Příteli z mládí, nevěděli jsme o sobě dobrých několik desítek let, až jsme se našli – na Internetu. Proč ses vlastně rozhodl pro projekt Zdeněk Huspek – multiweblog? Kdy tvůj projekt zahájil?
Počítač jsem si pořídil poměrně pozdě – v roce 2003. Po zvládnutí základních funkcí jsem se vrátil k literární tvorbě a po desetileté pauze zkusil, jestli mi to vůbec „bude psát“. Psalo, ale zdlouhavě, takže jsem si koupil kurz všemi deseti na klávesnici a naučil se psát nazpaměť. Počítač, resp. textový editor má tu ohromnou výhodu, že není nutno složitě gumovat nebo přeťukávat překlepy, stačí se pouze vrátit… ale ty jsi patrně chtěl vědět něco jiného, že.
Zkusil jsem napsat po letech povídku Boubín, poslal ji v roce 2003 do soutěže Literární Šumava v Klatovech a dostal zvláštní cenu za příspěvek o Šumavě. O rok později jsem už získal první místo povídkou Podivná armáda a v roce 2005 znovu první místo povídkami Cesta za Hedvikou a Pes, který uměl hledat houby. Potom mi bylo doporučeno, abych se soutěže nezúčastňoval a nechal vyhrát taky někoho jinýho. Čemuž jsem se podivil a kupodivu respektoval. Jiné soutěže jsem neobesílal. Mezitím jsem díky klatovské soutěži získal možnost publikovat fejetony v Plzeňském rádiu a to mě donutilo psát častěji. Publikování v rádiu – ano. Občas něco v regionálním deníku, taky fajn. Ze soutěží byly nějaké sborníky – přečteš, založíš, zapomeneš. Co dál? Vydat knížku mi přijde příliš složité a potom – někde se prosit a tyhle věci kolem… nic pro mě.
Že existuje Internet jsem věděl dávno předtím, než jsem se naučil používat levé a pravé tlačítko myši. A když jsem konečně mohl pobrouzdat (zpočátku spíš jen stahovat, protože jsme neměli pokrytí ADSL a za tři stovky bylo 10 hodin měsíčně) po síti, hledal jsem pochopitelně podobně „postižené“ psavce. A ejhle, objevil jsem literární servery i autorské stránky. A napadlo mě zkusit si něco podobného vytvořit taky. Jenže od nápadu k realizaci bývá většinou hodně dlouhá cesta. V mém případě to představovalo naučit se spoustu nových věcí. O možnosti nechat si stránky dělat jsem ani neuvažoval, jsem člověk, který si neprobádaná území zkoumá sám. Takže jsem začal studovat HTML jazyk – nejvíc mi pomohly super stránky Jak psát web a hledat hosting. Po roce pokusů jsem zjistil, že řešení technických záležitostí mi zabírá téměř všechen čas u počítače na úkor vlastní tvorby, když tu náhle – jako v pohádce – objevil jsem e-stránky. Vše v jednom redakčním systému, bez složitého psaní v HTML anebo CSS. Určitá znalost „střev“ stránek mi umožňuje některé úpravy, takže konečně můžu většinu času věnovat psaní a taky focení.
Dostávám se k názvu svých stránek – proč Multiweblog? Fotím od svých patnácti let, v některém časovém období víc, někdy méně, v poslední době – díky digitální fotografii – hodně (někdy mi to přijde až marnotratné). E-stránky mi umožňují publikovat jak fejetony, tak povídky a taky fotografie v různě tématicky členěných galeriích. Z této možnosti jaksi automaticky vyplynul tzv. fotoblog, čili fotky doplněné textem, případně text doplněný fotkami. Když k tomu přidám možnost jen tak napsat cosi nezařaditelného (blog), vyšel mi název Multiweblog. Vloni v prosinci to byl rok, co jsem své stránky zaregistroval, zaplatil roční poplatek pět stovek, v polovině loňského října bylo obsazení paměti (psaný text) 28 % a počet fotografií 58 %. Místa je tedy dost a v případě jeho nedostatku možno něco vymazat… Denní návštěvnost je 50 – 60 přístupů, což není zase tak nejhorší. Někdy se i divím, co tak ty lidi hledají, ale jsem spokojený.
Na svých stránkách jsi vymezil místo také pro obec Loučim, v níž žiješ. Má to snad znamenat, že takzvaná počítačová gramotnost již je holou samozřejmostí i v pošumavské vísce? Znají místní tvé webové stránky?
Na úvod této odpovědi něco statistiky. Naše vesnička má celkem 53 popisných čísel a sedm staveb označených písmenem E, které slouží jako chaty nebo chalupy, to spíš. Z tohoto počtu je 20 domácností připojeno na Internet (včetně dvou připojení na obecním úřadu). Jen málo tedy schází do padesáti procent. Pro generaci třicátníků a mladší to samozřejmost je, čtyřicátníci přicházejí k Internetu pozvolna, ale přicházejí. My starší jak kdo. Pro někoho je zacházení s počítačem samozřejmost, pro někoho španělská vesnice, ale tak to už prostě v životě chodí.
Poslední tvoje otázka je jako na objednávku – nedomluvili jsme se spolu :-)? V loňském roce jsme slavili 650 let vzniku Loučimi, zároveň proběhlo setkání rodáků. A protože nejsem člověk, který by dění kolem sebe pozoroval z okna, aktivně jsem se do příprav zapojil. Vzhledem k tomu, že stránky obce vznikly poněkud podivným způsobem, rozhodl jsem se dát na své stránky všechny události kolem oslav, čili jejich přípravu a posléze průběh. Adresa mých stránek se tak dostala na oficiální pozvánky. Pokud fotografuji akce v obci nebo okolí, rozdávám vizitky a lidi si pak můžou prohlédnout fotky jednak na multiweblogu a druhak na adrese rajče.net, kam je možno umístit a případně si stáhnout jakékoliv množství fotek.
Malou poznámku k webovým stránkám Loučimi – v říjnu jsme se dohodli s vedením obce, že udělám stránky nové a taky je budu opečovávat. Stal se tak ze mě webmáster, což pro mě byl před pěti lety něco jako počítačový mág :-).
Po Rudolfu Mayerovi budeš – právě že i díky svým progresivním nápadům – dalším literárním tvůrcem, kterého si Loučim zapamatuje na hodně dlouho. Zdenku, co o tom soudíš: Má krásná literatura na Internetu perspektivy?
Zmiňuješ Rudolfa Mayera, takže než odpovím na závěrečnou otázku, pár slov k básníkovi, jenž má hrobku na hřbitově u našeho kostela. Chalupa, v níž prožil poslední rok svého krátkého života, stojí naproti naší. Jednou jsem se byl podívat v místnosti, kde bydlel. Ono genius loci bude mít snad rozsah i kousek dál, přinejmenším na území chalupy, kde bydlím. Potom snad dosáhnu toho, že si mojí maličkost Loučim trochu zapamatuje – díky psanému slovu a barevným obrázkům, na něž se můžou podívat nejen obyvatelé Loučimi, ale kdokoliv další. Že krásná literatura perspektivy na Internetu má, je nesporné. Můžu soudit podle sebe. Pakliže najdu opravdu zajímavý text, začtu se na hodinu dvě, případně se k němu vracím. A je úplně jedno, že místo šustění obracených papírových stránek je slyšet tiché klapání klávesnice, jejíž pomocí roluji textem na svém monitoru… Jedinou výtku bych možná měl – zatímco knížku si člověk může přečíst v dopravním prostředku anebo třeba v posteli (pokud tam nenajde jinou zábavu), s notebookem je to složitější. Aneb každá mince má dvě strany.
Díky za otázky.
Za odpovědi poděkoval Miroslav Vejlupek.
·