Josef Novák byl obyčejný chlapík. Pracoval jako likvidátor škod v České pojišťovně a kromě nesmělosti už v ničem nevynikal. Jednoho rána se ovšem probudil a zjistil, že je neviditelný. Když spatřil, jak si jeho pyžamo a brýle poletují vzduchem a jak si domácí pantofle vykračují naprosto samostatně, zmocnil se jej pocit, který je snad přístupný pouze gravitaci nebo molekule. Existoval a nebyl vidět.
Zamyšleně se posadil do křesla a uvažoval, čím ke své neviditelnosti přispěl. Protože včera řádně promokl a večer si léčil rýmu vlastními silami, nabízelo se pouze jediné vysvětlení. Mohou za to dva acylpyriny, bylinkový čaj, pár kalíšků rumu, lžíce jedlé sody a malý koňak. Když se to smíchá ve správném poměru, pravděpodobně to vyvolá neviditelnost.
Sotva vpustil do problému dostatečné množství světla, zauvažoval, jak by mohlo jeho nové skupenství prospět pobočce České pojišťovny. Naštěstí na nic nepřišel, přesto mu to přineslo dobrý pocit z odpovědného přístupu k pracovním povinnostem, ale hlavně důvod navštívit dlouholetou platonickou lásku, lékařku Marii a požádat ji, zda by ho takové neužitečnosti nezbavila.
V čekárně strávil nepozorován dvě hodiny. Chtěl mít jistotu, že se z jeho choroby nestane zbytečná senzace. Děsila jej popularita jakéhokoliv druhu.
Když odešel poslední pacient i sestřička, rozechvělou rukou stiskl kliku a vstoupil. Pozdravit a zavřít dveře již nestačil. Ohromeně civěl na doktorku, která si upravovala punčochové kalhoty vysoko nad koleny. Duchapřítomně spustila sukni a otočila hlavu. V otevřených dveřích nikdo nestál. Nahlédla do čekárny, ale ta byla také prázdná. Přisoudila tu drobnost průvanu a zavřela okno. Pak si znovu vyhrnula sukni.
A to byla ta chvíle, to byla ta vteřina, kdy Novák pochopil, že být neviditelný není vůbec tak bezcenná schopnost, jak se původně domníval. Drcen náhlou zkušeností, žasl nad bezbranností spanilé doktorky Marie a okoušel vzrušující pocit beztrestného průniku do dámského soukromí. Zároveň byl obluzován vznikající jistotou jakéhosi definitivního uplatnění.
Původně chtěl říci něco jako: Paní doktorko, zdá se mi, že jsem duch, ale nelekejte se, jsem Novák … Jenomže teď? Nic slabomyslného! Nebude si podřezávat větev, na které sedí!
A tak když se Marie s pocitem naprostého soukromí převlékala a neměla nejmenší důvod uvažovat nad tím, zda jsou objektivní jistoty skutečně objektivní, netušila, že díky své kráse a svému pavučinovému prádlu právě stvořila z obyčejného chlapíka praktického boha.
Bůh zmobilizoval všechnu svou odvahu, kterou umocňovala láska a absolutní anonymita, a promluvil změněným hlasem:
„Buď zdráva, Marie.“
Doktorka spustila sukni podruhé a chvíli si nevěděla rady. Posadila se do rohu a číhavě sledovala prázdnou ordinaci.
„Jsem bůh a přišel jsem za tebou.“
Ohromena hodnotila absurdní situaci a došla k závěru, že se jedná o legraci.
„Panebože, jak to děláte? V tom musí být nějaký trik, ne? Máte u mě kartu?“
„Přestaň hřešit! Opakuji, že jsem bůh. Pojď!“
Těžko dát přednost lince 1587 před bohem, Marie zůstávala přesto sedět. I minimální křesťanská povědomost jí našeptávala, že boží trpělivost je příslovečná a že bůh musí být nakloněn diskusi.
„Jako lékařka vás upozorňuji, že neexistujete. Bůh je jenom takové zaklínadlo, kterému nikdo nevěří, ale kterého každý s důvěrou používá.“
Místo odpovědi se sám od sebe otočil klíč v zámku a západka měkce cvakla. Normální situace to nebyla, ale co je to normální situace? Když existuje kominík, proč by nemohl existovat bůh. Její generaci zatajili víc věcí než jenom pravdu o osvobození Plzně. Je lepší uvěřit v boha nebo v komunikační schopnosti nějakého bacilu?
„Víš, co je neposkvrněné početí?“ prohluboval Novák odvážně svou milostnou strategii.
„Vím. Ženy by pro ně rozhodně nehlasovaly.“
„Nesmíš všemu věřit. Otevři ústa a řekni á.“
„Vy jste možná bůh, ale já nejsem panna. Mám šestiletou dceru a muže.“
„Všechno vím. Maruška chodí do první třídy a manžel je doktorem přírodních věd. Jednou ročně jezdí do Tater sčítat sviště. Všechno vím. Jdi za plentu a svlékni se.“
Novák se klepal vzrušením i strachy, ale spoléhal na neviditelnost. Neviditelnost je absolutní převlek.
Mluvím sama se sebou, nebo jsem se stala předmětem nějakého vědecko-psychologického výzkumu? V každém případě jsem s tím měla být alespoň rámcově seznámena.
„Tak běž, nestyď se.“
Pár vět s bohem a realita dostane podivný rozměr. V duchu se pořád bránila, ale přitom byla k tomu neviditelnému hlasu bezproblémově loajální. Jistota, že čekala od života jiné vyznamenání než přivést na svět nového Krista, znatelně slábla. Pokorně odešla za plentu, svlékla se do půl těla, jak to vyžadovala od svých pacientů, a čekala.
Vzduchem připlul fonendoskop a se vzrušeným chvatem se přisával na její ňadra. Studeně se jich dotýkal, systematicky je promačkával a funěl zadržovaným dechem.
„Nedýchejte. Dý… dýchejte. V pořádku. Sukni a kal… kalhotky taky.“
Poslechla. Jako odborník byla s to připustit, že i neposkvrněnému početí může předcházet gynekologická prohlídka. Jak to ovšem vysvětlí doma? Bude to nevěra? Nevěra s bohem je jistě menší nevěra, než když se o ženu otře vítr. Horší je, že manžel nechce druhé dítě. Bůh to jistě nějak zařídí, je tu přece precedens se svatým Josefem.
Z úvah ji vytrhl způsob vyšetřování. Bylo čím dál tělesnější. Bylo tak tělesné, že se musela bránit vzdechům. Ale neubránila se.
„Né! Panebože, to nemůže být pravda! Panebože, já netušila, že něco takového existuje! Ó!“
K naprosté libosti z neposkvrněného početí došlo krátce po okamžiku, když musela ocenit, jaké může mít netělesnost dokonalé rozměry. Zapomněla na svět, zapomněla, že jí zavřou v pekařství i v samoobsluze, zapomněla na předsudky. Jen z celého srdce vynahrazovala bohu své hříchy. Nic jiného dělat nemohla, neboť bůh je ve všem nejlepší a Josef Novák dělal v tu chvíli nebi opravdu čest.
Zalykal se štěstím, vždyť Marie, která se do dnešního dne zajímala jen o jeho moč a teploty, se teď chovala naprosto živočišně a spontánně. Dokázal to, co si nepřipouštěl ani v nejbujnějších snech, on, který by jí nedokázal pojistit ani peroutku na vymazávání pekáčů, on, on, on … Právě teď dosáhl toho, že už neměla na celém těle ani kousíček kůže, který by nevěřil v boha.
Návrat na zem znamenal pro Marii neznámé potěšení. Bůh se neobrátil na druhou stranu, jak to zhusta činil její manžel, ale provázel její doznívající rozkoš drobnými něžnostmi. Uvěřila, že k ní nesestoupil jen po zralé úvaze, ale hlavně z lásky. Hladila jeho neviditelné tělo a zaznamenávala, jak se v ní vrství klid a duševní rovnováha. Byla tak vrchovatě spokojena, že by si mohla na místě otevřít krámek s duševním zdravím a prodávat ho pod cenou.
Jenomže civilizovaný člověk má v sobě zakódovaný permanentní stres a profesionální deformace. Jsou to symptomy, které lze překrýt duševní pohodou jen velmi krátce. Marie si náhle uvědomila, že to, co hladí, je stoprocentně jizva po slepém střevě. Nemohla se mýlit. Že by na nebi existovaly polikliniky a nemocnice? Zbystřila pozornost a nenápadně vyšetřovala dál. Postupně objevila mírně zduřelé krční mandle, malou tukovou bulku na pravém zápěstí a mezi lopatkami pravděpodobně plastickou pihu velikosti desetihaléře. O pohlavním orgánu hodném závisti již věděla. Nakonec si uvědomila, že bodu tepe naprosto pravidelně srdce jako každému člověku, a odhadovala to na 75 až 80 tepů za minutu. Byla zmatená, velmi zmatená. Všechno úsilí teď směrovala k tomu, aby láska na ordinačním lůžku co nejdříve skončila.
Cestou na nebesa potkal Novák bývalou ředitelku bývalého okresního domu politické výchovy RSDr. Magdu Hroudovou. Vždycky se mu líbila, třebaže ho na VUMLu ničila historickým posláním dělnické třídy, a tak ji následoval až domů. Neodbytně toužil zvědět, jak se bude krásná komisařka, která stavěla ateistickou výchovu hned za rudou hvězdu, tvářit, až ji osloví bůh. Kromě toho znovu zatoužil plýtvat silami.
Zato Marie měla úplně jiné starosti. Definitivně pochopila, že byla podvedena a podle znásilněna. Naletěla jako sedmnáctiletá panna. Takový čin nesmí zůstat bez trestu. Jenomže co si o ní pomyslí, když zavolá na policii, že ji znásilnil bůh? Byla vzteklá, uražená a cítila se zneuctěna. Působila tak divokým dojmem, že se jí manžel ani neodvážil zeptat, proč neudělala cestou z práce nákup. Na nikoho se nebude spoléhat, vypátrá toho darebáka sama.
Druhý den vstala o hodinu dříve a vyrazila do ordinace. Vrhla se na chorobopisy svých pacientů s větší dravostí než kolčava na bažantí hnízdo a třídila, porovnávala, vyřazovala. Po čtyřiceti minutách horečné práce zůstala na stole pouze jediná karta, zněla na jméno Josef Novák. Měl všechno, co diagnostikovala na těle pánaboha. Zjištění ji šokovalo. Novák se jí vždycky jako chlap líbil a dobře vycítila, že ona se mu líbí taky, ovšem co je moc, to je moc. V životě se nesetkala s tak latentní podlostí. Nejprve jí znásilnil duši a potom tělo. Určitě je to lstivější způsob, než kdyby používal nějakých omamujících derivátů. Ubohý svůdce! Za znásilnění jsou určitě alespoň tři roky nepodmíněně.
Ve chvíli, kdy vstoupila do ordinace sestřička a doktorka Marie jí podala několik karet – byl mezi nimi pochopitelně i Josef Novák – a požádala ji, aby tyto pacienty objednala na preventivní prohlídku, probudil se praktický bůh v posteli s neotřesitelnou jistotou, že mu patří celý svět. Nemýlil se pouze do chvíle, než se zastavil před zrcadlem a viděl, že je zase vidět. Z pána světa se stal opět nesmělý chlapík, komplikovanější o pocit viny.
„Marie, Marie.“
Nenechte žíznivému dopít sklenici vody, uzavřete včele česno a stvoříte Nováka. Jediné, co mu zbylo, byla cesta do práce. Sotva se však vrátil, spolkl dva acylpyriny, vypil bylinkový čaj, pár kalíšků rumu, nasypal si do úst lžíci jedlé sody a všechno spláchl malým koňakem. Nic se však nestalo, ráno byl opět viditelný. Tak začala jeho neúnavná alchymistická činnost. Střídal poměry, úmyslně si způsoboval nachlazení, namíchaný dryák užíval v závislosti na tělesné teplotě, výsledky vyhodnocoval graficky, přísně si zaznamenával váhové složení komponentů, ale výsledek nepřicházel. V zápalu boje s hmotou zareagoval až na druhou pozvánku k preventivní prohlídce. Nejprve se lekl, ale pak šel. Ani ve snu ho nenapadlo, že by Marie jeho anonymitu dešifrovala, ani ve snu ho nenapadlo, že mu jeho platonická láska chystá léčku a vězeňskou celu.
Vstoupil a zvýšil se mu tlak. Ta žena je snad každý den krásnější. I Marie musela uhnout očima, jelikož si připadala jako svlečená. Na rachitického dědečka by rozhodně hleděla déle.
„Dlouho jste u nás nebyl, pane Nováku. Cítíte se zdráv?“
„Úplně.“
„Tak se přesvědčíme.“ Ukryla tvář do chorobopisu a dodala: „Jděte za plentu a svlékněte se. No, nestyďte se.“
Projížděla fonendoskopem jeho chlupatou hruď a musela zadržovat rozčilený dech. Mohla by přísahat, že cítí stejnou vůni jako tenkrát.
„Kalhoty a slipy taky.“
„Sundat?“
„Sundat.“
Je to on. Všechno na jeho těle souhlasilo. Ať se zaněcovala sebevětší pomstychtivostí, neumlčela zrádnou myšlenku, že se spustila s chlapem, který za to stojí. Pro ni byl přitažlivý ve všech podobách. Oblečený, nahý i neviditelný. Tenhle podlec tedy zná tajemství, jehož využívá k nejzrádnějšímu obluzování. Jestli jsem s ním přišla do jiného stavu, tak by to bylo určitě krásné dítě. Začala jej vyšetřovat pohmatem, ale přistihla se, že se ty doteky vůbec nespojují s medicínou, ale že jí přinášejí jednoznačné potěšení. Ty ruce se k němu mají jak k milovanému tělu, dobře si vzpomínají na každý tvar. Jestlipak si všiml té pihy na mém zadečku? Měl by. Zamlada si jí všimli všichni čtyři. Měla bych přestat s vyšetřováním, aby se dostal co nejdříve do kriminálu. Jenomže, jestli se dokáže učinit neviditelným, tak by spíš zasloužil Nobelovu cenu.
Ruce ji neposlouchaly a vyšetřovaly a vyšetřovaly.
Co si asi myslí, když neví, že já vím?
Novák si nemyslel nic. Byl tak intenzivní prohlídkou mile překvapen, ale zdálo se mu, jako by se tu navazovalo nějaké nejasné spiknutí, nějaký tajný úradek.
„Můžete se obléknout,“ řekla konečně proti své vůli a odešla ke stolu. Soustředila se a v duchu si zopakovala připravené věty: Tak, pane Nováku, konec legrace. Nepomůže vám ani pámbu, znásilnil jste mě a já na vás podám oznámení. Hlavou jí ještě blesklo, že chvíle, které s ním prožila – ať pátrala ve středoškolských i vysokoškolských létech – nelze s ničím srovnat. Ale tolerantní být nedokázala.
„Tak, pane Nováku,“ dramaticky vstala, když se objevil, „upozorňuji vás, že … že jste zdravý, jako … jako pámbu.“
„Dělám, co můžu.“
Zaskočena sama sebou se opět posadila, ale i přes značnou bezradnost pocítila úlevu. „Mohu se vás na něco zeptat?“
„Vy vždycky.“
„Proč jste se ještě neoženil?“
„Protože vy jste vdaná,“ dokázal odpovědět žertem, třebaže to byla pravda.
Už věděla, že ho neudá, už věděla, že nebude žádný soud.
„Kdybyste byl přišel dřív, asi byste mě přemluvil. Teď už s tím nic nenaděláme.“
I ona dokázala zažertovat, ale oběma přitom bylo, jako by se ty jejich žerty kdesi velice blízko obejmuly.
„Jsem vdaná, chápete?“
Byla to pravda, ale možná, že to byl i vzkaz, ale stoprocentně to byla věta, která udělala z obyčejného chlapíka sebevědomého muže. Vypotácel se z ordinace, ale přesto si připadal, jako by mu patřil celý svět.
Marii se celý den zvláštním způsobem stýskalo, ale protože byla rozumná, raději neuvažovala nad tím, odkud může ta zvláštní nálada pocházet. V noci pak ležela vedle svého muže a zvažovala, co udělá, jestli přijde do jiného stavu. Rozhodnutí odložila. Přitiskla se k muži, a protože věděla, že skoro každá žena je nevěrná, těšila se z toho, že ona už má svoji nevěru za sebou.
„Říkala si něco?“ probral se manžel z polospánku.
„Zaplaťpámbu, že neexistuje bůh.“
„Ty máš nápady. Víš, kolik je hodin?“ odpověděl a obrátil se k ní zády.
Josef Novák se ještě několikrát pokusil o neviditelnost, ale pak ho to přestalo bavit. Nejspíš proto, že už ji ke svému životu nepotřeboval.
A nakonec čas ukázal, že s bohem otěhotněla jen zapřísáhlá ateistka, bývalá ředitelka bývalého okresního domu politické výchovy RSDr. Magda Hroudová, která tak dlouho odmítala připustit, že čeká dítě s bohem, až bylo na každou interrupci pozdě. Narodila se jí holčička. Pokřtít ji nenechala, ale pro jistotu jí dala jméno Krista.
·