Cecíky černých mračen co chvíli máčely střechy města. Dámičky hlasitě cupkaly pod širokými deštníky, chlapi hranáli se schovali za volanty luxusních bouráků.
Mici měla pocit, že všichni civí jen na ni.
Marně šmátrala po kapsách bundičky, kalhot, poslední cigaretu jí vykouřil Petas. Ale měl zásobu červeného vína, jenže samé patoky, pachuť drhla na jazyku, bránila polknutí, ale do hlavy krabicové šampáňo bezdomovců lezlo parádně. Jen dopili, naléval další.
„Malounko usměrnit reflektory, přitlumit stíny,“ měl Petas medové řeči. „Se vsadím, že ve filmové branži uděláš díru do světa.“
Koutkem oka mrkla do zrcadla. Nos jako skoba, červená šminka rozmázlá až k uchu, na bradě nezničitelné uhříky, obočí nesmýcený pralesní porost. Jen řasy, upravené podle televizní reklamy se na ní vyjímaly, štětiny skutečně víc než dvojnásobně dlouhé. S touhle vizáží může udělat díru tak nanejvýš v místní knajpě na Brťkovických Pasekách, když vypnou elektriku a nechají svítit mezi nedopitým červeným tři čtyři svíčky v kelímku, jako se dávají o Dušičkách na hrob.
Když se dobrali dna krabicové směsi, také se při zadním nasvícení viděla sametově, takže některý amerikánský režisér by ji mohl v Hollywoodu bez uzardění připárovat v nějakém filmáku třeba rovnou k Robertu Redfordovi, kterého milovala láskou šílenou až spalující.
„Po kamerové zkoušce jdeš rovnou na plac,“ šářil Petas. „To nechej klidně na mně, mám známosti.“
Při druhé krabici patoků, připomínajících víno jen podle předtisku na obalu mínil Petas, že si nějakou drobnost mohou nazkoušet dopředu, aby jako byla Mici připravena.
„Musíš byt malounko víc sexy,“ radil.
Má se snad hihňat, třást účesem, dělat zamilované oči?
„Musíš se odvázat!“
A začal z ní loupat textilie. Ale po nácviku postelové scénky se zachumlal do jediné přikrývky a nechal Mici, ať si bez nitky na sobě poradí s dotírajícím chladem a kocovinou po svém.
Teď stála Mici na ulici. Při pohledu do výlohy si trochu hrábla do špinavě nažloutlých vlasů, ani věhlasné palete nic nevydrží, měla hlavu jako by kolem ní projel kropící vůz.
Při pohledu na hodiny jí zatrnulo, dávno měla být v krámě! Elka avizovala na odpoledne rande a doufala, že čtyřicátý prvý nebo stočtyřicátý druhý pokus o zaprstýnkování tentokrát vyjde.
„Špatný den?“ ozval se Mici za zády hlas.
„Sem se lekla, sakra, dědku!“ vyprskla.
Muž v letech měl sympatickou tvář, usmíval se.
Hranou pěsti setřela Mici rozmázlou šminku, pokusila se o optimistickou grimasu.
„Cigaretu náhodou nemáš, co?“
Náhodou měl. Také blýskavý zapalovač. Když Mici cigaretu rozdýmala malounko se uklonil. „Hezký den!“ popřál a už se poroučel. Nic víc.
Škoda, zalitovala Mici, kromě snídaně v podobě cigarety jí třeba mohl nabídnout také oběd a možná i trochu zjevně nadbytečného tepla domova.
V kapsičce bundičky se jí rozvřeštěl mobilní telefon, až se zachraple chechtavého zvuku lekla. Kolikrát už si chtěla nastavit jinou melodii, třeba z opery, ještě se k tomu nedostala.
„Kde kruci jsi?“ vztekala se Elka.
„Jo jo jo,“ nenechala ji přeříkat všechny strofy staropanenského žalmu. „Během minuty jsem v krámě.“
Blufovala, nejméně půl hodiny potrvá, než se dostane na druhý konec města
Dala se s Elkou do holportu, pořídily si maličký krámek s květinami. Na víc než na přežití to nebylo, ale v té bídě čekání na zazobaného prince alespoň něco. Hecovaly se navzájem průpovídkou, že jsou růže mezi růžemi, a že není boha, aby si jich konečně nějaký mužský nevšiml.
Samosebou před každým randetem chtěla mít Elka patřičnou rezervu na asanaci zevnějšku. Kolikrát ji pak Mici ani nemohla poznat.
Konečně vpadla do krámu plného kytek.
„Promiň to zpoždění…“
Elka jen mávla rukou. Už byla vyparáděná, jen ještě vzadu trochu přičísnout vlasy a modrý odstín na víčka.
„Jak dopadly kamerové zkoušky?“ zeptala se.
„Tak daleko to zatím nedošlo,“ přiznala Mici. „Sice jsme něco zkoušeli…“
„Má vůbec ten Petas jinou kameru, než jen tu co nosí mezi nohama?“ zajímala se Elka.
„Vykouřil mi všechny cigarety,“ přešla Mici pichlavou poznámku mlčením. „A krabicové víno bylo tentokrát fakt hnusné.“
„V lednici máš housku a jogurt,“ nepřestávala se Elka šminkovat. „Určitě jsi dnes ještě nesnídala.“
„Jakou jsi měla tržbu?“ odbočila Mici od tématu.
„No… jako vždycky,“ pokrčila Elka drobnými rameny. Zákazníci se do krámku nakupovat květiny moc nehrnuli. „Ale jednou určitě zbohatneme a pak se budeme válet na pláži někde na Havaji a drobné utrácet v Las Vegas. Chtěla by ses někdy vykoupat v šampáňu? Já teda jo!“
Mici by postačilo mnohem míň. Kolikrát si připadala jako moucha: jen zmateně poletuje, sedne kam to jde, ale kapku medu, na které by si pochutnala, pořád ne a ne najít.
Elka, už na odchodu, si neodpustila obvyklé ponaučení: „Ne abys zavřela dřív. Navečer přicházejí nejlepší kunčofti.“
„Nemáš cigáro?“ zaprosila Mici.
Elka jí hodila krabičku.
„A zápalky?“
Položila je vedle pokladny. „Kouřit snad budeš sama,“ poznamenala jízlivě.
Prvé kouřové nadechnutí vneslo Mici balzám do vnitřního ústrojí. Druhé je stvrdilo. Třetí šluk měl pomíjivou rozkoš pojistit, jenže prudká křeč kolem žaludku vyhnala Mici na toaletu.
„Bliješ už třetí týden,“ pozorovala ji Elka útrpně. „Udělala sis těhotenský test?“
Mici vytřeštila oči. Musela by pořádně hádat s kým, jestli třeba s tím skřetem Petasem, co se vydával za bose filmového světa.
„To je z toho hnusného vína,“ kličkovala Mici.
Elka nechala její poznámku bez komentáře, měla nejvyšší čas běžet na sjednané rande.
Mici v krámku osaměla. Přece jen nějací zákazníci přišli. Pro každého z nich se snažila být, podle vlastního firemního sloganu, květinou mezi květinami.
Při třetím zadrhnutí dveří s nacvičeným úsměvem ve tváři zvedla oči – a on tam zase stál. Vůbec neměla tušení jak se jmenuje. Měla co dělat, aby si zachovala chladnou hlavu.
„Co to bude tentokrát?“ pokusila se o úsměv.
Poprvé se objevil tak před měsícem, koupil růži, poděkoval, zaplatil. Hezký, skromný, slušný. Idol filmových hvězd a všech venkovských krásek. Nemohlo být absolutně žádné riziko vydat se s takovým mužským třeba až na konec světa. Pokaždé jen dvě tři slova pronesl, ne víc. Mici zadržovala dech, aby neucítil kouř. Uskakovala očima a znovu se jimi k němu nenápadně plazila. Přicházel, jen když byla v krámě Mici.
„Takový galán, sláma mu čouhá z bot,“ posmívala se Elka, ale trochu závistivě. „Jenže furt lepší Lojzík z Vrbátek, než dakarský princ, co by tě zahnal do harému mezi hejno konkubín.“
Smály se. Byly zvědavé a nedočkavé jak tohle dobrodružství dopadne.
Mici zkoušela hádat u které květiny se zastaví, i tentokrát ukázal na sytě rudou růži před rozpukem.
Navyklým způsobem ji zabalila. A právě když mu ji podala, zase ji přepadla nevolnost. Jen tak tak doběhla na toaletu, ozvuky blinkání muselo být slyšet až na křižovatku.
Když se vrátila, v zrcadle viděla jak je zelená a bledá a žlutá, pořád tam ještě stál.
„Promiňte,“ omlouvala se. „Asi jsem něco špatného snědla.“
Naznačil, to nic, to se stává.
Uvedla cenu a vyinkasovala peníze.
Pořád tam ještě stál. Už nevěděla co říct.
„Pro koho bude tentokrát?“ zeptala se.
„Pro vás,“ podal růži Mici. Hned pak nesmělostí trochu zmatený spěšně odcházel.
Jen za ním zapadly dveře krámku, Mici se zhroutila. Příval pláče. Nevolnost se přihlásila také, ale až později.
Už panovala tma, když krámek zavřela, mechanicky se přesunula na autobusové nádraží. Ještě měla čas na cigaretu v šeru výklenku, bůhvíkolikátou toho dne.
Tu trochu soukromí rázně ukončil Kájin. „Dnes mám celou noc rezerve jen pro tebe, kotě,“ zahákl jí ruku kolem ramen, syčel jako přetopený kotel, bagroval makadly a chňapadly po celém těle.
Cítila z něj mix dvou tří kořalek. Nechápala, že tomu somrákovi není z té hospodské směsi špatně. Ona si lokne čisté vody a už je jí na blití.
„Dej ty pazoury laskavě pryč!“ sykla.
Urazil se. Plivl jí na špičku střevíce, zahučel něco v tom smyslu, že takovouhle madam může mít kdy se mu zachce a kde se mu zachce, třeba v pravé poledne o státním svátku v Praze před koněm na Václaváku.
To by se jí líbilo, pomyslela si. Ten poděs Kájin by se toho určitě odvážil.
Autobus byl na místě. „Kam to bude?“ usmál se na ni řidič.
Třeba skutečně není tak ošklivá, pomyslela si, možná přece je na ní něco, co chlapům stojí za ohlédnutí.
U okna lapala blikání ztracených světýlek kdesi v nočním prostoru. Připomínaly zbloudilé duše, žádná z nich neví, kde má své domů. Zakmitnou, chvíli tančí bezedným prostorem černé hlubiny, pak se ztratí, zmizí, zaniknou.
Autobus zastavil u chodníku, hned vedle restaurace. Mici měla výhled rovnou do okna sálu. Právě tam probíhaly taneční. Urostlí vzpřímení chlapci v tmavých oblecích, dívky v bílé nadýchané róbě až po zem. Zavěšeni do sebe korzovali po parketu. Na neviditelný povel se tanečníci svému protějšku uklonili a všichni začali tančit. Vše jako v němém filmu, jako ve snu, bez jediného zvuku, jen krouživé pohyby, zasněné tváře, úsměvy, kontrast bílé a tmavé. Zář světel vše objímala a pozvedávala a unášela snovou krajinou kamsi do vzdálených prostorů.
Mici prudce zatoužila být tam uvnitř osvětleného sálu mezi těmi krásnými lidmi, strhat ze sebe odřené džíny, schválně na několika místech potrhané, tričko, které víc odhalovalo než přikrývalo, bundičku, kroužky z uší i cvočky z nosu a tváře. Postavit se do dveří, alespoň se dívat na ty nádherné lidi, vychutnat si ten pocit.
Autobus se dal do pohybu. V té samé chvíli sen za okny restaurace odplul do nenávratna.
Zbylé dva kilometry od autobusové zastávky musela Mici pěšky tmou a strachováním až k samotě na Brťkovické Paseky. Co se pamatuje, nikdy to tam neměla ráda. Les, obloha, tráva. Nic pro život. Vždycky chtěla odejít. Odešla, ale zase se vrátila. Nebylo kam jít.
Už ani ten pes u prastaré chalupy nebyl. Matka, zachumlaná do přikrývek, polehávala na gauči, pokašlávala. V protějším koutě věčně rozsvícená vybledlá obrazovka. Láhev nejlevnější kořalky na podlaze.
V celé chalupě nic k jídlu, jen mléko a chleba, někdy trochu rýže, nějaký salám. A kořalka.
Matka mlčky pozorovala Mici při jídle.
Mici nenáviděla tu vychrtlou ženštinu. Měla jí za zlé, že pořád ještě existuje. Všechny svoje neúspěchy jí vyčítala. Zapřísahala se, že už se na samotu nevrátí. Jednou zkusila přespat k krámku s květinami, ale to by nebylo ani na přežití.
„Kdes zase minulou noc rajdila,“ zeptala se matka sípavě.
„Co je ti potom,“ odbrkla Mici.
Matka se uraženě stáhla do sebe, ale už po chvíli se v ní stesk znovu provalil.
„Však počkej,“ řekla. „Jednou poznáš, co je to být stará a osamělá.“
Další vlna nevolnosti nedala Mici příležitost na štiplavou odpověď. Vyběhla do tmy před chalupu. Opírala se o chatrný plot, škubavými záchvaty dostávala ze žaludku to málo, co tam před chvílí dostala.
Dole v údolí pokojně svítila světla domů.
Mici najednou měla jistotu: nemusí čekat, ona už stará a osamělá je.
Z nitra domu doléhalo matčino pokašlávání.
Odkudsi z noci se ozvalo štěkání psa.
·