Za komínem pomalu zčervenalo slunce a den se ztrácel v bílých kouřích. Ozývaly se sirény, houkala auta, zněly zvonky tramvají, zvony na věžích, řinčení železa o železo a dole v ulicích šuměli lidé jako proud.
Město je malé moře a s každým mořem si večer vyprávějí samotářští trosečníci na opuštěných ostrovech. Sedí na skále s nohama zkříženýma pod sebou a se srdcem pokojným jako večerní červánky. Dívají se, jak se vlny tříští na balvanech, a kouří z dýmky, kterou si sami vyrobili z dlouhého bambusu. I tabák si do ní sami nasušili, vzácný modrokvětý tabák, o kterém nikdo neví, který roste jen na tom jediném ostrově.
Za okny vysokých domů žijí také upuštění trosečníci, na které nikdo nevzpomíná. A v těch několika oknech se k večeru objevují jejich tváře. Dívají se, jak se rozsvěcují světla, usmívají se očima a mluví s městem.
Mluví s ním, jako by se narodili ve věži,
která je zázračná;
je z ní vidět dolů,
do myšlenek lidí.
Mluví, jako by zpíval pták
večerem zapomenutý na větvi v černém lese,
jako by se zatřpytilo blankytné pírko sojky,
jako by houslař zůstal sám
a v potemnělá dílně jemně a dlouze uhlazoval
zdvižený bok houslí.
Mluví s městem jako zvon,
který se nečekaně rozkymácel –
jako zvon se zavinutým srdcem.
Vyprávějí si s městem dlouze a pokojně, dokud všechna světla nevyskočí ze tmy, dokud se nezatáhnou záclony na oknech, dokud zástupy v ulicích neprořídnou jako vlasy na bílé hlavě.
„Osamělí trosečníci, kteří žijí ve vysokých domech města, jsou jako dobří králové a jejich dlouhé pohádky se v noci zdávají těm nejhodnějším dětem, pastýřku hvězdic mořských,“ řekla kočka a v jejích očích leželo čisté zlato.
Pastýřek hvězdic mořských si přisedl ke kočce. Už neježila hřbet a nesršela jiskry, když ji vzal kolem krku.
„Jak ses k nám dostal, pastýřku?“ zeptala se kočka.
„Přinesl mě bílý ptakůň.“
„Kdo je ten ptakůň?“
„Jistě se vrátil zpátky na nebe.“
„Co je to nebe?“
„Vím, co je to moře. Podobá se nebi, je stejně velké na pohled, má stejně mnoho barev a místo hvězd hvězdice.“
„Jak se mluví s mořem, pastýřku?“
Jako když se probudíš a je ráno,
jako když se díváš na ostrá křídla racků,
kteří bíle plachtí v průzračné vodě větru
a přímo nad tvou tváří – jen otevřeš oči.
S mořem se mluví jako s děťátkem
v ustavičných pěnách krajek v košíku za nebesy,
jako s vyplavenou mušlí,
jako s vylíhnutou želvičkou,
která se prodírá pískem k vodě –
se stejnou radostí.
S mořem se mluví na barevná písmenka milionů rybiček,
na struny ostnů ostencových rybek,
na stříbrné kmitání létajících ryb,
na vlnitá křídla bílých rejnoků,
na zvony opuštěných lastur velkých zév,
hlasem čistým jako déšť.
S mořem se mluví hlasem čistým jako déšť,
hlasem, kterým se volá do dálky,
hlasem, kterým se přeje dobrý den,
hlasem, kterým se voda chválí,
hlasem, kterým se vlny, vlny, vlny hladí,
hlasem, kterým se vyprávějí bajky
o začarovaných ostrovech.
Daleko v moři je ostrov pestrých ptáků, papoušků, sov a mandelíků, pelikánů, husí, veverek a pyšných kohoutů a jmenuje se ostrov Dobré ráno. Všichni jsou na tom ostrově krásní: poletují ve vysokých stromech, hnízdí v barevných tulipánech a stále jenom zpívají. Nebojí se ničeho, nežijí tam žádní lidé.
Jenom jednou jedinkrát se tam objevil člověk. Připlul z širého moře na jakési bedně. Byl to trosečník. Po ránu ho našli ležet na písčité pláži. Dlouho na ní ale nezůstal.
Slunce svítilo, vítr voněl květinami a trosečník otevřel oči. Postavil se na nohy a šel.
„Jaký je to ubohý a ošklivý tvor,“ mysleli si ptáci. „Žádné barvy nemá, létat neumí a zpívat teprve ne!“ A doráželi na člověka ze všech stran, výskali, kokrhali, posmívali se mu. I veverky se přidaly k ptákům a zasypávali ho šiškami.
Trosečník si jich nevšímal. Postavil si na ostrově chalupu z listí, přivlekl k ní bednu, na které připlul z širého moře, bednu otevřel a vysypal z ní všelijaké nářadí.
„Však vy se mi dlouho posmívat nebudete, křiklouni,“ říkal trosečník a pustil se do práce. Našel si nejkrásnější javorový strom, celý v zeleném listí a sekal a štípal, řezal, hobloval, piloval, uhlazoval a leštil – až z toho byly housle. Takové malé světlé housličky s tenkými strunami.
Jen se jich trosečník dotkl smyčcem, ptáčci posměváčci do jednoho zmlkli. A po ostrově Dobré ráno se od té chvíle rozléhala píseň, že se při ní všemu živému tajil dech.
Trosečník měl konečně od dotěravců klid.
Ale čas nestál, léta ubíhala, trosečník stárnul. Byl celý bílý, v bílých vousech a vlasech zavinutý, když v trávě před svou chýší vydechl naposled. Oněmlé housle ležely vedle něho.
Celý ostrov Dobré ráno byl najednou nějak tišší, i ti ptáci byli zamlklejší – ale ne nadlouho. Strakapoudi a pyšní kohouti, chraplaví papoušci a krocani znovu začali na housle dorážet a veverky se do nich trefovaly šedými šiškami. Bylo to jako krupobití. Šišky duněly o dřevo houslí, odskakovaly od strun a několik jich zapadlo esovitým otvorem dovnitř. Kdoví, jak by to s houslemi dopadlo, kdyby se nepřikolébal starý bílý labuťák.
„Copak vám udělaly?“ hněval se. „Nechte je být! Když se vám ten nástroj tolik nelíbí, odnesu jej, ať si pluje, kam ho vlny ponesou.“
Vzal housle za struny do zobáku, odnesl je k moři a položil na vodu. Moře je neslo, vlny si je podávaly, housle pluly do dálky a nesměle a tiše začínaly zpívat. Nesly v sobě také několik šedých šištiček, které v nich spaly jako vajíčka v hnízdě.
Po mnoha dnech se housle s mořem rozloučily. Dlouhá vlna je položila do trávy na břehu krajiny plné polí, zelených, žlutých, modrých lánů.
Bylo jasné ráno, rosa voněla a bylo ticho. A vtom zazvučel ostrý tón – praskla struna na houslích. A za ní druhá, třetí, čtvrtá – z houslí vylétl houf šedých ptáků. Drobní ptáci se vznesli vysoko, vysoko nad krajinu, skoro až k nebesům. Do polí se shůry sypal stříbrný déšť jejich zpěvu.
Ano, byli to skřivánci, co se vyklubali z šišek vzácných stromů ostrova Dobré ráno.
„Musím jít,“ řekl pastýřek hvězdic mořských a odcházel po hřebenu střechy opačným směrem než černá kočka.
Když došel na poslední střechu v uličce, sešplhal po okapové rouře – ale ne až na chodník. Uprostřed cesty uslyšel tiché vzlykání, jako když se potok vlévá do řeky. Spolu s růžovým světlem stolní lampy vycházelo z malého okýnka. Bylo už pozdě večer a pastýřek stanul na jeho římse. Ten, kdo byl uvnitř, ho zpozoroval a okno otevřel.
„Pojď dovnitř, ať ti není zima,“ řekl.
Bylo to veliké děvče a mělo velkou, ještě vlhkou tvář.
„Proč lidé pláčou?“ přemýšlel pastýřek hvězdic mořských a díval se přitom do dvou očí, jaké neviděl ani v moři, tolik v nich bylo všelijakých vírů. A toho třpytění!
„Pláčou, protože se někdy cítí opuštěni,“ řeklo děvče.
„Co je to opuštěni?“ ptal se pastýřek.
„To je, když člověk chodí po zemi, dýchá a mluví jako dřív, a přesto nežije.“
„Nežije?“
„Lidé jsou divní, pastýřku,“ říkalo veliké děvče. Vidí líp než orel, slyší víc než liška, zpívají jako housle, vznášejí se jako ptáci, plují jako ryby, dokonce tancují lépe než vlny ve větru – ale jenom ve dvou, ve třech, nebo v desíti. Jak se na světě octnou sami, všechno ztrácejí: nevidí, neslyší, nezpívají. Mají bolest. Tak přestávají žít.“
Děvče otevřelo malý stolek, našlo tam skleněnku a vyprávělo dál.
„Pláč, to je jen znamení, že se jim přece jen těžce loučí se světem,“ řeklo. „Někdy, pastýřku, jenom někdy mají proč tak plakat. Většinou si jen myslí, že jsou opuštěni.“
„Ty si to také jenom myslíš?“ ptal se pastýřek.
Děvče neodpovědělo. Drželo duhovou skleněnku a dívalo se skrze ni proti světlu. Na prstě se jí přitom třpytil hladký a zlatý prsten.
Zachrastily kovové kroužky. Visela na nich deka, která zakrývala dveře, a tu deku odhrnovala nějaká ruka. Třpytil se na ní stejný hladký prsten jako na ruce se skleněnkou.
Do pokoje vešel druhý člověk a chtěl něco povědět. Ale zdálo se, že je mu těžko, protože nemůže najít slova. Veliké děvčátko k němu sedělo zády a ani se nepohnulo, ale pastýřek hvězdic mořských viděl, jak jí v očích rychle vysychají slzy.
·