Protože vyučuji dějiny literatury, teorii literatury nebo též interpretaci poezie, chci se zamyslit nad současným stavem přístupu k literárním textům v tradiční formě knihy nebo nově na internetu.
V posledních letech se ve světě rozvinuly diskuse nad dalšími osudy knihy v její tradiční podobě a mnoho lidí se domnívalo, že v souvislosti s rozvojem nových technik, zvláště se stále narůstajícím rozšiřováním informační dálnice, internetu, zanikne kniha, fenomén zprostředkující vzdělání a umělecký požitek od Guttenberga až po naše časy. Pak by logicky musely postupně, jakmile zchátrají kdysi vytištěné texty na zteřelých papírech, zaniknout také knihovny. Dokonce existují už dílka science fiction, která takovou dalekou dobu předvádějí.
Je to otázka velmi zásadní a má význam i pro literární vědu. Uznávají-li odborníci trichotomii autor – dílo – čtenář a ti nejuvážlivější z nich říkají, že ideální stav literárního života předpokládá stejnou pozornost ke každému prvku této trojice, pak z toho vyplývá, že dnes někteří literární vědci se věnují tzv. konkretizaci literárního díla, tj. způsobu, jímž příjemce, konzument krásné literatury, čtenář, si na základě vnímání tištěného písma ve své mysli vytváří a dotváří definitivní podobu uměleckého textu. Je to dosti samozřejmá věc, ale dlouho málo uvědomovaná: pro ilustraci uvádím, že jiná podoba dobrotivé babičky při četbě díla Boženy Němcové vzniká u osmiletého čtenáře a jiná u čtenářky šedesátileté, která má už vlastní vnoučata. Existuje dokonce jeden směr literárněvědného bádání, tzv. kostnická škola, která se věnuje právě těmto sociologickým aspektům působení literárního díla. Ostatně náš známý literární odborník Aleš Haman, dnes působící na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích, vydal knihu s názvem Literatura z pohledu čtenářů (1991).
A jak se v dnešní době čtenáři dostávají k literatuře? Asi neexistují reprezentativní výzkumy s celostátní platností, přesto se domnívám, že poklesl počet těch, kteří si knihu kupují, ale zřejmě zůstala zachována téměř v nezměněné míře návštěva knihoven, leckde obohacených o možnost přístupu k internetu a o další nosiče informací. Pochopitelně se bude lišit situace v prostředí větších měst a vesnice a rovněž generační rozvrstvení návštěvníků knihoven – asi v rozmezí věkové kategorie 10 až 15 let bude počet uživatelů knihovních služeb nejnižší, protože jsou nesporně nejvíce zaměřeni na surfování po internetu.
Zamysleme se dále nad tím, jak působí četba klasického typu knihy a vedle toho vnímání literatury na obrazovce počítače. Nemám zde na mysli samotné vyhledávání literatury prostřednictvím internetu, ale vlastní četbu literárního díla řádek za řádkem.
Předně jde o možnost dostupnosti. Na internetu může mít člověk ihned prakticky vše, z celého světa a v různých řečech, i když většinou jen v ukázkách, kromě poezie, která je kratší, a proto jí lze prezentovat na menší ploše více. Pokud má uživatel kompatibilní tiskárnu, lze si text vytisknout a tak mít pro oči příznivější podmínky než u zářící obrazovky. To je tedy klad neomezené nabídky.
Druhá věc je otázka dostupnosti samého technického prostředku, počítače, a dále také peněz, které se platí za čas nahlížení a vyhledávání. Zde už musíme mluvit o jistých omezených možnostech, ne každý může mít svůj počítač nebo aspoň přístup k němu v nějaké instituci, nemluvě o dostatku peněz. Lze jistě namítat, že vývoj v počítačové technice jde mimořádně rychle směrem k miniaturizaci a k cenové láci, ale určitě nebude v dohledné době reálné, aby si takový počítač budoucnosti vzal člověk na plovárnu, do lesa nebo do vlaku za účelem četby literárních textů v databázi obsažených. To je tedy jistý zápor ve vztahu k literárním textům.
Kladem ovšem může být mimořádně rychlá aktualizace nabídky nových a nových textů, což nikdy tradiční knihovna nedosáhne se svou akvizicí, katalogizací a umísťováním na regál. Existují nejrozmanitější internetové adresy, kde nadšenci umísťují na webové stránky výběr takových literárních textů různých autorů, jež jsou jim blízcí a známost jejichž díla chtějí rozšiřovat. Mohou to být také nakladatelé a vydavatelé, kteří chtějí upoutat. Pro základní orientaci zájemce to stačí, ale spíše vždy půjde o první informaci, po níž čtenář se vypraví hledat skutečnou knihu do tradiční knihovny.
Sem musíme přiřadit i autorské stránky těch, kteří zatím nic knižně nevydali a publikují svou tvorbu na internetu. Zveřejnění jejich textů nemusí procházet žádným lektorským řízením a doporučujícími posudky, takže často může jít vedle skutečně nadaných a začínajících literátů o grafomany bez většího významu.
Pomíjím ovšem zcela obsahové výtahy děl neboli tzv. „výcucy“ na internetu, jež slouží spíše studentům ke zkouškám, protože si nenajdou čas na seznámení s celým dílem.
V čem je internet několikanásobně vpřed před tradiční knihovnou s jejími knižními slovníky nebo monografiemi o spisovatelích, jsou základní informace o autorech, případně podrobnější bibliografie díla. Jakékoliv jméno člověk slyší nebo objeví se v periodickém tisku a zatím zájemce nic bližšího o tomto autorovi neví, může si ihned pomocí internetu vyhledat dílčí informace nebo aspoň souvislosti, v nichž se toto jméno vyskytuje. Pochopitelně jsou to údaje individuálně ohraničené, a proto nemohou dosáhnout komplexnosti skutečných knižních literárních slovníků nebo přehledných dějin literatury, i když jsme si zároveň vědomi, že jejich vydání tiskem je časově i finančně náročné. Ale kniha o dějinách literatury, přestože nemůže být stále aktualizována, zůstane vždy nezbytným kompendiem, pokud máme pochopit literaturu daného období nebo některého jazykového společenství ve svém úhrnu. To nemůže nikdy nahradit jednotlivý, i když velmi aktuální poznávací blok na internetu.
Určité plus má počítačová technika v případě tzv. internetových časopisů. Jejich nabídka je dosti pestrá, rozšíření těchto textů a literárních ukázek zasahuje daleko širší kruhy než v případě současných časopisů tištěných. Oceňme také to, že v počítačové databázi najdeme i starší ročníky internetových časopisů a např. na webové stránce Ústavu pro českou literaturu AV v Praze i původně tištěná literární periodika z minulých desítiletí, ba dokonce i z první poloviny 19. století. V tomto ohledu pravděpodobně internet zcela překoná tradiční knihovny, kde se ve většině z nich starší časopisy nevážou do tvrdých desek a neuchovávají.
Nezapomínejme ovšem, že nejrozmanitější literární texty v internetové síti nejsou navždy, že mohou podléhat různým technickým omezením nebo zásahům tzv. počítačových pirátů a čím dál více sofistikovanějším virům. Po této stránce bychom sice mohli srovnávat zkázu, jakou způsobí požár knihovny nebo zaplavení knižních fondů ničivou povodní, a zkázu, kterou může způsobit rozsáhlá technická porucha v síti internetu. Absolutní dokonalosti konzervace jistě nedosáhneme nikdy, ale vždy bude platit zdvojení a vůbec multiplikace všeho, co bychom si přáli uchovat.
A jak je na tom v konkurenci s literárními texty na internetu klasická kniha? Nesporně velmi dobře a o její budoucnost se nemusíme bát. Proč?
Pokud si člověk knihu koupí a jednou zaplatí, i když ji pak za život vezme do ruky třeba stokrát a mnohokrát si v ní bude číst, už ho to žádné další finance nestojí. Může ji nosit, přemísťovat a ukládat kamkoliv, aniž je závislý na příkonu elektrické energie a dalších technických náležitostech. Pokud ji sám nepoškodí, nemusí volat opraváře, jako uživatel internetu, či nemusí tzv. upgradovat svůj typ počítače, aby byl na výši doby. Navíc k ní i citově přilne, protože se mu kniha může vázat k různým životním událostem nebo může mít své mimořádně dramatické osudy, jak tomu bylo u některých knih, jež si vojáci nosili v tornistře v pekle válčišť. Že ji může číst v nejrozmanitějších i kuriózních prostředích a situacích, je nabíledni, přičemž souvislá četba např. za pobytu v koupelnové vaně jistě nepatří k těm zcela výjimečným.
Kniha má navíc tu výhodu, že může – obrazně řečeno – stále vstávat z popela. Kolik to bylo knih v různých dobách spálených na hranici, a přece jejich text byl tištěn a rozšiřován znovu. Ale i za běžných podmínek oblíbené texty jsou znovu vydávány pro další generace, přičemž jejich grafická úprava může být v každém dalším vydání originální a čerstvě přitažlivá.
Právě samotného vzhledu knihy patřící do umělecké literatury si v poslední době všímá nejen historie umění, ale také literární věda, konkrétně její disciplína literární teorie. Současná česká prozaička a pracovnice v oblasti literárněvědného bádání Daniela Hodrová vydala se spolupracovníky v roce 2001 knihu s nezvyklým názvem …na okraji chaosu… a s podtitulem Poetika literárního díla 20. století. Byli jsme až dotud navyklí na to, že do kompozice literárního textu patří specifické užití jazyka, členění jednotlivých prvků a případně metaforičnost. Ale v oddílu Poetika kompozice si Hodrová všímá celé komplexnosti jevů, jež patří do pojmu kniha (str. 181): „/…/ je ovšem objektem a kompozičním celkem zcela zvláštního druhu, neboť její smysl nespočívá pouze v tom, že je smyslově vnímána jako často krásná věc, jíž se čtenář může s potěšením dotýkat a pohledem sledovat její grafickou podobu – text a jím prostředkované dílo. /…/ Na smyslu díla se podílejí jednotlivé složky, prvky a vlastnosti knihy – rozměr, vazba, desky, případně obálka, papír, písmo – více či méně spjaté s dílem a jeho charakterem /…/. Pro knihu a její vnímání není nepodstatný ani fakt její tloušťky a navrstvení listů, poskládanost – zmocnit se knihy, přivlastnit si ji, souviselo dřív s aktem jejího rozřezání.“ Dále Hodrová upozorňuje i na přitažlivý moment obracení stran a jeho rytmus. Za jednu z hlavních vlastností knihy pokládá možnost fyzického kontaktu – pro čtenáře důležitý akt otvírání a zavírání knihy, listování v ní, což je svého druhu cesta.
Mohli bychom shrnout základní poznatky, jak působí literární text na internetu a v knize. Internet zprostředkovává mnohost textů, ale nikoliv jejich úplnost. Je příznačně spojen s technickou civilizací, která se rychle vyvíjí a mění, podněcuje člověka a čtenáře k dalším a dalším cestám a k pátrání po dalších textech, ale svou neosobností a chladem vede k unifikaci a nakonec k jakémusi typu odlidštění. Kniha je individualizována, lze se jí osobně zmocnit a zcela si ji přivlastnit a ponořit se do jejího textu hlouběji než k tomu vede počítač, kde text prezentovaný právě na obrazovce je jen jednou z nepřeberných možností, jež tento technický prvek nabízí.
Ale nejsem nepřítelem počítačů, naopak mně nesmírně pomáhá při přípravě vyučování, zvláště seminářů, možnost najít maximálně aktuální informace o nových knihách nebo dotud neznámých autorech. Kniha i počítač, obě přitažlivé mocnosti se dobře doplňují a zároveň mají svou zajištěnou budoucnost, včetně knihoven a knihovníků, dnešních, zčásti zastoupených na našem setkání v Opavě, i těch budoucích, kteří přijdou po nás.
(psáno pro konferenci „Kniha včera a dnes“ v Opavě, listopad 2003)
·