Chtěl bych být s tebou.
Strč mě do kabelky,
budu ti šustit jako karamelky,
nastavím se ti místo rtěnky,
rozemelu se i do pudřenky,
zčernám, abych ti krášlil řasy,
jak hřeben rozčešu ti vlasy,
rozmáznu se ti nad víčka do stínů,
zavřený v placatce místo ginu
celý se třesu na tvá přání.
A když ti bude do stýskání,
můžeš mě v nestřežené chvíli,
pod stolem, aby společníci nespatřili,
pohladit jemně
něžnou hebkou dlaní.
Stiskni mě, obejmi,
omotej ještě víc,
oviň mě jak hejno chobotnic,
vem si mě do rukou, do pusy,
jak žralok trhej mě na kusy,
vycucej mě jak antiperli,
vsaď si mě do prstenu místo perly,
nalep mě na stěnu
a nebo nacpi do polštáře,
je mi to fuk,
když budu na dosah
tvé tváře.
Vybuchla jsi mi pod rukama
na hrázi rybníka
a já hned zjistil,
jak se před tvými střepinami
těžko utíká.
Jak mina
z předchozí války,
vrháš po mě
své krásné střepy
do sebevětší dálky.
Než mít rozbodaná záda,
to radši chlapsky
nastavím srdce.
Když tě mé prsty
v té kouzelné chvíli
zacílily a odjistily,
neohlížej se vlevo, vpravo, zpět.
Jen leť!
Kupředu, podmanivě, něžně…
… prudce.
A teď!
Kroužili jsme sálem
jako baleríny,
přestože mě předtím
trochu jímal strach
z parketu a taktů,
že jsem prostě jiný,
líp se cítím v bruslích,
v kopačkách.
Že se budu trápit,
nudit, trhat partu,
část z mých kroků bude
na červenou kartu
a celkový dojem
přímo na infarkt.
Jenže když se pozoun
vypjal do svých kvart,
kytarové sólo
trhlo pobřišnicí,
zaduněla basa,
rozeřvaly bicí,
stiskla mě ta hudba
jako žhavé kleště,
přísavky tvých ňader
vysílaly: „ještě!,
líbí se mi vířit
s tebou kulturákem“…
… prostě když mě atmosféra
pěkně vzala hákem,
nalila mi s vínem
pocit do hlavy,
že bych s tebou tančil
hned a bez okolků
dokonce i valčík, mazurku a polku
bos ve střepech
a kulhavý.
Vím, co si říkáš,
když mě hladíš
a usínám ti na klíně:
„Spi, milý, spi,
vždyť jestli vstaneš,
už u mne na noc nezůstaneš,
zas jako vždycky
naši lásku zradíš
a odjedeš
k své rodině.“
Že jsi se mnou duchem?
To je trochu málo
pro ženskou, co čeká
to své od života.
Duch si létá vzduchem
jako velký balon,
jako mrak či pára,
jako antihmota.
Nedosáhnu na něj,
necítím ho kůží,
nepodobný ničím
tomu, co chci… muži!
Nemůžu ho pohladit,
říct mu: „voníš, milý“,
nemůžu ho plácnout,
když mě něčím čílí,
nestisknu ho stehny
ani mezi zoubky,
nemohu ho tahat
za šedivé chloupky,
na prsou mu kreslit
prstem jemné vzorky.
Pošli radši ducha
třeba do ponorky,
do rakety na Mars, sondy k Jupiteru,
takovouhle útěchu
nechci! Na ni… věru,
nebudeme sprostí…,
nejsem naladěna,
chci tě z masa, kostí…
… nejsem kněz.
Jsem žena!
·