Člověk mívá různé vášně. Jednou všední, jindy vzácné. Jsou rozmanité vášně. Vyberme si z dlouhé řady třeba vášeň loveckou.
Skolíte jelena, skolíte srnce. Ve dne je trefíte a v noci nespíte. Sotva si zdřímnete, zjeví se Hubert. Mluví k vám, slyšíte? „Do týdne – do roka!“ A k ránu znova.
Konečně zas usnete. Hle, v okně srnec! Parůžky brousí si, za chvíli bodne. Vzdálenost měří si, dívá se podle. Po zádech běhá mráz, vzápětí trne. Spiknutí celého Malého Brehma! Supi a levharti, orli a kajmani.
Vstanete z postele, hledáte ochranu. Co je to před vámi? Medvěd na divanu! Běžíte na balkon – čáp klape zobákem. S fortelem šakalů záhy se shledáte. UŽ NIKDY, řeknete, tomu, co dovedlo osrdím zachvět. Do dvou dnů vezme vaše zbraň za své.
Jsou jisté meze…
S roky Jan Slováček vypadal svěže. Jasně plála jeho vášeň, ve které se z gruntu našel. Byl vášnivým chovatelem – šlechticem. To nám hodně napoví.
Menší, snědý, bláhový – žil v malém domku na předměstí. Sám, klidně, spokojeně. Všem se to tak jevilo. Sotva čtvrtou odbilo, z továrny se domů vracel: aktovku dal do police, převlékl se, hajdy ven.
Vedle domku byl hned dvorek, na něm stálo stavení. Neveliké, s roubením, dřevěné a čistě bílé. Příbytek devíti slepic, desátého kohouta. Ještě pohled do kouta: samé pěkné rovné hřady i ostatním, jak to má být. Tady sobě pevně vládl, tady šlechtil linii.
Kuřata po vylíhnutí roztřídil a ty slabší odvezl do města na trh. Pomineme podrobnosti i některé podivnosti, které jeho vášeň nesla.
Povězme si, proč to dělal. Jak bych vám to správně řekl – nešlo tu jen o potěchu. Slováček chtěl vyniknout. Ano, v tom to bylo! Kdysi si snad zpackal život o něco víc, než ti druzí a přál si to napravit.
Měl představu: o slepici. Dobře rostlé, statné, zdravé, kropenaté, zlaté, bílé – příliš dobře známe. On ji chtěl mít jinou. Slováčkovo velké dílo.
Osudu se leckdy zachce. V učebnicích bylo psáno, přičteme i léta praxe a nažloutlé časné ráno, jež v provázcích deště tence vstupuje tak do července. A s ním, jak to někdy chodí, i kuře se náhle zrodí.
Zdálo se, že jako jiné, jen o něco tmavší. Co nepozná laik, odborník ví v malé chvíli. A to náš muž jistě byl. Nikdy se tak nevzrušil. Jeho den s Dé se blížil! Počkal týden, do soboty. Pak připravil staré kolo, do koše dal devět slepic, kabrňáka kohouta. Jak je svázal pevně vzadu, hned se opřel do pedálů. Co utržil, dílem schoval a za zbytek koupil věci, jež mu účel dobře splní: infralampu, krmítko a dva pytle zrní.
Od té doby piplal křtěnce. S dojemnou mateřskou láskou, s otázkou pod skrytou vráskou. Promlouval k němu tak tiše, že jej soused sotva slyšel. Nosil je často na rukou. A ono bylo zárukou.
Rostlo, rostlo, zesílilo – a peří se vybarvilo. Už tu stála slepice, Slováčkovo velké dílo. Kdo nevěří, chyť se dveří, statná, zdravá, modré peří. To tu ještě nebylo! Sedm vážných profesorů přijelo ji zkoumat. Také Jirsa, akademik, veličina v oboru. A šupem na stůl, nahoru.
Přeli se a mudrovali. Pozorně ji prohlíželi, námahou se mozky chvěly. Zbytečně a marně. Tohle nebyl žádný podvod. Slepice to byla zdravá – a světový unikát. Ve světě světlo rozlilo se. Jeho jméno litý zvon. Na plakátech, v denním tisku: Slováček a slepice – slepice a Slováček.
Pověšeno na háček: pojednání, rozhovory,dole stručný životopis. Leckdo už měl jejich opis. A přišel jev dávný, že s hodinou se zatmívá, jak už jinak nebývá. Slováčkovi zevšednělo. Přestože se slastně dělo, kolem čtvrté návrat z práce, oděv ani neobracel. Sem s ošatkou, nabral zrní, věnovat se slepici, vršenému dílu. Pot se z něho jenom řinul – a slepice jako květ při záplavě něžných vět.
Když se kvapem zešeřilo, vzal ji měkce do náruče a donesl do kurníku. Žádné zvyky marnotratníků: zavřít dvířka na petlici, ani pohled přes ulici. Na stole jsou telegramy, dopisy a pohlednice. Roztřídit je, dát do krabice a uložit pod postel.
A vzít pero k odpovědím, potom chvatně sepsat článek, spěšně donést s kuropěním skok skok hopkem na poštu. Škrtnout obnos z rozpočtu, obden přijmout reportéry, o nedělích na výstavy, deset besed do měsíce. Čas ubýval jako svíce…
Jan Slováček pomačkaný, nevyspalý, bledý, často hledí k modré dáli. Se slepicí nápodobně. Začala být vybíravá, posedla ji pestrá strava, na besedách mlela pantem, zrovna když měl slovo on. Na výstavách nepostála, v dvorku kvokla, nehrabala, měl s ní notné trápení.
Zvyk však velel nelenit. Překonal to, zatnul zuby. Od továrny klusem domů. Od píky s popořádku, někdy píchlo pod lopatku. Před půlnocí uléhal a tlačilo ho v kříži. V sen se sladce nepohřížil…
Tehdy vešla neděle. Dýchla – obzor nachový. Slováček se převalil, cink z příruční pokladny v místě, kde je jindy hlava. Modřínově zavrzalo, od úst hrubě zamrmlalo, směr pantoflím dobře známý: k budoáru co nám stavil.
Dvířka zívla – kde nic, tu nic. Na tváři stín vážný: dvorek zůstal prázdný. Slováček se rychle sklonil – nedejbože nemoci!
Seděla na hřadu tiše, zdravím stále kypěla. Otevřela jedno oko, hned je zase zavřela. Právě bylo rozhodnuto!
Slunce stálo uprostřed a na dlani poledne, kterým šepot dolehne. Za okny domku na předměstí, jako by v něm hřálo štěstí, kdosi zčerstva zpíval. Až k větvím, kde hýl se rdívá, podmanivě libá vůně.
Vařila se polévka. Byla silná – slepičí.
·