Jako propast volá propast, tak jeden lidský úděl přivolává druhý, o čemž nás mělo přesvědčit mé přede všemi utajené pozvání našeho někdejšího třídního profesora Kavana, pozvání, které, jako když se Vesuv rozbouří, pak vyneslo na povrch lávu mnohem bezohlednější polemiky mezi mnou a Jirkou, než byly všechny dosavadní, jakkoliv i tahle s nimi úzce souvisela.
Abyste rozuměli, profesor Kavan, dvoumetrový obr s holou šíšou a s bradavicí na nose, se objevil na našem gymnáziu hned první rok po válce a hned se také ujal nejen role našeho třídního, ale i výuky matematiky zrovna po tom zmíněném, nešťastně hajlujícím Machovi. Leč on – Kavan to byl, kdo se jako velice zavilý komunista chopil hned po únorovém puči v roce 1948 řízení celé školy a který – ač se o něco později sám stal vězněm vyznávaného režimu – právě Jirkovi a mně ve své předstírané horlivosti zamezil vstup na vysokou školu jen proto, že jsme spolu před prvními rádoby volbami agitovali pro poprvé a také naposled povolené opoziční bílé lístky. Nu a pak se už, pokud jde o nás dva, jeden zákaz odvíjel od druhého, což nás oba tak či onak poznamenalo na celý život.
A teď si, prosím, představte, že se tenhle poslední žijící kantor našeho gymplu, tenhle někdejší rudý ďáblík, teď už dobře pětaosmdesátiletá vychrtlá sušinka, o němž se všichni domnívali, že dávno zemřel, najednou mezi námi zčistajasna objeví! Přízrak, to je jen velmi chabý příměr pro takového hosta. Sám jsem na něho nevěřícně zíral, když jsem ho čtrnáct dní před naším večírkem čirou náhodou objevil v jednom novém supermarketu, poznávaje ho vlastně už jen podle té bradavice, co mu stále čněla na špičce nosu jak malá těhotná brusinka. Nedalo mi to však, abych se k němu nepřichomýtnul, pozdravil ho a pak už jen v údivu pozoroval, jak mu sice pomalu, ale přece jen i po tolika letech vyplouvám z jeho fenomenální paměti, jíž byl ostatně odevždy proslulý.
„Ach ano, ovšem, ovšem… Irmiš!“ rozvzpomínával se s mučivě přimhouřenýma očima, a jako by si nás všechny promítal na neviditelném plátně, zcela bezzubý, mumlal: „Vím, vím už! Jak by ne! Přece ta má jediná třída po válce! A samí rošťáci! Ale taková byla celá ta doba, že, Irmiši? Rozjařená, přeludná…! Kde jsou ty časy!“
Přímo fyzicky jsem cítil, jak si tykadly své paměti přitahuje z dálek naše tváře, zatímco já si v duchu kladl oprávněnou otázku, jakpak se asi tatáž famózní paměť vyrovnala s podpisem pod ortelem, jímž mne a Jirku, a možná že nikoliv jen nás dva, Kavan na důkaz svého pravověří vykázal na samý okraj společnosti, jakkoliv, pokud jde o mne, jsem mu dávno odpustil. Vždyť právě díky tomu mne, věčného outsidera, tam na okraji očekávalo poznání, k němuž bych se byl sotva jinak dopídil. Selhala mu tedy paměť, nebo mu samočinně některé nelichotivé skutky milosrdně vymizíkovala?
O to víc mě teď zajímal Kavanův další osud, neboť v padesátých letech nám všem zmizel náhle z očí a jen z doslechu, po střípcích jsme se dovídali, jak krutě s ním tehdejší mocipáni zatočili poté, co za jeho licoměrnou horlivostí odhalili nikoliv sice politické, ale jakési soukromopodnikatelské protektorátní hříšky, z kterých se však mohl vykoupit jen za cenu další, ještě těsnější, ale také choulostivější spolupráce s nimi. Takové temnoty se však Kavan přece jen zalekl a tak dopadl, jak nakonec dopadl. Říkám jen to, z čeho se mi sám později vyznal.
O tom ale tady v tom hojností přetékajícím supermarketu nepadlo a ani nemohlo padnout jediné slůvko, třebaže k mému překvapení se o sobě rozpovídal tak blahosklonně. Až po chvíli jsem pochopil: stařec, žijící osaměle v malé panelákové dvougarzonce, ve mně potkal vrbičku, po jaké asi nepřestajně toužil a pro niž mne můj upřímný zájem o něho přímo předurčoval. Kdo by se mi pak mohl divit, že když začal s takovým zaujetím hovořit o svých obrazech, jsem už jeho pozvání neodolal a hned druhý den ho začerstva navštívil. A znovu jsem žasl, neboť bez ohledu na uměleckou hodnotu jeho obrazů, již nejsem s to posoudit, něco takového, totiž tolik motivů lidské bolesti, pokání a naděje, jimiž se zřejmě vyrovnával po návratu z Mírova se svou minulostí, jsem od něho neočekával, a to tím spíš, že téměř všechny obrazy byly inspirovány biblickými náměty – obrazy v rámech, na volných listech, na kouscích sololitu, jiné jen prozatímně nahozené na papundeklu či jen krabici od bot, některé, když mu asi došly peníze na plátna, malované rovnou na stěny! Kromě několika variant na ukřižování Krista tu byl zápas Davida s Goliášem, hned vedle zase Kázání na hoře, pak Cesta do Damašku a Útěk do Egypta, opodál Pokušení svatého Antonína, ale co mě nejvíc ohromilo, když jsem ve tvářích všech hlavních postav vždy objevoval jeho – Kavanovu podobu! Byl tu Kavan jako Pilát, Kavan jako Zacheus dřepící v koruně stromů plných ptáků, Kavan jako milosrdný samaritán i jako slzící lotr po pravici Ukřižovaného, zkrátka Kavan jakoby ve všech nikoliv náhodných lidských proměnách, ani ta jeho bradavice na nosech nechyběla. Mýlit jsem se nemohl: samotář Kavan sám sebe (a teď i mne) tím přesvědčoval, že každý jako by měl, stejně jako on, pořád na všechny strany otevřeno, stačí jen zaklepat na správné dveře a pokoj a mír, anebo záhuba, nikoho nemine. A to už jsem s mým pozváním na náš abiturientský večírek neváhal. Kdepak by mě mohlo napadnout, jakou ránu mu tím připravuju!
„Ale nevyhodíte mne, chlapče?“ oslovil mě postaru. „Víte vy vůbec, co to pro mne po tolika letech ústraní znamená?“ tázal se bázlivě a dojetím se mu rty rozechvěly jak králičí pysky před kopicí mlíčí. „Nezapomeňte, Irmiši, že už léta žiju jen tuhle s těmi…“ pohodil kostlivou rukou k obrazům. Bezděky jsem mrkl po tváři Piláta, v níž byl Kavan celý, pravděpodobně i stou slzou, co se mu blyštila pod okem.
Teď už jistě tušíte, k čemu se schyluje, když tenhle průsvitný věchýtek, souhrn kostí, jež drží pohromadě zvadlá kůže, vejde bez ohlášení mezi nás, vlastně už také starce a stařeny z někdejší oktávy B.
„Cože? Je to možné? Pan profesor Kavan!“ ozývá se ze všech stran v tom útulném salónku, když Kavana představím jako zlatý hřeb večera, aniž zapírám, že autorem svévolného pozvání jsem já sám.
„Báječné! Prima!“ chválí mě všichni potleskem i jásáním, ti mírně už ovínění se dokonce Kavanovi rozběhnou v ústrety, bývalý prokurátor Vojta Kubec, podle mrkání, jímž na sebe vždycky prozrazoval strach z politických anekdot a tudíž zvaný Mrkotřas, Kavana dokonce vroucně obejmul.
„Děkuju vám, chlapci a děvčata, děkuju, děkuju,“ blekotal dojatý Kavan, „tohle jsem na konci života nečekal!“ Jednomu po druhém pak potřásal pravicí, pokyvuje přitom na jména, která tu a tam uvízla v pavučinci jeho obdivuhodné paměti. Všechno prostě probíhalo jak podle dobře napsaného scénáře, v němž jsem však jen s jedním nepočítal. Když se totiž Kavan dopaťchal k Jirkovi a zaslechl to jeho jak svist biče sykavé jméno Bous, sám bolestně sykl, o krok dokonce před Jirkou ucouvl, načež, jako by byl k němu nějakou záhadnou silou přitahován, chopil se jeho k podání zdráhavé pravice a – ano, uvažte!, políbil mu ji! Usoudil jsem z toho, že já jako jeho druhá oběť jsem už v jeho paměti nefiguroval a tak jako zrnko písku v řídkém řešetu ubíhajícího času jsem se vlastně ještě zaživa propadl do zapomnění. Škoda. Odpuštění jsem mu tak nemohl ani naznačit.
„Zbláznil jste se? Dejte pokoj, člověče!“ osopil se na Kavana Jirka, políbenou pravici si hned štítivě otřel o sako, načež, div ne rovnou do Kavanovy vyplašené tváře, si před ním odplivl.
„Bousi, probůh, Bousi!“ zalkal Kavan. „Já už vím… chápu vás… ovšemže… odpusťte, prosím! Nebo mám pokleknout?“ a s těkavým pohledem vystrašeného lidského zvířátka se nám všem začal zmateně omlouvat, neboť prý měl vědět, že zde nemá co pohledávat, ale zato jen tuhle pan Bous měl odvahu mu to rovnou naservírovat za tepla, a takové upřímnosti, je si třeba, chlapci a děvčata, zvlášť v dnešních časech moc vážit, plácal páté přes deváté, přitom už obezřetně krok za krokem couvaje ke dveřím, jako by naše ujišťování, že je dál vítán, neslyšel, až za nimi tak rychle zmizel, jak se v nich předtím objevil, ano, jako přízrak, jako mýdlová bublinka našeho zašlého mládí, co teď prskla, obzvlášť želená těmi, jimž Kavan utěšivě připomínal jejich vlastní pobabranou minulost. Jenže on se oproti nim s ní dokázal aspoň nějak vypořádat a své si za ni dobrovolně odpykat, ale kdo to o něm věděl kromě mne?
(dokončení v příštím čísle)
·