Marcela Koutná se ještě neprobouzí. V nadcházejícím ránu však měla spánek lehký jako peříčko. Byla schopná ihned zareagovat, jakmile by se její půlroční dítě pohnulo, či zavrnělo. Nakonec to nebyl pláč malé Ivetky, co ji přimělo otevřít oči. Ještě nepřemýšlí o tom, co ji vlastně vzbudilo. Slyšela, jak dítě pravidelně oddechuje, a tak chtěla znovu rychle usnout. V ložnici bylo šero a venku za okny se válela mlha. „Dnes stejně bude škaredě,“ brumlala si. „Ale přestalo pršet,“ došlo jí. „Fakt neleje!“ Po celý týden nebylo slunce k zahlédnutí. Z nebe padaly proudy vody a vítr šlehal do oken. Možná to právě vzniklé ticho, kdy kapky deště přestaly bubnovat do střechy a vítr ustal, ji vzbudilo.
Ještě se jí nechce moc hýbat. Pokusila se jen z pod pokrývky nepatrně vysunout ruku, aby dosáhla na noční stolek. Vzala odtud hodinky a položila je zase zpět, aniž se na ně podívala. To tak, bude počítat čas, za jak dlouho Vláďa přijde z noční směny. Nebude manžela hned po ránu vyhlížet z okna.
Ne, ještě netuší, že i tak ze spaní nic nebude. V lůžku se jen líně převalovala, hledala pro své mladé štíhlé tělo vhodnější polohu. Vyčesala si rukou dlouhé vlasy zpod zad až nad hlavu, rozprostřela je na polštář. Celá se uvolnila a ležela jako by bez vlasů, bez těla. Ovšem, dlouho takto nevydržela. Snad proto, aby se zase našla, si sedla na okraj postele.
Ne, ještě se nepokouší postavit na nohy. Mátožně narovnala přikrývku v postýlce dítěte, ze sedu se protahovala a vychutnávala klid kolem sebe. I když starý venkovský dům měl do klidu daleko. Dřevěné trámy v něm strašidelně praskaly a venku, snad v celé vsi se rozštěkali psi.
Ne, ještě se nejde podívat z okna, co se děje. Vsunula nohy do pantoflů a jen v noční košili přešla po pokoji. Okno bylo samý květináč. Posunula je. Ale ani potom neměla dobrý výhled.
Ještě nemá nutkání jít ven. Když Vláďa nebyl doma, zamykala dveře, jak se říká, na sedm západů. Nikomu by neotevřela. Nevytáhla by paty. Jedině kdyby slyšela Vláďovo auto, jak přijíždí z práce. To mu někdy vyšla naproti. Nevyběhla by ale ven v noční košili. Vždycky narychlo něco přes sebe přehodila.
Ne, ještě se neodvažuje otevřít dveře, i když se oblékla. Stihla na sebe natáhnout i dlouhé kalhoty, svetr. Naslouchala a pak tiše odemkla. Vyšla přece jen na zápraží. Nějaký hukot se opravdu blížil. Vláďovo auto to nebylo. „Snad někde v dálce nehřmí?“ chtěla vědět. Bouřek se bála. „Anebo je až sem slyšet splav od řeky?“ zkoumala, když hluk byl stále celistvý a nepřestával.
Ještě neví, co se děje. Zrak jí špatně sloužil. Uši jako by nechtěly nic slyšet. „Psi ale už přestali štěkat,“ uvědomila si. Přes všechen neklid a vzdálený hluk jí neušlo jemné zašustění v trávě. Něco před ní na dvoře zacinkalo, zazurčelo. V nízké trávě se zaleskl slabý pramínek vody, o kus dál přitékal další.
„Není divu, že po velkých deštích je trávník propletený pramínky,“ říkala si. A dál hleděla na ty blyštící se a zurčící copánky. Ani nevěděla, jak se to stalo. Najednou stála na zápraží po kotníky ve vodě.
Ne, ještě nezabíhá zpět do domu. Byla jak zkamenělá. „Řeka se vylila,“ zajíkla se. Konečně se pohnula a podařilo se jí za sebou zavřít dveře. Vody i tak uvnitř přibývalo. Ze zaplavené kuchyně vycouvala do ložnice, do sucha.
Ne, ještě nevolá o pomoc. Kdo by ji také slyšel? Jen naprázdno hýbala rty. Z ložnice sledovala, kdy se voda dostane přes schody i tam. Dostane, nedostane… Venku se znovu dalo do deště. Bože, co má dělat?
Ještě nebere Ivetku z postýlky. Ještě měla pár okamžiků na to, aby naházela do tašky důležité věci. Popadla peněženku, mobil, pleny pro dítě… Byla zmatená, nevěděla, co z toho množství přidat. Nechala tašku taškou a raději si na sebe navlékla sedačku pro dítě. Byla jen látková, ale nosila se na těle vpředu, ne na zádech. Však dítě, když ho k sobě přemístila, opřelo si o ní hlavičku a hned usnulo. Jako by ho zase měla uvnitř těla. V bezpečí. V bezpečí? Ve starém domě s nízkými stropy nemínila zůstat. Na tašku s věcmi nakonec zapomněla, cestou ven si pouze svázala vlasy, obula holínky, oblékla pláštěnku, protože déšť neustával.
Ještě neví, kam a jak bude před vodou utíkat. Zda se z domu od řeky vydá do vesnice, anebo poběží na opačnou stranu, kde jsou stráně. Nic nevěděla a stejně, voda rozhodla za ni. Nechtěla tomu věřit, ale byla obklíčená. Jejich dům byl jak ostrov v moři. Do mohutného proudu vody se nedalo vstoupit ze žádné strany. Měla jedinou cestu úniku a to vzhůru.
Ne, ještě nestoupá po schodech na půdu. Jejím prvním cílem bylo se k nim po zápraží dostat. U domu se převalovaly velké kusy dřeva, narážely do zdi jako torpéda. Málem se už chtěla vrátit, ale spásné schody se přece jen zdály blíž.
Ještě není rozhodnutá, co na půdě udělá. Mohla by si chvíli odpočinout, ale došla až k prosvětlenému okénku. Ne, vůbec nepomyslela na to, že by se tím malým otvorem měla i s dítětem protáhnout ven na střechu. Z výšek pociťovala víc než strach.
Strach nestrach! Na cihlové podlaze půdy se také objevil pramínek vody. Nesplétal se v copánky. V dešti a okolním hukotu pádící vody vypadal nenápadně a tiše se rozléval. Přesto ji děsil víc, než všechno ostatní. Nemotorně se tedy protáhla okénkem a po čtyřech šplhala vzhůru. Střežila se zvednout hlavu, pohled omezila jen na ruce, kde by se mohla na hřebenu střechy chytit. Navíc dítě zavěšené na jejím těle ztěžklo. Ale hýbalo se. Zřejmě i plakalo. V celé té vřavě jeho pláč zanikal. I to málo však stačilo. „Zatím jsme naživu!“ usvědčovala se.
Ještě necítí odřeniny, modřiny, které si lezením udělala. Oddechla si, až se posadila a opřela se o komín. Věděla, že nejhorší teprve přijde. Copak hukot vody – tomu se dovedla bránit. Napínala uši, zda se ozývá dítě. Ale jak se nekoukat? Děsila se pohledu dolů, co s ní výška udělá. K jejímu překvapení se však výška nekonala. Vody bylo až po střechu. Najednou si přála, aby měla pod sebou víc prázdna.
Vůbec netuší, jak dlouho nahoře vydrží čekat. Kdo přijde dřív? Voda, pomoc? Soustředila se jen na jedno. Udržet se. Čas přestal existovat. Tělo přestala cítit, ale nebylo to uvolněním, jako ráno před vstáváním. Příčinou byla zima a strnulost, jak se rukama křečovitě držela, nohama zapírala. Jen v místě, kde se hýbalo přikryté dítě, ji to hřálo. Odtud stoupaly, rozlévaly se a šířily se také praménky, jenže hřejivé, hojivé. Splétaly se v copánky a rostly.
Ne, ještě nemá halucinace a přesto jí střecha připadala jako obrácená loď. Dům jako by plaval. Opravdu jen jako, anebo se doopravdy posouval z původního místa? Ještěže kolem sebe nenacházela žádný pevný bod, který by ji dal za pravdu. Znamenalo by to neodvratný konec. I tak vše kolem bylo v neskutečném pohybu. Proud vody by nikdo nepřekonal ani na loďce. Snad by záchrana mohla přijít z výšky. Z výšky?
Ne, ještě nevidí helikoptéru, ale určitě ji před chvílí zaslechla. Pocítila naději, ale neměla sílu zvednout hlavu a přesvědčit se, jak je od ní daleko. Neměla sílu vstát a mávat, či jinak na sebe upozornit. Zřejmě ale o ní i o dítěti věděli. Možná tam nahoře je s pilotem i Vláďa, napadlo ji.
Ještě neví, kdo je jejím zachráncem, ale někdo ji upoutal na záchranný pás. Měla by zavřít oči, než začnou stoupat na laně do výšky, dělala si starosti. Chtěla to udělat, ale oči ještě víc otevřela. Jen co je helikoptéra všechny zvedla o pár metrů, dům se opravdu pohnul. Kus popojel, rozestoupil se a střecha se propadla dovnitř, jak do jícnu. Vše zmizelo pod hladinou. A ve výšce nad hukotem vody i přes rachot helikoptéry slyšela víc a víc blahodárný živoucí pláč svého dítěte.
(povídka z knihy A co tvůj mobil?)
·