Až zítra jehla vnikne do tvé tenké žíly,
krev začne odkapávat do zkumavky,
aby z ní doktoři nádory odhalili
a nasadili ti dost smrtonosné dávky,
jsem příliš slabý, abych trpně čekal na výsledky,
raději bych kanilou ti projel, potom tepnou, tělem,
a v mysli vzpomínku na kališnické předky
jak Žižkův bojovník se postavil těm zrůdám čelem,
bez zbraně, přilbice a štítu protilátek,
ochrany chemie a krytu záření,
holýma rukama, jen kolem beder šátek,
snad dole v podbřišku svíravé brnění,
třískal a kopal bych ty hnusné metastázy,
na množství nehledě, tvůj pravnuk, Mistře Jene,
trhal jim chapadla a krutě lámal vazy,
až budou tkáně tvé dočista vymetené.
A kdyby zdolala mě klepet přesila,
klesl bych vprostřed vřavy boje?
Ty kdybys bitvu přežila,
byla by výhra moje.
Ba, jestli nezdaří se tahle revoluce,
i to mé oči rozzáří a naplní mě klidem,
zemřeme přece společně a naráz, ruku v ruce,
když čas se naplnil, podobni starým lidem,
jak tolik toužil jsem a ty sis také přála,
vzpomínáš?, před tím hrozným nálezem,
to jsi mě ještě hodně milovala,
a těšila se na to…
… sem s tím železem!,
dost mudrování, vzhůru do útrob
a jestli příroda dá padnout mi v tvém těle,
nastavím prsa rád kusadlům nepřítele…
… kde krásný tak a vznešený
bych hledal hrob?!
Má Múza v bílém pláštíku
se s klidnou elegancí
jak po olympských zahradách
prochází ambulancí.
Ne, nevznáší se na polštáři
mlžného oparu,
přichází ke mně po dvou nohách,
pěkně postaru.
A žádná éterická
v průsvitném hábitu,
i když to někdy taky,
když si mě přivede do bytu,
svede mě hnedle
v předsíni.
A já ji taky
zázračně inspiruji.
Když mi modelem postojí
vytvořím o ní snítku veršů,
ona pohodu v pokoji.
Jako já kouká po hvězdách,
a i když vnímá hvězdný prach,
nepřehlíží ten pozemský.
Pak voní savem, chloraminem.
Co víc chce stárnoucí chlap od ženský?
A jako já má hrozný strach,
že v osudových proměnách
se v tomto životě
smutně a beznadějně
minem.
Ten kretén zjevil se najednou v kanceláři,
jak Zeus s Fúrií se důležitě tvářil,
a že prý váží si nesmírně
mojí snahy,
jenom prý nechápu
obchodně-tržní vztahy
a že je moje práce
vysoce hodnocena,
jenže můj flek teď potřebuje žena
od jeho kámoše, co poskytl mu krytí
pro úvěr v bance.
Takže není zbytí,
že mi dá padáka,
mám se prej vypakovat.
Tak cucám panáka
při zpěvu Mišíka,
v hlavě mě navádí ta bezva muzika,
jak toho debila
pořádně vofuckovat.
Přijít tak středem a netvářit se zkrotle,
prsknout mu do ksichtu,
„ty jeden extratrotle,
nacpi si ten svůj džob do kecek nebo do špic,
stejně tě čeká jen pitevna nebo hospic,
já tě mám na háku
ty nová vládní třído!“,
jenže ty krávy zelený
zas zítra ráno přijdou,
hladoví supové, faktury, složenky,
co žerou peníze, účty i účtenky
takže tě pohltí, nezjistíš ani jak.
Tak místo satisfakce
mě čeká jiná akce:
schlíple a beze vzdoru
se šourat pro podporu
do fronty před pracák.
Ach, bože, jsem to ale hňup.
Jako bych nevěděl, že chová se jak strup
ta jizva po tobě!
Kam pohnu myšlenkami,
o všechno chytá se a zadrhá mi,
letmo jen dotknu se něčeho, co společné jsme měli,
bodne to, zmáčkne, zkroutí, vřed odhalí se celý,
má rána naplno razancí průjmu v míse
vystříkne na mě hnis a krutě rozšklebí se,
chtěl by sis, příteli, žít hezky, šťastně, v klidu,
šrám že se zacelí?, ven že už sotva vyjdu?
ne, mě se nezbavíš, nebudu nikdy jiná…
… jak by mi říkala ta krevní sraženina,
již ve svém domově, svém domě se svou ženou,
naivně měl jsem již za provždy vyřízenou,
že už se nemůže otevřít, vrátit zpátky…
… stačilo na chvilku spatřit tvé kamarádky,
na mžik si připustit: je mi tvé lásky líto,
namísto okřiknutí: debile, neškrab si to,
a hned mi pahýly, jež se tak čisté zdály,
v hlavě i pod žebry pranici rozpoutaly,
depresi, že bych z ní moh vázat jitrnice…
… a vlastně nevím ani, co mě děsí více,
že na ten občasný bolavý úšklebek
nenajdu v sobě už dost silný protilék,
když střípek vzpomínky mi vlítne do oka…
… či že ta díra je
pořád tak hluboká!
Nepláču často.
Skoro neumím to.
Není to defekt,
slzy neschází mi.
Jen místo nich,
když život mlátí mě jak žito
a tebe taky vidím
naším vztahem
zmrzačenou, zbitou,
z duše mi tečou
slané rýmy.
·