Vstala a vzala ho za ruku. Haman se chvíli bál, že ho vede do ložnice, ale vedlejší místnost byla zařízena jako jakýsi salon. Ze starých sedláckých časů zbyl jenom trámový strop, jinak byl pokoj zařízen světlým novým nábytkem, který vypadal vedle kachlových kamen v rohu otřesně lacině a netrvanlivě. Všimla si Hamanových pohledů a mávla rukou.
„Musel to být kdysi hezký statek,“ řekl Haman.
„Teď se ti nelíbí?“ usmála se. Haman zaregistroval, že mu už po druhé tykla. Cítil, že tak vzniká jakési pomalé napětí, trochu se bál, ale nebylo to zase tak nepříjemné.
„No,“ řekl tiše, „já mám asi jinej vkus.“
„Vkus?“ zachichtla se. „Tamhle se podívej.“
Ukázala na protější stěnu, vedle kachlových kamen. Tak nějak, uvědomil si Haman, tak nějak si představoval zeď, před kterou popravovali. Desítky a desítky zásahů v omítce, až někde opadala a odhalovala kamenné zdivo. Chyběly jen stopy krve, ale aspoň nádech rudé dodalo slunce, které se pomalu blížilo západu a zase jednou proniklo mezi mraky. Červená barva hned pomalu bledla.
„Blázen,“ řekla žena. „Idiot, jednou tady byl čtrnáct dní sám a takhle tu zeď celou rozstřílel… Nedokázal mi vysvětlit, proč. Pak jsem mu sebrala revolver a hodila jsem ho do žumpy. Tady je senkgrubna hluboká…“
„Co?“
„Senkgrubna,“ zavrtěla hlavou. „Ty jsi z města?“
„Z města a z Moravy,“ řekl Haman.
„Senkgrubna, žumpa, septik…“ mluvila najednou jako matematik, který čte výsledky jednotlivých operací. „On sem už skoro nejezdí, jen málokdy, nikdo ho taky nenutí… Je zamilovaný jenom do… Ale co.“
Haman si představil generála, jak sedí v křesle, bledé oči zahleděné do nikam a mezitím střílí, na slepo, do zdi. Pak se polekal: paní generálová stála najednou velice blízko, těsně u něj; protože byla jen o málo menší, měl náhle její oči skoro přímo proti svým. Najednou ucítil, že ho pohladila rukou po rozkroku. Překvapení mu bylo asi vidět ba tváři, protože se zasmála.
„Je to tak hrozný?“ zeptala se. „Vadí ti to? Máš ze mě strach?“
„Ne, to ne,“ zavrtěl hlavou.
Dotkla se jeho tváře.
„Moc vousů nemáš,“ řekla.
„Máme to v rodině,“ odpověděl. „Plnovous mít nemůžu, leda bradku.“
„Ani to radši ne…“ usmála se.
Najednou seděli na koberci.
„Chceš raději do postele?“ zeptala se.
„Ale -„ zakoktal Haman, „co on? Vždyť…“
„Ne,“ zavrtěla hlavou a rozepla mu sako. „Ten nepřijde. A potom, zamkla jsem barák.“
„Ale vždyť já s ním musím -“ namítal.
„Neboj se,“ řekla a stáhla si svetr. Pak rozepnula růžovou podprsenku. Prsa vypadla z podprsenky jako polštáře z truhly. Pak položila Hamana na koberec a stáhla mu nejprve boty, pak kalhoty a spodky a nakonec ponožky.
„V ponožkách mi chlap připadá neslušnej,“ řekla.
Prohlédla si ho.
„No, uvidíme,“ řekla. „Zdání někdy klame.“
Udělala všechno sama, rychle, jistě a s jakýmsi druhem technického zručného opovržení, se kterým se Haman ani předtím, ani kdykoliv potom už nikdy nesešel a které také neuměl definovat. Když o tom – málokdy – později mluvil, říkal, že ho použila a že byla asi zklamaná. Pokud ovšem něco zvláštního očekávala, dodával obvykle rychle.
Svlékla ho, hladila a dotýkala se ho a když viděla, že je připravený, pomalu se na něj posadila, až vzrušením vykřikl. Zvrátila hlavu dozadu, zavřela oči, tiskla si prsa k sobě a pohybovala se na něm vláčně, dokud ji nepřekvapil tím, že poněkud předčasně explodoval. Opřela se o jeho ramena – prsa mu visela nad obličejem a její bradavky se takřka dotýkaly jeho nosu – a pomalu se vzpamatovávala. Nevěřícně zavrtěla hlavou.
„Co to bylo?“ zeptala se. „Kam ten kvalt, soudruhu?“
„Bylo to silnější, než já,“ zašeptal Haman.
„Kdo tě to naučil, zajíčku?“ pokrčila nos. „Tak tomuhle se snad říká ejakulatio praecox. Ale já nejsem králičí samička.“
Zůstala na něm sedět a zamyšleně se mu dívala do tváře.
„Poslyš,“ řekla, „jak jsi říkal, že tě vyhodili ze školy, proč to bylo?“
„Protože jsem se opil,“ odpověděl Haman.
*
Pověděl jí celou historii, po celou dobu vyprávění na něm seděla a se zájmem poslouchala: opravdu se opil, bez nějakého vážného důvodu, jen tak, z čiré životní radosti. Bylo osmého května. Odešel odpoledne ze školy a zastavil se v hospodě na rohu, kam chodili především studenti z nedaleké akademie, sochaři a malíři a jejich kamarádky. Den předtím mu rodiče poslali podporu na celý měsíc (to znamenalo, že tak týden bude mít peníze) a chtěl vrátit jednomu grafikovi padesát korun. V lokále sedělo asi deset známých, mezi nimi též jedna studentka germanistiky, která se Hamanovi už dlouho líbila, sama ale tíhla spíše k jednomu kytaristovi. Kytarista však ten večer nepřišel a toho chtěl Haman využít. Využít se mu toho nepodařilo, ale vznikl skvělý flám – navštívili ještě nejméně tři další hospody, účastníků večírku ubývalo a ubývalo, přesně, jak si to Haman představoval.
Když zavřela poslední hospoda, využili teplé májové noci, Haman koupil láhev rumu a šli nahoru na letenskou pláň, kde seděli na jakémsi lešení, upíjeli z té láhve, zpívali a mluvili o filozofických tématech, smyslu života, existenci Boží, omylech ve vývoji socialismu a entropii vesmíru.
Haman se přecenil a v průběhu noci zřejmě usnul, protože když se probral, viděl, že je světlo, že kamarádi ani sličná germanistka nikde nejsou, hlava mu jemně bzučela, zdálo se mu, že je na palubě potácející se lodi a kolem něj jakýsi podivný ruch. Otevřel s bolestí oči a viděl nad sebou prkna, vzpomněl si spal na zemi pod lešením. Nahoře někdo přecházel, bylo slyšet hlasy, ale zrovna tak to mohla být jenom kocovina.
Haman si protřel oči, posadil se a chvilku počkal. Hlasy nemizely. Vstal a vylezl zpod lešení. Několik okamžiků nevěřil svým očím. Před lešením stálo seřazeno asi tisíc vojáků, přímo před ním nastoupená jednotka s košťaty. Musel se zasmát. Tak takhle to bylo, měla se konat přehlídka, proto lešení, proto košťata… Vtom se ozvalo hned vedle jeho ucha:
„Co tu děláte?“
Obrátil se. Spatřil skupinu důstojníků, nejblíž a první z nich tam stál vysoký muž se zlatými generálskými rámečky na výložkách. Díval se na Hamana stejně nevěřícně, jako Haman na něj. Hamanovi se zamotala hlava a dostal strach, že bude zvracet. Svět měl pořád ještě chuť rumu. Kolik bylo vlastně hodin? Záleželo na tom?
„Spal jsem tady,“ pokusil se vysvětlit muži s generálskými výložkami.
Muž se na něj zadíval s opovržením. Obrátil se k ostatním.
„A tohle je mládež,“ vyhrkl zhnuseně. „Vždyť vy jste ještě opilý“
„Ano,“ řekl Haman kajícně. „Ožral jsem se včera strašně.“
„To je strašné, to je neslýchané!“ řekl muž s výložkami. „Já ve vašem věku jsem ani nevěděl, co to alkohol je, snažil jsem se něco dokázat, něco se naučit, chtěl jsem bojovat za svou zem – a vy…“
Haman cítil, že mu není dobře.
„Chtěl jsem mu trošku zalichotit,“ vysvětloval Haman a dotkl se rty jedné bradavky, když už byla tak blízko. „A tak jsem uznale cvrnknul do té jeho zlaté výložky a stejně uznale jsem řekl: Taky jste to daleko dotáh´, desátníku.“
Žena se usmála a zahleděla se na něj zkoumavě.
„A ten generál byl můj muž?“ zeptala se. „Že jo?“
„Byl to on,“ kývl Haman hlavou. „Ale nepoznal mně, i když jsem z toho měl strach. Někdo z těch důstojníků mně sebral občanku a zavolal na mě záchytku. Byla jste někdy na záchytce?“
Zasmála se. Její ňadra se mu zahoupala nad tváří, až málem dostal mořskou nemoc.
„Ne, na záchytce jsem opravdu nikdy nebyla. Tak jsme se oba pomstili?“
„Proč se nerozvedete?“ zeptal se Haman. Cítil, že v něm znovu vzrůstá vzrušení a přitiskl ji k sobě v bocích. Zavlnila se a v očích jí blýsklo. Sundala mu ruce.
„Co je ti do toho?“ řekla. „On nechce. Já nechci. Chlapče, stojíte za hovno oba.“
Vstala a sebrala se země šortky. Pozoroval ji, jak odešla do koupelny a čekal, až se jeho krev zase zklidní.
*
Haman pomalu vyšel na dvorek. Venku už mezitím slunce zapadlo; generála nikde neviděl, jen na lavičce vedle vrat do stodoly ležela jeho bluza, od khaki zeleně se odrážely výložky a barevné proužky četných vyznamenání. Možná jsou oficíři největší narcisové ze všech, pomyslel si Haman, žádná jiná profese se tolik nezdobí, ani transvestiti v barech. Točila se mu hlava.
Vrata stodoly byla zamčená, na petlici visel těžký, železný zámek. Prošel tedy podle stodoly na sad za statkem, i kolem ovocného sadu se ovíjela kamenná zeď ve výši člověka, odnikud tam nebylo vidět. Sad nebyl nějak zvlášť udržovaný, stromy potřebovaly prořezat, bylo vidět, že někdo tu a tam seká trávu. Na rovném úseku uprostřed stromů, blízko stodoly, bylo kameny obložené ohniště a kolem něj špalky na sezení, některé upravené, aby se dalo i trochu opřít.
Mezi rybízy rostly kopřivy, kdysi zeleninová zahrádka byla zpustlá a jabloně byly samý falešný výhonek. Zahrada generálovu ženu zřejmě nezajímala. Haman si vzpomněl na teorii jednoho přítele psychiatra: ženy, které udržují své příbytky v přehnaně dokonalé čistotě, se ve skutečnosti štítí vlastního přirození a to si také přeneseně při věčném úklidu stále myjí.
Pak postřehl, že ve stodole svítí světlo. Pronikalo otvorem, který sedláci ponechávali volný pro oje žebřiňáků. Byla tam mřížka, asi proti myším a ptákům. Haman se pokusil podívat dovnitř, ale nezahlédl nic.
Obešel tedy stodolu znova a zkusil na vratech menší dveře. Zjistil, že nebyly zamčeny. Stiskl kliku a potichu vešel, dával pozor – ani nevěděl proč – aby nic ani nezavrzalo.
Pohled, který se mu naskytl, mu skoro vyrazil dech. Celá veliká stodola, jakou si kdysi postavil bohatý německý sedlák, byla proměněna v rytířskou síň jako někde na křižáckém hradě. Všechny úpravy byly provedeny s mimořádnou pečlivostí, ale naivně, takže obrovská místnost ze všeho nejvíc připomínala nějakou televizní dekoraci. Kdosi pečlivě bílým cementem vyspároval kamennou podezdívku a stejně pečlivě namořil a natřel všechny trámy, takže vypadaly starobyle, téměř, jako kdyby je natíral býčí krví. Kam se Haman jen podíval, visely po stěnách stodoly zbraně, štíty a všelijaké erby. Některé znaky poznával, jiné byly zřejmě buď vymyšlené, anebo cizí.
Uprostřed delší stěny zbudoval někdo nový gigantický kamenný krb, už na první pohled tak vysoký a mělký, že se v něm nedalo nikdy topit, na jehož římse stály cínové a kameninové džbánky, nad nimi visely cínové, evidentně napodobené talíře. Mezi džbánky se nenápadně krčila Leninova busta, taková, jaké prodávali v moskevském Gumu. Nescházela samozřejmě ani rytířská brnění, v každém rohu místnosti stálo jedno; bezpochyby pocházela z filmových ateliérů.
Když se zahleděl na stěny, našel tam všechny možné druhy mečů a šavlí, halapartny, sudlice, burdýře a kordy, válečné sekery i palcáty a dokonce dva krátké zkřížené mečíky, jakým se, pokud si Haman vzpomínal z dějepisu, říkalo misericordis, protože došlo-li k jejich použití, nic jiného než milost boží už neplatilo. Dobíjel se jimi milosrdně už poražený nepřítel. Ale zahlédl i muškety a pušky, zlacené maďarské šavličky, husitský řemdih a vedle něj soubojový rapír. Někdo musel vyplenit barrandovské sklady.
Haman nemohl popadnout dech. Byla to fantastická a zároveň nepravděpodobná dekorace, svým způsobem děsivá a zároveň opravdu nevkusná… Romantická falešná dekorace, jako v nepovedené vinárně. Nikde neviděl kamna nebo křeslo, jen jednu dřevěnou židli u stěny naproti krbu. Podlaha byla vysypaná pilinami, jako ke středověkému trunaji.
Uprostřed stodoly, v hebkém oparu neostrého světla – všechna světla směřovala ke stropu a osvětlovala trámoví – stál soudruh generál. Byl do půl těla svlečený, na skoro holé lebce se leskl pot, pot mu stékal i po zádech. Stál rozkročený a v rukou držel dvouruční křižácký meč. Stál, nehýbal se a upřeně hleděl na kamennou stěnu před sebou.
Haman netušil, co tam generál vidí, ale couvl raději do stínu ke dveřím, aby náhodou nezahlédl jeho. Nedošlo mu, že ho ani zahlédnout nemohl, jenom se tak trochu styděl, že tu scénu vůbec pozoruje. Bylo nepatřičné, že je někdo cizí přítomen čemusi evidentně velmi soukromému.
Pak soudruh generál náhle vztáhl paži k římskému pozdravu, jakoby chtěl uctít neviditelného nepřítele. Sklopil hlavu, pomalu přešel ke stěně, sundal jednu mosaznou přilbu (šlo o nedovednou, klopotnou kopii) s rudým peřovým chocholem a nasadil si ji na mohutnou lebku. Přilba se podivuhodně nehodila k jeho chlupaté hrudi a ještě méně k zeleným oficírským rajtkám.
Znovu pozdravil, tentokrát mečem a čekal na nepřítelův výpad. Ten zřejmě nepřicházel a tak generál začal sám. Opatrně se rozehnal, zkusil výpad, pak uskočil stranou, otočil se a zůstal v obranném gardu.
A znovu…
Haman si opět uvědomil, že opravdu přihlíží něčemu, nač se cizí člověk dívat nemá. Připadal si jako někdo, kdo se dívá na plovárně klíčovou dírkou do dámské šatny. Jakou roli, napadlo ho, tady proboha vlastně hraju já? Nejsem náhodou v téhle komedii ten nejméně poctivý herec? Protože nevím, co chci a taky neumím odpovědět na otázku, čemu vůbec věřím? Protože jsem tady jako čumil, jako bezcharakterní divák a ironik, ochotný se nechat kdykoliv jakkoliv manipulovat, jen když se budu bavit?
Haman počkal, až soudruh generál, zbrocený potem a s úzkostí ve tváři, znovu zaútočí na svého neviditelného soka. S kým to vlastně šermoval? Byla to samotná Smrt, anebo jenom nějaký Anděl zkázy? Mohl to být někdo jiný, než Smrt? Nebo měl generál před bledýma, bezednýma očima zrcadlo?
Haman se tiše, tichounce a co nejtišeji vyplížil ze stodoly. Venku si uvědomil, že je stejně zalitý potem, jako uvnitř zápasící generál. Jako kdyby za největšího vedra vystoupil na šikmou věž v Pise.
Zatím se setmělo. Obloha na západě byla revolučně rudá. Posadil se na lavičku před stodolou, hned vedle generálovy blůzy a pokoušel se srovnat si v hlavě zážitky tohoto podivuhodného odpoledne. Moc to nešlo.
Několik minut po něm (Haman si položil otázku, zda v souboji vyhrál nebo prohrál) vyšel ze stodoly také generál. Zamkl, strčil klíč do kapsy, došel k lavičce a oblékl si bluzu, perfektně zapnul všechny knoflíky a Hamana si vůbec nevšímal. Teprve když zapnul i poslední knoflíček, obrátil se k němu a tiše řekl:
„Pojedeme.“
Ve dveřích domu se objevila paní generálová. Zamávala na Hamana.
„Budeme večeřet,“ řekla generálovi, užuž chtěla odejít, ale vzpomněla si, obrátila se a zeptala se Hamana:
„Dáte si skleničku před večeří, soudruhu vojíne?“
„Já,“ zalapal po vzduchu Haman, „budu přece řídit…“
„Proč?“ zvedla obočí. „Nesmysl. Budete spát v komoře, je to hned první dveře vedle vchodu, udělali jsme ji z prasečího chlívku. Deku a polštář už tam máte.“
A zmizela zase v domě. Pak se Haman podíval na generála.
Generál pokrčil rameny.
„Nepojedeme,“ řekl. „Zůstaneme tady.“
Pak se na jeho obličeji objevilo něco, co Hamana velice vyděsilo a co se podobalo skoro úsměvu. Bezedné oči se zúžily.
„Načalstvo rozhodlo,“ dodal a zašklebil se. Byl to první vtip, který od něj Haman kdy slyšel.
(dokončení v příštím čísle)
·