S Kavanovým jako snovým zmizením náš večírek už pak rychle, jako když svíce čmoudivě dohořívá, končil, až jsme na terase kavárny pod oblohou plnou hvězd, zbyli zase jen my dva, já a Jirka, oba zprvu jako všichni viníci v zarytém, napůl vyčítavém mlčení, které však brzy vystřídala hádka plná stejné bezohlednosti, s jakou vždycky propukají všechny jen načas přerušené války.
„Jsi hňup!“ vyštěkl jsem na Jirku. „Ani ve stáří jsi k ničemu nedošel. Jako bys tuhle,“ zabušil jsem si na hruď, „měl místo srdce panel, a to jen proto, že neumíš odpouštět.“
„Já panel, zato ty tam máš rozmatlaný rajský protlak,“ odsekl mi. „A vůbec, co to pořád máš s tím odpouštěním? Po všem, co se tu celá desetiletí dělo, je odpuštění vhodné leda pro takové přecitlivělé prosťáčky boží, jako seš ty. Já trvám na spravedlnosti a trestu. Schopen jsem nanejvýš zapomnění, protože to je taky docela slušná odplata těm, kteří se nám tu chtějí pořád něčím připomínat, ale najednou zjistí, že už nejsou, že neexistujou, že nikoho nezajímají, že je nikdo nepotřebuje. Jaképak tedy odpouštění? Ostatně mně v životě nikdo nikdy o odpuštění ani nežádal, a i kdyby, nechápu, co by se tím změnilo?“
Došlo mi, že do otázky, již mi položil a o níž jistě přece jen někdy přemítal, ale nakonec jí pohrdl, musel nutně započíst i svou cizoložnou ženu, možná tu především, ale když východisko z nouze nebylo k mání, upnul se k spravedlnosti asi jako čtenář detektivky, který, sám bezmocný, za řadou zápletek očekává od ní jen řešení s dobrým koncem.
„Nic nemám proti spravedlnosti, naopak,“ ujistil jsem Jirku, „ale odpuštění se přece jen všemu vymyká, což to nechápeš?“ Už tónem svého hlasu jsem ho prosil, aby vzal rozum do hrsti. „Jsi sice neznaboh, ale uznej, že Kristus přece jen asi viděl do duší hlouběji než my, a už proto neustále opakoval odpouštějte, odpouštějte! O nějakých omluvách hříšníků, které by odpuštění měly přecházet, ani necekl, protože věděl, milej Jirko, že v odpouštění nejde zdaleka tolik o ně jako o ty, kteří odpouštějí, to aby mohli žít bez zášti, svobodní, teprve úplně svobodní! Neříkej, že po tom ty netoužíš.“
Já vím, v jeho uších to znělo asi jako bych pralinky s prošlou lhůtou balil do vánočního staniolu, ale už to bylo venku a zpátky to vzít nešlo, takže jsem očekával to jeho ušklíbnutí: „Mluvíš jak pastor! Jenže na mě s tímhle nechoď. Je to jen taková navoskovaná boudička pro ty, kteří mají strach ze své odpovědnosti a tak do ní radši zalezou, jen aby nezpackali, co se dá.“
„Dobrý strach je lepší než špatná odpovědnost,“ opáčil jsem. „Jen uvaž, co jsme my terciáni mohli vědět o Machovi, když s takovou pošetilostí hajloval? Co víme teď o Pavlovi Kasků a co teprv o Kavanovi? A na ty myslím, na Machy, Kasky, Kavany, na tyhle slabé, bezbranné, zneužité, na ty bez opory… K čemu je jim naše odpovědnost?“ A hned jsem Jirkovi vyprávěl o Kavanových obrazech, které o něm vypovídají víc, než na co je každá lidská spravedlnost krátká, jenže co potom s těmi, kteří se ze svých úletů a pádů, jichž litují, vymalovat nedovedou a tak jejich trápení zůstane navždy smlčeno? Ne, těm ulehčí jen odpuštění, i kdyby bylo naznačeno jen podáním ruky, když to jinak nejde. A znovu jsem pomyslel na Jirkův manželský karambol a jeho ženu a znovu se neodvážil vyslovit její jméno. Raději jsem chvatně řekl: „A vidíš, tys všechny poslal k vodě, vlastně jsi je v sobě odepsal, ne-li zabil a kdoví,“ už jsem bázlivě došeptl, „zda jen v sobě! Co ty víš, co tvůj odpovědný výpad udělá s Pavlem Kasků a co tvůj plivanec s Kavanem, až přijdou večer domů? Nebojíš se sám sebe?“ Vztek na Jirkovu zatvrzelost mnou už přímo lomcoval.
„Takže jsem vrah, jo? Vrah, vrah!“ zakrákoral Jirka na terase nad městem jako stará vrána a já, zcela už posedlý touhou přimáčknout ho ke zdi až by hrůzou zakvílel, jsem na něj vykřikl: „Kdo neumí odpouštět, vždycky přinejmenším napůl zabíjí – sebe určitě!“
„To se podívejme, takže jsem už i sebevrah! To jsem dopadl!“ zaúpěl ironicky Jirka a já mu v hněvu přitakal. Ticho, stejně vyhaslé jako byly vyhaslé jeho oči, které kamsi skrze mne upíral, na nás padlo jako mlha.
„Ty mě chceš zničit, viď?“ zašeptal po chvíli. „Co jsem ti udělal?“ Hlas už mu mířil do vzlyku. Až jsem se jeho bezmoci ulekl.
„Na to, co po mně žádáš, už nemám sílu Je pozdě,“ řekl tak naléhavě, jako by mě chtěl oblomit a přimět k odvolání ortelu, který jsem nad ním vynesl, žel se stejnou krutostí, s jakou on vynášel ortely nad jinými. „Nakonec bys po mně chtěl,“ řekl, už zcela ochablý, „abych odpustil i své Simoně!“
Konečně padlo to pravé slovo!
„A proč ne?“ zeptal jsem se co nejvlídněji a on na to tak pobouřeně vstal, až se sklenky s vínem na stolku před námi převrhly a pak, stejně jako před ním Pavel Kasků a Kavan, zamířil ke dveřím, mezi nimiž se na vteřinu zastavil a jako pravý zoufalec na mě vykřikl: „Tenhle svět je fakt šílenej! Šílenej!“ A já najednou věděl, že se spolu rozcházíme navždy a já že to zavinil. Proto o tom píšu.
Jirka zmizel, a tak jsem na terase ještě chvíli setrval sám, tak podezřele se opíraje o zábradlí, že číšník, který už obracel židle na stůl, ke mně ohleduplně přistoupil s dotazem, zda mi třeba není špatně a nepotřebuji zavolat taxi. Jenže já pořád myslel na ty tři, Pavla Kasků, Kavana a Jirku, a ovšemže, jak jinak, i na ty dva zlotajné režimy, co nás tu z pověření knížete pekel všechny takhle semlely a všechno zruby naruby přeházely, silné likvidovaly, slabé vydíraly, jen hrstku těch, co se tu pořád na něco ptají, si tu z vivisekčních důvodů ponechávaly na výdrž. My dva jsme patřili mezi ně.
Nejhorší bylo, že od té chvíle, co mě Jirka opustil, mě nepřestával jímat strach, jestli jsem ho vlastně tou svou možná trochu okázalou pravdou, na niž jsem sám vždycky nestačil, nezahnal do slepé uličky, zvlášť když oproti mně žil už tolik let sám. Dvakrát jsem mu pak volal, ale telefon byl hluchý, což mě stále víc zneklidňovalo, až jsem se nakonec po dvou měsících za ním vydal do jeho bytu na druhém konci města.
Otevřela mi jeho sousedka z poschodí, stará řečná paní, co se o Jirku asi tak trochu mámovsky starala a která mi teď všechno, co o Jirkovi věděla, ochotně vyklopila. Přijela si prý pro pana Jiřího jeho bývalá žena, ta nevěrnice, ale pořád pěkná paní, no nóbldáma, sdělovala mi zeširoka. A představte si, po tolika letech, co žili od sebe, si ho odvezla do nějaké Tramtárie v severních Čechách. I pro nábytek si pak přijela se stěhovákem. Nevěřila jsem svým očím, jak on, takovej tvrdolín, kterej o ní nechtěl nikdy ani slyšet, šel za ní jako ovečka. No, on byl beztak v poslední době takovej zádumčivej, nebo jak bych to řekla. Prostě jinej. A často se zmiňoval o nějakým panu snad Myšovi, takové divné jméno, Myš, uchichtla se, a když jsem jí napověděl Irmiš, slastí vyjekla: To je vono, Irmiš! Tak toho měl zřejmě rád. Jo a ještě něco – když totiž odjížděli, představte si, že pan Jiří měl oči plné slzí! Pane bože, říkala jsem si, snad on je šťastnej, nebo co. Ve stáří je každej člověk pořád naměkko. Víc vám říct nemůžu, ale jestli jste s ním chodil do školy, jak tvrdíte, víte jistě o něm taky svý, možná i víc než já…
Poděkoval jsem staré paní a pomalu se vracel celkem spokojeně domů, jen mi napadlo, zda bych se třeba neměl ještě zastavit u stařičkého profesora Kavana a pořádně si prohlédnout jeho obrazy, co zatím namaloval, ale taky se trochu přimluvit za Jirku, aby se na něho nezlobil, ačkoliv hříšníci se na druhé nezlobí, jsou-li při rozumu, a proto i odpouštění jim nedělá žádné potíže. Nejsme přece andělé. A taky jsem si cestou říkal, jak je to zvláštní, jak tu jeden příběh vyvolává druhý a jak se do sebe všechno taky zaklunává, takže svět vůbec není šílenej, jak to na něj vykřikoval Jirka, ale spíš tajemnej. Odpusťte tedy, jestli jsem vás díky tomu večírku tímhle poznáním trochu vyrušil z klidu.
·