Přišel jsem za vámi, jelikož hledám své rodiče,“ řekl mi ten mládenec, asi šestnáctiletý, a zapálil si marlboro.
Zíral jsem na něho chvilku a nejen kvůli tomu marlboru.
„Chci říci,“ pokračoval, když vtáhl dým, „že hledám své opravdové rodiče,“ a opět lačně vtáhl dým jako přestávkový kuřák na chlapeckých záchodcích.
Přiznal jsem bez vytáček, že mu tak zcela nerozumím.
Pohlédl mimoděk k oknu a spustil: „Podívejte se, věc se má asi tak,“ a opět jsme se dívali na sebe s týmž zájmem, „moji rodiče nejsou mými rodiči.“ Přehodil nohu přes nohu, popel oklepal do víčka od svorek a rozvyprávěl se: „Pane detektive,“ vyloženě nevěděl, jak mě titulovat, „mám pádné důvody domnívat se, že jsem se octl v rodině, do které de facto nepatřím. Mám určité důkazy pro to, abych mohl tvrdit,“ hovořil jako kniha, „že jsem dítě, které buď bylo osvojeno, anebo -„ učinil dramatickou pauzu jako herec v televizi, „odvlečeno.“
Ale no né, pomyslel jsem si. Hleděl jsem na odvlečené sedmnáctileté pachole jako na učiněné zjevení. To dítě nešťastné mi tu hulilo jako teplárenský komín, ekologicky mi zdevastovalo pracovní prostředí, a to mne možná ponouklo k mírně nervóznímu tónu, který jsem zvolil. Tázal jsem se toho osvojeného děcka, proč se na tu věc jednoduše nezeptá svých rodičů, tedy svých adoptivních rodičů, a proč s tímto problémem leze – zvolil jsem vhodnější termín – do soukromé detektivní kanceláře.
Chlapec vytáhl padesátikorunu a papír. Padesátku mínil jako zálohu na pátrání a papír byl důkazem doličným, jak pravil.
Nejprve jsem vzal na vědomí ten papír. Ústav péče o kojence a nezaopatřené děti oznamoval panu Miroslavu Rabancovi, že jeho žádost o adopci byla projednána správou ústavu a pan Rabanec se tímto vyzývá, aby se laskavě dostavil do Příčné ulice číslo 18, 2. patro, číslo dveří 8, kde mu po předložení dokladů podá příslušný pracovník potřebné informace… a tak dále.
To vše neslo datum před osmnácti lety.
„Tak co tomu říkáte?“
„Kde jste to splašil?“
„Co? Na dně šifonéru,“ řekl mi ten chlapec nešťastný. „Pokusili se to přede mnou zatajit, ovšem,“ vtáhl dým, „zbytečně. Taková věc se stejně jednou musela provalit,“ vtáhl. Udržoval si stálou hladinku nikotinu v krvi a dehtu v plicích a řeči vedl hustší než jakýkoliv dým. „Pane detektive, i kdyby to stálo cokoliv, mně je to jedno. Rozhodl jsem se znát pravdu. Chci vědět, kdo jsem a čí jsem. To snad chápete. Oni mi to samozřejmě neřeknou. Ani kdybych je zabil. Jsem cizí dítě. To oni nikdy nepřiznají. Nedovedete si představit, jak je nenávidím.“
„Jenomže tohleto,“ zvedl jsem papír z ústavu, „ještě zdaleka není důkaz.“
„Právě proto jsem tady. Sežeňte mi solidnější důkazy, jak říkám, ať to stojí cokoliv. Nehodlám žít už ani den s těmi lidmi, pane detektive. Připadám si tam, já nevím, jako v cizím hnízdě.“
Jako kukačka, napadlo mne, jak jsem ho tak úkosem pozoroval, kterak kouří. „Je vám ovšem jasné,“ podotkl jsem jako člověk znalý, „že v případě kladného výsledku pátrání vás opět šoupnou jakožto osobu nezletilou do nějakého zařízení pro mladistvé, pane Rabanče?“
„Rabanče,“ opakoval po mně. „I to jméno je strašné,“ řekl.
V takovýchto okamžicích obvykle krčívám rameny. Pokrčil jsem tedy rameny a řekl jako správný soukromý podnikatel: „Tak dobře. Zahájíme pátrání ve věci vaší údajné adopce. K tomu ovšem od vás potřebuju poněkud více informací. Tak především poproste vaši adoptivní paní matku, aby vám poskytla přesnou adresu porodnice, v které vás údajně měla přivést na svět. Dále potřebuju vidět váš matriční zápis na příslušném obecním úřadě, kam si zaběhnu osobně. Ne, tenhle papír mi tu laskavě nechte a ještě mi povězte tohle: Kdy jste poprvé přišel na to, že nejste synem svých rodičů, pane Ra…,“ a jméno jsem raději nedovyslovil.
Místo dlouhého vysvětlování sáhl mladý Rabanec do tašky a vyndal modrou složku. Ze složky vytáhl fotografii. Byla to rodinná fotografie. Beze slova mi ji strčil do ruky. Fotografii bych nazval „Rodina před chatou“.
„Tak co? Komu jsem podobnej?“
„Hm…,“ hučel jsem si pro sebe a přitom jsem se poctivě pokoušel najít na této malé fotografii nějaké shodné rodové rysy v tvářích nějakého pána, nějaké paní, hezké slečny, prý nevlastní sestřenice tohoto mladíka, který se i na fotce tvářil stejně nerudně jako tady v mé kanceláři. To je fakt, pomyslel jsem si. Není podobný nikomu, i když fotka 6 x 9 nebyla zrovna nejlépe zaostřená… hm… a zvedl jsem oči.
„Můžete mi ještě prozradit, jak staří jsou oba páni rodičové, totiž…,“ opravil jsem se vzápětí, „tihle rodičové.“
„On je pětašedesát a jí bude letos sedmapadesát.“
Čili počítal-li jsem to dobře, porodila tahle dáma tohoto mladistvého kuřáka nedlouho po čtyřicítce.
„Fajn,“ řekl jsem neutrálně a mírně svraštil čelo. „Podívám se na to. A haló!“ zvedl jsem co si ze stolku. „Tohle si laskavě zatím ještě vezměte.“
Podíval se na mne vděčně. Sebral svoji padesátikorunu. Bude na marlbora…
*
Případu adoptovaného Rabance jsem obětoval středu. U matrikáře jsem si skutečně ověřil, že paní Kamile Rabancové, rozené Konrádové, se 16. června před necelými sedmnácti lety narodil syn Roman, jemuž bylo za datum narození přiděleno evidenční číslo 0978. Otcem chlapečka byl pan ing. Hubert Rabanec, kterému bude letos už 66 let. Jako novopečenému tatínkovi mu bylo asi tak padesát, což je normální. Muži jsou stále mladí. Nicméně novopečené mamince, paní Rabancové, bylo skoro 42 let, a to už je co říct!
Neukvapoval jsem se však v závěrech a navštívil jsem ještě ústav pro ty děti, o které matky nestály, a tak je tam odložily. Protože se tam za tu dobu vyměnil i personál, nezjistil jsem tam nic. O nějakém dopisování si s panem ing. Rabancem před osmnácti neměla nová paní ředitelka ani tuchy. Má prý k dispozici toliko doklady o adopcích uskutečněných a mezi těmi se jméno Radvanec ani Rabanec nevyskytuje. Je jí prý líto. Měl jsem zkrátka dojem, že tady provedli skartaci materiálů mnohem důkladněji než na ministerstvu vnitra.
Stále ještě mi však zbývala porodnice 02, oddělení pro nedonošené děti neboli inkubátorovna.
„Zajisté,“ řekl mi pan primář, na jehož primariát nad nedonošenými neměly vliv ani převraty, ani revoluce, „na tomto oddělení porodila v uvedené datum – kde to máme? tady,“ neboť měl všechno kompletní a v pořádku, „no jistě, paní Rabancová Kamila – porodila nám chlapečka. Vážil jen 2,4 kg, měřil 49 cm, ano, inkubátor, šlo totiž o sedmiměsíční porod, avšak hladký, komplikace tu žádné nevidím, ani kleště, ne, to bylo celkem v pořádku, pane Hangu. Ještě nějaký zvědavý dotaz?“
Ne. Totiž ano. Zajímalo mne, nebylo-li by možná, „aby dítě – tady v tom zmatku – v těch skleněných troubách – mohlo být, já nevím – třeba něh´jakým omylem – snad i vyměněno.“
Pak primář na mne chvíli hleděl. Měl jsem dojem, že jsem mu vyrazil dech. Ale pak se srdečně zasmál.
„Tady v tom zmatku,“ řekl pobaveně. „Takovou věc jednoznačně vylučuju. Poslechněte,“ podrbal se na obnaženém lokti, „vy jste stejně zvláštní člověk, pane Hangu. I kdyby se taková věc nakrásně přihodila – i když já tvrdím, že je to učiněný nesmysl – musel byste rozřešit problém, proti němuž rozplést gordický uzel by byla úplná trivialitka.“
„Ovšem,“ řekl jsem bez úsměvu. ! „Musel bych především zjistit, kdo ležel před sedmnácti lety 16. června tady v těch inkubátorech, a to by přinejmenším znamenalo překontrolovat veškeré kusy mužského pohlaví…“
„Jestli na tom trváte, vytáhnu vám adresy a můžete je od pondělka začít obcházet, pane Hangu. Prosím?“
A tak jsem se na primáře omluvně zašklebil, srdečně jsem mu poděkoval za cenné informace a před nemocnicí, už sám a na lavičce, jsem byl nucen konstatovat, že nevím prakticky nic.
*
Protože jsem považoval za vyloučené žít s tímto gordickým uzlem v hlavě i přes noc ze středy na čtvrtek, vyhledal jsem si adresu pana ing. H. Rabance a ve čtyři jsem u nich zvonil.
Doma byla jenom babička, totiž patrně maminka Romana. Měl jsem zvláštní štěstí a hned pochopíte proč.
Především jsem se té starší dámě se vším svěřil. Trpělivě mě vyposlechla a mně bylo pouze divné, že to s ní ani nehnulo. Když jsem popisoval svou matrikově-ústavně-inkubátorovou kalvárii, měl jsem dokonce dojem, že stará dáma se dobře baví. Když už jsem nevěděl, čím ji šokovat, vstala z křesla a přívětivě pravila: „Ale já vím, pane Hangu. Když dovolíte,“ vydala se někam dozadu, „ráda bych vám něco ukázala.“ Přistoupila k mohutnému sekretáři vykládanému intarziemi, odhadoval bych dobu výroby na 19. století, a vytáhla zásuvku. Pak někde nahmátla čtverhranný obrázek ve zlatém orámování. Byla to fotografie.
„Račte si ji zevrubně prohlédnout,“ dovolila mi vzít obrázek do rukou. „Je to fotografie rodiny mého dědečka pořízená někdy kolem roku 1870 nebo 1872.“
Krásná stará rodinná fotografie, jíž vévodil statný kupec s paňmámou a kolem nich tři dcery na vdávání a dva právě se vyvíjející synové.
„Tak,“ řekla paní Rabancová a dala prst na sklo. „Tohle je můj dědeček Franci. Bylo mu v té době šestnáct nebo sedmnáct let.“
Hrome, ten její dědeček… Myslím, že jsem nasucho polkl. A ani jsem se nemusel příliš rozpomínat. V té době se otevřely dveře a v nich…
„Ahoj, mami!“
… stál Franci, ano, pradědeček tohohle nešťastného chlapce, který si ovšem v tomhle století říkal Roman, a doslova jako by mu z oka vypadl, včetně toho čela, bohatých kadeří, ale i celkového držení těla.
Drže v rukou rodinnou fotografii prarodiny Rabancovy konečně jsem pochopil, že moje přítomnost v této rodině je zaplaťpánbůh zcela zbytečná. Jenom mě tak napadlo: Jestlipak i já jsem takovýhle otisk svého pradědečka z matčiny strany L. P. 1875?
·