Večeře proběhla víceméně potichu a rychle. Jedli sekanou s nakládanými okurkami a chlebem, před večeří dostali skleničku vodky, generál mlčel a sám si nalil hned ještě jednu. Generálová si příliš nevšímala ani generála, ani Hamana, když položila vidličku, zívla a řekla, že si půjde hned lehnout. Haman očekával, že na něj mrkne nebo mu dá nějaké znamení, ale nic takového neudělala.
Generál si nalil vrchovatou sklenici od hořčice a posadil se k rádiu.
„Máte volno, Haman,“ řekl.
Otočil vypinačem. Rádio začalo mluvit naléhavým ženským hlasem.
Haman vyšel ven na dvůr. Nebe už bylo temně fialové; ohlédl se, viděl světlo za záclonou, kde předpokládal ložnici. Za záclonou se pohnul stín, paní generálová se zřejmě ukládala ke spánku.
V sadě za stodolou našel Haman hromadu dřeva, udělal oheň, seděl u něj a kouřil. Ochladilo se, ale noc byla svěží. Z domu bylo slyšet hudbu, generál zřejmě stále ještě seděl u rádia. Určitě už vypil pár skleniček. Haman přiložil a začal si hvízdat, aby se necítil tak sám. Přemýšlel: co generál očekává od života? A vůbec, co vlastně očekává on sám? Až se vrátí z vojny, bude se pokoušet dostudovat, anebo si najde nějakou práci? Slyšel se, jak odpovídá četaři Vokolkovi, že je básník. Zavrtěl hlavou.
„Hovno psí jsi a ne starosta“ zacitoval nahlas Haška.
„Prosím?“ ozval se za ním ženský hlas. Ale neslyšel klapnout dveře do domu.
„Jdete pozdě,“ řekl přes rameno. „Už jsem ztrácel naději.“
„Cože? Kdo vlastně jste? Vy jste přijel s otcem tou volhou?“
Uvědomil si, že to přes jistou hlasovou podobu není generálova žena. Vyskočil zděšeně a omluvně se usmál, ačkoliv to ve světle ohně nejspíš nebylo ani vidět.
„Pardon,“ řekl.
„Viděla jsem oheň a myslela jsem, že tu sedí otec,“ řekla dívka a přišla blíž k ohništi.
Měla na sobě černé kalhoty, kolem ramen stočený vlněný svetr. Nebyla tak vysoká jako její matka, byla křehčí a zaoblenější, ale to mohlo být ještě dětské maso, mohlo jí být kolem devatenácti let. Také neměla tak souměrné rysy jako její matka, ani tak výrazné lícní kosti, ale zdálo se, že má podobně veliká prsa. Zadívala se na Hamana zkoumavě, přejela ho pohledem, pokud to přítmí umožňovalo, od hlavy k patě, od erárních polobotek až po krátce ostříhanou lebku.
„Vy jste šofér?“ zeptala se.
„Já jsem pro všechno,“ řekl Haman.
„Zřejmě nejste na vojně dlouho,“ usmála se. „Aspoň podle účesu.“
„Naopak, až moc dlouho, bohužel, víc než rok,“ řekl Haman. „A ta frizura: Já takhle chodím i v civilu…“
„Myslela jsem, že napodobujete otce.“
Přistoupila blíže k ohni a natáhla ruce, aby si je zahřála.
„Jaká byla zábava?“ řekl Haman.
„Nanic,“ odpověděla. „ Šla jsem tam ze zoufalství, tady není s kým mluvit. Už jste tady někdy byl?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „ Nejsem u vašeho otce…“ zamlčel se, protože si vzpomněl, co mu o tom otcovství říkala generálová, ale rychle se vzpamatoval, „– u vašeho otce ještě moc dlouho, vlastně docela krátce, totiž ani ne měsíc.“
„To vám asi nikdo nezávidí, co?“ řekla dívka.
„No,“ řekl mnohovýznamně. „Jak se to vezme.“
„Co jste v civilu?“
„Píšu básně,“ odpověděl.
„To vám tak věřím.“
„Ale je to tak, jenže to samozřejmě není všechno.“
Rozhlédla se.
„Vy tu sedíte jen tak na sucho?“ podivila se. „Kde je matka?“
„Paní generálová si šla hned lehnout,“ řekl Haman.
„Bolí ji hlava?“ zeptala se dívka s podezřením v hlase.
„Neříkala,“ pravil Haman.
„Máma vám nic nedala? Kde je otec? Nestalo se něco? Kdy jste přijeli? Proč se na mně tak díváte?“
„To je pět otázek,“ zaváhal Haman, „to je moc.“
„Čtyři,“ řekla generálova dcera. „Ne, pět. Něco přinesu k pití. A můžeme si péct buřty. Vlastně mám hlad.“
Odešla do tmy a Haman přiložil větší větve z hromady vedle. Oheň nejprve pohasl, ale brzy se objevily nové plameny. Uslyšel za sebou kroky, ohlédl se a zjistil, že se dívka nevrací sama, že za ní jde i její otec. Generál odložil bluzu od uniformy a vzal si vestu z beraní kožešiny, která ho ještě rozšiřovala. Oči se mu leskly. Haman si pomyslel, že to bude sklenicemi vodky.
„Matka už spí,“ řekla dívka. „Otec nespí.“
„Takovej oheň,“ řekl generál. „To je výborně vidět zdálky. Ideální cíl pro ostřelovače. Bum!“
Posadil se ztěžka na jeden ze špalků a díval se do ohně.
Dívka přinesla plochý koš z vrbového proutí, na kterém byly sklenice, láhev vína, chleba, kelímek kremžské hořčice a několik špekáčků. Postavila koš na trávu a otřela si ruce o kalhoty.
Haman se na ni usmál a vtom zaslechl, jak generál hlasitě škytl.
„Jak se jmenujete?“ zeptala se dívka.
„Haman,“ řekl.
„Musíte mít nějaké křestní jméno,“ podívala se mu na výložky, „soudruhu vojíne.“
„Aleš,“ přiznal se. Stejný dialog s ním vedla její matka, vzpomněl si, doslova stejný rozhovor.
„Takhle se mě už ptala maminka,“ řekl. „A jak se jmenuje vlastně ona?“
„Kdo?“ podivila se generálova dcera. „Já jsem Marie.“
„Myslel jsem teď vaši matku,“ vysvětlil Haman, „jak se jmenuje?“
„Taky tak,“ řekla dívka. „Jsme dvě Marie.“
Dívce se leskly oči. Ohněm jí zrůžověla tvář. Haman se posadil na špalek vedle ní. Vytáhl kapesní nůž a začal připravovat špekáčky. Generál vzal veliké poleno a hodil ho do ohně, až se rozlétly uhlíky.
„Haman!“ zasmál se generál. „Haman!“
„Ano,“ odpověděl Haman.
„Zapomněl jsem si v domě pití. Skočte pro něj. Hybaj!“
„Ano, soudruhu generále,“ řekl Haman.
Dívka se neklidně ozvala. Podívala se při tom zkoumavě na Hamana,
„Tati, je tady přece víno.“
„Co?“ generál přešel do nebezpečného sykotu. „Cože je tady? Chci si snad mejt nohy? Víno? Co to je? Leda tak si zkazit žaludek. Chlapi nepijí sračky. Hybaj, Hamane! Vodka je ve sklepě. Do sklepa se jde hned za dveřmi.“
„Dojdu tam,“ nabídla generálova dcera.
„Jde Haman,“ řekl generál. „Vydal jsem rozkaz.“
Generálova dcera odpověděla něco nesrozumitelného.
„Ty mlč,“ pronesl na to generál.
Haman vstal a vydal se k domu. Možná že zaklepe na paní generálovou, proč ne, uvažoval, když se za ním ozvalo hlasité syknutí:
„Haman!“
„Ano, soudruhu generále?“
„Vy pijete víno?“ zeptal se generál tiše a nejasně.
„Nepiju zatím nic,“ řekl Haman.
„Pijte vodku,“ řekl generál a nebylo jasné, zda je to návrh nebo rozkaz. „A pak si zastřílíme. Hybaj.“
Dívka vzdychla. Haman se na ni spiklenecky – nebo to alespoň mělo tak vypadat – ušklíbl a odešel do tmy směrem k domu. Za ním se nic neozvalo. Nikdo z těch dvou nepromluvil.
*
V domě panovalo ticho. Když Haman vešel do předsíně a vdechl lehkou vůni plísně, zůstal stát a poslouchal. Do ložnice musely vést poslední dveře, pomyslel si, a počítal – sklep, salon, kuchyně, ložnice… Něco se za ním pohnulo. Ustoupil o krok a vyděsil ho příšerný skřek.
„Kurva,“ vykřikl a hledal vypínač.
Rozsvítil a po chvíli pochopil, že jenom šlápl na zrzavého kocoura. Kocour se uraženě vymrštil na skříň, kde se schoulil a olizoval si packu. Haman se k němu natáhl a podrbal ho omluvně za ušima.
„Co se děje?“ ozvalo se tři kroky za ním.
Na prahu dveří ložnice stála generálova žena v noční košili. Noční košile byla bleděmodrá, trochu lesklá a sahala jí sotva ke kolenům, asi se seprala.
„To byl kocour,“řekl Haman, „asi jsem na něj šlápl.“
„To nebylo poprvé,“ mávla generálova žena rukou a vrátila se do ložnice. Haman šel rychle za ní a objal ji zezadu, ještě než stačila vlézt do postele, vzal do ruky jeden těžký prs a chtěl ji políbit na krk. Vyvinula se mu proti očekávání, odstrčila ho prudce, až málem upadl a musel se chytit stolku, taktak zachytil padající vázu a vrátil do ní kytici sušených růží. Generálova žena se posadila se na postel a prohlížela si zlomený nehet na malíčku levé ruky. Košile se jí vyhrnula nad kolena, ale nechala ji tam.
To dělá schválně, pomyslel si Haman a zrudl.
„Dejte mi pokoj, zlomila jsem si kvůli vám nehet,“ řekla generálová. „Co si to vůbec dovolujete?“
„Myslíš mě?“ zeptal se Haman.
Vzhlédla k němu od nehtu ironicky.
„Je tu snad někdo jiný?“
„Já…,“ zašeptal Haman, „oni jsou u ohně a já… myslel jsem…“
„Nerozuměl jste?“ zadívala se na něj. „Běž k ohníčku, chlapečku.“
A dál se zabývala nehtem.
„Prosím o prominutí,“ řekl Haman a zavřel za sebou dveře. Zuřil chvíli tiše na chodbě a pak šel dolů do sklepa. Jako celý dům, i sklep byl v perfektním pořádku, jablka srovnaná jako regimenty, prach všude utřený. Vzal si jedno rajče a snědl ho. Když uviděl vedle dvou lepenkových bedniček s nápisem Stoličnaja v rohu sklepení stát koš prázdných láhví od vodky, zrodila se v něm myšlenka a vztek ho sice nepřešel, ale stal se méně palčivým a smísil se se smíchem.
*
Generál a jeho dcera seděli u ohně a mlčeli. Asi toho spolu nikdy moc nenamluvili. Generálova dcera si opékala na prutu špekáček, opatrně jím otáčela nad ohněm, při tom si pohvizdovala, na otce se nedívala. Generál se na ni díval zboku, ruce měl bezmocně a bezvládně spuštěné podél těla, seděl s nataženýma nohama a trochu připomínal pohozenou loutku. Haman se nadechl, dodal si odvahy a přistoupil k němu. Generál se otočil celým tělem, jako kdyby měl na krku sádrový obvaz a zvedl obočí. Namáhavě pohnul rty a pak teprve promluvil.„Haman,“ řekl objevně. „Přinesl jste?“
„Ano, soudruhu generále,“ řekl Haman. „Mám na vás prosbu, soudruhu generále, dovolte mi promluvit.“
Okrajovým viděním si všiml, že dívka u ohně se obrátila a dívá se na něj překvapeně. Podal generálovi otevřenou láhev vodky.
„Mluvte, Haman,“ řekl generál.
„Soudruhu generále, chtěl bych s vámi připít, jestli dovolíte, měl jsem nedávno narozeniny. Dovolte mi se opít, soudruhu generále.“
Generál se podíval na láhev stoličné, na Hamana, na další otevřenou láhev v jeho ruce a pokrčil rameny. Otřel hrdlo láhve o loket uniformy a zvedl ji na pozdrav do výšky.
„Je to výjimka, Haman!“ řekl. „Povoluji vám to. Umíte polsky, Haman?“
Haman zavrtěl hlavou.
„Tak já vás něco naučím.“
Zhluboka se napil, pozvedl vodku a deklamoval:
„Nech nam plyne žicje, jak Wisla do Gdaňska, nech nam stoji chuja, jak vieža poznaňska!“ a zachechtal se. Udeřil svojí lahví o Hamanovu, div že obě nepraskly a zhluboka se napil ještě jednou. Haman následoval jeho příklad a vypil naráz aspoň čtvrtinu obsahu láhve. Generál to sledoval s pochvalným zamručením a aby Hamana podpořil, také ještě ze své láhve upil. Pak škytl, vstal, došel do tmy ke stodole a bylo slyšet, jak močí na stěnu.
*
Generálova dcera si zacpala uši. Pak se obrátila k Hamanovi. Tiše, aby je neslyšel její otec, řekla:
„Co to děláš? Jak můžeš tak pít?“„To je chlapská zábava,“ usmál se.
„Vždyť za chvíli padneš,“ namítla. „Tolik alkoholu… to nemůže nikdo vydržet.“
„Nepadnu. Ochutnej,“ nabídl jí láhev.
„Fuj,“ odstrčila ho. „Ty básníku.“
„Ale ne, jen to zkus.“
Nerada opatrně ochutnala a podivila se.
„Chutná to jako voda…“
„Je to voda,“ řekl Haman. „Je to takzvaná pseudovodka. Takzvaná Málkova metoda. Dobré, že?“
„Už tomu rozumím… Ale to je dost sprosté.“
„Mám přestat?“
„Teď to musíš dohrát.“
Šumění dopadající moči ustalo. Generál se vrátil, rovnou ke své láhvi.
Generál si ještě třikrát s Hamanem připil a zazpíval jednu moravskou lidovou písničku, tiše, falešně a spíš před sebe. Potom začal pomalu usínat. Hlava se mu kácela dozadu, docela jako když usínal Hamanovi v autě. Postupně se převažoval nazad, napínal nohy, ale když se zdálo, že se co nevidět překotí, posadil se správně, natáhl ruku po láhvi a podíval se skrze láhev proti ohni.
„Ještě tam – ještě tam je…“ zašeptal.
Chvilku mlčel, zdálo se, že na ně docela zapomněl. Kývl hlavou:
„Ale nechali nás vykrvácet, umírat… aby nás bylo míň…“ šeptal před sebe. „Kde je moje žena?“ zvedl náhle hlavu. „Kde je?“
„Tady není,“ odpověděla jeho dcera nezúčastněně. „Měl by sis jít lehnout. Běž, prosím tě… moc tě prosím…“
Generál zavrtěl hlavou a přejel si kratičké vlasy prsty.
„Ne, já jsem tady,“ řekl a dopil láhev.
Nastalo ticho, nikdo nic neříkal a Haman se snažil se na něj nedívat, což ovšem nevydržel. Generálova dcera se přehrabovala prutem od špekáčku v ohni. Její otec se opřel o neexistují opěradlo špalku a slabým hlasem zašeptal:
„Kalná voda, mělká voda…“
Hlava se mu znovu pomalu zvrátila dozadu, zavřel oči, ale tentokrát už se nenarovnal, povlovně se sesunul se špalku do trávy a zůstal ležet, naznak, s rozpřaženýma rukama, jako zastřelený v ruském filmu dvacátých let. Jeho dcera vstala a dotkla se ho prutem od špekáčku. Generál na dotek nereagoval, jenom se hlouběji nadechl. Potom zaslechli slabé chrápání.
„Tak to se ti povedlo,“ řekla.
„Připadá mi to odpovídající,“ namítl Haman. „je to svůj k svému, on to tak má docela rád, sama jsi viděla… A je od něho pokoj.“
Posadila se vedle Hamana na špalek a zavrtěla hlavou.
„Nesnáším ho, ale teď je mi ho líto.“
„Nic jsme mu přece neudělali,“ řekl Haman.
„Já nevím,“ zkřivila ret. „Není to fér.“
Položil jí ruku na koleno.
Podívala se na ni.
„Proč to děláš?“
„Udělal jsem to, protože s tebou chci být sám. Protože tě chci…“ řekl Haman.
Chvíli se na něj dívala. Začal se bát, že na to šel moc rychle. Měla vlastně pořád chladné oči, pomyslel si, jak může mít takové staré oči, vždyť je to holka, je mladší než já… Na zlomek sekundy se mu zdálo, že se dívá do očí generálovi.
„Tak pojď…“ řekla náhle.
Vlezli do jejího pokoje oknem. Generála nechali spát na trávníku, ostatně, nebyla velká zima.
*
Generálova dcera měla v pokoji starou postel s vysokými čely, ale velice úzkou; museli i po milování ležet těsně u sebe. Milovala se na rozdíl od matky pasivně, iniciativu nechávala na něm, jen se při tom šťastně a zalykavě smála a hladila ho a když se pohyboval příliš rychle, šeptala mu, aby nepospíchal, aby čekal na ni. Tentokrát Haman opravdu nikam nepospíchal.
„Ty nekouříš?“ zeptala se ho pak. Zůstala ležet, jen si srovnala vlasy a dala ruce pod hlavu. Hamanovi nezbylo, než se opřít o loket a přitisknout se ke zdi.
„Ne,“ řekl Haman, „nemusím mít všechny neřesti…“
„Teď by mi cigareta chutnala,“ řekla. „Jediný, kdo tady má cigarety, je matka, má je ve stolku u postele…“
„V tom bílým?“ poznamenal Haman. Hned si uvědomil, že udělal chybu, ale naštěstí se generálova dcera se nezeptala, jak to ví.
„Tak mi něco vypravuj,“ řekla a zavřela oči.
„Proboha, co?“ zděsil se.
„Něco, historku, neboj se, nemusíš mi říkat, že mě miluješ.“
„Aha. Nějak mě nic zajímavého nenapadá.“
„Nebo mi recituj nějakou vlastní báseň.“
„Veveřička slyší sýčka, myslí si, že vidí psíčka, proto radši v lese vyčká, skládá píseň lidovou, pak ji sýčci uklovou,“ přednesl Haman.
Otevřela oči a zasmála se.
„To nedává smysl.“
„Ne,“ připustil Haman. „O to právě v té poezii jde.“
„Co jste dělali s otcem v těch kasárnách?“ zeptala se.
„Tam předtím proběhla bitva s cikány. Stařena ukousla v hospodě nějakému untroficírovi prst nebo nějakej jinej úd a vojáci ho šli mstít. Vyplenili nějakou čtvrt vesnice, které se tam říká Mexiko.“
„Hlavně asi chtěli šukat cikánky,“ zasmála se generálova dcera.
„Výsledkem inspekce bylo, že jsme zjistili, že tam kradou sekanou.“
„To je směšné,“ řekla generálova dcera. „Že zrovna tam.“
„Proč? Jinak by to směšné nebylo?“
„Ale bylo, jenže… pokud vím, on tam kdysi sloužil, ještě u dělostřelců, hned po válce a taky se tam rvali… Málem ho kvůli tomu degradovali.“
„To je sranda,“ řekl Haman, „on se zřejmě pořád někam vrací…“
„Otec to má za sebou, i když to tak nevypadá. Buď ho pošlou brzo do penze, anebo ho odloží ještě někam dál… Je vyřízenej.“
„Proč?“ zeptal se Haman.
„Máma mi říkala, že má škraloupy z padesátých let… A teď není na takový žoldnéře doba. Je to zbytek jinýho času. Zbavěj se ho, uvidíš.“
Uvažoval, jestli má začít mluvit o stodole a o tom, co tam viděl generála dělat, ale vzpomněl si na pocit studu, jaký ve stodole při tom pociťoval. Ne, přece o tom hovořit nechtěl.
„Jak se ti líbí matka?“ zeptala se najednou generálova dcera.
„Matka je zajímavá ženská,“ řekl Haman.
„Co jsi to povídal? Řekni, kdy jste přijeli?“ posadila se prudce na posteli.
„Odpoledne.“ Haman zůstal ležet a dal si ruce pod hlavu. Díval se zespoda na její prsa a pohled se mu líbil. Všimla si toho a zkřížila na prsou ruce.
„A co jste tu dělali?“
„To má být výslech?“
„Odpověz mi.“
Haman zaváhal.
„No – nic zvláštního. Přijeli jsme, tvá matka vynadala generálovi, potom… mi dala kafe, chvíli jsme si povídali… Tvůj otec odešel do stodoly…“
Oči generálovy dcery se podezřívavě zúžily. Haman se usmál.
„Už zase mi to udělala! Už zase mi to udělala,“ začala dívka plakat.
Haman ji rychle stáhl k sobě a utěšoval ji.
„Nic ti neudělala…“
„Nelži,“ kousla ho generálova dcera do prstu. „Nelži, prosím tě. Přefikla tě nebo ne? No tak…“
Haman měl strach o svůj prst. Příliš mnoho historií se v tomto příběhu opakovalo.
„Já…“ nadechl se, „ já tedy nevím, ale… vlastně ti nic neudělala, vždyť jsme se ani neznali a ty jsi tu nebyla a – nakonec ani ty jsi nedělala moc velké drahoty a to prostě nějak nehraje.“
„Tomu nerozumíš,“ vzlykla generálova dcera. „Nejde o tebe.“
„Ne? Potom už vůbec nic nechápu,“ řekl Haman. „O koho jde, když ne o mě?“
„O mě a o ni. Vždycky mi to udělá, protože mě chce ponížit, chce, abych zůstala dítětem, jenže já nechci. Nemůžu za to, že je nešťastná. Nemůžu za to, že se jí nepovedl život tak, jak si to představovala! Ona může za to, jestli se nepovede život mně, ale já jsem v tom nevinně! Já jsem si je nevybrala…“
Haman ji pohladil po zádech.
„Je mi to líto,“ řekl tiše. „
„Proč by ti to sakra mělo být líto,“ vykřikla a skočila na něj a trochu ho škrtila. „Mně to může být líto, že jsem taková kráva, ale proč tobě? Užil sis a s celou rodinou, teď můžeš běžet a všude to vyprávět…“
„To neudělám,“ řekl Haman. „Nikdy. Vážně.“
„Copak ti nedošlo, proč jsme to obě udělaly?“
„Ne,“ řekl Haman a chtěl to vědět.
Odpověď ale už nikdy nedostal.
Ozvaly se totiž jakési výkřiky, pak bouchly dveře. Bylo slyšet, jak se generál vpotácel na chodbu, jak dupe holinkami a vykřikuje:
„Dělali jsme chyby, ale nebyli jsme zločinci. Nenaplivám na svůj život!“
Generálova dcera zpozorněla. Zabubnovala prsty Hamanovi na břicho.
„Slyšíš?“ zašeptala.
„Takhle hlasitě nikdy nemluví, „usmál se Haman.
„Ale ne,“ posadila se na posteli. „To praskání… Panebože…“
Teď už to slyšel také. Musely to být plameny. Generálova dcera si na nahé tělo natáhla jen kalhotky a jeho blůzu, Haman vklouzl rychle do kalhot. Na chodbu vyšla také generálova manželka v noční košili.
„Co se stalo?“ ptala se rozespale.
„Hoří,“ křikla dcera. „Dělejte něco!“
Když vyběhli ven, viděli, že stodola hoří. Stála v jednom plameni. Oheň šlehal už pěkně vysoko, střecha se začínala bortit. Hořela i těžká vrata. Oheň vydával veliké teplo a nemohli se stodole přiblížit. Ani se o to nepokoušeli.
Generálova dcera zůstala stát na trávníku a plakala.
Haman měl strach – byl to vlastně strach? Copak se o generála bál? – zda jeho šéf nezůstal uvnitř, ale objevil ho hned za dveřmi. Generál, svlečený do trička, špinavý od sazí a s krví podlitýma očima, bůhví kde ztratil jednu botu, seděl zhrouceně na schůdcích k domu a díval se fascinovaně do ohně. Nikoho si nevšímal. Jeho žena k němu přisedla a objala ho kolem ramen. Něco jmu šeptala, pak vstala, šla do domu a vrátila se se sklenicí vody a nějakými tabletami. Soudruh generál pokorně tabletu spolkl a zapil. Za stodolou – ale toho si nevšímal v dané chvíli nikdo – se nebe začervenalo svítáním, tuhle něžnou červeň ale vymazaly plameny.
*
Hasiči přijeli asi za dvě hodiny a to už se hroutil krov stodoly. Kamenné zdivo zůstalo stát a protože nebyl vítr, oheň se nerozšířil. Kovové předměty ve stodole neshořely, ale zkroutily se a zčernaly, válely se v mokrém popelu jako pozůstatky mrtvých z nějaké nedávno proběhlé bitvy. Spáleniště páchlo. Haman se už nevrátil do domu, pomáhal hasičům a když odjeli, posadil se na chvíli do volhy. Ani nevěděl, jak usnul.
Vzbudil ho až generál, který zaklepal na okénko vozu. Haman se lekl, málem se udeřil o strop auta, jak rychle otevíral dveře. Generál měl vykartáčovanou uniformu, na hlavě čepici, v podpaží aktovku a byl čistě oholený. Upřel na Hamana své bezbarvé oči a řekl:
„Pojedeme.“
Ve vratech statku, vedle zbytků stodoly, stála generálova žena. Nic neřekla, také nezamávala, jen se dívala, jak odjíždějí. Generál zamával.
Haman oběhl auto, otevřel generálovi zadní dveře, počkal, až nasedne, zavřel za ním, oběhl auto, posadil se za volant, zavřel dvoje dveře a nastartoval. Ohlédl se po paní generálové, ale zmizela za vraty. Generálova dcera se vůbec neobjevila. Uvědomil si, že je vlastně rád.
Vyjeli.
Generál ukázal přes jeho rameno prstem na zaprášenou přístrojovou desku a řekl tím starým, tichým, nesmlouvavým tónem:
„Svinstvo.“
„Ano, soudruhu generále,“ odpověděl Haman.
Po chvíli se odvážil podívat zrcátkem dozadu a viděl, že generál zřejmě usíná, seděl ve fondu, nohu přes nohu, oči zavřené, ruce jakoby spadlé podle těla na sedadlo, najednou měl zase unavený výraz.
Haman si povšiml, že generál má špičaté uši. Rychle se soustředil na řízení, protože musel zabránit tomu klokotavému, přímo bublavému smíchu, který z něj hrozil vytrysknout jako pramínek. Když se znovu zadíval na silnici, připadlo mu, jako kdyby se chápal otěží postroje vyzáblé kostnaté kobyly, kobyly s dlouhýma ušima, která už stejně nikdy závodit nebude, které dal žertující veterinář jediné vhodné jméno: Rosinanta… Ach, rytíři smutné postavy. V tom okamžiku si uvědomil, že kdyby tomu tak mělo opravdu být, potom on sám je v tomhle příběhu tím tlustým komikem, který se veze na oslici. A do toho mu ještě hodně chybělo…
Soudruh generál tichounce zachrápal.
*
Později se doslechl, že je generál po smrti. Prý to byla sebevražda, ale to už byl Haman v civilu.
·