Tvůj úsměv je srpkem
blaženě záříš tmou
zase se shledáme
život je vážnou hrou
myslím na tebe
jsi u kamen bytí
teplo stále sálá
a na záhoně kvítí
v duši vše co bylo
a na plotně placky
minulostí je záplava
jež přinesla klacky
rozštípneme poleno
na tyrkysové dračky
v kůlně lítaj třísky
i rozhodnutí je navždy
Je tu stále výtečník
se svým pláckem znání
se svou zahradou
s plody příštích zrání
je tu stále kosmos
s dalekohledem měsíce
jímž vyhlížíme
kdo kdy zas jednou přijde
Ještě chvíli se s nimi
polaskám… Jejich červeň
září paprsky věčnosti…
Život je v jádru
a jako z duše vzchází cesta
po níž jdem každý za svým
podle určeného přídělu
Úděl se svatě klene
oblohou Počátek je koncem
a na konci se zjeví
zas jen počátek
Na chvíli obejmu
plnost žití a dám i já snad
ze sebe stříbrný plod na stůl
neboť láska tančí vesmírem
a stále se utržená
vrací v nesmírných variacích
mezi nás…
Ať tedy kvete
vyjadřuje se
jak vysypaná jádra jaderníku
stále a znova
Sladkost žití s tebou
plodná
na podzim shrabeme zbytek
listí a připravujeme se
na poklid písní i příští setkání
Jejich rubínová srdce
jako dvě jablka rdí se
třesou se o sebe
jak dvě půlky mladosti
co o sebe se třely
ale ty stále mizíš mezi hrady
v numinózní sukni jara
v podloubí niterných klementin
v metru které tebou žvýká
se zelenomodrýma očima
vznětů v halence z mořských
a vinohradských procházek
(kdy)pak tě zas uvidím
zdi padnou tříštivě
a vzejdou věty
jak z dějin milenců?
Anděl umělce je ohlídá
jak visí na nitce tajemna:
úplná božsky extatická synchronizace
Bouře se zklidnila a zbyla
vzpomínka na nepřízeň hekrů
táhnou tu lesem sítí jak
nájezdní houbaři
přívaly vod vodnáře
z fialových nebes
Není mnoho klidu na soustředění
a málo je míst
kde lze spočinout
ach ovíván měkkým vánkem hor
prazvláštní magickou hudbou tvých pramenů
Tuk přibývá i chrsty vod
na tváři luk
nebesa marně hledají svou rovnováhu
hlubší harmonii jak člověk jenž
něžně otevírá flašku metafyziky
Zasadíš víc stromů než aut?
ukotvíš se v kořenech tajemné fysis
a i v sobě vyrovnáš tanec živlů
spojení ohně náhody s vodou svatosti
Ze šamotové pícky jsme se narodili
v našich hlubinných touhách jsme se brodili
každý má to co mu patří
co mu bylo dáno jak shůry
jako když jablko spadne jen tak
a zbavit ho červů nejde
anebo: jde se proměnit
jednou jsi nahoře
jednou dole
tak kráčíme naladěni
údolími úbočími skal
a každá vteřina je
všední zázrak
dokud dýchám doufám
zpívám si každý den
jak plaváček plavu korytem
řeky jež je věčná
ach Labe a Jizera
to zvláštní spojení
Pícka ještě někde hřeje
vydává leskle černé pecny chleba
do nich se ponoříme se svou zlatou polívkou
jak jen chutnají čistočistá játra naděje
a kam se podějem kam vítr nás odvěje
jdem do světla zázněje
do světlinky žití jež nás přijala
živila nás a vroucí lásku dávala
Tak mnoho propastí a nástrah
větrně se točí dívky s chlapci v tanci
často zapomenou zda tu bude ty-já
nebo jak led budou si hřát žal
mocnou úzkost úskalí nebytí
Kdo nám co řekne – na to máme naletět?
fialových hekrů závist máme ctít
nebo se vzbouřit jak čistí rebelové
touhy jež jediná je věčná:
nechme svou lásku zvítězit
Budem snem estetikou našich rozhovorů
jež ještě v sobě mají mízu něhy
připravené jak pupeny jara –
a náhle bleskem přistoupí k nám
to co navzdory všem jak slunce vítězí
Fialové ticho před bouří… Jen
ševelení wafek v jemném plameni
když vše už dohořívá
Tančil jsem s tebou jak ve snu alchemickém
zlatě se třpytícím
Nadranc je tílko a hovor
temně svítí průrvy propasti
na každého z nás
zpražená voda ztrácí
průzračnou tvář skryté modři
a na horách v loktuších
dál padá pekelně popílek na sníh
Za čím jdem užasle
to zjevuje se za hvězdami
někdy však zeje jen tupost
černé skládky
mezi bílými skalami
Ve středu na Muzeu
v přízi přízně
v úterý nebo jindy
zazpíváš píseň
o jarním poupěti
jež může být sežehnuto mrazem
o jejích plných rtech
jež otevře šém
zpívat o múzických zubech
o perlách rybářů z ostrovů
jak těžař prospektovat zlato
lásku šílenců
Nevím co bude
vykovu-li prsten
v němž se snoubí věky
minulost s dneškem
Ta bezprostřednost… A jsi
u mě: božská jak sám život
kašlu na hloupé bariéry věků
cosi nás neodvratně spíná
ožíváš mi v duši stále tě vidím
jak Věru z říše tance a dějin
v americké hospodě víno koštujem
pár chvilek s tebou je mi vším
a ještě tůně jak magnety půlnoci
s jablkem vosího těla tak milá
a v nitru temné jádro lísky-lásky
jež užírá již černá lokomotiva
Budeš mi blíž než já sobě?
těhotná příští spontaneitou
obživneš mi velikonočně
být s tebou: jak s realitou
·