za vodou.“
„Hm,“ odpověděl jsem a on pokračoval:
„Víš, že mně nabízeli podobným způsobem obchoďák?“
„Proč jsi to nevzal.?“
„Protože jsem na tom jako ty. Vypadal bych jako kretén, copak bych to uměl řídit?“
„Tak to jsi promarnil svou životní šanci. Mohl jsi být za vodou,“ opakoval jsem po něm.
Patrně si řeknete, že jsem moula a můj přítel taky. Vyvracet vám to nebudu, mnozí takovou nabídku vzali všemi deseti.
Tak jako někdo umí zpívat, jiný umí být bohatý. Já zpívat neumím a neumím být ani bohatý. Ne že bych si nepřál být bohatý, ale nic jsem pro to neudělal, abych jím byl, a vážím těch, kteří to dovedou, a poctivě. Odmítl jsem však přijmout to, co se mi tak snadno a záludně nabízelo. Protože když se člověk nechá koupit jednou, už se musí prodávat pořád a musí sloužit. Jedno staré přísloví říká: Ševče, drž se svého kopyta. Držím se.
Důkazem je i tato knížka. Z ní určitě nezbohatnu.
Naše kočka Cilka o mně ví:
Že jsem hodný a laskavý člověk, protože ji nebiju, nekopu, netýrám, naopak ji pohladím a mazlím se s ní.
Že nejsem sobecký. Když máme v neděli k obědu kuře, vždycky jí nechám kousek. Kousek jí nechávám od všeho, co má ráda.
Že jsem svobodomyslný, nemám potřebu na ní uplatňovat mocenskou převahu, proto jí neporoučím, nerozkazuju, jednám s ní jako rovný s rovným.
Že mám sociální cítění, neboť ji nenechávám bez střechy nad hlavou, nevyženu ji do mrazu a deště, vždy ji nakrmím, když má hlad.
Že jsem pracovitý, protože na zahradě pleju, kosím, zametám, shrabuju, zastřihuju, ořezávám, okopávám, zatloukám, natírám, zatímco ona mne při tom zúčastněně či nezúčastněně pozoruje.
Že jsem statečný, jelikož se nebojím ani psů, ani kocourů, ani ježků, ani aut, ani cizího člověka u našich vrat. Ona se vždycky bojí.
Že nežárlím, když se zrovna zamiluje do kocouřího nápadníka a vrátí se z flámu za tři dny.
Že jsem přísný a nedovolím jí, aby se špinavými packy vběhla do domu, aby vyskočila na stůl nebo dokonce vlezla do postele, kam by vlezla nejraději.
Že nejsem závistivý, zatímco já musím pracovat, ona si celý den volně pobíhá, polehává, nudí se, žije si jako rentiérka. Opravdu jí to nezávidím.
Že mám smysl pro humor, což se například projevuje tak, že nejdříve honím já ji a ona se schovává, pak ona honí mě a já se schovávám a bafám na ni.
Že jsem velkorysý, a tudíž jí odpouštím blechy, které občas má, chlupy, které ztrácí, a drápky, které zatíná.
Že jsem soucitný a vyplaším ptáčka, kterého chce ulovit, zaženu psa, který ji chce zakousnout, pustím ji domů, když se jí stýská po jejích lidech.
Že jsem důvěřivý a nepodezírám ji, že mi lže, okrádá mě, podvádí, pomlouvá a kuje proti mně pikle.
Tohle všechno o mně naše kočka ví. Taky ví, že jsem demokrat, to především, neboť jí nevnucuji svou vůli a ona mi nevnucuje svou.
Ujišťuji vás, že svým potomkům nechci nic vzkazovat. To jenom na stole před sebou mám propagační leták Evropské reklamní agentury s tímto názvem. Zní to honosně. Jak název firmy, tak pojmenování samotného projektu.
Z letáku se dovídám, že mohu svým potomkům předat vzkaz, či kdokoliv z vás, po předchozí telefonické objednávce do videostudia v klubu Forum v Praze 1, kde pomocí videotechniky zaznamenají můj hlas, mou podobu, má gesta. Záznam bude prováděn za dozoru mužů bezpečností služby Pinkerton a pak pod jejich bdělým zrakem uložen na bezpečné místo v depozitáři Národního muzea do roku 2091. V tomto roce, kdy se má konat Jubilejní výstava v Praze, budou unikátní videozáznamy předány našim přímým potomkům. Celou akci garantuje Národní muzeum v Praze, které bude skladovat materiály ve vhodných klimatických podmínkách, zajistí správné ošetřování a každých půl roku provede překopírování nahrávek na nové videomateriály. Předpokládá se, že si vás potomci budou promítat trojrozměrně, takže se mezi nimi budete cítit jako živí.
Nápad sice neodpovídá mému stylu, ale proč ne. Je mi pořád milejší, než přehrabovat se v nedávné minulosti jako v kupce hnoje. Zároveň si dávám otázky: Bude mít Národní muzeum finanční prostředky na skladování a udržování videozáznamů? Bude se roku 2091 konat v Praze Jubilejní výstava? A co vůbec bude s naším lidských společenstvím, které si dosud neví rady ani samo se sebou?
Svět je takový, jací jsme my. A my jsme teprve na samém začátku, jako dítě, které se nevyhne pádu. Mě opravdu dnes nezajímá, zda se budou mí potomci dívat na mou tvář a gesta a poslouchat mé rozumy. Budou mít svoje. Spíš bychom měli udělat vše, co je v našich silách a moci, abychom ochránili zemi zeleň, nebi modř, vodě průzračnost, vzduchu dýchatelnost a sami sebe před sebezničením. Aby se tento svět stal srozumitelným nám i těm budoucím, a ti budoucí nás nemuseli považovat za společenství omezenců, které si nevidělo dál než do talíře a peněženky. Takový bychom měli zanechat vzkaz.
No budiž. Už nebudu moralizovat.
Doufám, že se potomci při našich vzkazech budou dobře bavit. Když už nic jiného, ať vědí, že jsme si alespoň uchovali smysl pro humor.
Ach jo. Nikdy se nesmíříme s tím, že tak jako jsme zde před tím nebyli, zde nebudeme ani potom a stokrát raději uvěříme, že jsme v minulosti už někým byli a ve svém příštím životě zase někým budeme. Reinkarnace se tomu říká, čili převtělování. Svým způsobem je to náš úhybný manévr před nicotou, kterou nám nabízí smrt.
Pokud mne se týče, na své minulé životy si nevzpomínám, králem jsem určitě nebyl. Zato mám naplánovaný svůj příští život. Každému vyprávím, že se stanu veverkou. To proto, že je mi veverka nejsympatičtější a že ze všeho tvorstva má nejméně nepřátel, alespoň se domnívám. Ani lidí se bát nemusí, mají zakázáno ji lovit. Budu si bezstarostně poskakovat ze stromu na strom a v doupěti si na zimu schraňovat oříšky a semínka. Vůbec si nevzpomenu, že jsem uměl číst, psát a spoustu užitečných věcí, které jsem bohatě využíval k psaní článků a knih.
Už jsem si několikrát pozorně přečetl Dobrodružství veverky Zrzečky od Josefa Zemana, abych věděl, co mne také může potkat za trable. Vím, že nakonec všechno dobře dopadne. Dobromyslný hajný ošetří mou zlomenou pacičku, ostříž zažene zlé vrány a datel vyléčí můj nemocný dub. Na větev usedne slavík a radostně zazpívá mně a všem zvířátkům z Tichého údolí.
Také láskyplně pozoruji veverky, které každé ráno z blízkého lesíka přehopsají silnici, přeskočí plot a už jsou pod naším ořechem. Netuší, že jim tam ořechy přes celou zimu pohazuji právě já, abych s nimi byl zadobře. Jedna je černá a druhá zrzavá. Budu tou zrzavou veverkou, zrzavé mám raději. Nikdy v životě jsem nebyl naplněn takovým optimismem jako teď, kdy jsem si umínil, že v příštím životě budu veverkou. Jen ještě nejsem pevně rozhodnut, zda veverkou v Čechách, či změním národnost a budu veverkou švýcarskou, kde jsou zdravější lesy. Zatím si s tím starost nedělám. Veverky po celém světě se dorozumívají stejně, tak jako psi, kočky, kohouti, ptáci a veškeré tvorstvo mimo člověka.
No, někdo by mi taky mohl sfouknout mé nadšení a mohl by mi pak vyprávět o šedých veverkách ve Velké Británii, které se rozmnožily a jsou mnohem dravější než veverky zrzavé. Zrzavým veverkám berou potravu a vyhánějí je z lesů. Dokonce hrozilo, že zrzavé veverky vyhynou, a tak do této války veverek musel vstoupit člověk jako vyšší moc, aby ochránil ty slabé. Zrzavým veverkám vrátil domov, zajistil potravu, silné tak oslabil a slabým obnovil životní jistoty. Podařilo se mu nastolit rovnováhu ve společenství veverek. Ale ani tato skutečnost nezviklala mou víru, že veverky jsou stvoření mnohokrát mírumilovnější než my.
Milí čtenáři, buďte i vy v příštím životě veverkami. Věřím, že s vámi všechny lesy bez rozdílu hranic budou plné vzájemného porozumění a veverčí solidarity, když se nám to nedařilo nyní v lidském společenství.
A že se ptáte po smyslu vezdejšího života? Říkám vám: Život nemá smysl, pokud vy mu jej nedáte.
Svého času se v našich novinách psalo o muži, který ochrnul na celé tělo a jedinou jeho pohyblivou částí bylo jeho levé oko. Jmenoval se Jean-Dominique Bauby a bylo mu pětatřicet let. Před tím pracoval jako editor ve známém magazínu Elle, jenž vychází i u nás. Ve stavu naprosté nehybnosti strávil patnáct měsíců. Měl ojedinělou neurologickou poruchu, při níž přestala fungovat ta část mozku, která řídí tělo. Nemohl ani samostatně dýchat, ani přijímat potravu, byl schopný pouze hýbat levým okem. Myšlenkovou schopnost si však mozek uchoval. Právě mrkáním oka dokázal napsat stopadesátistránkovou knihu. Jedno mrknutí znamenalo ‚ano‘ a dvě mrknutí znamenalo ‚ne‘, vybíral písmena francouzské abecedy, které mu podle frekvence jejich výskytu šest hodin denně neustále diktovala redaktorka nakladatelství. Tak skládali slova a z nich věty. V době její nepřítomnosti si text v duchu opakoval a snažil si ho zapamatovat, aby mohl další den pokračovat v diktování.
Bauby v knize přirovnává své pocity k uvěznění ve starém potapěčském skafandru a ono úsilí o nalezení správných písmen k poletování motýla, kterého nelze vždy donutit, aby usedl, kam právě chceme, a jen musíme trpělivě vyčkávat. Když kniha vyšla, nakladatel Robert Laffont její výtisk přinesl ukázat Baubymu, jehož oko zamrkalo jako vyjádření radosti a poděkování. Týden poté Bauby zemřel. Kniha je hluboce dojímavou výpovědí o lidském utrpení a o nutnosti ho sdělit světu a zároveň je otřesným svědectvím o síle lidského ducha.
Je dobré si občas připomenout krutý Baubyho osud, zvláště když příliš skuhráme na to, že nám život uštědřil pár facek. Možná pak budeme spatřovat to, co jsme dříve přehlíželi, budeme prociťovat to, k čemu jsme byli dříve lhostejní, a naučíme se radovat i z toho, co nám dříve připadalo naprosto všední.
Clint Eastwood byl pro nás dlouho neznámým americkým hercem a režisérem. Jeho jméno se začalo skloňovat až s jeho westernem Nesmiřitelní, který byl ověnčen Oskary a stal se superslavným. Když film dávali, šel jsem se podívat a byl jsem tak trochu zklamán, protože jsem očekával něco jako V pravé poledne, něco jako Sedm statečných, něco jako westernovskou pohádku, kde se dobro a spravedlnost v podobě správných chlapů střetává se zlem v podobě bídáků a nakonec dobro z bílého plátna vítězně odklusává na koni, i když notně pošramocené na těle i na duši. Tohle osvědčené a očekávané klišé v Nesmiřitelných není.
Film jsem pak viděl znovu po letech v televizi, už jsem nic neočekával, a jako divák jsem byl spokojen mnohem víc než z toho prvního shlédnutí.
Zlo se střetává s ještě větším zlem, vévodí tu požitek z krutosti a zabíjení a nakonec větší zlo vítězně odklusává na koni. Žádná westernová pohádka. Možná je to víc o životě, kde častěji triumfuje právě zlo a triumfuje silou, krutostí, arogancí, cynismem, nesmiřitelností a zdecimuje ono dobro, pod které patří spravedlnost, pravda a všechny další nádherné hodnoty, pro něž lidé byli vždycky ochotni přinášet největší oběti.
Myslel jsem na to, že nesmiřitelnost, ať je jakéhokoliv původu, je pouze dítětem zla, že dobro, spravedlnost a pravda bývají zašlapávané a zadupávané do země jako tráva, že jejich úděl je věčně sisyfovský a stejně tak nezničitelný jako tráva, která se zase napřímí – ale až potom.
Ve čtrnácti letech jsem začal psát román, který jsme nazval Baskický uprchlík. Inspiroval mne k němu článek v Lidové demokracii. Článek jsem si vystřihl, nalepil na čtvrtku a do čtverečkovaného sešitu formátu A4 pak začal sepisovat osudy baskického vědce seňora J. de Gallindeze, který se nesmířil s frankistickým režimem, byl uvězněn v Bilbau, odtud uprchl do Dominikánské republiky a stal se domácím učitelem v paláci diktátora Trujilla. Dlouho tu však nepobyl, odjel do New Yorku, působil na Kolumbijské univerzitě a o Trujillovi napsal diplomovou práci. Ta se mu stala osudnou. Nejdříve byl sledován agenty a pak v létě 1956 zmizel. Policie po čase zjistila, že byl unesen do Dominikánské republiky, kde ho diktátor nechal spálit v kotli obchodní lodi. Za záhadných okolností zemřeli i všichni svědci.
Teď s odstupem času mne samotného překvapuje, proč jsem si ve čtrnácti letech vybral právě takový námět. Nemyslím si, že bych nějak vědomě chápal tragické souvislosti osudu člověka vrženého do spár diktatur. Tenkrát jsem ale poprvé pocítil dotek zla světa dospělých. Můj pohled na svět byl poznamenán dramatickým osudem mého otce. Tvrdě ho zasáhlo kladivo padesátých let a tím i celou naši rodinu, i když dopad byl mnohem mírnější v porovnání s osudem baskického uprchlíka. Copak jsem mohl vědět, že arogance moci má za sebou celé dějiny a pokračuje?
Román jsem nedopsal a mám jej doma schovaný. Mohu se nad jeho literární úrovní je zardívat, shovívavě se usmívat, mohu jej brát jako vzpomínku na dobu mých literárních pokusů. Zůstává torzem mého tehdejšího myšlení a nejasně formulovanou obavou, která mne pronásledovala celá pozdější léta: že někdo mocnější může rozhodovat o našich životech podle hnutí své pokřivené mysli a povahy v zájmu nějakých vyšších cílů, že se může stát bezmezným pánem nad našimi osudy.
K vyslovení tohoto mi vlastně stačí jediná věta. Stává se skutečností vždy, když spojená vůle většiny ochabne a zbude jen vzdor jedince jako sebezničující a dočasně marné gesto.
Obyčejně chodím spát až k půlnoci. Miluji tyhle chvíle, kdy pro mne končí den a pokaždé je mi tak trochu líto, že už končí. Ticho si nás už přivlastnilo a jen pendlovky v pokoji svým tikotem zašívají spánek.
Ještě chvíli chodím bytem jen tak a probírám se posledním okamžikem, který ve mně sílí. V kuchyni umyji svůj hrnek od čaje, na noc si uvařím čerstvý, zkontroluji domovní dveře, zda jsou zamčené, podívám se, zda naše kočka Cilka už zalehla na své obvyklé místo u dveří na chodbě, pozhasínám zbytečná světla, nahlédnu do pokoje, kde spí žena, nahlédnu do pokoje, kde spí dcera, obyčejně je odkopaná a přikryju ji – jako ten, kdo hlídá jejich osudy. V koupelně se podívám z okna a na protějších panelácích vidím okna, která svítí jako majáky. Světlo pro mne vždycky znamená, že někde jinde je člověk, který za někoho bdí.
Jsem sám na tuhle chvíli, v níž zakončuji den, sám vroucný jako modlitba, sám tak blízko od lidí. Jak dlouho jsem se už nemodlil? A uměl bych to ještě?
Žena se malinko probudí a zeptá se:
„Zkontroloval jsi, jestli jsou zamknuté domovní dveře?“
Nebo: „Je doma kočička?“
Nebo: „Zase jdeš spát tak pozdě. Máš rozum?“
Já vím, měl bych chodit spát dřív, už kvůli svému zdraví, a ráno bych měl dřív vstávat, abych se mohl těšit z nového dne. Ale já se raději mazlím s končícím dnem a přeji si jeho opakování a přeji si jeho dlouhé trvání a stále víc intenzivněji prožívám jeho konec a na piedestal zvedám jeho smysl znásobený mým prožitkem.
Pak zhasnu lampičku u své postele a definitivně tak pohřbím den. I já se stávám tmou, která už dýchá zítřkem.
V přehledu nejbohatších lidí planety se bezkonkurenčně na prvním místě udržuje Bill Gates. Jeho majetek se odhaduje na 90 miliard dolarů. Když si ony miliardy přepočítáte do našich korun, bude to 3,12 bilionu. Taková suma představuje hrubý domácí produkt naší republiky téměř za dva roky. Ke svému obrovskému majetku přišel poctivě, vlastní pílí a geniálními schopnostmi, když jako třináctiletý založil softwarovou firmičku, která se velmi rychle rozrostla ve světoznámou americkou softwarovou firmu Microsoft Bill Gates.
Nyní se Gates rozhodl, že se bude postupně svého jmění zbavovat. Založil řadu nadací a první miliardu a sto milionů dolarů již věnoval na dobročinné účely, na nasycení hladových, na vzdělání chudých a na vymýcení nemocí, jako je AIDS, rakovina a malárie. Jak prohlásil, ponechá si jen 21 milionů dolarů, které rozdělí mezi své dva syny. K tomuto rozhodnutí došel se svou manželkou, když cestovali po zemích střední Afriky, kde byli šokováni strašlivou bídou.
Gatesův příběh je příběhem na román a většině lidí v dnešní době zní téměř neuvěřitelně. Nikdo z nás neví, jak by s námi tak obrovské bohatství zacloumalo, zda bychom ještě byli tím, čím jsme, a zda bychom udělali přesně to, co Bill Gates, který patrně vstoupí do dějin lidstva jako nejvelkorysejší dobročinný dárce všech dob a jeho čin se stane výzvou i ostatním, nejbohatším lidem světa, a také nejbohatším monopolům a státům. Kdyby dalších 360 miliardářů, které nosí naše planeta, se jeho příkladem inspirovalo a ze svého majetku věnovalo pouhých pět procent, hladovějící na celém světě by byli nasyceni, bída by byla vymýcena a 360 soucitných by stále patřilo mezi nejbohatší na světě.
Nic si však nenamlouvejme. Obrovské bohatství se rodí z bezhraničné síly chtivosti být bohatým a ještě bohatším, být mocným a ještě mocnějším, a Bill Gates, zdá se, zůstane nezakořeněnou výjimkou a stejně jak my si může říkat s Eleanor Rooseveltovou: „Budoucnost patří těm, kdo věří v krásu svých snů.“ Svět však není otevřen snílkům, ačkoliv je potřebuje, bez nich by okoral. A ještě dlouho nebude takový, jak bychom si přáli. Ještě dlouho bude trvat, než lidstvo najde rovnováhu mezi bohatstvím a bídou, mezi potřebou jedince a společnosti, mezi chamtivostí a solidaritou a mezi onou bezhraničnou sílou chtivosti a lidstvím.
P.S.
I když od té doby Bill Gates na dobročinné účely nadále věnuje stovky milionů dolarů, což dohromady už dělá několik miliard, svůj slib nesplnil. Nevyčítám mu to, pouze konstatuji. Mohl být svatořečený. Žádná bohatá nadnárodní korporace a žádný miliardář se Gatesem inspirovat nedali.
Maminka mi každý večer vždycky připomínala: Pomodlil ses? Pokaždé jsem si tedy klekl na postel, čelem ke zdi, sepjal jsem ruce a odříkával Otče náš, jenž jsi na nebesích... Nerozuměl jsem těm slovům, a jak bych taky mohl, když obavy a tužby dospělých nesídlí v hlavě dítěte. Copak jsem mohl vědět, že se lidé opírají o slova modlitby a hledají v nich sílu a naději? Někdy maminka otčenáš odříkávala se mnou, ale většinou stála mlčky u mé postele se sepjatýma rukama.
Otčenáš se už dávno nemodlím, Bůh se nestal mou oporou, přesto si dál v sobě nosím něco z té křesťanské víry. A tak někdy, když se jdu večer sám projít ven a nad hlavou mám ohvězděné nebe, modlím se, a nejsou to slova otčenáše a není to k Bohu. Modlím se svými slovy. Modlím se za to, aby nás nestihlo neštěstí, modlím se za zdraví moje a mých nejbližších, modlím se za to, abychom žili pokojně, aby nám co nejdéle vydrželo právě to, co máme a z čeho se radujeme, abych měl dobrou práci a nepoznali jsme nouzi, které jsem si v dětství a mládí užil vrchovatě. Modlím se, aby si nikdo cizí neuzurpoval právo nad našimi osudy, jak už jsem v životě tolikrát poznával. Modlím se za čistou vodu a čistý vzduch, za zeleň stromů a trávy, za zachování života na této zemi. Modlím se za své psaní, aby mne neopouštělo a nacházelo své lidi. Modlím se za svou dceru, aby ji nestihlo nic zlého a osud jí byl milostiv. Modlím se, abychom doma byli šťastni, protože v tom slovu je obsaženo všechno.
Ke komu se vlastně modlím? K Prozřetelnosti? K Osudu? K tomu ohvězděnému nebi nade mnou? Třeba se jen modlím k sobě, sám v sobě si uspořádávám svá přání, myšlenky, pocity, starosti a obavy, třídím skutečné hodnoty od falešných a věci důležité od nedůležitých. Jako bych se tím učil srovnávat se sebou a se světem, který byl nedokonalý dřív a je stejně nedokonalý teď. Jako bych si v duši dělal pořádek. Vyhlížím svou hvězdu a šeptám si: Sviť, má hvězdo, a mému životu dej svůj jas.
Přitom vím, že onen jas svému životu mohu dát jenom já a že svým modlením vyzývám jen sebe, abych jednal tak, jakoby Bůh byl. Někdy si upřímně přeji, aby Bůh skutečně byl, aby někdo vyšší nežli my se stal pánem nad spravedlností a pravdou a nad tímto málo srozumitelným světem.
Možná vám moje přiznání připadá pošetilé, prosím. Ale teď v čase vánočním jsme všichni tak trochu naměkko, radosti a smutky se v nás hnětou a každý bez rozdílu víry máme k modlitbě blízko, stačí jen chvilku postát ve vlastním tichu. Třeba pocítíme nesmírnost lásky, která se tísní v našem srdci.
Tisíce let člověku trvalo, než ruce rozpřáhl v kovová křídla a vzlétl k obloze, než se odrazil od Země a své šlápoty vtiskl do tváře Měsíce.
Tisíce let člověku trvalo, než objevil tajemství života a podstatu dědičnosti v buněčné hmotě, kterou pojmenoval kyselinou desoxyribonukleovou a pro usnadnění výslovnosti jí dal zkratku DNA.
Tisíce let člověku trvalo, než z hmoty na svobodu uvolnil jádra, než rozpoutal jadernou reakci a její vlastní ohromnou sílu ovládl, aby sloužila a aby i ničila.
Tisíce let člověku trvalo, než pochopil, že i když sedí, Země se s ním otáčí a pohybuje kolem Slunce a Slunce se pohybuje v galaxii a galaxie se pohybuje ve vesmíru a paprsek světla se působením gravitace zakřivuje a hmotnost tělesa se v pohybu zvětšuje, avšak zkracuje se čas i prostor a poznání pojmenoval teorií relativity.
Tisíce let člověku trvalo, než objevil viry, původce svých smrtelných nemocí, a pak je oslabil a sám sebe jimi znovu nakazil a stal se tak proti nim odolný. Proces nazval vakcinací. Zachránila miliony životů.
Tisíce let člověku trvalo, než poznal, co elektřinu vodí a co nevodí, a rozsvítil žárovku, než poznal, co ji vodí jen napůl, a z polovodičů vyvinul tranzistory, elementární prvek počítačů, které způsobily v jeho životě převrat stejně tak velký jako vynález knihtisku.
Dvacáté století se tak stalo stoletím největších triumfů člověka, ale zároveň i stoletím největších paradoxů i jeho lidské prohry. K těm triumfům patří vědění milionů lidí mnoha generací, které se v našem století sečetlo a dalo tak vzniknout převratným vynálezům a objevům. Změnily civilizaci do podoby, o níž se nezdálo ani největším snílkům všech dob. Tím největším paradoxem je rozdělení lidstva na dva znepřátelené systémy, z nichž jeden chtěl nabídnout lidem společnost sobě rovných a zatím se mu ideály zvrhly v diktaturu, druhý rozvíjel demokracii, a přitom se mu společnost stále víc rozdělovala na bohaté a chudé. A k jeho největším lidským prohrám patří války, ty největší se konaly právě v našem století. Ve dvou světových a více než sto lokálních válkách bylo zabito přes sto dvacet milionů lidí. Gradací lidské prohry se staly nejdokonalejší způsoby zabíjení, mezi než patří zbraně hromadného ničení, kterými se může vyhubit snadno a rychle jako hmyz. Jakoby člověk byl odsouzen k sisyfovskému údělu, kdy buduje a tvoří, aby vše ničil, a pak z trosek znovu stavěl. Jeho velikost není přímoúměrná velikosti jeho objevů, jeho povaha a tužby se za celá tisíciletí nezměnily o nic víc než kamenná sekyra. Co všechno se člověku podařilo uskutečnit, bylo kdysi jeho snem, ale toho největšího snu se zatím ani nedotkl. Dál se potácí od pólu zla k pólu dobra, od pólu nenávisti k pólu lásky. Podařilo se mu vyřešit spoustu problémů, ale stejně tolik jich vytvořil. Má spoustu cílů, ale do budoucna se zatím neumí dívat společně s jinými. Usiluje o svět stále technicky dokonalejší, a nic mu to platné nebude, dokud své myšlení neodzbrojí, dokud z něj nevymýtí temnotu zla a bludů, dokud své ruce nezbaví chamtivosti a nepodá je porobeným, poníženým a zbídačelým, dokud se ke své planetě nezačne chovat jako k vlastnímu dítěti. Pokud i to se člověku podaří, bude to jeho heroický čin.
Naše galaxie má asi sto miliard hvězd. V dosud známém vesmíru je asi sedm set padesát miliard galaxií. Ta nejvzdálenější je od nás dvanáct milionů světelných let. Kdyby zanikla Země, kdyby zanikla naše galaxie, z vesmírného pohledu se nic neděje. I kdyby zaniklo několik milionů galaxií, vesmír bude pracovat dál.
Před takovými čísly zůstávám paf. Uchvacují mne, ohromují, fascinují, srážejí na zem. Nedovedu si je přeložit do světa našimi smysly vnímaných rozměrů, takže pro mne zůstávají abstraktním světem vysokých čísel postihující naše nejbližší nekonečno. Našich dva tisíce let křesťanské civilizace je proti tomu pouhým mrknutím oka vesmíru.
Impuls, který jsem dostal k napsání těchto řádků, putoval z mého mozku rychlostí 300 km/sek. Některé z dvanácti miliard mozkových buněk navázaly mezi sebou spojení. Každá buňka má deset tisíc spojů. Spojení byla navázána přesně, nedošlo k omylu ani k přerušení. Citlivé nitky nervů daly rozkazy buňkám, napojily se na sebe jak telefonní ústředny, aby předaly svou výpověď či příkaz.
Stačí pár slov, která vás vyruší k činu.
Stačí pár slov, které ve vás probudí lásku, radost či naději.
Stačí pár slov, skrze něž vám kdosi podá svou ruku.
Je to málo? Je to strašně hodně. Věci malé narůstají do velikosti a náhle zaclánějí svět astronomických čísel a nekonečných rozměrů rozměrem lidským.
A já si jen toužebně přeji málo, jehož prostor lze učinit bezpečně obyvatelným a laskavým k žití. Právě tolik přeji i vám.
V Anglii jsem byl všeho všudy tři dny. Říkám v Anglii, protože mi to vklouzne líp na jazyk než Velká Británie, která už dávno není velká.
V Londýně jsem v rychlosti překráčel Hyde Park, kde nikdo neřečnil, na Trafalgarském náměstí jsem si zakoupil pohlednice Big Benu, Parlamentu, Westminsterského paláce a Towerského mostu a pak se jen stačil přesvědčit, zda vypadají skutečně tak. Druhý den ráno jsem už seděl v rychlíku, jež uháněl do Manchesteru.
Nevím, jak v ostatních vagónech, ale v tom mém seděli mužové v perfektně ušitých oblecích zcela zaujati svou činností. Ten vedle mne si cosi namlouval do diktafonu. Ten za mnou měl rovněž diktafon s osobním telefonem. Ten ve vedlejším kupé si cosi vyťukával do klávesnice personálního počítače. Ten vedle něj svačil a něco si poznamenával do bloku.
Všichni ti mužové pracovali.
Jen já jsem se marnotratně díval z okna rychlíku. Viděl jsem podzim sychravě rozvalený po anglické krajině a viděl jsem louky a pole lemované zastřiženými živými ploty a viděl jsem ticho skloněné do stád krav, koní a ovcí a viděl jsem kanály stehované osobními a nákladními čluny a viděl jsem stavení a baráky s jediným make upem obnažených červených cihel a viděl jsem zapomenuté vykřičníky komínů fabrik a baráků a z žádného se nekouřilo ani jako udělená výjimka.
Marnotratně jsem se tedy díval z okna, zatímco mužové zúročovali svůj čas. Věděl jsem, že si mohu dovolit tento luxus zahálky, že moje dívání má stejnou váhu jako pracovní úsilí těch mužů v rychlíku na trati Londýn – Manchester, a že i já alespoň trochu musím své dívání zúročit.
A tak to činím. Je to jen pár řádků o zemi, kterou jsem doslova viděl z rychlíku. První a pro mne jedinou vizitkou té země byli právě oni mužové v perfektních oblecích, o nichž nepochybuji, že jsou si až úzkostlivě vědomi reálné hodnoty svého času. Výsledkem jejich vědomí je práce – ta matka pokroku -, kterou u nás za veškerá uplynulá léta trestuhodně degradovali a nechali ji přežívat jen v heslu. Tady, v zemi anglické, by ji mohli titulovat ‚Lady‘, kdyby byla rodu ženského, kdyby jí neříkali džob.
I dozvěděli se Švýcaři, že autobus Čedoku plný českých turistů podnikne výlet do jejich země, a tak honem, honem všem barákům, domům a stavením udělali barevné fasády, dřeva natřeli na hnědočerně, pod okna a balkóny rozvěsili truhlíky s náručemi pelargónií, voskovek a petúnií, pokosili všechny škarpy a stráně, zemi zbavili plevele, silnice a chodníky pečlivě vyspravili, vystříkali a vymetli z prachu, uklidili popelnice, aby nebyly k nalezení, vysbírali papíry, kelímky, odpadky, sundali prádlo z lodžií a balkónů, umyli okna výkladních skříní, nákladní auta odstranili ze silnic, zrušili objížďky a lešení u baráků, otevřeli obchodní domy, krámy, krámky, trhy a nacpali je zbožím, otevřeli kavárničky a bistra, vybílili stěny místností, na stoly prostřeli čisté ubrusy, na tváře si nasadili úsměv, ten srdečný i ten profesionální, a z toalet a veřejných záchodků vytvořili docela útulné, milé, přijatelné a fungující místnůstky. Dokonce kvůli nám v parcích postavili Hudentoiletten, to abychom na pěšinkách a chodnících nešlapali do psích hovínek, jak je u nás v Praze zvykem. Mně to ale nedalo a šel jsem se podívat dovnitř ohrádky, zda to není nějaký švindl, či atrapa, či jak se u nás říká Potěmkinova vesnice, ale nebyla. Pejsek skutečně vběhl dovnitř, skočil na pískoviště a udělal loužičku u kůlu k tomuto účelu vprostřed pískoviště zabudovanému a už notně očůranému. A kdyby se snad pejsek někde na pěšině zapomněl, byla tu pověšena lopatka a pohrabáček, aby pejskův páníček mohl jeho pozůstatek uklidit.
Tohle všechno udělali Švýcaři kvůli nám, asi jako my děláme doma pořádek, když má zavítat vzácná návštěva.
Jen Alpy nechali tak, jak byly kýčovitě vyvedené na pohlednicích, které jsem si kupoval na každé zastávce. A on to kýč byl – perfektní, barevný, uklizený, udělaný jen kvůli nám a nám podobným. Ovšem ten kýč vydělává Švýcarsku na turistickém ruchu několik miliard dolarů, my přispěli jen špetičkou. Pochopil jsem, že takový kýč je třeba chránit. Před lidmi. A pro lidi.
Z té čistoty mi bylo jako ve svátečním pokoji. Až jsem dostal chuť na cigaretu a zapálil si, ačkoliv venku zásadně nekouřím. Potom jsem se bál odhodit nedopalek cigarety na zem, bál jsem se, že budu ostudě viditelný, že ten vajgl by na zemi vyzývavě čučel a usvědčoval mne z prohřešku, přečinu či hříchu znesvěcení jejich čistoty. Chodil jsem tedy s vajglem a hledal koš, až si toho všiml z vedlejšího bistra pan vrchní, vyběhl ven a pod můj vajgl přistrčil popelník. Danke schön, řekl mi, čímž mne očividně zrozpačitěl. To danke schön jsem měl přeci říci já, napadlo mne. Ale záhy jsem porozuměl smyslu jeho poděkování.
Příště pojedu do Švýcarska tajně, abych se přesvědčil, zda mají pořád tak uklizeno.
Teď jsem si vzpomněl. Jednou jsem v koutě zadního traktu venkovské restaurace objevil vajgla a téměř se zaradoval, jako by to byl nejmíň frank. Pak jsem ale na něj šlápl a rozdrtil botou jako brouka, aby z něj nic nezbylo.
Švýcarsko je zemí disciplinované svobody, kde svoboda a disciplína se navzájem podmiňují, kde lidé ctí zákony jako něco zcela přirozeného, aniž by je na sobě pociťovali jako násilí, jelikož si uvědomují, že zákony jejich svobodu tvoří, ochraňují a zároveň trestají její zneužití. Je to odpovědnost ke svobodě, z níž vyrůstá úcta a hrdost k systému, který jim právě takové pojetí svobody dal. Vždycky jsem si přál žít v takové zemi a přeji si to čím dál víc. Věřím, že vyplnění toho přání se dožiji a stane se tak v Čechách.
Budu mluvit o malé švýcarském městečku Domat/Ems. A vlastně ani ne tak o něm, protože je v podstatně nezajímavé a neznámé jako třeba u nás Čkyně, nepatří mezi rekreační střediska, nemá žádné výjimečné památky, ničím neláká turisty, leží v docela fádním údolí kolem dokola obklopeném Alpami.
Strávil jsem tu všeho všudy jediný večer, a pro mne byl nezapomenutelný, protože byl večerem před prvním srpnovým dnem, kdy Švýcaři slaví národní svátek. Z každého okna na nás mávala vlajka bílého kříže v červeném poli, lidé slavnostně korzovali po náměstíčku a jedinou hlavní ulicí v jakémsi slavnostním očekávání čehosi. Pak se rozezněly zvony toho městečka, které má dva kostely, kostelíček a moderní zvoničku s třemi zvony. Zvony bily a bily a jejich tóny se odrážely od svahů a ozvěnou se vracely do údolí. Na náměstíčko vpochodoval průvod, vpředu rázovali bubeníci a tloukli do bubnů velkých jak sudy, za nimi kráčely děti s rozsvícenými lampióny. Zařadili jsme se na konec průvodu a pochodovali městem. Byla už tma, když průvod zastavil na plácku velkém jako hřiště, vzplanula vatra, odpalovaly se světlice a bouchaly dělobuchy. Také všude z okolních vrcholů a úbočí vzplanuly ohně a vyletovaly světlice, osvětlovaly hory... osvětlovaly hory, jindy zas jen vzdáleně blikly jako světluška. I mne ovládl slavnostní pocit – všude tam v horách jsou hospodářská stavení a každý hospodář má nikým nepřikázanou potřebu ohlásit svou radost z národního svátku a oslavit jej tímto tradičním způsobem. Dlouho do noci planuly ohně a vyletovaly světlice, jako by lidé z hor dávali těm v údolí na vědomí: Tady bydlím. Tady jsem a zdravím vás všechny, já Švýcar! (Já, kterým mluvím německy, já, který mluvím francouzsky, já, který mluvím italsky, já, který mluvím rétorománsky, já protestant, já katolík.) Třeba tak si to mohu vysvětlovat.
Zašli jsme potom do zahradní hospůdky na koka-kolu. Na každém stolu byla vázička se švýcarskou vlaječkou. Při placení nám paní vrchní vytáhla jednu vlaječku a přidala ji k drobným.
„To je náš den,“ řekla s úsměvem.
Poděkovali jsme za lekci z národní hrdosti.
Ráno jsem vyšel z hotelu a první, co mne upoutalo, byli dva vojáci švýcarské domobrany na kolech. Přes ramena měli samopaly a vesele rozmlouvali. Pokojně se vyspali doma a teď jeli do kasáren jako do práce.
Pryč jsou ty doby, kdy švýcarští vojáci byli nejvyhledávanějšími žoldnéry evropských vladařů pro svou disciplinovanost a odvahu. Vždycky patřili k elitním jednotkám. Dostávali vysoký žold a už vůbec je nezajímalo, za koho bojují či proti komu, často bojovali i proti sobě. Z tohoto důvodu bylo po francouzské revoluci žoldnéřství ve Švýcarsku zakázáno a švýcarští mužové tak přišli o jednu živnost k prospěchu jich samotných. Dnes už Švýcarsko armádu nemá. Zřídilo jen domobranu a každý dvacetiletý mladík musí vykonat základní vojenskou službu v délce tří měsíců. Do svých třiceti let chodí každý rok na třínedělní cvičení. Uniformu, zbraň a munici po celou tu dobu má každý doma a za vše také nese odpovědnost. Ani generály nemá Švýcarsko v pracovním poměru. I oni jednou do roka navléknou uniformu a přijedou na cvičení zopakovat si velení, taktiku a strategii a pak se zase rozjedou domů za smysluplnější činností.
O něco později jsme projížděli kolem kasáren. Vojáci tam na place právě cvičili pořadové, zatímco před hlavní bránou na parkovišti měli svá kola a motocykly.
Pozdě odpoledne, když už jsem byl zase v hotelu, spatřil jsem opět ty dva vojáky na kolech. Na zádech měli samopaly a vraceli se domů ke svým maminkám či maminám jako dělníci z ranní směny.
Líbilo se mi tohle domácké pojetí vojny zbavené ambicí vítězů nad kýmkoliv. Líbilo se mi, že jedna z nejcivilizovanějších zemí důsledně stojí mimo svět infikovaný zlem a nemocný válčením.
Jestliže věřím v nějaké vítězství, pak je to vítězství ‚všelidského‘, té jediné a nejmoudřejší síly, která jednou odzbrojí lidské myšlení a připraví svět mocných a mocností o pojem Nepřítele. Jedno je jisté. Lidstvo se už nezbaví znalostí, jak vyrábět zbraně, ale může se přinutit je nevyrábět, a tak je nezvratně odsune do dějin i s celou armádou jako anachronismus. Uskutečnění této pacifistické myšlenky je někde ve hvězdách zapsané zlatým písmem. Ti dva vojáci švýcarské domobrany mě jen inspirovali k jejímu vyslovení, takže vám to říkám, docela tiše, jako pohádku.
Spatříte Salcburk a on si vás důvěrně obejme a získá jako líbivý obrázek z antikvariátu. On to obrázek skutečně je. Vejde se do něj celá malebnost a zároveň historická pýcha města. A tak se tu na kopci vypíná pevnost Hohensalzburg, a má taky proč, za tisíc let jejího trvání ji nikdo nedobyl. Pod ní jsou rozložena náměstí, náměstíčka, dómy, rezidence, kostely, kláštery, muzea, univerzita, hřbitov, Velká festivalová budova, staré měšťanské domy. Vše je nakupeno a stmeleno do sebe způsobem, že vás to nutí nespěchat a dívat se. A tak jsme se dívali, jak nejlíp uměli. Provázelo nás 16. a 17. století a také barokní bůh, kterému ve městě patří čtyřicet katolických kostelů. A především nás provázel Mozart.
Máte tu jeden z nejstarších klášterů z roku 690, odkud se šířilo křesťanství dál na sever. Máte tu nejstarší ženský klášter katolické Evropy, ten je z roku 700. Máte tu nejstarší hospodu na světě z roku 803 a taky největší hospodu v Evropě, v níž může své pivko popíjet na patnáct set hostů. To pivko jsme zde popíjeli i my. Máte tu nejkrásnější hřbitov v Rakousku s hrobkami slavných salcburských rodin a s katakombami ve skále. Máte tu ještě plno jiných nej – nejstarších, největších, nejkrásnějších – když ne na světě a když ne v Evropě, tak alespoň v Rakousku. Co naplat, Salcburčané dovedou svému městu fandit.
Pokud tam někde na nebesích Wolfgang Amadeus Mozart shlíží na své rodné město, musí být velmi potěšen. Má vskutku věrné rodáky. Procházíte městem a všude se tu setkáváte s jeho jménem. Míjíte budovu Loutkového divadla a dovídáte se, že zde hrají loutkové verze Mozartových oper. Dojdete k Mozarteu, kde je Mozartův archiv, koncertní sál a akademie. Odtud je kousek k domu, kde v klukovských letech bydlel Mozart se svými rodiči. Můžete si prohlédnout domek, kde Mozart po pět měsíců skládal operu Kouzelná flétna. Ten domek sem ovšem přestěhovali až z Vídně: patrně proto, aby tu Mozartovská památka byla úplná. Na hřbitově je pohřben Mozartův otec Leopold, hudebník a skladatel, a Mozartova žena Konstance. Na Mozartově náměstí stojí Mozartova socha. Na náměstí Residenzplatz – to je takové historické centrum jako pražské Staroměstské náměstí – si prohlížíte arcibiskupskou rezidenci, budovu nové rezidence a pětatřicet zvonků na věži vám přitom bude vycinkávat Mozartovy melodie. Vstoupíte do dómu svatého Ruperta, pod jehož barokní klenbu se vejde deset tisíc lidí – přesně tolik obyvatel mělo město v době, kdy se dóm stavěl. Zde byl pokřtěn Mozart. Kráčíte přes Starý trh, kde v nejstarší městské kavárničce Café Tomaselli popíjejí turisté kávu, a dovíte se, že v téhle kavárničce sedával Mozart a rovněž popíjel svou kávu. A hned naproti uvidíte starou cukrárnu, v níž se poprvé začaly ručně vyrábět proslulé kulaté bonbony, známé jako Mozartovy koule. Vyrábějí se tu dodnes a ručně, za rok dvě stě tisíc kusů. Procházíte proslulou uličkou Getreidegasse, nakukujete do dvorů a dvorků s obchůdky a kavárničkami, obdivujete vývěsní štíty, až se zastavíte před domem číslo 9, protože tady se Mozart narodil. Však také přes celou čelní stěnu velkými písmeny září jeho jméno.
Potom jedete ze Salcburku směrem východním, kde se mezi kopci střídají lesy, louky, letoviska a jezera. Kraj se tu jmenuje Solná komora a nejkrásnější jezero Wolfgangsee. I tady vás Mozart trpělivě provází. U břehu jezera zastavíte v nádherném letovisku Sankt Gilgen a už stojíte u domku, kde se narodila a žila Mozartova matka. Dům je vypulírovaný, jak jinak v téhle pečlivé zemi, nad vchodem je reliéfní portrét Mozartovy matky, která nějaký čas pobývala v Paříži, a když se vrátila, přinesla do kraje nové prvky účesu a módy. A znovu se tu skloňuje Mozartovo jméno. Letovisku se také říká Mozartova vesnice. Vida, pomyslíte si, on je tu Mozart všude pýchou, zaklínadlem, modlou, kšeftem a především symbolem s významem větším než panovnický rod Habsburků, o němž tu za celý týden nepadlo ani slovo.
Vážení, jste v Salcburku, jinak také v Solnohradsku, tak trochu neposlušné spolkové zemi Rakouska. Salcbursko před lety dokonce odmítlo slavit tisíc let trvání Rakouska, jelikož se považuje za starší. Možná proto zde Mozartem zastiňují Habsburky, možná proto zde sílu umění staví nad sílu moci. To je dobře, to je moc dobře, to je opravdu moc dobře, ale škoda, že jenom tady.
Zvykněte si tu na vítr. Fouká a fouká, jako by na nebi dělali průvan, aby vyvětrali všechny mraky. A ono je nebe opravdu pořád čistě vymetené od března až do října. O to vám přeci jde. Nasytit se sluncem a oblažit mořem. Probůh, jen si tu v restauraci neobjednávejte tureckou kávu, nýbrž kyperskou. Jste na Kypru. Dejte na mou radu a na všechny další, které následují.
Než přejdete silnici, rozhlédněte se vpravo, zdůrazňuji vpravo, jinak by to mohlo být pro vás osudové, protože tady se jezdí po levé straně, a tudíž všechny automobily mají volant na straně pravé. Kypr se v roce 1960 sice zbavil anglické nadvlády, ale tuto anglickou specialitu si ponechal.
Nepodivujte se, když uvidíte auta zaprášená nebo dokonce zablácená, ačkoliv tu naposledy pršelo před několika měsíci. Vodou se šetří tak, že za její plýtvání můžete dostat pořádně mastnou pokutu nebo dokonce skončit na tři měsíce ve vězení., a za plýtvání vody se považuje právě mytí auta anebo stříkání chodníku z hadice.
Dávejte si pozor na pusu a nahlas česky neklejte, nenadávejte, nepomlouvejte, jelikož se může stát, že vám Kyperčan odpoví česky. Na čtyři a půl tisíce Kyperčanů totiž studovalo na vysokých školách ještě v bývalém Československu, pro Čechy tu mají otevřenou náruč, srdce i dveře příbytku. Nezklamte je!
Nestrachujte se, že vás někdo ošidí, podvede, okrade, něco vám ukradne nebo vás v noci přepadne, jak jste zvyklí u nás. K takovým malostem se Kyperčané nesníží. Jsou na to náležitě hrdí a hlásají všem, že pokud se vám něco ztratí, pak to určitě neukradl místní obyvatel, a zloděj skončí ve vězení. Vždyť dvě třetiny vězňů tvoří cizinci právě za krádeže.
Nepanikařte, když se země pod vámi zachvěje. Tady se to občas stává, a vaše budova, v které přebýváte, takových zachvění přežila už spoustu. Však je také postavena ze železobetonu. Ze železobetonu se tu staví všechny hotely a domy. Také vás možná překvapí, že mnoho domů má rovné střechy, z kterých trčí dráty, takže vám připadá, že jsou právě rozestavěné. Nemýlíte se. Když se totiž rozroste kyperská rodina, přistaví se k domu další patro. Říká se tomu věno pro dceru. Na každé rovné střeše spatříte také velkou hranatou plechovou nádrž., ta je na studenou vodu, dvě kulaté plechové nádrže, to jsou bojlery na teplou vodu, a něco jako dvě nebo tři velké zasklené rámy či skleníky, to jsou sluneční baterie. A je to – každý má na střeše svou vodárnu a teplárnu.
Zajděte si do nějaké vinárničky a objednejte si alespoň decinku commanderie, což je prastaré odrůdové víno. Říká se, že ho pil už král Šalamoun, který ve své slavné Písni písní přirovnává sladké rty milenčiny právě k tomuto kyperskému vínu. Vyrábí se ze zkvašených rozinek, nechává se tři až dvacet let uležet, má medovou barvu, voní jako tokajské a chutná stejně tak sladce. Takové víno se pije, jako když se navzájem líbáte. Tedy vy a víno.
Nechtějte vidět všechny památky, ujezdili byste se a ukoukali. Kypr je prohněten kulturami všech svých dobyvatelů, a že jich v průběhu staletí bylo: Féničané, Egypťané, Asyřané, Řekové, Peršané, Římané, Byzantinci, Arabové, Janované, Benátčané, Osmané a nakonec Britové. Něco postavili, něco vyplenili, něco se zachovalo dodnes. A tak zde najdete římské amfiteátry a mozaiky, ruiny antických budov, pohřebiště všech dob, křižácké hrady, osamělé kláštery, impozantní chrámové komplexy, malebné horské vesničky, mešity a byzantské kostely a kostelíky s ikonami a mistrovskou výzdobou. Já osobně bych na první místo zařadil návštěvu mužského klášteru Kykko. Jede se k němu nejmíň dvě hodiny neobydleným pohořím Troodos. Už jenom samotná jízda se nedá zapomenout. Najednou se vám Kykko vyloupne z hor a představí se svým bohatstvím, množstvím vzácných ikon a církevních předmětů. Nepokoušejte se však zakoupit si někde nějakou historickou památku, na celnici by vám zabavili i kámen.
Neodmítejte, když vás v nějaké hospůdce lidé pozvou ke stolu. Pozvání je upřímné, a tudíž nezištné. Vyjadřuje se slovem kopiaste, což znamená – přisedněte si k nám. jen probůh před nikým nenapřahujte dlaň s otevřenými prsty, je to gesto hrubé urážky, jako byste říkali – táhněte k čertu. Také si pamatujte, že souhlas se zde říká slůvkem ne.
Možná se vám přihodí, že budete pozváni na slavnostnější večeři. Na stole před vámi se objeví mísa čehosi chutného. Na talířek si dejte jen trochu, protože vzápětí se před vámi budou objevovat další mísy s jinými pochoutkami. Jde o celou soustavu předkrmů, které se říká meze. Mnohé z pochoutek jsou ochucené olivovým olejem a jiné zase česnekem. Určitě nebudou chybět teplé grilované kuličky z mletého vepřového a hovězího masa zvané šeftalia. Také nudou chybět všelijak upravená masa a k nim omáčky, například česneková chlebová, baklažánová, sezamová s citrónovou šťávou a petrželkou. Meze je prostě zdejší kulinářský triumf.
Pláže jsou všude zdarma a moře tyrkysově průzračné a teplé a plameňáci růžoví, protož jedí růžové krevety, něco tu teprve kvete a něco už dává plody, země rodí melouny, dýně, banány, fíky, grapefruity, jablka, hrušky, meruňky, broskve, mišpule, granátová jablka, citrony se sklízejí v dubnu, olivy v září, brambory třikrát do roka, každý jezdí autem, pasák na svazích hor se domlouvá mobilním telefonem, děti ve škole se učí anglicky a nosí uniformy, pravoslavná církev je bohatá a vlastní zde na dva tisíce kostelů, země je žíznivá, řeky v létě vyschlé, pitná voda se schraňuje v přehradách a nikam nespěchá stejně jako zdejší obyvatelé. Také nikam nespěchejte, alespoň na Kypru. To je má poslední rada, a jak jste si mohli spočítat, udělil jsem jich celkem deset. Jako desatero.
Potkal jsem přítele a obligátně se ho zeptal, jak se má. Odpověděl, že byl v Benátkách. Já tam byl před dvaceti lety, řekl jsem a zeptal se, co je v Benátkách nového. Podíval se na mne, zda si z něj dělám legraci, ale já se tvářil téměř vážně, takže mi i téměř vážně odpověděl: Ale v Benátkách je všechno při starém, noví jsou jen turisté.
Vím, že mluvil pravdu. Že Benátky dál na laguně okázale vystavují svou minulost, že dál kanálem Grande proplouvají gondoly a motorové lodě a lidé nepřetržitě putují uličkami jako na manifestaci, což se tu děje 365krát do roka. Jeden proud se sune tam a druhý zpátky podle cedulek, které ukazují, kudy k Rialtu, kudy na náměstí svatého Marka a kudy jinam. V uličkách těsných jak džíny se ani nedá předbíhat. Přizpůsobíte tedy svou nedočkavost manifestační rychlosti a sunete se podél krámečků s upomínkovými cetkami a podél vinárniček, bister a hospůdek, až vás to zanese k Rialtu, tomu slavnému mostu, z jehož oblouku se všichni dívají, takže se tam taky postavíte a taky se díváte. Občas pod vámi propluje gondola černá jako rakev, z níž vyhrává magnetofon nebo rádio. A na náměstí svatého Marka je ještě těsněji. Člověk se tu domluví všemi jazyky, pokud je zná, nebo může celý den mlčet. Ve směsici jazyků uslyšíte i češtinu a zaradujete se. Orchestr vyhrává serenády, nokturna, valčíky i pochody, v kavárničkách pod arkádami paláce Procuratie se popíjí káva a před chrámem svatého Marka a před Dóžecím palácem cvakají fotoaparáty jako rotačky. Když chcete, můžete si v papírovém pytlíku koupit zobání pro holuby, kteří se naučeně slétnou na vaši hostinu. Zakoupíte si také mapu Benátek a s pozorností stratéga se snažíte pochopit tohle těsné město se sto padesáti kanály, čtyřmi stovkami mostů a chaosem uliček na sto osmnácti ostrůvcích. Aha, tady je palác Travesanský a tady jsou další paláce Contarini, Pisani, Morsini, Foscari, Mocenigo, Dandolo, Loredani, Giustiniani, Manini. Nesou jména slovutných rodin, které už nejsou. K nábřeží za svatým Markem přijíždějí motorové osobní lodě, staví na nástupištích. Kdysi sem lodě benátských kupců svážely skvosty umění, náklady blahobytu a historie. A pak se už můžete oddat bloudění uličkami, pokud neusednete do gondoly nebo na loď, budete se obdivovat pověstné benátské architektuře, té směsce gotiky, renesance, baroku a orientálních slohů s různými balustrádami, balkóny, lodžiemi a arkádami. Třeba zabloudíte i do uliček uzoulinkých tak, že si tu sousedi vzájemně koukají přes ulici do talíře i do postele, v čemž jim můžete vydatně pomáhat. Na šňůrách povlává prádlo a kape vám na hlavu, z oken hrozí vypadnout květináče a nahoře i dole pobíhají kočky. Spadané omítky, ztrouchnivělé okenice, trámy, dveře, některé domy neobydlené, elektrický proud jen tak hala bala rozvedený po zdech, domy podmáčené, v kanálech papíry, kelímky a páchnoucí voda, až si nad tím povzdechnete ó Venezia, ó Venezia. Jen ty mostky a mosty se všude klenou jako v operetě. Italská vláda a UNESCO dávají na záchranu Benátek miliony dolarů. Na jednom domě si přečtete nápis: Hic habitat felicitas. Zde bydlí štěstí. Ale dům je poloprázdný, zchátralý, štěstí se odstěhovalo a lidé taky. Když tu byl roku 1868 Jan Neruda, napsal si: Dávné Benátky se z Benátek už vystěhovaly, a nyní jako by dodřimovaly poslední svůj sen. Podobnému pocitu se neubráníte ani vy. I to jsou Benátky. Jsou víc pozoruhodné než krásné, víc minulé než dnešní, víc k dívání než k bydlení. Přesvědčí vás, že ta slavná minulost stojí za podívanou, obdiv, nadšení i za vaše ušetřené peníze, v nejbližší hospůdce si pak dáte špagety a bohatě zasypete jemně nastrouhaným parmazánem.
Stará americká dáma zvedne několik kamínků a zastrčí je do brašny. Na památku. Možná ani neví, že tyhle kamínky jsou dnešní, že každé ráno sem na Akropoli přijíždějí tři nákladní auta s úlomky štěrku natěženého v blízkém lomu, který tu pak rozhazují, aby turisté měli co sbírat. Jinak by Akropoli dávno rozebrali. Taky se shýbnu pro jeden kamínek a strčím si jej do kapsy.
Když se řekne akropole, vybaví se vám právě jen ta jediná, která z vršku obhlíží Athény, ale pak ji musíme napsat s velkým písmenem, tedy Akropole. Každé řecké město mělo v té staré době před naším letopočtem svou akropoli, opevněné návrší s vladařským palácem a chrámem, útočiště obyvatel ve chvíli nebezpečí. Ale athénská Akropole patří mezi nejznámější, nejvznešenější a nejkrásnější. Když původní akropoli roku 480 př. n. l. zničili Peršané, byla za vlády Perikla postavena nová, a Parthenón, chrám bohyně Athény, se stal jejím architektonickým skvostem.
Stoupal jsem po mohutném schodišti, prošel jsem monumentální bránou Propylají, míjel jsem chrám bohyně Niké, obdivoval jsem se architektonicky složitému Erechtheionu s proslulými sloupy v podobě ženských postav – karyatid, nechal jsem se uchvacovat mohutnými sloupy Parthenónu a za pár minut jsem přešel Akropoli z jednoho konce na druhý. Teď se pomalu a klikatě vracím zpátky. Na botách se mi usazuje šedivý vápencový prach. A v očích Akropole, už mi tam zůstane. Jen mrkám očima jako objektivy fotoaparátů, všude kolem mne cvakají a cvakají a nadívají se starým světem. Tak tady se udál řecký zázrak v době, kdy ještě Evropa neuměla číst, psát a žila v chýších, říkám si v duchu, trochu udiven tím, že tu vůbec jsem.
Celý tenhle zbytek velkolepého umění starověku se teď brání smogu, který na něj vydechuje vlastní město, brání se kyselým dešťům, kterými je olizuje vlastní obloha, brání se za pomoci restaurátorů, a brání se proti turistům napjatými provazy, za něž nikdo nesmí, jinak se ozve hvizd dozorčí píšťalky. Z hradeb vidím kamenné zbytky městské agory, jak se poddansky tiskne k patám Akropole, a vidím zrekonstruovanou Attalovu stou, dlouhou sloupovou síň, další triumf starověkého stavitelství. Kolem hučí město, ze stráně se ozývají cikády, tonu v příboji cizích řečí. Těla mě vězní, historie osvobozuje. Nebo naopak? Hora ruit zní podobně jako hora ruin a znamená čas kvapí. Tady je hora ruin, jsou nesmrtelné jako koncert cikád.
Zdvořile, velmi zdvořile se chovám ke všem kamenům. Každý je zaregistrován, sepsán, probádán a osahán. Ovšem ten kamínek, pro který jsem se tu shýbl a zastrčil do kapsy, patřil Akropoli jen pár hodin. Je dnešní tak jako já.
Kdybych si chtěl jen trochu vymýšlet, tak vám řeknu, že před hlavní bránou v Delfách ke mně přistoupila mladá Řekyně, uchopila mou ruku, nahlédla mi do dlaně a začala věštit mou budoucnost. Pravděpodobnost té epizody by byla namístě. Nic takového se nestalo.
Jen jsem si jako každý turista zakoupil lístek a od hlavní brány klikatě stoupal Svatou cestou, pod nohama kameny, které dříve bývaly schodištěm, napravo a nalevo ruiny, které dříve bývaly pokladnicemi a jinými objekty, dostoupal jsem k Apollónově chrámu, z něhož tu zbylo jen pár sloupů, a stoupal jsem výš k divadlu, kam se vešlo pět tisíc diváků, a pak jsem stoupal ještě výš až k stadiu, rozumějte stadionu, kam se vešlo ještě o dva tisíce diváků víc než do divadla. Ovšem i dnešní zbytek rozvalený do kamenů svědčí o tom, že Delfy byly vskutku architektonicky výstavním komplexem, řečeno dnešním slovníkem, byly ohromným zábavním areálem. Je zajímavé, že zánik celého kultovního místa Řeků nezpůsobilo zemětřesení, požáry a válečná drancování, ale nové osvícené myšlení a především křesťanství. Na strmém svahu pohoří Parnasu tu už víc než půldruhého tisíciletí hospodaří jenom čas.
Pochopitelně jsem na plácku, kde stával Apollónův chrám, hledal pramen, z něhož by stoupaly omamné páry. Hledal jsem marně. Jak víte, zde sedávala na trojnožce Pýthie, páry vdechovala, někdy žvýkala olivové listy, zkrátka fetovala. A když byla náležitě zfetovaná, vykřikovala nesouvislé věty. Kolem stáli kněží, zapisovali si je, dávali jim podobu veršů s rytmem hexametru a snažili se pak uhádnout, cože to Pýthie věštila. Pýthie ovšem nebyla žádná mladice, často měla i několik dětí. Někdy tu na trojnožkách sedávaly Pýthie dvě i tři, svorně fetovaly a věštily. Věřily, že jsou ve spojení s bohem Apollónem, který skrze ně promlouvá, uhaduje lidské osudy i dějinné události. Jejich výroky měly často smysl tak dvojznačný, že si každý mohl vybrat, co se mu víc zamlouvalo.
Z proslulé delfské věštírny zůstaly jen kameny. Mezi všemi kameny si pak můžete osahat jeden z nejproslulejších, posvátný polokulovitý balvan s jamkou uprostřed. Říká se mu omfalos. Prostě pupek. Vysoko nad vámi jsou vrcholky Parnasu, hluboko pro vámi údolí, v dálce moře. Svahy pohoří jsou porostlé myrtou a vavřínem a oleandrem a borovicí a pistácií a olivovníkem a hrušní a cypřiší a tymiánem a jalovcem a šalvějí a mateřídouškou a trním a bodláčím a všechno se to hustě proplítá a tiskne k zemi stejně jako stáda ovcí, jimž je tady hej. Ale omfalos, obyčejný balvan s jamkou uprostřed vám dává na vědomí, že tady Řekové měli střed světa.
Vytáhl jsem z kapsy drobnou minci a vtiskl ji doprostřed pupíku. Vykládejte si tohle komické gesto, jak chcete. Třeba že svět se točil a točí kolem peněz a sexu. Pro někoho je to pravý střed světa. Avšak ani tady, stejně jako v celém Řecku, jsem se neuměl zbavit pocitu, který Herakleitos vyjádřil slovy: Pantha rei. Vše plyne.
Jaké je Řecko? Ach!
Vidím Athény s Akropolí sedící na vršku uprostřed města jako matrona, vidím Korint, Mykény, Epidauros, Olympii, Delfy, a všechno to jsou planiny ruin, či archeologické parky, jak chcete, doširoka rozmetané kvádry kamenů, nad kterými se tu a tam vztyčují zbytky mohutných chrámových sloupů dórského, iónského a korintského slohu. Nemyslím si, že pohled na ruiny patří mezi nádherné, že by měl každý vzdychat nadšením nad hromadami opracovaných a rozmetaných kamenných kvádrů. Antické ruiny jsou jen vzpomínkou, kterou si sami musíte dotvořit, promítnout si původní podobu, provést si vlastní rekonstrukci městských agor, posvátných okrsků, paláců, chrámů, svatyň, oltářů, lázní, divadel, stadionů, hradeb a bran. Ty ruiny jsou opředené pověstmi, v nichž hlavní roli hrají bohové, polobohové, králové a hrdinové. Ty ruiny jsou puncované historií, která je součtem vznešenosti a válek. Kvůli nim se sem sjíždějí turisté z celého světa, aby spatřili místa, kde žil a scházel se svět Helénský, a vidí jen kameny, které kdysi uposlechly ruku člověka. Klopýtají o ně stromy a lidé. Lidé jsou ověšeni fotoaparáty, fotoaparáty chtivě cvakají a já jen kličkuji mezi kamennými triumfy zašlé epochy. Časem nezasaženy zůstávají jen názvy: chrám Apollónův, chrám Afrodíty, odeion, stoá, tholos, gymnasion, prytaneion, palaistra, stratégión. Mám pokračovat?
Zní to povědomě, ale na vysvětlení mnohých názvů bych potřeboval slovník. Chodím do muzeí, kde bydlí sochy. Mnohé prospaly v hlíně dvě tři tisíciletí, aniž jim čas ubral na dokonalosti, a já si jen obdivně můžu opakovat oblíbený Solónův výrok: Chalepa ta kala. Krásné je těžké.
Líbí se mi to.
Po několika dnech putování jsem přesvědčen, že Řecko se narodilo z bájí a žije z nich. Báje jsou kruté, neboť se v nich bojuje, zabíjí, vraždí a nemilosrdně trestá. A báje jsou krásné, protože se v nich miluje, vzdoruje zlu, násilí a smrti. Klenou se nad Řeckem jak nebe, až mě napadá, že všechno podstatné se v Řecku odehrálo už tenkrát za vlády bohů, polobohů a bájných hrdinů a lidé se narodili až pak. Lidé... Halasí, gestikulují, zpívají, radují se, v poledne spí, večer a v noci žijí, milují život, děti, lásku, hudbu, zpěv a jídlo. O práci se nikdo nebaví, ta je vždycky až poslední.
Jaké je tedy Řecko? Och! Nezapomenutelné!
Ve svazích hor se opalují vyschlá koryta řek a potoků. Příroda tu na jaře vypustila všechnu vodu a na léto jí zbyla jen žízeň. Je to tvrdá země, která našla barvy pro květy a pak je oslepila sluncem.
Zapřísahám vás, nikdy nepoznávejte cizí zemi pouhým díváním z okna. Já jsem takhle poznával Dánsko. Celý den jsem do něj nakukoval z okna autobusu a sám teď vlastně nevím, zda jsem v Dánsku byl nebo ne.
Jenom v Kodani se mi podařilo ujít po půdě dánské několik stovek metrů od zastávky našeho autobusu po molu k Malé mořské víle. Kupila se tu spousta lidí, mluvili česky a německy a všichni si ji fotografovali. Trochu mě zaskočila ta Malá mořská víla, protože byla skutečně malá, bronzová, seděla na balvanu, který olizovalo moře, a jinak na ní zase tak moc k dívání nebylo. Roku 1913 ji sem usadil sochař Erni Erikson a sám netušil, že vytvořil symbol města Kodaně, že se jeho víla stane slavnou jako náš svatý Václav na koni a možná ještě slavnější. Ani já netuším, proč se slavnou stala právě ona. Taky jsem si ji vyfotografoval, aby mi doma věřili, že jsem v Dánsku skutečně byl. Kolem právě proplouvala královská jachta. Měla žlutý komín a podle něj se to prý pozná. Žlutá je barva námořníků. Vzhlíželi jsme k ní a čekali, že se na palubě možná objeví sám král. Jachta odplula do dálav a král se nezjevil. Také jsem viděl kolonie žlutých baráků, ovšem už z okénka autobusu. Ty však už nebyly královské, stavěly se pro námořníky a prý tam námořníci bydlí stále. Přišlo mi jen trochu líto, že jsem nemohl navštívit žádnou námořnickou hospodu. Vyprávěl mi o nich přítel, prý se v těch hospodách hraje a zpívá a popíjí se výborné pivo Tuborg, které je pověstné jako naše plzeňské. Oželel jsem tedy námořnické krčmy, zábavní park Tivoli, královský hrad a všechno ostatní památné. Zato vám mohu povědět, proč se říká opilý jako Dán. Dříve vojáci dostávali devět litrů piva jako denní příděl, a tak pili. Když jednou prohráli bitvu, protože byli opilí, král příděl zakázal. Nevím, který král tento příkaz vydal, možná Frederyk nebo Kristian, protože téměř všichni králové se tak jmenovali. Taky jsem se dozvěděl, že za každé pivo se platí daň jedna dánská koruna, a tyto peníze se dávají na kulturu. Tak to uzákonil parlament, schválil král a tak to přijali Dánové, i ti, co dávají přednost pivu před kulturou. Teď se říká, že Dánové pijí pivo z lásky ke kultuře. Moc by se mi to zamlouvalo i u nás. Každý den bych pak vypil alespoň jedno pivo rovněž z lásky ke kultuře.
A ještě víc se mi líbilo, že stát platí studentům za to, že se vysokoškolsky vzdělávají. Pokud je student už trošku starší a ženatý a má rodinu a jeho žena také studuje, tak stát platí oběma a platí i na děti. Chudoba se jich netýká a slovo školné neznají. Panečku! Tohle zvolání je můj komentář a vy si udělejte svůj.
Také by se mi zamlouvalo, kdybychom i u nás alespoň občas vyvěšovali státní vlajku a tím dávali najevo jakousi úctu k symbolu státnosti a své zemi. Dánové tak činí každý den. Jejich bílý kříž v červeném poli povlává všude, kde se to patří, tu před fabrikou, tu před úřadem, tu před usedlostí anebo jen tak v ulici. Vlajku mají už od 13. století, když vyhráli jakousi bitvu nad Estonci. Byla to první vlajka na světě a teď je to na světě vlajka nejstarší.
Také bych se měl zmínit o kolech. V Dánsku je prý přesně tolik kol, kolik je Dánů. Dánů je pět a půl milionů, a kdo nemá kolo, není Dán. Většina kol je úplně obyčejná, taková se u nás ani neprodávají. Když se Dán dejme tomu v Kodani na své kolo naštve, protože mu přestalo sloužit, opře kolo někde o zeď a jde si po svých. Pořádková služba na zadní blatník každého odloženého kola nalepí žlutou pásku a pak jednou za čas ulicemi projíždí s nákladním autem a označená kola hází na korbu.
Rovněž mě udivovala spousta chalup s doškovými střechami. Došky tu však nesymbolizují nouzi, ale starosvětskou parádu a úctu k venkovu. A kdykoliv jsem se podíval z okna autobusu, spatřil jsem rovinu, na ní louky, pole, pastviny, hájky, usedlosti a vše se zase opakovalo jako násobilka v jiném pořadí. Já rodák z Polabí jsem si teprve tady uvědomil, jak vypadá rovina, kterou si člověk přetvořil k žití a svému užitku. Vypadá jako prostřený stůl.
Měl jsem touhu vystoupit na nejbližší kopec a rozhlédnout se. Nejvyšší kopec v téhle rovné zemi měří 173 metrů a jmenuje se Nebeská hora. Ale ten se mi spatřit nepodařilo, i když jsem se díval velmi pozorně.
Mimochodem: Nevíte, kde tu sáňkují děti?
Sarajevo jsem poznal ještě v době, kdy celá země byla Jugoslávií a odevšad na mne vzhlížel Tito, který již nežil. U silnice na stráni jednoho kopce mne upoutal jeho monumentální portrét vysázený bílými kameny a pod ním heslo: Tito je náš a my jsme Tita. Monumentalizace byla na můj vkus přílišná a patetická. Už tehdy se říkalo, že s jeho smrtí se rozpadne Jugoslávie, která byla jeho dílem a která na několik desítek let hojila národnostní a náboženské rozdíly.
V restauraci hotelu Evropa jsem seděl s básníkem Huseinem Tahmiščičem. Řekl jsem, že znám jeho knihu veršů Možnost půlnoci, která vyšla u nás v Odeonu. Ano, překládal to Josef Hanzlík, přisvědčil Tahmiščič. Copak dělá? Ještě mu tolik chutná víno? A píše? Taky vzpomínal na Prahu. Považuje ji za jedno z nejkrásnějších měst, které poznal. Každou chvíli si zapaloval cigaretu. Napadlo mne, že se cigarety drží jako slepecké hole. Byla to bezděčná asociace. Potom jsem se dozvěděl, že skutečně téměř nevidí a jeho žena mu doma knihy musí předčítat. Je to následek zranění, které utrpěl za války jako čtrnáctiletý partyzán. Pro většinu z nás válka patří minulosti, pro Huseina Tahmiščiče se tahle minulost nikdy nezhojila. Řekl mi:
„U nás se pořád muselo bojovat za svobodu a víru. Máme to v krvi. Hrdost byla pro nás vždycky důležitější a silnější než smrt.“
Jeho slova jsem bral jako dávno prošlou pravdu.
O pár let později se však znovu naplnila vzájemným zabíjením nejen v Sarajevu.
Sarajevo je konfrontací s historií. Pochopit ho, znamená uvědomit si, že se tu střetává víra islámská, křesťanská, pravoslavná a židovská, že tu lidé žijí rozdílnými názory na život, že tu po staletí existovaly protichůdné světy, které se pouze střetávaly, ale nedošlo k jejich prolnutí. Lidé mají svého boha ve svém chrámu. Na pár desítek kroků tu od sebe stojí muslimská džámie, římskokatolická katedrála, pravoslavný kostel a židovská synagóga. Jsou navzájem spojené uličkami z doby turecké a těsnými ulicemi z doby rakouské, na něž navazují bulváry s moderní výstavbou. Netušil jsem, že celé půvabně těsné architektonické seskupení v sobě skrývá tak ohromnou propastnost.
Chodil jsem uličkami tureckých čtvrtí a díval se, jak tu v lidech ještě kotví minulost. Chodil jsem nejstarším jádrem města nazývaném Baščaršije, což je Orient se vším všudy – s čaršijí, bezistánem, džámií, minarety, medresou, hamamem, mektebem, imaretem a s tureckými krámky a hospůdkami otevřenými k službám turistů z celé Evropy. Všechno, co je tu pojmenováno po Gazi Husrev-begovi, bylo postaveno v pouhém rozmezí let 1521 až 1541, kdy zde Gazi Husrev vládl jako turecký místodržící Bosenského sandžaku. Říká se o něm, že to byl velmi moudrý beg.
Před Gazi Huserv-begovou džámií klečely na sofa muslimky a modlily se. Už se nevešly do prostoru džámie. Sofa bylo pokryté perskými koberci, které kdysi zářily barvami. Podél schodiště před sofa stál papulčuk, něco na způsob botníku plného bot a snadálů. Muslimky byly oblečené jako muslimky. Do čemberů a dimijí. Snad se v názvech nepletu. Když odcházely, některé byly velmi mladé, černovlasé, černooké a označené benem kráčely jako historie.
O mnoho přirozeněji na mne působily muslimské hřbitovy. Jsou volně rozhozeny po travnatých stráních mezi stromy, jsou součástí parků a městských čtvrtí, součástí přírody a veškerého života. Nemají zdi ani vstupní brány. Není na nich nic okázalého, nic kultovního, nic chmurného jako v křesťanských hřbitovech, jejichž pompéznost člověka sráží na kolena. Jsou něčím tak přirozeným, že člověk se tu může volně procházet bez posvátné úcty, a také jsem se tu procházel mezi náhrobními kameny, aniž by na mne dolehla tíseň ze smrti. Náhrobním kamenům se říká nišany. Nemají vytesána jména mrtvých, jsou anonymní a spíš připomínají malé skulptury. Některé nišany se naklonily, jiné se položily na zem pokojně ke svým mrtvým. Kolem obrůstala tráva. Právě kvetly pampelišky a kaštany nad nimi vztyčovaly svícny květů a lidé tu chodili jako v parku. Miluji přirozenost, protože v každé přirozenosti je dialektika. Líbilo se mi, jak přirozeně se člověk může chovat proti tváři smrti.
Také jsem navštívil turecký dům. Turistická veřejnost se před vchodem vyzula a pak už jen v ponožkách nebo bosa chodila po měkkých perských kobercích z místnosti do místnosti. Podél stěny byly rozprostřené polštáře a jen v jedné místnosti polštáře nahradila lavice, správně minderluk. Místnost byla přepažená dřevěnou mříží, odkud ženy mohly tajně pozorovat hosty. Dřevěné mříže zakrývaly i okna. Z jedné místnosti se vcházelo do něčeho, co se nazývá čardak. Stěny byly udělané z latěk. Za letních horkých večerů se v čardaku popíjela káva a mřížovím latěk províval vánek. Pořád jsem však vyhlížel nějakou skříň či nějakou komodu, nějakou židli či nějaký stoleček a nějak jsem si nedovedl představit, jak že se tu na podlaze bez nábytku bydlelo. I když svým způsobem je to účelné. Člověk zde musel vlastnit jen tolik, kolik skutečně potřeboval. Třeba několik žen. Měl však jistotu, že nebude ovládán věcmi. Domem chodil muž oděný v čakširách, v košili a s fezem na hlavě. Doplňoval jen pocit domu, z kterého se život odstěhoval už před dávnými lety.
V deset hodin večer se nad městem rozléhalo poslední muezzinovo volání. Zapadalo do uliček, kde korzovali lidé, kteří už k modlitbě nikdy nepokleknou. Muezzinovo volání uzavíralo dějství jednoho dne, jehož jsem se zúčastnil také já. Uzavíralo jeden den v dějinách města, kde se lidé střídavě objímají a nenávidí, kde zápasí o své místo na zemi stejně jako bohové jejich čtyř rozdílných náboženství zápasí o své místo na nebi a v myslích lidí.
V zemích bývalé Jugoslávie jsem si zamiloval stará městečka na pobřeží. Teď je ta velká země rozporcovaná na plno podmaněných států a státečků, a jestliže mají něco společného, tak je to slunce, nebe a právě podoba starých městeček na pobřeží. Všechna jsou stmelena z kamenných domů, která se k sobě tisknou, jako by se bály být samy. Všechna mají uzoulinké uličky, které s vámi kličkují, jako by vám chtěly poplést hlavu. Nakonec vždycky vyústí do nějakého půvabného plácku nebo náměstíčka. V tom půvabu je vždycky zahrnut pohled na nějaký ten kostel, na nějaký ten palác nebo dóm, na nějakou tu městskou bránu, na nějaké ty zbytky městských hradeb a pochopitelně na nějakou tu venkovní kavárničku zastřešenou třeba moruší. Po čase vám Piran splyne s Porečí, Poreč s Rovinjí, Rovinja s Trogirem, čímž výčet nekončí.
Počítelj je jiná. Především nemá moře. Nevím, zda se tahle vesnička vyšplhala po příkré stráni až na vršek nebo naopak sestoupila z vršku dolů až k Nervetě. Také nevím, jak se jí podařilo po celých pět století uchránit svoji podobu, tu směsici Orientu a Středomoří. Možná to bylo tím, že si nečinila žádné nároky stát se významnou a ještě významnější v celém kraji, od toho byl nedaleký Mostar. Původně tu bydleli piráti, a těm docela stačilo, že se tu mohli pokojně vyspat, a Turkům zase stačilo, že tu měli svou medresu, své lázně a svůj zájezdní hostinec u cesty, která vedla z Mostaru až k moři. Že se vesnice nestala významnou a nejvýznamnější v celém kraji, tak ji nedobýval a nevyplenil ba ani sám Evžen Savojský, válečnou slávu by mu nepřinesla. Nechci tvrdit, že právě proto, ale možná právě proto přežila ve své původní podobě a na žádné nové budovy našeho věku jí už na příkré stráni prostor nevybyl.
Po pěšinách s kočičími hlavami a po kamenných už značně ochozených schodech jsem šlapal nahoru. Potkal jsem malíře, stál u malířského stojanu a maloval Počítelj. Kousek výš jsem potkal dalšího malíře. Taky maloval. Pak jsem potkal dalšího malíře. Pak ještě dalšího. Ten stál na ochozu obranné věže, kam jsem pracně vystoupal. Podivil jsem se, proč je tu tolik malířů. Řekl, že všichni bydlí v kapitánově domě, tam mají malířskou kolonii. Zeptal jsem se, proč všichni malují jenom Počítelj. Řekl, že obrazy prodávají dole v obchodě. Potom jsem zase opatrně sešlapal dolů, to aby mi po hladkých kamenech neuklouzlo, dole v zájezdním hostinci jsem si dal dobrou kávu, z džezvy ji uléval do šálku a díval se nahoru, aby se alespoň něco z té kouzelné pirátské vesničky do mne přetransformovalo, jako těm malířům na plátno.
Ovšemže jsem si prohlédl obrazy z Počítelje. Prodavač mluvil německy, a myslím, že v ceně obrazů byly započítány veškeré válečné škody za posledních několik století.
Na Mostar mám vzpomínku velmi osobní a přímo se pojí s jeho proslulým kamenným mostem, který se v oblouku klenul přes řeku Neretvu. O mostu, jak jste si všimli, mluvím v minulém času, protože ho svými kanóny rozstříleli vojáci. Potom lidé zase postavili nový most, ale jako každá napodobenina je už zbavený své paměti.
Někdy koncem osmdesátých let jsem na tomto mostě před televizní kamerou přednášel svou báseň Malá studie hlupáků. Televizní režisér si vybral právě ji asi proto, že hlupáci jsou bez rozdílu řeči všude stejní a lidstvo s nimi vždycky muselo svádět zápas o pokrok anebo alespoň o trochu zdravého rozumu. Hlupák se srbochorvatsky řekne glup. Ve své anonymitě jsou hlupáci nezničitelní a věčnější než onen starý kamenný most postavený roku 1566 slavným tureckým stavitelem Hajrudinem. Most byl čtyři a půl metru široký a obloukem vysokým osmadvacet metrů překračoval řeku. Byl to prý jeden z nejkrásnějších starých mostů na světě. Ovšemže vedle našeho Karlova mostu, který je zase krásný jinak a nikdo ho nerozstřílel. Na mostarském mostu jsem tedy přednášel své verše, kolem se prosmýkávali turisté a stejně jako já dávali bedlivý pozor, aby jim to neuklouzlo na kamenech ochozených do hladka jako led. Pod námi se valila šedozelená voda Neretvy, slunce zapadlo, z turecké kavárničky Čardak v postranní věži mostu zaznívala moderní hudba, za čaršijí vykukovala džámije bega Karadjoze a panorama podvečerního města doplňovaly bílé věžičky mešit. Několik zvědavců naslouchalo, cože to přednáším, a když jsem dorecitoval, ozvalo se z hloučku volání: Bravo, Michal! Byla to Draga Sekuličová, básnířka ze Sarajeva, starší o několik let než já. Zeptala se mne, zda mám všechny takové básně. Řekl jsem, že se snažím, aby byly právě takové, jednoduché a srozumitelné. „To je to nejtěžší,“ usmála se a dodala. „Nejnebezpečnější jsou hlupáci, kteří mají moc. Rozum nás před nimi neochrání.“
Potom jsem sestoupil do ulice Kujindžiluk vytapetované desítkami tržních krámků a od muže v čakširách a s fezem na hlavě jsem si zakoupil asi tucet různých pohlednic Mostaru, na nichž se vypínal právě onen starý most.
Ten most zde svým obloukem překračoval několik staletí, chodili po něm lidé rozdílných náboženství a mnoha národů. Nakonec ho kanóny moderních tanků rozstříleli vojáci. Nevím, pod praporem jaké víry, prostě ho rozstříleli tak jako mnohé domy v Mostaru a jinde. Tenkrát jsem si však myslel, že rozdílnosti náboženské víry a etnické příslušnosti patří minulosti, a pokud jsou, pak jen dotvářejí kolorit města i celé země. Jak moc jsem se mýlil. Středověk je pořád v lidech, jako temnota, jako omezenectví a jen doba technicky dokonalejší jim do rukou vtiskla i dokonalejší zbraně. A mně zbyl tucet pohlednic z Mostaru s kamenným mostem, mám je doma v krabici zastrčené vedle ostatních pohlednic z cest.
Most se znovu postavil, malta zase spojila kámen s kamenem, nikoliv utracené životy a lidské osudy rozstřílené jako ten most a domy v Mostaru. Mostarský most zůstává mementem o temnotě v lidském mozku, a nejen on a nejen v zemích toho poloostrova, který se jmenuje Balkánský.
Právě teď sedím ve svém obývacím pokoji u pracovního stolu, před sebou mám notebook, po pravé straně podšálek, na něm velký hrnek se zeleným čajem. Říkám-li zelený čaj, pak je to vskutku zelený čaj a nic jiného, tedy bez všemožných příchutí a aroma a také bez cukru. Piju ho tak už roky a to vždy horký třeba i v parném létě, za den čtyři takové hrnky.Vlastně bych o něm mohl prohlásit, že téměř žádnou chuť nemá. Už jsem si na něj zvykl tak jako kafaři na kávu a pivaři na pivo.
Poprvé v životě jsem zelený čaj pil v Buchaře a tam jsem ho pro sebe i objevil.
V Buchaře slunce peklo, smažilo a grilovalo. Seděl jsem na náměstí Levý chauz v čajcháně, a seděl jsem na modře natřené posteli, alespoň tak jsem si ji pro sebe nazval já, a seděl jsem vyzutý s nohama křížem, tak jak tu kolem seděli ostatní, většinou Uzbeci. Uprostřed na stolečku, tak jako ostatní, jsem měl před sebou konývku horkého neslazeného zeleného čaje. A tak jako ostatní uléval jsem si čaj do misky, které se říká pjalo, a ještě horký jej pozvolna usrkával. Pokukoval jsem po snědých chlapících a vysušených starcích a oni zas pokukovali po mně. Většinou měli na hlavě ťubetějky, někteří byli v čapanech, obědvali nebo hráli šachy, ale všichni z pjal popíjeli ten horký neslazený zelený čaj a jenom blázen by v tomhle horkém odpoledni konal něco jiného. Slunce do mne pralo jako boxer a zaléval mne pot. V obrovském bazénu přede mnou ležela prastará voda, aha, proto chauz. Několik mohutných staletých moruší stínilo, ale ne zas tolik, abych z těch manželských modře natřených postelí nemohl obhlížet střed města se všemi parádními mešitami, minarety a medresami. Teprve tady jsem začínal nechápat, proč se tohle město k zalknutí, město uprostřed pouště Kyzylkum, mohlo stát proslulým mozkem vědy a kultury po několik staletí, proč jej museli dobývat takoví válečníci jako Alexandr Veliký, Čingischán, Tamerlán, proč tu rozpřahovali svoji moc různí potentáti s tituly paša, sultán, emír, kalif a tak podobně. Vždycky jsem si myslel, že dobyvatelé dobývali a plenili jen skvostná místa na zemi s půdou úrodnou jako žena a s počasím vlídným, no, jako žena. Ale kdoví, třeba právě toto město bylo a je to skvostné místo a jen středoevropsky zakořeněný člověk jej neumí pochopit.
Pochopil jsem jenom ten horký neslazený zelený čaj. Tam v čajcháně na náměstí Levý chauz si získal moji přízeň jako nejpitelnější nápoj pod agresivním sluncem, a teprve až doma a o mnoho později jsem se dočetl, kolik blahodárností má na lidský organizmus. Zvedl jsem se a koupil si další konývku.
Když se ještě ta velká země na východ od nás jmenovala Sovětský svaz, byli jsme se ženou na dovolené u Černého moře na Picundě.
Z hotelu se chodilo po betonovém chodníčku na pláž. Kolem dokola nás hlídal plot, aby sem nemohli místní obyvatelé. Ten plot nás vyčleňoval mezi ty ‚lepší‘ a odděloval od těch ostatních. Nějak jsme nechápali proč, ale tady to bylo běžné. Vedle chodníčku byla malá kašna. Když jsme se vraceli z koupání, umyli jsme si v ní nohy od písku. To bylo první den.
Druhý den někdo z kašny odnesl polovinu dlaždic. Pochopili jsme, že se kašna bude opravovat.
Třetí den byla shozena zbývající část dlaždic.
Čtvrtý den byly shozené dlaždice odvezeny.
Pátý den se objevila hromádka nových dlaždic.
Šestý den byla hromádka rozházená.
Sedmý den se na pracovišti nic nedělo.
Osmý den se vedle dlaždic objevila hromádka písku.
Devátý den se opět nic nedělo. Dál jsme se chodili koupat a cestou obzírali kašnu.
Nic se nedělo ani desátý den.
Ani jedenáctý den.
Ani dvanáctý den.
Třináctý den byla přilepena část dlaždic.
Čtrnáctý den se zase nic nedělo.
Patnáctý den zbývající část dlaždic zmizela.
Postup opravy kašny podávám přesně tak, jak jsme jej registrovali po celou dobu naší dovolené. Šikovný řemeslník by celou opravu kašny zvládl za dopoledne. Usoudili jsme, že tenhle námi nikdy nespatřený pracant musel být obzvláště šetrný. Šetřil si práci, aby mu vydržela a aby o ni nepřišel. Byl apatickým spolutvůrcem obrazu jedné epochy, která člověka nemotivovala odejít od své práce, až když je hotová.
Poslední den jsme si na pláži nasbírali nejkrásnější oblázky a přivezli si je domů. Miliony let si je voda trpělivě opracovávala do této podoby, zatímco se rodily epochy z nadějí a nádherných myšlenek, a pak se zase hroutily na řetězovou reakci chyb a omylů. Tenkrát jsme netušili, že i naše epocha skončí tak, jak skončila, a my všichni se budeme muset zbavovat svých letitých a už nepotřebných zvyklostí, aby nás svět adoptoval i s našimi starými chybami a my adoptovali zase jej i s jeho novými omyly.
Tohle povídání o Švédsku bude krátké, protože jsem tam i krátce byl. Dokonce tak krátce, že jsem si ani nestačil zašpinit boty. Navíc jsem byl pouze v jižní části země, která se jmenuje Skane, a pro Švédy je čímsi jako pro nás Polabí nebo Haná.
Zeptejte se mne, co je typické pro tuhle krajinu, a já vám řeknu: selské usedlosti. Jsou halabala roztroušené uprostřed polí, luk a lesů, bohatě zachumlané do stromů a obehnané živými ploty a ohradami. Zdejší zemědělský lid zavrhl vesnice, rozmístil se místo nich právě do usedlostí, a tak si tu vytvořil ostrůvky, soukromá hájemství, čímž dal najevo svůj individualismus. S vnějším světem je spojuje pouze jediná cesta, která vede ze silnice mezi poli až k usedlosti, kde končí i začíná. Tu a tam se v ohradách popásají stáda krav nebo koní. Tu a tam se pravidelně otáčejí lopatky domácích větrných elektráren. Tu a tam se před usedlostmi na stožárech třepetají státní vlajky, i když je den nesváteční. Možná se tím všem veřejně oznamuje: Tady bydlím já a jsem hrdý na to, že jsem Švéd.
Zeptejte se mne, jaká jsou tu města, a já vám řeknu: jako ze škatulky. Domečky, domky a řadové domky se houfují do kolonií, které se od sebe liší asi jako smrček od smrčku. Je to velmi komorní, útulné, udržované, unifikované, nemá to sklep, nemá to víc než jedno patro a místo půdy jsou podkrovní pokojíky. Dostatečně prostorné pro jednu rodinu. Tady je dovoleno stavět jen právě tak. I barva na fasádě musí být odsouhlasena architektem, aby vše ladilo nenápadnou elegancí a rozumělo si s přírodou.
Zeptejte se mne, co mě ve městě upoutalo, a já vám řeknu: okna. Jsou bez záclon. Anebo jen po stranách visí uzounké proužky záclon či závěsu jako přízdoba. Uprostřed každého okna stojí lampička, jakou obvykle míváte na nočním stolku v ložnici. Po obou stranách lampičky jsou rozmístěny květináče s něčím košatě zeleným a kvetoucím. Večer nikdo nezatahuje ani žaluzie, ani rolety. Lampičky v oknech svítí, v bytě se svítí a vy vidíte dovnitř jako do výkladní skříně. Probůh, nebuďte tak zvědaví, nedívejte se. Tady se nekrade ani očima.
Zeptejte se mne, co mne ještě upoutalo, a já vám řeknu: kola. Nevím, jestli švédský král taky jezdí na kole, ale tady na kole jezdí všichni, nikoliv však z nedostatku aut. Kola jsou docela obyčejná, turistická, tu s přehazovačkou, tu bez ní, vpodstatě nic moc. Před každým obchodem či veřejnou budovou jsou stojany na kola, jsou na každém náměstí, jsou všude. Před nádražím máte dojem, že se sem sjíždí celý peloton. Cyklista zastrčí kolo do stojanu, většinou ho ani nezamkne. Celý den zde tak parkují stovky, tisíce kol. Nikdo je nehlídá. Večer se majitel neomylně vrátí ke svému kolu a vůbec mu nepřijde, že ho nikdo neukradl. To podivení je pouze vaše.
Zeptejte se mne, co mě překvapilo, a já vám řeknu: sídliště. Podobají se našim, jen nejsou tak rozlehlá a panelová.
Zeptejte se mne, co mě potěšilo, a já vám řeknu: parky. Jsou všude. Když je v Malmö po ránu hezky, lidé vyběhnou do parku a cvičí. Sejde se jich i tisíc. Někdy jim ke cvičení vyhrává hudba. Jako na sokolském sletu. Nezevlujte, nezívejte, přidejte se a s úsměvem pozdravte: God dag! Dobrý den!
Zeptejte se mne, co bych chtěl navštívit, a já vám řeknu: zámek. Jen ve Skane jich mají na dvě stě. Většinou patří šlechtickým rodům a jsou tedy jen k zhlédnutí. Mihnou se vám mezi stromy anglického parku jako statný jelen. Kdybychom však byli bohatými americkými turisty, budeme vítáni. Zámecký pán by nás provedl sídlem, podal výklad o svém rodu, pohostil by nás, připil by si s námi a pak by nás vyinkasoval jako v restauraci. Chápavě bychom se usmáli. I on nějak musí živit sebe a svůj zámek, za který platí daň z luxusu.
Zeptejte se mne, zda jsem viděl nějakou zvláštnost, a já vám řeknu: energetický les. Dva roky roste na poli do dvoumetrové výšky, pak se pokácí a topí se tím třeba v krbu.
Zeptejte se mne, zda jsem jedl nějakou specialitu, a já vám řeknu: ano, plátek losího masa upravený jako biftek se zeleným hráškem, k tomu byla smetanová houbová omáčka, jako příloha se podávaly krokety, mírně opečené brambory a zelný salát. Na téhle specialitě jsme si pochutnávali v dřevěném domu z přelomu století, v jakém žila Pipi Punčochatá. Domu se říká Värdshus, hostinec.
Zeptejte se mne, co Švédům závidím, a já vám řeknu: bílé noci. Od června do srpna prožívají nejkrásnější období v roce, oddávají se mu celým tělem i duší. Sice jsem zde neprožil 20. června, kdy všichni slaví slunovrat asi tak, jako my slavíme silvestra, ale povím vám, že v pěkné dny sedávají v letoviscích před svými chatičkami, dívají se do vody, do stromů, do nebe a nechce se jim spát stejně jako slunci, které zapadá mnohem, mnohem pomaleji než u nás. Po celou tu dobu mají děti prázdniny. Kdo by nezáviděl?
Zeptejte se mne, jak se žije ve Švédsku, a já vám řeknu: skromně. I když se o Švédsku traduje, že má jednu z nejvyšších životních úrovní na světě. Ale tady se životní úroveň nereprezentuje bohatstvím, luxusními vilami, luxusními auty a okázalým životem, kdepak, spočívá v životních jistotách. Tady systém neslouží menšině, neslouží ani většině, nýbrž všem. A skromnost je výrazem většiny. Fandím tomu.
Už se mne na nic neptejte. Podruhé se však narodím ve Švédsku.
Byla jasná srpnová noc.
Vpodvečer jsme se ženou chodili podél pobřeží a kochali se pohledem na rozhoupané moře. Vítr už dávno utichl, vlny byly pozvolné, táhlé, s hukotem zaplavovaly pláž, harašily oblázky, a když vlna ustoupila, vbíhali jsme do obnaženého teritoria moře a před další vlnou zase utíkali zpět a nechávali moře pokorně doplazit až k našim nohám.
Teď jsem seděl na lodžii hotelu. Žena už v pokoji spala. Na pobřeží blikalo světlo majáku, ve tmě tušeného moře se kolébalo světlo lodi a cikády prořezávaly vzduch. Díval jsem se na rozsvícené nebe a s připraveným přáním čekal, až bude padat hvězda.
Co jsem si přál? Abych byl šťastný. V tom slovu je obsaženo všechno.
Věděl jsem, že mi žádná pověra nesplní tohle přání, že si každé přání musí člověk splnit sám, pokud to bude v jeho moci. Zároveň jsem si uvědomoval, že si člověk může dovolit prožívat takové chvíle banální samozřejmosti jen proto, že je šťastný a je šťastný poklidně, neviditelně, obyčejně, mírově.Člověk je tehdy šťastný, když není nešťastný. Celý život se pachtí za štěstím, a když je starý a unavený, tak zjistí, že šťastný byl a jen o tom nevěděl, Teď jsem si jen přál, abych se i v příštích letech mohl kdekoliv jinde posadit za jasné noci, abych mohl takovou chvíli banální samozřejmosti přijmout jako dar a dívat se do nebe a čekat, zda začne padat hvězda.
Vám asi nemusím zdůrazňovat, že nám všem vpodstatě stačí splnění toho jediného přání, v němž je obsaženo vše podstatné. Jakže to říká ona známá moudrost? Zdravý člověk má tisíce přání a nemocný jen jedno. Jakže to napsal Herodotos? Myšlení je tvým osudem. A jakže to říkám já? Nevěřím, že je člověk určen ke štěstí, ale má na něj právo, a vám přeji, abyste si ho uhájili.
V Bratsku jsem pozoroval, jak z nákladního auta skládají kameninové roury. Ten na korbě roury shazoval na zem. Každá druhá se rozbila. Ten dole jen pokrčil rameny a nohou odvaloval na jednu stranu roury rozbité a na druhou stranu roury nerozbité. Tak shodili celý náklad a odjeli. Stal jsem se svědkem příběhu, jehož pointou byl rozpad říše. Jak jinak by mohla skončit, když se lidé neuměli sklonit ke své práci.
V národopisném muzeu Bardó v Tunisu jsem viděl sochy nahých mužů. Měly zurážené nosy a místo pohlaví jenom důlky. I dozvěděl jsem se, že islámské náboženství zakazuje zobrazovat vše vystouplé na lidském těle, stejně jako ženám zakazuje ukazovat světu vlastní tvář. Co přimělo víru k tomu, že příkazem zamlčuje pravdivost těla a pruderně chce popřít to, co příroda stvořila?
Se ženou ležíme v plavkách ve stínu stromu na písečné pláži u Černého moře. Kousek od nás sedí v podzimních kostýmech matka s dcerou. Jsou z Fergany z Uzbekistánu, kde se v tuhle dobu rtuť teploměru šplhá až k padesáti stupňům, o dvacet stupňů víc než tady. První tři dny chodily na pláž oblečené. Ještě nikdy se v plavkách nekoupaly, u nich to není zvykem, styděly se. Pak si dodaly kuráže, převlékly se do plavek a vlezly do moře. Obě teď mají rýmu, jednu bolí v krku, druhá kašle. Ve svých kostýmech sedí na pláži a je jim příjemně. Vyhřívají své nastuzení.
Tady šoféři rádi troubí. Troubí, když předjíždějí, troubí, když jsou předjížděni, někdy troubí jen tak, aby bylo slyšet, že jede. Ale na krávy se tady netroubí. Krávy si klidně postávají na silnici nebo špacírují proti směru jízdy a proud vzduchu jedoucího automobilu je v letním žáru ovívá a přitom odhání hejna much. Krávy si zvykly na příjemné ovívání, šoféři si také zvykli a vyhýbají se nebo galantně zastaví. Připočteme-li nějakou tu ovci, kozu, vepře a psa, je silnice osídlena zdravým venkovem. Silnici se říká Cesta života a je jediná podél pobřeží Černého moře nejen na území Abcházie.
Do pouště písku Karakum jsem obtiskl jen pár desítek stop. Přesně takovou rozlohu pouště jsem poznal. Okusil jsem si uzurpátorství slunce, tělo roztopil padesátistupňovým žárem a ujistil se, že bych tu nemohl být ani stéblem trávy. Ale bylo to pro mne stejně tak fascinující, jako bych kráčel v prachu Měsíce.
Z celého Lugana mi zůstává malé okno v zadním traktu čínské restaurace. Vyklonil se z něj čínský kuchař a úsměvem mne zdravil jak starého známého. Odpověděl jsem mu také tak a oba úsměvy se ještě chvíli třepotaly v ulici jak motýlci. Vida, pomyslel jsem si, to je nejpěknější řeč, v lidech rozvazuje pouta. Den byl hned mnohem pěknější.
Viděl jsem mnohá města našeho kontinentu, často jen na pár hodin, a zapomněl jsem téměř na vše, co jsem viděl. Zapomněl jsem názvy památných míst a náměstí, zapomněl jsem jména lidí, s nimiž jsem mluvil a tiskl si ruce. To všechno zmizelo, jako když se vypne obraz televize, a zůstal jen pocit, že jsem tam byl, a několik okamžiků, které silou vnitřního prožitku se mi vyleptaly do paměti. Nevím, proč jsem vám vyprávěl právě těchto šest drobných momentek, možná za týden bych vyprávěl jiné. Vím však jedno. Že objevování domova je i klíčem k objevování světa. Nenechte, aby vám onen klíč zrezivěl všedností.