Jednoho červencového večera, jen co se trochu víc setmělo, Vendulka zavolala nově naučené zaklínadlo: „Amice canis – canis amice!“ A pod oknem chaty stál Azorek na zadních tlapkách, aby se jí mohl usmát do očí. „Dnes sáňky, na kterých jsme objížděly zahrady panenky, co vládne lesním bylinám, nepotřebujem, je to odsud nedaleko,“ řekl pejsek a rozběhl se před ní po lesní cestě k rybníku. Vendulka to tam velmi dobře znala. Poblíže kamenných schůdků, kde dosáhla na dno, se směla koupat a mockrát se koupala. Teď tu však všecko vypadalo jinak. Zrovna to chtěla povědět, když vtom na ruce ucítila varovný dotek Azorova čumáčku.
Myslela si, že to vychází plný měsíc, který tu v lese býval veliký a sytě zbarvený jako by dozrával do mnohem větší sladkosti, než někde nad městem. Ovšem podivná stříbrná vlna běžela hladinou nejdříve na protější stranu rybníka, doleva, doprava, a než se zase rozeběhla k nim, Azorek stačil Vendulku příkladem vybídnout, aby se honem vtiskla do husté trávy na břehu. Jakmile pak ten neposedný třpyt přestal rybníkem rejdit, pejsek zašeptal: „Pane jo, doufejme, že mi netrčely uši. Vždyť tohle byla veliká stříbrná ryba, rozhlížela se, jestli už je čas.“
„A co, kdyby nás zpozorovala?“ Vendulka se trochu otřásla, jak ji pošimral dotek neznámého dobrodružství. Pejsek však neodpověděl. Jeho oči a čumáček zaujal kmen staré jívy, skloněné nad vodou jako nějaká úzká lavička. Když se i Vendulka tím směrem podívala, viděla na jívě směšného mužíčka. Seděl, houpal si hubenýma nohama a obličejík nastavoval čipernému a osvěžujícímu nočnímu vání.
„To je Svobodů vodníček!“ vydechla překvapeně. A byl to on. Hastrmaními červenými botičkami byl za dne na potoce u Svobodových chaty připevněn k prkýnkům pedálů, jimiž pohybovalo vodní kolo, takže to vypadalo, že ostošest šlape, aby se točil jeho malý mlýn. „Myslela jsem, že je dřevěný!“
„Kdepak. Je živý jako ty a já. Je živý jako stromy,“ vysvětlil Azorek. A bylo to tak. Stromy se zvědavě nakláněly a šuškaly si. Jen jich bylo trochu moc, takže nebylo rozumět, co si to vlastně povídají.
Naproti toho břehu, kde se Vendulka a její psí kamarád usadili, byl malý ostrůvek, porostlý břízami. Svobodů vodníček naráz toužebně zavzdychal. Mezi mladými kmeny bříz se jako vlající hedvábné šátky daly do tance víly. Oblečené do blysknavých modrozelených šatů a s vlasy zbarvenými tak nějak do žlutozelena. Rusalky.
Chudák Svobodů hastrmánek se začal na jívě vrtět a natřásat. Rusalky byly totiž ladné jako labutě a člověku i vodníku se zdálo, že je tak snadné tančit, vznést se, letět… Ale byl zvyklý jenom šlapat u vodního kola, a to je tanec, který asi žádnou rusalku nenadchne.
Kape mu ze šosu? Ne, to vodníček plakal. Teď už i Vendulka poznala, že je živý. „Proč brečí?“ zatahala mlčícího pejska Azora za packu.
„Chviličku počkej!“ špitla Azor opatrně. A hladina se znova stříbřitě rozvlnila, jak se k ní blížil hřbet veliké ryby. Tentokráte se nerozhlížela. Z brázdy vod, které rozhrnovala, tvořila širokou svítící cestu, vedoucí ze středu rybníka na ostrůvek. A po té cestě si kráčela princezna. Dva mužíčkové ve zbroji z rybích šupin jí nesli vlečku. Její šaty byly bílé a zdobené běloskvoucími perlami, sestavenými do tvarů růží a pomněnek a tulipánů bez barev. Ve světle plavých vlasech měla vpleten bílý leknín.
Vendulka okamžitě zapomněla na vodníka. To je nespravedlivé, že já nejsem princezna, myslela si. Za skřítky v rybích šupinách se seřadily ryby. Kapři pohybovali kulatými ústy, zpívali slavnostní sborovou rybí píseň. Je to podivné, ale Vendulka ji slyšela, tak jako někdy slyšíme plakat déšť, když stéká po oknech v pošmourném dni, anebo zvonit letní slunce o bílé zdi a chodníky. Za kapry plavali dvořané úhoři, kteří se prošmiknou hladce a všude, a naposledy štičí vojáci, pyšní na to, že nevybočí z řady. A mně tu doprovází voříšek, řekla si Vendulka. Rozcuchaný a urousaný, páchne psem.
Princezna vstoupila na ostrůvek. Rusalky poklekly na kolena, břízy se sklonily skoro až k zemi. Jakýsi rozpustilý panáček s kůzlečími růžky začal hrát na šalmaj a ryby z princeznina doprovodu zpívaly. Bylo to slyšet, protože koneckonců nejhezčí hudba, ta, co v nás hraje, když jsme šťastní, je také němá.
Svobodů vodníček tancoval, jako když šlape zelí. A vzlykal nahlas. Jedna z rusalek se rozesmála: „Ten skrček by chtěl tančit s vámi, veličenstvo!“
Celá vznešená společnost se obrátila k nachýlené jívě. Vodníček sepjal ruce z hladkých špalíčků: „Jen jednou, jedinkrát, princezno. Jste tak krásná, že nemám chvilku klid. Nikdy předtím mi nevadilo celý den sloužit u vodního kola – chodí se na mě přitom dívat spousta kluků – a holek taky, ale ty se trochu bojí… Jen tuto noc si se za mnou zatančete, princezno, a já budu rád u vodního kola, i kdyby se snad otáčelo navěky, já budu slyšet, jak zpívají ryby…“
Princezna stáhla obočí. „Prastaré zpěvy vyprávějí, že se mí předkové před mnoha, mnoha staletími narodili z odlesku měsíce na saténově zelené hladině obrovitého královského rybníka. Proto jsem vznešená, a ty jsi jenom bukový. Z obyčejného natvrdlého buku! Nemohu s tebou tančit – viďte, že nemohu?“
„Etiketa to nedovoluje,“ potvrdil První z úhořů.
„Kousnu ho do lýtka,“ hrozila První štika.
Vendulka, jež se nyní příliš zvědavě naklonila nad hladinu, najednou ztratila rovnováhu. Voda nebyla studená; jenomže ona nikdy ještě neplavala bez nafukovacích polštářků, mívala s sebou aspoň velký míč… „Pomozte!“ křičí. Tluče kolem sebe rukama, nohama, ale voda ji nechce nést, lačně jí zamlaskala kolem uší. Spolkne ji! „Pomozte, prosím vás…“
„Stůjte!“ velí však princezna svým rybám. „Ta drzá holka mě viděla. Slyšela rybí písně, které znějí jen k mojí oslavě. Rybník v noci je pouze moje království. Neměla tu co hledat – musí umřít.“
Stromy se udiveně, ustrašeně rozševelily a ze sna vypískl zděšený čermáček. Jak jenom asi vypadají denní ptáci? blesklo princezně zničehonic hlavou. Jsou krásnější než moje ryby ve stříbřitě modré zbroji? Vendulka zvolna už klesala pod hladinu a něžná spanilá princezna stále jen důležitě potřásala hlavou: „Já při své urozenosti a při svých právech – tu holku přece z vody tahat nemohu…“
„Ale my můžeme!“ vykřikli pes a hastrmánek jako jeden, sotva se trošičku vzpamatovali z leknutí. A teď Vendulku strkají, vodník zleva a pejsek z druhé strany, šetrně ke břehu. Ach, ta se napila rybničné vody! Ale je zachráněna, zachráněna a Azorek ji vděčně olizuje ruku z veliké, bujné radosti, že žije.
„Vodníku – vodníku, ty přece patříš mezi nás, pročpak mě zrazuješ? Teď už sem jistě začne chodit kdekdo, mstíš se mi, že jsem s tebou odmítla tančit? Pochop to, já jsem princezna, já nemohu!“
„Ale já můžu,“ ozvala se Vendulka. Tiskne mužíčka do své mokré náruče a tančí. Snad to ani není možná, byla vylekaná a vyčerpaná, ale i přesto teď tančí, jak to nedokáže žádná rusalka. Ta sice krouží hbitě jako vodní vír a slyší zpívat ryby, ovšem nemůže slyšet tu kouzelnou hudbu, která zní člověku anebo pejskovi v laskavém srdci.
Princezna žaluje: „Vy jste mi vzali mé království. Bylo maličké, ale nikdo do něj nesměl, když vládla noc a já. Od této chvíle nemám vůbec nic; co proboha mi zbývá?“
Azor setřásl se srsti chladivou tíhu toho rybničního panství. U všech střapatých, špičatých psích uší – ta holka je sice docela hezká, ale tak hloupá… „Budeš mít všecko, princezno. Zdá se ti, že jsi okradena, nevládneš, když tady smí být Vendulka a já a neplatíme životem za to, že jsme sem pronikli? Ale podívej se, rybník je pořád krásný. Zrcadlí se v něm měsíc a tmavé obrysy stromů. A uvidíš v něm taky slunce, a všechny barvy, co jich les má, princezno. Stačí jen, budeš-li ochotná dívat se spolu s námi, s lidmi a se zvířátky, když nás tu bude plno.“
„Vám patří království dne?“ ptala se váhavě princezna. „Světla a duhy a ptáků?“
Pejsek se poškrábal pacičkou za uchem. „A vlastně – patří. Všecku radost, co v něm najdeme, smíme dát komukoli. Po kouskách, i celou.“ A když pak viděl princezniny slzy, už jenom přátelsky a vroucně, jak je odjakživa pejskům dáno, zavrtěl svojí chundelatou oháňkou.
·